ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 97484130-7731-11dc-bba0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 36, place 26, org 3, work 1
1 masthead
rog olenao
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná přiloha„ Národních Listů k č. 267.—.
3 masthead
80e
4 masthead
O1 znnn
5 article Drahý srnec.
Drahý srnec. Z dobrodružství pana Vincence Součka, jak je sir vypravuje. Napsal Fr. F los. Měli jsme krásný bytek v Jungmannově ulíci, jen co je pravda; všecko sice ještě po sl rém, nic moderního, ale všecko solidní. Na svět není ovšem nie dokonalého a moje milá Žol skutečně našla několik nedokonalostí na našem bytě, ale přes to přese všecko se mně tam ve lice líbilo, už proto, že má oblíboná hospůdk byla nedaleko a že jedněmi dveřmi zavírahi jsm celý byt. Rašte si jen laskavě představiti: v druhém poschodí hned od schodů v pravo- Vchá- zelo se k nám do kuchyně, kdež vládla mámilá Zofie s Kačenkou. Z kuchyně vcházelo se do ji- delny, z jídelny do ložnice a z ložnice do kou- pelny a všecko se to zavřelo jedněmi dveřm v kuchyni. To je přece výbornél, Žofii se nelíbilo jednak to, že cizí lidé pro- cházeli musili kuchyní, ale její nelibost byla Hichá. U nás v kuchyni bývá vždy jako v lékárně ovšem dokud tam nevyvářejt prádlo a pakse Žofi nelíbilo, že nemáme salonu. Jsem nepříta salonů, těch nepotřebných, ničemných a stude- ných pokojů, ve kterých se i židle nudí a zívaj celé týdny dlouhou chvili, ale Žofie chtěla mii salen. Rád bych věděl, na co. Svých přátel jsem k sobě nikdy nezval, příbuzní Žofiini z venkova obdivovali se i naší jídelně a přišel-li tak někdo jiný namátkou, bylo mu dovoleno, aby se do- mníval, že sedí v saloně, třeba seděl v jídelně.
Souček Žofie Hichá Žofiin Francie Jungmannův
6 article
Ale to vše jest vedlejší, hlavní věcí jest že jsem musil onen krásný a pohodlný bytel opustiti nevinně a že je mně ho až do dnes lílo. Nestalo se vám nikdy,že když si toho nej méně přejete, aby vás někdo navštívil, že čert. pardon, že si hosté podávají dvěře? Nestalo ce vám nikdy, že když se těšíte z klidu, který vám nastane, když vaše mil Žofie — ch pardon, na jméně nezáloží, odjede oa letní byt, že si na vás vzpomenou venkovštl příbuzní se zásilkami, s nimiž si nevíte rady? Aspoň kdyby Kačenka doma zůstala! Ale to ne Kačenka je vyexpěďována v pátek večer a kdy milá Žofie zjistí, že už je někde u Berouna, že šťastně stihla vlak a nevráti se z dovolené až za šest neděl, odjíždí milá Žofie teprve, v so- bofu, ale tím nejrannějším vlakem, takže o čtvrte hodině z rána jest už v bytě boží dopuištění. Nu i to jsem přečkal. Vyprovodil jsom milou Žofii až na severozápadní nádraží, uvelebil jsem ji v kupé (v kočáře, v němž jsme na ná- draží přijeli, zapomněli jsme pouze dvě krabice a plasd, ale to jsem poslal za ní), vyslechl jsem poslední rozkazy a svatosvatě jsem slíbil, že si jistě přečtu, co všechno je napsáno na břidlicov tebulce, zavěšené v kuchyní u kamen, a že to všechno na vlas vyplním. di
Žofie Beroun
7 article
Zalím jsem s tím nespěchal. i „Člověku nesluší se býti samotnému,“ tak je tuším kdesi napsáno a myslím, že je to pravda, samolnému člověku bylo by tuze smut no, ale když je člověk opušiěn ženou, která jede na letní byt, je to neštěsti nezaviněné a proto se snadněji enáší. Vzdychl jsem jistě usi Gřikrát nad svou osamoceností, ale hned na to jsem přemýšlel, jak bych ženinu chybu napravil. Což ve dne věc ještě uchází, musím do úřadu, ale večer, večer nebudu přece v útulném a milém bytě sám! Salonu nemáme, abych se tam procházel, v jídelně není co jíst a v ložnic je smutno Na štěstí se náš bytek zavíral jediným kli čem, kter, kapsy nelížil.
8 article
V ponděli odpoledne jsem se tam šel přee podívat. Všechno bylo v pořádku. Vešel jsem do kuchyně. Na neštěstí jsem se podíval na břidl covou tabulku a neodolav zvědavosti, přečet jsem několik řádků. Kéž bych jich byl nečetli Tam se mně doporučovaly pěkné věci! Mezi jiným měl jsem rozložiti po zemi matrace, mě jsem vyložiti ve dnech slunečních peřiny, aby je slunce „přešlo“, měl jsem „provětrati“ skřině na šaty, denně zalévati květiny na stolku a pře nášeti květiny na oknech, měl jsem každý druhý den psáti milé Zofii, měl jsem — — ouvej, kdo pak by to všechno četlí Byl jsem v dobré míře a aby milá Žofi viděla, že si „vážím jejích rad“ (o rozkazu s nemůže mluvit, toho nesnesu), vyházel jsem po řiny, pokrývky, matrace, ženské i mužské šaly na koberce a „větral“ jsem znamenitě. Kytičky jsem zalil na čtrnáct dní, jen plavaly a mile Zafii jsem napsal pohlednici: „V Praze u nás v bytě,“ (aby věděla, že to píšu doma), „vše- cko v nopořádku, jak si's přála. Větrám doko nale. Tvůj Vineene.“ Chtěl jsem napsat „truchlicí“, ale to se nehodilo, vůbec nevím, jak se to napíše, aby se čtenář domyslil, že se pisateli stýská po mile Když jsem to všechno napsal, pěkně jsen zase uzamkl kuchyň a slíbil jsem si, že se sem zase někdy podívám. A podíval jsem se domů V úřadě mne vyhledal již třetího dne po- slíček, podáivaje mi zelenou adresu průvodní.
Praha
9 article
„Kýho kozla, snad mně milá Žofie neposíl z venkova nějaký pamlsek? Ne. To je písmo švakrovo; jen adresa a na řádku druh a cb- sah: „pitel s příkrmem“. Podepsal jsem kvitanci nerad a podávaj zpropitné poslíčkovi, ptal jsem se, jak ten „pitel“ dostanu domů a co s tím počnu. Poslíčel byl ochotný človíček. Pošle pro jakéhosi dobrého muže s pytlem k nám do bytu dnes po šesté hodině odpoledne. Jest však nutno obych na doprého toho muže čekal doma. Nu šel jsem tedy domů a šťastně isem při jal pytel s příkrmem. Dovlekl jsem pytel do ji delny a opět jsa zvědav na ten příkrm, rozříz jsem pytel a vybíral z něho různé věci. V bílém pytlíku menším byly jáhly, asi čtvrtce jich bylo. v druhém červeném pytlíku byla asi čtvrtee máku, ve třetím papírovém pytlíku byly asi dva litry sušených hub, v povázaném hrnku byl med v jiném převařené máslo; dvě kuřata neošku baná tu ležela a husa oškubaná vedle nich. Také psaní bylo přiloženo. v ove Milý švakře a sestro, tuhle vám posíláme maličkosti, jak Pámbů a. dělil. Přijměte tood nás laskavě, však k Vám přijedeme, až práce trechu poleví a pak nám to oplatíte. A žena při pomíná, abyste ty jáhly, ty krupky a ten mák vskutku ještě tu byl pytlík krupek) rozestřei na prkýnko, aby vám to snad estuchlo, je vše cko čerstvé. Zofii. brzo.
Žofie
10 article
„Aha, ahá,“ pomyslil jsem si, „lihle venk vané jsou přece jen prozíraví lidé! Pošlou dárky a hned i poradí, co se s nimi má udělati. No poslechnu dobré rady. Prkýnka ovšem nemáme ale rozložím to po papírech. Vysypal jsem krupky, mák, jáhly, houby, a jak jsem vídával na venku, rozhrábl jsem vše tak, aby nebyle mnoho navrštveno. Milá Zófie se zaraduje, ne snad lak zi danů jako z tobo, že spatří ovoce svého vychovatel ského namáhání. Mnobo let mne k tomu vedla abych byl užitečný člen v domácnosti a hle, te když jsem byl ponechán sám sobě, dokáza jsem, že zrno poučení nepadlo na skálu ani do Ach, jak krásně u nás teď bylo! Matrace přikrývky, peřiny, šaty, kroupy, jáhly, mák houby, med, máslo kuřata, husa, vše pěkně roz loženo po kobercích. „Kuřata a husu ovšem musím odnésti, rozhodl jsem se moudře, „a odnesu to do ho spody k paní Anně. Kuřata sniím sám s husu prodám.“ trní.
Anna
11 article
Jak jsem si usmyslil, tak jsem udělal. Z husu jsem dostal 4 koruny, jedno kuře mně paní Anna upekla a druhé jsem jí dal od pří pravy. Bylo te dobrě. Zprvu jsem se trochu bněva na švakra a švakrovou, že mne obtěžovali, ale konec koncd jsem jim odpustil. Což jsou to ta koví prostí lidé a vlastně mne ani obtěžovati n chtěli, domnívali se asi, že je milá Žofie dom a Kačenka také. No onlatím jim to. Kdyby švakr přijel sám a teď, no, to bych mu to mohl kapitálně oplatit Musim jim však přece poděkovat. No, zejkra na píšu jim pohlednici. Tak jsem na to pořád myslil, že jsem še druhého dne v poledne z kanceláře domů, aniž bych dříve poobědval. Bylo báječně teploa v sobotu. Odpoledne bylo v kánceláři prázdno. S jakou radosti si člověk oddychne! Do pondělku do rána prázdno, jaká rozkoš! Doma bylo zase vše v pořádku. Napsal jsem švakrovi pohlednici a pak jsem si vzpomněl, ž bych se měl vykoupat, protože se třeba do pon- dělka domů nedostanu. Nerad něco dělám na dlouhé lokte, co s umíním, provedu hned a methodicky. V. kou- pelně otevřu ventil a než se odstrojím, při- chystám prádlo a světlé šaty, nateče dostatek vody do vany. Přemýšlel jsem o tom, kam bych si na neděli vyjel. Za milou Žofií nepojedu. Psala mi také na pohlednici, že šťastně dojela, ale o tom, že bych měl přijeti za ní, nebylo an zmínky. Jen kdybych věděl, kam se mám obrátit. Na Karlově Týně jsem už byl a Budňany mne nelákaly, ve Všenorech je nudno, v Rozto- kách je krásně, ale celá Praha je tam, v Jirnách je vlhko, snad bych měl někam k Mělnéku.
Anna Žofie Karlov Týn Všenory Rozto Praha Jirny
12 article
Už jsem rozepinal šle a dosud jsem noby rozhodnut, když se v tom rozječel zvonek v ku- chyni. Co to, snad neočekávaná návštěva? To by mně tak chybělo právě dnos. Ne, nebyla t návštěva, za dveřmi stál poslíček, podávaje mné telegram. Až xe mně lrklo, jakr jsem se lekl. Snad si v poslední chvíli nevzpomněla na mne milá Zofie? Ne, i ta nehoda mne minula. Pode psán je Anfon, můj drahý Anton, učitel v Po labi, věrný přítel, dokonalý člověk. Juchej! Je-li možná? Čtu dvakrát. „T kusy přecházejí, šetříme je pro Tebe. Přije hned. Anton.“ Byl jsem tak rozradován, že jsem dal po slíčkovi korunu za to milé poselství. První bylo že jsem se podíval na hodiny. Vlak odjiždí ze státního nádraží za hodinu ke Kolínu. Honem mysliveck, úbor, torbu s patronami, dvojku, zbrejní pas! Když člověk musí, vykoná divy. za čtvrt hodiny byl jsem připraven, pečlivě jsem uzamkl byt a již jsem letěl. Musím ovšem něco snísti, ale v Praze se nezdržím, zmoškal bych vlak, však si něco kouplm v rostauraci nádražní Střelcům nemusím vypravovati, jaké pocity člověkem lomcují, když se doví, že přecházej tři kusy a že jsou ponechány pro něho; nestřelci toho nepochopí a proto škoda o tom slova. Ce- lým tělem probíhá člověku chvění, nejraději byste každého člověka objali a polibili a kdyby vám v takovou chvíli řekl o věc nejmilejší, dal byste mu ji bez váhání. A přítel Anton je zlaty člověk. Žije v takovém krásném ústraní, v tako- vém nádberném reviru, že bych mu jistě záviděl kdyby to nebyl právě Anton, který nechává pře- cházet tři kusy srnčí a vyhrazuje je nezištně přiteli. otvonto
Anton Kolín Praha
13 article
Jest ještě přátelství na světě, jest, ale od- stěhovalo se na venek. Tam ještě žijí lidé po- čestní, kteří nepostřílejí všecko sami. Z Kolína jest ovšem dvě hodiny cesty do krásného ústra- ní; proběhl jsem se znamenitě, než jsem tam despěl, ale Anton, objav mne upřímně, tvrdi že dosud není zmeškáno, že dojdeme k dománo- vickým lukám ještě před večerem, tedy v čas. Vybrali jsme se hned, hajný už na nás če- kal na křižovatce. Nezištný Anton postavil mne do cípu vysokého lesa, tak že jsem pěkně viděl na hluboký úvoz před sebou, na dubovou nizkou paseku v pravo a na houštinu v levo. Z houštiny mělo srnčí vyjíti, mělo sestoupiti do úvozua pak prý se zapase v dubince. Hajný popošel asi dvě stě kroků ke hrani- cím. Anton lehl si za mne a protože šel vítr přes nás, klidně si pokuřoval z ulmačky. Pomaloučku se tmělo v lese. Díval jsems ostražitě před sebe. Úvoz zdál se stále mělčí a jakoby se přede mnou zdvihal, houština ti- shounce šuměla a v dubince jakoby někdo ne- viditelný zdvihal listy, aby se kolem rozhlédl.
Anton Hajná Kolín
14 article
Chvíli jsem se také díval na oblohu a když se pol můj zrak svezl do úvozu, zdálo se mi, že všecko ztemnělo. Slabounké syknutí mnou trhlo. Ohlédl jsem se po Antonovi. Ukazoval mně očima v levo. Rány egyptské! Tam stojí srnec dobře na sto kroků, ted opatrně vychází, ohlíží se a pobíz kozu s kůzletem, aby jen šly, aby se nebály, všude že je bezpečno, Srdce se mně na chvilku zastavilo v těle. Teď jdou, lezou jako kozy do úvozu, srnec ukousl lístek s křoviska, ale ne- chutnal mu asi a proto nechal tak a lezl opatrně po stráni vzhůru k dubince a koza s kůzletem za ním. Ruce se mi chvěly, div že mi puška ne- vypadla. Náhle se ale cosi slalo neočekávaného, neboť v tom jako střela vyrazilo srněí, srnec za- bekal a nádherná zvířata zmízela v dubince. Bezděky vydral se mi výkřik z hrdla, ale v tom již slyším dupot a praskot. Srnčí stočilos
Antonov
15 article
k nám, vyrazilo z dubinky a „přesndilo“ ohrom ným skokem přes úvoz. Bez máření a rozvahy jsem vypálil. Zahoukla ozvěna, zaveněl prach a mily Anton řití se do úvozu. Stál jsem dosud v cípu lesa, když už mils Anton vlekl „kus“ úvozem. Odhodil jsem pušku a k němu. Jak živ jsem tak nostřolil. Srnec, skutečný srnec skočí mně do rány. Bůh ví, jak se to stalo. Po chvilce byl tu i hajný a pochválil ránu Ted teprve jsem si úvědomil, že mnou lomcuje zimntce, ale když hajný přehodíl si srnce kolem krku a vydali jsme se k domovu, opustíla mne zimmice a já vykračoval jsem si jstko Caesar vracející se z vítězného boje.. . sa eo Nu a pak jsme zapadli do hospůdky, bosli jsom celou ves a z vděčnosti za to pozvalo mne ni druhý den do sousedního revíru n a d— o kachny, Byl to nádherný den. Zapomněl jsem n milou Žofii, na útulný byt, na úřad, na všecko a protože nezištný přítel Anton navrhl, abych se vydal do Prahy teprvé v pondělí ranním vlakem uposlechl jsem moudré rady. Nesa v balíčku dů kaz svého vítězství, pár pěkných parůžků, a do sud výborně naladěn, pospíchal jsem v ponděli ráno do úřadu. Přišel jsem ještě v čas, ale už tam byla po mně sháňka. Sluha Josef mne chytil už v průjezdě. By prý tu strážník již časně ráno, pak prý přiběhl hasič a konečně i jakýsi pán, nejspíš venkovan a všichní byli jaksi zděšení. Něco se prý u nás v bytě děje. „Neračte se zdržovati,“ pobízel mne par Josel, „omluvím vaši nepřítomnost a račte pospí šiti domů. Rozběhl jsem se jedy k domovu. „Nejspíš se k nám vloupali zloději,“ povídám si, „no t bude křiku, až se vráti milá Žofie. Ale já jsem novinen, nikdo přece nemůže na mně žádat abych celý den hlidal doma. Je to ale teď špatn lid!“ Strach mne hinal.
Anton řiť Anton Srnec Caesar Žofie Josef mnout Praha
16 article
Udýchán doběhl jsem do Jungurannovy ulico. Před „naším“ domem stojí zástup lidí Prodral jsem se ke vehodu, ale hrůzou jsem za- vrávoral. Policie, hasiči, lid obojího pohlav chytá do nádob vodu, v níž plují bilé krupky. žluté jáhly, sušené houby a vše kolem a kolem je už nasáklé vodou. Po schodech hrčí voda jako bystřina v Alpách a tvoří krásné kaskády. Srdnatě vyběhl jsem do druhého patra. Dvé- ře kuchyňské jsou rozštípány a otvory hrne s voda z kuchyně. Náhle mne kdosi popadlz límec a rozkřikl se: nl „Tu je ten zlosyn, který mne chtěl při pravit o dům. Zatkněte ho, hned ho zatkněle! Poznal jsem, že to křiči zoufalý domicí Dva policisté mne hined chopili, ale švakr,te byl ten venkovan, který se po mně plal v kan celáři, mane vysvobodil z rukou spravedlnosti „Klíč, dej sem klič,“ zařval na mne jako ta a nečekaje, vylovil mně z kapsy klíče. Hasič nasadili ovšem hadice do otvorů a chytali vodu do štoudví, van a škopků, ale ta potopa se ne dala schylat; vždyt býld v pokojích nadržene vody za 40 hodin! Teď jsem si teprve vzpomněl na otevřen ventil v koupelně Konečně našli pravý klíč, zuli si boty, vy hrnuli si nehavice a vnikli do bytu. Šel jsem za nimi zlomen, zničen, zoufalý. Všechno kolen plovalo. Matrace napité jako žáby se nevznesly ale peřiny jako bílé ostrovy točily se na vodě a kolem spoušť a spoušt. Odvážný hasič vnikl do koupelny a zavře ventil; do smrti mu toho nezapomenu; ten za chránil dům, můj život, ulici, město, snad by byla tudy vytekla celá Vltava!
Jungurannův Klíč Alpy Vltava
17 article
Co dělal domáci, nemohu ani vypravova Kdyby mne byl švakr nebránil, snad by mne byl roztrhal, tak se vztekál. První patro prý je zničeno, ze stropu prý teče jako z fontány a do lejší partaj, bohatí, ale nedůtkliví lidé, podal už na domácího žalobu pro ohrožení majetku a života. Zoufale klesl jsem na pohovku, ale ta se pode mnou prohnula a vychrlila zase spoustu vody, jako když Kačenka smáčkne mycí houbu ovšem ve větším měřitku. Ohromnému úsílí mnoha lidí se podařilo že zdolali vodu. Musila ovšem dolů po sehodech Slíbil jsem svatosvatě, že všecku škodu nahre dím a dal jsem se odvléci švakrem do hospody kdež nás očekávala celá jeho rodina. To ješt chybělo! Jsou už v Praze od včerejška. Hledal mne, tloukli na dvéře, ale marně. To bylo v ne děli ráno. Když přišli odpoledne, bylo jim už podezřelé, že se drala voda dveřmi na chodbu ale nevěděli, co se děje. Na neštěstí dolejší partaj byla také kdosi venku již od rána, a te- prve, když promokly dva stropy, což se stale k večeru v neděli, způsoben byl poplacli. A to vše se dělo, zatím co jsem se já bari na venkově! Švakr a švakrová pomáhali mně po tři dn ve spustošeném bytě. Napravovali jsme, co jsme mohli a když byla práce ukončena, odjeli všichn moudře domů. Teprve potom odvážil jsem se oznámiti vše milé Zofii. Mnohý jiný člověk by v líčení přepínal, ale já jsem skromný člověk a raději jsem umiňoval, přes to byl však dojen ohromný a milá Zofie přijela domů hned druhý Ale k čemu to všechno? Stěhovali isme s nečekajíce na kvarlál, vlastně domácí nechtě čekat. Škoda krásného bytu, zavíral se jediným dveřmi a teď by tam rostly žampiony! den. Ten srnec mně stál 480 zl. 65 kr., čili p dle nové měny 961 K 30 h, ale mám na pa mátku — parůžky. án o če er o po
Zoufal Praha
18 article Výslužné.
Výslužné. Ifalsky napsal Adolfo Albertazzi, přeložil Andr. Bortuli n. Jako každého šestého v měsíci, otevřen byly dvéře pokladny také nyní trochu dříve, než obyčejně a pensisté, kteří v předsíni čekali, těs nali se do dvorany a Ulačili se k zábradlí, aby své knížky ku potvrzení odevzdali. A vždy ještě přicházeli noví lidé. Dosavadní šepot změnil se v tlumený hluk. Při jeho šumu bylo by se mohlo soudit, že ten dav lidu eosi oslavuje, ale oslava ta byla by se mohla přirovnati ke sla- bému svitu, jenž mdle se rozlévá po chladne a mrazem zničené krajině. Lidé, ku pokladně se tlačíci, byli většinou staří a shrbení, všichni pak dobromady posky tovali obraz smutného již, bezradostného života ztracené iluse, rozplynulé sny, resignnce mar ného namáhání, útrapy pakostnico a rozmar ného osudu, tichá utrpení a chladné radosti. Je nom kdybychom jednoho po druhém nebo v hloučku pozorovali, kdybychom slyšeli jejieh různé pozdravy, přátelské projevy, jejich smích mohli bychom říci, že hárá v tomto okamžiku také jejich nitrem živý ogoism, společným, osu dem trochu zmírněný. Co do postavy jsou tu zastoupeny různé a zvláštní typy. Vizle, tam v nejvíce hlučicím hloučku, malého, Ulustého paletotem zahaleného bývalého majora, který ačkoliv žádného kroku nedělá, nemůže tiše stát a cele tělo brzy na jednu brzy na druhou nebu opírá; vedle pak zříte jeho obyčejné soudruhy vysokého a jako socha slavnostního bývalého hejtmana s vysoko vztýčeným knírem; dále ti nebo čtyři jiné pensisty, asi téhož stupně, kteř ve svých civilních šatech prozrnizují bývalou odměřenou přímost a nyní jakousi nevolnost, jakcby byli s nějaké výše poklesli.
Ifalsky Albertazzi Andr Vizle
19 article
Naproti nim, kteři se byli zrovna v kritiee ministeria a o situaci v Evropě dle nejnovějších zpráv sjednotili, slojí hlouček žen: tři nebo čtyři paní jeví držením těla a způsoby vzájemnou důvěru, ale vůči kolemstojícím chuděrkám cho- vají se jaksi zdrželivě a vznešeně; vzpomínají dávno minulých časů a mluví o svých zemřelých manželech — „povero commendatore“, nebo „povero cavaliere“ — jichž pozemským štěstím kdysi byly. V jejich šatstvu slučují se hospo- dárnost s módou. Jejich klobouky a rukavičky svědčí o bývalém přepychu. Celkem prozrazuj také ony jakýsi stesk po uprchlém blahu, ktere se již novráti. Trochu vesolejšími jsou někteří skutečn nešťastní. Tam ten stařec s berlou, osmačtyři- cátník, vypravuje každému s úsměvem na rtech. že už je sedmdesátosm let stár a že bere vý- služné 30 centesimů denně. Druhý s poťou- chlým obličejem, kterému slačí dvě liry, jež denně od vlády dostává, apy zaplatil byt a stra- vu, tázal se: „Kdo je větší zloděj, vláda, kter mi je poukazuje, nebo domácí, který je ode mne bere?“ — Třetí, doprovázený dobře vypasenou fenkou, šeplá svému zvířeti laskavě a přivětivě: „Pečkej chvíli, a pak dostaneš svůj koláček já svou skleničku.
Evropa
20 article
Dotlačili se simulanti a nesimulanti, para litici, bledé ženy, vzdychající starci a plačích stařeny. Pak zase zvláštní figurky. Hubený pán s hustým vlasem pod kloboukem se širokou obrubou, s Verdiovským obličejem a elogantní- mi pohyby čini dojem diplomata, malíře nebo barytonisty a je to přece jenom bývalý vrátný Mužíček jakýsi s křivýma nohama a se sbrbeným hřbetem mručí stále; při každém zvolání poklad níkově pozdvihuje hlavu a — jsa hluchým- vykřikuje vždy „Zde!“, aěkoli volán nebyl Když na něj došlo, bral pět set lir. Jakýsi, ve likým pláštém zahalený muž, protlačil se, jak by byl nějakým neodolatelným dobyvatelem skrze mmožství a přišed k zäbradlí, zasténal í pavým hlasem: „Jsem také tady.“ Je to vete rinář ve výslužbě. — — Dvě malé stařeny čekaly, sedice na po hovee, upletené ze slámy. První měla na sobě vlněný maronový šat a klobouk, ozdoboný splihlými kvělinami. Druhá byla oděna černým tibetem, měla na hlavě černý klobouk bez ozdo a na ňadrech skvělou vázanku, s jejíhož konce splýval veliký medaillon s mininturním obra- zem. Na obličeji první jevily se stopy dobroti vosti, na obličeji druhé obrážela se jakás hodrost; tato se usmivala, a ona šňupalu; mlu vily potichu jako dvě důvěrné přítelkyně. Prv byla podporou druhé. Nemohly by své nuzné existence dále hájiti, kdyby se společně ne živily, kdyby vdova po psofesorovi vdově p měšťanostoví své výslužné nedávala jako náhradu za byt a stravu. Tanovým způsobem života a velikou spořivostí dopracovaly se še- stélo dne každélo měsíce, jakoto dne výplaty a radosti. S jakým chvěním chodily do banky Jako by jim tajné nebezpečí hrozilo. S jakou starosti chovaly, jdouce domů, poklad o pět- asedmdosáti lirách! S jakou pěčí zkoumaly a sestavovaly své účty!
Mužíček
21 article
Mezi tím, co obě stařeny čekaly, vsloupi do dvorany olegantní neadlik. Když spatři! množství, zůstal stati a rozhlížel se. Nobyl roz- bvodnut, má-li zůstatí nebo odejíti zase. Za chvíi osadil se také na polovku a četl noviny, které si byl přinesl. Jenom časem pozvedal oči. Když tlačenice u zábradli dlouho trvala, díval se na hodiny, odfukoval si, dupal na zem a začal opět čisti. Konečně zívl si a zabručel: „Zemru hla dem!“ Při tom tvářil se tak komicky, že vdov po měšťanostovi dala se do smíchu. Pak se ubohá zarděla a pravila: ental — Trpělivosll — Ah, vím! — odpověděl mladík. — Ošklivý je to den pro člověka, který spěchá Pak se otázal laskavě: — Jsou dámy ve výslužbě? Stařena odpověděla — Já ne, ona — a ukázala na přítelky Tato se zarděla, vzdychla a usmála se. Ale mla dík začal zase čísti. Konečně pravil: — A k tomu ještě tak daleko bydliti! Pln půl hodiny potřebují domů. Jaká to rozkoš bydliti tak daleko od tramwaye! Aby ho potěšila, ujala se vdova po měštn nostovi zase slova: — Také my bydlíme tak dalekol — Před branou? — Ne, v ulici San Carlo. Tu zvolal náhle pokladník — Gelli! Stařeny vstaly a tlnčily se množstvímí k zá bradli; byly tak malé, že ho sotva dosahovaly Mezi tím, co pokladnék počítal, vzpomínal vdova po profesorovi muže, jemuž za pensi dě kovala a šeptata requiem, jako vždy činivala. Potom sebrula bankovky a ostatní peníze. Vdov po měšťanostovi vzala knížku. Potom, kolyž odcházely, vložila peníze, které jí přítelkyně byla předala, do pěkného bílého šátku a zabez- pečila si je, jako obyčejně, uzhkom. Potom te obě vzdálily. — Dejte si, prosím, na ty peníze pozor! — opakovala vdova po profosorovi. — Ach co, mám-li je v nuce, jsou jistě! - odpověděla vdova po měšťanoslovi. A tisklašá teček pevně v ruce.
Gelli San Carlo
22 article
Vycházejíce nezpozorovaly, že mladik s pěknými způsoby, jenž byl noviny četl, už na pohovce neseděl. Ubohé stařeny! Zdálo se jim, že jdou rychle po silníci a přece šly velmi pomalul Rychle naproti tomu šel mladík. Běžel, aby svého přítele zpravil a tento přišel právě dost časně, aby je za sloupy v ulici San Carlo useho- Ille, stařeny se blíží, veselé a spokojené čerstvy a zdrávy, se svým pokladem. Jsou už jako doma. Tu zákořník vyskočil a vrhl se na ně. Vdova po měšťanostovi, byvši prudce strčena, upadlai cítila — ale sama nevöděla — pozbývá-li života anebo šátku s pokladem. Druhá otevřela ústa a křičela- — Držte zloděje! Držte zlodějel Ale nikdo neslyšel, nikdo neviděl! Prvnt tiskla rukou srdce a druhá snažila se ještě moe- něji křičetií — Držte zloděje! Ano! Křičely a plakaly ještě stále, lupič ale dělil se již s přítelem o výslužné a nadával — Pětasedmdesát lir a několik centosimu Che miseria! (Jaká to bída !) val.
Běžel Che San Carlo use Illo
23 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Tajemství německého vyzvědačství. „Matin“ pokračuje v uveřejňování zpráv bývalého vyzvědac ve službách německých Grand-P. Líčí, jak se stal zrádcem. Byl fotografem amatérem a již dříve jezdí- val často na kole přes hranice do Elsaska pro zábavu. Do domu jeho rodičů přišla jako služebná hezká dívka. která se brzy slala jeho milenkou. Zpozoroval však. že udržuje styky také s jistým poddůstojníkem a když ji činil výčitky, odvětila, že poddůstojník jí dává paníze, mnoho peněz a naznačila, že by si je moh také opatřiti, kdyby tam za hranicemi prodával sv fotografie. Vše bylo patrně již nastrojeno. Při jedně vyjížďce zadržela jej německá pohraniční stráž, na strážnici jej přijal německý komisař, koupil od něho fotografie za 10 fr., načež byl dopraven do Met, kdež jej vyslechl německý setník, který se nazýval „inže- nýr“. Na to byl propuštěn; po návratu do Francie obdržel list, v němž byl vyzván, aby se dostavil do
Met Francie Matin GrandP
24 article
Sarrebourgu. Jel tam a setkal se s Zahnem, che- fem vyzvědačské služby německé v Elsasku Lotrin- sku. Zahn byl již zpraven o jeho poměrech a řekl mu přímo, co od něho žádá, nabídl mu 40 fr. za patronu Lebelovu, 500 fr. za celý baliček patron se všemi nápisy, dále chtěl zápalnou šňůru od dělaa fotografie různých osobností, zejména důstojníků, tajných policistů a pohraničních strážců. Dal mu pak 100 fr. a propustil jej Při další schůzce v Metách přijali jej „inženýr“ Gros-Blond a sám generál Hae- seler. Předložil jim několik map generálního štábu a fotografie, ale kořist zdála se jim hubenou, pro mu dali hned podrobné instrukce. Byl to pravý kur pro vyzvědače. Seznámili jej s technickými výrazy vojenskými a zvláště se součáslkami opevnění a ko- nečně mu dali 25 franků. Dal peníze své milence a chtěl již zanechati tohoto bídného řemesla, ale milenka jej uchlácholila a omámila, že setrval n nastoupené dráze.
Zahn Gros Blond Hae Elsasko Lotrin
25 article
= Pažížské advokátky. V pařížském právnickém světě panuje velké rozčilení, ušlechtilý cech advokáto obdržel opět ženského člena a to naplnilo mužsko stranu novými slarostmi. Nutno toliž věděti, píše d- pisovatel florenlské „Nazione“, že advokátek je ny v Paříži již sedm, všechny jsou hezké a dělají zna- menité obchody. Každého dne pujdou s množstvím lislin do soudní budovy a poněvadž májí všechny dar řeči, počínají vypichovati i proslulé advokáty Že proto v kruzích advokátů nejsou oblíbeny, jes samozřejmo. Deu za dnem dochází v advokátských pokojích jusličního paláce k živým debatím o n- besrečné ženské konkurenci a když se spanilé kole- evně objeví, uvitají je tak sladkokyselé tváře, že hne cití, jak rády jsou viděny. „Ženám by vůbec nemělo býti dovoleno zastávali funkci advokátů“, říkají po- houfeně slarší členové advokátního sboru. „Mladý klient jle rozhodně raději k hezké advokátce, než k starému advokátu“ Advokátky nezůstávají však dlužny odpověď: „Jsou přece také mladí a heze advokáti“, říkají, „a jest jislo, že se ženy lakovým raději svěří, než svým družkám; poněvadž pak je stejně jisfo, že soudy vyhledává více žen než mu- žů..“ Advokáti to však nechtějí uznati a hledí d- mám při každé příležitosti hoditi klacek pod nohy.
Paříž
26 article
Případ z poslední doby nasvědčuje, jaký jest vzá- jemný poměr. Vydavatel adresáře hodlá v příšlím vydiní přiněsli nejen adresy, nýbrž laké podobizny pařížských advokátek. Místopředseda advokátní ko- mory židal advokátky, aby proti tomu proteslovaly. poněvadž uveřejnění podobizen by musilo býti po- kládáno za nedovolenou reklamu. Advokálky však s ohradily, aby se kolega do léle záležilosti vměšoval a hrozily dokonce žalobou. Jak věc skončí, nelz posud ríci.
27 article
= Orville Wright o své nehodě. Americký avla- tik Orville Wrizht jehož slav se ponenáhlu lepšl. sdělil zástupci „Now York Heraldu“ zajímavé po- drobnosti o své nehodě. Leže v posleli s obvazem na zlomené noze a sesláblý bolestí i vysílením, pravil pomalu a namáhavě: „Vím. jak se to přihodilo, po druhé se to již neslane. Propeller dostal se nějak do slyku s drátem kormidla, narazil na drát dvakrá lehce a pak silně: slyšel jsem to před zlemením. Ne- chlédl jsem se, ale Selfridze se ohlédl. Myslil jsem. že nás propellery roztrhají na kusy. Na to jsme po- čali kroužiti. Bylo to následkem toho, že nezlomen propeller nás hnal ku předu. Zastavil jsem molor a zatáhl za provazec kormida; přestali jsme se po- hýbovati ku předu, ale kormidlo nedalo se říditi, pa- trně bylo ohnuto na stranu. Nelze zůstali nahoře be pohybu ku předu; když se tedy stroj počal oláčeli v kruhu, počali jsme padati. Slyšel jsem, jak Sel- fridge zvolal „Oh, oh!“ nebo něco podobného, víe neřekl nic. Doufal jsem, že udržím stroj v rovno- váze a nedám mu dopodnouti šikmo. Jediná možnost. dosáhnouti pohybu ku předu, záležela v padání, ale nepadali jsmne dosti hluboko. Stroj počal se příniii a kdyby byl podal ještě dvacet stop. byl bych ho uve do rovnováhy, ale neměli jsme již dvacet stop. Dob padání zdála se mi dlouhou. Padali jsme velmi rychle zdálo se mi, jako by se vše najednou na mne shrnulo.
Orville Wright Selo Now York Herald
28 article
Nepozbyl jsme vědomí, ale byl jsem napolo omá- men, věci vypadaly temně, lidé jako by velmi ryche k nám přiběhli. Viděl jsem Selfridga, zdálo se mi. že leze po číyřech a sténá. Bylo mi divno, jak prud- kou bolest jsem cílil, neboť obyčejně nepociťuj ělověk z počálku žádných bolestí, je-li zraněn. T však už je pryč a nodá se změniti. Mimo smrt ubo- hého Selíridga nemá to velkého významu.“ Wrigh myslí stále na smrt Selíridgovu a nemůže proto a = Mají roslliny oči? Z Dublina se sděluje Theorie, zbudovaná Francisem Darwinem, presiden- tem British Association, dle níž rostliny myslí a mo- hou vyvinouti různé vlastnosti, dochází nyní nov opory výzkumy profesora Wagera, z nichž prý je patrno, že rostliny mohou viděti. Ukázal, že vněj pokožka mnohých listů sestává ve skulečnosli z č- ček, jež se značně podobají zrakovým orgánům mno- hých hmyzů a rozhodně mohou pojmouti jasný obra okolí. Čočky jsou částečně tak vyvinuly a zachycu dopadající světlo tak přesně, že jimi lze dokonce po- říditi folografické snímky. Badatel předložil několik fotografií, jež překvapily svou určilostí a přesnosti Tyto rosflinně oči nejen dobře vidí, nýbrž přivádějo tské zachycené světelně paprsky odrazem do „moz- ku“ roslliny a způsobují tak pohyby. Vědě je dávno známo, že se některé lisly pohybují a staví se tak, aby na ně dopadalo co nejvíce slunečního světla Profesor Wager soudí, že ve svých výzkumech na- lezl vysvětlení tehoto pohybu, jenž se nijak neliš od pohybu zvílat. Podrobné zkoumání těchto rostlin- ných orgánů zrakových ukazuje, že jsou necbyčejnu spáti.
Darwin Wager British Association