ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 965b7ac0-661b-11dc-8c86-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 56, work 1, place 9
1 masthead
1. září 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 241.
4 masthead
Strana9.
5 article Svatební dar.
Svatební dar. Napsala Lea Ostrovská.
Ostrovská
6 article
Netrpělivé přešlapování a chvilkový šramot. který sluha Josef působil, upamatoval konečně účelního Hilberta, že čas, aby z kancelář odešel. Nepracoval již, knihy jeho skorem čivr hodiny uloženy odpočívaly v zásuvce a on, stoje u olevřeného okna, díval se upřeně ven do uliee oživlé podvečerním ruchem lidí, vracejících se ke krbům rodinným, nebo spěchajicích do obli- bených restaurael svých. Starý sluha nemohl od nějakého času po chopiti počínání pana účetního. Vždycky jak úřadník Matoušek, pracujíe v témže pokoji, rozloučil se obligátním » Na zdar. pane kollego l« a dvéře se za ním zavřely, Hi bert jako pérem vymrštěn skočil k oknu a zíra ven tak dlouho, až jej šetrné upomenutí sluhov na návrat domů upozornilo. I dnes oločil se při zachrastění klíčů a ne vrle se ozval: »No, hned, vždyť uže jdu . ..« Ale to »hned« trvalo ještě nějakou chvili, než se pan účetní před kancelářským zrcadlem upravil. »Co to do něj vjelo?« bručel Josef stra- nou. »Z okna kouká jako náměsíčný, kdybych ho nechal, bude tu stát do rána. Pak se mydl jako slečinka, než se vypraví. Takový starý brouk, už by se moh' usadit . . « Jak mohl Joseř, stařec zplesnivělý v kan- celářském prachu pochopiti, -že účetní po tolika letech, v závodě strávených, zajímá se pojednou o něco, co s vnějškem souvisi. Hilbert nechápal to některou chvíli sám přec bylo tomu tak. Ponejprv stalo se náhodou, že postavils k oknu právě po odchodu Matouškově. Viděl tohoto čile vyběhnouti přes ulici na druhý chodník, kde volně přecházela vkusně oblečená dívka.
Josef Hilbert Matoušek Matouškův
7 article
Jakmile Matouška shlédla, roztomilý úsměv zjasnil tahy jemného obličeje a celá bytosť jeji jakoby ožila přítomnosti toho, na nějž čekala. Bůh ví, proč, Hilberta začal pojednou za jímati poměr mladšího jeho kollegy k dívee, každý den tu čekající Pod záminkou, že stůl jeho je příliš ve stínu postaven, přitáhl jej k oknu, odkud čini pozorování svá. Vídával stále totéž. Matouška ustrojeného s bezvadnou elegane a ji, bytosť melancholického vzhledu, jejiž smu tek prchal teprve dotekem lásky, zjevivší se pří chodem očekávaného. Denně sem chodívala několik minut pře šestou a kolikráte v těch okamžicích přešla pro tější chodník, tolikráte pohled její zaletěl k ok nům kanceláře. Vždy to byl pohled smutný, plný obav očekávání, pohled velkých, hnědých očí, vrou- bených hedvábem dlouhých řas a překlenutý temnem směle rozklenutého obočí. Dívka nebyla krasavicí v pravém slova myslu a přece vzhledem svým upoutávala na ráz. Z celé bytosti její dýchalo kouzlo nezkrot- ného mládí a přece jakoby to mládí tlumeno bylo stínem, jenž zdál se s jasem jejich sedm- nácti let splývati. Jak rád by se byl Hilbert něco bližšího dověděl, ale hovorný jindy Matoušek, jednalo-li se o zamilovanou pletku jiného, byl nyní ku podivu tichým, když běželo o něho samotného. Leccos tak účetní dřive přeslechl o »don juanství« Matouškově a proto jaksi míle nan působila nyní vážnost, s jakou tento na nový poměr svůj nazíral. »Myslí to s ní vážně, konečně se zamiloval do opravdy a dle všeho děvče ho má velm rádo. No, ať jsou šťastni,« končíval Hilbert úvahy svoje, když párek milenců, zrakem jeho denně sledovaný, zmizel za rohem ulice.
Matoušek Hilbert Matouškův bůh vědět
8 article
Vraceje se sám do mládeneckého bytu svého, kolikrát cestou si vzdychl: »Škoda, škoda, já už svou dobu propásl Jak by to bylo hezké, kdyby tak na mne někdo čekal, kdyby místo černého čepce paní kvartýr- ské objevila se žínka v bělounké zástěrce nebo v rozkošném župánku . ..« Po chvíli se hned káral: »Kam to mysliš, Jindro, čtyřicítku za sebou a teď budeš myslit na ženu, když už tvoje po ledne odzvonili a to, co tě čeká jest jenom kle- kání večera, vlastně večer života!« Nikdy neprocítěná litost naplnila mu hrud a on s tesknotou vzpomínal let minulých. Poku paměť sáhala, byl život jeho stále se navazují- cím řetězem práce a když jí docilil žádoucího výsledku a s- klidem užívati mohl jejího ovoce. byl sám v prostředí let, kdy s bohem již dáno vysněným tužbám mladistvým. Střízlivým okem díval se na vše kolem pomalu se vžil v myšlenku, že z té vyšlapané cesty existence svojí nikdy již neodbočí. Až známost Matouškova rozvlnila ten uklid- něný povrch, pod nímž okolnostmi ztlumeny dřímaly reflexe illusí let dřívějších. Míti ženu milující a milovanoul Což možno, aby jej žena milovala jako tan ta onoho? Díval se do zreadla a výsledek této přehlídky byl pro něj dosti uspokojivý. Poněkud skroužený vlas nevykazoval an jedinou mezeru, rovněž rusý jeho knír trčel vý- bojně jako před lety, modré oči nepozbyly ješte lesku, jenom několik malounkých vrásek narý- sovalo se vedle nich ..
Jindra Pok Matouškův Míťa
9 article
Kladl si dále otázky, zdaž mohl by sám milovat takovou bytost drobnou, něžnou, která by jistě neměla odvahy čeliti staromládeneckým jeho rozmarům a utekla při prvním výbuchu jeho mrzuté nálady. Zpohodlněl, zvykl si příliš na mateřskou péči své bytné, jak by se mohl nyní s jiným spřáteliti? Takto uvažoval po celý den, ale jakmile přibližila se šestá a na protějším chodníku mihl se profil bledého dívčího obličeje, všechny jeho rozumové důvody padaly jako větrem sfouknuty- A on se znovu dival za odcházejícími a v duši jeho zároveň se závistí vyrůstala pochybnost, že není snad ještě pozdě, že možno urvat kus toho života pro sebe, pro štěstí svoje ... »Mám k vám prosbu, pane účefní,« oslovil jednoho odpůldne Matoušek svého kollegu. V Hilbertovi zatajil se dech. Jako blesk prolétla mu hlavou myšlenka: »Bude se ženit, chce tě za svědka« a jakýs hořký pocit stoupal mu v hrdlo, když volně pronášel: »No a ta by byla?« »Musím dnes dříve odejít, jsem pozván chefem na večer, pořádá jakýsi domácí koncert víte, hraji trochu housle, mám spoluúčinkovat Musím domů se strojit a v šest tu na mne bude čekat —« zarazil se.
Matoušek Hilbert
10 article
Hilbert se usmál rozpakům jeho a zahouk jaksi vesele: »To vím, že ne kamarád, tomu by mohl Josef vyřídit, že nepřijdete, ale ne věsta, viďte, té se musí říci slušná omluva — »Nevěsta právě ne,« přerušil ho Matoušek »ale budete-li tak laskav, vyřídíte té dámě,že byl jsem nucen dřive odejít, že nutné záleži tosti mne odvolaly, že ji zejtra uvidím —« »Rozumím, jen jděte, omluvím vás, po spěšte si,« tu se Hilbert odmlčel, vida udivený pohled Matouškův, že on věčně mrzulý dovede se tvářiti radostně, jakoby uspokojením ho na plňoval odchod druhého. Líce jeho se proto stáhlo a suše doložil »Udělám, jak si přejete.« Jen tikot hodin a šustot převracených listo rušil potom tieho pracovny. Sotva se Matoušek vzdálil, zavřel Hilber knihu před sebou rozloženou a počal úzkostlivě nehty nožíkem čistiti. Při tom v duchu kombinoval scénu, jež mu nastává a oslovení, jež bude nucen pro- nésti. Jak se asi zatváři neznámá, až jí sděli že čeká nadarmo? »Nutné záležitosti Matouška zdržely«; dle toho nechce, aby ona zvěděla pravou příčinu on bude nucen lháti Lháti tomu děcku s téma smutnýma očima. Není-li to hřích? Což to dovede? Proč jen bral poslání podobné na sebe Vždyť mohl Matoušek napsati omluvný l steček a nechat jej bez vyřizování doručiti. Hilbert se počinal mrzeti, ale proto přece před ustanovenou dobou stál zcela připraven okna, vyhlížeje, brzo-li se zjeví očekávaná.
Hilbert Josef Matoušek Matouškův Hilber
11 article
Jen se mihla na křižovatce ulic a již vola na sluhu: »Zavřete, odcházím — — Ani nevěděl, jak octl se pojednou před ní, ani jak ji pozdravil. Zmátl jej docela pohled těch velkých, zpolu dětských očí, jež na něj upřela, lpic téměř na jeho rlech, když osudnou omluvu pronášel. »Nepřijde?« ozvala se polohlasem a v jedi ném tom slově zachvělo se tolik stesku, žesi Hilbert bezděky přípamatoval zvuk těžké hrudy. na rakev dopadnuvší. Soustrastí jat hleděl pokud možno nemilou pro ni zprávu vybranými slovy zpříjemniti, oži viti jimi vzpominku na zítřek poskytnutou na- dějí, že jej zas brzy uvidí — — Šla zvolna s hlavou svěšenou, naslouchajie jeho slovům, konejšivě na ni působícím již proto že týkala se toho, jehož zbožňovala. Jak žehnal účetní svému šefu, že Matoušk oddálil, za tuto poskytnutou hodinku, ztrávenou ve společnosti děvčete chování svrchovaně při jemného! Dovolila, aby ji doprovodil, vždyí mohla tak hovořiti o tom, který nepřišel, ne- musila se vracet do vzdáleného předměstí sa- motna.
Hilbert Matoušk křižovatka ulice
12 article
»Jste jeho přítel jistě, jinak by vás by neposlal, proto vám důvěřuji a budu vás mlt ráda, že on vás návidí. Tolik hezkého mně o vás vypravoval,« hovořila prostě a přece s ta- kým nádechem sebevědomí, že bezděky si úctu jeho vynucovala. Dověděl se cestou celý ten román lásky její. Náhoda ji svedla s Matouškem. Byla zaměstnána jako korrespondentkave větším obchodě, kam on časem docházel. Z výdělku svého živila sestru, která po těžké nemoci oslepla. Rodiče ztratily před rokem, otec, soudní úřadník, zemřel po vleklé chorobě, matka sko- nala náhle na ulici. Zůstaly samy dvě, starší slepotou zmrza- čená, odkázaná na péči slaboučkých paží jejích. Poprvé v životě dojal ho nadmíru osud jiných. Obdivoval v duchu hrdinnou odvahu, s jakou ona čelila nepřízni osudu v letech, kdy sama nejvíce ochrany potřebovala. Rozcházeje se s ní nijak nelhal, ujišťuje jak milou mu byla společnost její, že by přál opět brzy se s ní sejíti. Zpáteční cestou opakoval si každičké slovo její a druhý den v kanceláři sdělil věrně Ma touškovi obsah rozmluvy s ní . ..
Matoušek
13 article
Od toho dne byl účetní jako vyměněn Dříve celé hodiny nepromluvil, nyní i chvílem se starým Josefem zažertoval. Vzpomněl si totiž že slečna Míla cestou mu řekla, že mrzoutstv a nevlídnost let přídávají a on nechtěl pojednou vypadat staře, chtěl se ještě libi. Komu, ovšem sám nevěděl. — — — Jakživ se nestrojil déle než jednoho ne- dělního rána, kdy ho Matoušek pozval, aby se zúčastníl výletu s ním, Mílou a sestrou její Blaženou. »Je sice chudáček slepá, budete ji musie vodit, ale uvidíte, jak vás pobavi; je to děvče ducha nevšedního, upoutá vás tak, že bezděky zapomenete na neštěstí její,« těmi slovy konči pozvání svoje. Pravdivost jejich se osvědčila ve chvíi kdy slečna Míla objevila se v průvodu sestry svojí. Jediný pohled na Blaženu stačil, aby tajné sympatie, které Hilbert choval ke druhé jasněji vystoupily do popředí. Nebylo to již děcko, ale žena krásy téměh úchvatné. Štihlé a přece plné tělo rýsovalo se ladnými konturami v lehounkém, světlém šatě. z jehož krajkové vložky oblá ramena a skvostne modelovaná šíje prosvitala. Vysoké, bílé čelo vévodilo hrdě nesené blavě, již ani neštěstí nesklonilo, oválná tvář s malými ústky a pěkně sklenutým nosíkem zářila čistotou jemné pleti, jež zdála se skorem průsvitnou. Nyní pochopil účelní ten smutek očí Míli- ných, působilo jej stálě nazírání na smutnějš ještě, slepotou postižené oči sestřiny.
Josef Míl Matoušek Blažená Hilbert
14 article
Jak zdály se čisty oči ty a přece krás okolí jim unikala a ony nučeny jíti cestou, kte- rou je jiný vedl, nemohouce si samy určovati směr svůj. Šetrně zavěsil Hilbert ručku její v rámě své a než došli k nádraží, hovořil s ní tak jakoby ji znal již ode dávna. Romantická krajina posázavská stala s cílem jejich výpravy. Mila vidoue sestru šťastnou, smějící se Hilberla zářícího, tonula sama ve štěstí, jež drobné tvářince její dodávalo obzvláštního pů- vabu. Účelní podával se zcela kouzlu, jímž n něj krásná slepá působila. Jakoby teplo z té bílé, jemné ručky, ji ve své vůdčí dlani svíral, proudilo do žil jeho. oživujíe je novými vzněty let mladistvých. Ne- mohla obzírati půvaby krajiny a přece je vi- děla očima jeho, ohlas srdečných jeho slov probouzel duši její, jíž určeno tak záhy dívati se do tmy nepřízně životní, jejíž nejkrásnějš květy hynouti měly ztopeny v šeru věčné snad noci, sluncem lásky nezlibány. Nikdy neposlouchal Hilbert nikoho zbož něji než ji zde, odkázanou na přispění jeho. Překvapovala jej zdravými, hlubokými ná zory a klidem, s nímž snášela svůj osud. Povaha její nedopustila poddati se neštěstl. jež ji postihlo, ba snažila se vší silou ve svém okolí stírati dojem bytosti ubohé, politován hodné. Snad vytušila zjemnělým citem svým s jakým žalem dívá se Míla na krásnou tvát její zraku pozbavenou ...
Hilbert Mil
15 article
Drobnou svou ručku podávala svému ochránci spíše jako hravé děcko než jako žena jíž pomoci jeho potřebí. Hilbert mohl směle říci, že den výletu by z dosavadního jeho života dnem nejšťastnějším Doprovodivše dámy po návratu k jejicl obydlí, vraceli se oba plni lahodných dojmů stále si připomínali půvaby kraje a roztomilost svých průvodkyň. Matoušek zavěsiv se na účetního, vykládal mu, že nejděle v roce se s Milou ožení. »A co Blažena? Myslite na ni zároven Stačí vám služné pro tři, když teď nemůžete vyjíti někdy sám?« s nedůvěrou v hlase dot zoval se Hilbert. »Ovšem, že jsem na to myslil. Blaženu musíme vzlti k nám, co by si chudák počala. Nepůjde-li to jinak, zůstane Míla v obchodě, budeme vydělávat oba.« »Jakže, vy se chcete oženit a žena uby vám pomáhala vydělávat? Což není dosti na starostech o domácnost ?« »Co dělat, když chceme slušně vycházel? Čekat ještě? Mám už těch bytů pro svobodné pány a hostinské stravy ež po krk.« »Nemyslím právě, abyste čekal, až se vaše poměry zlepší, což není jiného východu ze si luace, než ženin výdělek ?« »Nevidím jiného.« »Poslyšte tedy, co si myslím já — — — Krásná noc srpnová zatopila město zářícín leskem hvězdného nebe a v tichu pozdních ho din vykládal účelní Matouškovi svoje myšlenky
Hilbert Matoušek Blažena Míl
16 article
Výsledkem noční porady této byla návštěva účetního u jednoho z předních lékařů očních. A v následujícím potom týdnu doprovozena Blažena do ústavu, kde dovedná ruka operatéra měla vrálit světlo krásným očím jejím. Dlouholeté úspory Hilbertovy dovolovaly opatřiti sličné pacientce všeho, čeho se lékařská péče dožadovala .. Nyní již nevycházel Matoušek z kanceláře sám, Hilbert stal se mu právě tak nezbytným jako přitomnost Mílina. »Jak vám to vše oplatíme ?« hovořívali ob nastávající manželé, zrakem zaníceným vděč- ností, vzhlížejíce ke svému průvodci. Účetní se usmál: »Však se jednou vypo- řádáme.« Štěsti jich tři jakoby spočivalo ve vrácen zraku Blaženě. Všechny myšlenky jejich vycházely z bodu tohoto a vracely se k němu otázkou »kdy už to bude ?« Touha ta stala se jim společnou, takže doktor, nemocnou ošetřující, pochopil, že tímto svým výkonem zachrání nejenom svěřenku svou, ale i ty tři důvěřivé duše, kladoucí v umění jeho všechny svoje naděje. »Mílo, já tě vidím,« s jásavým výkřikem vrhla se Blažena sestře kolem krku, která to nouc v slzách, smála se zároveň, vášnivě líba- jíe krásnou hlavu její. Doktor pohnut obrátil se ke dveřím pokoje kde netrpělivě čekali oba pánové. »Nuže, račte dále, slečna je ze zajetí tmy vysvobozena.« Hilbertovi bylo, jakoby mu nohy podlomil nemohl z místa. Však již přicházela sama, podávajíc mu obě ruce. Než se nadál, sklonila se k ruce jeho a horké rtíky spočinuly na ní i se slzou, jež jako démant svezla se s řas jejích.
Blažena Hilbertův Matoušek Hilbert Mílin Míla
17 article
»Probůh, slečno,« bránil se, »neřikejte mi pranic, neděkujte, jen zde hodnému doktorovi jeho to zásluha . ..« »Jen vaším přičiněním,« vpadl mu lékai do řeči. »Vím všechno od pana doktora,« promlu- vila opět Blažena. »Nikdy nezapomenu šlechet- nosti vaší a co budu míti síly, vynasnažím s splatit dluh svůj vděčností k vám. Jak mně při padá chudým to slovo vděčnost za tolik obě tavosti, jíž jste projevil vůči mně . ..« Účetní, povzbuzen sladkou melodií jejíh hlasu, jakoby byl procitl ze sna. »Máte pravdu, což když budu neskromným a nespokojím se pouhou vděčností, když vás po- prosím, abyste tuto ručku, kterou pohnuta m nyní podáváte, ponechala v ruce mojí po celý další život? Nyní mne vidite, můžete posoudit. hodím-li se jako muž pro vás, popřeji vám času uvážiti všechno, než se rozhodnete.« Purpurový motýl nachu, jenž po slovech jeho vzléti na ličko její, ustoupil obvyklé barvě, když pevně pronášela: »Nechci se rozmýšleti, pane Hilberte, jst takový, jak jsem vás vídala ve svých snech. budu vaší ženou, abych to nedostačující slov »vděčnost« jiným nahradila: láskou, již si plně zasloužíte !« »Smím poprositi panstvo, aby u mého stolu vypilo sklenku sektu na oslavení tak vý znamné události: prvního zasnoubení v ordinaci lékaře ?« »V níž podán nevěstě tak drahocenný sva- tební dar, že rovno mu není: světlo očímje jím,« doložila Blažena šťastna, rozhližejíc se p ostatních a zavěsujíc se v nabízené rámě doktora, uvádějícího hosty do jídelny.
Blažena Hilbert
18 article Letní procházka
Letní procházka Horská idylka. Napsal Jan Václav z Finber ka. Modré nebe nad rozčechranými horami Kopec, dolina, stráň, údolí. Tmavozelené lesy lučiny, jeteliště, pastviny a bramborniště, bě lavožlutá pole s dozrávajícím obilím, z něhož první žita počínají horáci svážeti do stodol Jen ty dvě barvy na zemi a jedna toliko nad ni, modř nebes s ohnivou koulí pálícího slunce které svým sálavým dechem působí dusno, zmrtvělý klid a znavenost ve tvorech i lidech Děšť je vzácnosti. Měsíce byl s toužebnost očekáván, spustil se lijavcem, ale bylo již pozdě. Jarní žitka jako chlupy, ovísek řídký. zelná sadba usehla, bramborová nať sotva za kryla půdu, lidé nařikají, nejvíce ti, kteří seli lány lnu. Je jako na lukách travina, krátký řiďoučký. Po dešti hory trochu oživly Cvrčkové veseleji ozývají se na prahu svých domovů v chudě otravněných březích kolem silnice, ve vůni kvetoucí mateřidoušky a motýlové i včelky najdou více sladké šťávy v pestrých květech. Rozkošná je procházka po mezi, vroubené žitništěm, z něhož do teplého vzduchu line příjemná vůně k dozrání vysýchajících zrnek. Klasy jsou schýleny, do výše trčí bodlák nebo kvetoucí peháč s modravě červenou hlavičkou. ostrůvkem v žlutavém moři klasů, na němž usedávají chudě zbarvení motýlkové a bzučiv čmeláci s horským chlupatým mundurem na V kopci na silnici známka života. Hulákání nese se k měmu sluchu pře všechna žlutavě zelená pole ovesná, která sou sedí vedle žita. »Vyjé, vyjé!« křičí chlap, kterého dosu nevidím. »Hysta hát, hát, vyjé!« rozeznal jsen hlas hrubší od prvního.
Jan Václav Klasa hát
19 article
»Nemohou vyjeti, mnoho žitka naložili,« pomyslil jsem si a rozhlížím se po okolí. Letn jednolvárnost pro oko. Jen ty lesy ! Jen vy- lesy, jste stále půvabné ve své zeleni, lákáte ve svou náruč zvláště teď, kdy pod korunami vašimi je tak volno dýchat čistotu vzduchu vůni pryskyřice, která stéká po vašich rozbrá- zděných kmenech jako pot sekáčům s čelal Pobízení koní neutuchlo, stupňovalose mezi tím, než po mezi na silnici jsem přišel, ještě více. Trousena byla dvěma řádky hlína čerstvě nakopaná; s hlinou tedy nemohli vyjeti. Jen rychle, abych dříve byl u místa, kde tolik hromování, nadávání, do kobí třískání a po- bízení. »Co se stalo?« ptám se mladého muže s uzlíkem přes rameno. Postavil se jako před generála a správnou mluvou oznamoval mně, oč se jedná. Bylov děti, že prošel školy, svět i život. »Chlap ochlasta!« mávl rukou. »Koně ne- jsou ze železa. Hospodář chce ušetřiti na čele dínovi, zjedná ho za pár krejearů, za kteréb pořádný se zjednati nedal, a ztrácí peníze n koních. Jaký pán, takový čeledin,« končil po důkladném vysvětlení toho výjevu a s pozdra- vem se poroučel. Měřil na dráhu. Spěchal jsem, abych přítomností svou z bránil biti týraných koní. Vůz hlinou vysoko naložený, těžký, ná kladní, v němž, jak vím, uhlí z nádraží s vozilo, stál dvěma bočními koly v příkopě dvěma na pokraji silnice mezi hromádkam štěrku. Hnědka nahoře, bělouš ve škarpě S jedné strany křičel a po hřbetě hnědce švi hal otrhaný čeledín, s druhé strany opratí tři skal nádenník. Koně sem tam cukali, padali n kolena i na břicha, ale vůz se nehnul.
Bylov Kona
20 article
»Jak chcete vyjeti?« volám. »Náklad mast- ného kompostu, vůz hromotluk v tomhle polo- žení, hromádky kamení v zad a v před,co myslite? Člověče,« zastavuji proti jedoucího se- dláka se strany trhovokamenické, »odpřáhněte vašeho koně a pomozte těm koním, oni by je utloukli, nerozumové, že nemohou vyjeti . . .« »Zabít je patří!« zajekl ten opilejší na druhé straně. »Kruci, himl,« pěstí tal bělouš do důlku, až se prohnul. »Uhodíte-li ještě jednou toho koně, vy zvíře, podíváte se!« zakročil jsem. Sedlák také byl na mé straně a odpřah svou hnědku. Čeledín svoji vypřáhl se zlostí že nebere ... Hnědka sedlákova trhla a nepu stila, vůz se hnul, ale vjela na hromádku štěrku a v tom chvatu rozrývala ji tak, že padla, vy skočila a zase na přední nohy klekla. Sedlál pln strachu přetřel v rychlosti její nohy pohla- zením, zda se nerozbila. »Koně přece nezničím, vždyť by se rozbil,e v rychlosti ji zase vypřáhal a odváděl k svému »Hlinu složte,« radím. »0, však oni...« chtěl zase hnědku při přáhati. »Ne! Rozhodně musíte hlínu složit, přee nezničíte koně! Pak by bylo již pozdě, ažb se jim něco stalo ... Nechce se vám vzit tuhl motyku a vám lopatu?« obrátil jsem se na ně když se jim nechtělo. »A na těch ubohých zvi řatech chcete, aby vyjeli? Stavím se u pánu vašeho..« To pomohlo. Chlapi se pustili do práce »Ale ať mno hrom křísne, když budu na kládati!« bručel nádenník. »Jděte se vyspat, beztoho vámi kořalk motá, a vámi také,« obrátil jsem se na druhého. »Co? Mnou? Dvoulitr bych ji ještě vypil !« Nepochyboval jsem. Kvetl modravě ko nosu a pod očima. Začal jsem zase o jejiel
Kruk Sedlák Hlin složit Kona
22 article
vozu. pánovi, abych jim trochu nahnal. Kočí mlčel ale viděl jsem, jak zlost dává na jevo urput- ným kopáním do hlíny. At! Budou dříve hofovi. »Jak jste jeli, že jste se oetli v příkopu ?e »Ale!« s takovým podivným vydechnutím vyjekl čeledín, »co pak neumí koňská konina!« »Když má takového čeledína !« dodal jsem. Opravdu nenakládali. Koně, jakoby vycí- tili, že mají zastance, stříhali jen ušima a lehce dostali vůz na silnici, při čemž ještě bělouš klopýtl, když ze škarpy na silnici vyskakoval hnědka vojí trhla, že se mu chomout svezl až k uším a bradě. »Neřezat koně, budu se dívat!« hrozím za nimi, když koně strachem dali se do klusu s kopce dolů k městu Od lesíku nesl se zpěv děti a za ním zpívané říkání: Hou, hou, hou, borukáři dou, boruky nám pobrali ... Čtvrtý veršík nechali si pro sebe, není pěkný a pak mě spatřili jíti proti sobě. Strach má velké oči. Borůvek nesly plné nádobky, tím suchem však drobných jako korálky. Pusy černé zuby také. Hoši rázně zdravili, děvčata se škvířila stydlivě a ručkou zakrytými rty tiše překusovala křesťanské pozdravení. Dělníkům a dělnicím v cihelně mihotaly se jen ruce. Jinak bylo v tom dusnu letním ticho. Pod kůlnou na trámku visela loktuše, ouvazky k trámku přivázaná a v ní brečelo děckoc- hlářčino. »Marjáno!« volala od stolu, na němž kupa hlíny, rozdělané jako mislo, již pěchovala do formy. »Cák ti děuče pláče? Ty nemůžeš hourat, když vidíš, že máma musí hlinit, abys měla do křtánu ?« Ohližel jsem se také po té Marjáně, kterou jsem si dle zevnějšku matčina představil kostr- batou a roztrhanou, opálenou a ušpiněnou. Ne- bylo ji k spatření. Pod kopečkem, když jsem naň došel, viděl jsem děvče s chlapcem, Mar- jánu s bratrem. Nesla zelenavý džbán a hoeh opálený hliněný hrnec.
Marjat Ata Mar
23 article
»To je nápad!« pomyslil jsem si. »Jdou si na borůvky a nechají děvče v konoušce. Snad mlčelo, Marjána se domnívá, že spí.« Zmýlil jsem se. Odběhli ze silnice k stu- dánce luční pro vodu. Bože, jakou vodu ! Jako roztavené sklo. Zlatý pramenl »Nejsi Marjána?« usmívám se na dévče, které chvílemi cestou nahýbalo džbán k ústům. Zasmála se jako hrdlička a spěchala do kopečku. Po chvili uslyšel jsem řev a nadávání. Marjána s bratrem dostávali výplatu. Za skalkami vystupovaly šedé mraky, du- nivé ozvy burácení hromu chvěly vzduchem po nebi sem tam kudrny mráčků se hnalv. »Na žďárské straně je zle,« povidal tkadlee ženě, které jsem potkal, »něco přijde, ze mně se leje,« otíral si čelo. Tkalcová vzala na chvíli za něj kšandu na ramena a tlačila trakat s dílem do kopečku. Silnice rváčovská je jako zvlněna, dolů, nahoru, dolů, nahoru.
24 article
Náhle mráček táhl pod sluncem a nad námi jakoby veliký slunečník rozevřel. Ochladlo, slunce tak přímo nepražilo. Na moravské straně stále bouřilo a poblíž mně zněla kosa pod brouskem sekáčovým. Sekal u silnice žitc. Pěkné, až podivno, že v těch suchých měsících vyrostlo. »Hothothot !« zadrčel kdosi opodál jedním dechem. »Nananáa! Ououou !« vždy slabiku jednu třikrát. V zatáčce u lesíku oral stařík dvěma voly, které mladý chasník vodil. »Pomáhej Pánbůh !« Zastavil, posmekl a odpověděl na moji otázku, jak se oře? »Teď povídám, jako v másle ! Tolik sucha a po jednom deštíku zem jako boura. Hlehlehle !« bosou nohou zabořoval se do hliny. »Něco zaoráváte ?e »Úhor. Hlehlehle!« utíral nos a hleděl k nebi. »Káplo na mě. Taková mrákotinka nad námi.« Roztáhl jsem deštník, opravdu velké krápě začaly padati, ale jen malou chvílečku. »Už se vybrečel,« díval se zas k nebi, »on by deštík neškodil,« ohlížel se kolem na všechny strany, »hlehlehle, tam se nebe zata- huje,« ukazoval k Moravě. Ještě se optal, odku jsem a kam jdu a chystal se k orbě.
Pěkná Hothothot Nananá Ououa Hlehlehle Morava
25 article
»Nonono!« pozvedal bradu na srozuměnou a pobízel dobytek k tahu. Les mě lákal, mraky strašily. Ku předu vábila mě také zvědavost. Co se to kouli ve škarpě? Čím blíže přicházím, tím více rozezná- vám. Stará babka zápasila s loktuší mladého podrostu olšího. »Já vám pomohu!« nabízím se. »Nač si toho tolik vážete? Vždyť ten ranec neunesete ?« »Já jen tuhle na kousek, k vozovce, až pojede Vorál s voly domů, vezme mně ranee na vůz. Ty olšové výhonky jsou jako maso po mně už nic není, nemám sllu, sedmdesát, pane, sedmdesát už mám,« rozlitostnila se. »K čemu to olšoví ? »K podestýlu. Povídal cestář, že budou probírat škarpy, abych si ty výhonky vyžala, vysvětlovala. Silnice se vinula mokrými dolíky, olšov rostlo jako u vody. Nejdříve jsem jí pomohl prostrčiti ruce pod popruhy a pak ranec zve- dati, aby s ním vstala. Bože, taková stařena jakou tíži ještě nese na zádech. Nohy její byly plny naběhlých žil. .. Srpek měla vražený v zadu ve vonfcím olšoví. Od lesa vanul příjemný chládek. Jen chví- lemi ozval se hlásek ptáka zpěváčka, byli hor- kem zemdlelí, seděli někde v chládku s otevře- nými zobáčky. Hejno vran poskakovalo po lesni lučině, která vkliněna byla v podrostu borovin. Polovina zastíněna vyšším lesikem, druhá ojasněna záři sluneční. Jako v parku je v lese. Kuličky brusinek červeně se počínají rděti na nízkých, leskle zelených větvičkách, borůvek jak by nasypal! Vše plno svěžesti, zeleni a vůně. Proti lučině na druhé straně silnice ote- vřený výhled do dálky. Pásy a kupy lesin, jedna nad druhou jako na stupních, daleko v kopeích zabělávají se chaloupky vesnic, trčí osamocený strom kulatou korunou do výše, vo Jevo kouř, to vlak supe lesinami od Chotěboře. Však chví- lomi zahvízdává.
Noha Srpek Hejna Chotěboř