1
masthead
11. října 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národnich Listů“ k č. 280
4
article
Napsal A. P. Čechov. Z ruského přeložil Aug. Kurz
Napsal A. P. Čechov. Z ruského přeložil Aug. Kurz
Po ukončení jednoho zasedání n—ského
smírčího shromáždění sešli se soudcové v porot
ní síni, aby odložili své taláry, chvilku si od
dechli a jeli pak domů k obědu. Předseda shro
máždění, velmi statný muž s hustými licousy
zdrževší se u jednoho z právě probraných před
mětů „při osobním mínění“, seděl za stolema
pospíchal, aby své „mínění“ napsal. Přísedíci
smírčí soudce, Milkin, mladý člověk s temnou
melancholickou tváří, jenž považován byl za fi-
losofa, nespokojeného s prostředky života a tou
žícího po cíli jeho, stál u okna a smutně hleděl
na dvůr. Druhý přísedící a jeden z čestných již
odešli. Zůstavší tu čestný člen, opuchlý, těžce
dýchající otylý muž a pomocník prokurora, mla-
dý Němec, s obličejem, jenž svědčil o špatném
trávení, seděli na pohovce a čekali, až předseda
přestane psát, aby odjeli společně k obědu. Před
nimi stál sekretář shromáždění Žilin, maličký
člověk, s licousky u uší a s příjemným výrazen
va tváři. Sladce se usmívaje a hledě na otylého
rodu, hovořil polohlasem:
Čechov
Aug
Milkin
Němec
Žilina
5
article
— Nyní přejeme si všichni jísti a to proto
že jsme se unavili a že jsou již čtyři hodiny
ale to není, dušičko má, Grigoriji Soviči, ten
pravý apetit. Pravý, vlčí apetit, když — jakse
říká — bys snědl svého vlastního otce, bývá to
liko po fysickém namáhání, na příklad po honě
s loveckými psy, nebo vykonáš-li na obyčejném
povoze bez zastávky asi sto verst. Také mnoh
dělá, pane, obrazctvornost. Jedete-li, dejme to
mu, z honu domů a přejete-li si pojísti s chutí
tu nesmíte mysliti na něco rozumného; rozumo
vání a učenost kazí vždy chuť k jídlu. Sami rá
číte znát, že filosofové a učení lidé, co do jídla
jsou posledními a že hůře než oni, odpusťte
neji nikdo, leda vepříci. Jedeš-li domů, dlužno
starati se toliko o to, abys myslil jenom na ka-
rafinku a zákusku. Já jsem jednou mezi jízdou
zavřel oči a představil si podsvinčátko s křenem
a mne z toho chytly až hysterické křeče. Nu
když vjíždíte k sobě do dvora, jest třeba, aby
v týž okamžik šla z kuchyně vůně po čemsi —
takovém, však již víte)..
Sovič
6
article
— Pečená husa voní výborně — prohodi
čestný smírčí rada, těžce oddychuje.
Nemluvte, dušinko moje, Grigoriji Sa-
viči, kachna nebo sluka předčí desetkráte husu
V husím buketě není něžnosti a delikátnosti
Nejsilněji ze všeho voní mladá cibulka, když
víte, začíná růžovatět a syčí, rozumíte, mrška
pe celém domě. Ale jak vejdete do domu, mus
být již prostřeno a jakmile se posadite, hned
ubrousek za límec a nespěchajíce, sáhnete po
karafince s vodkou. A ji, matičku, nenaléváte
do kalíšku, ale do jakési předpotopní nádobky
po dědečkovi neb do takové široké, baňaté, s ná-
pisem: „Této užívají i mnichové“ a vypijete, n
najednou, ale z počátku vydechnete, natáhnete
ruku, obrátite oči ke stropu a pak, nikterak ne-
spěchajíce, zvednete ji, kořaličku, ke rtům a —
v tom ueitite v žaludku a v celém těle jakýsi
oheni ...
Sekretář napodobil svou příjemnou tváři
ono blaho.
— Oheň... opakoval, blýskaje očima. —
Jakmile jste vypili, jest potřebí ihned zajísti.
— Poslyšte — ozval se předseda, pozve
daje oči k sekretáři, — mluvte tišeji! K vůl
vám jsem zkazil již druhý list.
S vič
7
article
Ach, tím jsem já vinen, Petře Nikolajičio
Již budu zticha — odvětil sekretář a pokračova
pološeptem: — A zajíst, duše má, Grigoriji Sa-
vičí, to je také umění! Jest třeba znáti, čím za
jíst. Jednou z nejlepších zákusek, jestli račte vě
dět, jest sleď — slaneček. Když jste pojedl kou
síček s cibulí a hořčicovou omáčkou, pak ihned,
dobrodinče můj, pokud cítíte, že to uvnitř dosu
hřeje, pojezte trochu kaviáru, tak jak je, neb
jestli si přejete, s citronkem, potom obyčejnou
řetkev se solí, pak opět sledě, ale nade všeck
nejlépe, dobrodinče, solené ryzečky, jenom že
jest třeba je nakrájet drobně jako kaviár a roz-
umite, s cibulí, provánským olejem... člověk
by se ujedl! Ale smažení pískoři — toť tragedie
— Hm — ano ... souhlasil čestný rada.
blýště očima. — Zajísti též jest dobře tento .
dušené bílé hříbky.
— Ano, ano, ano ... s eibulí a víle-li
s bobkovým listem a veškerými speciemi. Od
kryješ kastrolek a z něj vychází pára, hřibečko
vá vůně ... takže ti až slzy někdy vytryšknou
Nu a teď, když z kuchyně přinesli paštiku, ku-
lebjaku, rychle, bez meškání, třeba vypít druhiou
— Ivane Guriči! — pronesl plačtivým hln
sem předseda. — K vůli vám jsem zkazil ji
třeti list.
— Čert ví, proč stále jenom myslí na jídlo
— zavrčel filosof Milkin, tváře se nevrle: —
což pak kromě hřibů a kulebjaky není jiných in
teresů v životě?
— Inu — vypíti před kulebjakou — opa-
koval sekretář polohlasně; on se již do toho tak
vžil, že, jako pějící slavík, neslyšel ničeho kro-
mě svého vlastního hlasu. — Kulebjaka mus
být chutná již na pohled a nestydět se, ve vš
své nahotě, tak aby tě svedla. Mrskneš na ni oči
ma, uřízneš takovýhle kousíček a prsty jej obrá-
tíš, takhle, abys ji seznal dokonale. Počneš j
jísti a z ní teče tuk, jako slzy, nádivka je tučná
šťavnatá, z vajec, srdíček a cibule . ..
Nikolajičio
Gurič
Milkin
8
article
Sekretář obrátil oči a zkroutil ret až k uchu
Čestný siírčí vykřikl a, jakoby ve skutečnost
viděl kulebjaku, lusknul prsty.
— Tohle aby čert vzal... — zavrčel při
sedicí, odcházeje ke druhému oknu.
— Snědl jsem dva kousky a třetí nechal s
ke šči — pokračoval sekretář ohnivě. — Jak
mile jste hotovi s kulebjakou, tedy jenom ho-
nem, abyste nepozbyli chuti, přikažte podávati
pelévku — šči... Šči musí být horké, vaříci
Nebo ještě lépe, dobrodinče můj, boršě z čer
vené řípy, po maloruském způsobu, se šunkou
a klobáskami. K němu podává se smetana a čer
stvá petržílka s koprem. Znamenité jest též za
dělávané osrdičko s ledvinkami a jíte-li rád po
lévku, tu jest z polévek nejlepší polévka se z
vařenou zeleninou a kořením: s mrkví, chře
stem, květákem a všelijakou tomu podobnou
juris-prudentil.
Ano, to je znamenitá věc ... — vzdych
předseda, odvraceje oči od papíru, ale hned se
vzpumatoval a zasténal: — Bojte se boha! Tak
to do večera nenapíší „vlastního míněnt!“ Zka
zil jsem čtvrtý listl
— Již nebudu, nebudu! To je má vina! —
omlouval se sekretář a pokračoval šeptem
— Jakmile jste snědli boršě nebo polévku
poručte, dobrodinče, aby hned podávali rybu
Z ryb nejlepší jest pečený karas ve smetaně; aby
nepáchl bahnem a byl jemné chuti, je třeba, dát
jej živého na čtyřiadvacet hodin do mléka.
— Rovněž dobrá jest i sterleď — doda
čestný rada, zakrývaje si oči, ale v tom, z nena
dání, se vzchopil, podivně se zatvářil a rozkřik
se na předsedu: — Petře Nikolajiči, brzy-li pak
Já již čekat déle nemohu! Nemohu!
— Jen co dokončim
— Nu, tedy pojedu sám! Čert s vámi!
bůh
Nikolajič
Zka zil
9
article
Břicháč mávl rukou, popadl klobouk a ne
rozloučiv se, vyběhl z komnaty. Sekretářs
vzdychl a nahnuv se k uchu pomocníka proku
rora, pokračoval polohlasně: — Dobrý je také
šíl nebo kapr s hříbkovou omáčkou, Ale ryby
se nenajíš, Stepáne Franciči; toto jidlo nen
podstatným, při obědě jest hlavní věcí ne ryba
ne omáčky, ale pečeně. Co pak z drůbeže zbož
die
ňujete nejvíce?
Pomocník prokurora tvářil se kysele a s po
vzdechem odvětil:
— Na neštěstí nemohu vám přizvukovat
já mám žaludeční katarrh.
— Jen to nechte, pane! Žaludeční katarrl
vymyslili doktoři! Tato choroba pochází spiše
od přepjatosti a přemrštěnosti. Na ni neberte
žádného zřetele. Předložím vám jídlo, není chu-
ti, nebo se přímo protiví, ale toho nedbejtea
jezte. Podají-li vám, dejme tomu, párek peče-
ných sluk a přídají-li k tomu ještě koroptvičku
nebo párek tučných křepelek, tu na všechen ka
tarrh zapomenete, mé čestné slovo. A což pe
čená krůtička? Bílá, tučná, taková šťavnatá, tak
asi jako nymfa .
Francič
10
article
— Ano, to jistě chutná dobře — odpovědě
prckuror, usmívaje se tajemně. — Krůtu, prj
sím, tu bych jedl.
— Pánové, a což kachna? Vezmeme-li mla-
dou kachnu, hned po prvních mrazících a peče
me-li ji zároveň s brambůrky, tak, aby byly
bram bory drobně rozkrájené a do růžova ope
čené a aby nasákly kachním sádlem a aby . . .
Filosof Milkin podivně se tvářil a jakoby
chtěl něco říci, pohnul rty a představiv si, prav-
děpodobně, pečenou kachnu, nepromluviv an
slůvka, popadl klobouk a jakoby byl vlečen ja
kousi nepovědomou silou, vyběhl ven.
— Ano, prosím, i kachnu bych jedl . . . —
vzdychl pomocník prokurora.
Předseda vstal, prošel se a opět usedl.
— Po pečeni cití se člověk sytým a upadá
do jakési blažené zmalátnělosti — pokračovn
sekretář. — V tu chvíli jest tělo i duše v při
jemné míře. K osvěžení můžete vypiti tři kališky
nakládané, zapekanočky.
Předseda vzdychl a přeškrtl list.
— Kazím šestý list — řekl rozzlobeně. —
Krůta
Milkin
12
article
To je nesvědemitéi
To je nesvědemitéi
— Pište, pište, dobrodinče! — zašeptal se
kretář. — Již ani nehlesnu. Jen potichouku
Na mou čest, Stepane Franciči — pokračovn!
pak sotva slyšitelným hlasem, doma naložená
zapekanočka jet lepší šampaňského. Hned po
prním kališku pojme celou váši duši příjemné
opojení a máte takový pocit, že se vám zdá, že
nejste doma, v křesle, ale kdesi v Australii, n
nejměkším pštrosím peří ..
— Ach, pojeďme, Petře Nikolajiči! — zvo-
lal prokuror, škubnuv netrpělivě nohou. v
— Ano, pokračoval sekretář. — Pokud pi
jeme zapekanku, jest dobře vykouřit doutníček
a dělat kroužky a v tu chvíli přijdou vám na
mysl takové bláznivé představy, buďto že jste
generalissmem, nebo že máte za ženu nejprvnějš
krásku celého světa, anebo že ona kráska plov
celý den před vašimi okny v jakémsi vodojemu
se zlatými rybkami. Ona plove a vy jí: „Děvu-
ške, pojď, polib mne!“
— Petře Nikolajíči! — zasténal pomocník
prokurora.
Francič
Nikolajič
Petr Nikolajíč
Austrálie
13
article
— Tak — pokračoval sekretář. — Pokou-
řivše si, pozvednete oba konce županu a hajdy
k postýlce! Položíte se na záda, bříškem na
horu a vezmete do ruky noviny. Když se oči po
čínají klížit a celé tělo upadá v dřímotu, jes
příjemno čísti politiku: tu vidíš, že Rakousk
jest v úzkých, tam zase, že Francie se komusi
nezalibila a tam, že římskému papeži se stal
příkoří — čteš a to ti dělá dobře
Předseda vyskočil, mrštil pérem stranou
oběma rukama chopil se klobouku. Pomocnil
prokurora, zapomenuvší na svůj katarrh a js
nedočkavostí bez sebe, rovněž vyskočil.
— Pojďme! — zvolal.
— Petře Nikolaji a jak to bude s „osobnin
míněním?“ — ulekl se sekretář. — Kdy pak je
dobrodinče, napíšete? Vždyť musite jet v šes
hodin do městal
Předseda máchl rukou a běžel ke dveřím
Pcmocník prokurora máchl rovněž rukou a cho
piv se svého portefeuillu, zmizel spolu s předse
dou. Sekretář vzdychl, pohlédl vyčítavě za nam
a počal sbírati listiny
Rakousk
Petr Nikolaj
Francie
14
article
Topič.
Topič.
Maďarsky napsa! Zikmund S z6110 si. Přeložil Edv
Guller
Na advokáta pana Drahoráda zcela zvlášt
ním dojmem působila zvěst, že baron Vincen
se zastřelil. Dopálila ho. Tlustý ten človičel
zrudnul vzteky a v pravém slova smyslu po
hlavkoval stůl, dávaje při tom volný průcho
svému hněvu:
— Já v takovém případě nemohu cítiti, ne
poboršeni! Hlubeké mravní pohoršeni! Zastre
lí-li se člověk jen proto, že nemůže už jezdi
ve člyřspřežném kočáře, je 4o prostě nestydatost!
Irubá urážka vůči všem, kdož — chodí pěšky
kdož pracují a přece žijíl Což pak život tako
vého člověka není život?... Což pak býti chu
dým člověkem nebo člověkem praci se živícín
je hanba?... Odplavalo-li jmění panu baro
novi, pak ať je libo pracovat! Není-li kočáru
ať je libo chodit pěšky nebo jezdit olektri
ckou!... Ale všechen můj mravní cit protestuje
proti tomu, aby se někdo zabil, prolože — nen
milionářem. To je nemravnost! Pan baron ne
musil se strachovat, že zahyne hlady. Nutně by
ho byli strčili do nějakého dobrého malébo
úřadu! Než on, pravda, smýšlel tak, že raději
se položí do rakve, než aby chodil pěšky! To
však jsem ještě nikdy neslýchal, že by chudý
člověk shledal život nesnesitelným, octne-li se
pojednou, náhle na lepším, než jaký měl dosud
—Toť věru pravda! — opáčili na to hned
tři najednou.
Starý Divický však, pán na Dřinově, zá
porně vrtěl hlavou.
Právník zaraženě na něj pohlédl
— Ty soudíš, že nemám pravdu?
Zikmund
Drahorád
Vincen
Maďarsko
15
article
Divický zdlouhavě odpověděl:
— Tak příkře bych si netroufal popírai
dvou pravdu, ale ani bych si netroufal na n
přísahati. Morálka tvého pojímání je zajisté
zdravější, než byla ona chudáka barona Vin
centa, čehož důkazem jest již, že jej —. také
uvrhla v záhubu. Však naproti tomu já mám z
to, že různé ty situace, do nichž se během ž
vota dostáváme, nejsou tak od sebe nezávislé
tak samostatné, aby se vždy čistě mohly uplal
niti jejich zákony. Z jedné siluace vnášíme vzpo
mínky do druhé, vždyť život náš je konečně
jeden a týž; vážíme, porovnáváme a tyto vzpo-
mínky nebo pomysly nabývají často rozhodujíe
moci v duši naší. Spletitého něco je život!..
16
article
Já mám jednu vzpominku, stalo se to hodně
dávno, ale nemůže mi z paměti vymizeli.
Na vlašské Rivieře jsem trávil jaro. Pama-
tuji se, jednoho krásného večera seděl jsem na
břehu mořském a požíval jsem nádherné divadk
zapadajícího slunce. Vždy mi upoutala duši
svojí tragickou vznešeností scéna, jak mohutná
ohnivá koule, tiše klesajíc, bezhlesně se pono-
řuje pod vodu a člověk na vzduchu cítí, jek
žhavé její tělo pozvolna se ochlazuje. Neby
jsem s to zvednouti zrak, dokud i poslední prou-
žek nepohltila chladná, řídká massa, když pak
jsem oslněný zrak svůj pozvedl — byl jsen
překvapen.
Na krok od lavice, na níž jsem soděl, stála
štíhlá, vysoká mladá dívčina v bílých šatech
se slaměným širákem na světle-rusých vlasech
S úsměvem hleděla na mne a přidrževši prs
k ústům, kázala mi mlčeti.
Překvapen povstal jsem, dívka pak, již jsen
v prvním okamžiku vskutku nepoznal, podala
mi ruku a tichým hlasem takto zahovořila:
— Především o to vás prosím: neoslovujte
mě mým jménem. Já jsem zde miss Grace
Mawell z New-Yorku! Dnes dopoledne jsem při-
jela, na štěstí ihned jsem vás zahlédla a proto
jsem si ani netroufala sejíti dolů ke snídaní.
abyste mě nějak neprozradil. Celé odpůldn
pak jsem po vás pátrala, jsem velice ráda, že
se mi podařilo najíti vás samotn.
Já ještě vždy nechápavě jsem na ni hledě
a dosti hloupě se tváře, jsem se tázal:
— Ale čeho si ode mne přejete? . . . Co
poroučite?
Grace Mawell
NewYork
Pam
17
article
Dlva upřeně hleděla mi do očí a živě op
kovala:
— Nic, jenom abyste mně neprozradil
Abyste vzal na vědomí, že já jsem miss Grace
Mawell z New Yorku! Ničeho víc!... Ale což
mne opravdu nepoznáváte?
Vskuiku, teprve v té minutě jsem ji pozna
Byla to slečna Maruška, Maruška Krojčova,si
rota po vrbiokém knězi, společnice mé mlads
sestry, choti Ervina Konopnického! Sestraj
měla velice ráda, i já jsem si s ní často po-
besedoval, když jsem občas nějaký týden poby
na švakrově zámku tam na horách. Jenom te
jsem se ppravdu podivil. Jak se tato dívka do-
stala na Rivieru? Co tu hledá? Co se to sn
stalo?
Ani jsem nemusil promluvit: dívka vyčell-
mi z očí vše, na co jsem se jí chtěl tázati. Se
zvláštním úsměvem na mne hileděla, pak tiše
pravila:
— Vim velmi dobře, že v příčině toho, o
jsem vás žádala, jsem vám dlužna vysvětlení
Jste-li na ně zvědav, mohu jím posloužiti. Nen
potřebí dlouhých výkladů, neboť buďto mně po-
rozumíte, anebo neporozumite. Já myslím, že —
zno
Grace Mawell
Maruška
Maruška Krojčův
Konopnický
New York
18
article
Němě jsem sklonil hlavu, pak jsme se dal
zvolna na pochůzku mořským pobřezím.
— Přodevším vám musím říci — pokračo-
vala dívka — že jsem zde sama a za své pe-
níze... Za své penize, jež jsem si poctivě vy-
dělala. Nemám jich mnoho: dostačí však, abych
za ně tři týdny mohla být miss Grace Mawell..
A déle ani nechei... Tři týdny chci být mise
Grace Mawell z New-Yorku!... Potom opě
půjdu zpět a budu tou, kterou — opravd
jsem. Ale tylo tři týdny musila jsem dopřát
svému životu! . . . Musila!
Opět jsem na ni hleděl tázavým pohledem
Tvář dívčina se zachmuřila. V očích vzňal se
jí jakýsi zvláštní plamen. S jakýmsi znepokoje
ním jsem se ji otázal:
— Co pak je tohle, slečno Maruško?
Divka hodnou chvíli mlčela, už konečně o
pověděla:
— Co to je, těžko mi odpovědět jednín
slovem... Mohla bych říci: dobrodružství
Mohla bych říci také: sen. Sotva, myslím, bu-
dete s to mně porozuměti... To by dovedly
pochopiti jenom dívky, které jsou takové, jako
já... Chudé dívky, které se něčemu učily
Chudé dívky, které četly knihy ... Chudé dívky
které sní... Chudé dívky, které celý svůj živt
tráví tam na horách a stále myslí na moře a pří
sahat by chtěly, že jednoho dne — se něcu
stane.. Z počátku čekují nějakého prince s ko
runou... Potom méně... Pořád měně ..
přece něco... Neboť, tak se nám zdá, nen
možné, není možné... není to možné, aby se
nie nestalo... Abychom nikdy nespatřily jas
slunce... Abychom se nikdy nemohly vzpřími
aspoň na jediný okamžik!... Když už musím
žiti tam na dně mlhavé deliny: ať máme aspor
jednu vzpomínku... Vzpomínku na jede
slunný den, aby duše naše mohla aspoň někdy
vklouznouti a vykoupati se v jejím zlatém pra
chu. Rozumíte mi?
Velmi tiše jsem odpověděls
Grace Mawell
Musil
Maruška
NewYork
19
article
Myslím, že rozumím.
Dívka vdékem záticíma očima na mnep
hlédla
—Pak je dobře. Pak tody chápete, vidte
že co já jsem učinila, neni ani tak tuze ne-
skromné. Šest let jsem škudlila, střádala, abyeh
tři týdny mohla být miss Grace Mawell tam, kde
se baví vznešení lidé, bobáči... Jen jednou
jedenkráte v životě... Již jsem to nemohla
ano.
déle odkládati. Před pěti týdny požádal mne
o ruku vrbický učitel Matěj Kováč. Neřekla jsem
mu ani ano, ani ne, ale vím, vdám se za něj
a pak — nebudu už sniti. Ale dřive musila
jsem učiniti, co jsem učinila... Tento jeden
sen nemohu si odpustiti... Tuto jednu památku
musila jsem si poříditi... Tyto tři týdny, o nichž
nikdo neví a nikdo nikdy nezví, neboť vy mne
neprozradite!... Já mám potřebí této jediné
památky, že jednou byla jsem venku za horamí
venku na výsluní, venku na břehu mořském,
že jednou také mně se klaněli, i když ne prin
cové, tož aspoň — sklepníci, že jednou i ja
jsem byla miss Grace Mawell z New- Yorku ..
Grace Mawell
Kováč
NewYork
20
article
Jednou, jen jedon jedenkráte, ale byla jsem!..
Byla... Rozumite mě?
Téžko by se dalo říci, co to bylo, co mě
tak sevřelo u srdce, že mi div slzy z oči ne-
vyhrkly. IIluboce jsem se uklonil a tiše jsem
pravil:
— Rozumím... miss Grace Mawell . . . D
konale vám rozumím... A když už jsem se do
pustil té netaktnosti, že — jste mě tu našla.
dovolte, abych to mohl odčiniti tím, že vám
budu k službám jako rádce, průvoddce.
ochránce ...
Dívka zazářila odlehčením a s výrazem spo
kojenosti na tváři podala mi ruku. Rázem se roz
veselila:
— Vidíte, to bude věru dobře ... I když
bydlím v Palace-hotelu, jako ostatní milionáři
nejsem dokonale zběhlá na tomto poli . . Vy
mně můžete býtí nápomocen.. Nyní již opravdu
jsem ráda, že jsme se selkali.
Hined jsem udělal program na příští den
Ráno v šest přeplavíme se výletní lodí do Monte
Carla. K večeru můžeme být nazpět. Dívka tle
skala radostí.
Grace Mawell
Palace
Monte Carlo
21
article
— To je velkolepá idea
„Slavnostní loď, zvaná Anita, opršel
to janovský parníček staré facony, který brzy
z rána odvážel výletnickou společnost do květ
naté čertovy zahrady, vyjížděl snad o páté ráno
Myslím, že moje malá dobrodružka probděla
celou noc, vyčkávajíc rána. K čemu by také sp
ten, kdo bdící prožívá veliký sen svého ži-
vota?... Tuze mohla být spokojena s úspě-
chem, jejž sklidila. Mladá, hezká slečna milio-
nářka z Ameriky — může být něčím jiným
slečna Američanka, cestující sama, než milionář
kou? — již večer u „oběda“ vzbudila jakousi
sensaci a jelikož já jsem byl jediným jejím zná-
mým, bylo mi zakoušeti, že i já jsem značně
stoupl v ceně. Dívce, jež i jinak byla velm
vzbledným děckem, ještě většího, téměř záři-
vého půvabu dudávalo blahé vzrušení, jež ji
srdcem prochvívalo. Já lahodně dojat, s rozkoší
kochal jsem se v její společnosti na lodi. Pod
škraboškou klidné a poněkud naduté vzneše-
nosti, již si nasadila, citil jsem plesající výbuchy
utajenélso štěstí, vřelou radost, jejíiž plame
probleskoval jí z uhlů očních, když sem tam
kradmým pohledem o mmne zavadila.
Anita
Američanka
čertův zahrada
Amerika
22
article
Vešli jsme i do kasána. Dívka dobrou čtvrt
bodinu stála stísněna u stolu, až pak s velikou
rozhodností náhle sábla do ruční své kabelky
a — vsadila zlatý dvacetifrank — na červenou.
Vyhrála. Za jeden svůj dukát dostaia dva.
Poněkud příliš chtivě uchvátila kořisťa
jenjen že nezavýskla radostí. Musil jsem se
usmáti. I dlvka se usmála a s velikou upřím-
ností řekla
— To byla opovážlivost, neboť... Všnl
také se víekrát nepokusím... Tento napoleon-
dor pak — prohýřím v šampaňském!... Ačkol
jsem to ani neměla v programul
A chochtajíe se rozmarně, potřásala rusou
růžolíc! hlavičkou.
Snad nikdy ještě jsem neviděl člověka, jen
by byl v tak opojném vytržení požíval radest
voselého, bezstarostného, zábavného, barvitého
života, jako tato dívka v tento den. Tak kres
ným může člověk cítiti život snad jenom —
před popravou.
Za soumraku vracela se s námi loď zpátky
Já jsem musil napsat několik dopisů, seběh
jsem tedy do salonu: dívka zůstala naboře n
palubě, nořie se pohledem v blýskavou neko
nečnost moře.
Než jsem se vrátil nahoru, již se selmnél
Nahoře jsem dívku nenašel. Hezky dlouhou
dobu jsem ji musil hledat, než jsem ji konccné
vypátral. Tam stála nad otevřenou strojovn u.
odkud teplá pára a sykot ocelových os vyrážej
nahoru na palubu, tam stála opřena o zábradl
a ztrnule dívala se dolů do horké hlubočiny.
23
article
Zděsil jsem se jejího výrazu tváře. Na této rů-
žové tvářičce, již před chvilkou ještě vidě
jsem veselou, zářící, ležel nevýslovný veliký
smutek, takový clmurný stín, že jsem se až za-
lekl. Tichounce se přiblíživ, zastavil jsem se
za ní. Nespozorovala mne.
I já jsem se zadíval v týž směr, kam se
upiral ztrnulý její polled. Dole, v hlubině.
hodně v zadu veliký, rudý otvor chrlil ohnivau
záři. Ústí kotle. V tomto žhavém světle kmitala
se lidská postava. Topič. Ohnivá záře do ruds
zbarvila kostnatý jeho obličej a krůpěje potu
jako kapky krve stékaly mu s vysokého čela
Byl to obličej tvrdých a chmurných rysů: i ty
oči na něm samy tak se blyštěly ve světolné ra
diaci kotelního ohně, jako to řeřavé uhlí. I mů
zrak upoutal ten člověk tam dole v horké, pa
rami a umořujícím vzdnchem prosycené pro-
hlubni před zejícím ohnivým jícnem. Jak tak
tiše se kývaje to uhli lopatou do tlamy pec
házel, připadal mi jako nějaký ubohý zatrace-
nec, jenž pohroužen v modlitbu, uklání se pře
nějakou nemilosrdnou modlou s plamenným po
žerákem, co zatím shroucené jeho tělo pozvol
ným setlíváním usýchá v palčívém jejím de hu
Pojednou sevřelo mě cosi u srdce. Ten ubo
žák tam dole pracuje ve zbavých výparech pe
kelné výhně: co zatím my zde nahoře s lehkou
duší lelíme vonným, chladivým vzduchem, ne
perutích zvlněné vody a pijeme šampaňské při
svitu hvězd. S paluby zaznívaly zvuky zpěv
a veselý smích. Výlelníci byli v dobré míře.
Z bolestné zmámenosti vyděsil mě jaký-
pohyb. Viděl jsem, kterak dívka náhle sáhl
do kabelky, prudce odtud něco vyňala a hodila
dolů do hlubiny, k topiči.
Dole
24
article
Spíše jsom uhodl, než viděl, že to byl na
poleondor. Ten povědomý, na šampaňské úrčen
zlatý poníz.
Divka nevyčkala, co bude s jejím dukátem.
Jak jej shodila, hned také utekla. Chvátala n
kraj lodi, vrhla se na lavici a lokty o zábradi
opřena zírala ven do lunojasné blýskavé neko
nečnosti.
Cítil jsem, že v této mladé duši se teď něc-
odehrálo. Něco temného a moc bolestného. Ne-
troufal jsem si ji osloviti. Tam seděla, nehybně
jako by byla z kamene, bledou tváří k vod
obrácena, dobré půl třetí hodiny, dokud jsme
jen nepřistáli.
Ještě i potom hodnou chvíli jsme šli mlčky
vedle sebe. Divka sklonila hlavu, klopic zrak
k zemi. Ozval jsem se teprve, když jsme zahnul
do mohutného parku Palace-hotelu. Tiše jsem
řekl jenom:
— Miss Grace Mawell, budeme píti dnes
šampaňské?
Dívka náhle se zastavila a pohlédla mi ve
tvář. Její obličej byl tak bledý, pohled tak
chmurný a vyplakané oči tak ledově se ji leskly,
že jsem se ulekl. Chraptivým, drsným hlasem,
skoro hrubě mi odvětila
— Já nejsem miss Grace Mawell a já ne-
piju šampaňské!... Já odejdu odtud, možno-li,
ještě této noci . ..
— Ale, slečno Maruško ...
Grace Mawell
Al
Maruška
Palace
25
article
Dívka pojednou propukla v usedavý pláč.
Zbavým hlasem pokračovala:
— Ráda bych sla pěšky, jako žebrák . ..
Třetí třídou pojedu a suchý chléb jísti budu,
dokud jen se domů nenavrátím... Co hledám
já tu v tomlo paláci... v tomto parku .. . c
hledám já mezi vámi?... Co?... Kterak já
smím zde býti?... Já? ...
Vzrušení, jež z rozechvěného, plačícího
děcka sálalo, strhlo i mne. Polekán jsem se jí
tázal:
— Pro bůh, co jste si to vzpomněla?
Dívka hodnou chvíli neodpověděla. Jen
hořce lkala. Pak z hluboka vydechnuvši, tupým,
však nyní již klidným hlasem pravila:
— Tážete se, co jsem si to vzpomněla?
Na rodného bratra jsem si vzponmněla. Na
mého ubohého, drahého, dobrého staršího bra-
tra, který když jsem byla dítětem, za své krvo-
potné groše mě dal učiti. Na toho hodnébo, n
toho zlatého bratra... A také ten je topič . ..
I ten je topič.
Utřela si oči a náhle mi podala ruku;
— Buďte s bohem... Bavte se dobře o —
odpusťte mil
Než jsem se mohl dostati k slovu, již také
zmizela. Jen sám sobě jsem si bručel:
— Ubohá malá Grace Mawell. S bohem .
... Aní jsem ji už nespatřil. Ještě téže
noci odcestovala. Zpět mezi mlhavé hory.
Grace Mawell
26
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Jak Stambulov hlodal knížele. „Petit Journal“
uvádi bližší podrobnosti, jak se Ferdinand Koburský
stal knižetem bulharským. Slambulov, jenž před na-
stoupením knížete a ještě polom několik let skore
diktátorsky vládl, vyprávěl prý krátce po svém pádu
jistému žurnalistovi: „Po poděkování se prince Bat-
tenberského vydal psem se s několika delegáty bul-
harského národa ze Sofie hledat vhodného knížele
Chtěli nám dáti prince z Mingrelie, jenž by se byl
spokejil úkolem nástroje Ruska. Potřebovali jsm
však panovníka, jenž by zaručoval svým spojením,
příbuzenstvím a osobními styky navázání dobrých
diplomatických styků s panujícími rody evropskými
Byla to těžká úloha. Na koho jsme se měli obrátiti?
Kdo chtěl o nás Bulharech ještě slyšeti, když na nás
Rusko před tím uvalilo jakousi karanténu vůči Evro-
pě? Přijeli jsme do Vídně, nikdo nás nechtěl přijati;
trávili jsme večery ve variété a v pivnicích. T
ovšem nebyla místa, kde bychom mohli nalézti bílou
vránu, jakou jsme potřebovalí. Jednoho večera šli
jsme do dvorni opery s průvodcem z hotelu. V pře-
stávkách vyprávěl nám průvedce, které vynika jíci
osobnosti jsou na představení a ukazoval nám jedno-
tlivé dámy a pány. Ukázal také na mladého pána,
jenž seděl v loži a pravil: „To je princ Ferdina n
Stambulov
Petit
Ferdinand koburský
Slambulov
Bulhar
Evra
Bata
Mingrelie
Rusko
Vídeň
27
article
Sasko-Koburský, synovec posledního krále franecuz-
ského.“ Tu jsem si pomyslil: Koburg je hezké jméno
a rodina francouzského krále je dobrá rodina, snad
by se nám tento mladý muž hodil. Mluvil jsem o tom
se svými soudruhy a razhodli jsme se nabídnouti
princi Ferdlinandovi Bulharsko. Přijal a tak jsem jeh
udělal panovníkem.“ Při tomto líčení Stambulova
nesmi se ovšem zapomenouti, že to bývalý všemo-
houci ministerský předseda vyprávěl čtyři nebo pět
dna po svém náhlém propuštění. Přerušoval své vy-
pravování často trpkou poznámkou: „A ten mne vy-
hnal!“ Na to zavedl žurnalistu ke skleněné skříni.
v níž byly uloženy dary knížete. Vyndal některé
vážil je v ruce a při tom je odhadoval: „Tohle stij
jistě 1000 franků . tohle sotva 10 napoleonů
A opět uklouzla mu trpká poznámka: „A on mn
vyhnal!“
Bulharsko
28
article
„Ústa negusova“. Nosibo, chěf habešské ju-
stice, zvaný lidem „Ústa negusova“, odešel konečn
k olcům. Zemřelý byl postrachem celé země. Mnoho
dlužníků odevzdal v poulech jejich věřitelům, mneh
rukou a nohou dal utnouti a na mnohé čelo nevinně
obžalovaných dal vypáliti znamení hanby. Mnohým
obviněným z rouhání dal vytrhnouti jazyk a mnohé
dal ukamenovati jedině proto, že rodina usmrceného
si přála raději popravu obžalovaného, než vyplacení
krevního výkupného. A stále vykonával Nasibo svůj
úřad slavnoslně jako kněz, jenž provádí posvátný
úkon. Vynesl-li rozsudek, pravil odsouzenému: „Ne-
byl 1o Nasibo, jenž takto promluvil, nýbrž lev z Ae-
thiopie!“ Nebyl člověkem, nýbrž neomylným orgá-
nem státní moci, „ůsty negusovými“. Tak konal po
léta spravedlnost s instinklem aelhiopského kořist-
níka. Klo na něm žádal spravedlnost, musil mu pře-
devším přinésti dar. Přijal dary a vynesl pak s ná-
ležitou grandezzou rozsudek. Často se stalo, že od-
souzená strana pobouřeně namítla: „Přinesl jsem ti
přece to a to.“ Nasíbo odvětil na to s neochvějnou
důstojností: „Prokázal jsi aethiopské justici povinné
uznání. Byla to tvá dobrá vůle, co jsi učinil, ale prá-
vo musí zůstati právem
Nasíbo
29
article
= Také ženské hnutí. Stále se množicí sňatky
členů anglické aristokracie s damami od divadla způ-
sobily mezi mladými damami anglické společnosti
nejen velké znepokojení následkem obavy o budouc-
nost, nýbrž i nemalé pobouření. Aby mohly lomule
„zlu“ úspěšně čeliti, odhodlaly se některé dámy
samy vstoupiti na divadelní prkna, hodlajíce vypa-
trati tajemství, které jeunesse dorée tak neodolateln
vábí k zpěvačkám a tanečnicím. Několik z těch o
dam, které oslatně jen zřídka vystupují, zvolilos
k uplatnění svých schopností obor moderního di-
vadla, jiné pak kráčeji energicky k vytknulému cili
a pěslují se zálibou umění varietního jeviště. V Irseu
a ve Skotsku dosáhly mladé dámy z nejstarší šlechty
velkých úspěchů přednesemí lidových písní, jež pro-
vázejí národními tanci, zvláště mladší mužské po-
sluchače uvádějí v nadšení. Starši členové aristokra-
cie jsou arci tímto „útěkem do veřejnosti“ mále
nadšeni. Nedávno dokonce jistá skotská hraběnka
omdlela, když viděla dceru věvody ze Sulherlanu
tančiti na jevišti v oděvu poněkud „idealisovaném
Zděšení skotské matrony, vychované ve ctihodných
starých tradicích. jeví se pochopitelným, čteme-i
v anglických listech, že věvodkyně ze Sulherlande
vyrovná se gracií a volnosti pohybů proslulě pařiž
ské tanečnici Genče a při stejné horlivosti se můze
brzy státi první tanečnicí Evropy.
Genč
Skotsko
Evropa