ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 96e46fb0-66b1-11dc-8c9b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 34, place 9, work 1
1 masthead
21. října 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 291.
4 masthead
Strana 9.
5 article Štěstí.
Štěstí. Tatranská črta od Jana Havla sy. Na širokou, hrbolatou paseku horského temene padala hustá tma. Ze zachmuřené oblohy ani slabounký zásvit nepronikl nakupenými mračny, jež v příšerné hrozivosti se převalovala přes nedaleký, ostře vyhrocený vrcholík zasmu- šilé Poludnice. V potemnělé záplavě obzoru se ztrácely hřebeny okolních hor a v zášeru jieh tonula celá, do dálky se tratící rovina lip- tovská. Ponuré utišení leželo na pasece, na níž se v houstnoucím soumraku rýsovaly dvě uprostřed stojící, protáhlé jedle, a po jejich okoli řídko roztroušené, k zemí se choulící pařezy. V dlou- hém, tmavém stinu síromů krčila se jakoby úzkostlivě koliba, po jejíž větrem a lijáky ošle- hané střeše ploužil se dým, vycházející zpod omšeného krovu. Opodál stály ohrady, v nichž bělaly se stísněné houfy ovcí, klidně odpočíva- jicích po celodenním bloudění po horských úbo- čích a srázech. Zamlklost, čišící z temného ovzduši, jen chvílemi byla přerušována tichým zabečením probudivší se ovce nebo slabým za- zvučením zvonku, a již hned se zase sráželav teskné umrtvění. Bylo cítit všude venku jakýsi němý, za temnělý žal, jakýsi téměř předsmrtný chlad Snad předtucha sychravé jeseně se to prvně po- ložila v usinající kraj. Snad nemocná tíseň, známky blížící se agonie života přírody to po- prvé zas sklesly v sen noci tiché a hluboké, a úderem prochvěly korunami zasmušilých stromů jež srážely se v černou hradbu kolem paseky pohřížené v bolestnou slast omamných dřímot.
Havel
6 article
Ba i uvnitř v kolibě bylo dnes smutno ticho. Jen praskající oheň se ozýval jednotvárně, vyvaluje ze žižnivých svých útrob stále nové a nové sloupky dusivého kouře, jenž plazil se při nevysoké stěně a unikal malým otvorem lomenicovém sražení trámů pod krovem. Znovu přihozeno bylo suché chrasti na plápolající ohen, jenž schvátil je okamžitě ve svém sžíravém lůně a prožehl novým, rudým jazykem. Ve všech čtyřech koutech úzké a podlouhle prostory, osvětlené plameny ohně, natažena byla těla, znavená celodenní praci. Byli to starý báča a tři mladší pastevci. Všichni čtyři byli zamy- šleni, pohlížejíce do svíjejících se ohnivých háďat. Jakoby i jejich duše přepadla tísnivá za- smušilost, mlčeli a jen tiše pokuřovali. Zvláště báčovi bylo dnes jaksi nevolno. Každou chvíli se mu zdálo, že starým, zemdle- ným jeho tělem znenáhla prochvívá tesklivá tucha nemoci, cítil, že ho jímá divné bolení hlavě, že ho cosi tíží na stařeckých prsou, nohou, všude, po celém těle. Zadíval se na mladého soudruha svého, jenž v protějším koutě právě sahal po osušku. z něhož ukrojiv veliký krajíe, s chuti se pustil do jídla. A zase svezl se mu zrak na ohen. Vzpomínal minulých dob. Jak od útlého mládí se lopotil, jak jako maličký chlapec pá- sával na salaši ovce, jak osiřel. Jak po odbyt vojenské služby znovu se dostal na salaš, kde býval kdysi báčou jeho otec, a kde též on trávil celý svůj mužný a nyní i stařecký věk. Žena mu již dávno umřela, oba synové jsou ve světě, teď má tam dole v dědině ve svém staveníčku jen starou sestru, která mu opatruje jeho nepatrné jměničko. Báča sklopil zraky a pohodil hlavou, až se mu dlouhé, šedivé vlasy přesmykly na prsa.
Báča
7 article
Myslil na sestru Marku. Co ta ubohá z něho má? Mohla by jít k svému synovi, jenž tam dole v nitranské stolici jest dosti zámožným gazdou na jejím statku, neměla by tam tolik dření a starostí, jako u něho, ale ona, dobračka stará se už od něho nechce trhnout — — A zase vzpomínal, jakou po celý svůj život třel bídu. Robotil stále a stále, málokdy od- dýchu si popřál, ale všechno to ho z bídy nouze přece nevytrhlo. Bylo divu, že se mu podařilo chalupu si úplně vysekati z dluhů. Asi před měsícem mu poslal syn nějaký los z Pešti, že prý už za tři týdny bude tah. Po tahu že mu dá vědět, vyhrál-li onen los. To bylo poprvé, co měl báča los. Připa- dalo mu to sice úplně nemožným, aby on, chu- dák, mohl vyhráti něco peněz, ale čím déle o tom přemýšlel, tím. určitěji eítil, že se cosi přihodí, a zároveň tušil ve svém srdci jakousi obavu temnou a nejasnou — — Co ho to asi čekalo? Aby tak vyhrál Ne, ne, to není možná, jak by k tomu přišel — Báča se namahavě zvedl. Protáhl své ve- liké, mohutné tělo a sklonív hřbet, otevřel ni zounká dvířka, jimiž prolezl ven. Studený váněk ho oblétl. Až se zachvěl pod mrazivou jeho perutí a stiskl ruce k tělu. Díval se dolů do roviny. Tma ležela dole hluboká a do sebe vhřížená. Jen asi na dvou místech se poněkud leskla široká hladina mut- ného Váhu. A nad krajem se válela příšerně zvířená mračna, prosvětlená mdle a slabě pod- žehnutá skrytým svitem měsíce. Tam daleko. právě naproti přes úzký pás roviny, se zvedal obrovitě Baraněc, jehož témě tonulo v oblacíeh a chmurách — — — Jak často se díval za temných i světlých nocí dolů do planiny. A dnes cítil v sobě divný jakýs stesk. Jakoby naposled patřil na něco, co přirostlo mu k srdci.
Marek Báča Pešť
8 article
Roztřásly se v něm všechny city a by by nejraději si poplakal. Takový divný zármutek mu sklesl v duši. Jak dlouho asi ještě pobude tu na své salaši? — A znovu se až zimničně zatřásl. To jedovatý dech záludné jeseně ho zase ovanul. »Co to jen dnes se mnou je,« povídal si polohlasitě, tra si dlaněmi vrásčité tváře. »Všechno mne v těle bolí, ten hřbet jakoby byl zlámán a v hlavě tak divně, tak divně!« A shýbaje se ke dvířkům koliby, do níž nazpět lezl, myslil si: Kam se mu jen najednou všechna síla ztratila ? A co v prsou ho to studí? A napadlo mu: Snad smrt! Zamrazilo ho to pouhé pomyšlení. Oči mu zvlhly náhlými slzami. A příval dusivých my šlenek se mu černou předtuchou prolamoval roztřeseným nitrem a rozlitostnil ho tak, že těžce sklesnuv na kožichy do svého kouta obrátil se ke zdi a zavzly kal. A oheň praskal a dále vyvaloval čpavý kouř. Pasáci pohledli na sebe a přihodili opět chrastí. »Začíná už být zimavo !« prohodil jeden z nich, aby něco řekl. Ale všichni cítili v sobě něco jiného. »Do Míchala tu sotva vydržíme !« řekl druhý a zraky všech tří mimovolně padly na báču. Oheň praskal dále. Bylo již k ránu, když před ko libou hrozně zaštěkal ovčácký pes. Nejmladší salašník sebou trhl a okamžitě vyskočil. Vyběhl ven, leč nikde nespatřil ani toho nejmenšího, co by bylo v něm vzbudilo podezření. I pes ležel již zcela klidně. Zavřel zase a ještě na chyili lehl. Sotv však počal dřímati, vzbudilo ho slabé vykřik nutí. Báča se zvedl a paprsek mdlého světla padl mu otvorem ve střeše právě na tvář Pasák viděl, že lice jeho jsou smrtelně bledy Oči byly bez lesku a šedivé vlasy byly propo ceny a k hrdlu i k čelu a tvářím přilepeny Vypadal strašlivě.
Báča
9 article
»Ne, ne, Michalko, neboj se,« jekotal dás němi báča, »neboj se mne a řekni mi, kter máme měsíc 1« »Septembr, strýčku!« šeptl pasák. »Hleď, Michalko, já dnes ráno odjedu od vás. Až přijde Marka, řekni, aby jen si ty pe- níze nechala pro sebo, rozumíš ?« »Rozumím, strýčku!« Báča se na okamžik zamyslil. Pak stáhly se mu tváře jako v úsměv. »Tak to bude dobře !« Znovu si lehl a obrátil se k stěně. Venku znovu zaštěkal pes. Téměř současně vstali všichni tři mladí a pohlednuvše starost livě na ležícího báču, vyšli ven. Leč ničeho ne- spatřili. Michalko jim vše vypravoval. Pokřižovali se a šli si vzít ovčí kožichy. Do přístěnku pro žinčici si nešli. Nechtěli budit báču. Odešli po práci. Rozbřeskl se krásný den. Jakoby odumíra- jící příroda se chtěla ještě jednou ukázat v í celo své kráse. A právě, když slunko nejkrásněj zlatilo stříšku koliby, přicházela nahoru všecke udýchána Marka. Michalko, jenž jediný zůstal dnes u koliby ji uviděl a běžel k ní. »Tiše, tiše, strýček jeste spí! Fantazíroval dnes l« Stařenka se zarazila: »Snad mu něe není?« Ale dříve než Michalko mohl něco od povědít, vyrazil z koliby bilý, krásný ovčácký pes, zamilované to zvíře báčovo. Hrozně, srdce ryvně zaštěkal. Oba pochopili a běželi ke kolibě. Marka první vrazila dovnitř a ustrnula v němém žalu Stařeček ležel s očima ve sloup obráceným uprostřed koliby. »A dnes přišlo psaní od syna. Vyhráli jsme skoro pět set rýnských !« plynulo ji tiše, mrtvé se rtů. A náhle divě zalkala »Bože, bože, tak on Janko se přece neměl dožit svého štěstí !« A oba křečovitě plakali
Michalka Marek Báča Bož bůh Janko
10 title
Kofik čaje.
11 article Napsal Hjalm ar S5 de rberg. Přeložir Brutus ad
Napsal Hjalm ar S5 de rberg. Přeložir Brutus ad Praví se, že v Anglii valnou část své spo- lečenské vážnosti můžeme ztratit, pijeme-li ve- řejně kořalku nebo podobný nějaký nápoj. Nu. každá země má svůj mrav. Mně se vedlo včera kapitálně zle, poněvadž jsem v jisté kavárně chtěl číšku čaje vyplti. Věc se má takhle. Byl jsem právě tehda zaměstnán dokončováním dvousvazkového ro- mánu, v němž jsem tepal humbug celé moderní společnosti. Scházela už jenom poslední kapitola a tu měl jsem v úmyslu včera psáti. Vstal jsem tudíž v osm hodin ráno, zasedl jsemv noční košili, jsa v nadšení básnickém, k psa- címu stolku a počal jsem: »Říjnový soumrak snášel se více a více na město, zatím co pod- zimní dešť . ..« Tak daleko jsem pokročil, když v tom zazněl telefon. Byl to jeden z mých přátel, který se chtěl vydlužiti peníze — pakatýlek, několik set korun — ale potřeboval jich hned. Nesměl jsem mu odříci, a poněvadz jsem okamžitě nikoho po ruce neměl, musil jsem jíti pro peníze sám. Šel jsem tedy a na zpáleční cestě, právě před mými dveřmi, selkal jsem se s druhým známým, který hotovil se vstoupiti do drožky a jeti do shromáždění, kde chtěl založiti akciovou společnost. Ptal se mne. nechtěl-li bych převzíti tam funkci ředitele po- kladny. Nechlěl jsem tak bez příčiny říci, že nechci, bylo by to vypadalo jaksi nevlídně; šel jsem s ním tedy především posnídat, abychom mohli o věci dále si pohovořiti.
Brutus Anglie Hjalm ar S 5 jít rberg
12 article
Jak praveno, nejdříve jsme posnídali a pak jsme rokovali. Byly již téměř dvě hodiny a byl jsme již blízci konečného rozhodnutí, když má posluhovačka, která jakýmsi nevysvětlitelným způsobem zvěděla místo měho pobytu, přišla vypravovala, že moje tchyně nalezá se v po- sledním tažení. Ta bydlela v Kungsholmu; na jal jsem tedy drožku a jel tam. Opravdu; tchyně byla v posledním tažení nezemřela ale dřive, než asi o šesti hodinách. Konečně mohl jsem jíti domů, abych dokonči svůj román ... ale, hleďme, na Jakubském náměstí zůstal jsem jako obyčejně před Silvan drem státi, abych prohledl si nový druh ruka- viček a když jsem se otočil, abych pokračoval ve své cestě domů, stál jsem tváří v tvář tře- tímu svému příteli, muži to, který neměl sice smyslu pro zakládání akciových společností, ale který velmi rád hrál v šachy. Ptal se mne, nechtěl-li bych si zahráti a vypiti při tom sklínku whisky. »Děkuji, velmi rád, příteli,« pravil jsem, nepřemýšleje na nic, neboť na svůj román jsem v tu chvíli docela zapomněl; a když jsems pak na něj vzpomněl, bylo pozdě. Šel jsem tedy do přitelova bytu, pili jsme whisky a hráli v šachy až do jedenácti hodin. Pak dal jsem mu dobrou noc a šel jsem domů pevným přesvědčením, že dokončím již svůj román. A nyní počíná vlastní příběh. Měl jsem asi deset minut domů. Sotva že jsem ušel polovinu cesty, zpozoroval jsem, že jsem jaksi umdlen a trochu ospalý. Z toho jsem vyvozoval, že psaní s obtížemi se selká, kdy- bych přímo domů šel a tak, jak jsem, used za psací stolek.
Jakubský náměstí
13 article
»Zde na pravo je útulná malá kavárna,« pravil jsem si. »Vejdu-li tam a vypiju koflik silného čaje, bude se mi pak dobře psáti závěreční kapitola mého románu dopadne velko- lepě.« Vstoupil jsem tedy. V kavárně sedě švédský lid jako obyčejně a pil punš. Jediný malý stůl byl neobsazen a ten stál uprostře sálu. Usedl jsem k němu. »Mohu dostatí koflik čaje?« pravil jsem ku sklepnici. V sále nastalo hrobové ticho. Kolem do kola seděl švédský národ s velkými břichy růžovými lici; pil punš a v pravidelných pře- stávkách narážely na sebe sklenice a bylo sly šeti: »Nyní pijme ex le Ale jakmile jsem požádal o číšku čaje nastalo v místnosti veliké ztišení. »Koflik čaje?« otázala se nejistým hlasem sklepnice. »Ano,« odpověděl jsem, »koflíku čajes přeji. « »Jenom koflik čaje, prosím? Není libo též máslo a chléb? A koňak, pivo ?. Nebo punš ?« »Ne, děkuji,« odpověděl jsem přívětivě »Přál bych si jenom kofliku čaje.« »Prosím, hned,« odvětila sklepnice. Se všech stran upíraly se na mne oči. Po celou minutu neřekl nikdo: »Nyní pijme exle Za chvíli začal opět hovor. Mluvilo se kolem o mně a zaslechl jsem něco z toho, co se pravilo. »To je nějaký potrhlý cizinec,« pravi jeden. »Pfuj, jaké to už je pokrytectví a svatouš ství,« doložil jiný. »Je na mol a chce, aby se myslilo, že je střízlivý,« pravil třetí. »Jak se může člověk dělat střízlivým, když je opilý !« zvolal čtvrtý. Sklepníce přišla s čajem. Zaplatil jsem ihned a dal ji korunu zpropitného, aby snad nemyslila, že piju čaj, poněvadž nemám peněz na punš.
Vejda Moha čaj
14 article
Však nedostal jsem se k tomu, abych ča svůj vypil. Seděl jsem tiše a pokojně, micha jsem jím a snažil jsem se svým chováním sou- sedům dokázati, že nechci jim nikterak ublíži ani jich zarmoutiti, když tu starý kollega z Úp- saly, kterého jsem patnáct let neviděl, najednou se objevil přede mnou a vytřeštěnýma očima na mne a mou číšku čaje pohlížel. »Jsi to ty opravdu?« zvolal. »A ty chces toto zde píti ?« »Chci,« přisvědčil jsem. »Tak, tak daleko to tedy s tebou došlo To je strašně!« Myslil jsem, že žertuje a pokoušel jsem se abych mu v témže tónu odpověděl. »Zdá se mi, že bys byl rád vtipným,« pravil můj starý druh. A nyní teprve zpozo roval jsem, že byl docela zpitý. Bez okolků sdělil mi pak, že mne vlastně již od prvé hodiny naší známosti nikdy nemohl vystáti. A také hned řekl, že jsem šarlatán, nebo jestli si přeji, aby věc vyjádřil zřetelněji, že jsem svině. Vždy toužil prý po vhodněm okamžiku, aby mi to mohl říci, a teď prýto slyším. Můj starý známý přicházel mezi řečí do většího a většího ohně, ba nadšení a konečně křičel tak, že bylo ho slyšeti po celém sále. Všichni poslouchali zaníceně a konečně objevi se ve dveřích nadsklepní. Byl to vysoký muž s rudým obličejem. »Co pak se to tu děje?« otázal se vý hrůžně a rozhlížel se po místnosti. Všichni uka zovali na mne a volali sborem: »To je tady ten pán, sedí zde a je tal nestydatý !« V nejbližším okamžiku oetl jsem se na ulic a co se týče mého románu, ten hodlám dnes dopsati.
Úpa
15 title
Ty houby!
16 article Napsal Alezis Bouvier. Přeložila Eva H oř ká.
Napsal Alezis Bouvier. Přeložila Eva H oř ká. Všechny listy přinesly zprávu: »Včera celá rodina otrávena houbami.« Neúčinkují na vás ty řádky? . . . Kdybyste věděli, jakým dojmem působí n mne ! Posuďte ostatně sami. hnán tačoaolno Odebral jsem se do Badenu, abych tam ztrávil léto; zaháleje v cizině jako pravý Pařížan, spřátelil jsem se s jedním umělcem Tolosy, bývalým tenorem, nešťastným hráčem, ale vášnivým obdivovatelem barona rogitsoe Brisse. Několikráte byl jsem k němu pozván dělil se s ním o zamilované jeho jídlo hřiby. oldiaojlnalir On nejenom že sám kuchařil, ale chodí také sám na houby do okolních lesů. Bousquet, — tak se jmenoval, — pova žován za výtečného znalce hub; nikdo neváhal jísti houby, které on nasbíral. Jednoho večera, vraceje se z herny, po- tkal jsem Bousqueta; nesl na rameně nacpaný »Odkud jdeš?« »Což nevidíš... že jsem byl na hou bách ?« »Jsou-li pak aspoň pěkné ?« »Máš snad na ně chuť, můj milý?« »To si myslím, je-li totiž věc možna !« »Eh, hloupý, proč to tedy neřekneš.«
Alezis Bouvier Pařížan Bousquet Máša Baden Tolosa
18 article
A podávaje mi pyllik, který nesl na ra- meně: »Běž, hochu, . .. oblízneš se l« »Přijdeš také na ně ?« »Budu-li moci ... Bláhový, vím c mí- stečku, kde rostou a zejíra si tam zase dojdu.
Bláhová
19 article
Opustil jsem jej a pln radosti spěchal jsem pozvati několik známých, aby přišli dru- hého dne ke mně na hříbky a la bordelaise. Hned ráno Jan, ten hrozný hlupák, kter mi posluhoval a který pro tentokráte povýšen byl na znamenitou kuchařku, rozdělal ohen. Zahalen vonným oblakem páry, dělal přípravy k hostině. Obrovské jeho nozdry vdechovaly kouř odulé rty se špoulily a nebýti škvařícího oleje na němž se osmažoval česnek, byl by si omo čil prsty v omáčce naší pochoutky Probudil jsem se teprve křikem svýc hostů. Znáte zajisté ten příjemný pocit, který se nás zmoeňuje, když procitnuvše cítíme v kom- natě libou vůni z kuchyně, když spatříme na bělostném ubrusu lesknouti se porcelán a sklo. když slyšíme volati přátele: »Ke stolu !« a kdy? žaludek křičí: »Mám hlad !« Vyskočil jsem rovnýma nohama. Kukačka kukala poledne, když jsem useda s přáteli ke stolu. Olivy, raci, sardinky a řetkvičky brz zmizely a zavládlo ticho, hluboké tícho; ža ludky napnutě očekávaly slavnostní jidlo, oči slídily po dveřích, číhajíce, až objeví se hřibky la bordelaise.
Jan Vyskočil Kukačka
20 article
Když Jan vstoupil, ozval se výkřik hroz ného podivení: »Jakže, Jene... ., vy jste je nedal všechny připravit?« »Ale ano, pane. »Schází jich více než třetina...« »To se vypařilo, panel« řekl Jan a z pálil se. Smáli jsme se a vidličky zazvonily o talíře Přiznám se vám teď upřímně, že nikdy ještě jsem své labužnické choutky tak neuspo kojil. Kdyby můj sluha nebyl tak rychle zmizel byli bychom ho jisté přiměli, aby usedl s nám za stůl. To nebylo jen výtečné, to bylo přímo báječné. Ježto dar Bousquetův nebyl nepatrný, po skytly nám hřiby nejen znamenitou, ale i vy datnou snídani a když podávána káva, tu na mou věru byla radost na všech liciéh a ústa přetékala písněmi. Zavolali jsme Jana. Přišel, usmívaje se, pysky maje zamaštěné a oblizuje se ohromným jazykem až na bradu. Připili jsme mu n zdraví, jednou, po druhé, po třelí, musil s s námi přiťuknouti a píti, a když se mu počala víčka klížiti a nohy třásti, poprosili jsme jej aby se vrátil zase ke svému ohništi. Poslechl vrávoraje, když v tom zaklepa kdosi na dvéře. Jan šel otevřít.
Jan Bousquetův
21 article
Vstoupil kluk celý udýchaný. »Co chceš?e »Pane, pan Bousquet mne posílá.« »A co mi chceš ?e »Mám vám říci, abyste nejedl ty houby.e »Ne?« ozvalo se sborem. »A proč. ?« »Protože jsou špatné ! !« Jan svalil se jako poleno, přátelé cel bledí se zdvihli“ .. a já, já zaryl jsems nehty do prsou, kde cítil jsem už jed, jal mne sžírá. Zdvihli jsme Jana; rád či nerad, ale musi běžeti pro mléko. Dívali jsme se druh na druha; rty naše nebyly s to pronésti slova. Obejmuli jsme se na rozloučenou .. ., neboť věděli jsme, že houby nedávají pardonu. Zdrceni klesli jsme na židle. Jan se vrátil; byl celý zelený. Všichni najednou vrhli jsme se na něho, odhodlání vyrvati mu hrnec s mlékem ... Ruce jeho byly prázdné : »Ale, kde pak je mléko?« »Nemají už žádného!« plakal ubožák. Kdybych byl měl dosti sily, byl bych je obejmul, toho hodného hocha! Jak mne milo- val! Plakal, zajisté nade mnou.
Bousquet Jan
22 article
»Ale, příteli,« řekl jsem — neboť mi roz- díral srdce ten věrný služebník — »není ještě vše ztraceno; běž do lékárny !« Jan byl na tento poslední pokus záchrany zapomněl; neběžel, on letěl tam. Za několik minut sé vrátil, oko živé, úsmě na rtech, třimaje v ruce láhev. Příliš udýchán, aby mohl mluviti, koktal: »Pánové . . . píti ... to . . . jednu .. jednu lžičku. . . kávovou . . . do sklenice vody.o Ti, jimž loď se ztroskotala a kteří připra- vují člun ku své záchraně, nenadělají méně řeč- a nejsou rychlejší, než jsme byli my- Napřed se napili přátelé; já byl jsem ho- stitelem; musil jsem jako velitel lodi plti po slední . . . pil jsem. Jan, který díval se na nás s rukama vzta- ženýma, tělem chvějícím se, okem upřeným na láhev... přistoupil ke mně s pokornou prosbou »Pane ?« »Co pak, příteli ?« »Milost !e »Chceš mne obejmouti?... Upřím ná duše! »Ne, panel« »Nuže ?« »Pane . .. ty houby . . .« »Nu?« »Uštípl jsem si, pane, a jedl také !« A rámě nešťastníkovo kleslo bezvládně k tělu. Nemohl jsem se smáti. Podal jsem ubožá kovi láhev. Vypil šest lžiček; byl by vypil ještě jednu kdyby už láhev nebyla bývala prázdna.
Jan
23 article
Slunce svítilo dále; třpytilo se na skle. vysmívalo se nám veselými svými paprsky, oza- řovalo komnatu a hlavy na čalounech pitvorno se šklebily v jeho záři. Cítili jsme dobře, že lék, kterého jsme užili, může prodloužiti, ne však zachrániti náš život. Pojednou Jan zařval... chytil se za břich- chtěl jíti, leč bolesti přinutily jej, aby zase usedl... Nuže je konec .. . první oběť klesn u našich nohou ... Zaklepáno, otevřel jsem. Vstoupil Bousquet, veselý, usmívavý. Chystal jsem se popadnouti jej za hrdlo Leč on klidně, mírně se zeptal: »No, co je?« »Ty se pláš, padouchu, traviči ! . ..« »Co to mluvís ?« »Povídám, že jsi nám to měl vzkázat dříve než v poledne, že jsou ty houby jedo vaté l« »Hlouposti! Co pak se Bousquet zmýlí ! Nikdy, můj zlatý. Houby jsou lepší než ty!« »Cože ?« Všichni vstali... i Jan .. ., ale zkroucený a ruku na břiše. »Vzkázal jsem ti, že jsou ty houb špatné.« »Protože nebyly už čerstvé... protož jsem šel ráno na jiné.« Je to zvláštní! Všichni byli uzdraveni .. vyjma Jana, který toho protijedu měl na celý don dost. A zeptáte-li se joj nyní, zná-li houby, od- poví vám: »Znám, pane.« »A jak je poznáte ? »Zcela prostě: dáte jich trochu svému příteli.« »A pak?« »Druhý den jdete se na něj podívat: je-l mrtev, pak jich nejezte !«
Jan Bousquet
24 article Hloupá.
Hloupá. Napsal Orazio Grandi. Z vlaštiny přeložil Václav Hanus. Na celém Nábřeží, od náměstí di Santa Felicita a od ulice dei Bardi až k bráně di San Giorgio, nebylo nikoho, jenž by nebyl více nebo méné znám s onou dívčicí osmnáctiletou, vy- soké postavy, vytáhlou, ale bělounké pleti a světlých vlasů, jaké mají Angličanky, čistě jasných očí, se dvěma řadami hustých, sou- vislých, zdravých, perlových zubů. Bylo marno tázati se po jméně oné by- tosti uhnětené z mléka a krve, barvy bíléa modře protkané, bytosti smělé a zároveň bázlivé, obrovské a útlé, rozeuchané a usměvavé, za- nedbané a přece vábné. Snad asi toliko tři lidé, domácí, jméno její znali: pro všechny ostalní jmenovala se Hloupá a dost. Připad pozoruhodný, duše oné dívky zů- stala pouhým divákem při bujném rozvoji forem, cudně zastřena závojem prvních illusí, prvních rozruchů, první prostoty. Uprostřed dětí, které často byly okolo ní a chytaly se jí za sukné, podobala se hoře; nemůže však býti hory thea- trálnější, umělejší, než byla ona: vypadala jako ti obři z lepenky, v jejichž nitru, o karnevalu, skrývá se lecjakýs uličník, násilně přetvařujíci svůj hlas. Dívala se, smála se, myslila právě tak, jako ony šesti- nebo sedmileté děti, nie více, nic méně. V pluku pěchoty, ubytovaně v kasárnech di San Giorgio, málo bylo těch, kteří by nebyli ji stípli do okrouhlých nahých paží, když obje- vila se u studně; velmi pak nepatrný počet těch, kteří by ji nebyli učinili milostný návrh.
Hloupá Grandi Hanus náměstí di Santo Felicita San Giorgio
25 article
Odměňovala první ranou pěstí, která zaduněla na postižených zádech jako rána do prázdné bedny a vysmála se druhým, široce rozevírajíe své veliké modré oči nad vodou v nádržce s touž pošetilou prostotou, jako když za nej- útlejšího svého mládí chodila se zhlížet ve všech loužích, vedoue více nebo méně líbezné roz- hovory se svým druhým já. Přestala věřiti, že její malka porodila ji z kolena, ale ten, kdo by ji byl vehnal v úzké ohledné podrobností, jak přišla na svět, byl by slyšel pěkné věci. Hájíc podobných titěrností, nedala se řečí překonati nikým. Netřeba připo- mínati, že v celém onom sousedství jazyky mužů i žen, každého věku a každého smýšlení měly co dělat. Oblíbenou zábavou mnohých bylo vésti neslušné hovory a odkrývati všechny skandály v její přitomnosti; její nevinné prostotě bud nevěřili, nebo ji nepochopovali. Mnozí pokládali ji za domek z karet, který se sříti při prvním nárazu, při pokusu však ocitli se před žulovou zdí, způsobilou rozbiti na sta neustupných hlav.
Netřeba
26 article
A ti, kdož při těchto pokusech špatně pocho- dili, přece neměli odvahy míti se k dívce ne- přátelsky. Neodmítla jich surovým způsobem, ona toliko jim nerozuměla: mluvili divným ná- řečím, kterému nerozuměly ani její mozek, ani její smysly. Když ji pronásledovali, neutikala divala se jim do očí chladně, neohroženě klídně, tak že zuřivá choutka sama klesla, jako klesá někdy rámě již již napřažené. Nikdo z těch několika odvážlivců nevypravoval o svém pokusu a tím méně o jeho výsledku: pravá čistota duše vnuká posvátnou úctu, a není žádné bytosti tak zkažené, která by ji nepo- Hloupá stala se na konec předmětem do- brého rozmaru a zábavy, a v oné vlastnosti ne- toliko byla zachráněna a požívala úcty, ale i postupovala dále bezpečně ve svém triumfu, nejsouc si ho vědoma, jako každé slabosti nebo marnosti nebo hanby všedního života. Její matka, žvatlavá jako všechny ostatní hospodyně, povídala o své dceři i tomu, kdo ničeho o ní věděti nechtěl; a byly to povídačky, jako ze světa měsíčního, nikterak ale ze světs tohoto. Byla silná, a nebylo gymnastické hry, ke které by se Hloupá nebyla propůjěila s bujnou radosti chlapce: hřmotem a dováděním se téměř opojovala. Kdysi usmyslila si nositi asi pět nebo šest mladíků ze sousedství a birigiotto*), jednoho po druhém: potom opět sama, beze všech rozpaků, dala se nositi na zádech; majíe pak nohy a ruce ovinuty kolem boků a krku cítila.
Hloupá
27 article
*) a birigiotto = na ramenou, rozkročmo kolen krku