1
masthead
27. ledna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů k číslu 27.
List
5
article
Poslední-
Poslední-
skn
7
article
Ode dne, kdy pan Jarolím Salášek seznl
že již jen u jediného jména schází křížek —
u jména jeho — zavěsilo se mu cosi v mozku
a nebylo lze, aby se toho zbavil. Jemu samému
připadalo někdy, jakoby se mu tam byla roz-
tábla pavučina, která se lehce zachvivá každým
jeho pohybem, roztřásá se při jakémkoli jeho
pomyšlení a vplétá se do něho, ba, za krátko
vystoupilo toto pocitování vnitřní pavučiny ven,
z hlavy, a panu Saláškovi bylo, jakoby mu ja-
kýs tetelivý chmýr visel s čela přes oči a kali
jim jasný výhled na všechno, co bylo kolkolem,
a postíral každý předmět šedivou mlhovinou
Tak určitý byl dojem této zdánlivé překážky.
že pan Jarolím Salášek mávl mnohdy zcela
bezděky rukou, aby podivnou tu pápeřinu strhl,
nebo foukl vzhůru k nozdrám, aby ji dechem
odvanul, právě tak, jako odfukoval někdy sazi
jež mu procházejícímu se pražskými ulicemi na
nose uvázla. Ale pavučina vázla v mozku,
šimravý vlas visel s čela, závoj táhl se přes
oči neodbytně dále, v nejbližším okamžiku po
cítil to pan Jarolím Salášek.
Byla to utkvělá domněnka. Myšlenka, ž
docházi na něj. Ano, kdyby stehda, před lety
nebyl taky svoje jméno vepsal v seznam ! Bylo
teď marno a bezúčelno vzpomínat, proč to uči-
nil. Neboť — to chápal nyní teprv jasně —
své jméno tam napsal zeela zbylečně. O sobě
přec věděl, sebo měl stále v patrnosti, sebe
nemusil si uváděti na pamět černými, výraz-
nými písmeny v tom něveselém seznamu. Až
kdysi odejde, nebude ho tu prostě již. Proč se
zapisoval? A ještě z jedné příčiny to bylo zby-
tečné. Proč psal jména vrstevníků svých? Aby
k nim přidělával křížky po pohřbech. Ale pro
taky sebe? Což i po vlastním pohřbu může ke
jménu Jarolíma Saláška postavit křižek?
Jarolím
Salášk
Salášek
Saláška
8
article
Nic naplat, stalo se již.
Kmitlo sice hlavou páně Saláškovou, aby
svoje jméno nějak odklidil — snad by se pak
zbavil i té pavučiny v mozku svém. Ale zapudi
brzy tento úmysl, právě jako dříve záměr, aby
seznám svůj rozšířil jmény novými. Připadalo
mu, že by to bylo jakési sfalšování dokumentu.
Tu stojí jméno jeho celých třicet let, inkoustem
již rezivým, ale nevyhubitelným. Nelze ho vy-
škrábati, neboť inkoust pronikl dobou všechnu
tkaň papíru až na druhou stranu. Vyškrábal
by díru, zbyla by zející mezera, a neuprosný
Osud si dovede po svém takovou mezeru vy
plniti. Ani by nespomohlo, aby své jméno k ne-
čitelnosti přeškrtal. Věděl pan Jarolím Salášek
že tak staré rysy inkoustové vystupují mnohdy
zcela zřetelně pod zátérem novějším. A přece
by tam zůstalo, ba, to přeškrtání bylo by jako
smutečným příkrovem.
Utkvělá myšlenka pracovala neunavně dále
a znenáhla bližilo se cosi, co hrozilo sklíčit
pana Jarolíma Saláska těsným poutem. Hypo-
chondrie.
V první době připadla panu Saláškovi my-
šlenka jakési zachrány. Je skutečně posledním
v seznamu? Neomýlil se? Nepřehlédl někoho
A dva, tři večery strávil pan Salášek bedlivým
zkoumáním svého papírového hřbitova. Řádek
za řádkem, jméno za jménem si přečítal, zprv
v duchu, pak nahlas, má-li všechno řádně zá-
čtováno. A nedohledal se omylu.
Salášková
Jarolím
Saláska
Salášk
Salášek
9
article
Pavučina v jeho hlavě houstla.
Ale běží-li člověku o život, je vynalezavý
A panu Safáškovi běželo o život, tušil to
dobře. Po dlouhá léta nebylo pro něho jiného
světa, než tento pochmurný seznam. Pro něj
nežili jiní lidé, než tito zde, jimiž se stále
obíral. To byl právě jeho svět — a tento
svět je na vymření, neboť v něm zbývá sám.
Co na tom, že odnášejí na hrbitov také jiné,
kteří nežili v jeho adresáři?
Tak tedy vynalezl si pan Salášek novou
práci, a dost se podivil, že na to nepřipadl již
dávno. Ale dobře tak. Má nový úkol — pan
Salášek byl jist, že Morana nemůže a nesm
po něm vzláhnouti ruky, pokud úkol svo
nesplní.
Jaký nesmírný nedostatek objevil pan Sa-
lášek pojednou v seznamu svém!. Přiděláva
křížky, ano, pouhá znaměnka, že ten a ten
člověk odešel k otcům. Ale kdy tam odešel?
To jest vlastně v jeho samodílné statistice taky
důležité, ba, velmi důležité.
Pan Salášek nebyl povaha bouřlivá, ohnivá,
aby byl nějak zajásal, že nalezl záminku, již
zcela platně odůvodní svůj další pobyt na světě.
Safášk
Salášek
Moran
10
article
Ani to nepokládal za záminku. Nebyl si vědom
lsti nějaké, přišlo to samo sebou.
A s trpělivosti a setrvačností, jakou se v
značoval celý jeho posavadní neplodný život.
dal se do práce. Vytáhl objemný svůj faseikl
papirů s černými obrubami a jal se připisovati
ke jménům funerálního seznamu svého dala
úmrií. Nebyla to práce ani radostná, ani rychlá
Ale život páně Saláškův nevykazoval vůben
nikdy okamžiků nějak zvláštně radostných, i ne
počitoval ani žádného rozdílu mezi radostí
trudem, neboť ani tradu v pravém slova smyslu
nikdy nepocítil. Taky mu nebylo třeba spěchati
Cile, k němuž celý jeho život jedině směřoval —
poněvadž neměl žádných jiných cílů v životě —
dojde vždy dosti časně.
Trvalo hodně dlouho, neděle, měsíce, než
novou svoji práci dokončil. A co se tím zaměst-
nával, objevit zajímavou věc. Vlastně objev ten
vyhoupl se mu že po práci skončeně. Tust
uvědomil, že po celý čas, co konal nový oddí
statistiky své, byla hlava jeho prázdna oné pa-
vučiny, jako druhdy, až zmizel závoj, který mu
byl kalil zraky. Ale pak, již po několika dnech,
kdysi ža sychravého jitra, rozestřela se mu ta
šedivina opět v hlavé i před očima. Utkvělá my-
šlenka zase počala vrtati, neunavně, týravě. A tu
pan Jarolím Salášek seznal jednoho dne, že
kořen jeho živola jest nějak podežrán. Toho
dne po dlouhých letech zamířil poprvé
k lékaři.
Z celé rozmluvy s lékařem uvázla mu
v paměti nevyhladitelně jedna otázka.
»Jak jste stár?«
Jak jsem stár! Bylo dost podivno, že musi
přijít jiný, aby tu otázku vyvolal. V panu Salá
skovi samém nikdy tak určité nevytanula. Lékat
Salášek
Salý
11
article
nenalezl sice žádné zjevné choroby, ale pan Sa-
lášek povšimi si a dobře zapamatoval, jak lékat
zcela lehce a sotva znatelně zakývl hlavou, když
mu na jeho otázku odpovědělo
»Padesát osm .. .«
Co znamenalo to zakývnutí? Což je to věk
nad nímž třeba kroutit hlavou? Je to stáři?
Jak staři umírali všichni, kdož jsou — v jeho
seznamu?
Hle, nový háček, na nějž upjal teď pan
Salášek všechnu svoji pozornost, nejvnitrnějs
zájem. Podivejme se
A tu došel pan Jarolím Salášek ke tř-
tímu oddilu podivné práce své. Zas vytáh
fascikl listů černě orámovaných, zase sedl k se
znamu svému a připisoval každému nebožtíku
věk, v jakém se svělem se rozžehnal.
Déle než práce právě předešlá trvala tato
Děle proto, ježto nebylo stáří zesnulého na kaž-
dém parte vyznačeno, a panu Saláškovi nezbý
valo, než aby jiným způsobem zjistil určitou
číslici. Ale nepokládal to za obtíž. Ba, těšilo
ho, že z téhle příčiny bude déle zaměstnán.
Vypisoval, co vypsati mohl, a data scházejíe
zjednával si pak na vycházkách svých, nespě-
chaje. Bylo mnohdy třeba zajíti několikráte do
rodiny, než se naskytla vhodná příležitost, aby
se otázal: Prosím vás, jak stár byl pan otec —
pan manžel — pan syn —? CItil pan Salášek
že není slušno, aby vpadl všady i s dveřmi,
jak se říká. Nebo každou nepředloženou a ná-
hlou otázkou mohl vyvolati trapné vzpomínky.
Salášek
Jarolím
Salášk
12
article
Bylo třeba zaváděti hovor, bylo mnohdy nufno
značnými oklikami bližili se k cíli. Tolik taktu
měl pan Salášek. Vždyť byl z dobré rodiny.
A zase — přepodivná věe! Na celou tu
dobu, než i tato práce vykonána, zmizela rmutná
pavučina z mozku páně Saláškova, aniž sám
postihl, kdy a jak.
A když byl seznam jeho i v této příčině
doplněn, věděl dobře pan Salášek, co dále či-
niti. Sčetl jména — 6, kolik jich bylo set ! —
a sčeil všechna léta věku zesnulých. A dělil.
A když byl hotov s dělením, když se mu
po úzkostlivém počítání objevila průměrná čí-
slice věku, připadající na jednotlivce, zadíval se
na ni skoro ztrnule a dlouho, dlouho nad ní
seděl. Teď — zdálo se mu — rozumí onomu
podivnému posunku lékařovu, onomu kývnutí
nebo zavrtění hlavou. Neboť průměrný věk
všech těch osob, jejichž jména tu před ním
ležela, tak mrtva, jako byli všichni, jimž kdysi
náležela, byl mnohem kratši, než jeho stář
vlastní.
Nu, pan Jarolím Salášek byl by mnohem
snadněji a jistě dospěl stejného poznání, kdyby
se byl podival do jakékoli statistiky ouřadní.
kdyby se byl poplal kdesi v asekuračním ústavě.
avšak do jiných výpočtů nebylo mu pranic. Na
těch nic mu nezáleželo. Co mu po tom, jak
umírá lidstvo vůbec, všichni ti lidé, kteří žijí
za podmínek jemu zcela neznámých! O ty mu
neběželo. Ne, tu jsou lidé jeho vrstvy, život-
ních podmínek jeho podminkám podobných,
naplňuje ho úžasem, že průměrný věk těchto
lidí, kteří přece tvoři zcela svoji, zvláštní spo-
lečnost, klesá tak hluboko pod jeho vlastní věk.
Salášek
Saláškův
Jarolím
13
article
Dlouho seděl pan Jarolím Salášek na
svým seznamem, pln úžasu nad nenadálým ob-
jevem, a znenáhla v něm vyrůstalo překvapujíeí
poznání, kteréž — misto co by ho bylo mohlo
a mělo potěšiti — jej přímo zdrcovalo :
»Já všechny přežil !
Pan Jarolím Salášek zavřel seznam. Byl
hotov. Nezbývá mu, co by dále podnikl. Jediné
vědomí ho proniká: přežil všechny! Ani mu
nepřipadlo na mysl, že by mohl žíti třeba do
sta let a že by všem členům jeho soukromého
pohřebiště přibylo jen po malém zlomku roku,
a že tedy není příliš dlouho na světě. Ani mu
dále nepřipadlo, že mezi těmi jeho nebožtiky
byli starci a kmeti, sedmdesátiletí, osmdesáti-
letí. Jediné pomyšlení ho naplňovalo: že vy
čerpal míru života, jemu vyměřenou, ba že
nějakým nedopatřením se mu dostalo nádavku.
Že zbyl na tom světě z pouhého přehlédnute
nějaké vyšší moci, ale že kdesi tam v neznámu
mohou co nevidět seznati svůj omyl, a pak
A pak se stalo, že pan Jarolím Salášek
propadl tomu neuprosnému, co po něm z dalek
vztahovalo ruce a co bylo jako avantgardu vy
slalo tu šedivou pavučinu do jeho hlavy. Při
šera hypochondrie zachvátila ho nadobro, aniž
pan Salášek sám poznal, že jest její obětí.
Jarolím
Salášek
14
article
A kdysi dvéře bytu páně Saláškova neote-
vřely se ani posluhovačce, když v obvyklou ho-
dinu ranní se dostavila, aby pána svého obslou-
žila, neotevřely sc ani domovníkovi, jejž poslu-
hovačka plna úzkosti byla vzbouřila, a neotevřely
se ani dvěma sousedům, známým to páné Saláško
vým, pro něž znepokojený domovník byl doběhl
Bylo třeba povolati taky zámečníka, a pakse
objevilo, že pan Jarolím Salášek nemohl otevříti
neboť ležel na svém staromládeneckém loži bez
duchý, studený, ztuhlý. Jeho oči byly zavřeny
jakoby spal, ale tvář byla tak divně svraštěna
jakoby ten zdánlivě spíci cítil, že mu na n
padl nějaký závoj, kterýž vadí volnému oddy
chování.
Avšak, co bylo nejpodivnějšího: na stole
před pohovkou ležel rozevřený seznam jeho
nebožiiků a při jméně páně Saláškově byl pev
nou rukou narysován křížek, lesklý, skoro ještě
vlhký. Neboť pan Saláček házival si do in
koustu kousek eukru, a takový inkoust leskne
se na papíře a dlouho neusychá.
Ale tajemství, kdy a v jaké předtuše ten
křížek udětal, vzat pan Salášek s sebou do hrobu
Ypsiion.
Saláškův
Salášek
Saláček
15
article
Jak tomu bylo roku 2100 po kr
Jak tomu bylo roku 2100 po kr
Obrázek z Velkoprahy-
Napsal Kara Ben Jehuda
Elegantní balonek se lehce zakymácel, ale
hned pevně utkvěl na nebetvčné kopuli ústřed-
ního musea pražského, jež hrdě věvodi novým
blokům domů, stěsnaných na bývalé Bílé Hoře.
Z úpravného koše vyhoupl se slovutný archeolog
Nikefor Retrospekt, stiskl třetí knoflik v řadě
na tabuli elektrického vedení a v nejbližším
okamžiku sjížděl elevatorem v přízemí kolos
sální budovy a zrovna do sálu musejního se
kretáře Symfoniana Telesfora.
»Bratře,« volal Retrospakt, »ne zale tía
se mnou podívati se? Poslední kus staré Prahy
půjde za krátko do povětří e
»Vyšehrad?« prohodil klidně Telesfor an
se neohlížeje.
»Dalo to práce! Půldruhého sta let trva
boj o kus zbytečné a nejapné skály — dne-
padne, zapiš si datum !
ben Jehuda
Nikefor
Symfonian Telesfor
Retrospakt
Praha
Velkopraha
16
article
»Není, proč bych se namáhal, « zívl se-
kretář. »Nanejvýše spojím se drátem ; kinemato-
graf s biografem a telegrafem představí mi cel
obraz e
»Myslím, že přece poletíš,« odvětil Nikefor
»Zbourají také Slavín; museum bude se snad
ucházeti o mrtvolu některého z umělcův, jež
tam před dvěma věky ukládali. Je možno, že
učiníš zajímavý lov. A potom, jaká podívaná
Když rozebírali Petřín, nebyli jsme ještě na
světě; Hradčany srovnalí s nábřežím právě
naší nepřítomnosti — pozorovali jsme tehdy
východ slunce na jižní točně. Dnes neopomenui
ostatně — jsem archeolog . . .«
»Dobrá tedy — tobě k vůli!« vzdych
Symfonian. »Nerad vstávám od práce — získal
jsme právě kostru posledního koně, pravím ti
byl to zajímavý tvor — tvé mumie vyšehrad
ské okradou mne na chvili o milý požitek: se
stavuji staré kosti podivuhodného zvířete.«
»To ti neuteče!« poznamenal archeolo
»Balonem nebo dynamotrieyklem? . . «
»Tricykl,« rozhodl sekrelář, »bude stálejš
poloha při pozorování.«
Za okamžik seděli přátelé na kolech, po
dobných starodávné trojkolce pozemní, jež všal
nyní běží po drátech, zaříznutých v rýhách kola
a napjstých vysoko ve vzduchu nad střecham
města; hybnou silou je ovšem elektřina, a do
prava na těchto elegantních a bezpečných při
strojích je vesměs oblibena u majetnější třídy
veleměstské.
Slavín
Petřín
Hradčany
17
article
Za několik minut projeli skoro přímočárn
vzdušný prostor mezi bělohorskou čtvrtí a Vy
šehradem a stanuli nad centrálním nádražím
elektriekých dráh a lodí, jež se vypíná právě
v těch místech, kde před časem volně tekla
Vitava širým řečištěm od Bráníka ke Karlovu
mostu. Již před sto lety byla tu matka českých
řek v celé šířce i délce přepažena a přikryla
mohutnou klenbou a vody její vlěsnány v umělý
kanál. Nahoře neutuchá dunění hbitých vlaků.
dole v kanále pění se voda, brázděná při elek
trické záři četnými loďmi.
Před tváří našich reků vypínal se Vyše
hrad, avšak Vyšehrad, johož by nepoznal Pra-
žan, žijící před dvěma sty léty, Pražan, uvykly
zlrati na černou skálu hrdě strmici, ohlodávanou
u paty vlnami Vltavinými, nahoře zdobenou
řídkým aspoň tím stromovím a křovisky, koste-
líkem a hrbitovem, na němž se tak krásne
spávalo těm, jež smrt tu ukládala daleko oo
vřavy bývalé Maloprahy. Ze skály zbyl jen pa-
hýl, kolmo okrájený, krášlený na straně obrá
cené proli Smiehovu obrovskými plakály reklam
a ufíichemi do kamene rytými. Hebitov zmizel
kostel zmízel, vše ustéupilo moderním požadav
kům města. Hebitovu netreba; Velkopraha spa-
luje své mrtvé a popel jejich ukládá v nád
herná cineraria, jichž nastavěno v každé čtvrt
dle potřeby, Kostely se staly zbytečnými, v mo-
derním světě zavedena bohoslužba larův a pe-
natův, jichž svatostánkem je dům každého
knězem břicho jeho.
A co ze starého Vyšehradu zbylo, věno-
váno erárnímu vojsku. Bylo tam do nedávna
cvičiště, když po odstranění všech budov i pole
mrivých prostor vzníklý nikomu a pro nic se
nehodil.
Pražan
Hebitův
Velkoprah
Bráník
Karlov most
Vyšehrad
Vyš hrad
18
article
Jen Slavín »Fišerka« zbyl tu z cel
tehdejší slávy, opršalý Slavin s ubohým geniem.
jemuž zub času uhryzl obě peruti — na všech
stranách otřískaná a rozpukaná schránatě
dávno mrtvých velikánů ..
Dnes padne i ten zbytek. Z kořene vytrh
nou skálu vyšehradskou a postaví na znivelova
ném prostranství činžáky.
Přátelé došli právě v čas. První motyka za
zvonila o kámen a vyvrátila jej ze starého mau
solea. Druhá rána a genius se válel v ssutinách
Svých velkých synů prach vlast truchlíc zemi vrae
Jich skutky jásajíc po věky lidstvu hlásá.
Ač zemřeli, ještě mluví.
Tyto nápisy bylo lze čísti na kamenném
podstavci
»Jaká,« řekl Nikefor, »jaká domýšlivost
při tom ubohost starých mozků! Co si o ná-
myslili, jak si potomstvo své představovali? My
máme tak zrovna čas starati se o jejich ,velke
skutky“! Dobře, že ta ostuda už leží !«
»Hle, Paracelsus!« poznamenal Symfonia
»kyne nám. Pojďme !«
Zajeli do stanice a spustili se.
»Je tu něco pro nás, doktore ?« ptal s
sekretář.
»Něco. Dělníci to při vytahování většinou
roztřiskali; z rakví i z těl je prach a popel
Jen jeden exemplář bývalého nadčlověka zby
dosti zachovalý. Slušná mumie — tuhle !«
ukazoval naprakev, s níž viko sňato. Byl na
něm nápis: „Jaroslav H., dramatičný spisovatel
muž valně zasloužilý o Velkoprahu budoucnosti.
»Dobrá, prohlédneme ho, proroka budou
enosti. Prosím tě, pošli mi to do musen«.
Nikefor
Paracelsus
Slavín
Fišerka
19
article
Když se Symfonián Telesfor vrátil do sv
pracovny, našel tam již zásilku Paracelsovu. Z
pomoci sluhy položil rakev na objemný pracovn
stůl a dříve než se dal do náležité prohlídky
seschilého občana minulosti, vyhledal si spi
v knihovně: Praha před z dvěma sty léty. Po-
nořil se do četby, aby zjistil všechny okolnosti,
provázející totožnost a bývalou existenci mrtvého
bracha. Zvědél, čeho potřeboval. Jaroslav H.
dramatičný spisovatel, žil v té době skutečně-
Byl, jak tehdy říkali, moderní dramatik a p
tom výtečný intervjůvr. Přepadal vybrané obět
obyčejně po obědě nebo seděli-li v hospodé, vy
cházeje od zásady, že v okamžicích podobných
je člověk i nadělověk nejpřístupnější. Leč nej-
zajímavější, jak se Telesforovi zdálo, byla zpráva.
že milý H. hájil udatně moderní Prahy budoncí
kterou si představoval docela jinak, než všichn
jeho vrstevníei.
Duchem prorockým viděl za kulissy věk
příštich a s malym, ale zdatným hloučkem svých
věrných, většinou domácích pánů a majetníků
Symfonián
Paracelsův
Praha
20
article
realit, bil se jako lev o každou píď staré Prahy
v tom smyslu, aby vše sturé nabraženo bylo co
nejrýchleji novým. Aby pak rychlosti nastavě-
ných činžáků nescházelo ani pevnosti a solid-
nosti, navrhoval přesné zdrátování ulic a nabízel
se, že na svůj účet povolá celou legii dráteniků
ze Slovácka, pracovníků v ohledu fom nejvydat-
nějších. »Co ulice, to resonanční truhlik, co
drát, to struna! Bzučení jejich, rozehvivaných
proudem a větrem, bude lahodnou hudbou při-
štího člověka, ji se bude kochati jda ulicí, vn
najde to, čemu předpotopní filosofové říkal
hudba sťérická!« tak volal. Ale, bohužel, ne-
dočkal se uskutečnění věšteckých snů; kritik
zpátečnických »Staropražníků« zardousila jej.
leč dílo jim vymyšlené v novém věku doko-
náno . . .
Tak četl Telesfor. »Chlapik !« pomyslil si
a zadíval se do sežloutlé tváře mrtvého hosta.
»Přál bych ti věru, abys mohl se prohlédnouti
teď po Velkopraze naší a své, jak jsi o ní ne-
určitě sice, avšak správně snil. Škoda, že . ..«
Tu uvízla jeho myšlenka ve vzduchu, nebo
překvapení nad tím, co viděl, zmocnilo se ho
tak silně, že v židli všecek zkameněl.
Telesfor
Chlapik
Praha
Slovácko
Company ulice
21
article
Tvář mrtvoly sehou totiž škubla, víčka oční
se otevřela a zase zavřela, z úst vyvinul se
vzdech — následovalo opětné mrkání očima
frkání nosem, údy se protáhly a mrtvola se
v rakvi posadila rozespale zivajíc a protirajíe
si oči.
»Fuj, cet cakra!« vydralo se jí z úst.
»Jistě jsem zaspal!«
Nikefor se jakžtakž probral ze strnulost
a jakkoliv úžas jeho ještě nepominul, přiskočil
a pomáhal vzkřišenému z rakve. Domnival se
z počátku, že je to všecko sen (a snad i čtenář
se tak domnívá, nadávaje v duchu na hanebný.
tolikrát opotřebovaný výmysl — avšak z dalšího
přesvědčí se o jiném), ale když ucítil životnou
ruku ve své a když viděl, jak důstojně a po
lidsku si vede jeho nenadálý host, jak opatrně
usedá do křesla, povytahuje při tom kalhoty na
kolenech a rovnaje šosy kabátu: tu přesvědčií
se, že jest mu jednati s osobou úplné řádnou
a přičetnou, byť za zvláštních okolností takřka
s nebe spadlou, a dle toho zařídil své chování
jako vzorný hostitel. Objednal víno a doutníky
a neváhal zdvořile zapřisti hovor.
»Ano, ho, ho (rozpačitý smích), ráčil jste
trochu dlouho spáli — skoro dvé sté let
prosím l«
»Ovšem — paměť se mi vrací a tuším.
co se událo. Umřel jsem — jak dlouho že
v té truhle ležím ?e
»Dvě stě let — do Slavína na Vyšehradě
vás položili.«
»Tedy přece — co soudíte, zasloužil jsem
toho vyznamenání?«
»Pokud vím — ano ! — — — Co račte
hledat? Kapsu ?«
»Mizerné hadry, ani kapsy to nemá. —
Notes a tužku!«
»Ach ovšem, odpustte, zapomněl jsem pře
kvapením, že si rád zaintervjůviujete. Zde, pro
sím, smim-li posloužit — !e
»Diky! — Co pak jsme — — — ano
Tedy mluvi o mně dobře budoucnost, vlastně
přítomnost či minulost — trochu se mi to bude
motat, než si zvyknu na pokrok času — chvál
mne, jak ?e
Nikefor
Ted
Diké
Slavín
Vyšehrad
22
article
»O chvále a haně nemůže býti řeči, nebo
naše doba se o minulost nestará pranic, není
kdy — ale můj osobní názor, jak jsem jej
právě před vaším procitnutím vyčerpal z tét
knihy, hraničí přímo s obdivem vašeho proro-
ckého ducha, jímž jste postřehl slávu Prahy
budouci — — —«
»Tedy se to uznalo ?«
»Nejen uznalo, nýbrž provedlo. Ráčíte
dlíti uprostřed města vzduchu, ruchu, ohrom-
nosti a pokroku, města, jež svléklo smutné
cetky své minulosti, města demokratismu
práce, města .. «
»To jsou má slova, výborně! Došlo tedy
na ně. I safra, Mrštík má asi vztek! —
jakž, mých padesát dramat — dávají se, dá
vají?«
»Račte dovoliti, abych převedl názory vaše
na koleje současné doby. V čem vy jste žil
stoleti, to je u nás zapomenuto během dvou
let a náleži už jen archeologům a historikům.
Ted
Mrštík
Praha
23
article
Co vás blažilo, rozčilovalo a svádělo k zápasům
deset let, je u nás odbyto v jednom dni. My
letíme životem; rodíme se dospělejší, zrajeme
dříve. Mně je ku příkladu 16 let, prosím,
jsem již prvním sekretářem světového ústavu.
jenž má jméno, jaké měla za vašich dob
Paříž...«
»0, dovolte, já byl také mlád, když jsem
měl již kus práce za zády...«
»Vím, bylo v té době několik lidí ; tis
zbožňovali vzájemně mezi sebou, přijemněsi
lhali, že si dokonale rozuměji a rozčilovali
dosti dlouho ostatní svět, jenž nechtěl nebo
nemohl chápati jejich nadlidství. Několik, opa
kuji, přes něž se slo klidně dál. — Dnes
Dnes je vůbec každý nadčlověkem..«
»Čim tedy vynikt, geniové vaší ?«
»Neni jich! Básníků, sochařů, hudebník
není vůbec! Každý je sobě uměleem, žádá-l
toho potřeba, avšak ta se cilí málo kdy. Opou-
štíme právé století obchodu a vědy — dle loho
je jen dvojí druh lidí — a dost.«
»To však nevadí, abýste se nořili do umě
leckých památek své minulosti, jako jsme my
dělůvali, té minulosti, která vám přece jenom
připravila půdu. . . Aspoň z vděčnosti ...«
Čim
Paříž
24
article
»Vděčnost? Neznáme toho slova 1 A, pra-
víte, nořiti se? Snad do těch spoust potištěného
papíru, jež jsou dnes postrachem všech veřej-
ných sbírek? Tim se zabývá u nás jen několik
málo odhodlaných vědců, jež země živí; potře-
buje-li někdo vzpomínek na minulé doby, jde
k nim. A ostatně, co bychom tam našli ušlech-
tilého? Na příklad v tom, co zplodila vaše
doba? Hájili jste svého umění říkajíce, že je
to svérázné, české, nebo aspoň zdárně do Čeeh
kultivováno — a zatím dokázal věk přiští,že
jste prostě opisovali a opičili se po jiných až
běda! Tahali jste se o slovíčka, rvali se p
celý čas, umírali v bídě jen proto, abyste se
plně mohli věnovati zápasu za své, mnohdy
směšné přesvědčení, kritisovali, nadávali, vymý-
šleli infamie, házeli své básníky nahé na ulic
a umělcům lezli zrádně do bytů, abyste jejich
25
article
domácnost potom zostudili, nic vám nebyl-
svato, každý nápad jste honem za tepla tiskii-
tiskli — — a tomu jste říkali umělecký život!e
»Račte dovoliti,« řekl zázračně vzkříšený
intervjúvr nápadně krotce, »odehýlili jsme se
od původního thematu. Tedy — Praha se změ-
nila ?e
»Což — změnila! Vy jste chtěl svého
času vyházeti jen některé kouty staré Prahy.
které smrděly vašemu útlému nosu — my roz-
metali celou Prahu bývalou a postavili novou.
Vy jste milovali malost, zbofeniny, špinu, stfe-
dověk a zvyk, vaše Praha byla usedlá, sosácká,
úzká, nepokroková, na jedno oko slepá, plná
smrdutých zákoutí, pitvorných, kostrbatých kon-
tur, byla staropanenská a nanejvýš mrzácká —
sám jate tak ráčil říci, nemýlím-li se! Myji
dali křídla, vzlet, vysmejčili jsme špínu a stará
zbytky ruin, rozmetali jame jí z cesty všecky
kopce, uhladili její hrany, učinili ji ladnou, sy-
melriekou, šumění parků a Vllavy nahradili
jsme zvučením drátu — — libo-li, ukáži vám ji
v ruchu a práci. Je půlnoc, doba právě vhodná.«
»Rád ji uzřím, jejiž budoucnost tolik tižila
mé srdce — ale v noci . .?«
»U nás noc a den, toť jedno. Vy jste
spávali v nocích — teď žijeme a pracujeme
dvojnásobně.«
Telesfor vedl hosta svého na musejní ko-
puli a cestou vysvětlovali si pro nedostatek jině
látky okolnost dosti záhadnou (zajisté i čtenát
na to čeká): jakým podivuhodným vlastně vli-
vem se télo dvé stě let mrtvého udrželo v tak
křepkém, zachovaném stavu.
Praha
26
article
»Nic jiného v tom není,« prohlásil drama-
tičný básník, »nežli slanost a peprnost kritiky
jíž jsem byl častován za živobytí — sůl, jak
známo, udržuje maso čerstvé — a potom zá-
zračně silný balsám a kadidlo, jimiž časopisy
plýtvaly po mé smrti.«
Slanuli nahoře. Host úžasem se zapotácel.
Velkoprahal
V lesku umělých sluncí ležela před ním
nekonečná, únavně rozleklá po širé rovině
bezvadně pravidelná jako plán nalinkovaný do
pravých úhlů. Nikde nedolétalo oko konce domu,
jež kupily se v symetrické bloky, brázděné
přímočárnými, nekonečnými ulicemi — nikde
zbytečného prostranství, nikde parku, nikde
stromu. Děm na domě, všechny stejné i stav-
bou i barvou nátěru tísnily se jako zkamenělé
stádo ostříhaných beranů. Hnusně jednotvárný,
podivné rozbředlý obraz . a.
»Hle, naše Praha!« promluvil po delsí
pause Symfoni »V ní bydlí milliony duší,
v ni burácí práce den ode dne, v ní rodí se
nové životy, pro néž rostou nové domy tam
daleko za obzorem pořádl dál a pořád dál dle
promysleného plánu.. . Hle, ideál váš! Jaký
vír, jaká vřava, jaká hudba ! Nuže ?e
Avšak odpovědi se nedočkal Symfonian
Telesfor. Host z říše mrtvých zbledl, otočil se
na punčoše a — s ohromným, nevysvětiitelným
chvatem pádil dolů.
A když vrazik sekretáť do své pracovny
bezdech, shledal na stole rakav a v ní mrtvolu
právě tak ležící, jak mu ji ze Slavína poslai
přítel Paracelsus.
Symfoni
Paracelsus
Praha
Slavín
27
article
Světlomodrý šáteček.
Světlomodrý šáteček.
Komusi v rájí věnuje Lea Ostrov a kk.
Jest to letos první snih, který intensivní
svou bělí pokrývá náhrohek Váš, mladý můj
příteli. Upominka na Vás a Vaše přátelstvíje
tak mocná, že ve snech mých vrací mi šťastné
ty chvíle, po boku Vašem ztrávené, že činí mi
nezapomenutelnou onu čásť života, kdy jste mně
býval na blízku.
Často mně připadá, že ten Váš obrázek,
postavený na psacím stolau mém oživaje, a že
pokojikem mým vane něha slov Vaseho bez-
přikladného přátelství.
A přátelství tomu světím dnešní práci svoji,
historii, jež odehrála se dávno, dávno pře
léty, tam pod nebem věčného jasu a zářicích
obláčků, ve slunných Bonátkách.
Hrdina její, poslední ratolest staré rodiny
šlechtické, byl Vám osudem svým v mnobém
podoben a právě tak jako. Vy předčasné dosni
ten máj žiti svého pod bllou deskou mramoru
Dříme tam věčný sen svůj, uspáván šplou-
cháním temněmodrého moře, třišticího se o ka-
menné stény paláců dóžů benátských a Vaše
tmavá hlava naslouchá sumotu, jimž rozhovo-
řují se stromy, vyrostlé v pozadí hrobky Vašl.
Jeho památka oživne časem v nějakéte
snivé barkarole poetického gondoliéra, zapěné
v doprovodu rhytmického narážení vesel do
zvlněné hladiny azurového moře, Vy však žijete
taký, jaký jste skutečné, byl v upomínce stále
živé, klerou čas nesetře.
Smrt Vaše zůstavila v duší mé jizvu, kterou
zapomnění nezahoji.
Nezahoji proto, že vyryla ji pochybnosto
pravdě tak často opětovaného rčení: že smrt
vyrovnává na světé všel
Váš skon přesvědčil mne o opaku, protože
ani jím nepřervalo se pouto nenávisli, do něhož
spjali mne tam daleko u Vás, za horami.
Snad neporuším klid posledního útulku
Vašeho, když ličíc historii Benátčana myslim
při tom na Vás a pamálce Vaší posvětím chudé
řádky svoje..
Lea Ostrov
Vaš
Vase
Benátčan
28
article
Kdyby byli vévodkyni Giuliané di Argile
oznámili, že palác její i se všemi nahromadé-
nými v něm poklady pohltilo moře, nebyla by
ji zpráva ta ohromila vice, než sdělení domáciho
lékaře, jenž vyšel z komnaty vnuka jejího Ca-
milla d'Argile.
Ano, bylo to hroznou, neodvratnou pravdou.
že poslední potomek toho rodu zachvácen je
chorobou, jež se nižádným uměním vědy vy-
léčiti nedá.
V némém ustrnutí přebíhala hrdá Benát-
čunka sálem, kde celý věk nahromail podo-
bizny slavných předků, až posléze se zastavila
u stěny, kde viselo osm portrétů až na dva,
to její a Camillův, černou rouškou zastřených.
Léta minulosti mluvila z podobizen těch, zobra-
zujících členy rodiny, kteří před zrakoma
jejíma umirali.
Jen ona zde zůstala, překonavší již sedm-
desálý rok života, aby pohrbila naději na
Giulianý di Argile
Camillův
Ca
d ' Argile