1
masthead
16. listopadu 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 310.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH:
Ypsilon:. . . . . Příběh dušičkový.
K. Kučerová. . . Matky dobré, které příliš miluj
V. Sís: . . . . . Otec i syn.
A. Picki . . . . . Zkouška.
K Kučerová
V Sís
A Pický
6
article
Příběh dušičkový.
Příběh dušičkový.
Pan vrchní oficiál Vavřinec Konopka —
[myslím, že se nemýlím, že byl vrchním ofici-
álem; avšak u jakého úřadu, nevzpomínám si
již) — pan vrchní oficiál tedy vrátil se domů
toho dne až o půlnoci. Ani nepamatoval, kdy
se „posledně“ tak dlouho zdržel — zdržeti
směl — jen tolik věděl, že to bylo dávno ně-
kdy před patnácti lety, kdy byl ještě svobo-
den jako pták. Vůbec všechno, co za posled-
ních pět nebo šest hodin zažil, bylo tak po-
divné, a vše mu připadalo jako neobyčejný
sen. S počátku tvrdý, děsivý, později však pří-
jemný, že se z něho nechtěl ani probuditi.
Zašel si do restaurace Kalousovy v ná-
rožním domě Perlové ulice, kde se po starém
zvyku říkalo ještě U Lemonů a kde byla vy-
hlášená kuchyně. Večeří si vybíral sám a ne
již drahá polovice jeho, u níž rozhodovala
vždy číslice, k pokrmu připojená, a která
mu vždy ukládala ledvinky, dršťky nebo husí
játra, kterých pro tučnost a smaženou cibulku
na nich nemohl ani cítit. Bylo mu zvláštní
otavou, když si dnes mohl poveleti krásný
kus candáta s čerstvým máslem, potom emen-
tálský sýr, načež si zašel k Pinkasům na pohár
plzeniny. Neboť takový býval tehda večerní
program labužníků pražských: ke Kalousoví
na večeří; odtud k Pinkasovi na pivo.
Konopka
Kalousův
Pinkas
7
article
Našel tam několik starých známých, ale
díky Bohu, že nikoho z nejbližšího okolí
z úřadu, jenž by se ho byl otázal: „A cože
dnes bez nejmílejší paničky? Je snad ne-
mocna?“ Té otázky se nesmírně bál. Rána
byla příliš čerstvá, aby dovedl přesvědčivě
lháti — a pravdu ještě nikomu nechtěl pově-
děti. Byl by se styděl. Avšak nic takového
nepotkalo ho. Poseděl, výborně se bavil, na-
slouchal i rozmarným hovorům a vtipům herce
šamberka u vedlejšího stolu, kterýž bavíval
celou společnost, a teprv když odbíjela dva-
náctá půlnoční, zdvihl se a skoro v uleknutí
pomyslil si: „Pro Pánaboha, co mně doma
řekne Petronila!“ Ano, tak zapomněl na vše.
co se bylo odpůldne událo. A teprv na ulici
rozpomenul se: „Vždyť Petronila ...!
Vracel se všecek proměněn, rozjasněn, a
zcela kurážně trhl zvoncem. Když pak mu
domovnice otevřela, ani si nevšiml a nepozo-
roval výrazu na její tváři, kterýž vyjadřoval
asi toto: „I ty chlapíku, je vidět, že ti žena
utekla, jinak bys byl dávno v posteli!“
Teprv nahoře to na něj padlo. Odemkl,
vstoupil, zamkl za sebou, a když kráčel do
ložnice, desaterou ozvěnou odrážely se kroky
jeho v prázdných prostorách. Teď si uvědo-
mil, že tu není Petronily, a skoro ho pojalo
cosi jako strach. Po dlouhých patnáctí letech
byl zase zcela sám! S Petronilou nebál se ni-
koho a ničeho. Petronila sama byla by vy-
třískala třeba tři lupiče. Bez Petronily ne-
cítil se tak bezpečným. Neotaloval však dlou-
ho. Chopil se petrolejky v jídelně, doneslj
na stolek u postele, a zcela bezděky přines
si tam i její lístek, jakoby to byla obvyklá ve-
černí pošta, kterou sluší opětně přečísti, aby
si vtiskl obsah v pamět.
Petronila
8
article
Když ležel na lůžku, sáhl po lístku a četl
zase slovo od slova. Položil jej, zadíval se na
podobíznu zpronevěřilé ženy nad její prázdnou
postelí a hovořil-
„Ty mně říkáš, Petronilo, že jsem ti byl
omylem? Ty mně? Jestliže tu byl omyl, byla
jím ty, Petronilo! Ano, tys byla největším omy-
lem života mého, jejž jsem odpykával celých
patnáct let! Neviděl jsem dříve do tebe,
když jsem prohlédl, bylo dávno pozdě. Ted
Jsi mně odešla. Je to hanebné. Ne proto, žes
mne opustila, ale pro lidskou ostudu. Ale když
jsi to učinila, mělas to udělat aspoň před de-
síti lety. Měl bych to dávno za sebou, bolest
4 hanbu. Ale ty sís to nechávala na chvíli, kdy
mně ponenáhlu táhne na padesátku, až tebou
budu všecek zhrbacen, až se nebudu moci
vzpřímit, až klesnu docela. To je tvoje spe-
kulace! Já zahynu, myslíš si, a ty si pak
vezmeš toho nešťastníka, který tě dnes
unesl . ..
Petronila
9
article
„Ale ne!“ vykřikl náhle Vavřinec Ko-
nopka. „Já nezahynu, nepadnu! Tímhle činem
Petronilo, spálilas všecky mosty za sebou,a
nevracej sel“
Hlas jeho nabýval čím dál větší trpkosti
a poslední slova tak vykřikl, až se vlastníh
zvuku ulekl. Chtěl zhasiti petrolejku, avšak
pomyšlení na tmu, jež by ho pak obklopila.
bylo mu nesnesitelné. I stáhl jen poněku
knot, aby se lampa nerozhořela a nečadila
obrátil se ke zdí a usnul. —
Do tvrdého spánku zaznívalo mu dlouhé.
netrpělivé zvonění, jež mu vytvořilo sen
splašeném shonu na nádraží a vzteklém vy-
zvánění na vlak, jímž jeho Petronila kamsi
daleko odjíždí. Viděl se v tom snu na peroně
v podvlékačkách a styděl se, že v takovém
úboru vyprovází manželku. Konečně se pro-
bouzel a probudil, ale vyzvánění trvalo. Ted
se vzpamatoval. To je posluhovačka, která
přichází na ranní úklid. Zaspal. Arciť, toje
účinkem včerejšího Pinkasa! Rychle vklouzl
do županu, chvátal otevřít. Tu na prahu če-
kala Trpalka, vdova po kominíku, ještě ne-
příliš stará, a dávala dobré jitro.
„Tak honem, paní Trpalová, uvařte
kávu!“ velel Konopka.
„Co pak, milostpane? Milostpaní dnet
nevaří? Není doma? šla už do trhu?“
Podíval se na ženštinu a seznal ihned z je-
jího líčeného podivení, že všechno ví. Bodejt
by nevěděla! První její zastávkou dole byla
kukaň domovníce, a ta nemá jazyk svatého
Jana.
ko
Petronila
Hlas
Ted
Zaspal
Trpalová
Konopka
svatý Jan
10
article
„Žádné dlouhé vyptávky, Trpalko, a vařte
bryndu!“ řekl Konopka prudce. „Tu je vše-
cko přichystáno.“ A mávl rukou do kuchyně
Již ani nepípla Trpalová a tíhla do ku-
chyně. Teď věděla docela jistě, že jí domov-
níce řekla pravdu. neboť takhle by si ne-
troufal milostpán, kdyby paní byla doma
A vůbec by ho u dveří neviděla.
Za chvíli pan Konopka umytý, oblečený
snídal, a potom řekl:
„Ustlat a poklidit přijďte po poledni. Ne
mám času čekat na to. A pak vám řeknu, jak
to ode dneška zařídíme.“
Trpalka odcházela nějak všecka uděšená
a na schodech si zabrumlala:
„To se dějou věci, Ježíši Kristel Tak tedy
do opravdy utekla!“
Kolem přízemního doupěte domovnickéh
jen se mihla, aniž se zastavila. Aby ji tam ne-
zmerčil pán, kterýž jistě půjde brzy za ní, aby
z toho nebyla mrzutost. Neboť druhou půlku
cesty s hora věnovala úvahám, jak asi to pán
bez paní teď zařídí, a již v ní klíčila naděje.
že takhle — bez paní — mohla by se celá věc
pro ni utvářiti příznivěji. Neboť bez ženské
pán být nemůže, povídala si, a tedy si to
s ním nesmí rozbryndat. Trpalka byla jako
všechny ženy na světě a pomýšlela na vše. —
Co řeknou sousedé v domě! přemítal pan
Konopka cestou do kanceláře. I, čert je vzalí
Těm nemusí nic oznamovati, o to se -postará
domovnice a po případě Trpalová. Palčivěji
ho zaměstnávala jiná otázka: co řekne jeho
představený, pan rada Slonbidlo. Nevěděl
vůbec ubohý Konopka, co tu dělati. Má mu
učiniti zcela „úřední“ vyznání? Má se mu dů-
věrně svěřiti jako otci? Anebo má vůbee
mlčeti, až trapná ta věc sama nějak pro-
pukne?
Konopka
Trpalka
Ježíš Kristel
vařit brynda
11
article
Nešťastná Petronila! Na to dříve nepo-
myslil, ale že mu ženin útěk nikterak ne-
zlepší konduitu, věděl skoro určitě. Povinnosti
ouřední zastával svědomitě, cítil to sám a mě
i pochvalné dekrety o tom. Avšak nosy před-
stavených noří se hlouběji, taky do života
soukromého, znal nejeden případ, a všeliké
domácí historie vedly i do předčasné pense
Nanejmíň však pohatily kariéru postížených
A pan Konopka doufal v povýšení — s tím
se teď může rozloučiti.
Odhodlal se konečně. Neřekne nic
Praskne-li to, ať praskne. Ale vlastním zrád-
cem nebude.
Vydrželo to tak tři neděle. Ale konečne
to prasklo. Pak jednoho pondělka jej pan rada
k sobě povolal:
„Co pak jsem to slyšel, pro Pánaboha.
pané vrchní oficiál? Prý od nich odešla pa-
nička?
Pan Konopka stál tu jak bídný hříšník
přes všechen respekt k přednostovi musil ná-
hle sáhnouti po lenochu nejbližší židle a kře-
čovitě se ho zachytil, aby nezavrávoral, ne-
sklesl. A již neviděl před sebou pana radu je-
diného, nýbrž v rozmnožení así pateronásob-
ném, poněvadž se mu zraky zalily horkou, sla
nou vláhou.
Pan rada zpozoroval to a řekl vlídně:
„Sednou si, pane vrchní oficiál, sednou si.
Konopka uposlechl.
„Tak, a teď mi povědí, jak to bylo, cos
to stalo?“
Chtěl mluviti Konopka, ale nemohl. Kdy-
by na něj byl rada vyhrkl, byl by snad mlu-
vil. Ale právě ten laskavý, shovivavý, skoro
otcovský způsob jeho rozlitostnil duší Ko-
nopkovu, že se mu rozechvěly nejen rty, ale
i ruce, nohy, celé tělo. Pootevřel ústa, ale
zvuku z nich nevyšlo. Jazyk se mu lepil na
patro, v hrdle cítil tlak, stoupající vzhůru a
zaškrcující každý pokus, aby promluvil.
V té hrozně tísni vzpomněl na něco. Na
osudný lístek, jejž mu Petronila zanechalaa
jejž stále nosil v náprsní tobolce. Vytáhl tedy
chvějícími se prsty tobolku, vyňal papírek
podal jej radovi.
Konopka
rada
Petronila zanechalaa
ko
Nešťastná Petronila
12
article
„Račte, pane rado —“ výkoktal namá-
havě.
Pan rada přečetl, přečetl opět a vraceje
lístek Konopkovi řekl mírně:
„To jich potkala mrzutá věc. A co pk
jí udělali, pane vrchní oficiál?“
„Nic, pane rado,“ odpovídal Konopka
jenž zatím překonal pohnutí a nabyl hlasu.
„Docela nic. Šel jsem na svaté pole, ke hro-
bům rodíčů, přátel, a když jsem se vrátil —
tuhle to.
A vylíčil, jak se s ním žena loučila, jak
ho svým chováním téměř ukolébala v na-
prostou bezstarostnost, jak to bylo skoro
lstivé.
„Neměli s paničkou žádnou mrzutost?“
„Můj Bože, pane rado, já byl rád, když
ona nedělala mrzutosti! Je mně to hanba říct
ale vždyť ona vlastně byla pánem v domě.“
Pan rada pomlčel, přemítal.
„Pozorovali snad už před tím, že měl
nějaké spády?
„Za mák nic, pane rado. Neměl jsem po-
tuchy o ničem.
„Mají nějakou důminku na někoho? Věd
s kým odešla?“
„Ani ve snách, pane rado.
Pan rada opět pomlčel.
„Kdy pak se to stalo?
„Včera byly tři neděle, pane rado.
„A že mi hned nic neřekli?
„Obával jsem se — totiž doufal jsem,
opravil se Konopka, „že se vrátí. — A pak
pane rado, styděl jsem se za to, Tak beze vš
příčiny, po patnácti letech ...
„No a myslej, že se vrátí?“
„Nemohu se ničeho domyslit. pane rado,
mluvil žalostivě Konopka. „A mám-li říc
pravdu, tedy nevím, jaký by to byl život, když
mně tohle udělala! Důvěra je pryč.“
„A jak pak to na nich vůbec oučinkuje?“
tázal se rada.
rada
Konopka
13
article
„Byla to rána, pane rado,“ odpovídal Ko-
nopka. „Myslil jsem, že se zblázním v té opu-
štěnosti — ale pomalu jsem uvykl. Jsem sám
mám doma svaté ticho — —
„To maj,“ řekl pan rada v plném pře-
svědčení, „a to jim tak leckdo může zá-
vídět . ..
Pan rada přejel dlaní čelo, na němž bylo
několik hubokých, vodorovných vrásek,
myšlenky jeho jakoby náhle byly zatěkaly
kamsi daleko. Zdálo se, že má pro neblahý
případ Konopkův naprosté porozumění a pro
něj samého veškeru shovívavost. — Po chvíl
se vytrhl ze svého zadumání.
„Byli s tím na policii? Žádali za stíhání?“
Teď nevěděl Konopka, není-li v té otázce
léčka. Ale zraky páně radovy upíraly se n
něj tak dobrácky, že řekl upřímně:
„Nebyl, pane rado, nežádal. Nechtěl jsem
s tím dělat žádný poplach, aby to snad na
konec — Ježíš Marjá — nepřišlo do novin.
Myslil jsem, že Petronila pojme rozum, že
snad sama — — a tak jsem čekal. Taky jsem
se bál, aby lidé neřekli, že jsem ženu týral.
trýznil, a proto že utekla. To je mně nejhorší
pomyšlení.
Teď pan rada povstal, příkročil ke Ko-
nopkovi, položil mu pravici na rameno a řekl-
„Ne, pane vrchní oficiál, kdo jich zná
jako já — ba kdo se na nich jen podívá, nikdo
jich nebude podezřívat, že by byli paničku tý-
rali. A kdo znal jejich paničku, ani si nepo-
myslí, že by si něco takového byla dala líbit.
V tom jsou bez starosti. Kontrér si myslím
že tak ledaco spolkli oni. Ale každý člověk
má svůj kříž. Jen že to každému tak dobře
neskončí. — Co pak teď budou dělat?“
„Co mám dělat, pane rado?“ řekl ža-
lostné pan Konopka: „Nezbývá než čekat.
Myslím si takhle, že počkám rok, a nepřijde-li,
požádám, aby byla prohlášena za mrtvou.
rada
ko
Konopkův
Konopka
Marjá
Petronila
ko
14
article
„Jo, kdyby to šlo, to by rok za to stál.“
řekl rada s povzdechem. „Ale tu jich musím
upozornit, že to nejde tak expres. Třícet let
je lhůta, pane vrchní oficiál, a to ještě se
leckdy leckterá vrátí. Ale zákonná lhůfa je
třicet let, a to musí být člověk nezvěstný, že
po něm není ani památky. Ovšom, šlo by to
taky dřív, na příklad za tři leta, ale to se musí
prokázat, že pohřešovaný člověk byl v ta-
žení válečném, že byl v bitvě a tam že se
ztratil a tedy nejspíš padl. Ale něco takového
sotva by se mohlo uvádět o jejich znejmilejší
paní. — Pak by musila být jiná eventualita.
15
article
Kdyby na příklad mohli prokázat, že jejich
panička seděla ve vlaku, který jel po cha-
trném mostě přes rozvodněnou řeku, přes
Labe nebo Dunaj a tak podobně, most se
zřítil, vlak spadl na grunt řeky, a co v ňom
bylo, všecko se utopilo, i s mašinfírem. Nebo
konečně že ploula do Ameriky a koráb se
vším všudy se potopil. Něco takového kdyby
mohli dokázat, pane vrchní oficiál, ale docela
evidentně, s tak zvanou apodiktickou jisto-
tou — pak by panička mohla být prohlášena
za nebožku, a oni by se eventuel mohli znova
ženit Ale k tomu bych jim po téhle zkušenosti
radit nemohl — a žádný člověk na světě, kte-
rý to s nimi dobře myslí.
Na to arci nemyslil zatím ani pan Ko-
nopka. Kdo se včera teprv topil, neleze tal
hned do vody. Ale poučení o tom, za jakých
okolnosti by paní Petronila mohla býti pro-
hlášena za mrtvou, uvázlo mu pevně v mysli
Válečné tažení arci vypouštěl z úvahy, nebot
předně tou dobou žádná vejna nebyla, a byt
i někde ve světě byla, nepodobalo se pravdě,
že by se paní Petronila byla dala naverbovati
za amazonku. Nanejvýš za markytánku. Než
i takovou domněnku vyvracelo vlastní její při-
znání, že prchá z lásky k onomu neznámému
Ale nebylo vyloučeno, že by s ní mohl spad-
nouti vlak do řeky, že by se mohl ztroskotat
koráb, na jehož palubě kamsi do neznáma
prchala.
ko
Petronila
Labe
Dunaj
Amerika
16
article
Po rozmluvě s panem radou jal se Vavři-
nec Konopka čísti noviny. Především se pídi
po zprávách o neštěstích, jež se udála za po-
slední tři neděle na železnicích a na mořích
a shledal v registratuře všechna čísla úřed-
ních novin za tu dobu. Bohužel, že nebyla již
úplná, neboť mnohých bylo úředně jinak po-
užito, a taky zjistil Konopka, že úřední no-
viny krom svých politických úvah, krom
ediktův o exekučních dražbách a zatykačův ob.
sahují vůbec málo jiných neštěstí a katastrof.
na nichž mu právě nyní velmi záleželo. Sle-
doval tedy se zimničnou horlivostí „černou
kroniku“ veškerých časopisů jiných. Utápěl
se ve vraždách, přepadeních, útocích, čítalo
úkladech anarchistův a nihilistův, procestovai
v duchu svět kříž na kříž, veškeré čivstvo
jeho ponenáhlu se rozechvívalo katastrofamí
na obou zemských polokoulích, stopoval i po-
lární výpravy na sever a na jih, nabyl podivu-
hodných, arci i velmi spletených zeměpisných
vědomostí, o nichž se mu jindy ani nezdálo —
ale nikde se nesetkal se jménem paní Petro-
nily Konopkové. Paní Petronila tedy žije —
myšlenka ta zažírala se v něm hloub a hlou-
běji. A jiné, téměř pověrečné a někdy až pří-
šerné pomyšlení klovalo celou hmotou ne-
šťastného, týraného mozku jeho: A Petronila
snad se někdy — vrátí...
rada
Konopka
Petro
Petronila
černá kronika
17
title
Matky dobré,
které příliš milují.:.
18
article
Napsala Karla Kučerová.
Napsala Karla Kučerová.
Když se byla paní císařská radová strašně
pohádala se služkou, s čepečkem zcela n
křívo posunutým na prošedivělých vlasech.
vstoupila prudce do svého pokoje, posunula
zcela zbytečně stůl a překotila židli, načež
si vzpomněla, že to vlastně nebyla její služka.
které právě ve zlosti dala okamžitou výpo-
věď, a že až přijde dcera domů, bude zas bre-
čet proto, neboť je to už pátá služka za ty
dva měsíce, co je u ní paní císařská radová
na návštěvě, a s touto si nějak zvlášť dobře
dcera rozuměla.
Tímto pomněním znovu vzbouřila se moc-
ná ňadra paní císařské radové a oči pře-
plňovaly se zlostnými slzami: o, že sem vůbee
jezdila, ani si to nezaslouží ta „lilie“ ani ten
„nimravý“ zeť, že je takhle příliš miluje, že
se o ně tak stará, takovou cestu dlouhou až
k nim obětuje, jen aby zjistila, že je správné
její strašné podezření, že dcera už po roce
manželství troufá si být v naději, ač ona jim
tak nakázala, ať aspoň tři roky nemají rodinu
že ona nemá chut jezdit stále od dcery k dceři
a obsluhovat je, že už také má právo na tro-
chu klidu a odpočinku — ale to oní naschvál
jí to učinili, jen aby ji rozzlobili.
A snad zamýšleli dokonce utajit tu udá-
lost před ní — před matkou — aby příšla až
k hotovému“, jako to iednou učinila druh
Kučerová
císařský rada
19
article
dcera její — aby byla pátým „kolem u vozu
a všecko aby si udělali podle svého jen roz-
umu a ji, matku, která má takové zkušenost
a tolik je miluje, aby snad ani nepotřebovali
to je ten vděk, který sklízí od dětí tak starost-
livé a milující matky, jako je ona — ——
Nyní nahrnulo se již tolik slzí do oči
paní císařské radové, že nezbývalo než váš-
nivě přitisknout dúkladný kapesník k očím.
ve vteřině však letěl už zlostně do kouta.
Prolétla totíž energickou hlavou paní cí-
sařské radové vzpomínka na jejího nebožtík
muže, také takového „budiž k ničemu“, který
míval za úkol dohubovat služky a jiné osoby.
které urazily paní císařskou radovou — a ted
když ji ta holka tohle vyvede a ti mladí jsou
k ní tak bezohlední, tak on si umře, jako na-
schvál si umře, jen aby ona ubohá všecky sví-
zele a zlosti sama musila snésti. A ne a ne
uznat ty děti, že to s nimi tak dobře myslí —
jako tihle profesorovi, jaký krásný život
mohli ještě mít, mohli do zábav, mohli cesto-
vat — ona konečně by si byla také dala říct
aby jela s nimi, jen aby to užili zcela bez sta-
rosti — a oni si to takhle zkazí, neužijou prá-
vě tak nic, jako ona s tím svým nebožtíkem
ale ona konečně musila úzkostlivě šetřit.
chtěla-li oběma svým dcerám věno uskládat,
o žádné zábavy, žádné požitky nestála, jen ty
své dvě děti měla na mysli a na srdci, nikdy
si nepohověla ani odpočinku nepopřála —
nic za to nechce od nich, nic, jen aby jí byly
za vše patřičně vděčny, aby jejích dobrých
rad poslouchaly a až jí nebude, aby na její
starostlivost a lásku nikdy nezapomněly.
císařský rada
20
article
Vždyť ona, paní císařská radová, má ze
všeho nejlepší rozum, jak se na příklad skvěle
vyplnilo, co ona, matka dvou dcer, vždycky
říkávala paní ředitelové, matce tří: jen se ne
s dcerami mazlit, drahá paní, čím hůř s nimi
budete doma zacházet, tím dřív budou koukat
se vdát, nebude se jim stýskat po domově a
budete mít po starosti — a to neposlechla ta
krůta — pořád se s dcerami „kocala“ —
teď jí sedí pěkně všecky tři ještě doma a ona
takové mladé, obě už má zaopatřeny — to je
tak, když matka rozumně miluje své děti.
Pomněním tím zlepšila se na okamžik ná-
lada paní císařské radové, ale ihned prchla
nesmělým slabým zvukem zvonku u dveří.
který oznamoval návrat „mladých“ z pro-
cházky, a oni od té chvíle, kdy k nim přijel
maminka, netroufali si důkladně zazvonit u
svých vlastních dveří.
lada paní císařský rada
21
article
Zlobilo paní císařskou radovou u oběda
ustrašené chování se mladých, její nepokojná.
po sváru žíznící duše, hned podezřívala je, že
to jistě něco zas jí chtějí udělat naschvál,
proto poslala je na celé odpůldne na pro-
cházku, ale vidí, že to byla bezohlednost o
nich k ní, odcházet na tak dlouho, když mají
matku na návštěvě a nechat jí doma takto
opuštěnou . ..
Odhodila rychle vyšivanou pokrývku
z pohovky, aby ji nepomačkala — i v takové
trpké chvíli myslila jen na jejich dobro —
rozepnouc živůtek, lehla na pohovku, neopo-
menouc ruce zkřížit na prsou. Napiatým slu-
chem sledovala šeptání a vzlykot tří osob ve
vedlejším pokoji — kéž by mohla postřehnout
nějakou urážku pro sebe z toho hovoru —
konečně i ten šepot je pro ni urážkou, jak se
„mladí“ odvažují vyslýchat služku bez její pří-
tomnosti; již již chtěla paní císařská radová
vpadnout mezi ně, leč pan profesor se zavře-
nýma očima otvíral již dvéře jejího pokoje
císařský radův
22
article
několik chvílek osamocení osmělilo totiž val-
ně pana profesora, ale ve strachu, aby o tu
odvahu pohledem na paní císařskou radovou
docela zas nepřišel, zavřel tedy oči a už ve
dveřích vyhrkl otázku: „Je to pravda, ma-
minko...“. když přerušila ho ledová slova
paní císařské radové: „Pošlete pro lékaře —
je to mrtvice .... Rázem zapomněli oba mladi
manželé svého rozhořčení a uleknuti přistou-
pili k mamince. Ležela zde brunátná a vzky-
pělá, s přivřenýma očima a z úst linula se jí
sípavá slova: „Tak tak už jste si to docílili —
už jste zatloukli poslední hřeb do mé rakve —
teď teprve uvidíte, jak vám bude bez matky
která vás až příliš milovala... Ošemetné slzy
v tom okamžiku přeskočily paní císařské ra-
dové z očí do nosu — tolik by byla potřebo-
vala užít kapesníku, ale byla příliš dramaticky
nadaná) aby nevycítila, že by tím, v tak po-
hnuté chvíli, seslabila účin svých temných
slov a proto velice uměle vzlykla, čímž rázem
vyhověla oběma věcem.
23
article
Když dcera, vyděšena tak zvláštním zvukem
úzkostlivě zvolala: „Maminko...“ rázem pře-
fala jí další řeč paní císařská radová chladný-
mi slovy: „Nejmenuj mne matkou...“; rovněž
tak zeť na otázku, zda je už lépe, sklidil le-
dovou výstrahu: „Nepřibližuj se — mezi nám
je propast .
Když přišel lékař, ujistila jej síce paní cí-
sařská radová sotva slyšitelnými slovy, že
„už dlouho mluvit nebude“ — ale když pře
to konstatoval, že to je jen trochu rozčilení, nic
horšího — rázem obživla, a vyhubovala nej-
prve důkladně lékaři, že ničemu nerozumí
pak „mladým“, že kdo jim vůbec dovolil lé-
kaře volat, to že si patrně přejí, aby už
opravdu s ní byl konec — načež s velkou
chutí povečeřela a výborně spala celou noe
s tím šlechetným vědomím, že zachovala se
přes to rozčilení, které jí bylo způsobeno,
zdráva, jen aby ty děti, které tak miluje,
žádnou starost k vůli ní neměly.
V pokoji mladých manželů nebylo všal
tak klidno, mladá paní s pláčem mazlila se
pohledem s droboučkou dětskou výbavkou,
kterou před maminkou však pečlivě musila
ukrývat, věděla, že by popudila paní císař-
skou radovou každá sámečka, každá kraje-
čka, kterou si ty drahé jí věcičky zdobíla —
matka její byla ženou střízlivou a moudroua
nedovolila nikdy, aby měly dcery prádlo z te-
noučkých látek, natož pak nějak zdobené.
Pan profesor měřil pokoj jistě po sté.
dlouhými důraznými kroky, šňůru županu
zlostně utahoval, několik zbylých vlasů na te-
mení své moudré hlavy děsil mocným čechrá-
ním, a ruka mimovolně hledala po kapsách
notes, do něhož — ach, tak krásně — by se
teď zapisovaly ty nejhorší známky. Když však
pohledl na čisté droboučké slzičky své hodné
25
article
ženušky, které přes ty růžové tváře její stě-
kaly do nejukrytějšího místa prádelníku, změk-
lo zas to dobré profesorské srdce a ústa mla-
dých manželů splynula u dlouhém lichém po-
líbení.
Ráno zastihlo již paní císařskou radovou
v pilné práci — pletla ze silné, pestře pruho-
vané bavlny punčošky svým třem vnučkám
od druhé dcery.
Dcera ta sice několikrát pokorně po-
dotkla, že v nynější době nosí všecky děti to-
liko černé tenoučké punčošky a bilé spodní
prádélko — leč paní císařská radová je žens
praktická a moudrá, ví, že je trvanlivějšía
méně se ušpiní prádlo a punčošky silné a ba-
revné a proto že své děti miluje a chce jen
a jen jejich dobro, zásobuje je vždy jen těmi
stálejšími a praktickými věcmi, a pokud ona
při tom je, nesmějí jiné obléknout.
Však si to dobře zařídila, aby ti „mladí
i po svatbě musili ji poslouchat a ctít a tudiž
aby se jim dle IV. božího přikázání vždy dobře
vedlo — nikdy nedovolila, aby muž její nebo
děti věděli co o jejich úsporách a zefům hned
před svatbou řekla, že kromě výbavy nemůže
dcerám svým dát věna, ale že jim „dle mož-
nosti“ bude měsíčně přispívat. Nyní aspon
může dávat jim, co chce — jsou-li hodní, do-
stanou měsíční příspěvky, ale sotva že něja-
kou vzpouru nebo nepřívětivost spatří u zeta
nebo dcer, už se píše, „že tento měsíc ne-
možno ničeho poslati“ — to, pane, přejde po-
tom „vzpínání se“ mladých, při tom nízkém
služném obou zeťů, a ještě je tu každý měsíe
písemné poděkování. Však těm dětem vždy-
cky připomíná, co by si na světě byly počaly.
26
article
kdyby nebylo jejího starání se o ně — tatínek
— dej mu pánbůh nebe — nebyl odjakživa
k ničemu, kdyby ona nebyla měla dozor nad
celým závodem, neušetřila, nic by nebyl do-
vedl ukládat, takový „ňouma“ to byl, jako
k posledu, stůně si, stůně, nestará se, jak ona
to všecko zastane, lékař konečně je ujistí, že
tak nejvýš tři, čtyři dni vydrží — svátky se
blížily, která pak švadlenabude tak brzy ho-
tova se smutkem pro tři dámy — a dát látku
švadleně domů, hezký kus by si v tom zmatku
a spěchu dovedla ponechat — vzala tedy paní
císařská radová švadlenu do místnosti vedle
pokoje nemocného a šili smutek pěkně roz-
vážně a v čas, a to také nešika ten muž její
— právě zkoušely černé šaty dcerám, když
otevrou se dveře a on, který se už ani mnoho
nehýbal, s vytřeštěnýma očima zůstane na
práci jejich zevlovat — no aspoň si zkrátil
trápení, převrátil se a bylo po něm — ještě
dobře, že si tak s tím šitím pospíšily.
A s jakou lamentací psala jí nebožtíkova
jediná sestra, že rodiče jejich vždy slibovali,
že bratr oplatí jí, co stály jeho studie, až se
ožení, aby jí tedy aspoň památku nějakou po-
slala po něm, po drahém jediném bratříčkoví
— no poslala, poslala, umělé zuby mu vyňala
a vlásenku sňala a poslala jí to — ať má pa-
mátečku ..
27
article
Ač tak příjemně začalo paní císařské ra-
dové ono jitro, netrvalo ani půl dne, musíla
se opět velice rozzlobit, protože dcera uvařila
k obědu ještě jiné jídlo, než ona jí nařídila, vy-
mlouvajíc se, že muž ono nerad jí — při obědě
zase zpozorovala, že pan profesor kdysi udě-
lal kaňku na ubruse a ony to „zapraly“, odpo-
ledne málem mohla zase mrtvíce ranit pant
císařskou radovou, když, prohlížejíc skříň,
našla tam novou bluzu paní profesorové, kte-
rou si tato troufala koupit bez asistence paní
císařské radové; a tak za několik dní vidíme
ubohou paní císařskou radovou polohlasítě
samu k sobě zlostně hovořící sedět ve vlaku,
odvážejícím ji ke druhé její dceři, když se
byla právě živelně pohádala s konduktorem-
Ani odpolední slunéčko, líbajíc před západem
celou přírodu jako milenec, ukládající do po-
libení svého celé štěstí a naději lásky zítřejší,
nedovedlo rozveselit paní císařskou radovou
— ano tak prudce strhla přes okno záclonku,
když i ji troufalo si polibit, že se ta, na vše-
cko přece zvyklá, železniční záclonka delší
chvíli uleknutě chvěla. A na nádraží v P
kráčí zatím rodina druhé dcery pani císařské
radové: služka, zaražená, bledá, občas zakři-
kuje veselá děvčátka — „vidíte, pořád jsem
vám říkala, jak nebudete hodné, přijede ba-
bička — a už ji tu hned máte,“ kterýmž při-
pomenutím hned se uleknutě tiší ty tři malé
hlavičky.
císařský rada
28
article
Na otce rodiny je žalostné podívání, ble-
sky jen jen srší s jeho očí a nemají tolik mocí,
by spálily ten blížící se vlak a jemu pomohly
od trýzně, která i vzpomínkou kyselé chuti
mu do úst shání. Paní císařská radová neopo-
mene totiž nikdy přinést s sebou k dceři, ke
které jede, velký pecen „domácího“ chleba
dvoukilo soli pro požehnání boží, a běda, když
z nádraží nechtěl by dar ten zeť sám nést do-
mů, všecky jeho rozklady už předem paní cí-
sařská radová přetrhne slovy: ty jsi hlava ro-
diny, ty máš dbát o požehnání boží pro svou
rodinu — a už ten nebo onen zeť přejímá dů-
kladný, do novin zabalený a silným motou-
zem ovázaný pecen a hnědý, v rozích promá-
čený sáček. Nejsmutněji kráčí však naproti
dcera paní císařské radové — ač je teplo
slunečno, halí se zimomřivě do svého pláště,
který však jí nikterak nechce v předu tvořití
záhyby, a občasné teskné pohledy, které vy-
měňuje se svým mužem, praví: Ach, co tomu
zas maminka řekne — — —
V noci po příjezdu podlehla skutečně paní
císařská radová zlosti, kterou jí zas „na-
schvál“ ti mladí učinili — srdce jí puklo nad
takovým nevděkem dětí a poslední okamžik,
kdy k vědomí se ještě probrala, trpké výčit-
ky a zlobné pohledy stíhaly okolo stojíci, ba
i když v rakvi ležela, ta ubohá nepokojná
hlava stále ještě měla tak zlobně stažené rysy
obličeje, teprve když mladí vložili k ní její
strakaté „pletení“, zdálo se, že jakýs takýs
klid objevil se na tváři té matky, která celý
život věnovala dětem svým a až příliš je vždy
milovala. Dlouho ještě potom vídívaly sestry
matku ve snách hrozit a zlořečit — vyplnilo
se tedy paní císařské radové, po čem tak tou-
žívala — stala se dětem svým nezapomenu-
telnou.