2
masthead
Nedělní zábavná a poučná přiloha„ Národních Listů k č. 267.—.
5
article
Drahý srnec.
Drahý srnec.
Z dobrodružství pana Vincence Součka, jak je sir
vypravuje.
Napsal Fr. F los.
Měli jsme krásný bytek v Jungmannově
ulíci, jen co je pravda; všecko sice ještě po sl
rém, nic moderního, ale všecko solidní. Na svět
není ovšem nie dokonalého a moje milá Žol
skutečně našla několik nedokonalostí na našem
bytě, ale přes to přese všecko se mně tam ve
lice líbilo, už proto, že má oblíboná hospůdk
byla nedaleko a že jedněmi dveřmi zavírahi jsm
celý byt. Rašte si jen laskavě představiti: v
druhém poschodí hned od schodů v pravo- Vchá-
zelo se k nám do kuchyně, kdež vládla mámilá
Zofie s Kačenkou. Z kuchyně vcházelo se do ji-
delny, z jídelny do ložnice a z ložnice do kou-
pelny a všecko se to zavřelo jedněmi dveřm
v kuchyni. To je přece výbornél,
Žofii se nelíbilo jednak to, že cizí lidé pro-
cházeli musili kuchyní, ale její nelibost byla
Hichá. U nás v kuchyni bývá vždy jako v lékárně
ovšem dokud tam nevyvářejt prádlo a pakse
Žofi nelíbilo, že nemáme salonu. Jsem nepříta
salonů, těch nepotřebných, ničemných a stude-
ných pokojů, ve kterých se i židle nudí a zívaj
celé týdny dlouhou chvili, ale Žofie chtěla mii
salen. Rád bych věděl, na co. Svých přátel jsem
k sobě nikdy nezval, příbuzní Žofiini z venkova
obdivovali se i naší jídelně a přišel-li tak někdo
jiný namátkou, bylo mu dovoleno, aby se do-
mníval, že sedí v saloně, třeba seděl v jídelně.
Souček
Žofie
Hichá
Žofiin
Francie
Jungmannův
6
article
Ale to vše jest vedlejší, hlavní věcí jest
že jsem musil onen krásný a pohodlný bytel
opustiti nevinně a že je mně ho až do dnes lílo.
Nestalo se vám nikdy,že když si toho nej
méně přejete, aby vás někdo navštívil, že čert.
pardon, že si hosté podávají dvěře?
Nestalo ce vám nikdy, že když se těšíte
z klidu, který vám nastane, když vaše mil
Žofie — ch pardon, na jméně nezáloží, odjede
oa letní byt, že si na vás vzpomenou venkovštl
příbuzní se zásilkami, s nimiž si nevíte rady?
Aspoň kdyby Kačenka doma zůstala! Ale to ne
Kačenka je vyexpěďována v pátek večer a kdy
milá Žofie zjistí, že už je někde u Berouna, že
šťastně stihla vlak a nevráti se z dovolené až
za šest neděl, odjíždí milá Žofie teprve, v so-
bofu, ale tím nejrannějším vlakem, takže o čtvrte
hodině z rána jest už v bytě boží dopuištění.
Nu i to jsem přečkal. Vyprovodil jsom
milou Žofii až na severozápadní nádraží, uvelebil
jsem ji v kupé (v kočáře, v němž jsme na ná-
draží přijeli, zapomněli jsme pouze dvě krabice
a plasd, ale to jsem poslal za ní), vyslechl jsem
poslední rozkazy a svatosvatě jsem slíbil, že si
jistě přečtu, co všechno je napsáno na břidlicov
tebulce, zavěšené v kuchyní u kamen, a že to
všechno na vlas vyplním.
di
Žofie
Beroun
7
article
Zalím jsem s tím nespěchal.
i „Člověku nesluší se býti samotnému,“ tak
je tuším kdesi napsáno a myslím, že je to
pravda, samolnému člověku bylo by tuze smut
no, ale když je člověk opušiěn ženou, která jede
na letní byt, je to neštěsti nezaviněné a proto
se snadněji enáší. Vzdychl jsem jistě usi Gřikrát
nad svou osamoceností, ale hned na to jsem
přemýšlel, jak bych ženinu chybu napravil.
Což ve dne věc ještě uchází, musím do
úřadu, ale večer, večer nebudu přece v útulném
a milém bytě sám! Salonu nemáme, abych se
tam procházel, v jídelně není co jíst a v ložnic
je smutno
Na štěstí se náš bytek zavíral jediným kli
čem, kter, kapsy nelížil.
8
article
V ponděli odpoledne jsem se tam šel přee
podívat. Všechno bylo v pořádku. Vešel jsem do
kuchyně. Na neštěstí jsem se podíval na břidl
covou tabulku a neodolav zvědavosti, přečet
jsem několik řádků. Kéž bych jich byl nečetli
Tam se mně doporučovaly pěkné věci! Mezi
jiným měl jsem rozložiti po zemi matrace, mě
jsem vyložiti ve dnech slunečních peřiny, aby
je slunce „přešlo“, měl jsem „provětrati“ skřině
na šaty, denně zalévati květiny na stolku a pře
nášeti květiny na oknech, měl jsem každý druhý
den psáti milé Zofii, měl jsem — — ouvej, kdo
pak by to všechno četlí
Byl jsem v dobré míře a aby milá Žofi
viděla, že si „vážím jejích rad“ (o rozkazu s
nemůže mluvit, toho nesnesu), vyházel jsem po
řiny, pokrývky, matrace, ženské i mužské šaly
na koberce a „větral“ jsem znamenitě. Kytičky
jsem zalil na čtrnáct dní, jen plavaly a mile
Zafii jsem napsal pohlednici: „V Praze u nás
v bytě,“ (aby věděla, že to píšu doma), „vše-
cko v nopořádku, jak si's přála. Větrám doko
nale. Tvůj Vineene.“
Chtěl jsem napsat „truchlicí“, ale to se
nehodilo, vůbec nevím, jak se to napíše, aby
se čtenář domyslil, že se pisateli stýská po mile
Když jsem to všechno napsal, pěkně jsen
zase uzamkl kuchyň a slíbil jsem si, že se sem
zase někdy podívám. A podíval jsem se domů
V úřadě mne vyhledal již třetího dne po-
slíček, podáivaje mi zelenou adresu průvodní.
Praha
9
article
„Kýho kozla, snad mně milá Žofie neposíl
z venkova nějaký pamlsek? Ne. To je písmo
švakrovo; jen adresa a na řádku druh a cb-
sah: „pitel s příkrmem“.
Podepsal jsem kvitanci nerad a podávaj
zpropitné poslíčkovi, ptal jsem se, jak ten
„pitel“ dostanu domů a co s tím počnu.
Poslíčel byl ochotný človíček. Pošle pro
jakéhosi dobrého muže s pytlem k nám do bytu
dnes po šesté hodině odpoledne. Jest však nutno
obych na doprého toho muže čekal doma.
Nu šel jsem tedy domů a šťastně isem při
jal pytel s příkrmem. Dovlekl jsem pytel do ji
delny a opět jsa zvědav na ten příkrm, rozříz
jsem pytel a vybíral z něho různé věci. V bílém
pytlíku menším byly jáhly, asi čtvrtce jich bylo.
v druhém červeném pytlíku byla asi čtvrtee
máku, ve třetím papírovém pytlíku byly asi dva
litry sušených hub, v povázaném hrnku byl med
v jiném převařené máslo; dvě kuřata neošku
baná tu ležela a husa oškubaná vedle nich. Také
psaní bylo přiloženo.
v ove
Milý švakře a sestro, tuhle vám posíláme
maličkosti, jak Pámbů a. dělil. Přijměte tood
nás laskavě, však k Vám přijedeme, až práce
trechu poleví a pak nám to oplatíte. A žena při
pomíná, abyste ty jáhly, ty krupky a ten mák
vskutku ještě tu byl pytlík krupek) rozestřei
na prkýnko, aby vám to snad estuchlo, je vše
cko čerstvé.
Zofii.
brzo.
Žofie
10
article
„Aha, ahá,“ pomyslil jsem si, „lihle venk
vané jsou přece jen prozíraví lidé! Pošlou dárky
a hned i poradí, co se s nimi má udělati. No
poslechnu dobré rady. Prkýnka ovšem nemáme
ale rozložím to po papírech. Vysypal jsem
krupky, mák, jáhly, houby, a jak jsem vídával
na venku, rozhrábl jsem vše tak, aby nebyle
mnoho navrštveno.
Milá Zófie se zaraduje, ne snad lak zi danů
jako z tobo, že spatří ovoce svého vychovatel
ského namáhání. Mnobo let mne k tomu vedla
abych byl užitečný člen v domácnosti a hle, te
když jsem byl ponechán sám sobě, dokáza
jsem, že zrno poučení nepadlo na skálu ani do
Ach, jak krásně u nás teď bylo! Matrace
přikrývky, peřiny, šaty, kroupy, jáhly, mák
houby, med, máslo kuřata, husa, vše pěkně roz
loženo po kobercích.
„Kuřata a husu ovšem musím odnésti,
rozhodl jsem se moudře, „a odnesu to do ho
spody k paní Anně. Kuřata sniím sám s husu
prodám.“
trní.
Anna
11
article
Jak jsem si usmyslil, tak jsem udělal. Z
husu jsem dostal 4 koruny, jedno kuře mně
paní Anna upekla a druhé jsem jí dal od pří
pravy.
Bylo te dobrě. Zprvu jsem se trochu bněva
na švakra a švakrovou, že mne obtěžovali, ale
konec koncd jsem jim odpustil. Což jsou to ta
koví prostí lidé a vlastně mne ani obtěžovati n
chtěli, domnívali se asi, že je milá Žofie dom
a Kačenka také.
No onlatím jim to. Kdyby švakr přijel sám
a teď, no, to bych mu to mohl kapitálně oplatit
Musim jim však přece poděkovat. No, zejkra na
píšu jim pohlednici.
Tak jsem na to pořád myslil, že jsem še
druhého dne v poledne z kanceláře domů, aniž
bych dříve poobědval. Bylo báječně teploa
v sobotu. Odpoledne bylo v kánceláři prázdno.
S jakou radosti si člověk oddychne! Do pondělku
do rána prázdno, jaká rozkoš!
Doma bylo zase vše v pořádku. Napsal jsem
švakrovi pohlednici a pak jsem si vzpomněl, ž
bych se měl vykoupat, protože se třeba do pon-
dělka domů nedostanu.
Nerad něco dělám na dlouhé lokte, co s
umíním, provedu hned a methodicky. V. kou-
pelně otevřu ventil a než se odstrojím, při-
chystám prádlo a světlé šaty, nateče dostatek
vody do vany. Přemýšlel jsem o tom, kam bych
si na neděli vyjel. Za milou Žofií nepojedu.
Psala mi také na pohlednici, že šťastně dojela,
ale o tom, že bych měl přijeti za ní, nebylo an
zmínky. Jen kdybych věděl, kam se mám
obrátit. Na Karlově Týně jsem už byl a Budňany
mne nelákaly, ve Všenorech je nudno, v Rozto-
kách je krásně, ale celá Praha je tam, v Jirnách
je vlhko, snad bych měl někam k Mělnéku.
Anna
Žofie
Karlov Týn
Všenory
Rozto
Praha
Jirny
12
article
Už jsem rozepinal šle a dosud jsem noby
rozhodnut, když se v tom rozječel zvonek v ku-
chyni. Co to, snad neočekávaná návštěva? To
by mně tak chybělo právě dnos. Ne, nebyla t
návštěva, za dveřmi stál poslíček, podávaje mné
telegram. Až xe mně lrklo, jakr jsem se lekl.
Snad si v poslední chvíli nevzpomněla na mne
milá Zofie? Ne, i ta nehoda mne minula. Pode
psán je Anfon, můj drahý Anton, učitel v Po
labi, věrný přítel, dokonalý člověk.
Juchej! Je-li možná? Čtu dvakrát. „T
kusy přecházejí, šetříme je pro Tebe. Přije
hned. Anton.“
Byl jsem tak rozradován, že jsem dal po
slíčkovi korunu za to milé poselství. První bylo
že jsem se podíval na hodiny. Vlak odjiždí ze
státního nádraží za hodinu ke Kolínu. Honem
mysliveck, úbor, torbu s patronami, dvojku,
zbrejní pas! Když člověk musí, vykoná divy.
za čtvrt hodiny byl jsem připraven, pečlivě jsem
uzamkl byt a již jsem letěl. Musím ovšem něco
snísti, ale v Praze se nezdržím, zmoškal bych
vlak, však si něco kouplm v rostauraci nádražní
Střelcům nemusím vypravovati, jaké pocity
člověkem lomcují, když se doví, že přecházej
tři kusy a že jsou ponechány pro něho; nestřelci
toho nepochopí a proto škoda o tom slova. Ce-
lým tělem probíhá člověku chvění, nejraději
byste každého člověka objali a polibili a kdyby
vám v takovou chvíli řekl o věc nejmilejší, dal
byste mu ji bez váhání. A přítel Anton je zlaty
člověk. Žije v takovém krásném ústraní, v tako-
vém nádberném reviru, že bych mu jistě záviděl
kdyby to nebyl právě Anton, který nechává pře-
cházet tři kusy srnčí a vyhrazuje je nezištně
přiteli.
otvonto
Anton
Kolín
Praha
13
article
Jest ještě přátelství na světě, jest, ale od-
stěhovalo se na venek. Tam ještě žijí lidé po-
čestní, kteří nepostřílejí všecko sami. Z Kolína
jest ovšem dvě hodiny cesty do krásného ústra-
ní; proběhl jsem se znamenitě, než jsem tam
despěl, ale Anton, objav mne upřímně, tvrdi
že dosud není zmeškáno, že dojdeme k dománo-
vickým lukám ještě před večerem, tedy v čas.
Vybrali jsme se hned, hajný už na nás če-
kal na křižovatce. Nezištný Anton postavil mne
do cípu vysokého lesa, tak že jsem pěkně viděl
na hluboký úvoz před sebou, na dubovou nizkou
paseku v pravo a na houštinu v levo. Z houštiny
mělo srnčí vyjíti, mělo sestoupiti do úvozua
pak prý se zapase v dubince.
Hajný popošel asi dvě stě kroků ke hrani-
cím. Anton lehl si za mne a protože šel vítr
přes nás, klidně si pokuřoval z ulmačky.
Pomaloučku se tmělo v lese. Díval jsems
ostražitě před sebe. Úvoz zdál se stále mělčí
a jakoby se přede mnou zdvihal, houština ti-
shounce šuměla a v dubince jakoby někdo ne-
viditelný zdvihal listy, aby se kolem rozhlédl.
Anton
Hajná
Kolín
14
article
Chvíli jsem se také díval na oblohu a když se pol
můj zrak svezl do úvozu, zdálo se mi, že všecko
ztemnělo.
Slabounké syknutí mnou trhlo. Ohlédl jsem
se po Antonovi. Ukazoval mně očima v levo.
Rány egyptské! Tam stojí srnec dobře na sto
kroků, ted opatrně vychází, ohlíží se a pobíz
kozu s kůzletem, aby jen šly, aby se nebály,
všude že je bezpečno, Srdce se mně na chvilku
zastavilo v těle. Teď jdou, lezou jako kozy do
úvozu, srnec ukousl lístek s křoviska, ale ne-
chutnal mu asi a proto nechal tak a lezl opatrně
po stráni vzhůru k dubince a koza s kůzletem
za ním. Ruce se mi chvěly, div že mi puška ne-
vypadla. Náhle se ale cosi slalo neočekávaného,
neboť v tom jako střela vyrazilo srněí, srnec za-
bekal a nádherná zvířata zmízela v dubince.
Bezděky vydral se mi výkřik z hrdla, ale v tom
již slyším dupot a praskot. Srnčí stočilos
Antonov
15
article
k nám, vyrazilo z dubinky a „přesndilo“ ohrom
ným skokem přes úvoz. Bez máření a rozvahy
jsem vypálil.
Zahoukla ozvěna, zaveněl prach a mily
Anton řití se do úvozu.
Stál jsem dosud v cípu lesa, když už mils
Anton vlekl „kus“ úvozem.
Odhodil jsem pušku a k němu. Jak živ
jsem tak nostřolil. Srnec, skutečný srnec skočí
mně do rány. Bůh ví, jak se to stalo.
Po chvilce byl tu i hajný a pochválil ránu
Ted teprve jsem si úvědomil, že mnou lomcuje
zimntce, ale když hajný přehodíl si srnce kolem
krku a vydali jsme se k domovu, opustíla mne
zimmice a já vykračoval jsem si jstko Caesar
vracející se z vítězného boje.. . sa eo
Nu a pak jsme zapadli do hospůdky, bosli
jsom celou ves a z vděčnosti za to pozvalo
mne ni druhý den do sousedního revíru n
a d— o
kachny,
Byl to nádherný den. Zapomněl jsem n
milou Žofii, na útulný byt, na úřad, na všecko
a protože nezištný přítel Anton navrhl, abych se
vydal do Prahy teprvé v pondělí ranním vlakem
uposlechl jsem moudré rady. Nesa v balíčku dů
kaz svého vítězství, pár pěkných parůžků, a do
sud výborně naladěn, pospíchal jsem v ponděli
ráno do úřadu. Přišel jsem ještě v čas, ale už
tam byla po mně sháňka.
Sluha Josef mne chytil už v průjezdě. By
prý tu strážník již časně ráno, pak prý přiběhl
hasič a konečně i jakýsi pán, nejspíš venkovan
a všichní byli jaksi zděšení. Něco se prý u nás
v bytě děje.
„Neračte se zdržovati,“ pobízel mne par
Josel, „omluvím vaši nepřítomnost a račte pospí
šiti domů.
Rozběhl jsem se jedy k domovu. „Nejspíš
se k nám vloupali zloději,“ povídám si, „no t
bude křiku, až se vráti milá Žofie. Ale já jsem
novinen, nikdo přece nemůže na mně žádat
abych celý den hlidal doma. Je to ale teď špatn
lid!“ Strach mne hinal.
Anton řiť
Anton
Srnec
Caesar
Žofie
Josef mnout
Praha
16
article
Udýchán doběhl jsem do Jungurannovy
ulico. Před „naším“ domem stojí zástup lidí
Prodral jsem se ke vehodu, ale hrůzou jsem za-
vrávoral. Policie, hasiči, lid obojího pohlav
chytá do nádob vodu, v níž plují bilé krupky.
žluté jáhly, sušené houby a vše kolem a kolem
je už nasáklé vodou. Po schodech hrčí voda jako
bystřina v Alpách a tvoří krásné kaskády.
Srdnatě vyběhl jsem do druhého patra. Dvé-
ře kuchyňské jsou rozštípány a otvory hrne s
voda z kuchyně. Náhle mne kdosi popadlz
límec a rozkřikl se:
nl
„Tu je ten zlosyn, který mne chtěl při
pravit o dům. Zatkněte ho, hned ho zatkněle!
Poznal jsem, že to křiči zoufalý domicí
Dva policisté mne hined chopili, ale švakr,te
byl ten venkovan, který se po mně plal v kan
celáři, mane vysvobodil z rukou spravedlnosti
„Klíč, dej sem klič,“ zařval na mne jako ta
a nečekaje, vylovil mně z kapsy klíče. Hasič
nasadili ovšem hadice do otvorů a chytali vodu
do štoudví, van a škopků, ale ta potopa se ne
dala schylat; vždyt býld v pokojích nadržene
vody za 40 hodin!
Teď jsem si teprve vzpomněl na otevřen
ventil v koupelně
Konečně našli pravý klíč, zuli si boty, vy
hrnuli si nehavice a vnikli do bytu. Šel jsem
za nimi zlomen, zničen, zoufalý. Všechno kolen
plovalo. Matrace napité jako žáby se nevznesly
ale peřiny jako bílé ostrovy točily se na vodě
a kolem spoušť a spoušt.
Odvážný hasič vnikl do koupelny a zavře
ventil; do smrti mu toho nezapomenu; ten za
chránil dům, můj život, ulici, město, snad by
byla tudy vytekla celá Vltava!
Jungurannův
Klíč
Alpy
Vltava
17
article
Co dělal domáci, nemohu ani vypravova
Kdyby mne byl švakr nebránil, snad by mne
byl roztrhal, tak se vztekál. První patro prý je
zničeno, ze stropu prý teče jako z fontány a do
lejší partaj, bohatí, ale nedůtkliví lidé, podal
už na domácího žalobu pro ohrožení majetku
a života.
Zoufale klesl jsem na pohovku, ale ta se
pode mnou prohnula a vychrlila zase spoustu
vody, jako když Kačenka smáčkne mycí houbu
ovšem ve větším měřitku.
Ohromnému úsílí mnoha lidí se podařilo
že zdolali vodu. Musila ovšem dolů po sehodech
Slíbil jsem svatosvatě, že všecku škodu nahre
dím a dal jsem se odvléci švakrem do hospody
kdež nás očekávala celá jeho rodina. To ješt
chybělo! Jsou už v Praze od včerejška. Hledal
mne, tloukli na dvéře, ale marně. To bylo v ne
děli ráno. Když přišli odpoledne, bylo jim už
podezřelé, že se drala voda dveřmi na chodbu
ale nevěděli, co se děje. Na neštěstí dolejší
partaj byla také kdosi venku již od rána, a te-
prve, když promokly dva stropy, což se stale
k večeru v neděli, způsoben byl poplacli.
A to vše se dělo, zatím co jsem se já bari
na venkově!
Švakr a švakrová pomáhali mně po tři dn
ve spustošeném bytě. Napravovali jsme, co jsme
mohli a když byla práce ukončena, odjeli všichn
moudře domů. Teprve potom odvážil jsem se
oznámiti vše milé Zofii. Mnohý jiný člověk by
v líčení přepínal, ale já jsem skromný člověk
a raději jsem umiňoval, přes to byl však dojen
ohromný a milá Zofie přijela domů hned druhý
Ale k čemu to všechno? Stěhovali isme s
nečekajíce na kvarlál, vlastně domácí nechtě
čekat. Škoda krásného bytu, zavíral se jediným
dveřmi a teď by tam rostly žampiony!
den.
Ten srnec mně stál 480 zl. 65 kr., čili p
dle nové měny 961 K 30 h, ale mám na pa
mátku — parůžky.
án o če
er o
po
Zoufal
Praha
18
article
Výslužné.
Výslužné.
Ifalsky napsal Adolfo Albertazzi, přeložil Andr.
Bortuli n.
Jako každého šestého v měsíci, otevřen
byly dvéře pokladny také nyní trochu dříve, než
obyčejně a pensisté, kteří v předsíni čekali, těs
nali se do dvorany a Ulačili se k zábradlí, aby
své knížky ku potvrzení odevzdali. A vždy ještě
přicházeli noví lidé. Dosavadní šepot změnil se
v tlumený hluk. Při jeho šumu bylo by se
mohlo soudit, že ten dav lidu eosi oslavuje, ale
oslava ta byla by se mohla přirovnati ke sla-
bému svitu, jenž mdle se rozlévá po chladne
a mrazem zničené krajině.
Lidé, ku pokladně se tlačíci, byli většinou
staří a shrbení, všichni pak dobromady posky
tovali obraz smutného již, bezradostného života
ztracené iluse, rozplynulé sny, resignnce mar
ného namáhání, útrapy pakostnico a rozmar
ného osudu, tichá utrpení a chladné radosti. Je
nom kdybychom jednoho po druhém nebo
v hloučku pozorovali, kdybychom slyšeli jejieh
různé pozdravy, přátelské projevy, jejich smích
mohli bychom říci, že hárá v tomto okamžiku
také jejich nitrem živý ogoism, společným, osu
dem trochu zmírněný. Co do postavy jsou tu
zastoupeny různé a zvláštní typy. Vizle, tam
v nejvíce hlučicím hloučku, malého, Ulustého
paletotem zahaleného bývalého majora, který
ačkoliv žádného kroku nedělá, nemůže tiše stát
a cele tělo brzy na jednu brzy na druhou nebu
opírá; vedle pak zříte jeho obyčejné soudruhy
vysokého a jako socha slavnostního bývalého
hejtmana s vysoko vztýčeným knírem; dále ti
nebo čtyři jiné pensisty, asi téhož stupně, kteř
ve svých civilních šatech prozrnizují bývalou
odměřenou přímost a nyní jakousi nevolnost,
jakcby byli s nějaké výše poklesli.
Ifalsky
Albertazzi
Andr
Vizle
19
article
Naproti nim, kteři se byli zrovna v kritiee
ministeria a o situaci v Evropě dle nejnovějších
zpráv sjednotili, slojí hlouček žen: tři nebo čtyři
paní jeví držením těla a způsoby vzájemnou
důvěru, ale vůči kolemstojícím chuděrkám cho-
vají se jaksi zdrželivě a vznešeně; vzpomínají
dávno minulých časů a mluví o svých zemřelých
manželech — „povero commendatore“, nebo
„povero cavaliere“ — jichž pozemským štěstím
kdysi byly. V jejich šatstvu slučují se hospo-
dárnost s módou. Jejich klobouky a rukavičky
svědčí o bývalém přepychu. Celkem prozrazuj
také ony jakýsi stesk po uprchlém blahu, ktere
se již novráti.
Trochu vesolejšími jsou někteří skutečn
nešťastní. Tam ten stařec s berlou, osmačtyři-
cátník, vypravuje každému s úsměvem na rtech.
že už je sedmdesátosm let stár a že bere vý-
služné 30 centesimů denně. Druhý s poťou-
chlým obličejem, kterému slačí dvě liry, jež
denně od vlády dostává, apy zaplatil byt a stra-
vu, tázal se: „Kdo je větší zloděj, vláda, kter
mi je poukazuje, nebo domácí, který je ode mne
bere?“ — Třetí, doprovázený dobře vypasenou
fenkou, šeplá svému zvířeti laskavě a přivětivě:
„Pečkej chvíli, a pak dostaneš svůj koláček
já svou skleničku.
Evropa
20
article
Dotlačili se simulanti a nesimulanti, para
litici, bledé ženy, vzdychající starci a plačích
stařeny. Pak zase zvláštní figurky. Hubený pán
s hustým vlasem pod kloboukem se širokou
obrubou, s Verdiovským obličejem a elogantní-
mi pohyby čini dojem diplomata, malíře nebo
barytonisty a je to přece jenom bývalý vrátný
Mužíček jakýsi s křivýma nohama a se sbrbeným
hřbetem mručí stále; při každém zvolání poklad
níkově pozdvihuje hlavu a — jsa hluchým-
vykřikuje vždy „Zde!“, aěkoli volán nebyl
Když na něj došlo, bral pět set lir. Jakýsi, ve
likým pláštém zahalený muž, protlačil se, jak
by byl nějakým neodolatelným dobyvatelem
skrze mmožství a přišed k zäbradlí, zasténal í
pavým hlasem: „Jsem také tady.“ Je to vete
rinář ve výslužbě. — —
Dvě malé stařeny čekaly, sedice na po
hovee, upletené ze slámy. První měla na sobě
vlněný maronový šat a klobouk, ozdoboný
splihlými kvělinami. Druhá byla oděna černým
tibetem, měla na hlavě černý klobouk bez ozdo
a na ňadrech skvělou vázanku, s jejíhož konce
splýval veliký medaillon s mininturním obra-
zem. Na obličeji první jevily se stopy dobroti
vosti, na obličeji druhé obrážela se jakás
hodrost; tato se usmivala, a ona šňupalu; mlu
vily potichu jako dvě důvěrné přítelkyně. Prv
byla podporou druhé. Nemohly by své nuzné
existence dále hájiti, kdyby se společně ne
živily, kdyby vdova po psofesorovi vdově p
měšťanostoví své výslužné nedávala jako
náhradu za byt a stravu. Tanovým způsobem
života a velikou spořivostí dopracovaly se še-
stélo dne každélo měsíce, jakoto dne výplaty
a radosti. S jakým chvěním chodily do banky
Jako by jim tajné nebezpečí hrozilo. S jakou
starosti chovaly, jdouce domů, poklad o pět-
asedmdosáti lirách! S jakou pěčí zkoumaly a
sestavovaly své účty!
Mužíček
21
article
Mezi tím, co obě stařeny čekaly, vsloupi
do dvorany olegantní neadlik. Když spatři!
množství, zůstal stati a rozhlížel se. Nobyl roz-
bvodnut, má-li zůstatí nebo odejíti zase. Za chvíi
osadil se také na polovku a četl noviny, které
si byl přinesl. Jenom časem pozvedal oči. Když
tlačenice u zábradli dlouho trvala, díval se na
hodiny, odfukoval si, dupal na zem a začal opět
čisti. Konečně zívl si a zabručel: „Zemru hla
dem!“ Při tom tvářil se tak komicky, že vdov
po měšťanostovi dala se do smíchu. Pak se
ubohá zarděla a pravila:
ental
— Trpělivosll
— Ah, vím! — odpověděl mladík. —
Ošklivý je to den pro člověka, který spěchá
Pak se otázal laskavě:
— Jsou dámy ve výslužbě?
Stařena odpověděla
— Já ne, ona — a ukázala na přítelky
Tato se zarděla, vzdychla a usmála se. Ale mla
dík začal zase čísti. Konečně pravil:
— A k tomu ještě tak daleko bydliti! Pln
půl hodiny potřebují domů. Jaká to rozkoš
bydliti tak daleko od tramwaye!
Aby ho potěšila, ujala se vdova po měštn
nostovi zase slova:
— Také my bydlíme tak dalekol
— Před branou?
— Ne, v ulici San Carlo.
Tu zvolal náhle pokladník
— Gelli!
Stařeny vstaly a tlnčily se množstvímí k zá
bradli; byly tak malé, že ho sotva dosahovaly
Mezi tím, co pokladnék počítal, vzpomínal
vdova po profesorovi muže, jemuž za pensi dě
kovala a šeptata requiem, jako vždy činivala.
Potom sebrula bankovky a ostatní peníze. Vdov
po měšťanostovi vzala knížku. Potom, kolyž
odcházely, vložila peníze, které jí přítelkyně
byla předala, do pěkného bílého šátku a zabez-
pečila si je, jako obyčejně, uzhkom. Potom te
obě vzdálily.
— Dejte si, prosím, na ty peníze pozor! —
opakovala vdova po profosorovi.
— Ach co, mám-li je v nuce, jsou jistě! -
odpověděla vdova po měšťanoslovi. A tisklašá
teček pevně v ruce.
Gelli
San Carlo
22
article
Vycházejíce nezpozorovaly, že mladik
s pěknými způsoby, jenž byl noviny četl, už na
pohovce neseděl.
Ubohé stařeny! Zdálo se jim, že jdou
rychle po silníci a přece šly velmi pomalul
Rychle naproti tomu šel mladík. Běžel, aby
svého přítele zpravil a tento přišel právě dost
časně, aby je za sloupy v ulici San Carlo useho-
Ille, stařeny se blíží, veselé a spokojené
čerstvy a zdrávy, se svým pokladem. Jsou už
jako doma.
Tu zákořník vyskočil a vrhl se na ně. Vdova
po měšťanostovi, byvši prudce strčena, upadlai
cítila — ale sama nevöděla — pozbývá-li života
anebo šátku s pokladem. Druhá otevřela ústa
a křičela-
— Držte zloděje! Držte zlodějel
Ale nikdo neslyšel, nikdo neviděl! Prvnt
tiskla rukou srdce a druhá snažila se ještě moe-
něji křičetií
— Držte zloděje!
Ano! Křičely a plakaly ještě stále, lupič
ale dělil se již s přítelem o výslužné a nadával
— Pětasedmdesát lir a několik centosimu
Che miseria! (Jaká to bída !)
val.
Běžel
Che
San Carlo use
Illo
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Tajemství německého vyzvědačství. „Matin“
pokračuje v uveřejňování zpráv bývalého vyzvědac
ve službách německých Grand-P. Líčí, jak se stal
zrádcem. Byl fotografem amatérem a již dříve jezdí-
val často na kole přes hranice do Elsaska pro zábavu.
Do domu jeho rodičů přišla jako služebná hezká dívka.
která se brzy slala jeho milenkou. Zpozoroval však.
že udržuje styky také s jistým poddůstojníkem a když
ji činil výčitky, odvětila, že poddůstojník jí dává
paníze, mnoho peněz a naznačila, že by si je moh
také opatřiti, kdyby tam za hranicemi prodával sv
fotografie. Vše bylo patrně již nastrojeno. Při jedně
vyjížďce zadržela jej německá pohraniční stráž, na
strážnici jej přijal německý komisař, koupil od něho
fotografie za 10 fr., načež byl dopraven do Met, kdež
jej vyslechl německý setník, který se nazýval „inže-
nýr“. Na to byl propuštěn; po návratu do Francie
obdržel list, v němž byl vyzván, aby se dostavil do
Met
Francie
Matin
GrandP
24
article
Sarrebourgu. Jel tam a setkal se s Zahnem, che-
fem vyzvědačské služby německé v Elsasku Lotrin-
sku. Zahn byl již zpraven o jeho poměrech a řekl
mu přímo, co od něho žádá, nabídl mu 40 fr. za
patronu Lebelovu, 500 fr. za celý baliček patron se
všemi nápisy, dále chtěl zápalnou šňůru od dělaa
fotografie různých osobností, zejména důstojníků,
tajných policistů a pohraničních strážců. Dal mu pak
100 fr. a propustil jej Při další schůzce v Metách
přijali jej „inženýr“ Gros-Blond a sám generál Hae-
seler. Předložil jim několik map generálního štábu
a fotografie, ale kořist zdála se jim hubenou, pro
mu dali hned podrobné instrukce. Byl to pravý kur
pro vyzvědače. Seznámili jej s technickými výrazy
vojenskými a zvláště se součáslkami opevnění a ko-
nečně mu dali 25 franků. Dal peníze své milence
a chtěl již zanechati tohoto bídného řemesla, ale
milenka jej uchlácholila a omámila, že setrval n
nastoupené dráze.
Zahn
Gros
Blond
Hae
Elsasko Lotrin
25
article
= Pažížské advokátky. V pařížském právnickém
světě panuje velké rozčilení, ušlechtilý cech advokáto
obdržel opět ženského člena a to naplnilo mužsko
stranu novými slarostmi. Nutno toliž věděti, píše d-
pisovatel florenlské „Nazione“, že advokátek je ny
v Paříži již sedm, všechny jsou hezké a dělají zna-
menité obchody. Každého dne pujdou s množstvím
lislin do soudní budovy a poněvadž májí všechny
dar řeči, počínají vypichovati i proslulé advokáty
Že proto v kruzích advokátů nejsou oblíbeny, jes
samozřejmo. Deu za dnem dochází v advokátských
pokojích jusličního paláce k živým debatím o n-
besrečné ženské konkurenci a když se spanilé kole-
evně objeví, uvitají je tak sladkokyselé tváře, že hne
cití, jak rády jsou viděny. „Ženám by vůbec nemělo
býti dovoleno zastávali funkci advokátů“, říkají po-
houfeně slarší členové advokátního sboru. „Mladý
klient jle rozhodně raději k hezké advokátce, než k
starému advokátu“ Advokátky nezůstávají však
dlužny odpověď: „Jsou přece také mladí a heze
advokáti“, říkají, „a jest jislo, že se ženy lakovým
raději svěří, než svým družkám; poněvadž pak je
stejně jisfo, že soudy vyhledává více žen než mu-
žů..“ Advokáti to však nechtějí uznati a hledí d-
mám při každé příležitosti hoditi klacek pod nohy.
Paříž
26
article
Případ z poslední doby nasvědčuje, jaký jest vzá-
jemný poměr. Vydavatel adresáře hodlá v příšlím
vydiní přiněsli nejen adresy, nýbrž laké podobizny
pařížských advokátek. Místopředseda advokátní ko-
mory židal advokátky, aby proti tomu proteslovaly.
poněvadž uveřejnění podobizen by musilo býti po-
kládáno za nedovolenou reklamu. Advokálky však s
ohradily, aby se kolega do léle záležilosti vměšoval
a hrozily dokonce žalobou. Jak věc skončí, nelz
posud ríci.
27
article
= Orville Wright o své nehodě. Americký avla-
tik Orville Wrizht jehož slav se ponenáhlu lepšl.
sdělil zástupci „Now York Heraldu“ zajímavé po-
drobnosti o své nehodě. Leže v posleli s obvazem
na zlomené noze a sesláblý bolestí i vysílením, pravil
pomalu a namáhavě: „Vím. jak se to přihodilo, po
druhé se to již neslane. Propeller dostal se nějak
do slyku s drátem kormidla, narazil na drát dvakrá
lehce a pak silně: slyšel jsem to před zlemením. Ne-
chlédl jsem se, ale Selfridze se ohlédl. Myslil jsem.
že nás propellery roztrhají na kusy. Na to jsme po-
čali kroužiti. Bylo to následkem toho, že nezlomen
propeller nás hnal ku předu. Zastavil jsem molor
a zatáhl za provazec kormida; přestali jsme se po-
hýbovati ku předu, ale kormidlo nedalo se říditi, pa-
trně bylo ohnuto na stranu. Nelze zůstali nahoře be
pohybu ku předu; když se tedy stroj počal oláčeli
v kruhu, počali jsme padati. Slyšel jsem, jak Sel-
fridge zvolal „Oh, oh!“ nebo něco podobného, víe
neřekl nic. Doufal jsem, že udržím stroj v rovno-
váze a nedám mu dopodnouti šikmo. Jediná možnost.
dosáhnouti pohybu ku předu, záležela v padání, ale
nepadali jsmne dosti hluboko. Stroj počal se příniii
a kdyby byl podal ještě dvacet stop. byl bych ho uve
do rovnováhy, ale neměli jsme již dvacet stop. Dob
padání zdála se mi dlouhou. Padali jsme velmi rychle
zdálo se mi, jako by se vše najednou na mne shrnulo.
Orville Wright
Selo
Now York Herald
28
article
Nepozbyl jsme vědomí, ale byl jsem napolo omá-
men, věci vypadaly temně, lidé jako by velmi ryche
k nám přiběhli. Viděl jsem Selfridga, zdálo se mi.
že leze po číyřech a sténá. Bylo mi divno, jak prud-
kou bolest jsem cílil, neboť obyčejně nepociťuj
ělověk z počálku žádných bolestí, je-li zraněn. T
však už je pryč a nodá se změniti. Mimo smrt ubo-
hého Selíridga nemá to velkého významu.“ Wrigh
myslí stále na smrt Selíridgovu a nemůže proto a
= Mají roslliny oči? Z Dublina se sděluje
Theorie, zbudovaná Francisem Darwinem, presiden-
tem British Association, dle níž rostliny myslí a mo-
hou vyvinouti různé vlastnosti, dochází nyní nov
opory výzkumy profesora Wagera, z nichž prý je
patrno, že rostliny mohou viděti. Ukázal, že vněj
pokožka mnohých listů sestává ve skulečnosli z č-
ček, jež se značně podobají zrakovým orgánům mno-
hých hmyzů a rozhodně mohou pojmouti jasný obra
okolí. Čočky jsou částečně tak vyvinuly a zachycu
dopadající světlo tak přesně, že jimi lze dokonce po-
říditi folografické snímky. Badatel předložil několik
fotografií, jež překvapily svou určilostí a přesnosti
Tyto rosflinně oči nejen dobře vidí, nýbrž přivádějo
tské zachycené světelně paprsky odrazem do „moz-
ku“ roslliny a způsobují tak pohyby. Vědě je dávno
známo, že se některé lisly pohybují a staví se tak,
aby na ně dopadalo co nejvíce slunečního světla
Profesor Wager soudí, že ve svých výzkumech na-
lezl vysvětlení tehoto pohybu, jenž se nijak neliš
od pohybu zvílat. Podrobné zkoumání těchto rostlin-
ných orgánů zrakových ukazuje, že jsou necbyčejnu
spáti.
Darwin
Wager
British Association