ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 b8739080-6615-11dc-8d1a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 37, place 7, org 1, work 1
1 masthead
14. července 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 192.
3 masthead
Strana 9.
4 article Pilátovy kačeny. Obrázek ze Slovácka. Napsal František Nov ák
Pilátovy kačeny. Obrázek ze Slovácka. Napsal František Nov ák Jarní sluníčko chýlilo se k západu. Palavské hory lákaly k sobě jeho zlatou desku, rozžhavenou celodenním žárem a zatím co tato nížila se ponenáhlu více a více k je jich naježeným, sivým hrbetům, sladký mír ve- černí rozprostíral se po dalekých, širokých okol ních rovinách. Vlny Dyje, ubíhající v březích lesy ovrou- bených dále k Lednici a k Břeelavě, šplouchaly jednotvárnou svou píseň mezi kořeny starýeh vrb, dubů a jilmů a v lesích zněly zpěvy ptáků. Kos hvízdal tam na vrcholku jasanu, jehož větve obsypány byly těžkými pupenci, z nichž mělo se vytlačiti již v krátkém okamžiku mla distvé lupení a jeho píseň mísila se v tlumené vrkání divokých hrdliček a ťukot žluv a datlů ozývající se v souzvučných přestávkách z kmene stářím rozpryskalého dubu. Ach, jak jsou krásné podobné okamžiky v roztouženém podjaří! Z rozoraných polí vystupuje živná vůn země a mísí se s výdechy vod a výpary lesů vonný dech prvníeh květů a větříku, od lest sem spěchajícího, splývá tu v sebe a omamuje svou silou v rozzářeném jaru.
Pilátův František Nova Palavský Slovácko Dyje
5 article
Slasť nové této vůně cítí člověk za prae kráčející. Zvíře ku pluhu zapřažené a jdoueí v podvečer domů rozšiřuje veliké své nozdrya lapá hltavými doušky její těšivé pocely. Večer to láká ven. Ven pod hvězdnatou hádanku nebes, pod modrou oblohu, na jednoduchou černou lavečku mezi zahrádky, v nichž první kvítí z černé země vylezá den za dnem znatelněji ven, na humna, osázená rašícími, živými ploty, na humna, kde v koutech pyšní se rozzelenalý bez — ne- dočkavý milenec jara, rozestírající svou zelenou náruč jaru hned v jeho nejprvnějším příchodu, ven k řece, která tak tajemně šumí za polo- průhledných noci, ven k lesům, za dědinu, které tak zvláštními a význačnými hlasya zvuky polotlumenými za noci umějí hovořit l Takováto nálada, jarem a jeho příchodem vzbuzená, otravovala zase (jako vůbec každého roku se stávalo) chalupníka Martina Piláta.
Martino Pilát
6 article
Kráčel za párem kraviček, zapřaženýeh k lesklému pluhu. V těžkých, podkutých botách a kožuchu zcela rozepnutém, který se za ním vzdouval v jarním vánku, kráčel těžce a namáhavě v rozvalující se černé půdě pod lesklou ocel pluhu, zatím co myšlenky jeho těkaly bůhv až kde. Je pravda: Miloval po rodičích zděděnou půdu láskou nesmírnoul Obdělával ji, ještě lépe snad nežli nebožtíl tatíček jeho dělávali, oral, ryl, sázel, sil a oko pával; vyrostl a sestaral při tomto zaměstnání přes půl století téměř v jeho životě se každo ročně stejnou měrou opakujícím, ale té p rav lásky, jakou že k půdě, která člověka živí, jest člověk téle živné zemi povinen, té pra v lásky přece k ní neměll Zvláště za mlada, za svobodných let v době, když se vrátil po devíti letech nepře- tržité rozluky z vojny domů, oh, tehdy těžce velmi těžce nesl jho práce rolnické, kteréž mu ruka stárnoueího tatíčka na bujnou šíji vložila Ani železný kyrys, pod kterým bilo jeho junácké srdce 9 roků stejně chladně, ať v dešt koulí, kosících životy kolem něho na poli bitev ním, anebo v okamžicích vojenských slavností, neližil jej tak na počátku vojenské jeho služby jako bič, ktorý mu tatiček dali do ruky, když svěřovali mu svůj stateček a tím také starost k němu se odnášející ! »Tak ňákým pánem být!« lihlo se muto často v hlavě pod vysokým bílým čelem, vrou- beným černými kadeřemi. »Alespoň hajným u knížete pána!« napadlo mu a spokojený svit bleskl mu vždy v tako- výchto chvilich nadějí modrými jeho zraky. když si pomyslil, že by tužba jeho mohla do- jíti splnění.
7 article
»Vzít kver na rameno, na psa zavolat, ka- rabáčem zapráskat, takovým pěkným, co jest na srnčí noze upevněný a má na druhém konei bílou, kostěnou píšťalku, jak víděl u pana fořta v Lednici, baby z lesa honit a chlapům brát sekery a kvery, když jdou na čekání jako raub číci .,. oh, joj . . . ! až oči zavíral slastnými těmi obrazy vytouženého štěsti! Zatím tyto se rozplynuly. »Sedlákem budeš ! Pánům jsi se naroboto val již dost!« rozplašila je slova tatíčkova. Oženili jej na to ihned o fašaňku, a byl konec snů o panském živobyti, o procházkách s kverem a psem po lesích, o honění bab braní seker a kverů chlapům — raubčíkům. Jak tak dneska, starý již a jaksi usmířený s životním svým losem, kráčel těžce za svým zdlouhavým a jednotvárným potahem, sotva ž odhodlal se pozvednouti ustaranou hlavu a po- patřiti k nebesům, k nimž zvedaly se hřbety Palavských hor se svými zříceninami dvou hradů jako stupinek od země k nebi vedoucí! Bál se toho podívání. Za roli táhly se louky, pak lesy . . . oh lesy! A jak svůdně se tam dneska černaly ! Nebýti nutné práce s oračkou a výčitel ženy doma, snad beze snadu býval by uváza kravičky ke kmeni třešně a rozběhnul se ale- spoň na chvíli, na chvílenku jenom, »maličků chvílečku« — jak si našeptával — pod jejieh větvel Staré přání jeho neusnulo, ani staré jeho touhy! Co se nabojoval, naprosil Pánaboha, na modlil kolikráte, aby mu více těch myšlenek ne vnukal — ale přece jich světýlko, v jeho srde planoucí, zhasnouti na dobro nemohll Unavený vůní země a silným jarním větří čkem kráčel k večeru zamyšlený za kravičkam domu. Kolem oholených rtů zaškublo mu to č sem bolestným úsměvem. Zvonili na klekání, když dojížděl konečně k vesnici. Sluníčko shouplo se dolů za hory a jasná hvězda třpytila se v lehounkých červáncích na západním nebi.
Palavský
8 article
Sundal beranici s hlavy valně prošedávající udělal kříž a tiše modlil. »Dej Pánbůh dobrý večer !« tiše si řek sám k sobě, když byl hotov s modlitbou a v seleji jaksi ve vyzvánění zvonů přede dnem svá tečním vykročil po ukončené modlitbě. Nad střechami obydlí vinul se po většině vesele dým. Vystupoval k nebi rovně a kroutil se zase dle rozmaru rozdováděného větříku, a dával tu- šiti spokojený okamžík večeře po dokonané práci denní. Tak dojel Martin Pilát ke svému obydlí Bydlel v dosti prostorné chalupě, na dolejším cípu návsi. Její průčelí, zdobené třemi nevelkými okny svítilo jako sníh bílou stěnou. Kolem oken a vý- klenku, vystupujícího přede dveřmi, zvaného »že bračkou«, podle žebráků asi, kteří v podobných výklencích, nyní řídkých již, se modlívají, na- malovány byly po starodávnu ještě červené, modré, žlutě a zelené květy, tvořící milou po- dívanou. To stará Pilátka a její dcera nejmladší ta obnovovaly dvakráte do roka výzdobu svéh obydlí. Malá zahrádka, parkánem ohrazená, byla před okny stavení. Střecha byla došková. Místy rostl již na mech, a byla potažena mechem jako rzl. Tr hromotřesky zasazeny byly na jejím hřebenu. Spokojeně podíval se Martin Pilát po svém majetku. »Malúčko sice, malůčko!« přikyvoval si šedou hlavou, ale lip je mi tu v chalupě jako bars knížeti pánu v zámku!« Nejmladší dcera Evička otvírala vrata st vení, vyhlížejíc již návratu otcova. »Vítám vás, tatíčku, domů !« »Vítaj, Hevo! Co pak dělajú mamička? »Došli před chvílú se mnů! Motajů se k lem ohníšča.« Zajel na dvůr, podle jehož jedné strany v řadě stály krásné jabloně, na radu pana řídícího před třemi roky hned zasazené dvěma syny sta- rého Piláta a odpřáhnuv kravičky, přenechal tyto Evičce a dal se do odklízení vozu a pluhu na něm se nalezajícího.
Pilát Evička Hevo
9 article
Minula hodná doba, nežli byl se vším, co měl ještě na práci, hotov a mohl zasednouti se svými k večeři. Starost o hospodářství vyplňuje hovor lid vesnických i v okamžiku odpočinku, když za sednou k jídlu i když oddají se svým zábavám. Přirozeně, že řeč u Pilátů točila se také kolem toho předmětu. »Začínají so nám lihnůt húsata!« oznamo- vala Evíčka otci. »To ona má nejraději!« usmál se jej bratr, který byl sám ještě doma, zatím co druhý byl odveden a sloužil právě v nedalekém Ho- doníně. »Bať mám !« odbyla jej- »Šak ty také od upečenéj husiny ne utečeš !« »Což husiny ! Té chvála bohu, móžeme mět dost!« ujala se slova stará Pilátka. »Hůře bude s kačenama. Kde si k tem pomóžu. Starů mi ňáké škaredé chlapisko ukradlo a zjédlo. Boda mu v žaludku zůstala! A teďkaj na novů ani pomyšlení. Kdo by aj taky včilkaj kačenu prodal. Leda bych někde vajec nakúpila !« — Tahle věc s kačenou, kterou kdosi ukradl bezpochyby ve fašank snědl, byla černou skvrnou v životě Martina Pilátal To on tehdy zapomněl dvírca zavřít a o humen dostal se kdosi odvážný a s domácími poměry obeznalý na dvůr a milou kačenu uchyt a odnesl! Kolik výčitek, nepřímo k němu se vztahu jících, musil již za to od své ženy zhltnouti. A nikdy ani při tom nemukl Jenom v skrytosti duše své si umiňoval, že chybu musí napraviti, rozhodně napraviti. »Než sa jaro otevře«, sliboval si, »budů maměnka s Hevičkou přece na kačeny na sazovat !« Dnes mimovolně vzpomenula mu slov ženy myšlenkami dlouho již předstíranou po vinnost.
Pilát Šak bůh Martino Pilátal Hevička
10 article
Neřekl ani slova na domluvu ženinu, kterou vedla při večeři s Evou, odložil lžíci vedle mísy, ze které všichni jedli, pěkně dohromady. zavřel křivák, kterým si přikrajoval střídavě uzeného masa a bilého chleba, dopíjel chvatně skleničku vína, kterou Eva před něj byla postavila, a vstal ke krátké modlitbě, po ni vytratil se ven. Chladný vzduch dýchnul mu do tváře. Oh, jak bylo krásně pod jarní oblohou hvězdami posefou! Jak šířila se ohromná jeho prsa pod hru- bou konopnou košili při každém vdechnutí vzduchu! Opřel pravou ruku o řemen. kterým při pevňoval široké bílé kalhoty k bokům a druhou podepřel nachýlenou hlavu. Skřehot žab zavzněl z dálky k němu. Chasa, poklidivši doma, ozvala se z hořejšího konce osady. Zpěv rekrutů donášel se k němu odtud se zvuky harmoniky- Poslouchal chvíli, a pak puzen a láká zvuky probuzené jarní přírody dal se huménkem kolem stodoly, a vyšel ven, ven za ves do polí, oblitých mdlivou záplavou hvězd. Šumot Dyje přenášel se až v tato místa k němu. Splýval s dlouhým, táhlým šuměním lesů a rákosí, na jich pokrajích rostoucích, zněl tak mile, domácky, lákavě a neskonale vábivě. Staré touhy jeho, v srdei marně tlumené probudil! Rozuměl velmi dobře těmto hlasům Nebylo nepravdou, co za mlada roznášela pověst o Martinu Pilátovi úkradkem po vsi že je raubčík a rád si ve knižecím revíru za pytlačí! Nevzal sice pušky do ruky! To nikolil Ale za to smečky dovedl klásti tak dovedně že nejeden srnec uvízl v jejich drátech, a ne jeden zajíc a nejedna koroptev odpykali v nich svou bezstarostnou důvěřivost ! O rybách ani nemluvěl Ty byly jeho vášní až do současných dnů Jelikož však lov jich nebyl tak znesnadněn
Eva Pilát Dyje
11 article
dal se na rybářský listek provozovati veřejně s malým nákladem v poměrně hodně velikém rozsahu, provozoval rybářství jakožto částečnou svou živnost i se svým doma zbylým synem. Dnes vylákala jej tedy nastávající noc ven Miloval její krásy a srostl po celý svů život s jejími půvaby. Poslechl tedy lákavých jejích vyzvání šel, kam jej zvala blíže svým šeptem lest a vln. V tom, jak tak rozmyšlený se ubíral k řece a lesu, za ní se černajicímu, podivný zvuk vr- zil mu k uším. Vypjal hlavu a poslouchal. Zvuk ozval se nanovo. Kolmo nad jeho hlavou se ozval, jakohy přímo s nebe přicházel. Neváhal jej více ani okamžik poznati. Divoké vodní ptactvo táhlo, nebylo pochyby Cvičené jeho ucho rozpoznalo bedlivě jistě každý pronesený zvuk. A tvář Martina Piláta rozšířila se k dobrá ckému úsměvu. »Divoké husy táhnů!« řekl si a dodal po chvíli: »A divoké kačeny budů tu za nedlůhoz něma !« Ta naděje ho rozehřála. Vzpomněl na opomenutí své doma a náře ženy a Evy, že nebudou míti letošního jara snad ani jedině z batolících se a věčně hladových kačátek a utěšoval se: »Eh, spravily sa horší věci! Spraví sa a toto !« Zdvihl znova hlavu k výšině, kde ozývaly se táhlé hlasy stěhujícího se vodního ptactva rozradostněný zaluskal si masitými prsty. Po onom večeru — jak by se býval pro měnil! Prochodil většinu volného času dlouh podle vody, s lehkým šumem v před ubíhající. »Tak naleznůt nějaké hnízdo!« myslils v těch okamžicích. »Pěknúčké hnízdo se šedavě zelenými va jíčky kačen!« rozpřádal dále myšlenky, v jeho skráni v té chvíli zazářivší. »A moci je sebrati!« doplňoval tuto před stavu hledaného štěstí.
Martino Pilát Eva
12 article
»Ženě a Evě jich donésti! A došupati s takto přece jenom batolicích se kačáte kl« Radost rozlévala se mu kolem srdce. Od té doby obíral se jenom svými novými myšlenkami, které byly mu tím sladšími, poně- vadž nikomu jich nevyjevil a sám toliko hřál je ve svém srdci ! Jakmile tomu jenom trochu okolnosti do volily, chodíval pilně kolem vody. I do člunu si usedl a probrouzdal ráko siny do daleka a široka se zevrubností jemu vrozenou. Při rozkvětu jara hledal hnízda divokých kačen. Až konečně se na něj štěstí usmálol Dvě hnízda našel v jednom odpoledni Dvě hnízda jako náhradou za předlouhou dobu napjetí smyslů a odměnu své vytrvalosti. A dva náct krásných nazelenalých vajec z nich vy bralí S opatrností až bázlivou vkládal je do svo modré zástěry, kterou zavázal k řemenu a ja koby drahý poklad nesl, odnášel kořisť k do movu. Sám doma ze slámy hnízdo upletl, slepie chytil a na uměle udělané hnízdo posadil n podložená vajíčka, říčici nad slepici položil, aby sběhnouti nemohla, v komoře všecko pěkno upravil a pak teprve domácím své štěstí še oznámit. »Slepica vysedí mladé!« prorokoval. »A tak co na jedné straně jsme ztratili, na druh budeme míti zase nahrazeno.« Obdivovali se jeho nápadu a s dychtivost očekávali, co z toho bude. Štěstí samo přálo jim v té věci l Slepice seděla, den za dnem ubíhal. Až jednou vběhla Evička celá udivená do kuchyně za mamičkou a volala: »Mamičko ! Pote sa podívat ! Už sa klubů!- A skutečně bylo tomu tak. Ve třech dnech odebraly oběma slepicím kačátka, uloživše tato do hrnce, měkkým peřím vystlaného.
Eva Evička
13 article
Měla se jak náleží k světul Černožlutý jich prach činil je sice na prvý pohled nápadnými, ale zvyklo se tomu, že nen ani jedno čistě žluté, jak obyčejně kačátka bývají. Starý Martin Pilát chodíval co okamžik se dívat »na své odchovance«. Šlo jim znamenitě k duhu. Nestačilo se jim ani dávat potravy, mícha- niny z mladých travin, kopřiv, pozadní mouky a otrub a bramborů. Byly jako stádo mladých vran a stále p dobré chuti. Již vyrostly hodně a pýří jich zaměňovalo se znenáhla za kovově lesklá péra, hrající duhovými barvami ve svitu slunečním. »To sa podívejme!« liboval si Martin Pilát. »Jak ta žůžel u člověka zvykla ! Jenom dobře krmit, ženičko, i ty Hévo !« přikazoval. »Dobré futro — neni nad to !« Jaro se překlonilo v léto a žárné dny jeho přecházely jeden za druhým. Z kačátek staly se krásné kačenky. Bato lily se po dvoře a po huménku a šplouchaly se vesele v širokém korytu, u studně jim po- staveném. Hrály přírozeným kovovým leskem barev na odiv všem sousedkám tetičky Pilá- tové, která s celou svojí rodinou zachovávala hluboké tajemství jejich původu. Zmohutněly také pod dobrou ochranou dbalé Evičky a vzbuzovaly vůbec ty nejlepš naděje. Sám Martin Pilát rozhodoval již v duchu o jich bytí a nebytí a chystal první tři z niech jakožto oběť červencových hodů ku prokrmen do dřevěné veliké klece. Aniž by mělo nejmenšího tušení o losu svém, žvahotalo bezstarostné stádo kovově le sklých kačenek vesele po dvoře dále. Šlo jim znamenitě k duhu více a více Vzrostly důkladně. A jejich hlasy naplňovaly dvůr chalupy Martina Piláta souhlasným štěbotem se zástupy mladých husiček.
Pilát Hévo Evička Martino Pilát Bata
14 article
Štěstí Martina Piláta bylo příliš veliké pro ně neměl ani času, aby bedlivěji si všímal každodenního života »svých odchovanců«, natož aby tento život jejich den za dnem stopoval. Stávalo se, že ve stádu kačen počal s objevovati jakýsi nepokoj. Stávaly se pla chými. Čím rostly více a mohutněly, tím častěj se stávalo, že sebe menší, 2 nenadání s ozvavší hluk jich polekal. Hověly si na příklad docela pokojně v stínu agátů, kolem sklepa na dvoře stojících když náhle třeba rozevřely se a táhle zavrzly veřeje vrat. Jakoby hruda mezi ně byla zaletěla — vy křikly náhle a s křikem rozběhly se po celén dvoře. Anebo za noci, za hvězdné, teplé letn noci! Pro to neměl nikdo u Pilátů ani nejmenš vnímavosti, tím méně pochopení!
Martino Pilát Pilát
15 article
Od lesa a od Dyje ozval se hlas vodníh ptactva, jakoby ze snů probuzeného. Často chřástal se ozval z jeteliny, na humně se ze lenající. A tu v takových okamžicích celé stádo. jako zasáhnuté elektrickou jiskrou procitalo Hlavy se zobáky zarytými do měkoučkého peř pod křídlem se napínaly na nedlouhých krefch černá očka rozvírala se, těla ptáků vypínala s na vztyčených nohách, křídla se rozmávala roztřepotala prudkými rozmachy a kačeny v ja kémsi zděšení a údivu pobíhaly zmateně z jed noho koutu chléva, v němž na noc byly zaví rány, do druhého, vzájemně na sebe pokři kujíce. Někdy se stalo, že vůbec zdály se oproti každému vnějšímu dojmu zcela lhostejnými. Shlukly se do hromádky hlavami k sobě někde do vlhkého a stinného koutečku dost velikého dvora a netknouce se potravy vytrvaly třeba celé odpoledne takto schoulené pohromadě Marně rozmlouvala Evička s matičkou v takých dnech o tom, co by »dydluškám« asi scházelo »Budů zmořené horkem !« usoudila Pi- látka a dodávala: »Ať jim, Hevičko, nezapome neš navážit zejtra hodně vody !« A když jim Eva nalila vody plné korytc — »dydlušky« ani zobák do ní nenamočily. Za tčchto okolností, jichž podrobnosti i látovým lhostejně unikaly, rozhodnuto v rodinné radě prvé tři kačenky zavříti ku prokrmenín
Hlava Eva Dyje
16 article
Dřevěná klec na dvoře stojící byla oči stěna, žlábek na vodu k ní připevněn, dvířk opatřena čerstvým provázkem. Že bylo před nedělí — usneseno dát ka- čenky tam až po svátku. Nastal tedy jaksi po slední den jejich svobody. Letní sluníčko pálilo, až vše se venku chvělo a obloha vyzlacena byla jeho paprsky jako ohromná plamenná výheň. Kačenky jevily od rána znatelně neklid. Pobíhaly v tlupě po dvoře, rozbíhaly sez jednoho kouta do druhého, dávaly se do křiku a zase umlkaly v tlumeném štěbotu. Na jídlo se vrhly, až Evičce radosti srdce zaplesalo,že se mají opětně k světu, v korytu propíraly svě kovově lesklé peří, vysoko na nohy se stavěly křídly prudce si rozmávaly a opětně živě mezi sebou svým štěbetáním se domlouvaly. Martin Pilát stál po svátečním obědu na zápraží a díval se na křičíci a pobíhající havě se svou ženou, zatím co Evička poklízela v ku chyni nádobí. V tom nad huménkem ozval se pokřik vysoko od nebes k zemi se snášející. Divoké kačeny přeletovaly tudy odkudsi o řeky. Na okamžik jen pronikl jejich hlas dolů ale účinek jeho byl zrovna ohromující. Jako jedinou myšlenkou snad puzeny, rozkřikly se najednou Pilátovy kačeny na ozev družek leti- cích pod zářivým sluncem vesele ve volném vzduchu, potom zdvihly krky, rozevřely zobáky. zamáchaly v rozběhu — který učinily — mě ňavými křídly — pozdvihly se a . . . frrrč! rozletěly se divoce za svými volnými druž kami . ..
Evička Pilát Pilátův
17 article
Martin Pilát stál se ženou jako dvě zk menělé sochy. Odlet jich »dydlušek« byl dílem jediného okamžiku . . . Nežli si zplna uvědo- mili, co se to vlastně tak z nenadání bylo stalo. byly kačeny již v dlouhé řadě seřaděny za se bou nad huménkem. Na to čára, kterou tvo- řily, se zlomila, přehnula se v klikatou, opětně se narovnala . .. a kačeny pluly, pluly mořem jasného vzduchu k nedalekému lesu, před nímž šumělo rákosí vyrostlé a zrcadlila se hladina Dyje, v níž zhlížely se veliké duby, jilmy vrby. Pluly do zlaté svobody, touha, po niž lomcovala od jejich dospění malými jejich srděčky. Pluly do svobody, uniknuvše bezděčně zajetí krmníku a dvířkám klece, která mělas nad prvními třemi z nich zejtřejším dnem již zavříti až k okamžiku, kdy řez ostrého nože byl by učinil konec trápení, způsobovaného nu- ceným naepáváním a nedostatkem volného po- hybu v nízké prostoře vězení. Pluly do zlaté svobody, po níž toužily v neuvědomělém svém pudu za prvních nocí letních a v okamžicích. když smutně tlačily se k sobě na dvorku, který se stal jim náhradným domovem za zelený domov mezi šumným rákosím nad hladinou tiché řeky. Radostný skřek ulétnuvšího hejna zane se z dálky ještě k sluchu manželů Pilátových probírajících se ze svého úžasu a uleknutí. »Strela mojů dušu,« zahřešil Martin Pílát »A to sa mi vyvědli moji odchovanci!« Nezmohl se vlivem svého překvapení n jinaký pozdrav prchajícím kačenám. »A co sme se s Hevou okolo nich nasta- raly, než to člověk vypiplá!« zahořekovala P látka a pichla muže slovy: »Inu ano, ono se říká: Lehce nabyto — lehce pozbyto! Podruhé možeš, starý, přiněs takovů žúžel do chalupy zasěj !«
Pilát Pilátův Dyje zlatý svoboda Strel moj duše
19 article
Uprchlí ptáci zmizeli ve volném pro storu . ..
20 title
Neznámá.
21 article Napsal Aug EUg. MUžík
Napsal Aug EUg. MUžík Pána dáma (setkají se na procházce nedaleko olšanského hřbitova. Dáma as sesta- dvacetiletá chodí samotna pomalu a jakoby ne- rozhodně. Je oděna elegantně, ale vážně, témě v polovičním smutku. Neohlíží se. Pán, mladý elegán, uvidl ji z daleka a spěchá k ní. Pozdraví ji mlčky, Dáma lehce pokyne hlavou, spíše jej uhodne než uvidí.) Pán: Ach, vy již zde. Nenadál jsem se, že tak záhy. Dáma: Opozdil jste se. Pán: Myslel jsem — — Vy jste snad jediná dáma, která dodrží chvíli. Dáma: A proč vy ne Pán: Ale vždyť jsem taky přišel. Jediná minuta opozdění nebo dvě — co z toho Dáma: Kdo je v malém nesprávný, jakž teprve ve velkém Pán: Ach, nemyslete tak! I příroda mívá často různé nesprávnosti a překvapení. Odchylky a nesprávnosti — to je právě to hezké, roman- tické, pikantní v životě Dáma: Máte podivné zásady, ale nemohu se na vás hněvati. Odpouštím vám tedy Pán: Když jsme se minule rozešli, pře- mýšlel jsem mnoho o našem setkání. Vynutil jste mi slib — Dáma: Já vám pranic nevynutila. Pán: Vynutila přece. Každý slib je ví méně vynucený. Připouštím, že jsem jej dal dobrovolně. Ale to na věci nemění. Tedy dal jsem vám slib, že nebudu pátrati, kdo jste. Dáma: Litujete toho Pán: Oh nikoli, spíše právě naopak. Dáma: No vidíte, máte aspoň nového Lohengrina. To je právě to hezké, romantické, pikantní v životě, nebo jak jste to řekl Pán: Trochu tajemnůstkářství Dáma: Ano, já je také miluji. Či ptal jsem se vás, kdo jste vy?
Aug EUg Mužík Olšanský
22 article
Pán: Neptala. A to mne těší i mrzí. Dáma: Rád byste se pochlubil Pán: Možná že i trochu si postěžoval trochu se vyzpovídal. Dáma: Probůh, jennomžádnou zpověd Pán: Ale já bych přece jen rád věděl Chováme-li opravdové úmysly, musíme přee věděti . .. Dáma: A kdo vám řekl, že chovám ně jaké opravdové úmysly? Pán: Tedy pouhý flirt? Dáma: Snad ani to ne Pán: Tomu už zhola nerozumím Dáma: Což musí být mezi pánem a d mou vždy nějaký poměr? Setkali jsme se zde minule náhodou — elektrická tramway nás svedla... To není pranic romantické, ani jako bývaly dostavníky — vy jste mi prokázal malou službičku ... Pán: Oh, zcela nepatrnou. Dáma: Ano, takovou sotva, jako jemné outko, abychom na ně mohli navázati několik slov konversace .. Pán: Hovořili jsme o všem možném — i o počasl. Dáma: Proč ne? Vzdělaným a protřelým lidem stačí všecko k rozprávce. Pán: Pak jste se poroučela a zakázal mně, abych za vámi dále nešel. Odjela jste, jak jste příjela — jako moderní princezna. Dáma: V elektrické tramwayi. Možná, že I v ekypáži jezdím, možná, že jsem si koupila bloky, abych krejcar ušetřila ! ... Pán: Nemyslím takhle o vás Dáma: Co na tom ? Pán: Dovolte mi otázku. Jste zde dlouho? Dáma: Přijela jsem o jeden vůz před vám Pán: Půjdete na hřbitov Dáma: Na to neodpovím Pán: Ani na to ne? Dáma: Ani na to ne Pán: Máte tam někoho Dáma: Prosím vás, netažte se, sice hned odejdu !
Toma
23 article
Pán: Ach, bože, vy jste divná Dáma: Slíbil jste, že nebudete po ničem pátrati!... Stačí-li vám chvilka hovoru se mnou — dobrá, nemohu vás ničím baviti ani lákati. Pán: Ale dovolte mi jen jednu otázku Dáma: Nuže? Pán: Smím doufat, že přijde jednou č a vy sama mně všecko povíte Dáma: Takový čas sotva kdy přijde ! Pán: Kdož to ví? Možná, že zatoužíte po nějakém sdílném srdci a budu-li právě n blízku — — Ostatně, odpusťte, ale jste žen »Donna č mobile !« Dáma: Jak to zpívá vévoda v »Rigolettu«. Vrtkavá!.. A co z toho následuje? Pán: Odpusťte, že se tak vyjadřují, ale z toho plyne, že mlčet sama nevydržite. Dáma: Možná i to, ale myslím, že jsem dovedla dlouho mlčeti!... U některých povah pohlaví rozdílu nedělá!.. . Ale, abyste si ne- myslel, že jsem tak příliš krutá, tedy to opravdu nechci »vydržeti«, jak jste pravil. Dovoluji vám ptáti se mne. Ovšem, že s jednou pod- mínkoul Pán: Abyste se potom směla ptáti také Dáma: Ne. Nebudu se ptát. Pán: Tedy vás pranic nezajímám Dáma: Možná, že právě proto Pán: Ach, pak rozumím. Chcete pone- chati tajemným aspoň mne? Dáma: Možná, možná i že je mně všeck lhostejno. Pán: Pěkná poklona ! Čeho se tedy mohu nadíti? Dáma: Ptejte se, uvidíte. Pán: Ale ta podmínka ? .. Dáma: Máte ptáti se jen na tři věci A jednu z nich smím zamlčeti. Pán: To není přílis mnoho. Ale i zatc díky. Tedy první otázka .. Dáma: Jak se jmenuji. Není-li pravda? Pán: Ne, tož jmeno — »prázdný hlas«, jak kdosi pravil. Každý se nějak jmenuje. Dáma: Co tedy jiného? Pán: Jste svobodná nebo vdaná Dáma: Hádejte.
Donn Rigoletto