3. června 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 152.

Strana9.

Mého intervjívu polovina první. (Psáno »zelenému oktávku se zlatou ořízkou«.) Lehce jste napsala svoji otázku, rozmilá slečinko! (Soudím aspoň, ba jsem přesvědčen že ten jasně zelený oktávek pokládala písmem ruka slečinky, slečinky nezkušené, dětinsky naivní a proto tak roztomilé. Připadá mi, že bychs mohl vymalovati vaši hlavičku, kdybych by malířem, zcela určitě bych maloval hlavu blon- dýnky, s modrýma, do široka otevřenýma očima. tak upřímně zvědavě vyhlížejícíma do světa. pode dlouhými řasami, nad plným ličkem hod vábné pleti, nad líčkem zardivajícím se jako zrající broskev, s ústečky pootevřenými, jakoby z nich právě chtěla vyklouznouti otázka, jež vám tak vrtá hlavičkou, se rty růžovými, na- vlhlými, plnými jako třešně pukající nad- bytečnou sladkou šťávou . . . . . A zatím snad jste přece panička, ale pak zeel mladá panička, nemající ještě mnoho starosti nemající snad vůbec žádnou starost. A dokonce snad brunetta? Vše jedno! Ať blondýna nebo brunetta — a třeba byste byla ryšavá ! Oh, věřte mně, to jsou krásné hlavy, s tím bohatým vlasem ryšavým jako staré zlato, s očima zelo- navýma, že se v nich láme světlo až opalisují — a máte-li takové oči, jsou mi skoro milejš než ty modré, věčně opěvané a proto tak opo- třebované. A máte-li k těm ryšavým vlasům také tu podivně průzračnou, bezvadnou pleť vyzývavý nosík a tak trochu vysokomyslně na- špoulené rty a jemňounký, jako sametový po vlak líček, jste učiněným modelem pro malíře Prosím, na hlavičku — arci jenom na hla vičku!) A tak tedy, rozmilá blondýnko nebo bru- nettko, nebo konečně ryšavinko, lehce jste pro nesla otázku — hůře je vám na ni odpověděti Kterak že vypadá taková »duševní dílnae a jaké že v ní panuje hospodářství?

Věru, lehce vysloveno. Nejraději bych vás odkázal na mistra Arbesa, kterýž se častěji za- býval »duševní dílnou« a napsal o ní řadu za- jímavých, poutavých studií. Abyste na příklad — až budete míti chvíli času — sáhla po jeho »Záhadných povahách« a dobře si je přečetla A než budete s tím hotova, vyhledám a na značím vám ostatní jeho příslušné články. Ale tak se mi zdá, pokud jsem vašim řád kům rozuměl, že pojímáte věc čistě se stránky stavitelské a čalounické, dokonce snad i tru hlářské a malířské, jako »piegu« kvartýru, okny a dveřmi, podlahou a stropem. Skoro se mi tak zdá, ježto naznačujete úmysl, že byste se osmělila někdy navštíviti mne, poněvadž »chováte« řadu básní, o nichž si nejste jista, jsou-li zraly pro tisk čili nic. A při tomže byste se u mne poohlédla. Na všechen spůsob vaše vzácná návštěva by mně připravila neobyčejné potěšení, ale pokud se těch básní týče, musím doznati, že pro ten obor nemám koncesi výrobní, ba nejsem an soudním znalcem. Ke znalectví povolávají soudy obyčejně hodináře nebo soustružníky, a to zas pravidelně takové, kteří již dávno svoje počestné a ctihodné řemeslo neprovozují. Vídal jsem př mnohých soudních líčeních, kterak takovíto zku šení mužové odhadovali všechno: prádlo, oděv nábytek, obrazy, sochy, benátské sklo, hrae stroje, housle, fortepiana, kradené mosazné kliky, plynové roury a vůbec galanterní zbož všeho druhu. Přes to však i v příčině vašich básní mohu vám vyhověti.

Ochotně s vámi sdělím adresy několika úsluž- ných a spolehlivých mužů, kteří ordinují ve věcech poetických. Jen mi přiležitostně račte naznačiti. zabýváte-li se básněním po starém střihuč skládáte-li v žánru symbolickém nebo secessioni- stickém. Víte zajisté, kterak je důležito pr každého nemocného, uchýlí-li se rovnou cestou k specialistovi. Jinak jsem vám naprosto k službám v kterou koli dobu denní mezi čtvrtou a pátou odpolední. Abyste však nebyla ve svém očekávání zkla mána, musím vám podati některá vysvětlení — jinak bych mohl státi před vašimi dychtivým zraky všecek zahanben. Poznamenávám především, že dům, jenž nade mnou rozpíná svoji ochrannou střechu. není posud mým majetkem. Seznav jeho dobré stránky a solidní stavbu, přesvědčiv se, že v něm kamna nekouří, rozhodl jsem se, že ne- budu jiného vyhledávati, a vešel jsem v jednán s posavadním majetníkem, kterak by se vlast- nietví reality dalo na mne přenésti. Výsledkem jest prozatím, že posavadnímu panu majetníku odevzdávám ve čtvrtletních lhůtách jisté obnosy, jež však nemohou býti pokládány za splátky kteréž nebudou sraženy s trhové ceny domu, na níž bychom se kdysi později dohodli. Touto okol- ností arci značně se oddaluje převedení majetku na moji osobu v gruntovních knihách, aniž mohu jen příbližně naznačiti den anebo rok, kdy se dočtete mého jména v denních listech pod záhlavím »změna držebnosti«. Leč bys vyskytl velikomyslný a nesmirně štědrý pří- znivec, kterýž by četbou některé mě knihy byl uzdraven z těžké, téměř smrtelné nemoci, z vděčnosti by mi přinesl a do rukou vložil hotovou kupní smlouvu. Takováto věc však. pokud se mohu upamatovati, u nás ještě se ne- stala, a vyskytuje se jenom v Americe — i tam pak dosti poskrovnu.

Touha vaše, abyste mne spatřila v nej důvěrnějším okoli měm, povede vás přes dvůr do zadní budovy. Vyhledávám se zálibou pří bytky nádvorní a — pokud není patra čtvrtého — pravidelně v třetím patře. Nelekejtež se tedy stoupání přes 95 schodů. Je to číslice, kteráž má v životě měm zvláštní význam a taky jinak svoji zajímavost. Není dělitelna ani devíli, an osmi, a krom jedničky a pětky vůbec žádnou základní číslovkou. Mnoho matematiků již se nad těmi schody pozastavilo. Možno, že na dvoře spatříte asi čtyři nebo pět tuctů zahradních židli s příslušnými stoly dokonce taky stany železné konstrukce, potažené nepromokavou plachtovinou. Možno však také, že za pěkného počasí tam spatříte as kopu dět- ských vozíčků rozmanité fasony. Poznamená vám, že ani ty stoly, ani ty vozejčky nepatř k mému nábytku. Je to sezonní zboží firmy Stoupovy, kteráž zaujala přízemní lokály tohoto domu, neboť jí zas třeti patro by se nehodilo. Hleďte, velectěná, přebohatý ten výběr mi- niaturních kočárů dětských objevuje se mým zrakům každého jara, sotva slunko vysvitne, já po všechna ta léta, co zde bydlím, lámu si hlavu, kterak to, že právě na jaře je taková spotřeba dětských kočárků? Vládne-li v této věci nějaký odvěký zákon přirodní? Proč právě na jaře je tolik malých děti? Souviší-li zjev ten nějak s přichodem Stěhovavého ptactva? Všechny tyto otázky jsou mi posud hlubokou záhadou. kterouž mi ani personál řečené firmy nedoved objasniti. Personál ví jen, odkud se vozejčky »potahujou« a po čem se prodávají.

Neohroženě pokročite dále, do schodiště, srdéčko vaše po každém překonaném patře rychleji se rozbuší, a konečně vase něžnéa snad chvějící se nožky stanou na rohožce přede dveřmi. Musím se vám tu omluviti, že botičky své budete otírati o rohožku ošumělou, zvetše- lou. Ano, ležela tam před nemnoha nedělmi zcela nová, vkusnější, červeně a modře proplé- taná — stála dvěstěčtyřicet haléřů a činila m nesmírné potěšení. Zakládal jsem si na ní. Jed noho dne však zmizela. Zapomněl jsem totiž přikovati ji. Bylo téměř nad pochybnost zji štěno, že ji odnesl poctivý jeden žebrák, který dostal krajíc chleba a krejcar; nasvědčuje tomu taky okolnost, že dobrý ten muž, který dříve častěji přicházel, neobjevil se od tě doby. Přes to však neosměluji se podezřivati muže tohoz krádeže. Jest možno, že příslušníci jeho stavu maj taky nějaký odborný časopis — a v tom by mně nečistě nadali. — Nezbylo mně pak nic jiného než abych snesl s půdy starou, odloženou ro hožku. Tu mi neukradne ani největší amatér Zazvonila jste, vstupujete do předsíně — kostky jsou vrženy. Snad vás nyní pojímá tréma, úzkostlivě hledíte v před, ale ústup jes nemožný.

Zaráží vás, že předsíň moje není vyzdo bena palmami a jinými tropickými rostlinam — promiňte, velevážená, mám vzácnou svoj floru posud ve sklenfcích — ve sklenících kve tinářského závodu Dittrichova. Vzhledem kle lošnímu nespolehlivému jaru netroufal jsem podnes, abych drahocenné latanie, draceny fikovníky, citroniky, magnolie, orchideje a jiné podobné přenesl do svého chladného pásma — čekám, až bude tepleji. A promiňte, že se octnete v jakémsi ne- pořádku. Máme dnes prádlo — bohužel, i v ta- kovýchto domácnostech se musí časem práti. O nosíček váš zavadila vůně z kuchyně, již snad nejste zvyklá, jste-li z rodiny jen poněku vznešenější. Cibulová omáčka! Při prádle je vždy cibulová omáčka. Hle, tu již mohu vám prozraditi zajímavou podrobnost ze svého nej vniternějšího života. V citlivé duši mé splývaj dvě představy nerozlučně v jedno: prádloa vůně cibulové omáčky. Trvá to po léta a po- trvá to snad nadosmrti. A smím-li být nedi skretním, prozradím vám, že nejsem sám. Ano. byly případy, kdy jsem nutně musil navštívit. přítele básnika nebo přítele románopisce, přítele selankáře nebo konečně přítele hlubokých, roz- trpčených nálad. Náhodou měli všady prádloa všady také voněla z kuchyně — cibulová omáčka. Ba, jistá osudná záležitost nutkala mne kdys, abych se odvážil k jistému kriti- kovi — i tam snoubila se s prádlem vůně ci- bulová. Souvisí tato věc s literárním povoláním Jest k němu nevyhnutelna cibulová omáčka s prádlem? A jest konečně potřebna nejenom literátu výkonnému, ale taky kritikovi? A je-li; nebylo by lze, aby na tomto společném zá- kladě, na základě cibulové omáčky, byl mez literáty a kritiky vypěstován jakýs obstojný přátelštější poměr společenský?

Nemohu vám zatím všechny tyto otázky uspokojivě zodpovídati. To jest věcí psychologů filosofů, sociologů, a doufám, že v dohledné době i tato záhada nalezne svého luštitele. Na mítám dnes pozoruhodnou tu okolnost jen proto abych si zachránil prioritu, aby mne kdos ne předešel. Chtělť jsem časem o tolika rozmani tých věcech psáti a shledal jsem pak v posled ním okamžiku, že to dávno již napsali jiní mnohem lépe. Kloubem něžného ukazováčku zaklepal jste na moje dvéře. Jsem ponořen právě v četbu rukopisu jednoho z nejmladších a nejslibněj ších našich talentů, jemuž při. řešení nejnalé- havějších pro náš národ otázek — jako jest volná láska, volné manželství, volné aneb radě žádné děti, jednoženství a mnohoženství a ko- nečně i nejnovější moravský pravopis — ni kterak nezbylo času, aby pronikl taje časování a zejména aby vyluštil správný tvar třetí osoby mnohočtu (píše s železnou a ohromující dů sledností sedějí, mluvějí, bavějí, to čejí a zas náleží, rozumí, umí atd.) — i musila jste zaklepati opětně, abych zvolal vstuptel

Vkročila jste. Rozpačitá poklona s mé strany, tísnivé, b stydlivé rozpaky u vás. Na pokyn můj, zvoucí vás k odpočinku ohlížela jste se rozpačitě, kam byste usedl Ano, pozapomněl jsem, že všechna moje křesl vzácných tvarů a památných původů jsou po kladena vším možným, co bývá u jiných lidi srovnáno pěkně ve skříních a v policích. V pří padech neočekávané návštěvy arci pomáháms tak, že obsah některého z křesel vysypu na podlahu, což jsem učinil taky tentokráte. Rozhlédla jste se plaše v mé »dílně« — soudil jsem, že vás poněkud zaráží zvláštní po- řádek v měm okolí. Jak nezkušena jste ještě Vězte, že takovýto pořádek, jenž bývá nazýván »geniálním nepořádkem«, je zvláštním naším privilejem. Souvisí s naším životem, jako intri- kánství s herectvím, jako spaní do poledne s povoláním zpěvaček šantanních, jako nečitelný rukopis a ještě horší pravopis s výtvarnictvím jako světoznámá * duchaplnost a skromnos s darem lyrického nebo hrdinného tenoru. Avšak růžové nozdry nosiku vašeho počaly se zachvívati, očka vaše se kalila, s úzkost jsem pozoroval, že vás obcházejí mrákoty. Za- pomněl jsem vás upozorniti, že moje pracovn potřebovala po půlsedmaletém jubileu posavadní patrony nového vymalování a že právě před třemi nedělmi odešli z mé dušovní dílny malíř pokojů, zanechavše po sobě vytrvalý, nehynoue zápach oně hrozné a nevyzpytatelné rosoloviny

kterou ve starých, rozbitých nádobách nosí po léta dům od domu, z kvartýru do kvartýru. kteréž přiměšují do všech podivnýchy barev svých, aby člověku nepadal strop do polévky, již v bozmezné stavovské pýše své nazývaj klihe m Toho dne, kdy jste mne poctila vzácnou svojí návštěvou, nedošlo tedy k žádnému po drobnějšímu intervjávu, ba, ani jste se neod- hodlala, vytasiti se s básněmí svými, jež jsem tušil ve vaší pompadůrce višňové barvy. Uchý lila jste se na okamžik k oknu, hltavě jste lo kala svěží vzduch, linoucí se ze zahrad pod námi, pak jste přitiskla k nosíčku batystový šáteček, napustěný snad »opoponaxem« nebo »chyprem«, a otázala jste se nesměle: »Smím přijíti někdy později?« »Bude mi jenom neskonalým potěšením,- odpověděl jsem licoměrně. »A kdy asi?« vydechla jste ještě, přelé tajíe beznadějnýma zrakoma stěny, s nichž sá- lají ohromné lupeny rebarbory s přibásněným květem nějaké zas jiné rostliny.

Správně soudě, že otázka tato vztahuje s k vůni, již vydechuje moje malovaná květena se stěn, odvětil jsem: »Myslím — asi touto dobou napřesrok, pal nebude po malířích ani památky . . « Ještě se otovřela ústečka vaše, aby proje vila jisté vaše mínění, přosvědčení, jehož jsteza krátký pobyt u mne nabyla »Máte zajisté velmi silné nervy, « řekla jsto Obdivoval jsem se vašemu důvtipu, vašemu bystrému pozorování, když jsem vám vrávora- jící podal rámě, abych vás podepřel. Věřte mně velectěná, že také vaše nervy by v mé naklí žené pracovně sesílily. Neměli by si této zkuše nosti povšimnouti lékaři, kteří léčí nervósu ? Ne- měli by raditi svým pacientům, aby si dali vy malovati pokoj, ale především a hlavně: hodně klihu do toho? A teď jsem v plné práci, abych se důstojně připravil na vaši návštěvu budoucí. Dávám do pořádku své figuriny, rovnám fundus instructus zkouším umělé osvětlení, nasazuji do všech koutů intimní, útulnou náladu a vykuřuji všeck dohromady jalovcem a vinným octem. Váš pokus byl mi pokýnem, že se konečn na podobné návštěvy a intervjůvy musím zařídit

Rokle.

Napsal Jan H a vla sa. Teplý klid květnového odpoledne ležel na horách. V jasu slunečních paprsků se koupalu jejich holá temena, a zář výhně nebeské se stá- pěla v tiché rozkoši v svěžesti lesní zeleně, za krývající dlouhé, nedohledné hřbety. Snivé kouzlo se střelo čistým o vzduším po pohorských úbočích a svazích, rozráželo se strži hrozivých srázů a na dně roklin se ukl dalo v tajích zášeří skal. Bylo všude slastné opojení, v uklidnění s stlumil jásot, dolehající rušným ozevem z údol až k horským lesům a stráním, a tušení zape dajícího dne se kladlo dlouhými stíny v lůn stromových tišin. Radovali se lidé z kvetoucí přírody; jásala země v radosti nad novým svým rouchem; vše co život v sobě cítilo, zaznívalo chvalozpěvy nad tajemným a slavným obrozením. I v za padlých samotách cítit bylo přítomnost čehosi velebného, mocného a láskyplného — cítit bylo to rychlé vření životních sil matky země, pro buzeně k nové době plodnosti. A přece cítil Dolfik, ženoucí k salaši stádo ovcí, že mu v tom jaře něco chybí, že nemá v sobě toho, čím oplýval život jeho okolí. Po hlížel zasmušile na dav zvířat, vesele si posk kujících a hlavou spokojeně pohazujících, ja koby záviděl těm němým tvářím jejich klid.

Zvonky, jež měly ovce na páseích náhr delních zavěšeny, zvonily v půvabném sou zvuku snivou melodii, jež se libě rozlehala odlehlosti výšin. Ale Dolfikovi se zdály býti ty radostn hlasy spíše výsměchem, krutým a nemilosrdným, jejž zvyšovalo ještě občasné zabečení. A stádo se hrnulo dál, zas k jiné pastvě, po jejímž vy- čerpání se mělo obrátit již k domovu — — Dolfík byl as čtrnáctiletý hoch, bez rodiču a bez jiných příbuzných. Otce sice ještě měl. avšak ten pykal nyní pro vraždu, jíž se ve své spustlosti dopustil. Matka mu v útlém dětstvi zemřela, a tak zůstal tu sám, vysazen všem škodlivým vlivům, jež svedly již mnohého k drá- hám špatným a nepravým.

Leč Dolfík ve vrozené nechuti ku všemu co kolem sebe viděl, a co ho buď svádělo, neb se mu necitelně vysmívalo, zanovřel i na vše, ce patřilo k dětskému věku. Ničeho si nevšímal byl ku všem málomluvným, tvrdým a uzavře ným. Otcem jsa týrán, lidmi odstrkován, hleda souzvuk své mysli a své duše v ústranfch přírody. A když po úplném osamocení, po zavření otcově, stál tu jako sirotek, ujal se ho starý Orzag, salašník. Potřeboval někoho k ruce nemluvné jeho povaze se zalíbilo nejlépe smutné a zaražené vzezření Dolfikovo. Dolfik našel v první své službě plnou měrou to, po čem toužil. Mohl, ode všech jsa vzdálen, nerušeně pracovati a přemýšleti pastvy zaváděly ho často daleko do odlehlost horských. Ale nejradějí dlíval při západu slunce při podvečerním stmívání nad roklí, jež příkře i nenadále spadala s malé, zelené planinky v příšeří skalnatých hlubin. Ty balvany a útesy ta v polotemnu příšerně se obrážející úskalí, to vše ho děsem i kouzlém naplňovalo a zurčen nepatrné bystřinky, spadající šumivě a crčivě z travin do kamenného objetí země, ho uspá valo v těžké dumy. Denně snad u ní sedával, aspoň na chvilku ale nedostal-li se náhodou k tomu někdy, ule hal večer ke spánku nespokojen, rozlitostněn A pak celý následující den se již těšil na šer podvečeru. Nemocné a přece otužilé, větrem a slun cem osmahlé jeho líce vždy procitěným uspo- kojením se vyjasnilo z chmur, hyzdících mla- dou jeho tvář, když odpočíval nad zátmím chladných úžlabin — —

I dnes se již těšil na ten odpočinek. Cii vždy, že se mu odlehčí, že žal jeho z něho klesá v nevlídně a přece vábivé útroby skal. Ano, ten děs a ta ponurost mu svědčily, ale co mu to bylo vše platno, když mládí jeho nepučelo v těch šťavách a mízách, jichž jest potřebí ku zdárnému vývoji těla i ducha. Prl- roda kolem něho jich měla dostatek a užívajíe jich kypěla silou, mládím a životem. Ale on — on nemohl nikde nalézti toho, co by ho bylo podnítilo k veselejším myšlenkám, on v mládí ponenáhlu umíral. Byl chudáček na těle, jen tváře jeho bl hezký. Byl všemi skoro opovrhován, poněvadž si každý v černý jeho neprospěch vykládaltu jeho zarputilou, zamračenou nevlídnost, nemluv nost, neživost. Byl obětí vin oteových, doraženou moci lidských předsudků.

Musil si najíti někde v přírodě místo, jež by hovělo jeho povaze, a tím místem byla rokle ve chvílích šeření, kdy třásně soumraku se splétaly v úskalich jejich v temnoty noci. V soumraku bylo hluboké kouzlo proň ulo- ženo, a té bolestné slasti denně užíval, denně se jí spájel v umdlené duši, v znaveném těle. A tak i dnes se již těšil na podvečer. Pr bujný život zkvětajícího jara neměl účasti, leč v jeho ztemnělém utišení nalézal vše, co byl součástkou jeho choré duše. A když konečně ná nebi se zavěsila němá nádhera rudého západu, spěchal se svým stá- dem k planině u rokliny. Ovce již znaly tu podvečerní cestu, znal ji též pes. Pobíhaly ve- sele po širých úbočích, a míhaly se po balva nitých písčinách. Zvonky v libozvučné melodi zněly stišeným ovžduším, jež prosyceno bylo jemnou vůní jara. Pojednou se některé ovce zarazilyv pobíháni, a v zápěti se celé stádo srazilo v houf sestrkujíc úzkostně hlavy dohromady. Dolfík s ani nezalekl. Napínal sluch, aby zachytil jim bzučení střečka, jenž tak polekal ovce. Leč ne zaslechl řádně ničeho. Chvíli bylo ticho ve stádě. Jen tu a tam zazněl zvonek. Až pak s zas znenáhla rozrazily a rozběhly v dřívějšt bujnosti. Již se blížil ke své zamilované samotě Náhle se zarazil a upřel zrak před sebe, kde vynořila se v nedaleku schýlená postava. Ulekl se, a cosi divného mu prochvělo srdcem. Zatím postava se též zastavila a hleděl mu vstříc. Dvojí výkřik náhlým vzrušením se zaryl ticho horských strání. Jeden radostný, druhý spíše ulekaný.

Dolfik div že neklesl překvapením k zemi Byl to jeho otec A již si kvapili vstříc. Dolřik byl rozrušen k slzám pohnut — a otec, ten kdysi hrubý neurvalý muž — plakal. Hořce, a přecera dostně vzlykal. Nepoznával ho téměř Dolfik tváři. Byl docela změněn. A dříve, než mohl se syn vyptávati, pravi smutným hlasem pohnutý otec: »Jdu sem jen na chvilku. Za krátko mn odtud v železech povedou. Utekl jsem z vě zení . ..« Dolfik sebou trhl, jakoby náhle ta vzpo mínka ho byla vyrušila z jeho radosti, zkalila mu pocit nad shledáním s otcem. A ten, se smutněv ještě více, dále temným, chvějícíms hlasem vypravoval: »Ano, utekl jsem. Nemohl jsem tam již déle vydržeti, zdálo se mi, že asi hrozně trpía pro mě chyby, věděl jsem dobře, jak asi s te bou nakládají, a — utekl jsem.« Hřmolný muž hranatých tváří se rozplakl až se mu ramena zimničně potrhovala. A Dolfi se rozplakal s ním, v celém svém žalu se roz litostnil, vše nyní vycítil, co hrozného a nepře konatelného leží v jeho osudu. »Nyní mne stíhají. Ptal jsem se dole dět po tobě. Sotva jsem se toho dověděl. Ale už věděla celá ves, že jsem tu já — Kahan vrah — uprchlík — — »Pojďme tatínku, utecme někam do hor z Valašska až někam na Slovač nebo do Ru- ska!« vyhrkl náhle ze sebe nadšeně hoch, jehož očich se zableskly vášně mladého věku, utajovaná dlouho nespokojenost a teprve nyní pocítěná pravá láska k roditeli. »Ano, tat pojďte, ale hned, aby nás už ani neviděli !« »Oh, všecko je tu už marno! Slyšíš, tam dole, slyšiš ten hluk. To mně hledají. Četníka vedou. — A mají pravdu. Byl jsem lump — »Pojďte honem, vždyť tu ještě nejsou ..« Ale bylo již pozdě. Ovce se náhle u spádu planiny zarazily. Objevila se jiná osoba, jež ostatní horlivce v tichosti předhonila. Bylto četník.

Spatřil Kahana se synem ihned, zamíři pušku a zvolal: »Stůjte, sie střelím!« Oba náhle, jakoby vnitřní stejnou vzpruži- nou byli vybídnuti, se přikrčili k zemi a hnal se dále. »Stůjte ! Ve jmenu zákona !« Dále se po stráni řítily dvě postavy. Slune již zapadlo, slabě červánky pohasínaly a sou- mrak klesal v kraj. Zavzněl ostrý výstřel zmrtvě lým ovzduším. Dolfik se chytil za rameno: »Jer dále, tati, jen dále, mně se nic nestalo !« Nový výstřel se zarazil do ticha podvečer ního. Tentokrát trefil starého Kahana, jenž s shroutil okamžitě k zemi. Ani nezavzdychl. Jen oči se ještě obrátily s němou prosbou k synovi a pak se zamžily, utkvěly v sloupu. Dolfik jako raněná zvěř zařval- ve vzleku žalu a bolesti. Nedaleko něho byla již jeho rokle. Myšlenka šlehla mu hlavou. Ať jich aspoň dnes již nedostanou, ať v klidu mohou aspoň jedn noc pospolu stráviti. Uchopil s nasazením všech sil tělo otcov a vláčel je po mechovité a travnaté půdě k okraj rokliny. Četník zmírnil kroky, ale přece ješte běžel, nemoha si nijak vysvětliti počínání hochovo Ale dříve, nežli Dolfika dostihl, skácel s tento střemhlav v šerou, hlubokou a strašlivou rokli, sevřenou ze všech stran vysokými stě nami horskými. Obě těla sřítila se v úzkou průrvu, v níž se roztřištila o hroty úskalí balvanů. Lidé vesničtí v tom viděli soud boží vraceli se s těžkou hlavou nazpátek. Jen Orzá salašník nad ubožáky si z hloubi srdce po plakal. Když všickni odešli, upadla zase rolle

v svůj sen nočních temnot. A kosodřevina nad místem, kde sedával Dolřík, rozechvěla se v vánku v žalostnou žalobu na lidská srdee, jež nepoznala dosud pravé lásky a soucitu. A by- střina zurčila dále na dně rokliny smutnou zvěsť o marnosti dobrých úmyslů lidských.

Pozdě. V útulné světnici malého domku v před- městí Karlovce seděla stařičká matka poručíka Vinského a se starostlivým výrazem ve vlídné, jemnými vráskami poseté tváři vyhlížela ku dceři Anně, jež, stojíc u okna, držela právě re- komandované psaní proti proudu linoucích se v jizbu paprsků jarního slunka a pozorně od- trhávala hořejší kraj obálky. V prostinké, čistotou dýšící světničce vo- nělo jaro, dřimaly klid a spokojenost dvou mi- lujících se duší. Zlato slunečního světla hrálo si se stříbrnými vlákny stařenčina vlasu, koru- nujíe tak nádhernou aureolou čisté její čelo. Nikdy neodpočívající ruce klesly s pletením v klin, milé, dosud jasné její oči upřeny byly s očekáváním na tvář Anny, jež, rozevřevši malý, elegantní aršík, přelétla krátký jeho obsah rychlým pohledem.

Rekomandované psaní od Stáni. To musi být něco neobyčejného. Nerekomanduje dopisy své nikdy, píše vůbec málo psaní, k svátkůma narozenínám, jinak musí se každý spokojiti s krátkým pozdravem na lístku. Snad je nemo- cen, snad obdržel dovolenou, na kterou se on i ony již dlouho těšili; anebo snad zase . .. »Tak čti již, Anino, čti; co pak asi píše ten náš hoch.« Tak nějak úzkostlivě, s tajnou jakousi obavou to vyslovila. Byla zvědava na obsah a přece nepřála si ho slyšeti. »Tak čti již, čti!« A Anně také jakoby se do čtení nechtělo: poněkud stísněným hlasem přečetla nadpís »Drahá máminko!« odkašlala si, obrátila ještě list v ruce a číla: »Odpusť, milá maminko, že zas přicházím s prosbou, Tobě žalost způsobit. Nemohu však jinak, Ty's mou jedinou nadějí. Mám dluh zejtra musím platit. Prosím Tě snažně, ještě tentokráte mi pomoz. Potřebuji 200 zl. obratem pošty. Nemohu jinde nalézti pomoci a čas kvapí; zejtra musí být vše vyrovnáno, jinak nevim, co se se mnou stane. Odpusť mi, vy- světlím Ti všecko později. Anuši zdraví a Tobě

Stáňa.« Tvoj ruce libá Mezi čtením skláněla se hlava stařičké matky níž a níže, jasné oko kalilo se víc a více, až při vyslovení drahého tohoto jmena »Stáňa« zalesklo se jasnou slzou, jež zachvěvši se v řasách, prozářená světlým paprskem slunce, skanula po vrásčité líci v klín, na klubko bílo bavlny a ztemníc toto vlhkou skvrnou, posvětil práci ustáraných jejich rukou, práci určenou jemu, jejímu milovanému Stáňovi Tak přece zapomněl, co sliboval. Jak pro- sila, jak ho zařikala, aby se uskrovnil, aby po- čítal a hleděl se svými příjmy vycházet. Vždet přece ví, že jsou chudi, že těch několik stovek, jež po otci zůstaly, již dávno se rozkutálelo, ze sám je dostal a že nezbylo již skoro nic. Pro Anušu starý otec šetřil, pro ni po krejearu ukládal, aby se nemusila báti života až bude jednou sama. A on, Stáňa, on obdržel více, než ona. Obdržel vychování a vzdělání jakoby ani nebyl synem prostého, jen plukovního puškaře. A co teď z toho všeho má? Teď ne- dovede se bez matky ani uživit. Či bylo by to přece takové, jak on říká Což by od něho mohl svět více žádat než mu poskytuje? K čemu ta všecka lesklá nádhera, když jen skutečnou bídu zakrývá? Proč ten okázalý, veřejný život, když se naň musí dlužit? »Pošleme, vid, maminko.« Tichým, proseb- ným hlasem pronešená slova Anny vyrušila sta- rou paní z neutěšeného dumání. To dobré, zlaté srdce! Dala by i svoje po- slední, duši svou by dala, jen aby svému mi- lému Stáňovi ušetřila starosti. Jen kdyby bylo odkud bráti, obě by rády pomohly a těšily s tomu z celé duše, že mohly synovi a bratru pomoci. Ale tentokráte to nejde. Snad bude i pro něho užitečnější, když zví, že nesmí již na její pomoc spoléhat. Ať pozná také starosti, ať zvi, jak je těžký ten život, ať naučí se zápasit s ne- dostatkem a pozná cenu peněz.

Však nebude to tak těžké; uskrovní se. bude žit skromně půl roku, rok, zaplatí po část- kách dluh a bude zase volný. Však mu tak také napíše, promluví mu k duši a Stáňa je dobrý hoch, poslechne a bude tomu po- zději rád. A rychle, jakoby se obávala, že to její roz- hodnutí není přiliš povné, odložila pletení, ote- vřela zásuvku stolu, vyňala čistý list papíru, péro a lahvičku s inkoustem, ozbrojila staré oči velkými, staromodními brejlemi a naklonivši se hluboko ku stolu, napsala třaslavým, širokým švabachem v nerovné, odvážně do pravého rohu listu směřující čáře: »Můj milovaný synu!« »Ty píšeš sama, maminko?« otázala se Anna, udiveně na počínání matčino hledíc. Proč dnes matka sama Stáňovi píše ? Celou jejich skrovnou korrespondenci obstarává ode dávna ona; matka jen jednou v roce, když Stáňa slaví jmeniny, připíše vlastnoručně svoje přání. A dnes ani se s ní neporadila, ani jí ne- řekla, co chce psáti. Jindy jí vnucuje péro do ruky a pobízí ku psaní, mluvi jí do péra a při- pomíná to a ono, aby nezapomněla tak mnohou důležitou věc. Má-li Stáňa prádlo v pořádku; nejsou-li mu nové dva páry ponožek, jež sama za zimu upletla, velké; má-li staré roztrhané, by je poslal domů k podpletení — což však Stáňa ještě nikdy neučinil, jakoby ponožek ani netrhal — a mnoho jiných vážných věci, tak ž celý aršík papíru popsala a sotva jí zbylo míst pro její malé tajnosti, které si se Stáňou tak ráda sdělovala. A stará paní psala, kladla písmenko za pís- menkem, tu větší, tu menší, některá slova še- ptem slabikujíc, namáhavě, zvolna, třesoucí se rukou na papír. Ani hlavy nepozvedla, ani jed- nou neustala ve psaní; slova a věty jakobyji někdo do péra říkal, splývala pomalu v řádky,