24. února 1907.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 55.

Strana9

Tobiáškův štědrý den. Obrázek z dávného života kupeckého

Konečně se schylovalo k šesté. Kráms vyprázdnil — a vypadalo to v něm, jakoby tu byla řádila nepřátelská rekvisice. Pytle s ořechy a s oříšky, s moukou i vším vařivem, ráno plne a nahoře pěkně ohrnuté, jakoby měly límce, vy padaly jako vykuchány; špalír větších i menšíeh láhví a láhviček na římse regálu nahoře — na- plněných rumem, punčem, persikem, karlovar skou, hořkou, mogadorem, olivovým olejem octem i vínem — prořidl na pohled velmi ža- lostně, vskutku však na radost páně Karasovu přihrady rogálu, v nichž bylo dříve narovnáno liberních a dvouliberních váčků papírových s moukou, solí, cukrem, baličků svíček i mýdla a jiným „běžným“ zbožím, zely velikými, čer nými mezerami; široké skleněné láhve s mosaz- nými puklicemi jevily malé zbytky bonbonů okurek, pražené kávy, hrozinek — a kdo by by kloubem zaklepal na šuplíky ve velikém regále za pultem, jen dutý zvuk by byl uslyšel. Byl to zas jednou dobrý, vydařený štědrý den. Pan Karas přelétal krám a všechny známky hojného dnešního odbytu se zjevným uspokoje- ním, ale již taky s výrazem netrpělivosti, když se na prahu ozvaly něčí kroky a když kterys opozdilý chodee žádal číšku rumu nho za krej- car sirek. Konečně se podíval na hodinky a řekli „Tak, hoši, zakládat pytle! Trochu sklidit Zavřeme! Tohle courání by ještě dlouho trvalo!“ A sám vytáhl veliký šuplík v pultě a jals „dělati kasu“. S obratnosti, jakou se v,značovali všichn staří principálové, počítal především bankovky že se mu v rukách jen kmitaly. Spočilal a vložii do veliké náprsní tobolky, kterou skryl v hlubok kapse kalmuku. Drobné střibro a měď vsypal do kože.éhc vaku. Tuto minci přepočítá si nahoře doma, ale až zítra dopoledne.

Právě odbíjela šestá, když rozepjal žlute sponky šedivé kupecké zástěry, položil ji na pul a volel personálu: „Tak tedy! Všady zatáhnout! Zavřít plyno měr! A jdemo!“ Ochotně konali mládenci tyto poslední roz kazy. Měli taky dnešního „rajtu“ po krk a tě šili se nahoru, do tepla. Jeden z učnů již tu stál s připravenou lu- cernou, druzí měli v náručích, co náleželo k oslavě štědrého večera. Ten krabici čaje a dve láhve rumu, onen veliký pytlík ořechů, suchary jablka, sušené švestky, nějaký pomoraně — vlastní domácnost opatřoval pan Karas až na posled. Obchod předeházel. Konečně tedy přirazili mladíci vrata, zámek zaskřípěl, zapadla i veliká železná závora a uta- žena šroubem uprostřed, a malá karavana vychá- zela postranními dveřmi do průjezdu a pak n hluboký dvůr, ke schodišti a vzhůru do patra. Principál vstupoval přímo do bytu, personál zamířil dále do chodby, do noclohárny, dveu jizeb s malými okny do dvora. Tu zanechají zá- stěry, umyji se trochu i převléknou se, aby k společné večeři zasedli čistí, upravení.

Ještě na prahu otočil se pan Karas: „Nedělejte mi dlouho, hoši! Za půl hodiny ať jste se vším hotovi! Ať mi paní dlouho ne čeká! Čile, čile !“ Nebylo ani třeba přílišného napomínání. Všichni věděli, že by nedobře pochodil, kdo by se opozdil. Principál sám byl jako hodiny a jaká- koli nedochvilnost popuzovala jej k hněvu. Za půl hodiny byl celý „dům“ páně Kara- sův shromážděn ve veliké světnici, která o ne- dělích a svátcích sloužila za jídelnu. Za dlou- hým stolem v čele seděla již stará paní, matk paní Karasové, která žila u zetě, vedle ní za svou židlí stál principál, hledě lačnými zraky na připravy k večeři. Opodál, u dveří a kolem ka- men kupili se mládenci a učňové, všichni trochu oslýchaví. Sedávali tu sice každé neděle, kažllý svátek o polednách, a přece jim ze společného toho stolování bývalo vždy nevolno, těsno.

Toď přicházela paní Karasová, pravý opak svého přísného chotě. Milá, dobrá paní, asi tři- cetiletá, modrooká, prostě oděná. Vedle manžela svého, zachmuřené tváře a prónikavého, stále jake podezřívavého pohledu, vypadala jak anděl. Pro paní všichní jeho podřízení byli by do ohně skočili. Paní Kristina mnohou příkrost chotě svého zmírnila, mnohou nespravedlnost napra- vila, a kdýž se časem některý z učňů nebo mlá- deneů roznemohl, pečovala oň jak milosrdná sestra. Jakmile vešla, přistupovali k ní mládenci učňové, dle stáří, políbili jí ruku a přáli uctivě šťastných a veselých svátků. A ještě tu byl host. Informátor dvou dět Karasových, mladý kandidát učitelství, venko van, který býval o sváteích přizván k tabuli. Za paní Kristinou vhrnula se kuchařk s misou rybí polévky. Byla to veliká mísa, ale dvakrát ji musila kuchařka naplniti, aby všichn byli poděleni. Stará paní povstala, pokřižovala se, sepjala ruce a modlila se. Pan-Karas učinil nedbale ve- liky kříž, ale také jeho rty pohybovaly se. A vši chni ostatní činili po příkladě staré paní.

Po modlitbě šum, rachot židlí, všichni usedli, a jen rychlé, mnohonásobné srkání po lévky ozývalo se prostorem. U pana Karasa po- jídáno vždy na počátku mlčky a kvapně, jak na komando, jako před odjezdem. Po polévce nastala delší přestávka po dáv- ném zavedení. Tu se otevřely dvéře sousedn jizby, kde plál vánoční stromek a pod ním dárky Pro každého tu bylo cosi, starý ten zvyk pan Karas chvalitebně zachovával. Obě děti Kara sovy, hošík a děvčátko, hořely dychtivostí a ne dočkavostí, a teď se vzehopil pan informátor, aby je uvedl ke stromku. Tou chvílí vstala taky paní Karasová a vo lala za ním- „Pane Václavíku, ještě jsem na něco zapo mněla. Ale děti táhly svého učitele, že se jim ne ubránil. A pan Karas otočil se k choti: „Co pak je?“ Paní Kristina již se vracela od prádelníku a podávala choti balíček: „Poštou něco přišlo — otevři to. Pan Karas přeletl zraky adresu, chopil s nože, kvapným řezem přerval motouz, strhl obal

Ja měl v rukou lepenkovou krabici. Sňal víko — a tu se objevily drobné hračky dětské, jaké dě- lají v horách. Domečky, kostelíček, kravičky, panáčkové a panenky — sedláčci — másničky, škopíčky, díže, lavičky — zkrátka, celá vesnička s obyvateli, dobytečkem a drobným domácím ná- řadím, starý a vždy nový ten zázrak pro duše dětské, skupina hraček, nad níž se malé srdce radostí zatetelí. Vše pestře omalováno a vše páchnoucí ještě čerstvou, neohmatanou barvou jako osvěžující pryskyřicí. „Od koho je to?“ tázal se pan Karas. „Od rodičů Tobiášových,“ řekla potich paní Kristina. A v koutku krabice byl dopis. Jako zdrá havě sáhl po něm pan Karas, rozevřel, popatřil „Tu máš,“ podával jej v jistých rozpacíe paní. „Přečti to — je to drobné.o A paní Kristina usednuvši četla písmo stare ruky, ale rázovitých rysů: „Milostivý pane a nejmilostivější paní! Po- níženě prosíme za odpuštění, že se opovažujeme s těmito řádky vstoupiti do Vašeho domu a vy jádřiti naše nejuctivější přání šťastných a vese- lých svátků vánočních, aby Bůh nebeský milo stivého pána a nejmilostivější paní a vzácnou pani maminku dlouho ve zdraví a spokojenosti zachovati ráčil. A poněvadž nám Tobiášek dal věděti, že milostiví páni mají dvě roztomilé dě tičky, opovažujeme se a posíláme jim na štědrý den velmi nepatrnou maličkost s poníženou pro- sbou, abyste ráčili přijmouti, co tu Ježíšek pro ně nadělil. Velmi se omlouváme pro tuto smě- lost a doufáme v odpuštění té nepatrnosti, nebo tukuršto zbožíčko se vyrábí v naší krajině a té u nás doma, od nepamětna, když je hospodářstv malé, obchůdek chudý a v zimě vše odpočívá.

Dej Bůh, aby dětičky ve zdraví vynatrefilo, aby si ve zdraví pohrály a taky rozbily, jak u dětičel jinak býti nemůže, a my se osmělíme budoucně zas poslat jiné. Račiž dáti Pánbůh všeho zdraví ao štěstí též i do nového roku, prosíme pána Ježíše, matku jeho Pannu Marii a svatéh pěstouna Josefa. Pokud se týče našeho Tobiáška pevně doufáme, že se dobře a poslušně chová a vroucně děkujeme za všechno dobré, co mu milostivý pán prokazuje. (Pan Karas naslouchay klopil hlavu níž a níže a za nie nebyl by se ted podíval v ona místa, kde tušil seděti učně To- biáše. Cítil na sobě pohledy všech mládenců učňů, a v tomto okamžiku vytanul mu odpoledn výjev celou živostí před očima, v nichž se mu palčivostí až začervenalo — a to byla krev, kte- rou viděl téci po tváři Tobiášově. Bylo ticho v jídelně, taky pan informátor vrátil se s dětmi na práh a všichni naslouchali, ana paní Kristina četla dále.) Píše nám Tobiášek, že se v milo- stivém Vašem domě dobře vynachází a že se výborně a dosyta nají, jako doma nikdy nepo- znal, a tak lehajíc vstávajíc děkujeme Pánu- bohu, že ho potkalo štěstí a právě v domě milo- stivého pána nalezl ustanovení, kdež se také ve svém zaměstnání z gruntu vycvičí. Píše nám T - biášek, že je milostivý pán přísný, ale hodnýa spravedlivý, a tak poníženě a snažně prosíme aby nad ním dále držel otcovskou ruku svou.

A v pádu by se stalo, čehož však Bůh uchovej. že by náš syn v neopatrnosti něco poničil a zka- zil, vynasnažíme se nahraditi způsobenou škodu aby jen milostivý pán neměl příčiny k nespoko jenosti, ale pevně doufáme, že si vzal Tobiášek všecka naše napomenutí k srdcí a bude milosti vému pánu, nám i sobě ze všeho práv, k čemuž mu dopomáhej Pánbůh všemohoucí. V ponížené uctivosti se milostivému pánu milostivé paní a vzácné paní mamince poroučíme a mnoho štěstí a radosti na milých dětičkách z srdce přejeme. Tobiáš a Majdaléna Maršálkovi.“ Paní Kristina složila dopis, pohlédla n muže, na matku, a řekla: „To je hezké psaní. „Hezké,“ přisvědčil Karas, ale jen to za chroptěl, jak se mu slovo těžce z hrdla dralo Bylo mu, jakoby ho vařící vodou poléval. Proč se toto psaní neopozdilo e den, anebo ještě lépe proč nepřišlo již včera! Pak jistě by se neby udál dnešní výjev ve sklepení. Každé to pon žené slovo, které tu k němu pronášeli rodiče Tobiášovi, bičovalo ho výčitkou, jak je neza sloužené. A všichni svědkové jeho prchlivost naslouchají, i sám Tobiáš! Paní Karasová vkládala psaní do krabi s hračkami a pronesla ještě: „Teď jistě tam doma vzpomínají na vzdále ného syna — —“ a zraky její zalétly na druhou stranu stolu, kde sedával Tobiášek. Hledala ho Tobiáška tu nebylo. Paní Kristina opětně přelétla řadou všechn zdali nepřehlédla, a vidoue, že se nemýlí, zv lala překvapena: „Kde je Tobiáš?“ Teď tedy vzhlédl taky pan Karas. Zrak jeho zastavily se na každé tváři, ale ani on n nalezl chlapce.

„Kde je Tobiáš?“ Nikdo z přítomných posud ho nepohřešil a jestliže ho pohřešili soudruzi učňové nebe kdosi z mládenců, netroufali si promluviti. „Kde je Tobiáš?“ zvolal principál podrubé a všem jeho podřizeným vyznívalo z toho zvo- lání cosi hrozivého, jako blížící se nový výbuch hněvu. V pravdě však chvělo se ve hlase páně Karasově něco jiného. Polo uleknutí a polo obava, co že uslyší. A teď odhodlal se nejstarš mládencc pan Frane a řekl: „Nahoře ho nikdo neviděl — snad zůsta dole — — Na tváři paní Kristiny objevil se výraz úzkosti. Rychle přelétla očima tváře všech učňo a mládenců a potom vzhlédnouc k choti, otá- zala se: „Co se stalo, Floriane „Nic se nestalo,“ odpověděl principá stručně, úsečně, a z jeho hlasu zřel rozkaz všem ostatním z krámu, aby taky o ničem nevěděli. Dele v krámě vládl skoro hromem, jako Perun. jeho zraky sršívaly bleskem, ale když se ociťov nahoře, v domácnosti, byl jako vyměněn. Pru kost jeho utišovala se a krotla před mírnou, něž- nou ženou, jejíž celý zjev, smýšlení a konán ho poutalo a naplňovalo jistým ostychem. V du- chu jí vytýkal slabost a skoro mazlivost, neměl však odvahy, aby se jí vzepřel, a nějak neuvě- doměle pociťoval, kterak je paní Kristina nad něj povznešena. A právě dnešní výbuch prchli vosti své rád by před ní byl zatajil. Když dořekl, vstal rychle, chápal se čepice i klíčů na prádelníku a velel mládenci; „Jdou pro lucernu, Frane! A vyšel s mladíkem z večeřadla

Temný zvuk probudil Tobiáška, usnuvšíh na žocích pod stropem. To bylo zadunění dveř do průjezdu, když všichni jeho druzí odeházel s principálem z krámu. Nemohl se hned vzpa matovati, kde je, ale poznenáhlu si uvědomil, kde leží a co předcházelo. Byl až rozpařen teplem hlava bolela ze silných výparů, a zalekla je hluboká tma i ticho kolkolem. Co se děje? Pro tu jest? A teď vzpomněl: odešli, zapomenuvš na něj. Nevěděl, je-li věčer, půlnoc nebo ráno Po paměti slézal s žoků, a dole, při podlaze. rozrazila ho zima. Tápal ke vratům do ulice — byly zamčeny, nahmatal utaženou závoru. Na- slouchal, ulicí přecházeli jednotliví chodci. . T biáš tápal opačným směrem, ke dveřím postran- ním, byly taky zamčeny. Cosi hrozného na ulehlo. Ne strach, ne dětská bojácnost, ale dě z opuštěnosti. Kroky opozdilých ozývaly se n ulici, blížily se, duněly těsně kolem vrat a z vzdalovaly se — a nikdo neví, že on tu zavřen zanechán. Teď bijí kdesi hodiny. Počítal — čtvrt na sedmou. Zdali ráno, večer? Neuhodl. Zima h roztřásala. I vylezl Tobiáš pomalu zas na žoky do vzduchu vyhřátého. Mávl rukou a dotkl s plynové roury, hořáku, byl ještě teplý. Je tedy večer. Hladu nepociťoval, ostatně hladem trpěti ne- bude, v šuplíku za pultem jest chléb, z něhož všichni mohli jísti. U stropu bylo teplo — skore tu tedy lépe než nahoře v ložnici. Ale zdali tak má stráviti celou noc? A teď teprve vzpomně Tobiášek, že je štědrý večer. Tato vzpomínka vzbudila v něm novou touhu, aby se odtud dostal, mezi lidi, kamkoli — ale zde nesotrvá. Slezl tedy a dotápav ke dveřím postranním klepal na ně, zprvu bojácně, čím dále silněji, ale marně. Nikdo nešel průjezdem nikdo ho neslyšel.

Zdlouhavě míjela doba, Tobiášek nevěděl kolik hodin to trvalo. Ale tu ozvaly se hodiny odbíjející půl sedmě, potom tři čtvrti a konečně sedmou. Klouby prstů klepáním ho obolely, sna opuchly, již se nemohl dveří ani dotknouti. zima čím dál více ho drtila. Rozhodl, že se vrát na žoky. A jak na ně vylézal, tu v zámku po- stranních dveří zarachotil klič, dvéře se rozlétly a vstoupil pan Franc s lucernou a za ním sám pan principál, bled a včecek vyjeven. Neboťs nemohl domysliti, jaké divadlo se mu naskytne. „Tobiáši!“ zaznělo dvojí zvolání, z úst mlá dencových i principálových. Tobiášek rázem sklouzl na podlahu a ozva se skoro bázlivě: „Prosím — —p- Z prsou páně Karasových ozvalo se mocn oddechnutí. Plouhými kroky blížil se k chlap a vztáhl pravici. Tobiáš vida bledé jeho líce vyjevený pohled skrčil se, sehnul, pouhým p dem, jako pes, nad nímž se vznáší karabáč Neboť neočekával nic jiného než ránu za t že na žocích usnul a zaspal. Ale pravice páně Karasova snesla se lehce na jeho hlavu a skoro ji pohladila. „Co pak tu děláš, Tobiáši?“ tázal se, a hla jeho zněl neobvykle mírně. „Ty jsi spal pravda-li? „Ano,“ vydechl Tobiášek. „Tak pojď nahoru, už večeříme. Ale teď všiml si principál zaschlé krve n spánku a na uchu chlapcově. Ne, tak ho nesm přivésti na oči paní Kristině. „Počkoj, otři se, " velel chlapci, ale nečeka na to. Sám se chopil ručníku, omočil jej, vyždí mal a jal se otírati stopy krve.

Tobiášovi zamotala se až hlava z toho n nadálého nakládání s ním, z této péče, ale šťast nější ještě v tom okamžiku byl pan Karas. Kvap dolů naplněn hroznou obavou, zdali si chlape nějak noublížil, zdali se dokonce o život nepři pravil, a tu ho nalezl celého, neporušeného Věru, nechybělo mnoho a principál by ho by políbil. Tento nález byl mu dnes největšín darem štědrovečerním. Suchým koncem ručníku otřel pak chlape vlhkou tvář a pronesl: „Tak Tobiáši, a teď hajdy, nahoru, a vezm si čistou košili a učeš se, a až přijdeš ddo po koje, popřej paní a staré paní šťastných a vese lých svátků — běž, popil si, polívku ti přinesou s ostatním na tebe počkáme — — Chlapec vyběhl a principál ještě zadrže mládence: „Počkaj, Franc; tuhle vezmou nahoru dvě láhve ruského a tuhle jsem prve zapomněl — Vytáhl šuplík za pultem, vyňal hru novýc karet, vstrčil do kapsy a šel. „A Tobiáš?“ tázala se paní Kristina, kdyl se manžel s panem Francem vrátil. „Hnedle tu bude,“ odpovidal pan Karas po někud rozpačitě. „Jen co se převlékne. Usnu v magacíně — no, počkáme chvilku. A tuhle jsme prve zapomněli přiněsti puně a nové karty Snad si po večeři zahrajeme? S maminkou pre Paní Kristina utkvěla na choti pohledem z něhož vyčetl, že se za jeho nepřítomnosti přece dověděla, co se dole přihodilo. Ale dobř taky pocítila paní Kristina, jak to manžel vlast ními výčitkami odpykal. Onoho štědrého dne všichni ostatní učňov záviděli na konec Tobiášovi jeho rány od prini pála. Neboť ho obsluhovala sama milostpan předkládajíe mu na talíř, i po vlasech ho pohla dila — při čemž prsty její nenápadně ohledaly zraněné ucho a když došlo k podělování, dosta Tobiáš krom všeho, co ostatní, i zcela nový, le sklý stříbrný zlatník, tehdejší doby vzácný peníz neboť stál papírovou zlatku a patnáct nováků Ypsilon.

Ptáci přelétaví. (Jíkavec.9)

Momenška z přírody. Zachytil Fr. F los Obecní tajemník Václav Novák, který před třemi měsíci přijat byl v městečku Velešíně „panu purkmistrovi k ruce,“ vpravoval se po- malu do svého obtížného úřadu tím, že prohlížel účty, rozpočty, jednací protokol a jiné důležité knihy, kamž osudy i činy obecního výboru byly zapisovány. Pan starosta Mrňák, nemaje co dě lati, seděl u kamen a podřimoval. Tajemníkasi vyžádal jen proto, že neviděl dost na písmo. Do- sud písařil pan řídící zadarmo, ale když zemře a jeho nástupce funkci tuto skromně odmítl, ne- zbylo, než aby městečko zjednalo si tajemníka. Z domácích lidí se nikdo nepřihlásil, proto vy psali moudří otcové městečka konkurs na místo druhého strážníka, Hlásilo se lidí dost a moudrý výbor vyvolil toho, který uměl nejlépe psáti. Vyvolen byl pan Václav Novák, člověk, kt- rý přišel právě z vojny a nevěděl, čeho by se měl chytit. Nikdy si nepomyslil, jaké štěstí h čeká. Byl hned jmenován ve Velešíně policejním komisařem a tajemníkem a starý Vacek, obecní strážník, byl také spokojen, neboť neklesl v hod- nosti, jak se obával, na ponocného, naopak po- boční zbraň mu byla ponechána a kluky od kašny směl rozháněti sám. Všechno bylo v pořádku až na tajemníkovo služné. Opatrní otcové městečka vyměřili mu plat 600 K ročně, k tomu byt, palivo a svítivo. Jedněm zdál se ten plat ohromným, obyčejně míval strážník jenom 400 K ročně, ale byl v městečku také jiní lidé, kteří prohlašovali v řejně, že 600 K jest pro tajemníka málo. Kdo by pozorněji tento rozdíl ve smýšlen pozoroval, shledal by, že o zvýšení platu tajem níkova přičiňovali se otcové, kteří měli dcery Pan tajemník byl hezký muž a snad tuto změnu v názorech způsobily ženy „Co pak je toto, pane starosto,““ zeptal s náhle tajemník.

Pan starosta vytrhl se ze dřímoty, „Co pal zase „Ferdinand Rambousek 40 h denně,“ čte pan tajemník. „Tuto položku jsem našel již mnohokrát, ale nerozumím tomu, Ferdinandu Rambouskovi vyplácí se denně po 40 h vždyeky jen několik měsíců a pak nie. Pan starosta jen mávl rukou. „To je dobře, to je náš příslušník. Přijdo vždycky na zimu a z jara zase jde. Však se h dočkáte, už by tady měl být.“ „A nepracuje? „Eh, co by v zimě pracoval? Umřít ho ne můžeme nechat, má tedy vyhozených 20 kr denně, ale nesmí dostati více peněz najednou.“ „Nějaký čistý pták!“ bručí pan tajemník „Ale poctivá duše. Takových je mnoho. P dívejte se jen do vydání v pokladně chudých Rambousek, Rypáček, Vodehnal. Každou chvil ku se z těch rodin něco narodí a obec to mus živit. Nejhorší je ta Vodehnalová, ta rodí vždy cky po dvou. Jo, jo, jsou to štrapace! Darm mluvit. Z hejtmanství nám napíší, ,plaťte, máte příslušníka“. Svolám výbory, ujednáme, že plati nebudemo, ale máte tady štandopéde odpověd že nezaplatíme-li hned, že pokuta . . . Pro blázny jsme. Tak je to. Holky rodí o překot a obce plat Slyšel jsem, že v Anglicku je jinak, ale kdov jestli je to pravda. Pan starosta byl rád, že může tajemníka z svěcovati v úřad, proto se tak rozpovídal. Ani týden neminul od té doby, co byla ře v úřadovně o Rambouskovi, když se milý Ferdi nand objevil v městečku. Když vcházel na náměstí, vycházely dět ze školy. Pan učitel vyšel za nimi a těšil s z toho, jak jeho svěřenci pozdravují cizince. An pan řídicí dosud Ferdinanda neznal. Viděl stat ného muže v lodnovém pěkném obleku, který maje klobouk se zelenou šírokou stuhou na stra nu, pomalu, ale jistě vykračoval, opíraje se o tlu stou dubovku. Pan Ferdinand měl pěkný ryšavý vous, pěknou dřevěnku a rozhližel se po n městí zvědavě.

„Kdo to asi je?“, myslil si pan řídící a kdyi viděl, že cizinec zaměřil do obecního domu hádal v duchu, že to bude asi obchodník s do bytkem, nebo někdo z lesního úřadu ze soused ního panství. Ferdinanď Rambousek, nedbaje zvědavýcl pohledů, poděkoval dětem vážně, ačkoliv něko lik kluků vykřiklo „Ferdinand, Ferdinand“ a šel aby vykonal svou povinnost. Ohlásil se u četnictva, které bylo umístěn v obecním domě, že už je tu a pak zaklepal n dvéře obecního úřadu. V úřadovně byl jenom pan tajemník, který vida vcházeti cizince, přivítal jej velmi zdvo řile, ale když uslyšel, že návštěvník hlásíp vojensku jen jméno „Ferdinand Rambousek“ změnil ihned ton. „Ah, už vím, to jste ten tulák, který kaž dou zimu je obci na obtíž? Dobře. Zde máte 40 h, ale já se postarám, abyste si je vydělal.“ Ferdinand Rambousek se chvíli díval n pana tajemníka, trvalo mu to chvíli, než dobře porozuměl, ale pan spustil po německu. „Vas, já tulák, vagabund, to pravíte vy Jsem zdejší občan Ferdinand Rambousek, flai okr, frštandn?“ Pan tajemník se ale nelekl, rozpomněl se na vojnu a spustil také po německu, jak to šlo. Rambousek se ale bránil, hlásil se jen ke svému, bude-li chtiti pracovat, do toho panu t jemníkovi nic není, ale 40 haléřů dostati musí Přichod páně starostův uklidnil spor. Pan starosta přiznal právo Ferdinandovi, ale oznámi mu, aby se o byt svůj postaral sám.

„I bin a flajšokr,“ opakoval ještě na od chodu Ferdinand panu tajemníkovi, aby neza pomněl, s kým jednal. „Prosím vás, pane starosto, jaký je to člo věk? Je opravdu řezník?“, ptal se po odchod Ferdinandově pan tajemník. „Eh, čerchmanti vědí. Jeho matka sloužil ve Vídni, nevěděli jsme o ní léta. Jednou přišl psaní z Klosterneuburku, že zemřela a že po zůstal chlapec, kterého kdosi přijal do služby Snad tam pásl dobytek a od té doby je flajšokr Tím nás pořád trápí. Dejte mu práci, která s mu nelíbí a hned máte na míse „flajšokra- Jednou ho zjednal Pokorný, řezník, ku práci *) Přilétá v tuhé zimě z horských lesů k nám ale vyhnal ho brzo. Ferdinand prý neumí nie jen všechno zkazl.“ „Naučíme ho jiné práci,“ sliboval pan ta- jemník. „Jen ho nechte, darmo byste dělal ne- sváry,“ napomínal tajemníka starosta. „Několik vážných rodin zdejších pamatuje se na Rambou- skovou velmi dobře. Byli příbuzní, ale zapírají to a proto nad Ferdinandem musíme zamhouřití obě oči. Každá obec má takového strávníka náš Ferdinand není nejhorší. V dubnu zase uteče. Půjde pěšky do Dolních Rakous, do svého rodiště, jako pták leti k svému hnízdu. Tam poč- nou práce ve vinohradech a to je Ferdinandova Praha. Dobře se mu tam vede. Přichází vždyeky dobře ošacen a má několik ušetřených zlatých.

Tady přebude jako chocholouš přes zimu a až zima odejde, zmizí jako pára. Co je pravda, ni- kdy nikomu nevzal, ani co by za nehet vlezlo, je tichý, snášelivý a toulku má v krvi. Proto ho chráníme. Jednou ho chytili na cestě a zavřeli ho do robotárny na tři měsice. Když nám ho po- slali, nebyl to Ferdinand. Člověk kost a kůže stále naříkal: „Saure arbajt, saure arbajt.“ Ne- vím, co to je, ale musí to být něco zlého, nebot Fordinand vykládal o „blahobytě“, že nežli ještě jednou do robolárny, raději do rybníka. Tak vi- dite, člověk je to nevinný, přejme mu radost, máme každý něco. Pan tajemník uznal, že slova starostov jsou pravdiva, v duchu smířil se s Rambouskem a když si vzpomněl na svůj vlastní život a na tu chvíli, když přišed z vojny, nevěděl, čeho by se chytil, bylo mu Ferdinanda líto. Ferdinand Rambousek zatím prošel celé městečko, musil shlédnouti, co se tu za létoa podzim všechno změnilo. Nešel sem rád, ale musil. Z ciziny poslali ho „domů“. Zde byl jeho úřadní domov, ačkoliv se zde cítil vyhnancem. Musil se tedy po tomte nuceném domově po- ohlédnouti. Jak mu to bylo divné, nepochopitelné a nepřirozené. Tady prý je doma a přece vše- chno ho táhlo tam k Dunaji, mezi tamější lid. Byl synem české matky, o svém otci nikdy nie jiného neslyšel, nežli že byl ve Vídni krejčov- ským tovaryšem, příslušel do českého městečka a přece řeč česká, rodiště matky jeho, její pří buzní a družky, vše, vše bylo mu cizí, lhostejné a často i protivné. Česky sice rozuměl, ale za léto a podzim zapomněl, čemu se byl v zimě naučil. Nebyl tu doma, musil tu být, ale srde táhlo ho jinam. Rodiště, léta dětství a chlapectví, toho věku bezstarostného se vzpomínkami byla pouta, kterých přetrhati nemohl a když se ho někdo ptal, co vlastně jest, říkal: Ferdinan Rambousek, flajšokr.

„Ale co? Čech nebo Němec?“ „l bin a nýdresterajehr, rozumíš?“ říkal, hrdě vypinaje hrud. V „blahobytě“*) nejčastěji vykládal o svých pracích a radostech, jež zažil v létě a na podzim, jinak mluvil málo. Dokud měl peníze, bylo mu hej, procházel se po ulicích městečka, vycházel i do blízkého okoli a navštěvoval „blahobyt“. Noci přespal ve stájích anebo ve stodolách, ale když uhodily mrazy a penizky vyskákaly, hledal Ferdinand práci. Nejraději štípal dříví. Na to byl Ferdinand mistr. Nepospíchal, ale práci vy- konal znamenitě. Rozštípal vše na malé stejné kousky, pěkně je srovnal a pak, přecházeje před vyrovnanou hranicí, s potěšením prohlížel své dílo. Ferdinand pracoval lacino, jen za stravu, ale pak žádal, aby mu podávána byla hojněa dobrá. Ve slatku u Sejkorů byl zrovna dva dni, ač- koliv tam práce byla snadná. Ferdinand měl za- metati dvůr, odhazovati sníh, vyvážeti mrvua dohlížeti na chasu jako šafář. První den se to Rambouskovi velmi líbilo, ale druhý den uz reptal a třetí den ráno utekl. Hned po osmé hodině byl už v obecním do- mě a sháněl se po panu tajemníkovi. Přišels pro „svých“ 40 halérů. „Proč pak jste nezůstal u Sejkorů, Ferdi nande? Tam přece bylo pěkné hnízdečko,““ ptal se tajemník. „Eh, pěkné, gár nicht; kůň šral v pět, kráva šral v pět, husa šral v pět, prase šral, všeck šral, jen Ferdinand musel čekat do osmi. Šlechtes cajk. „Ale co teď, Ferdinande? Dříví je už po sekáno všude a 20 krejearů je přece málo n celý den.

„Moc málo,“ souhlasil Ferdinand, „půjdu na led“ „Pravda, jděte sekat led, ale ať se neuto- pítel“ Ferdinand šel na led. Pan starý měl již zjednanou „partu“, ale Ferdinanda přijal přece, aby nakládal veliké kry na vozy. Na ledě bylo veselo. Dělníci vysekali veliké tabule obdélníkové a tyto opět v rovnoběžnýeh čarách dělili na tabule menší. Když pan starý odešel od rybníka, vyskočili mladí dělníci na plo- voucí kry a jezdili na nich jako na vorech. Smích, křik a temný dusot seker zazníval s ryb- níka po okoli. A když odpoledne přišla na led mládež, bylo teprve veselo. Několika chlapcům zalíbila se nebezpečná hra velkých. Skočili n kry a jezdili sem a tam, odstrkujíce kry dlou- hými tyčemi. Ačkoliv dělníkům překáželi, přece jich nikdo nevyháněl, protože vůdcem chlapců byl pana strého synek a ten si počínal nejodváž- něji. Ale dlouho jim ta hra netrvala. Náhle ozval se křik děti, a hned seběhli se dělníci k vysekanému místu, v němž se špláchalo ně- kolik chlapců jako kachny. Kra se pod nimi zvrátila a kluci ječíce, snažili se, aby se udrželi nad vodou a zachytili tyče, které jim dělníci po- dávali. Také Ferdinand přiběhl právě, když kdosí zvolal: „Kde je Otík? Kde je sládkův? Jako na zavolanou vyplul nyní Otík k po- vrchu, ale na jeho pohybech bylo zřejmo, že již ztratil vědomí. Hup! Voda vysoko vystříkla ! Děl- níci leknutím ustoupili. Vida, ho, Ferdinanda. teď v zimě skočí do vody! Ale hned se všichni zase hnali na pomoc. Viděli, jak se Ferdinan potopil, viděli, jak chytil Otíka a nesa ho v jedné ruce, druhou plave k ledu. Dělníci podali Ferdi- nandovi tyč. Chytil se jí. Přitáhli ho k ledu pak vynesli tonoucího i jeho ochránce až n hráz. Byla to nepříjemná koupel, ale na štěstí ne- bylo obydlí lidské daleko. Samotná chaloupka, *) V kořalně velešínské.