2
masthead
NARODNÍ LISTY,
3
masthead
15. prosince 1901.
5
article
zvedla bílou růži s knihy, ukázala prstem a já
četl:.
»Non'e viaggio senza polvere,
ne amore senza lágrime.
Eugenio.«
»Toť italsky. — Tetinko ?«
»Ovšem, ty neznáš italsky. Jest to italsk
národní přísloví. Překlad zní: Není cesty bez
prachu, není lásky bez slz.«
»Ten, kdo to psal — ?-
»Byl tou trpící duší, na kterou vzpomínám.
které zasílám v mysli tu bílou růži, tak čistou,
jako byla jeho duše.«
»Kdo to byl, telinko ?«.
»Byl to člověk, který uměl trpěti. A tako-
vých lidí je málo. Trpěl tolik, že nebylb
sám chápal pocitu bez utrpení. Byl to přítel.
který nezvěděl nikdy, jak mi byl drahým ato
proto, že mučil se každým projevem přátelství,
nedůvěřuje si, zda nepochybil slůvkem, pohle
dem, posunem. A tutéž nedůvěru přenášel i na
druha, nevěřil, že jest mu kdo oddán, odpu-
zoval, kde měl důvěřovati a mnohdy opět ne-
hodné zahrnoval důvěrou. Způsobil tak mnoho
zbytečhých trudů sobě i jiným.«
»Nežije již, tetinko ?«
»Milý Vladimíre, já nemám ve zvyku ozna-
čovati rejstřík svých přátel lexikonovými křížky.
Eugenio
Vladimír
6
article
Mnozi, které nám urvala smrt, žijí v naší pa-
měti a jiní, které nám vzal život, jsou pro nás
mrtvi, byť i žili.«
»A pisatel těch řádků — Eugenio ?-
»Nepatří k těm, ani k oněm. Zařaďuji jej
mezi ty, na které rádi vzpomínáme. Než nebu-
deme mluviti o pisatoli, než o napsaném. Jak
se ti libí to přísloví ?«
»Spojení cesty a lásky, prachu a slz zdá
se mi poněkud podivným.«
»Ovšem, vy mladí lidé vytýkáváte nám
starší generaci sentimentálnost a sami si přece
nejruději představujete lásku jako hlubokou
tůni, kde zreadli se hvězdy a po které pluji
lekníny, jako údolí plné květů a tak dále. Za-
prášená cesta nehodí se ti k porovnání a přec
prach na cestě jest tak blízek, jako slzy při
lásce.e
»Plakávala jste, tetinko?«
»To jsi se chtěl asi vlastně tázat, zdali
jsem milovávala? Milý hochu, nejsou slzy, kter
by mi byly neznámými, provázely mne na všech
cestách života. A proto věřím, že i k lásce slzy
patří. Hleď, nemusí člověk právě vždy trpěl
pláče-li, vždyť někdy i slunce zvíři prach na
cestě a ten vypadá pak, mihotaje se v jeho záři,
jako všecek zlatý. A pne se šikmými pruhy
ke slunci vzhůru, nezakrývaje toto nikterak.
tak lásce slzy neškodí, nezastrou jí, nezmizív
ních a ona je ozáří.«
»I šťastná láska?«
»Co stačí lásce k štěstí? Zda polibeni
k jejích křídel rozmachu? To asi nikoli. Neni
lásky bez touhy a touha-li bolí v srdci, tu je
třeba slz, slzy ulehčí a usnadňují obět.«
»Oběť a touha, bolest a slzy — a stále
je to jedno jako —
»Jako prach na cestě. Ten mnoho zahali,
pod ním ztratí se kvílko, stéblo trávy, vypučelé
zutvrdlé půdy, uschová se zrnko lesklého kře-
mene, zářicí hlať slídy. Tak jako v slzách
marně touhy vzlyk, to vzpominání na probdělé
noci, na bolný okamžik rozloučení, myšlenka na
to, že se musí zapomínate
Eugenio
7
article
»Ale toť bol, tetinko!«
»Jest údělem člověka. Kdo umí trpěti, hali
se ve svůj stálý bol jako v krunýř, který střely
nepronikají. Ale zároveň ten krunýř brání, aby
nevnikly v srdce jiné, radostnější pocity. A jako
ten prach silniční uléhá na vše, co se jím ubírá.
tak ten bol lásky mění tuto strachem žárlivosti
v oheň ne hřející, ale pálící, a pak i ty slzy
lásky páli.«
»Filosofujete, tetinko ?«
»Nikoliv. Utrpení filosofle neukrotI. To j
se lépe po starodávnu z něho vyplakat. A pak
ty slzy nepáli ani nehřejí, ale jsou jako ros-
ným deštikem, kterýž skropí prach na cestě, tak
že tento se pro čas aspoň nezvíří —«
»Dokud nepřijde vítr.«
»Budiž. Ale vítr vášní neznají takové světllé.
bílé duše, ty duše věčně trpící, které nedovedou
vytýkati, nedovedou žalovati, které by mečem
jizlivosti samy sebe ranily. Takové duše dovedou
jenom prositi za to, co se jim skýtá, dovedou
děkovati jenom i za to utrpení.«
»Doklady, tetinko!«
»Zde máš doklad.«. Tetinka převrátila list
v knize, na němž napsáno ono italské přísloví.
Bylo zde několik veršů. Tetinka ukázala na po-
slední řádky, psané týmž rukopisem jako ono
přísloví a já četl:
8
article
»Však libají prach poutníci
na cestě k svaté Mekce
a duše moje trpícl
zaslásku prosí přece.«
»Stačí ti ten doklad?«
»0, stačí li ! Telinko, již chápu to příslovi.
chápu váš výklad, ale já —
»Ty nechceš asi plakati pro lásku, n-
chceš líbati prach na cestě, tvoje Mekka musí
býti blizko, lehce dosažitelna, ty nechceš za
lásku prosit, k tobě musí přijíti sama. To právě
že nejsi z těch, již umějí trpěti. A takovým
skytne život sám dosti ohnivých růží, těm ne-
třeba, by vzpominka věnovala se prostou, smut-
nou bílou růží — —«
»Vy jste, tetinko, bývala přece také růží.«
»Tomu jest již dlouho, můj milý. Vim-
že jsem bývala ponejvice ,růží osamělou“. Dnes
zbývají již jenom vzpomínky a věru že se tě-
ším, vědouc, že mnohý z přátel věnuje m
vzpomínku, tak jako mi v mládí věnovával
růže a verše.«
»Tetinko, nyní jste se podřekla a já usly-
ším historku o růži a italském přísloví, o bás-
ních a Eugeniovi.«
»Neuslyšíš ničeho. Ten starý památník se
zavře do stolu, ať se tam pomalu jeho listy
rozpadají v prach. Padne-li na ně někdy moje
slza — nu, pak toho nikdo nevidí a v podzimu
žiti se smí již více plakati, to již oči od sla
nepozbývají lesku, ktorý byl dříve již shasl ..
zapráší se ty všecky upomínky, ale prachem
zapomnění.«
»Potom, tetinko, že nefilosofujete —«
»Ne, ne, nefllosofuji. Ale nechme toho ho-
voru. Tak zde zavírám památník, tu bílou růži
si vezmu dnes do divadla. Propouštím tě, jest
čas, abych se oblekala. A nezapomeň na prach
a slzy.«
Tetinka se usmála, ale v oku se zatřpytila
zrádná krůpěj a ruka přejela vlasy prošedlé
jakoby na ně bylo napadalo prachu . ..
Eugenius
Mekka
Telinko
9
article
Malaňa — beraní hlava.
Malaňa — beraní hlava.
Pohádka N. S. Lěskov a. — Z ruštiny přelož
A. Drábek.
V jedné pusté a od měst vzdálené krajino
stála vysoká hora, porostlá snícím lesem. Na
úpatí hory tekla řeka a tu byla osaďa, v níž
přebývali zámožní rybáři a rolníci. Od vesnice
vedla lesem pěšinka do druhé vesnice a stra
nou této pěšiny stála v poli chatrč, kde by
dlila chudá žena jmenem Malaňa, přezdívkou
»beraní hlava«. Přezdívali ji tak, protože ji po-
važovali za hloupou a protože se více staral
o jiné než o sebe. Stalo-li se, že někdo požá-
dal za něco, co nebylo možno učiniti bez
vlastní škody, říkali takovému člověku:
»Dej mi pokoj, já nemohu — ale tam n
stráni zůstává Malaňa, beraní hlava; ta se ne-
stará o to, co jest jí výhodno a co nevýhodno
ji požádej — snad ti vyhoví.«
A člověk šel na stráň, požádal. Malaňu
mohla-li tato učiniti, zač žádal, učinila tak
nemohla-li, aspoň ho potěšila dobrým slovem,
řkouc:
»Trp — Kristus také trpěl a nám rovněž
přikázal trpěti!«
Chatrč Malanina byla tak maličká, že obrá
titi se bylo možno pouze u kamen a žili sn
zde bezruký chlapec Jeraška a beznohé děv-
čátko Živulečka, která sedala na rozviklané
stoličce.
Oba oni nebyli příbuzní Malani, beran
hlavě, ale cizí — rodiče jim zavraždili loupež-
níci v lese a je tam zanechali. Našli je vesni-
čané a počali přemýšleli, kdo by si je měl
vzíli. Ale nikdo si nechtěl vzíti bezrukého a
beznohou, protože se z nich nedal žádný užitek
očekávati. Malaňa, jak to uslyšela, řekla:
»Máte pravdu, dobří mužíčkové: bez rukou,
bez noh se nie neudělá, ale jísti a přti se
přece chce. Dejte mi Jerašku a Živulečku.
S Lěskov
A Drábek
Živuleček
Malan
10
article
Stává se, že nemám sama co jístí — třen
nám bude veseleji trpěti.«
Mužící se dali do smíchu.
»Bezstarostná Malaňo, ty's opravdu beraní
hlava,« povidají a dali ji Jerašku a Živulečku
Malaňa je odvedla domů a podržela u
Někdy byli živi kvasem, ale někdy vodou
Malaňa celé noci nespí: to bohatším ženám
přede přízi, to mužíkům plete vlněné punčochy
a tak vydělává chléb i sůl. Z lesa nanosí rošti.
vytopí pec, napeče chleba, nají se sama i Je-
rašku s Živulečkon nakrmi.
Jednou se shromáždily u studně ženy
vyptávají se Malani
»Jak pak se, Malaňo, beraní hlavo, s dětmi
protloukás ?«
»Ale, chvála bohu, dobře,« odpovídá tato-
»Jak to, dobře? Vždyť jim scházejí údy.e
»A to je právě dobře, že nemají údů —
aspoň mnoho nepotřebují. Kdyby byly šťast-
nější — nemohla bych jimi posloužiti bohu, ale
protože jsou to ubožátka bez přístřeší, proto at
jim cokoli dám, jest to přece lepší, než kdy-
bych byla se jich neujala a o ně se ne-
starala.«
Ženy přisvědčily a povídaly dále:
»A což jsi ještě nepomyslila, co z nich
bude dále ?e
»Ne«, odpověděla Malaňa, »na to jsem
nepomyslila.«
»Jak to možno? Vždycky se má myslit
na budonenost.«
Malaňa odpovídá:
»Jaký jest z toho užítek přemýšleti o tom
co znáti nelze, bůh dá den — dá i k němu
pokrm a v noci se všichni v pokoji vyležíme
za pecl«
»To je pravda,« přisvědčily ženy: »děti
jsou slabě, snad na tvé štěstí brzy zemrou.e
»Co vám napadá! Co vám napadá !« o
pírala Malaňa, »proč volati smrt: ani na prahu
ji nechci viděti, ať za dveřmi uschne.«
Ženy se až smichem zapotily:
»No, Malaňo, beraní hlavo,« povídají, » jaká
si ty odvážná a směšná: samu smrt nechá
před prahem uschnouti.«
Malan
Al
bůh
Malaňa
12
article
Malaňa odešla k Jeraškovi a Živulečce —
přinesla jim vody, aby se napily, dala ji ohřáti
na kamna a umyla jim hlavy. A ženy pořád
ještě stojí u studně — dívají se za ní a posmí-
vají se. Ale v tom se k nim blíží z lesa sta
řec, opírající se o dvě berly a táže se:
»Kdo z vás přijme pod střechu chudého
poutníka ?«
Na to ženy odpovidají:
»Kdo jsi a jak se jmenuješ ?«
Stařoc praví:
»Jsem poutník světem božím a jmeno me
jest Živá Duše na berličkách, cestou jsem
umdlen a rád bych si ulehl.«
»Neznáme tě,« povídají ženy »a bez mu-
žíků tě nemůžeme vzíti domů, protože jsou
přísní a zli — přijdou a budou se s námi
vaditi.«
»Co že, vy se bojíte více svých mužik
než boha? Vždyť přece bůh přikázal přijímati
a krmiti lačné.«
»Máš pravdu, stařečku !« odpovídají ženy;
sna boží slovo pamatujeme, ale lidského se
bojíme.«
Živá Duše zakývala hlavou a pravila:
»Půjdu k samým mužíkům a poprosím je.e
Šel k mužíkům, ale ti ho nepustili do
domu.
»Kdo tě zná,« řekli, »možno, že se slabým
jen tak stavíš, abys poznal, kde co máme
potom to zlodějům vyzradil. Možno také, že máš
na těle boláky aneb vředy a naše jizby jsou
čisté — jdi tudy pěšinkou nahoru, tam jest
chaloupka — v ní bydlí Malaňa — berann
hlava, ona každého vpustí i tebe tam nechá.«
»Děkuji vám, dobří mužičkové, « odpověděl
stařeček Živá Duše a šel k Malani.
Ta ho viděla oknem a poslala bezrukého
Jerašku, aby ho pozval k večeři.
Jeraška přiběhl k starci a volal:
»Pojď sem, dědečku ! tetka Malaňa tě zvo
k večeři.e
bůh
Máša
Malan
Malaňa
13
article
Stařee Živá Duše pohladil Jeraškovi hlavu
»I tak,s pravil, »zajdu k vám. Jinde mne
nechtějí.«
Když vešel do jizby, bylo tu těsno a sed
nouti si nebylo nač, ale Malaňa pravila:
»Sedni si, dědečku a jez s dětmi, já po
stojím.«
Stařec usedl, navečeřel se a dal se do las
kavého hovoru.
»Zaplať ti Pánbůh,« povídá, »že jsi se ne
vyptávala odkud a kam jdu, jak se jmenují, ale
posadila jsi mne jísti chléb. Půjdu nyní do
lesa, tady není místa — nemáme kde všichn
ležeti.
»Co ti napadá ! Co ti napadá ! Živá Duše
boží! V lese jsou medvědi a vlci — což tě
tam mohu v noci pustiti. Budeme míti všichni
místo. Tuhle Jeraška si lehne na pec, Živulečka
za kamna a ty se natáhni tady, kde je více
místa a já si již někde místo najdu.«
»Nu, buď podle tvého,« řekl stařec
myslil si: »kde že se pro ni najde místo ?«
Lehl, přikryl se svým chatrným šatem
následkem únavy hned usnul. Když kohouti do-
pěli, probudil se a vídí, že Malaňa stojí a přede
koudel, která byla připevněna na količku u
stropu.
Stařec na ni pohlédl a pravil:
»Zdá se mi, tetko, že jsi si ani nelehla.-
A Malaňa odpověděla:
»Ani se mi, Živá Duše, nechtělo.«
»Nu, nu, nu!« pravil stařík, kývaje hlavou.
»Vodil mne Pán dlouho světem; myslil jsem,
že na mne zapomněl a opustil mne, ale on mne
přivedl na takově místo a dal mi uzříti čistou
lásku. Řekni mi za to jedině slovo: jaké máš
přání a já vyplnění jeho na bohu vyprosím.«
Malaňa pravila:
»Čeho se mi nedostává? Jsem spokojenn
a přála bych si jen, aby smrt můj práh nepře-
kročila a jestli přijde, aby za dveřmi přischla.e
Stařec odpověděl:
»Tak se i stane.«
Malaňa
14
article
Stařec odešel, ale smrt byla již tu a přála
si vejiti. Oděná v zlatohlav, se zlatou píkouv
soukenné sukni, po straně s ocelovou kosou na
zlatém řetízku, čekanou na způsob lidských
kostí, ústa nalíčená a bílým šátkem zástírala
černé zuby
»Ukaž mi,« pravila, »dětičky, přinesla jsem
jim po medovém koláči a loupaném jabličku.s
Ale Malaňa jak na ni pohledla, hned po-
znala, že jest to smrt a zvolala:
»Dobře jest jim se mnou i bez tvých ja-
blíček, a ty raději přischni na tom místě.«
Smrt přischla na tom místě, kde stála
Malaňa ji zakryla suchým roštím, aby ji nebylo
viděti.
A bylo by vše bývalo dobře, ale z dědiny
ozval se hrozný nářek a slzy: sílný utlačoval
slabšího bez milosti a necítil v srdci žádných
výčitek, a jak byli lidé necitelní, stali se ještě
necitelnějšími a k Malani přicházelo denně tak
mnoho nešťastných, že jich tolik za celý život
svůj neviděla. Nemohla všem pomoci a slyšela,
kterak pláčí a smrt volají: »Matičko — smrti,
kde jsi zůstala! Proč jsi opustila svět! Přijd
a skryj nás před nelitostnými zlosyny, bez tebe
si z nikoho nic nedělají!«
Tu Malaňa přišla k rozumu.
»To všechno jsem já, hloupá učinila,« po-
vídá, »ehtěla jsem opraviti dila boží — co má
býti na světě a co ne. Smrt sešla a jest u mne
ukryta pod hromadou rošti.«
»Ach, pusť ji, matičko, smíluj se! Vždyu
již sto let nikdo u nás neumřel, lidé se tak
zatvrdili a my jsme již staří, sedření. Pusť ji
ať sklidi veliké hříchy a vykoupí nás od utr-
pení.«
Malaňa šla, odházela roští, ale smrt nebyla
již tak růměnná jako dříve, ale jakoby ji potáhl
pavučinou a kosa její celá zrezavěla.
Malaňa
Malan
15
article
»Jdi, kam tě bůh poslal !« řekla Malaňa
smrti: ta se pohnula a pustila se po požatých
polích ke vsi, odkudž brzy ozval se umíráček.
Křižovali se chudáci a zachvěli se boháči:
»Myslili jsme, že na vždy vzala za své,
hle, ona vyskočila jako had z rošti. Nemůže
člověk věčně žíti.«
Chuďasové se křížovali a sami se kladl
do hrobu.
Smrt obešla celou ves za lesem a vzala
vše, co bylo třeba vzíti a mezi jinými též Je-
rašku a Živulečku, byloť již bezrukému a bez-
nohé více než sto let. Ale Maleňa tu zůstala
žíti a žije stále jako dříve a dělá totéž, co jindy
činila. Všickni ti, kdo ji přezdívali Malaňa, be-
raní hlava, pomřeli, ba ona sama již na to
jméno zapomněla. A když smrt obešla celý svět
a přišla k ní, tážíc se, jak se jmenuje, nemohla
se nikterak upamatovati a pravila :
»Nevím, jistě se i moje jméno změnilo.s
Počala se smrť poptávati po jméně té ženy.
Ale místo odpovědi spadl s nebe jako snih
bílý a čistý kámen, broušený jako srdce a na
něm zlatem hořelo jméno: »Láska«.
Smrť, vidouc jej pravíla:
»Ty nejsi moje, jméno tvé není v mé
knize. Láska nezemře: ty se dočkáš těch dob.
kdy se setká pravda s milosrdenstvím a vlks
lehne s jehnětem a neubliží mu.
bůh
Malaňa
Smrť
Živulečka
16
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Vánoční kapitola,
Náš vánoční trh počíná ponenáhlu tua
tam nabývati rázu osobitého, českého. V před-
cházejících článcích měl jsem častěji příležitost
zmíniti se o nových publikacích uměleckých,
jichž máme nyní hojný výběr pro každý vkua
a za nejrůznější ceny a jež se znamenitě hod
na dárky vánoční, Bylo by hotovým hříchom.
ohlížet se v tomto oboru po věcech cizích, když
naše věci samy v cizině nacházejí obliby a od
běratelstva. Zmiňuji se tu ještě o dvou pozoru-
hodných publikaeích, dosud sice nedokončených.
ale hodících se přes to výborně za dárky, nebot
pokračováni vycházejí dosti rychle za sebou,
obdarovaný nebude musit čekat příliš dlouho na
jejich dokončení. Jest to předně album » Václav
Brožik«, jehož vyšlo nákladem J. Otty již sedm
sešitův o 34 listech v nejrůznějších způsobech
reprodukce, barevných, tónových i černých, tedy
třetina celého díla, jež bude obsahovati na sto
listů. Jevi se tu celý mnohotvárný obor umě-
lecké činnosti mistrovy, velké historické sceny
z dějin, allegorie, genry historické i současné
z města i z venkova českého i francouzského
atd. i se zajímávými skicami, znázorňujícím
způsob tvoření mistrova. Dilo poskytne takto do-
konalý přehled umělecké činnosti tvůrce » Mistra
Jana Husa před koncilem«, zesnulého v plne
sile svého uměleckého rozvoje. Dílo již nyní čin
dojem imposantní.
Brožik
J Ott
Hus
Dila
17
article
Krásná publikace jest »Josef Manes, jeh
život a dílo«, již slovem doprovází Karel B
Mádl, vydávaná nákladem F. Topiče. Dosud
vyšlé dva sešity — třetí vyjde, pokud vím, ještě
před svátky — obsahující devět kartonů, dokazují
s jakou pietou použito tu veškerých vymoženost
moderní techniky, aby důstojně byla uctěna pa-
mátka tvůrce našeho národního umění. Jedno-
tlivé práce mistrovy podány tu co nejpřesnějía
nejdokonaleji, že by kterýkoli z velkých světo
vých závodů — a jen o těch lze při tomto díle
mluvit — nemohl provésti svůj úkol lépe. Oě
vycházejí práce Manesovy později, o to jsou
podány dokonaleji.
Alo též v jiných oborech jeví se značné
pokroky české práce. Kdo navštivili vánoční
výstavu umělecko-průmyslového musea, zajisté
byli přokvapení uměleckými výrobky českého
krajkářství, kusy vskutku skvostnými, bezvadné
práce, založenými na motivech lidového orna-
mentu a přizpůsobenými moderní potřebě.
Jest to zásluhou horlivých pracovnic slečny
Smolkovy, jež neunavnou pílí povznesla práce
našich krajkářek na výši umění, tak že i cose
týče vkusu mohou s úspěchem závodit s cizími
výrobky. Naše dámy, jež jsou znalkyněmi
v tomto oboru, zajisté výrok tento potvrdi.A
povážíme-li, že umělecky provedená krajka má
hodnotu šporku, musíme uznat, že naše české
krajky, hledíme-li k namáhání a času, jež stoji
výroba těchto delikátních skvostů, vyznamená-
vají se před jinými i svou značnou lácí. Ne-
poukazuji zde schválně k tomu, jak záslužné
dílo vykonají naše dámy, poskytnou-li podpory
chudým českým krajkářkám, ale dovolávám s
toliko jejich vkusu a upozorňuji je — a také
pány manžely a pány otce — na tyto umělecké
výkony nejněžnější, ale také nejnamáhavějs
ženské práce. Kdo je prohledneš, sám uznáš,
že není nijakou nadsázkou, nazývám-li tyto
práce skutečnými uměleckými díly.
Manes
B Mádl
Manesův
Smolkov
uměleckýprůmyslový muzeum
18
article
Kdo hledá jako dárky karakteristické, ori-
ginální drobotiny, nechť se podívá do maličkého
krámku »Zádruhy« v Nostickém paláci Na pří
kopě, vedle papírnického krámu Batovcova. Na-
lezne v této maličké místnosti hojný výběr nej-
různějších ukázek drobné práce lidové, kera-
miky zajímavých tvarů, prováděné v Chýnově
podle vzorů sochaře Bilka, velmi levně, mísy
a džbány slovácké i huculské, dřevěné práce
valašské, vykládané stříbrem a perletí, zajímavé
předměty kovové atd. Jsou to vesměs věci, vy-
znamenávající se původností ve tvaru i v barvě
a umělecky stokrát cennější než různé ty ša-
blonovitě modní trety, někdy dost pochybného
vkusu, jež se k nám zasílají z německých to-
váren bazarového zboží a jež Němci sami ozna-
čují případným jmenem »Ramsch« — šmejd
Ovšem, jednu chybu mají tyto výrobky svéráz
ného lidového umění: jsou — laejnější nez
cizí zboží, je-li jakosti jen poněkud lepší...
= Jsou umělkyně šťastny? Tuto otázku
klade »Figaro« a zve francouzské, především tedy
pařížské umělkyně, aby ji upřímně zodpověděly
Chová v sobě hmotná neodvislost, osvědčování ener-
gie ve směru svobodně zvoleném, upravení života
po způsobu člověka umělecky nadaného, ať v obor
malířství, poesie nebo hudby, záruku vnitřního štěstí
pro ženu? Aby získán byl pro očekávané odpovědi
methodický směr, formuloval »Figaro« dvě určil
otázky. — Totiž: »Kdyby se opakovala situace.
v níž jste, madame, měla volbu mezi domácím ště-
stím a uměleckou působnosti, rozhodla byste se na
novo pro umění?« Druhá otázka: »Jakou dráhu r-
dila byste své dceři?« Dosud došla toliko jedna od-
pověď, prohlášení slavené zpěvačky Emmy Calvéovy.
jež každoročně vrací se z několikaměsíční umělecké
cesly po Severní Americe s půl millionem franko.
Batovcův
Bilek
Němec
Figaro
Calvéův
Chýnov
severní Amerika
19
article
Jest to dáma zajisté kompetentní. Jest, po čem ne-
sčíslné dívky a ženy tak horoucně touží, divou, za-
hrnovanou triumfy na jevišti, v saloně, ve společ-
nosti a ohromně bohatá. A její odpověď dopadla
velmi melancholicky, rozhodně záporně. Líčí důtkli-
vými slovy vysoký svýrobní náklad« premiery, jejíž
nesmírné rozčilení již několik neděl před tím ničí
veškerý klid, veškeru spokojenost. Ach, a což teprve
ráno, či spíše den po premiéře! Jaká to kocovina,
jaká prázdnota, co zbývá po vší té slávě mimo ne-
výslovnou ochablost? A pak ty cesty po Severní
Americe! Pobyt v cizích neútulných hotelích, nie
domáckého...« Emma Calvéova vypravovala zpra-
vodaji »Figara«, že onehdy, v den svých narozenin,
pořádala ve svém rodišti Aveyranu koncert a potom
pozvala k sobě bývalé spolužačky z ústavu, celkem
patnáct. Všechny byly již dávno provdány, podl
svého věna a své krásy — nejkrásnější z nich byla
dokonce markýzou — a všechny záviděly nepokrytě
slavené Emmě. A Emma opět záviděla nejvíce jedné
ze svých bývalých přítelkyň, jež jest zcela skromnou
měšťankou a má hodného muže a hodné dítky.a
na závěrečnou otázku žurnalisty, zdali by dnes.
kdyby měla na vůli, stala se opět zpěvačkou, odpo-
věděla slečna Calvéova oním hlasem, jenž ji vynáší
ročně půl millionu, velmi melancholicky: »Ne, ne
ó nel-
= Létací stroje v obchodu. Angličtí továr-
níci chystají se již na výrobu létacích strojů. Již nyní
může si každý opatřiti lélací stroj, odhodlá-li se vydat
za něj 950 l. st. Smělé plavby Santos Dumonta
úspěchy, jichž získal, přiměly londýnskou »Motor
Power Company«, vyráběti létací stroje na prodej.
Jejich výrobek nazývá se »létací stroj Napierův«a
továrna jest připravena přijímati okamžitě zakázky.
Calvéův
Figar
Emma
Napierův
severní Amerika
Power Company
Santos Dumont
20
article
Dlouho kýžený den všeobecné plavby vzduchem tedy
již nastává. Stroj, jenž se nyní nabízí obecenstvu,
zakládá se na principech balonu, na němž Santo
Dumont před nějakou dobou obletěl Eiffelovu věž.
Balon má délku 75 stop, největší průměr jeho jest
25 stop a pojme 25.000 krychlových stop plynu. Ba-
lony vyrábí známý větroplavec Spencer, jenž za ně
ručí. K balonu náleží spodní lešení zdělí 50 sto
tvaru mřížové traversy, jež, aby bylo lehčí, zhotoveno
z aluminia neb jiného vhodného materiálu. Pohon
obstarává čtyrválcový petrolejový motor Napierův
s elektrickým zapalovadlem. Stroj řídí se buď kormi-
dlem aneb změnou směru šroubu. Zvedací síla léta-
cího stroje po odečtení vlastní váhy balonu jest a
1400 liber. Mr. S. F. Edge, ředitel společnosti, rozdě-
luje lěchto 1400 liber následovně: Vába motorua
stroje na 500 liber, lešení as 300 liber, různé před-
měty, nádržky na vodu, petrolej atd. 230 lib. a před-
pokládá, že větroplavec sám bude vážit 170 liber
vezme a sebou 200 liber písku.
=O umění scénovacím pojednává Felix
Duquesnel v časopise »Gaulois« a podává následu-
jící zajímavé podrobnosti: Mezi současnými drama-
tiky rozumí Vietorien Sardou tomuto umění nejlépe.
Předčítá-li kus hercům, kteří jej mají provozovat,
viděl jej ve své obraznosti již stokráte odehrát. Zn
každý jednotlivý pobyb a chová ve svém sluchu
každý odstín hlasu. Jeho scénování jest již jen
zkouškou trpělivosti, při čemž kusy upravené v tiché
své pracovně vyšňořuje. Mohl by svůj kus napsat,
jako skladatěl píše svoji hudbu, na pět notových
čar. Nesnese tudíž skorem nikdy námitek, chce míti
ve svých rukou toliko nástroje, jež se zachvívají
toliko jeho vůli. Nedhá letory toho neb onoho herce.
či spíše bere naň zřetel toliko při rozdělování rolt
Santa Dumont
Eiffelův
Spencer
Napierův
S F
Edge
Duquesnel
Vietorien Sardou
21
article
Jeho systém jest divadelní imparialismus. Jest abso-
lutní a osobní a dává v rukou Bonaparta, jenž jej
provozuje, úžasné výsledky. Někdy však nedospívá
k dojmu skutečného života. Alexandr Dumas syn,
jenž právě nepodceňoval scénování, poněvadž věděl,
že jest v divadle nutno — »divadlo jest toliko po-
družné umění, prostředek k cili, nic více,« říkával —
kladl přec na ně menší váhu a ponechával je reži-
sérovi neb herci, jemuž bylo uloženo. Šledoval
zkoušky, aniž se nudil a aniž se těšil. Byl ks
každému velmi roztomilý a velmi mírný, skorem ne-
smělý a zakrýval tuto nesmělost pod zdánlivě pří-
krými způsoby. Občas prohodil poznámku, vždycky
trefnou, a žertoval s tím neb onim. Mezi zkouškami
bylo možno slyšeti hotový ohňostroj vtipů, jež pro-
vázel svým hlučným, dobráckým smíchem. Jednou
zkoušen v Comědie Frangaise nějaký jeho kus,
v němž Thiron měl hráti úlohu zamilovaného starce.
»Necítil« osobnost, již měl představovat, jak se na
divadle říká. — »Povězte mi, milý Dumase, jsem
ve své roli upřímně zamilován?« — »Zajisté.« —
»Budu vypadat jako staré dobytče, budu-li upřímný ...
Bonaparte
Dumas
22
article
Zamilovaný ve svém stáří.« — »Musíte být upřímný,
úplně upřímný, upřímně zamilován. Vaše osobnost
neodřekla se lásky, vždyť má ještě slast nejistoty.
A to nelze podceňovat« . . . . — George Sandova
a Mailhac dívali se na scénování a neúčastnili sa
ho. Sandová plakala při všech dojemných místecha
oddávala se dojmům své letory. Mailhac smál se
při všech směšných scénách a říkával leckdy: »Ne-
věděl jsem vskutku, že je to tak pitvorné, jen bu-
de-li se obecenstvo tak bavit, jako já.«
= Knihovnictví v Žaponsku. Také v Ža-
ponsku počal letos vycházet časopis pro knihovnietví,
jenž dokazuje, že velkolepý knihovnický ruch v Se-
verní Americe, jenž u obyvatelů starého světa musí
vzbuzovati obdiv a závist, šíří se otamtud i na zá-
pad. Časopis »Toheki« jest úřadním orgánem žapon-
ského knihovnického spolku Kansai Bunko Kyokai,
jejž vydává B. Šima, bibliotekář císařské university
v Kiotu, jmenem tohoto spolku. První číslo přináší
na titulním listě obraz kongresní knihovny žapon-
ského parlamentu a obsahuje mimo jiné článek Ha-
kinošity »O nutnosti sbírání kněh«, článek o odbor-
ných knihovnách evropských od Okamacu atd. Právě
jako knihovnické časopisy zemí evropských podává
též žaponský časopis zprávu o velkolepých nadacích
Carnegiových na lidové knihovny a přináší výtahy
z odborných listů. Také tato publikace svědčí o váž-
ných kulturních snahách národa žaponského.
Sandův
Mailhac
Sandová
B Šima
ža
verní Amerika
Kansai Bunko
23
article
= Syrské Pompeji. Z Cařihradu se ozna-
muje: Na úpatí hory Emrac, jižně od Membidže,
blíže Alepa, objeveno bylo podzemní město. Brána,
zdobená sochařskými pracemi, vede do ulic vroube-
ných kamennými hudovami, na jichž prozkoumání
se počalo nyní pracovat. Město není ještě úplně od-
kryto, avšak navštěvovatelé oznamují, že se tu stří-
dají ulice a mosty, kam oko dohledne.
=Patnáct hodin pod mořem. »Daily Mail«
přináší zajímavou zprávu o pokusu s americkou pod-
mořskou lodí »Fulton«. Loď 63 stopy dlouhá poto-
pila se blíže Long Islandu, ve přístavu novoyorském
o sedmé hodině večerní do hloubky 15 stop a zu-
stala 15 hodin pod mořem. Ve člunu byli tři dů-
stojníci a čtyři úřadníci »Holland-Company«, jež lod
postavila. Bylo postaráno o veškeré pohodlí. Večeře
podávána o půl noci a snídaně o 9. hodině ranní.
Pasažéři hráli v karty a byli velmi teple oděni, po-
něvadž, zcela přirozeně, bylo ve člunu velmi zima.
V lodi jest dosti místa, aby se mohlo z příma stát
a jest osvětlena elektricky. Když se »Fulton« potopil,
byla klidná pohoda, avšak záhy rozpoutala se bouře
s vichřicí rychlosti 80 mil za hodinu. Jachta »Co-
lumbia« byla těžce poškozena a také jiné jachty a
lodi značně utrpěly. Loď »Flotbeck« o 3000 tunách
ztroskotala se na pobřeží jersejském, narazivši o že-
lezné konstrukce přístaviště. Bouře talo způsobila
značné starosti ve příčině osudu »Fultona« a jeho
posádky. Jak málo byly tyto obavy oprávněny do-
kazuje zápis kapitánův v lodní knize po patnáctiho-
dinném pobytu pod vodou: »Dostal se o 10. hodině
30 min. na povrch. Otevřel záklopku u věže a do-
zvěděl se, že v noci byla bouře.«
(Zasláno.
Fulton
Dostal
Pompea
Cařihrad
Membidža
Daily Maila
Longa Island
HollandCompany
Companylumbio
27
article
Za dárky sváteční a novoroční
Za dárky sváteční a novoroční
mám velikou zásobu vhodných
knih a hudebnin
českých i cizích
spisovatolův a skladatelů
skvostně vázaných i sešitých, jichž vazby možno
obstarati i za den
proveškery hudební nástroje
(piano, housle, harmoníum atd.) 2887
ve slozích snadných i méně snad-
ných.
Na venek expeduji co nejryehleji.
Nakladatel FR. A. URBÁNEK, český knihkupec
v Praze, jen vedle Národního divadla.
= Prvý český závod hudební. =
A Urbánek
Francie
Praha
národní divadlo