Strana 2. Číslo 206

KATOLICKÉ LISTY,

Dne 29. července 1900.

gramu tvoří rozličné zábavy. — Obecní rada v Go- rici usnesla se ve včerejší své schůzi jednohlasně, aby u příležitosti 70tých narozenin J. Vel. císaře ode- vzdána byla holdovací adresa, a fondu městského chorobince, kterýž nese jméno císařovo, aby věnováno bylo 10.000 K. Srbský král Alexandr nedbá ničeho a chce uskutečniti svůj sňatek s paní Dragou Mašínovou stůj co stůj. Nestane-li se v poslední době nic zvlášt- ního, bude s ní oddán již zítra. Prozatím vyčišťuje král Alexandr své nejbližší okolí a obklopuje s muži, na jejichž věrnost může dle svého přesvědčení spoléhati. Tak jmenoval podplukovníka generálního štábu Milevoje Nikolajeviče dvorním maršálkem. Do- savadní dvorní maršál plukovník Lešjanin dán byl k disposici. Plukovník Ant. Nikolajevič. jenž byl dříve královým pobočníkem, požívá úplné důvěry královy. Prvním pobočníkem královým jmenován byl dosa- vadní vojenský splnomocněnec v Cařihradě, plukovník Lazar Petrovič.

Včera zajel si král Alexandr do vojenského tá- bora v Bělehradě, při čemž jej provázeli ministr vo- jenství Wassič, náčelník generálního štábu Markovič, velitel divise jízdy, generál Lazarevič, plukovníci Vaulič a Velikovič a podplukovník generálního štábu Niko- lajevič. Byv uvítán v táboře co nejživěji, oznámil král vojsku své zasnoubení, načež vrátil se zase se svou družinou do Bělehradu. Při této zpáteční cestě zasta- vila se družina králova v bytě nevěsty královy, aby jí přednesla blahopřání armády. Následkem propuštění velitele bělehradské posádky, který se zdráhal upo- slechnouti rozkazu krále Alexandra, aby zatknul Mi- lana, kdyby se vrátil do Srbska, podalo 37 důstoj- níků žádost za propuštěnou. Král Alexandr vyslovil se k jedné deputaci, že proti všem štváčům zakročí velmi přísně. — Bývalý král Milan se prý rozhodl, že do Bělehradu se již nevrátí.

Ve francouzské pozemní armádě chystají se veliké změny. Provedeny budou hlavně ve hlavním velitelství. Z parlamentu anglického. V horní sněmovně anglické dotazoval se včera Wemyss, zdali lord Salisbury obdržel potvrzení náhledu angli- ckého splnomocněnce, že Anglie byla v listopadu silna, zda evropská situace nyní jest méně znepokojivou než v měsíci květnu, kdy lord Salisbury měl řeč a zdali britická obrana jest dosti silna, aby zabránila všem pohromám vpádu. Lord Salisbury prohlásil, že zvláštnost, jež s obavami se čeká v měsíci listopadu, jest jediné čistění hvězd. (Veselost.) Co se týče jeho řeči, již promluvil 9. května, pronesl se v ní, že cho- vání se cizích mocností vůči Anglii bylo absolutně správné. Kladl ale tehdy na to důraz, že ve veřej- ném tisku některých dílů světa naznačeno bylo, žs panuje smýšlení proti Anglii, což musilo Anglii na- plniti pocitem obavy. Řečník tím chtěl docíliti, aby jeho spoluobčané byli na to upozorněni, aby nespolé- hali pevně a úplně na správné a blahovolné chování se cizích mocností, nýbrž aby byli toho pamětlivi, že ná vlády mají na konec vliv city národů. Nepouka- zoval tehdy na bezprostřední nebezpečí nebo nutnost

rychlého jednání. Pokud jest mi známo — pravil řeč- ník — jsou naše obranné soustavy tak účinné jako dříve, čímž ale vláda není zbavena povinnosti, aby bděla nad organisací a zaváděla zkušenostmi vyzí- skané opravy a zlepšení. Vláda však odmítá onu ideu, že by nebyla opatřila potřebnou bezpečnost proti možnosti učiněného vpádu, o níž nejen Napoleon snil, o níž ale také žádná cizí moc nesní jakožto o pří padné možnosti. Lord Roseberry uvádí: Stav věcí od řeči Salisburyho snad jíž se zlepšil, sle ni- koliv všude. Nikdo nemůže stoupnouti nohou na pe- vninu, aniž by spozoroval, že Anglie obklopena jest ovzduším nepřátelským, jaké neznají dějiny země. Tvrzení lorda Salisburyho nejsou přesvědčivá. Jediné prohlášení Wolseleyovo, že jest národ pro všechny případy připraven, více přesvědčení by zjednalo, než tisíce řečí s místa předsednického. Ministr vojenství markýz Landsdowne připomíná: Nehledě k ve- liké armádě v jižní Africe, jest v Anglii více lidí ve zbrani, než pro ně je baráků uchystáno. Lord Kim- berley vyslovuje se proti doměnce Roseberryově, že by vrchní velitel měl mluviti ve sněmovně o zále- žitostech politických.

Ve sněmovně dolní žádal parlamentní tajemník války Wyndham za dodatečný úvěr 11.5 mil. a dodal, že v obnosu tom jsou zahrnuta vydání až do konce února 1901 a že z celého toho obnosu připadnou asi 3 mil. na Čínu. Na válku v jižní Africe povolil parlament až dosud 53.5 mil. liber šterlinků. Vláda žádá ještě dalších 8.5 mil, ale v sumě té jsou prý už také započtěny 2,650.000 liber na návrat vojska do vlasti. Tou dobou jest v jižní Africe 223.000 mužů anglického vojska. Jest úmysl, nechati tam po válce 45.000 mužů. Lord Roberts přeje prý si arci jen opatření pro 30.000 mužů. Vláda by prý však ráda viděla, aby asi 15.000 mužů vojska osadnického nebo záložního mělo v jižní Africe trvalý domov. (Souhlas.) Za tím účelem byla vzata položka 2,950.000 liber na zvláštní gratifikace, z nichž má býti dáno každému muži pět liber a každému záložníkovi nový oblek. 7,450.000 liber z rozpočtu jest určeno pro účely válečné. Různé položky na vy- dání válečná činí tudíž úhrnem 61 milionů liber. Zbývajících 35 milionů liber jest určeno na zřízení baráků v Chartumu. — Ve včerejší své schůzi při- jala dolní sněmovna dodatečný úvěr 11 a půl mil. liber šterlinků 87 proti 12 hlasům.

Listy ze Saska. (Původní dopis »Katol. Listů«.) (Češi a česká škola v Drážďanech. — Ještě několik slov o Wechselburce. — Živnostenské inspektorky v Sasku a jinde.) L 41. Nedávno též »K. L.« s jinými novi- nami českými přinesly zprávu, že Češi, usedlí v Drá- žďanech, chtějí tam míti školu českou. Pochybujio tom velice, protože žádné noviny saské nezabývají se tou věcí. Dlí sice ve Drážďanech hojný počet če- ských dělníků, řemeslníkův a českých kuchařek; mají tam tři české spolky: »Vlastimil«, »Hlahol«a »Sokol«; snad byl by tam i dostatečný počet dětí českých, ale jest otázka, zda by též všecky do české školy chodily. Známť mnohé české rodiny zdejší, — kde otec i matka jsou Češi, ale s dětmi mluví německy, obávajíce se, že snad by se dobře německy nenaučily. A kde je manželství smí- šené: Čecha s Němkou anebo Němce s Češkou, jsou

děti skoro všude kovaní Němci. Za nynějších po- měrů a národnostních třenic sotva by se zde povo- lila česká škola, třebas jeu soukromá. Wechselburská zámecká kaple stále ještě v neděli a o větších svátcích katolických střežena je četnickými bodáky. Drážďanský bisk. ordinariát sice již dávno požádal vládu, aby dovolila katolickému dělnictvu choditi na služby Boží do tamní zámecké kaple, ale žádost ona leží stále ještě v drá- žďanském ministerstvě osvěty a snad kryje ji již ne- pronikuutelné spousty ministerského prachu. Svobodo- myslná protestantská vláda saská ze samé svobodo- myslnosti evangelické potrestala též zámeckého ka- plana wechselburského pokutou 1000 marek, protože pokřtil slabé dítě katolických rodičův, aby nezemřelo nežli donese se ke křtu do daleké Kame- nice, a protože zaopatřil několik umírajících katolíků. Kdysi přísně byl vyšetřován, protože protestantské místní děti pozdravovaly ho slovy: »Grüss Gott«, místo obvyklého protestantského »Guten Tag«. —. To je přece vzorná svobodomyslnost. Od 1. července t. r. zavedeny byly v Sasku ženské inspektorky živnostensé, t.j. živnostenským inspektorům přiděleny byly ženské dů- věrnice, které zastávají státní dozor na tovární a živ- nostenské dělnice. Povinností jejich jest udávati okr. hejtmanstvím ony stesky dělnic továrních, jež dělnice ostýchají se udati inspektorům mužským a to blavně co se týče mravnosti, což je zajisté zařízením dobrým.

Také v Prusku byly nedávno ustanoveny dvě assistentky živnostenských inspektorů se sídlem v Ber- líně a v M. Gladbachu blíže Düsseldorfu, jimž svěřen hlavně dozor nad tkalcovnami, které zaměstnávají na tisíce dělnic. Úřadovny jejich přístupny jsou dělnicím každou sobotu na večer a vždy prvou a třetí neděli v měsíci. Tovární inspektorky jsou již delší dobu také v Bavořích, Hessensku a Württenbersku, kdež prý se dobře osvědčují. Hlavně mají prý dozor na zdra- votní a mravné poměry dílen továrních, řemeslnických a živnostenských vůbec, v nichž pracují ženské jak vdané tak i svobodné. Nejdříve zavedeny byly ženské inspektorky živ- nostenské v Anglii, kde jsou samostatnými úředni- cemi. První tamní inspektorkou byla miss A brahamova, dcera vůdce anglických horníků, jež vyznamenala se dříve jako organisatorka londýnských pradlen. Nyní je v Anglii celkem pět inspektorek, jež podřízeny jsou vrchní inspektorce; mimo to má tato k ruce dvě tajemnice (sekretářky). Zprávy jejich uveřejň ovány jsou jako samostatná čásť tak zvané »Modré knihy«, již vydává chef živnostenských inspektorů. — Také francouzský ministr obchodu Millerand přibral si do »Vrchní rady práce« dámu Marii Bonnevialovu, bý- valou učitelku a spolupracovnici ženského listu paříž- ského »Fronde«. Dáma ta zastává se hlavně rovno- právnosti žen s muži a ženské emancipace.

Zprávy církovní. Církevní slavnost. Dnes koná se památka sv. Marty, panny, která byla obrácena kázáním Spasitelovým a přijímá jej pohostinsky do domu, oznamuje mu smrt svého bratra Lazara a vyslovuje pevnou víru ve zmrtvýchvstání a v božství Kristovo. Jest sestrou Maří Mag laleny a Lazara, s nimiž se odebrala podle podání do Francie (jiní tvrdí, že fa-

své strmácené údy — ke spánku? Nikoli, děsné dusno (jaká hříčka slov!) a valící se kouř za časté jízdy tunely nám zhořčil tuto jízdu nemálo; zapomínal jsem, že jsem se sladkostí již dávno odřekl. Obava před švýcarskými celními úřady však se nás tak zmocnila, že jsme se za stálého větrání svého malého příbytku, který nám jako šťastným lidem stačil, pustili do — závodů spacích v pevné naději, že nás nikterak nebude buditi kontrolor spacích va- gonů. Já jsem uvažoval situaci se stanoviska oppor- tunního takto: Lépe jest báti se napřed nežli potom. A dobře jsme to provedli. Probudili jsme se již za bílého dne hlavně zvukem jasného dívčího hrdla, které o překot volalo: »Du café, s'il vous plait, messieurs!« Vyskočili jsme jako pronásledované laňky. Křičím a volám ze všech plic: »Otevřít kufry, celní úřad!« Škrábeme se s kufry ven a zase zpět. Pro- spali jsme celní úřad; jaké to neštěští! Byli jsme již v Porrentruy, první stanici švýcarské. K vůli zvyku posnídali jsme »un café pour un franc« a jeli pak v bázni Boží dále. Když jsme tak jeli asi půl hodiny, připadlo mi poohlédnouti se poněkud po našem Bädekru, kterak vlastně bychom nejlépe projeli Švýcary. Lístky jsme měli přes Basilej, Curych a Bodamské jezero, což zvláště mně stiženému cestovní horečkou a »stou- páním« do hlavy nikterak nestačilo. Zatím jsme přijeli bleskurychle do Delémontu. I vyskočím jáa druhý páter svižně, pokud ovšem naše těžkopádná zavazadla tomu dovolovala, abychom přestoupili do vlaku, jedoucího do Ženevy, neboť tam uvidíme le- dovce. Docela pohodlně si věci uložím a k vůli jstotě se táži konduktéra, kudy se jede tam, co byl

rakouská císařovna zavražděna. Udivený pohled, vy- pouklé oči, byly mi odpovědí. Nesměl jsem mluviti v hádankách a dověděl jsem se pravdy. Divil jsem se tomu, že nikdo z našich nevystupoval. I jdu do vozu, kde naši »dospávali« a naleznu je ve spánku spravedlivých. Vyburcuji je ovšem ihned, ale dostal jsem proto, že ruším »noční klid«. Podle návrhu jednoho moudrého pána bylo by škoda dráze nechati peníze za lístek do Bazileje, proto si tu dráhu vyko- nají a z Basileje zpět. Ubožáci si nepomyslili, že tu cestu budou muset platiti ještě jednou, aby se dostali na totéž místo. Zahvízdnutí, a vlak se pohyboval. »Šťastnou cestu«, volám a sáhnu po klobouku, abych pozdrav dotvrdil skutkem. Ale nastojte! Klobouku jsem neměl, nýbrž pouze cestovní čepičku. Co ted? S vlakem o závod! Křičím a volám: »Mon chapeau, mou chapeau!« Na štěstí koukal z okna náš stařičký průvodce z Davle, který pochopil situaci a vyhodil první klobouk, který se mu namanul. Šťastná ruka ! Byl to můj majetek, koupený u přední pražské firmy za drahé peníze, nejnovější mody. (Byl přebar- vený!) Batolil jsem se k němu. maje strach, aby mi nepadl pod kola vozu. Tak jsem svůj chapeau dostal. Ale zatím hro- zila katastrofa druhá. Opětné písknucí mnou trhlo. Co to mají ti konduktéři za zvyk, cestujícího člo- věka takhle strašiti? Vždyť je to hotové pronásledo- vání katolických křesťanů! Běžím k vrátnémua ptám se, zda-li je to vlak k Ženevě »Vždyť jsem vám povídal, že ano!« Honem ke svým zavazadlům a běžím k vlaku. Již dříve jsem byl se svou čepicí předmětem údivu všeho velectěného publika, a teď ještě více. V jedné ruce deštník a menší váček, v druhé

kufřík cestovní a běžím k vlaku. Vlastně bych měl se ještě přiznati, že nejsem nikterak přítelem velikých zavazadel a že jsem své dřívější cesty konal bez nich. Prádlo nejpotřebnější jsem nastrkal do hlubo- kých kapes mlčenlivého haveloku — ale nazpět vždycky jsem měl potíž. Nakoupil jsem knih, různých památek, dárků, a teď kapsy baveloku nestačily. Tak jsem se usnesl na opětovné domlouvání svých přátel v Římě si koupiti ruční kufřík — proti svým zásadám. Chtěl zaň 10 franků, tak jsem mu dal právě polovic. Ale měl státi ještě méně. Ne- dělal dobroty, patrně nebyl cukrářem, který prý pouze dobrotu dělá. Na to jsem ovšem nyní nemyslil, nýbrž jak bych co nejdříve se dostal do vlaku Audaces fortuna ju- vam! Myslím si a běžím, vlak ještě více. Slyším za sebou volání, ale co pak jsem se o ně staral, ně- kdo za mnou utíkal, ale já ještě více. Byla to hra na honěnou. Vyskočil jsem na stupátko, ale se za- vazadly šlo to těžko. Uchytil jsem se jednou rukou a nahnul jsem se silně ven. Nevím, zdali bych byl padl, ale možno to bylo lehko a já místo Ženevy bych byl asi uviděl sídlo Abrahamovo. V tu chvíli mne chytila silná ruka, byl to konduktér, který s přívětivostí na rtech, vida, že se mnou již nic ne- spraví, mne zachránil od pádu. Dostal za to králov- skou odměnu 1 franku. Ale malhéurům nebyl ještě konec. Jak jsem narazil na stupátko, patentový Sli- rový kafřík se mi rozevřel, neboť zámek nebyl po- dobným štrapacím zvyklý, a teď moje památky se sypaly dolů. To byl spěch. Jen notes zachránit, ostatní všecko může spadnouti. Chytil jsem jej ještě v pravý čas, když si usmyslil mne zrádně opustit.