Periodikum ALTO Viewer

1

7. ledna 1900

2

009nie en

3

Nedělní zábavná

4

příloha

5

„Národních Listů

6

k čislu

7

Strana 9.

8 article Dva dopisy.

Dva dopisy. (II. Syn otci) Milovaný otče Jalo mne divné tušení, když mi listonoš dodal dopis, s jehož obálky hledělo na mne písmo ruky Vaší, otče předrahý, ač ne tak pevné, jako druhdy, přece tak výrazné a mně tak vzácné — tak vzácné Dlouho jsem zíral na obálku na stole pře sebou a snažil jsem se vyčísti, co obsahuje, ač- koli jsem tak jistě očekával odpověď Vaši na list, jímž jsem Vám oznamoval nastávající změnu v životě svém. Nevěřím v tuchu, milovaný otče, praktické povolání moje a přesné zaměstnání zbavilo mn všech předsudků v tomto směru, a přece mne pojednou přepadla nezvyklá tiseň, pocit, jakoby mi nadcházel těžký okamžik. Pak nálile jsem rozřízl obálku a přečetl jsem jedním dechem Vaše slova .. Milovaný otče, nechtějte, abych Vám vy líčil, jaké dojmy zatřásly duší mojí, když jsem četl řádky úvodu, jimiž vzpomínáte předrahé. nezapomenutelné matky mé! Nejsem toho mo- cení Žila potud ve vzpomínkách mých již jen jako světice, zcela pozbavena všech pozemských vlastností, zcela odloučena od strastí a starosti, trudů a žalů, jimiž její život byl protkán, ale jež snášela s obdivuhodnou pevnosti a stateč- nosti, kterou jsem počal chápati teprve v muž- ných letech svých, a kterou jsem plně pochopi teprv, kdy už jí zde nebylo. Žila v mých vzpo- mínkách čím dále více jako jasná, andělská bytost, a ve všech okamžicích, kdy jsem nan vzpomínal, bývalo mi, jakoby se nade mnou vznášela a žehnala mně. O, zajisté že mi že- hnala v poslední chvíli své, a toto požehnání mateřské provázelo mne a přinášelo zdar mému konání a podnikání.

9 article

Vaše vzpomínka, milovaný otče, vyvolala mi zas postavu její živoucí, jak jsem si ji sám tolikrát již chtěl zobrazit, přikouzlit — marně však. Bylo mi, jakoby kráčela světnicí, jakoby stanula u mého stolu a skláněla se nade mnou, ba, i sluch můj byl v tom okamžiku jat pře- ludem, že jsem slyšel to někdejší láskyplné oslovení jejích úst: Jaroslave! Neslo se pro- slorem, znělo celou duší mojí. Vše bylo tak přirozeno, otče milovaný Přišel - jste Vy k synu svému a Vás provázel matka moje nezapomenutelná. Jak jsem Vám vděčen Četl jsem dále, otče milovaný . . . Zraky mne pálily, když jsem dospěl konce, a hledal jsem ruku Vaši, abych ji zlíbal. Otče, slovy svými nasypal jste řeřavého uhlí na moji hlavu, klerou jsem dlouho nemohl od listu Vašeho povznésti. Otče! Tatínku drahý Nikdy jsem se nenadál, že se takto shle- dáme ! Neskonalá tíže doléhá na mne a nespadne se mne, pokud tyto svoje rádky nebudu tušii ve Vašich rukou. Ač přeblažen láskyplnými slovy, jež ke mně promlouváte, cilím nesmírné zahanbení, jež jste mi připravil. — — Ano, vzpomínám jasně onoho večera. ( nespočetl bych, kolikrát již jsem vzpomenul, kolikrát jsem Vás v duchu odprosil. Jaká mu čivá bolest mne bodala, když jsem vzpomínal, Vás vzdálen, jakou trýzeň jsem připravil Vám i matce své. Jaká bolest, že jsem se činem svým a vzdorem připravil o Vás, o všechnyty okamžiky, dny a roky, jež bych ještě byl mohl zažiti s Vámi a mezi Vámi. Vzpomínáte vzdoru mého, tatínku předrahý ale nebyl to jen vzdor, byl to i stud, hrozný. mučivý, zničující stud. Byl jsem si vědom svého nepěkného činu, k němuž jsem byl sveden po kaženým soudruhem, a styděl jsem se doznat vše. Byla to nezdravá etižádost, stud falešný. ale nemohl jsem se ho zbaviti. Arci byl podpo rován mojí vzdornou povahou. Tatínku, ať se Vám vyzpovídám ze všeho.

Jaroslav Vaš

10 article

Toho dne, kdy můj čin byl vyzrazen, byl jsem naplněn jedíným, hrozným přáním: abyste náhl všichni zemřeli. Vy, drahá maminka, ba i Ve- runka, sestra moje. Abych se neměl dále koho slydéti. Nezáleželo mi na cizích, záleželo m jenom na Vás. S cizími snadno se vyrovnám, počítal jsem. Vyženou mne ze školy — at. Uteku, kraj světa uteku. Co bych počal, o tom jsem nepřemýšlel. Byl jsem klukem, nemoh jsem ještě zrale uvažovati. O, bych byl věděl. že vše, co jste tehda podnikl, učiníl jste jen pro mne, na moji záchranu, pro moji budoue- nost! Ale má čtrnáctiletý kluk takovou psycho- logii? Tehda jsem nemyslel jinak, nežli žese mám uriti Vám k vůli, dobře chovati Vám k vůli. Nebylo mi jasno, že přidržuje mne ke všemu tomu, máte na mysli jen mojí budoue- nost. Pochopil jsem teprv mnohem později, že tu věčně nebudete, že mne tu kdys ostavíte pak že sám se svým životem se musím vy pořádati.

11 article

Pravím Vám, tatínku drahý: neobával jsem se tehda trestu tělesného, ale nesnesitelncu mi byla myšlenka, že Vám budu předveden a že Vy, upíraje na mne zarmoucené zraky, promlu- víte mi do duše. Slyšel jsem v duchu Váš roze- chvělý hlas, a čeho jsem se nejvíc hrozil: že rozestřete přede mnou opět můj přečin. O, jaké te byly trapné chvíle pro mne od poledne do večera, kdy jsem se stále dohadoval, co se s mnou stane, až se vrátite s cest, jež jste pod- nikl, abyste ode mne odvrátil potupné vyloučení ze školy. Kéž byste byl ihned, jakmile jsle zvěděl o měm poklesku, přikročil k onomu vý- prasku, jehož se mi dostalo o tolik hodin po- zději. Tím bylo mi ponecháno času, abych se utvrdil ve svém předsevzetí, že se nepřiznám. Setrval jsem v tom a odpykal jsem to. A ted, drahý tatínku, přiznávám upřímně; jsem přesvědčen, že Vaše citelně pokárání mne zachránilo. Pokořilo mne a objevilo mi cosi do té chvíle mi noznámého: že jest nade mnou ještě netušená síla, že jest ještě jeden argument neodolatelný. Tehda ve své dětské etižádosti jsem si pevně umínil, že to byl můj poslední trest — a skutečně jsem nikdy již nézavdal příčiny k podobnému pokárání.

12 article

Viz ranní feuilleton »Národních Listů« ze dne 2. 1 edna. Když jsem, ukryt v peřinách, slyšel jako zdaleka štkání drahé matky, zarmoucené nade vším, co se stalo, bylo mi, jakobyste všichni nade mnou zoufali, a připadal jsem si nejhor- ším člověkem. Myslím, tatinku, že toho večera byla moje vzdornost zlomena a na její místo nastoupilo poznání. Probouzel jsem se z rána proměněný a umiňoval jsem si, že Vás všechny přesvědčím, že nejsem ztracen. Doznávám, tatínku drahý, že odchod mů z domova byl mi v první chvíli vířán. Uniknu Vašim zrakům vyčítavým a lítostivým pohledůn matčiným. Jak mi usedalo srdce, tatínku drahý, když onemocněv a probrav se z horečky v ústavě dověděl jsem se, že jste u mne byl, že jste mne objímal, libal, že jste nade mnou plakal Teprve v těch dnech jsem pocítil plně význam ztráty, již jsem utrpěl, ztráty rodiny. Přičítal jsem uzdravení své Vaší návštěvě a péči pře- drahě matky. Rád bych se byl s ní navrátil, ale nedal jsem to slovem na jevo. Ještě jsem se necitil dosti silným, a zatím jsem byl také uvykl novému životu v ústavě a poznal jsem, že mám výborně učitele. Tušil jsem, že nevědí. proč jsem tam byl přiveden, a před nimi tedy jsem byl člověkem bezvadným, což mne sílilo v mých studiích. Drahý tatínku, již tehda nebylo a dávno není v srdci mém hněvu. Byl to stud, který mne od Vás oddaloval, a který mi našeptával ještě není okamžik, abys otci svému v náru se vrhl a řekl k němu: odpusť mi všechnu bolest, kterou jsem ti kdy způsobil. Nebo vždy bych při tom byl musil vzpomenout svého poklesku, třeba mladistvého.

13 article

Předešel jste mne — a v okamžiku, kdy jsem četl řádky Vaše, bylo mé srdce na roz- puknulí, Jaká se mi tu zjevila netušená lásk otcovská! Libám drahé Vaše ruce, tatínku milý, jež tak láskyplně kladete mi na hlavu. Srdce moje překypuje vděčností. A pravite-li, že dětská moje léta se nevrátila: otče drahý, ve chvili, kdy jsem četl Váš list, vrátilo se dětství mé plnou silou — v okamžiku tom jsem se cítii dítětem, jako nikdy dříve, a uznáváte-li mne nyní za zdárného syna, zůstanu tím dítětem do posledního Vašeho dechu. A oč jste přišel Vy, pozbyv mne o ně- kolik let dříve, než by se bylo musilo státi za jiných okolností, kéž Vám smím nahraditi — ne- odpírejte mi toho. Odhodlával jsem se, že až po sňatku svém dostavím se s prosbou, k jejiž vyslovení však nutká mne to nyní. Pozbyv matky, nemám než Vás — a Vy nesmíte trá viti sklonek života v dáli. Šťastný úděl života dopřává mi všeho pohodlí, a když jsme s milou Hedvikou upravovali budoucí své bydlo, chy stali jsme i světnici jednu útulnou pro milou drahou duši, světnici prostornou, veselou, nezá- vislou na celém ostatním bytě, kde by v klidu mohl žíti, kdo mne vedle matky nejvíce mi loval. Uhádáte, drahý tatínku, pro koho? Povím vám to v brzku, ještě pře sňatkem svým, kdy si pro vás přijedeme. Neboť Vy nás musíte provoditi k oltáři. Kterak se těším na vlastní svoji domáenost! Ale ještě více a vroucněji se těším na okamžik, až obe- jmete a k prsoum svým přivinete svého vděč ného, milujícího syna Jaroslava. Ypsilou.

Hedvika Jaroslav

14 article Cabotinville

Cabotinville Divadelní dojmy a zkušenosti z Paříže. Jemná graciosnost a nenucený, sršivý tem perament jsou nejsvůdnějšími vlastnostmi fran couzských hereček, jsou jejich vítězícím kou- zlem. Světlými paprsky svých něhyplných zpěvných hlasů prozařují postavy jimi tlumočeně až do dna nejhlubších záchvěvů citu a vášně Všechny i ty velké, světoznámé, o nichž jsem mluvil v předešlých kapitolách, i ty ostatní. jako paní Piersonová z »Comédie«, Thomassi- nová z »Vaudevillu«, Granierová z »Gymnase«. mají cosi přibuzného ve svém talentu, ve svých bytostech uměleckých. A toto cosi je ono ne vystihlé, rozmarné kouzlo elegantní, výstřední vášnivé, koketní a naivní Pařížanky, toto upřímné a neodolatelné vyjádření racy vyhraněné v nej čistších krystalech, vybujelé v nejzářivějšíel květech individuí. Francouzské umělkyně nevládnou většinou příliš silnými hlasy, takově silácké, hulákavé deklamační kousky, kterými uchvacují některé německé tragédky poslední gallerie a nedoslýchavé, starší pány kritiky jsou cizí francouzskému je- višti, kde se sice mnoho křičí, ale málo řve.

Piersonová Comédie Thomass Granierová Paříž

15 article

Bohatost, vířivá měnivost, nejrozmanitější unan- covanost jsou přednosti hlasů pařížských uměl- kyň, jež verše zpívají, konversaci šveholí,a svou hru promítaji sálavým třpytem netušených, nejjemněji odstiňovaných přechodů. Chudobné. zastřené, jednozvučné, nepoddajné hlasy půso- bící jednotvárně, byť i vyznívaly cituplně, jsou řídkým zjevem velkých jevišť, kudy jde velké umění, a jsou odsouzeny k jednostran- nému a vymezenému působení. Mnohé z francouzských hereček mají opern i operetní minulost. Výtečná Cassine dokonce chantanní. Totéž platí i o hercích, kteří s ne- obyčejnou lehkosti a pružností přehupují se z jednoho genru do druhého a často se stává, že takový dobrý, hbitý komediant jeden rok vystupuje v »Gafté« nebo v »Bouffes« v nějaké potrhlé, operetní roli a druhý rok vytvoří ka rakter ve velkém dramatě nebo v salonní ko medii.

Cassin

16 article

Pařížská herečka a vůbec herec francouz- ský má valně ulevený úkol tam, kde se nejvíce obdivujeme jejich umění, a to je ve veselohře, komedii, vaudevillu. Zde nepůsobí jen vrozený talent, tuhý výcvik a houževnaté studování, ale i celá podstata umělcovy povahy, jeho naturel. jeho vychování. Vždyť hraje a podává sebe — Pařížana. A proto v celkovém dojmu nemůže nikdy cizí divadlo dostihnouti takové finessy, přiroze- nosti a takového svižného tempa ve francouz- ských piecách. Scény v salonech, hovory, sku- piny, pohiyb a život jeviště má na pařížském jevišti zvláštní, výluční ráz. Typy, masky jsou zcela osobité, určitě vytvářené a zabarvené celá hra je provanuta tou zvláštní vůní parisia nismu, která vyvětrá ze všech francoužských komedií, jakmile změní ovzduší, dostanou se za hranice své vlasti. Porovnáme-li představení nějaké komedie na př. »Svět nudy«, u nás s pařížským před- stavením, musíme uznati, že hra Pailleronova je sehrána na Národním divadle v jednotlivých úlohách velmi zdařile a teprve takovým porov náním lze posouditi, jak znamenitého Cogera i Raymonda mělo naše představení v bravur ním diseurovi p. Seifertovi a jak naše nejmladší, poslední Suzanne de Villiers může směle závo- dit svou jiskřivě nuancovanou hrou, plnou heb kých záchvěvů dívěích, s pařížskou představi- telkou téže role, jak distinguovaně škrobeným poseurem po pařížsku střiženým byl Biltnerův Bellac atd. Ale celkový dojem takového před stavení na našem jevišti nemůže závoditi s těmi přednostmi pařižské souhry ve veselohře a ko- medii, jež činí její zvláštní charakter. To však nemůže býti vždy vytýkáno jako nějaká vada.

Pařížan Raymond Seifert Villiers Biltnerův Pailleronov

17 article

Podobným nedostatkem tempa a nervosní leh kostí svižné souhry trpí i nejlepší německá je- viště při francouzském repertoiru. Je to konečně velmi přírozené. Povinností našeho jeviště je vytvořiti především náš jistý český ráz a cha- rakter umělecký, asi v tom poměru, jak si jej vytvořili Francouzi ve stylu svých tragedil v bujné nenucenosti a životnosti svých ko- medií, nebo v poslední době Němci, Italové, Norové pod vlivem moderní literatury drama- tické a jaký má též určitě vyjádčený ruské di- vadlo od té doby, co Gogol a Ostrovský při- vedli ruského člověka na jeviště. To vše přede- vším podmíněno je rozvojem naší dramatické literatury. Bylo by velmi prospěšné, aby naše divadlo podobně jako německé a ruské učilo se od francouzského, těžilo z jeho bohatství, zku- šeností a vymožeností, to však neznamená, aby se po něm opičilo. A proto velmi povrch- ními pozorovateli jsou ti, kteří se vracejí z Pa- říže, kde si též nějaký večer zdřimli v »Théatre Francais«, s velmi povýšeným kritickým měri- tkem a vyhrnují nos nad naším divadlem, po rovnávajíce je nespravedlivě s pařížským. Nesmí se zapomenouti, že o dokonalost souhry a celé mis en scěne pařížského velkého jeviště mimo tradici a vyškolenost, velké zku- šenosti umělecké i praktické, přispívají i pří- znivé podmínky, jéž jsou u nás nemožné. Jet způsob dlouhého studování a pečlivého upravení nového kusu a pak vybroušení, ucelení souhry dlouhým a neustálým opakováním téže piecy.

Francouz Němec Italos Noro Gogol Théatre Francais

18 article

Nový kus připravuje se po měsíce ne- unavně. Zkoušky konají se z počátku odpoledne od 3 do 7 hodin, v dalším však postupu při prav trvají zkoušky celý den, i dlouho do noci Některé scény opakují se třicetkrát i padesát krát. Teprve když je dílo do všech podrobnost propracováno, když vše je upevněno a svědo mitě nastudováno, pustí se na jeviště a má- úspěch, opakuje se děnně 300- až 400krát. Ti ovšem docilí se až virtuosní lehkosti, přesnost a nenucenosti hry, jaké nenajdeme ani v nej prvnějších německých hoftheatrech s největším hereckými celobritami a s nejobratnějšími prak tiky režisérskými. Lavedanův »Le vieux marcheure a Feydeauova »La Dame de chez Maxim's« re presentují krajní výstřelky divadelního »parisi- anismu« a patří mezi ony komedie, které nelze přeněsti z půdy pařížské. Jiná půda jim ne- svědčí, jinde vadnou ty frivolní a cynické květy pařížské dlažby. V lascivním humoru nelze ji dále, jak v těchto fraškách, kde hrdinkami jsou cocotty, jež zobrazují všemohoucnost prodajné lásky, triumí světáctví, požitkářství a lehkomy- slného posměvačství měšťácké společnosti pa- řížské. V Lavedanově komedii je do té orgie spustlosti, frivolnosti, cynismu vrženo několik trpkých, satyrických tónů, ale druhá, Feyde- auova, podává se s nahou nestoudností. Takové hry, jež mohou tlumočiti jen herci vyrostli z pařížských boulevardů, jako Brasseur, který tak znamenitě hraje hrdinu Lavedanovy komedie.

Lavedanův Feydeauův Brasseur Le Dam

19 article

starého senátora, pařížského flamendra od kosti nebo pro jichž ženské postavy mohou herečky nalézti vzory pouze v elegantních cabaretec boulevardních a v »Casinu de Paris« i v »Mou- lin rouge«. A ku podivu; právě toto výlučně pařížské lehké zboží těší se velké přízni našeho divadla, ač tyto spodničkové frašky a komedi ze chambres separées jsou mnohem nepřistupnější našim umělcům nežli by byly komedie a dra- mata, jsou Hervieua, Brieuxa, de Curela, Don- naye a jiných autorů, kteří představují nové moderní směry francouzského divadla a zachra- ňují je svými krásnými, hlubokými a silnými dily před utonutím v bahně nestoudných frašek chantánového humoru a kankánové zbrklosti Václav Hladík.

Brieuxa Curel Don Hladík Moa Casino jít Paris

20 title

Pelar la pava.

Pelar

21 article Upomínka z Kordo vy. Napsal dr. P. Durdík.

Upomínka z Kordo vy. Napsal dr. P. Durdík. Španělové mají mnoho zvláštních zvyků. Skoro se někdy zdá, jakoby země jejich an netvořila část evropské pevniny, jakoby Pyre- neje mezi Francií a Španělskem nejen že ne- zmizely, naopak, jakoby tvořily čínskou zed mezi Španělskem a ostatní Evropou. Takový zvláštní zvyk mezi jinými je pe- lar la pava. Umožněn je stavbou domů (balkony a široká, hustě zamřižovaná okna pří- zemní) úzkosti ulic a příznivým k tomu ponebím. Dívky, sblíživše se při svých nočních be sedách s mladými lidmi, často se řídí při dal- ším chování radou zkušených maminek, mnohé z nich uzavřely s maminkami (o tom jsou dobří mládci přesvědčeni) spolek obranný a vý- bojný, jehož předmět je roztoužený dole no- vio. Noční hovory mají dobře vypočtený cíl — roznícením vášně mají vás neodolatelně připou tat a k sňatku rozplamenit. Za dne noviové zřídka se vidí a skoro se nestýkají, leda velmi zběžně — za to v noci mohou si všecko říci, co chtějí — pravím, řici, neboť jsou od sebe odděleni a k sobě nemohou. Od takového vzdušného dostaveníčka až do skutečné přízně, kterou by zbožňovaná dívka po nedosti vydat ném vzpouzení konečně přece snad udělila, jest cesta velmi daleká; zdaří se to jen výminečné zbožňovateli zpupně podnikavému a neodolatel- nému. Vždyť jsou Moltkové i v milostné stra- tegii. O těchto výjimečných případech, kter jsou romanopiscům tak vítány, nemluvíme. Ve středních třídách zaplétají se někdy takovým způsobem romány s truchlivým koncem pro sličnou hrdinku. Tragické rozuzlení bývá nej častěji ve středních třídách, nejřídčeji ve tří dách vznešených a velmi zámožných, kde dívky jsou od příbuzných snad nejvíce hlídány.

Korda doktor P Durdík Španěl Francie Španělsko Evropa rada zkušená

22 article

Podivná věc. Novio tráví několik hodin v noci u okna nebo pod balkonem v rozmluvě s dívkou, to je dovoleno — avšak uchovi bůh, aby týž novio ji někam za dne doprová- zel. To pokládají obyvatelé za největší nesluš nost, za hrubé porušení veřejné mravnosti, a dívka by se takto skoro na vždy o dobrou po- věsť připravila. Vůbec pravidlem je, že dívka nemá se nikdy samojediná objevit na ulici, i do kostela kráčí vždy v průvodu matky, neb příbuzného anebo některé domácí společnice, neb tetičky neb aspoň spolehlivé (!) služky. Novio, přijatý do rodiny jako brzký snou- benec domácí dcery, nabývá jistých práv. Je to velmi moudrý obyčej. Může zakázat své dívce tam a onde činit návštěvy; ona nesmí bez jeho svolení jít do bálu aniž do večerní společnosti; a na bále bude tančit pouze s ním, nebo s těmi pány, které jí novio označí, a ti nojsou nikdy četní. Novio ví, o které hodině jeho »duše« činí návštěvy, kterou ulicí jeho Gabriela se ubírá a z jaké příčiny jde tam onam; uzná-li toho potřebu, zakáže jí tuto ná- vštěvu. Bez odmloůvání ho dívka poslouchá jako ovečka. Jak jsme již řekli, je to moudrý obyčej, dobře odůvodněný. Dívka má totiž něco více ve svém snoubenci vidět než podlézavého zbožňovatele a jalového figuranta na venek, má si zvyknout respektovat svého ženicha a uzná- vat jeho osobnost, neboť brzo přestane být »maminčinou« — přestane nesmyslné lichoceni a přepjaté pochlebování, jímž ji dosud maminka a služky doma zahrnovaly jako malou titěru Kočička ve své vypěstované ješitnosti ani ne tuší, jak je rozmazlená a domýšlivá — mysli že jest jí všecko dovoleno a že kromě vlastn domácnosti celý svět kolem ní točiti se má..

Kočička

23 article

Rozmarné děvčátko má nyni jakožto manželk vstoupit do skutečného života, má být kotvou a radostným majákem v moři života mužova. a tento přechod z epochy nerozumného licho- cení ku skutečnosti dobře se začíná tím, že s panenka zvyká — vyhovovat snoubenci svému Přesvědčení o této nutnosti musí si aspor v theorii osvojit — nic platno ! Dívka rozumná instinktivně to vůči svému ženichu činí — všemu se vyhýbá, co jeho nespokojenost vzbu- zuje, zvláště všeho se chrání, co by mohlc rozněcovat jeho — žárlivost! V přítomnosti jeho nekoketuje s dřivějšími tanečníky a ulíza- nými gigrlaty, nedává si od nich ani v jeho přílomnosti ani v jeho nepřítomnosti »sekat kuru«, jak si v tom před zasnoubením libo- vala. Byla to pro ni kdysi pochoutka. Teď však je situace jiná, a tomu přiměřeně musí se též chovati. Bude se nyní všeho opatrně vystříhat, o čem ví, že by její Rodrigo mohl se skrz to mračit; s bývalými nápadníky nebudese bavit s přetvářenou laskavostí a s hlasitým roz pustilým smíchem, neřku-li, aby, jsouc nevěstou jiného, ještě pořád toužila, třeba z dlouhé chvíle, po jejich společnosti. Jsou to, chcete-li — maličkosti, ale jsou tím důležité, že své hlavička Mariquita (Marinka) může jimi svého ženicha velice rozmrzet, díky nekonečné svě samolibosti, o níž mazlíček snad ani tušení nemá. A tato vada, která nám mužům mnoho zla již naplodila, často si sama váže metlu na sebe — k vlastnímu pokárání. Lacrymae rerum Slzy z toho rostou.

Mariquita

24 article

Novio, jenž již druhý a třetí rok ustavični hraje úlohu ctitelé a při tom všelijak se čin nesympatickým svou žárlivostí, dotěravostí, ne zaslouženými výčitkami a vzdorem — může ko nečně dívku tak omrzet, že mu dá kvinde t.j zdvořile mu za jeho milostný úřad poděkuje »Don Fernando, již nepřicházejte, buďte s bo- hem, vaše místo zadáno je jinému . . .« a pod balkon přichází potom jiný novio, shovívavější a méně bezohledný ve své žárlivosti, ba jak se zdá, i stran ženitby spolehlivější. Zamítnutý Fernando ovšem kysele se tváří a zpočátku se na svého nástupce i ušklibne, ale brzo snáší svůj osud s klidnou resignací. Pro jednu noviu pro jedno kvítí, slunce nesvíti; pro jeden květ nezhyne svět — a brzo ho jiná novia zaměstnává, vede nyní u jiného balkonu milostné hovory do dvou a do tři hodin v noci, ba až do svítání. Vždyť víme ze zkušenosti, jak nám rychle s novým milouškem čas ubíhá. Se svl táním ukončují se privilegie noviů. Novio ubírá se odsud, zívá, cítí hlad a pospíchá domů, kde si již připravil napřed něco k snědku. Zbožňo vaná dívka vyspává dlouho, má k tomu čas — hoví si až dopoledne na loži ve sladkém spánk a když, nemajíc na spěch, konečně vstane, těš se opět na půlnoc. Tak plyne ji doba zlatého mládí, vesna života. Jakmile se však zasnoubl, nastávají nové pro ni starosti a povinnosti. Roz- oumek jí šeptá, že život je přece něco serios- nějšího nežli taneční zábava a noční rozmlou- vání s balkonu. Někdy již teď si opatrně chy- stá nití na tisíc, aby broučka, jenž jí do pa- vučiny upadl, si později důkladně obmotala, tak aby se jí ani hnouti nemohl, až mu bude náležet, až se skutkem stanou slova: »a on budiž pánem tvým«, jak čteme v starém zákoně.

Novio Fernando

25 article

Dívka, čím více měla již zbožňovatelů, tím větší těší se slávě jakožto čiperná, půvabná slečna. Krasavice mívá během několika málo let posloupně až dva tucty zbožňovatelů, ba ně- kdy tolik, že jich na růženci nespočítáte. Tot vědomí o uznané své kráse, o svých vítězstvích, o své slávě chová dívka po celý život v sladk paměti. Ona přímo řekne: »Ano, měla jsem mnoho noviů-zbožňovatelů, protože jsem byl hezká. Často jsem je měnila. Co jsem měla dě- lat, jestli se mi všichni líbili. Nemohla jsem přece celé noci spát jako stařena . . .« Dobře měla, že si brala jednoho novio za druhým, jen aby nemusila spát za těch báječně krásných noci. Pouze sesláblé vetché stařecké kosti, pouze unavené srdce, které již dosti života užilo, může klidně, bez nepokoje, netečně a bez po- hnutí strávit spaním tyto stříbrné, blahovonné, čarovné, velkolepé noci pod jarním andaluským nebem! Dosud na ně vzpomínám — ony v mě upomínce závodí s krásou nocí maloruských. Sestárlá matrona a matka mnoha dětí dobř si pamatuje jmena svých bývalých noviů a vždy s živým účastenstvím se na ně vyptává. S ra- dosti si praví, slyší-li o generálovi S., jenž značnou úlohu hraje u dvora nebo v madrid- ském sněmu: — »On byl můj novio !« — Jaké to vzpomínky, někdy s hořkou příchut, probouzejí se tu v jejím nitru! Nejeden novio zachovává rovněž v paměti tu, které se kdysi kořil a lásku vyznával. Z toho vzniká přátelský cit, jenž nehasne ani tehdy, když on je bělo- vlasým starcem a ona — vetchou babičkou.

26 article

Příchylnost starých lidí k sobě, kteří po dlouho- letém odloučení nyní náhodou se setkali, činí velmi tklivý dojem. Bezděčně respektujete tuto vzájemnou náklonnost, která v dávné minulost kořeny má a pořád ještě k sobě poutá lidi sta- řičké, skoro nad hrobem stojící. Čas, jenž vše- cko ničí, svým zubem nevyhlodal cit z těchto sevrklých srdcí — vše hyne a mine, jen lásk vítězí a zůstane, jak praví Apoštol. Madridské dívky — jistě vlivem velkého města, kde je k hříchu více příležitosti — jsou prý mnohem vznětlivější než Andalusky, které i při nočních milostných hovorech stále mají na zřetoli vdavky. A jak mi bylo řečeno — ještě rozumnějšími jsou dívky ve Valencii, nechávají totiž po léta capat a vzdychat svého novio před oknem u železných mříží. Mladí záletníci po celé noci před mřížemi vrkají touhou se rozplývají. V téže době, co dceruška skrze mříž s noviem hovor vede, moudrá ma- tinka, vedle ní se skrývající, šeptá ji odpovědi, které mají konečně chytit neprozíravého zbož- ňovatele trvale do manželských síti .. . Sám se do nich dral! A kdo chce kam, pomozme mu tam. Neboť i ve Španělsku, jako snad všude jinde, jsou lidé dvojího rázu: ti, kteří se ženi a ti, kteři se nechávají oženit, byvše k tomu přivodeni chytrým jednáním vdávavého děvčel a jeho přibuzenstva, Těchto manželů automata je mnohem více než hrdin první kategorie, oni však ničeho netuší a manželky nikdy se jim též svým strategickým úspěchem nepochlubí (jsouť v této věci neobyčejně mlčelivé). K čemu by si měly dávat nahlédnout do karet své mi- nulosti? Proč má být ostatním smrtelníkům zjevno, co námahy je stálo, aby se vda ly?

Valencie Španělsko

27 article

Ty železné mříže u přízemních oken za- sluhují též několik slov. Myslite, že láska skrze ně nepronikne? Ke každému mřížovému oknu jest klíč. Když Julinka tomu chce, může roz- toužený Romeo skrze odemknutou mříž skokem v pokoji se ocinout, kamž v této temné noční hodině nijak nepatří. .. Aneb dívka, hovoříci s balkonu, může svému Juanovi na hedvábné šňůře spustit klíč od mřížových domovních vrat. Každá noc není tak střibrobilá a průhledná, jako byly ty tři čarokrásně májové noci, mnou v Kordově strávené. Za tmavé noci beztoho ni- kdo nevidí, co se u domovních vrat děje, leda sereno (ponocný).. . Ale ten je mlčelivý, to žádá již úřad jeho a též ho k tomu vede vlastní výhoda — se zamilovanými nesmí si dobrou vůli pokazit. On jako pravý Španěl ne- může proti síle a výbuchům lásky ničeho na- mítat; pouze nemá rád na ulici výtržnosti, křiky, hluk a noční skandály. Jestli jednou za uherský měsíc na vlastní oči spatří, jak novi najednou z ulice zmizel, vklouznuv za vrata — i tu sereno ničeho nepozoruje, šibal toliko máchne rukou a dobromyslně se usměje. Ví mnoho rozličných tajností svého okrsku, ale nic nevyzradí. Mlčení je zlato. Jsou však věci, které se nedají umlčet, čiň co čiň! Dívka, o níž by se rozneslo, že milenci mřížové dvéře otevřela, má již špatnou pověsť, i když se ani neobjeví následky nedovoleného sblížení. Již toto vědomi ji nutí držeti se zuby nehty za zábradlím cudnosti. Též starobylý andalusský kodex lásky přísně zakazuje milencům pěstovat přirozené styky, vyhražené stavu manželskému jakožto účel a vábivý monopol. —

Julinka Juan Kordův Španěl Romeo

28 article

Obvyklá fráse: Bajar a la reja (čt bachar a la recha, doslovně: sejít ku mřížo- vým vratům) znamená, že děvče otevřelo v noci vrata svému novio t. j. že s ním nehovoří již s balkonu, nýbrž za vraty, že k sobě do domu pouští skutečného milovníka, jenž nad jejím panenským studem zvítězil. Tomu však výslovně brání andalusský zákonník lásky a též tomu ne- připustí rodinná hrdost, sebevědomí divky pud sebezachování. Jestli novio na ní požádá bajar a la reja, ona příkře jeho dvoření zamitne, dá mu -- výhost navždy a zažene ho od sebe. Pro počestnou dívku je to hrubá urážka a přímý výzev ku zkáze. Sama by tím na sobě vykonala harakiri, kdyby mu byla po vůli — stala by se z bohyně jeho otrokyní ... Když ji později nesvědomitý svůdce nechá, řekne sám o ní s farisejským rozhorlením: Ne- mohl jsem jí důvěřovat — ha bajadol tj. chodila (dolů k vratům ke mně). Ničema (zlo- myslní tlachalové a surovci jsou ve všech ze- mích) snad tím sebe omluví, ona je však jeho lumpáckou prostořekostí navždy ve veřejném mínění pokálena a pro manželství ztracena.

Bajar Nič

29 article

Tato obava udržuje dívku, jak již řečeno, n úzké pěšince mravní zachovalosti, ale ještě ji v počestnosti utvrzuje — čtenář se snad ne- důvěřivě usměje — zbožnost a vroucí víra. V granadském kathedrálním chrámě stál jsem za klečící dívkou, k níž jsem se ze zadu ne- pozorovaně přiblížil a občas jsem se díval přes její rameno do modlicí knihy, z níž se modlila. Obličej její zářil takovou zbožnou vroucností seriosností, že zasluhovala, aby byla vyslyšena. Měla v knize četné obrázky svatých a světic. Z těch prostinkých modlitbiček, vytištěných na zadní stránce obrázků, čerpala mladá její duše naději, útěchu a sílu k ctnosti, která překonává nevčasné choutky smyslné. Pravdu máš, dcero andalusská ! Rozmlouváš s Pannou Marií, utíkáš se k ní v potřebách svých. Ona, byvši též že- nou, nejlépe ví, co ženy tíží. Jsi šťastna ve své nábožnosti. Doufej ! Důvěřuj ! Lépe ti svědčí sladká illuse, přelud a konejšivá víra, nežli trpká žalostná pravda, která by rázem zdrtila tvé lahodící nebeské horování.

Marie