2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 219.
List
4
article
Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví.
Z říše Thalic.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. F. To s.
Právě vycházel pan Hubert Brabenec
krámu pana Jahelky, omamuje se vonným dý-
mem športky, jichž si byl celý tucet vybral
když zahlédi po silnici, ústící v náměstí, kol
bati se fasuněk. Fasuněk nebyl ve Větrně Ka-
menici ovšem nic zvlástního, ale pozornost páně
Brabencovu uchvátil cele zvláštní průvod kolem
povozu, tak že se pan Brabenec rychle otočil
a zval úsilně pana Jahelku, kupco, aby prý se
šel také honem podívat.
Pan Jahelka se nedal dvakrát pobízet.
Otřel ruce o umolousovaný kabát a vyběhl před
krám, tleskaje hlučně rozšlapanými trepkami
své bosé paty.
»A hlehle, co pak to asi bude ? chachalo
smál se pan Jahelka celým svým kulatým obli
čejem, zavíraje při tom malá očka, podobná
očím vepříka s bílými řasami. (Pan Jahelka s
smál stále a zvědavý byl jako straku.)
»Nejspíš nějací umčlci, « rozhodl pan Br-
benec znalecky a popošel o krok
»Pro krynda pána! A to by bylo výtečné
chacha! Umělci ! Na mou tě duchu, jsem v
Větrně Kamenici již osm let a nikdy sem žádny
umělec ani nepáchl. A těchle je najednou moc
chacha !e
»Hm, hm,« ulevoval si pan Brabenec, ne
spouštěje s průvodu kolem vozu očí, čtyry
dámy a dva páni. Jsem opravdu zvédav, coto
bude. A podívejte se, pane Jahelko, zahýbají
k »Věnci«. Nemýlil jsem se. Už zastavili.«
Malý pan Jahelka vystupoval na prsty
natahoval krk, jen aby mu nic neušlo, cos
na protější straně malého náměstí dělo.
Vůz skutečně zůstal státi před »Věnceme
a společnost shromáždila se kolem povozu, jen
jeden z mužů vešel do vnitř hostince
»Snad pojedou dále?« ozval se pan Ja-
helka skleslým hlasem. »Bylo by to skoda.
Brabenec
Jahelka
Brabencův
Britain
Věnek
Francie
Ka
5
article
Chacha! Ve zdejším hnízdě jakživ žádný umě-
lec nezarazil.«
»Spíše vyjednává ten v hospodě o přijetí,«
mínil pan Brabenec »a vída, hádal jsem dobře
Již se vrací ten cizinec s hostinským. Hledte,
hleďte, leze na vůz a vozka vyndal rozporku
odpřáhl jeden prostraněk. Budou skládat.
»A dámy vešly do hospody. Sláva !«, vy
křikl pan Jahelka. »Světe prolom se, dukátv
padejte1 Ve Větrné Kamenici uvázli umělci.
Chachacha!«
»Však se hned dozvím více,« odtušil pan
Brabenec a podávaje ruku panu Jahelkovi na
rozloučenou, prozradil hned svůj plán. »Skočím
tam na malou piva a vyzvím všecko.e
»A stavte se, vašnosto, stavte se! Nazdá-
reček ! Chachacha e
Pan Jahelka měl trhání, ale nemohl se
vzdáliti z krámu, ne snad proto, že měl jenom
trepky na boso (to by počestné občany kame-
nické nepohoršilo), ale protože Micinka . . .l.
Pan Jahelka měl Micinku. Ne snad ko-
čičku (ačkoliv jeho Micinka předla i škrábala),
ale suchou mrštnou paničku a s tou nebylo
Říkala panu Jahelkovi sice stále Adolfk
sem, Adolfku tam, ale — ne, nepovím nic.
Pan Hubert Brabenec byl člověk mladý
neženatý; co pak tomu je hej! Měl ovšem se-
děti v kanceláři a opisovati na čisto patnáet
archů, které mu účetní »navalil« hned po ránu.
ale pan Hubert Brabenec věděl, že co se ne-
uděla dnes, neuteče ani za týden a natahova
trpělivost pana účetního jako strunu na houslích.
»Ale jestli jednou praskne?«
»Ať praskne !« Pan Brabenec byl filosoí.
Taková maličkost ho »nečílila«, jak tvrdil,
pak nejsme s kanceláři oddáni, a abych pravdu
řekl, vždyť vlastně jen změna je život. A pak
mé vzdělání! Těch mizerných dvacet zlatek
měsíčně neodmění ani pouhou mou přítomnost.
Brabenec
Jahelka
Micinka
Adolfek
Chachach
6
article
Oh jsou to nesrovnalosti na světě!«
Takto vyjadřoval se pan Brabenec jen
v kroužku důvěrných přátel, ale když po prvním
měl šest piv, zmocňovala se duše jeho taková
trpkost, taková nespokojenost se životem, že ža-
loval na svůj osud veřejně a když pak »pojal«
ještě dvě slivovice, plakal jako ditě, ačkoliv mu
bylo již pětadvacet let a vyměnil v životě více
zaměstnání nežli kabátů. Prošel čtyři třídy gym-
nasialní, ale bohužel vysvědčení z posledního
semestru ztratil (nikdy však se po duplikátu n
sháněl), psal u advokáta, učil se v pivovaře
přijal kondici u knihkupce, nosil na prodej
barvotisky a hrací obrazy, hrál výtečně na har-
moniku čtyřřadovou, přečetl haldy knih, uměl
bruslit, v karty i na kulečníku hrát a v tanei
byl mistrem. Vysloužil své tři roky u polních.
myslivců, ale vojančině zvyknouti nemohl a pak
znova rval se s životem. V Uhrách pracoval na
dráze, v Slavonii zahradničil, ve Štyrsku žebra
a dostal se lacino ze Štvrského Hradce na útraty
státní a obecní (stát i obec s dojemnou oběta
vostí vkládají do svých rozpočtů položky podpor
těmto turistům) do své rodné obce.
Brabenec
Uhry
Slavonie
Štvrský Hradec
7
article
Pak se pan Hubert Brabenec chytil u ven-
kovských novin. Začátky byly ovšem těžké, ale
konečně misto voziku dvoukolky svěřeno mui
péro. Pracoval poctivě pro týdenník, napisuje
adresy předplatitelů a i těch, kteří jsou lét
dlužni, ale každé číslo reklamují. Než ta pro-
žluklá věta, že změna je život, hnala ho jinam.
Byl laborantenm u droguisty, jednatelem
firmy »Čípek a Šipek«, rozvážeje a roznášeje
po vlastech českých »pravé leštidlo na boly
bez žíravin«. Konečně uvázl v hospodářské kan-
celáři při velkostatku milostpána Otomara Wasser-
trinka, který robil v severních Čechách z ba-
vlny celovlněně látky na šaly a ukládal svoj
výdělek jistě a výhodně, zakoupiv ve Větrn
Kamenici tři dvory, ze kterých pan baron Vy
skočil před pěti lely vyskočil.
Brabenec
Čechy
Otomar Wasser
10
article
dvačet zlatých měsíčně, poslal pan Hubert Bra-
benec černý kufřik i se zbytkem vzorků (ostatní
si nechal pro vlastní spotřebu) ctěné firmě
»Čípek a Šípek« s poděkováním za kondici a jed-
ním skokem byl na palubě nového korábu. Li-
boval si. Měl byt, měl teplo, měl světlo, lit
mléka denně, čtyři metrické centy bramborů
rok a 20 zlat. platu měsíčně — — a titul-
»hospodářský úřadník«.
Ovšem nerozeznal pšenice od ječmene,
řepy od čekanky, ale na to se ho nikdo n
ptal. Najali pana Huberta, aby psal a on psal
Kusý tento životopis páně Brabencův byl
sem vložen s úmyslem, aby dopřáno bylo času
cizincům, kteří v parném dnu červnovém přijel
do Větrné Kamenico, složiti dvě bedny a odpo-
činouti si po namáhavé cestě
Pan Brabenec ovšem tak dlouho nečekal.
Nebylo třeba, aby si dal za tři piva a zkazi
si tak oběd, neboť rozradovaný hostinský H
molka panu Brabencovi oznámil, že zavítl
dnešního památného dne ke »Věnci«, divadel
společnost. »Opravdovská di - va - del - ní spo-
lečnost !«
Pan Brabenec ueltil na čele i na prsou
dotek nevyslovitelný, snad ladná Thalia, mus
samu, ho tak pozdravila.
Otočil se v průjezdě a pospíchal do kan
celáře.
Sensační zpráva o přichodu divadelní spo-
lečnosti rozlétla se po městečku ve čtvrt hodině.
Ovšem nejdřive zvěděla o pamětihodné události
té honorace, kdežto jádro obyvatelstva teprv
v poledne, když se vrátilo s pole, ale všud
zvěsť ona způsobila vzrušení. Kde pak ve Větrne
Kamenici, a divadlo! Takhle loutkové o pouti.
to ano, ale opravdovská společnost sem nikdy
cesty nenašla.
Bro
Šípek
Hubert
Kusá
Brabencův
Brabenec
H molka
Věnek
Kamenica
divadlo společnost
11
article
Ovšem honoraci městečka nebylo divadelní
představení nijakou vzácností, bylo třeba vyjeti
jen do okresního města, kdež každoročně byl
společnost návštěvou a domácí ochotníci hrával
často i pěkně; ba mnozí byli i v Národním.
Ale zde doma bylo divadelní předsťavení přec
novinkou a proto těšili se všichni, což ředitele
v této prachmizerné mrtvé saisoně musilo jen
Zatím co dámy míslní honorace vážně pře-
mítaly, kterou bluzu, jestli jen tu kartonovou,
nebo- saténovou, nebo snad onu hedvábnou by
měly obléci a rozkládaly po postelích šály ple-
tené, krajkově, vlněné i kašmírové a hluboc
přemýšlely o účesu; zatím, co páni prohlíželi
útroby svých peněženek a stolků, zatím co
sháněl pan hostinský Homolka židle a pomáhal
jim na nohy, což trvalo vše celé odpoledne.
měli ředitel a druhý mužský člen společnosti
plné ruce práce. Stavěli Thaliinu kapličku.
Jest zajisté na čase, abych vám, velectění,
i vám, rozkošné (však běda, vy mých poví-
daček věru nečtete!), představil členy společ-
nosti. Stojí opravdu za to. Hlavou, duší a rukou
jest ovšem slovutný pan ředitel a omezím-li se
nýní pouze na popis jeho vážené osoby, vrátim
se jístě k němu, neboť jest skrz na skrz origi-
nální. (Ach, jaké to štěstl v nynější době vše-
obecné šablony !)
Hned na první pohled činí pan ředitel n
vás nejlepší dojem. Čivický pan farář jakoby
mu z oka vypadl nebo obráceně, jak je libo.
12
article
Jeho tvář je plná, kulatá, obočí černé a husté.
oči mírně, nos malounko inklinuje na levo
velká ústa, plná zdravých zubů, jsou příjemná.
Proč jsem se opovážil vysloviti, že je podoben
panu čivickému faráři, vězí v tom, že cele
vzhled jeho jest ctihodný a že nosi černý
hedvábný šátek kolem krku, černý, velmi
šosatý, kabát a že honí všecky řídké, dlouhé
vlasy z týlu na holé temeno jako jemu podobný
pán. Ostatně doufám, že v měm přirovnání není
zrna horčičného stromu pohoršení, neboť znám
ladiče pian, který byl nápadně podoben býva-
lému ministru a měl tolik státnické moudrosti
jako onen, jenom žádně štěstí.
Druhý člen společnosti utekl jistě z lesů.
Opravdu z lesů, neboť hajní žijí, jak známo,
většinou v lesích. Byl ryšavý, měl klobouk
peřím, krátké rukávy a zelený límec u kabátu.
Bohužel, jsme s mužským personálem ho-
tovi a dovoluji si podle hodnosti představiti
dámy. Paní ředitelka jest vysoká, suchá dáma,
o niž nelze rozhodnouti, je li mladá nebo stará,
blond nebo brunet, má-li zuby, vlasy — oči
vlastní — pardon ! Jak zřejmo, vběhl jsem do
slepé uličky a proto rychle obracím. Ostatní
tři dámy byly rozhodně mladé a dodám- li, ž
před šesti měsíci myly v kuchyni nádobí nebo
nosily cizí děti, neudeřil jsem od terče jist
daleko.
13
article
Pan ředitel Florian Findejsek sice na mou
skromnou poznámku zašle jistě sáhodlouhé
»Zasláno« do »Divadelní Lucerny«, že »an
žoval« ony tři gracie od Pivody a to z pátého
ročníku, kde studovaly právě mimiku, ale budiž.
jen at mně notně naklepe ! (Mojí přátelé budou
si mnouti ruce a budou míti celý den rados
na můj účet.)
Celá společnost ubytovala se v jediném
pokoji v hostinci, hostinský nemohl více na-
bidnouti a společnost byla ostatně spokojena.
Večer sešla se »u Věnce« četnější společ
nost než obyčejně. Poslední byl pan Jahelka
obchodník; nemohl se dřive vypraviti, dokud ne-
zavřel krám.
»Chacha!« vstoupil vesele, »a máme tady
divadlo, pánové! Nazdáreček a sláva ! No, t
se téším a Micinka taky ! Chachacha! Jednu
velkou !«
Pan Jahelka vida, že dvéře do sálu jsou
otevřeně, vklouzl tam, ale bylo tma. Zahled
sotva, že jeviště již stojí, ale po členech spo-
lečnosti, po umělcích nikde ani poluchy.
Také ostatní společnost pánů » v pokojíčku«
byla zklamána. Hostinský nemohl nic oznámiti,
než že zejtra najisto bude představení a že
umělci odešli na odpočinek, povečeřevše ve svém
pokoji. Pohříchu nemohl ani sděliti, co budou
hráti. Pan ředitel se nesvěřil, ale překvapí mě-
stečko zejíra.
Mnozi brzo odešli, ale jiní, uživajíce příle-
žilosti, že se jednou dostali do hospody, setrval
a dobrou vůli spolu měli.
Jen pan Hubertus Brabenec nebyl dnes svůj.
Odmítl pozvání k vábně hře »dvá tak a dva tal
se šantalami«, tak že krupař Mlodráček se divi
Findejsek
Pivoda
Jahelka
Chachach
Brabenec
15
article
a tak kýval hlavou, že narazil svou nestříhanou
palicí do holé lebky pana důchodního, až tomuto
naskočila boule.
Ani seděti nevydržel pan Brabenec, chodi
sem tam, bručel si cosi a když se již ke dva-
nácté chýlilo, najednou spustil: »Pánové, pá-
nové! Jak známo, národ náš dvě stě let spal —«,
tu povstal pan důchodní a zakončil načatou
řeč: »proto jest na čase, aby šel národ zase
spat« — — a za ním povstali také ostatní
tím bylo dnešní sezení ukončeno. Pan Brabenec
vida, že se mu posluchačstvo rozchází, rozho
se hrdinsky pro jednu slivovici a šel za ostat-
ními. Ale hlavu měl plnou, plničkou.
Brabenec
16
article
Druhého dne hned po ránu vybral se pan
ředitel Florian Findejsek od »Věnce« nesa pod
pažím balík pestrých pozvání a rozhlednuv se
po náměstí, vykročil pravou nohou.
Snad pouhou náhodou zaměřil zrovna do
krámu páně Jahelkova a vyseknuv rozradova-
nému panu principálovi závodu poklonu, vydrtil
hlasy své výmluvnosti: »Čině uctivé pozvání
zdvořile prosím o laskavou přízeň a návštěvu
a — za čtyry rappé.«
»Chachacha ! Děkuji, děkuji, « směje se pan
Jahelka, bera pozvánku »a pěkně váss k nám
vítám! A co pak vlastně hrajete ? Chachacha !
Malá očka páně Jahelkova nejprve utkvěl
na dvou řádcích, tučnými pismenami tištěných.
»Zdvořile se žádá o uschování těchto programů
neboť při odehodu bude o ně žádáno !«
»Aha ! Chachacha! Velmi dobře ! Chacha!-
Dále již písmenami mnohem skromnějších roz-
měrů byly názvy tři jednoaktovek. Pan Jahelk
marně vzpomínal. Ne, z těch neznal ani jediné.
což pan ředítel Florian Findejsek jistě věděl
neboť jeho repertoar »pozůstával z jeho vlast-
ních kusů«, jak se vyjádřil a panu Jahelkov-
tajně svěřil, ale že také cizí kusy pouze jinal
křtil, o tom se zmíniti za dobrě neuznal.
Okusiv výborného rappé, vsypal drahocenn
prášek do tabatěrky a znova se ukláněje spěšn
se poroučel, ačkoliv pan Jahelka měl ještě sto
otázek.
Findejsek
Jahelkův
Chachach
Jahelka
Jahelk
Jahelkov
17
article
»Tedy na shledanou v divadle ! Chachacha
Nazdáreček, pane řediteli «
Pan ředitel již klepal na dvéře v soused
ním domě. Když se po hodině vrátil domů
poručil panu Votýpkovi, druhému členu své
společnosti, aby přibil oznámení na rohy. Miei
jich celkem dvanáct nalepených na tuhé lepence
Každé mělo svrchu poutko a bylo proto možno
je vždy zase sejmouti. Aby však mládež, nu
však víme, co mládež umí, jich nestrhala, nosi
s sebou pan Votýpka řebříček a věšel oznámen
tak vysoko, že byla z dosahu všech pobert
Ovšem nemohl jich nikdo čísti, ale na tom ne
záleželo.
Na celou hodinu před ohlášeným předsta
vením bylo již v sále »u věnce« plno a hlaho
bavícího se obecenstva zalehal až k panu J
helkovi, ktorý před osmou nesměl zavříti krám
neboť paní Micinka, k odcházejíc sama, přísně
tak poručila.
Ted
Chachach
Votýpka
J helk
Micinka
18
article
Před zrakoma obecenstva prostíralase
spuštěná opona, na níž bylo namalováno něco
tak důmyslně tajemného, že se i vtipné hlavy
marně snažily rozluštiti tuto hádanku. Jisto ale
jest, že maliř, chtěje malovati lva, vzpomnělsi
náhle také na krokodila a spojil obě potvory
v nestvůru třeti. Také jakýs pták, nebo byl-l
to mrak, nevím, vznášel se nad nestvůrouna
hnědé obloze. Báječné stromy, nevídané křo-
viny s ovocem, opice, nádoby, meč, modrý
prapor a krvavé slunce jako měděný talíř vy-
plňovaly ostatní místo vedle výše zmíněné ne-
stvůry
Vedle opony po obou stranách prohýbaly
se namalované sloupy, nesoucí na hlavicíel
ohromné pískovcové balvany.
V prostřed nad oponou pak v elipse skvě
se nápis »Vítejte nám!« Tvůrcem byl sám pan
ředitel.
Konečně, když si zvědavé, ale trpělive
obecenstvo povědělo všecky novinky (bože, člo-
věk se na venkově tak zřídka sejde se souse-
dem), když již páni v sále tak zakouřili, žese
otevřenými okny valil dým, jako když baráčník
chleba peče, konečně ozval se nesměle zvonel
v zákulisí a po několika nezdařených poku sech
vzepjala se nestvůra na oponě a uchvácena
zuřivostí počala se pomalu stáčeti.
19
article
Jeviště představovalo krajinu, ale protož
byla sotva dva metry vysoká, dosahoval hrad
v pozadí malovaný panu ředitelovi stojícímu na
jevišti zrovna po kolena, za to strom hned
vedle stojící vzrostl mnohem výše a dosahoval
mu až po ramena. Ale pan ředitel na ty věci
nedbal. Stál tiše a důstojně opřen o nahý meč
a zíral na liliputánský hrad.
V sále je ticho, jen moucha masařka kdes
krouží u stropu a hněvivě bzuči.
Teď ale náhle pan ředitel nabral dechu
vzdychl. Vzdychl tak hluboce a opravdově, že
se hrad zachvěl a obecenstvo trhlo najednou
rameny jako jeden muž.
»Oh, Sigismondo, spanilá manželko mále
Teď následoval dlouhý monolog. Pan re-
ditel, šelma, snažil se namluviti lehkověrném
obecenstvu, že se právě vrátil z Palestýny
(ačkoliv vime dobře, že včera přijel s fasuňkem
k »Věnci«), že tam nevěřicího Turka, toho za-
přísáhlého nepřítele křesťanstva, zle tepal, ž
mu ukrutní Saraceni vzali portmonku i kobylu
Rosamundu a on že fechtem protloukl se až
k rodnému hradu svému (ubezpečuji vás, že
v tom malém hradě se nemohl narodil), ale ted.
že se neodvažuje vejíti dále, překročiti svůj
vlastní práh, protože se obává, zdali spanilá
manželka jeho Sigismonda, pocházející z hradu
tamhle, co by kamenem dohodil, zůstala mu
věrnou (o té lži !) po sedmnáct plných let, kdy
ji opustil, aby těžké viny smyl v zemi po-
svátné
Dozvědělo se milé občanstvo kamenické
vůbec pěkných věcí.
A najednou si pan ředitel vzpomene,že
také před sedmnácti lety zanechal ve hradě ne-
mluvně, ale teď si (podívejte se na toho po-
ťouchlíka !) nemůže vzpomenouti, byl-li to sy
nebo dcera.
Věnek
Turek
Rosamunda
rodný hrad
Palestýna
20
article
Když to všecko vypověděl, najednou sebou
trhl. Ha ! co vidí? Obecenstvo nevidělo nie, ale
pan ředitel pořád vede svou, že vidí. Inu, kouká
za kulisy; s jeviště je tam vidět, ale s hlediště
ne. Konečně to poví. Vidí svou Sigismondu, ale
mladou, svěží, zrovna takovou, jakou byl před
sedmnácti lety opustil. Zázrak!
Jest mu to divné, podívá se na sebe
uznává, že sám jest již trochu obnošený, ale
hned se začne nafukovati jako holub a zacu-
kruje za kulisu:
»Sigismondo, milená !«
Odsloupí dva kroky a hlel tu vejde vskutk
jakási mladice. Má dvě sukně, vrchní nadkasa-
nou, bílé punčochy, červený život a dva copy
na zádech.
Chvíli neříká nic, ale dělá, jakoby se byla
llekla.
21
article
Pan ředitel ale hned k ní (a podivejte se,
jak důstojný zevnějšek může klamati) a pořád
jí povídá, jak po ní toužil a ptá se, zdali iji
srdéčko něco neříká.
Holčice kroutí hlavou, že ne a když tomu
nechce pan ředitel rozuměti, řekne mu bez
obalu, že je plesnivý dědek a nějaký tulák, ale
ona že má jiného švarného chlapíkal
»Tak?« Tohle pana ředitele dohřeje. Mist
lichocení, spustí výčitky, chopí divčicí za ruku
a vyvrací jí klouby. Rozumí se, že holčice
křičí jako divá.
V tom přiběhne ten švarný chlapík. (Al
i to je lež, má dlouhé vlasy, krátké ruce, tak
že ruka mizí v rukávě a neumí choditi v kal-
hotách, každý hned ví, že je to děvče). Vytrhne
meč a chce pana ředitele sekat. Rozumí se, ž
se pan ředitel nedá a tak břinkají meče o sebe
až jiskry lítají.
Na jovišti je veliký poprask, prolože hol
čice běhá sem a tam a křičí, jakoby ji na nože
brali. Něco se teď jistě stane, jeden druhého
jistě pořeže. Ale chyba lávky
Přilítla ještě jedna ženská (pí. ředitelkaa
ta je motr). Vykřikne: »Ps — psl pryč od
sebe! Zarazte meče do pochivy, pss — ps!e
(Zrovna jako nebožtik Monpavon, pamatujete ?)
Oba bojující poslechnou na ráz, nebo hlas
paní ředitelky je ostřejší, než oba meče.
22
article
Pan ředitel najednou pozná svou starou
Sigismandu, pustí meč a rozevře náruč. Paní
ředitelka skočí k němu a zvolavši: »ps — p
— 6, ty můj králofeký pane manželi !« padne
mu kolem krku.
Teď vyjde na jevo, že ta mladá holčice
je vlastní dcera palestýnského rytíře Šroubka
(i jméno jiné si pan Findejsek dal !) a ta druhá,
pardon! ten druhý, že je urozený pan Bořívoj
Vařbuchta, zeman z Kobylnic, ženich mladé
Sigismandy.
Nyní víme, proč ji bránil.
Když se všecko vypoví, kleknou mladí,
skloní hlavy k sobě a pan ředitel s paní ředi-
telkou, plačíce, dávají jim požehnání, což tak
dojalo nestvůru na oponě, že se vztekle rozvi-
nula a ještě toď se celá třese, jak sebou o po-
dium uhodila.
Následující kusy byly prvnímu silně po-
dobné, ale ježto i mnoho dobrého najednou
škodí, nelze mi dále nic již prozraditi.
Druhý mužský člen společnosti vůbec ne-
vystoupil, jak vyšlo později na jevo, byl teprv
v uměleckém kvašení, ale jistě vystoupí a pak
strhne všecko s sehou. Jeho široká ramena
záda tuto naději značně posilují.
Šroubek
Findejsek
Bořívoj
Kobylnice
23
article
Ke konci přidala slečna Zulika Vejvodov
ještě nejnovější píseň: »Vesničko má, pod Šu-
mavou« a když dopěla, mělo obecenstvo plné
oči slzí. Jedněm je tam vehnala opravdová lí-
tost a druhým vztek, ale všem se nelze za-
chovati.
Ponocný Jeřábek slyšel na jednom nároží
když se obecenstvo rozcházelo, jak dva mladí
lidé, tisknouce si ruce, se loučili: »0, Sigis-
mando! O, Bořivoji! Pá, ty moje jedno zlato!«
a hned potom na druhém: »Vzteky bych se
pral. O, ubohá Thalie, jak tě rvou, jakte
hanobí!«
Ponocný Jeřábek takto zvěděl, že Sigis-
manda a Bořivoj se měli rádi a ta Thalie ze
byla asi nějaká čistá holka, která chtěla asi mi-
lého Bořivoje odlouditi.
Po prvním večeru byl osud společnosti
páně Findejskovy rozhodnut.
Honorace damská nepřijímala ani pozvá-
nek, ale páni chodili přece. Při nejtragičtějších
scénách se smáli, až se za břicho popadali,
pili v sále pivo, kouřili jako z důchodu a
herci na jevišti rozpřádali hovory. Když někdo
plaval, což se dělo velmi často, začali volat
plavčíka nebo podávali tonoucímu hůl na pomoc
Paní ředitelka, která svým »pss — ps« masko-
vala mezery v řeči, se nedala a mezi deklama
hodila do hlediště trumfa, že hrávala před jin-
ším publikem, které bylo způsobnější, což způ-
sobilo dole báječnou veselost.
Jenom pan Hubertus Brabenec se nesmál
Byl v divadle den co den a když došlo k po-
směškům, zbledl a svíral pěsti, maje tisíc chut
spoličkovati obecenstvo, které se dovedlo rou-
hati umělcům.
V kanceláři po celé dni nedělal nic, b
ani športky mu nechutnaly. Chodil jen sem
tam, maje ruce na zádech složeny a hlavu
sklo penou.
Vejvodov
Šu
Ponocná Jeřábek
Bořivoj
Sigis
Brabenec
pán Findejskův
24
article
Než prozraďme, co se stalo.
Pan Hubertus Brabenec byl raněn, ba ne
bezpečně raněn přímo do srdce.
Jeden z pohledů, jež slečna Zulika Vejvo-
dova vhodila jako šip do hlediště, zapadl ne-
štastnou náhodou do srdce páně Brabencova
tam uvázl. Slečna Vejvodova pravidelné přidá-
vala svou »chaloupku pod Šumavou« a na tu
chvili blaže nosti pan Brabenec celý den čekal.
tou žil, tou se opájel.
Ale přístupu ke slečně Vejvodově získa
si nemoll.
Pan ředitel Findejsek střehl své svěřenky
jako drak v pohádce. Vodil je na procházku
večer po divadle musily domů s ním. Marné
bylo obcházení, marné drobné služby páně Bra-
bencovy.
Scházel milý pan Brabenec, hubl, pře-
padl se.
Ale dobrá rada přichází v noci.
Jednoho rána vstal vesele. Vlezl pod postel
a vytáhl papírovou krabici, ve které uložena
byla jeho tahací harmonika. Zkusil »Vesničku
pod Šumavou« a šlo to.
Ten večer zpívala slečna Julika Vejvodova
svou píseň s doprovodem.
Ach, to vám byla krása
Nazejtři přijal panl Hubertus Brabenec u pana
ředitele Findejska engagement.
Pan Hubertus Brabenec předhoní jistě pana
Votýpku, protože má vzdělání a pak (co je
hlavní) lásku k povolání! (a ke slečně Julice!).
Kdyby k vám, velectění, i vy rozkošné,
šťastný vítr zavál tyto přemilé ptáky přeletavé,
dopřejte si »Chaloupky« s harmonikou. Je to
báječně dojemné.
Zpívá tu umění a provází je láska vždycky
zelená.
Brabenec
Zuliko Vejvo
Brabencův
Vejvodův
Findejsek
Julik Vejvodův
Votýpka
Julice
Chaloupek
pán
Šumava
25
article
Karpovo svědomí.
Karpovo svědomí.
Ruská povídla
Napsal M. K. Petors, přel. MI. Skůčkova.
Karp nemohl spáti. Převaloval se těžce
s boku na bok, chrchlal, mumlal modlitby,
snaže se probudit ženu — tlustou Agafu, která
vedle něho na palandě nemilosrdně chrápala;
leč tato jen nesouvisle v polospánku mu odpo-
vídala a ihned zase znovu usnula; vzdýchal,
pečlivěji se ukrýval kožichem, pod nímž oba
spali, zíval, znamenal ústa křížem — a my-
šlenky, neodbytné myšlenky vrtaly mu mozkem
a nedaly mu pokoje.
»Už zase chrní, strašidlo !« zahučel zlostně
a rýpl ženu do boku.
»Co že? Hnědka že utekla ?« zvolala ustra-
šeně Agafa a vzchopivši se, mnula si oči, hle-
dajíe sirky.
»Hnědka?« zaradoval se Karp, že konečně
ženu probudil: »nikam neutekla, ale mně,
k čertu, nechce se spáti . . .«
»Patrně jsi sobě přihnul pálenky a proto ne-
můžeš spát !« zase už v dřimotách odvětil
Agafa.
»Pálenky?« protáhl Karp. »Řekni laskavě,
kde bych se ji byl napil? Nu, kde? Myslis
snad, že mi strýc Agafon zavdal? Držgrešlel
Kdyby se měl udávit, nepodá ti náprstek a to
nejen teď, ale ani o Božím Hodě. La — ko —
mec ! ... Pálenky jsem si přihnul ! Vida, nač
jsi přišla ... Je vidět, že jsi hloupá husa, ne-
česaná, jak se jen člověk na tě podívá ! Stroe
Agafon ! Bodejť! Chceš-li, povím ti, kdo mne
pohostil, chceš? Napálil jsem trošíčku děda
Ellma a Ivan, krčmář, mne slavnostně pohostil,
ovšem že jen k vůli masopustu . . . znamenitě
pohostil! Darmo mluvit, Ivan je mužík štědrý,
duše upřímná a pohostí rád. Víš, zač jsem pro-
dal dědu lýko? Agafo, ty spis ? Aby tě běs za-
škrtil, už zase chrníš!« hučel Karp, zaslechnuv
ženino chrápání. »Odkud jen ty ženské naberou
takového spaní, chrápou na celou jizbu jako
mužík. Hej, Agafo, poslouchej! ...« Leč Agafa.
místo odpovědi jen mručela.
Karpův
M K Petors
Skůčkův
Agaf
Karp
Agafon
Ellma
Ivan
Agafo
Stroe Agafon
26
article
Karp oddal se myšlenkám.
Prodal výhodně lýko sousedu, starému po-
druhu Efimovi, který pouze tím se živil, že pletl
opánky a za vydělané groše jakž takž se pro-
tloukal.
Karp málokdy prodal mu lýko, protožesi
z toho jaksi dělal svědomí šidit starce, neodvá-
žil se podstrčit mu špatné lýko a pékného Karp
vůbec neměl.
Ale o masopustě k smrti zachtělo se mu
napiti se a Agafa pospišila si, aby všecky peníz
buď uschovala anebo je utratila v domácnosti.
Tu žena někam odešla a on začal šťárati po
světnici, po komoře; myslil, že někde peníze
najde, vezme aspoň deset kopejek a pak zavede
dušičku do krěmy na pokraji vesnice, k Iva-
novi; ale Agafa patrně svého muže dobře
znala: uschovala všecko tak, že, ať hledal jak
hledal, nenalezl ničeho kromě starého, zahníva-
jícího lýka v kolně.
Dlouho stál nad ním a uvažoval, co dělat?
Má z něho uplést opánky pro sebe, až se mu
staré onosi, anebo má donést lýko k dědu E-
movi? Svědomí mu ovšem říkalo, že ho tam
nésti nelze, jelikož lýko již k ničemu není a
strýc Efim, jsa poloslepý, za zimního soumraku
ničeho tak jako tak neuvidí . .. On konečně
škodu nezpozoruje, prodá-li mu tedy lýko, musí
ho ošidit — a to není hezké ! To není čestné
Ale svůdná sklínka s pálenkou vábila už
Karpa k sobě — a Karp. neodolal,
Rozhodl se, že lýko donese Efimovi pouze
darem — a než se nadál, prodal k ničemu ne-
hodící se lýko podruhovi- starci.
Efim
Agaf
Iva
E m
Efi
Karpo
27
article
Ostatně peníze ihned propil a vrátiv se
domů silně podnapilý — svalil se na palandu.
Leč nespal dlouho a když žena unavena celo-
denní robotou, uložila se vedle něho a pevně
usnula, tu pojednou se probudil a pocitil jakousi
tíhu na prsou; napil se vody ; ulehl a snažil se
poznovu usnouti, ale nastojte ! sen od něho
prchal jak před ním prchají děvčata na přást-
kách. Karp se rozpomínal, co ho to tak trápí?
»Zajisté byl u Efima kvas už hodně starý —
anebo snad scíplá krysa v kvasu ležela« —
napadlo Karpovi.
Po kryse se udělá člověku vždyeky
spatně!« přemýšlel, »a dédeček Eíim je nej-
vážnější mužik, ani mouchu nezarmouti“ . . . v
čem jen ta jeho dušička vězí . . . Ničeho, zdá
se, nejí, kvasem, cibulí a troškem chleba se-
odbývá: masa nejí žádného, ani ždibec do úst
ho nedá, oplatkou začíná masopust — ta mu
nahradí maso
Darmo mluvit, je to světec!... Snad hřichy
odmodluje ... Hříchy, che, che, che !« zasmál
se pojednou Karp: »Co to je — tyhile hříchy,
— v jakém pak šatě chod!? Bylo by záhodno
vědět, není li to hřieh . ..«
Karpo
28
article
Ale při vzpomínce na Efima bodlo Karp
Ale při vzpomínce na Efima bodlo Karp
ještě více u srdce.
»Co je to za čertovinu,« huboval Karp,
»odkud přikvapilo na mne tohle neštěstí ? Přece
jsem ničeho nejedl a pil jen málo a jak si na
dědečka Efima vžpomenu, začne to píchat. Bude
třeba vziti lázeň, napařit se a všecko to přejde,
jako když to shodí. Musím vzbudit Agafu !« Po-
dival se na ženu.
Tato ležela pohodlně rozložena a spala,
sladce pochrapujíe a oddýchujíe
»Aby tě das, ta chrní!« zvolal Karpa
uhodil ji znovu do boku, »slyš, ženo, vstávej,
jdi do lázně zatopit... vstávej, nebo . . .«a
udeřil ji silnéji.
Karp
Karpo
Agaf