ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9c8ed6e0-75a6-11dc-9158-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 48, place 8, org 1
1 masthead
30. srpna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 239. —
3 article Dusná chvíle.
Dusná chvíle. (Pouhý úryvek.) Pan Martin Vladyka stál za pultem svéh krámu, opásán po starém zvyku šedivou souken- nou zástěrou. Snad žádný již principál v Praze a dávno nenosil takové zástěry, ba, již ani mlá- denci se jí nepásali — byla odbyta, vyhoštěna odevšad, jako přiznak někdejšího starého otro- etví. Snad jen tu a tam některý učedník ješte byl do ní zabalen, až po paždí, že mu z ní vy čnívala jen hlava, a přeska ho tlačila vysoko na zádech, hned někde pod limcem bundy- Ale pan Vladyka zůstávul věren starým zvykům a byl povně odhodlán setrvati až do smrti ve všem a se vším, jak byl započal. Stál v krámě skoro sám. Neboť jeho starou družku, paní Amálii Vladykovou, nebylo ani sly- šet, ani číti. Seděla ve staré, zavřené stolici aby odnikud netáhlo, v koutě blíže dveří, pletla cosi. Jen chvílemi se dívala po očku na Sám stál za pulem. Nebylo tu ani učně ani pomocníka. S učněm již se nechtěl zlobit. byl na to stár, a pomocníka — — ne, do smrii již nechce taky pomocníka. Odešel mu před měsícem pomocník, Vojtěch Valenta — odeše mu, když si ho byl pan Vladyka nejlépo „zapra coval“ a když se oddával naději, že má na ně- jakých pár let pokoj. Toto! Rok byl u něho, a pojednou dal vý pověď a přes všechno zdržování šel. A nikde nevěděl, proč vlastně šel.
Vladyka Vladykův Valent Praha
4 article
Totiž, nikdo! Snad by něco byl mohl vědět sám pan Vladyka, ale bůh ví, snad již byl tak roztržit, nebo stár, nebo lhostejný, že na to ani nepomyslil. Vlastně dávno zapomněl. Na jistý večer, když vrátiv se z nějaké nutné vycházky obchodní, zastal v krámě dceru svou Apolenku. která, jak obyčejně, byla přišla pro potřeby do domácnosti na ráno. Apolenka se smála a par Vladyka všiml si, že taky Vojtěch Valenta se směje, ale tak nějak docela jinak, než se smáva na všední ženské odběratelky. Pan Vladyka svraštil obočí, slova nepro mluvil, ale potom, když Apolenka všecka nějal zaražená příchodem olcovým zmizela s kornouty kávy a cukru v průjezdě, pronesl principá k Vojtěchovi jaksi nevrle: „Vojtěše, nežertujou mně s dcerou — n mám to rád!“ Vojtéch se zapálil, zajikl se. Toto napome nuti nesmírně ho pokořilo. Vždyť on nežertoval Co mluvil k Apolence, šlo mu z hloubi srdce — a tu jej otec Apolenčin tak odstaví. Neodpověděl slova. Ale za šest neděl po tom večeru dal pojednou principálovi výpověd A nikdo z něhe nedostal, proč vlastně odchází Ale teď to vyšlo na jevo. Včera, předvčíren ul jvel nebo kdy. Naproli, právě naproti krámu páně Vlady kovu, vystavěli nový dům, v tom domě by krám jako klícka, čistý, vysoký, světlý, a ter krám najnl — Vojtěch Valenta!
Vladyka bůh Apolenka Valent Vojtěch Vojté Apolenčin Vlad
5 article
Pan Vladyka stál za pultem, díval se n odvratně přes ulici, k novému domu, do novéh krámu, do něhož přinášeli regály a pulty a vše chno zařízení kupecké, a paní Vladykové zdálo se, že slyší chvílemi nějaké zaskřípění. A to skutečně skřípěl časem pan Vladyka. jemuž hořklo v ústech při pomyšlení, že se mu vlastní pomoeník usadí přímo na krk a bude mu konkurovati. Ať by byl přišel kdokoli, at by začal jak koli, ať by starého Vladyku třeba v prachu roz- šlapal, jen kdyby to byl cizí člověk a ne vlastn pomoeník! — Vlastní pomocník, který za ten rok seznal všechna tajemství jeho závodu, jeho dodavatele, jeho prameny, jeho odběratele drob né i vělší zákazníky Vždyt mu nikdy neublížil, Vojtěchovi, on pan Vladyka. Choval se k němu zcela přátelsky Na ten večer, na svá slova pan Vladyke dávno zapomněl. Panička jen chvílemi se odvážila pozdvi hnouti oči, aby pozorovala manžela, ale vždy zas je sklopila. Stále tam hledí přes ulici, a pa nička ví, co v něm hárá. A není, není žádné po- moci! A časem připadlo paničce takové hrozno pomyšlení. Že by snad manžel mohl mít ze všeho toho smrt. A při takovém pomyšlení se v ni vždy až krev zastavila. V jedné chvíli roz razilo ji takové horko, že cítila, klerak to již ve své stolici nevydrží, ani v krámě. Ven musl. aspoň na chvíli, na vzdueh; vyjde nahoru, de bylu, odpočine trochu, vydechne. Zdvihla se, tak opatrně, aby ani nezašrarvo tila, a přemáhajíc mdlobu svou řekla tiše: „Mužíčku, nepotřebuješ mne? — mohu n chvíli nahoru? „Jdi; nepotřebuji; vždyť vidíš, že je krán prázdný.“ „Musím nalioru, starouši, a taiky abych něco k večeři zehystala.“
Vladyka Vojtěch Vladyke byla Mužíček
7 article
Pan Vladyka neodpčvídaste osar e „Co bys tak, starouši, řekni, co bys ta rád k večeři?“ Pan Vladyka vytrvale hleděi přes ulici hned neodpovídal. Ale pak zachroptěl „Pro mne nie nemusíš chystat. Nemám n jídlo ani pomyšlení. — „Ale starouši,“ řekla úzkostlivě paní, „já vím, leď že nemáš; ale do večera je daleko musiš jíst — prosím tě — — Potlačovaný pláč jí zadrhoval hrdlo. Dívala se plna litosti na muže, věděla, co jej hněte, chápala to vše, ale nebylo pomoci. Aspoň ona tu nevěděla pomoci. „Jdi, Málko, opatři si své, mne nech. Budu-li mít hlad, mám zde dost co jíst. Však teď beztoho pomalu abych jedl sám, co mám na prodej — lidé budou kupovati tam naproti, u no vého. — Nové táhne — a my tu pomalu bu- deme moci zavřit. .. Panička ještě se chtěla pokusit, aby chotě utěšila, uchlácholila, ale jak hleděl teď, se rty zaťatými, až splývaly, viděla, že jest vše marno- Když takto hleděl, nebyl ničemu přístupen Znala ho dobře paní Amálka. Jen se chopila jeho pravice, stiskla ji vroucně, upřímně, a cílila pr tom, jak se mu ruka chvěje. A potom nejistými kroky vyšla z krámu. Jen tak maně pohlédla ulicí vzhůru, zcela bezděčně; snad aby rozplašila neveselé myšlen- ky, aby přišla na jiné. A tu se ji zdálo, že tam na rohu pojednou se rozskočili dva lidlé, jako
Vladyka Málko Amálka
8 article
dva vyplašení vrabci, a ve mžiku zmizeli oba za rohem. Paní Amálie zamnula dlaní v očich. Nebo tomu přece nemohla uvěřiti, že mladý ten muž za rohem zmizevší byl pan Vojtěch; a jestliže to byl i Vojtěch Valenta, pak za živý svět ne- mohla dopustiti, že mladá ženština, která tak plaše uskočila, když ona z krámu vyšla, že by to byla její vlastní dcera Apolenkal A jestliže to byl i Vojtěch Valenta i jeji dcera Apolenka — panička si opakovala: jestliže to byli oni, pak nedopouštěj Pánbůh, abyje tak byl shlédl muž, otec Martin Vladyka. Ale ne, Apolenka se nemůže zapomenout nad matkou, nad otcem — to nebyla Apolenka ta je jistě doma, nahoře. — — Ale když se paní Amálie vyšárala nahor do patra a vstoupila do bytu, našla světnice prázdné. Apolenka doma nebyla — — Paní Amálie se pokřiževala a sepjala ruce. Jestliže starouš něco na světě nesmí zvědět pak nesmí zvěděti, co jeho choť byla spa- no olh Ypsílon. třila. — — iozlen hne
Amálie Vojtěch Valent Apolenka Vladyka Apolenka
9 article Vzpomínky tetičky Filomeny.
Vzpomínky tetičky Filomeny. Napsal Václav J i s k ra Tota Filomena vážila právě jeden metrický cent. Ačkoliv tato váha vzbuzuje v mysli člo- věka oprávněnou představu pořádného kousko hmoty, musím ihned dodati, že byla zcela har- monicky vyvážena subtilností tetiččina cítění nazírání, a vůbec všeho, čím je člověk obdařen a vybaven kromě těla. Její vnímavost byla ob- divuhodná a žensky podrobně uchovávala ve své paměti každou maličkost. Proto mi připadala teta Filomena vůbce jako hiistorieké (ovšem místní) skladiště druliéhc půlstoletí minulého věku. Proč jsem jí říkal i já „totičko“, nevím nebylť ani její stln v přibuzenském svazku s mnou. Ale pamatují se na ni jako hoch, nebo ještě lépe, nepamatuji se vůbec, kdy jsems s ní příbuzenství začal a to k odůvodnění te tičkování stačiž. Tedy teta Filomena byla velmi tlustá. S po- čátku jsem jejímu zevnějšku nevěnoval pozor nosti žádné, ale když jsem se pohroužil do m diánských a černošských knih, všiml jsem si že připomíná nějakého míšeného pohlavára. Ten to objev mi ji učinil zajímavou a pamatují se že jsem se počal píditi po jejím rodokmonu abych přišel příčině pohlavárského rázu na sto pu. A toto pídění mi vyneslo její přizeň a ob zvláštní sdílnost, kreréžlo děkuji tyto vzpominky Chci je podávati tak, jak jsem jich nabyl.
Filomena Ted
10 article
„Za jakých okolností jsi přišla, teto Filo meno, na svět?“ ptal jsem se, čině počátek v svém pádění, „A to byly zlé okolnosti,“ řekla teta Filo mena. „Prišla jsem o dva měsíce dříve, než jsem měla. To byla velká výtržnost tenkrát: u nás křtili tak, jak padlo narození podle kalen dáře, i vím, že říkávala matka, jak čekali, že padnu na Rosu pannu, a já padla na Filomenu vdovu. Byli tuze neradi tenkráte. Byla neděle paní bába byla na výletě, posílali honem za ni ale ona ne a ne s nimi jíti; bylo horko, troch se asi napila a tak vyváděla. Konečně ji dostal na vůz, ale myslím, že ji tam raději měli ne- chati, co pak s napilou bábou. Také proto byla maminka nerada,“ přeskočila teta na podrob- nost, „že už měla na šosti slintáčeích vyšité a někde i Rosinka a musila všechno párat a pře- šívat na F. a Fílinku. Na jednom povijanu ještě nechali R, snad to zapomněli vypárati . ! . A tedy. abych to dopovídala s tou bábou; když ji při- vezli, tak si lehla na pohovku a spala. Přišl jsem na svět bez ní, ale zaplatili jí stejně, aby nepomluvila. Bylo to tenkráte v mědě u nás v městečku, že si všecky paničky braly tuhle bábu, patřilo to k noblese. A protože všude při šla a vždycky povídala všechno s podrobnostmi, jak, co, kde u těch a u těch a u těch, proto se s ní a k vůli ní velmi mnoho vyvádělo. Do smrti si maminka stěžovala, že místo aby jí pomáhali, odnášeli bábu s pohovkou, aby ji maminka křikem nezbudila. Já sice myslím že tatínek nechtěl, aby mamince chrápala, alo maminka si nedala vymluviti, že brali zřetel na bábu, ne na ni. Byla jsem už sedm hodin na švětě, když mne bába uzřela.
Fila
11 article
„Ale ale, proč pak jste na mne nečekali? pronesla káravě, berouc mne se závažným tr řením na ruce. „Paní bába spinkala, nechtěli jsme ji bu dit,“ řekla maminka, líbezně se usmívajíc. Paní bába byla liška. Vodla svoji dále, jako by neslyšela. „A co té slečince napadlo přijít o dva mě síce dříve? Čekáme Rozinku, ona přijde Fílink Zatracepená slečinka! No, konečně, jen když už je fu; jak pak se jí na světě líbí? — Což. som já ráda chodim. Všecko je uchystané — po tmě by si věděl rady. Ale takhle u důchod- ních, to je boží dopuštění. Volají mě na po slední chvili a pak je shon a křiku a kde nie. tu nic. Tepry, když je dítě na světě, šijí pro ně prádlo. Tam je vůbec hospodářství! Vlasy se ježí. Prádlo? Proč pak ne, jako sníh, a ve skřini krajky jako z Valencínu, ale to má na výstav. tam vodí lidi, aby videli, jaké má krásné prádlo. Ale nosit? Toto dětské prádlo má také jako do výstavy, pentličkami převazovaně, ale dítě to nesmí dostati na sebe, to jen vždycky vymění pentličky ve skříni; má-li kluka, dá modré, má-li holku, růžové. Vodí tam lidí a říká: „To je naší Maculínky, viď, Maculko?, nebo „To je našeho Čeněčka, viď, Čenínku?“ a tak jí jedno parádní prádýlko vydrželo parádu osmkrát, pro- tože má těch Čeněčků a Maculínek asi osm. A což svačina! Ona tomu říká káva, ale mu- sil by velký učenec přijít, aby rozhodl, co t vlastně jest a jistě by mu po výzkumu zůstal z té kávy v ústech jenom slovo. „Novypadala ta paní babička jako rudoc nebo černoch nebo vůbec něco divokého?“ ze ptal jsem se teličky Filomeny. Napadlo mi totiž že snad se její matka na paní bábě „zhlídla“ jak se říká. „Mm — to ani ne,“ rozmýšlela teta. „Jal to vlastně myslís?“ doptávala se po chvíli.
Čeněček Filomena
12 article
„No, rudoch, Indián —“ „A to spíš by už mohilo být. Jak vypad tak docela najisto? „Má rudohnědou kůži, vyčnívající líe kosti, černé vlasy — „Tak to ne; ona byla blond.“ Stopa zmizela. „A což tvoji sourozenci?“ hledal jsem jinou. „Já měla jen bratra, Otu, takového čerta, každého dne jsme spolu něco měli. Chtěla jsem si vždycky s ním hrát na vojáky, a on nechtěl. Měl kamaráda, s tím se mi posmívali, a já je tahala za vlasy. Pak mne vždycky bili a já je kousala a škrabala. Největší zlost jsem měla, když byli ostřihaní, tu byl mé nejmilejší mst konec. Jednou mi také ustřihli cop, tenkráte jsme byli všichní biti. Maminka vůbec nebyln nad námi nikdy u vytržení. Státe vyprávěla o ně- jakých hodných dětech, ktoré jí před nám umřely. Netrápilo nás to sice, ale ty hodné umrlé dětičky jsme nomohly vystát. Propfchialy jsme jim svorně na vybledlých podobiznách oči a namalovaly inkoustem jazyk hluboce vypla zený. To byl tenkrát soudný don; ale když s dala maminka udělati nové jejich podobizny, tu jsme nechápaly, proč ty všecbny křiky byly hodné dětičky jsme nemohly vystát ještě víe-“ „Byl ti tvůj bratr podobén?“ plal jsem se „I dost, ale odjel brzy do Amoriky, jak te vypadá, ani nevím.“ „Ahj“ bleskla mi stopa. „Vy jste tam měl přibuzné?
Indián Ota
13 article
„Teto! Jaktěživi ne.“ „Bývalas vždyeky tak tlustá, tetičko? „Takhle zrovna ne, ale přece dost. My jsme tuze jedli s bratrem. To byla naše jediná ne moc.- Metrieký cent byl zdůvodněn. „Učili jste se rádi?“ „yíš, my byli radši, když nebyla škola, odvětila tela Filomena, ačkoliv někdy se nám velice ve škole líbilo. Chodili jsme chlapci holky dohromady, bratr byl jen o rok starši mne tak jeme se leckdy pobavili. Měli jsme takového malinkého starého pana učitolo, ton říkal hiel- kám žáchory. Měl stoličku na stupínku a když některá v lavici kutila, lezl na stoličku, aby nás přohlédl a křičel: „Co tam děláš, ty žáchoro nehodná?“ Obyčejně jsem byla ta žáchora já.
Filomena
14 article
Také se přicházíval na nás dívati místní pan školdozorce. Byl svého zaměstnání pekař my nikdy nechápali, co chce ve školo, když tomu norozumí. Viděli jsme, že se vždy celý spotí, nožli se do třídní knihy podepiše. Pekl velmi malé housky, každý na to h boval a tak když jednou zase přišel do školy hlásila jsem se říkat na stupinek. Pan učite dopouštěl takovéto parádě rád a tak jsom šl a po veliké pokloně spustila: Pekař peče housky, uštipuje kousky. Pekařka mu pomáhá, uštipují oba dva. „Co to mluxiš, žáchoro nehodná?“ zděsil se chudinka malá pan učitel, složiv odmitavě ruce na hrudi, lokte od sobe. Vím, že mi ho bylo později líto, neboť z čas mne po škole zavolal k sobě a ukazuje na stůl na listinu jakous úřadní, tloukl do ní levým ukazováčkem a pravou rukou tiskl červený šňupák tu k očím, tu k ústům, k obličeji, zardé- lému rozčilením: „Koukoj, žáchoro, koukej, cos mi udělala Důlku jsem dostal za tvoje říkání jako bych za to mohl, že lidi před dětmi hubují na male housky a že ten pekař, který je dělá, sedi v místní radě a je školdozorcem. Oh, žácboro žáchoro, co ty víš, za co všechno dostane učitel Dětem je horko, nodávají pozor, je vinen učitel Polůček má lotrovinu v krvi, vyplázne na pana starostu jazyk, je vinen učitel; rodiče neposílui dětí do školy, je vinen učitel; holka zapomene sešit, vinen je učitel; máma počmáře svými účty školní knihu, vinu za nečisté knihy ma učitel. I ti lidé nevědí nic lepšího, než všechno darebáctví dětí strkat na školu a učitele. „Tomu jsi se naučil ve škole, vid? „Tomu tě nauči) pan učitel? Bylo mi ho líto. Za čas přišel okresn školdozorce čili inspoktor. Byl to strašně přísný pán, čišel z něho led, všecky děti se ho bály.
Pekař Toma
15 article
Cítily jsme, ten že věci rozumí tuze dobře a výcítily jsme, ten že příšel na pana učitole, n na nás. Živě mi vyvstala nedávná slova starého chu- dinky „Oh, žáchoro, žáchoro, co ty víš, za c všechno učitel dostanei“ Potůček byl také ve škole a tropil něco po lavicí. Marně ho hleděl pan učitel nená padně upozořnit, aby nerušil kázně, marně ho ochotný soused šťouchal. Byl jako dub. A pan inspektor za stolem se mračil víc a více. Tu jsem zvedle ruku. Panučitel se nejspiš lekl, že zase něeo vyvedu, proto mrkal, abych dala ruku dolů. Ale já nodala, až řekl sám pan inspektor: „Co chceš?“ „Já chci říci, že pan učitel za to nemůže když má Potůček lotrovinu v krvi; a když je nám horko a my nedáváme pozor, faky za to nemůže a vůbec nemá proč dostávat.““ „Sedni, žáchoro, sedni!“ honem řekl pon učitel a obraceje se k panu inspektorovi, omlou- val rozpačitě: „To je taková prostořeká žá- chora. Nevím, jak to tonkráte dopadlo, ale pan učitel mi od těch časů říkával „hubatá žáchora. ale hodná“ „Takhle po světě jste nejezdili nikdy?“ ze ptal jsem se ještě. „Copak si myslíš? Moji rodiče byli náramně do mácní a spořádaní lidé. Nevím, po kém se Ot zvedl, že do té Ameriky jel. Celé přátelstvo se vždycky drželo doma, jenom nákup a důležité záležitosti je vedly občas do hlavního města. Jinak jsme se z domu nehnuli. Vysvětlení v příčině tetina pohlavárského vzezření se mi nedostalo, i nezbylo, leč věřiti že jakýs fluid z divoké Tramiá je se přenesl v momentu tetina příchodu na svět, dotek! seje a dodal jí onoho mně nepochopitelného pohla- várského rázu. Neboť jiuek si počínala zcela po ovropsku, jek uvidíme v dalšleh jejích vzpo- mínek.
Potůček Otakar
16 article Mechanik.
Mechanik. Z zalerie zlracených existencí. — Zachytil P. Fi nk V příjemný podvečer májový zapadl do vs drobný, těkavý človíček, kulatého, trochu zdrá paného obličeje, v němž dvě modré, krásně o jako stydlavě zářily, rozhlédl se chudou návsí rozrytou nedávnými průtržemi a lijáky a pro pátrav bystře jednotlivá průčelí chalup i statk utkvěl posléze zrakem na čistě vybíleném dom ku, nesoucím dva zřetelné nápisy: Prodej c. k. tabáku. Výčep piva. Prvý nápis byl mužíkovi patrně lhostejným za to druhý vábil jej k sobě neodolatelnou silou magnetu a tlakem horoucí, nepochybně věčno žízně. Přeměřiv oddělující jej prostoru několik pružnými skoky — krokům se nervosní chůze jeho ani za mák nepodobala — vsunul se rychlo do dveří menší sic, ale útulné a čisté nálevny, jojíž veškory stěny, ba každý prázdnější koutel proti zvyku vyzdobeny byly množstvím parohů a parůžků, různé velikosti a pravidelnosti tvarů, na vlastní ponejvíce lebce a tedy tím vzácně Většina sličné té okrasy nástěnné pochá- zela ze zviřat vlastní rukou majitele odstřele ných. Byltě hostinský Dozort vedle sousedn Hrobského velikým Nímrodem před Hospodi nem, čilým a dobrým střelcem, obdivuhodné vy trvalosti, jemuž rozsáhlé obecní lesy, kolkolen s panskými hroničíci, rok za rokem dodávaly cenného materiálu. Vedle občasné porce chutné zvěřinky pě stoval Dezort i labužnictví jiného ještě druhu sháněl horečně větevnatou ozdobu „vysoké““ sbíral a „pářil“ jednotlivě potracené kusy, je rozvěšoval pak po stěnách celé šenkovny, jako činívá zbožná babka s posvěcenými obrázky. Když cizí host vešel, utichl rázem všechen hovor a šum a pozornost četných přítomnýel soustředila se na vzácné jeho osůbce. Mužík omrkl zběžně místnost a vyhleda prázdné dosud místo, přejel pod nosem sporj vous, počechral rozcuchaný vlas a neklidně s usedl.
Hospodi n Mužík
17 article
Hostinský zatím měřil jej úkosem od hlavy až k patě, jakoby chystal se k ráně na statného paroháče, a nejsa patrně s výsledkem přehlídky dosti uspokojen, zabručel po svěm zvyku: „Jářku, co jsme zač? „Pivo!“ odvětil navzájem netrpělivý muží ček, „a pak se vám výzpovídám až na dn duše. Dezort vyhověl jeho přání, host pak, chopi se třesoucí rukou nádoby a překlopiv z dobre polovice obsali její v sebe, úsmál se, jakoh vůčihledě pookřál- „Ptáte se, eo jsem zač, cheche — tady jsem ovšem dosud nebyl, jinde však zná mno již každé dčeko a na úřadě každý posluha. „Jstetedy, mysíím, čistý asi pláček — zakabonil hostinský tvář, což stávalo se z pra vidla vždy, když chysťal se co nejrychleji vy nésti někoho na čerstvý vzduch. „I zeola dobrý chlap, jak hned uvidíte, máchl mužík rukou, jakoby odháněl kouřem po sycený vzduch. „Jsem svobodný, jedenatřicoti lelý mechanik Krumphanzlin“, představoval se pitverně se ukláněje, „rodem Čech a smýšlenin národovec, chodím ode vsi ke vsi, spravuji l dem, čeho třeba a mám jen jediné životní přání Být asi měsíc lromem!
Dezort Čechy
18 article
„IIm — pěkné přání,“ pobroukávali př tomní a sestrčili rychle hlavy dohromady. „Nějaký anarchista!“ troštoval se soused Vilda, maje nezvratně za to, že učinil nejlepš rozpoznání. „Spíše bych myslil „ztracená existence odporoval Hrobský a zdálo se, že jest nejblíže na stopě. „Tedy jakýsi Všeuměl,“ opáčil po chví hostinský a potřásal povážlivě hlavou, nebot upřímně řečeno, zevnějšek hostův tohoto cel kem pramálo doporučoval. Kabát silně ošuntělý kalhoty až hrůza obnošelé, perka veskrze pro šoupaná, vše to ovšem niktorak nemohlo vzbu diti dostalečné důvěry k záhadnému cizinei A pak ta divná slova — — Mužík jakoby ubodl myšlenky přítemných usmál se zcela nenuceně, ba s jakousi dávko blaženosti a spustil následující sprchu slov: „Pravda, zde mne doposud neznáte. Jstet v těch lesích jako začarováni, člověk dřive ne vidi chalupy, až o ni zavadí. Vůbec tak pěkně ztulených vesniček v Uhrách, Rusku, Italii i n Balkáně a kam všude mne kdy vitr zavál, vůbec se nenajde — —“ „IIlele — kde ten chlap všude nebyl, broukl opět soused Vilda a prohližel nadále při chozího s dvojnásobným zájmem.
Vild Hrobská Ted Uhry Rusko Balkán
19 article
„Bodejť, nám si přijde věsit bulíky n nos,“ podeziral rovněž soused Ineman, jenž také někde byl a něčemu rozuměl. „Známe ty ptáčky, kteří hubou sběbali půl světa a zatím se ani pořádně za pecí nenaučili říkati „Pochvá len buď Pán Ježíš Kristus“ . „Pane,“ zachytil „mechanik“ poslední větu „vlaštovky za rok tolik toho neslétají, kdeje již všude byl a co jsem se cizích zemí našla pal. Nevypadám snad podle toho, ale lháti jsen nikdy nedovedl a srdce pod halenou mám vý borné. Mohl bych vám velmi dlouho vyprávěti kam mne přivedla pravda a houževnaté její za stávání. Mohl bych povídati věci a sdělit s vám příčiny, které vehnaly mne na kluzkou nynějš dráhu, mohl bych objasnit vám něcb z rodinnýel svých poměrů, jež vyštvaly mne na vždy z ot cevského domu, z přátelství bratří a sester jež vypěstily ve mně neústupnou mysl a nepod dajnou krov, jež učinily ze mne zdánlivého lum pa a přec zase na druhé straně nejcitlivě jšíh a k jakékoli pomoci a práci ochotného člověk a jež konečně zrodily ve mně horoucí, bohuže nesplnitelné přání: Být jen aspoň měsíc hro mem.) Mechanikovy zraky plály po dlouhé této řeč horečně a ústa hltala takměř občas poměrna dobrý mok. „A kde jste vlastně byl dřive, podiv člověče, otázal se tiše poslouchající dosud sou sed Pálek. Býval jsem před nemnoba lety u známe velké firmy k sestrojování hromosvodů a v po dobný obor spadajíeích prací, byl jsem jako jej nejzručnější a také nejspolehlivější dělníl. vys
Ineman Ježíš Kristus
21 article
lán na všechny strany a tak prošel jsem Uhry Francii i ltalii, Německo i Rusko, ba i v Mira- mare opravoval jsem jakési potrubí a v Benát kách ztrávil několik dnů a nocí — — Hostínský Dezort, jakožto starý vojín, také v mládí leckam zapadl, ten člověk však tu házel před ním známými místy jako gumovými míči, že až sluch přecházel. Také soused Hrobský kroutil stále nedůvě řivě hlavou, řka: „Vida, čím a kde jste všude býval a nyná plahočíte se světem chud jako kostelní myš a ošuntělý jako nejposlednější vagabund, aotva že tak trochu, jak říkáme, existujete — — pro pak jste, jářku, v tak dobrém bydle nezůstal?“ „Mluvite, pane, trochu ostře,“ mrskl me- chanik po mluvčím okem, „jsem však na po- dobně titulatury již zvyklý. „Proč jsem nezů- stal, ihned povím. Opakuji jenom, že neznáte příčin, důvodů a pramenů, z nichž ponenáhlu vyhranila se má nynější umíněnost, tvrdost nepovolnost, jaké v jistých okamžicích zmoeňu se každého poněkud citlivějšího ducha, je-li delši lobu bez příčiny deptán a zvláště vidí-li zdánlivě nad sebou vítězit hloupost a nerozum pod plá- tíkem nadutosti panské.
Uher Dezort Hrobská Německo Rusko Mira
22 article
Uvedu některé doklady Byl jsem jednou na cestách uhrožen mizer- ným Němčíkem, u něhož k rozkazu firmy konal jsem svěřenou práci. Z mozolů našich Čecháčků zbohatlý tento chlap, netituloval mne jinak, nežli pitomým Böbmem, potomkem plemene cikánského a jak ještě jinak, když pak jsem jednou v spra- vodlivém rozhořčení napřáhl naň pěst, vytáh vychle revolver a chtěl mne zastřelit. Ruka má byla však mnohem rychlejší, vyrazila mu z ruky zbraň a ostrým dlátem provrtala mu díru d
23 article
Rozumí se, že z další práce nic nebylo a řirma dělala zle. Po nějakém čase nebylo ro- zlobenému řediteli opět něco vhod a já věda, že rozumí věci, jako koza petrželi, řekl jsem mu prostě své mínění. Hrom bil, pravda, opělně tak ještě několikráte. Všeteční lidé zkoušeji však tak dlouho lidskou trpělivost, až je všemu konec. Také já naposledy přišel jsem k poznání. že nepotřobuji nad sebou žádných dozorců ani poručníků, že mohu vstávat a léhat, kdy mně se uráčí, že mohu mluvit a jednat, jak můj svo- bodný mozek usoudí, zkrátka uvolnil jsem se ve všem a udělal se „pro sebe“. A tak mne zde nyní máte a víte rovněž proč. Chodím ode vsi ke vsi, vyspím se leckde v trávě nebo na sen- niku, často i na vonném lesním mochu a práce pro mne všude habaděj. Spravuji šicí stroje, ho- liny i tlakostroje, pumpy, mlátičky i řezačky, letuji a drátuji, klížím, sklím i vážu, jak kde třeba a libo. V nejhorším případě pustím se i do správy kolovrátku nebo piana, gramofonu i poly- fonu a ku přání veselé společnosti zazpívám ji zdařilý kuplet, posloužím dávkou veselých anek- dlot, ba v pěti minutách vkreslím prostým uhlem na papír i rozkošnou krajinku. Obor práce mám ledy, jak vidno, veliký. Dělám však pouze tehidy, když mám ku práci chuť a pokud poslední gros působí mi v kapse obulže. Na důkaz svých slov vyprázdnil mužík před divenými posluchači celou sklenici na ráz.
Hrom
24 article
„Ba,“ odírkl si s báječnou lhostejností, „to bude snad jediný můj hřích, že nedovedu chvíli peníz na dlani udržet. Pálí mne a svrbí, poku nerozplyne se v pivě, které je mně dnes vším a v němž již dávno utopil jsem všechny lepší snahy a všechnu mravní sílu i touhu po nápravě. Domluv pro to dostalo se mi již více nežli dosti tíhali mne i trestně, pokutovali a kdesi cosi, leč já proklel jsem svět a za modlu si zvolil pivo. V něm zapomíná se bolest i lidská prolhanost, v něm zanikají trudné doby i radostnější vzpo- mínky, v něm mizejí před očima ony škared vlivy a různé prolekční osůbky, jež dnes ovlá lají svět a které zavedly mne na tuto dráhu. po níž kráčím nyní sám navzdor všem i sobě. Být však měsíc hromem,“ mužíkovy oči příšerně zasvitly, „podívali byste se všichni, jak bychto všude spořádal. Jedněm zurážel bych rohy, jež jim přebytečně narostly, jiným nalil bych novýci sil v uhnětenou duši a tam, kde již kletá porob dokonala katanské svoje dílo — — „Z vás jde, člověče, čím dále větší hrůza, kroutil s sebou hostinský. „Takto-li mluvíval jste s pány, což divu, že vás vysypali — —- „Nu a nemám pravdu? Či snad já jsen první, jenž pro pravdu položil hrdlo na špalek? rozohňoval se stále více mechanik. „Kdož pak dnes slyší pravdu rád! Vždyť štípe jako křen a páli tak neúprosně jako věčná moje žízeň.
25 article
Dnes jen prázdní kývalové hrají v světě prim a přímému slovu klade se v cestu bezpoče překážek. A já přímé slovo nikdy za zuby ne- držel, neboť bnít s ostatní společností, hnit už za živa, ne, k tomu mne nikdo nedonutí — oh, že nejsem aspoň měsíc hromem — — Mechanik se tak rozjařil, že ani nespozoro- val, kterak otevřely se dvéře, jimiž vstoupil čet- nický závodčí. „Čert, aby vaše noclehy stopoval,“ pokleral tento mužíkovi na rameno, „hledám vás již tý- den a stále kde nic, tu nic. — Je „tam“ na vá zase jakési udání, že prý pracujete všude bez povolení a ještě jiné věci — — což ta věčná potulka světem, kdy pak již začnete přece, jako rozumný člověk? Mechanik se zasmál: Koncese, pravda, ne- mám a do nejdelší smrti míti nebudu, rozumu však mám dosti. A rozum tento mi praví, k če- mu třeba mně koncese, mají-li ji jiní Aby mně vážená společnost rozuměla: Kamkoli jen přijdu, všude ta samá písnička. „Mám porouchaný šicí stroj,“ křičí na mne jeden, „měl jsem tu tři dni odborníka, porýpal se v něm jak nejlíp uměl a dovedl, na kone pak odešel s útěchou, abych prý si koupil strj nový. Podíval jsem se na stroj, spravil jej za ne- patrnou odměnu a vřelých díků ve dvou hodi- nách a hajdy o dům dále. Nešla tam opět pumpa- Spravovali ji před tím dva koncesovarí pumpaři a nespravili ničeho. Mně, čkvěku bez koneese, dala vodu za půl dne. Jářku, jen měsíc hro- mem — však, málom bych byl, pane závodě zapomněl, „toto“ se mnou bude rovněž tak, c by tam, prosím vás so mnou dčlali? Zatím, sousedé, s bohem, doufám, že v brzku budu zde nazpět, zač'nalo se mi u vá kakraholtsky líbiti — —