Periodikum ALTO Viewer

1

Strana 10.

2

NÁRODNÍ LISTY.

3

18. března 1900

4

Císlo 76

5 article

oba už nemáme práva chodit sem, ale musila jsem přece vám to říci a dát vám s bohem.« »A co já si počnu,« bědoval. »Na mne jste při tom nemyslila !« »Ach, myslila, právě naopak, mnoho my- slila. Vy se potěšíte. Máte před sebou celý svět, celý život. Jednou si vzpomeňte, že jsem to s vámi dobře myslela. Víte, někdý někdos taky musí obětovat! A co my, děvčata, ubo- žátka! A bez peněz ! Znáte to přece — hocha ožeň, kdy chceš, holku vdej, jak můžeš!« »Ach, bože, a co na vás čeká !« »No, bohu poručeno! Doma už nemohu déle zůstat. Jsem břemenem, cítím to. Pak se jim ulehčí. Sestry už všecko zastanou. Sedm dětí — což pak vy víte! No, vidíte, jak jsem upřímná, všecko vám povím,« dodala téměr koketně. »Já z toho budu mít smrt! Ano, smrts udělám!« horlil on. »Ale, bloudku, to nesmíte,« mluvila k němu měkce, konejšivě, jako matka ku vzdorovitému dítěti. »Musite mi slíbit rukou dáním, že budete rozumný. Máte přece rodiče, matku, otce ! Sta- nete se mužem, budete užitečným vlasti, ná- rodu, společnosti,« dodala táhlým, ironisujíeím tonem, jemuž však on nerozuměl a zvolna jen se usmíval, jakoby roztál na slunci. V očích kmitl mu záblesk pýchy a uspokojení.

bůh Al

6 article

»A on je dost hodný,« pokračovala jistivě, jakoby se sama chtěla přemluviti. »Starost o mne mít nemusíte žádnou, rozumíte, nikdy! Bude se mi dařit dobře, to vám mohu slibit.« »Dobře, jakpak dobře. Já ho znám! — — Ale Olo!« vybrknul rázem, jakoby si na něco vzpomněl. »Snad by toho vůbec ani nebylo po- třebí!... My bychom vám pomohli! . . . Já bych udělal všecko, co jen byste chtěla! Ma- minka je hodná — má vás tak ráda, tak rádal« »Zač mne máte ?! Vím, máte dobré srdeel Ale něco od vás brát — to naprosto nejde. O tom už ani slova. Nezazlívám vám to, vím,že jste to myslil dobře. A teď už jdu. S bohem Buďte tedy vesel, jak jste mně slíbil. Abych já měla tady lehké srdce. A vzpomenout si mů- žete — ne často, ale někdy přece.« Chtěl ji chopiti do náruče. — »Ani hubi- čku na rozloučenou?« šeptal třesoucíms hlasem.

Ola Ma

7 article

Vymknula se mu a řekla klidně a roz hodně: »Teď už to nemůže být. Byl byt hřích. Už jsem dala slovo jinému. »Ani ruku mi nepodáte ?e »To myslite tak ,po přátelsku?“ Jaký by to mělo smysl — přátelství? .. . přece jsmes byli víc — ne? Teď už opravdu s bohem Buďte silen, jako já! Praeujte, budu mit radost, kdykoli se to o vás dozvím!« On si v duchu sliboval, čím vším se stane, aby ona měla radost. A v prsou mu rostl sebevědomí a nadšení, že je už tak učený aže bude ještě učenější. Odcházela už beze slova, tich ými, klid- nými, pevně stavěnými kroky. Obráti se ještě? myslil si. Hubičku mi pošle? Nebo aspoň mně rukou pokyne ? Ani se neohledla. Hleděl za ní, jak mizel v zadních vrátkách. Nic. Ani pohledu. v Jak je silná a velká! myslil si. Ale co zde? Co zde? Mám si udělat smrt? Ale jak odcházel, zdoumala se mu prsa nádhernou radostí, div se mu nerozkočila. Krá- čel přímo do obecního hostince — musí se pochlubit, udělal maturitu, je svoboden, bude pánem. Ve škole směrem k pelednímu vrehu; jenž ta věčně zacláněl, osvětlilo se do ruda mul okno, jako tetelící se, čerstvá, krvavá rána: To učitelka industriální počínala již své noční šit — — musí poslati peníze do Prahy, panu študentovi. Okno plápolalo a třášlo se teskně v posledním růžovém západu.

Hubička Praha

8 article Matka.

Matka. Napsal Hans Christian Andersen Přeložil Fr. Sekanina. Kdysi v zímní noci seděla matka u lůžk svého nemocného dítěte. Byla nekonečně smutna, neboť umírala strachem, aby jí jedináček ne- umřel; dítě, velice bledé, mělo oči zavřeny dýchalo namahavě a chvílemi hluboký vzdeeh vycházel z jeho slaboučkých prsou. Kdosi zaklepal na dvěře; nějaký chudák stařeček vešel. Byl zahalen v teplou koňskou houni, ale proto přece chvěl se po celém tele zimou, neboť venku zuřil vítr a led a sníh hvízdal divokou melodii Stařeček usedl, založiv tichounce ruce mezi kolena; kýval sebou pozlehounka na strany, aby se zahřál. Matka vstala, naplnila hrneček pivem a postavila jej na kamna ohřát. Pak sedla si znovu mezi neznámého a své dítě. »Mysliš, že je mohu zachránit?« otázala se. »Ponechá mi je Všemohoucí?« Stařeček onen byla Smrt. v) Bez odpovědi potřásl hlavou, což mohl znamenati ohojí: uno i ne. Tu matka sklopila oči a zaplakala. Po tři dny a tři noci nezamhouřila oka její hlava klesala ospalostí; a tu zdřimnula n okamžik. Dítě rovněž spalo, majíce jednu ručku polovztyčenu. Smrt stále se třásla zimou u kamen a kývala svým vyehrilým tělem. »Bože můj, co to?« vyskočila náhle matk a rozhledla se po všech koutech; stařec i s dí tětem zmizeli. V koutě hodiny jednotvárně tikaly, všal najednou spadla obě závaží na zem a ručičky se zastavily. Ubohá žena vyběhla z domku a křičela volajíc po svém dilěti. Venku seděla jakási žena ve sněhu; byla oděna dlouhým a černým prostým šatem. Řekla matce: »Smrt byla ve tvém domečku; viděla jsem ji vycházet odlamtud s dítětem, které hbitě uná- šela; letěla rychleji než vítr a nikdy novrací čeho se uchopí. »Pověz mi cestu, kam ubíhala ; jen tom řekni a já ji najdu již . . « »Znám ji,« odpověděla žena v černém rouše; »dříve však, než ti ji naznačím, musíš

Hans Christian Andersen Sekanina Bož Francie

9 article

*) V dánských pohádkách representuje Smrť muž mi zazpívat všecky písničky, které jsi zpívávala svému dítěti. Mám je ráda a slýchávala jsem je často, neboť jsem Noc. Zřela jsem vždycky i slzy, které jsi plakávala při tom zpěvu . ..« »Všecky ti je zazpívám, všecky, 6 Noci!« odvětila matka, »jen teď mne nezadržuj, abych mohla dostihnouti Smrt a vyrvati ji své dítě . ..« Však Noc usedla si mlčky a klidně čekala Tu matka zalomila rukama, zhroucena beznadějí. A zpívala a plakala — — a bylo to mnoho písní, však slzí ještě víc . ..« »A nyní,« řekla Noc upokojena, »nyní jd v pravo do onoho hustého jedlového lesa. Vi- děla jsem tam vcházeti Smrt se tvým dítětem Matka vešla do tmavého jedlového lesa však pojednou zkřížily se cesty a ona nevěděla kudy dále. Tu spatřila růžový koř; neměl an listí ani květů, neboť byla tuhá zima; jen dlouh ledové střechýle visely na jeho větvích. »Viděl jsi Smrt jiti kolem s mýn. ditětem? otázala se. »Ano, viděl jsem ji,« odpověděl růžový keř, »však neřeknu ti dříve cestu, dokud mne nezahřeješ na svém ardci. Je mi k smrť zimu — leďovatím. A tu matka tiskla růžový keř ku svým prsům, a tiskla jej tak silně, aby jej lépe spíše zahřála, že ostny vnikaly do masa aže krev tekla ve velkých krůpějíeh. A bylo srdce matčino tak vřelým, že zelené sněti i lístky vy- pučely na ledovatém stonku a že červené růže se zrodily v oné studené zimní noci. A růžový keř ukázal matce cestu, kterou má jíti.

Smrt Matek

10 article

Brzy došla k velikému jezeru, na němž ne- bylo viděti ani lodičky, ani pramice. Jezero ne- bylo dosti umrzlým, aby ji led unesl, a nebylo zároveň dosti mělkým, aby je mohla přebroditi. Bylo všák třeba dostati se nějakým způso- bem na druhou stranu, chtěla-li dospěti svcho dítéte. Ubohá matka položila se tedy k jezeru počala vypíjeti jeho vody; bylo to nemožno, ovšem — ona však doufala, že se stane zázrak. »Ne, nikdy mne nevysušíš. ..« řeklo je zero. »Bude lépe, smluvíme-li se. Rádo shro- mažďují perly ve svých vodách a tvoje oči jsou nejkrásnějšími perlami, jaké jsem kdy spatřilo. Cheeš mi je vyplakati? Pak tě přeněsu až na druhý břch k obrovským podzemním síním, kde Smrt bydli a kde ošetřuje a přechovává stromy a květy, které, jak víš, představují lidsk živoly.« »Oh, čeho bych neobětovala k dosažení svého dítěte!« odpověděla ubohá matka; a pla- kala tak silně, tak lítostivě, že její oči vpadly na dno jezera z proměnily se ve dvě drahocenné zárící perly. A tu vzalo ji jezero, posadilo měkce n svoje vlny a tak houpajíc se jako na houpačce přenesla se matka na druhý břeh. Tam týčil se podivná budova obrovská a nepřehledná. Ne- bylo znáti, je-li to nekonečná hora s lesy a pro- pastmi, či zda to budova vystavěná lidskýma rukama. Matka nemohla toho rozeznati, neboo měla vyplakané oči. »Oh, kde jenom naleznu nyní Smrt, která odešla s mým dítětem ?

11 article

»Dosud sem nepřišla,« odvětila jí jakás stařena, která ošetřovala zahradu Smrti. »Ale jak jsi našla jen tato místa a kdo tě k nim přivedl ?« »Náš Pán mně pomohl«, řekla matka; »0 jest milosrdným — a ty také budeš milosrdnou Kde naleznu svoje dítě ?« »Vždyť já ho neznám,« odpověděla stařena. sa ty ho nemůžeš spatřiti. Mnoho stromů mnoho květů povadlo této noci; Smrt ihnec přijde a přesadí je. Dobře víš, že každý člověk má svůj stromek života. Hledej mezi všem květy, jež jsou kolem tebe a snad dovedeš roz- poznati květ svého dítěte; však co mí dás, po- vímli ti, jak se máš dále zachovat ?« »0, běda, níčeho již nemám, co bych ti daroválu,« zaúpěla smutná matka. »Však půjdu pro tebe na kraj světa, chcoš-lh . o »Ne, toho nechci, « odvělíla stařena; všal můžeš mi asi dáti svoje dlouhé, černé vlasy Jsdu krásné! A dostaneš za ně moje bílé, še divé vlasy . .. Chceš?

12 article

»Vic ničeho nežádáš? Vezmí si je, dám vše s radostí!« A matka odpoutala své krásné černé vlasy výměnouza stříhrný vlas babiččin A teď vsťoupily obě do obrovské podzemní síně Smrti, kde nejpodivněji spleteny bizzarně rostly podivné stromy a podivné květy. Tu byly nádherné hyacinty pod skleněnými zvonci zrovna vedle velikých vlčich máků a růžových květů tam rostly různé vodní rostliny, některé zcela svěží, jiné polozvadlé, jichž stonky sevřeny byly černými klepety raků. A ještě dále bylo vidět nádherné palmy. duby a platany, rozpuky a rozkvetlé thymiány voněly u jejich nohou. A každý strom a každlá květina značila lidský život; člověk žil, dokuo květ jeho měl živoucí srdce, ať byl třeba v Čině či v Gronsku, či na zcela opačném konci světa Byly tam rovněž veliké stromy v maličkých hrnečkách a tak stísněné, že musily na kone roztrhnouti svoje pouta; a spatřovaly se tam drobounké a unylé květinky v přes přiliš vlhk půdě, kolem nichž obrůstal zelený mech.

Vic

13 article

Smutná matka shýbala se ke každičké by- lince, k těm nejmenším ohzvláště, aby podle tepotu srdce mohla rozpoznat květ svého ditěte. »Je tady !« vzkřikla: pojednou a vztáhla ruce k drebovnkému modrému lotosu, který vy hlížel velice nemocně se svojí hlavičkou nachý lenou na stranu »Nedotýkej se toho květu!« zvolala na ni stařena, » však posaď se tuhle a kdyží přijde Smrt, nedej, aby jej vytrhla. Neposlechne-li tě, poční vyhrožovat, že jí zničíš veškery ostalní květy. Dostane strach, neboť musí vydati P'ánu počet ze všach; nikdy neodváži se vytrhinouii ani jediného, nemá-li jeho svolení . ..« V tom náhle zavál ledový chlad podzemím a slepá matka uhodla, že to vstupuje Smrt. »Jak jsi jen našla cestu až sem a jak js mohla dojíti spíše, než já?« podívila se Smri »Jsem matka !e nle Smrt napřáhla svoji dlouhou kostnatou ruku po modrém drobném lotosu, chtějí jej vy- škubnoati; v tom však uchopila matka útlou květinku svýma oehrannýma dlaněma, zabra- ňujíe odtrhnuti jediného plátku. Smat, roaalo hena, dýehla na ruku matčinu a tato eltila, jal dech tento je mrazivějšítc, nežli zimní větry. tak že jí ochromené dlaně sklesly do klínu. »Proti mně nic nezmůžeš!« řekla Smrt »Ale Pán zmůže !« »Plním pouze jeho vůli, jsem jeho zahrad níkem! Trhám veškery květy a veškery stromy jež mi naznačí a přesazuji je do veliké zahrad- rajské, která se rozkládá v tajemném území však říci ti, jak tam ony rostliny žijí a jaká jest ona zahrada, neodvážím se.« »Vrať mi moje dítě!« A matka zaplakala snažně prosfe. Potom uchopila každou rukou po jednom květu a zvolala: »Vytrhám ti všecky květy, neboť jsem zoufalá!« »Nedotýkej se jich!« vzkříkla Smrt. »Pra- víš, že jsi zoufalou — a chceš učiniti jinou matku zrovna tak nešťastnou jako jsi sama ?- »Jinou matku!« opětovala ubohá žena ihned pustila oba květy.

Smrt

14 article

»Hle, tvé oči,« pokračovala Smrt, »vylo vila jsem je z jezera, kde tak svítily jako dvě hvězdy. Nevěděla jsem, že jsou tvoje; vezm si je tedy. Jsou teď ještě zářivějšími než dříve. A nyní pohleď do této hluboké studny, povím ti jmena obou květů, jež jsi chtěla zničiti, uvidíš současně jejich osud a vše to, co mělo být tebou zkaleno a obráceno v niveč.« A tu spatřila ve hluboké studni, že jedno z oněch obou kvítek stane se požehnáním světa, že bude všude rozsévati blaho a štěstí; a vi- děla, že druhý z květů přinese lidstvu jen bídu a smutek, námahu a nespokojenost. »Tento dvojí osud je vůlí boží,« řekl »Jakým je květ neštěstí a jakým je kvítek póžehnání?« tázala se matka. »Toho ti odhaliti nemohu,« odvětila Smr »však věz, že jeden z nich je kvílkem života tvého dítěte; nuže, jeden z těchto dvou protiv- ných osudů má provázeti tvého syna.« Tu vykřikla matka nanejvýš šíleně: »A který z těchto dvou náleží měmu dí těti? Řekni mi to! Zachraň měho andílka o této bídy, zachovej nevinnost! Zanes jej da- leko, zanes jej do země boží! Zapomeň mých slz, zapomeň mých proseb a všeho, co jsem řekla a učinila proti tobě!« »Nerozumím ti,« odpovídá Smri; »chce míti své dítě, ať šťastné či nešťastné, či chceš, abych zlomil květ jeho života a bych s ním odešel do tajemných krajů, kterých ty neznáš?« Matka zalomila rukama, klesla na kolena a modhila se: » nechtěj vyslyšeti mě prosby, č. Pane Chtěla jsem něco proti Tvé vůli, která je nej světější! O nevyslyš, nevyslyš mne !e A sklonila hlavu na prsa. Smrt mezitím odeházela s dítětem doa- jemných krajů. Smrt.

Smr Matek

15 article Různé zprávy.

Různé zprávy. K opravě kalendáře na Rusi. Přinesli jsme těchto dnů již návrby ko- mise, jež se měla v Petrohradě radit o opravě posavadního pravoslavného kalendáře, Z obšír- ného pamětního spisu komise vyjímáme násle dující data. Pravá délka tropického roku, od jednoho jarního rovnodenní ke druhému pro epochu 1900 jest 365.24219879 dne, kdežto délka roku Ju- lianského jest 365.25 dno. Rozdíl 0.00780121 dne způsobuje ve 128 letech chybu celého dne v letopočtu. Počíláme-li tudíž narození Kristov jako počátek lelopočtu, páčila se chyba tato r. 1792 na 14 dnů a r, 1920 bude se páči na 15 dnů. Julianský kalendář, sám sebou velmi jedno- duchý, spočívá tudíž na nepřosném udání délky roku, což mu dodává rázu kalendářo pohybli- vého, kde každé datum kalendáře po určitých lhútách projde všemi dny tropického roku. V ruské říši neuživají Julianského kalen- dáře astronomové, meteorologové, v bývalém království polském a ve velkovévodství finském. Dvojího letopočtu užívají: ministerium zahra- ničních záležitostí pro styky mezinárodní, miní- sterium financi na kuponech státních papírů, ministerium komunikaeí u pohraničných dráh, mínisterium vnitra pro mezinárodní pošťovní telegrafní korespondenci a obehodní a válečně lodstvo. Pravoslavní křesťané na východě a na západě částečně již užnali za dobrě zavés mezi sebou nový letopočet. Všechny tyto okol- nosti ukazují, kterak jest nezbytně nutno, aby ruský kalendář byl opráven.

Rus Petrohrad

16 article

Komise ruské astronomícké společnosti při stoupivši ku projednání otázky opravy kalen dáre, zkoumala nejprvé základy kalendáře Gre gorianského, jenž r. 1582 zaveden ve všech katolických zemích a později přijat i protestant- skými státy evropskými. Dle Gregoriánského ka- lendáře jsou za 400 roků 303 roky obyčejné po 365 dnech a 97 roků přestupných po 366, takže kalendářní rok má průměrnou délku 365.2425 dne, takže se odchyřuje od přesné dělky tropického roku o 0.00030121 dne, tukže po 3320 letech vzniká chyba o jeden den. Ta- kovouto chybu za dnešního stavu vědy nelze Při reformě roku 1582 vypustil papež Řehoř XIII doset dnů a uvedl takto počítání data v souhlas s dobou koncilia nicejského, ale nikoliv s narbzením Kristovým. Se stanoviska křesťanského lze sotva souhlasit s přenesením dat na epochu, jež se odchyluje od křesťan- ského letopočtu. Následkem toho nebylo důvodu, proč za- vádět na Rusi Gregorianský kalendář. Vzhledem k tomu, že 1. návrh carské akademie, aby za veden byl na Rusi Gregoriänský kalendář, roku 1830 carem Mikulášem I. byl zamítnut, a 2. že pravoslavné státy a obyvatelstvo několikrále odmílli návrhy zástupeů eírkve římsko-katolické aby zavedli mezi sebou Gregorianský kalendář usnesla se komise jednohlasně, upuštit od my šlenky, aby na Rusi zaveden byl kalendář Gre- gorianský a beze vší předpojatosti o způsobu reformy, zvolila způsob, odpovíďající nejpřesněj- ším požadavkům pravdy a přesností jak v ohledu historickém, tak i co se týče jeho upotřeben na křesťanský letopočet. Uvažována tudíž otázka opravy kalendáře na Rusi v následujících třech částech: 1. Usta- novení délky kalendářního dne. 2. Ustálení da trpět.

XIII Kristův Rus Rus

17 article

kalendáře k rovnodennosti. 3. Zkoumání o roz- dělení dnů a měsíců v mezích každého roku Co se týče první části, zdálo se nejvhod- nějším přijmouti pravidlo, jež navrhl r. 1865 prof. Maedler v Jurjevě: přestupné roky jsou jako v Julianském kalendáři každý čtvrtý rok, vyjma každý 128. rok, jenž zůstává rokem obyčejným. Při této úpravě mohla by se páčit chyba na celý den teprv as po 100.000 letech. V praktickém ohledu možno považovati tako- vouto chybu, jakoby neexistovala a netřebaj dbáti. Pro svoji prostotu a přesnost zasluhuje kalendář navržený Maedlerem přednost přede všemi posavadnlmi, odpovidajícími zdánlivému pohybu slunce. Co se týče druhé otázky, zdálo se komisi jedině správným a shodným s křesťanským letopo- čtem, přijatým na Rusi, redukovati při reformě všechna data na data, jak byla v době narození Kristova. Ačkoli tato epocha zdá se historikům poněkud neurčitou, jest přece přijata celým křesťanským světem a komise neměla příčiny. odchýlit se od všeobecně přijaté éry křesťanské. Tudíž musilo by být následkem nesprávné délky roku Julianského kalendáře nyní odečteno 14 dnů a pak, zachovávajíce přestupné roky každý čtvrtý rok, stanoviti teprve rok 1920, jenž jest dělitelný 128, jakožto rok obyčejný a nikoliv přestupný. Za těchto podmínek by ruský, přísně kře- sťanský kalendář až do roku 1920 bylo jeden den před Gregorianským letopočtem, po tomto roce pak o dva dny.

profesor Maedler Kristův Rus

18 article

Co se týče třetí otázky, rozdělení dnů měsíců v mezích roku, usnesla se komise, aby nic nebylo měněno, neboť posavadní pořádek jest přijat všemi národy světa. Avšak nemohl zůstat nepozorován anachro- nismus, jenž se udržel skorem u všech křesťan- ských národů až podnes v pojmenování měsíců, jež jest pozůstatkem z dob pohanských a je- stliže mělo místa v pohanském kalendáři Juli- anském, nemělo by býti trpěno v novém kalen- dáři, reformovaném dle křesťanského letopočtu. (Rusové uživají totiž latinských jmen měsíců Nahraditi posavadní jmena jinými, mohlo by se státi během času, a nynější křesťanská civili- sace mohla by přece snadno nalézti vhodná jmena, jež by se pozdějším pokolením stala hi- storickým majetkem. Komise, uznávajíe značné obtíže, změnit pojmenování, jež mnohostaletým užíváním zjed- nala si platnosti u většiny evropských národů, uznávala by přece velice včasným, navrhnouti, aby jmeno měsíce března, posvěceného pohan- skému bohu války Marsovi (rusky: mart) na- hraženo bylo jmenem »mír«, na památku kon- ference míru, jež vznikla ze šlechetné inieiativy cara Mikuláše II. Co se týče otázky ve příčině svátků v- likonočních, usnesla se komise, že otázku tuto pokud je ve spojení s opravou kalendáře, po- nechá úplně organům pravoslavné církve.

Juli Rus Marsa Mikuláš II

19 article

Avšak již se dosťavili i přívrženci kalen- dáře Gregorianského se svými námitkami. Po- ukazují k tomu, že co se týče nedostatečné přesnosti kalendáře Gregorianského. chyba jeho teprve v době 3320 let bude se páčit na celý den, takže k vůli mezinárodnímu pohodlí byl by lze odložit rozluštění této otázky až do roku 4800 našeho letopočtu. As kolem roku 4900 (1582 3320) nastane totiž onen rozdíl o den a doba 100 let na porady stačila by as i pro mezinárodní komisi. Co se týče výtky, že s křesťanského sta- noviska nelze trpět přenesení dat na epochu, jež se odchyluje od křesťanské éry, poukazuje se k tomu, že Řehoř XIII. uvedl data v sou- hlas s epbehou koncilia nicejského, určiv datum jarního rovnodenní na 21. března. Ale konci- lium nicejské uznávají jak katolíci tak pravo- slavní a posavadní pravoslavný kalendář řídí se rovněž podle dat koneilía nicejského.

Řehoř XIII

20 article

=O akademii Goncourtů oznamují se nám z Paříže ještě následující podrobnosti: Akademie Goncourtů se ustaví přese všechna protivenství přec. Výmluvnost a jurndická sběhlost páně Poincaréova přesvědčily příslušný soud, jenž bratry Edmonda Goncourta dědictví zbavila a závěť zesnulého úplně potvrdil. Nová akademie bude míti deset členů,z nichž několik E. Goncourt sám označil. Ostatní se ustanovf. Každý z nich dostana 2000 franků ročně.

Goncourt Poincaréův E Goncourt Paříž akademie Goncourt

21 article

Společnost bude co se týře spisů Goncourtových majitelkou všech autorských práv; z hotového kapi- tálu bude zakoupen spolkový dům. Členové se maji dle ustanovení jednou za měsíc sejíti a každoročně jednu cenu pro francouzského spisovatele nejlepšího literárního díla v prose vypsali. Porota se má sklá dati z členů akademie Goncourtových. Básníci na soutěži podíl bráti nemohou = Nový létaci stroj. As před rokem přinesly některé odborně listy technické zprávu, že ruský vy- nálezce Danilevskij v Charkově podnikii létačí po- kusy s přístrojem vlastního vynálezu, jenž celkem je podoben přístroji inženýra Lilienthala, jenž, jak známo, zahynul při pokusech v Lichterfelde u Ber lína. Podstatná odchylka Danilevského zakládá se na upravení malého balonu o dovou válcích, jenž má vyrovnávati váhu těla letfcího. Nové opravy, jež Danilevskij zatím podnikl, týkají se vesměs kormi- delního přístroje, takže prý se vynálezci vskutku již podařilo, pli větru nepříliš silném říditi svůj letaci stroj libovolným směrem. O posledním poknsu, k ně- muž pozván velký počet vyšších důstojníků, se oznamuje: Když byl Danilevskij zanjal svoje místo na sedadle pod balonem, zvedl se rychlým rozma- chem křídel do vzduchu, tak že záhy zmizel očím diváků. As po dvou hodinách bylo viděti smělého větroplavce opět sestupovati se vzdušných výšin a blížiti se nejprve s velkou rychlostí, pak stále po- malejí k zemi. Nad parkem zarazil kolmý směr pádn a řídil přístroj vodorovně nad samými korunami stromů, načež sestoupil na témž místě, odkud se byl vznesl. Takovéhoto úspěchu v oboru aeronautiky nebylo dosud ani příbližně dosaženo.

Goncourtův Danilevský Lilienthal Charkov Lichterfelde

22 article

= Kord lorda Byrona. Z Atbén se ozna- muje: O kordu, jejž mět lord Byran v bojích za osvobození Řecka, vypravuje časopis »Hestia« ná- sledující: Byron umíraje, daroval svůj drahocenný damascenský kord, ozdobený arabským nápisem monogramem majitelovým, mladému řeckému důstoj- níku svého praporu. Když důstojník při výpadu z Mirolunghi byl usmrcen, prodána pozůstalosť jeho, mimo jiné i onen hisťorický kord, anglickým kon- sulem v Porosu na prospěch pozůstalých. Major Miller z Ameriky, jenž r. 1824 sloužil jako dobro- volník v řeckém vojsku a r. 1827 se vrátil do Řecka s dary filhellenského komitétu v Americe, koupi kord a daroval jej mrs. E. O. Kingové v Chicagu jejíž potomci jej dosud chovají. Ku prvnímu představení Rostandova dramatuL' Aiglon« (mládě orlovo), jež poprvé provedeno v pátek, s paní Sarou Bernhardtovou titulní úloze věvody Zákupského, oznamuje se nám z Paříže následující zajímavá vzpomínka: V malé vsi departementu »la Somme« Vitz Villeroy žije učitelka, pí. Mesnardová, dcera hraběte Léona, který se v roce 1806 co syn Napoleona I a Eleonory de la Plaigue, společnice Karoliny Muratově, narodil

Byron Byran Miller E O Bernhardtová Villeroy Léon Plaigue Muratův Řecko Amerika Chicago Paříž le Somme Rostandův dramatul ' Aiglon Napoleon I a Eleonora

23 article

Napoleon I. prý měl z počátku v úmyslu, prohlásit svého syna za následníka trůnu, upustil však po narození krále římského, pozdějšího vévody Zákup ského, od tohoto záměru. Přes to prý však miloval dále svého potomka a povýšil jej do hraběcího stavu Po pádu cisařství a rozmetení clsařské rodiny na- staly pro matku mladého hraběte zlé časy, PI. de l Plaigue záhy zemřela, její syn pozbyl nešťastnými spekulacemi celého svého jmění a zemřel v r. 1881 v pontoisském chudobínci. Podobnost jeho s císařem byla nanejvýš překvapující a jevila se ještě po smrti v obličeji, který známý sádrový odlítek tváře slav- ného císaře živě připomínal. = Obyvatelka Marsa na zemi. Professor Flournoy v Ženevě, učenec velmi vážný, pojednává v dopise právě uveřejněném o neobyčejném úkazu.

jít l Marsa Flournoy Zákupy Ženeva PI

24 article

Prof. Flournoy má pacientku, dámu asi 30letou, jež o sobě tvrdí, že v dřívějším svém životě bydlela na planetě Marsu. Dáma má záchvaty somnambulismu, a v tomto stavu vypravuje o různých příhodách, jež zažila v bývalých svých existencích: nejprve na pla- netě Marsu, pak v Indii a později ve Francil v době královny Marie Antoinetty. Mine-li záchvat somnam- bulismu, nepamatuje se dáma na nic více a koná svoje zaměstnání — jest soukromou úřadnicí — s velkou pravidelností. Avšak jakmile se dostavil chorobný spánek, vypravuje o různých stadiích bý- valých svých existencí. Prof. Flournoy z počátku se domníval, že v tom je podvod, avšak dospěl k j- němu názoru, když slyšel dámu několikráte souvisle a zcela rozumně mluvit o svých bývalých existen- cích. Dáma také napsala, co vypravovala, zcela zvláštními značkami. Tvrdí dále, že druhou svoji existenci strávila v Indii a k nemalému úžasu po- sluchačů mluví řečemi této země z oné doby, san- skritem a arabštinou a přece dáma dle svědectví všech, kdož ji od maličkosti znají, nebyla s to osvojit si tyto řeči. — Prof. Flournoy z podivných těchto fakt nečiní nijakých závěrků, konstatuje je prostě.

Flournoy Marie Antoinetta profesor Indie

25 article

= Co stojí válka. Žaponské ministerium války uveřejnilo před nedávnem výkaz nákladů na válku s Čínou, z něhož přináší »Revue Scientifiques řadu zajímavých čísel. Účty obsahují dobu od 1. čer- vence 1894 až do 31. března 1896, kdy pohyby vojska, způsobené válkou, dokončenou koncem duhna 1895, přestaly. Suma nákladů páčila se na 378,800.927 kranků, k čemuž ještě dlužno připočísti náklad na námořnictvo v sumě 90 millionů franků. Doprava vojska a válečného materiálu vyžadovala 85 millionů. potraviny 62, šatstvo 52, gáže a platy 38 a zbraňa náboje 28, koně 20 a konečně nemocnice 3 milliony franků. Výdaje na námořnictvo jeví následující po- ložky: za lodi 32, zbraně a náboje 25, gáže a platy 3, potraviny 3, oděv jeden million. Ostatek pří- padá na různé potřehy. Z těchto čísel vychází na jevo, že spotřeba nábojů u Žaponců za války vy- žadovala jen as devítiny úbrnného nákladu na válku, což předpokládá značnou šetrnost v užívání střelných zbraní a dokazuje tím pádněji zbabělost čínských vojáků. V míru v Šimonoseki zavázala se Čína mimo odstoupení Formosy zaplatiti válečnou náhradu 750 millionů franků. Předpokládáme-li, což ovšem jest dosti pravdě nepodobné, že tato suma bude kdy za- placena, mělo by Žaponsko z války zisk 280 mil- lionů franků. pso

Žaponsko Čína Formosa

26 article

= Zámožný žebrák. Z Chicaga, IIl., se ozna- muje: Sam. Beswick, známý to žebrák, zemřel v ne- děli v baptistickém hospitále. V jeho rozeďraném obleku bylo nalezeno 2035 dol. hotových peněz a dlužní úpis a 3000 dol. Penfze byly zašitě v pod- šívce vesty. Beswick byl 60 roků stár. = Tři osoby se zadusily. Z Chicaga se ozna- muje: Paní Jeaneita Schwartzová, manželka hostin- ského J. T. Schwartze a její dvě dítky, 9letý Lalua 4 měsíce stará Henrietta, udusily se svítiplynem. Mt se za to, že nedopatřením zůstal plynový kohoutek olevřen. Byt rodiny nalezal se za nálevnou a mezi- tím, co se Schwariz bezstarostně s hosty bavil, jeho manželka a dítky se udusily. = Ideály divek. V brilské společnosti pro psychologii dílěte, jež si obrala za úkol systematické pozorování dětí, aby tímto způsobem přispěla ku vědeckým methodám výchovy dílěle, podávala miss S. Yonngona zprávu o svých studiích, jež se lýka idenlů divek. Miss Youngova, učitelka, dostala od 1000 dívek odpověď na otázku o jich ideálech. Mezi nimi bylo 600 dívek, jichž rodičové náležejí ku pra- covní třídě, kdežto ostatních 400 dívek má zámožné rodiče a navštěvuje vyšší školy. Žádlost po ma- jetku jest zcela přirozeně mezi dítkami chudšími značnější než mezi bohatšími, tak na př. dítky z chud- ších tříd projevovaly přání, míti hračky a dobrá jídla, kdežto dívky z bohatších tříd přály si spíse šperky a bícykly. Skorem 12 proe. dívek z nižších tříd přálo ni míti klavír. Za to 47 proc. rodin z bo- batších tříd projevovalo svou lásku ke zvířatům, kdežto jen 8 procent z chudších tříd jevilo svoji náklonnost a zálibu ke čtvemožeům, — Zdraví, vědomosti, krása a dobrota byly předmětem horlivější touhy u dítek bohalších než u chudých.

Sam Schwartz Lalu Henrietta Schwariz S Yonngon Youngův Chicago paní Jeaneita Schwartzová

27 article

Celkem však přání, býti dobrým, bylo dost vzácné v odpověděch dětí. Nejuspokojivější odpověď v tom ohledu daly dvě dívky, jež obě si přály »dobrou povahu«. Vůči vzrůstající náklonnosti žen, účastniti se veřejné a politické práce, bylo zajímavo, že ani jediná dívka nejevila přání, býti výmluvnou. Když však miss Youngova se dotkla otázky cestování, projevila převážná většina dívek touhu po cestování v různých rozměrech. Toto přání vzrůstalo s přibý- vajícím věkem — až u palnáctiletých neméně než 76 procent projevilo přání, cestovati a viděti svět. Jedna z dívek byla tak smělá, že udala jako svůj ideál dostati se na severní točnu, kdežto jiná přála si dostati se někam, kam ještě nikdo nepřišel. V otázce povolání jevilo se nápadně často přůní, býtio slavnou umělkyní. Jakás dívka z vyšší školy toužila na př. po tom, býti znamenilou portrelisíkou. Jiná vyslovila smělou naději, »psáti knihy a kusy jako Shakespeare.« Třetí přála si, aby mohla skompono- vat jako Haendel a Mendelsohn,« kdežto čivrta byla skromnější a přála si alespoň schopnost, zahráti ob- tížný hudební kus z listu.

Youngův Shakespeare Mendelsohn