2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 90.
4
article
Dobrodružství na pevnině.
Dobrodružství na pevnině.
OBrázek z minulosti. Nakreslil Fr. F l os.
Mládež malkovická slýchávala jako mládež
na celém světě o různých dobrodružstvích na
souši i na mořích a protože mládež malkovická
byla neobyčejně vznětlivá, zatoužili mnozí čle-
nové její po cizích krajinách, aby také oni za-
zili dobrodružství.
Dokud byli velmi malí, pokoušeli se, aby
vylezli na malkovický kopec, na jehož vreholu
černá se les, který v lůně svém skrývá tajemnou
jeskyní; když byli větší, vypravovali se do Ch
na pout. Na pět, šest hodin cesty jest potřebi
silnějších nožek a větší odvahy, než na malko-
vický kopec. Na tomto putování se také poprve
kouři, a to není také maličkost, nad to musí
mladý muž poprve přespati v cizině a snísti poi
tuctu kyselých okurek. Jsou právě novinkou
v Ch. velmi lacinou,
Který chlapec se z této výpravy bez vážněj
ší nehody vrátil, považován mezi soudruhy z
člověka, aspoň se o něm říkalo: „To je člověk
byl už v Ch. na pouti“. Až dosud se nazýval ta-
kový mladý muž kluk nebo usmrkánek, ale ted.
když pomalu zvyká na čestný titul „člověk“.
přemýšlí o nebezpečnější výpravě, která rozho-
duje c jeho budoucím životě: přemýšlí o Vídni.
Francie
Vídeň
5
article
V Malkovicích bylo ustálené mínění, že se „ělo-
věk“ nemůže nikde jinde naučiti řemeslu, nez
ve Vídni a proto každý rok putovali mládene-
čkové se starým Beranem pěšky k Vídni. Za tři-
cet let odvedl jich tam Beran zástupy. Celý rok
verboval a když hned po sv. Václavě proslovil
heslo: „V pondělí ráno k Vídni,“ hrnuli se
k němu chlapci nejen z Malkovic, ale i z dale-
kého okolí, aby je vedl, aby je chránil, aby jim
našel vo Vídni mistry. Toto cestování bylo
obtížné a dlouhé, trvalo šest dní, ale Beran po
třicet let vykonával je bez úhony.
Když mládež malkovická dospívala k deva-
tonácti letům, vydávali se jednotliví odvážní její
čleňové na cestu ještě delší, prchalí do Ameriky,
kamž je lákal Mareček, malkovický rodák, usedlý
v New-Yorku. Není tedy divu, že v malkovické
mládeži bylo mnoho kvasu a že kterýkoliv mal-
kovický občan, jenž se již zmohl na kšandy, pře-
mýšlel o cestování a dobrodružstvích. Vypravo-
vání těch, kteří se z ciziny navrátili, povzbuzo-
valo chuť a odvahu těch, kteří se k výletu chy
stali.
Beran
Mareček
Malkovice
Vídeň
Amerika
NewYork
6
article
Toník Hrubšův a Čeněk Vejdělkův toužii
už dávno po titulu „člověk“ a chystali se k dru-
hé malkovické výpravě, na pouť do Ch.. . Na
malkovickém kopci byli už mnohokrát, neviděli
tam nic, než les a jeskyni, ale proto přece vy-
pravovali o kopci těm, kteří měli nožky jest
tuze krátké, věci podivuhodné. Letos od jara
střádali krejcárek ke krejcárku, byli ochotnia
poslušni, jenom aby na rodičích vymámnili slib
že jim bude letos dovoleno, aby se vypravili
o prázdninách na pout. Soudruzi starší, kteří ji
na pouti v Ch. byli, poučovali je svědomitě.
„Doutníky, nejlépe „dlouhé“, musí bjii
keupeny již v pátek večer, protožc vyrazíme
v sobotu ráno v pět hodin, a tu nejsou ještě
krámy otevřeny“, vykládal Josef Nedoma, který
už byl třikrát v Ch. „Několik sirek vezme každý
doma a dá je do kapsy u vesty. Peníze zavaž s
každý do růžku šátku kapesního. Kus chleba.
nebo buchta lepř než kámon, pamatujte na tol
Vyrazíme před procesím, to se tuze loudá,
budeme o dvě hodiny v Ch. dříve, než procesí.
Hůl si můžete vzíti — kdo nemá, tomu ji uříznu
na cestě. Venda Černíků vezme s sebou harmo-
niku, aby se nám vesele šlo.
Povolení rodi bylo vymámeno. Toník měl
dvacet sedm krejearů, Čeněk čtyřicet pět; peněz
tedy jako plev. Když časně ráno chystal se
Toník na cestu, přinesla mu matka sváteční če-
pici. „Abys nám nedělal ostudu, ale doj nani
pozor a buď hodný a přines mně obrázek Míáří
Majdalény“, napomínala Toníka, který už neměl
stání, neboť Čeněk už před stavením pronikavě
hvízdal, dávaje tak znamení, že už čeká. Tonik
slíbil všechno, popadl raneček, v němž byl
tři buchty, a vyběhl ven.
Hrubšův
Vejdělkův
Nedoma
Černík
Čeněk
Míářet
Toník
7
article
„No, že už jdeš, chlapci už čekají,““ vílal
ho Čeněk. Oba chvátali. Po cestě ještě Čeněk
vykládal. „Josef byl už ve čtyři hodiny u nás
a povídal, že jestliže se zpozdime, že na ná
čekati nebudou.“ Toník ani nedutal, musil b
se přiznati, že zaspal. Celou noc se převaloval
nemoha usnouti, až k ránu najednou takový sen
ho přepadl, že ani se probuditi nemohl, když
ho matka volala, aby vstával, aby rychle dělal.
že už je skoro pět.
Oba chlapci vesele poskočili, když spatři
za městečkem u „špitalu“ hlouček hochů.
„Čekají,“ vykřikl - Toník, „Sláva!“, přida
Čeněk a již se všichni vítali, jakoby se byli ne-
viděli deset let.
„Tak pochod!“, zevelel Josef, „a ty, Václave.
spusť až za kopečkem, kdo ví, kde kdo kouká!“
Bylo krásné, překrásné ráno. Slunéčko již
sice vstalo, ale bylo dosud za kopečkem. Jak se
chlapci hnali do kopečka, tak se hnalo slunéčko
vzhůru po obloze, aspoň se to chlapcům tak
zdálo. Pěnkavy hlasitě vykřikovaly, skřivánei
třepetavě vznášeli se chvíli nad vysokým vlají-
eím obilím, ale pak rychle se zase spouštěli
k zemi, by dohlédli na veselou svou mláď, c
že to kutí v houštině tébel a trav. Vzduch byl
vlažný a čistý, tak že vzdálehé hory svou čistou
modři odlišovaly se d světlejší obloh
„Hloši, Sněžka!“, vykřikl Tonik. Bylo mu
tak radostno v duši, že se mu chtělo křičeti,
zpívati a výskati.
Čeněk
Josef
Toník
Václav
Pěnkava
Hloch
Sněžka
8
article
„I nech Sněžku,“ napomínal Josef, neustá-
vaje v rychlé chůzi. „Teď musíme jíti; co z
chládku ujdeme, to jsme vyzískali. Počkejte až
k poledni, sotva nohu zdvihnete.“
Na kopečku chlapci vydychli. Nedalo jim
to, ani Josef toho nemohl zakázati; taky musili
aspoň na chvilku postáti a rozhlédnouti se po
okoli. Pod kopečkem leží městečko, jejich ro-
diště. Střechy jsou k sobě přituleny a seskupily
se, jakoby se tlačily, k věži kostela. Tu a tam
se na střechách zableskne, to jak slunce osvíti
zasklený vikýř. Modrý lehounký dým vznáší se
v rovných, tenkých sloupcích k nebi. Tam z
městečkem rozkládá se světlá rovina a i v te
to blýská. Labe, jako roztrhané v malé kalužiny.
svltí svou hladinou. Skupiny stromů, bílé zdi
domků, luka, pole a tmavé lesy na obzoru. p
levici vystupuje malkovický kopec. Na jeh
úbočí jsou obdélníky nejrůznější velikosti a bar-
vy. Toník uhodno, ktorý ten obdélník jest jejich.
Josef
Toník
Sněžka
9
article
Ten nejzelenější; mají tam oves na něm. A tam.
kde stojí ty tři hlavaté vrby, tam je studánk
s jílovitým dnem a chladnou vodičkou. Po pravici
pole, lesy a vzdálené hory, Sněžka se svými se-
strami. Rosa se dosud třpytí na stvolech, ale
tratí se a slunéčko, jak teď se k němu chlapoi
obrátili zády, hřeje jim do týlo.
Václav roztáhl harmoniku, div ji nepřetrhl.
Ozval se skřípavý akord, ale hnod za ním: tydli.
dum, dum, dumdum, pochod!
Hoši sebou trhli. Také z městečka ozvaly
se zvuky. Zmatené, v nestejných intervalec
ozývající se rány zvonů nesly se čistým vzdu-
chem.
„Za půl hodiny vyjde procesí,“ zvolal Josel
„promeškali jsme hrůza času. Teď natáhnět
nohyl“
Chlapci poslechli, pospíchali po silnici
která se zatáčela k lesu. Zvuk zvonů provázel
chlapce, ale už se neozývaly zmatoné rány, na-
opak vše splynulo v dlouhý, mohutný a líbezný
Když chlapci vnikli do lesa, pocítil Toník
hlad. Vytáhl buchtu z ranečka a zakousl se do
ní. Čeněk neměl buchet, ale včera mu Toník
jednu slíbil, proto natáhl jen ruku. Dostal take
buchtu. Ostatní chlapci se jim smáli a Josef řekl
cosi velmi pohrdlivého. Sáhl však do kapsy
vytáhl doutník.
Václav
Chlapek
Toník
Čeněk
Josef
10
article
„Kdo nemá hladu, ať si zakouří, teď už
může,“ upozorňoval soudruhy. „Tady vždycky
začínáme.“ Škrtl sirkou o kalhoty a drže opatrně
hrsti pohromadě, náhle počal úsilně mlaskati.
ale doutník nechytil, nezahořel. Josef poznal
hned chybu. Zapomněl ukousnouti špičku dout-
níku. Hned to rapravil a znovu rozškrul sírku.
Teď to šlo. Modravý a pro hochy neobyčejně
vonný kouř táhl se jako pavučina mezi kmeny.
Honem hledali ostatní chlapci doutníky, které
si včera koupili. Také sirky měl každý z nich.
Opět byl tu ale Josef se svou zlatou radou
„Zbytek sirky, kterou jste zapálili, nezahazujte.
ale vstrčte ji takto do doutníku! To se děla
proto, že se doutník v zubech lépe drží, že m
lepší tah a co jest nejdůležitější, kdo tohle udělá
tomu není po kouření špatně.
Poslední argument byl nejdůležitější, to uzná-
vali všichni a proto vráželi dřívka sirek do dout
níků, neboť při pohledu na tak dlouhý doutní
kormoutily se jim vnitřnosti už ted.
„Také je dobre, když po několika bafec
dýchá „člověk“ na strom“, uštědřoval z hlu-
boké studnice moudrosti Josef po kapkách.
„Tákhle,“ zadýmal silně, až mu kouř zahali
hlavu, pak se rozkašlal a běžel ke kmení boro-
vice a silně na ni dýchal. „Koukejte, už takorý
kus jsem vykouřil, a není mi nie.
To rozhodlo. Když není Josefovi nic, takt
mohou ostatní také zkusiti. Dýmali a dýchali n
stromy. Zatím dojedli Toník a Čeněk buchty
protože měli také doutníky, zapálili je a vydali
se na další cestu.
Josef
Toník
Čeněk buchta
11
article
Toníkovi první sirka zhasla, teprve druhou
zapálil své „dlouhé“ a vrazil obě sirky do dout-
níku, ale sotva udělal dvacet bafů, pocítil náhle.
že jest buchta v jeho žaludku nějak nespoko-
Dýchal honem na borovici a trochu se mu
ulehčilo, ale když jeden ze soudruhů, kteří šli
napřed s Václavem, hrajícím na harmoniku,
náhle opřel hlavu o soucitný kmen borovice
rukama ji objal, poznali rázemí všichni, že na-
stala strašná chvíle, ve které obstojí jen muži.
Obstál jen Josef, ale také naplival na své cigáro
aby uhasil oheň a půlku vstrčil do kapsy.
Když se poutníci zase sešli, byli bledí
nelěšil jich svět. Slunce jim tuze pražilo, n
cestě bylo mnoho prachu, žízeň je trápila, zkrát-
ka polovička účastníků měla chuť vrátiti se
domů. Tomu se ale Josef vysmál. Za chvíli bude
prý dobře, jen co se napijí vody a vody bude
habaděj, až přijdou za čtvrt hodiny k potoku.
Toník rozdělil se s Čeňkem o poslední buchtu,
bylo jim náramně truchlivě uvnitř a prázdno.
Václav
Josef
Toník
Čeněk
12
article
Potají zahodili druhý doutník i sírky a když
Tonik se vyjádřil, že je mrkev něco jiného, než
doutník, souhlasil Čeněk ochotně a sliboval To-
níkovi mrkev jako rampouch.
Václav už nehrál na harmoniku, hodil siji
na záda (měl ji na zelené šňůře zavěšenou)
prohlásil, že mu je tak bídně, že by si hne
lohl. Nebýti Josefa, celá výprava byla by skon-
čila velmi bídně a zbaběle, ale Josef podpálil
znova svůj doutník a zazpíval „Na ty louce ze-
leny“ mohutným hlasem.
Známé zvuky a známá slova ze vzdálené
vlasti (chlapci byli dobré dvě hodiny od do-
mova), působily neodolatelně. Všichni poutníci
zpívali, ale protože nota nešla do kroku, vzpo
mněli si jiní chlapci na pochod, kterému se na-
učili ve škole a zapěli jej s takovým citem, z
ozvénou ozývaly se lesy i pole.
Před vesnicí byl sad, v sadě stála slaměn
bouda a před boudou seděl sadař.
„Hoši, tady si koupíme hrušek,“ oznamov
ton
jena.
Čeněk
Václav
Josef
13
article
Josef.
„Vždyeky si je tady kupujeme.“
Vyhladověli poutníci souhlasili. Rozvázal
uzlíky zuby a vzavše po dvou penízcích, dali
je neznámému muži a on jim za penízky dal p
čepici tvrdých, černými skvrnami posetých
hrušek.
Pane, to byla jiná pochoutka, než doutníkyl
Snědli je na cestě a humor se jim vrátil, jenom
Václava pokoušel svůdce. Václav, zapomenuv na
zlé následky kourení, chtěl to zkusiti ještě
jednou po hruškách. Josef úmysl ten schválil
Václav ukousl špíčku doutníku, až mu zuby
evakly, ale nezapálil ho, až prý mu trochu při
vykne. Ted se ale ukázalo, že ještě čtyři zba
bělei už doutníků nemají. Mezi nimi byli Čeněk
a Toník. Zkusili za to dosti posměchu.
Slunéčko už nehladilo, ale štípalo. Poutníei
svlékli kabáty a nesli je na holích přes rameno
a když navrhl Čeněk, aby se zuli, byl návrh
s jásotem přijat. Na neštěstí běžela silnice jen
mezi poli. Tu a tam byl ovšem strom, ale stln
jeho padal mimo silnici a tak byla cesta únavna
a nevesela. Stádce se rozběhlo. Poutníci trousili
se po dvou, po třech a unavení zůstávali pozadu,
Josef, Václav a ještě dva chlapci řekli si tajně.
že půjdou napřed. Mezi posledními byli Čeněk
a Toník. Šli sotva noha nohu mine. Věděli o
Josefa, že po této silnici dojdou do Ch., ale
Josef
Václav
Čeněk
Toník
Poutník
14
article
kdy, to bůh ví. Odpočívali na příkopě a když
se zvodli k další chůzi, viděli, že soudruzí jejich
jsou již daleko.
„Nu, ať, však také dojdeme a pak jde z
námi procesí,“ těšil Toník Čenka.
Každé utrpení má koncc. Oba poutníci ne-
dočkali procesí, ale došli sami dva až do B ..
veliké vosnice před Ch. „Z B. .. do Ch. jest ji
jen hodina cesty,“ vypravoval chlapcům Joseí
již v Malkovicích a proto, když zvěděli oba una-
vení poutníci, že jsou již v B., radovali se, ž
mají vyhráno.
U silnice stojí veliká, stará hiospoda. Jest
jako rozkročená na čtyřech nohách, má dvojitou
střechu šindelovou nad sebou, chlévy, kolny
stodoly kolem sebe. Před hospodou jest rozhá-
zeno slámy a sena jako na mlatě, stojí tu desa-
teré jesle, lavice a polité stoly. Dva mohutné
kaštany stelou tu stín, který zve cestujícího
k odpočinku. Toník a Čeněk neodolali, a roz-
hodli se, že si tady zase odpočinou.
Čenka
Toník
Čeněk
Malkovice
15
article
Usedli ke stolu do stínu. Lavice byly příliš
vysoké a úzké, ale to nebylo chlapcům proti
mysli. Takoví mladí lidě si nejlépe odpočinou,
když mohou sedíce klátit nohama. Na štěstí bě-
žela děvečka kolem a spatřila hosty; přitočil
se k nim a stírajíc zástěrkou několik listů se
stolu, ptala se, zdali by si něčeho přáli.
„Což o to,“ povídá Toník, „kdyby byl ku
chleba“ a Čeněk hned dodal, „že zvlášť s tva-
rohem, to že by bylo něco.“
„Hned přinesu,“ slibovala holčice, „a pivo
byste nechtěli?“
Poutníci se na sebe podívali, ale hned z-
vrtěli hlavami, že ne.
„Abych se napil a spadl pod stůl?“ šeplal
Čeněk, když děvečka už byla ta tam. Toník
opřel se rukama o stůl. Jakási hrdost naplnila
jeho hruď, neboť událo se něco velkého. Dnes
poprve si poručil Tonik chléb a tvaroh a bud
obsloužen jako pán. Tohle vidět maminka! T
by spráskla rukama. Holčice na hochy nezapo
mněla. Za chviličku byla tu, přinášejíc dva kra-
jíce chleba vysoko namazané tvarohem. Pri-
nesla je na talíři, ne jen tak v ruce, jako pánům
je přinesla a když se Toník zeptal, ce to stojí
odpověděla, že šest krejcarů.
„Za každý?“ zhrozil se Toník.
Toník
Čeněk
Poutník
Pri
16
article
„Ne, za oba,“ odpovídala dívka, hledí
kamsi na silnici. Hoši olitěli dříve zaplatiti, než
se dají do jídla. Vytáhli se kapesníky a opět zuby
rozvazovali zatažené uzle, v nichž měli sne
Bylo také nutno, aby přepočítali peníze.
proto je vysypali na stůl, a právě toto počínání
bylo osudné.
Sotva dívka odešla, kde se vzal, tu se vza
mládenec asi dvacítiletý, osmahlý, s červenou
a bílou mašlí na krku a s kroužkem v boltci při
stoupil kc stolu hodujících chlapců.
„Na pouť?, na pout?“ ptal se důvěrně
sedl si k Tonikovi
„No jo, kam pak jinam,“ odpovídal Toník
„Tady se posilníme a za hodinu jsme tam.
„Pravda,“ souhlasil cizinec. „Půjdu třeba
s vámi.“
„A co tam budete dělat?“ ptal se jako na
hodou Čeněk.
„Inu, co se dělá na pouti? Jsou tam kolo-
toče, panorámy, střelnice, musea. Dívat se budu
a hrát. „Koukejte, hoši,“ mladík sáhl do kapsy
a vyláhl tři karty. „Tohle jste ještě jak živi n
viděli. To je taková pěkná hra. Tohle je krl
protože má korunu na hlavě, tohle je desítk
protože má římskou desítku nahoře a tohle je
sedma, protože je na ní sedm žaludů. Já ty karty
takhle položím obrázky na stůl a kdo uhodne,
kde je král, ten s korunou, doslane šesták, al
musí vsadit tři krejcary.
„To nic není,“ povidá Čeněk. „Král je
tuhle, dejte mi šesták!“
„To nejde, chlapečku,“ odpovídá mladík
„kdo nevysadil, nedostane nic. Ale hrejme
špás. Já karty zamíchám. Divejte se pěkně ! Nu
kde je král?
Oba chlapci uhodli, našli krále hned. Opa
kovali to desctkrát a vždycky uhodli.
„Vy jste nějací chytří hoši,“ pravil mladík
„s vámi bych nechtěl hráti do opravdy, vždyck
uhodnete.
„Ale já bych tři krejcary vsadil,“ pravi
Tonik, „jenže byste vy nedal šesťák.
„Oho, oho!“ bránil se mladík. „Já dám še-
sták tuhle vašemů kamarádovi do ruky a v
mu dejte tři krejeary, kdo vyhraje, ten dostane
všecko.
Toník
Čeněk
17
article
To bylo poctivé a Toníkovi e to líbilo. Dal
tři krejeary, mladík dal šesták a rozhodil karty.
Toník díval se pozorně a našel krále hned. Vy-
hrál šesťák. Za chvilku vyhrál druhý a třetí.
Teď se rozehřál i Čeněk a vsadil si také. P -
níze už dávali na stůl. Ale Štěstěna byla vrtkavá.
Chlapci vždyeky čtyřikrát prohráli než jednou
vyhráli a když vsadili poslední tři krejcary, se-
bral je mladík a už karet ani nerozložil, pře-
houpl přes plot a zmizel, jak přišel.
Oba poutníci, shledavše, že jsou bez peněz
spustili rázem takový chlanecký řev, že to byl
až hanba poslouchat. Dlaněmi rozmazali hořké
slzy po svých zpocených obličejích a vídouc
se na holičkách, pocítili nevyslovitelnou lítost.
Ze padli do rukou šejdířových, ani jim na mysl
nepřišlo, ale žalovali na neštěstí.
Teď už by mělo přijít procesí,“ pravil Če-
něk, když se vyplakal do syta.
„Tak utíkejme, aby nás tu nezastihlo,“ na-
vrhoval Toník a již oba poutníci vydali se n
cestu. Kapesníky nesli v ústech, těch už nebyl
třeba, aby je schovávali.
Šli půl hodiny, každý po jiném chodníku.
Nebylo jim do řeči. Slunce pralo jako výhen
a duše jejich byly plné litosti. Peníze byly pryč.
Chlapci věděli, že kráčejí k nejisté budouenosti
bez ochrany. Ce si počnou v cizině bez peněz?
A co všechno chtěli sobě i jiným nakoupiti, co
všechno chtěli viděti a teď nic, nie z toho všeho.
Takové úvahy jsou pro mladé muže velmi
nebezpečné, mladý muž začne bečet a ztratí roz-
mysl. Na štěstí najde se vždycky pomoc, po-
může tu náhoda, která mladé muže laskavě pro-
vází. Toníka a Čeňka ze zoufalého přemýšlen
vytrhly a před katastrofou zachránily trušky
zralé, žluté hrušky.
„Koukej, Tondo, to jsou hrušky,“ povída
Čeněk, „a zralé.
Siroko daleko nebylo živé duše.
Toník e
Toník
Čeněk
Tonda
19
article
„A budou asi sladké, tyhle já znám,““ po-
kračuje Čeněk. „Co mysliš, abychom si nějakou
utrhli?“
„No, pro pár hrušek nebude zle, vějíčk
tu není, nejsou přodané,“ souhlasil Toník a už
se strojil, že vyšplhá na hrušku.
„To ne, ale srazíme jich několik kamením,-
navrhuje Čeněk. Návrh byl přijat a milí poutníe
bombardovali tak horlivě hrušeň, že ani nepo
zorovali, že hlídač se za nimi plíží. Teprve, když
jim sobral čepice, užasli oba zlosynové a n
čekajíce vysvětlení, pádili po silnici jako divocí
Přiběhli k městu bez čepic. Co teď? Maj
se odvážiti do města bez čepic ?. To je jistě Ch.
tam se mohou setkati se svými soudruhy. Ne
ani za živý svět. Zajdou do polí a čam dočkají
večera. Teprve večer půjdou do města, nikd
si jich večer nevšímne.
Odbočili se silnice a našedše mez, která
byla jako tunel mezi vysokým obilím, usedli na
ni a oddali se smutným myšlenkám. Po chvíli
zvrátil se Tonik na znak a cítě únavu, zavřel
oči. Čeněk už spal, maje hlavu skloněnou nad
koleny, která objímal pažemi.
Spali, jako když je do vody hodí.
Slunce se již sklonilo k západu, když se
Čeněk probudil; bolelo ho celé tělo, jak by
zkroucen, proto se teď s chutí natahoval.
„He Toníku, vstávej!“ budil pak soudruha.
„večer brzo nastane, koukej!“
Toník se nemohl hned vzpamatovati, ale
když si vzpomněl na sváteční čepici, kterou mu
matka ráno dala jen proto, aby v cizině nedělal
ostudu, bylo mu zase do pláče.
Čeněk
Toník
He Toník
20
article
„Do Ch. musíme, přece nezůstaneme
poli,“ domlouval mu Čeněk, „a teď k večeru
nás nikdo nevšímne že nemáme čepic.“
„Ale co zojtra?“ uvažoval smutně Toník
„Inu řekneme, že nám je někdo vzal na
noclehu,“ navrhoval Čeněk, který projevil vlohy
ke lhaní. Oba chlapci vešli do města. Tam bylo
živo a rušno. Venkovští poutníci procházeli ne-
širokými ulicemi a klopýtali po hrbolatém
dláždění, protože zraky jejich bloudily po špina-
vých průčelích domů, luštíce každý nápis ná
věsních tabuli,
Zvláště ale růžence venkovských holek v po-
mačkaných kartounových šatech toulaly se uli
cemi. Holky držely se pažemi v záloktí a jak
někde křídlo trhlo v pravo nebo v levo, strhlo
s sebou celý růženec. Holky jedly marcipán
smály se plnými ústy.
Tondy a Čeňka si nikdo nevšímal, mají-
čepice čili ne. Takových pánů se procházelo p
ulicích mnoho a mnozí chodili i bez kabátů, ma-
jíce těžké, okované boty na holi přes ramena.
Toník s Čeňkem došli až na náměstí. Tam
spatřili velkou kamennou kašnu a hned k ní za
měřili. Lehli na plochou obrubeň a uhasilizí
zeň, i to bylo dnes dovoleno.
Občerstvivše se vodou, trochu se rozveselili
Počali si prohližeti boudy a krámy, kolotoče
střelnice. Náhle zůstali státi jako omámeni. Před
nimi bylo něce neobyčejného. Velikánská bouda
s vyvýšenou podlahou a ověšená červenými zá-
elonami a velikými obrazy. Několík petrolejových
lamp už bylo rozsvicena a světlo lamp odráželo
se sterými blesky. Lesklá zreadla, skleněné l-
stry, korálové růžice, zlaté portičky a sta a st
perlefových knofličků, vše to se lesklo, vše
zářilo.
Čeněk
Tonda
Toník
21
article
Nad boudou byl nápis z písmen loket vyso-
kých a Tonda četl „Panoráma“
Na povýšené podlaze byl stolek, u stolku
seděla ilustá paní a pletla cosi jenom jedním
drátkem. Velká kočka seděla na stole a dívala
se na paní. Na druhé straně byl zase stolek, ale
pokrytý červenou látkou a na stolku stála hlava
jako věrtel a přece se zdálo, že je to dětská
hlava. V prostřed mezi stolky byly záelony místo
dveří a nad nimi vábné, zvoucí slovo „Vstup“ .
Tonda s Čeňkem nemohli úžasem ani promluviti.
Stáli před boudou již dlouhou chvíli, když tu
paní, která seděla u stolku a již chvíli ,oba
chlapce pozorovala, řekla vlídně: „Pojďte jen
dále, chlapečkové, jen pojďte, všechno je vnitt
živé, co se na obrazech malované spatřuje.“
Tonda s Čeňkem se lekli. Nejraději byl
by utekli, ale v tom přišel k boudě muž, velký
zrzavý člověk, ale pěkně ustrojený.
„Nie, nic jsem nenašel,“ pravil mrzute
k sedící paní.
Paní ukázala očima na Toníka a Čeňka
řekla tiše. „Snad tito dva? Zkus to, nejsou-
zdejší...“ Ryšavý muž se rychle obrátil.
Tonda
Čeněk
22
article
„Hoši, chtěli byste se podívat do panorámy
zadarmo?“
„O je,“ vykřikli obe chlapci a už se hnal
po schůdkách.
Paní se spokojeně usmála. „Vidíš, přišli
sami, teď už jich nepouštěj,“ řekla tiše ryšavci
Chlapci vešli za oponu, ale byli zklamáni
Doufali, že tu uvidí divoké šelmy, ohromné
hady, opice a papoušky a ono skoro nic. Na bi-
délku seděla opička, pravda, ale taková malinká
jako kočka. Na stole rozloženy byly nějaké vo-
skové figurky, noha zvlášť, ruka zvlášť, hlava
zvlášť, pak to byla vždy dvě a dvě sklíčka v
stěně a teprve, když se člověk do těch podíval,
viděl divy. Bože, to byla krása! Vnítřek chrámu
římského, pohled na Neapol, Postojenská je-
skyně, Miramare, pohled na bitvu a na mořskou
V jednom rohu byl opět vehod a nad ním
nápisy „Extra“, „Jen pro dospělé“ a „Vstup4
krejeary“. Také tam směli chlapci vejíti, ale
ucouvli leknutím. Tam na zemi ležel jakýsi je-
erál v bílém kabátě se zlatými epouletami.
„To je Napolión, jak padl v bitvě,“ vysvě-
tloval hochům ryšavec. „A teď, když jste všecko
zadarmo viděli, musím vám něco říci. Jst
zdejší
bouři.
Neapol
Miramar
23
article
„Nejsme,“ zašeptli chlapci, „jsme z Mal-
kovice.“
„To je dobře,“ liboval si ryšavý pán. A pak
hledě jim pátravě do očí, ptal se jako na jisto
„A ce pak jste provedli, že jste bez čepie, he
Oba chlapci svěsili hlavy. „Ztratili jsme je
po cestě,“ zalhal Čeněk.
„Ták? No, to je dobře. Potkal jsem stráž
níka, u vás říkáte policajta a ten se ptal, zdal
jsem neviděl dva hochy bez čepic. Snad někdo
ty čepice našel a chce vám je vrátit.
Toníkovi vyhrkly slzy z očí. Není pravda
že čepice ztratili, vzal jim je na cestě sadai
protože klátili hrušky.
„Ah ták, ah ták, tak on vás policajt hleda
pro něco jiného,“ povídá pán, „no, to abyste šli.
sice kdyby vás u mne našel — —
Chlapci trnuli hrůzou. Čeněk nesměle se
zeptal. „A nemohl byste nás tu schovat?“
„Schovat? Ani nevím. Což v noci by to
šlo, ale zejtra! Ale už vím, schovám vás a ještě
něco udělám. Jsem dobrý člověk a je mně vás
líto. Zejtra vleze jeden z vás do té hlavy venku,
nikdo ho nepozná a druhý vleze sem.“ Pán opět
zvedl oponu onoho „Extra“ a ukázal na Na-
polióna. „Nebojte se, hlupáčkové! To jest jen
kufr, podívejte se!“ Sehnul se a nadzvedl břicho
Napoliónovo jako víko kufru. Chlapci se zasmáli.
„Vidíš, tam vlezeš, a když sem někdo přijde,
budeš hodně vzdýchat a hekat. Zkus to!
Toník vlezl do kufru a vzdýchal. „Vý-
borně!“ chválil pán.
„Tedy ujednáno. Já ráno koupím dvě če-
pice a přinesu vám je, až budeme míti čepice,
nikdo vás nepozná a poběhnete domů.
Chlapci souhlasili. Na zkoušku vlezl Toník
zase do Napolióna a Čeněk zkusil, jak se mu
bude sedět ve stolku s hlavou. „Vystrě ven
ruce,“ poroučel pán a bubnuj na bubínek.“ To
bylo snadné. Čeňkovi se nový úkol líbil.
Čeněk
Toník
Chlapek
Mala
24
article
Po chvíli oba chlapci vylezli. Tlustá paní
přinesla jim po housce a poradila jim, aby se-
zabalili v „Extra“ plachtu a uložíli se ke spánku.
Chlapci poslechli a brzy usnuli. Časně ráno
vzbudila je tlustá paní. Přinesla jim trochu kávy
a zase housky. Tentokráte dostali po dvou hou-
skách, ale pak musili do svých skrýší. Pán šel
nejspíše pro čepice, vždyť to včera slíbil.
Což Čeňkovi bylo hej. Hlava měla otvory
v očích a Čeněk viděl lidi, vystrkoval ruce, bub-
noval a lidé se smáli. Hrnulo se také lidu do pa-
norámy mnoho. Hůře bylo Toníkovi. Mohl ovšem
v břiše Napoliónově seděti i ležeti, ale nemohl
ven, břicho bylo zamčeno. Toník slyšel výkřiky
hrůzy a když si vzpomněl, že má zahekat nebo
zavzdychat, slyšel jak lidé utíkají, jak se po-
lekali.
Všechno, co dlouho trvá, omrzí. Komedie
omrzela chlapce a chtěli ven, ale nemohli. Pán
se už dávno vrátil a křičel jako posedlý: „Jen
dále, pánové, jen dále. Rrračte vstoupit! Co se
na obrazech vymalované spatřuje, to vše je
uvnitř živé. Divá zvířata, anatomické preparáty.
bitva u Magenta, hrůzy moře i divy Ameriky.
Nevídané, noslýchané! Raněný Napolión, který
vzdychá a krvácí. Jen rrračte, pánové! Za šest
krejearů!“
Čeněk slyšel hlahol lidských hlasů, viděl
davy a poznával mezi nimi i malkovické tetky
a holky. Zuřivě tloukl do bubínku, ale posléze
umdlel. I lidí dav převalil se konečně jinam.
Čeňkovi bylo horko. Vedle kdosi zpíval a druhý
mu k tomu notoval na harmoniku a také po-
broukával. Píseň byla dojemná:
„Byl jesť jeden kruhý táta,
už je tomu let půlpáta,
vztekal se skrz každou věc,
neb byl s odpuštěním švec.
Pak dlouho a dlouho ještě zpívali o ukrut-
nosti ševcově, než bídně skončil
Čeněk
Toník
Amerika
25
article
„Před soud ševče přivést dali,
na všecko se ho vyptali,
on byl hned i odsouzen
a třetí den oběšen.
Vysoký ženský hlas pak vykřikoval: Li-
dičky, do písničky nelze ani dvacátý díl složit,
ale kupte si krátké pojednání. Písnička i s po-
jednáním jen za tři krejcary. Aby si páni pama-
tovali notu, zazpíváme to ještě jednou. Táto,
spust!
„A tam visel až dlo noci
vypláz jazyk, špoulil oči-
Čeněk zalomcoval hlavou a „Puste mne
ven!“ se rozkřikl „Nebudeš-li mlčet, zavolám
policajta, tamhle stojí,“ řekl klidně ryšavý pán,
který stál u stolku. Čeněk už ani nepipl i ruce
zatáhl pod stolek. Což aby ho někdo podle rukou
poznal?
O poledni všude ulevilo. Poutníci zasedl
v hospodách. Ryšavý pán vysvobodil vězněa
pozval je k obědu. Chlapci měli hlad, ale hlásili
se o čepice. „Čepice mám, ale nemohu vám jich
dáti, až večer, ještě jste si jich nezasloužili. Od-
poledne půjdete každý jinam. Ten, co byl v Na-
poliónovi, půjde do hlavy a naopak. Nechcele-li,
jděte, četník jde právě kolem.“ Četník byl hrorší
než policajt a jistě už to věděl, protože se pořád
ohlížel.
Chlapci se najedli a poslušně zalezli, kam
musili. Bylo to dlouhé odpoledne. Vzpomínali,
že jejich procesí jistě už se vrací do Malkovie,
a oni dosud zde.
Čeněk
Poutník
26
article
Teprve pozdě večer pustil je ryšavý pán
ven a tlustá paní přinesla jim večeři. Lůžko upra-
vili si zase v „Extra“, ale dnes nespali. Toník
zašeptal Čeňkovi, že tu již nevydrží a že jest
odhodlán k útěku. Měl už plán. V noci, až všecko
usne, rozřízne plachtu a vyskočí ven, ať se stane
cokoli. Čeněk plán schválil. Čekali, až všechno
utichne a když slyšeli, že odbila na věži jedna
s půlnoci, tiše vstali a Toník provedl, na co
tak dlouho myslil. Štěstí, že měl kudlu ostrou.
Oba chlapci jako stíny provlékli se otvorema
chopivše se za ruce, pádili ve stínu domů, ne-
vědouce kam.
„Hola! Stůj!“ ozval se náhle přísný hlas.
Před chlapci objevil se muž s píkou v ruce. Stáli
jen okamžik, ale pak obrátili se jako vítra
uháněli zpět. Kdosi za nimi klel. Proběhli ně-
kelika ulicemi, město nemělo však nikde konce,
až náhle zahlédli veliké stromy, jakoby to byly
topoly. Doběhli k nim a poznali, že jsou na
silnici. Měli vyhráno. Silnice vyvede je z města.
Zarazili běh a opatrně pospíchali po silnici. Za
několik minut měli město za sebou.
„Kam teď, abychom nezabloudili?“ ptá se
Toník.
„Jen po silnici, někam dojdeme a ráno se
zeptáme,“ odpovídá Čeněk, „ale už nepoběh
neme.
Šli volněji, ale drželi se za ruce. Bylo jim
na pusté silnici teskno.
Ticho bylo vůkol. Černé stromy stály poděl
silnice a slabě šuměly, jak do nich zavál noční
chladný větřík. Vysoké obilí stálo zamlkléa
chlapcům se zdálo, jakoby z té černé hmoty
mělo každou chvilku na ně vyskočiti něco tajem-
Toník
Čeněk
Čeněk plán
Hol