ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9e93b1c0-66b7-11dc-a676-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 32 celkem · entity: person 45, place 18, org 1, work 1
1 masthead
918 op
2 masthead
18. listopadu 1900.
3 masthead
00e1 ne
4 masthead
Nedělní zábavná
5 masthead
přílohé
6 masthead
Národních Listů k čislu o19.
List
7 masthead
Strana o.
8 title
Cizinec-
9 article
Osobní vlak, který v poledne vyjíždí z Pře rova k Brnu, hnul sebou z nádraží. V oddělení třetí třídy pro nekuřáky uhostil se podivný ce- stující, jakási vyschlá kostra, obrovská, na níž oděv nikde nepřilehal. Bylo parno, ale divný muž měl na hlavě lehkou, černou beranici. Ta mu dodávala ráz Asiata, někde od perských hranic. Právě však vyzvedl beranici a přejel s dlaní přes suché čelo, a tu se rozprchla před- tucha o Peršanu; měl hlavu holou, ale na spáncích měl ještě chumáč vlasů jako ječmen žlutavých, malounko prošedivělých. Také obočí bylo popelavé a oči modré, nasivělé. Ale byly tak zapadlé, že dokud měl černou bera- nici na hlavě, zdály se černé.
Peršan Brno
10 article
Pojezdný hřmotně otevřel dveře, napřáhl ruku a křičel: »Fárkarten!« Cizinec podal l- stek druhé třídy. Pojezdný pozdravil po vojen sku a začal do cizince mluvit po německu. Ci zinec svědomitě naslouchal, ale konečně prohlá- sil s divným jakýmsi přízvukem: »Nix dajě — mluvte česky!« Pojezdný polou udiveně, polou nestoudně chvili si prohlížel cizince a konečně rozhodl: »Dyž fárkarté cvajte klas, tak evajt klas...« Cizinec vytrhl mu lístek z ruky, ohrnu šos dlouhého kabátce, zastrčil lístek do kapsy širokých, černých spodků, frkl vztekle jako rys a vyplázl jazyk na pojezdného. V tom hnul se prudká vídeňská krev. Když však cizinee náhle se postavil, div hlavou strop vozu ne- prorazil, rozmyslil si to pojezdný jinak, přirazi mlčky dveře a odešel. Po chvíli vrátil se však chodbičkou znovu ke dveřím. Snad aby cizince znovu podráždil. Ten však už seděl na druhé straně, při otevřeném okně, a zadíval se do kraje. Pojednou začal polohlasně, po česku, počitat na prstech. Počítal,co měl dobře spo- čteno, co věděl určitě z paměti, ale chtělese lépe přesvědčiti: chytl se třemi prsty pravé ruky za palec levé ruky, řekl »šestašedmdesát«, potom chvíli váhal, pustil palec, znovu ho chvíil a řekl zároveň »sedmasedmdesát«, a tak obmatával pět prstů levé ruky pětkrát po sobě, až při čísle »devatenáct sets zastavil se u »zlatouška«, dlouho se pak rozmýšlel, a ko- nečně řekl hlubokým, kovovým hlasem; čty řiadvacet letl
Pojezdná
11 article
Vzdychl si, odhodil beranici daleko do konta, sepjal ruce v klínu jako k modlitbě, za šeptal třikrát po soběc Bože můj, bože a at začal se jakši horlivě ohlížet po ženeích v poli po vypráhlých cestách a rozeuchaných vrbách ale nevěděl, kam pohlíží, protože myšlenky jeho zalétaly nazpět o čtyřiadvacet let, a to s tako- vou živosti, že stále víee se narovnával, prs vypinal..o bene Vytřeštil oči, srdce bušiloa všechný ty rušně, tak dlouho zalehlé vzpomínky provalily se pojednou v teskné volání v prsou : Olga — Olga . .. Volání v prsou ho probudilo. Setřel mo dravou rosu . tšeh vapomínok a usmál. trochu kyséle. Tak ho rozrušovala nyní blízkos rodného kraje. Citil ho v té podobě, s těm svěžími starými pocity, jak ho ondy opouštěl před čtyřiadvaceti lety! Se stolku otcova vza si do kapsy »mapu světa slovanského«; tenký šedavě-žlutý sešitek »Matice lidu« a polom .. (styděl se na to vzpomenout) vzal otcovy zlate hodinky a mamince ze džbánu v horním p žení skleněné skříně všechny peníze, které tam střádala pro »kmotra přihodu«, potom běžel do zahrady (bylo to brzo z rána) aj čekal na vy šlapaném místě u plotu, jestli dvířka ze dvora do sousedovy zahrady nevrznou, jestli se ne- mihne ve stromoví statná postava mladistvé dívky ... Nepřicházela, ač jindy denně při cházela. A tak pomstím zločin, řekl si tehdy, myslil to upřímně. Považoval se za velkého zločince, od včerejšího večera, když...
Bož bůh Olga
12 article
»To dostačí,« řekl si s romantickou pósou jako přisný soudce, a vážným krokem vyšel zadníma dvířkama za humna, obešel městečko až k brněnské silnici a — — za pět dní byl v Beogradě, za měsíc u armády na Timoku za nedlouho potom utíkal od Alexince. Tehdy po druhé ocitl se v Beogradě a dostal od sestr psaní. Byly to smutné zprávy; otec scháze vůčihledě ze zármutku nad nezdárným synem. Olga Foltanova vžala si na rychlo písaře o soudu:. Ani mu tehdy nenapadlo, že by se dalo ještě mnoho napravit. Odbyl si třetí ročník ústavu učitelského, nový rok školní už začal, byl by tedy v nejhorším případě ztratil rok, ale na existenci myslil naposled; zdálo se mu, že by nikdy už neodvážil se otci na oči, ani do osady, kde Olga žije jako manželka jiného. Tenkrát tak smýslel. Vlastně nikdy o lom vážně nepřemýšlel, že by si kdy Olgu chtěl vzít z ženu; hrávali si spolu jako děti, konečně do- rostli v milkující dvojici, přišel zločin jako po- slední příčina útěku... ! Pravda, rok na lo po- mýšlel, jít se prát s Turky na Balkán, rok hlta všechny zprávy o povstání hercegovském s ná- ruživou lačností... každá zpráva o únosu dívek rozproudila v něm divokou pomstychtivost . . . když konečně vyvedl sám sousedovi cos div nějšího než únos... musil následovati tresť .. utekl, trpěl a chtěl dotrpět raději, než zahanben se vrátit.
Foltanův Olga Turek Bělehrad Timok Balkán
13 article
Vytrvál. A pak ta doba tak strašné ub hala, v mrazích na Šipce, v zástupech Skobe- levových, v pískách stepi středoasijských, v Chivě a Buchaře ..., bojoval všude, hledal smrt vysýchal touhou. Už to nebylo to, co ho kdysi táhlo do dáli. Představy byly střízlivější, náru- živost vyčichla, cíl mizel před očima. »Tak tedy, co dále«... namanula se mu často otázka. Pomáhal spravovat kraje na hranicích Afganistanu, ale myšlenky zaletaly domů, k samým rovům. Otec mrtev, matka mrtva, sestra po krátkém manželství také mrtva. Tak ho tedy k dálné vlasti pojila jedině myšlenka na tu, k niž vlastně teprv opravdovou jakous touhou přilnul, když už byla ženou jiného. Dětské po- hrávání, studentské milkování, potom ji svedl, potom utekl, a když se dověděl, že se slal ženou jiného, poprvé na něho, bohužel v dálné mlze, dopadla záhada života. Co nyní? ... Budu sloužit myšlence, zasvitlo mu. A zasvěti te myšlence a sloužil velké, daleké věci jako červík mezi stem millionů červů. Sloužil dobře a nenacházel uspokojení; sloužil jindena táhlo ho to neodolatelně tam, kde zažil dětství Slýchal o zklamání, jehož se dočká na rodno půdě po čtvrt věku, že bude plakat jako cizinec na půdě, v níž tkvěly kdys kořeny všeho jeho života. Věřil konečně ve zklámání a chtěl ho mít už za sebou, chtěl se třeba zbýt všech snů abý mohl žít, jako tam daleko jeho okolí žilo bez egoismu, v poctivém zanícení pro povinnost v milosrdí a odříkání. sviyd nab
Chiva Buchara Afghánistán Skobe
14 article
Vlak dále zastavil, byly to Nezamyslice Na nádraží poměrně značném lid domácí plíži se kol zdí a cizota vířivě se roztahovala. v Od- vykl tomu obrazu, té zpupnosti už tak dávno tomu ovzduší, kde jedni nadouvají se jako tvo rové vznešenější a mocnější, jiní pak s uslze nými pohledy a zakrnělou vůlí plazí se po rodné půdě. Od rána, co jel po půdě moravské tisnil ho nekřesťanský ten obrázek. »Miluj blíž ního svého...« začal několikráť šeotem, nedo pověděl a načal jinou průpověď v pravdě kře sťanskou: »Co nechceš, aby ti jiní ... « A zase nedopověděl, neboť se právě pojezdný hnusnou češtinou tak nelidsky rozkřikl na několik tuč ných selek, které jako stádo husi tlačily sedo vozu, že putovníku z dalekých krajů, obydle ných divými kmeny lidskými, obrněly smysly otřásl se jako v hrůze před nenadálou příšernou smrti. Ale už ho vysvobodila myšlenka: zahle děl se na pojezdného a viděl před sebou smečku bašibozuků, jak v zimě r. 1878 hnali po silnie od Staré Zagory k Drinopolu stáda polonahých bulharských žen. S dvaceti kozáky vrhl se tehdy na sběř asi padesáti divých s takovou zuřivostí, že se rozlítli, jakoby smršť je roz metla. Byli to nejsurovější lidé, které kdy viděl oTaké do vozu, v němž seděl cizinec, vstou- pily dvě ženské, po městsku oděné, starší, statná žena, as čtýřicetiletá, mladší, něco pres dvacet. Těžce se dopracovaly do chodbičky a vstoupily konečně do oddělení, v němž eizinec přijel. Usadily se u okna, na místě, kde dříve seděl cizinec. Když vlak se hnul a cízinee vstoupil, vyjeveně na něho popatřily. Cizinee viděl v tom následek ustrašení z křiku a s po- hledem do dálného neurčita se posadil. Ale přece se podíval; zdálo se mu, že ve výrnzu tváře starší ženy poznává kus rodného kraje Ženské začaly šepotat a dotýkat se prsty.
Nezamyslice Oda Stará Zagora Drinopol
15 article
»Tož kam,« spustil na ně z nenadání ei- zinec v beranici. Lekly se obě; starší byla sku- tečně překvapena, mladší lekla se, jako se le- kají z pravidla děvčata, jimž se nedostalo žád- ného vedení; leknou se, aby si ušetřily, ku řeči a hovor aby byl započat. Starší chtěla, aby mladší ukázala, že umí mluvit, mladší žádala očima, aby starší hovor načala, jak se sluš a patří. »A, my daleko nemáme,« rozhodla se starš žena k řeči, »my pojedeme kousek. Ale oni oni toho užili, pravda ?«. t Cizinec neodpovídal, neviděl. Zrak jeho z díval se dovnitř. Naslouchal celou duší těm zvu kum, zviastnímu tomu přizvuku a tenkemu měkkému hlasu statečné ženy, rozložité a sva lovité. I v hlasu i v pohybu mluvilo k němu cos známého, cos dlouho tajeného, Poněvadž dlouho neodpovídal, napadlo že nám, že snad už je v koncích s češtinou tedoblne A starší hned se ptala. »Rozumíte moravsky ?e »Da, da,« odpovidal cizinec, zabrán ješt úplně do sebe. Stále naslouchal zvukům jej Dsdi mluvy. ve o »Tady Olga,« pokračovala starší, ale ne- mohla hned domluvit, poněvadž cizinec prudc sebou trhl a pronikavě zahleděl se do děvčete. J»Tady Olga,« končila starší, »umí trochu polsky. Měla kamarádku, která byla dlouho v Polsku.« »Olga?« tázal se cizinec a ukázal prstem na děvče. »Olga se jmenuje, po mně, « odvětil »Po vás,« pronesl cizinec dulým, vyschlým jakýms hlasem a vytřeštil zrak, jakoby vidě příšerné zjevení.
Olga Polsko
16 article
»Olga, Olga,« zašeptal, odhodil beranici oběma rukama uchopil se za hlavu a s hrůzou pohlížel na obě ženské. Tisíe mil ujél proko aby se hned první den setkal ve vlasti se stra šidly! Hladil si trochu čelo a spánky, potomsi zakryl oči a upokojil se trochu. Pojednou se vzpřímil, nasadil si beranici a hlasem, jakoby velel svému pluku kozáků, tázal se: »Vy se tedy jmenujete Olga a — — jste rozená Foltanova z Kalenovic, co?« hov Nyní se podivila starší žena, zarděla se po hnutím a přisvědčila pevným hlasem. a »Ano, Olga, rozená Foltanova «oba ne s Cizinci přešla hrůza před strašidly. Za t se mu dech zkrátil a srdce rozběhlo v prudkém tlukotu. Ale v tom už také starší ženě probleskl paprsek světla. Sáhla bez váhání po beranici sejmula ji cizinei s hlavy a zahleděla se mu do očí. o ss
Olga Foltanův
17 article
»Vy jste ... Emil Kravař,« pronesla po chvíli, posadila mu beranici na hlavu a přikr- čila se do koutku. Se sklopenou hlaxou hleděla oknem do polí. Za nedlouho však klidně obrá- tila se, ku dceři a pověděla ji zcela po přá- telsku: »Víš, Olga, jak jsem ti vyprávěla, že otee tvůj je moje druháláska? Tady tento pán, to byla moje první láska. Když si mne měl vzit utekl do Srbaka, potom do Turecka a potom ještě někam dál mezi pohany. .. Proto mám tvého otce tak ráda, že si mne vzal v největším mém opuštění Ani slovem se nikdy nezmí nil, a od té chvíle, co prvé dítě umřelo (př tom vrazila cizínei pěsti do prsou) ani pohle dem nedal na jevo, že byho fo mrželo, že ne- jsem jeho první láska. Ostatně . .. z Kale- novic jsme se odstěhovali . . .« »Poslouchejte,« obrátila se přímo k cizinci »jedete do Kalenovic?« ee Cizinec zakroutil hlavou. »To máte pravdu,« přisvědčila. »Však už vás tam beztoho nikdo nezná. . . A co byste tam dělal ? Rodiče už vykopali, sestru také . ani hrob tam tedy nemáte, kam zajit se pomo- dlit... a toulat se, kudy jsme se spolu toulá- vali... to by vás bůh musil trestat.., . udělat starší. z vás strašidlo suché, zluté, za živa . . . l«
Emil Kravaře Olga Turecko Kala Kalenovice
18 article
Vlak zastavil, pojezdný pronikavým hlasen křičel »Višar«. Ženské vyskočily. Starší obrá- tila se ještě k oněmělému cizinci. »Kam teda pojedete?« otázala se důrazně »Do Paříže, na výstavu,« odpověděl muž v beranici suše. »No... Pánbůh vás doprovázej,« volale starší Olga a běžela z vagonu. Cizinec se zvolna naklonil, aby viděl, jest se ženské obrátí. Starší držela druhou pevně z ruku a rychle spěchala z nádraží. Když se vlal hnul, viděl cizinec obě ženské uhánět hlubokým úvozem k městu... Ignát Hoři ca.
Olga Ignát Paříž
19 article Domácí šotek. Napsal Josef Růžička.
Domácí šotek. Napsal Josef Růžička. Škoda, že nepřišel nikdy do naší vesnic malíř. V pantátovi Košinovic byl by našel gurku, k portretování nad jiné vděčnou. Je dnou-li se člověk s ním setkal, nevymizel mu napofom dlouho a dlouho z paměti. Říkám vám vesnická postavička, jakoby ji ze žurnálu v střihl. Na oholené, dobrácké tváři seděl věčný úsměv, v ústoch, zavějena na dásni, houpsl se kráfká dřevěnka, koženky, ačkoli vyšly ji z módy, nosil na desátý rok, a hlavu předo roz mary přírody chránila vypelichaná beranice p všechna čtyři roční počají. Pantáta byl dobrák od kosti, pravda, al zlí jazykové ve vsi přisuzovali mu také jiné. méně ušlechtilé vlastnosti. V neděli a ve svátek chodil pravidelně do kostela, ale byl při tom lakomým držgrešličkou, o božím těle a o vzkří šení nosíval »nebesa«, ale žebráku se nikdy nepředal.A na jeho příslovečnou pověrčivos hřešili sousedé často lečjakým čtveráctvím, a to vždy s výsledkem, neboť v tomto ohledu neby Košina k vyléčení. Pokládalť to za bystrozrak spatřovati ve všem, co se kolem něho dálo mocnou ruku domácího bůžka, ctěného našim předky již v dobách pohanských.- Bylo po žních a mlátilo se. Také u Ko šinů jednotvárné hučení a drkotání žento uru ozývalo se již po několik dní. Dodělána jedna strana ve slodole a výsledkem práce byla vy- soká hromada zrnatého ječmene. Žid Nathan vymetal statky jako posedlý a kupoval o všechn »Phantatinku, dnes budeme moudře hovo řit,« pravil Košinovi s mžouravým úsměvem pošilhávaje na haldu krásného obilí. »Vás ječ men bych mohl photřebovat«.
Růžička Košinův Košina Žid Nathan
20 article
Pantáta, vycitivo zálusk Nathanův na svou úrodu, počínal si zdrželivě a rozvažoval. Me v úmyslu prodat, ale šlo mu o to stržiti eo nejvíce, aby se mohl pochlubit sousedům, že dostal o čtvrtku na metrickém více než ten neb onen. Nespěchal tedy a měl velkou rados z nedočkavosti Nathanovy »Phantatinku, osma čívrt,« hartusil žid n rtvolliie »I to raději počkám,« odbýval ho tento »Pšidám deset.- »To je málo !« »Phantáta se dnes špatně vyspal a n ubohém Nathanovi si chce schladit žáhu,« po kračoval židák. »No thak, než si to rozmyslím !« » Jen si to dobře rozmyslete, Nathane přidejte, než prodám jinému.« »A což kdybých dhal ještě pět? »Ani pomyšlení!« »Aj váj, aj váj, phantáta myslí, že jso to brillianty, a on je to jen obyčejný, zažloutlý ječmen.« »Třeba zažloutlý, ale nedám.« »Thak dám osm a půl, abyste věděl, že mi na vás záleží. Na mou dhuši, phantáto, že mě to stojí vlastní khůži !« To byla cena, jež zdála se Košinovi ob stojnou a proto prodej uzavřel. Ječmen se zvážil v přítomnosti obou, n sypal opět na hromadu a přešel do židova vlastnictví. Bylo ho celkem jedenadevadesát metráků. Když bylo vše hotovo, vzal žid lopatu a udělal si na hromadě nějaké znamení. »A nebojíte se, Nathane,« tázal se Košina »že se vám hromada přes noc ztenčí?« »I nebojím, phantatinku, u vás jako mne,« dodal sebevědomě.
Nathanův Phantatinka Nathan Košina Ječmen
21 article
Rozešli se, pantáta uzamkl vrata u stodoly klíč pověsil v sednici na obvyklé místo a p večeři odešel do hospody. »Tak jak,« ptali se přítomní sousedé »prodal's ? »Prodal,« zněla vítězoslavná odpověd. »A zač?« dolehal naň basovým hlasen soused Hrazdila. »To víš, že za víc než ty,« vysmívavě odvětil Košina. »Pochybuji !« »Kolik tedy ? »Osm a čtvrt.e »Nu vidíš, a já osm a půl.« »Máš z pekla štěstí !« »Milý brachu, se židem musí člověk umět !« »Inu, máš protekci u israele.« »Poslouchej«, vyzvídal Košina důvěrně ne Hrazdilovi, »nevšíml jsi si ještě toho žida,eo to dělá za znamení na hromadě ?« Hrazdila se toho hned uchytil a už ku válečný plán proti Košinovi. »A to ty nevíš? Je to zvláštní tajemn a mocné znamení !« »Je-li možná!« »Zajistě, a má velký účinek.« »To se podívejme«, ulevoval svému pře kvapení Košina. »Tím znamením žid hromadu očaroval. »Jdi, jdi, to je k neuvěření. A proč b ji očaroval ?« »Aby ječmene přibylo.« »A přibude ho opravdu? »Můžeš se přesvědčit.« Košina zakončil rozhovor a vmísil se mezi ostatní. Neměl však nikde stání a myslel jen na to, jak se hromada zvětšuje a ječmen tajemným způsobem přibývá. Prapodivná hi storie ! V mysli vířily mu najednou steré bá- chorky o kouzlech a čárách, kleré jako chlapee
Hrazdil Košina Máša
23 article
doma slýchával. »Hm, hm, nadarmo to znamen
24 article
žid nedělá« byl závěrek, ku kterému dospěl po chvíli vzrušeného rozjímání.e s9oa Pantáta měl po dnešku velmi nepokojnou noc. Ošklivé sny ho pronásledovaly. Tak zdálo se mu již k ránu, že je pávem a že si vykra- čuje po střeše svého statku a chlubně se vzhlíží v dlouhém a nádherném peři, lesknoucím se sterými duhovými barvami v jasu paprsků slu- nečních. Přicházela čeleď, jeden po druhéma každý vytrhl mu po péru. Přišla i hospodyněa nastojte — učinila totéž jako ostatní, Konečně přiběhl vlastní syn a vytrhl nemilosrdně poslední péro ze skvostného chvostu, takže pantáta neměl více, čím by přikryl nahotu ohyzdných nohou. A tam dole pod střechou číhal. Nathan, sbíra péro za pérem a když zmocnil se posledního, dal se do posupného smíchu, až se pantáta celý zachvěl a probudil. Podivno, zaslechl skutečně smích Natha- nův, který přijel tak časně pro zakoupené obili a rozmlouval se synkem hospodářovým na zápraží. ollu Rychle se oblekl, vzal klič od stodoly šli pro obilí., Pantátovi hrálo to ve všech žil- kách, neboť byl posledními událostmi pobouřen a znepokojen. Hledal nějakou záminku, které by použil, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit obilí převážit. Za to Nathan byl růžové rozpo ložen a jen jen zářil. Řečí měl a jako vody a nie neušlo jeho kousavému, někdy až dotěrnému vtipkování.
Nathan nův
25 article
»Nu, phantatínku,« pravil, když přistoupil k ječmenu, »nepřidal mi nikdo na mou hro madu ?« Košina použil těchto slov a hned zaháji akci pro svůj plán. imšéív težsne- »Nesmějte se, Nathane,« pravil vážně, vvi děl jsem skutečně cos podezřelého, když jsem se včera z hospody domů navracel.«a lveb Dořeknuv to, byl překvapen dojmem, jej toto krátké sdělení na všechny přítomné l uči nilo. Žid hryzl se do pysků, pod čeledinem třásly se nohy a syn zahleděl se do země, ne moha pohlednouti otei do očí. Prvý vzpamatoval se Nathan a pokračov klidně v rozhovoru: oei ,čšlvala« ine »Ale já nevěřím, phantatinek pil na radost že thak dobře prodal a pak se mů dělal, mžitky před očimai« obodvien noei bor»O, nikoliv, Nathane,“ odvětil Košina s dů razem, »pil jsem méně než obyčejně. Pokudje obili pod mou střechou, jsem také já zodpověd- ným. Nechci, abys později přišel s nějakou stížností, že stalo se to tak neb onak. Záleží mi na tom, abys dostal poctivě své jako já, z zvranppe proto ječmen převážíme.« u s Kdyby byl Nathana had uštknul, nevyskoči by více než při těchto slovech Košinových. Ale nezpomohlo vytáčení ani vymlouvání, že nemá pokdy a že s vážením nemůže se zdržovat.
Košina Nathan Žid Pokudje Nathan had Košinův
26 article
Košina byl velmi rád, že našel jakous takous záminku k ukojení zvědavosti a proto stál hou- ževnatě na svém. anobsve Váženo tedy poznovu a pantáta dával na všechno bedlivý pozor. Bylo naváženo již pěta osmdesát, ale zbývající hromada zdála se Ko- šinovi přiliš velikou na nepatrný zbytek . . . Již již byl utvrzován ve své domněnce, že ječmen skulečně přibylo.5 Zvědavost jeho stoupala z každým nově odváženým množstvím. Devadesát metráků — a ještě hromada, čítající nejméne šest nebo sedm. a ám zbavěno »U všech čertů« — bručel si Košina,je muž vyvstával studený pot na čele a dechs zatajoval — »na mou věru, ječmene tajemným způsobem přes noc přibylo ...« e5 no Ale kdyby si byl pantáta všíml žida, sy náčka a chasníka, byl by zpozoroval na jejich tvářích ještě větší překvapení, než jaké jevil se u něho... Žid byl vztekem zsinalý, cehas- ník třásl se jako osyka a Frantik v smrtelných úzkostech čekal běhu věcí přištích. »Dělej, dělej,« zahřměl nedočkavý Košina na chasníka, jemuž paže nadobro službu vypo vídaly. Ale chasník nebyl již sebe mocen, lopata vypadla mu z ruky, padl před hospodářem na kolena a zaůpěl prosebným hlasem »Pantatínku, pro všechno na světě, od pusťte mi to, já to víckrát neudělám!« »A co, co,« tázal se rychle Košina, ne chápaje dobře význam pronesených slov. »Panímáma nakázala,« vyznával se kajícnlk »abychom pro ni schovali 5 metráků, a mlad- pán si poručil dva. Schovali jsme je tedy poc slámu a já je v noci na hromadu nasypal !« .. Tableau ! .. . Teď se teprve Košinovi roz břesklo . . . Ječmene skutečně přes noe o sedm metráků přibylo, ale nikoli kouzlem a čarováním nýbrž podloudným sice, ale vysvětlitelným způ sobem . .
Košina ko Žid e 5 no
27 article Ze života uherských Slováků
Ze života uherských Slováků Píše prot. Benjamín Ko š ut. Nemoci léčiti pokouší se lid slováck v první řadě prostředky domácími a léčivým bylinami, které ženy pilně sbírají a léky z nic připravují. Nepomohou-li léčivé byliny, povolá se baba čarodějná, která nemoc zařikává. O tom, zda nemocný takovým zaříkáváním zdrav nabude, nedávají nám data statistická odpovědi věrohodné. Podaří-li se však přece babě zařiká- ním nemoc z těla vyhnati, přibude jí velice n vážnosti, ba v očích vesničanů stojí daleko výše než nejdovednější lékař. Kromě zařikání i jiných prostředků uží vají proti nemocem. V některých případech onemocnění kladou churavému pod postel se- kyru ostřím nahoru obrácenou neb vloží mu pod podušku modlitby, jindy zase radí nemoc- nému, aby oblékl si košili z levé strany nebo slévají mu nad hlavou olovo; když však přes to vše neuprosná nemoc dále zuří, tu konečně za dobré uznají zkušeného lékaře povolati. Slováci mnoho pověr sdědili od předků svých tradicí, ba na mnohých mistech ještě dnes zabývají se čarováním a věři v kouzla. Že posud slovácký lid pověrám věří a dle nich svá jednání zpravuje, o tom stůjtež zde tyto příklady:
Slovák Píš ko
28 article
Hospodyně nikdy neprodá mléka po západu slunce, neboť by tím uškodila krávě. Když divka na jaře spatří první vlášťovku, honem běží k potoku a umyje se, aby po celý rok byla tak čiperná jako vlašťovka. Které děvče jídává se sböračkou, bude mnoho bito od své tchýně. Když v letě chasník poprvé z pole vrací se domů, polije ho hospodyně studenou vodou, aby na poli neusnul. Když dítě těžce učí se mluviti, třeba odnésti je na květnou neděli do chrámu, když kantor zpívá pašije. V pátek nemá se slepice na vejce nasaditi; nejlépe jest učiniti tak v neděli, když lidé jdou z kosťela neboť v tom případě tolik kuřátek se vylíhne, kolik lidu jde z chrámu. Když vedou krávu na trh, uhodí ji hospodyně třikrát prutem přes hřbet na znamení, že ji více nechce. Dobytek nemá se koštělem tlouci, poněvadž je potom hubený.Tele třeba při úplňku odstaviti, aby bylo tučné. Chtějíli novomanželé chlapce, necht si položí do lůžka topůrko od sekyrg, chtějí-l holku, ať vloži tam sekyru. Na prahu domu nově vystavěného jest radno slepici krk usek- nouti, abý v novém domě během roku nikdo neumřel. Vzteklému psu nejlépe vyhnouti se na levou stranu, poněvadž takový pes prý na levé oko nevidí. Kdo v pondělí potká na ulici ci- kána, ať ho zatáhne za kabát, pak bude celý týden šťastný. Najlépe rošte miák, seje-li se na zelený čtvrtek, .a ou, žmánzan ní abol
Tela
29 article
Nasta a sta různých pověrečných bácho- rek žije mezi lidem, jichž vypravováním baví se nejen v čas odpočinku, ale nezřídka i př práci. Hrdiny takových báchorek jsou: čaro- dějnice na kostatech, »karáskové«, duchově to určení ku hlídání pokladů uschovaných pod hradními zdmi neb jinde, různé nadpozemské bytosti velikosti palce, které mají schopnost dle potřeby bráti na se různé lidské neb zvi řecí podoby, báječně silní černokněžníci, ktel kdysi vychodivše 12 škol, do třinácté dali s zapsati dáblovi, a jiné mythologické postavy. K duším zemřelých chovají Slováci ob- zvlástní úctu, považují je za mocné duchy, kter zasahují do osuda lidských a často lidem se zjevují. Na mnohých místech domnívají se, že mrtvý tretí den po pohřbu ještě jednou navštivl staré své obydlí a členy své rodiny. V někte- rých krajinách je zvykem, že s rakyl, v níž mrtvolu ze světnice vynášejí, třikrát na práh dveří usednou, aby mrtvý domů nechodil.
Slovák
30 article
Kolem lůžka umírajícího shromáždí se při- buzenstvo, dobří přátelé a sousedi; pokleknou a tiše se pomodlí. Nejstarší ženský člen rodiny rozže svěcenou svíci a tu tak drží nad lůžkem, aby se dotýkala rukou umlrajíelho. Když ne- mocný dotrpěl, obléknou ho do svátečního oděvu, do složených rukou jeho vloží růženec, muží na hlavu dají čepici, dívce rozčešou vlas a hlayu okrášlí véncem. Vesničané navštěvují mrtvého, každý z nich odřiká krátkou modlitbu a udělá nebožtíku na čele kříž. Máli mrtvý jedno oko otevřené, znamená to, že během roku ještě někdo v domě umře: pročež na některých mí- slech. k koho si nevyhlédl. V některých vesnicíchje zvykem klásti mrtvému do rakve neb kapsy peníze, aby mohl si na onom světě svičku kou- piti, jinak by musil si své vlastní prsty roz- svítiti. Výkreslil jsem v hlavních rysech horský tid slovácký, jenž v hornaté, neúrodné otčině své bldně zápasí se životem. Ale přes to vše svou vlast miluje nade vše a špatně by po- chodil ten, kdo by chtěl ho oloupiti o nejdražší věc na světě — o milovanou otčinu. Staré i nové dějiny tisícileté vlasti národa slováckého zaznamenávají celou řadu skvělých příkladůo vřelé jejich lásce svě k vlasti, když stavěli se s mečem v ruce na obranu své otčiny nepřá- teli ohrožené. Jejich snášelivost, s jakou cho- vají se vůči svým cizojazyčným sousedům pánům, nemá příkladu sobě rovného a věru za- sluhovali by si bodří naši bratří, aby neblabé přirodní poměry a hořkosti hmotného jejich ži- vota v jiných stránkách hojně jim oslazeny byly.
31 article Sníh.
Sníh. Z pohádek pro zamilované, jež napsal Catulle Menděs. Přel. Mina S uko va. Byla jedinou dcerou nejmocnějšího krále v Asii. Myslíte si zajistě, že jí nescházelo nie. čeho ke šlěstí takové mladé princezny potřebí. Obývala palác z růžového nefritu, jímž proni- kaly sluneční paprsky; přecházela-li unylá otrokyněmi podporovaná z jedné komnaty do druhé, krásné, bosé její nožky bořily se v hebké koberce; po celé dni neviditelné sbory hudeb- níků bavily ji hudbou, která byla by dovedla opojiti i sluch sebe vytříbenější. Rozumí se, že v klenotnicích, vyrobených z jedíného kusu onyxu, měla spousty diamantů, rubínů a safírů.
Catullus Menděs Asie
32 article
o jakých sní nejšílenější touha marnivé krásky; celé město bylo by se mohlo vydlážditi tím bohatstvím drahých kamenů. Šat její byl tomu přiměřen; upotřebeno naň mušelinu serinagur- ského, hebkých, vlněných látek kašmírských, jemného hedvábí perského. Ale nade vše t dovedly obveseliti mysl princezninu čarovné za- hrady kolem jejího paláce rozložené. Tamn jediná kapka deště nespadla s věčné modréh nebe tam nejvzácnějši květiny rozkvětaly, nád- herné a bujné, plné šťávy, tonoucí v záři slunce, že až skláněly své kalichy opojeny vůní, jež z nich samých vanula; tam divá zvěř lesů roklí, lvové, tygři a pardálové byli jako úlisné kočky, které mňoukají radostně pod rukou, jež je hladí (pojednou viděl's mezi kaktusovými keři jemně se natřásati hřívu a usmívati se ohromné tlamy). A na ty široce rozevřené květy. na ta sem tam pobíhající nebo v teplém mechu a travách si hovící zvířata vrhalo slunce v bá- ječném přepychu svůj planoucí jas; vše třpy- tilo se zlatem, listí, kalichy květin, oblázky na cestičkách i vlnivá čára vzdáleného obzoru. Leč princezna nejevila pražádného uspo- kojení nad veškerou tou nádherou; co chviliji překvapili pohříženu v pochmurné snění; bylo zřejmo, že se nudí, blednoucí, podobná červené růži, jež zvolna se mění v růži bílou. Obecně soudilo se, že má tajné jakési přání, nějaké smutné tajemství. Leč jaké přání? Jaký žal,