1
masthead
11. prosince 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Nový život, nový život!
Připadám si, jakobych byl svlékl kůži
s ní jakobych byl odvrhl i všechnu minulost
Chodím do kontability!
Bylo mi prapodivně, když jsem poprvé
usedl v posluchárně. Pojal mne stesk, ach, skoro
mučivá výčitka při vzpomínce na doby, když
jsem chodil na fakultu. Jak jsem byl tehdy
mlád, co ve mně bylo pružnosti a síly, jakou
jsem si malovával budoucnost! Jak hravě mohl
jsem přeskočiti všechny překážky, jen kdybych
byl měl více sebekázně, více porozumění pro
život, pro povinnost — k sobě ... Kterak se
rozumělo samo sebou: studovat, studovat, ne-
pevolit si, vykonat zkoušky a pak říci světui
Tak tu tedy jsem! Zatím jsem studoval karambo-
láži po kavárnách a hanebně jsem probíjel pe-
níze na taxy, otcem těžce nastřádané. Tehda
ještě bylo mi naprosto neznámo, čemu se říká
hlae svědomí. Nyní jej znám dávno.
Pavel
6
article
Vedle stesku však ozvalo se ve mně prvého
dne ještě cosi jiného, a to bylo hroznější. Skoro
něco jako zoufalství, když jsem zasedl v poslu-
chárně a rozhlédl se. Byl jsem nejen ze všech
posluchačů nejstarši, ale seděli tu vedle mne
mladíci, kteří mi připadali jako odrostlejší hoši.
Pozorně upírali zraky na přednášejícího, bystře
naslouchali, pilně poznamenávali. A zase vy-
houpla se přede mnou minulost. Tak jsem vy-
padával já, když jsem začínal na vysoké škole
a když jsem ještě pevně za to měl, že taky vy-
držím. A teď, jak jsem tu mezi nimi seděl, při-
padal jsem si jako bídný vrak. S těmito mladíky
jaré mysli, nezludračenými po kavárnách a po
krčmách, mám závoditi? A cosi jako naprostá
beznaděj vkrádalo se ve mne. Ne, nemohu zá-
politi. Vzdám se! Pozdě na všechno!
Ale když jsem se pak vrátil domů a roze-
střel před sebou sešity a pomůcky, a když jsem
vzpomněl na Viktoru — nabýval jsem znenáhla
mysli a dal jsem se do práce. A šlo to a jde tol
Vždyť běží o několik jen měsíců. Ani tolik síly
bych neměl?
Viktor
7
article
Professor, jakoby mi nahlížel do nitraa
chápal, že je toto patrně můj poslední rozběh,
chová se ke mně vlídně, všímž si mne — jako
zcela nenápadně pomáhé mi, vysvětluje, po-
zoruje-li u mne nějakou pochybnost, nějaké ne-
porozumění. A když konečně se mi rozbřeskne,
říkává, jakobych sám byl našel pravou cestut
„Nu vidíte, jak je to snadné. Jen s počátk
to tak suchopárně vypadá.“
A já k němu pociťuji nesmírnou vděčnost.
Zdá se být z mladší školy, nedrtí hubou jakoby
hrál na flašinet, vede nás k úsudku. Ano, na
učit člověka soudnosti, v tom je polovice úspěchu
a vítězství.
Změnil se taky celý způsob mého života
Myslil jsem, že to nejde bez hospody nebo aspoň
bez jalového blafání s kvartýrskými — co jsem
tak ubil večerů! Ale jde to. Přijdu domů, pošlu
spo litr piva, sednu ve svém brlohu nad
kninami, píšu, počítám, linkuji a rubrikují,
učím se — a pozoruji, kterak mi pamět patrně
okřívá. No, úhoroval jsem dosti dlouho, mozek
si hezky odpočal.
A jak vypadám! Věru jako had, který svlék
starou, svraštělou, oprýskanou kůži. Mám šaty
nové šaty! Kancelista Vokoun půjčil mi na ně
padesátku — a druhou padesálku půjčil mi
kurs. Ani jsem nepoznával starého toho tlachala
zdánlivě tak cynického. Za dvě neděle ušil mně
Vavruška šaty — kvartýrská vyvalovala oči,
když mi je poslal, málem by mne o ně byla při-
pravila. Nebyl jsem doma, když je pomocník
přinosl.
„Šaty? Pro pana Čamrdu?“ divila se. „T
bude mýlka, příteličku, nic mi o tom neříkal.
Kde pak nové šaty! Kde by na ně vzal!“
Málem by je byl posel odnesl, když jsen
v tom přišel domů.
„No, že si nic neobjednali!“ uvítala mn
hned na prahu.
Vokoun
8
article
Vedl jsem chasníka beze slova do svéhio
pokoje, oblékl jsem šaty — můj Bože, to by
pocit! — a hodně nahlas, aby kvartýrská sly
šela, řekl jsem k pomoeníku:
„Tak, příteli, odpoledne se přijdu panu
Vavruškovi ukázat a při tom taky doplatím
účet!“
Skoro jsem se styděl, když jsem pak vy-
cházel z domu, jako nějaký baron. Kdy už jsem
na sobě neměl nic nového! Arci, viděl jsem ted,
že by do nových šatů slušelo taky něco nového
prádla. No, dá snad Pánbůh. — Kvartýrské div
oči nevypadly, ještě se za mnou dívala oknem
do dvora, pokud jsem nezmizel v průjezdě. Byla
a po dnes je pevně přesvědčena, že jsom vyhrál
z loterie, a teď přes tu chvili zavádí řeč na nu-
mera. Snad myslí, že jsem objevil nějakou ne-
omylnou kombinaci. A je samá ochota, úsluž-
nost. Cíti u mne peníze. Matko drahá, je jich
po tenku. Co zbylo, náleží škole. Ale pozděj
snad budou, budou!
Do kanceláře vzal jsem nový povlak teprv
v neděli. Přednosta přišel asi k jedenácté, jen
tak na inšpekci — v neděli se u nás nikdo prac
nepotrhá, bodejť, máme čisté manšety u rukávů
umícíme si je v tom prachu! — koukal na mne
několikrát si mne obešel, jakoby něce hledal,
ale dobře jsem cítil jeho pohledy, ačkoli jsem
byl do psaní jako zarytý. Konečně sedl, ale z
chvilku volal, abych mu něce podal. Učinil jsem
tak, a přednosta, jakoby si mého změněného
zevnějšku teprv teď byl povšiml, zvolal zdánlivě
překvapen
„Stakramente, Čamrda, co pak to zna
mená? Snad se nechystaj někam na námluvy?“
Cítil jsem, že se hloupě a rozpačitě usmí-
vám. Chudák, jehož nový oděv jest obdivován,
usmívá se vždycky tak, skoro se mu zdá v té
chvíli, že to někde ukrad', ale dojista připadá
mu, že skoro neprávem slušně vypadá. A mně
byla otázka přednostova tím trapnější, že ji
slyšel taky Vokoun, jehož zásluhou byla moje
nenadálá elegance.
Vavruška
Vokoun
9
article
Však jsem taky nějak hloupě odpověděl.
„Maj pravdu, Čamrda,“ schvaloval mi před-
nosta; „držej si na sebe. Mladý člověk se má
hledět. A může pak taky všady do společnosti.
Na mou duši, jako ženich vypadaj!“
Vocápek odbyl si svůj obdiv hned ráno,
jak jsem přišel do kanceláře. Podíval se na
mne, sám si mne otočil, změřil mě taky ze zadu
potáhl mi kabát, a zcela uspokojen řekl
„Že jim to štěkne, pane Čamrdal
A potom dodal:
„No, hádám tak na pětatřicet jednušek, n
splátky ovšom budou platit čtyrycet.
Starý klohnil! Jenom „na splátky“ mne
oceňuje. Ale zlobit jsem se na něj nemohl. Ne-
být mecenášství páně Vokounova, ani na splátky
bych si netroufal.
Taktuplně zachoval se pan Vokoun. Roz-
umí se, že nemohl nevšimnouti si mne. Ale jeho
„mustruňk“ byl zcela krátký. Jen se podíva
znaleckým pohledem — viděl jsem, že je spo-
kojen — a řekl stručně:
„Dobře vám to ušil. Zdráv jste roztrhal!“
A podal mi ruku.
Té neděle odešel přednosta dřív než dva-
náctá udeřila a vzal Vocápka ssebou, aby mu
něco domů donesl. Když jsme osaměli, hodil
pěrem taky Vokoun, složil papíry, šel k umy-
vadlu, a jak si ruce otíral, díval se ke mně k
stolu a povídal;
„Abyste tak byl starému řekl, že jdete n
nějaké ty námluvy! To byste mu byl dall
Hned jsem nerozuměl. Podíval jsem se na
něj, a jeho oči pod okuláry svítily jako dvě
jiskry. Svítí vždycky tak, dívá-li se na někoho
z hloubky, jako od podlahy.
Vocápek
Čamrdal
Vokounův
Vokoun
Roza
10
article
„Povídám, že byste mu byl dal!“ opakoval
Vokoun.
A jeho zraky jako by k tomu něco dopoví-
dávaly. Znenáhla mi vzcházelo světlo. To byla
nepochybná narážka — na přednostu, na mne.
na Viktoru. Nemohl jsem se klamati. Ale pro
Boha, kde to vzal? Ani slovem jsem se nepro-
zradil. Chovám v sobě i pouhé pomyšlení n
slečnu Viktoru jako hluboké tajemství. Což m
ten člověk proniká jako Roentgenovy paprsky?
Kancelista již si ruce osušil, přistoupil ke
mně, poklepal mi na rameno a řekl:
„To by mu tak scházelo, abyste se mu te
oženil — někde jinde . ..“
„Pane kancelisto — —“ zakoktal jsem.
„Povídám, že by mu to tak scházelo!“ opa-
koval Vokoun nějak nenstupně a tvrdě, jak se
mi zdálo. „Že by bláznil, aby vás posílal za
nověstou, když má sám dvě na skladě.“
„Pane kancelisto — —“ a více jsem ze seb
nedostal. Nebo věru jsem nevěděl, co dále říci.
„To se ví,“ hovořil Vokoun, „léta ubíhají
a když tedy nezavadil nějaký rada nebo aspon
sekretář, může to být i menší zvíře. Aspoň pa-
náček, ne-li pán. Ale jářku, mladíče, rozum do
hrsti! Nic lehčího není, než nějakou holčičku
dostat na mlíčko, ale nespouštějte s očí, mladíče:
fundament, přede vším fundament. Pak všechno
líp vypadá, a člověk se dráž prodá.“
Pro Boha, jak ten člověk mluví! Kdo mu
dal práva — —? Přece si mne za tu stovku
nekoupil! Cítil jsem, jak mi krev přichází do
varu.
Vokoun
Viktor
11
article
„Pane kancelisto,“ pravím vážně — a vstal
jsem k tomu — „žertujete o jistých věcech,
kteréž mně samému posud — — a taky jsem
vám nezavdal příčiny — — —“
Kancelista vytahoval viržinku, ulamoval
špičku, sáhl pro sirky a povídal:
„Kamaráde, já už mám vyžertováno. Jaké
pak žerty! Vy byste se nepochlubil, já vím. Ale
ta okatá mi prozradila všechno.“
„Slečna Viktora?“ zvolal jsem všecek
užaslý. „Svěřila vám — —?
„Ne,“ zcela odměřeně odpovídal kancelista.
„Ale ani neví, co všechno povídá očima. Ho-
lenku, starý kozák se něčeho domyslí. A jak jsem
tam onehda byl, stačilo mi její překvapení, když
viděla, že přicházím já a ne vy. — Čamrdo, nie
vám nezávidím a něčemu rozumím. Holka není
zlá, ani nevypadá jako z ouřednické krve, byla
by z ní hodná žena. Ale seberte se na to a nie
neprozahálejte. Aby tam viděli, že taky ne-
jste za krejear. A starý, pokud může, ať po-
může. Až ho jednou vitr sfoukne, bude po pro-
tekci.“
Když teď o jeho slovech uvažuji, shledávám
že neřekl nic zlého, ale v té chvíli jsem to po-
kládal za nepříslušné vměšování se, za porušení
šetrnosti. A od něho mám peníze, jsem jeho
dlužníkem!
Nějak chladně jsem se s ním rozešel, tak
trapný mi byly jeho zmínky o slečně Viktoře —
ach, o mé Viktoře.
Poznával jsem nepochybně, že aspoň zdán-
livě, jakýmkoli způsobem třeba domoci se jisté
nezávislosti na něm. Ostatně se to rozumělo samo
sebou, již dříve. Zhotovil jsem tedy listinu, kte-
rouž mu potvrzuji, že mi půjčil stovku. A druhý
den, když jsme odcházeli z kanceláře, podal jsem
Vokounovi obálku
„Co mi to dáváte?“ ptal se.
Viktor
Viktora
Vokoun
12
article
„Dluhopis, pane oficiále; půjčil jste mi
stovku — napsal jsem to tedy, jak se sluší a
patří, abyste měl něco v rukou. Nebo je-li vám
směnka milejší — —?“
Vokoun podíval se na mne nějak útrpně —
jak se mi zdálo — obálku ani neotevřel, nýbrž
roztrhal ji i s obsahem na padrť, hodil vše do
uhláku a povidal nějak hořce:
„Čamrdo, nehněvejte se, váš dluhopis má
zrovna takovou cenu jako vaše směnka. Co bych
si na vás vyprotestoval a vyžaloval? Nespeku-
luji s penězi, na ourok nepůjčuji. Zaplatite-li
dobrá. Umřete-li mi s tím, jaká pomoc! Dejte
až budete moci.
Zatím jsme vyšli z kanceláře a já byl nějak
zahanben jeho velkomyslností. Vokoun kráčel
podle mne, hledě k zemi, a pojednou tónem
zcela jiným hovořil;
„Milý Čamrdo, kéž by mi tak bylo bývalo
dopřáno někoho šatit! Tolik jsem si toho přál.
Taky jsem chodil za panenkou — a bylato
holka jako květ. Bylo časně na ženění — ne pro
léta, ale pro chleba. Ještě ho nebylo dost pro
dva nebo pro tři. Ale člověk je nedočkavýa
najednou jsme měli kloučka, docela bez kopu-
lace, ale mě těšil zrovna tak — a pak tedy
bylo po drahotách. Už jsem viděl, jak mi
klouček vyrůstá, vyroste, jak mi chodí do školy,
jak studuje — no, a tak dále. Všechno to jsem
arci viděl v duchu, a ne dlouho. Za dvě neděle
pochovali kloučka a za tři neděle maminku, než
jsme se mohli vzit. A vidíte, já měl na vždycky
po všem. Ona byla jediná na světě!“
Všeho jsem se do pana kancelisty nadál, ale
takového románu do nejdelší smrti ne. Zdá se
mi, že mu teprv teď počínám rozumět.
Ypsilon.
Vokoun
14
article
Obrázek. Nakreslil Fr. Flo
Obrázek. Nakreslil Fr. Flo
Městečko Malšov bylo v největší míře po-
bouřeno. Lidé živě rokovali ve skupinách na
ulicích; jednotlivci pospíchali k náměstí, jint
úprkem hnali se v různé strany, vykřikujíce jen
jednotlivá slova jako kusé odpovědi těm, kteří
jim nadbíhali, tázajíce se na podrobnosti.
Na nároží ulice, říkalo se tam „U lucerny“.
protože dům s vysokými okny podobal se sku
tečně svítilně a pak bydlel tam pan Varšajnek,
sběratel, redaktor a rozšiřovatel všech místních
zpráv, tedy „U lucerny“ stál celý houf lidí obo-
jího pohlaví a všech stupňů stáří a naslouchal,
jak pan Varšajnek vypravoval nejen, co věděl
ale i co nevěděl, co tušil i co se dalo pravdě-
podobně předpokládati. Ježto novinky v Malšově
šířiti se mohly jen ústním podáním, e zvědave
přicházeli v různou dobu, opakoval pan Var-
šajnek, takto mydlář a mládenec, již pe desáté
co se přihodilo asi před pěti, desíti, patnácti
minutami, neboť pan Varšajnek dbal úzkostlivě
na čas a na místo děje.
Posluchači trnuli a bledli a ti rodu žen-
ského vykřikovali, rukama lomili a na vteřiny
omdlévali, neboť nebylo radno omdlíti na delší
dobu, vždyť noviny byly stále interessantnějšía
sensačnější.
Nebylo také divu. „V domě purkmistrově
leží člyři mrtvoly. Pan purkmistr sice ještě
dýchá, ale je spíše mrtev než živ, paní jeho leži
v saloně už přikrytá bílým prostěradlem. Slečnu
Julii zrovna přistihla služka v okamžení, když
zašeptala: „Ach, škoda mého mladého života!“
a pak zhasla jako svíčka, sklonila hlavinku jako
zlomená květinka. — O čtvrté mrtvole darmo
mluvit. Tu prý vyhodili na chodbu, ale měliji
vyhoditi na ulici a pošlapati. Vždyť všecko toto
neštěstí, které jako zkázonosná bouře padlo na
dům a do rodiny páně purkmistrovy, způsobil
právě onen člověk ...
Flo
Varšajnek
Vara
Julie
Francie
Malšov
15
article
„Velebil!“ vykřikl dav, když pan Varšajnek
dospěl až k tomuto bodu.
„Ano, Václav Velebil, ten věčný student.
ten zloděj rodiny, ta hanba města!“
„Ale jak a proč?“ křičí dav, ač se mu již
jasní v mysli.
„Proč? Co pak nevíte, jak pronásledoval
slečnu Julinku? Chtěl si sednouti v purkmistnů
do tepla, ten chytrák, ten zlosyn, ten vrah!“
„Ježíši Kriste, tak on?
„Nu, kdo jiný? Staří tomu nepřáli, ale
protože slečnu Julinku ten mamič omámila
opentlil, nemohli rodiče nic jiného dělati, nežli
že dceru napomínali a jak mohli, chránili ji před
Velebilem. Ale nepodařilo se jim to. Však jste
viděli, jak se chudinka slečna trápila; s jedné
strany bázeň, s druhé strany milostná šalba na
ni dorážely. Zkrátka, dnez podařilo se Velebilovi
vniknouti do purkmistrova domu. Na schodech
potkal pana purkmistra, který tou dobou od-
chází do kanceláře. Bylo to jeho neštěstí, že se
opozdil. Jak se oba mužové setkali, řekli si jen
několik slov a bum! Pan purkmistr svalil se se
schodů. Vrah s kouřícím dosud revolverem
v ruce hnal se nahoru a zrovna do pekoje slečny
Julie. Vlasy měl zježené, oči vypoulené, tvá
zsinalou a na rtech pěnu.
„Když nemůžeš býti má,“ vykřikl divoce,
„pak nebudeš žádného. Tvého otce jsem za-
střelil a teď zastřelím i tebe i sebe,“ a bum,
bum — dvě mrtvoly padly vedle sebe.
V tom vcházela služka pro slečnu, aby šla
slíti kávu a zaslechla poslední její slova: „Ži-
vote můj mladý — — —“
Tři, čtyři rysoké hlasy ozvaly se z davu
„Jak překrásné, to se našinci nepřihodí!“
To si tak vzdychly posluchačky, které živ
se nejen chlebem, ale i romantikou.
Kolem ohromeného davu letí kluk
„Stůjl stůjl kam se ženeš?
Velebil
Varšajnek
Václav
Julinka
Krist
Julie
16
article
„Do K... pro doktora, zdejší není domal
odpovídá kluk, aniž by v běhu polevil.
„Hrůza! doktor není doma.
Pan Varšajnek ale zůstal klidným.
„Ten by toho spravil,“ řekl, „teď to sprav
jen pan páter. Jak služka vyprávěla milostpaní
co se stalo, paní purkmistrová ani nevstala, sva-
lila se s lenošky a byla v Pánu. Byla tělnatáa
není divu, to by porazilo i slabšího v těle a sil-
nějšího v nátuře . ..
Sotva domluvil pan Varšajnek, přispěchala
Nepokojka k davu jako štafetta. Ta věděla nej-
tisklivěji všecko, co se stalo v městečku, často
i lépe než pan Varšajnek, ale byla opatrná,
všecko vyslechla, sebrala a „sesumírovala“, jak
se sama vyjadřovala a pak teprve vyložila své
noviny, ale jen po lžičkách jako medicinu.
Hrůza
Varšajnek
Nepokojk
17
article
„Co? Čtyři mrtvoly, to vám, pane Var-
šajnku, někdo něco pověsil! Šest jsem viděla na
své vlastní oči, šest jich tam leží jako housky
na krámě. Paní Švarcová byla tam právě na
návštěvě, ta má kuli v prsou, tákhle jí šla tam
a tákhle ven a chudák Baruška, moje sestřenice,
tu probodl Velebil nožem, když bránila paní.“
Kde se vzali, tu se vzali dva četníci, kteří
majíce bodáky na puškách, odměřeně kráčeli
k náměstí.
Dav opustil pana Varšajnka a hnal se z
četníky. Tito opravdu zaměřili k velikému, prej-
zovou střechou přikrytému domu purkmistrovu.
Dům byl zamčen a teprve po delším klepání
četníků byly dvěře otevřeny a hned za nimi
zase zavřeny.
A div divoucí, některým zvědavcům po-
dařilo se nahlédnouti dovnitř a ti se dušovali,
že dvéře otvíral sám pan starosta!
Neštěstí se v domě purkmistrově stalo,
velké neštěstí, ale přece ne tak veliké, jakje
líčili pan Varšajnek a Nepokojka. Když přišl
četníci, shledali, že slečna Julinka slabě sténá,
ležíc na svém lůžku; zarmoucená, bolem zku-
šená, ale zdravá matka ji ošetřovala. Ve vedlej-
ším pokoji leželo ovšem bezduché tělo Vele-
bilovo.
Vara
Švarcová
Baruška
Velebil
Varšajnka
Varšajnek
Nepokojk
Julinka
Vele
18
article
Brzo odcházeli četníci, vědouce, že Václav
Velebil střelil slečnu Julinku do prsou a sebe
do hlavy. Učinil tak z nešťastné lásky; věděli
ale také, že nyni rodiče litovali svého odporu
a teprve nyní že poznali, jak se ti mladí lide
měli rádi.
Než, to nepatřilo do rapportu a strážmistr
který o stylisaci rapportu právě přemýšlel, odby
nepříliš přívětivě zvědavce, kteří se k němu
tlačili.
Lékař z K... přijel teprve za hodinu
U Velebila konstatoval smrt, slečnu Julii všal
bylo možno zachrániti. Tentokrát, snad poprv
v životě, byla šněrovačka Julince prospěšnou,
kule se smekla na ocelových planchotách a šla
jiným směrem, tak že sice ranila, ale ne-
usmrtila.
V pokoji Julinčině spuštěny byly záclony,
na podlahy rozestřeny byly koberce a ubohá
trpitelka byla po šťastně provedené operaci ulo-
žena na své lůžko, aby po několik neděl nebo
měsíců trpěla bolesti a pak, až se uzdraví,
s nemocnou duší a s prázdným srdcem vrátila se
k životu bez záře a bez radosti . ..
Obecenstvo musilo se spokojiti se zprávami
značně střízlivějšími. Zúčastnilo se sice hojně
pohřbu vraha Velebila a se zadostučiněním vzalo
na vědomí, že Julinka nemá ani tušení o tom.
co se s Velebilem stalo. Nabyla sice vědomí, ale
o Velebilovi jí namluvil lékař, že žije, že svého
skutku lituje a že přijde slečnu navštíviti, jen až
bude slečna zdravější ..
Julie vyslechla tuto zprávu klidně.
Zpráva o nešťastném skonu Václava Vele-
bila prolétla novinami a přečetl ji také kterýsi
přítel Velebilův ze studií. Pospíšil si, aby i
oznámil také ostatním známým a přátelům Vele-
bilovým, kteří dosud studovali na universitě.
Velebil
Julinka
Julie
Julinčin
Vele
Velebilův
19
article
Všichni Velebila litovali, ba někteří z přátel
jeho neubránili se a zaslzeli nad nešťastným
osudem soudruha, který pro svou poctivou
milou povahu byl obecně milován.
Václav Velebil byl hezký hoch. Jeho vy-
soké čelo vroubeno bylo rusým, lehce zkade-
řeným vlasem a modré jeho oči hledívaly vždy
tak důvěrně a vesele do světa, že každému bylo
volno v jeho společnosti. Studoval pilně, horlivě
řečnil ve spolcích a byl obecně znám jako
idealista, kterému praktičti kollegové předpoví-
dali mnoho zklamání v životě a mnohý nepří-
jemný náraz na nepřekonatelné hradby lidského
sobectví a všeobecného prospěchářství.
Velebil studoval a žil z oteckého podílua
jen o prázdninách přijižděl k matce, která se
znova provdala.
S otčímem vycházel Velebil dobře, nebot
na něm nic nechtěl a byli spíše soudruhy, ježto
otčím nebyl o mnoho starší Velebila.
Julinku purkmistrovu znal Velebil dávno
již jako studentík míval rád to tiché, roztomilé
děvčátko, které posléze dospělo v krásnou dívku.
O minulých prázdninách sblížili se mladí lidé
a brzo proměnila se sympatie Velebilova v lásku,
kterou Julinka opětovala. To byla pro Velebila
nojšťastnější doba života. Pracoval s chutí, aby
brzo dostudoval a mohl uvésti Julinku v novou
svou domácnost. Ale štěsti jeho netrvalo dlouho.
Jakmile rodiče Julinčini poznali, že Velebilovy
úmysly jsou vážné, vyslovili se rázně, že Vele-
bilovi dcery své nedají a Malešov měl již svou
ctnost, že co se jen šeptlo, rozneslo se echem
po celém městečku a tak milému Velebilovi do-
neslo se několik vzkazů, aby se neoddával na-
dějím a hledal své štěstí jinde.
Velebil
Julinka purkmistrův
Velebilův
Julinka
Julinčin
Vele
Malešov
20
article
Avšak mladý muž nebyl z těch, kteří před
první překážkou ustupují. Věděl, že jej slečna
Julinka miluje a s tímto vědomím byl by se
utkal v boj s celým světem. Spoléhal na to,
že se rodiče rozmyslí, že štěstí dítek bude jim
mílejší než sňatek materiálně snad výhodnější,
ale nešťastný. Zmylil se však. Ačkoliv sám rodem
maloměšťák, neznal té pýchy, té tvrdé lirdosti,
ba jakési vrozené nevraživosti a nenávisti malo-
měšťáků proti lidem, kteří vykázati se mohou
jenom vzděláním a kteří pouze silou duchaa
prací duševní chtějí si dobývati chleba.
Pro rodiče Julinčiny byl Velebil člověkem
lehkomyslným, ktorý pěkných šest tisíc zlatých
po otci prostudoval, který dosud ničím nebyla
kdož ví, jestli a kdy něčím bude.
Julinka
Julinčin
Velebil
21
article
Kdyby Velebil těch šest tisíc ještě měl
byl mnohem méně učeným, nu, pak by se snad
dalo něco dělati, ale takto, ani pomyšlení! Rodiče
Julinčini pamatovali se na několik případů, že
takový učený pán přiženil se do zámožné rodiny.
které však přibyl jen neužitečný člen. Pan purk-
mistr malšovský byl koželuh a dobře tušil, že
by mu Velebil v závodě velmi málo pomohl
proto byl s volbou Julinčinou nespokojen. Matka
Julinčina neměla Velebilů vůbec ráda, jenom
otec Velebilův byl by mohl říci proč. Než to
vše nemohlo vyrvati lásku ze srdcí mladých lidí.
Přes všechen dozor rodičů a jich pomocníků do-
vedli zamilovaní nalézti příležitost, aby se, byt
i jen na chviličku sešli, aby si přísahali věrnost,
aby se vzájemně povzbudili k vytrvalosti. Pokou-
šeli se různým způsobem obměkčiti srdce rodičů,
ale ta byla tvrdší skal. Dokud byl Velebil v Praze.
byl život Julinčin snesitelný, ačkoliv denně po-
slbuchati musila výčitky nebo napomínání, ale
když Velebil opět na prázdniny přijel, zhorši
se život Julinčin i jeho vyhlídky měrou netuše-
ncu. V městečku našlo se dosti ochotných lidí.
kteří hraničku stále podpalovali a dohnali pana
purkmistra tak daleko, že veřejně vyhrožoval Ve-
lebilovi, jestliže se odváží dceru jeho ještě zne-
pokojovati.
Julinčin
Velebil
Velebilův
Praha
22
article
To vše donesli přenášeči Velebilovi a když
všecky jeho pokusy, aby se s Julinkou setkal, byly
marné, byl tak nešťasten, že div si nezoufal.
V takovém stavu mysli obdržel od Julie
psaníčko plné nářku a bolu dlouho snášeného.
ale již nesnesitelného. „Buď budu Tvá v životě
nebo v smrti!“ psala Julie, „ba smrt zdá se
mně jediným vysvobozením z tohoto trápení.“
Tyto věty utkvěly v mysli Velebilově jako
kdyby mu do mozku byly vbity. Bloudil v okolí
městečka stále jen přemýšleje o těchto větách
a čím více o nich přemýšlel, tím vábnějšími se
mu zdály. Nelekal se smrti, ba těšil se na oka-
mžik, kdy se svou Julií v náručí vydechne na-
posledy . ...
Jitření v městečku neutuchalo, naopak
mnoho lidí, snad nevědomky, snad s úmyslem
dráždilo obě strany. Jednoho dne řekla matk
Velebilova synovi, že by lépe udělal, kdyby
opět odjel kamkoli, jen aby v Malšově nezůstával.
„Purkmistr ti dcery své nedá, a kdyby i on dal,
matka její nikdy nesvolí. Václave, jsi synem
toho, který ji kdysi urazil tak těžce, jak jen
může býti žena uražena mužem. Odmítl jia
vzal si mne. Nyní víš vše, smír není možný.
Slíbila jsem tvému otci, že nikomu toho ne-
řeknu, ale ruším ten slib pro tebe, dítě, pro
tvé štěstí.?
Velebil po těchto slovech jen zbledl; on tušil
již dávno, že se něco stalo mezi otcem a matkou
Julinčinou.
Odešel z domova a již se nevrátil. Vešel bez
bázně k Julii, nikoho náhodou nepotkav. Padla
mu do náručí a když znovu opakovala, že lepšl
jest smrt, než takový život, vytáhl Velebil z kapsy
revolver, pravě, že i on jest odhodlán zemříti.
Kroky, které se v tom ozvaly na chodbě,
uspíšily Velebilův čin—
Velebil
Julinka
Julie
Velebilův
Václav
Julinčin
Malšov
23
article
Minulo pět let od doby, ve kteréž se sběhly
v Malšove tyto události a malšovští občané na
ně skoro již zapomněli, až teprve nový obvodní
lékař vzbudil na ně vzpomínky.
Býval přitelem Velebila a brzy po svém př-
chodu do Malšova tázal se na podrobnosti ne-
šťastného skonu přítelova.
Brzy dověděl se všeho. Slečna Julinka se
uzdravila a po roce provdala se za — pana
Varšajnka, mydláře „U lucerny!
Lékaři podařilo se nejen paní Varšajnkovou
viděti, ale i promluviti s ní. Byl povolán k ne-
mocnému jejímu dítěti.
Zastihl ji samotnu u lůžka nemocného dí-
těte a když po prohlídce předepsal lék, pravil,
chystaje se k odchodu:
„Znám vás, milostpaní, již dávno z vypravo-
vání přítelova. Odpusťte, že se o tom zmiňuji,
ale Velebil . ..“
„Ach, ten blázen? Málem by mne byl za-
střelil . ..
Doktor se rychle poroučel.
K večeru šel lékař na procházku a zaměřil
ke hřbitovu, ale obešel hřbitov a dal se ke sku-
pině bříz, stojících za zdí hřbitovní.
Tam bývali pochováváni ti, kteří o svém ži-
votě a smrti dovolili si rozhodovati sami.
Byl krásný, teplý večer. Lékař smekl klo-
bouk a setřel pot se svého čela, nejdříve zadíval
se do kraje, na němž ležely již fialové stíny a
v pozadí na obzoru dohořívaly červánky. Ačkoliv
ještě nenastala tma, přece již časná večernice
stála vysoko nad obzorem.
Zraky lékařovy vrátily se ke skupině bříz,
mezi jichž bílými kmeny ležel prostý balvan. Na
balvaně, na přihlazeném místě byla vyryta pís-
mena, tlumočící jen dvě jména: „Václav Velebil.“
„Dobrou noc, Václave,“ řekl tiše lékař.
„byl's prý blázen. Jak je ti lépe zde, než by t
bylo tam v Malšově!
Volným krokem pustil se doktor dále do polí.
nic nedbaje, že se soumrak valem k zemi snášel
a Krasopaní neodolatelně výše stoupala.
Velebil
Julinka
Varšajnka
Václav
Malšov
24
article
Převlečník.
Převlečník.
Črta ze skutečnosti. Napsala Lea Ostrovsk
Nikdy snad žádný smrtelník nevyslal po-
hledu tak vděčného k nebí, jakým zabloudíl
mladý manžel, inženýr Václav Kamenický, k za-
sklené střeše perronu, když průvodčí vlaku
vybídl:
„Račte nastupovati, nejvyšší čas — —
„S bohem, miláčku, pa, dceruško, mějte s
debře — pište brzy — na šťastnou shledanou
— pane zeti, buďte na ni hodný — ty, Emilko,
poslouchej — —“ podobné výkřiky nesly se za
párem novomanželů do vlaku vstupujícím
z hloučku přibuzenstva jej provázejícího.
„Zaplať Pánbůh,“ prenesl Kamenický, když
se vlak hnul a v malé chvíli zmizelo mu ná-
draží z očí.
„Ty ošklivý,“ zamračila se mladá paní.
„což pak jsou ti přátelé tak protivní, že je za-
žehnáváš?
Usmál se, klada pravici kol ženina pasu.
„Nejsou, drahoušku, ale považ, od rána jsi
mou žínkou a dosud mně nedopřáli minuty.
abych se ti mohl řádně podívat do očí a obe-
jmout tě — —
„Ne, nech mne,“ bránila se, „víš, žes mi
slíbil býti rozumným. Sám jsi říkal vždy, jak
jsou novomanželé směšni, když okázale vysta-
vují štěstí svoje na odiv a teď, sotva jsme za
Prahou, už začináš. Což kdyby sem vešel kon-
duktor, co si pomysli?
„Eh, ať si myslí, co mu libo, snad nejsme
první pár, který veze na svatební cestu.
A ostatně nezapomínejte, paní Kamenická, že
před někelika hodinami jste u oltáře přísahou
stvrdila manželskou lásku, věrnost a poslušnost
vždy zachovávati,“ odvětil manžel s pathosem.
„Ne, ne, ta poslední slova jsem neřekla,
došel mi právě dech a než jsem se vzpamato-
vala, byl páter o kus napřed — —
„Tak ty tak, všechno, jenom ne poslouchat.
no, uvidíme, jak nyní dlouno dechem vystačíš,
a než se mohla vzepříti, zlíbal ji tak, že sejí
hlava zatočila.
Ostrovsk
Kamenický
Emilka
Kamenická
Praha
25
article
Za stálého škádlení a žertování unášel rych-
lík oba manžele k první zastávce, kterou byla
Vídeň jako první význačná stanice na jich spo-
lečné pouti,
Beze vší nehody sestoupili konečně z vlaku
a pohodlný kočár odvezl je do středu města
k hötelu „Viktoria“, kde přenocovali, aby ráno
nastoupili cestu další
K velké útěše mladé paní bylo v hótelové
restauraci, kde druhého dne snídali, tak málo
pasažérů, že rozsáhlá místnost zdála se téměn
prázdnou.
Tvář mladé paní, ač trochu pobledlá, smála
se každičkým rysem a ručka její občas pod
stolem stiskla ruku muže, v němž našla splněni
svých snů. —
Z blaženého rozjímání vyrušil ji konečně
hlas sklepníka, oznamující, že povoz je připra-
ven, aby panstvo k nádraží odvezl.
„Máme všechno, Vášo?“ ohlížela se sta-
rostlivě po zavazadlech.
„Všechno, miloušku, jenom svrchníksi
obléknu — tak — a teď vesele dále — — .
Jelo se opravdu vesele dále, přes Pontebu
do čarovných Benátek, jako stvořených pro by-
tosti, jež hledají vhodný rámec, do něhož by
zasadily svoje štěstí.
Benátky, Florencie, Řím, Neapol, všude
stejně zářivé nebe, ať již zalité slunečním ja-
sem, či stříbřené svitem měsíčným, jako v ka-
leidoskopu se střídající obrázky: divukrásný
Canale grande, gondoliéři, přepásáni širokými
šerpami, přítmí chrámu Santa Maria della Sa-
lute, umění, stajené v šerých palácích, nebo
v hrdých stavbách, vystupující na venek, zvláštní
onen kolorit barev, ať již nad věčným městem či
zálivem neapolským hýřící, všechna ta úchvat-
nost snivé Adrie zaujímala mysl obou manželů,
když po čtyřnedělní cestě vraceli se k domovu.
Jak střízlivým oproti tomu všemu připadal
mladé paní Mnichov, kde na zpáteční cestě uči-
Viktoria
Váša
Adrie
Vídeň
Benátky
Florencie
Řím
Neapol
Mnichov
Santa Marius della sa