1
masthead
21. října 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Štěstí.
Štěstí.
Tatranská črta od Jana Havla sy.
Na širokou, hrbolatou paseku horského
temene padala hustá tma. Ze zachmuřené oblohy
ani slabounký zásvit nepronikl nakupenými
mračny, jež v příšerné hrozivosti se převalovala
přes nedaleký, ostře vyhrocený vrcholík zasmu-
šilé Poludnice. V potemnělé záplavě obzoru se
ztrácely hřebeny okolních hor a v zášeru jieh
tonula celá, do dálky se tratící rovina lip-
tovská.
Ponuré utišení leželo na pasece, na níž se
v houstnoucím soumraku rýsovaly dvě uprostřed
stojící, protáhlé jedle, a po jejich okoli řídko
roztroušené, k zemí se choulící pařezy. V dlou-
hém, tmavém stinu síromů krčila se jakoby
úzkostlivě koliba, po jejíž větrem a lijáky ošle-
hané střeše ploužil se dým, vycházející zpod
omšeného krovu. Opodál stály ohrady, v nichž
bělaly se stísněné houfy ovcí, klidně odpočíva-
jicích po celodenním bloudění po horských úbo-
čích a srázech. Zamlklost, čišící z temného
ovzduši, jen chvílemi byla přerušována tichým
zabečením probudivší se ovce nebo slabým za-
zvučením zvonku, a již hned se zase sráželav
teskné umrtvění.
Bylo cítit všude venku jakýsi němý, za
temnělý žal, jakýsi téměř předsmrtný chlad
Snad předtucha sychravé jeseně se to prvně po-
ložila v usinající kraj. Snad nemocná tíseň,
známky blížící se agonie života přírody to po-
prvé zas sklesly v sen noci tiché a hluboké, a
úderem prochvěly korunami zasmušilých stromů
jež srážely se v černou hradbu kolem paseky
pohřížené v bolestnou slast omamných dřímot.
Havel
6
article
Ba i uvnitř v kolibě bylo dnes smutno
ticho. Jen praskající oheň se ozýval jednotvárně,
vyvaluje ze žižnivých svých útrob stále nové a
nové sloupky dusivého kouře, jenž plazil se
při nevysoké stěně a unikal malým otvorem
lomenicovém sražení trámů pod krovem. Znovu
přihozeno bylo suché chrasti na plápolající ohen,
jenž schvátil je okamžitě ve svém sžíravém
lůně a prožehl novým, rudým jazykem.
Ve všech čtyřech koutech úzké a podlouhle
prostory, osvětlené plameny ohně, natažena byla
těla, znavená celodenní praci. Byli to starý báča
a tři mladší pastevci. Všichni čtyři byli zamy-
šleni, pohlížejíce do svíjejících se ohnivých
háďat. Jakoby i jejich duše přepadla tísnivá za-
smušilost, mlčeli a jen tiše pokuřovali.
Zvláště báčovi bylo dnes jaksi nevolno.
Každou chvíli se mu zdálo, že starým, zemdle-
ným jeho tělem znenáhla prochvívá tesklivá
tucha nemoci, cítil, že ho jímá divné bolení
hlavě, že ho cosi tíží na stařeckých prsou,
nohou, všude, po celém těle.
Zadíval se na mladého soudruha svého,
jenž v protějším koutě právě sahal po osušku.
z něhož ukrojiv veliký krajíe, s chuti se pustil do
jídla. A zase svezl se mu zrak na ohen.
Vzpomínal minulých dob. Jak od útlého
mládí se lopotil, jak jako maličký chlapec pá-
sával na salaši ovce, jak osiřel. Jak po odbyt
vojenské služby znovu se dostal na salaš, kde
býval kdysi báčou jeho otec, a kde též on
trávil celý svůj mužný a nyní i stařecký věk.
Žena mu již dávno umřela, oba synové
jsou ve světě, teď má tam dole v dědině ve
svém staveníčku jen starou sestru, která mu
opatruje jeho nepatrné jměničko.
Báča sklopil zraky a pohodil hlavou, až
se mu dlouhé, šedivé vlasy přesmykly na prsa.
Báča
7
article
Myslil na sestru Marku. Co ta ubohá z něho
má? Mohla by jít k svému synovi, jenž tam
dole v nitranské stolici jest dosti zámožným
gazdou na jejím statku, neměla by tam tolik
dření a starostí, jako u něho, ale ona, dobračka
stará se už od něho nechce trhnout — —
A zase vzpomínal, jakou po celý svůj život
třel bídu. Robotil stále a stále, málokdy od-
dýchu si popřál, ale všechno to ho z bídy
nouze přece nevytrhlo. Bylo divu, že se mu
podařilo chalupu si úplně vysekati z dluhů.
Asi před měsícem mu poslal syn nějaký
los z Pešti, že prý už za tři týdny bude tah.
Po tahu že mu dá vědět, vyhrál-li onen los.
To bylo poprvé, co měl báča los. Připa-
dalo mu to sice úplně nemožným, aby on, chu-
dák, mohl vyhráti něco peněz, ale čím déle
o tom přemýšlel, tím. určitěji eítil, že se cosi
přihodí, a zároveň tušil ve svém srdci jakousi
obavu temnou a nejasnou — —
Co ho to asi čekalo? Aby tak vyhrál
Ne, ne, to není možná, jak by k tomu přišel —
Báča se namahavě zvedl. Protáhl své ve-
liké, mohutné tělo a sklonív hřbet, otevřel ni
zounká dvířka, jimiž prolezl ven. Studený váněk
ho oblétl. Až se zachvěl pod mrazivou jeho
perutí a stiskl ruce k tělu.
Díval se dolů do roviny. Tma ležela dole
hluboká a do sebe vhřížená. Jen asi na dvou
místech se poněkud leskla široká hladina mut-
ného Váhu. A nad krajem se válela příšerně
zvířená mračna, prosvětlená mdle a slabě pod-
žehnutá skrytým svitem měsíce. Tam daleko.
právě naproti přes úzký pás roviny, se zvedal
obrovitě Baraněc, jehož témě tonulo v oblacíeh
a chmurách — — —
Jak často se díval za temných i světlých
nocí dolů do planiny. A dnes cítil v sobě divný
jakýs stesk. Jakoby naposled patřil na něco, co
přirostlo mu k srdci.
Marek
Báča
Pešť
8
article
Roztřásly se v něm všechny city a by
by nejraději si poplakal. Takový divný zármutek
mu sklesl v duši. Jak dlouho asi ještě pobude
tu na své salaši? — A znovu se až zimničně
zatřásl. To jedovatý dech záludné jeseně ho
zase ovanul.
»Co to jen dnes se mnou je,« povídal si
polohlasitě, tra si dlaněmi vrásčité tváře.
»Všechno mne v těle bolí, ten hřbet jakoby
byl zlámán a v hlavě tak divně, tak divně!«
A shýbaje se ke dvířkům koliby, do níž
nazpět lezl, myslil si: Kam se mu jen najednou
všechna síla ztratila ? A co v prsou ho to studí?
A napadlo mu: Snad smrt!
Zamrazilo ho to pouhé pomyšlení. Oči mu
zvlhly náhlými slzami. A příval dusivých my
šlenek se mu černou předtuchou prolamoval
roztřeseným nitrem a rozlitostnil ho tak, že
těžce sklesnuv na kožichy do svého kouta
obrátil se ke zdi a zavzly kal.
A oheň praskal a dále vyvaloval čpavý
kouř. Pasáci pohledli na sebe a přihodili opět
chrastí.
»Začíná už být zimavo !« prohodil jeden
z nich, aby něco řekl. Ale všichni cítili v sobě
něco jiného.
»Do Míchala tu sotva vydržíme !« řekl
druhý a zraky všech tří mimovolně padly na
báču.
Oheň praskal dále.
Bylo již k ránu, když před ko libou hrozně
zaštěkal ovčácký pes. Nejmladší salašník sebou
trhl a okamžitě vyskočil. Vyběhl ven, leč nikde
nespatřil ani toho nejmenšího, co by bylo
v něm vzbudilo podezření. I pes ležel již zcela
klidně.
Zavřel zase a ještě na chyili lehl. Sotv
však počal dřímati, vzbudilo ho slabé vykřik
nutí. Báča se zvedl a paprsek mdlého světla
padl mu otvorem ve střeše právě na tvář
Pasák viděl, že lice jeho jsou smrtelně bledy
Oči byly bez lesku a šedivé vlasy byly propo
ceny a k hrdlu i k čelu a tvářím přilepeny
Vypadal strašlivě.
Báča
9
article
»Ne, ne, Michalko, neboj se,« jekotal dás
němi báča, »neboj se mne a řekni mi, kter
máme měsíc 1«
»Septembr, strýčku!« šeptl pasák.
»Hleď, Michalko, já dnes ráno odjedu od
vás. Až přijde Marka, řekni, aby jen si ty pe-
níze nechala pro sebo, rozumíš ?«
»Rozumím, strýčku!«
Báča se na okamžik zamyslil. Pak stáhly
se mu tváře jako v úsměv. »Tak to bude
dobře !« Znovu si lehl a obrátil se k stěně.
Venku znovu zaštěkal pes. Téměř současně
vstali všichni tři mladí a pohlednuvše starost
livě na ležícího báču, vyšli ven. Leč ničeho ne-
spatřili.
Michalko jim vše vypravoval. Pokřižovali
se a šli si vzít ovčí kožichy. Do přístěnku pro
žinčici si nešli. Nechtěli budit báču. Odešli
po práci.
Rozbřeskl se krásný den. Jakoby odumíra-
jící příroda se chtěla ještě jednou ukázat v í celo
své kráse. A právě, když slunko nejkrásněj
zlatilo stříšku koliby, přicházela nahoru všecke
udýchána Marka.
Michalko, jenž jediný zůstal dnes u koliby
ji uviděl a běžel k ní. »Tiše, tiše, strýček jeste
spí! Fantazíroval dnes l«
Stařenka se zarazila: »Snad mu něe
není?« Ale dříve než Michalko mohl něco od
povědít, vyrazil z koliby bilý, krásný ovčácký
pes, zamilované to zvíře báčovo. Hrozně, srdce
ryvně zaštěkal.
Oba pochopili a běželi ke kolibě. Marka
první vrazila dovnitř a ustrnula v němém žalu
Stařeček ležel s očima ve sloup obráceným
uprostřed koliby.
»A dnes přišlo psaní od syna. Vyhráli jsme
skoro pět set rýnských !« plynulo ji tiše, mrtvé
se rtů. A náhle divě zalkala
»Bože, bože, tak on Janko se přece neměl
dožit svého štěstí !«
A oba křečovitě plakali
Michalka
Marek
Báča
Bož
bůh
Janko
11
article
Napsal Hjalm ar S5 de rberg. Přeložir Brutus ad
Napsal Hjalm ar S5 de rberg. Přeložir Brutus ad
Praví se, že v Anglii valnou část své spo-
lečenské vážnosti můžeme ztratit, pijeme-li ve-
řejně kořalku nebo podobný nějaký nápoj. Nu.
každá země má svůj mrav. Mně se vedlo včera
kapitálně zle, poněvadž jsem v jisté kavárně
chtěl číšku čaje vyplti.
Věc se má takhle. Byl jsem právě tehda
zaměstnán dokončováním dvousvazkového ro-
mánu, v němž jsem tepal humbug celé moderní
společnosti. Scházela už jenom poslední kapitola
a tu měl jsem v úmyslu včera psáti. Vstal
jsem tudíž v osm hodin ráno, zasedl jsemv
noční košili, jsa v nadšení básnickém, k psa-
címu stolku a počal jsem: »Říjnový soumrak
snášel se více a více na město, zatím co pod-
zimní dešť . ..« Tak daleko jsem pokročil,
když v tom zazněl telefon. Byl to jeden z
mých přátel, který se chtěl vydlužiti peníze —
pakatýlek, několik set korun — ale potřeboval
jich hned. Nesměl jsem mu odříci, a poněvadz
jsem okamžitě nikoho po ruce neměl, musil
jsem jíti pro peníze sám. Šel jsem tedy a na
zpáleční cestě, právě před mými dveřmi, selkal
jsem se s druhým známým, který hotovil se
vstoupiti do drožky a jeti do shromáždění, kde
chtěl založiti akciovou společnost. Ptal se mne.
nechtěl-li bych převzíti tam funkci ředitele po-
kladny. Nechlěl jsem tak bez příčiny říci, že
nechci, bylo by to vypadalo jaksi nevlídně; šel
jsem s ním tedy především posnídat, abychom
mohli o věci dále si pohovořiti.
Brutus
Anglie
Hjalm ar S 5 jít rberg
12
article
Jak praveno, nejdříve jsme posnídali a pak
jsme rokovali. Byly již téměř dvě hodiny a byl
jsme již blízci konečného rozhodnutí, když má
posluhovačka, která jakýmsi nevysvětlitelným
způsobem zvěděla místo měho pobytu, přišla
vypravovala, že moje tchyně nalezá se v po-
sledním tažení. Ta bydlela v Kungsholmu; na
jal jsem tedy drožku a jel tam.
Opravdu; tchyně byla v posledním tažení
nezemřela ale dřive, než asi o šesti hodinách.
Konečně mohl jsem jíti domů, abych dokonči
svůj román ... ale, hleďme, na Jakubském
náměstí zůstal jsem jako obyčejně před Silvan
drem státi, abych prohledl si nový druh ruka-
viček a když jsem se otočil, abych pokračoval
ve své cestě domů, stál jsem tváří v tvář tře-
tímu svému příteli, muži to, který neměl sice
smyslu pro zakládání akciových společností, ale
který velmi rád hrál v šachy. Ptal se mne,
nechtěl-li bych si zahráti a vypiti při tom
sklínku whisky.
»Děkuji, velmi rád, příteli,« pravil jsem,
nepřemýšleje na nic, neboť na svůj román jsem
v tu chvíli docela zapomněl; a když jsems
pak na něj vzpomněl, bylo pozdě.
Šel jsem tedy do přitelova bytu, pili jsme
whisky a hráli v šachy až do jedenácti hodin. Pak
dal jsem mu dobrou noc a šel jsem domů
pevným přesvědčením, že dokončím již svůj
román. A nyní počíná vlastní příběh.
Měl jsem asi deset minut domů. Sotva že
jsem ušel polovinu cesty, zpozoroval jsem, že
jsem jaksi umdlen a trochu ospalý. Z toho jsem
vyvozoval, že psaní s obtížemi se selká, kdy-
bych přímo domů šel a tak, jak jsem, used
za psací stolek.
Jakubský náměstí
13
article
»Zde na pravo je útulná malá kavárna,«
pravil jsem si. »Vejdu-li tam a vypiju koflik
silného čaje, bude se mi pak dobře psáti
závěreční kapitola mého románu dopadne velko-
lepě.« Vstoupil jsem tedy. V kavárně sedě
švédský lid jako obyčejně a pil punš. Jediný
malý stůl byl neobsazen a ten stál uprostře
sálu. Usedl jsem k němu.
»Mohu dostatí koflik čaje?« pravil jsem
ku sklepnici.
V sále nastalo hrobové ticho. Kolem do
kola seděl švédský národ s velkými břichy
růžovými lici; pil punš a v pravidelných pře-
stávkách narážely na sebe sklenice a bylo sly
šeti: »Nyní pijme ex le
Ale jakmile jsem požádal o číšku čaje
nastalo v místnosti veliké ztišení.
»Koflik čaje?« otázala se nejistým hlasem
sklepnice.
»Ano,« odpověděl jsem, »koflíku čajes
přeji. «
»Jenom koflik čaje, prosím? Není libo
též máslo a chléb? A koňak, pivo ?. Nebo
punš ?«
»Ne, děkuji,« odpověděl jsem přívětivě
»Přál bych si jenom kofliku čaje.«
»Prosím, hned,« odvětila sklepnice.
Se všech stran upíraly se na mne oči. Po
celou minutu neřekl nikdo: »Nyní pijme exle
Za chvíli začal opět hovor. Mluvilo se
kolem o mně a zaslechl jsem něco z toho, co
se pravilo.
»To je nějaký potrhlý cizinec,« pravi
jeden.
»Pfuj, jaké to už je pokrytectví a svatouš
ství,« doložil jiný.
»Je na mol a chce, aby se myslilo, že je
střízlivý,« pravil třetí.
»Jak se může člověk dělat střízlivým, když
je opilý !« zvolal čtvrtý.
Sklepníce přišla s čajem. Zaplatil jsem
ihned a dal ji korunu zpropitného, aby snad
nemyslila, že piju čaj, poněvadž nemám peněz
na punš.
Vejda
Moha
čaj
14
article
Však nedostal jsem se k tomu, abych ča
svůj vypil. Seděl jsem tiše a pokojně, micha
jsem jím a snažil jsem se svým chováním sou-
sedům dokázati, že nechci jim nikterak ublíži
ani jich zarmoutiti, když tu starý kollega z Úp-
saly, kterého jsem patnáct let neviděl, najednou
se objevil přede mnou a vytřeštěnýma očima na
mne a mou číšku čaje pohlížel.
»Jsi to ty opravdu?« zvolal. »A ty chces
toto zde píti ?«
»Chci,« přisvědčil jsem.
»Tak, tak daleko to tedy s tebou došlo
To je strašně!«
Myslil jsem, že žertuje a pokoušel jsem se
abych mu v témže tónu odpověděl.
»Zdá se mi, že bys byl rád vtipným,«
pravil můj starý druh. A nyní teprve zpozo
roval jsem, že byl docela zpitý.
Bez okolků sdělil mi pak, že mne vlastně
již od prvé hodiny naší známosti nikdy nemohl
vystáti. A také hned řekl, že jsem šarlatán,
nebo jestli si přeji, aby věc vyjádřil zřetelněji,
že jsem svině. Vždy toužil prý po vhodněm
okamžiku, aby mi to mohl říci, a teď prýto
slyším.
Můj starý známý přicházel mezi řečí do
většího a většího ohně, ba nadšení a konečně
křičel tak, že bylo ho slyšeti po celém sále.
Všichni poslouchali zaníceně a konečně objevi
se ve dveřích nadsklepní. Byl to vysoký muž
s rudým obličejem.
»Co pak se to tu děje?« otázal se vý
hrůžně a rozhlížel se po místnosti. Všichni uka
zovali na mne a volali sborem:
»To je tady ten pán, sedí zde a je tal
nestydatý !«
V nejbližším okamžiku oetl jsem se na ulic
a co se týče mého románu, ten hodlám dnes
dopsati.
Úpa
16
article
Napsal Alezis Bouvier. Přeložila Eva H oř ká.
Napsal Alezis Bouvier. Přeložila Eva H oř ká.
Všechny listy přinesly zprávu:
»Včera celá rodina otrávena houbami.«
Neúčinkují na vás ty řádky? . . .
Kdybyste věděli, jakým dojmem působí n
mne ! Posuďte ostatně sami.
hnán tačoaolno
Odebral jsem se do Badenu, abych tam
ztrávil léto; zaháleje v cizině jako pravý
Pařížan, spřátelil jsem se s jedním umělcem
Tolosy, bývalým tenorem, nešťastným
hráčem, ale vášnivým obdivovatelem barona
rogitsoe
Brisse.
Několikráte byl jsem k němu pozván
dělil se s ním o zamilované jeho jídlo
hřiby.
oldiaojlnalir
On nejenom že sám kuchařil, ale chodí
také sám na houby do okolních lesů.
Bousquet, — tak se jmenoval, — pova
žován za výtečného znalce hub; nikdo neváhal
jísti houby, které on nasbíral.
Jednoho večera, vraceje se z herny, po-
tkal jsem Bousqueta; nesl na rameně nacpaný
»Odkud jdeš?«
»Což nevidíš... že jsem byl na hou
bách ?«
»Jsou-li pak aspoň pěkné ?«
»Máš snad na ně chuť, můj milý?«
»To si myslím, je-li totiž věc možna !«
»Eh, hloupý, proč to tedy neřekneš.«
Alezis Bouvier
Pařížan
Bousquet
Máša
Baden
Tolosa
18
article
A podávaje mi pyllik, který nesl na ra-
meně:
»Běž, hochu, . .. oblízneš se l«
»Přijdeš také na ně ?«
»Budu-li moci ... Bláhový, vím c mí-
stečku, kde rostou a zejíra si tam zase
dojdu.
Bláhová
19
article
Opustil jsem jej a pln radosti spěchal
jsem pozvati několik známých, aby přišli dru-
hého dne ke mně na hříbky a la bordelaise.
Hned ráno Jan, ten hrozný hlupák, kter
mi posluhoval a který pro tentokráte povýšen
byl na znamenitou kuchařku, rozdělal ohen.
Zahalen vonným oblakem páry, dělal přípravy
k hostině.
Obrovské jeho nozdry vdechovaly kouř
odulé rty se špoulily a nebýti škvařícího oleje
na němž se osmažoval česnek, byl by si omo
čil prsty v omáčce naší pochoutky
Probudil jsem se teprve křikem svýc
hostů.
Znáte zajisté ten příjemný pocit, který se
nás zmoeňuje, když procitnuvše cítíme v kom-
natě libou vůni z kuchyně, když spatříme na
bělostném ubrusu lesknouti se porcelán a sklo.
když slyšíme volati přátele: »Ke stolu !« a kdy?
žaludek křičí: »Mám hlad !«
Vyskočil jsem rovnýma nohama.
Kukačka kukala poledne, když jsem useda
s přáteli ke stolu.
Olivy, raci, sardinky a řetkvičky brz
zmizely a zavládlo ticho, hluboké tícho; ža
ludky napnutě očekávaly slavnostní jidlo, oči
slídily po dveřích, číhajíce, až objeví se hřibky
la bordelaise.
Jan
Vyskočil
Kukačka
20
article
Když Jan vstoupil, ozval se výkřik hroz
ného podivení:
»Jakže, Jene... ., vy jste je nedal všechny
připravit?«
»Ale ano, pane.
»Schází jich více než třetina...«
»To se vypařilo, panel« řekl Jan a z
pálil se.
Smáli jsme se a vidličky zazvonily o talíře
Přiznám se vám teď upřímně, že nikdy
ještě jsem své labužnické choutky tak neuspo
kojil.
Kdyby můj sluha nebyl tak rychle zmizel
byli bychom ho jisté přiměli, aby usedl s nám
za stůl. To nebylo jen výtečné, to bylo přímo
báječné.
Ježto dar Bousquetův nebyl nepatrný, po
skytly nám hřiby nejen znamenitou, ale i vy
datnou snídani a když podávána káva, tu na
mou věru byla radost na všech liciéh a ústa
přetékala písněmi.
Zavolali jsme Jana. Přišel, usmívaje se,
pysky maje zamaštěné a oblizuje se ohromným
jazykem až na bradu. Připili jsme mu n
zdraví, jednou, po druhé, po třelí, musil s
s námi přiťuknouti a píti, a když se mu počala
víčka klížiti a nohy třásti, poprosili jsme jej
aby se vrátil zase ke svému ohništi.
Poslechl vrávoraje, když v tom zaklepa
kdosi na dvéře. Jan šel otevřít.
Jan
Bousquetův
21
article
Vstoupil kluk celý udýchaný.
»Co chceš?e
»Pane, pan Bousquet mne posílá.«
»A co mi chceš ?e
»Mám vám říci, abyste nejedl ty houby.e
»Ne?« ozvalo se sborem. »A proč. ?«
»Protože jsou špatné ! !«
Jan svalil se jako poleno, přátelé cel
bledí se zdvihli“ .. a já, já zaryl jsems
nehty do prsou, kde cítil jsem už jed, jal
mne sžírá.
Zdvihli jsme Jana; rád či nerad, ale musi
běžeti pro mléko.
Dívali jsme se druh na druha; rty naše
nebyly s to pronésti slova. Obejmuli jsme se
na rozloučenou .. ., neboť věděli jsme, že houby
nedávají pardonu.
Zdrceni klesli jsme na židle.
Jan se vrátil; byl celý zelený. Všichni
najednou vrhli jsme se na něho, odhodlání
vyrvati mu hrnec s mlékem ... Ruce jeho byly
prázdné :
»Ale, kde pak je mléko?«
»Nemají už žádného!« plakal ubožák.
Kdybych byl měl dosti sily, byl bych je
obejmul, toho hodného hocha! Jak mne milo-
val! Plakal, zajisté nade mnou.
Bousquet
Jan
22
article
»Ale, příteli,« řekl jsem — neboť mi roz-
díral srdce ten věrný služebník — »není ještě
vše ztraceno; běž do lékárny !«
Jan byl na tento poslední pokus záchrany
zapomněl; neběžel, on letěl tam.
Za několik minut sé vrátil, oko živé, úsmě
na rtech, třimaje v ruce láhev.
Příliš udýchán, aby mohl mluviti, koktal:
»Pánové . . . píti ... to . . . jednu ..
jednu lžičku. . . kávovou . . . do sklenice vody.o
Ti, jimž loď se ztroskotala a kteří připra-
vují člun ku své záchraně, nenadělají méně řeč-
a nejsou rychlejší, než jsme byli my-
Napřed se napili přátelé; já byl jsem ho-
stitelem; musil jsem jako velitel lodi plti po
slední . . . pil jsem.
Jan, který díval se na nás s rukama vzta-
ženýma, tělem chvějícím se, okem upřeným na
láhev... přistoupil ke mně s pokornou prosbou
»Pane ?«
»Co pak, příteli ?«
»Milost !e
»Chceš mne obejmouti?... Upřím ná duše!
»Ne, panel«
»Nuže ?«
»Pane . .. ty houby . . .«
»Nu?«
»Uštípl jsem si, pane, a jedl také !«
A rámě nešťastníkovo kleslo bezvládně
k tělu.
Nemohl jsem se smáti. Podal jsem ubožá
kovi láhev.
Vypil šest lžiček; byl by vypil ještě jednu
kdyby už láhev nebyla bývala prázdna.
Jan
23
article
Slunce svítilo dále; třpytilo se na skle.
vysmívalo se nám veselými svými paprsky, oza-
řovalo komnatu a hlavy na čalounech pitvorno
se šklebily v jeho záři.
Cítili jsme dobře, že lék, kterého jsme
užili, může prodloužiti, ne však zachrániti náš
život.
Pojednou Jan zařval... chytil se za břich-
chtěl jíti, leč bolesti přinutily jej, aby zase
usedl... Nuže je konec .. . první oběť klesn
u našich nohou ...
Zaklepáno, otevřel jsem.
Vstoupil Bousquet, veselý, usmívavý.
Chystal jsem se popadnouti jej za hrdlo
Leč on klidně, mírně se zeptal:
»No, co je?«
»Ty se pláš, padouchu, traviči ! . ..«
»Co to mluvís ?«
»Povídám, že jsi nám to měl vzkázat
dříve než v poledne, že jsou ty houby jedo
vaté l«
»Hlouposti! Co pak se Bousquet zmýlí !
Nikdy, můj zlatý. Houby jsou lepší než ty!«
»Cože ?«
Všichni vstali... i Jan .. ., ale zkroucený
a ruku na břiše.
»Vzkázal jsem ti, že jsou ty houb
špatné.«
»Protože nebyly už čerstvé... protož
jsem šel ráno na jiné.«
Je to zvláštní! Všichni byli uzdraveni ..
vyjma Jana, který toho protijedu měl na celý
don dost.
A zeptáte-li se joj nyní, zná-li houby, od-
poví vám:
»Znám, pane.«
»A jak je poznáte ?
»Zcela prostě: dáte jich trochu svému
příteli.«
»A pak?«
»Druhý den jdete se na něj podívat: je-l
mrtev, pak jich nejezte !«
Jan
Bousquet
24
article
Hloupá.
Hloupá.
Napsal Orazio Grandi. Z vlaštiny přeložil
Václav Hanus.
Na celém Nábřeží, od náměstí di Santa
Felicita a od ulice dei Bardi až k bráně di San
Giorgio, nebylo nikoho, jenž by nebyl více nebo
méné znám s onou dívčicí osmnáctiletou, vy-
soké postavy, vytáhlou, ale bělounké pleti a
světlých vlasů, jaké mají Angličanky, čistě
jasných očí, se dvěma řadami hustých, sou-
vislých, zdravých, perlových zubů.
Bylo marno tázati se po jméně oné by-
tosti uhnětené z mléka a krve, barvy bíléa
modře protkané, bytosti smělé a zároveň bázlivé,
obrovské a útlé, rozeuchané a usměvavé, za-
nedbané a přece vábné. Snad asi toliko tři
lidé, domácí, jméno její znali: pro všechny
ostalní jmenovala se Hloupá a dost.
Připad pozoruhodný, duše oné dívky zů-
stala pouhým divákem při bujném rozvoji forem,
cudně zastřena závojem prvních illusí, prvních
rozruchů, první prostoty. Uprostřed dětí, které
často byly okolo ní a chytaly se jí za sukné,
podobala se hoře; nemůže však býti hory thea-
trálnější, umělejší, než byla ona: vypadala jako
ti obři z lepenky, v jejichž nitru, o karnevalu,
skrývá se lecjakýs uličník, násilně přetvařujíci
svůj hlas. Dívala se, smála se, myslila právě
tak, jako ony šesti- nebo sedmileté děti, nie
více, nic méně.
V pluku pěchoty, ubytovaně v kasárnech
di San Giorgio, málo bylo těch, kteří by nebyli
ji stípli do okrouhlých nahých paží, když obje-
vila se u studně; velmi pak nepatrný počet
těch, kteří by ji nebyli učinili milostný návrh.
Hloupá
Grandi
Hanus
náměstí di Santo Felicita
San Giorgio
25
article
Odměňovala první ranou pěstí, která zaduněla
na postižených zádech jako rána do prázdné
bedny a vysmála se druhým, široce rozevírajíe
své veliké modré oči nad vodou v nádržce
s touž pošetilou prostotou, jako když za nej-
útlejšího svého mládí chodila se zhlížet ve všech
loužích, vedoue více nebo méně líbezné roz-
hovory se svým druhým já.
Přestala věřiti, že její malka porodila ji
z kolena, ale ten, kdo by ji byl vehnal v úzké
ohledné podrobností, jak přišla na svět, byl by
slyšel pěkné věci. Hájíc podobných titěrností,
nedala se řečí překonati nikým. Netřeba připo-
mínati, že v celém onom sousedství jazyky mužů
i žen, každého věku a každého smýšlení měly
co dělat. Oblíbenou zábavou mnohých bylo vésti
neslušné hovory a odkrývati všechny skandály
v její přitomnosti; její nevinné prostotě bud
nevěřili, nebo ji nepochopovali. Mnozí pokládali
ji za domek z karet, který se sříti při prvním
nárazu, při pokusu však ocitli se před žulovou
zdí, způsobilou rozbiti na sta neustupných hlav.
Netřeba
26
article
A ti, kdož při těchto pokusech špatně pocho-
dili, přece neměli odvahy míti se k dívce ne-
přátelsky. Neodmítla jich surovým způsobem,
ona toliko jim nerozuměla: mluvili divným ná-
řečím, kterému nerozuměly ani její mozek, ani
její smysly. Když ji pronásledovali, neutikala
divala se jim do očí chladně, neohroženě
klídně, tak že zuřivá choutka sama klesla, jako
klesá někdy rámě již již napřažené. Nikdo
z těch několika odvážlivců nevypravoval o svém
pokusu a tím méně o jeho výsledku: pravá
čistota duše vnuká posvátnou úctu, a není
žádné bytosti tak zkažené, která by ji nepo-
Hloupá stala se na konec předmětem do-
brého rozmaru a zábavy, a v oné vlastnosti ne-
toliko byla zachráněna a požívala úcty, ale
i postupovala dále bezpečně ve svém triumfu,
nejsouc si ho vědoma, jako každé slabosti nebo
marnosti nebo hanby všedního života.
Její matka, žvatlavá jako všechny ostatní
hospodyně, povídala o své dceři i tomu, kdo
ničeho o ní věděti nechtěl; a byly to povídačky,
jako ze světa měsíčního, nikterak ale ze světs
tohoto.
Byla silná, a nebylo gymnastické hry, ke
které by se Hloupá nebyla propůjěila s bujnou
radosti chlapce: hřmotem a dováděním se téměř
opojovala. Kdysi usmyslila si nositi asi pět nebo
šest mladíků ze sousedství a birigiotto*),
jednoho po druhém: potom opět sama, beze
všech rozpaků, dala se nositi na zádech; majíe
pak nohy a ruce ovinuty kolem boků a krku
cítila.
Hloupá
27
article
*) a birigiotto = na ramenou, rozkročmo kolen
krku