ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 b60012d0-8f1b-11dd-b3e0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 28 celkem · entity: person 37, work 7, place 5, org 1
1 masthead
16. listopadu 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 310.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH: Ypsilon:. . . . . Příběh dušičkový. K. Kučerová. . . Matky dobré, které příliš miluj V. Sís: . . . . . Otec i syn. A. Picki . . . . . Zkouška.
K Kučerová V Sís A Pický
6 article Příběh dušičkový.
Příběh dušičkový. Pan vrchní oficiál Vavřinec Konopka — [myslím, že se nemýlím, že byl vrchním ofici- álem; avšak u jakého úřadu, nevzpomínám si již) — pan vrchní oficiál tedy vrátil se domů toho dne až o půlnoci. Ani nepamatoval, kdy se „posledně“ tak dlouho zdržel — zdržeti směl — jen tolik věděl, že to bylo dávno ně- kdy před patnácti lety, kdy byl ještě svobo- den jako pták. Vůbec všechno, co za posled- ních pět nebo šest hodin zažil, bylo tak po- divné, a vše mu připadalo jako neobyčejný sen. S počátku tvrdý, děsivý, později však pří- jemný, že se z něho nechtěl ani probuditi. Zašel si do restaurace Kalousovy v ná- rožním domě Perlové ulice, kde se po starém zvyku říkalo ještě U Lemonů a kde byla vy- hlášená kuchyně. Večeří si vybíral sám a ne již drahá polovice jeho, u níž rozhodovala vždy číslice, k pokrmu připojená, a která mu vždy ukládala ledvinky, dršťky nebo husí játra, kterých pro tučnost a smaženou cibulku na nich nemohl ani cítit. Bylo mu zvláštní otavou, když si dnes mohl poveleti krásný kus candáta s čerstvým máslem, potom emen- tálský sýr, načež si zašel k Pinkasům na pohár plzeniny. Neboť takový býval tehda večerní program labužníků pražských: ke Kalousoví na večeří; odtud k Pinkasovi na pivo.
Konopka Kalousův Pinkas
7 article
Našel tam několik starých známých, ale díky Bohu, že nikoho z nejbližšího okolí z úřadu, jenž by se ho byl otázal: „A cože dnes bez nejmílejší paničky? Je snad ne- mocna?“ Té otázky se nesmírně bál. Rána byla příliš čerstvá, aby dovedl přesvědčivě lháti — a pravdu ještě nikomu nechtěl pově- děti. Byl by se styděl. Avšak nic takového nepotkalo ho. Poseděl, výborně se bavil, na- slouchal i rozmarným hovorům a vtipům herce šamberka u vedlejšího stolu, kterýž bavíval celou společnost, a teprv když odbíjela dva- náctá půlnoční, zdvihl se a skoro v uleknutí pomyslil si: „Pro Pánaboha, co mně doma řekne Petronila!“ Ano, tak zapomněl na vše. co se bylo odpůldne událo. A teprv na ulici rozpomenul se: „Vždyť Petronila ...! Vracel se všecek proměněn, rozjasněn, a zcela kurážně trhl zvoncem. Když pak mu domovnice otevřela, ani si nevšiml a nepozo- roval výrazu na její tváři, kterýž vyjadřoval asi toto: „I ty chlapíku, je vidět, že ti žena utekla, jinak bys byl dávno v posteli!“ Teprv nahoře to na něj padlo. Odemkl, vstoupil, zamkl za sebou, a když kráčel do ložnice, desaterou ozvěnou odrážely se kroky jeho v prázdných prostorách. Teď si uvědo- mil, že tu není Petronily, a skoro ho pojalo cosi jako strach. Po dlouhých patnáctí letech byl zase zcela sám! S Petronilou nebál se ni- koho a ničeho. Petronila sama byla by vy- třískala třeba tři lupiče. Bez Petronily ne- cítil se tak bezpečným. Neotaloval však dlou- ho. Chopil se petrolejky v jídelně, doneslj na stolek u postele, a zcela bezděky přines si tam i její lístek, jakoby to byla obvyklá ve- černí pošta, kterou sluší opětně přečísti, aby si vtiskl obsah v pamět.
Petronila
8 article
Když ležel na lůžku, sáhl po lístku a četl zase slovo od slova. Položil jej, zadíval se na podobíznu zpronevěřilé ženy nad její prázdnou postelí a hovořil- „Ty mně říkáš, Petronilo, že jsem ti byl omylem? Ty mně? Jestliže tu byl omyl, byla jím ty, Petronilo! Ano, tys byla největším omy- lem života mého, jejž jsem odpykával celých patnáct let! Neviděl jsem dříve do tebe, když jsem prohlédl, bylo dávno pozdě. Ted Jsi mně odešla. Je to hanebné. Ne proto, žes mne opustila, ale pro lidskou ostudu. Ale když jsi to učinila, mělas to udělat aspoň před de- síti lety. Měl bych to dávno za sebou, bolest 4 hanbu. Ale ty sís to nechávala na chvíli, kdy mně ponenáhlu táhne na padesátku, až tebou budu všecek zhrbacen, až se nebudu moci vzpřímit, až klesnu docela. To je tvoje spe- kulace! Já zahynu, myslíš si, a ty si pak vezmeš toho nešťastníka, který tě dnes unesl . ..
Petronila
9 article
„Ale ne!“ vykřikl náhle Vavřinec Ko- nopka. „Já nezahynu, nepadnu! Tímhle činem Petronilo, spálilas všecky mosty za sebou,a nevracej sel“ Hlas jeho nabýval čím dál větší trpkosti a poslední slova tak vykřikl, až se vlastníh zvuku ulekl. Chtěl zhasiti petrolejku, avšak pomyšlení na tmu, jež by ho pak obklopila. bylo mu nesnesitelné. I stáhl jen poněku knot, aby se lampa nerozhořela a nečadila obrátil se ke zdí a usnul. — Do tvrdého spánku zaznívalo mu dlouhé. netrpělivé zvonění, jež mu vytvořilo sen splašeném shonu na nádraží a vzteklém vy- zvánění na vlak, jímž jeho Petronila kamsi daleko odjíždí. Viděl se v tom snu na peroně v podvlékačkách a styděl se, že v takovém úboru vyprovází manželku. Konečně se pro- bouzel a probudil, ale vyzvánění trvalo. Ted se vzpamatoval. To je posluhovačka, která přichází na ranní úklid. Zaspal. Arciť, toje účinkem včerejšího Pinkasa! Rychle vklouzl do županu, chvátal otevřít. Tu na prahu če- kala Trpalka, vdova po kominíku, ještě ne- příliš stará, a dávala dobré jitro. „Tak honem, paní Trpalová, uvařte kávu!“ velel Konopka. „Co pak, milostpane? Milostpaní dnet nevaří? Není doma? šla už do trhu?“ Podíval se na ženštinu a seznal ihned z je- jího líčeného podivení, že všechno ví. Bodejt by nevěděla! První její zastávkou dole byla kukaň domovníce, a ta nemá jazyk svatého Jana.
ko Petronila Hlas Ted Zaspal Trpalová Konopka svatý Jan
10 article
„Žádné dlouhé vyptávky, Trpalko, a vařte bryndu!“ řekl Konopka prudce. „Tu je vše- cko přichystáno.“ A mávl rukou do kuchyně Již ani nepípla Trpalová a tíhla do ku- chyně. Teď věděla docela jistě, že jí domov- níce řekla pravdu. neboť takhle by si ne- troufal milostpán, kdyby paní byla doma A vůbec by ho u dveří neviděla. Za chvíli pan Konopka umytý, oblečený snídal, a potom řekl: „Ustlat a poklidit přijďte po poledni. Ne mám času čekat na to. A pak vám řeknu, jak to ode dneška zařídíme.“ Trpalka odcházela nějak všecka uděšená a na schodech si zabrumlala: „To se dějou věci, Ježíši Kristel Tak tedy do opravdy utekla!“ Kolem přízemního doupěte domovnickéh jen se mihla, aniž se zastavila. Aby ji tam ne- zmerčil pán, kterýž jistě půjde brzy za ní, aby z toho nebyla mrzutost. Neboť druhou půlku cesty s hora věnovala úvahám, jak asi to pán bez paní teď zařídí, a již v ní klíčila naděje. že takhle — bez paní — mohla by se celá věc pro ni utvářiti příznivěji. Neboť bez ženské pán být nemůže, povídala si, a tedy si to s ním nesmí rozbryndat. Trpalka byla jako všechny ženy na světě a pomýšlela na vše. — Co řeknou sousedé v domě! přemítal pan Konopka cestou do kanceláře. I, čert je vzalí Těm nemusí nic oznamovati, o to se -postará domovnice a po případě Trpalová. Palčivěji ho zaměstnávala jiná otázka: co řekne jeho představený, pan rada Slonbidlo. Nevěděl vůbec ubohý Konopka, co tu dělati. Má mu učiniti zcela „úřední“ vyznání? Má se mu dů- věrně svěřiti jako otci? Anebo má vůbee mlčeti, až trapná ta věc sama nějak pro- pukne?
Konopka Trpalka Ježíš Kristel vařit brynda
11 article
Nešťastná Petronila! Na to dříve nepo- myslil, ale že mu ženin útěk nikterak ne- zlepší konduitu, věděl skoro určitě. Povinnosti ouřední zastával svědomitě, cítil to sám a mě i pochvalné dekrety o tom. Avšak nosy před- stavených noří se hlouběji, taky do života soukromého, znal nejeden případ, a všeliké domácí historie vedly i do předčasné pense Nanejmíň však pohatily kariéru postížených A pan Konopka doufal v povýšení — s tím se teď může rozloučiti. Odhodlal se konečně. Neřekne nic Praskne-li to, ať praskne. Ale vlastním zrád- cem nebude. Vydrželo to tak tři neděle. Ale konečne to prasklo. Pak jednoho pondělka jej pan rada k sobě povolal: „Co pak jsem to slyšel, pro Pánaboha. pané vrchní oficiál? Prý od nich odešla pa- nička? Pan Konopka stál tu jak bídný hříšník přes všechen respekt k přednostovi musil ná- hle sáhnouti po lenochu nejbližší židle a kře- čovitě se ho zachytil, aby nezavrávoral, ne- sklesl. A již neviděl před sebou pana radu je- diného, nýbrž v rozmnožení así pateronásob- ném, poněvadž se mu zraky zalily horkou, sla nou vláhou. Pan rada zpozoroval to a řekl vlídně: „Sednou si, pane vrchní oficiál, sednou si. Konopka uposlechl. „Tak, a teď mi povědí, jak to bylo, cos to stalo?“ Chtěl mluviti Konopka, ale nemohl. Kdy- by na něj byl rada vyhrkl, byl by snad mlu- vil. Ale právě ten laskavý, shovivavý, skoro otcovský způsob jeho rozlitostnil duší Ko- nopkovu, že se mu rozechvěly nejen rty, ale i ruce, nohy, celé tělo. Pootevřel ústa, ale zvuku z nich nevyšlo. Jazyk se mu lepil na patro, v hrdle cítil tlak, stoupající vzhůru a zaškrcující každý pokus, aby promluvil. V té hrozně tísni vzpomněl na něco. Na osudný lístek, jejž mu Petronila zanechalaa jejž stále nosil v náprsní tobolce. Vytáhl tedy chvějícími se prsty tobolku, vyňal papírek podal jej radovi.
Konopka rada Petronila zanechalaa ko Nešťastná Petronila
12 article
„Račte, pane rado —“ výkoktal namá- havě. Pan rada přečetl, přečetl opět a vraceje lístek Konopkovi řekl mírně: „To jich potkala mrzutá věc. A co pk jí udělali, pane vrchní oficiál?“ „Nic, pane rado,“ odpovídal Konopka jenž zatím překonal pohnutí a nabyl hlasu. „Docela nic. Šel jsem na svaté pole, ke hro- bům rodíčů, přátel, a když jsem se vrátil — tuhle to. A vylíčil, jak se s ním žena loučila, jak ho svým chováním téměř ukolébala v na- prostou bezstarostnost, jak to bylo skoro lstivé. „Neměli s paničkou žádnou mrzutost?“ „Můj Bože, pane rado, já byl rád, když ona nedělala mrzutosti! Je mně to hanba říct ale vždyť ona vlastně byla pánem v domě.“ Pan rada pomlčel, přemítal. „Pozorovali snad už před tím, že měl nějaké spády? „Za mák nic, pane rado. Neměl jsem po- tuchy o ničem. „Mají nějakou důminku na někoho? Věd s kým odešla?“ „Ani ve snách, pane rado. Pan rada opět pomlčel. „Kdy pak se to stalo? „Včera byly tři neděle, pane rado. „A že mi hned nic neřekli? „Obával jsem se — totiž doufal jsem, opravil se Konopka, „že se vrátí. — A pak pane rado, styděl jsem se za to, Tak beze vš příčiny, po patnácti letech ... „No a myslej, že se vrátí?“ „Nemohu se ničeho domyslit. pane rado, mluvil žalostivě Konopka. „A mám-li říc pravdu, tedy nevím, jaký by to byl život, když mně tohle udělala! Důvěra je pryč.“ „A jak pak to na nich vůbec oučinkuje?“ tázal se rada.
rada Konopka
13 article
„Byla to rána, pane rado,“ odpovídal Ko- nopka. „Myslil jsem, že se zblázním v té opu- štěnosti — ale pomalu jsem uvykl. Jsem sám mám doma svaté ticho — — „To maj,“ řekl pan rada v plném pře- svědčení, „a to jim tak leckdo může zá- vídět . .. Pan rada přejel dlaní čelo, na němž bylo několik hubokých, vodorovných vrásek, myšlenky jeho jakoby náhle byly zatěkaly kamsi daleko. Zdálo se, že má pro neblahý případ Konopkův naprosté porozumění a pro něj samého veškeru shovívavost. — Po chvíl se vytrhl ze svého zadumání. „Byli s tím na policii? Žádali za stíhání?“ Teď nevěděl Konopka, není-li v té otázce léčka. Ale zraky páně radovy upíraly se n něj tak dobrácky, že řekl upřímně: „Nebyl, pane rado, nežádal. Nechtěl jsem s tím dělat žádný poplach, aby to snad na konec — Ježíš Marjá — nepřišlo do novin. Myslil jsem, že Petronila pojme rozum, že snad sama — — a tak jsem čekal. Taky jsem se bál, aby lidé neřekli, že jsem ženu týral. trýznil, a proto že utekla. To je mně nejhorší pomyšlení. Teď pan rada povstal, příkročil ke Ko- nopkovi, položil mu pravici na rameno a řekl- „Ne, pane vrchní oficiál, kdo jich zná jako já — ba kdo se na nich jen podívá, nikdo jich nebude podezřívat, že by byli paničku tý- rali. A kdo znal jejich paničku, ani si nepo- myslí, že by si něco takového byla dala líbit. V tom jsou bez starosti. Kontrér si myslím že tak ledaco spolkli oni. Ale každý člověk má svůj kříž. Jen že to každému tak dobře neskončí. — Co pak teď budou dělat?“ „Co mám dělat, pane rado?“ řekl ža- lostné pan Konopka: „Nezbývá než čekat. Myslím si takhle, že počkám rok, a nepřijde-li, požádám, aby byla prohlášena za mrtvou.
rada ko Konopkův Konopka Marjá Petronila ko
14 article
„Jo, kdyby to šlo, to by rok za to stál.“ řekl rada s povzdechem. „Ale tu jich musím upozornit, že to nejde tak expres. Třícet let je lhůta, pane vrchní oficiál, a to ještě se leckdy leckterá vrátí. Ale zákonná lhůfa je třicet let, a to musí být člověk nezvěstný, že po něm není ani památky. Ovšom, šlo by to taky dřív, na příklad za tři leta, ale to se musí prokázat, že pohřešovaný člověk byl v ta- žení válečném, že byl v bitvě a tam že se ztratil a tedy nejspíš padl. Ale něco takového sotva by se mohlo uvádět o jejich znejmilejší paní. — Pak by musila být jiná eventualita.
15 article
Kdyby na příklad mohli prokázat, že jejich panička seděla ve vlaku, který jel po cha- trném mostě přes rozvodněnou řeku, přes Labe nebo Dunaj a tak podobně, most se zřítil, vlak spadl na grunt řeky, a co v ňom bylo, všecko se utopilo, i s mašinfírem. Nebo konečně že ploula do Ameriky a koráb se vším všudy se potopil. Něco takového kdyby mohli dokázat, pane vrchní oficiál, ale docela evidentně, s tak zvanou apodiktickou jisto- tou — pak by panička mohla být prohlášena za nebožku, a oni by se eventuel mohli znova ženit Ale k tomu bych jim po téhle zkušenosti radit nemohl — a žádný člověk na světě, kte- rý to s nimi dobře myslí. Na to arci nemyslil zatím ani pan Ko- nopka. Kdo se včera teprv topil, neleze tal hned do vody. Ale poučení o tom, za jakých okolnosti by paní Petronila mohla býti pro- hlášena za mrtvou, uvázlo mu pevně v mysli Válečné tažení arci vypouštěl z úvahy, nebot předně tou dobou žádná vejna nebyla, a byt i někde ve světě byla, nepodobalo se pravdě, že by se paní Petronila byla dala naverbovati za amazonku. Nanejvýš za markytánku. Než i takovou domněnku vyvracelo vlastní její při- znání, že prchá z lásky k onomu neznámému Ale nebylo vyloučeno, že by s ní mohl spad- nouti vlak do řeky, že by se mohl ztroskotat koráb, na jehož palubě kamsi do neznáma prchala.
ko Petronila Labe Dunaj Amerika
16 article
Po rozmluvě s panem radou jal se Vavři- nec Konopka čísti noviny. Především se pídi po zprávách o neštěstích, jež se udála za po- slední tři neděle na železnicích a na mořích a shledal v registratuře všechna čísla úřed- ních novin za tu dobu. Bohužel, že nebyla již úplná, neboť mnohých bylo úředně jinak po- užito, a taky zjistil Konopka, že úřední no- viny krom svých politických úvah, krom ediktův o exekučních dražbách a zatykačův ob. sahují vůbec málo jiných neštěstí a katastrof. na nichž mu právě nyní velmi záleželo. Sle- doval tedy se zimničnou horlivostí „černou kroniku“ veškerých časopisů jiných. Utápěl se ve vraždách, přepadeních, útocích, čítalo úkladech anarchistův a nihilistův, procestovai v duchu svět kříž na kříž, veškeré čivstvo jeho ponenáhlu se rozechvívalo katastrofamí na obou zemských polokoulích, stopoval i po- lární výpravy na sever a na jih, nabyl podivu- hodných, arci i velmi spletených zeměpisných vědomostí, o nichž se mu jindy ani nezdálo — ale nikde se nesetkal se jménem paní Petro- nily Konopkové. Paní Petronila tedy žije — myšlenka ta zažírala se v něm hloub a hlou- běji. A jiné, téměř pověrečné a někdy až pří- šerné pomyšlení klovalo celou hmotou ne- šťastného, týraného mozku jeho: A Petronila snad se někdy — vrátí...
rada Konopka Petro Petronila černá kronika
17 title
Matky dobré, které příliš milují.:.
18 article Napsala Karla Kučerová.
Napsala Karla Kučerová. Když se byla paní císařská radová strašně pohádala se služkou, s čepečkem zcela n křívo posunutým na prošedivělých vlasech. vstoupila prudce do svého pokoje, posunula zcela zbytečně stůl a překotila židli, načež si vzpomněla, že to vlastně nebyla její služka. které právě ve zlosti dala okamžitou výpo- věď, a že až přijde dcera domů, bude zas bre- čet proto, neboť je to už pátá služka za ty dva měsíce, co je u ní paní císařská radová na návštěvě, a s touto si nějak zvlášť dobře dcera rozuměla. Tímto pomněním znovu vzbouřila se moc- ná ňadra paní císařské radové a oči pře- plňovaly se zlostnými slzami: o, že sem vůbee jezdila, ani si to nezaslouží ta „lilie“ ani ten „nimravý“ zeť, že je takhle příliš miluje, že se o ně tak stará, takovou cestu dlouhou až k nim obětuje, jen aby zjistila, že je správné její strašné podezření, že dcera už po roce manželství troufá si být v naději, ač ona jim tak nakázala, ať aspoň tři roky nemají rodinu že ona nemá chut jezdit stále od dcery k dceři a obsluhovat je, že už také má právo na tro- chu klidu a odpočinku — ale to oní naschvál jí to učinili, jen aby ji rozzlobili. A snad zamýšleli dokonce utajit tu udá- lost před ní — před matkou — aby příšla až k hotovému“, jako to iednou učinila druh
Kučerová císařský rada
19 article
dcera její — aby byla pátým „kolem u vozu a všecko aby si udělali podle svého jen roz- umu a ji, matku, která má takové zkušenost a tolik je miluje, aby snad ani nepotřebovali to je ten vděk, který sklízí od dětí tak starost- livé a milující matky, jako je ona — —— Nyní nahrnulo se již tolik slzí do oči paní císařské radové, že nezbývalo než váš- nivě přitisknout dúkladný kapesník k očím. ve vteřině však letěl už zlostně do kouta. Prolétla totíž energickou hlavou paní cí- sařské radové vzpomínka na jejího nebožtík muže, také takového „budiž k ničemu“, který míval za úkol dohubovat služky a jiné osoby. které urazily paní císařskou radovou — a ted když ji ta holka tohle vyvede a ti mladí jsou k ní tak bezohlední, tak on si umře, jako na- schvál si umře, jen aby ona ubohá všecky sví- zele a zlosti sama musila snésti. A ne a ne uznat ty děti, že to s nimi tak dobře myslí — jako tihle profesorovi, jaký krásný život mohli ještě mít, mohli do zábav, mohli cesto- vat — ona konečně by si byla také dala říct aby jela s nimi, jen aby to užili zcela bez sta- rosti — a oni si to takhle zkazí, neužijou prá- vě tak nic, jako ona s tím svým nebožtíkem ale ona konečně musila úzkostlivě šetřit. chtěla-li oběma svým dcerám věno uskládat, o žádné zábavy, žádné požitky nestála, jen ty své dvě děti měla na mysli a na srdci, nikdy si nepohověla ani odpočinku nepopřála — nic za to nechce od nich, nic, jen aby jí byly za vše patřičně vděčny, aby jejích dobrých rad poslouchaly a až jí nebude, aby na její starostlivost a lásku nikdy nezapomněly.
císařský rada
20 article
Vždyť ona, paní císařská radová, má ze všeho nejlepší rozum, jak se na příklad skvěle vyplnilo, co ona, matka dvou dcer, vždycky říkávala paní ředitelové, matce tří: jen se ne s dcerami mazlit, drahá paní, čím hůř s nimi budete doma zacházet, tím dřív budou koukat se vdát, nebude se jim stýskat po domově a budete mít po starosti — a to neposlechla ta krůta — pořád se s dcerami „kocala“ — teď jí sedí pěkně všecky tři ještě doma a ona takové mladé, obě už má zaopatřeny — to je tak, když matka rozumně miluje své děti. Pomněním tím zlepšila se na okamžik ná- lada paní císařské radové, ale ihned prchla nesmělým slabým zvukem zvonku u dveří. který oznamoval návrat „mladých“ z pro- cházky, a oni od té chvíle, kdy k nim přijel maminka, netroufali si důkladně zazvonit u svých vlastních dveří.
lada paní císařský rada
21 article
Zlobilo paní císařskou radovou u oběda ustrašené chování se mladých, její nepokojná. po sváru žíznící duše, hned podezřívala je, že to jistě něco zas jí chtějí udělat naschvál, proto poslala je na celé odpůldne na pro- cházku, ale vidí, že to byla bezohlednost o nich k ní, odcházet na tak dlouho, když mají matku na návštěvě a nechat jí doma takto opuštěnou . .. Odhodila rychle vyšivanou pokrývku z pohovky, aby ji nepomačkala — i v takové trpké chvíli myslila jen na jejich dobro — rozepnouc živůtek, lehla na pohovku, neopo- menouc ruce zkřížit na prsou. Napiatým slu- chem sledovala šeptání a vzlykot tří osob ve vedlejším pokoji — kéž by mohla postřehnout nějakou urážku pro sebe z toho hovoru — konečně i ten šepot je pro ni urážkou, jak se „mladí“ odvažují vyslýchat služku bez její pří- tomnosti; již již chtěla paní císařská radová vpadnout mezi ně, leč pan profesor se zavře- nýma očima otvíral již dvéře jejího pokoje
císařský radův
22 article
několik chvílek osamocení osmělilo totiž val- ně pana profesora, ale ve strachu, aby o tu odvahu pohledem na paní císařskou radovou docela zas nepřišel, zavřel tedy oči a už ve dveřích vyhrkl otázku: „Je to pravda, ma- minko...“. když přerušila ho ledová slova paní císařské radové: „Pošlete pro lékaře — je to mrtvice .... Rázem zapomněli oba mladi manželé svého rozhořčení a uleknuti přistou- pili k mamince. Ležela zde brunátná a vzky- pělá, s přivřenýma očima a z úst linula se jí sípavá slova: „Tak tak už jste si to docílili — už jste zatloukli poslední hřeb do mé rakve — teď teprve uvidíte, jak vám bude bez matky která vás až příliš milovala... Ošemetné slzy v tom okamžiku přeskočily paní císařské ra- dové z očí do nosu — tolik by byla potřebo- vala užít kapesníku, ale byla příliš dramaticky nadaná) aby nevycítila, že by tím, v tak po- hnuté chvíli, seslabila účin svých temných slov a proto velice uměle vzlykla, čímž rázem vyhověla oběma věcem.
23 article
Když dcera, vyděšena tak zvláštním zvukem úzkostlivě zvolala: „Maminko...“ rázem pře- fala jí další řeč paní císařská radová chladný- mi slovy: „Nejmenuj mne matkou...“; rovněž tak zeť na otázku, zda je už lépe, sklidil le- dovou výstrahu: „Nepřibližuj se — mezi nám je propast . Když přišel lékař, ujistila jej síce paní cí- sařská radová sotva slyšitelnými slovy, že „už dlouho mluvit nebude“ — ale když pře to konstatoval, že to je jen trochu rozčilení, nic horšího — rázem obživla, a vyhubovala nej- prve důkladně lékaři, že ničemu nerozumí pak „mladým“, že kdo jim vůbec dovolil lé- kaře volat, to že si patrně přejí, aby už opravdu s ní byl konec — načež s velkou chutí povečeřela a výborně spala celou noe s tím šlechetným vědomím, že zachovala se přes to rozčilení, které jí bylo způsobeno, zdráva, jen aby ty děti, které tak miluje, žádnou starost k vůli ní neměly. V pokoji mladých manželů nebylo všal tak klidno, mladá paní s pláčem mazlila se pohledem s droboučkou dětskou výbavkou, kterou před maminkou však pečlivě musila ukrývat, věděla, že by popudila paní císař- skou radovou každá sámečka, každá kraje- čka, kterou si ty drahé jí věcičky zdobíla — matka její byla ženou střízlivou a moudroua nedovolila nikdy, aby měly dcery prádlo z te- noučkých látek, natož pak nějak zdobené. Pan profesor měřil pokoj jistě po sté. dlouhými důraznými kroky, šňůru županu zlostně utahoval, několik zbylých vlasů na te- mení své moudré hlavy děsil mocným čechrá- ním, a ruka mimovolně hledala po kapsách notes, do něhož — ach, tak krásně — by se teď zapisovaly ty nejhorší známky. Když však pohledl na čisté droboučké slzičky své hodné
24 title
Y psilon.
25 article
ženušky, které přes ty růžové tváře její stě- kaly do nejukrytějšího místa prádelníku, změk- lo zas to dobré profesorské srdce a ústa mla- dých manželů splynula u dlouhém lichém po- líbení. Ráno zastihlo již paní císařskou radovou v pilné práci — pletla ze silné, pestře pruho- vané bavlny punčošky svým třem vnučkám od druhé dcery. Dcera ta sice několikrát pokorně po- dotkla, že v nynější době nosí všecky děti to- liko černé tenoučké punčošky a bilé spodní prádélko — leč paní císařská radová je žens praktická a moudrá, ví, že je trvanlivějšía méně se ušpiní prádlo a punčošky silné a ba- revné a proto že své děti miluje a chce jen a jen jejich dobro, zásobuje je vždy jen těmi stálejšími a praktickými věcmi, a pokud ona při tom je, nesmějí jiné obléknout. Však si to dobře zařídila, aby ti „mladí i po svatbě musili ji poslouchat a ctít a tudiž aby se jim dle IV. božího přikázání vždy dobře vedlo — nikdy nedovolila, aby muž její nebo děti věděli co o jejich úsporách a zefům hned před svatbou řekla, že kromě výbavy nemůže dcerám svým dát věna, ale že jim „dle mož- nosti“ bude měsíčně přispívat. Nyní aspon může dávat jim, co chce — jsou-li hodní, do- stanou měsíční příspěvky, ale sotva že něja- kou vzpouru nebo nepřívětivost spatří u zeta nebo dcer, už se píše, „že tento měsíc ne- možno ničeho poslati“ — to, pane, přejde po- tom „vzpínání se“ mladých, při tom nízkém služném obou zeťů, a ještě je tu každý měsíe písemné poděkování. Však těm dětem vždy- cky připomíná, co by si na světě byly počaly.
26 article
kdyby nebylo jejího starání se o ně — tatínek — dej mu pánbůh nebe — nebyl odjakživa k ničemu, kdyby ona nebyla měla dozor nad celým závodem, neušetřila, nic by nebyl do- vedl ukládat, takový „ňouma“ to byl, jako k posledu, stůně si, stůně, nestará se, jak ona to všecko zastane, lékař konečně je ujistí, že tak nejvýš tři, čtyři dni vydrží — svátky se blížily, která pak švadlenabude tak brzy ho- tova se smutkem pro tři dámy — a dát látku švadleně domů, hezký kus by si v tom zmatku a spěchu dovedla ponechat — vzala tedy paní císařská radová švadlenu do místnosti vedle pokoje nemocného a šili smutek pěkně roz- vážně a v čas, a to také nešika ten muž její — právě zkoušely černé šaty dcerám, když otevrou se dveře a on, který se už ani mnoho nehýbal, s vytřeštěnýma očima zůstane na práci jejich zevlovat — no aspoň si zkrátil trápení, převrátil se a bylo po něm — ještě dobře, že si tak s tím šitím pospíšily. A s jakou lamentací psala jí nebožtíkova jediná sestra, že rodiče jejich vždy slibovali, že bratr oplatí jí, co stály jeho studie, až se ožení, aby jí tedy aspoň památku nějakou po- slala po něm, po drahém jediném bratříčkoví — no poslala, poslala, umělé zuby mu vyňala a vlásenku sňala a poslala jí to — ať má pa- mátečku ..
27 article
Ač tak příjemně začalo paní císařské ra- dové ono jitro, netrvalo ani půl dne, musíla se opět velice rozzlobit, protože dcera uvařila k obědu ještě jiné jídlo, než ona jí nařídila, vy- mlouvajíc se, že muž ono nerad jí — při obědě zase zpozorovala, že pan profesor kdysi udě- lal kaňku na ubruse a ony to „zapraly“, odpo- ledne málem mohla zase mrtvíce ranit pant císařskou radovou, když, prohlížejíc skříň, našla tam novou bluzu paní profesorové, kte- rou si tato troufala koupit bez asistence paní císařské radové; a tak za několik dní vidíme ubohou paní císařskou radovou polohlasítě samu k sobě zlostně hovořící sedět ve vlaku, odvážejícím ji ke druhé její dceři, když se byla právě živelně pohádala s konduktorem- Ani odpolední slunéčko, líbajíc před západem celou přírodu jako milenec, ukládající do po- libení svého celé štěstí a naději lásky zítřejší, nedovedlo rozveselit paní císařskou radovou — ano tak prudce strhla přes okno záclonku, když i ji troufalo si polibit, že se ta, na vše- cko přece zvyklá, železniční záclonka delší chvíli uleknutě chvěla. A na nádraží v P kráčí zatím rodina druhé dcery pani císařské radové: služka, zaražená, bledá, občas zakři- kuje veselá děvčátka — „vidíte, pořád jsem vám říkala, jak nebudete hodné, přijede ba- bička — a už ji tu hned máte,“ kterýmž při- pomenutím hned se uleknutě tiší ty tři malé hlavičky.
císařský rada
28 article
Na otce rodiny je žalostné podívání, ble- sky jen jen srší s jeho očí a nemají tolik mocí, by spálily ten blížící se vlak a jemu pomohly od trýzně, která i vzpomínkou kyselé chuti mu do úst shání. Paní císařská radová neopo- mene totiž nikdy přinést s sebou k dceři, ke které jede, velký pecen „domácího“ chleba dvoukilo soli pro požehnání boží, a běda, když z nádraží nechtěl by dar ten zeť sám nést do- mů, všecky jeho rozklady už předem paní cí- sařská radová přetrhne slovy: ty jsi hlava ro- diny, ty máš dbát o požehnání boží pro svou rodinu — a už ten nebo onen zeť přejímá dů- kladný, do novin zabalený a silným motou- zem ovázaný pecen a hnědý, v rozích promá- čený sáček. Nejsmutněji kráčí však naproti dcera paní císařské radové — ač je teplo slunečno, halí se zimomřivě do svého pláště, který však jí nikterak nechce v předu tvořití záhyby, a občasné teskné pohledy, které vy- měňuje se svým mužem, praví: Ach, co tomu zas maminka řekne — — — V noci po příjezdu podlehla skutečně paní císařská radová zlosti, kterou jí zas „na- schvál“ ti mladí učinili — srdce jí puklo nad takovým nevděkem dětí a poslední okamžik, kdy k vědomí se ještě probrala, trpké výčit- ky a zlobné pohledy stíhaly okolo stojíci, ba i když v rakvi ležela, ta ubohá nepokojná hlava stále ještě měla tak zlobně stažené rysy obličeje, teprve když mladí vložili k ní její strakaté „pletení“, zdálo se, že jakýs takýs klid objevil se na tváři té matky, která celý život věnovala dětem svým a až příliš je vždy milovala. Dlouho ještě potom vídívaly sestry matku ve snách hrozit a zlořečit — vyplnilo se tedy paní císařské radové, po čem tak tou- žívala — stala se dětem svým nezapomenu- telnou.