1
masthead
23. února 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „ Národních Listů k č. bo.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
6
article
Ypsilon: . . . ..
Ypsilon: . . . ..
Ve výčepu.
Mörike Edv.: . . . Sestry.
Henri de Régnier: „ Portrét hraběnky Alvenigo.
Marya Konopnicka: K zemi.
„Ostrov blažených. Souchoti-
Altenberg P.: . .
nářka.
Mörike Edv
Régnier
Alvenigo
Souchot
Altenberg
Marya Konopnicko
7
article
Ve výčepu.
Ve výčepu.
Než rodinná výprava za vedení otce Ku-
licha vstoupila do místnosti u Čejků, zdál
se, že pianista ve výčepu je právě v nejlepším
a že hodnou chvíli potrvá, než ho prsty oboli
nebo ho někdo ukrotí, aby klavíru dopřál zas
na chvíli odpočinku. Hřměl ještě plnou zuři-
vostí, když vstoupil Jindřich Novák s Nanyn-
kou, a pianista dokonce se domnival, že láka-
vým pochodem svým tento párek milenců do-
vnitř přivábil. Ale když vstoupil otec Kulich,
známý u Čejků vysedálek, a když všichni čtyři
noví hosté zasedli k jednomu stolu, z čehož
bylo zjevno, že náležejí k sobě, vztýčil pianista
hlavu, podíval se skrz okuláry zvědavě na spo-
lečnost a několika takty rázem svůj koncert
ukončil, skladbu v polovině přetrhl, celé tricsi
daroval.
Bylať to událost, aby se Kulich objevil
takovouto garniturou! Nikdy sem nechodil se
ženou. Ale aby příšel s ženou, s dcerou as
nějakým mladým, u Čejků naprosto neznámým
člověkem — vše to znamenalo něco zcel
mimořádného.
Čejka
Novák
Kulich
Nanyn
Kulich
8
article
Pianista umikl a vzchopil se; bylo zřejmo,
že tu nastává jeho „pád“. Neboť ačkoli za své
výkony koncertní byl poukázán na dobročin-
nost hostí, na krejearové a jen ve vzácných
případech šestákové odměny, byl ve „svém
výčepu taky jakýmsi obřadníkem, skoro polo-
vičním domácím pánem, který činil honéry jmé-
nem podnikatele Bryndala. Vítal denní hosty
seznamoval se velmi nenuceně s novými,
čerstvými. Rozumí se, že z těchto výkonů vy-
plývaly proň jisté požitky. Ten onen dal
mu připiti, kdosi ještě štědřejší nabídl mu dout-
ník, a leckterý mecenáš docela vynikající po-
ručil mu časem i večeři. Za to arci pan ka-
pelník — jak mu říkali — měl krom pilné
hudby taky jiné povinnosti, které v jeho očích
vyrůstaly na práva. Za rozčilených a nekon-
čících debat hostí o čemkoli býval volán za
rozhodčího a v rozepřích a hádkách za smír-
čího soudce. A jestlíže ani jeho výrok nadobr
neutlumil spor nakvašenců, pak přisedl ke
svému nástroji a spustil skladbu tak divokou.
že přecházel sluch i zrak. Tímto olejem kro-
tival koncertní mistr Padevět vzbouřené vlny
veřejného mínění u Čejků.
Padevět
Čejka
9
article
Výčep ztichl, když se pianista přibližil ke
stolu Kulichovu, a všechny zraky byly upřeny
k novému čtverlistku
Kapelník Padevět podal tatikovi ruku
„Dej Pánbůh zdraví, pane Kulichu, Však
jsme vás už nečekali.
„No, no,“ potřásal mu Kulich rukou. „já
jen tak na minoutku ještě, tuhle s manželkou
aby se trochu nedělně vyvětrala. Vlastně jdem
na procházku. Naši Nandu snad znáte? A tuhl
náš jeden tuze dobře známý pán. Vypijem skl
a zas půjdem.
Zdvhl sklenici, podal kapelníkovi a řekl
„Na všechno dobrél
„Na zdraví rodiny!“ odpověděl pianista
Ofoukl pěnu a vzhledem k neznámému společ-
níku Kulichovu připil mírně, střídmě, aby
osvědčil dobrý mrav
Postavil „sklo“, načež se obrátil se zdvo-
řilou průpovědí k matce Kulichové a s něja-
kým zalichocením k Nanynce. Na Nováka
zatím netroufal. Nevěděl, kudy na něj.
Kulichův
Padevět
Kulich
Nanynka
Novák
10
article
Rozhovoru planistova použíl otec Kulich.
aby se vzchopil a šel potřást rukou známým
stolovníkům. Tuto zdvořilost opláceli mu
všichni poctění velmi vlídným, úslužným vítá-
ním. Kulich sám byl jim zjevem obvyklým. Ale
že dnes přicházel s celou rodinou, jako je
náčelník a přednosta, a že přiváděl mimo to
neznámého pána, činilo ho vznešenějším, váže-
nějším. Krom toho byli všichni zvědavi, c
a jak?
A tatík Kulich, jda od známého ke zná-
mému, promlouval přitlumeným hlasem:
„Manželku jsem ssebou vytáh'. Pořác
sedí doma jak barnabitka, nikam nepřijde. —
Naudu jsem vzal s manželkou. Taky holka
málo užije — tak říkajíc jak šedivá sestra
Celý týden se moří v šití — ať má taky ne-
Otec Kulich se díplomaticky odmičel
Tušil, že sousedům od Čejků nezáleží tal
tuze na jeho manželce a dceři, ale že všechne
jejich zvědavost se upírá na průvodce Nanyn-
čina. Lahodila mu pozornost celého výčepu.
misně ji prožíval. A když se tázavých pohledt
nabažil, schýlil hlavu a pronesl kostrbatým
šeptem k nastaveným uším:
„Jako ten pán? — To je dobrý přítel naš
rodiny. — Pan Novák, učitel.
Kulich
Tušil
Čejka
Novák
11
article
Sklonil se ještě níže a dodával-
„Tak říkajíc školní ředitel.“
Nikdo z naslouchajících už nehleděl n
Kulicha; zřaky všech znova zaletěly ke stolu.
za nímž seděl Novák.
Kulich pásl se na účinku svých slov
sděloval mumlavě dále:
„Totiž, má to na cestě. — Leží to někd
u magistrátu a v radě. — Znáte to, tam si daj
se vším na čas. — Ale do vagac to bude mi
v hrsti. Dostane vlastní školu a nejspíš natu-
rální byt. Ale je mu to k přání. Je to náramn
hodnej člověk. Vědomej! Co promluvi, jakoby
čet z knihy. Radost poslouchat!“
A v duchu si myslil Kulich: Teď to víte
křeni! Dívejte sl
Bylo patrno, jak se všem posluchačům p
sdělení Kulichově ulehčilo, jak napjetí povo-
lilo. Vída Kulicha! Jak se dostal k takovému
pánu!.
Tím Kulich vyřídil, co vyříditi chtěl.
sáhnuv ještě po šňupci, jejž mu kterýsi krmot
nabízel, vracel se důstojně k svému stolu.
děli.
Novák
Kulich
Kulichův
12
article
Novák tušil, ba, neomylně věděl, že je n
tu chvíli cílem všech očí, ale tvářil se, jakob
nic nepozoroval, A maje taky svou politiku
jak odraziti všetečné pohledy, obracel se víc
k matce Kulichové než k Nanynce a zahovoři
se i s kapelníkem Padevětem. Dávno již nebyo
v takovém lokále, ale ovzduší výčepu nebyl
mu cizí. Kdysi, jako mladý kandidát, kterému
bylo šetrně počítati s každým krejcarem, cho-
díval do různých výčepů na laciné obědy. Zku-
šenější kolegové ho seznamovali s těmito pra-
meny hospodářskými, nalézajíce vždy nové
levnější, nebo se štědřejšími porcemi za stejný
peníz. Avšak za léta, jež uplynula od oněc
počátků pražského života, odvykl Novák na-
dobro takovýmto hospůdkám s obecenstvem
velmi různorodým. Dnes vyhověl vyzvání
otce Kulicha, nechtěje hned první jeho přání
odmítnouti, ale teď si umiňoval, že budoucně
se vymkne.
Novák
Kulich
Nanynka
Padevět
13
article
Jakoby četla jeho myšlení, pronesla Na
nynka potichu, aniž při tom na Nováka hle-
„Vám tu není příliš volno, viďte. To tati-
nek má takové nápady. Kdybyste byl jen slov
řekl — —
„Nic nevadí, Nanoušku,“ odpovídal ste-
ným způsobem Novák. „Chvíli posedíme, do-
pijeme, a zas půjdeme. Nač tatínkovi rados
kaziti.“
Otec Kulich, vraceje se od stolu denních
hostí, zastavil se u pianisty, podal mu vir-
žinko, a pak přisedaje ke stolu řekl
„No, tady jsem. Teď nám pan kapelnil
zahraje něco pěkného, a pak se zdvihneme,
abychom vašnostu nezdržovali. Povidal mně
kapelník, že jako vašnosta rozumí hudbě —
hledá tam něco zvláštního. Jináč — to snad
vašnosta zná — je zdejšímu publikum všechno
jedno, jen když do těch klapek břinká. — Ale
není on Padevět špatný muzikant. Měl na to
konverzátorium, varhanickou školu, ale roz-
um neměl, a hloupá ženská ho strhla. Utek s
jednou šenkýřkou, měl pro to opletačku se
soudem, málem že to neodseděl, a bylo po ka-
riéře. Už ho na školu nevzalí. Kde pak dnes
moh bejt! Kapelníkem u vojanskejchl“
Pan Padevět skutečně se probíral partesy.
jež choval ve zvláštní příhradě ve výklenku
za klavírem a po nichž sahal jen ve zvlášt-
ních případech. Jinak hrál stále z paměti a
byl pianistou velmi obratným, jako mnohý z
jeho kolegů, kteří se svým uměním zapadají na
konec do krčem a nočních kaváren. Našel, co
hledal, rozestřel noty nad klavia turou a po
několika úderech, jimiž se dožadoval ticha,
rozehrál směs z Fausta.
Novák
Padevět
Faust
14
article
Hluk ve výčepu ztichl, všichni pozorně
naslouchali. Sám výčepník Bryndal umlkl.
opřel se o pažení dveří a hleděl střídavě na
pianistu a zas ke stolu Kulichovu. Ať si nový
host poslechne, jak se u něho hraje! To neni
žádný šumař. To je muzikant, jakého v každém
výčepu nenajde. To je jeho kapelník Pade-
vět! V tom okamžiku umiňoval si Bryndal.
že po skončené hře přinese Padevětovi mimo-
řádnou odměnu: smažené jelitko se zelím. Je
masopust, ať taky užije dobrého-
Padevět vědom, že mu naslouchá znalee
hrál s citem. Na jeho tváři ležel teď docela
jiný výraz než prve, když vytloukal řinčivý
všední pochod. Skoro cosi jako pohnutí, Snad
se vmýšlel ve své počátky, snad nad ním ševe-
lily někdejší jeho sny, když ještě horoval o sku-
tečném umění a v duchu stoupal ke slávě umě-
lecké. Opájel se vlastním výkonem a již nehle-
děl přes noty na Nováka, co tomu říká, ba již
nehleděl ani do not. Našel v paměti každý tor
a nadšenou svojí hrou mírnil a zastíral vady
nástroje, který byl uvyklý vítěziti u poslu-
chačů jenom nezřízeným hřmotem.
Nanynka, která taky časem chodívala do
divadla, znala Fausta. Když tež zazněla písen
Sieblova, sklonila hlavu. Z té písně zvučelo
k ní vše, čím srdce přetékalo ode chvíle, kdy
Novák práh příbytku jejiho překročil. N
pestrý ubrus před ní kanuly jí slzv.
Otec Kulich přestal kouřit a položil dout-
ník na okraj stolu. Stakramentský Padevět! —
Matka Kulichová seděla jak zařezaná, s oči-
ma upřenýma na pianistu, jako socha v pa-
noptiku. Ani nemrkla.
Kulichův
Padevět
Novák
Nanynka
Faust
Kulich
Stakramentský Padevět
Kulichová
15
article
Novák opíral hlavu o levici, přemýšle
o tom, co mu o Padevětovi řekl Kulich, a byl
mu litostivo. Zdálo se mu, že rozumí tomuto
pokoutnímu virtučsovi, který se dávno raz-
loučil se vším, več pro budoucnost doufal,
utrácí před těmito posluchači zbytky svého
někdejšího jmění.
Padevět skončil, sňal okuláry, sklonil hla-
vu a čístil skla. Při tom, kryt rozestřenými
notami, přetřel kapesníkem taky oči, v nichž
ho pálilo.
Novák upřímně zatleskal a tím vyvolnl
hlučný potlesk ostatních posluchačů. Jindy
Padevět přijímal potlesk svého obecenstva
jako povinný hold, na němž snad mu již ani
nesešlo. Ale teď, dobře věda, odkud první za-
tleskání zaznělo, pozdvihl se s lavičky za kla-
vírem a uklonil se vážně a vděčně jen jedi-
ným směrem. Ke stolu, u něhož seděl Novák
Jemu jedinému, Novákovi, svědčil tento dík
za uznání. Ach. myslil v té chvíli, kéž by sem
chodili samí takoví posluchačil
Ale bylo na čase, že se ukončíla tato
mezihra. Neboť pojednou ozvalo se z ulice
skotácké zavřískání, jekot, bezuzdný smích,
do výčepu vpadly tři nebo čtyry maškary
Maškary prabídné, v kostýmech z poslednicl
půjčoven. Mířily asi do nějaké reduty buď na
ostrov Střelecký nebo na Velké Benátky
konaly cestou zastávky ve výčepech a krč-
mách, aby se uvedly v náležitou náladu maso-
pustní, než dojdou cíle.
Pozprnost hostí Bryndalových obrátila s
k těmto novým zjevům, a to byl příhodný oka
mžik, aby se Novák zdvihl a zaplatil. Všichni
čtyři oblékli se rychle. Novák popošel ke kla
víru a položiv šetrně na talíř ubrouskem po-
krytý několik desetníčků, podal pianistov
Kapelník Padevět uchopil pravici Nová-
kovu oběma rukama a beze slova dlouho j
tiskl. Zatím Kulich se loučil s kamarády u sto-
děla:
Novák
Padevět
Kulich
Benátky
16
article
ruku.
lu „denních“. Matka Kulichová s Nanynkou
čekala již u dveři
Když za hluku, způsobeného příchoden
naškar, odcházel Novák, povstali všichni zná-
mí Kulichovi a ukláněli se mu. A když spo-
lečnost Kulichova procházela dveřmi z vý-
čepu, Novák poslední, tu pan Padevět rychle
sedl na svou lavičku a z nitra klavíru zaznělo
za odcházejícími bouřlivě a s pedály:
Dlouho buď zdráv —
Dvéře dopadly, ale pozdrav Padevětův
opakoval se. Na tiché ulici přitulila se Na-
nynka k Novákovi a zašeptala
„Díky Bohu, že přišly ty maškary. Mobli
jsme v tom zmatku uniknout. — Nehněváte
se, Jindro? že vás tam tatínek zatáhl?“
„Naprosto nehněvám, Nanoušku. Viděl
jsem zas něco, z čeho jsem dávno vyšel. Člo-
věka chvílemi až zamrazí. A každý z nás
mohl být na jeho místě. —
Nanynka hned neporozuměla
Otec Kulich, vedoucí rytířsky choť, do-
honil teď párek mladých a volal k Novákovia
„Tak jsme se tam podívali — a teď za
přišly jiné maškary — s těma to může špatně
dopadnout. Ty si uženou opici, než dojdou.
kam chtějí, a pak je sebere policajt. A co ří-
káte našemu kapelníkovi? Chlapík. co? Tako-
vého nemají v každé hospodě. Ale taky si
u nás přijde na pěkné šestáky. Neučil seto
nadarmo.
A obraceje se k choti řekl:
„Tak támhle na roh Karlova náměstí do-
provodíme vašnostu a pak zahnem domů.
matko. Já ti rozumím — máš už starosti
Vždyť je masopustí“
Kulichová
Nanynka
Novák
Kulich
Kulichův
Padevět
Padevětův
Jindra
tichý ulice
Karlov náměstí
17
article
Sestry.
Sestry.
Napeal Eduord Mörike. Přeložil Oldřich Novotn
My sestry doč, mny krásky.
jsme stejny todří svo
jak vejce nebývá s vejcem,
ni hočzda se hvězdou.
My sestry dvě, mvy krásky,
svůj světlehnědý vla
jen vcop si spleteme jeden
a kdo rozezná násl
My sestry dvě, mty krásky.
šaí stajný míodme,
dloň o dloni chodíme o niváeh
a spolu zpíváme.
My sestry dcě, my krásky
nit stejnou napředlem.
při jednom kuželi tkdhnrnne
spot v jedno lože jdem.
O zestry dvě, vy krásky.
jak zvrátilo se vše,
jednoho miláčka mát
a po pisničee jel
Portrét hraběnky Alvenigo.
Napeal Henri d e Régnia r. Přeložll Frantine
Turnovský.
Nemiluji mnoho nových známých, takže
mojí první nyšlenkou, když jsem zpozoroval
hraběte de Valvic, jemuž jsem byl včera při
dinen představen, bylo, vyhnouti se setkání
s ním, abych s ním nemusil hovořiti. Ne že
by se mi nelibil, ale potřeboval jsem se na
chvili soustřediti, bych se lépe těšií z moc-
ného dojmu, který na mne učinily akvarely
kresby malíře Hurtanta. Právě v pozadí síně,
v níž bylo vystaveno tak neobyčejné díl
mladého malíře, byla široká pohovka, jež by
byla velmi vhodná k odpočinku a přemýšle-
ní, tím spíše, že malá síň byla na sklonku dne
téměř prázdná.
Tento nedostatek návštěvníků to ostatně
byl, jenž mi činil vyhnutí panu de Valvic ob-
tižným.
Bylo však příliš pozdě. Spatřil mne
kráčel ke mně. Hleděl jsem na něj, jak při-
chází. Byl to muž padesátiletý, našedlých
vlasů, elegantní postavy a příjemné fysiogno-
mie. Jeho tvář byla úhledná, ale poněku
usoužená. Pan de Valvic byl asi nervosní
citlivý. To prozrazovaly jeho příliš jemné, pří-
liš dlouhé ruce, neklidné a smutné oči, ale
tato nervosnost byla asi udržována v rozum-
ných hranicích dobrou stavbou statného těla.
Mörike
Novotn
Alvenigo
Valvic
Hurtant
Přeložll Frantine Turnovská
Napeal Henri d e Régnia
18
article
Po prvních, obvyklých hovorech mi pan de
Valvic pravil:
— Miluji velice tyto Hurtantovy akva-
rely; jeho květiny jsou půvabné. Pohleďte na
tuto kytici macešek; jejich uspořádání, barva.
jsou rozkošné.
Díval jsem se na obraz, jejž mi pan de
Valvic označoval koncem hole. Byl to oprav-
du kus vybraného umění. Ten Valvic mě)
vkus. Dalo se s ním rozprávěti. Přistoupil
jsem na jeho úsudek. Hurtantovy květiny s
mi ovšem libily, ale dával jsem přednost jeho
pohledům na Benátky. Byla tam zákoutí prů-
plavů, opuštěné laguny, průčelí starých palá-
ců, provedené velmi pravdivě. Dlouho jsemje
pozoroval. Probudily ve mně kouzlo, jímž
opřádá tajemné město mého ducha. Vychva-
loval jsem je panu de Valvic. Poslouchal mne
mlčky, pohrávaje si poněkud netrpělivě s holí.
Pojednou mne přerušil
— Ano, ano, vím... Hurtant se na to
dobře díval... ale, raději se vám přiznám.
že vše, co mi připomíná Benátky, mi je ne-
snesitelné .
Zadíval jsem se nedůvěřivě na pana de
Valvic. Byl bezpochyby jeden z těch snobů
kteří, protože jiní snobové se zamilovali, na-
prosto ho nechápajíce, do čarokrásného mě-
sta, zakazují si, přiznati jeho krásu a přeplá-
cejí utrhačným snobismem obdivující snobisn
svých sourodých; a již jsem chtěl ukončiti
rvčhle hovor nebo ho převésti na území spo-
lečenských banálností, když v tom pan de
Valvic pokračoval:
— Ano, vše, co mi připomíná Benátky.
mi je trapné... ale nedomnívejte se, že jsem
rovněž nemiloval jejich „campi“, jejich prů-
plavů, jejich zvonic, jejich paláců, zahrad, je-
jich lagun, jejich hluku, jejich ticha, ba i je-
jich prachu. Pobyl jsem tam dlouho v době.
Valvic
Hurtantův
Benátky
19
article
kdy Benátky nebyly ještě moderním letním
pobytem. Mám tam dokonce palác, krásný
starý palác, jejž možná znáte, palác Alvenigo-
ano za Saint-Aloise, na mrtvé laguně, palác
jenž mi byl odkázán přítelem, přítelem, je-
hož příběh vám povím, budete-li chtít naslou-
Pan de Valvic usedl na pohovku místno-
sti nyní úplně prázdné. Učinil jsem rovněž tak
Kolem nás zdály se květiny Hurtantovy vad
nouti ve svých rámech a benátské akvarely
stávaly se tajuplně noční.
Po chvíli mlčení pokračoval pan de Val
vic takto:
— Přítel, o němž vám budu vypravovati
se jmenoval Lucien Dambrun a seznámil jsem
se s ním na své první cestě do Benátek. Teh-
dy byl jsem pětadvacetiletý. Dambrun byl
něco starší mne a náš svazek stal se záhy do-
sti důvěrný, abychom se po návratu do Paříže
i nadále stýkali. V tomto období svého života
žil jsem velmi samotářsky. Hnusil jsem si spo-
lečnost, takže, když mi Lucien Dambrun vy-
ložil svůj nový záměr, jít strávít celý rok do
těch Benátek, na něž jsme si zachovali tal
pěknou upomínku, a když mi navrhl, abych
ho tam provázel, ochotně jsem přijal. Odjel
jsme tedy společně a usídlili jsme se, co nej-
lépe jsme mohli, v nábytkem opatřeném příbyt-
ku, jejž jsme si najali a jehož okna vedla na
Velký kanál, hotovi těšiti se dlouho ze slastí
benátského života.
Valvic
Hurtantův
jít Val
Dambrun
Benátky
Teh
Paříž
Alvenigoano za SaintAlois
20
article
— V té době nebyl jsem tím, čím jsem
dnes. Toliko soustavnou a neústupnou vůli
dosáhl jsem moci nad svými nervy. Ve svém
mládí jsem byl velmi citlivý a pány mými byly
ony. Byl jsem vydáván v šanc záchvatům po-
chmurné zádumčivosti, rozjařenosti, zvláštn
sklíčenosti, obrazotvornosti, všemu rozdráždě-
ní a všem ochablostem nervovým. Také spo-
lečnost takového hocha, jako byl Lucien Dam-
brun, nebyla nikterak povolána k tomu, aby
vyrovnala tyto náladové přeháňky. Byl to
neobyčejný a citlivý duch, ale bizarrní a p-
někud rovnováhy postrádající. Jsa zamilová
do minulosti, byl stejně lákán metafysickými
záhadami. Jsa milovníkem bibelotů, měl rov-
něž velmi mocnou zálibu pro nadpřírozené.
Mísil učenost s mysticismem, zajímal se o ně-
jaký historický bod a byl pln nadšení pro ně-
jakou filosofickou theorii. Bylo v něm cosi
nestálého a neklidného. Míluje život a roz-
koš, byl šílený po fantastických povídkách
děsných historkách.
— Po několika měsících jsem poznal, že
vliv, jejž Lucien Dambrun na mne měl, je ža-
lostný. Pobyt v Benátkách rovněž přispěl. V
víte, jakou moc má jejich ticho, tajuplnost, ba
i samo seskupení, podnebí, všecka romantick
snivost, kterou v sobě chovají, nad duší, ja-
kou horečku a jakou chorobnost do ní potai
vloudí a vy pochopíte, jak nepatrně byl jsem
šchopen brániti se proti tomuto záhubnému
moru. Moje vůle se ponenáhlu rozpadávala,
takže jsem musil dovolávati se všeho toho, c
mi zbylo z energie, bych učinil nutné rozhod-
nutí, opustiti totiž co nejrychlej. Benátky
uprchnouti před jejich nebezpečnými a slad-
kými čáry.
Dam
Lucien
Benátky
21
article
— Když jsem Lucienu Dambrunovi sde-
lil svůj úmysl, nenamítal proti němu ničeho.
ale když jsem se snažil přesvědčiti ho, že ži-
vot, jejž jsme vedli, nebyl ani pro něj příznivý.
téměř se rozlobil a řekl mi dosti suše, že ne-
jen nemá chuti vrátiti se se mnou do Paříže
ale že má v úmyslu usídliti se navždy v Be-
nátkách. Právě objevil palác na prodej. Chtěl
ho koupiti a usídliti se v něm.
— Rozešli jsme se dosti chladně. Nějaký
čas po svém odjezdu obdržel jsem však dopis
od Dambruna. Koupil palác Alvenigo a za-
bývá se opatřováním nábytku. Benátská ve-
tešnictví oplývala tenkrát ještě výhodnými
nahodilými koupěmi. Bylo by mu snadné při-
vésti ho do takového stavu, v jakém byl za
doby krásné hraběnky Bettiny Alvenigo,
níž mluví Casanova a o níž našel — pravil mi
— v archivech zajímavé dokumenty.
— Zatím, co jsem se pokoušel uklidniti
pravidelným a hygienickým životem své roz-
rušené nervy — a potřeboval jsem k tomu víc
než dva roky — obdržel jsem častokráte o
Dambruna zprávy. Opravy paláce Alvenigo
postupovaly. Dambrun našel v něm pod omit-
kou, jež je kryla, staré kresby a u obchodníků
s uměleckými věcmi našel mnoho předmětů
nábytku, jež náležely kdysi Alvenigům. Vy-
pravoval mi o jistých nálezech, jež bylv
opravdu vzácné. Tak v Padově koupil celé
zařízení z lakovaného dřeva, jež bylo kdyst
zařízením pokoje krásné hraběnky Bettiny
jež neslo její znak a začátečni písmena jejího
jména. Rovněž vyslidil toilettní soubor téhož
původu. Rovněž v archivech nalezl policejní
zprávu, jež vypravovala, že hraběnka Alve-
nigo byla unesena nějakým rakouským pá-
nem a že nikdy nebyla nalezena její stopa. Po-
licejní úřadník přičítal toto zmizení ďáblu, ne-
boť hraběnka páchla čarodějnickou hranici
zaměstnávala se velice kabalou.
Dambrun
Alvenigo
Casanova
Bettina
Paříž
Be
Padova
Alve
22
article
— Ale to nebylo vše. Dambrun dokonc
objevil portrét hraběnky Alvenigo, malovaný
Longhim. Popisoval mi ho se zálibou. Byla zo-
brazena v maškarním šatě, v batuě z černého
satinu, držíc v jedné ruce růži a v druhé bi-
lou škrabošku z lepenky. Slíbil mi, že mi po-
šle její fotografii.
Pan de Valvic se na okamžik přerušil
potom pokračoval s povzdechem
— Nikdy neměl jsem spatřiti toho port-
rétu, ani, bohužel, uzříti svého ubohého přítele
Luciena Dambruna. Okolnosti, u nichž je zby-
tečno prodlévati, mne přiměly k odjezdu na
dlouhou cestu do Indie. Předsevzal jsem si.
že budu vzdálen osmnáct měsíců. Po celou
dobu své nepřítomnosti neobdržel jsem o
Dambruna žádné zprávy. Jeho mlčení mne
udivovalo pouze na polo a nepředpovídal jsem
si proto nic nepříjemného. Můj přítel pokra-
čoval asi v tom způsobu žití, jejž miloval a
jehož se, musil-li jsem se z něho já vyprostiti.
nepomýšlel zříci, protože v něm nalézal roz-
koš a protože se nezdálo, že by jím trpěl. Jsou
bytosti, jež mohou žíti v nervovém napětía
jež v něm zachovávají jistou rovnováhu, již
jsem nebyl schopen. Dambrun byl bezpochyby
Alvenigo
Longhi
Valvic
Dambrun
Indie
25
article
zatím, co jsem probíhal indická města, ne-
ustále v Benátkách, zaujat týmiž chimérami
a zamilován do stínu své půvabné hraběnky
Alvenigo. Proto s bolestným překvapením na-
lezl jsem pří svém návratu z cest dopis, který
mi oznamoval Dambrunovu smrt. Tento do-
pis, psaný jeho pařížským notářem, mi také
sděloval, že Dambrun ustanovil mne závětí
dědicem paláce Alvenigo a dosti objemného
denníku, psaného jeho rukou, jejž uschoval
pan Leblin k mé disposici..
Pan de Valvic zmlkl. Chvíli zdál se vá-
hati, má-li pokračovati ve svém vypravování.
Konečně se přemohl a pravil:
— Teprve při čtení denníku pochopi
jsem, co zavinilo smrt mého ubohého přítele.
Ano, Lucien Dambrun zemřel z Benátek, z je-
jich kouzla, tak neblahého pro ducha, jako
byl duch jeho. Ony vznítily v něm subtilní ší-
lenství, jehož postup zaznamenával den ze
dne na děsivých stránkách, jež jsem měl pře
sebou. Neboť můj ubohý přítel Dambrun ze-
mřel v onom paláci Alvenigo šílený. Jeho
chorobná obrazotvornost uvedla do něho stín.
jehož přítomnost působila ponenáhlu na jeho
rozum smrtelně.
— Řekl jsem přítomnost, neboť pocitem
přítomnosti, nejprve neviditelné, počala jeho
nemoc. To jevilo se nejdříve dojmem, že není
ve svém obydlí sám. Někdo se v něm dnemi
nocí potuloval. Tisíceré nevnímatelné přízna-
ky spojíly se pro něj v tajnou jistotu. Vše
předpovídalo formace přízraku. Ponenáhlu
rýsovaly se obrysy... Ech! S počátku to byla
pouze neurčitá pára, tvar ještě na nejzazších
hranicích snu a skutečnosti, průhledný a ne-
hmatatelný stín. Ano, to vše je přesně zane-
seno v sešitech Dambrunových ...
Pan de Valvic učinil soucitný posuněk.
Alvenigo
Dambrunův
Leblin
Valvic
Dambrun
Dambrunový
Benátky
Alvenigo
26
article
— Vytušil jste, co následovalo? Ubohý
Dambrun byl přesvědčen, že onen přízrak je
přízrak hraběnky Alvenigo. Tak vykládalsi
můj přitel postupné objevy nábytku, patřivší-
ho Benátčance, předmětů nesoucích její mo-
nogram. Tajemnou a skrytou záhrobní vůl
dala se také předejíti svým portrétem. Dříve
než se vrátila obydliti palác svojí nadpřiroze-
nou přítomností, chtěla se jaksi uvázati v nové
jeho držení svým obrazem. Patřil jí znovu.
Halucinací stíženým očím Dambrunovým je-
vila se v něm den ze dne skutečnější, téměř
živoucí. Nyní sklouzal její krok s lehkým še-
lestem po dlaždicích; tou měrou, jakou se
nezvyklá návštěvnice zhmotňovala, tou mě-
rou stával se přízrakem Dambrun, jenž se
rozpouštěl, vypařoval, mizel . .
Pan de Valvic vstal.
Alvenigo
Benátčanka
Dambrunův
Dambrun
Valvic
27
article
— Ano, je to úžasné. Tak, hleďte na pří-
klad, jistý úkaz mezi jinými... Dambrun se
jal každodenně vážiti a jeho váha se každo-
denně zmenšovala. Všechny tyto váhy jsou za-
znamenány v jeho denníku. První příznak to-
ho úkazu objevil se mu při vstupování do gon-
doly a dospělo to tak daleko, že loďka se
pod jeho nohama stěží zakymácela. A přece
se necítil nemocen. Zemřel na nepozorovatel-
né zmenšení své bytosti... Lékaři poznali.
neboť jeho náhlá a bez vysvětlitelných příčin
nastavší smrt zdála se podezřelou, na vlastni
oči, že všechny orgány jsou neporušené ..
Měl jsem v rukou protokol. Viděl jsem lékaře
kteří byli zavoláni, neboť jsem šel do Bená-
tek. Vyptával jsem se sloužících v paláci Al-
venigo, sousedů, gondolierů. Nikdo nepozo-
roval nic neobvyklého. Jediné jsem v paláci
marně hledal portrét hraběnky Alvenigo, ten
portrét, malovaný Longhim, jejž mi Dambrun
úzkostlivě popsal. Nebyl snad nikdy jinde než
v obrazotvornosti mého ubohého přítele nebo
ho ďábel odnesl, jak to poprvé učinil, jak se
říká, s jeho modelem? Chi lo sa? Pojďme.
Zavírá se. Ten Hurtant má opravdu talent.
ale nyní víte, proč nemiluji jeho pohledů na
Benátky.
Al
Alvenigo
Longhi
Bený
Benátky
28
article
K zemi.
K zemi.
Napsala Marya Konopnicka. Z kníhy „Na
normandském pobřeží přeložil K. V. Rypáček.
„Oho! Bude zle, neboť židovky! s
kroutí!“ hovořila s večerem naše hospodyně,
hledíc na neklidný let pobřežních lašťovek.
A ony se opravdu kroutily, slétajíce se
a rozptylujíce se hlučně, chvatně a houfně.
Černá jejich péra tu se noříla do vody.
tu do rozervané, setmělé červeni západu, pod
níž se vlnilo a přelévalo s hluchým šumem
snědé, rezavě skvrnité moře.
Ještě ani nepohasly ty bouřné červánky.
když tu od východu šly nad nimi těžké.
skoro černé mraky a utlumivše zbytek den-
ního jasu, utkvěly nad světem jako nízká,
tísníci pokrývka.
Hned také nastala časná a parná noc,
tak parná, že v malých rybářských jizbách
těžce dýchali i při otevřených oknech.
Zdálo se, že co chvíli se rozlijí blesky
a začne dělostřelba bouře. A také bylo v
mracích slyšeti co chvíli hrozné vrčenía
hluchý, tu se přibližující a tu se vzdalující
lomoz.
Bouře však nepřišla.
Marya Konopnick
Rypáček
západ
29
article
Za to zrovna o úsvitě vyrazil mohutný
východní vítr. udeřil do mračen, rozbil je,
udělal mezi nimi úzkou trhlinu, plnou ble-
dého světla, pod níž na daleké rozvěji tem-
ného a skoro granátového moře rozlilo se
jakoby jezero, chvějící se živým stříbrem.
Byl to obraz jen jediné chvíle, poněvad
se hned za oním rozjasněním přihnaly těžké
a stále Houstnoucí mraky; ale i ta jediná
chvíle stačila, aby na pruhu třesavého světla
spatřili velkou loď, která protínala namáhavě
pruh, míříc ke břehu. Potom spolu s pruhem
náhle pohasla a pohroužíla se do rmuti bouř-
livé tmy.
Ale proti vichru východnímu jal se k
sedmé hodině douti a bouřiti silný vítr západ-
ní. Z počátku šlchal moře krátkým a hněvi-
vým fičením, vyrážeje vlnící se hlubinyv
ostré, hranaté a bílé spěněné hřebeny, které
vyskakovaly do značné výše
Potom, když se vzmohl k neobyčejné
prudkosti, hnal vlny na vlny, kupil je, srážel
a házel jimi jak, že se v moři rozezmítaly