18. března 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 76.

Strana9.

Drobná mince Jak tak člověk mnohdy ledaco čte, do čehc mu nic není, zabloudil jsem onehdy do »Ná- rodního hospodáře« a zraky moje padly na zprávičku, jež se mi velice zalíbila. Pisatel zmi- ňuje se o tom, že někteří majetníci domů za- řídili si vybírání nájemného prostřednictvím bank. Takový domáci pán požádá prostě banku. aby mu »olevřela účet«, jak se říká, a zpraní o tom všechny své nájemníky, kteří pak v den termínu jdou s penězi nikoli již k domácímu pánu, nýbrž prostě do banky, složí tam na účet své milostivé vrchnosti nájemně, dostanou stvr- zení, že zaplatili, a mohou zas čtvrt leta klidně spát a ve volných okamžicích sháněti zlatky na termín další. Pisatel řečené zprávičky doporučoval snažně všem domácím pánům tento způsob vybírání nájemného, stýskaje sobě, že způsobem posa- vadním vyplýtvá se mnoho času a že je věc taky nepohodlna. Ještě jsem ani nedočetl řádky neznámého hospodáře a již jsem se rozhodl, že rady jeho uposlechnu, že si to v jeho smyslu ve všech svých domech tak zařídím. Požádám prostě Zemskou banku, aby mně otevřela účet. Nie není snadnějšího. Pana ředitele doktora Lošťáka do jisté míry znám, pana ředitele Procházku taky, a vrchnímu řediteli panu doktoru Mattu- šovi se představím. Bude snad potřebí nějakých listin, »dokladů«, jako při každě žádosti na světě. O, všechno mám v pořádku! Křestný list, domovský list — mám dokonce dv a do movské listy, vysvědčení očkovací, vysvědčen zachovalosti, list oddací, upomínací listy o daně. konfiskační nálezy — všechno mám!

Bude arci třeba, abych měl taky nějaký dům. O tom již déle přemýšlím a mám vyhléd- nuty dva pěkně domy v Praze. Ovšem tu mu- sím doznati, že dnes není snadno koupiti dům vůbec. Koupím-li si nějaký nový, na přiklad tuhle v sousedství na Václavském náměstí s tou fasadou pana architekta Kotěry, mohu mío mrzutost s panem Mrštíkem, jenž horuje pro domy staré. Ale koupím-li si s tarý dům, nadobro si rozleju ocet s panem Hil bertem, jemuž je všechna staroba soli v očích a kterýž — zdá se — neustane, dokud Prahu nezplanýruje a nevystaví ji znova, s domy nej- modernějšími, pokud možno na kolečkách,s hudbou telegrafních a telefonních drátů na ko- mínech a vikýřích. Pana Hilberta konečně smí- řím, až mu okážu drátěnou muziku na dveřích své pracovny, kterou mi sem pověsil housla pan Lantner a kteráž mým hostům působí ne- skonalé potěšení. Zejména jistý zasloužilý hu- dební recensent živou mocí mne přemlouvá. abych mu svoji gotickou harfu postoupil. Až bude jeho svátek, čert ví, co neudělám. Sám bých měl přece nejraději něklerý z starších domů, takový, k němuž se poji nějaká pražská legenda. A tu vím o dvou s legendami velmi půvabnými. Je to Platejz na Ferdi- nandce a Černá růže na Příkopech. Jde o nich stará, zajímavá pověst, kterou jsem slý- chal již před třiceti lety: že totiž každý ten dům svému majetníku vynáší každou hodinu ve dne i v noci po dukátu. A myslím, že pověst nedosahuje tu skutečnosti dnešní, ježto nejspíše pochází z dob, kdy platila měna šajnová. Počí- tám, že ted, co máme měnu »zlatou«, vynáší každý ten dům aspoň po dvou dukátech z hodinu.

Než budou v bance všechny formálnost s »otevíráním« účtu odbyty, koupím si jeden z těchto dukátových domů (přece nejspíše Pla tejz, klerý má zajímavé dějiny a krom toho dvě fronty), a oznámím všem P. T. nájemníkům »Vzhledem k pohodlí vlastnímu i Vašemu, jakož taky abych Vám zpříjemnil milou Vaši povin- nost, žádám Vás, abyste ode dneška skládal nájemné v bance a to nejdéle do dvanácté ho- diny polední posledního dne v měsíci před ka- ždým počínajícím kvartálem. S úctou — atd.« Věc výborná, takovéto zařízení nájemněho na cheky. Víme všichni dobře, my posavadn ordinární nájemníci, že nenáleží k největším příjemnostem choditi osobně k domácím pánům. Ať si k tomu člověk oblékne sebe horší kabát a obuje nejchatrnější boty, přec není jist, aby mu domácí pán neřekl: »Nemějte mi za zlé, jestliže na vás o budoucího kvartálu stojku přírazím. Časy jsou zlé, daně ještě horší, a s vyplňováním těch za- tracených berních formulářů je pořád víc a ví práce, až se z toho člověku hlava motá.« A naopak ani pro domácí pány nejsou ná- vštěvy nájemníků příliš příjemny. Ty žalostně naladěné tváře a to věčné škemrání o každém kvartále: »Pane domáci, strašně mě tam týrá soused svým fortepiánem ! . . .« Nebo

»Pane domácí, bydlím tu sedmnáct let — v kuchyni je prošlapaná podlaha, okna se nedo- vírají, za celý ten čas nebylo v pokojích malo váno, oprýskaný strop nám padá do polivky..« Nebo: »Pane domácí, už to nemůžeme vydržeo bez nových kamen. Ta stará se nám třesou jak huspenina, jak jsou topením rozestouplá, mám slrach, že nám spadnou na děti, kdy pak nám dále nové, Ježíš Marjá . . . !« Placením v bankách tyto škemroty pře stanou. A konečně ať si tam bance říká o nová kamna, o nové malování, o novou podlahu Banka se přívětivě usměje, řekne »má úcta«, spuslí padák u kasy a dá starého čerta. A do- mácí pání budou mít svatý pokoj. Arci, taky se tenhle nový způsob placení nájemného neujme rázem. Kdo platí hodně, že to jde do tisíců, půjde do banky pyšně, s vy pjatýma prsoma, s povztýčenou hlavou, a po- loží tam sebevědomě svůj několikastovkový »kvartál« na mramorovou desku. Má vědomí že není žádným mizerou. Hůře bude těm, ktel tam ponesou jenom desítky, nanejvýš nějakou všivou stovku. Víte, za málo se člověk stydl. Povídám to z vlastní zkušenosti, a do- svědčí mi to jistě zkušení lidě jiní. Mám takově vzpomínky z různých dob z různých peněžných ústavů.

Podivná všc, s jakou pýchou jsem chodí val do bank a záložen jako učedník nebo po- moeník, když mne tam posílali principálové a s vkladem nebo se splátkou. A třeba se směn- kou o půjčku. Za ty cizí peníze nebo dluhy nikdy jsem se nestyděl. Ale rovněž podivná a ještě podivnější věc. kterak ostýchavě jsem přistupoval k okénk v záložně nebo kde, když jsem tam nesl úsporu vlastní — zlatku, dvě, nebo dokonce pětku. Tak šeptem jsem řikal svoje jméno, tak ostýchavě jsem usedl do nejtmavšího kouta tak hrozně jsem se styděl, když pak pokladník s knížkou v ruce vyvolal mé jméno: »Pan Vopršálek — dvě zlatky . . .« Skoro mne pálily v rukou, když jsem je donášel na mramorovou výplň v okénku, a lak žebrácky mi vypadaly na té desce, kde se vá- lívaly druhdy tisíce. V tom okamžiku — mysli jsem — upírají se na mne zraky všech pří tomných a hlavami jejich kmitá se myšlenka »Ty bídáku . . « A vím dobře, určitě, že tento pocit faleš ného studu neovládal jen mne. Pozoroval jsem ustarané matky, jejichž tváře jevívaly jemnějš duševní cítění, a pozoroval jsem malé řemesl níky nebo drobné soukromé úřadniky, a jasně jsem viděl, kterak se rovněž stydí za to, že přinášejí tak malý vklad. A ve všech nás vznikal jistě stejný pocit studu, když jsme byl nuceni z drobných těch úspor nějakou zlatku nebo pětku zase vybrati.

»Chuďas — potřebuje pětku..4. Jako výrostek nelámal jsem si ani hlavu, odkud pochází trapný ten pocit studu za malý majetek. Ale později počal jsem uvažovati, jaké json toho příčiny? A jen u nás! Na malém ta- kovém židáčku, ať přinášel peněz mnoho nebo málo, neshledal jsem nikdy nie podobného. Dával jen pozor, aby se nepřepočítal, podíval se d knížky nebo na lístek, má-li vše dobře zapsáno, a odcházel zcela směle a lhostejně, jak byl přišel. Nikdy své jméno nešeptal, nikdy se ne krčil, nikdy se neohlížel, rozpaky se nerděl. Ten věděl zcela správně, že zlatka jest rovněž peníz, jako tisícovka. Dnes ukládá si pětku, z měsíc druhou, a čerta se stará o to, zdá-li se to komu málo nebo ještě míň. A přiznávám se, tuto vlastnost jsem jim záviděl. Proč pak my . . .? Vyzkoumal jsem konečně, že nám to nej spíše trochu vězí v krvi, trochu že je zaviněno vychováním, trochu jinými ještě okolnostmi. Mnohý z lidí vůbec má nemilý pocit z toho, že jsou jiní lidé svědky, kterak si něco ukládá a že vůbec mu zbývá ještě něco nad útratu živo- bytí. Snad je to odtud, že se u nás tolik lid stále hrabe v cizích kapsách a přepočitáváji ným jejich výdělky. Snad i v tom něco vězí. že ti malí, drobní, mizerní vkladatelé pozorují, kterak leckde jinak se přijímají peníze veliké jinak malé. Jinak že se hledí na muže, kterýž klade na pultik stovky a tisícovky, a jen tal jako z dobré vůle že se shrabuje ta nuzná pětka z rukou mozolných, ale snad hůře, tiže, potněji a poctivěji vydělaná, než ta předešlá tisí covka ! Ne, žádných komplimentů pětce, ale an tisicovcel Taková záložna, spořitelna, banka je v še- obecnou pokladnou, ničím jiným, a bez ohledu na dobrý neb horší kabát má stejně še- trně přijímati malý peníz nebo velký a starati se jen o jeho bezpečné uložení.

Avšak je-li přece nutno činiti rozdíly, pak je nepopíratelno, že skoro šetrnosti, vetší diskretnosti by zasluhoval malý peníz, přiná- šený malým vkladatelem, je-li vůbec pravda co bývá tak často vyhlašováno různými prospekty starých i nově vznikajících finančních ústavů »Účelem naším jest, abychom podporovali spo řivost zejména lidí malych, vkladalelů z vrstev nejširších, abychom pěstovali smysl pro hospo dárnost a napomáhali k povznesení všeobee ného blahobytu . ..« Boháč nikdy se nestydí za svoje peníz Ba mnohdy boháč nestydí se ani za žádnou svojí špinavost. Boháč vi dobře, že celému světu je známo, »že by mohl«, kdyby chtěl, to vědomí mu dostačí. Ale chuďas naproti tomu stydí se za to. že má málo, stydí se i za svojí šetrnost. stydí se, že do jeho vkladní knížky zapisují se jenom zlatky. Máme to v krvi? Je to nedobrým vycho- váním? Jsou ještě jiné příčiny. Málem bych byl soudil, že tyto příčiny již pominuly, že skutečně v tomto oboru blížíme se dobrým vzorům společností jiných, vyspělej ších. Ale máme k nim přece daleko. o Malý příkladeček. Spolek. Aby nepřišel o nic, čeho pracn dobude většími menšími příspěvky svých příz- nivců, dá si také v oté které bance »otevříte účet. A fünkcionárům nařídí, aby každý přijatý peníz bez průtahu v bance ukládali. Znáte dobře — čert nikdyn nespí — příležitost dělá — atd. Vždyť ostatně svědomitého funkcionáře nic tak nepálí jako cizí peníze v kapse. Přijal jsem došítku pro někoho, strčím ji ve spěchu do kapsy, pozapomenu, rozměním, utratím. A na- jednou za čtrnáct dní vzpomenu, že mám u sebe cizí desítku. Totiž: vlastně ji už nemám.

Co teď odevzdávám pravému účelu, není již ta přijatá desítka, to jest moje desítka, dávám ji ze svého, pořád mně bude scházet. Na po- hled nevěříte, smějete se. Vždyť jsem ji přece dostal! Ano, ale zkuste to jednou, utraťte svě- řenou desitku nebo padesátku cizí — uvidíte za měsíc nebo za dva, když ji konečně musíte odevzdát, že ji dáváte ze svého. Ta první jakoby se byla rozletěla do povětří. Tedy nejlépe hned za tepla do banky sn nebo do záložny. Však čert aby to hlídal v ně- které takové hospodářské nebo jiné záložně. jak víme ze zkušenosti posledních let ! Jděme do pekel s blbými již vtipy na Maďary ! V téhle věci taky u nás byli a jsou učeliví lidé, kteř dovedou »maďarsky, snadno a rychle«l Nuže, ten příslušný funkcionář spolkový odnáší každou pětku a desítku do banky. Vi že koná svou povinnost, a nestydl se za ty pětky. Nejsou jeho, jsou spolkové. Je konečně již tak dospělý, že by se nestyděl ani za své. Ale jednoho dne nemůže sám funkcionář a pošle s desítkou svého vyrůstajícího synka. Odvažuje se sice toho, že hoch cestou peníze

ztrati, ale nechť. Chlapci nadehází okamžik, kdy musí vykročiti do světa, tedy ať se oblomuje- Ať se naučí chovati v kapse peníze, roznášeli. doptávati se, vyřizovati, veházeli, odcházeti, po- zdravovati — zkrátka, na svět hleděti. Podí vejme se na malé židáčky, kterak ti brzy uměj s lidmi, jak se vyznají a jak moudře jsou k tomu vedeni. Ale když tam v bance stojí výrostek, můž ouřadník myslit nahlas. A takoví »zkušení- mladí pánové skutečně myslí někdy navzájem nahlas: A tu pan likvidátor nebo ventilátor podává blanket složní panu registrátoru nebo akumulátoru a ten se táže; »Dvě stě korun ?« »No, dvacet,« odpovídá pan ventilátor tal ironicky. »To stojí za knihování! Škoda blankelu na takové kapitály !« končí pan akumuláto- pohrdlivě. Synek to slyšel — byloť mluvéno dos hlasitě a snad úmyslně hlasitě, aby slyšel — a nemoudrá, nezkušená, hloupá jeho makovice zapadává níže do limce, uši schlíply, očis klopí k zemi.

Jak mu tatík doma nakazoval, aby dal na desítku pozor, a tuhle páni v bance se jí smějí Škoda blanketu! Ten hoch arci neví, co všeli- jakých blanketů spotřebuje banka nejenom n poukázky peněz, ale i na mnohé jiné a důvěrne záležitosti, a že ten hadr sám o sobě nemt žádné ceny a že se všelikými tiskopisy ve všech bankách a jiných ústavech jen jen šeredí, ba že mnohé nemají nic jiného než samé blan Ten chlapec, který pyšně kráčel s desítkou do banky, dnes poprvé zvěděl, že to je vlastně peníz ničemný, povržení a úsměchu hodný,a ten chlapec poprvé se za desítku s tyděl! A poroste s ním vědomí, že v ban- kách je na desítku škoda blanketu! Že d těch nádherných svatyň pánbíčka. Mamonu má se vstupovati jenom s naditou tobolkou. A zbu- de-li mu kdys pětka, již by mohl uložiti, pro- bendí ji raděj, aby se nemusil styděti, až byse nad ní za tím lakovaným pažením a leptaným skly vznešení finančníci ušklíbli.

Tak se teď vmýšlím do situace, jakobych byl ředitelem takového ústavu, a tu v ducht svolávám personál a promlouvám k němu : »Vážení pánové a spolupracovníci ! Slova moje netýkají se nikoho ze starších, zkušených mužů, kteří v bankovnictví dospěli, kteří s nej- větší píli a svědomitostí konají svoji. povinnost a kteří při veliké zodpovědnosti své taky šetři náležitých ohledů k obecenstvu, pro něž tu všichni jsme. Ale mluvím k pánům mladším a zejména k nejmladším, k oněm hlavně, jejichž práce je vlastně příjemnou změnou a přerušením života jinak nečinného, k oněm, jimž do krásných těchto místností pomáhala hlavně protekce, kte- rým snad o desítku nikdy nebylo zle a kteří solva mají tušení, jak těžce taková desítka druhdy se vydělá a jak je důležito, aby se dostala do sucha. pod bezpečnou střechu, která vlastně byla zbu- dována k tomu jedinému účelu. A všech těch pánů snažně žádám, aby se ke všem partajím chovali stejně objektivně a neprojevovali nikdy opovržení, přinese-li malý člověk malý penlz. V našich pokladnách má býti měkce ustláno desítkám jako tisícovkám. Kdyby však přece šlo o důkaz, že i desítka není hodna opovržení, o vlastní zkušenost, tedy oznamuji, že každému kdo by tato moje slova pokládal za lichá a po šetilá, vyplatí se na prvního u kasy o dvace korun méně. Budou-li s tím pánové spokojeni. pak arci se podrobuji a uznávám, že pánové měli pravdu, když někdy se podívali na desltku přes raměno. Budou-li však se domáhati, aby jim bylo doplaceno, co jim dle jejich míněn náleží, povedl se mi důkaz, že i desítka stoji za kus práce a — za nějaký ten blanket. Moje úcta, vážení pánové l« Ypsilon.

Dva světy Napsal Aug. Eoz. M u žíí Školní budova byla stavení úzké, jedno- patrové; ležela jako nějaká smutná márnice v hluboké úžlabině mezi dvěma vysokými ná- vršími, po nichž táhla se vesnice, rozdělená touto hlubokou, těžko přestupnou roklí. Aby mládež z obojího dílu vesnice mohla se schá zeti ve škole, poštavili školu tu zde dole, nic se na to neohlížejíce, že stojí na věčném mo- čále a že se stane nezdravou bažinou celé ro- dině učitelově. Starý učitel, tichý samotář, byl dětmi požehnán. Měl tři chlapce a čtvero děv čat a žil podle toho, staraje se úzkostlivě, aby rodině dal sám jakés takés vzdělání a aby ne musil udělati ani krejcaru dluhu. Nejstarš deeři, Olze, bylo již osmnácte roků. Byla to dívka »předčasně duševně vy spělá«, jako lidě, kteří záhy vidí nahému ži votu do tváře a při tom v taji mnoho, mnoho přemýšlejí, a ona to byla, jež stála dnes jaksi bledá a nervosně vzrušená na pokraji lesa který počínal asi sto kroků za školou, dodávaje škole ještě osamělejšího a opuštěnějšího rázu.

Bylo letní odpoledne, schylovalo se již k ve- čeru; žár denní se ponenáhlu tlumil; ba zde dole, jakoby sluneční paprsky vůbec nikdy žádné moci nemívaly, vládlo příjemné, tiché Olga oblečena byla docela chudě a prostě, ale přece slušně, s přirozenou noblessou někte- rých dívek, jimž stačí prostě kartounové šaty modrá pentlička do vlasů. Nebyla krasavici — zvláštní bledost a síla planoucích očí vyznačo- vala ji a rozlišovala ode všech děvčat vesskýeh — a bylo patrno, že zde byl zárodek měkkýeh a kyprých tvarů, jimž bránil toliko tvrdý, chudý a smutný život, plný práce a odříkání, aby do plna nerozkvetly, jako květiny, nemající do- statek slunce. Kdyby bylo přišlo — ale musilo se to státi záhy, ba ihned — několik let, b I několik měsíců pohodli a blahobytu, bylo by i toto tělo rozkypělo v nádherné, kypré a plné tvary ženství, budicí závist a šílenou touhu Ale to se nestane nikdy, nikdy, a ona počne pozvolna odkvétati, než ještě zcela roz- kvete. Bylo to opravdové dostaveničko, jež zd ta mladá dívka vyčkávala. On byl studentem teplo.

synom zámožného rolníka ve statku, položeném tam nahoře přímo nad školou; a tak mladi lidé vídali se od dětství každodenně. Statek však vůči škole zdál se pyšným a pánovitým. byť i to nebylo v jeho úmyslu. Hoch práv dnes dokončil střední školu v blízkém městěa vracel se domů s vysvědčením. Celou cestu koval nejrůznější plány, jaké skládají všickn hoši toho druhu s toho dne. Osou téměř kaž dého plánu byla ona, střed celé budoucnosti odměna za všecky námaby ve studiích, o nichž se domníval, že jsou hrozná a nespravedlivá Ostatně nových studií se už nebál a téšil sen ně i na Prahu. S Olgou scházeli se zde, kdy koli přišel domů na návštěvu; pokaždé vykroči z vrátek dvora a postál chvíli před statkem Ona jej uviděla ze školy a on po chvíli vyše z domu, tak nevinně, jakoby šel na procházku Dlouhou oklikou zadem přikradl se až sem na pokraj lesa, kde už čekala Olga. Za žádnou cenu dosud nedovolila, aby se k ni znal pře lidmi. Až dnes, doufal, to všecko přemůže Dnes je již mužem, neodvislým od školn kázně a může pomalu mysliti již na budoucno se ženou.

Pozdravil ji a chvili jí tiskl ruku, vřele až tesklivě. Líce mu plály žárem léta i vnitřnín rozkypěním blaha, když jí podával bílou listinu své vysvědčení. »Bylo to zlé, Olo,« mluvil jedním dechem »Nevíte, co jsem vystál strachu. Obzvláště ten professor z dějepisu, už jsem vám o něm vy pravoval, ten se sápal nejvíc. Ale všecko do padlo šťastně. Teď jsem hotov, svobodný. Tam, mávl rukou směrem k městu, »už nemají moe nade mnou, pojedu do Prahy ! To je krok do života !« Hleděl na ni, kterak vážně se dívajíc, b jaksi ironicky se usmívajíc, poslouchá jeh mladistvé tužby a horování. »Věděla jsem to,« ozvala se posléze, jako by přece něco říci musila, »že maturitu udě láte.« »Jak jste že věděla ? Odkud jste to mohl věděti?« tázal se horlivě.

»Alo, můj bože,« řekla váhavě a jaksi vy hýbavě. »Přece nejste o nic horší než ti ostatní!a Ale usmívala se stále ironicky, jakoby si myslele zcela něco jiného; a myslela si vskutku, jak je on ještě dobrácky naivní a nezkušený — přece syn z takového statku nemůže propad nouti — o to se už jeho tatík u pánů profes sorů postarál »Ale, proč jste dnes tak smutná?« otáza se, zpozorovav konečně její vážnost a zamlklost, druhu jiného, než mlčení tak slavného oka mžiku. »Vy, Olo, se pranic neradujete. A týká se to přece nás obou ! Je to velký krok v naš lásce. Teď už se nemusíme schovávati spolu tady v lese, jakobyste se za mne styděla !e »Já se nestydím, ne, já se nestýdím,« op kovala ona výrazně. »No, teď už nejsem studentíkem, teďuž mohu k vám choditi veřejně. Jsme už oba velcí — mám na to právo. Myslím, že naš nebudou pranic namítati.« »Tatínek neví o ničem,« pravila určitě »Nezmínila jsem se mu dosud ani slovem.« »Tedy to udělám za vás já !« »To má ještě času. A což vaši rodiče?e A zase se tak ironicky usmívala. »Tatínek jistě svolí,« řekl trochu tišeji. »Maminka ho uprosí. A ne-li, co na tom ? Ne musí zatím nic vědět, a až vystuduju, nebude mně moci poroučeti. Jenom jestli vy budet čekati !« »Čekati? Já?« A hořce se usmála. Očekával patrně jinou, nadšenou odpověd. proto sebou teď živě pohnul. »Ale můj bože,« zvolal, »přece snad mohu doufati, že budete čekati! Ta léta utekou jako voda — čtyři, nejdéle šesto rokůtl« »Čtyři, šest roků,« řekla vážně, prohlou bivši hlas. »Čtyři, šest roků, « opakovalas smufně, jako člověk, který schválně bolest vy hledává. On se polekal, jakoby mu zamihalo náhle světlo nějaké hromničky před očíma.

»Jak to mluvíte divně, Olo — což pak mohu dříve něco podniknouti ?« »Ne, ne,« bránila se ona. »Vy mně neroz- umíte. Nežádám od vás ničeho. Ale jenoms vzpomeňte, jaký bývá osud těch, které tak dlouho čekají!... Tam ta naše industrielka ! . .« »Ale já přece nejsem takový, můj bože!« horlíl on. »Myslím, že jste mne za ty měslee už dost poznala!« »Ale teď je vidět, že vy mně nerozumite, docela mně nerozumíte! Vy mně nikdy nepo rozumíte, ani potom!... Ale vás se to netýká vy nejste vinen ničím. Takový mužský nen nikdy vinen. To ona měla míti rozum — jej je vina, její je trest !« »Trest — ne, jak to divně mluvíte ! — jaký trest? Já vám vůbec dneska opravdu ne rozumím.« »No, porozumíte brzy, no tak — taková ubohá důše čeká, čeká. Rok, dvě, pět, des roků. A dře ve dne v noei, jen aby mu ty pe níze sehnala. Je to tak smutné, já vždycky di nad ní a s ní nepláču. Ale říci jí to nesmím — ono by ji to snad zabilo. Takhle má, ubohá. aspoň věčnou naději. Nač ji o ni olupovat Ale nedočká se, nedočká !« »Víte vy něco o tom ?

»No, vím, tatínek byl v Praze. Mluvil s ním, navštívil ho. Za řeči, bez vyptávání, se to nejlíp pozná. Utrácí ty jej í peníze poc ho- spodách. To je její pot, krev, zdraví. To je kus jejího života — deset let — ba celý ži vot, protože potom co bude, to všecko bude je- nom živoření, mrtvola, která ještě chodí.« Mluvila rychle a rozhorleně, že se všeck zadýchala, a když umlkla, ústa se jí ještě ner vosně chvěla. Pokusil se klidně se usmáti. »U nás toho přece není potřeba, abyste vy k vůli mně tl pracovala.« »Vy jste zámožný, to já vím.« A zase se usmívala ironicky. »Ale právě proto, právě proto 1« »Ale ale, já vás vůbec nechápu, « řeklo náhle s plnou vážnosti. »Dosud nikdy jste ne- byla takovou. Vždyť toho není přece potřebi Ale já vím, ty verše, ty vám nemohou z hlavy

Ale už jsem vám přece řekl, že za to nemohu — knihu jsem sám skoro ani nečetl, když jsem vám ji půjčoval. »Nečetl, to vám věřím,« odvětila Ola, jakoby ji napadl bujný žert, dala se do neskro ného smíchu. »Po nebožtiku učiteli panenka se mi utrmácí — — vy jste to ani nečetl. Ale jiný to musí prožíti, to je ten rozdíl — to je ten rozdil!« »No, vy ne, vy přece ne,« bránil se jí. »Já ne, to máte pravdu!« A pokračovala, jakoby náhle někde v divadle deklamovala. »Pa- nenka moje, oči v práči i v noci šije, měsíe je-li.« Já ne, to ta druhá, industrielka, (řebas nebyla učitelovic. Já to nebudu, máte pravdu, já to nebudu !« »Olgo, vy jste dnes tak podivná, jakohysle měla něco zvláštního za lubem. A já se přece na to dnešní selkání tak těšil !e Olga utrhla větévku smrčí a jala seji prudee rozškubávati. »Eh, jděte, vy jste dítě,« řekla po chví váhavě, »Nerozumite životu, nerozumíte ješt ničemu.« »Já?« bránil se student. »To se mýlíle — to byste se podivila, co jsem se napřemýšlel.« »Napřemýšlel — dobrá. A co jste vymy- slil? Nenapadlo vás nikdy nie?« »A co pak ?« »No, že my dva, ku příkladu, se budeme musit rozejit !« 1 »0lo, to není možná. Proč se mnou tak žerlujete ?« »Jak jsme to prve povídali? Čekat, čekat na milého. No, a když čeká ! Pak to bývá ne- štěstím, vždycky neštěstím, buď jeho neb jejím »No, jak to, když se mají přece pořád rádi ?e »No tak, koukejte; ona čeká a dočká se.

»No tak vidíte « »A když se dočká, potom je stará a — — není lépe, když se nedočká? Je mu potom bře- menem, když se dočká! A když se nedočká — když on ji nechá sedět, jak se říká, propásla zatím nejlepší příležitost — mládí, které sejí už nevrátí. To mu obětovala-« ci »Pro bohad« zvolal mladík. »Olo, to vy tak smýšlíte ?e »Tedy počitejme! Nemám pravdu ? Za pět, šestí roků, co potom? Když pak bude pozdě ? !« »A což naše Jáska ?« »Ani nevim, zdali to je opravdu nějaká láska,« řekla ona tiše a trochu při tom zbledla. »Vy nevíte! Ale já vím ! Já vás budu do smrti milovat !s »Do smrti! To se to mluví! Kdybyste věděl, co je to, do smrti ! Kdybyste znal životl« i»A vy ho znáte, Olo?« píal se bojácně. »Ach, kdybych lak mohla a směla mlu- vitil U nás — — a tatínek a maminka jsou hodní lidé a mají se rádi a pro nás by život obětovali. A přece — — tady jsou ty knihy, romány, které nikdo nikdy nenapiše. To je taky socialismus, a nikdo o něm neví!« »Olo! Ale považte, co by bylo z naší lásky !« A div při tom nezaplakal.

»No mlčte, neplačte,« konejšila jej sama, cític, kterak se mu hlas tetelí. »To je divné — já děvče a musím vás konejšit. Musím být sil- nější. Vy máte dobré srdce — to vím. Proto jsem vás měla ráda a budu na vás do smrti myslet !« »Proč říkáte „měla ráda“? Cožpak teď už nemáte?« »Teď? Ach bože, kdybyste věděl, kdybyst věděl, co jsem doma zkusila l« »Ale vždyť přece je mně váš fatínek na- kloněn. Ještě když jsem k němu do školy cho- dil, měl mne rád. A často jsem s ním mluvil.« »Ano, my vás máme všichni rádi. Usmál se jako dítě, které lehtají. »Ale to nestačí k životu,« pokračovala ona vášnivě, jakoby se bála, že nebude miti dosti sil. »Což jste pranie nepozoroval ?e »No — nic. Já jsem pořád v městé. Musil jsem se učit. Ale vzpomínal jsem na vás. « »A zatím já — —« »A zatím vy — —« Hleděl na ni pátravě.

Teď si ji teprve všiml, jak je bledá a pře- padlá. »Co se to s vámi děje,« zvolal s bo- lestí. »Jste tak bledá l« »No nic, to zas přejde. Nespala jsem ně- kolik nocí. Přemýšlela jsem a modlila se. Ale teď už jsem za to taky silná « »Silná?! K čemu to ?« »No, abych vám to mohla pokojně říci pokojně to vykonat. Ale vy to pořád nechápete. My dva se musíme rozejít — na vždycky — —« dodala mírným, hlubokým hlasem. »To není pravda, Olo, to není možnál zvolal. A dýchal prudce, jakoby se dusil. »Musí to být, musí,« tvrdila ona houževnatě. »Tak rozejít, abychom, když se někdy potkáme, byli si cizí. Nesmíme si vadit v životě. Nechci vléci s sebou žádně břemeno, žádnou těžkost, žádnou mrtvolu, jak se povídá v nějaké knize. Abych se mohla směle podívat do očí vám i každému. To přece mohu — ne?le »Olo,« řekl on klidně, ale byl bledý jako plátno. »Odpovězte upřímně, božskou pravdu Co to se mnou děláte! Vy máte jiného!« Mlčela, jenom rty se jí nervosně chvěly. »Vy neodpovídáte. Je to teda pravda,« zasténal. »A já se na dnešní den tak těšil!« Cítila zase to jeho sobectví mládí — — protože jemu byl dnešní den svátkem, myslil že nemůže a nesmí býti nikde hoře ani skla mání. »Myslil jsem si vždycky: budu se učit budu se tak učit, abych byl brzy pánem všecko vám složil k nohám,« zahoroval. »I to je cizí, vyčtená fráze,« pomyslila si Ale pravdu v tom řekl: Až bude »pánem« Ptal se tiše: »A kdo to je? »Znáte ho přece,« řekla téměř šeptem »Učitel Řapík. Učinil tatínkovi nabídku.« »A vy.?« Visel jí očima na rtech. »Já řekla: ano a »Co jste to udělala!« A opravdové slzy zasvitly mu v očích. »Já jsem tady dnes naposled. Vyklouzln jsem polají z domu. Nemám už práva, my