ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 c5a5d990-7108-11dc-a6e6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: place 10, person 23, org 1
1 masthead
31. ledna 1904
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha
4 masthead
„Národních Listů
5 masthead
k číslu 31.
6 masthead
Strana 9.
7 article V záležitosti připojení.
V záležitosti připojení. V Zábrdovicích to vřelo. Vlastně vřelo jen v jisté části obyvatelstva zábrdovického. Lépe řečeno, vřelo jen v jediném spolku. V bratrském sdružení sjednocených, nezávislých, vzájemně se podporujících ponocných města Zábrdovic a ve škerých obcí sousedních, k Zábrdovieům přifa řených, přiškolených a katastrálně přismolených. Otázka byla takováto — — — Pardon! Zábrdovice byly onoho času jed ním z nejrozkvetlejších, nejprobudilejších, nej- uvědomělejších předměstí královského hlavníh města — Aha, teď čekáte dychtivě, jakého města? Kterého města? Oho! V té věci jednám co nejopatrněji. V té věci, abych si nikoho na krk nepoštval, zamlčím obezřele pravé jméno a vůbec jméno královského hlavního města, o něž tu běží. Takových měs je na světě víc a leží kdekoli na mapě. Není vždy radno řici vše po lopatě.
Zábrdovice
8 article
Zkrátka, Zábrdovice byly toho města před městím. Probudilým, uvědomělým. Všecka před městí byla probudilá, uvědomělá. Byly však vše liké slavné a památné okamžiky, kdy některé předměstí bylo nazváno nejprobudilejším, nej- uvědomělejším. Ale arci, takové vyznamenání mohlo snadno způsobiti žehravost, žárlivost a po případě nebezpečnou nespokojenost některého předměstí jiného, které se mělo spokojiti s pouhou probudilostí a uvědomělostí. Bohudíky, brzy vy- skytl se jiný slavný a památný okamžik, kdy zas jiné předměstí mohlo býti nazváno nejprobudi- lejším a nejuvědomělejším. A poněvadž je do roka okamžiků více, i takových, které mohou býti nazvány slavnými a památnými, někdy i „věko- dějnými“, vystřídala se za čas všechna před- městí královského hlavního města a všem dostalo se řadou uznání, že jsou nejprobudilejší, nej- uvědomělejší. Přívlastky ty staly se konečně ne- ochvějným heslem, jež bylo vyryto do všech znaků, sloužilo všem stranám, všem snahám, všem záměrům, všem výsledkům. Heslem tím držely se všechny obecní vlády dotyčných před- městí, ať zpátečnické nebo liberální, oportunní nebo radikální, a s heslem tím dávaly se v boj veškeré opposice, ať radikální neb oportunní, liberální nebo zpátečnické. Jsou jistá hesla uni- versální. Probudilost, uvědomělost je takovým heslem. Lze ho použiti v každém případě. Rov- nost, volnost, bratrství je taky takovým heslem
Zábrdovice
9 article
Znamená někdy: Budeme si rovni, volni, bratr ští — budeš-li totiž dělat, co che já. Nebudeš-li, no počkej, naučím tě, až set dostanu do tejla! Jsou jistá hesla bez podšívky a beze švů Která se mohou nosit na obě strany. Ale nic naplat, v Zábrdovieích vřelo. V bra trském sdružení sjednocených, nezávislých atd Poněvadž — —l Poněvadž bylo bratrské sdružení sjednoce- ných, nezávislých, vzájemně se podporujících ponocných okatě, křiklavě a urážlivě ignorováno v záležitosti, do níž taky mělo co mluvit, po svém svatém přesvědčení. Bylat tehda na veřejném denním pořádku veliká a významná záležitost, po léta, po celá desetileti. Běželoť o to, aby předměsti, vyrostlá z mateřského lůna mateřského královského hlavního města, žijící nejen svojí krví, ale taky jeho krví, nejen svým dechem, ale taky jeho de chem, nejen svými šťavami, ale také všemi šťa- vami tohoto královského hlavního města — aby všechna předměstí, jako kdysi z mocných jeho kořenů vyrostla, zase s jeho kmenem spojila se x mohutný, veliký a silný celek. Některá předměstí již uznala dalekosáhlý význam snahy té a připojila se. Některá vyjed- návala a již se přikláněla, jiná ještě, uvažujíce stále prospěchy a neprospěchy z toho plynouci váhala a rozmýšlela. Obecní zastupitelstvo města Zábrdovic pro- jevilo ochotu připojiti se za takových a takových podmínek.
Zábrdovice
10 article
Ale obecní toto zastupitelstvo dopustilo se nesmirné chyby. Majíc za to, že jest proto obec- ním zastupitelstvem, aby jménem obce jednalo, vyjednávalo a ujednávalo, opominulo zeptati se, jak o věci soudí Bratrstvo sjednocených, nezávi- slých, vzájemně se podporujících ponocných města Zábrdovic a přifařených a přiškolených k němu obcí — v Bratrstvu to vyvřelo. Tehdejší občanské svobody dopouštěly celou řadu prostředků, jakými bylo lze ozvati se, do- mýšlel-li se kdo, že mu jest ukřivděno, že mu činěno příkoří. V prvé řadě byl to inserát, pak zasláno, pak plakát na nároží; mohla to býti valná hromada, ale mohlo to být i veřejné shro- máždění, tábor lidu. Bratrstvo ponocných svolalo tábor. Ne tábon lidu, ale tábor ponocných. V Zábrdovicích bylo mnoho ponocných a byli důležitým stavem. Ně kteří vytrubovali, někteří vypískávali. Vypiskán je někdy věcí velmi nepříjemnou. Trouba je sice nástroj mohutnější, píšťala však za jistých okol- ností pronikavější. Zvuk trouby může býti po- kládán za dobromyslný, píšťala má do sebe cos jízlivého. Do prvního ohně tedy byli vysláni po- nocní, kteří vypískávali. Ponocní, kteří vytrubo- vali, zůstali v záloze.
Ponocný Zábrdovice
11 article
Tábor ponocných byl velice „pohnutý“, jak se v referátech říká. A ve věci zavládala vzácná jednomyslnost, což se taky v referátech říkává. Celé shromáždění projevilo neskonalou nelibost nad jednáním městské rady a obecního zastupi- telstva města Zábrdovic. V otázce tak důležité, uváděli řečníci, mělo býti otázáno taky Bratrstvo, jak o věci soudí. Ponoeným nemůže býti lhostejno, budou-li připojeni ke hlavnímu královskému městu nebo ne. Jsou spokojeni se stavem dosavadním. Nejsou však naprosto proti připojení, nikterak. Uznávají význam činu tako- vého, ale rádi by do toho taky promluvili, A do- jde-li ku připojeni, mají své podmínky. Alea dojde nebo nedojde, tolik ať si obecní zastupi- telstvo zapamatuje jednou pro vždy, že si Bra trstvo ponocných vyhrazuje právo vela. Kdykoli v čemkoli, jakkoli. Rozumí se, že byla přijata resoluce. Jak se říká, resoluce kovaná. „Bratrstvo sjednocených, nezávislých atd ponocných nemá v zásadě námitky proti připo- jení, ale svolí k němu jenom za těchto pod- mínek: budou-li Zábrdovice se svými ponocnými při pojeny ke hlavnímu královskému městu, žádáme
Alea Bro Zábrdovice
12 article
aby se tak stalo v našich ouřadních hodinách. totiž mezi desátou večerní a pátou ranní; žádáme, abychom byli připojeni jenom tehdy. když ještě tu hodinu před připojením budou všem nájemníkům, všem domovníkům a konečně i všem domácím pánům odňaty klíče domovnía svěřeny nám, abychom obyvatelům, vracejícím se ke svým krbům domácím, otvírali toliko my; přihlížejíce k tomu, že valná většina diva- delních představení ve královském hlavním mě stě, ať v divadlech prvého neb druhého jazyka zemského, končívá před desátou hodinou, jen malá menšina po desáté, tak že návštěv- níci divadla posud skoro vždy dostávají se domů před uzamčením domův, žádáme my shro- máždění na táboře ponocní, aby ode dne při- pojení byly všechny domy uzamykány již o ho dině deváté, tak aby kdokoli se z divadla na- vraci, byl nucen používati naší pomoci, chce- se dostati domů, v čemž spatřujeme záruku, že živnost naše nebude hynouti, ale že dokonce roz- kvete; konečně žádáme bezpodmínečně, abyv hlavním královském městě před připojením zru- šen byl zákaz, jímž obecním zřízencům přisno zakázáno domáhati se novoročních dárků od oby vatelstva, ať ústním nebo tištěným gratulovánín novoročním. Na obecním zastupitelstvu zábrdovickém žá dáme pak důrazně, aby tyto naše podmínky mu byly dalším a jediným vodítkem při jednán o připojení. „Kdo souhlasí s resolucí, jak byla práv přečtena?“ tázal se předseda táboru ponocných Bouřlivý souhlas zahřměl nejen klenbou sálu, ale i klenbou nebeskou. „Nesouhlasí někdo s resolucí?“ zvolal před seda, podnikaje zkoušku opačnou.
13 article
Ze středu shromáždění vynořila so nad hlavy sražených účastníků slabá ruka a zatře petaly se tři tenké prsty. „Kdo si přeje mluvit?“ otázal se předsed „Já,“ ozval se tenký hlas, „Pudivitr. Shromáždění rozrazilo se poněkud, kolen Pudivitra utvořil se malý kruh. Objevil se suchý, skrovný človíček, tal slabý, že neunesl trouby, ale jen píšťalu. „Co chcete?“ tázal se předseda, kabon tvář. „Je po debatě, hlasujeme. Jste proti reso luci?“ „Mám jen faktickou poznámku,“ ozval s tenký hlásek Pudivítrův. „Jakou? „Enu, pánové, zdá se mi jako, jsme-li my sbratření ponocní vůbec kompetentní, abychon do této věci zasahovali, tak se mi zdá, jestli ne- jsou ještě jiné, důležitější, vznešenější zájmy, jestli jako právě my ponocní jsme první — — „Dost!“ hřmělo shromáždění. „Ven s ním Tento dodatkem navržený článek resolue byl uskutečněn ze všeho nejdřívo. Nemusil ji Pudivitr pěšky. Octl se na vzduchu, sotva se na- dál, přes hlavy ostatních — jen tak přes ně sklouzal, jak ho ochotné ruce sbratřených sou druhů expodovaly. Po odchodu Pudivítrově nehlasoval již nikd proti resoluci. Byla přijata jednomyslně, jaks v referátech říkává. A když ji deputace Bratrstva sjednocenýeh a nezávislých atd. ponocných odevzdala purk mistru a pánům konšelům, byla uložena do měst ského archivu. Nebude jí tam zle a smutno. V každém archivu je několik resolucí. Někde hodně. Bude jich pomalu tolik, že za krátko již taky mohou zaraziti „Sesterstvo sjednocených, nezávislých vzájemně se podporujících resolucíí Výsilon.
Ena Dosta
14 article Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví. Šumaři. Obrázek z přírody. Zachytil Fr. Flos. Od Koženic k velké vesnici Nehvizdůmšl po silnici čtyři muži — šumaři. Ví bůh, proč teď se dali na cesty, vždyť je teprve leden. Ovšem že mrazy polevily a od po ledne táhnou vlažné větry jako na jaře, ale přece je sněhu ještě dost a ten když taje, je cesta nej- horší. Věří oni asi staré pranostice, že bude letos zima měkká a proto tak časně vyrazili. A jsou nějak řídce opeření. Jen jeden, ten v předu, veliký a tenký, má krátký zimníček ostatní jen kabát na kabát, a to mnoho nehřeje, zvláště když ten spodní je štruksový a ten svrchní z bavlny, ale co na kabátu záleží, jen když jsou nohy v suchu a v teple. A to jsou boty mají všichni čtyři důkladné. Úzké nohavice vbíhají do holinek, tvrdých a nepodajnýcha oevokované podešve tisknou do tajícího sněhu široké stopy. Na krku má každý důkladnou šálu a na hlavě pangrotku, staženou až na uši. Zajímavé jsou jejich tváře. Ten největší ma tmavé kiňary, jako vysloužilý strážmistr, černé husté obočí a dvé pichlavých očí. Pod paží tiskne štěbenec. Za ním jde muž již starý. Tvář jeho je vyholená, jenom od uší táhnou se na vpadlou líc krátké, šedivé licousky. Ústa jeho se stále pohybují a ta plátěná torba, kterou má zavěšenu na rameni, jej asi škrtí, protože ji pořád po- potahuje. Na náprsním knoflíku jeho kabátu houpají se skřipky a cvakají při každém kroku o smyčec. Třeti je malý, tlustý mužíček, čer- vené, plné tváře, která se stále usmívá. Jeho řídký, světlý knír visí mu přes ústa jako tykadla chroustovi a modré jeho oči hrají si na schová vanou za vydulými tvářemi. Nese pod paží lesní roh. Kabát i kalhoty, jak daleko asi mužíček do- sáhne rukama, se lesknou jasněji než lesní roh který ve svém zevnějšku již asi dávno sesmutněl.
Flos bůh Francie
15 article
Největší švihák jde ale poslední. Jet mládec jako jasan. Jeho pangrotka sedí stranou na uchu a pod ní vyčuhují prsténce bujných vlasů rusých, také na hořejším rtu usadilo se světlé chmýří, které junák necitelně zkroutil do hrotečků, vyzývavě trčících do světa. Jeho tvář je červená, pohled jasný a pyšný. Ruce zastrčil do kapes kalhot, nepotřebuje on svůj inštrument nositi pod paží, vždyť má dlouhou trumpetu zavěšenu na zelené šňůře na plecíeh jako se nosí puška. Jenom on rozhlíží se po okolí. ostatní tři mlčky a se svěšenými hlavami jdou pustou silnicí. Náhle ozvaly se z vesnice duté rány zvonů. Zvony nozněly, jen lomozily, krátké rány padaly, jakoby pomíchány byly, tu příliš rychle za sebou tu v dlouhých přestávkách. Dlouho to zvoněn také netrvalo, sotva, co by se „Otčenáš“ po modlil. Čtyři šumaři poznali hned, že to bude a pohřeb. A skutečně, z vesnice vycházel jim vstří malý průvod, klučina s křížkem, dva ministranti kněz, pak čtyři muži s rakví, pět nebo šest že. a kostelník, který nesl přes ruku zimník a klo bouk velebničkův. „Hoši, to je nějaký chudák,“ pravil dlouhá „koukejte, ani mu nehrají, ani nezpívaji. Šumaři zůstali státi. „Tak mu zahrajeme my,“ navrhuje mal Ilusťáček. „No, „našinče“, co říkáš?“ obrátil se na primaria s houslemi. „No, když myslís!“ Staroch vzal housle d zkřehlých rukou, „je to dobrý skutek,“ dodal. Ostatní dva souhlasili, a než průvod doše k šumařům, spustili tito tak žalostný smutečn pochod, že kdyby nebožtík nebyl docela mrtev byl by jistě vyskočil z truhly. Housle výskaly, štěbenec se zajíkal, lesn rol bublal a vrčel a trumpeta tak zoufale ječela jako když koza uvázne v trnitém plotě. O takt těmto umělcům jakživo nešlo, ale o to, aby každého bylo co možná hodně slyšeti a to se jim vždycky podařilo, neboť plíce měl jako měchy.
16 article
Kněz, jda kolem ochotných hudebníků, jer očima jim děkoval, za to truchlící zůstali v ně mém úžasu státi, když ale viděli, že nosiči jin ušli, rozběhli se tryskem za truhlou. „No, tak vidíš, a krásně jsme mu zahráli,“ liboval si tlusťáček, když lesní roh od úst utrhl „Hm, to věřím,“ souhlasil primarius, „na- šinec má srdce tuhle,“ ukázal při tom na knoflik na nějž znova skřipky zavěsil, „a povídám vám hoši, že nás odměna nemine. Dnes budeme mít štěstí.“ „Jen aby Pánbu dal,“ povídal dlouhý, „alo lidi, ten páter koukal, když jsme spustili! Tohle se mu jistě ještě nestalo. Co myslíš Jozko?“ „Hm,“ ulevil si mládenec. „Taky myslím mhm! Když Jozifek řekl mhm, bylo slyšeti i h in až za humny. Veseleji vykročili šumaři k vesnici. Za ma lou chvilku jásaly housle, kvičel štěbenee brmlal lesní roh a ječela trubko ve vsi. Seběhl se trochu dětí, vyskočily ze statků bosonohé dívčice, ukázal se i hospodář ve vrátkách, ale nikdo šumaře nezval, aby hráli a nikdo jim tak nic nedával. Vcházel sice primarius do statků, ale v cházei zase brzo ven a tvář jeho nezkřivila se k úsměvu, naopak byla stále zamračenější Také režný pyllík visel splaskle a klátilse kolem hubených jeho nohou. Snad v hospodě! Sumaři rozestavili se před hospodou Dlouhán se rozkročil a dívaje se do kalnéhe nebe, vyluzoval tak pronikavé zvuky ze svého štěbence, že zvuky ty prorážely až k sedmém nebi, ale sesly k srdeím zatvrzelých lidí ne nalezly. Hostinský se ani neukázal, za to vy běhla hospodská a máchajíc rukama, ukazovala aby jen s tou čertovskou můzikou přestali a když hudebníkům klesly inštrumenty, spustila sroz umitelněji: „Stůně mně dítě, teď na chviličku usnulo, tu vás čert přínese; jděte si vřískat' na obec anebo na horoucí skálu!
Jozko Jozifek
17 article
Primarius vzal se za bradu a otočivs k ostatním, zavelel krátce: „Pojďme! A šli, šli z vesnice ven a jako kdysi prorok boží, svolávali na Nehvizdy všecko jiné, jen n boží požehnání. Do poledne bylo nedaleko, žaludky hlásily se ku přirozenému právu, žádaly si nasyceny býti třeba jen chlebem, ale nikdo jim ho nedával A to je zlé, tuze zlé. Včera bylo zle, celý týden bylo zle a dnes — ne, dál už to nejde. Ovšem, doma, tam v horách, není tak dobře. O groš tam člověk celou zimu ani ne- zavadí, alo potloukat' se světem, hrát', až člo věku oči lezou z hlavy a ze to dostat' míst skývy chleba huby — to je přespříliš. „Zkazil se ten lid,“ řekl primarius p dlouhé chvíli ticha, „našinec pamatuje ledacos Byly doby, kdy jsme přinášeli do vsi svátek, ale teď! Našinec vypil darovaného piva víc, než ho má teď takový bryndal ve sklepě.“ „To se zná,“ potvrzoval dlouhán. „Já toli nepamatuju jako „našinec“, ale za mých mla dých let! — — — — „Býval svět jako květ,“ smál se tiusťáček, „ale ten svět stárne a stará baba je vždycky lakomá a hubatá. A jak se to líbí tobě Jozílku? chachacha!“ Tlusťáčkovi bylo pořád do smíchu; nikdy nenaříkal. Vydržel o hladu celý den i dva, alo za to, když se dostal k míse, snědl za čtyři. Dlouhán měl na malého „spadýno“ . „Ty, vembloude, tyješ ze sádla,“ rozkřikl se- „tobě je pořád do smíchu, ty jezevče, ješt si toho chlapce dobírejl“ „Mhm — eh, on si mne nedobírá Vaňou sek,“ odpovídal dobrácky mládenec. „Víte strejčku,“ pokračoval pak, „mně se to líbí, jen když chodíme ode vsi ke vsi.“ „Pěkná zábava, když člověku kručí ža- ludek,“ prohodil kousavě dlouhán.
Tlusťáčk Dlouhán
18 article
„I ať kručí,“ odpověděl Jozífek a náhle jakoby zachvácen radostí, že se může do vůle toulati světem, strhl s beder svou dlouhou trubku nasadil ji ke rtům a vytroubil fanfáry, jakoby jel do vsi pan biskup. Sotva dozněly poslední zvuky trubky, usly šeli šumaři za sebou řinkot rolniček. Letěly to sáně. Jen se mezi rozestouplými šumaři kmitly ale když popojely ještě asi, co by kamenem do- hodil, zastavily. Ze saní vystoupil mladý pán a druhý, sedě v sáních, hlavu do zadu obrátil Mladý muž, zahalený v černé paleto, v kročil proti šumařům a hned spustil: „Dobrý den, kam jdete, přátelé? Primarius „našinec“ hned beranici strh s hlavy a pohladiv si licousky, řekl poníženě: „Kam nás nohy nesou a oči vedou, drahý pane! Troufáme na noc doraziti do M . .. „A to je dobře,“ odpověděl pán a čern jeho oči soucitně přehlédly ty čtyři postavy. „víte snad, kde je hötel — hůtel —“ mladý pán obrátil se k sánim, „sapristi, teď jsem jméno sám zapomněli .. Soudruh ze sání mu pomohl. „U jelena“ „Ah, ano, tedy hötel „U jelena“. Ptejte se po tom hůtelu a počkejte tam, až přijdu. Na shledanou!“ Pozvedl tvrdý klobouk, podobný půlcylindru a na bílé jeho čelo spadly při tom černé kučery jeho bohatého vlasu. Úsmál se kynul rukou a nevyčkav odpovědi, usedl zase do sáni, které se hned rozehnaly k dalšímu letu „Tak děkujeme, vzácný pane,“ volal prima rius za pánem, drže dosud pangrolku v ruce stoje v prostřed silnice; pak nasadil čepici obraceje se ke svým, řekl rozšafně: „Hoši, tohle něco bude. Našinec ví, žet není jen tak. Tenhle panáček nás potřebuje na noc. Zrovna bych se vsadil, že mu budeme hrát na veselce. Však jsem to ale prál, to je odměna za ten marš nebožtíčkovi. V hlase primariově zněly všecky struny ra dostně.
Jozífek
19 article
„Anebo chce přátelům udělat švandu,“ po znamenal tlustý Vaňousek, „a nás budou mít k dobrýmu. Chachachal Dlouhán se znova rozkročil. „Ty Vaňousku ty ježku, mlě! Ty se jenom řehníš a kejkle vy mejšlíš. Já trvám, že je to vznešený pán, který si potrpí na pěknou muziku. Uhlidal nás a —. „— tu máš čerte kropáč,“ vpadl Vaňousel „a kůrové andělští cachají tu po silnici. Ch chacha!“ „Tak ti jednu vlepím —t. „Ale shejbni se hodně!“ „Ticho, zase už se škorpíte jako pe s kočkou? Našinec má starost, co a jak a oni blázni, blázniví — no řekni ty, Jozííku, coty myslíš o tom pánovi?“ „Ehm, ehm,“ Jozífek se poškrábalz uchem, „já smejšlím, že budeme večír děla štandrle . .. „Ty's na to káp', Jozifku,“ pochválil h Vaňousek, „štandrle, hochu, jistě štandrle, ale nefoukej do té své trumpety tuze moc, měšťáci mají tenké uši a slabou náturu. Šumařům vzešla hvězda naděje. Řečí byl jako vody a dlouhán s Vaňouskem prohnali se několikrát na příč po silnici, za to primarius měl hlavu plnou starostí. Do města dorazili ještě za světla. Zarazil v zájezdní hospodě, kdež na rozkaz primaria upravili svůj zevnějšek, jak se jen dalo. Když se tak stalo, vybrali se všichni čtyři k hötelu „U jelena“ Tam na ně ovšem nečekali a číšník odby je zkrátka. O cizím pánovi nic věděti nechtěl Co teď? „Našinec“ stál se soudruhy v prů jezdě, kde nepříjemně táhlo. Počítal v duchu. že má v kapse pro sebe i své soudruhy třiceo krejcarů S těmi se nedá mnoho provésti a jestliže si z nich pán udělal žert — —?
Vaňousek Chachachal Dlouhán
20 article
Avšak primarius odehnal tu zlou myšlénku; rozhledl se kolem a vida vcházeti jakéhos občane do dveří, nad nimiž byl nápis: „Restaurace“ pokynul soudruhům, aby šli za ním a odhodlaně vešel do osvětlené místnosti. Nejraději by se byl na prahu obrátil. Tady seděli samí páni. Světla tu bylo moc a moe stoly byly pokryty bílými ubrusy a v koutě prot dveřím stála jarmara až do stropu a v ní sama láhev a sklenice jeden třpyt. Soudruzi z toho nic neviděli a milého p i maria vilačili do vnitř. No, jednou už byl tam zpátky se styděl. Rozhledl se pátravě kolem a vida v kout neobsazený stolek, zaměřil k němu. Ostatn šli za ním tak tiše jako choltická robota chodí vala, až všichni hosté se ohledli. To dělaj všecko boty, člověk jde jako pápěrka, ale tu pro klaté centy bijí do podlahy jako hromy. Usedli kolem stolku a hned tu byl číšník Přes ruku měl ubrousek, v ruce dlouhý papín za uchem tužku. „Kam jste sem vlezli? formanka je na proti,“ tak je přivital, ale primarius nebyl z těch co se hned leknou. „Čekáme tu na pána,“ odbyl číšníka, „a ho spoda je pro každého. Tak! Našinec není dnešní Přineste nám dvě sklenice pivaí Aby dodal svým slovům váhy, vytáhl prima rius celou hotovost, třicet krojearů a položil je na stůl. „Plzeňské, třeboňské, pardubické, nebo jer obyčejné,“ ptal se číšník uštěpačně „Eh, jsme obyčejní lidé, tak jen obyčejné,“ řekl primarius nahlas a když číšník již odběhl dodal tiše, „ty — ty třasořitko jedna. „Počítám, že nás odře,“ šeptal pak sou- druhům, kteří se ohlíželi jako v cizím kostele „proto budeme píti dva a dva z jedné sklenice.. a nečumte kolem, lidé se smějí . .
21 article
„Ehm,“ ulevil si Jozífek, „tady je krása to by náš Zomr koukal na drát.“ Milý Jozífek vzpomněl si na veletickou hospůdku, kde Zomn trůnil v politém šentiši a nalejval za dva a čtyř karlovarské z Janovic. „Cákra,“ dodával Vaňousek, „hoši, tady by se to hrálo . ..“ „Kdo pak by tě poslouchal?“ šťouch dlouhán. „I já myslím mariáš, tady by bylo vidě na esol' „Aby tě husa zadní nohou, ty jedno p ťouchle! Číšník s pivem nespěchal, ale po čtvrt ho dině přece přišel a přinesl čtyři sklenice piva „Pán vám vzkazuje, aby vám ani nenapadle tady hrát'. My zde budeme míti dnes jinou mu- ziku, o jaké se vám ani nezdálo. Tady je pivo — „a tady jsou peníze za dvě sklenice které jsem objednal,“ řekl primarius. Přitáhl dvě sklenice k sobě a pošoupl třicet krejcar na stole. „Dvakrát patnáct, dobře,“ řekl číšník, „a co tihle dva? „Do toho vám nie není,“ odsekl primarius Číšník svraštil čelo; již měl něco na jazyku ale v tom otevřely se dvéře a do místnosti vešel mladý pán; neznámý ze saní a rovnou k šu mařům. „Ah, tu jste, přátelé! Čekali jste dlouho? Nemám nyní času, ale stavím se tu ještě. Apro- pos, číšníku, to jsou moji hosté. Pivo, večeři, doutníky na můj účet a postele. Nuže, bavte se debře, já ještě přijdu. Po těch slovech proběhl sálem, jako kdyby tančil. Číšník pospíchal za ním, ale po chvilcese vrátil a byl jako vyměněn. Přinesl šumařům pivo, večeři a nutil je, nb si brali i doutníky. Ale ty šumaři odmílli. Číšník již zvěděl, kdo šumaře hostí a prot tak změnil barvu i víl.
Jozífek Vaňousek Janovice
22 article
Ale šumařům tohle všecko nešlo na rozum Vše se sběhlo tak rychle, že se primarius nedostal ani ke slovu, aby se zeptal, aby po- děkoval, ale tolik byli přece světem všichni, aspoň tři, protřelí, že se nedali k pití a jídlu po- bízeti a že tušili, že žertů si s nimi nikdo n- tropí. Mladý pán už nepřišel, ale přihnal se číšník a přinesl šumařům čtyři lístky, vstupenky do koncertu. Ba, byl i tak laskav, že jim ukázal pokoj, kam mohli šumaři své nástroje uložiti uvedl je do sálu v prvém poschodí. Sál byl již plný obecenstva a hlučel jako úl. Milí šumaři stiskli pangrotky pod paží a shýbajíce se zbytečně ve vysokých dveřích, vešli za sluhou, který jim ukázal čtyři židle a vybídl je, aby se posadili. „No, tak sedněme,“ velel tiše primarius ostatní poslechli. Ti nejbližší sousedé se po nich ohledli, ale pak upírali všichni své zraky na ne- vysoké podium, na němž stálo otevřené piano a stojan. Šumaři neodvážili se otočiti hlavy, slyšeli jen hukot, viděli množství hlav před sebou i ko- lem sebe, viděli hojnost oslňujících světel, těžké záclony a krásné obrazy na stěnách.
23 article
Náhle vše utichlo — ale jen na okamžik, pak sálem zaburácela bouře potlesku. Na po- dium vystoupili dva mladí páni. Jeden sedl k pianu a druhý ke stojanu s notami, drže housle v rukou. Ten s houslemi, bože, je to možné? vždyt to je pán ze saní. Teď se kloní a zase a zase, pak zvedá smyčec a — a — a — no, marno povídat, to se musilo slyšet. Primarius častěji pak o tom mluvil a vždycky s nadšením, že mu slzy vyhrkly z očí a koulely se pe vrásčité tváři. „Andělé v nebi lépe nezpívají, slavík líbez něji neklokotá, dítě měkčeji nemluví; našine někde byl, něco viděl, něco zkusil, ale to ne- byla, lidičky, muzika, to byl zázrak, to bylo nebe samo.“ Dozněly poslední zvuky, ale v sále je ticho jako v hrobě — pak ale, pak třese se strop. třese se podlaha, třesou se stěny; posluchači jako šílení vstávají, tleskají, křičí, jásají, pláčou radostí a nadšením a pán musí znova ven a musí znova hráti. A co naši šumaři? Inu, jsou v Jiříkově vidění.
bůh
24 article
Pak přišel druhý, a víte co si přinesl? Tlustý Vaňousek na židli poskočil jako jelen — vždyť ten druhý nese lesní roh! Opravdovský lesní roh, který má jen čtyři tény, ten co biblá, mručí, houká. „Ale ne — ne a ne, tohle není lesní roh, jen ten čarovný nástroj přitiskl ten mladý muž ke rtům a—á á— přátelé — ženo — Marjánko eh, člověk by se zbláznil! Ono to mluví, šeptá zpívá — ono se to modlí, naříká a pláče — Marjánko, manželko, já timhle praštím do plotu a do smrti do toho nefouknu, lidi, lidičky, Jo- zífek mne musil držet, já bych tam byl skočil, já bych mu ty ruce nejraději zulíbal.““ — — Nu a když se takto vyjádřil „znalec“ Va- ňousek, byla hudba zajisté onaká a není divu, když po hře zase bouřil a třásl se celý sál když si lidé počínali, jakoby rozum pozbyli. Omá- meni vyšli, nevyšli, ale vytlačeni byli šumaři ze sálu. Ustoupili na chodbu dívajíce se, jak se dav hrnul po sehodech. Stáli tam tak dlouho, až poslední návštěvník opustil sál, a nyní nevěděli si rady, co počít. Nikdo si jich tady nevšímal. „Půjdeme si pro instrumenty,“ navrhl ko- nečně dlouhý, ale sám svého hlasu se ulekl, bylo mu, jakoby se právě ze sna probudil.
Marjánka eh Marjánka Virginie
25 article
Ostatní souhlasili a vydali se na cestu, aby vyhledali pokoj, v němž byly jejich nástroje ulo- ženy. A měli zrovna štésti, neboť již je tam číšník hledal. Primarius má prý jíti s ním a hned. Pri- marius poslechl a ostatní ani do pokoje nevešli, očekávajíce, s jakou se vráti. Vrátil se brzo a tvář jeho zářila. „Přespíme zde, hoši, pojďte!“ Sám vešel do osvětleného pokoje, v němž byly tři postele a po- hovka připravena na lůžko. Primarius došel ke stolu a položiv obě hrstě na stůl, jakoby pod nimi měl křepelku, volal na soudruhy: „Tu se podívejte, všecko za nás za- platil i snídaní na zejtřek a tohle mně vtiskl do dlaně,“ při těch slovech pootevřel prsty a úžasl šumaři spatřili růžový papírek „Sitka!“*) vykřikl Vaňousek, „opravdová — sítka a za nic! Sakulejte, tohle se mně ještě nestalo. Také Jozífek a dlouhán projevili radostná překvapení „Ale ten musí býti bohatý jako král,“ ulevi si dlouhý, a primarius chopiv dlaní bradu, vážně potakal: „Ba král, hoši, ale on je vskutku král.“ „Ehm, a našinee,“ dodal Jozífek vážně. Všichni se tázavě podívali na Jozííka, jak že to s tím „našincem“ myslí — ale Jozifek to myslil dobře. Byl to „našinec“.
Vaňousek Jozífek Sitka
26 article
*) desíťka = 20 Syn. Napsal L. Avilovo j. Z ruštiny přeležila Matylda Hrubíková. Hlavní lékař městské dělnické nemocnice Arsenij Alexandrovič Timanov přijímal návštěvy od 3.—5. hodin zdarma. Spěšně, skoro roztr- žitě prohlédl nemocného a ukázav mu na dvéře krátce pravil: — Učiní vám, čeho potřebí Mezitím mnul si nervosně ruce a čekal násle- dujícího nemocného, propouštěje jednoho po druhém s podivnou rychlostí. Jindy nemocný se zdržel a hovořil, jsa v nesnázích i zajíkaje se — Smím se tázati . .. Jest-li by vaše milost . .. Záda by bylo třeba něčím ... — Povědí vám ... Učiní vám — po- pudlivě opakoval lékař, mávaje rukou ke dveřím. Ale ne každý odhodlal se rozmlouvati s ním. Nemocní báli se Timanova a podřizen ho nemilovali. — Nad míru hrdý! — řikali o něm ran hojiči a třásli se před jeho znaleckým, pánovi- tým pohledem, blýkajícím se i chladným jak ocel. Tentokráte, jako vždy, Timanov spěchal. Prohlednuv i proklepav nemocného dělníka. již ho chtěl propustiti, ale náhodou pohledáv mu ve tvář, byl překvapen výrazem jeho zvlast- ních světlých očl.
L Avilův Hrubíková Alexandrovič Timanov Timanův