ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 b1bebd70-8f0c-11dd-8447-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 29 celkem · entity: person 84, place 20, org 3, work 3
1 masthead
23. února 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „ Národních Listů k č. bo.
3 masthead
Patisk vyhrazen.
4 masthead
Strana Ir.
Ir
5 masthead
OBSAH.
6 article Ypsilon: . . . ..
Ypsilon: . . . .. Ve výčepu. Mörike Edv.: . . . Sestry. Henri de Régnier: „ Portrét hraběnky Alvenigo. Marya Konopnicka: K zemi. „Ostrov blažených. Souchoti- Altenberg P.: . . nářka.
Mörike Edv Régnier Alvenigo Souchot Altenberg Marya Konopnicko
7 article Ve výčepu.
Ve výčepu. Než rodinná výprava za vedení otce Ku- licha vstoupila do místnosti u Čejků, zdál se, že pianista ve výčepu je právě v nejlepším a že hodnou chvíli potrvá, než ho prsty oboli nebo ho někdo ukrotí, aby klavíru dopřál zas na chvíli odpočinku. Hřměl ještě plnou zuři- vostí, když vstoupil Jindřich Novák s Nanyn- kou, a pianista dokonce se domnival, že láka- vým pochodem svým tento párek milenců do- vnitř přivábil. Ale když vstoupil otec Kulich, známý u Čejků vysedálek, a když všichni čtyři noví hosté zasedli k jednomu stolu, z čehož bylo zjevno, že náležejí k sobě, vztýčil pianista hlavu, podíval se skrz okuláry zvědavě na spo- lečnost a několika takty rázem svůj koncert ukončil, skladbu v polovině přetrhl, celé tricsi daroval. Bylať to událost, aby se Kulich objevil takovouto garniturou! Nikdy sem nechodil se ženou. Ale aby příšel s ženou, s dcerou as nějakým mladým, u Čejků naprosto neznámým člověkem — vše to znamenalo něco zcel mimořádného.
Čejka Novák Kulich Nanyn Kulich
8 article
Pianista umikl a vzchopil se; bylo zřejmo, že tu nastává jeho „pád“. Neboť ačkoli za své výkony koncertní byl poukázán na dobročin- nost hostí, na krejearové a jen ve vzácných případech šestákové odměny, byl ve „svém výčepu taky jakýmsi obřadníkem, skoro polo- vičním domácím pánem, který činil honéry jmé- nem podnikatele Bryndala. Vítal denní hosty seznamoval se velmi nenuceně s novými, čerstvými. Rozumí se, že z těchto výkonů vy- plývaly proň jisté požitky. Ten onen dal mu připiti, kdosi ještě štědřejší nabídl mu dout- ník, a leckterý mecenáš docela vynikající po- ručil mu časem i večeři. Za to arci pan ka- pelník — jak mu říkali — měl krom pilné hudby taky jiné povinnosti, které v jeho očích vyrůstaly na práva. Za rozčilených a nekon- čících debat hostí o čemkoli býval volán za rozhodčího a v rozepřích a hádkách za smír- čího soudce. A jestlíže ani jeho výrok nadobr neutlumil spor nakvašenců, pak přisedl ke svému nástroji a spustil skladbu tak divokou. že přecházel sluch i zrak. Tímto olejem kro- tival koncertní mistr Padevět vzbouřené vlny veřejného mínění u Čejků.
Padevět Čejka
9 article
Výčep ztichl, když se pianista přibližil ke stolu Kulichovu, a všechny zraky byly upřeny k novému čtverlistku Kapelník Padevět podal tatikovi ruku „Dej Pánbůh zdraví, pane Kulichu, Však jsme vás už nečekali. „No, no,“ potřásal mu Kulich rukou. „já jen tak na minoutku ještě, tuhle s manželkou aby se trochu nedělně vyvětrala. Vlastně jdem na procházku. Naši Nandu snad znáte? A tuhl náš jeden tuze dobře známý pán. Vypijem skl a zas půjdem. Zdvhl sklenici, podal kapelníkovi a řekl „Na všechno dobrél „Na zdraví rodiny!“ odpověděl pianista Ofoukl pěnu a vzhledem k neznámému společ- níku Kulichovu připil mírně, střídmě, aby osvědčil dobrý mrav Postavil „sklo“, načež se obrátil se zdvo- řilou průpovědí k matce Kulichové a s něja- kým zalichocením k Nanynce. Na Nováka zatím netroufal. Nevěděl, kudy na něj.
Kulichův Padevět Kulich Nanynka Novák
10 article
Rozhovoru planistova použíl otec Kulich. aby se vzchopil a šel potřást rukou známým stolovníkům. Tuto zdvořilost opláceli mu všichni poctění velmi vlídným, úslužným vítá- ním. Kulich sám byl jim zjevem obvyklým. Ale že dnes přicházel s celou rodinou, jako je náčelník a přednosta, a že přiváděl mimo to neznámého pána, činilo ho vznešenějším, váže- nějším. Krom toho byli všichni zvědavi, c a jak? A tatík Kulich, jda od známého ke zná- mému, promlouval přitlumeným hlasem: „Manželku jsem ssebou vytáh'. Pořác sedí doma jak barnabitka, nikam nepřijde. — Naudu jsem vzal s manželkou. Taky holka málo užije — tak říkajíc jak šedivá sestra Celý týden se moří v šití — ať má taky ne- Otec Kulich se díplomaticky odmičel Tušil, že sousedům od Čejků nezáleží tal tuze na jeho manželce a dceři, ale že všechne jejich zvědavost se upírá na průvodce Nanyn- čina. Lahodila mu pozornost celého výčepu. misně ji prožíval. A když se tázavých pohledt nabažil, schýlil hlavu a pronesl kostrbatým šeptem k nastaveným uším: „Jako ten pán? — To je dobrý přítel naš rodiny. — Pan Novák, učitel.
Kulich Tušil Čejka Novák
11 article
Sklonil se ještě níže a dodával- „Tak říkajíc školní ředitel.“ Nikdo z naslouchajících už nehleděl n Kulicha; zřaky všech znova zaletěly ke stolu. za nímž seděl Novák. Kulich pásl se na účinku svých slov sděloval mumlavě dále: „Totiž, má to na cestě. — Leží to někd u magistrátu a v radě. — Znáte to, tam si daj se vším na čas. — Ale do vagac to bude mi v hrsti. Dostane vlastní školu a nejspíš natu- rální byt. Ale je mu to k přání. Je to náramn hodnej člověk. Vědomej! Co promluvi, jakoby čet z knihy. Radost poslouchat!“ A v duchu si myslil Kulich: Teď to víte křeni! Dívejte sl Bylo patrno, jak se všem posluchačům p sdělení Kulichově ulehčilo, jak napjetí povo- lilo. Vída Kulicha! Jak se dostal k takovému pánu!. Tím Kulich vyřídil, co vyříditi chtěl. sáhnuv ještě po šňupci, jejž mu kterýsi krmot nabízel, vracel se důstojně k svému stolu. děli.
Novák Kulich Kulichův
12 article
Novák tušil, ba, neomylně věděl, že je n tu chvíli cílem všech očí, ale tvářil se, jakob nic nepozoroval, A maje taky svou politiku jak odraziti všetečné pohledy, obracel se víc k matce Kulichové než k Nanynce a zahovoři se i s kapelníkem Padevětem. Dávno již nebyo v takovém lokále, ale ovzduší výčepu nebyl mu cizí. Kdysi, jako mladý kandidát, kterému bylo šetrně počítati s každým krejcarem, cho- díval do různých výčepů na laciné obědy. Zku- šenější kolegové ho seznamovali s těmito pra- meny hospodářskými, nalézajíce vždy nové levnější, nebo se štědřejšími porcemi za stejný peníz. Avšak za léta, jež uplynula od oněc počátků pražského života, odvykl Novák na- dobro takovýmto hospůdkám s obecenstvem velmi různorodým. Dnes vyhověl vyzvání otce Kulicha, nechtěje hned první jeho přání odmítnouti, ale teď si umiňoval, že budoucně se vymkne.
Novák Kulich Nanynka Padevět
13 article
Jakoby četla jeho myšlení, pronesla Na nynka potichu, aniž při tom na Nováka hle- „Vám tu není příliš volno, viďte. To tati- nek má takové nápady. Kdybyste byl jen slov řekl — — „Nic nevadí, Nanoušku,“ odpovídal ste- ným způsobem Novák. „Chvíli posedíme, do- pijeme, a zas půjdeme. Nač tatínkovi rados kaziti.“ Otec Kulich, vraceje se od stolu denních hostí, zastavil se u pianisty, podal mu vir- žinko, a pak přisedaje ke stolu řekl „No, tady jsem. Teď nám pan kapelnil zahraje něco pěkného, a pak se zdvihneme, abychom vašnostu nezdržovali. Povidal mně kapelník, že jako vašnosta rozumí hudbě — hledá tam něco zvláštního. Jináč — to snad vašnosta zná — je zdejšímu publikum všechno jedno, jen když do těch klapek břinká. — Ale není on Padevět špatný muzikant. Měl na to konverzátorium, varhanickou školu, ale roz- um neměl, a hloupá ženská ho strhla. Utek s jednou šenkýřkou, měl pro to opletačku se soudem, málem že to neodseděl, a bylo po ka- riéře. Už ho na školu nevzalí. Kde pak dnes moh bejt! Kapelníkem u vojanskejchl“ Pan Padevět skutečně se probíral partesy. jež choval ve zvláštní příhradě ve výklenku za klavírem a po nichž sahal jen ve zvlášt- ních případech. Jinak hrál stále z paměti a byl pianistou velmi obratným, jako mnohý z jeho kolegů, kteří se svým uměním zapadají na konec do krčem a nočních kaváren. Našel, co hledal, rozestřel noty nad klavia turou a po několika úderech, jimiž se dožadoval ticha, rozehrál směs z Fausta.
Novák Padevět Faust
14 article
Hluk ve výčepu ztichl, všichni pozorně naslouchali. Sám výčepník Bryndal umlkl. opřel se o pažení dveří a hleděl střídavě na pianistu a zas ke stolu Kulichovu. Ať si nový host poslechne, jak se u něho hraje! To neni žádný šumař. To je muzikant, jakého v každém výčepu nenajde. To je jeho kapelník Pade- vět! V tom okamžiku umiňoval si Bryndal. že po skončené hře přinese Padevětovi mimo- řádnou odměnu: smažené jelitko se zelím. Je masopust, ať taky užije dobrého- Padevět vědom, že mu naslouchá znalee hrál s citem. Na jeho tváři ležel teď docela jiný výraz než prve, když vytloukal řinčivý všední pochod. Skoro cosi jako pohnutí, Snad se vmýšlel ve své počátky, snad nad ním ševe- lily někdejší jeho sny, když ještě horoval o sku- tečném umění a v duchu stoupal ke slávě umě- lecké. Opájel se vlastním výkonem a již nehle- děl přes noty na Nováka, co tomu říká, ba již nehleděl ani do not. Našel v paměti každý tor a nadšenou svojí hrou mírnil a zastíral vady nástroje, který byl uvyklý vítěziti u poslu- chačů jenom nezřízeným hřmotem. Nanynka, která taky časem chodívala do divadla, znala Fausta. Když tež zazněla písen Sieblova, sklonila hlavu. Z té písně zvučelo k ní vše, čím srdce přetékalo ode chvíle, kdy Novák práh příbytku jejiho překročil. N pestrý ubrus před ní kanuly jí slzv. Otec Kulich přestal kouřit a položil dout- ník na okraj stolu. Stakramentský Padevět! — Matka Kulichová seděla jak zařezaná, s oči- ma upřenýma na pianistu, jako socha v pa- noptiku. Ani nemrkla.
Kulichův Padevět Novák Nanynka Faust Kulich Stakramentský Padevět Kulichová
15 article
Novák opíral hlavu o levici, přemýšle o tom, co mu o Padevětovi řekl Kulich, a byl mu litostivo. Zdálo se mu, že rozumí tomuto pokoutnímu virtučsovi, který se dávno raz- loučil se vším, več pro budoucnost doufal, utrácí před těmito posluchači zbytky svého někdejšího jmění. Padevět skončil, sňal okuláry, sklonil hla- vu a čístil skla. Při tom, kryt rozestřenými notami, přetřel kapesníkem taky oči, v nichž ho pálilo. Novák upřímně zatleskal a tím vyvolnl hlučný potlesk ostatních posluchačů. Jindy Padevět přijímal potlesk svého obecenstva jako povinný hold, na němž snad mu již ani nesešlo. Ale teď, dobře věda, odkud první za- tleskání zaznělo, pozdvihl se s lavičky za kla- vírem a uklonil se vážně a vděčně jen jedi- ným směrem. Ke stolu, u něhož seděl Novák Jemu jedinému, Novákovi, svědčil tento dík za uznání. Ach. myslil v té chvíli, kéž by sem chodili samí takoví posluchačil Ale bylo na čase, že se ukončíla tato mezihra. Neboť pojednou ozvalo se z ulice skotácké zavřískání, jekot, bezuzdný smích, do výčepu vpadly tři nebo čtyry maškary Maškary prabídné, v kostýmech z poslednicl půjčoven. Mířily asi do nějaké reduty buď na ostrov Střelecký nebo na Velké Benátky konaly cestou zastávky ve výčepech a krč- mách, aby se uvedly v náležitou náladu maso- pustní, než dojdou cíle. Pozprnost hostí Bryndalových obrátila s k těmto novým zjevům, a to byl příhodný oka mžik, aby se Novák zdvihl a zaplatil. Všichni čtyři oblékli se rychle. Novák popošel ke kla víru a položiv šetrně na talíř ubrouskem po- krytý několik desetníčků, podal pianistov Kapelník Padevět uchopil pravici Nová- kovu oběma rukama a beze slova dlouho j tiskl. Zatím Kulich se loučil s kamarády u sto- děla:
Novák Padevět Kulich Benátky
16 article
ruku. lu „denních“. Matka Kulichová s Nanynkou čekala již u dveři Když za hluku, způsobeného příchoden naškar, odcházel Novák, povstali všichni zná- mí Kulichovi a ukláněli se mu. A když spo- lečnost Kulichova procházela dveřmi z vý- čepu, Novák poslední, tu pan Padevět rychle sedl na svou lavičku a z nitra klavíru zaznělo za odcházejícími bouřlivě a s pedály: Dlouho buď zdráv — Dvéře dopadly, ale pozdrav Padevětův opakoval se. Na tiché ulici přitulila se Na- nynka k Novákovi a zašeptala „Díky Bohu, že přišly ty maškary. Mobli jsme v tom zmatku uniknout. — Nehněváte se, Jindro? že vás tam tatínek zatáhl?“ „Naprosto nehněvám, Nanoušku. Viděl jsem zas něco, z čeho jsem dávno vyšel. Člo- věka chvílemi až zamrazí. A každý z nás mohl být na jeho místě. — Nanynka hned neporozuměla Otec Kulich, vedoucí rytířsky choť, do- honil teď párek mladých a volal k Novákovia „Tak jsme se tam podívali — a teď za přišly jiné maškary — s těma to může špatně dopadnout. Ty si uženou opici, než dojdou. kam chtějí, a pak je sebere policajt. A co ří- káte našemu kapelníkovi? Chlapík. co? Tako- vého nemají v každé hospodě. Ale taky si u nás přijde na pěkné šestáky. Neučil seto nadarmo. A obraceje se k choti řekl: „Tak támhle na roh Karlova náměstí do- provodíme vašnostu a pak zahnem domů. matko. Já ti rozumím — máš už starosti Vždyť je masopustí“
Kulichová Nanynka Novák Kulich Kulichův Padevět Padevětův Jindra tichý ulice Karlov náměstí
17 article Sestry.
Sestry. Napeal Eduord Mörike. Přeložil Oldřich Novotn My sestry doč, mny krásky. jsme stejny todří svo jak vejce nebývá s vejcem, ni hočzda se hvězdou. My sestry dvě, mvy krásky, svůj světlehnědý vla jen vcop si spleteme jeden a kdo rozezná násl My sestry dvě, mty krásky. šaí stajný míodme, dloň o dloni chodíme o niváeh a spolu zpíváme. My sestry dcě, my krásky nit stejnou napředlem. při jednom kuželi tkdhnrnne spot v jedno lože jdem. O zestry dvě, vy krásky. jak zvrátilo se vše, jednoho miláčka mát a po pisničee jel Portrét hraběnky Alvenigo. Napeal Henri d e Régnia r. Přeložll Frantine Turnovský. Nemiluji mnoho nových známých, takže mojí první nyšlenkou, když jsem zpozoroval hraběte de Valvic, jemuž jsem byl včera při dinen představen, bylo, vyhnouti se setkání s ním, abych s ním nemusil hovořiti. Ne že by se mi nelibil, ale potřeboval jsem se na chvili soustřediti, bych se lépe těšií z moc- ného dojmu, který na mne učinily akvarely kresby malíře Hurtanta. Právě v pozadí síně, v níž bylo vystaveno tak neobyčejné díl mladého malíře, byla široká pohovka, jež by byla velmi vhodná k odpočinku a přemýšle- ní, tím spíše, že malá síň byla na sklonku dne téměř prázdná. Tento nedostatek návštěvníků to ostatně byl, jenž mi činil vyhnutí panu de Valvic ob- tižným. Bylo však příliš pozdě. Spatřil mne kráčel ke mně. Hleděl jsem na něj, jak při- chází. Byl to muž padesátiletý, našedlých vlasů, elegantní postavy a příjemné fysiogno- mie. Jeho tvář byla úhledná, ale poněku usoužená. Pan de Valvic byl asi nervosní citlivý. To prozrazovaly jeho příliš jemné, pří- liš dlouhé ruce, neklidné a smutné oči, ale tato nervosnost byla asi udržována v rozum- ných hranicích dobrou stavbou statného těla.
Mörike Novotn Alvenigo Valvic Hurtant Přeložll Frantine Turnovská Napeal Henri d e Régnia
18 article
Po prvních, obvyklých hovorech mi pan de Valvic pravil: — Miluji velice tyto Hurtantovy akva- rely; jeho květiny jsou půvabné. Pohleďte na tuto kytici macešek; jejich uspořádání, barva. jsou rozkošné. Díval jsem se na obraz, jejž mi pan de Valvic označoval koncem hole. Byl to oprav- du kus vybraného umění. Ten Valvic mě) vkus. Dalo se s ním rozprávěti. Přistoupil jsem na jeho úsudek. Hurtantovy květiny s mi ovšem libily, ale dával jsem přednost jeho pohledům na Benátky. Byla tam zákoutí prů- plavů, opuštěné laguny, průčelí starých palá- ců, provedené velmi pravdivě. Dlouho jsemje pozoroval. Probudily ve mně kouzlo, jímž opřádá tajemné město mého ducha. Vychva- loval jsem je panu de Valvic. Poslouchal mne mlčky, pohrávaje si poněkud netrpělivě s holí. Pojednou mne přerušil — Ano, ano, vím... Hurtant se na to dobře díval... ale, raději se vám přiznám. že vše, co mi připomíná Benátky, mi je ne- snesitelné . Zadíval jsem se nedůvěřivě na pana de Valvic. Byl bezpochyby jeden z těch snobů kteří, protože jiní snobové se zamilovali, na- prosto ho nechápajíce, do čarokrásného mě- sta, zakazují si, přiznati jeho krásu a přeplá- cejí utrhačným snobismem obdivující snobisn svých sourodých; a již jsem chtěl ukončiti rvčhle hovor nebo ho převésti na území spo- lečenských banálností, když v tom pan de Valvic pokračoval: — Ano, vše, co mi připomíná Benátky. mi je trapné... ale nedomnívejte se, že jsem rovněž nemiloval jejich „campi“, jejich prů- plavů, jejich zvonic, jejich paláců, zahrad, je- jich lagun, jejich hluku, jejich ticha, ba i je- jich prachu. Pobyl jsem tam dlouho v době.
Valvic Hurtantův Benátky
19 article
kdy Benátky nebyly ještě moderním letním pobytem. Mám tam dokonce palác, krásný starý palác, jejž možná znáte, palác Alvenigo- ano za Saint-Aloise, na mrtvé laguně, palác jenž mi byl odkázán přítelem, přítelem, je- hož příběh vám povím, budete-li chtít naslou- Pan de Valvic usedl na pohovku místno- sti nyní úplně prázdné. Učinil jsem rovněž tak Kolem nás zdály se květiny Hurtantovy vad nouti ve svých rámech a benátské akvarely stávaly se tajuplně noční. Po chvíli mlčení pokračoval pan de Val vic takto: — Přítel, o němž vám budu vypravovati se jmenoval Lucien Dambrun a seznámil jsem se s ním na své první cestě do Benátek. Teh- dy byl jsem pětadvacetiletý. Dambrun byl něco starší mne a náš svazek stal se záhy do- sti důvěrný, abychom se po návratu do Paříže i nadále stýkali. V tomto období svého života žil jsem velmi samotářsky. Hnusil jsem si spo- lečnost, takže, když mi Lucien Dambrun vy- ložil svůj nový záměr, jít strávít celý rok do těch Benátek, na něž jsme si zachovali tal pěknou upomínku, a když mi navrhl, abych ho tam provázel, ochotně jsem přijal. Odjel jsme tedy společně a usídlili jsme se, co nej- lépe jsme mohli, v nábytkem opatřeném příbyt- ku, jejž jsme si najali a jehož okna vedla na Velký kanál, hotovi těšiti se dlouho ze slastí benátského života.
Valvic Hurtantův jít Val Dambrun Benátky Teh Paříž Alvenigoano za SaintAlois
20 article
— V té době nebyl jsem tím, čím jsem dnes. Toliko soustavnou a neústupnou vůli dosáhl jsem moci nad svými nervy. Ve svém mládí jsem byl velmi citlivý a pány mými byly ony. Byl jsem vydáván v šanc záchvatům po- chmurné zádumčivosti, rozjařenosti, zvláštn sklíčenosti, obrazotvornosti, všemu rozdráždě- ní a všem ochablostem nervovým. Také spo- lečnost takového hocha, jako byl Lucien Dam- brun, nebyla nikterak povolána k tomu, aby vyrovnala tyto náladové přeháňky. Byl to neobyčejný a citlivý duch, ale bizarrní a p- někud rovnováhy postrádající. Jsa zamilová do minulosti, byl stejně lákán metafysickými záhadami. Jsa milovníkem bibelotů, měl rov- něž velmi mocnou zálibu pro nadpřírozené. Mísil učenost s mysticismem, zajímal se o ně- jaký historický bod a byl pln nadšení pro ně- jakou filosofickou theorii. Bylo v něm cosi nestálého a neklidného. Míluje život a roz- koš, byl šílený po fantastických povídkách děsných historkách. — Po několika měsících jsem poznal, že vliv, jejž Lucien Dambrun na mne měl, je ža- lostný. Pobyt v Benátkách rovněž přispěl. V víte, jakou moc má jejich ticho, tajuplnost, ba i samo seskupení, podnebí, všecka romantick snivost, kterou v sobě chovají, nad duší, ja- kou horečku a jakou chorobnost do ní potai vloudí a vy pochopíte, jak nepatrně byl jsem šchopen brániti se proti tomuto záhubnému moru. Moje vůle se ponenáhlu rozpadávala, takže jsem musil dovolávati se všeho toho, c mi zbylo z energie, bych učinil nutné rozhod- nutí, opustiti totiž co nejrychlej. Benátky uprchnouti před jejich nebezpečnými a slad- kými čáry.
Dam Lucien Benátky
21 article
— Když jsem Lucienu Dambrunovi sde- lil svůj úmysl, nenamítal proti němu ničeho. ale když jsem se snažil přesvědčiti ho, že ži- vot, jejž jsme vedli, nebyl ani pro něj příznivý. téměř se rozlobil a řekl mi dosti suše, že ne- jen nemá chuti vrátiti se se mnou do Paříže ale že má v úmyslu usídliti se navždy v Be- nátkách. Právě objevil palác na prodej. Chtěl ho koupiti a usídliti se v něm. — Rozešli jsme se dosti chladně. Nějaký čas po svém odjezdu obdržel jsem však dopis od Dambruna. Koupil palác Alvenigo a za- bývá se opatřováním nábytku. Benátská ve- tešnictví oplývala tenkrát ještě výhodnými nahodilými koupěmi. Bylo by mu snadné při- vésti ho do takového stavu, v jakém byl za doby krásné hraběnky Bettiny Alvenigo, níž mluví Casanova a o níž našel — pravil mi — v archivech zajímavé dokumenty. — Zatím, co jsem se pokoušel uklidniti pravidelným a hygienickým životem své roz- rušené nervy — a potřeboval jsem k tomu víc než dva roky — obdržel jsem častokráte o Dambruna zprávy. Opravy paláce Alvenigo postupovaly. Dambrun našel v něm pod omit- kou, jež je kryla, staré kresby a u obchodníků s uměleckými věcmi našel mnoho předmětů nábytku, jež náležely kdysi Alvenigům. Vy- pravoval mi o jistých nálezech, jež bylv opravdu vzácné. Tak v Padově koupil celé zařízení z lakovaného dřeva, jež bylo kdyst zařízením pokoje krásné hraběnky Bettiny jež neslo její znak a začátečni písmena jejího jména. Rovněž vyslidil toilettní soubor téhož původu. Rovněž v archivech nalezl policejní zprávu, jež vypravovala, že hraběnka Alve- nigo byla unesena nějakým rakouským pá- nem a že nikdy nebyla nalezena její stopa. Po- licejní úřadník přičítal toto zmizení ďáblu, ne- boť hraběnka páchla čarodějnickou hranici zaměstnávala se velice kabalou.
Dambrun Alvenigo Casanova Bettina Paříž Be Padova Alve
22 article
— Ale to nebylo vše. Dambrun dokonc objevil portrét hraběnky Alvenigo, malovaný Longhim. Popisoval mi ho se zálibou. Byla zo- brazena v maškarním šatě, v batuě z černého satinu, držíc v jedné ruce růži a v druhé bi- lou škrabošku z lepenky. Slíbil mi, že mi po- šle její fotografii. Pan de Valvic se na okamžik přerušil potom pokračoval s povzdechem — Nikdy neměl jsem spatřiti toho port- rétu, ani, bohužel, uzříti svého ubohého přítele Luciena Dambruna. Okolnosti, u nichž je zby- tečno prodlévati, mne přiměly k odjezdu na dlouhou cestu do Indie. Předsevzal jsem si. že budu vzdálen osmnáct měsíců. Po celou dobu své nepřítomnosti neobdržel jsem o Dambruna žádné zprávy. Jeho mlčení mne udivovalo pouze na polo a nepředpovídal jsem si proto nic nepříjemného. Můj přítel pokra- čoval asi v tom způsobu žití, jejž miloval a jehož se, musil-li jsem se z něho já vyprostiti. nepomýšlel zříci, protože v něm nalézal roz- koš a protože se nezdálo, že by jím trpěl. Jsou bytosti, jež mohou žíti v nervovém napětía jež v něm zachovávají jistou rovnováhu, již jsem nebyl schopen. Dambrun byl bezpochyby
Alvenigo Longhi Valvic Dambrun Indie
24 article
Y psilon.
25 article
zatím, co jsem probíhal indická města, ne- ustále v Benátkách, zaujat týmiž chimérami a zamilován do stínu své půvabné hraběnky Alvenigo. Proto s bolestným překvapením na- lezl jsem pří svém návratu z cest dopis, který mi oznamoval Dambrunovu smrt. Tento do- pis, psaný jeho pařížským notářem, mi také sděloval, že Dambrun ustanovil mne závětí dědicem paláce Alvenigo a dosti objemného denníku, psaného jeho rukou, jejž uschoval pan Leblin k mé disposici.. Pan de Valvic zmlkl. Chvíli zdál se vá- hati, má-li pokračovati ve svém vypravování. Konečně se přemohl a pravil: — Teprve při čtení denníku pochopi jsem, co zavinilo smrt mého ubohého přítele. Ano, Lucien Dambrun zemřel z Benátek, z je- jich kouzla, tak neblahého pro ducha, jako byl duch jeho. Ony vznítily v něm subtilní ší- lenství, jehož postup zaznamenával den ze dne na děsivých stránkách, jež jsem měl pře sebou. Neboť můj ubohý přítel Dambrun ze- mřel v onom paláci Alvenigo šílený. Jeho chorobná obrazotvornost uvedla do něho stín. jehož přítomnost působila ponenáhlu na jeho rozum smrtelně. — Řekl jsem přítomnost, neboť pocitem přítomnosti, nejprve neviditelné, počala jeho nemoc. To jevilo se nejdříve dojmem, že není ve svém obydlí sám. Někdo se v něm dnemi nocí potuloval. Tisíceré nevnímatelné přízna- ky spojíly se pro něj v tajnou jistotu. Vše předpovídalo formace přízraku. Ponenáhlu rýsovaly se obrysy... Ech! S počátku to byla pouze neurčitá pára, tvar ještě na nejzazších hranicích snu a skutečnosti, průhledný a ne- hmatatelný stín. Ano, to vše je přesně zane- seno v sešitech Dambrunových ... Pan de Valvic učinil soucitný posuněk.
Alvenigo Dambrunův Leblin Valvic Dambrun Dambrunový Benátky Alvenigo
26 article
— Vytušil jste, co následovalo? Ubohý Dambrun byl přesvědčen, že onen přízrak je přízrak hraběnky Alvenigo. Tak vykládalsi můj přitel postupné objevy nábytku, patřivší- ho Benátčance, předmětů nesoucích její mo- nogram. Tajemnou a skrytou záhrobní vůl dala se také předejíti svým portrétem. Dříve než se vrátila obydliti palác svojí nadpřiroze- nou přítomností, chtěla se jaksi uvázati v nové jeho držení svým obrazem. Patřil jí znovu. Halucinací stíženým očím Dambrunovým je- vila se v něm den ze dne skutečnější, téměř živoucí. Nyní sklouzal její krok s lehkým še- lestem po dlaždicích; tou měrou, jakou se nezvyklá návštěvnice zhmotňovala, tou mě- rou stával se přízrakem Dambrun, jenž se rozpouštěl, vypařoval, mizel . . Pan de Valvic vstal.
Alvenigo Benátčanka Dambrunův Dambrun Valvic
27 article
— Ano, je to úžasné. Tak, hleďte na pří- klad, jistý úkaz mezi jinými... Dambrun se jal každodenně vážiti a jeho váha se každo- denně zmenšovala. Všechny tyto váhy jsou za- znamenány v jeho denníku. První příznak to- ho úkazu objevil se mu při vstupování do gon- doly a dospělo to tak daleko, že loďka se pod jeho nohama stěží zakymácela. A přece se necítil nemocen. Zemřel na nepozorovatel- né zmenšení své bytosti... Lékaři poznali. neboť jeho náhlá a bez vysvětlitelných příčin nastavší smrt zdála se podezřelou, na vlastni oči, že všechny orgány jsou neporušené .. Měl jsem v rukou protokol. Viděl jsem lékaře kteří byli zavoláni, neboť jsem šel do Bená- tek. Vyptával jsem se sloužících v paláci Al- venigo, sousedů, gondolierů. Nikdo nepozo- roval nic neobvyklého. Jediné jsem v paláci marně hledal portrét hraběnky Alvenigo, ten portrét, malovaný Longhim, jejž mi Dambrun úzkostlivě popsal. Nebyl snad nikdy jinde než v obrazotvornosti mého ubohého přítele nebo ho ďábel odnesl, jak to poprvé učinil, jak se říká, s jeho modelem? Chi lo sa? Pojďme. Zavírá se. Ten Hurtant má opravdu talent. ale nyní víte, proč nemiluji jeho pohledů na Benátky.
Al Alvenigo Longhi Bený Benátky
28 article K zemi.
K zemi. Napsala Marya Konopnicka. Z kníhy „Na normandském pobřeží přeložil K. V. Rypáček. „Oho! Bude zle, neboť židovky! s kroutí!“ hovořila s večerem naše hospodyně, hledíc na neklidný let pobřežních lašťovek. A ony se opravdu kroutily, slétajíce se a rozptylujíce se hlučně, chvatně a houfně. Černá jejich péra tu se noříla do vody. tu do rozervané, setmělé červeni západu, pod níž se vlnilo a přelévalo s hluchým šumem snědé, rezavě skvrnité moře. Ještě ani nepohasly ty bouřné červánky. když tu od východu šly nad nimi těžké. skoro černé mraky a utlumivše zbytek den- ního jasu, utkvěly nad světem jako nízká, tísníci pokrývka. Hned také nastala časná a parná noc, tak parná, že v malých rybářských jizbách těžce dýchali i při otevřených oknech. Zdálo se, že co chvíli se rozlijí blesky a začne dělostřelba bouře. A také bylo v mracích slyšeti co chvíli hrozné vrčenía hluchý, tu se přibližující a tu se vzdalující lomoz. Bouře však nepřišla.
Marya Konopnick Rypáček západ
29 article
Za to zrovna o úsvitě vyrazil mohutný východní vítr. udeřil do mračen, rozbil je, udělal mezi nimi úzkou trhlinu, plnou ble- dého světla, pod níž na daleké rozvěji tem- ného a skoro granátového moře rozlilo se jakoby jezero, chvějící se živým stříbrem. Byl to obraz jen jediné chvíle, poněvad se hned za oním rozjasněním přihnaly těžké a stále Houstnoucí mraky; ale i ta jediná chvíle stačila, aby na pruhu třesavého světla spatřili velkou loď, která protínala namáhavě pruh, míříc ke břehu. Potom spolu s pruhem náhle pohasla a pohroužíla se do rmuti bouř- livé tmy. Ale proti vichru východnímu jal se k sedmé hodině douti a bouřiti silný vítr západ- ní. Z počátku šlchal moře krátkým a hněvi- vým fičením, vyrážeje vlnící se hlubinyv ostré, hranaté a bílé spěněné hřebeny, které vyskakovaly do značné výše Potom, když se vzmohl k neobyčejné prudkosti, hnal vlny na vlny, kupil je, srážel a házel jimi jak, že se v moři rozezmítaly