2
masthead
18. listopadu 1900.
4
masthead
Nedělní zábavná
6
masthead
Národních Listů k čislu o19.
List
9
article
Osobní vlak, který v poledne vyjíždí z Pře
rova k Brnu, hnul sebou z nádraží. V oddělení
třetí třídy pro nekuřáky uhostil se podivný ce-
stující, jakási vyschlá kostra, obrovská, na níž
oděv nikde nepřilehal. Bylo parno, ale divný
muž měl na hlavě lehkou, černou beranici. Ta
mu dodávala ráz Asiata, někde od perských
hranic. Právě však vyzvedl beranici a přejel s
dlaní přes suché čelo, a tu se rozprchla před-
tucha o Peršanu; měl hlavu holou, ale na
spáncích měl ještě chumáč vlasů jako ječmen
žlutavých, malounko prošedivělých. Také obočí
bylo popelavé a oči modré, nasivělé. Ale
byly tak zapadlé, že dokud měl černou bera-
nici na hlavě, zdály se černé.
Peršan
Brno
10
article
Pojezdný hřmotně otevřel dveře, napřáhl
ruku a křičel: »Fárkarten!« Cizinec podal l-
stek druhé třídy. Pojezdný pozdravil po vojen
sku a začal do cizince mluvit po německu. Ci
zinec svědomitě naslouchal, ale konečně prohlá-
sil s divným jakýmsi přízvukem: »Nix dajě —
mluvte česky!« Pojezdný polou udiveně, polou
nestoudně chvili si prohlížel cizince a konečně
rozhodl: »Dyž fárkarté cvajte klas, tak evajt
klas...«
Cizinec vytrhl mu lístek z ruky, ohrnu
šos dlouhého kabátce, zastrčil lístek do kapsy
širokých, černých spodků, frkl vztekle jako rys
a vyplázl jazyk na pojezdného. V tom hnul
se prudká vídeňská krev. Když však cizinee
náhle se postavil, div hlavou strop vozu ne-
prorazil, rozmyslil si to pojezdný jinak, přirazi
mlčky dveře a odešel. Po chvíli vrátil se však
chodbičkou znovu ke dveřím. Snad aby cizince
znovu podráždil. Ten však už seděl na druhé
straně, při otevřeném okně, a zadíval se do
kraje. Pojednou začal polohlasně, po česku,
počitat na prstech. Počítal,co měl dobře spo-
čteno, co věděl určitě z paměti, ale chtělese
lépe přesvědčiti: chytl se třemi prsty pravé
ruky za palec levé ruky, řekl »šestašedmdesát«,
potom chvíli váhal, pustil palec, znovu ho
chvíil a řekl zároveň »sedmasedmdesát«, a tak
obmatával pět prstů levé ruky pětkrát po sobě,
až při čísle »devatenáct sets zastavil se u
»zlatouška«, dlouho se pak rozmýšlel, a ko-
nečně řekl hlubokým, kovovým hlasem; čty
řiadvacet letl
Pojezdná
11
article
Vzdychl si, odhodil beranici daleko do
konta, sepjal ruce v klínu jako k modlitbě, za
šeptal třikrát po soběc Bože můj, bože a at
začal se jakši horlivě ohlížet po ženeích v poli
po vypráhlých cestách a rozeuchaných vrbách
ale nevěděl, kam pohlíží, protože myšlenky jeho
zalétaly nazpět o čtyřiadvacet let, a to s tako-
vou živosti, že stále víee se narovnával, prs
vypinal..o bene
Vytřeštil oči, srdce bušiloa všechný ty
rušně, tak dlouho zalehlé vzpomínky provalily
se pojednou v teskné volání v prsou : Olga —
Olga . ..
Volání v prsou ho probudilo. Setřel mo
dravou rosu . tšeh vapomínok a usmál.
trochu kyséle. Tak ho rozrušovala nyní blízkos
rodného kraje. Citil ho v té podobě, s těm
svěžími starými pocity, jak ho ondy opouštěl
před čtyřiadvaceti lety! Se stolku otcova vza
si do kapsy »mapu světa slovanského«; tenký
šedavě-žlutý sešitek »Matice lidu« a polom ..
(styděl se na to vzpomenout) vzal otcovy zlate
hodinky a mamince ze džbánu v horním p
žení skleněné skříně všechny peníze, které tam
střádala pro »kmotra přihodu«, potom běžel do
zahrady (bylo to brzo z rána) aj čekal na vy
šlapaném místě u plotu, jestli dvířka ze dvora
do sousedovy zahrady nevrznou, jestli se ne-
mihne ve stromoví statná postava mladistvé
dívky ... Nepřicházela, ač jindy denně při
cházela.
A tak pomstím zločin, řekl si tehdy,
myslil to upřímně. Považoval se za velkého
zločince, od včerejšího večera, když...
Bož
bůh
Olga
12
article
»To dostačí,« řekl si s romantickou pósou
jako přisný soudce, a vážným krokem vyšel
zadníma dvířkama za humna, obešel městečko
až k brněnské silnici a — — za pět dní byl
v Beogradě, za měsíc u armády na Timoku
za nedlouho potom utíkal od Alexince. Tehdy
po druhé ocitl se v Beogradě a dostal od sestr
psaní. Byly to smutné zprávy; otec scháze
vůčihledě ze zármutku nad nezdárným synem.
Olga Foltanova vžala si na rychlo písaře o
soudu:.
Ani mu tehdy nenapadlo, že by se dalo
ještě mnoho napravit. Odbyl si třetí ročník
ústavu učitelského, nový rok školní už začal,
byl by tedy v nejhorším případě ztratil rok, ale
na existenci myslil naposled; zdálo se mu, že
by nikdy už neodvážil se otci na oči, ani do
osady, kde Olga žije jako manželka jiného.
Tenkrát tak smýslel. Vlastně nikdy o lom vážně
nepřemýšlel, že by si kdy Olgu chtěl vzít z
ženu; hrávali si spolu jako děti, konečně do-
rostli v milkující dvojici, přišel zločin jako po-
slední příčina útěku... ! Pravda, rok na lo po-
mýšlel, jít se prát s Turky na Balkán, rok hlta
všechny zprávy o povstání hercegovském s ná-
ruživou lačností... každá zpráva o únosu dívek
rozproudila v něm divokou pomstychtivost . . .
když konečně vyvedl sám sousedovi cos div
nějšího než únos... musil následovati tresť ..
utekl, trpěl a chtěl dotrpět raději, než zahanben
se vrátit.
Foltanův
Olga
Turek
Bělehrad
Timok
Balkán
13
article
Vytrvál. A pak ta doba tak strašné ub
hala, v mrazích na Šipce, v zástupech Skobe-
levových, v pískách stepi středoasijských, v Chivě
a Buchaře ..., bojoval všude, hledal smrt
vysýchal touhou. Už to nebylo to, co ho kdysi
táhlo do dáli. Představy byly střízlivější, náru-
živost vyčichla, cíl mizel před očima. »Tak
tedy, co dále«... namanula se mu často
otázka. Pomáhal spravovat kraje na hranicích
Afganistanu, ale myšlenky zaletaly domů, k samým
rovům. Otec mrtev, matka mrtva, sestra po
krátkém manželství také mrtva. Tak ho tedy
k dálné vlasti pojila jedině myšlenka na tu,
k niž vlastně teprv opravdovou jakous touhou
přilnul, když už byla ženou jiného. Dětské po-
hrávání, studentské milkování, potom ji svedl,
potom utekl, a když se dověděl, že se slal
ženou jiného, poprvé na něho, bohužel v dálné
mlze, dopadla záhada života. Co nyní? ...
Budu sloužit myšlence, zasvitlo mu. A zasvěti
te myšlence a sloužil velké, daleké věci jako
červík mezi stem millionů červů. Sloužil dobře
a nenacházel uspokojení; sloužil jindena
táhlo ho to neodolatelně tam, kde zažil dětství
Slýchal o zklamání, jehož se dočká na rodno
půdě po čtvrt věku, že bude plakat jako cizinec
na půdě, v níž tkvěly kdys kořeny všeho jeho
života. Věřil konečně ve zklámání a chtěl ho
mít už za sebou, chtěl se třeba zbýt všech snů
abý mohl žít, jako tam daleko jeho okolí žilo
bez egoismu, v poctivém zanícení pro povinnost
v milosrdí a odříkání. sviyd nab
Chiva
Buchara
Afghánistán
Skobe
14
article
Vlak dále zastavil, byly to Nezamyslice
Na nádraží poměrně značném lid domácí plíži
se kol zdí a cizota vířivě se roztahovala. v Od-
vykl tomu obrazu, té zpupnosti už tak dávno
tomu ovzduší, kde jedni nadouvají se jako tvo
rové vznešenější a mocnější, jiní pak s uslze
nými pohledy a zakrnělou vůlí plazí se po
rodné půdě. Od rána, co jel po půdě moravské
tisnil ho nekřesťanský ten obrázek. »Miluj blíž
ního svého...« začal několikráť šeotem, nedo
pověděl a načal jinou průpověď v pravdě kře
sťanskou: »Co nechceš, aby ti jiní ... « A zase
nedopověděl, neboť se právě pojezdný hnusnou
češtinou tak nelidsky rozkřikl na několik tuč
ných selek, které jako stádo husi tlačily sedo
vozu, že putovníku z dalekých krajů, obydle
ných divými kmeny lidskými, obrněly smysly
otřásl se jako v hrůze před nenadálou příšernou
smrti. Ale už ho vysvobodila myšlenka: zahle
děl se na pojezdného a viděl před sebou smečku
bašibozuků, jak v zimě r. 1878 hnali po silnie
od Staré Zagory k Drinopolu stáda polonahých
bulharských žen. S dvaceti kozáky vrhl se
tehdy na sběř asi padesáti divých s takovou
zuřivostí, že se rozlítli, jakoby smršť je roz
metla. Byli to nejsurovější lidé, které kdy viděl
oTaké do vozu, v němž seděl cizinec, vstou-
pily dvě ženské, po městsku oděné, starší,
statná žena, as čtýřicetiletá, mladší, něco pres
dvacet. Těžce se dopracovaly do chodbičky a
vstoupily konečně do oddělení, v němž eizinec
přijel. Usadily se u okna, na místě, kde dříve
seděl cizinec. Když vlak se hnul a cízinee
vstoupil, vyjeveně na něho popatřily. Cizinee
viděl v tom následek ustrašení z křiku a s po-
hledem do dálného neurčita se posadil. Ale
přece se podíval; zdálo se mu, že ve výrnzu
tváře starší ženy poznává kus rodného kraje
Ženské začaly šepotat a dotýkat se prsty.
Nezamyslice
Oda
Stará Zagora
Drinopol
15
article
»Tož kam,« spustil na ně z nenadání ei-
zinec v beranici. Lekly se obě; starší byla sku-
tečně překvapena, mladší lekla se, jako se le-
kají z pravidla děvčata, jimž se nedostalo žád-
ného vedení; leknou se, aby si ušetřily, ku
řeči a hovor aby byl započat. Starší chtěla, aby
mladší ukázala, že umí mluvit, mladší žádala
očima, aby starší hovor načala, jak se sluš
a patří.
»A, my daleko nemáme,« rozhodla se starš
žena k řeči, »my pojedeme kousek. Ale oni
oni toho užili, pravda ?«.
t Cizinec neodpovídal, neviděl. Zrak jeho z
díval se dovnitř. Naslouchal celou duší těm zvu
kum, zviastnímu tomu přizvuku a tenkemu
měkkému hlasu statečné ženy, rozložité a sva
lovité. I v hlasu i v pohybu mluvilo k němu
cos známého, cos dlouho tajeného,
Poněvadž dlouho neodpovídal, napadlo že
nám, že snad už je v koncích s češtinou
tedoblne
A starší hned se ptala.
»Rozumíte moravsky ?e
»Da, da,« odpovidal cizinec, zabrán ješt
úplně do sebe. Stále naslouchal zvukům jej
Dsdi
mluvy. ve o
»Tady Olga,« pokračovala starší, ale ne-
mohla hned domluvit, poněvadž cizinec prudc
sebou trhl a pronikavě zahleděl se do děvčete.
J»Tady Olga,« končila starší, »umí trochu
polsky. Měla kamarádku, která byla dlouho
v Polsku.«
»Olga?« tázal se cizinec a ukázal prstem
na děvče.
»Olga se jmenuje, po mně, « odvětil
»Po vás,« pronesl cizinec dulým, vyschlým
jakýms hlasem a vytřeštil zrak, jakoby vidě
příšerné zjevení.
Olga
Polsko
16
article
»Olga, Olga,« zašeptal, odhodil beranici
oběma rukama uchopil se za hlavu a s hrůzou
pohlížel na obě ženské. Tisíe mil ujél proko
aby se hned první den setkal ve vlasti se stra
šidly! Hladil si trochu čelo a spánky, potomsi
zakryl oči a upokojil se trochu. Pojednou se
vzpřímil, nasadil si beranici a hlasem, jakoby
velel svému pluku kozáků, tázal se:
»Vy se tedy jmenujete Olga a — — jste
rozená Foltanova z Kalenovic, co?« hov
Nyní se podivila starší žena, zarděla se po
hnutím a přisvědčila pevným hlasem.
a »Ano, Olga, rozená Foltanova «oba ne s
Cizinci přešla hrůza před strašidly. Za t
se mu dech zkrátil a srdce rozběhlo v prudkém
tlukotu. Ale v tom už také starší ženě probleskl
paprsek světla. Sáhla bez váhání po beranici
sejmula ji cizinei s hlavy a zahleděla se mu
do očí.
o ss
Olga
Foltanův
17
article
»Vy jste ... Emil Kravař,« pronesla po
chvíli, posadila mu beranici na hlavu a přikr-
čila se do koutku. Se sklopenou hlaxou hleděla
oknem do polí. Za nedlouho však klidně obrá-
tila se, ku dceři a pověděla ji zcela po přá-
telsku:
»Víš, Olga, jak jsem ti vyprávěla, že otee
tvůj je moje druháláska? Tady tento pán, to
byla moje první láska. Když si mne měl vzit
utekl do Srbaka, potom do Turecka a potom
ještě někam dál mezi pohany. .. Proto mám
tvého otce tak ráda, že si mne vzal v největším
mém opuštění Ani slovem se nikdy nezmí
nil, a od té chvíle, co prvé dítě umřelo (př
tom vrazila cizínei pěsti do prsou) ani pohle
dem nedal na jevo, že byho fo mrželo, že ne-
jsem jeho první láska. Ostatně . .. z Kale-
novic jsme se odstěhovali . . .«
»Poslouchejte,« obrátila se přímo k cizinci
»jedete do Kalenovic?« ee
Cizinec zakroutil hlavou.
»To máte pravdu,« přisvědčila. »Však už
vás tam beztoho nikdo nezná. . . A co byste
tam dělal ? Rodiče už vykopali, sestru také .
ani hrob tam tedy nemáte, kam zajit se pomo-
dlit... a toulat se, kudy jsme se spolu toulá-
vali... to by vás bůh musil trestat.., . udělat
starší.
z vás strašidlo suché, zluté, za živa . . . l«
Emil Kravaře
Olga
Turecko
Kala
Kalenovice
18
article
Vlak zastavil, pojezdný pronikavým hlasen
křičel »Višar«. Ženské vyskočily. Starší obrá-
tila se ještě k oněmělému cizinci.
»Kam teda pojedete?« otázala se důrazně
»Do Paříže, na výstavu,« odpověděl muž
v beranici suše.
»No... Pánbůh vás doprovázej,« volale
starší Olga a běžela z vagonu.
Cizinec se zvolna naklonil, aby viděl, jest
se ženské obrátí. Starší držela druhou pevně z
ruku a rychle spěchala z nádraží. Když se vlal
hnul, viděl cizinec obě ženské uhánět hlubokým
úvozem k městu...
Ignát Hoři ca.
Olga
Ignát
Paříž
19
article
Domácí šotek.
Napsal Josef Růžička.
Domácí šotek.
Napsal Josef Růžička.
Škoda, že nepřišel nikdy do naší vesnic
malíř. V pantátovi Košinovic byl by našel
gurku, k portretování nad jiné vděčnou. Je
dnou-li se člověk s ním setkal, nevymizel mu
napofom dlouho a dlouho z paměti. Říkám vám
vesnická postavička, jakoby ji ze žurnálu v
střihl. Na oholené, dobrácké tváři seděl věčný
úsměv, v ústoch, zavějena na dásni, houpsl
se kráfká dřevěnka, koženky, ačkoli vyšly ji
z módy, nosil na desátý rok, a hlavu předo roz
mary přírody chránila vypelichaná beranice p
všechna čtyři roční počají.
Pantáta byl dobrák od kosti, pravda, al
zlí jazykové ve vsi přisuzovali mu také jiné.
méně ušlechtilé vlastnosti. V neděli a ve svátek
chodil pravidelně do kostela, ale byl při tom
lakomým držgrešličkou, o božím těle a o vzkří
šení nosíval »nebesa«, ale žebráku se nikdy
nepředal.A na jeho příslovečnou pověrčivos
hřešili sousedé často lečjakým čtveráctvím, a to
vždy s výsledkem, neboť v tomto ohledu neby
Košina k vyléčení. Pokládalť to za bystrozrak
spatřovati ve všem, co se kolem něho dálo
mocnou ruku domácího bůžka, ctěného našim
předky již v dobách pohanských.-
Bylo po žních a mlátilo se. Také u Ko
šinů jednotvárné hučení a drkotání žento uru
ozývalo se již po několik dní. Dodělána jedna
strana ve slodole a výsledkem práce byla vy-
soká hromada zrnatého ječmene. Žid Nathan
vymetal statky jako posedlý a kupoval o všechn
»Phantatinku, dnes budeme moudře hovo
řit,« pravil Košinovi s mžouravým úsměvem
pošilhávaje na haldu krásného obilí. »Vás ječ
men bych mohl photřebovat«.
Růžička
Košinův
Košina
Žid
Nathan
20
article
Pantáta, vycitivo zálusk Nathanův na svou
úrodu, počínal si zdrželivě a rozvažoval. Me
v úmyslu prodat, ale šlo mu o to stržiti eo
nejvíce, aby se mohl pochlubit sousedům, že
dostal o čtvrtku na metrickém více než ten
neb onen. Nespěchal tedy a měl velkou rados
z nedočkavosti Nathanovy
»Phantatinku, osma čívrt,« hartusil žid n
rtvolliie
»I to raději počkám,« odbýval ho tento
»Pšidám deset.-
»To je málo !«
»Phantáta se dnes špatně vyspal a n
ubohém Nathanovi si chce schladit žáhu,« po
kračoval židák.
»No thak, než si to rozmyslím !«
» Jen si to dobře rozmyslete, Nathane
přidejte, než prodám jinému.«
»A což kdybých dhal ještě pět?
»Ani pomyšlení!«
»Aj váj, aj váj, phantáta myslí, že jso
to brillianty, a on je to jen obyčejný, zažloutlý
ječmen.«
»Třeba zažloutlý, ale nedám.«
»Thak dám osm a půl, abyste věděl, že
mi na vás záleží. Na mou dhuši, phantáto, že
mě to stojí vlastní khůži !«
To byla cena, jež zdála se Košinovi ob
stojnou a proto prodej uzavřel.
Ječmen se zvážil v přítomnosti obou, n
sypal opět na hromadu a přešel do židova
vlastnictví. Bylo ho celkem jedenadevadesát
metráků. Když bylo vše hotovo, vzal žid lopatu
a udělal si na hromadě nějaké znamení.
»A nebojíte se, Nathane,« tázal se Košina
»že se vám hromada přes noc ztenčí?«
»I nebojím, phantatinku, u vás jako
mne,« dodal sebevědomě.
Nathanův
Phantatinka
Nathan
Košina
Ječmen
21
article
Rozešli se, pantáta uzamkl vrata u stodoly
klíč pověsil v sednici na obvyklé místo a p
večeři odešel do hospody.
»Tak jak,« ptali se přítomní sousedé
»prodal's ?
»Prodal,« zněla vítězoslavná odpověd.
»A zač?« dolehal naň basovým hlasen
soused Hrazdila.
»To víš, že za víc než ty,« vysmívavě
odvětil Košina.
»Pochybuji !«
»Kolik tedy ?
»Osm a čtvrt.e
»Nu vidíš, a já osm a půl.«
»Máš z pekla štěstí !«
»Milý brachu, se židem musí člověk
umět !«
»Inu, máš protekci u israele.«
»Poslouchej«, vyzvídal Košina důvěrně ne
Hrazdilovi, »nevšíml jsi si ještě toho žida,eo
to dělá za znamení na hromadě ?«
Hrazdila se toho hned uchytil a už ku
válečný plán proti Košinovi.
»A to ty nevíš? Je to zvláštní tajemn
a mocné znamení !«
»Je-li možná!«
»Zajistě, a má velký účinek.«
»To se podívejme«, ulevoval svému pře
kvapení Košina.
»Tím znamením žid hromadu očaroval.
»Jdi, jdi, to je k neuvěření. A proč b
ji očaroval ?«
»Aby ječmene přibylo.«
»A přibude ho opravdu?
»Můžeš se přesvědčit.«
Košina zakončil rozhovor a vmísil se mezi
ostatní. Neměl však nikde stání a myslel jen
na to, jak se hromada zvětšuje a ječmen
tajemným způsobem přibývá. Prapodivná hi
storie ! V mysli vířily mu najednou steré bá-
chorky o kouzlech a čárách, kleré jako chlapee
Hrazdil
Košina
Máša
23
article
doma slýchával. »Hm, hm, nadarmo to znamen
24
article
žid nedělá« byl závěrek, ku kterému dospěl po
chvíli vzrušeného rozjímání.e s9oa
Pantáta měl po dnešku velmi nepokojnou
noc. Ošklivé sny ho pronásledovaly. Tak zdálo
se mu již k ránu, že je pávem a že si vykra-
čuje po střeše svého statku a chlubně se vzhlíží
v dlouhém a nádherném peři, lesknoucím se
sterými duhovými barvami v jasu paprsků slu-
nečních. Přicházela čeleď, jeden po druhéma
každý vytrhl mu po péru. Přišla i hospodyněa
nastojte — učinila totéž jako ostatní, Konečně
přiběhl vlastní syn a vytrhl nemilosrdně poslední
péro ze skvostného chvostu, takže pantáta neměl
více, čím by přikryl nahotu ohyzdných nohou.
A tam dole pod střechou číhal. Nathan, sbíra
péro za pérem a když zmocnil se posledního,
dal se do posupného smíchu, až se pantáta celý
zachvěl a probudil.
Podivno, zaslechl skutečně smích Natha-
nův, který přijel tak časně pro zakoupené obili
a rozmlouval se synkem hospodářovým na
zápraží.
ollu
Rychle se oblekl, vzal klič od stodoly
šli pro obilí., Pantátovi hrálo to ve všech žil-
kách, neboť byl posledními událostmi pobouřen
a znepokojen. Hledal nějakou záminku, které by
použil, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit
obilí převážit. Za to Nathan byl růžové rozpo
ložen a jen jen zářil. Řečí měl a jako vody a nie
neušlo jeho kousavému, někdy až dotěrnému
vtipkování.
Nathan
nův
25
article
»Nu, phantatínku,« pravil, když přistoupil
k ječmenu, »nepřidal mi nikdo na mou hro
madu ?«
Košina použil těchto slov a hned zaháji
akci pro svůj plán. imšéív težsne-
»Nesmějte se, Nathane,« pravil vážně, vvi
děl jsem skutečně cos podezřelého, když jsem
se včera z hospody domů navracel.«a lveb
Dořeknuv to, byl překvapen dojmem, jej
toto krátké sdělení na všechny přítomné l uči
nilo. Žid hryzl se do pysků, pod čeledinem
třásly se nohy a syn zahleděl se do země, ne
moha pohlednouti otei do očí.
Prvý vzpamatoval se Nathan a pokračov
klidně v rozhovoru: oei ,čšlvala« ine
»Ale já nevěřím, phantatinek pil na radost
že thak dobře prodal a pak se mů dělal,
mžitky před očimai« obodvien noei
bor»O, nikoliv, Nathane,“ odvětil Košina s dů
razem, »pil jsem méně než obyčejně. Pokudje
obili pod mou střechou, jsem také já zodpověd-
ným. Nechci, abys později přišel s nějakou
stížností, že stalo se to tak neb onak. Záleží
mi na tom, abys dostal poctivě své jako já,
z zvranppe
proto ječmen převážíme.«
u s Kdyby byl Nathana had uštknul, nevyskoči
by více než při těchto slovech Košinových. Ale
nezpomohlo vytáčení ani vymlouvání, že nemá
pokdy a že s vážením nemůže se zdržovat.
Košina
Nathan
Žid
Pokudje
Nathan had
Košinův
26
article
Košina byl velmi rád, že našel jakous takous
záminku k ukojení zvědavosti a proto stál hou-
ževnatě na svém. anobsve
Váženo tedy poznovu a pantáta dával na
všechno bedlivý pozor. Bylo naváženo již pěta
osmdesát, ale zbývající hromada zdála se Ko-
šinovi přiliš velikou na nepatrný zbytek . . . Již
již byl utvrzován ve své domněnce, že ječmen
skulečně přibylo.5 Zvědavost jeho stoupala z
každým nově odváženým množstvím. Devadesát
metráků — a ještě hromada, čítající nejméne
šest nebo sedm. a ám zbavěno
»U všech čertů« — bručel si Košina,je
muž vyvstával studený pot na čele a dechs
zatajoval — »na mou věru, ječmene tajemným
způsobem přes noc přibylo ...« e5 no
Ale kdyby si byl pantáta všíml žida, sy
náčka a chasníka, byl by zpozoroval na jejich
tvářích ještě větší překvapení, než jaké jevil
se u něho... Žid byl vztekem zsinalý, cehas-
ník třásl se jako osyka a Frantik v smrtelných
úzkostech čekal běhu věcí přištích.
»Dělej, dělej,« zahřměl nedočkavý Košina
na chasníka, jemuž paže nadobro službu vypo
vídaly.
Ale chasník nebyl již sebe mocen, lopata
vypadla mu z ruky, padl před hospodářem na
kolena a zaůpěl prosebným hlasem
»Pantatínku, pro všechno na světě, od
pusťte mi to, já to víckrát neudělám!«
»A co, co,« tázal se rychle Košina, ne
chápaje dobře význam pronesených slov.
»Panímáma nakázala,« vyznával se kajícnlk
»abychom pro ni schovali 5 metráků, a mlad-
pán si poručil dva. Schovali jsme je tedy poc
slámu a já je v noci na hromadu nasypal !« ..
Tableau ! .. . Teď se teprve Košinovi roz
břesklo . . . Ječmene skutečně přes noe o sedm
metráků přibylo, ale nikoli kouzlem a čarováním
nýbrž podloudným sice, ale vysvětlitelným způ
sobem . .
Košina
ko
Žid
e 5 no
27
article
Ze života uherských Slováků
Ze života uherských Slováků
Píše prot. Benjamín Ko š ut.
Nemoci léčiti pokouší se lid slováck
v první řadě prostředky domácími a léčivým
bylinami, které ženy pilně sbírají a léky z nic
připravují. Nepomohou-li léčivé byliny, povolá
se baba čarodějná, která nemoc zařikává. O
tom, zda nemocný takovým zaříkáváním zdrav
nabude, nedávají nám data statistická odpovědi
věrohodné. Podaří-li se však přece babě zařiká-
ním nemoc z těla vyhnati, přibude jí velice n
vážnosti, ba v očích vesničanů stojí daleko výše
než nejdovednější lékař.
Kromě zařikání i jiných prostředků uží
vají proti nemocem. V některých případech
onemocnění kladou churavému pod postel se-
kyru ostřím nahoru obrácenou neb vloží mu
pod podušku modlitby, jindy zase radí nemoc-
nému, aby oblékl si košili z levé strany nebo
slévají mu nad hlavou olovo; když však přes
to vše neuprosná nemoc dále zuří, tu konečně
za dobré uznají zkušeného lékaře povolati.
Slováci mnoho pověr sdědili od předků
svých tradicí, ba na mnohých mistech ještě
dnes zabývají se čarováním a věři v kouzla.
Že posud slovácký lid pověrám věří a dle
nich svá jednání zpravuje, o tom stůjtež zde
tyto příklady:
Slovák
Píš
ko
28
article
Hospodyně nikdy neprodá mléka po západu
slunce, neboť by tím uškodila krávě. Když divka
na jaře spatří první vlášťovku, honem běží
k potoku a umyje se, aby po celý rok byla tak
čiperná jako vlašťovka. Které děvče jídává se
sböračkou, bude mnoho bito od své tchýně.
Když v letě chasník poprvé z pole vrací se
domů, polije ho hospodyně studenou vodou,
aby na poli neusnul. Když dítě těžce učí se
mluviti, třeba odnésti je na květnou neděli do
chrámu, když kantor zpívá pašije. V pátek
nemá se slepice na vejce nasaditi; nejlépe jest
učiniti tak v neděli, když lidé jdou z kosťela
neboť v tom případě tolik kuřátek se vylíhne,
kolik lidu jde z chrámu. Když vedou krávu
na trh, uhodí ji hospodyně třikrát prutem přes
hřbet na znamení, že ji více nechce. Dobytek
nemá se koštělem tlouci, poněvadž je potom
hubený.Tele třeba při úplňku odstaviti, aby
bylo tučné. Chtějíli novomanželé chlapce, necht
si položí do lůžka topůrko od sekyrg, chtějí-l
holku, ať vloži tam sekyru. Na prahu domu
nově vystavěného jest radno slepici krk usek-
nouti, abý v novém domě během roku nikdo
neumřel. Vzteklému psu nejlépe vyhnouti se na
levou stranu, poněvadž takový pes prý na levé
oko nevidí. Kdo v pondělí potká na ulici ci-
kána, ať ho zatáhne za kabát, pak bude celý
týden šťastný. Najlépe rošte miák, seje-li se na
zelený čtvrtek, .a ou, žmánzan ní abol
Tela
29
article
Nasta a sta různých pověrečných bácho-
rek žije mezi lidem, jichž vypravováním baví
se nejen v čas odpočinku, ale nezřídka i př
práci. Hrdiny takových báchorek jsou: čaro-
dějnice na kostatech, »karáskové«, duchově to
určení ku hlídání pokladů uschovaných pod
hradními zdmi neb jinde, různé nadpozemské
bytosti velikosti palce, které mají schopnost
dle potřeby bráti na se různé lidské neb zvi
řecí podoby, báječně silní černokněžníci, ktel
kdysi vychodivše 12 škol, do třinácté dali s
zapsati dáblovi, a jiné mythologické postavy.
K duším zemřelých chovají Slováci ob-
zvlástní úctu, považují je za mocné duchy, kter
zasahují do osuda lidských a často lidem se
zjevují. Na mnohých místech domnívají se, že
mrtvý tretí den po pohřbu ještě jednou navštivl
staré své obydlí a členy své rodiny. V někte-
rých krajinách je zvykem, že s rakyl, v níž
mrtvolu ze světnice vynášejí, třikrát na práh
dveří usednou, aby mrtvý domů nechodil.
Slovák
30
article
Kolem lůžka umírajícího shromáždí se při-
buzenstvo, dobří přátelé a sousedi; pokleknou
a tiše se pomodlí. Nejstarší ženský člen rodiny
rozže svěcenou svíci a tu tak drží nad lůžkem,
aby se dotýkala rukou umlrajíelho. Když ne-
mocný dotrpěl, obléknou ho do svátečního oděvu,
do složených rukou jeho vloží růženec, muží na
hlavu dají čepici, dívce rozčešou vlas a hlayu
okrášlí véncem. Vesničané navštěvují mrtvého,
každý z nich odřiká krátkou modlitbu a udělá
nebožtíku na čele kříž. Máli mrtvý jedno oko
otevřené, znamená to, že během roku ještě
někdo v domě umře: pročež na některých mí-
slech. k
koho si nevyhlédl. V některých vesnicíchje
zvykem klásti mrtvému do rakve neb kapsy
peníze, aby mohl si na onom světě svičku kou-
piti, jinak by musil si své vlastní prsty roz-
svítiti.
Výkreslil jsem v hlavních rysech horský
tid slovácký, jenž v hornaté, neúrodné otčině
své bldně zápasí se životem. Ale přes to vše
svou vlast miluje nade vše a špatně by po-
chodil ten, kdo by chtěl ho oloupiti o nejdražší
věc na světě — o milovanou otčinu. Staré
i nové dějiny tisícileté vlasti národa slováckého
zaznamenávají celou řadu skvělých příkladůo
vřelé jejich lásce svě k vlasti, když stavěli se
s mečem v ruce na obranu své otčiny nepřá-
teli ohrožené. Jejich snášelivost, s jakou cho-
vají se vůči svým cizojazyčným sousedům
pánům, nemá příkladu sobě rovného a věru za-
sluhovali by si bodří naši bratří, aby neblabé
přirodní poměry a hořkosti hmotného jejich ži-
vota v jiných stránkách hojně jim oslazeny byly.
31
article
Sníh.
Sníh.
Z pohádek pro zamilované, jež napsal Catulle
Menděs. Přel. Mina S uko va.
Byla jedinou dcerou nejmocnějšího krále
v Asii. Myslíte si zajistě, že jí nescházelo nie.
čeho ke šlěstí takové mladé princezny potřebí.
Obývala palác z růžového nefritu, jímž proni-
kaly sluneční paprsky; přecházela-li unylá
otrokyněmi podporovaná z jedné komnaty do
druhé, krásné, bosé její nožky bořily se v hebké
koberce; po celé dni neviditelné sbory hudeb-
níků bavily ji hudbou, která byla by dovedla
opojiti i sluch sebe vytříbenější. Rozumí se, že
v klenotnicích, vyrobených z jedíného kusu
onyxu, měla spousty diamantů, rubínů a safírů.
Catullus Menděs
Asie
32
article
o jakých sní nejšílenější touha marnivé krásky;
celé město bylo by se mohlo vydlážditi tím
bohatstvím drahých kamenů. Šat její byl tomu
přiměřen; upotřebeno naň mušelinu serinagur-
ského, hebkých, vlněných látek kašmírských,
jemného hedvábí perského. Ale nade vše t
dovedly obveseliti mysl princezninu čarovné za-
hrady kolem jejího paláce rozložené. Tamn
jediná kapka deště nespadla s věčné modréh
nebe tam nejvzácnějši květiny rozkvětaly, nád-
herné a bujné, plné šťávy, tonoucí v záři slunce,
že až skláněly své kalichy opojeny vůní, jež
z nich samých vanula; tam divá zvěř lesů
roklí, lvové, tygři a pardálové byli jako úlisné
kočky, které mňoukají radostně pod rukou, jež
je hladí (pojednou viděl's mezi kaktusovými
keři jemně se natřásati hřívu a usmívati se
ohromné tlamy). A na ty široce rozevřené květy.
na ta sem tam pobíhající nebo v teplém mechu
a travách si hovící zvířata vrhalo slunce v bá-
ječném přepychu svůj planoucí jas; vše třpy-
tilo se zlatem, listí, kalichy květin, oblázky na
cestičkách i vlnivá čára vzdáleného obzoru.
Leč princezna nejevila pražádného uspo-
kojení nad veškerou tou nádherou; co chviliji
překvapili pohříženu v pochmurné snění; bylo
zřejmo, že se nudí, blednoucí, podobná červené
růži, jež zvolna se mění v růži bílou. Obecně
soudilo se, že má tajné jakési přání, nějaké
smutné tajemství. Leč jaké přání? Jaký žal,