ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 97e82ab0-661a-11dc-8b1c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 78, place 13, org 3, work 2
1 masthead
k. srpha 190.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 219.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví. Z říše Thalic. Momentka z přírody. Zachytil Fr. F. To s. Právě vycházel pan Hubert Brabenec krámu pana Jahelky, omamuje se vonným dý- mem športky, jichž si byl celý tucet vybral když zahlédi po silnici, ústící v náměstí, kol bati se fasuněk. Fasuněk nebyl ve Větrně Ka- menici ovšem nic zvlástního, ale pozornost páně Brabencovu uchvátil cele zvláštní průvod kolem povozu, tak že se pan Brabenec rychle otočil a zval úsilně pana Jahelku, kupco, aby prý se šel také honem podívat. Pan Jahelka se nedal dvakrát pobízet. Otřel ruce o umolousovaný kabát a vyběhl před krám, tleskaje hlučně rozšlapanými trepkami své bosé paty. »A hlehle, co pak to asi bude ? chachalo smál se pan Jahelka celým svým kulatým obli čejem, zavíraje při tom malá očka, podobná očím vepříka s bílými řasami. (Pan Jahelka s smál stále a zvědavý byl jako straku.) »Nejspíš nějací umčlci, « rozhodl pan Br- benec znalecky a popošel o krok »Pro krynda pána! A to by bylo výtečné chacha! Umělci ! Na mou tě duchu, jsem v Větrně Kamenici již osm let a nikdy sem žádny umělec ani nepáchl. A těchle je najednou moc chacha !e »Hm, hm,« ulevoval si pan Brabenec, ne spouštěje s průvodu kolem vozu očí, čtyry dámy a dva páni. Jsem opravdu zvédav, coto bude. A podívejte se, pane Jahelko, zahýbají k »Věnci«. Nemýlil jsem se. Už zastavili.« Malý pan Jahelka vystupoval na prsty natahoval krk, jen aby mu nic neušlo, cos na protější straně malého náměstí dělo. Vůz skutečně zůstal státi před »Věnceme a společnost shromáždila se kolem povozu, jen jeden z mužů vešel do vnitř hostince »Snad pojedou dále?« ozval se pan Ja- helka skleslým hlasem. »Bylo by to skoda.
Brabenec Jahelka Brabencův Britain Věnek Francie Ka
5 article
Chacha! Ve zdejším hnízdě jakživ žádný umě- lec nezarazil.« »Spíše vyjednává ten v hospodě o přijetí,« mínil pan Brabenec »a vída, hádal jsem dobře Již se vrací ten cizinec s hostinským. Hledte, hleďte, leze na vůz a vozka vyndal rozporku odpřáhl jeden prostraněk. Budou skládat. »A dámy vešly do hospody. Sláva !«, vy křikl pan Jahelka. »Světe prolom se, dukátv padejte1 Ve Větrné Kamenici uvázli umělci. Chachacha!« »Však se hned dozvím více,« odtušil pan Brabenec a podávaje ruku panu Jahelkovi na rozloučenou, prozradil hned svůj plán. »Skočím tam na malou piva a vyzvím všecko.e »A stavte se, vašnosto, stavte se! Nazdá- reček ! Chachacha e Pan Jahelka měl trhání, ale nemohl se vzdáliti z krámu, ne snad proto, že měl jenom trepky na boso (to by počestné občany kame- nické nepohoršilo), ale protože Micinka . . .l. Pan Jahelka měl Micinku. Ne snad ko- čičku (ačkoliv jeho Micinka předla i škrábala), ale suchou mrštnou paničku a s tou nebylo Říkala panu Jahelkovi sice stále Adolfk sem, Adolfku tam, ale — ne, nepovím nic. Pan Hubert Brabenec byl člověk mladý neženatý; co pak tomu je hej! Měl ovšem se- děti v kanceláři a opisovati na čisto patnáet archů, které mu účetní »navalil« hned po ránu. ale pan Hubert Brabenec věděl, že co se ne- uděla dnes, neuteče ani za týden a natahova trpělivost pana účetního jako strunu na houslích. »Ale jestli jednou praskne?« »Ať praskne !« Pan Brabenec byl filosoí. Taková maličkost ho »nečílila«, jak tvrdil, pak nejsme s kanceláři oddáni, a abych pravdu řekl, vždyť vlastně jen změna je život. A pak mé vzdělání! Těch mizerných dvacet zlatek měsíčně neodmění ani pouhou mou přítomnost.
Brabenec Jahelka Micinka Adolfek Chachach
6 article
Oh jsou to nesrovnalosti na světě!« Takto vyjadřoval se pan Brabenec jen v kroužku důvěrných přátel, ale když po prvním měl šest piv, zmocňovala se duše jeho taková trpkost, taková nespokojenost se životem, že ža- loval na svůj osud veřejně a když pak »pojal« ještě dvě slivovice, plakal jako ditě, ačkoliv mu bylo již pětadvacet let a vyměnil v životě více zaměstnání nežli kabátů. Prošel čtyři třídy gym- nasialní, ale bohužel vysvědčení z posledního semestru ztratil (nikdy však se po duplikátu n sháněl), psal u advokáta, učil se v pivovaře přijal kondici u knihkupce, nosil na prodej barvotisky a hrací obrazy, hrál výtečně na har- moniku čtyřřadovou, přečetl haldy knih, uměl bruslit, v karty i na kulečníku hrát a v tanei byl mistrem. Vysloužil své tři roky u polních. myslivců, ale vojančině zvyknouti nemohl a pak znova rval se s životem. V Uhrách pracoval na dráze, v Slavonii zahradničil, ve Štyrsku žebra a dostal se lacino ze Štvrského Hradce na útraty státní a obecní (stát i obec s dojemnou oběta vostí vkládají do svých rozpočtů položky podpor těmto turistům) do své rodné obce.
Brabenec Uhry Slavonie Štvrský Hradec
7 article
Pak se pan Hubert Brabenec chytil u ven- kovských novin. Začátky byly ovšem těžké, ale konečně misto voziku dvoukolky svěřeno mui péro. Pracoval poctivě pro týdenník, napisuje adresy předplatitelů a i těch, kteří jsou lét dlužni, ale každé číslo reklamují. Než ta pro- žluklá věta, že změna je život, hnala ho jinam. Byl laborantenm u droguisty, jednatelem firmy »Čípek a Šipek«, rozvážeje a roznášeje po vlastech českých »pravé leštidlo na boly bez žíravin«. Konečně uvázl v hospodářské kan- celáři při velkostatku milostpána Otomara Wasser- trinka, který robil v severních Čechách z ba- vlny celovlněně látky na šaly a ukládal svoj výdělek jistě a výhodně, zakoupiv ve Větrn Kamenici tři dvory, ze kterých pan baron Vy skočil před pěti lely vyskočil.
Brabenec Čechy Otomar Wasser
10 article
dvačet zlatých měsíčně, poslal pan Hubert Bra- benec černý kufřik i se zbytkem vzorků (ostatní si nechal pro vlastní spotřebu) ctěné firmě »Čípek a Šípek« s poděkováním za kondici a jed- ním skokem byl na palubě nového korábu. Li- boval si. Měl byt, měl teplo, měl světlo, lit mléka denně, čtyři metrické centy bramborů rok a 20 zlat. platu měsíčně — — a titul- »hospodářský úřadník«. Ovšem nerozeznal pšenice od ječmene, řepy od čekanky, ale na to se ho nikdo n ptal. Najali pana Huberta, aby psal a on psal Kusý tento životopis páně Brabencův byl sem vložen s úmyslem, aby dopřáno bylo času cizincům, kteří v parném dnu červnovém přijel do Větrné Kamenico, složiti dvě bedny a odpo- činouti si po namáhavé cestě Pan Brabenec ovšem tak dlouho nečekal. Nebylo třeba, aby si dal za tři piva a zkazi si tak oběd, neboť rozradovaný hostinský H molka panu Brabencovi oznámil, že zavítl dnešního památného dne ke »Věnci«, divadel společnost. »Opravdovská di - va - del - ní spo- lečnost !« Pan Brabenec ueltil na čele i na prsou dotek nevyslovitelný, snad ladná Thalia, mus samu, ho tak pozdravila. Otočil se v průjezdě a pospíchal do kan celáře. Sensační zpráva o přichodu divadelní spo- lečnosti rozlétla se po městečku ve čtvrt hodině. Ovšem nejdřive zvěděla o pamětihodné události té honorace, kdežto jádro obyvatelstva teprv v poledne, když se vrátilo s pole, ale všud zvěsť ona způsobila vzrušení. Kde pak ve Větrne Kamenici, a divadlo! Takhle loutkové o pouti. to ano, ale opravdovská společnost sem nikdy cesty nenašla.
Bro Šípek Hubert Kusá Brabencův Brabenec H molka Věnek Kamenica divadlo společnost
11 article
Ovšem honoraci městečka nebylo divadelní představení nijakou vzácností, bylo třeba vyjeti jen do okresního města, kdež každoročně byl společnost návštěvou a domácí ochotníci hrával často i pěkně; ba mnozí byli i v Národním. Ale zde doma bylo divadelní předsťavení přec novinkou a proto těšili se všichni, což ředitele v této prachmizerné mrtvé saisoně musilo jen Zatím co dámy míslní honorace vážně pře- mítaly, kterou bluzu, jestli jen tu kartonovou, nebo- saténovou, nebo snad onu hedvábnou by měly obléci a rozkládaly po postelích šály ple- tené, krajkově, vlněné i kašmírové a hluboc přemýšlely o účesu; zatím, co páni prohlíželi útroby svých peněženek a stolků, zatím co sháněl pan hostinský Homolka židle a pomáhal jim na nohy, což trvalo vše celé odpoledne. měli ředitel a druhý mužský člen společnosti plné ruce práce. Stavěli Thaliinu kapličku. Jest zajisté na čase, abych vám, velectění, i vám, rozkošné (však běda, vy mých poví- daček věru nečtete!), představil členy společ- nosti. Stojí opravdu za to. Hlavou, duší a rukou jest ovšem slovutný pan ředitel a omezím-li se nýní pouze na popis jeho vážené osoby, vrátim se jístě k němu, neboť jest skrz na skrz origi- nální. (Ach, jaké to štěstl v nynější době vše- obecné šablony !) Hned na první pohled činí pan ředitel n vás nejlepší dojem. Čivický pan farář jakoby mu z oka vypadl nebo obráceně, jak je libo.
12 article
Jeho tvář je plná, kulatá, obočí černé a husté. oči mírně, nos malounko inklinuje na levo velká ústa, plná zdravých zubů, jsou příjemná. Proč jsem se opovážil vysloviti, že je podoben panu čivickému faráři, vězí v tom, že cele vzhled jeho jest ctihodný a že nosi černý hedvábný šátek kolem krku, černý, velmi šosatý, kabát a že honí všecky řídké, dlouhé vlasy z týlu na holé temeno jako jemu podobný pán. Ostatně doufám, že v měm přirovnání není zrna horčičného stromu pohoršení, neboť znám ladiče pian, který byl nápadně podoben býva- lému ministru a měl tolik státnické moudrosti jako onen, jenom žádně štěstí. Druhý člen společnosti utekl jistě z lesů. Opravdu z lesů, neboť hajní žijí, jak známo, většinou v lesích. Byl ryšavý, měl klobouk peřím, krátké rukávy a zelený límec u kabátu. Bohužel, jsme s mužským personálem ho- tovi a dovoluji si podle hodnosti představiti dámy. Paní ředitelka jest vysoká, suchá dáma, o niž nelze rozhodnouti, je li mladá nebo stará, blond nebo brunet, má-li zuby, vlasy — oči vlastní — pardon ! Jak zřejmo, vběhl jsem do slepé uličky a proto rychle obracím. Ostatní tři dámy byly rozhodně mladé a dodám- li, ž před šesti měsíci myly v kuchyni nádobí nebo nosily cizí děti, neudeřil jsem od terče jist daleko.
13 article
Pan ředitel Florian Findejsek sice na mou skromnou poznámku zašle jistě sáhodlouhé »Zasláno« do »Divadelní Lucerny«, že »an žoval« ony tři gracie od Pivody a to z pátého ročníku, kde studovaly právě mimiku, ale budiž. jen at mně notně naklepe ! (Mojí přátelé budou si mnouti ruce a budou míti celý den rados na můj účet.) Celá společnost ubytovala se v jediném pokoji v hostinci, hostinský nemohl více na- bidnouti a společnost byla ostatně spokojena. Večer sešla se »u Věnce« četnější společ nost než obyčejně. Poslední byl pan Jahelka obchodník; nemohl se dřive vypraviti, dokud ne- zavřel krám. »Chacha!« vstoupil vesele, »a máme tady divadlo, pánové! Nazdáreček a sláva ! No, t se téším a Micinka taky ! Chachacha! Jednu velkou !« Pan Jahelka vida, že dvéře do sálu jsou otevřeně, vklouzl tam, ale bylo tma. Zahled sotva, že jeviště již stojí, ale po členech spo- lečnosti, po umělcích nikde ani poluchy. Také ostatní společnost pánů » v pokojíčku« byla zklamána. Hostinský nemohl nic oznámiti, než že zejtra najisto bude představení a že umělci odešli na odpočinek, povečeřevše ve svém pokoji. Pohříchu nemohl ani sděliti, co budou hráti. Pan ředitel se nesvěřil, ale překvapí mě- stečko zejíra. Mnozi brzo odešli, ale jiní, uživajíce příle- žilosti, že se jednou dostali do hospody, setrval a dobrou vůli spolu měli. Jen pan Hubertus Brabenec nebyl dnes svůj. Odmítl pozvání k vábně hře »dvá tak a dva tal se šantalami«, tak že krupař Mlodráček se divi
Findejsek Pivoda Jahelka Chachach Brabenec
15 article
a tak kýval hlavou, že narazil svou nestříhanou palicí do holé lebky pana důchodního, až tomuto naskočila boule. Ani seděti nevydržel pan Brabenec, chodi sem tam, bručel si cosi a když se již ke dva- nácté chýlilo, najednou spustil: »Pánové, pá- nové! Jak známo, národ náš dvě stě let spal —«, tu povstal pan důchodní a zakončil načatou řeč: »proto jest na čase, aby šel národ zase spat« — — a za ním povstali také ostatní tím bylo dnešní sezení ukončeno. Pan Brabenec vida, že se mu posluchačstvo rozchází, rozho se hrdinsky pro jednu slivovici a šel za ostat- ními. Ale hlavu měl plnou, plničkou.
Brabenec
16 article
Druhého dne hned po ránu vybral se pan ředitel Florian Findejsek od »Věnce« nesa pod pažím balík pestrých pozvání a rozhlednuv se po náměstí, vykročil pravou nohou. Snad pouhou náhodou zaměřil zrovna do krámu páně Jahelkova a vyseknuv rozradova- nému panu principálovi závodu poklonu, vydrtil hlasy své výmluvnosti: »Čině uctivé pozvání zdvořile prosím o laskavou přízeň a návštěvu a — za čtyry rappé.« »Chachacha ! Děkuji, děkuji, « směje se pan Jahelka, bera pozvánku »a pěkně váss k nám vítám! A co pak vlastně hrajete ? Chachacha ! Malá očka páně Jahelkova nejprve utkvěl na dvou řádcích, tučnými pismenami tištěných. »Zdvořile se žádá o uschování těchto programů neboť při odehodu bude o ně žádáno !« »Aha ! Chachacha! Velmi dobře ! Chacha!- Dále již písmenami mnohem skromnějších roz- měrů byly názvy tři jednoaktovek. Pan Jahelk marně vzpomínal. Ne, z těch neznal ani jediné. což pan ředítel Florian Findejsek jistě věděl neboť jeho repertoar »pozůstával z jeho vlast- ních kusů«, jak se vyjádřil a panu Jahelkov- tajně svěřil, ale že také cizí kusy pouze jinal křtil, o tom se zmíniti za dobrě neuznal. Okusiv výborného rappé, vsypal drahocenn prášek do tabatěrky a znova se ukláněje spěšn se poroučel, ačkoliv pan Jahelka měl ještě sto otázek.
Findejsek Jahelkův Chachach Jahelka Jahelk Jahelkov
17 article
»Tedy na shledanou v divadle ! Chachacha Nazdáreček, pane řediteli « Pan ředitel již klepal na dvéře v soused ním domě. Když se po hodině vrátil domů poručil panu Votýpkovi, druhému členu své společnosti, aby přibil oznámení na rohy. Miei jich celkem dvanáct nalepených na tuhé lepence Každé mělo svrchu poutko a bylo proto možno je vždy zase sejmouti. Aby však mládež, nu však víme, co mládež umí, jich nestrhala, nosi s sebou pan Votýpka řebříček a věšel oznámen tak vysoko, že byla z dosahu všech pobert Ovšem nemohl jich nikdo čísti, ale na tom ne záleželo. Na celou hodinu před ohlášeným předsta vením bylo již v sále »u věnce« plno a hlaho bavícího se obecenstva zalehal až k panu J helkovi, ktorý před osmou nesměl zavříti krám neboť paní Micinka, k odcházejíc sama, přísně tak poručila.
Ted Chachach Votýpka J helk Micinka
18 article
Před zrakoma obecenstva prostíralase spuštěná opona, na níž bylo namalováno něco tak důmyslně tajemného, že se i vtipné hlavy marně snažily rozluštiti tuto hádanku. Jisto ale jest, že maliř, chtěje malovati lva, vzpomnělsi náhle také na krokodila a spojil obě potvory v nestvůru třeti. Také jakýs pták, nebo byl-l to mrak, nevím, vznášel se nad nestvůrouna hnědé obloze. Báječné stromy, nevídané křo- viny s ovocem, opice, nádoby, meč, modrý prapor a krvavé slunce jako měděný talíř vy- plňovaly ostatní místo vedle výše zmíněné ne- stvůry Vedle opony po obou stranách prohýbaly se namalované sloupy, nesoucí na hlavicíel ohromné pískovcové balvany. V prostřed nad oponou pak v elipse skvě se nápis »Vítejte nám!« Tvůrcem byl sám pan ředitel. Konečně, když si zvědavé, ale trpělive obecenstvo povědělo všecky novinky (bože, člo- věk se na venkově tak zřídka sejde se souse- dem), když již páni v sále tak zakouřili, žese otevřenými okny valil dým, jako když baráčník chleba peče, konečně ozval se nesměle zvonel v zákulisí a po několika nezdařených poku sech vzepjala se nestvůra na oponě a uchvácena zuřivostí počala se pomalu stáčeti.
19 article
Jeviště představovalo krajinu, ale protož byla sotva dva metry vysoká, dosahoval hrad v pozadí malovaný panu ředitelovi stojícímu na jevišti zrovna po kolena, za to strom hned vedle stojící vzrostl mnohem výše a dosahoval mu až po ramena. Ale pan ředitel na ty věci nedbal. Stál tiše a důstojně opřen o nahý meč a zíral na liliputánský hrad. V sále je ticho, jen moucha masařka kdes krouží u stropu a hněvivě bzuči. Teď ale náhle pan ředitel nabral dechu vzdychl. Vzdychl tak hluboce a opravdově, že se hrad zachvěl a obecenstvo trhlo najednou rameny jako jeden muž. »Oh, Sigismondo, spanilá manželko mále Teď následoval dlouhý monolog. Pan re- ditel, šelma, snažil se namluviti lehkověrném obecenstvu, že se právě vrátil z Palestýny (ačkoliv vime dobře, že včera přijel s fasuňkem k »Věnci«), že tam nevěřicího Turka, toho za- přísáhlého nepřítele křesťanstva, zle tepal, ž mu ukrutní Saraceni vzali portmonku i kobylu Rosamundu a on že fechtem protloukl se až k rodnému hradu svému (ubezpečuji vás, že v tom malém hradě se nemohl narodil), ale ted. že se neodvažuje vejíti dále, překročiti svůj vlastní práh, protože se obává, zdali spanilá manželka jeho Sigismonda, pocházející z hradu tamhle, co by kamenem dohodil, zůstala mu věrnou (o té lži !) po sedmnáct plných let, kdy ji opustil, aby těžké viny smyl v zemi po- svátné Dozvědělo se milé občanstvo kamenické vůbec pěkných věcí. A najednou si pan ředitel vzpomene,že také před sedmnácti lety zanechal ve hradě ne- mluvně, ale teď si (podívejte se na toho po- ťouchlíka !) nemůže vzpomenouti, byl-li to sy nebo dcera.
Věnek Turek Rosamunda rodný hrad Palestýna
20 article
Když to všecko vypověděl, najednou sebou trhl. Ha ! co vidí? Obecenstvo nevidělo nie, ale pan ředitel pořád vede svou, že vidí. Inu, kouká za kulisy; s jeviště je tam vidět, ale s hlediště ne. Konečně to poví. Vidí svou Sigismondu, ale mladou, svěží, zrovna takovou, jakou byl před sedmnácti lety opustil. Zázrak! Jest mu to divné, podívá se na sebe uznává, že sám jest již trochu obnošený, ale hned se začne nafukovati jako holub a zacu- kruje za kulisu: »Sigismondo, milená !« Odsloupí dva kroky a hlel tu vejde vskutk jakási mladice. Má dvě sukně, vrchní nadkasa- nou, bílé punčochy, červený život a dva copy na zádech. Chvíli neříká nic, ale dělá, jakoby se byla llekla.
21 article
Pan ředitel ale hned k ní (a podivejte se, jak důstojný zevnějšek může klamati) a pořád jí povídá, jak po ní toužil a ptá se, zdali iji srdéčko něco neříká. Holčice kroutí hlavou, že ne a když tomu nechce pan ředitel rozuměti, řekne mu bez obalu, že je plesnivý dědek a nějaký tulák, ale ona že má jiného švarného chlapíkal »Tak?« Tohle pana ředitele dohřeje. Mist lichocení, spustí výčitky, chopí divčicí za ruku a vyvrací jí klouby. Rozumí se, že holčice křičí jako divá. V tom přiběhne ten švarný chlapík. (Al i to je lež, má dlouhé vlasy, krátké ruce, tak že ruka mizí v rukávě a neumí choditi v kal- hotách, každý hned ví, že je to děvče). Vytrhne meč a chce pana ředitele sekat. Rozumí se, ž se pan ředitel nedá a tak břinkají meče o sebe až jiskry lítají. Na jovišti je veliký poprask, prolože hol čice běhá sem a tam a křičí, jakoby ji na nože brali. Něco se teď jistě stane, jeden druhého jistě pořeže. Ale chyba lávky Přilítla ještě jedna ženská (pí. ředitelkaa ta je motr). Vykřikne: »Ps — psl pryč od sebe! Zarazte meče do pochivy, pss — ps!e (Zrovna jako nebožtik Monpavon, pamatujete ?) Oba bojující poslechnou na ráz, nebo hlas paní ředitelky je ostřejší, než oba meče.
22 article
Pan ředitel najednou pozná svou starou Sigismandu, pustí meč a rozevře náruč. Paní ředitelka skočí k němu a zvolavši: »ps — p — 6, ty můj králofeký pane manželi !« padne mu kolem krku. Teď vyjde na jevo, že ta mladá holčice je vlastní dcera palestýnského rytíře Šroubka (i jméno jiné si pan Findejsek dal !) a ta druhá, pardon! ten druhý, že je urozený pan Bořívoj Vařbuchta, zeman z Kobylnic, ženich mladé Sigismandy. Nyní víme, proč ji bránil. Když se všecko vypoví, kleknou mladí, skloní hlavy k sobě a pan ředitel s paní ředi- telkou, plačíce, dávají jim požehnání, což tak dojalo nestvůru na oponě, že se vztekle rozvi- nula a ještě toď se celá třese, jak sebou o po- dium uhodila. Následující kusy byly prvnímu silně po- dobné, ale ježto i mnoho dobrého najednou škodí, nelze mi dále nic již prozraditi. Druhý mužský člen společnosti vůbec ne- vystoupil, jak vyšlo později na jevo, byl teprv v uměleckém kvašení, ale jistě vystoupí a pak strhne všecko s sehou. Jeho široká ramena záda tuto naději značně posilují.
Šroubek Findejsek Bořívoj Kobylnice
23 article
Ke konci přidala slečna Zulika Vejvodov ještě nejnovější píseň: »Vesničko má, pod Šu- mavou« a když dopěla, mělo obecenstvo plné oči slzí. Jedněm je tam vehnala opravdová lí- tost a druhým vztek, ale všem se nelze za- chovati. Ponocný Jeřábek slyšel na jednom nároží když se obecenstvo rozcházelo, jak dva mladí lidé, tisknouce si ruce, se loučili: »0, Sigis- mando! O, Bořivoji! Pá, ty moje jedno zlato!« a hned potom na druhém: »Vzteky bych se pral. O, ubohá Thalie, jak tě rvou, jakte hanobí!« Ponocný Jeřábek takto zvěděl, že Sigis- manda a Bořivoj se měli rádi a ta Thalie ze byla asi nějaká čistá holka, která chtěla asi mi- lého Bořivoje odlouditi. Po prvním večeru byl osud společnosti páně Findejskovy rozhodnut. Honorace damská nepřijímala ani pozvá- nek, ale páni chodili přece. Při nejtragičtějších scénách se smáli, až se za břicho popadali, pili v sále pivo, kouřili jako z důchodu a herci na jevišti rozpřádali hovory. Když někdo plaval, což se dělo velmi často, začali volat plavčíka nebo podávali tonoucímu hůl na pomoc Paní ředitelka, která svým »pss — ps« masko- vala mezery v řeči, se nedala a mezi deklama hodila do hlediště trumfa, že hrávala před jin- ším publikem, které bylo způsobnější, což způ- sobilo dole báječnou veselost. Jenom pan Hubertus Brabenec se nesmál Byl v divadle den co den a když došlo k po- směškům, zbledl a svíral pěsti, maje tisíc chut spoličkovati obecenstvo, které se dovedlo rou- hati umělcům. V kanceláři po celé dni nedělal nic, b ani športky mu nechutnaly. Chodil jen sem tam, maje ruce na zádech složeny a hlavu sklo penou.
Vejvodov Šu Ponocná Jeřábek Bořivoj Sigis Brabenec pán Findejskův
24 article
Než prozraďme, co se stalo. Pan Hubertus Brabenec byl raněn, ba ne bezpečně raněn přímo do srdce. Jeden z pohledů, jež slečna Zulika Vejvo- dova vhodila jako šip do hlediště, zapadl ne- štastnou náhodou do srdce páně Brabencova tam uvázl. Slečna Vejvodova pravidelné přidá- vala svou »chaloupku pod Šumavou« a na tu chvili blaže nosti pan Brabenec celý den čekal. tou žil, tou se opájel. Ale přístupu ke slečně Vejvodově získa si nemoll. Pan ředitel Findejsek střehl své svěřenky jako drak v pohádce. Vodil je na procházku večer po divadle musily domů s ním. Marné bylo obcházení, marné drobné služby páně Bra- bencovy. Scházel milý pan Brabenec, hubl, pře- padl se. Ale dobrá rada přichází v noci. Jednoho rána vstal vesele. Vlezl pod postel a vytáhl papírovou krabici, ve které uložena byla jeho tahací harmonika. Zkusil »Vesničku pod Šumavou« a šlo to. Ten večer zpívala slečna Julika Vejvodova svou píseň s doprovodem. Ach, to vám byla krása Nazejtři přijal panl Hubertus Brabenec u pana ředitele Findejska engagement. Pan Hubertus Brabenec předhoní jistě pana Votýpku, protože má vzdělání a pak (co je hlavní) lásku k povolání! (a ke slečně Julice!). Kdyby k vám, velectění, i vy rozkošné, šťastný vítr zavál tyto přemilé ptáky přeletavé, dopřejte si »Chaloupky« s harmonikou. Je to báječně dojemné. Zpívá tu umění a provází je láska vždycky zelená.
Brabenec Zuliko Vejvo Brabencův Vejvodův Findejsek Julik Vejvodův Votýpka Julice Chaloupek pán Šumava
25 article Karpovo svědomí.
Karpovo svědomí. Ruská povídla Napsal M. K. Petors, přel. MI. Skůčkova. Karp nemohl spáti. Převaloval se těžce s boku na bok, chrchlal, mumlal modlitby, snaže se probudit ženu — tlustou Agafu, která vedle něho na palandě nemilosrdně chrápala; leč tato jen nesouvisle v polospánku mu odpo- vídala a ihned zase znovu usnula; vzdýchal, pečlivěji se ukrýval kožichem, pod nímž oba spali, zíval, znamenal ústa křížem — a my- šlenky, neodbytné myšlenky vrtaly mu mozkem a nedaly mu pokoje. »Už zase chrní, strašidlo !« zahučel zlostně a rýpl ženu do boku. »Co že? Hnědka že utekla ?« zvolala ustra- šeně Agafa a vzchopivši se, mnula si oči, hle- dajíe sirky. »Hnědka?« zaradoval se Karp, že konečně ženu probudil: »nikam neutekla, ale mně, k čertu, nechce se spáti . . .« »Patrně jsi sobě přihnul pálenky a proto ne- můžeš spát !« zase už v dřimotách odvětil Agafa. »Pálenky?« protáhl Karp. »Řekni laskavě, kde bych se ji byl napil? Nu, kde? Myslis snad, že mi strýc Agafon zavdal? Držgrešlel Kdyby se měl udávit, nepodá ti náprstek a to nejen teď, ale ani o Božím Hodě. La — ko — mec ! ... Pálenky jsem si přihnul ! Vida, nač jsi přišla ... Je vidět, že jsi hloupá husa, ne- česaná, jak se jen člověk na tě podívá ! Stroe Agafon ! Bodejť! Chceš-li, povím ti, kdo mne pohostil, chceš? Napálil jsem trošíčku děda Ellma a Ivan, krčmář, mne slavnostně pohostil, ovšem že jen k vůli masopustu . . . znamenitě pohostil! Darmo mluvit, Ivan je mužík štědrý, duše upřímná a pohostí rád. Víš, zač jsem pro- dal dědu lýko? Agafo, ty spis ? Aby tě běs za- škrtil, už zase chrníš!« hučel Karp, zaslechnuv ženino chrápání. »Odkud jen ty ženské naberou takového spaní, chrápou na celou jizbu jako mužík. Hej, Agafo, poslouchej! ...« Leč Agafa. místo odpovědi jen mručela.
Karpův M K Petors Skůčkův Agaf Karp Agafon Ellma Ivan Agafo Stroe Agafon
26 article
Karp oddal se myšlenkám. Prodal výhodně lýko sousedu, starému po- druhu Efimovi, který pouze tím se živil, že pletl opánky a za vydělané groše jakž takž se pro- tloukal. Karp málokdy prodal mu lýko, protožesi z toho jaksi dělal svědomí šidit starce, neodvá- žil se podstrčit mu špatné lýko a pékného Karp vůbec neměl. Ale o masopustě k smrti zachtělo se mu napiti se a Agafa pospišila si, aby všecky peníz buď uschovala anebo je utratila v domácnosti. Tu žena někam odešla a on začal šťárati po světnici, po komoře; myslil, že někde peníze najde, vezme aspoň deset kopejek a pak zavede dušičku do krěmy na pokraji vesnice, k Iva- novi; ale Agafa patrně svého muže dobře znala: uschovala všecko tak, že, ať hledal jak hledal, nenalezl ničeho kromě starého, zahníva- jícího lýka v kolně. Dlouho stál nad ním a uvažoval, co dělat? Má z něho uplést opánky pro sebe, až se mu staré onosi, anebo má donést lýko k dědu E- movi? Svědomí mu ovšem říkalo, že ho tam nésti nelze, jelikož lýko již k ničemu není a strýc Efim, jsa poloslepý, za zimního soumraku ničeho tak jako tak neuvidí . .. On konečně škodu nezpozoruje, prodá-li mu tedy lýko, musí ho ošidit — a to není hezké ! To není čestné Ale svůdná sklínka s pálenkou vábila už Karpa k sobě — a Karp. neodolal, Rozhodl se, že lýko donese Efimovi pouze darem — a než se nadál, prodal k ničemu ne- hodící se lýko podruhovi- starci.
Efim Agaf Iva E m Efi Karpo
27 article
Ostatně peníze ihned propil a vrátiv se domů silně podnapilý — svalil se na palandu. Leč nespal dlouho a když žena unavena celo- denní robotou, uložila se vedle něho a pevně usnula, tu pojednou se probudil a pocitil jakousi tíhu na prsou; napil se vody ; ulehl a snažil se poznovu usnouti, ale nastojte ! sen od něho prchal jak před ním prchají děvčata na přást- kách. Karp se rozpomínal, co ho to tak trápí? »Zajisté byl u Efima kvas už hodně starý — anebo snad scíplá krysa v kvasu ležela« — napadlo Karpovi. Po kryse se udělá člověku vždyeky spatně!« přemýšlel, »a dédeček Eíim je nej- vážnější mužik, ani mouchu nezarmouti“ . . . v čem jen ta jeho dušička vězí . . . Ničeho, zdá se, nejí, kvasem, cibulí a troškem chleba se- odbývá: masa nejí žádného, ani ždibec do úst ho nedá, oplatkou začíná masopust — ta mu nahradí maso Darmo mluvit, je to světec!... Snad hřichy odmodluje ... Hříchy, che, che, che !« zasmál se pojednou Karp: »Co to je — tyhile hříchy, — v jakém pak šatě chod!? Bylo by záhodno vědět, není li to hřieh . ..«
Karpo
28 article Ale při vzpomínce na Efima bodlo Karp
Ale při vzpomínce na Efima bodlo Karp ještě více u srdce. »Co je to za čertovinu,« huboval Karp, »odkud přikvapilo na mne tohle neštěstí ? Přece jsem ničeho nejedl a pil jen málo a jak si na dědečka Efima vžpomenu, začne to píchat. Bude třeba vziti lázeň, napařit se a všecko to přejde, jako když to shodí. Musím vzbudit Agafu !« Po- dival se na ženu. Tato ležela pohodlně rozložena a spala, sladce pochrapujíe a oddýchujíe »Aby tě das, ta chrní!« zvolal Karpa uhodil ji znovu do boku, »slyš, ženo, vstávej, jdi do lázně zatopit... vstávej, nebo . . .«a udeřil ji silnéji.
Karp Karpo Agaf