ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a8c43850-75e3-11dc-8018-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: place 14, person 68
1 masthead
7. dubna 1907
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 90.
3 masthead
Strana9.
4 article Dobrodružství na pevnině.
Dobrodružství na pevnině. OBrázek z minulosti. Nakreslil Fr. F l os. Mládež malkovická slýchávala jako mládež na celém světě o různých dobrodružstvích na souši i na mořích a protože mládež malkovická byla neobyčejně vznětlivá, zatoužili mnozí čle- nové její po cizích krajinách, aby také oni za- zili dobrodružství. Dokud byli velmi malí, pokoušeli se, aby vylezli na malkovický kopec, na jehož vreholu černá se les, který v lůně svém skrývá tajemnou jeskyní; když byli větší, vypravovali se do Ch na pout. Na pět, šest hodin cesty jest potřebi silnějších nožek a větší odvahy, než na malko- vický kopec. Na tomto putování se také poprve kouři, a to není také maličkost, nad to musí mladý muž poprve přespati v cizině a snísti poi tuctu kyselých okurek. Jsou právě novinkou v Ch. velmi lacinou, Který chlapec se z této výpravy bez vážněj ší nehody vrátil, považován mezi soudruhy z člověka, aspoň se o něm říkalo: „To je člověk byl už v Ch. na pouti“. Až dosud se nazýval ta- kový mladý muž kluk nebo usmrkánek, ale ted. když pomalu zvyká na čestný titul „člověk“. přemýšlí o nebezpečnější výpravě, která rozho- duje c jeho budoucím životě: přemýšlí o Vídni.
Francie Vídeň
5 article
V Malkovicích bylo ustálené mínění, že se „ělo- věk“ nemůže nikde jinde naučiti řemeslu, nez ve Vídni a proto každý rok putovali mládene- čkové se starým Beranem pěšky k Vídni. Za tři- cet let odvedl jich tam Beran zástupy. Celý rok verboval a když hned po sv. Václavě proslovil heslo: „V pondělí ráno k Vídni,“ hrnuli se k němu chlapci nejen z Malkovic, ale i z dale- kého okolí, aby je vedl, aby je chránil, aby jim našel vo Vídni mistry. Toto cestování bylo obtížné a dlouhé, trvalo šest dní, ale Beran po třicet let vykonával je bez úhony. Když mládež malkovická dospívala k deva- tonácti letům, vydávali se jednotliví odvážní její čleňové na cestu ještě delší, prchalí do Ameriky, kamž je lákal Mareček, malkovický rodák, usedlý v New-Yorku. Není tedy divu, že v malkovické mládeži bylo mnoho kvasu a že kterýkoliv mal- kovický občan, jenž se již zmohl na kšandy, pře- mýšlel o cestování a dobrodružstvích. Vypravo- vání těch, kteří se z ciziny navrátili, povzbuzo- valo chuť a odvahu těch, kteří se k výletu chy stali.
Beran Mareček Malkovice Vídeň Amerika NewYork
6 article
Toník Hrubšův a Čeněk Vejdělkův toužii už dávno po titulu „člověk“ a chystali se k dru- hé malkovické výpravě, na pouť do Ch.. . Na malkovickém kopci byli už mnohokrát, neviděli tam nic, než les a jeskyni, ale proto přece vy- pravovali o kopci těm, kteří měli nožky jest tuze krátké, věci podivuhodné. Letos od jara střádali krejcárek ke krejcárku, byli ochotnia poslušni, jenom aby na rodičích vymámnili slib že jim bude letos dovoleno, aby se vypravili o prázdninách na pout. Soudruzi starší, kteří ji na pouti v Ch. byli, poučovali je svědomitě. „Doutníky, nejlépe „dlouhé“, musí bjii keupeny již v pátek večer, protožc vyrazíme v sobotu ráno v pět hodin, a tu nejsou ještě krámy otevřeny“, vykládal Josef Nedoma, který už byl třikrát v Ch. „Několik sirek vezme každý doma a dá je do kapsy u vesty. Peníze zavaž s každý do růžku šátku kapesního. Kus chleba. nebo buchta lepř než kámon, pamatujte na tol Vyrazíme před procesím, to se tuze loudá, budeme o dvě hodiny v Ch. dříve, než procesí. Hůl si můžete vzíti — kdo nemá, tomu ji uříznu na cestě. Venda Černíků vezme s sebou harmo- niku, aby se nám vesele šlo. Povolení rodi bylo vymámeno. Toník měl dvacet sedm krejearů, Čeněk čtyřicet pět; peněz tedy jako plev. Když časně ráno chystal se Toník na cestu, přinesla mu matka sváteční če- pici. „Abys nám nedělal ostudu, ale doj nani pozor a buď hodný a přines mně obrázek Míáří Majdalény“, napomínala Toníka, který už neměl stání, neboť Čeněk už před stavením pronikavě hvízdal, dávaje tak znamení, že už čeká. Tonik slíbil všechno, popadl raneček, v němž byl tři buchty, a vyběhl ven.
Hrubšův Vejdělkův Nedoma Černík Čeněk Míářet Toník
7 article
„No, že už jdeš, chlapci už čekají,““ vílal ho Čeněk. Oba chvátali. Po cestě ještě Čeněk vykládal. „Josef byl už ve čtyři hodiny u nás a povídal, že jestliže se zpozdime, že na ná čekati nebudou.“ Toník ani nedutal, musil b se přiznati, že zaspal. Celou noc se převaloval nemoha usnouti, až k ránu najednou takový sen ho přepadl, že ani se probuditi nemohl, když ho matka volala, aby vstával, aby rychle dělal. že už je skoro pět. Oba chlapci vesele poskočili, když spatři za městečkem u „špitalu“ hlouček hochů. „Čekají,“ vykřikl - Toník, „Sláva!“, přida Čeněk a již se všichni vítali, jakoby se byli ne- viděli deset let. „Tak pochod!“, zevelel Josef, „a ty, Václave. spusť až za kopečkem, kdo ví, kde kdo kouká!“ Bylo krásné, překrásné ráno. Slunéčko již sice vstalo, ale bylo dosud za kopečkem. Jak se chlapci hnali do kopečka, tak se hnalo slunéčko vzhůru po obloze, aspoň se to chlapcům tak zdálo. Pěnkavy hlasitě vykřikovaly, skřivánei třepetavě vznášeli se chvíli nad vysokým vlají- eím obilím, ale pak rychle se zase spouštěli k zemi, by dohlédli na veselou svou mláď, c že to kutí v houštině tébel a trav. Vzduch byl vlažný a čistý, tak že vzdálehé hory svou čistou modři odlišovaly se d světlejší obloh „Hloši, Sněžka!“, vykřikl Tonik. Bylo mu tak radostno v duši, že se mu chtělo křičeti, zpívati a výskati.
Čeněk Josef Toník Václav Pěnkava Hloch Sněžka
8 article
„I nech Sněžku,“ napomínal Josef, neustá- vaje v rychlé chůzi. „Teď musíme jíti; co z chládku ujdeme, to jsme vyzískali. Počkejte až k poledni, sotva nohu zdvihnete.“ Na kopečku chlapci vydychli. Nedalo jim to, ani Josef toho nemohl zakázati; taky musili aspoň na chvilku postáti a rozhlédnouti se po okoli. Pod kopečkem leží městečko, jejich ro- diště. Střechy jsou k sobě přituleny a seskupily se, jakoby se tlačily, k věži kostela. Tu a tam se na střechách zableskne, to jak slunce osvíti zasklený vikýř. Modrý lehounký dým vznáší se v rovných, tenkých sloupcích k nebi. Tam z městečkem rozkládá se světlá rovina a i v te to blýská. Labe, jako roztrhané v malé kalužiny. svltí svou hladinou. Skupiny stromů, bílé zdi domků, luka, pole a tmavé lesy na obzoru. p levici vystupuje malkovický kopec. Na jeh úbočí jsou obdélníky nejrůznější velikosti a bar- vy. Toník uhodno, ktorý ten obdélník jest jejich.
Josef Toník Sněžka
9 article
Ten nejzelenější; mají tam oves na něm. A tam. kde stojí ty tři hlavaté vrby, tam je studánk s jílovitým dnem a chladnou vodičkou. Po pravici pole, lesy a vzdálené hory, Sněžka se svými se- strami. Rosa se dosud třpytí na stvolech, ale tratí se a slunéčko, jak teď se k němu chlapoi obrátili zády, hřeje jim do týlo. Václav roztáhl harmoniku, div ji nepřetrhl. Ozval se skřípavý akord, ale hnod za ním: tydli. dum, dum, dumdum, pochod! Hoši sebou trhli. Také z městečka ozvaly se zvuky. Zmatené, v nestejných intervalec ozývající se rány zvonů nesly se čistým vzdu- chem. „Za půl hodiny vyjde procesí,“ zvolal Josel „promeškali jsme hrůza času. Teď natáhnět nohyl“ Chlapci poslechli, pospíchali po silnici která se zatáčela k lesu. Zvuk zvonů provázel chlapce, ale už se neozývaly zmatoné rány, na- opak vše splynulo v dlouhý, mohutný a líbezný Když chlapci vnikli do lesa, pocítil Toník hlad. Vytáhl buchtu z ranečka a zakousl se do ní. Čeněk neměl buchet, ale včera mu Toník jednu slíbil, proto natáhl jen ruku. Dostal take buchtu. Ostatní chlapci se jim smáli a Josef řekl cosi velmi pohrdlivého. Sáhl však do kapsy vytáhl doutník.
Václav Chlapek Toník Čeněk Josef
10 article
„Kdo nemá hladu, ať si zakouří, teď už může,“ upozorňoval soudruhy. „Tady vždycky začínáme.“ Škrtl sirkou o kalhoty a drže opatrně hrsti pohromadě, náhle počal úsilně mlaskati. ale doutník nechytil, nezahořel. Josef poznal hned chybu. Zapomněl ukousnouti špičku dout- níku. Hned to rapravil a znovu rozškrul sírku. Teď to šlo. Modravý a pro hochy neobyčejně vonný kouř táhl se jako pavučina mezi kmeny. Honem hledali ostatní chlapci doutníky, které si včera koupili. Také sirky měl každý z nich. Opět byl tu ale Josef se svou zlatou radou „Zbytek sirky, kterou jste zapálili, nezahazujte. ale vstrčte ji takto do doutníku! To se děla proto, že se doutník v zubech lépe drží, že m lepší tah a co jest nejdůležitější, kdo tohle udělá tomu není po kouření špatně. Poslední argument byl nejdůležitější, to uzná- vali všichni a proto vráželi dřívka sirek do dout níků, neboť při pohledu na tak dlouhý doutní kormoutily se jim vnitřnosti už ted. „Také je dobre, když po několika bafec dýchá „člověk“ na strom“, uštědřoval z hlu- boké studnice moudrosti Josef po kapkách. „Tákhle,“ zadýmal silně, až mu kouř zahali hlavu, pak se rozkašlal a běžel ke kmení boro- vice a silně na ni dýchal. „Koukejte, už takorý kus jsem vykouřil, a není mi nie. To rozhodlo. Když není Josefovi nic, takt mohou ostatní také zkusiti. Dýmali a dýchali n stromy. Zatím dojedli Toník a Čeněk buchty protože měli také doutníky, zapálili je a vydali se na další cestu.
Josef Toník Čeněk buchta
11 article
Toníkovi první sirka zhasla, teprve druhou zapálil své „dlouhé“ a vrazil obě sirky do dout- níku, ale sotva udělal dvacet bafů, pocítil náhle. že jest buchta v jeho žaludku nějak nespoko- Dýchal honem na borovici a trochu se mu ulehčilo, ale když jeden ze soudruhů, kteří šli napřed s Václavem, hrajícím na harmoniku, náhle opřel hlavu o soucitný kmen borovice rukama ji objal, poznali rázemí všichni, že na- stala strašná chvíle, ve které obstojí jen muži. Obstál jen Josef, ale také naplival na své cigáro aby uhasil oheň a půlku vstrčil do kapsy. Když se poutníci zase sešli, byli bledí nelěšil jich svět. Slunce jim tuze pražilo, n cestě bylo mnoho prachu, žízeň je trápila, zkrát- ka polovička účastníků měla chuť vrátiti se domů. Tomu se ale Josef vysmál. Za chvíli bude prý dobře, jen co se napijí vody a vody bude habaděj, až přijdou za čtvrt hodiny k potoku. Toník rozdělil se s Čeňkem o poslední buchtu, bylo jim náramně truchlivě uvnitř a prázdno.
Václav Josef Toník Čeněk
12 article
Potají zahodili druhý doutník i sírky a když Tonik se vyjádřil, že je mrkev něco jiného, než doutník, souhlasil Čeněk ochotně a sliboval To- níkovi mrkev jako rampouch. Václav už nehrál na harmoniku, hodil siji na záda (měl ji na zelené šňůře zavěšenou) prohlásil, že mu je tak bídně, že by si hne lohl. Nebýti Josefa, celá výprava byla by skon- čila velmi bídně a zbaběle, ale Josef podpálil znova svůj doutník a zazpíval „Na ty louce ze- leny“ mohutným hlasem. Známé zvuky a známá slova ze vzdálené vlasti (chlapci byli dobré dvě hodiny od do- mova), působily neodolatelně. Všichni poutníci zpívali, ale protože nota nešla do kroku, vzpo mněli si jiní chlapci na pochod, kterému se na- učili ve škole a zapěli jej s takovým citem, z ozvénou ozývaly se lesy i pole. Před vesnicí byl sad, v sadě stála slaměn bouda a před boudou seděl sadař. „Hoši, tady si koupíme hrušek,“ oznamov ton jena.
Čeněk Václav Josef
13 article
Josef. „Vždyeky si je tady kupujeme.“ Vyhladověli poutníci souhlasili. Rozvázal uzlíky zuby a vzavše po dvou penízcích, dali je neznámému muži a on jim za penízky dal p čepici tvrdých, černými skvrnami posetých hrušek. Pane, to byla jiná pochoutka, než doutníkyl Snědli je na cestě a humor se jim vrátil, jenom Václava pokoušel svůdce. Václav, zapomenuv na zlé následky kourení, chtěl to zkusiti ještě jednou po hruškách. Josef úmysl ten schválil Václav ukousl špíčku doutníku, až mu zuby evakly, ale nezapálil ho, až prý mu trochu při vykne. Ted se ale ukázalo, že ještě čtyři zba bělei už doutníků nemají. Mezi nimi byli Čeněk a Toník. Zkusili za to dosti posměchu. Slunéčko už nehladilo, ale štípalo. Poutníei svlékli kabáty a nesli je na holích přes rameno a když navrhl Čeněk, aby se zuli, byl návrh s jásotem přijat. Na neštěstí běžela silnice jen mezi poli. Tu a tam byl ovšem strom, ale stln jeho padal mimo silnici a tak byla cesta únavna a nevesela. Stádce se rozběhlo. Poutníci trousili se po dvou, po třech a unavení zůstávali pozadu, Josef, Václav a ještě dva chlapci řekli si tajně. že půjdou napřed. Mezi posledními byli Čeněk a Toník. Šli sotva noha nohu mine. Věděli o Josefa, že po této silnici dojdou do Ch., ale
Josef Václav Čeněk Toník Poutník
14 article
kdy, to bůh ví. Odpočívali na příkopě a když se zvodli k další chůzi, viděli, že soudruzí jejich jsou již daleko. „Nu, ať, však také dojdeme a pak jde z námi procesí,“ těšil Toník Čenka. Každé utrpení má koncc. Oba poutníci ne- dočkali procesí, ale došli sami dva až do B .. veliké vosnice před Ch. „Z B. .. do Ch. jest ji jen hodina cesty,“ vypravoval chlapcům Joseí již v Malkovicích a proto, když zvěděli oba una- vení poutníci, že jsou již v B., radovali se, ž mají vyhráno. U silnice stojí veliká, stará hiospoda. Jest jako rozkročená na čtyřech nohách, má dvojitou střechu šindelovou nad sebou, chlévy, kolny stodoly kolem sebe. Před hospodou jest rozhá- zeno slámy a sena jako na mlatě, stojí tu desa- teré jesle, lavice a polité stoly. Dva mohutné kaštany stelou tu stín, který zve cestujícího k odpočinku. Toník a Čeněk neodolali, a roz- hodli se, že si tady zase odpočinou.
Čenka Toník Čeněk Malkovice
15 article
Usedli ke stolu do stínu. Lavice byly příliš vysoké a úzké, ale to nebylo chlapcům proti mysli. Takoví mladí lidě si nejlépe odpočinou, když mohou sedíce klátit nohama. Na štěstí bě- žela děvečka kolem a spatřila hosty; přitočil se k nim a stírajíc zástěrkou několik listů se stolu, ptala se, zdali by si něčeho přáli. „Což o to,“ povídá Toník, „kdyby byl ku chleba“ a Čeněk hned dodal, „že zvlášť s tva- rohem, to že by bylo něco.“ „Hned přinesu,“ slibovala holčice, „a pivo byste nechtěli?“ Poutníci se na sebe podívali, ale hned z- vrtěli hlavami, že ne. „Abych se napil a spadl pod stůl?“ šeplal Čeněk, když děvečka už byla ta tam. Toník opřel se rukama o stůl. Jakási hrdost naplnila jeho hruď, neboť událo se něco velkého. Dnes poprve si poručil Tonik chléb a tvaroh a bud obsloužen jako pán. Tohle vidět maminka! T by spráskla rukama. Holčice na hochy nezapo mněla. Za chviličku byla tu, přinášejíc dva kra- jíce chleba vysoko namazané tvarohem. Pri- nesla je na talíři, ne jen tak v ruce, jako pánům je přinesla a když se Toník zeptal, ce to stojí odpověděla, že šest krejcarů. „Za každý?“ zhrozil se Toník.
Toník Čeněk Poutník Pri
16 article
„Ne, za oba,“ odpovídala dívka, hledí kamsi na silnici. Hoši olitěli dříve zaplatiti, než se dají do jídla. Vytáhli se kapesníky a opět zuby rozvazovali zatažené uzle, v nichž měli sne Bylo také nutno, aby přepočítali peníze. proto je vysypali na stůl, a právě toto počínání bylo osudné. Sotva dívka odešla, kde se vzal, tu se vza mládenec asi dvacítiletý, osmahlý, s červenou a bílou mašlí na krku a s kroužkem v boltci při stoupil kc stolu hodujících chlapců. „Na pouť?, na pout?“ ptal se důvěrně sedl si k Tonikovi „No jo, kam pak jinam,“ odpovídal Toník „Tady se posilníme a za hodinu jsme tam. „Pravda,“ souhlasil cizinec. „Půjdu třeba s vámi.“ „A co tam budete dělat?“ ptal se jako na hodou Čeněk. „Inu, co se dělá na pouti? Jsou tam kolo- toče, panorámy, střelnice, musea. Dívat se budu a hrát. „Koukejte, hoši,“ mladík sáhl do kapsy a vyláhl tři karty. „Tohle jste ještě jak živi n viděli. To je taková pěkná hra. Tohle je krl protože má korunu na hlavě, tohle je desítk protože má římskou desítku nahoře a tohle je sedma, protože je na ní sedm žaludů. Já ty karty takhle položím obrázky na stůl a kdo uhodne, kde je král, ten s korunou, doslane šesták, al musí vsadit tři krejcary. „To nic není,“ povidá Čeněk. „Král je tuhle, dejte mi šesták!“ „To nejde, chlapečku,“ odpovídá mladík „kdo nevysadil, nedostane nic. Ale hrejme špás. Já karty zamíchám. Divejte se pěkně ! Nu kde je král? Oba chlapci uhodli, našli krále hned. Opa kovali to desctkrát a vždycky uhodli. „Vy jste nějací chytří hoši,“ pravil mladík „s vámi bych nechtěl hráti do opravdy, vždyck uhodnete. „Ale já bych tři krejcary vsadil,“ pravi Tonik, „jenže byste vy nedal šesťák. „Oho, oho!“ bránil se mladík. „Já dám še- sták tuhle vašemů kamarádovi do ruky a v mu dejte tři krejeary, kdo vyhraje, ten dostane všecko.
Toník Čeněk
17 article
To bylo poctivé a Toníkovi e to líbilo. Dal tři krejeary, mladík dal šesták a rozhodil karty. Toník díval se pozorně a našel krále hned. Vy- hrál šesťák. Za chvilku vyhrál druhý a třetí. Teď se rozehřál i Čeněk a vsadil si také. P - níze už dávali na stůl. Ale Štěstěna byla vrtkavá. Chlapci vždyeky čtyřikrát prohráli než jednou vyhráli a když vsadili poslední tři krejcary, se- bral je mladík a už karet ani nerozložil, pře- houpl přes plot a zmizel, jak přišel. Oba poutníci, shledavše, že jsou bez peněz spustili rázem takový chlanecký řev, že to byl až hanba poslouchat. Dlaněmi rozmazali hořké slzy po svých zpocených obličejích a vídouc se na holičkách, pocítili nevyslovitelnou lítost. Ze padli do rukou šejdířových, ani jim na mysl nepřišlo, ale žalovali na neštěstí. Teď už by mělo přijít procesí,“ pravil Če- něk, když se vyplakal do syta. „Tak utíkejme, aby nás tu nezastihlo,“ na- vrhoval Toník a již oba poutníci vydali se n cestu. Kapesníky nesli v ústech, těch už nebyl třeba, aby je schovávali. Šli půl hodiny, každý po jiném chodníku. Nebylo jim do řeči. Slunce pralo jako výhen a duše jejich byly plné litosti. Peníze byly pryč. Chlapci věděli, že kráčejí k nejisté budouenosti bez ochrany. Ce si počnou v cizině bez peněz? A co všechno chtěli sobě i jiným nakoupiti, co všechno chtěli viděti a teď nic, nie z toho všeho. Takové úvahy jsou pro mladé muže velmi nebezpečné, mladý muž začne bečet a ztratí roz- mysl. Na štěstí najde se vždycky pomoc, po- může tu náhoda, která mladé muže laskavě pro- vází. Toníka a Čeňka ze zoufalého přemýšlen vytrhly a před katastrofou zachránily trušky zralé, žluté hrušky. „Koukej, Tondo, to jsou hrušky,“ povída Čeněk, „a zralé. Siroko daleko nebylo živé duše.
Toník e Toník Čeněk Tonda
19 article
„A budou asi sladké, tyhle já znám,““ po- kračuje Čeněk. „Co mysliš, abychom si nějakou utrhli?“ „No, pro pár hrušek nebude zle, vějíčk tu není, nejsou přodané,“ souhlasil Toník a už se strojil, že vyšplhá na hrušku. „To ne, ale srazíme jich několik kamením,- navrhuje Čeněk. Návrh byl přijat a milí poutníe bombardovali tak horlivě hrušeň, že ani nepo zorovali, že hlídač se za nimi plíží. Teprve, když jim sobral čepice, užasli oba zlosynové a n čekajíce vysvětlení, pádili po silnici jako divocí Přiběhli k městu bez čepic. Co teď? Maj se odvážiti do města bez čepic ?. To je jistě Ch. tam se mohou setkati se svými soudruhy. Ne ani za živý svět. Zajdou do polí a čam dočkají večera. Teprve večer půjdou do města, nikd si jich večer nevšímne. Odbočili se silnice a našedše mez, která byla jako tunel mezi vysokým obilím, usedli na ni a oddali se smutným myšlenkám. Po chvíli zvrátil se Tonik na znak a cítě únavu, zavřel oči. Čeněk už spal, maje hlavu skloněnou nad koleny, která objímal pažemi. Spali, jako když je do vody hodí. Slunce se již sklonilo k západu, když se Čeněk probudil; bolelo ho celé tělo, jak by zkroucen, proto se teď s chutí natahoval. „He Toníku, vstávej!“ budil pak soudruha. „večer brzo nastane, koukej!“ Toník se nemohl hned vzpamatovati, ale když si vzpomněl na sváteční čepici, kterou mu matka ráno dala jen proto, aby v cizině nedělal ostudu, bylo mu zase do pláče.
Čeněk Toník He Toník
20 article
„Do Ch. musíme, přece nezůstaneme poli,“ domlouval mu Čeněk, „a teď k večeru nás nikdo nevšímne že nemáme čepic.“ „Ale co zojtra?“ uvažoval smutně Toník „Inu řekneme, že nám je někdo vzal na noclehu,“ navrhoval Čeněk, který projevil vlohy ke lhaní. Oba chlapci vešli do města. Tam bylo živo a rušno. Venkovští poutníci procházeli ne- širokými ulicemi a klopýtali po hrbolatém dláždění, protože zraky jejich bloudily po špina- vých průčelích domů, luštíce každý nápis ná věsních tabuli, Zvláště ale růžence venkovských holek v po- mačkaných kartounových šatech toulaly se uli cemi. Holky držely se pažemi v záloktí a jak někde křídlo trhlo v pravo nebo v levo, strhlo s sebou celý růženec. Holky jedly marcipán smály se plnými ústy. Tondy a Čeňka si nikdo nevšímal, mají- čepice čili ne. Takových pánů se procházelo p ulicích mnoho a mnozí chodili i bez kabátů, ma- jíce těžké, okované boty na holi přes ramena. Toník s Čeňkem došli až na náměstí. Tam spatřili velkou kamennou kašnu a hned k ní za měřili. Lehli na plochou obrubeň a uhasilizí zeň, i to bylo dnes dovoleno. Občerstvivše se vodou, trochu se rozveselili Počali si prohližeti boudy a krámy, kolotoče střelnice. Náhle zůstali státi jako omámeni. Před nimi bylo něce neobyčejného. Velikánská bouda s vyvýšenou podlahou a ověšená červenými zá- elonami a velikými obrazy. Několík petrolejových lamp už bylo rozsvicena a světlo lamp odráželo se sterými blesky. Lesklá zreadla, skleněné l- stry, korálové růžice, zlaté portičky a sta a st perlefových knofličků, vše to se lesklo, vše zářilo.
Čeněk Tonda Toník
21 article
Nad boudou byl nápis z písmen loket vyso- kých a Tonda četl „Panoráma“ Na povýšené podlaze byl stolek, u stolku seděla ilustá paní a pletla cosi jenom jedním drátkem. Velká kočka seděla na stole a dívala se na paní. Na druhé straně byl zase stolek, ale pokrytý červenou látkou a na stolku stála hlava jako věrtel a přece se zdálo, že je to dětská hlava. V prostřed mezi stolky byly záelony místo dveří a nad nimi vábné, zvoucí slovo „Vstup“ . Tonda s Čeňkem nemohli úžasem ani promluviti. Stáli před boudou již dlouhou chvíli, když tu paní, která seděla u stolku a již chvíli ,oba chlapce pozorovala, řekla vlídně: „Pojďte jen dále, chlapečkové, jen pojďte, všechno je vnitt živé, co se na obrazech malované spatřuje.“ Tonda s Čeňkem se lekli. Nejraději byl by utekli, ale v tom přišel k boudě muž, velký zrzavý člověk, ale pěkně ustrojený. „Nie, nic jsem nenašel,“ pravil mrzute k sedící paní. Paní ukázala očima na Toníka a Čeňka řekla tiše. „Snad tito dva? Zkus to, nejsou- zdejší...“ Ryšavý muž se rychle obrátil.
Tonda Čeněk
22 article
„Hoši, chtěli byste se podívat do panorámy zadarmo?“ „O je,“ vykřikli obe chlapci a už se hnal po schůdkách. Paní se spokojeně usmála. „Vidíš, přišli sami, teď už jich nepouštěj,“ řekla tiše ryšavci Chlapci vešli za oponu, ale byli zklamáni Doufali, že tu uvidí divoké šelmy, ohromné hady, opice a papoušky a ono skoro nic. Na bi- délku seděla opička, pravda, ale taková malinká jako kočka. Na stole rozloženy byly nějaké vo- skové figurky, noha zvlášť, ruka zvlášť, hlava zvlášť, pak to byla vždy dvě a dvě sklíčka v stěně a teprve, když se člověk do těch podíval, viděl divy. Bože, to byla krása! Vnítřek chrámu římského, pohled na Neapol, Postojenská je- skyně, Miramare, pohled na bitvu a na mořskou V jednom rohu byl opět vehod a nad ním nápisy „Extra“, „Jen pro dospělé“ a „Vstup4 krejeary“. Také tam směli chlapci vejíti, ale ucouvli leknutím. Tam na zemi ležel jakýsi je- erál v bílém kabátě se zlatými epouletami. „To je Napolión, jak padl v bitvě,“ vysvě- tloval hochům ryšavec. „A teď, když jste všecko zadarmo viděli, musím vám něco říci. Jst zdejší bouři.
Neapol Miramar
23 article
„Nejsme,“ zašeptli chlapci, „jsme z Mal- kovice.“ „To je dobře,“ liboval si ryšavý pán. A pak hledě jim pátravě do očí, ptal se jako na jisto „A ce pak jste provedli, že jste bez čepie, he Oba chlapci svěsili hlavy. „Ztratili jsme je po cestě,“ zalhal Čeněk. „Ták? No, to je dobře. Potkal jsem stráž níka, u vás říkáte policajta a ten se ptal, zdal jsem neviděl dva hochy bez čepic. Snad někdo ty čepice našel a chce vám je vrátit. Toníkovi vyhrkly slzy z očí. Není pravda že čepice ztratili, vzal jim je na cestě sadai protože klátili hrušky. „Ah ták, ah ták, tak on vás policajt hleda pro něco jiného,“ povídá pán, „no, to abyste šli. sice kdyby vás u mne našel — — Chlapci trnuli hrůzou. Čeněk nesměle se zeptal. „A nemohl byste nás tu schovat?“ „Schovat? Ani nevím. Což v noci by to šlo, ale zejtra! Ale už vím, schovám vás a ještě něco udělám. Jsem dobrý člověk a je mně vás líto. Zejtra vleze jeden z vás do té hlavy venku, nikdo ho nepozná a druhý vleze sem.“ Pán opět zvedl oponu onoho „Extra“ a ukázal na Na- polióna. „Nebojte se, hlupáčkové! To jest jen kufr, podívejte se!“ Sehnul se a nadzvedl břicho Napoliónovo jako víko kufru. Chlapci se zasmáli. „Vidíš, tam vlezeš, a když sem někdo přijde, budeš hodně vzdýchat a hekat. Zkus to! Toník vlezl do kufru a vzdýchal. „Vý- borně!“ chválil pán. „Tedy ujednáno. Já ráno koupím dvě če- pice a přinesu vám je, až budeme míti čepice, nikdo vás nepozná a poběhnete domů. Chlapci souhlasili. Na zkoušku vlezl Toník zase do Napolióna a Čeněk zkusil, jak se mu bude sedět ve stolku s hlavou. „Vystrě ven ruce,“ poroučel pán a bubnuj na bubínek.“ To bylo snadné. Čeňkovi se nový úkol líbil.
Čeněk Toník Chlapek Mala
24 article
Po chvíli oba chlapci vylezli. Tlustá paní přinesla jim po housce a poradila jim, aby se- zabalili v „Extra“ plachtu a uložíli se ke spánku. Chlapci poslechli a brzy usnuli. Časně ráno vzbudila je tlustá paní. Přinesla jim trochu kávy a zase housky. Tentokráte dostali po dvou hou- skách, ale pak musili do svých skrýší. Pán šel nejspíše pro čepice, vždyť to včera slíbil. Což Čeňkovi bylo hej. Hlava měla otvory v očích a Čeněk viděl lidi, vystrkoval ruce, bub- noval a lidé se smáli. Hrnulo se také lidu do pa- norámy mnoho. Hůře bylo Toníkovi. Mohl ovšem v břiše Napoliónově seděti i ležeti, ale nemohl ven, břicho bylo zamčeno. Toník slyšel výkřiky hrůzy a když si vzpomněl, že má zahekat nebo zavzdychat, slyšel jak lidé utíkají, jak se po- lekali. Všechno, co dlouho trvá, omrzí. Komedie omrzela chlapce a chtěli ven, ale nemohli. Pán se už dávno vrátil a křičel jako posedlý: „Jen dále, pánové, jen dále. Rrračte vstoupit! Co se na obrazech vymalované spatřuje, to vše je uvnitř živé. Divá zvířata, anatomické preparáty. bitva u Magenta, hrůzy moře i divy Ameriky. Nevídané, noslýchané! Raněný Napolión, který vzdychá a krvácí. Jen rrračte, pánové! Za šest krejearů!“ Čeněk slyšel hlahol lidských hlasů, viděl davy a poznával mezi nimi i malkovické tetky a holky. Zuřivě tloukl do bubínku, ale posléze umdlel. I lidí dav převalil se konečně jinam. Čeňkovi bylo horko. Vedle kdosi zpíval a druhý mu k tomu notoval na harmoniku a také po- broukával. Píseň byla dojemná: „Byl jesť jeden kruhý táta, už je tomu let půlpáta, vztekal se skrz každou věc, neb byl s odpuštěním švec. Pak dlouho a dlouho ještě zpívali o ukrut- nosti ševcově, než bídně skončil
Čeněk Toník Amerika
25 article
„Před soud ševče přivést dali, na všecko se ho vyptali, on byl hned i odsouzen a třetí den oběšen. Vysoký ženský hlas pak vykřikoval: Li- dičky, do písničky nelze ani dvacátý díl složit, ale kupte si krátké pojednání. Písnička i s po- jednáním jen za tři krejcary. Aby si páni pama- tovali notu, zazpíváme to ještě jednou. Táto, spust! „A tam visel až dlo noci vypláz jazyk, špoulil oči- Čeněk zalomcoval hlavou a „Puste mne ven!“ se rozkřikl „Nebudeš-li mlčet, zavolám policajta, tamhle stojí,“ řekl klidně ryšavý pán, který stál u stolku. Čeněk už ani nepipl i ruce zatáhl pod stolek. Což aby ho někdo podle rukou poznal? O poledni všude ulevilo. Poutníci zasedl v hospodách. Ryšavý pán vysvobodil vězněa pozval je k obědu. Chlapci měli hlad, ale hlásili se o čepice. „Čepice mám, ale nemohu vám jich dáti, až večer, ještě jste si jich nezasloužili. Od- poledne půjdete každý jinam. Ten, co byl v Na- poliónovi, půjde do hlavy a naopak. Nechcele-li, jděte, četník jde právě kolem.“ Četník byl hrorší než policajt a jistě už to věděl, protože se pořád ohlížel. Chlapci se najedli a poslušně zalezli, kam musili. Bylo to dlouhé odpoledne. Vzpomínali, že jejich procesí jistě už se vrací do Malkovie, a oni dosud zde.
Čeněk Poutník
26 article
Teprve pozdě večer pustil je ryšavý pán ven a tlustá paní přinesla jim večeři. Lůžko upra- vili si zase v „Extra“, ale dnes nespali. Toník zašeptal Čeňkovi, že tu již nevydrží a že jest odhodlán k útěku. Měl už plán. V noci, až všecko usne, rozřízne plachtu a vyskočí ven, ať se stane cokoli. Čeněk plán schválil. Čekali, až všechno utichne a když slyšeli, že odbila na věži jedna s půlnoci, tiše vstali a Toník provedl, na co tak dlouho myslil. Štěstí, že měl kudlu ostrou. Oba chlapci jako stíny provlékli se otvorema chopivše se za ruce, pádili ve stínu domů, ne- vědouce kam. „Hola! Stůj!“ ozval se náhle přísný hlas. Před chlapci objevil se muž s píkou v ruce. Stáli jen okamžik, ale pak obrátili se jako vítra uháněli zpět. Kdosi za nimi klel. Proběhli ně- kelika ulicemi, město nemělo však nikde konce, až náhle zahlédli veliké stromy, jakoby to byly topoly. Doběhli k nim a poznali, že jsou na silnici. Měli vyhráno. Silnice vyvede je z města. Zarazili běh a opatrně pospíchali po silnici. Za několik minut měli město za sebou. „Kam teď, abychom nezabloudili?“ ptá se Toník. „Jen po silnici, někam dojdeme a ráno se zeptáme,“ odpovídá Čeněk, „ale už nepoběh neme. Šli volněji, ale drželi se za ruce. Bylo jim na pusté silnici teskno. Ticho bylo vůkol. Černé stromy stály poděl silnice a slabě šuměly, jak do nich zavál noční chladný větřík. Vysoké obilí stálo zamlkléa chlapcům se zdálo, jakoby z té černé hmoty mělo každou chvilku na ně vyskočiti něco tajem-
Toník Čeněk Čeněk plán Hol