1
masthead
30. srpna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 239. —
3
article
Dusná chvíle.
Dusná chvíle.
(Pouhý úryvek.)
Pan Martin Vladyka stál za pultem svéh
krámu, opásán po starém zvyku šedivou souken-
nou zástěrou. Snad žádný již principál v Praze
a dávno nenosil takové zástěry, ba, již ani mlá-
denci se jí nepásali — byla odbyta, vyhoštěna
odevšad, jako přiznak někdejšího starého otro-
etví. Snad jen tu a tam některý učedník ješte
byl do ní zabalen, až po paždí, že mu z ní vy
čnívala jen hlava, a přeska ho tlačila vysoko na
zádech, hned někde pod limcem bundy-
Ale pan Vladyka zůstávul věren starým
zvykům a byl povně odhodlán setrvati až do
smrti ve všem a se vším, jak byl započal.
Stál v krámě skoro sám. Neboť jeho starou
družku, paní Amálii Vladykovou, nebylo ani sly-
šet, ani číti. Seděla ve staré, zavřené stolici
aby odnikud netáhlo, v koutě blíže dveří,
pletla cosi. Jen chvílemi se dívala po očku na
Sám stál za pulem. Nebylo tu ani učně
ani pomocníka. S učněm již se nechtěl zlobit.
byl na to stár, a pomocníka — — ne, do smrii
již nechce taky pomocníka. Odešel mu před
měsícem pomocník, Vojtěch Valenta — odeše
mu, když si ho byl pan Vladyka nejlépo „zapra
coval“ a když se oddával naději, že má na ně-
jakých pár let pokoj.
Toto! Rok byl u něho, a pojednou dal vý
pověď a přes všechno zdržování šel. A nikde
nevěděl, proč vlastně šel.
Vladyka
Vladykův
Valent
Praha
4
article
Totiž, nikdo! Snad by něco byl mohl vědět
sám pan Vladyka, ale bůh ví, snad již byl tak
roztržit, nebo stár, nebo lhostejný, že na to ani
nepomyslil. Vlastně dávno zapomněl. Na jistý
večer, když vrátiv se z nějaké nutné vycházky
obchodní, zastal v krámě dceru svou Apolenku.
která, jak obyčejně, byla přišla pro potřeby do
domácnosti na ráno. Apolenka se smála a par
Vladyka všiml si, že taky Vojtěch Valenta se
směje, ale tak nějak docela jinak, než se smáva
na všední ženské odběratelky.
Pan Vladyka svraštil obočí, slova nepro
mluvil, ale potom, když Apolenka všecka nějal
zaražená příchodem olcovým zmizela s kornouty
kávy a cukru v průjezdě, pronesl principá
k Vojtěchovi jaksi nevrle:
„Vojtěše, nežertujou mně s dcerou — n
mám to rád!“
Vojtéch se zapálil, zajikl se. Toto napome
nuti nesmírně ho pokořilo. Vždyť on nežertoval
Co mluvil k Apolence, šlo mu z hloubi srdce —
a tu jej otec Apolenčin tak odstaví.
Neodpověděl slova. Ale za šest neděl po
tom večeru dal pojednou principálovi výpověd
A nikdo z něhe nedostal, proč vlastně odchází
Ale teď to vyšlo na jevo. Včera, předvčíren
ul jvel
nebo kdy.
Naproli, právě naproti krámu páně Vlady
kovu, vystavěli nový dům, v tom domě by
krám jako klícka, čistý, vysoký, světlý, a ter
krám najnl — Vojtěch Valenta!
Vladyka
bůh
Apolenka
Valent
Vojtěch
Vojté
Apolenčin
Vlad
5
article
Pan Vladyka stál za pultem, díval se n
odvratně přes ulici, k novému domu, do novéh
krámu, do něhož přinášeli regály a pulty a vše
chno zařízení kupecké, a paní Vladykové zdálo
se, že slyší chvílemi nějaké zaskřípění.
A to skutečně skřípěl časem pan Vladyka.
jemuž hořklo v ústech při pomyšlení, že se mu
vlastní pomoeník usadí přímo na krk a bude
mu konkurovati.
Ať by byl přišel kdokoli, at by začal jak
koli, ať by starého Vladyku třeba v prachu roz-
šlapal, jen kdyby to byl cizí člověk a ne vlastn
pomoeník! — Vlastní pomocník, který za ten
rok seznal všechna tajemství jeho závodu, jeho
dodavatele, jeho prameny, jeho odběratele drob
né i vělší zákazníky
Vždyt mu nikdy neublížil, Vojtěchovi, on
pan Vladyka. Choval se k němu zcela přátelsky
Na ten večer, na svá slova pan Vladyke
dávno zapomněl.
Panička jen chvílemi se odvážila pozdvi
hnouti oči, aby pozorovala manžela, ale vždy
zas je sklopila. Stále tam hledí přes ulici, a pa
nička ví, co v něm hárá. A není, není žádné po-
moci! A časem připadlo paničce takové hrozno
pomyšlení. Že by snad manžel mohl mít ze
všeho toho smrt. A při takovém pomyšlení se
v ni vždy až krev zastavila. V jedné chvíli roz
razilo ji takové horko, že cítila, klerak to již
ve své stolici nevydrží, ani v krámě. Ven musl.
aspoň na chvíli, na vzdueh; vyjde nahoru, de
bylu, odpočine trochu, vydechne.
Zdvihla se, tak opatrně, aby ani nezašrarvo
tila, a přemáhajíc mdlobu svou řekla tiše:
„Mužíčku, nepotřebuješ mne? — mohu n
chvíli nahoru?
„Jdi; nepotřebuji; vždyť vidíš, že je krán
prázdný.“
„Musím nalioru, starouši, a taiky abych
něco k večeři zehystala.“
Vladyka
Vojtěch
Vladyke
byla
Mužíček
7
article
Pan Vladyka neodpčvídaste osar e
„Co bys tak, starouši, řekni, co bys ta
rád k večeři?“
Pan Vladyka vytrvale hleděi přes ulici
hned neodpovídal. Ale pak zachroptěl
„Pro mne nie nemusíš chystat. Nemám n
jídlo ani pomyšlení. —
„Ale starouši,“ řekla úzkostlivě paní, „já
vím, leď že nemáš; ale do večera je daleko
musiš jíst — prosím tě — —
Potlačovaný pláč jí zadrhoval hrdlo.
Dívala se plna litosti na muže, věděla, co
jej hněte, chápala to vše, ale nebylo pomoci.
Aspoň ona tu nevěděla pomoci.
„Jdi, Málko, opatři si své, mne nech.
Budu-li mít hlad, mám zde dost co jíst. Však
teď beztoho pomalu abych jedl sám, co mám na
prodej — lidé budou kupovati tam naproti, u no
vého. — Nové táhne — a my tu pomalu bu-
deme moci zavřit. ..
Panička ještě se chtěla pokusit, aby chotě
utěšila, uchlácholila, ale jak hleděl teď, se rty
zaťatými, až splývaly, viděla, že jest vše marno-
Když takto hleděl, nebyl ničemu přístupen
Znala ho dobře paní Amálka. Jen se chopila jeho
pravice, stiskla ji vroucně, upřímně, a cílila pr
tom, jak se mu ruka chvěje.
A potom nejistými kroky vyšla z krámu.
Jen tak maně pohlédla ulicí vzhůru, zcela
bezděčně; snad aby rozplašila neveselé myšlen-
ky, aby přišla na jiné. A tu se ji zdálo, že tam
na rohu pojednou se rozskočili dva lidlé, jako
Vladyka
Málko
Amálka
8
article
dva vyplašení vrabci, a ve mžiku zmizeli oba
za rohem.
Paní Amálie zamnula dlaní v očich. Nebo
tomu přece nemohla uvěřiti, že mladý ten muž
za rohem zmizevší byl pan Vojtěch; a jestliže
to byl i Vojtěch Valenta, pak za živý svět ne-
mohla dopustiti, že mladá ženština, která tak
plaše uskočila, když ona z krámu vyšla, že by
to byla její vlastní dcera Apolenkal
A jestliže to byl i Vojtěch Valenta i jeji
dcera Apolenka — panička si opakovala: jestliže
to byli oni, pak nedopouštěj Pánbůh, abyje
tak byl shlédl muž, otec Martin Vladyka.
Ale ne, Apolenka se nemůže zapomenout
nad matkou, nad otcem — to nebyla Apolenka
ta je jistě doma, nahoře. — —
Ale když se paní Amálie vyšárala nahor
do patra a vstoupila do bytu, našla světnice
prázdné. Apolenka doma nebyla — —
Paní Amálie se pokřiževala a sepjala ruce.
Jestliže starouš něco na světě nesmí zvědět
pak nesmí zvěděti, co jeho choť byla spa-
no olh
Ypsílon.
třila. — —
iozlen
hne
Amálie
Vojtěch
Valent
Apolenka
Vladyka
Apolenka
9
article
Vzpomínky tetičky Filomeny.
Vzpomínky tetičky Filomeny.
Napsal Václav J i s k ra
Tota Filomena vážila právě jeden metrický
cent. Ačkoliv tato váha vzbuzuje v mysli člo-
věka oprávněnou představu pořádného kousko
hmoty, musím ihned dodati, že byla zcela har-
monicky vyvážena subtilností tetiččina cítění
nazírání, a vůbec všeho, čím je člověk obdařen
a vybaven kromě těla. Její vnímavost byla ob-
divuhodná a žensky podrobně uchovávala ve
své paměti každou maličkost. Proto mi připadala
teta Filomena vůbce jako hiistorieké (ovšem
místní) skladiště druliéhc půlstoletí minulého
věku.
Proč jsem jí říkal i já „totičko“, nevím
nebylť ani její stln v přibuzenském svazku s
mnou. Ale pamatují se na ni jako hoch, nebo
ještě lépe, nepamatuji se vůbec, kdy jsems
s ní příbuzenství začal a to k odůvodnění te
tičkování stačiž.
Tedy teta Filomena byla velmi tlustá. S po-
čátku jsem jejímu zevnějšku nevěnoval pozor
nosti žádné, ale když jsem se pohroužil do m
diánských a černošských knih, všiml jsem si
že připomíná nějakého míšeného pohlavára. Ten
to objev mi ji učinil zajímavou a pamatují se
že jsem se počal píditi po jejím rodokmonu
abych přišel příčině pohlavárského rázu na sto
pu. A toto pídění mi vyneslo její přizeň a ob
zvláštní sdílnost, kreréžlo děkuji tyto vzpominky
Chci je podávati tak, jak jsem jich nabyl.
Filomena
Ted
10
article
„Za jakých okolností jsi přišla, teto Filo
meno, na svět?“ ptal jsem se, čině počátek v
svém pádění,
„A to byly zlé okolnosti,“ řekla teta Filo
mena. „Prišla jsem o dva měsíce dříve, než
jsem měla. To byla velká výtržnost tenkrát:
u nás křtili tak, jak padlo narození podle kalen
dáře, i vím, že říkávala matka, jak čekali, že
padnu na Rosu pannu, a já padla na Filomenu
vdovu. Byli tuze neradi tenkráte. Byla neděle
paní bába byla na výletě, posílali honem za ni
ale ona ne a ne s nimi jíti; bylo horko, troch
se asi napila a tak vyváděla. Konečně ji dostal
na vůz, ale myslím, že ji tam raději měli ne-
chati, co pak s napilou bábou. Také proto byla
maminka nerada,“ přeskočila teta na podrob-
nost, „že už měla na šosti slintáčeích vyšité
a někde i Rosinka a musila všechno párat a pře-
šívat na F. a Fílinku. Na jednom povijanu ještě
nechali R, snad to zapomněli vypárati . ! . A tedy.
abych to dopovídala s tou bábou; když ji při-
vezli, tak si lehla na pohovku a spala. Přišl
jsem na svět bez ní, ale zaplatili jí stejně, aby
nepomluvila. Bylo to tenkráte v mědě u nás
v městečku, že si všecky paničky braly tuhle
bábu, patřilo to k noblese. A protože všude při
šla a vždycky povídala všechno s podrobnostmi,
jak, co, kde u těch a u těch a u těch, proto
se s ní a k vůli ní velmi mnoho vyvádělo.
Do smrti si maminka stěžovala, že místo
aby jí pomáhali, odnášeli bábu s pohovkou, aby
ji maminka křikem nezbudila. Já sice myslím
že tatínek nechtěl, aby mamince chrápala, alo
maminka si nedala vymluviti, že brali zřetel na
bábu, ne na ni.
Byla jsem už sedm hodin na švětě, když
mne bába uzřela.
Fila
11
article
„Ale ale, proč pak jste na mne nečekali?
pronesla káravě, berouc mne se závažným tr
řením na ruce.
„Paní bába spinkala, nechtěli jsme ji bu
dit,“ řekla maminka, líbezně se usmívajíc.
Paní bába byla liška. Vodla svoji dále, jako
by neslyšela.
„A co té slečince napadlo přijít o dva mě
síce dříve? Čekáme Rozinku, ona přijde Fílink
Zatracepená slečinka! No, konečně, jen když
už je fu; jak pak se jí na světě líbí? — Což.
som já ráda chodim. Všecko je uchystané —
po tmě by si věděl rady. Ale takhle u důchod-
ních, to je boží dopuštění. Volají mě na po
slední chvili a pak je shon a křiku a kde nie.
tu nic. Tepry, když je dítě na světě, šijí pro ně
prádlo. Tam je vůbec hospodářství! Vlasy se
ježí. Prádlo? Proč pak ne, jako sníh, a ve skřini
krajky jako z Valencínu, ale to má na výstav.
tam vodí lidi, aby videli, jaké má krásné prádlo.
Ale nosit? Toto dětské prádlo má také jako do
výstavy, pentličkami převazovaně, ale dítě to
nesmí dostati na sebe, to jen vždycky vymění
pentličky ve skříni; má-li kluka, dá modré,
má-li holku, růžové. Vodí tam lidí a říká: „To
je naší Maculínky, viď, Maculko?, nebo „To je
našeho Čeněčka, viď, Čenínku?“ a tak jí jedno
parádní prádýlko vydrželo parádu osmkrát, pro-
tože má těch Čeněčků a Maculínek asi osm.
A což svačina! Ona tomu říká káva, ale mu-
sil by velký učenec přijít, aby rozhodl, co t
vlastně jest a jistě by mu po výzkumu zůstal
z té kávy v ústech jenom slovo.
„Novypadala ta paní babička jako rudoc
nebo černoch nebo vůbec něco divokého?“ ze
ptal jsem se teličky Filomeny. Napadlo mi totiž
že snad se její matka na paní bábě „zhlídla“
jak se říká.
„Mm — to ani ne,“ rozmýšlela teta. „Jal
to vlastně myslís?“ doptávala se po chvíli.
Čeněček
Filomena
12
article
„No, rudoch, Indián —“
„A to spíš by už mohilo být. Jak vypad
tak docela najisto?
„Má rudohnědou kůži, vyčnívající líe
kosti, černé vlasy —
„Tak to ne; ona byla blond.“
Stopa zmizela.
„A což tvoji sourozenci?“ hledal jsem
jinou.
„Já měla jen bratra, Otu, takového čerta,
každého dne jsme spolu něco měli. Chtěla jsem
si vždycky s ním hrát na vojáky, a on nechtěl.
Měl kamaráda, s tím se mi posmívali, a já je
tahala za vlasy. Pak mne vždycky bili a já je
kousala a škrabala. Největší zlost jsem měla,
když byli ostřihaní, tu byl mé nejmilejší mst
konec. Jednou mi také ustřihli cop, tenkráte
jsme byli všichní biti. Maminka vůbec nebyln
nad námi nikdy u vytržení. Státe vyprávěla o ně-
jakých hodných dětech, ktoré jí před nám
umřely. Netrápilo nás to sice, ale ty hodné
umrlé dětičky jsme nomohly vystát. Propfchialy
jsme jim svorně na vybledlých podobiznách oči
a namalovaly inkoustem jazyk hluboce vypla
zený. To byl tenkrát soudný don; ale když s
dala maminka udělati nové jejich podobizny, tu
jsme nechápaly, proč ty všecbny křiky byly
hodné dětičky jsme nemohly vystát ještě víe-“
„Byl ti tvůj bratr podobén?“ plal jsem se
„I dost, ale odjel brzy do Amoriky, jak te
vypadá, ani nevím.“
„Ahj“ bleskla mi stopa. „Vy jste tam měl
přibuzné?
Indián
Ota
13
article
„Teto! Jaktěživi ne.“
„Bývalas vždyeky tak tlustá, tetičko?
„Takhle zrovna ne, ale přece dost. My jsme
tuze jedli s bratrem. To byla naše jediná ne
moc.-
Metrieký cent byl zdůvodněn.
„Učili jste se rádi?“
„yíš, my byli radši, když nebyla škola,
odvětila tela Filomena, ačkoliv někdy se nám
velice ve škole líbilo. Chodili jsme chlapci
holky dohromady, bratr byl jen o rok starši mne
tak jeme se leckdy pobavili. Měli jsme takového
malinkého starého pana učitolo, ton říkal hiel-
kám žáchory. Měl stoličku na stupínku a když
některá v lavici kutila, lezl na stoličku, aby nás
přohlédl a křičel: „Co tam děláš, ty žáchoro
nehodná?“ Obyčejně jsem byla ta žáchora já.
Filomena
14
article
Také se přicházíval na nás dívati místní
pan školdozorce. Byl svého zaměstnání pekař
my nikdy nechápali, co chce ve školo, když
tomu norozumí. Viděli jsme, že se vždy celý
spotí, nožli se do třídní knihy podepiše.
Pekl velmi malé housky, každý na to h
boval a tak když jednou zase přišel do školy
hlásila jsem se říkat na stupinek. Pan učite
dopouštěl takovéto parádě rád a tak jsom šl
a po veliké pokloně spustila:
Pekař peče housky, uštipuje kousky.
Pekařka mu pomáhá, uštipují oba dva.
„Co to mluxiš, žáchoro nehodná?“ zděsil se
chudinka malá pan učitel, složiv odmitavě ruce
na hrudi, lokte od sobe.
Vím, že mi ho bylo později líto, neboť z
čas mne po škole zavolal k sobě a ukazuje na
stůl na listinu jakous úřadní, tloukl do ní levým
ukazováčkem a pravou rukou tiskl červený
šňupák tu k očím, tu k ústům, k obličeji, zardé-
lému rozčilením:
„Koukoj, žáchoro, koukej, cos mi udělala
Důlku jsem dostal za tvoje říkání jako bych za
to mohl, že lidi před dětmi hubují na male
housky a že ten pekař, který je dělá, sedi
v místní radě a je školdozorcem. Oh, žácboro
žáchoro, co ty víš, za co všechno dostane učitel
Dětem je horko, nodávají pozor, je vinen učitel
Polůček má lotrovinu v krvi, vyplázne na pana
starostu jazyk, je vinen učitel; rodiče neposílui
dětí do školy, je vinen učitel; holka zapomene
sešit, vinen je učitel; máma počmáře svými
účty školní knihu, vinu za nečisté knihy ma
učitel. I ti lidé nevědí nic lepšího, než všechno
darebáctví dětí strkat na školu a učitele. „Tomu
jsi se naučil ve škole, vid? „Tomu tě nauči)
pan učitel?
Bylo mi ho líto. Za čas přišel okresn
školdozorce čili inspoktor. Byl to strašně přísný
pán, čišel z něho led, všecky děti se ho bály.
Pekař
Toma
15
article
Cítily jsme, ten že věci rozumí tuze dobře a
výcítily jsme, ten že příšel na pana učitole, n
na nás.
Živě mi vyvstala nedávná slova starého chu-
dinky „Oh, žáchoro, žáchoro, co ty víš, za c
všechno učitel dostanei“
Potůček byl také ve škole a tropil něco po
lavicí. Marně ho hleděl pan učitel nená padně
upozořnit, aby nerušil kázně, marně ho ochotný
soused šťouchal. Byl jako dub. A pan inspektor
za stolem se mračil víc a více. Tu jsem zvedle
ruku. Panučitel se nejspiš lekl, že zase něeo
vyvedu, proto mrkal, abych dala ruku dolů. Ale
já nodala, až řekl sám pan inspektor:
„Co chceš?“
„Já chci říci, že pan učitel za to nemůže
když má Potůček lotrovinu v krvi; a když je
nám horko a my nedáváme pozor, faky za to
nemůže a vůbec nemá proč dostávat.““
„Sedni, žáchoro, sedni!“ honem řekl pon
učitel a obraceje se k panu inspektorovi, omlou-
val rozpačitě: „To je taková prostořeká žá-
chora.
Nevím, jak to tonkráte dopadlo, ale pan
učitel mi od těch časů říkával „hubatá žáchora.
ale hodná“
„Takhle po světě jste nejezdili nikdy?“ ze
ptal jsem se ještě.
„Copak si myslíš? Moji rodiče byli náramně
do mácní a spořádaní lidé. Nevím, po kém se Ot
zvedl, že do té Ameriky jel. Celé přátelstvo se
vždycky drželo doma, jenom nákup a důležité
záležitosti je vedly občas do hlavního města.
Jinak jsme se z domu nehnuli.
Vysvětlení v příčině tetina pohlavárského
vzezření se mi nedostalo, i nezbylo, leč věřiti
že jakýs fluid z divoké Tramiá je se přenesl
v momentu tetina příchodu na svět, dotek! seje
a dodal jí onoho mně nepochopitelného pohla-
várského rázu. Neboť jiuek si počínala zcela po
ovropsku, jek uvidíme v dalšleh jejích vzpo-
mínek.
Potůček
Otakar
16
article
Mechanik.
Mechanik.
Z zalerie zlracených existencí. — Zachytil P. Fi nk
V příjemný podvečer májový zapadl do vs
drobný, těkavý človíček, kulatého, trochu zdrá
paného obličeje, v němž dvě modré, krásně o
jako stydlavě zářily, rozhlédl se chudou návsí
rozrytou nedávnými průtržemi a lijáky a pro
pátrav bystře jednotlivá průčelí chalup i statk
utkvěl posléze zrakem na čistě vybíleném dom
ku, nesoucím dva zřetelné nápisy:
Prodej c. k. tabáku. Výčep piva.
Prvý nápis byl mužíkovi patrně lhostejným
za to druhý vábil jej k sobě neodolatelnou silou
magnetu a tlakem horoucí, nepochybně věčno
žízně.
Přeměřiv oddělující jej prostoru několik
pružnými skoky — krokům se nervosní chůze
jeho ani za mák nepodobala — vsunul se rychlo
do dveří menší sic, ale útulné a čisté nálevny,
jojíž veškory stěny, ba každý prázdnější koutel
proti zvyku vyzdobeny byly množstvím parohů
a parůžků, různé velikosti a pravidelnosti tvarů,
na vlastní ponejvíce lebce a tedy tím vzácně
Většina sličné té okrasy nástěnné pochá-
zela ze zviřat vlastní rukou majitele odstřele
ných. Byltě hostinský Dozort vedle sousedn
Hrobského velikým Nímrodem před Hospodi
nem, čilým a dobrým střelcem, obdivuhodné vy
trvalosti, jemuž rozsáhlé obecní lesy, kolkolen
s panskými hroničíci, rok za rokem dodávaly
cenného materiálu.
Vedle občasné porce chutné zvěřinky pě
stoval Dezort i labužnictví jiného ještě druhu
sháněl horečně větevnatou ozdobu „vysoké““
sbíral a „pářil“ jednotlivě potracené kusy, je
rozvěšoval pak po stěnách celé šenkovny, jako
činívá zbožná babka s posvěcenými obrázky.
Když cizí host vešel, utichl rázem všechen
hovor a šum a pozornost četných přítomnýel
soustředila se na vzácné jeho osůbce.
Mužík omrkl zběžně místnost a vyhleda
prázdné dosud místo, přejel pod nosem sporj
vous, počechral rozcuchaný vlas a neklidně s
usedl.
Hospodi n
Mužík
17
article
Hostinský zatím měřil jej úkosem od hlavy
až k patě, jakoby chystal se k ráně na statného
paroháče, a nejsa patrně s výsledkem přehlídky
dosti uspokojen, zabručel po svěm zvyku:
„Jářku, co jsme zač?
„Pivo!“ odvětil navzájem netrpělivý muží
ček, „a pak se vám výzpovídám až na dn
duše.
Dezort vyhověl jeho přání, host pak, chopi
se třesoucí rukou nádoby a překlopiv z dobre
polovice obsali její v sebe, úsmál se, jakoh
vůčihledě pookřál-
„Ptáte se, eo jsem zač, cheche — tady
jsem ovšem dosud nebyl, jinde však zná mno
již každé dčeko a na úřadě každý posluha.
„Jstetedy, mysíím, čistý asi pláček —
zakabonil hostinský tvář, což stávalo se z pra
vidla vždy, když chysťal se co nejrychleji vy
nésti někoho na čerstvý vzduch.
„I zeola dobrý chlap, jak hned uvidíte,
máchl mužík rukou, jakoby odháněl kouřem po
sycený vzduch. „Jsem svobodný, jedenatřicoti
lelý mechanik Krumphanzlin“, představoval se
pitverně se ukláněje, „rodem Čech a smýšlenin
národovec, chodím ode vsi ke vsi, spravuji l
dem, čeho třeba a mám jen jediné životní přání
Být asi měsíc lromem!
Dezort
Čechy
18
article
„IIm — pěkné přání,“ pobroukávali př
tomní a sestrčili rychle hlavy dohromady.
„Nějaký anarchista!“ troštoval se soused
Vilda, maje nezvratně za to, že učinil nejlepš
rozpoznání.
„Spíše bych myslil „ztracená existence
odporoval Hrobský a zdálo se, že jest nejblíže
na stopě.
„Tedy jakýsi Všeuměl,“ opáčil po chví
hostinský a potřásal povážlivě hlavou, nebot
upřímně řečeno, zevnějšek hostův tohoto cel
kem pramálo doporučoval. Kabát silně ošuntělý
kalhoty až hrůza obnošelé, perka veskrze pro
šoupaná, vše to ovšem niktorak nemohlo vzbu
diti dostalečné důvěry k záhadnému cizinei
A pak ta divná slova — —
Mužík jakoby ubodl myšlenky přítemných
usmál se zcela nenuceně, ba s jakousi dávko
blaženosti a spustil následující sprchu slov:
„Pravda, zde mne doposud neznáte. Jstet
v těch lesích jako začarováni, člověk dřive ne
vidi chalupy, až o ni zavadí. Vůbec tak pěkně
ztulených vesniček v Uhrách, Rusku, Italii i n
Balkáně a kam všude mne kdy vitr zavál, vůbec
se nenajde — —“
„IIlele — kde ten chlap všude nebyl,
broukl opět soused Vilda a prohližel nadále při
chozího s dvojnásobným zájmem.
Vild
Hrobská
Ted
Uhry
Rusko
Balkán
19
article
„Bodejť, nám si přijde věsit bulíky n
nos,“ podeziral rovněž soused Ineman, jenž
také někde byl a něčemu rozuměl. „Známe ty
ptáčky, kteří hubou sběbali půl světa a zatím
se ani pořádně za pecí nenaučili říkati „Pochvá
len buď Pán Ježíš Kristus“ .
„Pane,“ zachytil „mechanik“ poslední větu
„vlaštovky za rok tolik toho neslétají, kdeje
již všude byl a co jsem se cizích zemí našla
pal. Nevypadám snad podle toho, ale lháti jsen
nikdy nedovedl a srdce pod halenou mám vý
borné. Mohl bych vám velmi dlouho vyprávěti
kam mne přivedla pravda a houževnaté její za
stávání. Mohl bych povídati věci a sdělit s vám
příčiny, které vehnaly mne na kluzkou nynějš
dráhu, mohl bych objasnit vám něcb z rodinnýel
svých poměrů, jež vyštvaly mne na vždy z ot
cevského domu, z přátelství bratří a sester
jež vypěstily ve mně neústupnou mysl a nepod
dajnou krov, jež učinily ze mne zdánlivého lum
pa a přec zase na druhé straně nejcitlivě jšíh
a k jakékoli pomoci a práci ochotného člověk
a jež konečně zrodily ve mně horoucí, bohuže
nesplnitelné přání: Být jen aspoň měsíc hro
mem.)
Mechanikovy zraky plály po dlouhé této řeč
horečně a ústa hltala takměř občas poměrna
dobrý mok.
„A kde jste vlastně byl dřive, podiv
člověče, otázal se tiše poslouchající dosud sou
sed Pálek.
Býval jsem před nemnoba lety u známe
velké firmy k sestrojování hromosvodů a v po
dobný obor spadajíeích prací, byl jsem jako jej
nejzručnější a také nejspolehlivější dělníl. vys
Ineman
Ježíš Kristus
21
article
lán na všechny strany a tak prošel jsem Uhry
Francii i ltalii, Německo i Rusko, ba i v Mira-
mare opravoval jsem jakési potrubí a v Benát
kách ztrávil několik dnů a nocí — —
Hostínský Dezort, jakožto starý vojín, také
v mládí leckam zapadl, ten člověk však tu házel
před ním známými místy jako gumovými míči,
že až sluch přecházel.
Také soused Hrobský kroutil stále nedůvě
řivě hlavou, řka:
„Vida, čím a kde jste všude býval a nyná
plahočíte se světem chud jako kostelní myš a
ošuntělý jako nejposlednější vagabund, aotva
že tak trochu, jak říkáme, existujete — — pro
pak jste, jářku, v tak dobrém bydle nezůstal?“
„Mluvite, pane, trochu ostře,“ mrskl me-
chanik po mluvčím okem, „jsem však na po-
dobně titulatury již zvyklý. „Proč jsem nezů-
stal, ihned povím. Opakuji jenom, že neznáte
příčin, důvodů a pramenů, z nichž ponenáhlu
vyhranila se má nynější umíněnost, tvrdost
nepovolnost, jaké v jistých okamžicích zmoeňu
se každého poněkud citlivějšího ducha, je-li delši
lobu bez příčiny deptán a zvláště vidí-li zdánlivě
nad sebou vítězit hloupost a nerozum pod plá-
tíkem nadutosti panské.
Uher
Dezort
Hrobská
Německo
Rusko
Mira
22
article
Uvedu některé doklady
Byl jsem jednou na cestách uhrožen mizer-
ným Němčíkem, u něhož k rozkazu firmy konal
jsem svěřenou práci. Z mozolů našich Čecháčků
zbohatlý tento chlap, netituloval mne jinak, nežli
pitomým Böbmem, potomkem plemene cikánského
a jak ještě jinak, když pak jsem jednou v spra-
vodlivém rozhořčení napřáhl naň pěst, vytáh
vychle revolver a chtěl mne zastřelit. Ruka má
byla však mnohem rychlejší, vyrazila mu z ruky
zbraň a ostrým dlátem provrtala mu díru d
23
article
Rozumí se, že z další práce nic nebylo a
řirma dělala zle. Po nějakém čase nebylo ro-
zlobenému řediteli opět něco vhod a já věda, že
rozumí věci, jako koza petrželi, řekl jsem mu
prostě své mínění. Hrom bil, pravda, opělně
tak ještě několikráte. Všeteční lidé zkoušeji
však tak dlouho lidskou trpělivost, až je všemu
konec. Také já naposledy přišel jsem k poznání.
že nepotřobuji nad sebou žádných dozorců ani
poručníků, že mohu vstávat a léhat, kdy mně
se uráčí, že mohu mluvit a jednat, jak můj svo-
bodný mozek usoudí, zkrátka uvolnil jsem se
ve všem a udělal se „pro sebe“. A tak mne zde
nyní máte a víte rovněž proč. Chodím ode vsi
ke vsi, vyspím se leckde v trávě nebo na sen-
niku, často i na vonném lesním mochu a práce
pro mne všude habaděj. Spravuji šicí stroje, ho-
liny i tlakostroje, pumpy, mlátičky i řezačky,
letuji a drátuji, klížím, sklím i vážu, jak kde
třeba a libo. V nejhorším případě pustím se i do
správy kolovrátku nebo piana, gramofonu i poly-
fonu a ku přání veselé společnosti zazpívám ji
zdařilý kuplet, posloužím dávkou veselých anek-
dlot, ba v pěti minutách vkreslím prostým uhlem
na papír i rozkošnou krajinku. Obor práce mám
ledy, jak vidno, veliký. Dělám však pouze tehidy,
když mám ku práci chuť a pokud poslední gros
působí mi v kapse obulže.
Na důkaz svých slov vyprázdnil mužík před
divenými posluchači celou sklenici na ráz.
Hrom
24
article
„Ba,“ odírkl si s báječnou lhostejností, „to
bude snad jediný můj hřích, že nedovedu chvíli
peníz na dlani udržet. Pálí mne a svrbí, poku
nerozplyne se v pivě, které je mně dnes vším
a v němž již dávno utopil jsem všechny lepší
snahy a všechnu mravní sílu i touhu po nápravě.
Domluv pro to dostalo se mi již více nežli dosti
tíhali mne i trestně, pokutovali a kdesi cosi, leč
já proklel jsem svět a za modlu si zvolil pivo.
V něm zapomíná se bolest i lidská prolhanost,
v něm zanikají trudné doby i radostnější vzpo-
mínky, v něm mizejí před očima ony škared
vlivy a různé prolekční osůbky, jež dnes ovlá
lají svět a které zavedly mne na tuto dráhu.
po níž kráčím nyní sám navzdor všem i sobě.
Být však měsíc hromem,“ mužíkovy oči příšerně
zasvitly, „podívali byste se všichni, jak bychto
všude spořádal. Jedněm zurážel bych rohy, jež
jim přebytečně narostly, jiným nalil bych novýci
sil v uhnětenou duši a tam, kde již kletá porob
dokonala katanské svoje dílo — —
„Z vás jde, člověče, čím dále větší hrůza,
kroutil s sebou hostinský. „Takto-li mluvíval
jste s pány, což divu, že vás vysypali — —-
„Nu a nemám pravdu? Či snad já jsen
první, jenž pro pravdu položil hrdlo na špalek?
rozohňoval se stále více mechanik. „Kdož pak
dnes slyší pravdu rád! Vždyť štípe jako křen
a páli tak neúprosně jako věčná moje žízeň.
25
article
Dnes jen prázdní kývalové hrají v světě
prim a přímému slovu klade se v cestu bezpoče
překážek. A já přímé slovo nikdy za zuby ne-
držel, neboť bnít s ostatní společností, hnit už
za živa, ne, k tomu mne nikdo nedonutí — oh,
že nejsem aspoň měsíc hromem — —
Mechanik se tak rozjařil, že ani nespozoro-
val, kterak otevřely se dvéře, jimiž vstoupil čet-
nický závodčí.
„Čert, aby vaše noclehy stopoval,“ pokleral
tento mužíkovi na rameno, „hledám vás již tý-
den a stále kde nic, tu nic. — Je „tam“ na vá
zase jakési udání, že prý pracujete všude bez
povolení a ještě jiné věci — — což ta věčná
potulka světem, kdy pak již začnete přece, jako
rozumný člověk?
Mechanik se zasmál: Koncese, pravda, ne-
mám a do nejdelší smrti míti nebudu, rozumu
však mám dosti. A rozum tento mi praví, k če-
mu třeba mně koncese, mají-li ji jiní
Aby mně vážená společnost rozuměla:
Kamkoli jen přijdu, všude ta samá písnička.
„Mám porouchaný šicí stroj,“ křičí na mne
jeden, „měl jsem tu tři dni odborníka, porýpal
se v něm jak nejlíp uměl a dovedl, na kone
pak odešel s útěchou, abych prý si koupil strj
nový.
Podíval jsem se na stroj, spravil jej za ne-
patrnou odměnu a vřelých díků ve dvou hodi-
nách a hajdy o dům dále. Nešla tam opět pumpa-
Spravovali ji před tím dva koncesovarí pumpaři
a nespravili ničeho. Mně, čkvěku bez koneese,
dala vodu za půl dne. Jářku, jen měsíc hro-
mem — však, málom bych byl, pane závodě
zapomněl, „toto“ se mnou bude rovněž tak, c
by tam, prosím vás so mnou dčlali?
Zatím, sousedé, s bohem, doufám, že
v brzku budu zde nazpět, zač'nalo se mi u vá
kakraholtsky líbiti — —