ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 8ff28fd0-661f-11dc-aa5b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 34, place 11, work 1, org 1
1 masthead
15. prosince 1901.)
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 340.
3 masthead
Strana 9.
4 article Methoda paní Kadeřáhkové.
Methoda paní Kadeřáhkové. Bylo to v mých posledních tanečních hodi- nách — — ale abych nelhal: nebyl jsem nikdy řádným »posluchačem« taneční školy. Učil jsem se tanci docela mimořádně. Odkoukával jsem jiným, co dělají nohama a rukama, a zkoušel jsem pak při rozličných příležitostech, co mn ze všeho »v hlavě« uvázlo. Mám arci na svě- domí několik velmi rozházených kadril a jednu naprosto ztroskotanou besedu. Tehda, vzpomí nám-lí dobře, odcházel jsem ze stánku Terpsy chory oknem místo dveřmi. Naproti tomu však nemohu zamlčeti, kterak se mi jednoho večera podařilo vynalézti tanec docela nový, na nějá sám pan tanemistr otvíral ústa. Bohužel, ne ujalo se to. Našel jsem tanec, ale nikohod páru k němu. Tak tedy jsem byl kdysi pouhým hospitan tem, a vlastně mne k tomu svedl přítel Ferdi nand. Pořádali nějaké »opakovací«, a Ferdinan sliboval mi dokonce, že budu zvolen ve slavny kruh aranžérův a že dostanu na rameno kokardu Abych zas řekl pravdu, ta kokarda mne nezvá bila. Spíše to byla jistá dívka, o níž jsem vědě že taky bude opakovati. A v těchto opakovacích jsem tedy pozna paní Kadeřábkovou, dámu, která v onom cyklu tanečních večerů hned na počátku zaujala židi sedmou na levo a na té židli vyseděla si svě domitě svoje gardedámské večery až do postu Nebyla ani veliká, ani malá, nebyla ani tlustá ani hubená. Byla spíše tak nějak přihranatělá, a bylo dosti nepochopitelno, že tato matka, se všech stran tak ostře profilovaná, má dvě dcery tak milé a líbezné.
Kadeřáhková Ferdi Kadeřábkův
5 article
Vlastně měla již jen jednu, totiž svobodnou jednu. Starší byla provdána za vynikajíeího mla- dého krejčího, kterýž opravňoval k nejlepším nadějím. A nezklamal v nich. Dnes je hledaným a váženým uniformistou. Mnozí jednoročáe tvrdí, že nad něj není, ani ze starších a pro- slulých mistrů. Mladší, Karolinka, chodila do těch našieh opakovacích. K čemu pak již kdy nebyla při rovnávána ženská krásal Myslím, že říše kvě teny je nadobro vyčerpána a dosti taky pytla- čeno v říši zvířeny. Myška, hrdlička, holoubek, slavík, labuť, laštovice, kolčavička — co vše ji nesloužilo za model, chtěl-li kdo říci, jakse mu podobala která žena. Pomalu nám zbyl jenom dravci a tlustokožci. No, dovolte! Karolince říkali všichni mišpulička. Snad proto, že vše na ní bylo tak drobounké? Ústečka, nosíček, ouška, ručičky, nožičky? Nevím, ale říkali jí tak. Jinak neměla žádné podoby s miš- pulkou. Jistá věc jest, že tak mnohý z nás bys byl rád přitočil k mišpuličce Karolince, ale hned prvního večera věnoval se jí zcela Alfons Ko- ňadra, mladý a malý úřadník jisté pojišťovny a z ostatních nikdo mu nelezl do zeli. Ani to nebylo příliš lákavé. Ne vzhledem ke Karolince, ale vzhledem k její mateři. Nebo kdykoli kdo přišel ke Karolince o taneček dovoloval se nejdřive u maminky (v našich opa kovacích bylo tak zavedeno), a kdykoli ji zas paní mateři odevzdával, byl účasten poprvé podruhé pokynu hlavy tak tvrdého a úsměvu tak ledově ztrnulého, že ho přecházela chuť n nový pokus. Soudili jsme, že pan Koňadra jes jediným vyvoleným.
Myška ko Karolinka
6 article
Ale to byl teprv omyl. Obsypávala-li pan Kadeřábková všechny ostatní jen studivou jino vatkou, lila nebohému Koňadrovi za krk přímo ledovou vodu. Bylo věru třeba vší jeho žhavosti aby se z něho hned zas vypařila, a jenom pře- libezné úsměvy Karolinčiny a její naprosto důvěrné přitulení k mužným prsoum Koňadrovým vysvětlovaly nám odvahu jeho, s níž opět opět přistupoval k sedmé židli na levose skromnou, žadonivou otázkou: »Milostpan dovoli ?« Pak paní Kadeřábková, nemluvná a tajů plná jako sfynx, zlomila se v šíji a sklopil hlavu, což znamenalo svolení. Ale Koňadra byl neochvějný. Nezůstal sice ledové chování matky zbožňované mišpu- ličky bez účinku na jeho náladu; postihoval jsme chvílemi, kterak stál za některým piliřem a beznadějně pohližel k židli sedmě; s jakou žárlivosti sledoval, když kdos jiný na malou chvili ukořistil jeho Karolinku; ale když nastala o jedenácté chvile odpočinku, odhodlal se na bídnouti dceři nepřistupné matky občerstvení Zakoupil u cukrářského stolku číši limonády. vypůjčil si pakfonový tácek a přinášel Karolince růžovou malinovou. »Nebylo by slečně libo?« Kterak by ji nebylo libo! Ale než mohla vztáhnouti ručičku, sklopila se mezi limonádu a dceru ruka paní Kadeřábkové jak veslo a jej ústa pronesla ledově: »To ne, vašnosti. Ona už má.« Nu, měla Karolinka vedle sebe na ozídce okna sklenici piva za sedm krejcarů, ale limo- náda — a malinová k tomu! — je přece lepší. A byla od pana Koňadry! Teď ne jak politý. ale jak opařený odstupoval nešťastný Koňadra, byv takto odmítnut, a poněvadž byla limonáda zaplacena, nezbývalo mu, než aby ji vypil sám.
Kadeřábková Koňadrův Kadeřábek Karolinčina
7 article
Skryl se kdesi za sloup a vlil ji tam do sebe rázem. Cos podobného málokdy potkalo úsluž- ného, dvorného tanečníka. Avšak milý náš Alfons nepokládal se za pouhého tanečníka. Jeho srdce bylo zahořelo ke Karolince, sotvaže ji shlédl, v prsou jeho zaburácelo, co burácelo v prsou jinošských již tolikrát: Buď tato — nebo žádná Do toho však mívají časem taky panímámy slovičko. A co příležitostně pronesla paní Kade- řábková, mohlo Alfonsu Koňadrovi znamenati jedině: tedy žádnál Naklonilať se jedné chvíle k matce Karo linčině sousedka její, nejen sousedka zde v ta- neční slni, ale i sousedka v ulici, kde Kade- řábkovi bydlili, a poznamenala nesmírně při větivě: »Karolinka se baví!« »Ať se baví,« odvětila paní Kadeřábková zcela lhostejně. » P'roto je zde.e »Pan Koňadra ji ani z ruky nepoušti.« Panl Kadeřábková ohrnula jen spodní ret »A mně se zdá,« pokračovala paní Švest- ková, »že to není jen pro dnešek. Nák se d ní hodně zakoukal. Aby si tak slečinka odtu nesla na konec zásnubný prstýnek.«
Alfons Koňadr Kadeřábková Panl Kadeřábková Švest Karolinka Kade Kara
8 article
Kapalo to ze rtů paní Švestkové jak med. ale bylo v tom hodně polyňku. Neboť deeruška její, slečna Žofinka, dosti vytrvale seděla podle maminky. Bylať ubohá ze staršího ročníku opa- kovacích. Ve tváři paní Kadeřábkové nepohnulo se nic. Ale teď oločila hlavu a řekla sou- sedce: »Zde já pro ni ženicha nehledám milá paní. Jenom jí k vůli, aby se povyrazila jsem taky subskribovala. Kdyby mně tu seděln. zůstaly bychom doma.« Paní Švostková zahryzla se — a spolkla Přec ještě jí nedalo. »Ale pan Koňadra, zdá se mi, na tomhle nepřestane. Je prý tuze solidní, a za kouká-li se — —e »To se bude muset kouknout jinde,« od pověděla paní Kadeřábková. »Pro toho už tepry naše Karolinka nevyrostla.« Paní Švestková byla dobrá, sdílná paní Alfons Koňadra dověděl se o výroku paní Ka deřábkové ještě toho večera. Z kolikáté huby tůžko lze vypočítati, ale dověděl se zcela bez pečně.
Švestka Žofinka Kadeřábek Švostková Kadeřábková Švestková Alfons koňadra
9 article
Chvíli jim lomeovalo zoufalství, jehož ná- sledek byl, že vypil toho večera smichovských pět, ač píval jindy dvě, tři. A když bylove dvě po opakovaci a dcerušky i matky v šatně se zabalovaly do plášťů, byl tak na vše od- hodlán, že nabídl matce i slečně průvod. A dostal košem. Ne od dcerušky, ale o matky- Tenkrát nám Koňadra řekl, že se do ránu zastřeli. Vzali jsme ho do kavárny, dílem jsme mu zastřelení schválili v zásadě, radice ovšem, aby počkal do prvního, kdy se v bance vypláe gáže, a bylo by pošetilostí, aby jim to daroval, dílem pak jsme zastřelení zavrhovali, ježto stoí peníze, velmi často se nezdaři, a zdaří-li se, že bývá po všem. Karolinka však — dodávali jsme — je jista, je patrno, že ho má ráda, a třeba byla matka jako výr, že zbývá ještě otec. A když jsme šťastně vyláhli z milého Koňadry, že zallm doma nemá žádně střelné zbraně vůbec, že tal jako tak musí počkati, až dostane prvního so- botáles, a když jsme ho ujistili, že ho v téhle věci neopustíme a Karolinka že musí být jeho, utišil se Koňadra, vypil dva čaje, sehrál partii pyramidy, a pak jsme ho odvedli domů. — — Paní Kdeřábková zůstala chladna po všechny opakovací; arci Alfons Koňadra třeti neděli do provázel matku s dcerou, ale tehda mu řekla panička velmi odměřeně: »Ráda to nevidím, ale abych vás ne- urazila.« Aby tak byla věděla, že měl Alfons ji třikráte dostaveníčko s Karolinkou ! O tom však věděli jenom jeho nejlepší přátelé. Měl jich pal ještě více, dostaveníček, ba mnoho, ale Karo- linka mřela vždycky úzkosti. A tak věru bylo nepochopitelno, kterak se stalo, že v podzimku si Koňadra vedl. Karolinku k oltáti. A byli svoji.
Kdeřábková Alfons koňadra Alfons Karolinka Kara
10 article
Komu snad nejvice to zakončení vrlalo mozkem: paní Švestkové, vzácné sousedce paní Kadeřábkové. Nescházela v kostele při oddav- kách, ale nedostala se k paní Kadeřábkové, aby s ni promluvila. Však si ji nadběhla hnedle druhý den, když tehyně Koňadrova šla do trhu a pogratulovavši nejsladším způsobem, vypadl s hlavním účelem svého intervjúvu: »Já zůstala jako tumpachová, paní z Kade- řábků, když jsem slyšela a viděla, že přece pan Koňadra . . .« Paní Kadeřábková se blaženě usmála: »On je to člověk jak zlato, paní sousedko Moc hodný — a celá rodina. Nemohla Karo linka lepšího dostat.« »Ale Ježiš Marjá, paní z Kadeřábků žasla paní Švestková, »vždyť jste o něm ne chtěla ani slyšet! Tenkrát v „Mládenefch“ Vždyť se Karolinka od něho nesměla ani napít Vždyť prý k vám nesměl tak dlouhod domu . . . . 1 ?« »Milá paní sousedko,« mluvila paní Kade- řábková, »to je moje methoda. Ne holkud někoho nutit, ne hnedle s každým naše— vaše Ne hnedle doprovázení a zvaní na kávu! T se potančí, porozpráví, pomiluje, polibá —a letí se dál. Já vždycky každého na dištane. Tak bylo s Klárkou, tak s Karolinkou. Je-li to ten pravý, zakousne-li se, však nepopustí, třeba byla matka trochu na tvrdo. A vidíte, nese- lhalo mi ani s Klárkou, ani s Karolinkou. Inu arci, paní sousedko, hlavní věc: musí holk taky být k světu !« dopověděla s důrazem. Paní Švestková věděla, co chtěla vědět i nechtěla, a velmi přivětivě se poroučela. Ostatně methoda paní Kadeřábkové se zdravě osvědčila. Obě její dcerušky jsou velmi štastny. Ba, povídá se tak taky o jejich mu- žích, což jest ještě potěšitelnější. Y psilou.
Kadeřábek Koňadrův Kadeřábková Švestková Klárka Kade Karolinka
11 article Šibenice.
Šibenice. Trochu nerozumná fantasie. Napsal Karel Brodecký Před deviti lety stal se mi případ zvláštn a podivuhodný. Byl jsem blízek šibenice právě tak jako jiný zločinec a zachránila mne pouze neobyčejná shoda okolností, že jsem nebyl po- praven. Jako všecky vážné věci, měla i moje věc pranevinný počátek. Bydlel jsem tenkráteu starobylé vdovy, která neměla pražádného za- městnání, nýbrž žila, jak jsem později zjistil z mých skrovných příjmů. Já bydlel jsem v po- koji, jemuž ona v trvalém poblouzení mysl zatvrzele říkala »salon«, ona bydlela v kuchyn hned a přímo vedle »salonu«. Můj » salone měl zcela zvláštní vehod a žily jsme v něm vlastně dvě bytosti: já a můj nezapomenulelný Nero, Já byl jsem já, Nero však byl pes, o němž se nevědělo, jaký to je pes. Jisto bylo pouze, že to jest zvíře veliké a chlupaté, roz- umné a nedůtklivé, tlusté a lIné. Poněvadž po- kousal šest nemluvňat, ovšem v přiměřených mezerách časových, byl jsem k vůli němu čtyři- kráte odsouzen a dvakráte sproštěn, což mi ve- lice pokazilo konduitu, poněvadž jsem se pak k vůli těmto trestům nemohl uchytiti v žádném státním úřadě, ač to bylo vždy mým ideálem. Proto jsem tomu zvířeti koupil obrovský koš, který je činil úplně neškodným. Nero žil dlouho, přece však ne tak dlouho jako já, neboť já jsem jej přežil, Dokonal svůj život za nesmírně podezřelých okolností. Ně- kolik dní před svou smrti nežral, pouze vrčel. ohonem vrtěl a kolem tlamy bělala se mu pěna. V tom stavu mne dvakráte kousl do lýtka a jednou do ruky, při čemž mi ukousl u levé ruky dva prsty, z kteréhožto důvodu nosim od té doby na levé ruce rukavici a ne- braji na piano ani na flétnu.
Brodecký Nera
12 article
Hůře bylo se zvířetem, když zcepeněl - Prvý den nedělal jsem s ním praničeho, poně- vadž jsem si namáčel ruku v umyvadle, druhý den jsem přemítal, co si se zvířetem počnu, třelí den jsem uvažoval, zdali bych neměl ode- vzdati zdechlinu pohodnému, čívrtý den jsem však seznal, že by se najisto zjistilo, že byl pes vzteklý a že by mne odvezli do Pasteu- rova ústavu. Proto jsem se pátého dne odhodlal k činu naprosto nerozvážnému, ale smělému. Koupil jsem u pekaře moučný pytel, zašil do pytle mrtvolu a pak jsem doma ve svém bytu popl- jel do jedné hodiny s půlnoci. O jedné hodině jsem se převlékl do dělnických šatů, naložil pytel na záda a dal jsem se postranními uli- čkami k řece. Výprava se mi dařila potud, že jsem na své cestě nepotkal žádného strážníka, což bylo velmi dobré, poněvadž ve hlavním městě choditi noční dobou s pytlem na zádech nikomu se nedoporučuje, My, pozdní chodci, byli jsme docela tiši Mlčel jsem já, mlčel pytel, mlčel i mrtvý Nero Myslím vůbec, že by za těchto okolností nikdc nemluvil, poněvadž s policií nejsou žádné žerty a házeti do řeky pytle s mrtvolou, podle jizd- ního řádu není dovoleno. Ostatně jsem pohřbil Nerona docela po ná- mořnicku. Dovlekl jsem pytel až k zábradli velkého nábřeží, jež právě všelikého živého tvorstva prostým se býti zdálo. Ale v témž okamžiku, kdy jsem se do- mníval, že do řeky zbluňkla chladná mrtvola, chopila mne za rameno drsná ruka strážníka, jehož číslo pro tmu a pro nedostatek jiného osvětlení jsem nedovedl přečísti. »Stůjte!« zvolal nejprve tento dobrý, ale přísný muž. Já uskočil jsem ustražen několik kroků na zad, avšak přísný strážce veřejné bezpečnosti v tom už mne zase chytil pevně za ruku.
Pasteu
13 article
»Vašnosti,« promluvil drsně, až mi to pro- jíždělo morkem v kostech, »vy jste hodil do řeky mrtvolu v pytli !« Bylo mi, jakoby mne udeřil někdo do hlavy palicí. »Ano, ano,« zakoktal jsem vyjeveně chtěl jsem se strážci vytrhnouti z ruky. Ne- zdařilo se mi to. »Jmenem zákona vás zatýkám,« prohlásil neoblomně a již mne vlekl s sebou. Rozmyslel jsem si to, že jest lépe jiti nežli býti nesen v truhle a proto jsem šel. Na policii mne vyslýchali plných čtyřia- dvacet hodin, dvakráte mne fotografovali a po- něvadž jsem byl v albu zločinců podoben ji- stému nebezpečnému zločinci, jemuž scházely u levé ruky dva prsty a jenž měl na zádech zvláštní znamení, prohlíželi mi záda, nenašli však nic zvláštního, pročež prohlásili, že jsem si zvláštní znamení vypálil lápisem. Marně jsem se zapřísahal, že byla v pytli mrtvola mého Nerona, dle jejich mínění bylo to pouze nejapnou výmluvou, která mi ješte spíše přitěžovala. Nevěřili mi ani, že jest mě jméno mým pravým jmenem, nýbrž tvrdili, že jsem žil ve svém dosavadním bytu na zapřenou a pod ci- zím jmenem, jakož i že jsem padělal své prů- vodní listy a zuřivě pátrali v měm kufru po paklíčích. Výpovědi mě kvartýrské, kterou ovšem také hned vyslechli, rovněž mi nesmírně přitěžovaly. Dobrá tato žena dosvědčila, že viděla několi- kráte časně ráno z mého pokoje vycházeti mladě divky, které po schodech spěšně utikaly. Na- darmo jsem se zapřísahal, že to byly pouze mě sestřenice, moji vyšetřovatelé kroutili nad tím povážlivě hlavami. Poněvadž šlo o to, byl-li jsem v peněžitých nesnázích, byli vyslechnuti všichni moji věřitelé, kteří ovšem s neobyčejnou lehkostí dotvrdili, že jsem dlužen tolik, že by to stačilo na docel obyčejnou kridu.
Neron
14 article
Zkrátka, policie sehnala za několik málo hodin proti mně tolik důkazů, že jsem byl ješte jednou — totiž po třetí — se všech světových stran ofotografován a potom dodán trestnímu soudu. Byla ovšem na mne uvalena ihned vyše- třovací vazba a vyšetřování prováděno s velikou přísností. Případ můj rozvířil líné vlny veřejno- sti, v novinách vypsána cena na polapení uto- nulého pytle s mrtvolou. Rybáři na řece rozvi- nuli takřka horečnou píli, aby vylovili mrtvolu v pytli, všecko však bylo nadarmo. Vylovil sice mnoho pytlů a v nich kočky, nikdy však žádnou mrtvolu lidskou. Na policii hlásilo se mnoho majitelů ztra- cených dívek, manželek i vdov, avšak žádná z okolnosti oznámených nehodila se na můj případ. Zdá se mi, že se mnoho majiťelo ztracených manželek na policii vůbec nehlásilo. patrně z obavy, aby nebyly ztracené manželky nalezeny a jim vráceny. Proto se pohybovalo všecko vyšetřování v pouhých nejasnostecha v indiciích: bylo mi nad slunce jasněji doká- záno, že jsem člověk každé násilnosti schopný a že jsem se hned po spáchaném činu doznal, že jsem hodil do řeky mrtvolu s pytlem. Vyšetřování se mnou vleklo se několik mě- síců, bylo vyšetřeno proti mně všecko, co se dalo vyšetřiti a to s takovou důkladností, že byly o mých nepravostech i o těch z dob nej- dávnějších sepsány obsáhlé protokoly. Když m to všecko bylo předčítáno, žasl jsem potichu, jak mnoho jest nepravostí, jichž se může člověk za dvacet roků dopustiti. Trval jsem arciť ustavičně na tom, že jsem hodil do řeky mrtvolu svého Nerona a nikoli lidskou, že prsty, které mi scházejí na levé ruce, ukousnuty mi byly Neronem a že jsem Nerona proto neodevzdal pohodnému, poněvadž jsem se obával, že by byl zvěrolékařsky pitván,
Neron
15 article
že by se zjistila jaho vzteklina a že bych byl odvezen do Pasteurova ústavu, čehož jsemi nepřál, poněvadž mi na tom nezáleželo, jestli někoho pokoušu. Hlavní svědkyní proti mně byla má kvar- týrská, která dosvědčila, že jsem sice velikého psa Nerona měl, že však nevíděla, že by pes byl zcepeněl, že se pes ztratil, že ho neviděla čtyři dni před mým odchodem, že u mne nikdy neviděla žádného pytle a že to nebyly sestře- nice, jež ode mne několikráte ráno odeházely. Mimo to dosvědčila, že se ji čtyři dni přen mým odchodem ztratil ostře broušený nůž a že viděla na záchodě stopy krve. Mrtvola ovšem nalezena nebyla, ale to mi nepolehčovalo, poněvadž je obecně známo, že řeka teče do moře, že nestojí, že tedy mrtvoln do ní vhozená plave a že se nepodaří každou mrtvolu z řeky vyloviti, že je tedy pravdě vele- podobno, že mrtvola odplavala do moře. Že to byla mrtvola ženského rodu, bylo také vele- pravděpodobno, poněvadž by se s mužským nikdo notahal až dolů k řece, kdežto se žen- skými taháme se třebas i za řeku. Přiznám se loyálně, když mi byly všecky protokoly přečteny, že sám jsem počal pochybovati o tom, že jsem vlekl v pytli mnrtvěho Nerona, že všecko spo- čivá na nemilém nedorozumění, že jsem vlastně vlekl k řece ženskou mrtvolu a že jest nejvyšší čas, abych byl oběšen. V duchu jsem už dělal testament a umlni jsem si, že odkážu všecko svě jmění spolku pro ochranu perversních dítek.
Neron Pasteurův ústav
16 article
Po pěti měšících postoupil konečně vyše třující soudce spisy, mé věci se týkající, veřej- nému žalobci a u tohoto ležely spísy drahnou dobu, poněvadž sepsání obšírné žaloby za den se nedá sfouknouti. Já jsem mezitím pilně se děl, ježto domácí řád vězeňský přísně zapovídá váleti se mezi dnem na pryčně Jinak jsem se měl dobře. Ráno jsme měl k snídaní chutně upravenou bílou kávu s mast- nými rohličky, namazanými čajovým máslem v deset hodin masovou přesnídávku s litren červeného dalmatského vína, v poledne kroupo vou polévku, hovězí s vejci, okurkou a rajskou omáčkou, před hovězím kousek lososa nebo ma rinovaného úhoře, po hovězím nějakou pečeni, k vepřové ovšem vyrukoval vždy knádlik se zelim a na konec byl nákypek. Jako doslov bý valy černá káva, cigára, ovoce a noviny. Po obědě jsme měli nábožné rozjímání. Pan páter sice řikal, že to všecko není nie platno, ale nebylo také nic platno, musil rozjímati on my také. Kdo chtěl, mohl svačiti ještě také bílou kávu. Večeře byly dle jídelního listku.
17 article
Pivo nám donášeli v soudkách, poněvadž perso- nál vězeňský nebyl tak četný, aby běhal pro každý půllitr zvlášť. Když jsme večer popijeli, přednášel nám soudní znalec z oboru mediciny o zhoubných následeích alkoholu. Spat jsme chodili dle libosti, měli jsme všichni »klíč o domu« a kdo chtěl v noci spáli venku, musil dáti čestné slovo, že bude do čtyr hodin ráno doma, poněvadž v tu dobu vyvařována byla na kotlech vězeňské kuchyně držková polévka, která bývala velice oblíbena. Poněkud nevolno bylo mi, když mi by doručen obžalovací spis pro zločin úkladné vraždy. Poněvadž případ můj byl tak neoby- čejně sensační, hlásili se mi obhájcové sami, zvolil jsem si tedy za obhájce muže, jenž byl dle úsudku mých »spolusedicích« nejlepším. Potěšil jsem se záhy vědomím, že jsem se ve svých nadějích nesklamal. Můj obhájee vy žádal si především delší rozmluvu se mnou, dlouho však se mnou nemluvil.
18 article
»Člověče,« prohlásil ke mně, »řekněte mně. jestli jste to udělal nebo ne! Docela nic se mne nestyďte!« »Udělal jsem to,« zakoktal jsem v rozpa- cích. »Pak je dobře,« vtrhl mi můj obhájce do řeči, »až dosud mi oběsili každého, který to neudělal a to bylo nepříjemné — proto vám gratuluji ke šťastnému výsledku !« Prohlašuji ihned, že jsem z proroctví svéh obhájce veliké radosti neměl. Dle jeho právni- ckých pojmů byl jsem vlastně nevinen a to bylo špatné znamení. Přiznávám se, že jsem v tom okamžiku horoval pro odstranění trestu smrti. Z tohoto důvodu nechutnaly mi večeře ani oběd ani snídaně. Jsou-li obhájcové trestní tady pro to, aby zavřenému člověku kazili oběd. pak úplně souhlasím, aby tato instituce byla úplně odstraněna. Toť aby člověk, dostane-li ta- kového obhájce s takovým »divným znameníme za obhájce šel dodatečně někoho zavraždit, chce-li býti sproštěn a nechce-li býti popraven. Jedinou mojí nadějí bylo, že dostanu najist milost, poněvadž jsem se domníval, že budu svým hloupým zevnějškem a skromnými řečmi vzbuzovati u svých soudců dobré dojmy.
19 article
Pochopi zajisté každý, že mi za těchto okolností, které se pro mne podivuhodným způ- sobem tak nepřiznivě utvářily, že by se z nich dal utvořiti dvousvazkový kriminální román, bylo velice nevolno. Rozechvěný čtenář budiž však už na těchto místech potěšen tím, že jsem na konec oběšen nebyl, poněvadž bych jinak nemohl psáti tyto řádky. S hrůzou očekával jsem den své poroty s hrůzou jsem se ho také dočkal. Můj obhájce podal, jak to bývá, několik dnů před mým po- rotním dnem řadu nových, z části neslýchaných, z části nemožných návrhů, jež ovšem byly sou- dem jako nerozhodné zamitnuty. Den před porotou vyžádal si ještě roz mluvu se mnou, která mu byla povolena. »Člověče,« oslovil mne přátelsky, »musím vám říci, abyste se nelekal, když vám zejtra vyberu za porotce muže mohutné konstrukee, dle možnosti řezníky. Mám v tom směru hlu- boké zkušenosti: uvidíte, jak ti lamželezové budou slzeti, až budou odcházeli do poradní síně! Spoléhejte docela na mne, dnes už se mi v noci zdálo, že jste byl sproštěn všemi hlasy!« — — Stiskl jsem svému obhájci vděčně ruce. Když jsem se už konečně ocitl před poro- tou, sebral jsem své poslední, po dlouhém »sezení« mi zbývající síly a odpovidal jsem náramně určitě. Mluvil jsem pouhou pravdu, že jsem hodil do řeky mrtvolu svého Nerona, že jsem měl styky pouze se živými sestřenicemi, s mrtvolami že jsem nikdy nepřišel do styku,
20 article
že má kvartýrská trpí bezsenností a že není vyloučeno, že je stížena paranoiou. Na lavici porotců sedělo palnáct hranatých mužů, chlapíků jako ze žuly. Když jsem na ně po straně mrkl, motala se mi hlava. Dokonce mi nepřipadalo, že by tito mužové byli schopni ně- koho osvoboditi, naopak, připadalo mi, že by jim bylo obzvláštňím potěšením, kdyby mě vi- děli houpati se na šibenici. Nekonečná řada svědků přísahala a vypa- vídala. Vypovídali všichni proti mně. Ti svěd- kové, kteří svědčili v můj prospěch — na štěsti bylo jich velice málo — osobně předvoláni ne- byli, nýbrž čteny byly pouze jich protokoly. Přeličení, rozpočtené na tři dny, protáhlo se tolik, že teprve třetiho dne o sedmé hodině večer počal mluviti veřejný žalobce. Poslu- chačstvo v porotní sini — byly to vesměs dámy — vytáhlo z kapes a pouzder kapesníky a počalo slzeti. Veřejný žalobce rozebral všecky mé špatnosti tak důkladně, že jsem div neslzel s přítomnými dámami. Byla již velice tma, když se uchopil slova můj obhájce. Soudní sluhové přinesli krejearové svíčky, rozžehli je a postavili na všecky stoly. Můj obhájce začal o Benátkách. »Když jsem před patnácti léty cestoval po Benátkách, vypravoval mi gondoliér hrůzyplný případ. ..« A nyní začal můj obhájee vypravovati hrůzyplný případ. Byl to opravdu případ stra- šlivý, hrůzou vstávaly vlasy na hlavě nejen zkušeným soudcům, ale i nezkušeným porotcům. Mně při tom bylo, jakoby mě někdo píchal špendlikem do zad. Způsob obhajování mého obhájce byl tak podivuhodný, že jsem hrůzou ztratil všecko vědomí.
Posl Benátky
21 article
Vzpamatoval jsem se teprve, když do mne můj obhájce strčil a mi důrazně zašeptal do ucha: »Člověče, teď brečte, sic je s vámi amen-!« Rozplakal jsem se tedy jako umírající šestj- nedělka, ale můj pláč měl podivuhodný účinek. Moji řeznici — totiž moji porotcové — zavzl kali také hořce na porotní lavici a za okamži plakali jsme společně: já, obžalovaný, dvanác porolců skutečných a tři porotcové náhradní.t Veřejný žalobce sice neplakal, ale koulel očima jako rorejs. Posluchači — vlastně poslu- chačky byly už tak uplakány jako po funuse. Kdybych tisiekrát umřel, nikdy by lidé o mých funusech tak nezaplakali jako tenkráte, když mě za živa obhajoval můj obhájce. Konečně odešli moji porotcové do poradnl síně, kdež měli rozhodnouti o mém osudu. Mě mezitím drželi dva strážnici za rameno, abych jim neutekl na záchod. Můj obhájce hrdě pře- kračoval po porotní síni a všecky dámy jej pro- hlížely binoklem. Porotcové vrátili se za nedlouho z poradní sině. Vrchní porotce utřel si ještě jednou za- mžené oči a předčital rozechvěným hlasem z papírku nejprve otázku a pak odpověd. »Porolcové odpověděli čtrnácti hlasy: Ne l« Předseda sehou strašně vrtěl na předsed- nické židli, nebylo však nie platno, porotcové odpověděli na všecky otázky čtrná cti hlasy »no«, Dojem řeči mého obhájce byl totiž tak obrovský, že do poradní síně vešli z nedopa- tření také náhradní porotcové a také títo hlaso- vali pro mou nevinu. Po třidenním unavujícím sezení nerad jsem opouštěl pohostinné síně porotního sálu. Oka- mžiky v něm strávené, zůstanou mi nezapome- nutelnými. Od té doby pozdravují také nesmírně uetivě svého obhájce. Čtu vždy v jeho pohledu tichou otázku: Človéče, kdy pak z a se někoho zabijete? . ..
22 article Prach a slzy.
Prach a slzy. Napsala Vlasta Piltnerová. Přitel mi vyprávěl: Za deštivého odpoledne, takového nekone- čného odpoledne v letě, kdy nechce se ani se- šeřiti, aby spuštěné záclony a rozžehnutá lampa vzbudily útulnější dojmy, došel jsem na návštěvu k svojí tetě. Přijala mne vlídně, těšíc se, že přece zase jednou přicházím se podívati na »starou tetku«. Moje laskavá tetinka koketovala trošku tím stářím, mám ji v podezření, že chtěla s zdáti starší než byla, nepoužívajíe nikdy pudru, česajíc nejprostším způsobem svoje prošedlé vlasy a oblékajíc se co možná jednoduše, oby- čejně do temných barev. Překvapila mne dnes, jsouc oděna v jasně červený župan, jehož černé stuhy a krajky měly snad tlumiti veselou jeho barvu, slušel telince tak pěkně, že vypadala zcela mladistvě. Neopomenul jsem to totince pověděti. Zasmála se zvučně. Věděla dobře, žejí smích, při kterém se jí v buclatých tvářích pro- hloubily doličky, hezky sluší a proto smávala se zřídka kdy hlasitě. Snad chtěla si smíchem uchovati trochu té mladistvosti, jejíž popíráním přece jenom koketovala, Myslila si asi moje in- telligentní tetinka, že je lépe, shledávána-li jest mladistvou, než aby musila upozorňovati sama, že ji posud jest.
Piltnerová
23 article
Žvatlali jsme chvíli, telinka zažehla si ci- garetu, podala mi oheň, žertovala a já přechá- zel po pokoji, bera do rukou rozličné věci, roz- ložené po stolcích a etažérách. Na psacím stole tetině ležela knížka men- šího formátu, svázaná v rudý samet, se stři- brnou sponkou. Byla otevřena, na místě pak, kde jevilo se jakés písmo, ležela bílá růže. »Četla jste?« tázal jsem se maně. »Nikoli, vzpomínala jsem. Co tam jest ve- psáno, znám vše nazpamět, jest to památník. Honem, směj se staré tetě, že vyhrabává vy- bledlé, sentimentální upomínky mládí, že klade čerstvou růži na vybledlé písmo — směj se, chceš-li. Ale pravím ti, že tou růží zasilala jsem pozdrav do minulosti « »Přiteli či — »Trpící duši. Pojď, přečti si ta slova.A pak můžeš o nich přemýšleti, můžeme o nich rozmlouvati — —« Tetinka s povzdechem po-