14. listopadu 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů“ k č.314.

Stranae

Bilá smrt. Napsal Petr Dejmek.

Nikdo se nepamatoval, že by kdy před tím viděl cos podobného: Lydic, dceruška vrchního revidenta, dosud chodila de školy a již měl vlasy zcela — bílé. Ani nejstarší kmet v kraji stoletý Stára, neměl takové. Hedvábně bělostné v hebkých vrkočích vlnily se bujně na mlade hlavě. Vypadala, jak něžný obrázek z rokoka Nikdo neodolal, aby se nezadíval na to podivné ditě. I lidé domácí, kdykoliv ji potkali, znovu znovu se za ní ohlíželi. Byla tak hrozně nepřiro zená ta mladistvá, stařecky bílá hlava! Tak ne- smírně kontrastoval ten kmetský snih se svěžím dívčim obličejem a něžnýma, dětsky blankytný ma očkamal Hoši z vesnické školy i její družky stranili se ji však téměř pověrčivě. Neodbytně spojoval se v jejich vznětlivé fantasii její divný zjev s představami pohádkových sněhurek, bledých smrtek a vil. Cosi tajemnéhc udržovalo je vždy v uetivé vzdálenosti od ní. A ona sama nikterak se nepřičiňovala, aby tento pověrečný předsudek rozptýlila. Nevyhýbala se jim sice, ale též jich nevyhledávala. Její dětství neznalo hravého tě- kání. A když časem, jakoukoli shodou okolností oetla se přece v jejich společnosti, vždy chovala se jaksi cize. Ne snad, že by byla pyšná, ale jakási vnitřní neschopnost její projevovat se dětsky, prostě a rozjařeně, činila ji studeně zdr- želivou. Jakousi bezpříčinnou zádumčivostí byla vždy celá zastřena . ..

Když ji bylo čtrnáct let, zažádal otec jej do pense a přestěhoval se do Prahy . .. sedmnáctém roce přinutili ji na kterýsi slavný ples. Ji samotné by to zajisté ani nena- padlo. Nezatoužila nikdy po tomto obligátním cíli všech dívčích snů. Poddala se tedy jen ze vrozené poslušnosti houževnatému přemlouvání několika starosvětských tet. Šla na velký ples a nevěděla, proč tam jde. A všechen ten oslňující jas, omamný šum a ruch, opojná hudba, horká atmosféra — co tolika děvčatům mate srdce — na ni neúčinko- valo. Zůstala Ihostejná, jak obyčejně. Její ab- surdní krása vzbudila ovšem v tom přesyceném světě blaseovaných velkoměstských vyžilců pra- vou sensaci. Její äpartní půvab stal se rázem cílem všech galantních výbojů. Útočili rafinova nými, vždy osvědčenými sladkými frásemi a „ne odolatelnými“ Imnessami odkvétající krasavci kterým nebyl již žádný odstín ženského kouzla ne- znám a jimž jedině její kontradiktorní krása mohla být ještě dráždidlem — vzdychali svo nadšené, dithyrambické chvály hebkolicí jinoši jejichž dosud polodětské srdce bylo schopno ry zího obdivu. Šla z náručí do náručí, lhostejná však, nevzrušená, odpovídajic bez zájmu a jak nepřítomně na galantní otřelé fráse. Střízliví po čtáři zklamáni odplížili se brzo s pohrdlivým pošklebky; ale zbylo i potom dosti enthusiastů které lákal její křehký, rokokový zjev . .. A jeden z nich stal se obětí tragické pre pasti, jakou skrývá v sobě každý velký a prav divý cit. Nesťastný hoch zachvácen byl touži velnou vášní, jaká nupochopitelnou, krutou silou zmocňuje se v jistých okamžicích lidských srde a zmítá jimi jak orkán bezvládným člunem. Ko nec jich bývá téměř vždy týž: zkáza.

Byl to jinoch nesmírně jemných a ušlech tilých tváří. Z očí vyzírala mu melancholick touha a celá jeho něžná bytost, jejíž veškery po hyby, nesmírně půvabné a přirozené, připomi naly delikátní hru ladných údů krásných anti ckých tanečnic, prozrazovala ducha stejně vzác ného a prahnoucího po nevšedním, neobyčejném Ale nejobdivuhodnější na něm bylo, že vše t dálo se patrně bez úmyslu, že ta vzácná harmo- nická krása jeho gest byla ryze pudová ... Vytrvale, že to vynucovalo podiv, a nena- dále, že to bývalo nepochopitelno, objevoval se všude, kdekoli se ukázala. Sledoval ji jako její stín, šetrně všaka nevtiravě. Kam obrátila oči. setkala se s jeho pohledem, oddaným a obdivu- jíeím. Bylo cosi dojemného v té houževnatosti a zbožňování. Ale srdce Lydiino nerozehřálo se čarov- nou, sladkou písní lásky, jaká v podobných okol- nostech rozezpívává každé dívčí srdce. Patrně příroda v nevyzpytatelném rozmaru do směsice všedních, tuctových tvorů postavila bytost zcela ojedinělou: okouzlující a podmaňující, nikdy však okouzlenou a podmaněnou. Z jejího lid- ského srdce vyňala vášeň pohlaví... A ubohý hoch propadal hroznému démonu lásky víc a víc — neodvratně. I jeho celý vý- raz se změnil za tu krátkou dobu. Objevilo se cosi neklidného, nervósního ve všem jeho ze- vnějšku i konání. Jakoby touha a bázeň lomco- valy jeho duší a vedly urputný zápas o jeho tě lesné projevy. Noviditelná moc pudila bo k ni ale nejasná tušení hrůzy zdržovala jeho odhod- Konečně však jednou přistoupil k ní ne- nadále, spěšně a ustrašeně, pozdravil neobyčejně uetivě a podávaje ji cosi, zažebronil pokorně prosebně: „Smilujte se a přijměte — A než se vzpamatovala, zmizel. V ruce zby jí jeho — dopis. Obrátila jej rozpačitě a pohlí- žela naň zasmušile, jako by obsahoval hroznou zprávu.

Vracela se domů váhavě, nesouc osudný dopis ve svých útlých rukou jako nějaký těžký rozsudek. Srdce její připadalo ji ztuhlé jak p ledovém doteku. Tušila, že počíná se cosi osud ného a bolestného. Pomalu jej rozvírala ... Neklamala se. Ve- znával se prostě a přec vášnivě a bolestně. Z ce lého dopisu dýchala na ni krutá síla pravdya vážnosti jeho citů. Nebylo pochyby, že to ne zvyklá vášeň přeplnila velké srdce .. Ruce jí bezvládně sklesly, široce rozevřen oči teskně zadívaly se do neurčita před sebe .. po chvíli však útlé tělo náhlou, prudkou vlnou bolesti se zachvělo, poprsí jako shrouceno pod tíží se sklonilo, hlava sklesla na dlaně, jež sví raly osudný dopis, a z očí vyrazil proud slz.. Citlivé bylo srdce Lydiino jako květ mimosy ale — lásky k muži nebylo schopno... ! I bylc jí nesmírně líto toho dobrého, ušlechtilého hocha — — A když po několika dnech trapných rozpaků poprvé zas vycházela z domova, šla pomalu. bledá a chvějící se. Viděla, že na ni bude čeka on, a v srdci bylo jí těžko a bolestno... lání.

A nemýlila se. Blížil se ostýchavě a hledal na ni očima, v nichž tetelilo se bázlivé očekáván rozsudku. Cítila osudovou závažnost svého jed- nání. Bylo jí hrozně. Zastavila se, mlčky podala mu dopis a jako náměsíčná kráčela dale. Roztrhí chvatně obálku a tlumeně vyrazil krátký, srdee ryvný skřek: vracola mu jeho dopis bez odpo vědi . . Bylo by pošetilé pokoušet se vylíčiti Eritick bouře té ubohé duše, jež nedovedla osobní ka tastrofu řešit střízlivě. O jejich kruté prudkos svědčí nejvýmluvněji jejich zakončení: nešťasin zoufalý hoch se otrávil. .. Lydli zpráva o tom ranila mučivě. Vyčítal si, že ona je vinna jeho skonem, ona že zni čila ten mladý, mnohoslibný život, ona že je ta smrt, která provedla zlé dílo zkázy. Marn ji otec těšil, nadarmo vymlouval její sebeobža loby; nebyla k upokojení. Nedala se přemluvit a šla do bytu zoufal cova. Bledá, s odleskem hluboké bolesti ve tvá řích a očích stála nad jeho mrtvolou. Zírala upjatě do jeho zsinalých lící, jakoby čekala, že každým okamžikem zbarví se nově kolující krv a oči že se otevrou a on podivá se na ni zas tím oddaným a zbožňujícím pohledem. Hleděla na něho usilovně a čekala zázrak. A když se nehýbal, nutkalo ji to vykřiknout naň mocněa velitelsky: Vstaň —1 Ale uvědomila si malomo takového pošetilého počínání a potlačila zoufalý výkřik. . Odešla rozbolestněná, s výčitkam viny .. Oblekla černý šat, jako nevěsta po mrivém milém, a vyhýbala se úzkostlivě světu. Smutel nemizel s jejich tváři a zádumčivost zakalovala druhdy jasné, blankytné její oči .

Otec její, který miloval jediné své dítě ne skonale, hleděl na ni starostlivě a úzkostně. Vše možným způsobem snažil se rozptýliti její smu tek. Usmívala se jeho dobráckému šukání a žvat lání, aby ho upokojila; ale bylo tolík hoře v ton vynuceném úsměvu, že se mu vždy srdce stáhle ještě vážnějšími obavami .. Předplatil loži v divadle, aby aspoň n chvile zabavily se smysly její něčím, co by za- tlačilo její obvyklé, mučivé vzpomínky, úvahy výčitky. Vyhověla mu pokorně a chodila s nin do divadla, ačkoli její těžce dotčené srdce často protestovale proti falešnému, papírovému tomu životu, jaký se tam předváděl. Styku s ostatním světem se vyhýbala, bojíc se nějaké nové rány Přicházeli na její naléhání, když světla v hle dišti byla už shasnuta, a odcházeli spěšně pře ukončením představení. V meziaktí nevycházela krčila se v koutku, aby se skryla všetečným po hledům . .. Její krása však byla příliš výstřední a t jemství lože, v níž se kdosi tak úzkostlivě ukrý val, příliš dráždilo, aby nevzbudilo zvědavost pozornost. Lydie stopovala se znepokojujíe ůzkostí tento stoupající zájem. A když zpozoro vala v protější loži žhavé, na ni, upřené zraky zachvěla se, jako by nové neštěstí ovanuloj mrazivým dechem, a skrývala se ještě úzkost něji. Ale z protější lože nepřestalo na ni hle- děti dvé jiskřivých očí mladého muže, jenž sa- moten tam sedával. Lydie chovala se, možno-li ještě zdrželivěji. O protější loži nezavadila po hledem. Ale přes to cítila na sobě plameny jeho očí, kterými spočíval na ní i při představen místo na jevišti. Rozpalovaly jí ty pohledy něžn tváře do krvava. Ale vzpomněla-li na nešťast ného bocha, jenž pro ni marně utratil mladýži vot, vytratila se jí z tváří krev a rázem byl bledá a bílá jako mramor ..

Přestala choditi do divadla. Ale vývoj událostí tím nezastavila, spíše ještě uspíšila. Mladý muž představil se ve vší formě revidentovi jako baron Leandr, vysvětli přímo příčinu i účel svého jednání, vše s vře- lostí a pravdivostí, které vzbuzovaly důvěru imponovaly. Starý pán stejně vážně a poctivě poukázal na zvláštní okolnosti a výjimečnost Ly- diiny povahy i na nebezpečí, jaké z toho plyne. a prosil, by od svého předsevzetí upustil. Mladý baron však žádal naléhavě, aby mu bylo dovo- leno promluviti s Lydií samotnou. Přání tot bylo proneseno tak prosebně, že starý pán ne- měl srdce je odmítnout. Ostatně, pomyslil si. přímým rozhovorem obou mladých lidí rozřeší se snad ta trapná záležitost nejrázněji a nejvhod- Lydie byla v politování hodném stavu, když jí otec představil mladého barona a po chví je zůstavil o samotě. Kde jiná by plesala ště- stím, které se ji nabízelo, ona trnula hrůzou,c uslyší, co odpoví a co vše se z toho vyvine. Oh proč jen nelze jí milovat toho krásného mladéh muže, jako jiná děvčata milují! Proč zbaveno je srdce její lásky? reptala v duchu. A zatím baron slovy ještě vřelejšími, ještě srdečnějšími, než před tím otci vyznával jí svou velikou žádost. Cit chvěl se v jeho hlase, když ji líčil prudké a stoupající vzplanutí své vášně vnitřní žár zapaloval jeho slova, kterými ji pro- sil o milost lásky.

Chápala, že v splnění toho spočívá všeck jeho štěstí, ba snad jeho život — a poslouchula ho se zoufalou úzkostí. Proč jí nemožno milovat? Proč neni jí dáno blažit jiné? Proč má jen za rmucovat? Slyšel od ní v podstatě totéž, co od jejího otce. Vypověděla mu i historii „své“ tragedie vyznala, že dosud nepoznala lásky, přímo a ne- pokrytě sdělila, že ani k němu náklonnosti n eití a prosila ho skoro úpěnlivě, aby na ni z- pomněl, jinou oblažil, ona že není hodna tako vého štěstí. Poslouchal mlčky její melodický hlas, kte- rý zněl jak tklivá hudba, hleděl z blízka do toh přelíbezného obličeje, ztápěl se v blankytu je- jích očí a při pohledu na její bílé vlasy, jež vlnily se bohatě jako prameny měkkého, bělos- ného hedvábí, vzrůstala v něm neodolateln touha moci pohladít ty hebké vrkoče, s rozkoší se v nich prohrabat a s posvátnou úctou je zulí- bat. Sotva chápal smyslu jejích slov, jen si byl vědom, jak ta touha v něm živelně vzrůstá .. Když skončila své výklady, uchopil prudce jej útlé ruce, stiskl je silně a hledě jí ulekané do očí, opakoval několikráte s bezradností člověka. jenž ztrácí půdu pod sebou: „Nemohu bez vás žít — nemohu — — Zajektala cosi poděšeně a s horečným chva- tem, se zimničnou touhou vsuggerovat mu své city a náhledy, vykládala znovu, obšírněji a dd- něji.

kladněji, udýchaně a úzkostně, hladíc mu chlá- cholivě hebkou ruku... Poslouchal, hleděl na ni a — obdivoval se křišťálové čistotě jejíhe srdce, vzácné ryzosti povahy a bystrosti jejích postřehů ... Ale to vše jen zveličovalo jeh ohromnou touhu po té neobyčejné bytosti. A když skončila, řekl pevným, zdánlivě prostým hlasem, který však prozrazoval nebezpečné o hodlání: „Buď s vámi — nebo vůbec nežít —. Zalomila rukama, obrátila k němu ztrápen obličej a zahořekovala: „Ale vždyť vás nemi lují —!“ Vstal prudce a přešel několikrát po pokoji silně rozechvěn. Ale pojednou zastavil se před ní a zdál se celý oživlý náhlou nadějí, když spěšně pronášel: „Nežádám od vás lásky — hned. Jak byste mě mohla milovati, ana mě sotva znáte! Poskytněte mi jen příležitost, abye se vám směl dáti poznat. Dovolte mi jen vidě vás a občas s vámi promluvit. Až mě poznáte rozhodnete. — Tu malou milost mi přec mů žete prokázat?“ „Bylo by nám pak oběma snad ještě kruš nější rozhodnutí — „Půl roku — čtvrt — —“ smlouval žado nivě.

Váhala. Po krátké pauze řekla konečně tiše „Nuže — po čtvrt roce se zeptejte — Chodila tedy zase do divadla, ale nebyly jí ty chvíle rozkoší, ale obětí. Leandr sedával v protější loži jako dřív a Lydie se smutnou představou okamžiku, jaký ji po čtvrt roce čeká. pozorovala, kterak vždy celý zazářil štěstím, jak- mile se objevili, kterak celá jeho bytost od toho okamžiku proměnila se v ztělesněný obdiv. V přestávkách přicházel do jejich lože a po představení je doprovázíval k domovu. Tyto chvile mu povolila, aby se pokusil roznítiti v je- jim srdci milostný žár. A Leandr všemi sílami své duše se namáhal, aby se jí ukázal co nej- příznivěji, úzkostlivě varoval se všeho, co sna by ji mohlo pohoršit. A nebylo nie titěrného odpuzujícího v tomto jeho usilování, jako tak často v podobných okolnostech bývá. Naopak Lydie uznale ocefovala velikost jeho citu, který tak neochuble bojoval o své štěstí. Vůbec ba- ron jevil se jí víc a více jakožto muž úctyhodný a důstojný. Vážila si ho a chovala se k němu s něžnou šetrností, ale — lásky k němu ne- cítilaí Lhůta, kterou mu poskytla, blížila se k konci. Zkoumala a zpytovala své city, aby rož- hodnutí její bylo co nejspravedlivější. Ale vždy shledala totéž: váží si barona, velice si ho váží — ale nemiluje ho. Nevyslovená naděje její že on sám, poznav ji lépe, upustí od své žádosti rovněž selhala. Jeho vášeň jen vzrostla. A tak byla ve chvíli rozhodování ještě bez radnější, něž před čtvrt rokem. Marně shledá vala slova, která by její odmítnutí učinila c nejpochopitelnějším a nejšetrnějším. Viděla, jak hrozně byl jimi zasažen. Zbledl a ztrnul, jak by krev přestala kolovat jeho žilami. Jen v očích tupě na ní utkvělých jako v nechápání, kmita se zlověstní plamének zoufalství.

Vzala jeho ruku do své a hladila ji něžně jako děeku: „Odpustite mi, že jsem vám způso bila bolest, viďle? Zablábolil solva slyšitelně: „Jednala jste — dle svého svědomí — — Schýlila se k němu a konejšila mateřsk laskavě, hladíc ho po vlasech: „A zapomenet brzo na tu ošklivou episodu, že?“ Vstal náhle, jako by procitl k vědomí :„„Ano zapomenu — Lydie zděsila se jeho výrazu i hlasu, i se vřola ve hrozné předtuše jeho rámě: „Co zamý šlíte? Mlčel chvíli. Pak pronesl volně, příšerno jednozvukým hlasem frázi z jejich prvého roz hovoru: „Buď s vámi — neho vůbec n ežít —. Vytřeštila na něho oči a ruka jí bezvládně sklesla. Celý její obličej byl zkřiven vnitřním zápasy. Bylo patrno, že se na čemsi překotně rozhoduje. Prsa se ji mocně dmula, ústa lapal po vzduchu a ruce chvěly se nervósně. Byla to chvíle zatižená osudovostí. Rozhodovalo se o ži votě a smrti.

Ale Leandr toho necítil. Vlekl se v tupén bezvědomí ke dveřím, jako smrtelně raněné zvíře. O něm bylo již rozhodnuto! „Pane barone —!“ vykřikla, když již sahal po klice. Obrátil se a vztáhl toužebně paže v pro kmitnuvší naději; hned však je smutně spustil Lydie zatím dobojovala a pronášela pevně závažně svoje rozhodnutí: „Řekla jsem vám po etivě, ce jsem byla povinna vám sděliti na vaš čestné nabídnutí. Řekla jsem vám, že vás nemi luji — ač vás velice ctím. Na tom nelze ničeho měniti. Nemožno-li vám však opravdu žíti beze mne, jak jste pravil, a spokojite-li se mnou i bez lásky — jsem ochotna stát se — vaší ženou —.

Přiskočil k ní, uchopil ji za obě ruce, zu- líbal krátkými, prudkými polibky, zahleděl s na okamžik do jejich nebesky modrých očí, p strhl ji celou ve své objetí a líbal bouřlivě, l- bal... mumlaje mezi polibky zmatená slo štěstí, díků a nadějí. Přijímala trpně všechny t jeho divoké projevy lásky a radosti, nevzrušily ji, zůstala studená, apathická. Bylo jí při tom úzko z budoucnosti. Ale on v nesmírném vzru- šení toho nepostřehl a oddával se šílenou, so pečně vybuchlou radostí svému náhlému štěstí. A tak počalo to manželství výstředních protilehlých srdcí. Ona laskavá, pozorná a něžná ale vic oddaná služebnice, než žena — on mi lující, vášnivý a prahnoucí po prudkých obje- tích. Ale veškeren jeho velký žár nedovedl roz- páliti její nervy. Nebylo jí dáno přimknouti se k muži teplým tělem, spoutati jeho šíji v zá- chvatu vášně měkkými pažemi nebo přilnouti žíznivě a horce k jeho rtům. Těchto tělesných vzruchů bylo její ženství zcela prosto. Strádala pro to, citic, jak trpí on — mučil se on nad svou neschopnosti probudit v ní žádost sladkých roz keší. S počátku, dokud nevyprchal metafysický půvab její excentrické krásy, bylo ještě tak sne- sitelno jejich manželství. Ale příšerná propas se naň rozšklebila, když si přiznal, že jeho na- děje dobýt lásky ženiny jsou pre vždy marny. Pustá perspektiva doháněla ho k nejpošetilejším krajnostem, kterými v zoufalství doufal ještě vy- hráti hazardní hru o štěsti. Zkoušel vzbuditi v ženě žárlivost předstíraným záletnictvím, vy- dráždit její citlivost přemrštěnou chladností, zj

třit její krev nezvykle divokými a drsnými scé- nami... Chápala jeho zoufalé úsilí, usmívala se tesknými úsměvy, v skrytu plakávala nad svým bídným nedostatkem, odměňovala do dojemnou něžností a péčí, snášela s beránčí trpělivostí jeho množící se vrtochy a s otrockou oddaností m sloužila — ale to vše nedovedlo nasytit jeho touhu po živelných, živočišných požitcích, kte- rých žádalo jeho mladé tělo tím hladověji, čím nedosažitelnějšími se mu jevily ... Hrozné ná- ruživosti stravovaly jeho mozek i srdce . . . am kdysi v jeho pracovním kabinetě — třeskla rána Lydie jako šílená vřítila se do pokoje. L žel shroucen v křesle s prostřelenými spánky Oblekla znovu smuteční šat, těžší než před tím. Netušila ani, jak rafinovaně krásnou obje vila se její bílá hlava v tom černém hedvábu Změnila se sice v posledním čase pronikavě. zvláště ve hrozných dnech katastrofy; ale tatc proměna netýkala se podstaty její krásy, ný- brž pouze formy, druhu. Dívčí měkký výran ustoupil pevnému, tvrdému profilu zkušené ženy, blankytné oči pozbyly snivosti a zalily s přívalem hoře. Jen hedvábné bílé vrkoče na jeji mladé hlavě kadeřavěly se stejně čtveračivě koketně jako před časem; na jejich půvab kata- strofy posledních let neúčinkovaly.

Za to povaha její se značně změnila. Ná- chylná k samotářství již dříve, žila nyní téměř klášternicky. A když brzo po baronově smrti ze- mřel i její otee, stala se z ní kajienice vskutku až legendárni. K dosavadním vinám, ježsi kladla, přičtla novou: že otec její sešel před- časně z lítosti nad osudem dceřiným. Stranilas světa úplně, aby nedávala pohoršení svou ne- šťastnou, zrůdnou bytostí. Žila samotářsky s pro- stomyslnou, starou chůvou a vycházela pouze do blízkého kostelíka. Chodívala zádumčivě se skloponýma očima, nehledíc na nikoho. Lidé s za ni ohlíželi, skláněli udivené hlavy k sobě šuškali. V kostele proklečela vždy celou mši. nepozvednouc hlavy od modlitební knihy. Ale nemodlila se z ní, ani list neobrátila — tvrdily nejhorlivější modlářky farnosti, které hleděly ví na ni, než na mysteriosní obět. Ale i mladý sluha boží, obraceje se od ol táře k lidu, nezvykle volně a důležitě kreslíval jemnou bílou rukou znamení žehnavého kříže utkvívaje krásnýma černýma očima na podiv hodné kajicnici, že se modlářky až pošťuchovaly významně lokty. A když kázával slovo boží ona klečela před ním u kazatelny, pletl se v řeč a dořekl často cosi nepatřičného. A to už zbožné ženy naklonily k sobě ustarané hlavy a dlouze dlouze šeptaly.

Jen ona, původ těchto nezvyklých zjevů mladá, smutná vdova Lydie, neviděla nic z toho pohroužena v rozjímání a modlitby. Křivdilyj podezíravé jazyky: modlila se horoucně a za níceně. Ne ovšem prázdná slova z modlící knihy ale improvisovanou modlitbu vlastní, jak z hlu bin její bolavé duše vyvřela: za spásu nešťast ných, jichž smrt zavinila, za odpuštění sobě,z odvrácení nového hříchu .. A po čase přiklekla ke zpovědnici a nepo zvednouc plachých oči, všeptala zamřižovaným okénkem sluhovi božímu celý obsah své hříšn duše. Dlouhá byla její zpověď a vrouci. A kdyz skončila, čekala pokorně na slova útěchy a úlev né pokáni Ale chvíli bylo ticho, a když konečně ozva se hlas kněze, měkký a lahodný, zněl váhav a nejistě. Naslouchala v podivení zmateným slo vům... konečně pochytila jakýsi smysl . . . al pak v nesmírném uleknutí vytřeštila oči upnou úzkostlivý pohled v hrůze do šera zpovědnic

Což sám satan zasedl v hrozném rouhání na sto lec náměsíka Kristova a zahrává s ní dábelskou šalebnou hru? Zahlédla však krásnou, mlado tvář, divně vzrušenou, plápolající oči a slyšel lidský hlas, jenž přeskakoval v disonančním n ladu po celé citové škále: z úpčnlivé proseh nosti do resignace, z oželé naděje do zoufal skleslosti, z pokorné sebeobžaloby do vzdorn vzpoury ... Zpovídal se vlastně sám jí: Všichni jsme hříšní — i on zhřešil, zatouživ pozemskou žádostí po ní, krásné, bílé kajienici . . . službu bohu znesvětil myšlenkami na ni. Marně se jim vzpíral, marně si předsevzal káti se: jeho dobr úmysly rozplývaly se dýmem, jakmile ji spatřil Přestal se konečně vzpírati této mocné vášni, jež přemohla v něm samého boha, a vzdal se jí,ri skovav spasení duše. Přísahu církve zrušil, hří chem neodpustitelným se poskvrnil, rouhánín neslýchaným neváhá znesvětiti toto posvátné místo ... všeho, všeho je schopen z té hrozne náruživosti — — Zvedla se prudce s klokátka, aby předešla dalšímu bohopustému rouhání, a prehla z ko stela. Zdálo se jí, že to vše je snad dábelsk mámení smyslů, které ji připraví o rozum Prchala, jako před příšerným zjevením . ..

Ze zpovědnice hleděl za ní zklamaně, ztr nule s zdrceně mladý sluha boží . .. Lydie přestala vůbec vycházeti. Sedával unaveně a bezmyšlenkovitě, jako by pouze tě lem zbyla na pozemské hroudě. Stará chůva ne věděla si rady. Milovala svou paní, že by pro ni život dala, a trpěla nesnesitelně jejím zármut kem. Po starém rozumu snažila se ji vytrhnout z apathie tlachem: paní poslancová z protěj- šího domu pohrozila manželovi rozvodem, ne- stane-li se do roka paní ministrovou... komer- ční rada Seiler je zapleten do špinavé úplatkové aféry ... kolem jejich domu obchází již po ně- kolik dní celé hodiny nějaký mladý kněz, po- divně vzrušený, zastavuje se, nahlíží domovním dveřmi do chodby, dívá se vzbůru do oken, jako by na někoho netrpělivě čekal; je to již cel ulici nápadno — a mnozí jistí, že se minu s rozumem . . Lydie poslouchala děsně trpíc, pak zakryla si zoufale uši dlaněmi a volala nervósně: „Dost dost —“ Z prudkých dojmů se rozstonala. Několik dní zmítala se mezi životem a smrtí. Stará chů- va ošetřotřovala ji jako děcko .. Konečně ohlásil lékař, že nebezpečí minulo. Ale rekonvalescentka musila se zotavovati ještě několik neděl. Vstala zcela apathická, jako by úplně odumřela životu. Stará, věrná chůva ne- přestávala potají roniti slzy nad svou mladou, krásnou, ale tak zuboženou svěřenkyní .. A když se Lydie sama zeptala, co dělá mla- dý kněz, poplašila se ubožka jak ulekaná šed myška. Ulekla se, co by vyváděla nešťastna

dobrá její paní, kdyby řekla pravdu. Dušoval se tedy dobromyslně, že nic neví, že už hot není vídati. Lydie prohlédla její dobrou vůli a usmála se shovivavě: „Vždyť jsem už klidná — už mů- žete. Nebojte se — Stařena nedůvěřovala Hned a teprve po ně- kolikerém ujišťování dala se oblomiti a vypravo- vala: „— v pomstení smyslů skočil do řeky ale zachrániti ho. Musili však nešťastného od vězti do blázince —. A Lydie skutečně přijala hroznou zpráru klidně. Cit její byl posledními ranami otupen. Ale když se zůplna zotavila, vstoupila do kláštera, odkázavši polovinu jmění služebným. druhou zbožným účelům. Marně ji stará věrná chůva zrazovala, nadarmo hořekovala nad mla- dým, zahrabaným životem. Pohřbila své dosu krásné, pohoršlivé tělo do kobky klášterní stala se jednou z nejkajicnějších řeholnie . .. Po dlouhá léta nepřekročila klášterního prahu. Život kolem vysokých zdí hnal se kvap- ným úprkem do věčnosti, co ona zapomínala na čas v rozjímáních a při modlitbách. Teprve když stáří rozbrázdilo její sevrklý obličej, sehnulo druhdy štíhlou šíji a zamlžilo kdysi blankytne oči — vyšla opět z bran klášterních do světn. Nemusila se již báti, že bude komu pohoršením a že křohkým srdeím přinese smrt ...

Listy z Indie. Píše dr. Otakar Perteld I. Z Terstu do Port-Saidu. Na palubě „Afriky“, 8. října 1909. Konečně o několik velikých kroků blíže k splnění dávných touh, které vznikaly dávno již, když jako patnáctiletý hoch čítal jsem o po- hádkové zemi Indii, když poprvé spatřil jsem knihu tištěnou posvátným písmem indickýma poprvé držel ve svých rukou starou mluvnicí sanskrtskou od Boppa, v níž tenkráte bylo mně vše nepochopitelným tajemstvím, jemuž s úctou hleděl jsem vstříc. A nyní vše, co bylo tehdy snem, má se uskutečniti, státi pravdou. Posvátný jazyk Indů. již dávno není mně tajemstvím a knihy indieké vzáeností, a nyní já sám mám uzříti za šestnáct dní slavnou zemi Bharatů. To byly myšlenky, které vířily mojí hla- vou, když vstupoval jsem na palubu „Afriky“ která má mne vésti k touženému cíli. Několik Čechů, s nimiž sešel jsem se v Terstu, vypro- vodilo mne na palubu a několik listů od mých nejbližších bylo mně pozdravem z dálné vlasti. O 1 hod. s poledne zahučela siréna „Afri- ky“ a již malé vlečné parníky počaly pracovati, aby vytáhly loď z úzkého přístavu. Lloydové lodi, vykonávající službu mez Terstem a Bombayí, nenáležejí k největším, o málo přesahujíce svou celkovou vahou (brutto) 7000 tun, ale vyvinují za to značnou rychlost. konajíce denně pravidelně cestu více jak 300 námořských mil. Ubíhá proto dlouhá cesta rychle a mimo to život na těchto lodích vyvíjí se záhy v příjemný poměr přátelský při stycích docela nenucených tak, že nelze mysliti si příjemnější plavby do Indie pro toho, kdo dává přednost pohodlí a nenucenosti před nádheron a nobleseu.

Jinou předností lloydových parníků rakouských jest, že plují, na rozdíl od ostatních společnosti, těsně u břehu tak, že celé prvé dva dny můžeme se kochati překrásnou podívanou na břehy, jež mjíme. Sotva že jsme obepluli Přímoří s Rovi- gnem a Polou, vynořuje se nám již panorama pobřeží dalmatského. V noci svítí nám vstříe majáky z břehů albánských a časně ráno jsme již u největšího z ostrovů ionských, Lenkady, kde prý byla kdysi vlast Odysseova, jak tvrdí německý učenec Dörpfeld, chtěje Ithaku oloupiti o dávnou její slávu. Plavba v průplavech mezi těmito ostrovy ionskými jest nejpůvabnější částí costy. Vše jest na palubě a každý upírá své zraky na vysoké břehy. Plujeme těsně kolem ostrova Zante, dávno již ne lesnatého, ale přes to ostře lišícího se svojí zelení od skal ostatních ostrovů; pěkný přístav a výstavné město u něho poutá zraky každého. Ještě ve dne obeplouvá „Afrika“ Pelopo- nesos, který s nastávajícím večerem kyne jí na pozdrav rudým světlem majáku na mysu Mata- panu. V noci míjíme Kretu a jsme na širém moři, dva dny nemajíce viděti nic, než moře moře a snad i lodi plující touto cestou. Nyní teprve — když přestaly jednotlivce poutati výhledy na prchající pevninu — rozvíjí se na lodi pravý život. Tvoří se kroužky, vyhle- dávají se hry, činí se různé sázky. Nejoblíbenější zábavou jsou sázky do loterie, v níž rozhoduje počet mil ujetých za den. Vůbec o zábavu není nouze. Nejveseleji však rozvíjí se život na lodi večer po dinner; zábava soustředí se do salonu, hloučky ve dne rozptýlené po palubě jsou na několik chvil sevřeny mezi čtyři stěny a proto není divu, že veselo dochází svého vrcholu.

Zpěv, hra na klavír a vypravování převládají. Starý Hollanďan, který prodělal mnohé kruté chvíle a mnohá dobrodružství v Batavii, má kaž- dou chvíli po ruce nějakou buď poutavou nebo veselou historku; spolucestující agent, vídeňský žid, oplývá anekdotami, vyvolávajícími smíchi ruměnce u damské společnosti. Každý zde má svoji zábavu, každý někoho, kdo by s ním mlu- vil jeho jazykem: mluví se tu anglicky, něme- cky, italsky i hindustansky. Jen česká slova není tu slyšeti, jsem samojediný zde z naší vlasti, který pluje k dalekým břehům. Přes to nejsem zde opuštěn, moha se smluviti s každým, s kaž- dým jsa ve shodě. Nejmilejší však bývá mně společnost mladého Hinda, který seznamuje mne již předem se svou krásnou zemí a s řečí lidu, svojí mateřštinou. Moře, modré moře uzavírá obzor a jenom tušiti lze, kde jest pevná země; daleké moře již odlučuje nás od břehů evropských. Víc více blížíme se břehům africkým, zatím cc moře stává se temnějším a temnějším a množí se houfy hravých delfínů, tvořících průvod naší lodi: neklamné znamení, že blížíme se pevné zemi. A vskutku po poledni sedmého října mění se temná modř moře v špinavou šeď: plujeme již vodami Nilu, jehož proud sahá daleko do moře. Za hodinu objevuje se uprostřed palem maják damiettský a loď blíží se rychle prvé sve