1
masthead
31. ledna 1904
2
masthead
Nedělní zábavná
4
masthead
„Národních Listů
7
article
V záležitosti připojení.
V záležitosti připojení.
V Zábrdovicích to vřelo. Vlastně vřelo jen
v jisté části obyvatelstva zábrdovického. Lépe
řečeno, vřelo jen v jediném spolku. V bratrském
sdružení sjednocených, nezávislých, vzájemně se
podporujících ponocných města Zábrdovic a ve
škerých obcí sousedních, k Zábrdovieům přifa
řených, přiškolených a katastrálně přismolených.
Otázka byla takováto — — —
Pardon! Zábrdovice byly onoho času jed
ním z nejrozkvetlejších, nejprobudilejších, nej-
uvědomělejších předměstí královského hlavníh
města —
Aha, teď čekáte dychtivě, jakého města?
Kterého města?
Oho! V té věci jednám co nejopatrněji. V té
věci, abych si nikoho na krk nepoštval, zamlčím
obezřele pravé jméno a vůbec jméno královského
hlavního města, o něž tu běží. Takových měs
je na světě víc a leží kdekoli na mapě. Není vždy
radno řici vše po lopatě.
Zábrdovice
8
article
Zkrátka, Zábrdovice byly toho města před
městím. Probudilým, uvědomělým. Všecka před
městí byla probudilá, uvědomělá. Byly však vše
liké slavné a památné okamžiky, kdy některé
předměstí bylo nazváno nejprobudilejším, nej-
uvědomělejším. Ale arci, takové vyznamenání
mohlo snadno způsobiti žehravost, žárlivost a po
případě nebezpečnou nespokojenost některého
předměstí jiného, které se mělo spokojiti s pouhou
probudilostí a uvědomělostí. Bohudíky, brzy vy-
skytl se jiný slavný a památný okamžik, kdy zas
jiné předměstí mohlo býti nazváno nejprobudi-
lejším a nejuvědomělejším. A poněvadž je do
roka okamžiků více, i takových, které mohou býti
nazvány slavnými a památnými, někdy i „věko-
dějnými“, vystřídala se za čas všechna před-
městí královského hlavního města a všem dostalo
se řadou uznání, že jsou nejprobudilejší, nej-
uvědomělejší. Přívlastky ty staly se konečně ne-
ochvějným heslem, jež bylo vyryto do všech
znaků, sloužilo všem stranám, všem snahám,
všem záměrům, všem výsledkům. Heslem tím
držely se všechny obecní vlády dotyčných před-
městí, ať zpátečnické nebo liberální, oportunní
nebo radikální, a s heslem tím dávaly se v boj
veškeré opposice, ať radikální neb oportunní,
liberální nebo zpátečnické. Jsou jistá hesla uni-
versální. Probudilost, uvědomělost je takovým
heslem. Lze ho použiti v každém případě. Rov-
nost, volnost, bratrství je taky takovým heslem
Zábrdovice
9
article
Znamená někdy: Budeme si rovni, volni, bratr
ští — budeš-li totiž dělat, co che
já. Nebudeš-li, no počkej, naučím tě, až set
dostanu do tejla!
Jsou jistá hesla bez podšívky a beze švů
Která se mohou nosit na obě strany.
Ale nic naplat, v Zábrdovieích vřelo. V bra
trském sdružení sjednocených, nezávislých atd
Poněvadž — —l
Poněvadž bylo bratrské sdružení sjednoce-
ných, nezávislých, vzájemně se podporujících
ponocných okatě, křiklavě a urážlivě ignorováno
v záležitosti, do níž taky mělo co mluvit, po svém
svatém přesvědčení.
Bylat tehda na veřejném denním pořádku
veliká a významná záležitost, po léta, po celá
desetileti. Běželoť o to, aby předměsti, vyrostlá
z mateřského lůna mateřského královského
hlavního města, žijící nejen svojí krví, ale taky
jeho krví, nejen svým dechem, ale taky jeho de
chem, nejen svými šťavami, ale také všemi šťa-
vami tohoto královského hlavního města — aby
všechna předměstí, jako kdysi z mocných jeho
kořenů vyrostla, zase s jeho kmenem spojila se
x mohutný, veliký a silný celek.
Některá předměstí již uznala dalekosáhlý
význam snahy té a připojila se. Některá vyjed-
návala a již se přikláněla, jiná ještě, uvažujíce
stále prospěchy a neprospěchy z toho plynouci
váhala a rozmýšlela.
Obecní zastupitelstvo města Zábrdovic pro-
jevilo ochotu připojiti se za takových a takových
podmínek.
Zábrdovice
10
article
Ale obecní toto zastupitelstvo dopustilo se
nesmirné chyby. Majíc za to, že jest proto obec-
ním zastupitelstvem, aby jménem obce jednalo,
vyjednávalo a ujednávalo, opominulo zeptati se,
jak o věci soudí Bratrstvo sjednocených, nezávi-
slých, vzájemně se podporujících ponocných
města Zábrdovic a přifařených a přiškolených
k němu obcí — v Bratrstvu to vyvřelo.
Tehdejší občanské svobody dopouštěly celou
řadu prostředků, jakými bylo lze ozvati se, do-
mýšlel-li se kdo, že mu jest ukřivděno, že mu
činěno příkoří. V prvé řadě byl to inserát, pak
zasláno, pak plakát na nároží; mohla to býti
valná hromada, ale mohlo to být i veřejné shro-
máždění, tábor lidu.
Bratrstvo ponocných svolalo tábor. Ne tábon
lidu, ale tábor ponocných. V Zábrdovicích bylo
mnoho ponocných a byli důležitým stavem. Ně
kteří vytrubovali, někteří vypískávali. Vypiskán
je někdy věcí velmi nepříjemnou. Trouba je sice
nástroj mohutnější, píšťala však za jistých okol-
ností pronikavější. Zvuk trouby může býti po-
kládán za dobromyslný, píšťala má do sebe cos
jízlivého. Do prvního ohně tedy byli vysláni po-
nocní, kteří vypískávali. Ponocní, kteří vytrubo-
vali, zůstali v záloze.
Ponocný
Zábrdovice
11
article
Tábor ponocných byl velice „pohnutý“, jak
se v referátech říká. A ve věci zavládala vzácná
jednomyslnost, což se taky v referátech říkává.
Celé shromáždění projevilo neskonalou nelibost
nad jednáním městské rady a obecního zastupi-
telstva města Zábrdovic. V otázce tak důležité,
uváděli řečníci, mělo býti otázáno taky
Bratrstvo, jak o věci soudí. Ponoeným nemůže
býti lhostejno, budou-li připojeni ke hlavnímu
královskému městu nebo ne. Jsou spokojeni se
stavem dosavadním. Nejsou však naprosto proti
připojení, nikterak. Uznávají význam činu tako-
vého, ale rádi by do toho taky promluvili, A do-
jde-li ku připojeni, mají své podmínky. Alea
dojde nebo nedojde, tolik ať si obecní zastupi-
telstvo zapamatuje jednou pro vždy, že si Bra
trstvo ponocných vyhrazuje právo vela. Kdykoli
v čemkoli, jakkoli.
Rozumí se, že byla přijata resoluce. Jak se
říká, resoluce kovaná.
„Bratrstvo sjednocených, nezávislých atd
ponocných nemá v zásadě námitky proti připo-
jení, ale svolí k němu jenom za těchto pod-
mínek:
budou-li Zábrdovice se svými ponocnými při
pojeny ke hlavnímu královskému městu, žádáme
Alea
Bro
Zábrdovice
12
article
aby se tak stalo v našich ouřadních hodinách.
totiž mezi desátou večerní a pátou ranní;
žádáme, abychom byli připojeni jenom tehdy.
když ještě tu hodinu před připojením budou
všem nájemníkům, všem domovníkům a konečně
i všem domácím pánům odňaty klíče domovnía
svěřeny nám, abychom obyvatelům, vracejícím se
ke svým krbům domácím, otvírali toliko my;
přihlížejíce k tomu, že valná většina diva-
delních představení ve královském hlavním mě
stě, ať v divadlech prvého neb druhého jazyka
zemského, končívá před desátou hodinou,
jen malá menšina po desáté, tak že návštěv-
níci divadla posud skoro vždy dostávají se domů
před uzamčením domův, žádáme my shro-
máždění na táboře ponocní, aby ode dne při-
pojení byly všechny domy uzamykány již o ho
dině deváté, tak aby kdokoli se z divadla na-
vraci, byl nucen používati naší pomoci, chce-
se dostati domů, v čemž spatřujeme záruku, že
živnost naše nebude hynouti, ale že dokonce roz-
kvete;
konečně žádáme bezpodmínečně, abyv
hlavním královském městě před připojením zru-
šen byl zákaz, jímž obecním zřízencům přisno
zakázáno domáhati se novoročních dárků od oby
vatelstva, ať ústním nebo tištěným gratulovánín
novoročním.
Na obecním zastupitelstvu zábrdovickém žá
dáme pak důrazně, aby tyto naše podmínky mu
byly dalším a jediným vodítkem při jednán
o připojení.
„Kdo souhlasí s resolucí, jak byla práv
přečtena?“ tázal se předseda táboru ponocných
Bouřlivý souhlas zahřměl nejen klenbou
sálu, ale i klenbou nebeskou.
„Nesouhlasí někdo s resolucí?“ zvolal před
seda, podnikaje zkoušku opačnou.
13
article
Ze středu shromáždění vynořila so nad
hlavy sražených účastníků slabá ruka a zatře
petaly se tři tenké prsty.
„Kdo si přeje mluvit?“ otázal se předsed
„Já,“ ozval se tenký hlas, „Pudivitr.
Shromáždění rozrazilo se poněkud, kolen
Pudivitra utvořil se malý kruh.
Objevil se suchý, skrovný človíček, tal
slabý, že neunesl trouby, ale jen píšťalu.
„Co chcete?“ tázal se předseda, kabon
tvář. „Je po debatě, hlasujeme. Jste proti reso
luci?“
„Mám jen faktickou poznámku,“ ozval s
tenký hlásek Pudivítrův.
„Jakou?
„Enu, pánové, zdá se mi jako, jsme-li my
sbratření ponocní vůbec kompetentní, abychon
do této věci zasahovali, tak se mi zdá, jestli ne-
jsou ještě jiné, důležitější, vznešenější zájmy,
jestli jako právě my ponocní jsme první — —
„Dost!“ hřmělo shromáždění. „Ven s ním
Tento dodatkem navržený článek resolue
byl uskutečněn ze všeho nejdřívo. Nemusil ji
Pudivitr pěšky. Octl se na vzduchu, sotva se na-
dál, přes hlavy ostatních — jen tak přes ně
sklouzal, jak ho ochotné ruce sbratřených sou
druhů expodovaly.
Po odchodu Pudivítrově nehlasoval již nikd
proti resoluci. Byla přijata jednomyslně, jaks
v referátech říkává.
A když ji deputace Bratrstva sjednocenýeh
a nezávislých atd. ponocných odevzdala purk
mistru a pánům konšelům, byla uložena do měst
ského archivu.
Nebude jí tam zle a smutno. V každém
archivu je několik resolucí. Někde hodně. Bude
jich pomalu tolik, že za krátko již taky mohou
zaraziti „Sesterstvo sjednocených, nezávislých
vzájemně se podporujících resolucíí
Výsilon.
Ena
Dosta
14
article
Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví.
Šumaři.
Obrázek z přírody. Zachytil Fr. Flos.
Od Koženic k velké vesnici Nehvizdůmšl
po silnici čtyři muži — šumaři.
Ví bůh, proč teď se dali na cesty, vždyť je
teprve leden. Ovšem že mrazy polevily a od po
ledne táhnou vlažné větry jako na jaře, ale přece
je sněhu ještě dost a ten když taje, je cesta nej-
horší. Věří oni asi staré pranostice, že bude
letos zima měkká a proto tak časně vyrazili.
A jsou nějak řídce opeření. Jen jeden, ten
v předu, veliký a tenký, má krátký zimníček
ostatní jen kabát na kabát, a to mnoho nehřeje,
zvláště když ten spodní je štruksový a ten
svrchní z bavlny, ale co na kabátu záleží, jen
když jsou nohy v suchu a v teple. A to jsou
boty mají všichni čtyři důkladné. Úzké nohavice
vbíhají do holinek, tvrdých a nepodajnýcha
oevokované podešve tisknou do tajícího sněhu
široké stopy.
Na krku má každý důkladnou šálu a na
hlavě pangrotku, staženou až na uši.
Zajímavé jsou jejich tváře. Ten největší ma
tmavé kiňary, jako vysloužilý strážmistr, černé
husté obočí a dvé pichlavých očí. Pod paží tiskne
štěbenec. Za ním jde muž již starý. Tvář jeho
je vyholená, jenom od uší táhnou se na vpadlou
líc krátké, šedivé licousky. Ústa jeho se stále
pohybují a ta plátěná torba, kterou má zavěšenu
na rameni, jej asi škrtí, protože ji pořád po-
potahuje. Na náprsním knoflíku jeho kabátu
houpají se skřipky a cvakají při každém kroku
o smyčec. Třeti je malý, tlustý mužíček, čer-
vené, plné tváře, která se stále usmívá. Jeho
řídký, světlý knír visí mu přes ústa jako tykadla
chroustovi a modré jeho oči hrají si na schová
vanou za vydulými tvářemi. Nese pod paží lesní
roh. Kabát i kalhoty, jak daleko asi mužíček do-
sáhne rukama, se lesknou jasněji než lesní roh
který ve svém zevnějšku již asi dávno sesmutněl.
Flos
bůh
Francie
15
article
Největší švihák jde ale poslední. Jet
mládec jako jasan. Jeho pangrotka sedí stranou
na uchu a pod ní vyčuhují prsténce bujných
vlasů rusých, také na hořejším rtu usadilo se
světlé chmýří, které junák necitelně zkroutil do
hrotečků, vyzývavě trčících do světa.
Jeho tvář je červená, pohled jasný a pyšný.
Ruce zastrčil do kapes kalhot, nepotřebuje on
svůj inštrument nositi pod paží, vždyť má dlouhou
trumpetu zavěšenu na zelené šňůře na plecíeh
jako se nosí puška. Jenom on rozhlíží se po okolí.
ostatní tři mlčky a se svěšenými hlavami jdou
pustou silnicí.
Náhle ozvaly se z vesnice duté rány zvonů.
Zvony nozněly, jen lomozily, krátké rány padaly,
jakoby pomíchány byly, tu příliš rychle za sebou
tu v dlouhých přestávkách. Dlouho to zvoněn
také netrvalo, sotva, co by se „Otčenáš“ po
modlil.
Čtyři šumaři poznali hned, že to bude a
pohřeb. A skutečně, z vesnice vycházel jim vstří
malý průvod, klučina s křížkem, dva ministranti
kněz, pak čtyři muži s rakví, pět nebo šest že.
a kostelník, který nesl přes ruku zimník a klo
bouk velebničkův.
„Hoši, to je nějaký chudák,“ pravil dlouhá
„koukejte, ani mu nehrají, ani nezpívaji.
Šumaři zůstali státi.
„Tak mu zahrajeme my,“ navrhuje mal
Ilusťáček. „No, „našinče“, co říkáš?“ obrátil se
na primaria s houslemi.
„No, když myslís!“ Staroch vzal housle d
zkřehlých rukou, „je to dobrý skutek,“ dodal.
Ostatní dva souhlasili, a než průvod doše
k šumařům, spustili tito tak žalostný smutečn
pochod, že kdyby nebožtík nebyl docela mrtev
byl by jistě vyskočil z truhly.
Housle výskaly, štěbenec se zajíkal, lesn
rol bublal a vrčel a trumpeta tak zoufale ječela
jako když koza uvázne v trnitém plotě.
O takt těmto umělcům jakživo nešlo, ale
o to, aby každého bylo co možná hodně slyšeti
a to se jim vždycky podařilo, neboť plíce měl
jako měchy.
16
article
Kněz, jda kolem ochotných hudebníků, jer
očima jim děkoval, za to truchlící zůstali v ně
mém úžasu státi, když ale viděli, že nosiči jin
ušli, rozběhli se tryskem za truhlou.
„No, tak vidíš, a krásně jsme mu zahráli,“
liboval si tlusťáček, když lesní roh od úst utrhl
„Hm, to věřím,“ souhlasil primarius, „na-
šinec má srdce tuhle,“ ukázal při tom na knoflik
na nějž znova skřipky zavěsil, „a povídám vám
hoši, že nás odměna nemine. Dnes budeme mít
štěstí.“
„Jen aby Pánbu dal,“ povídal dlouhý, „alo
lidi, ten páter koukal, když jsme spustili! Tohle
se mu jistě ještě nestalo. Co myslíš Jozko?“
„Hm,“ ulevil si mládenec. „Taky myslím
mhm!
Když Jozifek řekl mhm, bylo slyšeti i h in
až za humny.
Veseleji vykročili šumaři k vesnici. Za ma
lou chvilku jásaly housle, kvičel štěbenee
brmlal lesní roh a ječela trubko ve vsi. Seběhl
se trochu dětí, vyskočily ze statků bosonohé
dívčice, ukázal se i hospodář ve vrátkách, ale
nikdo šumaře nezval, aby hráli a nikdo jim tak
nic nedával.
Vcházel sice primarius do statků, ale v
cházei zase brzo ven a tvář jeho nezkřivila se
k úsměvu, naopak byla stále zamračenější
Také režný pyllík visel splaskle a klátilse
kolem hubených jeho nohou.
Snad v hospodě!
Sumaři rozestavili se před hospodou
Dlouhán se rozkročil a dívaje se do kalnéhe
nebe, vyluzoval tak pronikavé zvuky ze svého
štěbence, že zvuky ty prorážely až k sedmém
nebi, ale sesly k srdeím zatvrzelých lidí ne
nalezly. Hostinský se ani neukázal, za to vy
běhla hospodská a máchajíc rukama, ukazovala
aby jen s tou čertovskou můzikou přestali a když
hudebníkům klesly inštrumenty, spustila sroz
umitelněji:
„Stůně mně dítě, teď na chviličku usnulo,
tu vás čert přínese; jděte si vřískat' na obec
anebo na horoucí skálu!
Jozko
Jozifek
17
article
Primarius vzal se za bradu a otočivs
k ostatním, zavelel krátce: „Pojďme!
A šli, šli z vesnice ven a jako kdysi prorok
boží, svolávali na Nehvizdy všecko jiné, jen n
boží požehnání.
Do poledne bylo nedaleko, žaludky hlásily
se ku přirozenému právu, žádaly si nasyceny
býti třeba jen chlebem, ale nikdo jim ho nedával
A to je zlé, tuze zlé. Včera bylo zle, celý týden
bylo zle a dnes — ne, dál už to nejde.
Ovšem, doma, tam v horách, není tak
dobře. O groš tam člověk celou zimu ani ne-
zavadí, alo potloukat' se světem, hrát', až člo
věku oči lezou z hlavy a ze to dostat' míst
skývy chleba huby — to je přespříliš.
„Zkazil se ten lid,“ řekl primarius p
dlouhé chvíli ticha, „našinec pamatuje ledacos
Byly doby, kdy jsme přinášeli do vsi svátek, ale
teď! Našinec vypil darovaného piva víc, než ho
má teď takový bryndal ve sklepě.“
„To se zná,“ potvrzoval dlouhán. „Já toli
nepamatuju jako „našinec“, ale za mých mla
dých let! — —
— — „Býval svět jako květ,“ smál se
tiusťáček, „ale ten svět stárne a stará baba je
vždycky lakomá a hubatá. A jak se to líbí tobě
Jozílku? chachacha!“
Tlusťáčkovi bylo pořád do smíchu; nikdy
nenaříkal. Vydržel o hladu celý den i dva, alo
za to, když se dostal k míse, snědl za čtyři.
Dlouhán měl na malého „spadýno“ .
„Ty, vembloude, tyješ ze sádla,“ rozkřikl se-
„tobě je pořád do smíchu, ty jezevče, ješt
si toho chlapce dobírejl“
„Mhm — eh, on si mne nedobírá Vaňou
sek,“ odpovídal dobrácky mládenec. „Víte
strejčku,“ pokračoval pak, „mně se to líbí, jen
když chodíme ode vsi ke vsi.“
„Pěkná zábava, když člověku kručí ža-
ludek,“ prohodil kousavě dlouhán.
Tlusťáčk
Dlouhán
18
article
„I ať kručí,“ odpověděl Jozífek a náhle
jakoby zachvácen radostí, že se může do vůle
toulati světem, strhl s beder svou dlouhou trubku
nasadil ji ke rtům a vytroubil fanfáry, jakoby
jel do vsi pan biskup.
Sotva dozněly poslední zvuky trubky, usly
šeli šumaři za sebou řinkot rolniček. Letěly to
sáně.
Jen se mezi rozestouplými šumaři kmitly
ale když popojely ještě asi, co by kamenem do-
hodil, zastavily. Ze saní vystoupil mladý pán
a druhý, sedě v sáních, hlavu do zadu obrátil
Mladý muž, zahalený v černé paleto, v
kročil proti šumařům a hned spustil:
„Dobrý den, kam jdete, přátelé?
Primarius „našinec“ hned beranici strh
s hlavy a pohladiv si licousky, řekl poníženě:
„Kam nás nohy nesou a oči vedou, drahý
pane! Troufáme na noc doraziti do M . ..
„A to je dobře,“ odpověděl pán a čern
jeho oči soucitně přehlédly ty čtyři postavy.
„víte snad, kde je hötel — hůtel —“ mladý pán
obrátil se k sánim, „sapristi, teď jsem jméno
sám zapomněli ..
Soudruh ze sání mu pomohl. „U jelena“
„Ah, ano, tedy hötel „U jelena“. Ptejte se
po tom hůtelu a počkejte tam, až přijdu. Na
shledanou!“ Pozvedl tvrdý klobouk, podobný
půlcylindru a na bílé jeho čelo spadly při tom
černé kučery jeho bohatého vlasu. Úsmál se
kynul rukou a nevyčkav odpovědi, usedl zase
do sáni, které se hned rozehnaly k dalšímu letu
„Tak děkujeme, vzácný pane,“ volal prima
rius za pánem, drže dosud pangrolku v ruce
stoje v prostřed silnice; pak nasadil čepici
obraceje se ke svým, řekl rozšafně:
„Hoši, tohle něco bude. Našinec ví, žet
není jen tak. Tenhle panáček nás potřebuje na
noc. Zrovna bych se vsadil, že mu budeme hrát
na veselce. Však jsem to ale prál, to je odměna
za ten marš nebožtíčkovi.
V hlase primariově zněly všecky struny ra
dostně.
Jozífek
19
article
„Anebo chce přátelům udělat švandu,“ po
znamenal tlustý Vaňousek, „a nás budou mít
k dobrýmu. Chachachal
Dlouhán se znova rozkročil. „Ty Vaňousku
ty ježku, mlě! Ty se jenom řehníš a kejkle vy
mejšlíš. Já trvám, že je to vznešený pán, který
si potrpí na pěknou muziku. Uhlidal nás a —.
„— tu máš čerte kropáč,“ vpadl Vaňousel
„a kůrové andělští cachají tu po silnici. Ch
chacha!“
„Tak ti jednu vlepím —t.
„Ale shejbni se hodně!“
„Ticho, zase už se škorpíte jako pe
s kočkou? Našinec má starost, co a jak a oni
blázni, blázniví — no řekni ty, Jozííku, coty
myslíš o tom pánovi?“
„Ehm, ehm,“ Jozífek se poškrábalz
uchem, „já smejšlím, že budeme večír děla
štandrle . ..
„Ty's na to káp', Jozifku,“ pochválil h
Vaňousek, „štandrle, hochu, jistě štandrle, ale
nefoukej do té své trumpety tuze moc, měšťáci
mají tenké uši a slabou náturu.
Šumařům vzešla hvězda naděje. Řečí byl
jako vody a dlouhán s Vaňouskem prohnali se
několikrát na příč po silnici, za to primarius měl
hlavu plnou starostí.
Do města dorazili ještě za světla. Zarazil
v zájezdní hospodě, kdež na rozkaz primaria
upravili svůj zevnějšek, jak se jen dalo. Když
se tak stalo, vybrali se všichni čtyři k hötelu
„U jelena“
Tam na ně ovšem nečekali a číšník odby
je zkrátka. O cizím pánovi nic věděti nechtěl
Co teď? „Našinec“ stál se soudruhy v prů
jezdě, kde nepříjemně táhlo. Počítal v duchu.
že má v kapse pro sebe i své soudruhy třiceo
krejcarů S těmi se nedá mnoho provésti a jestliže
si z nich pán udělal žert — —?
Vaňousek
Chachachal Dlouhán
20
article
Avšak primarius odehnal tu zlou myšlénku;
rozhledl se kolem a vida vcházeti jakéhos občane
do dveří, nad nimiž byl nápis: „Restaurace“
pokynul soudruhům, aby šli za ním a odhodlaně
vešel do osvětlené místnosti.
Nejraději by se byl na prahu obrátil. Tady
seděli samí páni. Světla tu bylo moc a moe
stoly byly pokryty bílými ubrusy a v koutě prot
dveřím stála jarmara až do stropu a v ní sama
láhev a sklenice jeden třpyt.
Soudruzi z toho nic neviděli a milého p i
maria vilačili do vnitř. No, jednou už byl tam
zpátky se styděl.
Rozhledl se pátravě kolem a vida v kout
neobsazený stolek, zaměřil k němu. Ostatn
šli za ním tak tiše jako choltická robota chodí
vala, až všichni hosté se ohledli. To dělaj
všecko boty, člověk jde jako pápěrka, ale tu pro
klaté centy bijí do podlahy jako hromy.
Usedli kolem stolku a hned tu byl číšník
Přes ruku měl ubrousek, v ruce dlouhý papín
za uchem tužku.
„Kam jste sem vlezli? formanka je na
proti,“ tak je přivital, ale primarius nebyl z těch
co se hned leknou.
„Čekáme tu na pána,“ odbyl číšníka, „a ho
spoda je pro každého. Tak! Našinec není dnešní
Přineste nám dvě sklenice pivaí
Aby dodal svým slovům váhy, vytáhl prima
rius celou hotovost, třicet krojearů a položil je
na stůl.
„Plzeňské, třeboňské, pardubické, nebo jer
obyčejné,“ ptal se číšník uštěpačně
„Eh, jsme obyčejní lidé, tak jen obyčejné,“
řekl primarius nahlas a když číšník již odběhl
dodal tiše, „ty — ty třasořitko jedna.
„Počítám, že nás odře,“ šeptal pak sou-
druhům, kteří se ohlíželi jako v cizím kostele
„proto budeme píti dva a dva z jedné sklenice..
a nečumte kolem, lidé se smějí . .
21
article
„Ehm,“ ulevil si Jozífek, „tady je krása
to by náš Zomr koukal na drát.“ Milý Jozífek
vzpomněl si na veletickou hospůdku, kde Zomn
trůnil v politém šentiši a nalejval za dva a čtyř
karlovarské z Janovic.
„Cákra,“ dodával Vaňousek, „hoši, tady by
se to hrálo . ..“
„Kdo pak by tě poslouchal?“ šťouch
dlouhán.
„I já myslím mariáš, tady by bylo vidě
na esol'
„Aby tě husa zadní nohou, ty jedno p
ťouchle!
Číšník s pivem nespěchal, ale po čtvrt ho
dině přece přišel a přinesl čtyři sklenice piva
„Pán vám vzkazuje, aby vám ani nenapadle
tady hrát'. My zde budeme míti dnes jinou mu-
ziku, o jaké se vám ani nezdálo. Tady je pivo
— „a tady jsou peníze za dvě sklenice
které jsem objednal,“ řekl primarius. Přitáhl
dvě sklenice k sobě a pošoupl třicet krejcar
na stole.
„Dvakrát patnáct, dobře,“ řekl číšník, „a
co tihle dva?
„Do toho vám nie není,“ odsekl primarius
Číšník svraštil čelo; již měl něco na jazyku
ale v tom otevřely se dvéře a do místnosti vešel
mladý pán; neznámý ze saní a rovnou k šu
mařům.
„Ah, tu jste, přátelé! Čekali jste dlouho?
Nemám nyní času, ale stavím se tu ještě. Apro-
pos, číšníku, to jsou moji hosté. Pivo, večeři,
doutníky na můj účet a postele. Nuže, bavte se
debře, já ještě přijdu.
Po těch slovech proběhl sálem, jako kdyby
tančil. Číšník pospíchal za ním, ale po chvilcese
vrátil a byl jako vyměněn.
Přinesl šumařům pivo, večeři a nutil je, nb
si brali i doutníky. Ale ty šumaři odmílli.
Číšník již zvěděl, kdo šumaře hostí a prot
tak změnil barvu i víl.
Jozífek
Vaňousek
Janovice
22
article
Ale šumařům tohle všecko nešlo na rozum
Vše se sběhlo tak rychle, že se primarius
nedostal ani ke slovu, aby se zeptal, aby po-
děkoval, ale tolik byli přece světem všichni,
aspoň tři, protřelí, že se nedali k pití a jídlu po-
bízeti a že tušili, že žertů si s nimi nikdo n-
tropí.
Mladý pán už nepřišel, ale přihnal se číšník
a přinesl šumařům čtyři lístky, vstupenky do
koncertu. Ba, byl i tak laskav, že jim ukázal
pokoj, kam mohli šumaři své nástroje uložiti
uvedl je do sálu v prvém poschodí.
Sál byl již plný obecenstva a hlučel jako úl.
Milí šumaři stiskli pangrotky pod paží a
shýbajíce se zbytečně ve vysokých dveřích, vešli
za sluhou, který jim ukázal čtyři židle a vybídl
je, aby se posadili.
„No, tak sedněme,“ velel tiše primarius
ostatní poslechli. Ti nejbližší sousedé se po nich
ohledli, ale pak upírali všichni své zraky na ne-
vysoké podium, na němž stálo otevřené piano
a stojan.
Šumaři neodvážili se otočiti hlavy, slyšeli
jen hukot, viděli množství hlav před sebou i ko-
lem sebe, viděli hojnost oslňujících světel, těžké
záclony a krásné obrazy na stěnách.
23
article
Náhle vše utichlo — ale jen na okamžik,
pak sálem zaburácela bouře potlesku. Na po-
dium vystoupili dva mladí páni. Jeden sedl
k pianu a druhý ke stojanu s notami, drže housle
v rukou.
Ten s houslemi, bože, je to možné? vždyt
to je pán ze saní. Teď se kloní a zase a zase,
pak zvedá smyčec a —
a — a — no, marno povídat, to se musilo
slyšet.
Primarius častěji pak o tom mluvil a vždycky
s nadšením, že mu slzy vyhrkly z očí a koulely se
pe vrásčité tváři.
„Andělé v nebi lépe nezpívají, slavík líbez
něji neklokotá, dítě měkčeji nemluví; našine
někde byl, něco viděl, něco zkusil, ale to ne-
byla, lidičky, muzika, to byl zázrak, to bylo nebe
samo.“
Dozněly poslední zvuky, ale v sále je ticho
jako v hrobě — pak ale, pak třese se strop.
třese se podlaha, třesou se stěny; posluchači
jako šílení vstávají, tleskají, křičí, jásají, pláčou
radostí a nadšením a pán musí znova ven a musí
znova hráti.
A co naši šumaři? Inu, jsou v Jiříkově
vidění.
bůh
24
article
Pak přišel druhý, a víte co si přinesl?
Tlustý Vaňousek na židli poskočil jako jelen
— vždyť ten druhý nese lesní roh!
Opravdovský lesní roh, který má jen čtyři
tény, ten co biblá, mručí, houká.
„Ale ne — ne a ne, tohle není lesní roh,
jen ten čarovný nástroj přitiskl ten mladý muž
ke rtům a—á á— přátelé — ženo — Marjánko
eh, člověk by se zbláznil! Ono to mluví, šeptá
zpívá — ono se to modlí, naříká a pláče —
Marjánko, manželko, já timhle praštím do plotu
a do smrti do toho nefouknu, lidi, lidičky, Jo-
zífek mne musil držet, já bych tam byl skočil,
já bych mu ty ruce nejraději zulíbal.““ — —
Nu a když se takto vyjádřil „znalec“ Va-
ňousek, byla hudba zajisté onaká a není divu,
když po hře zase bouřil a třásl se celý sál
když si lidé počínali, jakoby rozum pozbyli. Omá-
meni vyšli, nevyšli, ale vytlačeni byli šumaři
ze sálu. Ustoupili na chodbu dívajíce se, jak se
dav hrnul po sehodech. Stáli tam tak dlouho, až
poslední návštěvník opustil sál, a nyní nevěděli
si rady, co počít. Nikdo si jich tady nevšímal.
„Půjdeme si pro instrumenty,“ navrhl ko-
nečně dlouhý, ale sám svého hlasu se ulekl, bylo
mu, jakoby se právě ze sna probudil.
Marjánka eh
Marjánka
Virginie
25
article
Ostatní souhlasili a vydali se na cestu, aby
vyhledali pokoj, v němž byly jejich nástroje ulo-
ženy. A měli zrovna štésti, neboť již je tam číšník
hledal. Primarius má prý jíti s ním a hned. Pri-
marius poslechl a ostatní ani do pokoje nevešli,
očekávajíce, s jakou se vráti.
Vrátil se brzo a tvář jeho zářila.
„Přespíme zde, hoši, pojďte!“ Sám vešel do
osvětleného pokoje, v němž byly tři postele a po-
hovka připravena na lůžko.
Primarius došel ke stolu a položiv obě hrstě
na stůl, jakoby pod nimi měl křepelku, volal na
soudruhy: „Tu se podívejte, všecko za nás za-
platil i snídaní na zejtřek a tohle mně vtiskl do
dlaně,“ při těch slovech pootevřel prsty a úžasl
šumaři spatřili růžový papírek
„Sitka!“*) vykřikl Vaňousek, „opravdová
— sítka a za nic! Sakulejte, tohle se mně ještě
nestalo. Také Jozífek a dlouhán projevili radostná
překvapení
„Ale ten musí býti bohatý jako král,“ ulevi
si dlouhý, a primarius chopiv dlaní bradu, vážně
potakal: „Ba král, hoši, ale on je vskutku král.“
„Ehm, a našinee,“ dodal Jozífek vážně.
Všichni se tázavě podívali na Jozííka, jak že
to s tím „našincem“ myslí — ale Jozifek to
myslil dobře. Byl to „našinec“.
Vaňousek
Jozífek
Sitka
26
article
*) desíťka = 20
Syn.
Napsal L. Avilovo j. Z ruštiny přeležila Matylda
Hrubíková.
Hlavní lékař městské dělnické nemocnice
Arsenij Alexandrovič Timanov přijímal návštěvy
od 3.—5. hodin zdarma. Spěšně, skoro roztr-
žitě prohlédl nemocného a ukázav mu na dvéře
krátce pravil: — Učiní vám, čeho potřebí
Mezitím mnul si nervosně ruce a čekal násle-
dujícího nemocného, propouštěje jednoho po
druhém s podivnou rychlostí. Jindy nemocný se
zdržel a hovořil, jsa v nesnázích i zajíkaje se
— Smím se tázati . .. Jest-li by vaše milost . ..
Záda by bylo třeba něčím ...
— Povědí vám ... Učiní vám — po-
pudlivě opakoval lékař, mávaje rukou ke dveřím.
Ale ne každý odhodlal se rozmlouvati
s ním. Nemocní báli se Timanova a podřizen
ho nemilovali.
— Nad míru hrdý! — řikali o něm ran
hojiči a třásli se před jeho znaleckým, pánovi-
tým pohledem, blýkajícím se i chladným jak
ocel. Tentokráte, jako vždy, Timanov spěchal.
Prohlednuv i proklepav nemocného dělníka.
již ho chtěl propustiti, ale náhodou pohledáv
mu ve tvář, byl překvapen výrazem jeho zvlast-
ních světlých očl.
L Avilův
Hrubíková
Alexandrovič Timanov
Timanův