2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Svatební dar.
Svatební dar.
Napsala Lea Ostrovská.
Ostrovská
6
article
Netrpělivé přešlapování a chvilkový šramot.
který sluha Josef působil, upamatoval konečně
účelního Hilberta, že čas, aby z kancelář
odešel.
Nepracoval již, knihy jeho skorem čivr
hodiny uloženy odpočívaly v zásuvce a on, stoje
u olevřeného okna, díval se upřeně ven do uliee
oživlé podvečerním ruchem lidí, vracejících se
ke krbům rodinným, nebo spěchajicích do obli-
bených restaurael svých.
Starý sluha nemohl od nějakého času po
chopiti počínání pana účetního.
Vždycky jak úřadník Matoušek, pracujíe
v témže pokoji, rozloučil se obligátním » Na zdar.
pane kollego l« a dvéře se za ním zavřely, Hi
bert jako pérem vymrštěn skočil k oknu a zíra
ven tak dlouho, až jej šetrné upomenutí sluhov
na návrat domů upozornilo.
I dnes oločil se při zachrastění klíčů a ne
vrle se ozval: »No, hned, vždyť uže jdu . ..«
Ale to »hned« trvalo ještě nějakou chvili,
než se pan účetní před kancelářským zrcadlem
upravil.
»Co to do něj vjelo?« bručel Josef stra-
nou. »Z okna kouká jako náměsíčný, kdybych
ho nechal, bude tu stát do rána. Pak se mydl
jako slečinka, než se vypraví. Takový starý
brouk, už by se moh' usadit . . «
Jak mohl Joseř, stařec zplesnivělý v kan-
celářském prachu pochopiti, -že účetní po tolika
letech, v závodě strávených, zajímá se pojednou
o něco, co s vnějškem souvisi.
Hilbert nechápal to některou chvíli sám
přec bylo tomu tak.
Ponejprv stalo se náhodou, že postavils
k oknu právě po odchodu Matouškově.
Viděl tohoto čile vyběhnouti přes ulici na
druhý chodník, kde volně přecházela vkusně
oblečená dívka.
Josef
Hilbert
Matoušek
Matouškův
7
article
Jakmile Matouška shlédla, roztomilý úsměv
zjasnil tahy jemného obličeje a celá bytosť jeji
jakoby ožila přítomnosti toho, na nějž čekala.
Bůh ví, proč, Hilberta začal pojednou za
jímati poměr mladšího jeho kollegy k dívee,
každý den tu čekající
Pod záminkou, že stůl jeho je příliš ve
stínu postaven, přitáhl jej k oknu, odkud čini
pozorování svá.
Vídával stále totéž.
Matouška ustrojeného s bezvadnou elegane
a ji, bytosť melancholického vzhledu, jejiž smu
tek prchal teprve dotekem lásky, zjevivší se pří
chodem očekávaného.
Denně sem chodívala několik minut pře
šestou a kolikráte v těch okamžicích přešla pro
tější chodník, tolikráte pohled její zaletěl k ok
nům kanceláře.
Vždy to byl pohled smutný, plný obav
očekávání, pohled velkých, hnědých očí, vrou-
bených hedvábem dlouhých řas a překlenutý
temnem směle rozklenutého obočí.
Dívka nebyla krasavicí v pravém slova
myslu a přece vzhledem svým upoutávala
na ráz.
Z celé bytosti její dýchalo kouzlo nezkrot-
ného mládí a přece jakoby to mládí tlumeno
bylo stínem, jenž zdál se s jasem jejich sedm-
nácti let splývati.
Jak rád by se byl Hilbert něco bližšího
dověděl, ale hovorný jindy Matoušek, jednalo-li
se o zamilovanou pletku jiného, byl nyní ku
podivu tichým, když běželo o něho samotného.
Leccos tak účetní dřive přeslechl o »don
juanství« Matouškově a proto jaksi míle nan
působila nyní vážnost, s jakou tento na nový
poměr svůj nazíral.
»Myslí to s ní vážně, konečně se zamiloval
do opravdy a dle všeho děvče ho má velm
rádo. No, ať jsou šťastni,« končíval Hilbert
úvahy svoje, když párek milenců, zrakem jeho
denně sledovaný, zmizel za rohem ulice.
Matoušek
Hilbert
Matouškův
bůh vědět
8
article
Vraceje se sám do mládeneckého bytu
svého, kolikrát cestou si vzdychl:
»Škoda, škoda, já už svou dobu propásl
Jak by to bylo hezké, kdyby tak na mne někdo
čekal, kdyby místo černého čepce paní kvartýr-
ské objevila se žínka v bělounké zástěrce nebo
v rozkošném župánku . ..«
Po chvíli se hned káral:
»Kam to mysliš, Jindro, čtyřicítku za sebou
a teď budeš myslit na ženu, když už tvoje po
ledne odzvonili a to, co tě čeká jest jenom kle-
kání večera, vlastně večer života!«
Nikdy neprocítěná litost naplnila mu hrud
a on s tesknotou vzpomínal let minulých. Poku
paměť sáhala, byl život jeho stále se navazují-
cím řetězem práce a když jí docilil žádoucího
výsledku a s- klidem užívati mohl jejího ovoce.
byl sám v prostředí let, kdy s bohem již dáno
vysněným tužbám mladistvým.
Střízlivým okem díval se na vše kolem
pomalu se vžil v myšlenku, že z té vyšlapané
cesty existence svojí nikdy již neodbočí.
Až známost Matouškova rozvlnila ten uklid-
něný povrch, pod nímž okolnostmi ztlumeny
dřímaly reflexe illusí let dřívějších.
Míti ženu milující a milovanoul
Což možno, aby jej žena milovala jako tan
ta onoho? Díval se do zreadla a výsledek této
přehlídky byl pro něj dosti uspokojivý.
Poněkud skroužený vlas nevykazoval an
jedinou mezeru, rovněž rusý jeho knír trčel vý-
bojně jako před lety, modré oči nepozbyly ješte
lesku, jenom několik malounkých vrásek narý-
sovalo se vedle nich ..
Jindra
Pok
Matouškův
Míťa
9
article
Kladl si dále otázky, zdaž mohl by sám
milovat takovou bytost drobnou, něžnou, která
by jistě neměla odvahy čeliti staromládeneckým
jeho rozmarům a utekla při prvním výbuchu
jeho mrzuté nálady.
Zpohodlněl, zvykl si příliš na mateřskou
péči své bytné, jak by se mohl nyní s jiným
spřáteliti?
Takto uvažoval po celý den, ale jakmile
přibližila se šestá a na protějším chodníku mihl
se profil bledého dívčího obličeje, všechny jeho
rozumové důvody padaly jako větrem sfouknuty-
A on se znovu dival za odcházejícími a v duši
jeho zároveň se závistí vyrůstala pochybnost,
že není snad ještě pozdě, že možno urvat kus
toho života pro sebe, pro štěstí svoje ...
»Mám k vám prosbu, pane účefní,« oslovil
jednoho odpůldne Matoušek svého kollegu.
V Hilbertovi zatajil se dech. Jako blesk
prolétla mu hlavou myšlenka: »Bude se ženit,
chce tě za svědka« a jakýs hořký pocit stoupal
mu v hrdlo, když volně pronášel:
»No a ta by byla?«
»Musím dnes dříve odejít, jsem pozván
chefem na večer, pořádá jakýsi domácí koncert
víte, hraji trochu housle, mám spoluúčinkovat
Musím domů se strojit a v šest tu na mne bude
čekat —« zarazil se.
Matoušek
Hilbert
10
article
Hilbert se usmál rozpakům jeho a zahouk
jaksi vesele: »To vím, že ne kamarád, tomu
by mohl Josef vyřídit, že nepřijdete, ale ne
věsta, viďte, té se musí říci slušná omluva —
»Nevěsta právě ne,« přerušil ho Matoušek
»ale budete-li tak laskav, vyřídíte té dámě,že
byl jsem nucen dřive odejít, že nutné záleži
tosti mne odvolaly, že ji zejtra uvidím —«
»Rozumím, jen jděte, omluvím vás, po
spěšte si,« tu se Hilbert odmlčel, vida udivený
pohled Matouškův, že on věčně mrzulý dovede
se tvářiti radostně, jakoby uspokojením ho na
plňoval odchod druhého.
Líce jeho se proto stáhlo a suše doložil
»Udělám, jak si přejete.«
Jen tikot hodin a šustot převracených listo
rušil potom tieho pracovny.
Sotva se Matoušek vzdálil, zavřel Hilber
knihu před sebou rozloženou a počal úzkostlivě
nehty nožíkem čistiti.
Při tom v duchu kombinoval scénu, jež
mu nastává a oslovení, jež bude nucen pro-
nésti. Jak se asi zatváři neznámá, až jí sděli
že čeká nadarmo?
»Nutné záležitosti Matouška zdržely«; dle
toho nechce, aby ona zvěděla pravou příčinu
on bude nucen lháti
Lháti tomu děcku s téma smutnýma očima.
Není-li to hřích? Což to dovede?
Proč jen bral poslání podobné na sebe
Vždyť mohl Matoušek napsati omluvný l
steček a nechat jej bez vyřizování doručiti.
Hilbert se počinal mrzeti, ale proto přece
před ustanovenou dobou stál zcela připraven
okna, vyhlížeje, brzo-li se zjeví očekávaná.
Hilbert
Josef
Matoušek
Matouškův
Hilber
11
article
Jen se mihla na křižovatce ulic a již vola
na sluhu: »Zavřete, odcházím — —
Ani nevěděl, jak octl se pojednou před ní,
ani jak ji pozdravil.
Zmátl jej docela pohled těch velkých, zpolu
dětských očí, jež na něj upřela, lpic téměř na
jeho rlech, když osudnou omluvu pronášel.
»Nepřijde?« ozvala se polohlasem a v jedi
ném tom slově zachvělo se tolik stesku, žesi
Hilbert bezděky přípamatoval zvuk těžké hrudy.
na rakev dopadnuvší.
Soustrastí jat hleděl pokud možno nemilou
pro ni zprávu vybranými slovy zpříjemniti, oži
viti jimi vzpominku na zítřek poskytnutou na-
dějí, že jej zas brzy uvidí — —
Šla zvolna s hlavou svěšenou, naslouchajie
jeho slovům, konejšivě na ni působícím již proto
že týkala se toho, jehož zbožňovala.
Jak žehnal účetní svému šefu, že Matoušk
oddálil, za tuto poskytnutou hodinku, ztrávenou
ve společnosti děvčete chování svrchovaně při
jemného! Dovolila, aby ji doprovodil, vždyí
mohla tak hovořiti o tom, který nepřišel, ne-
musila se vracet do vzdáleného předměstí sa-
motna.
Hilbert
Matoušk
křižovatka ulice
12
article
»Jste jeho přítel jistě, jinak by vás by
neposlal, proto vám důvěřuji a budu vás mlt
ráda, že on vás návidí. Tolik hezkého mně o
vás vypravoval,« hovořila prostě a přece s ta-
kým nádechem sebevědomí, že bezděky si úctu
jeho vynucovala.
Dověděl se cestou celý ten román lásky
její. Náhoda ji svedla s Matouškem.
Byla zaměstnána jako korrespondentkave
větším obchodě, kam on časem docházel.
Z výdělku svého živila sestru, která po
těžké nemoci oslepla.
Rodiče ztratily před rokem, otec, soudní
úřadník, zemřel po vleklé chorobě, matka sko-
nala náhle na ulici.
Zůstaly samy dvě, starší slepotou zmrza-
čená, odkázaná na péči slaboučkých paží jejích.
Poprvé v životě dojal ho nadmíru osud jiných.
Obdivoval v duchu hrdinnou odvahu, s jakou
ona čelila nepřízni osudu v letech, kdy sama
nejvíce ochrany potřebovala.
Rozcházeje se s ní nijak nelhal, ujišťuje
jak milou mu byla společnost její, že by
přál opět brzy se s ní sejíti.
Zpáteční cestou opakoval si každičké slovo
její a druhý den v kanceláři sdělil věrně Ma
touškovi obsah rozmluvy s ní . ..
Matoušek
13
article
Od toho dne byl účetní jako vyměněn
Dříve celé hodiny nepromluvil, nyní i chvílem
se starým Josefem zažertoval. Vzpomněl si totiž
že slečna Míla cestou mu řekla, že mrzoutstv
a nevlídnost let přídávají a on nechtěl pojednou
vypadat staře, chtěl se ještě libi.
Komu, ovšem sám nevěděl. — — —
Jakživ se nestrojil déle než jednoho ne-
dělního rána, kdy ho Matoušek pozval, aby se
zúčastníl výletu s ním, Mílou a sestrou její
Blaženou.
»Je sice chudáček slepá, budete ji musie
vodit, ale uvidíte, jak vás pobavi; je to děvče
ducha nevšedního, upoutá vás tak, že bezděky
zapomenete na neštěstí její,« těmi slovy konči
pozvání svoje.
Pravdivost jejich se osvědčila ve chvíi
kdy slečna Míla objevila se v průvodu sestry
svojí. Jediný pohled na Blaženu stačil, aby
tajné sympatie, které Hilbert choval ke druhé
jasněji vystoupily do popředí.
Nebylo to již děcko, ale žena krásy téměh
úchvatné. Štihlé a přece plné tělo rýsovalo se
ladnými konturami v lehounkém, světlém šatě.
z jehož krajkové vložky oblá ramena a skvostne
modelovaná šíje prosvitala.
Vysoké, bílé čelo vévodilo hrdě nesené
blavě, již ani neštěstí nesklonilo, oválná tvář
s malými ústky a pěkně sklenutým nosíkem
zářila čistotou jemné pleti, jež zdála se skorem
průsvitnou.
Nyní pochopil účelní ten smutek očí Míli-
ných, působilo jej stálě nazírání na smutnějš
ještě, slepotou postižené oči sestřiny.
Josef
Míl
Matoušek
Blažená
Hilbert
14
article
Jak zdály se čisty oči ty a přece krás
okolí jim unikala a ony nučeny jíti cestou, kte-
rou je jiný vedl, nemohouce si samy určovati
směr svůj.
Šetrně zavěsil Hilbert ručku její v rámě
své a než došli k nádraží, hovořil s ní tak
jakoby ji znal již ode dávna.
Romantická krajina posázavská stala s
cílem jejich výpravy.
Mila vidoue sestru šťastnou, smějící se
Hilberla zářícího, tonula sama ve štěstí, jež
drobné tvářince její dodávalo obzvláštního pů-
vabu. Účelní podával se zcela kouzlu, jímž n
něj krásná slepá působila.
Jakoby teplo z té bílé, jemné ručky, ji
ve své vůdčí dlani svíral, proudilo do žil jeho.
oživujíe je novými vzněty let mladistvých. Ne-
mohla obzírati půvaby krajiny a přece je vi-
děla očima jeho, ohlas srdečných jeho slov
probouzel duši její, jíž určeno tak záhy dívati
se do tmy nepřízně životní, jejíž nejkrásnějš
květy hynouti měly ztopeny v šeru věčné snad
noci, sluncem lásky nezlibány.
Nikdy neposlouchal Hilbert nikoho zbož
něji než ji zde, odkázanou na přispění jeho.
Překvapovala jej zdravými, hlubokými ná
zory a klidem, s nímž snášela svůj osud.
Povaha její nedopustila poddati se neštěstl.
jež ji postihlo, ba snažila se vší silou ve svém
okolí stírati dojem bytosti ubohé, politován
hodné. Snad vytušila zjemnělým citem svým
s jakým žalem dívá se Míla na krásnou tvát
její zraku pozbavenou ...
Hilbert
Mil
15
article
Drobnou svou ručku podávala svému
ochránci spíše jako hravé děcko než jako žena
jíž pomoci jeho potřebí.
Hilbert mohl směle říci, že den výletu by
z dosavadního jeho života dnem nejšťastnějším
Doprovodivše dámy po návratu k jejicl
obydlí, vraceli se oba plni lahodných dojmů
stále si připomínali půvaby kraje a roztomilost
svých průvodkyň.
Matoušek zavěsiv se na účetního, vykládal
mu, že nejděle v roce se s Milou ožení.
»A co Blažena? Myslite na ni zároven
Stačí vám služné pro tři, když teď nemůžete
vyjíti někdy sám?« s nedůvěrou v hlase dot
zoval se Hilbert.
»Ovšem, že jsem na to myslil. Blaženu
musíme vzlti k nám, co by si chudák počala.
Nepůjde-li to jinak, zůstane Míla v obchodě,
budeme vydělávat oba.«
»Jakže, vy se chcete oženit a žena uby
vám pomáhala vydělávat? Což není dosti na
starostech o domácnost ?«
»Co dělat, když chceme slušně vycházel?
Čekat ještě? Mám už těch bytů pro svobodné
pány a hostinské stravy ež po krk.«
»Nemyslím právě, abyste čekal, až se vaše
poměry zlepší, což není jiného východu ze si
luace, než ženin výdělek ?«
»Nevidím jiného.«
»Poslyšte tedy, co si myslím já — — —
Krásná noc srpnová zatopila město zářícín
leskem hvězdného nebe a v tichu pozdních ho
din vykládal účelní Matouškovi svoje myšlenky
Hilbert
Matoušek
Blažena
Míl
16
article
Výsledkem noční porady této byla návštěva
účetního u jednoho z předních lékařů očních.
A v následujícím potom týdnu doprovozena
Blažena do ústavu, kde dovedná ruka operatéra
měla vrálit světlo krásným očím jejím.
Dlouholeté úspory Hilbertovy dovolovaly
opatřiti sličné pacientce všeho, čeho se lékařská
péče dožadovala ..
Nyní již nevycházel Matoušek z kanceláře
sám, Hilbert stal se mu právě tak nezbytným
jako přitomnost Mílina.
»Jak vám to vše oplatíme ?« hovořívali ob
nastávající manželé, zrakem zaníceným vděč-
ností, vzhlížejíce ke svému průvodci.
Účetní se usmál: »Však se jednou vypo-
řádáme.«
Štěsti jich tři jakoby spočivalo ve vrácen
zraku Blaženě.
Všechny myšlenky jejich vycházely z bodu
tohoto a vracely se k němu otázkou »kdy už
to bude ?«
Touha ta stala se jim společnou, takže
doktor, nemocnou ošetřující, pochopil, že tímto
svým výkonem zachrání nejenom svěřenku svou,
ale i ty tři důvěřivé duše, kladoucí v umění
jeho všechny svoje naděje.
»Mílo, já tě vidím,« s jásavým výkřikem
vrhla se Blažena sestře kolem krku, která to
nouc v slzách, smála se zároveň, vášnivě líba-
jíe krásnou hlavu její.
Doktor pohnut obrátil se ke dveřím pokoje
kde netrpělivě čekali oba pánové.
»Nuže, račte dále, slečna je ze zajetí tmy
vysvobozena.«
Hilbertovi bylo, jakoby mu nohy podlomil
nemohl z místa.
Však již přicházela sama, podávajíc mu
obě ruce. Než se nadál, sklonila se k ruce jeho
a horké rtíky spočinuly na ní i se slzou, jež
jako démant svezla se s řas jejích.
Blažena
Hilbertův
Matoušek
Hilbert
Mílin
Míla
17
article
»Probůh, slečno,« bránil se, »neřikejte mi
pranic, neděkujte, jen zde hodnému doktorovi
jeho to zásluha . ..«
»Jen vaším přičiněním,« vpadl mu lékai
do řeči.
»Vím všechno od pana doktora,« promlu-
vila opět Blažena. »Nikdy nezapomenu šlechet-
nosti vaší a co budu míti síly, vynasnažím s
splatit dluh svůj vděčností k vám. Jak mně při
padá chudým to slovo vděčnost za tolik obě
tavosti, jíž jste projevil vůči mně . ..«
Účetní, povzbuzen sladkou melodií jejíh
hlasu, jakoby byl procitl ze sna.
»Máte pravdu, což když budu neskromným
a nespokojím se pouhou vděčností, když vás po-
prosím, abyste tuto ručku, kterou pohnuta m
nyní podáváte, ponechala v ruce mojí po celý
další život? Nyní mne vidite, můžete posoudit.
hodím-li se jako muž pro vás, popřeji vám
času uvážiti všechno, než se rozhodnete.«
Purpurový motýl nachu, jenž po slovech
jeho vzléti na ličko její, ustoupil obvyklé barvě,
když pevně pronášela:
»Nechci se rozmýšleti, pane Hilberte, jst
takový, jak jsem vás vídala ve svých snech.
budu vaší ženou, abych to nedostačující slov
»vděčnost« jiným nahradila: láskou, již si plně
zasloužíte !«
»Smím poprositi panstvo, aby u mého
stolu vypilo sklenku sektu na oslavení tak vý
znamné události: prvního zasnoubení v ordinaci
lékaře ?«
»V níž podán nevěstě tak drahocenný sva-
tební dar, že rovno mu není: světlo očímje
jím,« doložila Blažena šťastna, rozhližejíc se p
ostatních a zavěsujíc se v nabízené rámě
doktora, uvádějícího hosty do jídelny.
Blažena
Hilbert
18
article
Letní procházka
Letní procházka
Horská idylka.
Napsal Jan Václav z Finber ka.
Modré nebe nad rozčechranými horami
Kopec, dolina, stráň, údolí. Tmavozelené lesy
lučiny, jeteliště, pastviny a bramborniště, bě
lavožlutá pole s dozrávajícím obilím, z něhož
první žita počínají horáci svážeti do stodol
Jen ty dvě barvy na zemi a jedna toliko nad
ni, modř nebes s ohnivou koulí pálícího slunce
které svým sálavým dechem působí dusno,
zmrtvělý klid a znavenost ve tvorech i lidech
Děšť je vzácnosti. Měsíce byl s toužebnost
očekáván, spustil se lijavcem, ale bylo již
pozdě. Jarní žitka jako chlupy, ovísek řídký.
zelná sadba usehla, bramborová nať sotva za
kryla půdu, lidé nařikají, nejvíce ti, kteří seli
lány lnu. Je jako na lukách travina, krátký
řiďoučký.
Po dešti hory trochu oživly
Cvrčkové veseleji ozývají se na prahu
svých domovů v chudě otravněných březích
kolem silnice, ve vůni kvetoucí mateřidoušky a
motýlové i včelky najdou více sladké šťávy
v pestrých květech.
Rozkošná je procházka po mezi, vroubené
žitništěm, z něhož do teplého vzduchu line
příjemná vůně k dozrání vysýchajících zrnek.
Klasy jsou schýleny, do výše trčí bodlák nebo
kvetoucí peháč s modravě červenou hlavičkou.
ostrůvkem v žlutavém moři klasů, na němž
usedávají chudě zbarvení motýlkové a bzučiv
čmeláci s horským chlupatým mundurem na
V kopci na silnici známka života.
Hulákání nese se k měmu sluchu pře
všechna žlutavě zelená pole ovesná, která sou
sedí vedle žita.
»Vyjé, vyjé!« křičí chlap, kterého dosu
nevidím.
»Hysta hát, hát, vyjé!« rozeznal jsen
hlas hrubší od prvního.
Jan
Václav
Klasa
hát
19
article
»Nemohou vyjeti, mnoho žitka naložili,«
pomyslil jsem si a rozhlížím se po okolí. Letn
jednolvárnost pro oko. Jen ty lesy ! Jen vy-
lesy, jste stále půvabné ve své zeleni, lákáte
ve svou náruč zvláště teď, kdy pod korunami
vašimi je tak volno dýchat čistotu vzduchu
vůni pryskyřice, která stéká po vašich rozbrá-
zděných kmenech jako pot sekáčům s čelal
Pobízení koní neutuchlo, stupňovalose
mezi tím, než po mezi na silnici jsem přišel,
ještě více. Trousena byla dvěma řádky hlína
čerstvě nakopaná; s hlinou tedy nemohli vyjeti.
Jen rychle, abych dříve byl u místa, kde tolik
hromování, nadávání, do kobí třískání a po-
bízení.
»Co se stalo?« ptám se mladého muže
s uzlíkem přes rameno.
Postavil se jako před generála a správnou
mluvou oznamoval mně, oč se jedná. Bylov
děti, že prošel školy, svět i život.
»Chlap ochlasta!« mávl rukou. »Koně ne-
jsou ze železa. Hospodář chce ušetřiti na čele
dínovi, zjedná ho za pár krejearů, za kteréb
pořádný se zjednati nedal, a ztrácí peníze n
koních. Jaký pán, takový čeledin,« končil po
důkladném vysvětlení toho výjevu a s pozdra-
vem se poroučel. Měřil na dráhu.
Spěchal jsem, abych přítomností svou z
bránil biti týraných koní.
Vůz hlinou vysoko naložený, těžký, ná
kladní, v němž, jak vím, uhlí z nádraží s
vozilo, stál dvěma bočními koly v příkopě
dvěma na pokraji silnice mezi hromádkam
štěrku. Hnědka nahoře, bělouš ve škarpě
S jedné strany křičel a po hřbetě hnědce švi
hal otrhaný čeledín, s druhé strany opratí tři
skal nádenník. Koně sem tam cukali, padali n
kolena i na břicha, ale vůz se nehnul.
Bylov
Kona
20
article
»Jak chcete vyjeti?« volám. »Náklad mast-
ného kompostu, vůz hromotluk v tomhle polo-
žení, hromádky kamení v zad a v před,co
myslite? Člověče,« zastavuji proti jedoucího se-
dláka se strany trhovokamenické, »odpřáhněte
vašeho koně a pomozte těm koním, oni by je
utloukli, nerozumové, že nemohou vyjeti . . .«
»Zabít je patří!« zajekl ten opilejší na
druhé straně. »Kruci, himl,« pěstí tal bělouš
do důlku, až se prohnul.
»Uhodíte-li ještě jednou toho koně, vy
zvíře, podíváte se!« zakročil jsem.
Sedlák také byl na mé straně a odpřah
svou hnědku. Čeledín svoji vypřáhl se zlostí
že nebere ... Hnědka sedlákova trhla a nepu
stila, vůz se hnul, ale vjela na hromádku štěrku
a v tom chvatu rozrývala ji tak, že padla, vy
skočila a zase na přední nohy klekla. Sedlál
pln strachu přetřel v rychlosti její nohy pohla-
zením, zda se nerozbila.
»Koně přece nezničím, vždyť by se rozbil,e
v rychlosti ji zase vypřáhal a odváděl k svému
»Hlinu složte,« radím.
»0, však oni...« chtěl zase hnědku při
přáhati.
»Ne! Rozhodně musíte hlínu složit, přee
nezničíte koně! Pak by bylo již pozdě, ažb
se jim něco stalo ... Nechce se vám vzit tuhl
motyku a vám lopatu?« obrátil jsem se na ně
když se jim nechtělo. »A na těch ubohých zvi
řatech chcete, aby vyjeli? Stavím se u pánu
vašeho..«
To pomohlo. Chlapi se pustili do práce
»Ale ať mno hrom křísne, když budu na
kládati!« bručel nádenník.
»Jděte se vyspat, beztoho vámi kořalk
motá, a vámi také,« obrátil jsem se na druhého.
»Co? Mnou? Dvoulitr bych ji ještě vypil !«
Nepochyboval jsem. Kvetl modravě ko
nosu a pod očima. Začal jsem zase o jejiel
Kruk
Sedlák
Hlin složit
Kona
22
article
vozu.
pánovi, abych jim trochu nahnal. Kočí mlčel
ale viděl jsem, jak zlost dává na jevo urput-
ným kopáním do hlíny. At! Budou dříve hofovi.
»Jak jste jeli, že jste se oetli v příkopu ?e
»Ale!« s takovým podivným vydechnutím
vyjekl čeledín, »co pak neumí koňská konina!«
»Když má takového čeledína !« dodal jsem.
Opravdu nenakládali. Koně, jakoby vycí-
tili, že mají zastance, stříhali jen ušima a lehce
dostali vůz na silnici, při čemž ještě bělouš
klopýtl, když ze škarpy na silnici vyskakoval
hnědka vojí trhla, že se mu chomout svezl až
k uším a bradě.
»Neřezat koně, budu se dívat!« hrozím
za nimi, když koně strachem dali se do klusu
s kopce dolů k městu
Od lesíku nesl se zpěv děti a za ním
zpívané říkání:
Hou, hou, hou,
borukáři dou,
boruky nám pobrali ...
Čtvrtý veršík nechali si pro sebe, není
pěkný a pak mě spatřili jíti proti sobě. Strach
má velké oči. Borůvek nesly plné nádobky, tím
suchem však drobných jako korálky. Pusy
černé zuby také. Hoši rázně zdravili, děvčata
se škvířila stydlivě a ručkou zakrytými rty tiše
překusovala křesťanské pozdravení.
Dělníkům a dělnicím v cihelně mihotaly se
jen ruce. Jinak bylo v tom dusnu letním ticho.
Pod kůlnou na trámku visela loktuše, ouvazky
k trámku přivázaná a v ní brečelo děckoc-
hlářčino.
»Marjáno!« volala od stolu, na němž kupa
hlíny, rozdělané jako mislo, již pěchovala do
formy. »Cák ti děuče pláče? Ty nemůžeš
hourat, když vidíš, že máma musí hlinit, abys
měla do křtánu ?«
Ohližel jsem se také po té Marjáně, kterou
jsem si dle zevnějšku matčina představil kostr-
batou a roztrhanou, opálenou a ušpiněnou. Ne-
bylo ji k spatření. Pod kopečkem, když jsem
naň došel, viděl jsem děvče s chlapcem, Mar-
jánu s bratrem. Nesla zelenavý džbán a hoeh
opálený hliněný hrnec.
Marjat
Ata
Mar
23
article
»To je nápad!« pomyslil jsem si. »Jdou
si na borůvky a nechají děvče v konoušce.
Snad mlčelo, Marjána se domnívá, že spí.«
Zmýlil jsem se. Odběhli ze silnice k stu-
dánce luční pro vodu. Bože, jakou vodu ! Jako
roztavené sklo. Zlatý pramenl
»Nejsi Marjána?« usmívám se na dévče,
které chvílemi cestou nahýbalo džbán k ústům.
Zasmála se jako hrdlička a spěchala do
kopečku. Po chvili uslyšel jsem řev a nadávání.
Marjána s bratrem dostávali výplatu.
Za skalkami vystupovaly šedé mraky, du-
nivé ozvy burácení hromu chvěly vzduchem
po nebi sem tam kudrny mráčků se hnalv.
»Na žďárské straně je zle,« povidal tkadlee
ženě, které jsem potkal, »něco přijde, ze mně
se leje,« otíral si čelo. Tkalcová vzala na chvíli
za něj kšandu na ramena a tlačila trakat
s dílem do kopečku. Silnice rváčovská je jako
zvlněna, dolů, nahoru, dolů, nahoru.
24
article
Náhle mráček táhl pod sluncem a nad
námi jakoby veliký slunečník rozevřel. Ochladlo,
slunce tak přímo nepražilo. Na moravské straně
stále bouřilo a poblíž mně zněla kosa pod
brouskem sekáčovým. Sekal u silnice žitc.
Pěkné, až podivno, že v těch suchých měsících
vyrostlo.
»Hothothot !« zadrčel kdosi opodál jedním
dechem. »Nananáa! Ououou !« vždy slabiku
jednu třikrát. V zatáčce u lesíku oral stařík
dvěma voly, které mladý chasník vodil.
»Pomáhej Pánbůh !«
Zastavil, posmekl a odpověděl na moji
otázku, jak se oře?
»Teď povídám, jako v másle ! Tolik sucha
a po jednom deštíku zem jako boura. Hlehlehle !«
bosou nohou zabořoval se do hliny.
»Něco zaoráváte ?e
»Úhor. Hlehlehle!« utíral nos a hleděl
k nebi. »Káplo na mě. Taková mrákotinka nad
námi.«
Roztáhl jsem deštník, opravdu velké krápě
začaly padati, ale jen malou chvílečku.
»Už se vybrečel,« díval se zas k nebi,
»on by deštík neškodil,« ohlížel se kolem na
všechny strany, »hlehlehle, tam se nebe zata-
huje,« ukazoval k Moravě. Ještě se optal, odku
jsem a kam jdu a chystal se k orbě.
Pěkná
Hothothot
Nananá
Ououa
Hlehlehle
Morava
25
article
»Nonono!« pozvedal bradu na srozuměnou
a pobízel dobytek k tahu.
Les mě lákal, mraky strašily. Ku předu
vábila mě také zvědavost. Co se to kouli ve
škarpě? Čím blíže přicházím, tím více rozezná-
vám. Stará babka zápasila s loktuší mladého
podrostu olšího.
»Já vám pomohu!« nabízím se. »Nač si
toho tolik vážete? Vždyť ten ranec neunesete ?«
»Já jen tuhle na kousek, k vozovce, až
pojede Vorál s voly domů, vezme mně ranee
na vůz. Ty olšové výhonky jsou jako maso
po mně už nic není, nemám sllu, sedmdesát,
pane, sedmdesát už mám,« rozlitostnila se.
»K čemu to olšoví ?
»K podestýlu. Povídal cestář, že budou
probírat škarpy, abych si ty výhonky vyžala,
vysvětlovala.
Silnice se vinula mokrými dolíky, olšov
rostlo jako u vody. Nejdříve jsem jí pomohl
prostrčiti ruce pod popruhy a pak ranec zve-
dati, aby s ním vstala. Bože, taková stařena
jakou tíži ještě nese na zádech. Nohy její byly
plny naběhlých žil. .. Srpek měla vražený
v zadu ve vonfcím olšoví.
Od lesa vanul příjemný chládek. Jen chví-
lemi ozval se hlásek ptáka zpěváčka, byli hor-
kem zemdlelí, seděli někde v chládku s otevře-
nými zobáčky. Hejno vran poskakovalo po lesni
lučině, která vkliněna byla v podrostu borovin.
Polovina zastíněna vyšším lesikem, druhá
ojasněna záři sluneční. Jako v parku je v lese.
Kuličky brusinek červeně se počínají rděti na
nízkých, leskle zelených větvičkách, borůvek
jak by nasypal! Vše plno svěžesti, zeleni a
vůně. Proti lučině na druhé straně silnice ote-
vřený výhled do dálky. Pásy a kupy lesin, jedna
nad druhou jako na stupních, daleko v kopeích
zabělávají se chaloupky vesnic, trčí osamocený
strom kulatou korunou do výše, vo Jevo kouř,
to vlak supe lesinami od Chotěboře. Však chví-
lomi zahvízdává.
Noha
Srpek
Hejna
Chotěboř