ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ab109430-6b6d-11dc-9a63-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 53, place 21, work 1, org 2
1 masthead
27. ledna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů k číslu 27.
List
4 masthead
Strana g.
5 article Poslední-
Poslední- skn
7 article
Ode dne, kdy pan Jarolím Salášek seznl že již jen u jediného jména schází křížek — u jména jeho — zavěsilo se mu cosi v mozku a nebylo lze, aby se toho zbavil. Jemu samému připadalo někdy, jakoby se mu tam byla roz- tábla pavučina, která se lehce zachvivá každým jeho pohybem, roztřásá se při jakémkoli jeho pomyšlení a vplétá se do něho, ba, za krátko vystoupilo toto pocitování vnitřní pavučiny ven, z hlavy, a panu Saláškovi bylo, jakoby mu ja- kýs tetelivý chmýr visel s čela přes oči a kali jim jasný výhled na všechno, co bylo kolkolem, a postíral každý předmět šedivou mlhovinou Tak určitý byl dojem této zdánlivé překážky. že pan Jarolím Salášek mávl mnohdy zcela bezděky rukou, aby podivnou tu pápeřinu strhl, nebo foukl vzhůru k nozdrám, aby ji dechem odvanul, právě tak, jako odfukoval někdy sazi jež mu procházejícímu se pražskými ulicemi na nose uvázla. Ale pavučina vázla v mozku, šimravý vlas visel s čela, závoj táhl se přes oči neodbytně dále, v nejbližším okamžiku po cítil to pan Jarolím Salášek. Byla to utkvělá domněnka. Myšlenka, ž docházi na něj. Ano, kdyby stehda, před lety nebyl taky svoje jméno vepsal v seznam ! Bylo teď marno a bezúčelno vzpomínat, proč to uči- nil. Neboť — to chápal nyní teprv jasně — své jméno tam napsal zeela zbylečně. O sobě přec věděl, sebo měl stále v patrnosti, sebe nemusil si uváděti na pamět černými, výraz- nými písmeny v tom něveselém seznamu. Až kdysi odejde, nebude ho tu prostě již. Proč se zapisoval? A ještě z jedné příčiny to bylo zby- tečné. Proč psal jména vrstevníků svých? Aby k nim přidělával křížky po pohřbech. Ale pro taky sebe? Což i po vlastním pohřbu může ke jménu Jarolíma Saláška postavit křižek?
Jarolím Salášk Salášek Saláška
8 article
Nic naplat, stalo se již. Kmitlo sice hlavou páně Saláškovou, aby svoje jméno nějak odklidil — snad by se pak zbavil i té pavučiny v mozku svém. Ale zapudi brzy tento úmysl, právě jako dříve záměr, aby seznám svůj rozšířil jmény novými. Připadalo mu, že by to bylo jakési sfalšování dokumentu. Tu stojí jméno jeho celých třicet let, inkoustem již rezivým, ale nevyhubitelným. Nelze ho vy- škrábati, neboť inkoust pronikl dobou všechnu tkaň papíru až na druhou stranu. Vyškrábal by díru, zbyla by zející mezera, a neuprosný Osud si dovede po svém takovou mezeru vy plniti. Ani by nespomohlo, aby své jméno k ne- čitelnosti přeškrtal. Věděl pan Jarolím Salášek že tak staré rysy inkoustové vystupují mnohdy zcela zřetelně pod zátérem novějším. A přece by tam zůstalo, ba, to přeškrtání bylo by jako smutečným příkrovem. Utkvělá myšlenka pracovala neunavně dále a znenáhla bližilo se cosi, co hrozilo sklíčit pana Jarolíma Saláska těsným poutem. Hypo- chondrie. V první době připadla panu Saláškovi my- šlenka jakési zachrány. Je skutečně posledním v seznamu? Neomýlil se? Nepřehlédl někoho A dva, tři večery strávil pan Salášek bedlivým zkoumáním svého papírového hřbitova. Řádek za řádkem, jméno za jménem si přečítal, zprv v duchu, pak nahlas, má-li všechno řádně zá- čtováno. A nedohledal se omylu.
Salášková Jarolím Saláska Salášk Salášek
9 article
Pavučina v jeho hlavě houstla. Ale běží-li člověku o život, je vynalezavý A panu Safáškovi běželo o život, tušil to dobře. Po dlouhá léta nebylo pro něho jiného světa, než tento pochmurný seznam. Pro něj nežili jiní lidé, než tito zde, jimiž se stále obíral. To byl právě jeho svět — a tento svět je na vymření, neboť v něm zbývá sám. Co na tom, že odnášejí na hrbitov také jiné, kteří nežili v jeho adresáři? Tak tedy vynalezl si pan Salášek novou práci, a dost se podivil, že na to nepřipadl již dávno. Ale dobře tak. Má nový úkol — pan Salášek byl jist, že Morana nemůže a nesm po něm vzláhnouti ruky, pokud úkol svo nesplní. Jaký nesmírný nedostatek objevil pan Sa- lášek pojednou v seznamu svém!. Přiděláva křížky, ano, pouhá znaměnka, že ten a ten člověk odešel k otcům. Ale kdy tam odešel? To jest vlastně v jeho samodílné statistice taky důležité, ba, velmi důležité. Pan Salášek nebyl povaha bouřlivá, ohnivá, aby byl nějak zajásal, že nalezl záminku, již zcela platně odůvodní svůj další pobyt na světě.
Safášk Salášek Moran
10 article
Ani to nepokládal za záminku. Nebyl si vědom lsti nějaké, přišlo to samo sebou. A s trpělivosti a setrvačností, jakou se v značoval celý jeho posavadní neplodný život. dal se do práce. Vytáhl objemný svůj faseikl papirů s černými obrubami a jal se připisovati ke jménům funerálního seznamu svého dala úmrií. Nebyla to práce ani radostná, ani rychlá Ale život páně Saláškův nevykazoval vůben nikdy okamžiků nějak zvláštně radostných, i ne počitoval ani žádného rozdílu mezi radostí trudem, neboť ani tradu v pravém slova smyslu nikdy nepocítil. Taky mu nebylo třeba spěchati Cile, k němuž celý jeho život jedině směřoval — poněvadž neměl žádných jiných cílů v životě — dojde vždy dosti časně. Trvalo hodně dlouho, neděle, měsíce, než novou svoji práci dokončil. A co se tím zaměst- nával, objevit zajímavou věc. Vlastně objev ten vyhoupl se mu že po práci skončeně. Tust uvědomil, že po celý čas, co konal nový oddí statistiky své, byla hlava jeho prázdna oné pa- vučiny, jako druhdy, až zmizel závoj, který mu byl kalil zraky. Ale pak, již po několika dnech, kdysi ža sychravého jitra, rozestřela se mu ta šedivina opět v hlavé i před očima. Utkvělá my- šlenka zase počala vrtati, neunavně, týravě. A tu pan Jarolím Salášek seznal jednoho dne, že kořen jeho živola jest nějak podežrán. Toho dne po dlouhých letech zamířil poprvé k lékaři. Z celé rozmluvy s lékařem uvázla mu v paměti nevyhladitelně jedna otázka. »Jak jste stár?« Jak jsem stár! Bylo dost podivno, že musi přijít jiný, aby tu otázku vyvolal. V panu Salá skovi samém nikdy tak určité nevytanula. Lékat
Salášek Salý
11 article
nenalezl sice žádné zjevné choroby, ale pan Sa- lášek povšimi si a dobře zapamatoval, jak lékat zcela lehce a sotva znatelně zakývl hlavou, když mu na jeho otázku odpovědělo »Padesát osm .. .« Co znamenalo to zakývnutí? Což je to věk nad nímž třeba kroutit hlavou? Je to stáři? Jak staři umírali všichni, kdož jsou — v jeho seznamu? Hle, nový háček, na nějž upjal teď pan Salášek všechnu svoji pozornost, nejvnitrnějs zájem. Podivejme se A tu došel pan Jarolím Salášek ke tř- tímu oddilu podivné práce své. Zas vytáh fascikl listů černě orámovaných, zase sedl k se znamu svému a připisoval každému nebožtíku věk, v jakém se svělem se rozžehnal. Déle než práce právě předešlá trvala tato Děle proto, ježto nebylo stáří zesnulého na kaž- dém parte vyznačeno, a panu Saláškovi nezbý valo, než aby jiným způsobem zjistil určitou číslici. Ale nepokládal to za obtíž. Ba, těšilo ho, že z téhle příčiny bude déle zaměstnán. Vypisoval, co vypsati mohl, a data scházejíe zjednával si pak na vycházkách svých, nespě- chaje. Bylo mnohdy třeba zajíti několikráte do rodiny, než se naskytla vhodná příležitost, aby se otázal: Prosím vás, jak stár byl pan otec — pan manžel — pan syn —? CItil pan Salášek že není slušno, aby vpadl všady i s dveřmi, jak se říká. Nebo každou nepředloženou a ná- hlou otázkou mohl vyvolati trapné vzpomínky.
Salášek Jarolím Salášk
12 article
Bylo třeba zaváděti hovor, bylo mnohdy nufno značnými oklikami bližili se k cíli. Tolik taktu měl pan Salášek. Vždyť byl z dobré rodiny. A zase — přepodivná věe! Na celou tu dobu, než i tato práce vykonána, zmizela rmutná pavučina z mozku páně Saláškova, aniž sám postihl, kdy a jak. A když byl seznam jeho i v této příčině doplněn, věděl dobře pan Salášek, co dále či- niti. Sčetl jména — 6, kolik jich bylo set ! — a sčeil všechna léta věku zesnulých. A dělil. A když byl hotov s dělením, když se mu po úzkostlivém počítání objevila průměrná čí- slice věku, připadající na jednotlivce, zadíval se na ni skoro ztrnule a dlouho, dlouho nad ní seděl. Teď — zdálo se mu — rozumí onomu podivnému posunku lékařovu, onomu kývnutí nebo zavrtění hlavou. Neboť průměrný věk všech těch osob, jejichž jména tu před ním ležela, tak mrtva, jako byli všichni, jimž kdysi náležela, byl mnohem kratši, než jeho stář vlastní. Nu, pan Jarolím Salášek byl by mnohem snadněji a jistě dospěl stejného poznání, kdyby se byl podival do jakékoli statistiky ouřadní. kdyby se byl poplal kdesi v asekuračním ústavě. avšak do jiných výpočtů nebylo mu pranic. Na těch nic mu nezáleželo. Co mu po tom, jak umírá lidstvo vůbec, všichni ti lidé, kteří žijí za podmínek jemu zcela neznámých! O ty mu neběželo. Ne, tu jsou lidé jeho vrstvy, život- ních podmínek jeho podminkám podobných, naplňuje ho úžasem, že průměrný věk těchto lidí, kteří přece tvoři zcela svoji, zvláštní spo- lečnost, klesá tak hluboko pod jeho vlastní věk.
Salášek Saláškův Jarolím
13 article
Dlouho seděl pan Jarolím Salášek na svým seznamem, pln úžasu nad nenadálým ob- jevem, a znenáhla v něm vyrůstalo překvapujíeí poznání, kteréž — misto co by ho bylo mohlo a mělo potěšiti — jej přímo zdrcovalo : »Já všechny přežil ! Pan Jarolím Salášek zavřel seznam. Byl hotov. Nezbývá mu, co by dále podnikl. Jediné vědomí ho proniká: přežil všechny! Ani mu nepřipadlo na mysl, že by mohl žíti třeba do sta let a že by všem členům jeho soukromého pohřebiště přibylo jen po malém zlomku roku, a že tedy není příliš dlouho na světě. Ani mu dále nepřipadlo, že mezi těmi jeho nebožtiky byli starci a kmeti, sedmdesátiletí, osmdesáti- letí. Jediné pomyšlení ho naplňovalo: že vy čerpal míru života, jemu vyměřenou, ba že nějakým nedopatřením se mu dostalo nádavku. Že zbyl na tom světě z pouhého přehlédnute nějaké vyšší moci, ale že kdesi tam v neznámu mohou co nevidět seznati svůj omyl, a pak A pak se stalo, že pan Jarolím Salášek propadl tomu neuprosnému, co po něm z dalek vztahovalo ruce a co bylo jako avantgardu vy slalo tu šedivou pavučinu do jeho hlavy. Při šera hypochondrie zachvátila ho nadobro, aniž pan Salášek sám poznal, že jest její obětí.
Jarolím Salášek
14 article
A kdysi dvéře bytu páně Saláškova neote- vřely se ani posluhovačce, když v obvyklou ho- dinu ranní se dostavila, aby pána svého obslou- žila, neotevřely sc ani domovníkovi, jejž poslu- hovačka plna úzkosti byla vzbouřila, a neotevřely se ani dvěma sousedům, známým to páné Saláško vým, pro něž znepokojený domovník byl doběhl Bylo třeba povolati taky zámečníka, a pakse objevilo, že pan Jarolím Salášek nemohl otevříti neboť ležel na svém staromládeneckém loži bez duchý, studený, ztuhlý. Jeho oči byly zavřeny jakoby spal, ale tvář byla tak divně svraštěna jakoby ten zdánlivě spíci cítil, že mu na n padl nějaký závoj, kterýž vadí volnému oddy chování. Avšak, co bylo nejpodivnějšího: na stole před pohovkou ležel rozevřený seznam jeho nebožiiků a při jméně páně Saláškově byl pev nou rukou narysován křížek, lesklý, skoro ještě vlhký. Neboť pan Saláček házival si do in koustu kousek eukru, a takový inkoust leskne se na papíře a dlouho neusychá. Ale tajemství, kdy a v jaké předtuše ten křížek udětal, vzat pan Salášek s sebou do hrobu Ypsiion.
Saláškův Salášek Saláček
15 article Jak tomu bylo roku 2100 po kr
Jak tomu bylo roku 2100 po kr Obrázek z Velkoprahy- Napsal Kara Ben Jehuda Elegantní balonek se lehce zakymácel, ale hned pevně utkvěl na nebetvčné kopuli ústřed- ního musea pražského, jež hrdě věvodi novým blokům domů, stěsnaných na bývalé Bílé Hoře. Z úpravného koše vyhoupl se slovutný archeolog Nikefor Retrospekt, stiskl třetí knoflik v řadě na tabuli elektrického vedení a v nejbližším okamžiku sjížděl elevatorem v přízemí kolos sální budovy a zrovna do sálu musejního se kretáře Symfoniana Telesfora. »Bratře,« volal Retrospakt, »ne zale tía se mnou podívati se? Poslední kus staré Prahy půjde za krátko do povětří e »Vyšehrad?« prohodil klidně Telesfor an se neohlížeje. »Dalo to práce! Půldruhého sta let trva boj o kus zbytečné a nejapné skály — dne- padne, zapiš si datum !
ben Jehuda Nikefor Symfonian Telesfor Retrospakt Praha Velkopraha
16 article
»Není, proč bych se namáhal, « zívl se- kretář. »Nanejvýše spojím se drátem ; kinemato- graf s biografem a telegrafem představí mi cel obraz e »Myslím, že přece poletíš,« odvětil Nikefor »Zbourají také Slavín; museum bude se snad ucházeti o mrtvolu některého z umělcův, jež tam před dvěma věky ukládali. Je možno, že učiníš zajímavý lov. A potom, jaká podívaná Když rozebírali Petřín, nebyli jsme ještě na světě; Hradčany srovnalí s nábřežím právě naší nepřítomnosti — pozorovali jsme tehdy východ slunce na jižní točně. Dnes neopomenui ostatně — jsem archeolog . . .« »Dobrá tedy — tobě k vůli!« vzdych Symfonian. »Nerad vstávám od práce — získal jsme právě kostru posledního koně, pravím ti byl to zajímavý tvor — tvé mumie vyšehrad ské okradou mne na chvili o milý požitek: se stavuji staré kosti podivuhodného zvířete.« »To ti neuteče!« poznamenal archeolo »Balonem nebo dynamotrieyklem? . . « »Tricykl,« rozhodl sekrelář, »bude stálejš poloha při pozorování.« Za okamžik seděli přátelé na kolech, po dobných starodávné trojkolce pozemní, jež všal nyní běží po drátech, zaříznutých v rýhách kola a napjstých vysoko ve vzduchu nad střecham města; hybnou silou je ovšem elektřina, a do prava na těchto elegantních a bezpečných při strojích je vesměs oblibena u majetnější třídy veleměstské.
Slavín Petřín Hradčany
17 article
Za několik minut projeli skoro přímočárn vzdušný prostor mezi bělohorskou čtvrtí a Vy šehradem a stanuli nad centrálním nádražím elektriekých dráh a lodí, jež se vypíná právě v těch místech, kde před časem volně tekla Vitava širým řečištěm od Bráníka ke Karlovu mostu. Již před sto lety byla tu matka českých řek v celé šířce i délce přepažena a přikryla mohutnou klenbou a vody její vlěsnány v umělý kanál. Nahoře neutuchá dunění hbitých vlaků. dole v kanále pění se voda, brázděná při elek trické záři četnými loďmi. Před tváří našich reků vypínal se Vyše hrad, avšak Vyšehrad, johož by nepoznal Pra- žan, žijící před dvěma sty léty, Pražan, uvykly zlrati na černou skálu hrdě strmici, ohlodávanou u paty vlnami Vltavinými, nahoře zdobenou řídkým aspoň tím stromovím a křovisky, koste- líkem a hrbitovem, na němž se tak krásne spávalo těm, jež smrt tu ukládala daleko oo vřavy bývalé Maloprahy. Ze skály zbyl jen pa- hýl, kolmo okrájený, krášlený na straně obrá cené proli Smiehovu obrovskými plakály reklam a ufíichemi do kamene rytými. Hebitov zmizel kostel zmízel, vše ustéupilo moderním požadav kům města. Hebitovu netreba; Velkopraha spa- luje své mrtvé a popel jejich ukládá v nád herná cineraria, jichž nastavěno v každé čtvrt dle potřeby, Kostely se staly zbytečnými, v mo- derním světě zavedena bohoslužba larův a pe- natův, jichž svatostánkem je dům každého knězem břicho jeho. A co ze starého Vyšehradu zbylo, věno- váno erárnímu vojsku. Bylo tam do nedávna cvičiště, když po odstranění všech budov i pole mrivých prostor vzníklý nikomu a pro nic se nehodil.
Pražan Hebitův Velkoprah Bráník Karlov most Vyšehrad Vyš hrad
18 article
Jen Slavín »Fišerka« zbyl tu z cel tehdejší slávy, opršalý Slavin s ubohým geniem. jemuž zub času uhryzl obě peruti — na všech stranách otřískaná a rozpukaná schránatě dávno mrtvých velikánů .. Dnes padne i ten zbytek. Z kořene vytrh nou skálu vyšehradskou a postaví na znivelova ném prostranství činžáky. Přátelé došli právě v čas. První motyka za zvonila o kámen a vyvrátila jej ze starého mau solea. Druhá rána a genius se válel v ssutinách Svých velkých synů prach vlast truchlíc zemi vrae Jich skutky jásajíc po věky lidstvu hlásá. Ač zemřeli, ještě mluví. Tyto nápisy bylo lze čísti na kamenném podstavci »Jaká,« řekl Nikefor, »jaká domýšlivost při tom ubohost starých mozků! Co si o ná- myslili, jak si potomstvo své představovali? My máme tak zrovna čas starati se o jejich ,velke skutky“! Dobře, že ta ostuda už leží !« »Hle, Paracelsus!« poznamenal Symfonia »kyne nám. Pojďme !« Zajeli do stanice a spustili se. »Je tu něco pro nás, doktore ?« ptal s sekretář. »Něco. Dělníci to při vytahování většinou roztřiskali; z rakví i z těl je prach a popel Jen jeden exemplář bývalého nadčlověka zby dosti zachovalý. Slušná mumie — tuhle !« ukazoval naprakev, s níž viko sňato. Byl na něm nápis: „Jaroslav H., dramatičný spisovatel muž valně zasloužilý o Velkoprahu budoucnosti. »Dobrá, prohlédneme ho, proroka budou enosti. Prosím tě, pošli mi to do musen«.
Nikefor Paracelsus Slavín Fišerka
19 article
Když se Symfonián Telesfor vrátil do sv pracovny, našel tam již zásilku Paracelsovu. Z pomoci sluhy položil rakev na objemný pracovn stůl a dříve než se dal do náležité prohlídky seschilého občana minulosti, vyhledal si spi v knihovně: Praha před z dvěma sty léty. Po- nořil se do četby, aby zjistil všechny okolnosti, provázející totožnost a bývalou existenci mrtvého bracha. Zvědél, čeho potřeboval. Jaroslav H. dramatičný spisovatel, žil v té době skutečně- Byl, jak tehdy říkali, moderní dramatik a p tom výtečný intervjůvr. Přepadal vybrané obět obyčejně po obědě nebo seděli-li v hospodé, vy cházeje od zásady, že v okamžicích podobných je člověk i nadělověk nejpřístupnější. Leč nej- zajímavější, jak se Telesforovi zdálo, byla zpráva. že milý H. hájil udatně moderní Prahy budoncí kterou si představoval docela jinak, než všichn jeho vrstevníei. Duchem prorockým viděl za kulissy věk příštich a s malym, ale zdatným hloučkem svých věrných, většinou domácích pánů a majetníků
Symfonián Paracelsův Praha
20 article
realit, bil se jako lev o každou píď staré Prahy v tom smyslu, aby vše sturé nabraženo bylo co nejrýchleji novým. Aby pak rychlosti nastavě- ných činžáků nescházelo ani pevnosti a solid- nosti, navrhoval přesné zdrátování ulic a nabízel se, že na svůj účet povolá celou legii dráteniků ze Slovácka, pracovníků v ohledu fom nejvydat- nějších. »Co ulice, to resonanční truhlik, co drát, to struna! Bzučení jejich, rozehvivaných proudem a větrem, bude lahodnou hudbou při- štího člověka, ji se bude kochati jda ulicí, vn najde to, čemu předpotopní filosofové říkal hudba sťérická!« tak volal. Ale, bohužel, ne- dočkal se uskutečnění věšteckých snů; kritik zpátečnických »Staropražníků« zardousila jej. leč dílo jim vymyšlené v novém věku doko- náno . . . Tak četl Telesfor. »Chlapik !« pomyslil si a zadíval se do sežloutlé tváře mrtvého hosta. »Přál bych ti věru, abys mohl se prohlédnouti teď po Velkopraze naší a své, jak jsi o ní ne- určitě sice, avšak správně snil. Škoda, že . ..« Tu uvízla jeho myšlenka ve vzduchu, nebo překvapení nad tím, co viděl, zmocnilo se ho tak silně, že v židli všecek zkameněl.
Telesfor Chlapik Praha Slovácko Company ulice
21 article
Tvář mrtvoly sehou totiž škubla, víčka oční se otevřela a zase zavřela, z úst vyvinul se vzdech — následovalo opětné mrkání očima frkání nosem, údy se protáhly a mrtvola se v rakvi posadila rozespale zivajíc a protirajíe si oči. »Fuj, cet cakra!« vydralo se jí z úst. »Jistě jsem zaspal!« Nikefor se jakžtakž probral ze strnulost a jakkoliv úžas jeho ještě nepominul, přiskočil a pomáhal vzkřišenému z rakve. Domnival se z počátku, že je to všecko sen (a snad i čtenář se tak domnívá, nadávaje v duchu na hanebný. tolikrát opotřebovaný výmysl — avšak z dalšího přesvědčí se o jiném), ale když ucítil životnou ruku ve své a když viděl, jak důstojně a po lidsku si vede jeho nenadálý host, jak opatrně usedá do křesla, povytahuje při tom kalhoty na kolenech a rovnaje šosy kabátu: tu přesvědčií se, že jest mu jednati s osobou úplné řádnou a přičetnou, byť za zvláštních okolností takřka s nebe spadlou, a dle toho zařídil své chování jako vzorný hostitel. Objednal víno a doutníky a neváhal zdvořile zapřisti hovor. »Ano, ho, ho (rozpačitý smích), ráčil jste trochu dlouho spáli — skoro dvé sté let prosím l« »Ovšem — paměť se mi vrací a tuším. co se událo. Umřel jsem — jak dlouho že v té truhle ležím ?e »Dvě stě let — do Slavína na Vyšehradě vás položili.« »Tedy přece — co soudíte, zasloužil jsem toho vyznamenání?« »Pokud vím — ano ! — — — Co račte hledat? Kapsu ?« »Mizerné hadry, ani kapsy to nemá. — Notes a tužku!« »Ach ovšem, odpustte, zapomněl jsem pře kvapením, že si rád zaintervjůviujete. Zde, pro sím, smim-li posloužit — !e »Diky! — Co pak jsme — — — ano Tedy mluvi o mně dobře budoucnost, vlastně přítomnost či minulost — trochu se mi to bude motat, než si zvyknu na pokrok času — chvál mne, jak ?e
Nikefor Ted Diké Slavín Vyšehrad
22 article
»O chvále a haně nemůže býti řeči, nebo naše doba se o minulost nestará pranic, není kdy — ale můj osobní názor, jak jsem jej právě před vaším procitnutím vyčerpal z tét knihy, hraničí přímo s obdivem vašeho proro- ckého ducha, jímž jste postřehl slávu Prahy budouci — — —« »Tedy se to uznalo ?« »Nejen uznalo, nýbrž provedlo. Ráčíte dlíti uprostřed města vzduchu, ruchu, ohrom- nosti a pokroku, města, jež svléklo smutné cetky své minulosti, města demokratismu práce, města .. « »To jsou má slova, výborně! Došlo tedy na ně. I safra, Mrštík má asi vztek! — jakž, mých padesát dramat — dávají se, dá vají?« »Račte dovoliti, abych převedl názory vaše na koleje současné doby. V čem vy jste žil stoleti, to je u nás zapomenuto během dvou let a náleži už jen archeologům a historikům.
Ted Mrštík Praha
23 article
Co vás blažilo, rozčilovalo a svádělo k zápasům deset let, je u nás odbyto v jednom dni. My letíme životem; rodíme se dospělejší, zrajeme dříve. Mně je ku příkladu 16 let, prosím, jsem již prvním sekretářem světového ústavu. jenž má jméno, jaké měla za vašich dob Paříž...« »0, dovolte, já byl také mlád, když jsem měl již kus práce za zády...« »Vím, bylo v té době několik lidí ; tis zbožňovali vzájemně mezi sebou, přijemněsi lhali, že si dokonale rozuměji a rozčilovali dosti dlouho ostatní svět, jenž nechtěl nebo nemohl chápati jejich nadlidství. Několik, opa kuji, přes něž se slo klidně dál. — Dnes Dnes je vůbec každý nadčlověkem..« »Čim tedy vynikt, geniové vaší ?« »Neni jich! Básníků, sochařů, hudebník není vůbec! Každý je sobě uměleem, žádá-l toho potřeba, avšak ta se cilí málo kdy. Opou- štíme právé století obchodu a vědy — dle loho je jen dvojí druh lidí — a dost.« »To však nevadí, abýste se nořili do umě leckých památek své minulosti, jako jsme my dělůvali, té minulosti, která vám přece jenom připravila půdu. . . Aspoň z vděčnosti ...«
Čim Paříž
24 article
»Vděčnost? Neznáme toho slova 1 A, pra- víte, nořiti se? Snad do těch spoust potištěného papíru, jež jsou dnes postrachem všech veřej- ných sbírek? Tim se zabývá u nás jen několik málo odhodlaných vědců, jež země živí; potře- buje-li někdo vzpomínek na minulé doby, jde k nim. A ostatně, co bychom tam našli ušlech- tilého? Na příklad v tom, co zplodila vaše doba? Hájili jste svého umění říkajíce, že je to svérázné, české, nebo aspoň zdárně do Čeeh kultivováno — a zatím dokázal věk přiští,že jste prostě opisovali a opičili se po jiných až běda! Tahali jste se o slovíčka, rvali se p celý čas, umírali v bídě jen proto, abyste se plně mohli věnovati zápasu za své, mnohdy směšné přesvědčení, kritisovali, nadávali, vymý- šleli infamie, házeli své básníky nahé na ulic a umělcům lezli zrádně do bytů, abyste jejich
25 article
domácnost potom zostudili, nic vám nebyl- svato, každý nápad jste honem za tepla tiskii- tiskli — — a tomu jste říkali umělecký život!e »Račte dovoliti,« řekl zázračně vzkříšený intervjúvr nápadně krotce, »odehýlili jsme se od původního thematu. Tedy — Praha se změ- nila ?e »Což — změnila! Vy jste chtěl svého času vyházeti jen některé kouty staré Prahy. které smrděly vašemu útlému nosu — my roz- metali celou Prahu bývalou a postavili novou. Vy jste milovali malost, zbofeniny, špinu, stfe- dověk a zvyk, vaše Praha byla usedlá, sosácká, úzká, nepokroková, na jedno oko slepá, plná smrdutých zákoutí, pitvorných, kostrbatých kon- tur, byla staropanenská a nanejvýš mrzácká — sám jate tak ráčil říci, nemýlím-li se! Myji dali křídla, vzlet, vysmejčili jsme špínu a stará zbytky ruin, rozmetali jame jí z cesty všecky kopce, uhladili její hrany, učinili ji ladnou, sy- melriekou, šumění parků a Vllavy nahradili jsme zvučením drátu — — libo-li, ukáži vám ji v ruchu a práci. Je půlnoc, doba právě vhodná.« »Rád ji uzřím, jejiž budoucnost tolik tižila mé srdce — ale v noci . .?« »U nás noc a den, toť jedno. Vy jste spávali v nocích — teď žijeme a pracujeme dvojnásobně.« Telesfor vedl hosta svého na musejní ko- puli a cestou vysvětlovali si pro nedostatek jině látky okolnost dosti záhadnou (zajisté i čtenát na to čeká): jakým podivuhodným vlastně vli- vem se télo dvé stě let mrtvého udrželo v tak křepkém, zachovaném stavu.
Praha
26 article
»Nic jiného v tom není,« prohlásil drama- tičný básník, »nežli slanost a peprnost kritiky jíž jsem byl častován za živobytí — sůl, jak známo, udržuje maso čerstvé — a potom zá- zračně silný balsám a kadidlo, jimiž časopisy plýtvaly po mé smrti.« Slanuli nahoře. Host úžasem se zapotácel. Velkoprahal V lesku umělých sluncí ležela před ním nekonečná, únavně rozleklá po širé rovině bezvadně pravidelná jako plán nalinkovaný do pravých úhlů. Nikde nedolétalo oko konce domu, jež kupily se v symetrické bloky, brázděné přímočárnými, nekonečnými ulicemi — nikde zbytečného prostranství, nikde parku, nikde stromu. Děm na domě, všechny stejné i stav- bou i barvou nátěru tísnily se jako zkamenělé stádo ostříhaných beranů. Hnusně jednotvárný, podivné rozbředlý obraz . a. »Hle, naše Praha!« promluvil po delsí pause Symfoni »V ní bydlí milliony duší, v ni burácí práce den ode dne, v ní rodí se nové životy, pro néž rostou nové domy tam daleko za obzorem pořádl dál a pořád dál dle promysleného plánu.. . Hle, ideál váš! Jaký vír, jaká vřava, jaká hudba ! Nuže ?e Avšak odpovědi se nedočkal Symfonian Telesfor. Host z říše mrtvých zbledl, otočil se na punčoše a — s ohromným, nevysvětiitelným chvatem pádil dolů. A když vrazik sekretáť do své pracovny bezdech, shledal na stole rakav a v ní mrtvolu právě tak ležící, jak mu ji ze Slavína poslai přítel Paracelsus.
Symfoni Paracelsus Praha Slavín
27 article Světlomodrý šáteček.
Světlomodrý šáteček. Komusi v rájí věnuje Lea Ostrov a kk. Jest to letos první snih, který intensivní svou bělí pokrývá náhrohek Váš, mladý můj příteli. Upominka na Vás a Vaše přátelstvíje tak mocná, že ve snech mých vrací mi šťastné ty chvíle, po boku Vašem ztrávené, že činí mi nezapomenutelnou onu čásť života, kdy jste mně býval na blízku. Často mně připadá, že ten Váš obrázek, postavený na psacím stolau mém oživaje, a že pokojikem mým vane něha slov Vaseho bez- přikladného přátelství. A přátelství tomu světím dnešní práci svoji, historii, jež odehrála se dávno, dávno pře léty, tam pod nebem věčného jasu a zářicích obláčků, ve slunných Bonátkách. Hrdina její, poslední ratolest staré rodiny šlechtické, byl Vám osudem svým v mnobém podoben a právě tak jako. Vy předčasné dosni ten máj žiti svého pod bllou deskou mramoru Dříme tam věčný sen svůj, uspáván šplou- cháním temněmodrého moře, třišticího se o ka- menné stény paláců dóžů benátských a Vaše tmavá hlava naslouchá sumotu, jimž rozhovo- řují se stromy, vyrostlé v pozadí hrobky Vašl. Jeho památka oživne časem v nějakéte snivé barkarole poetického gondoliéra, zapěné v doprovodu rhytmického narážení vesel do zvlněné hladiny azurového moře, Vy však žijete taký, jaký jste skutečné, byl v upomínce stále živé, klerou čas nesetře. Smrt Vaše zůstavila v duší mé jizvu, kterou zapomnění nezahoji. Nezahoji proto, že vyryla ji pochybnosto pravdě tak často opětovaného rčení: že smrt vyrovnává na světé všel Váš skon přesvědčil mne o opaku, protože ani jím nepřervalo se pouto nenávisli, do něhož spjali mne tam daleko u Vás, za horami. Snad neporuším klid posledního útulku Vašeho, když ličíc historii Benátčana myslim při tom na Vás a pamálce Vaší posvětím chudé řádky svoje..
Lea Ostrov Vaš Vase Benátčan
28 article
Kdyby byli vévodkyni Giuliané di Argile oznámili, že palác její i se všemi nahromadé- nými v něm poklady pohltilo moře, nebyla by ji zpráva ta ohromila vice, než sdělení domáciho lékaře, jenž vyšel z komnaty vnuka jejího Ca- milla d'Argile. Ano, bylo to hroznou, neodvratnou pravdou. že poslední potomek toho rodu zachvácen je chorobou, jež se nižádným uměním vědy vy- léčiti nedá. V némém ustrnutí přebíhala hrdá Benát- čunka sálem, kde celý věk nahromail podo- bizny slavných předků, až posléze se zastavila u stěny, kde viselo osm portrétů až na dva, to její a Camillův, černou rouškou zastřených. Léta minulosti mluvila z podobizen těch, zobra- zujících členy rodiny, kteří před zrakoma jejíma umirali. Jen ona zde zůstala, překonavší již sedm- desálý rok života, aby pohrbila naději na
Giulianý di Argile Camillův Ca d ' Argile