1
masthead
14. července 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 192.
4
article
Pilátovy kačeny.
Obrázek ze Slovácka. Napsal František Nov ák
Pilátovy kačeny.
Obrázek ze Slovácka. Napsal František Nov ák
Jarní sluníčko chýlilo se k západu.
Palavské hory lákaly k sobě jeho zlatou
desku, rozžhavenou celodenním žárem a zatím
co tato nížila se ponenáhlu více a více k je
jich naježeným, sivým hrbetům, sladký mír ve-
černí rozprostíral se po dalekých, širokých okol
ních rovinách.
Vlny Dyje, ubíhající v březích lesy ovrou-
bených dále k Lednici a k Břeelavě, šplouchaly
jednotvárnou svou píseň mezi kořeny starýeh
vrb, dubů a jilmů a v lesích zněly zpěvy
ptáků.
Kos hvízdal tam na vrcholku jasanu, jehož
větve obsypány byly těžkými pupenci, z nichž
mělo se vytlačiti již v krátkém okamžiku mla
distvé lupení a jeho píseň mísila se v tlumené
vrkání divokých hrdliček a ťukot žluv a datlů
ozývající se v souzvučných přestávkách z
kmene stářím rozpryskalého dubu.
Ach, jak jsou krásné podobné okamžiky
v roztouženém podjaří!
Z rozoraných polí vystupuje živná vůn
země a mísí se s výdechy vod a výpary lesů
vonný dech prvníeh květů a větříku, od lest
sem spěchajícího, splývá tu v sebe a omamuje
svou silou v rozzářeném jaru.
Pilátův
František Nova
Palavský
Slovácko
Dyje
5
article
Slasť nové této vůně cítí člověk za prae
kráčející. Zvíře ku pluhu zapřažené a jdoueí
v podvečer domů rozšiřuje veliké své nozdrya
lapá hltavými doušky její těšivé pocely.
Večer to láká ven.
Ven pod hvězdnatou hádanku nebes, pod
modrou oblohu, na jednoduchou černou lavečku
mezi zahrádky, v nichž první kvítí z černé
země vylezá den za dnem znatelněji ven, na
humna, osázená rašícími, živými ploty, na humna,
kde v koutech pyšní se rozzelenalý bez — ne-
dočkavý milenec jara, rozestírající svou zelenou
náruč jaru hned v jeho nejprvnějším příchodu,
ven k řece, která tak tajemně šumí za polo-
průhledných noci, ven k lesům, za dědinu,
které tak zvláštními a význačnými hlasya
zvuky polotlumenými za noci umějí hovořit l
Takováto nálada, jarem a jeho příchodem
vzbuzená, otravovala zase (jako vůbec každého
roku se stávalo) chalupníka Martina Piláta.
Martino Pilát
6
article
Kráčel za párem kraviček, zapřaženýeh
k lesklému pluhu.
V těžkých, podkutých botách a kožuchu
zcela rozepnutém, který se za ním vzdouval
v jarním vánku, kráčel těžce a namáhavě
v rozvalující se černé půdě pod lesklou ocel
pluhu, zatím co myšlenky jeho těkaly bůhv
až kde.
Je pravda: Miloval po rodičích zděděnou
půdu láskou nesmírnoul
Obdělával ji, ještě lépe snad nežli nebožtíl
tatíček jeho dělávali, oral, ryl, sázel, sil a oko
pával; vyrostl a sestaral při tomto zaměstnání
přes půl století téměř v jeho životě se každo
ročně stejnou měrou opakujícím, ale té p rav
lásky, jakou že k půdě, která člověka živí, jest
člověk téle živné zemi povinen, té pra v
lásky přece k ní neměll
Zvláště za mlada, za svobodných let
v době, když se vrátil po devíti letech nepře-
tržité rozluky z vojny domů, oh, tehdy těžce
velmi těžce nesl jho práce rolnické, kteréž mu
ruka stárnoueího tatíčka na bujnou šíji vložila
Ani železný kyrys, pod kterým bilo jeho
junácké srdce 9 roků stejně chladně, ať v dešt
koulí, kosících životy kolem něho na poli bitev
ním, anebo v okamžicích vojenských slavností,
neližil jej tak na počátku vojenské jeho služby
jako bič, ktorý mu tatiček dali do ruky, když
svěřovali mu svůj stateček a tím také starost
k němu se odnášející !
»Tak ňákým pánem být!« lihlo se muto
často v hlavě pod vysokým bílým čelem, vrou-
beným černými kadeřemi.
»Alespoň hajným u knížete pána!« napadlo
mu a spokojený svit bleskl mu vždy v tako-
výchto chvilich nadějí modrými jeho zraky.
když si pomyslil, že by tužba jeho mohla do-
jíti splnění.
7
article
»Vzít kver na rameno, na psa zavolat, ka-
rabáčem zapráskat, takovým pěkným, co jest na
srnčí noze upevněný a má na druhém konei
bílou, kostěnou píšťalku, jak víděl u pana fořta
v Lednici, baby z lesa honit a chlapům brát
sekery a kvery, když jdou na čekání jako raub
číci .,. oh, joj . . . ! až oči zavíral slastnými
těmi obrazy vytouženého štěsti! Zatím tyto se
rozplynuly.
»Sedlákem budeš ! Pánům jsi se naroboto
val již dost!« rozplašila je slova tatíčkova.
Oženili jej na to ihned o fašaňku, a byl
konec snů o panském živobyti, o procházkách
s kverem a psem po lesích, o honění bab
braní seker a kverů chlapům — raubčíkům.
Jak tak dneska, starý již a jaksi usmířený
s životním svým losem, kráčel těžce za svým
zdlouhavým a jednotvárným potahem, sotva ž
odhodlal se pozvednouti ustaranou hlavu a po-
patřiti k nebesům, k nimž zvedaly se hřbety
Palavských hor se svými zříceninami dvou hradů
jako stupinek od země k nebi vedoucí!
Bál se toho podívání.
Za roli táhly se louky, pak lesy . . . oh
lesy! A jak svůdně se tam dneska černaly !
Nebýti nutné práce s oračkou a výčitel
ženy doma, snad beze snadu býval by uváza
kravičky ke kmeni třešně a rozběhnul se ale-
spoň na chvíli, na chvílenku jenom, »maličků
chvílečku« — jak si našeptával — pod jejieh
větvel
Staré přání jeho neusnulo, ani staré jeho
touhy!
Co se nabojoval, naprosil Pánaboha, na
modlil kolikráte, aby mu více těch myšlenek ne
vnukal — ale přece jich světýlko, v jeho srde
planoucí, zhasnouti na dobro nemohll
Unavený vůní země a silným jarním větří
čkem kráčel k večeru zamyšlený za kravičkam
domu.
Kolem oholených rtů zaškublo mu to č
sem bolestným úsměvem.
Zvonili na klekání, když dojížděl konečně
k vesnici.
Sluníčko shouplo se dolů za hory a jasná
hvězda třpytila se v lehounkých červáncích na
západním nebi.
Palavský
8
article
Sundal beranici s hlavy valně prošedávající
udělal kříž a tiše modlil.
»Dej Pánbůh dobrý večer !« tiše si řek
sám k sobě, když byl hotov s modlitbou a v
seleji jaksi ve vyzvánění zvonů přede dnem svá
tečním vykročil po ukončené modlitbě.
Nad střechami obydlí vinul se po většině
vesele dým.
Vystupoval k nebi rovně a kroutil se zase
dle rozmaru rozdováděného větříku, a dával tu-
šiti spokojený okamžík večeře po dokonané
práci denní.
Tak dojel Martin Pilát ke svému obydlí
Bydlel v dosti prostorné chalupě, na dolejším
cípu návsi.
Její průčelí, zdobené třemi nevelkými okny
svítilo jako sníh bílou stěnou. Kolem oken a vý-
klenku, vystupujícího přede dveřmi, zvaného »že
bračkou«, podle žebráků asi, kteří v podobných
výklencích, nyní řídkých již, se modlívají, na-
malovány byly po starodávnu ještě červené,
modré, žlutě a zelené květy, tvořící milou po-
dívanou.
To stará Pilátka a její dcera nejmladší ta
obnovovaly dvakráte do roka výzdobu svéh
obydlí.
Malá zahrádka, parkánem ohrazená, byla
před okny stavení.
Střecha byla došková. Místy rostl již na
mech, a byla potažena mechem jako rzl. Tr
hromotřesky zasazeny byly na jejím hřebenu.
Spokojeně podíval se Martin Pilát po svém
majetku.
»Malúčko sice, malůčko!« přikyvoval si
šedou hlavou, ale lip je mi tu v chalupě jako
bars knížeti pánu v zámku!«
Nejmladší dcera Evička otvírala vrata st
vení, vyhlížejíc již návratu otcova.
»Vítám vás, tatíčku, domů !«
»Vítaj, Hevo! Co pak dělajú mamička?
»Došli před chvílú se mnů! Motajů se k
lem ohníšča.«
Zajel na dvůr, podle jehož jedné strany
v řadě stály krásné jabloně, na radu pana řídícího
před třemi roky hned zasazené dvěma syny sta-
rého Piláta a odpřáhnuv kravičky, přenechal
tyto Evičce a dal se do odklízení vozu a pluhu
na něm se nalezajícího.
Pilát
Evička
Hevo
9
article
Minula hodná doba, nežli byl se vším, co
měl ještě na práci, hotov a mohl zasednouti se
svými k večeři.
Starost o hospodářství vyplňuje hovor lid
vesnických i v okamžiku odpočinku, když za
sednou k jídlu i když oddají se svým zábavám.
Přirozeně, že řeč u Pilátů točila se také
kolem toho předmětu.
»Začínají so nám lihnůt húsata!« oznamo-
vala Evíčka otci.
»To ona má nejraději!« usmál se jej
bratr, který byl sám ještě doma, zatím co druhý
byl odveden a sloužil právě v nedalekém Ho-
doníně.
»Bať mám !« odbyla jej-
»Šak ty také od upečenéj husiny ne
utečeš !«
»Což husiny ! Té chvála bohu, móžeme
mět dost!« ujala se slova stará Pilátka. »Hůře
bude s kačenama. Kde si k tem pomóžu. Starů
mi ňáké škaredé chlapisko ukradlo a zjédlo. Boda
mu v žaludku zůstala! A teďkaj na novů ani
pomyšlení. Kdo by aj taky včilkaj kačenu prodal.
Leda bych někde vajec nakúpila !« —
Tahle věc s kačenou, kterou kdosi ukradl
bezpochyby ve fašank snědl, byla černou skvrnou
v životě Martina Pilátal
To on tehdy zapomněl dvírca zavřít a o
humen dostal se kdosi odvážný a s domácími
poměry obeznalý na dvůr a milou kačenu uchyt
a odnesl!
Kolik výčitek, nepřímo k němu se vztahu
jících, musil již za to od své ženy zhltnouti.
A nikdy ani při tom nemukl
Jenom v skrytosti duše své si umiňoval,
že chybu musí napraviti, rozhodně napraviti.
»Než sa jaro otevře«, sliboval si, »budů
maměnka s Hevičkou přece na kačeny na
sazovat !«
Dnes mimovolně vzpomenula mu slov
ženy myšlenkami dlouho již předstíranou po
vinnost.
Pilát
Šak
bůh
Martino Pilátal
Hevička
10
article
Neřekl ani slova na domluvu ženinu, kterou
vedla při večeři s Evou, odložil lžíci vedle
mísy, ze které všichni jedli, pěkně dohromady.
zavřel křivák, kterým si přikrajoval střídavě
uzeného masa a bilého chleba, dopíjel chvatně
skleničku vína, kterou Eva před něj byla
postavila, a vstal ke krátké modlitbě, po ni
vytratil se ven.
Chladný vzduch dýchnul mu do tváře.
Oh, jak bylo krásně pod jarní oblohou
hvězdami posefou!
Jak šířila se ohromná jeho prsa pod hru-
bou konopnou košili při každém vdechnutí
vzduchu!
Opřel pravou ruku o řemen. kterým při
pevňoval široké bílé kalhoty k bokům a druhou
podepřel nachýlenou hlavu.
Skřehot žab zavzněl z dálky k němu.
Chasa, poklidivši doma, ozvala se z hořejšího
konce osady.
Zpěv rekrutů donášel se k němu odtud se
zvuky harmoniky-
Poslouchal chvíli, a pak puzen a láká
zvuky probuzené jarní přírody dal se huménkem
kolem stodoly, a vyšel ven, ven za ves do
polí, oblitých mdlivou záplavou hvězd.
Šumot Dyje přenášel se až v tato místa
k němu. Splýval s dlouhým, táhlým šuměním
lesů a rákosí, na jich pokrajích rostoucích,
zněl tak mile, domácky, lákavě a neskonale
vábivě.
Staré touhy jeho, v srdei marně tlumené
probudil! Rozuměl velmi dobře těmto hlasům
Nebylo nepravdou, co za mlada roznášela
pověst o Martinu Pilátovi úkradkem po vsi
že je raubčík a rád si ve knižecím revíru za
pytlačí!
Nevzal sice pušky do ruky!
To nikolil
Ale za to smečky dovedl klásti tak dovedně
že nejeden srnec uvízl v jejich drátech, a ne
jeden zajíc a nejedna koroptev odpykali v nich
svou bezstarostnou důvěřivost !
O rybách ani nemluvěl
Ty byly jeho vášní až do současných dnů
Jelikož však lov jich nebyl tak znesnadněn
Eva
Pilát
Dyje
11
article
dal se na rybářský listek provozovati veřejně
s malým nákladem v poměrně hodně velikém
rozsahu, provozoval rybářství jakožto částečnou
svou živnost i se svým doma zbylým synem.
Dnes vylákala jej tedy nastávající noc ven
Miloval její krásy a srostl po celý svů
život s jejími půvaby.
Poslechl tedy lákavých jejích vyzvání
šel, kam jej zvala blíže svým šeptem lest
a vln.
V tom, jak tak rozmyšlený se ubíral k řece
a lesu, za ní se černajicímu, podivný zvuk vr-
zil mu k uším.
Vypjal hlavu a poslouchal.
Zvuk ozval se nanovo.
Kolmo nad jeho hlavou se ozval, jakohy
přímo s nebe přicházel.
Neváhal jej více ani okamžik poznati.
Divoké vodní ptactvo táhlo, nebylo pochyby
Cvičené jeho ucho rozpoznalo bedlivě
jistě každý pronesený zvuk.
A tvář Martina Piláta rozšířila se k dobrá
ckému úsměvu.
»Divoké husy táhnů!« řekl si a dodal po
chvíli:
»A divoké kačeny budů tu za nedlůhoz
něma !«
Ta naděje ho rozehřála.
Vzpomněl na opomenutí své doma a náře
ženy a Evy, že nebudou míti letošního jara snad
ani jedině z batolících se a věčně hladových
kačátek a utěšoval se:
»Eh, spravily sa horší věci! Spraví sa a
toto !«
Zdvihl znova hlavu k výšině, kde ozývaly
se táhlé hlasy stěhujícího se vodního ptactva
rozradostněný zaluskal si masitými prsty.
Po onom večeru — jak by se býval pro
měnil!
Prochodil většinu volného času dlouh
podle vody, s lehkým šumem v před ubíhající.
»Tak naleznůt nějaké hnízdo!« myslils
v těch okamžicích.
»Pěknúčké hnízdo se šedavě zelenými va
jíčky kačen!« rozpřádal dále myšlenky, v jeho
skráni v té chvíli zazářivší.
»A moci je sebrati!« doplňoval tuto před
stavu hledaného štěstí.
Martino Pilát
Eva
12
article
»Ženě a Evě jich donésti! A došupati s
takto přece jenom batolicích se kačáte kl«
Radost rozlévala se mu kolem srdce.
Od té doby obíral se jenom svými novými
myšlenkami, které byly mu tím sladšími, poně-
vadž nikomu jich nevyjevil a sám toliko hřál
je ve svém srdci !
Jakmile tomu jenom trochu okolnosti do
volily, chodíval pilně kolem vody.
I do člunu si usedl a probrouzdal ráko
siny do daleka a široka se zevrubností jemu
vrozenou.
Při rozkvětu jara hledal hnízda divokých
kačen.
Až konečně se na něj štěstí usmálol
Dvě hnízda našel v jednom odpoledni
Dvě hnízda jako náhradou za předlouhou dobu
napjetí smyslů a odměnu své vytrvalosti. A dva
náct krásných nazelenalých vajec z nich vy
bralí
S opatrností až bázlivou vkládal je do svo
modré zástěry, kterou zavázal k řemenu a ja
koby drahý poklad nesl, odnášel kořisť k do
movu.
Sám doma ze slámy hnízdo upletl, slepie
chytil a na uměle udělané hnízdo posadil n
podložená vajíčka, říčici nad slepici položil, aby
sběhnouti nemohla, v komoře všecko pěkno
upravil a pak teprve domácím své štěstí še
oznámit.
»Slepica vysedí mladé!« prorokoval. »A
tak co na jedné straně jsme ztratili, na druh
budeme míti zase nahrazeno.«
Obdivovali se jeho nápadu a s dychtivost
očekávali, co z toho bude.
Štěstí samo přálo jim v té věci l
Slepice seděla, den za dnem ubíhal.
Až jednou vběhla Evička celá udivená do
kuchyně za mamičkou a volala:
»Mamičko ! Pote sa podívat ! Už sa klubů!-
A skutečně bylo tomu tak.
Ve třech dnech odebraly oběma slepicím
kačátka, uloživše tato do hrnce, měkkým peřím
vystlaného.
Eva
Evička
13
article
Měla se jak náleží k světul
Černožlutý jich prach činil je sice na prvý
pohled nápadnými, ale zvyklo se tomu, že nen
ani jedno čistě žluté, jak obyčejně kačátka
bývají.
Starý Martin Pilát chodíval co okamžik se
dívat »na své odchovance«.
Šlo jim znamenitě k duhu.
Nestačilo se jim ani dávat potravy, mícha-
niny z mladých travin, kopřiv, pozadní mouky
a otrub a bramborů.
Byly jako stádo mladých vran a stále p
dobré chuti.
Již vyrostly hodně a pýří jich zaměňovalo
se znenáhla za kovově lesklá péra, hrající
duhovými barvami ve svitu slunečním.
»To sa podívejme!« liboval si Martin
Pilát. »Jak ta žůžel u člověka zvykla ! Jenom
dobře krmit, ženičko, i ty Hévo !« přikazoval.
»Dobré futro — neni nad to !«
Jaro se překlonilo v léto a žárné dny jeho
přecházely jeden za druhým.
Z kačátek staly se krásné kačenky. Bato
lily se po dvoře a po huménku a šplouchaly
se vesele v širokém korytu, u studně jim po-
staveném. Hrály přírozeným kovovým leskem
barev na odiv všem sousedkám tetičky Pilá-
tové, která s celou svojí rodinou zachovávala
hluboké tajemství jejich původu.
Zmohutněly také pod dobrou ochranou
dbalé Evičky a vzbuzovaly vůbec ty nejlepš
naděje.
Sám Martin Pilát rozhodoval již v duchu
o jich bytí a nebytí a chystal první tři z niech
jakožto oběť červencových hodů ku prokrmen
do dřevěné veliké klece.
Aniž by mělo nejmenšího tušení o losu
svém, žvahotalo bezstarostné stádo kovově le
sklých kačenek vesele po dvoře dále.
Šlo jim znamenitě k duhu více a více
Vzrostly důkladně.
A jejich hlasy naplňovaly dvůr chalupy
Martina Piláta souhlasným štěbotem se zástupy
mladých husiček.
Pilát
Hévo
Evička
Martino Pilát
Bata
14
article
Štěstí Martina Piláta bylo příliš veliké
pro ně neměl ani času, aby bedlivěji si všímal
každodenního života »svých odchovanců«, natož
aby tento život jejich den za dnem stopoval.
Stávalo se, že ve stádu kačen počal s
objevovati jakýsi nepokoj. Stávaly se pla
chými.
Čím rostly více a mohutněly, tím častěj
se stávalo, že sebe menší, 2 nenadání s
ozvavší hluk jich polekal.
Hověly si na příklad docela pokojně v
stínu agátů, kolem sklepa na dvoře stojících
když náhle třeba rozevřely se a táhle zavrzly
veřeje vrat.
Jakoby hruda mezi ně byla zaletěla — vy
křikly náhle a s křikem rozběhly se po celén
dvoře.
Anebo za noci, za hvězdné, teplé letn
noci!
Pro to neměl nikdo u Pilátů ani nejmenš
vnímavosti, tím méně pochopení!
Martino Pilát
Pilát
15
article
Od lesa a od Dyje ozval se hlas vodníh
ptactva, jakoby ze snů probuzeného. Často
chřástal se ozval z jeteliny, na humně se ze
lenající.
A tu v takových okamžicích celé stádo.
jako zasáhnuté elektrickou jiskrou procitalo
Hlavy se zobáky zarytými do měkoučkého peř
pod křídlem se napínaly na nedlouhých krefch
černá očka rozvírala se, těla ptáků vypínala s
na vztyčených nohách, křídla se rozmávala
roztřepotala prudkými rozmachy a kačeny v ja
kémsi zděšení a údivu pobíhaly zmateně z jed
noho koutu chléva, v němž na noc byly zaví
rány, do druhého, vzájemně na sebe pokři
kujíce.
Někdy se stalo, že vůbec zdály se oproti
každému vnějšímu dojmu zcela lhostejnými.
Shlukly se do hromádky hlavami k sobě
někde do vlhkého a stinného koutečku dost
velikého dvora a netknouce se potravy vytrvaly
třeba celé odpoledne takto schoulené pohromadě
Marně rozmlouvala Evička s matičkou v takých
dnech o tom, co by »dydluškám« asi scházelo
»Budů zmořené horkem !« usoudila Pi-
látka a dodávala: »Ať jim, Hevičko, nezapome
neš navážit zejtra hodně vody !«
A když jim Eva nalila vody plné korytc
— »dydlušky« ani zobák do ní nenamočily.
Za tčchto okolností, jichž podrobnosti i
látovým lhostejně unikaly, rozhodnuto v rodinné
radě prvé tři kačenky zavříti ku prokrmenín
Hlava
Eva
Dyje
16
article
Dřevěná klec na dvoře stojící byla oči
stěna, žlábek na vodu k ní připevněn, dvířk
opatřena čerstvým provázkem.
Že bylo před nedělí — usneseno dát ka-
čenky tam až po svátku. Nastal tedy jaksi po
slední den jejich svobody.
Letní sluníčko pálilo, až vše se venku
chvělo a obloha vyzlacena byla jeho paprsky
jako ohromná plamenná výheň.
Kačenky jevily od rána znatelně neklid.
Pobíhaly v tlupě po dvoře, rozbíhaly sez
jednoho kouta do druhého, dávaly se do křiku
a zase umlkaly v tlumeném štěbotu. Na jídlo
se vrhly, až Evičce radosti srdce zaplesalo,že
se mají opětně k světu, v korytu propíraly svě
kovově lesklé peří, vysoko na nohy se stavěly
křídly prudce si rozmávaly a opětně živě mezi
sebou svým štěbetáním se domlouvaly.
Martin Pilát stál po svátečním obědu na
zápraží a díval se na křičíci a pobíhající havě
se svou ženou, zatím co Evička poklízela v ku
chyni nádobí.
V tom nad huménkem ozval se pokřik
vysoko od nebes k zemi se snášející.
Divoké kačeny přeletovaly tudy odkudsi o
řeky. Na okamžik jen pronikl jejich hlas dolů
ale účinek jeho byl zrovna ohromující. Jako
jedinou myšlenkou snad puzeny, rozkřikly se
najednou Pilátovy kačeny na ozev družek leti-
cích pod zářivým sluncem vesele ve volném
vzduchu, potom zdvihly krky, rozevřely zobáky.
zamáchaly v rozběhu — který učinily — mě
ňavými křídly — pozdvihly se a . . . frrrč!
rozletěly se divoce za svými volnými druž
kami . ..
Evička
Pilát
Pilátův
17
article
Martin Pilát stál se ženou jako dvě zk
menělé sochy. Odlet jich »dydlušek« byl dílem
jediného okamžiku . . . Nežli si zplna uvědo-
mili, co se to vlastně tak z nenadání bylo stalo.
byly kačeny již v dlouhé řadě seřaděny za se
bou nad huménkem. Na to čára, kterou tvo-
řily, se zlomila, přehnula se v klikatou, opětně
se narovnala . .. a kačeny pluly, pluly mořem
jasného vzduchu k nedalekému lesu, před nímž
šumělo rákosí vyrostlé a zrcadlila se hladina
Dyje, v níž zhlížely se veliké duby, jilmy
vrby. Pluly do zlaté svobody, touha, po niž
lomcovala od jejich dospění malými jejich
srděčky. Pluly do svobody, uniknuvše bezděčně
zajetí krmníku a dvířkám klece, která mělas
nad prvními třemi z nich zejtřejším dnem již
zavříti až k okamžiku, kdy řez ostrého nože
byl by učinil konec trápení, způsobovaného nu-
ceným naepáváním a nedostatkem volného po-
hybu v nízké prostoře vězení. Pluly do zlaté
svobody, po níž toužily v neuvědomělém svém
pudu za prvních nocí letních a v okamžicích.
když smutně tlačily se k sobě na dvorku, který
se stal jim náhradným domovem za zelený
domov mezi šumným rákosím nad hladinou
tiché řeky.
Radostný skřek ulétnuvšího hejna zane
se z dálky ještě k sluchu manželů Pilátových
probírajících se ze svého úžasu a uleknutí.
»Strela mojů dušu,« zahřešil Martin Pílát
»A to sa mi vyvědli moji odchovanci!«
Nezmohl se vlivem svého překvapení n
jinaký pozdrav prchajícím kačenám.
»A co sme se s Hevou okolo nich nasta-
raly, než to člověk vypiplá!« zahořekovala P
látka a pichla muže slovy:
»Inu ano, ono se říká: Lehce nabyto —
lehce pozbyto! Podruhé možeš, starý, přiněs
takovů žúžel do chalupy zasěj !«
Pilát
Pilátův
Dyje
zlatý svoboda
Strel moj duše
19
article
Uprchlí ptáci zmizeli ve volném pro
storu . ..
21
article
Napsal Aug EUg. MUžík
Napsal Aug EUg. MUžík
Pána dáma (setkají se na procházce
nedaleko olšanského hřbitova. Dáma as sesta-
dvacetiletá chodí samotna pomalu a jakoby ne-
rozhodně. Je oděna elegantně, ale vážně, témě
v polovičním smutku. Neohlíží se. Pán, mladý
elegán, uvidl ji z daleka a spěchá k ní. Pozdraví
ji mlčky, Dáma lehce pokyne hlavou, spíše jej
uhodne než uvidí.)
Pán: Ach, vy již zde. Nenadál jsem se,
že tak záhy.
Dáma: Opozdil jste se.
Pán: Myslel jsem — — Vy jste snad
jediná dáma, která dodrží chvíli.
Dáma: A proč vy ne
Pán: Ale vždyť jsem taky přišel. Jediná
minuta opozdění nebo dvě — co z toho
Dáma: Kdo je v malém nesprávný, jakž
teprve ve velkém
Pán: Ach, nemyslete tak! I příroda mívá
často různé nesprávnosti a překvapení. Odchylky
a nesprávnosti — to je právě to hezké, roman-
tické, pikantní v životě
Dáma: Máte podivné zásady, ale nemohu
se na vás hněvati. Odpouštím vám tedy
Pán: Když jsme se minule rozešli, pře-
mýšlel jsem mnoho o našem setkání. Vynutil
jste mi slib —
Dáma: Já vám pranic nevynutila.
Pán: Vynutila přece. Každý slib je ví
méně vynucený. Připouštím, že jsem jej dal
dobrovolně. Ale to na věci nemění. Tedy dal
jsem vám slib, že nebudu pátrati, kdo jste.
Dáma: Litujete toho
Pán: Oh nikoli, spíše právě naopak.
Dáma: No vidíte, máte aspoň nového
Lohengrina. To je právě to hezké, romantické,
pikantní v životě, nebo jak jste to řekl
Pán: Trochu tajemnůstkářství
Dáma: Ano, já je také miluji. Či ptal
jsem se vás, kdo jste vy?
Aug EUg
Mužík
Olšanský
22
article
Pán: Neptala. A to mne těší i mrzí.
Dáma: Rád byste se pochlubil
Pán: Možná že i trochu si postěžoval
trochu se vyzpovídal.
Dáma: Probůh, jennomžádnou zpověd
Pán: Ale já bych přece jen rád věděl
Chováme-li opravdové úmysly, musíme přee
věděti . ..
Dáma: A kdo vám řekl, že chovám ně
jaké opravdové úmysly?
Pán: Tedy pouhý flirt?
Dáma: Snad ani to ne
Pán: Tomu už zhola nerozumím
Dáma: Což musí být mezi pánem a d
mou vždy nějaký poměr? Setkali jsme se zde
minule náhodou — elektrická tramway nás
svedla... To není pranic romantické, ani jako
bývaly dostavníky — vy jste mi prokázal malou
službičku ...
Pán: Oh, zcela nepatrnou.
Dáma: Ano, takovou sotva, jako jemné
outko, abychom na ně mohli navázati několik
slov konversace ..
Pán: Hovořili jsme o všem možném —
i o počasl.
Dáma: Proč ne? Vzdělaným a protřelým
lidem stačí všecko k rozprávce.
Pán: Pak jste se poroučela a zakázal
mně, abych za vámi dále nešel. Odjela jste, jak
jste příjela — jako moderní princezna.
Dáma: V elektrické tramwayi. Možná, že
I v ekypáži jezdím, možná, že jsem si koupila
bloky, abych krejcar ušetřila ! ...
Pán: Nemyslím takhle o vás
Dáma: Co na tom ?
Pán: Dovolte mi otázku. Jste zde
dlouho?
Dáma: Přijela jsem o jeden vůz před vám
Pán: Půjdete na hřbitov
Dáma: Na to neodpovím
Pán: Ani na to ne?
Dáma: Ani na to ne
Pán: Máte tam někoho
Dáma: Prosím vás, netažte se, sice hned
odejdu !
Toma
23
article
Pán: Ach, bože, vy jste divná
Dáma: Slíbil jste, že nebudete po ničem
pátrati!... Stačí-li vám chvilka hovoru se
mnou — dobrá, nemohu vás ničím baviti ani
lákati.
Pán: Ale dovolte mi jen jednu otázku
Dáma: Nuže?
Pán: Smím doufat, že přijde jednou č
a vy sama mně všecko povíte
Dáma: Takový čas sotva kdy přijde !
Pán: Kdož to ví? Možná, že zatoužíte
po nějakém sdílném srdci a budu-li právě n
blízku — — Ostatně, odpusťte, ale jste žen
»Donna č mobile !«
Dáma: Jak to zpívá vévoda v »Rigolettu«.
Vrtkavá!.. A co z toho následuje?
Pán: Odpusťte, že se tak vyjadřují, ale
z toho plyne, že mlčet sama nevydržite.
Dáma: Možná i to, ale myslím, že jsem
dovedla dlouho mlčeti!... U některých povah
pohlaví rozdílu nedělá!.. . Ale, abyste si ne-
myslel, že jsem tak příliš krutá, tedy to opravdu
nechci »vydržeti«, jak jste pravil. Dovoluji
vám ptáti se mne. Ovšem, že s jednou pod-
mínkoul
Pán: Abyste se potom směla ptáti také
Dáma: Ne. Nebudu se ptát.
Pán: Tedy vás pranic nezajímám
Dáma: Možná, že právě proto
Pán: Ach, pak rozumím. Chcete pone-
chati tajemným aspoň mne?
Dáma: Možná, možná i že je mně všeck
lhostejno.
Pán: Pěkná poklona ! Čeho se tedy mohu
nadíti?
Dáma: Ptejte se, uvidíte.
Pán: Ale ta podmínka ? ..
Dáma: Máte ptáti se jen na tři věci
A jednu z nich smím zamlčeti.
Pán: To není přílis mnoho. Ale i zatc
díky. Tedy první otázka ..
Dáma: Jak se jmenuji. Není-li pravda?
Pán: Ne, tož jmeno — »prázdný hlas«,
jak kdosi pravil. Každý se nějak jmenuje.
Dáma: Co tedy jiného?
Pán: Jste svobodná nebo vdaná
Dáma: Hádejte.
Donn
Rigoletto