Ol aenn

10 listopadu 1907.

Strana9.

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 311.

Návaly Vaničky Kolodějského. Dvacet let mohl jsem ho pokládati za ne božtíka, Svatopluka Vaničku Kolodějského Z příčiny zcela prosté. Tehda totiž mi napsal- „Je rozhodnuto, přiteli! Oslyšán, docela oslyšán! Nezbývá mi jiného než revolver, dva spolehlivé náboje, dvojí stisknutí! A všemu ko- nec! Neboť bez ní nelze žíti!“ A potom jsem ho nespatřil. Říkali o něm sice, že odešel do Uher, ale já byl oprávněn věřiti jeho poslednímu dopisu. Zvláště když mlu vil o dvou nábojích a o dvojím stisknuti. Zna menalo to nepochybně, že jest odhodlán k nej horšímu. Přes to docela nic mne nepřekvapilo, kdyi mi jednoho dne po oněch dvacíti letech vpad do dveří. „Poznáváš mne, příteli?“ Kdo by nepoznal Svatopluka Vaničku Kolo dějského! I na to jsem ihned vzpomněl, že mu v kroužku Panošů říkávali „splašený Janek“ Byl tak trochu potřeštěn, nekřivdili mu. „Posaď se. Usedl, sáhl v záprsí a vyňal — revolver Položil si jej na kolena, (vář jeho nesmírně zvážněla. „Teprv toď?“ prohodil jsem. „Myslil jsem žes to odbyl před dvaciti lely. Jakoby neslyšel, pronesl Svatopluk Vaničk Kolodějský hrobově: „Jsem hotov s životem. Není naděje v zá- chranu. Může-li mne kdo zachrániti, jsi to jer ty . ..“ Vanička Kolodějský sáhl podruhé do kapsy vyňal složený papír, rozložil jej, podával mně. Mrskl jsem okem po papíře a poznal jsem, že jest pokryt — verši. „Ty máš povolení na dva revolvery?“ vy hrkl jsem. „Jak to?“ podivil se. „Promiň, jsem trochu roztržit. Oč běží?“ „O ni! Albinu, dívku rajských vlastností.

Myslil jsem, že jsem dávno vyprahl ve svých útrobách. Spatřil jsem ji, a byl jsem vyveden z toho sebeklamu. Ji — anebo žádnou! Mámt ji vylíčit? Ne, přečti si verše. Tam je všecko. — Je to poetická dívka, proto jsem své city vyli do veršů. Pouhou prózou nedobudu si k ní při- stupu. Je-li možno získati ji, je možno jen tímto způsobem. Máš styky s přáteli, redaktory, s časo- pisy, někam to dej. Kamkoli. Koupím si pak tři čísla, pošlu jedno jí, jedno její matce — — „Má matku? „Má. Nemá však otce. Chci jí být vším Chotěm, otcem, přítelem. Kdybys ji znal! — Přečti si začátek!“ Bezděky upřel jsem zraky na papír a čet jsem první sloku Návaly. (Veleváženě slečně Albíně Vavákové) Voda se pění, ve víru točí, takových vírů se náramně bojím, kdybyste spadly, mé drahé oči, někdo vás vytáhne, za to vám stojím! „Co tomu říkáš?“ tázal se dychtivě. „Že tomu sotva odolá. — Nebylo by lépe kdybys to čistě opsal, na papír se zlatou ořízkou, a poslal jí rekomando, aby to docela jistě do- stala? „Ne, na ni působí jen verše tištčné. A uvidí dedikaci, až pak přečte můj podpis, srdce její roztaje. Miluju ji tak horoucně, jako jsem milovával ve dvacátém roce. K zbláznění, ne- zištně. — Že má po otci dům, nic u mne ne- rozhoduje. Snad proto je tak nepřístupna. By bych povděčen, kdyby radši neměla dům. Ko nečně bych ji taky uživil. — Nuže, postaráš se. aby to někde vyšlo? Honoráře nežádám — nebo ne, počkej, ať ho pošlou, mohu to pak věnovat nějakému dobročinnému účelu. Jen o to prosím aby řádka „velevážené slečně Albíně Vavákové! byla nějakými tlustšími slovíčky. Má příbuzné budou jí závidět. A mně to zatlačí.

„Pokusím se, příteli,“ řekl jsem odevzdá vaje se v nevyhnutelné. A Svatopluk Vanička Kolodějský vybouři ze světnice. Bylo to právě oné soboty, kdy mne s básni Svatopluka Vaničky Kolodějského vyhodili už z páté redakce — tu zvonek v předsíni rozdrčel se jak vzteklý a za okamžik vstupoval ke mně Vanička Kolodějský všecek udýchán: „Přiteli, zadal jsi už někam tu báseň?“ Byl jsem v nesmírných rozpacích. „Posud nemám odnikud určitého rozhod- nutí. .. „Výborně, příteli. Musíme v ní cosi změnit. Přináším nový opis, vyžádej si původní nazpět. A takhle, jak to tu je napsáno, do slova takto dej vytisknout. Jakobych jím byl hypnotisován, sáhl jsem po půlarchu papíru, jejž mi podával. A zceln mechánicky jsem se jal pročítati zatracené ty verše, s nimiž mne právě dnes po páté vyhodili. „Voda se pění, ve víru točí . . . — Vždyt je vše, jak bylo! Co jsi tu změnil?“ „Ouha, kamaráde. Přečti si dedikaci!“ Čtu dodikaci: „Velevážené paní Aloisii Vavákové Co to znamená? „Co to znamená?“ hovořil s přemrštěnou vážností Vanička Kolodějský. „Znamená to, hochu milý, že jsem zkoumal nitro své — ně- kolik nocí jsem nespal — a dospěl jsem konečně nezvratného přesvědčení, že pocity moje k Al- bíně Vavákové byly klamny, šalebny. Konečně jsem taky rozumně uvažoval: je mně dvaačtyři- cet let, Albíně dvacet. Nesrovnává se to. Aby mi někdy nevyčítala, že jsem ji ukradl mládí a že byla zkráeena, až by sama přišla do svých let nejkrásnějších. Z lásky k ní hotov jsem pod- stoupiti vše, každou oběť. Ale zatím srdce mé promluvilo — a tentokrát neklamně, cítim to.

Její matka Aloisie nepohrdla mojí náklonnosti. chová se ke mně den ode dne vlídněji, a je m věkem přiměřena. Je jí málo přes třicet — —. „Pardon, Vaničko, řekl jsi, že jest Albíně dvacet. „Ano, dvacet, svatá pravda. Neřekl jsem však posud, že drahá Aloisie má jest nevlast- ní matkou Albininou, byla druhou ženou nebož- tika Vaváka. Tím se vysvětluje nápadná dife- rence věku. Pravím ti však, byla dobrou ženou a je dobrou matkou, ne macechou. Dlouho jsem zkoumal sebe sám, ponořil jsem se do hlubin srdce svého, zaťukal na všechny jeho stěny — a ozvěnou se mi ozvalo: Aloisie! — Tedy Aloisie, příteli. Zahořel jsem k ní láskou muže rozumného, vědomého si cílů svých. Je to žena vzdělaná, inteligentní. A — mimochodem ře- čeno — ten dům nepatří dceři Albíně, ale jí, mé drahé Aloisii. Byl jsem v knihách, příteli, a je čistý. Nezáleží na tom ostatně, byl bych Aloisii uživil taky bez domu. Ať si ho konečně nechá. A proto tedy přicházím, abys nyní zpro- středkoval báseň, jak jsem ji opravil. Je to. abych tak řekl, můj svatební dar milované Aloisii. Albíně budu dobrým otcem, ubezpečuji Po tomto vysvětlení omluvil jsem se příteli Vaničkovi Kolodějskému důrazně nedostatkem času a poradil jsem mu, aby svou báseň „zpro- středkoval“ sám. Především pak jsem mu dopo- ručil oněch pět redakcí, z nichž mne už vyho- dili. Kojil jsem se totiž blahou nadějí, že se taky k Vaničkovi Kolodějskému zachovají zcela nestranně.

Praze. (O povětrnosti a všelijakých novotách. Letošní listopad dělá svému jménu všechnu čest: listí skutečně teprve nyní plnou silou opa- dává. Jindy rozpínají už dávno všechny stromy holé větve k nebesům a do všech čtyř úhlů světa a jenom trnovník obecný čili tak zvaný akát bývá ještě ověšen svadlými nebo již uschlý- mi, zeleně-šedými listečky, ale tentokráte uvítalo listopad skoro všechno stromoví ještě v hojné, byť i pořesté již, ohnivými barvami skropené parádě listové. Nyní ta paráda ovšem již kva- pem oprchává a namnoze budou, než tyto řádky do rukou čtenářů se dostanou, skutečně již holé stromy trčet k jasné obloze nebo do šedých chmur pravé podzimni mlhy. Mlha je v podzimu význačným motivem všech časových rozprav. Neduje-li mrazivý severák, nebo řízn , východní sibířák, v jehož dechu pára v jíní, vodové bublinky v ledové jehličky se mění, snášejí se oblaka na zem a celý obzer kolem tone jako v dýmu. V tu dobu je zcela na místě slovo „parokruh“, jakožto označení atmo- sféry. esk neno Mlha je znakem podzimu a také jeho zvlášt- nosti. Schází-li, libujeme si a čekáme s jakoust hrůzou jejího příchodu nebo návratu; obkl - puje-li nás, naříkáme si, hubujeme na ni a ča- sem i klejeme — slovem: máme ji stále na mysli. A přece dovede si z nás málo kdo živě představit, co „obnáší“ pravá, plná a vzdušnými proudy ještě nezředěná mlha mořská, přimořská nebo ostrovní, ba ani jaká je na příklad pověstní mlha londýnská. Rozhlášená tato mlha je přede- vším tak hustá a hrubá, jakoby vzduch naplněn byl promočenými otrabami, a za druhé je pln drobných sazí a plynů, jež se vyvinují při p- lení kamenného uhlí, takže vše kolem tone ve slizu, špíně a puchu.

Jest tedy přirozeno a více než pochopitelno že fysikové, mechanikové a vůbec vynalézavé hlavy v Babelu nad Temží od dávna již pře- mýšlejí, zdali by se tato slota od proslulé, mili- onové metropole anglické nedala nějakým způ- sobem odvracet, ale dosud marně. Však nyní hlásí se z Londýna, že tamější úřady již vážné se zabývají projektem, jenž Londýn učiniti má městem mlhy zbaveným. Jde o zřízení velikých „projektorů“, jež prý dosti síly vyvinují, aby těžké spousty mlh rozptýlily a vzhůru vyhnaly do výšin, kdež by je tamější mocné vzduchové proudy uchvátily a pryč odnesly. Těmito „vzdlu- chovými děly“, čili mlhovými boucharony, jež vynašel Demetrio Maggiora, bude prý lze hlavní město britské říše ve 20 minutách zbaviti vší mlhové záplavy. Takový boucharon na mlhu je 20 metrů dlouh, a jeho výbuch působí prý do obvodu šesti anglických mil... Zdrávi se dožili!

Kdybych nečetl, že se londýnské úřady tímto projektem „vážně“ obírají, myslil bych, že je to zase jeden z epochálních vynálezů známého mnichovského technického humoristy, jehož li- terární jméno je „Master Vorwaerts“, a kterému již tolik lidí v Evropě šlo na lep, tak že i na sněmu království českého před několika lety po- dán a dlouze odůvodňován byl návrh, aby se nákladem země konaly zkušebné pokusy „stři- lením na mračna“, jakožto prostředkem k zahá nění „krupobitných oblaků“. Zdá se, že pan De metrio Maggiora něco o tomto návrhu zaslechl anebo že již před tím zaujat byl fysikálním vti pem mnichovského šibala a že ten jeho projek tor je toliko do větších rozměrů nafouklý bou charon na kroupy. Kdesi ve Štyrsku prý zavedli zkušebné stanice na střílení mračen před hro zícím krupobitím, ale tyto zkoušky neměly do- sud jiného účinku, než že když nepadaly kroupy ve zkušební stanici samé, padaly tím hojněji kdesi vedle, jako za onoho času, když se u nás ještě na bouřku zvonilo. Či snad se zvoní dosud? Zdá se, ba vsadil bych se, že Maggiorovy lon- dýnské kanony na mlhu asi takových úspěchů se dodělají, jako proslulé u nás troubení na mráz.

Kdyby mráz tr ubením zažehnati se dal. byli bychom před lýdnem snad všichni troubili Nádherné počasí, kteréž jsem před měsícem zde velebil, trvalo dále, ale vítr se obrátil a druhá jaro letošní proměnilo se v mladou, krásnou zimu, jasnou a smavou, ale studenou, jakou už zima bývá. Miti po ruce prostředek nějaký proli mrazu, byli bychom si jistě to druhá jaro pro- dloužili, ačkoli jsme jím hojně byli obdařeni Nuže: babí jaro minulo a poněvadž si člověk vždycky něčeho přeje a přáti musí, přejemesi zajisté všichni, aby mladinká zima, která se po- čátkem týdne dostavila, zvolna a stále na řád nou, statnou zimu vzrůstala a podzimních slo nás zbavila, kterých se dosud a to nikoli ne právem děsíme. To by tak byla zvláštnost, abychom pod zimu unikli bez cesty na jih nebo na sever Kdo z nás dosud podzimním nečasům unik- nouti chtěl, musil odcestovati buď na jih, hlu boko na jih, kdež je teď snad pravé jaro nebo léto, anebo daleko na sever, kdež od počátku října již bývaji mrazy. A toho bene mohli by chom užlti zdarma, kdyby příroda chtěla zůslat důslednou.

Měla by jí zůstati, už k vůli. čelným za- snoubencům, kteří ještě před počátkem adventu svými státi se chtějí, svými již do opravdy — co možná —- na dlouho, aby měli o veselce pěkné, chladné počasí, lepší než bývá kdy masopustě. Je málo společenských zjevů, kteréž bych tak rád vídal, jako svatbu, rozumí se, že svatbu mladých lidí, mládence a panny a nikoli snad nové věnčení starších lidl, kteří už jednu manželskou kapitulaci vy- sloužili. Soudím docela, jako proslulý komik Nestroy, jenž prohlásil: »Vdovec, který se znova žení, nebyl hoden, že mu první žena umřela !«a nevidím rád, když jde takový nevděčník udělat zase jednu nešťastnou. Ale za to jest mi la- hodným podíváním, když tak jede kolem v ko- čárech bíle zastřená mladistvá nevěsta s veli- kou družinou svých příbuzných a ctitelů. Před- pokládám vždy — jako nenapravitelný ideali- sta — že se ti dva berou z lásky a předsta- vuju si živě, s jakou fouhou asi čekati budou chvíle, kdy lze jim bude zvolati: » Konečne sami!« A požitek milého pohledu toho neruši mi ani démon skepse, jenž mi pokaždé vnuká myšlenky: »Mnoho-li času uplyne asi, než bude ten mladý manžel toužebně čekat, až - po odjezdu své »paní« na letní byt nebo do lázní — bude moci zvolati: „Konečně sám !“,a kolik lázeňských sezon asi uplyne, než začne mladá panička horlit pro »reformu manželského práva« čili pro snadnou, co nejsnadnější roz- luku manželského svazku, aby se mohla slaviti svatba nová?

Přeju zcela rozhodně snahám po reformě našeho manželského práva, nikoli snad, že bych jí sám ještě hodlal nebo mohl užiti — což mi zajisté každý na slovo uvěři — ale proto, aby vniklo do našeho společenského života více roz- manitosti, více střidání, více romantiky. Věčn legenda o nudném, promrzelém, nezdařeném nebo nešťastném manželství stala se už nechutnoua večerní hovory v rodinách nebo v restauracích na- byly by živosti, ohně a kořenité vůně, kdyby seu nás začalo v ženách měnit, jako se na příklad s nimi »handluje« v Rumunsku anebo kdyby městské šosácívo zlobeno bylo tak překvapu jíeími sňatky, jakýmiž — na další příklad — zamitovaní lidé svoje rodiny a závistníky pře- kvapují v Americe. Mně dělalo od jakživa ve- selé potěšení, viděti na jevišti anebo čísti v ro- mánech, kterak soužení milenci, aby té věčné tahanici konec učinili, do nejvzdálenějšího kláštera nebo k nejbližšímu poustevníkovi s rozběhli a lam zhola zkrátka svému sňatku »požehnati dali«. Nač ty hloupé formality úřadní procedury, k čemu souhlas rodičů nebo svolení poručenského úradu, dispense, ohlášky atdh Co poustevník spojil, rychtá: časem zase roz- loučí, ale prozatím je veselý sňatek, třebas bez svatebního veselí, které už beztoho vyšlo nebo aspoň vychází z nódy.

V té příčině líbí se mi zvláště Amerika, ne snad proto, že „tam je pravá republika“, nýbrž proto, že tam s tak zvanou „volbou pro celý život“ nedělají takových okolků a cavyků, jako u nás. Kdo chce kam, pomozme mu tam, mysl si příslušné instance v Americe a nebrání těm kdož stavu manželského okusiti chtějí. Proč by ho neokusili? Nebude-li jim chutnat, opustí jeh zase. U nás se říká, že dělá villa člověku dva- kráte radost: ponejprv, když si ji koupil a po druhé, když se jí zbavil; kdybychom svoje man- želské právo po americkém způsobu zreformo- vali, dělalo by také u nás obdobně člověku dva- kráte radost manželství: ponejprv, když je šťastně uzavřel a po druhé, když je vesele zru- šil. Znalci tvrdí, že působí úplná rozluka zúčast něným osobám obyčejně větší potěšení, než jaké jim učinila svatba, a to nejenom v Americe. nýbrž vůbec všude, kde „divorce“ či úplné zru- šení manželského svazku je zavedeno a není pochybnosti, že bude tak i u nás, až se našim pokročilým dámám podaří reformu manželského práva vynutit.

Při úsilí o tuto reformu jeví se zajímav paradoxon: u nás a také jinde horlí pro změnu manželského práva nejvíce dámy a pokud čte- me nebo slyšíme, mívají přece z rozluky největs radost muži! Tito bývají uspokojením naplněni, ba přeplněni tak, že s potěšením, ba s okázalou hrdostí zakládají „kluby rozvedených“ (kterým by se lépe říkati mělo „kluby rozloučených“). kdež nejenom náhradu za ztracený manželský ráj hledají, nýbrž také bankety na oslavu svýcl rozvodů pořádají. My v Čechách, jak známo, musíme míti ode všeho, a cokoli nového, neoby- čejného, výstředního, ba i zvráceného v soused- ství kde se objevuje, ihned se také u nás zkouší a zavádí; lze tedy bezpečně doufat, že vzniknou také u nás podobné kluby a že do nich — z hlu- boké vděčnosti — zvány budou též dámy. ovšem jenom rozvodené čili rozloučené. Qui vivra, nerra — kdo se dožije, uvidí! To bude značné osvěžení našeho pospolitého života a monotonie našich veřejných mravů bude zbar- vena jiskrou pravé zámořské romantiky.

Smíme se pak asi těšiti blahou nadějí, že těto romantiky i dále ještě bude přibývat, čím více se budeme modernisovat a od starého copař- ství emancipovat a že u nás do květu přijde, co jinde už snad tím časem ochablo, na příklad rozmarné kopulace o půl noci v hotelích, jež obstarávati nebo prováděti budou zvláštní „hote- lovi kaplani“, aby se sňatky neuzavíraly jenom způsobem civilním. Z uzavírání a rozlučován manželských svazků vyvine se pak, jako v Ame- rice, jakási sňatková industrie čili manželský průmysl, jehož účelem bude, aby „snadno rychle“ uskutečňoval sňatky, kteréž jinde na nepřekonatelné překážky narážejí aneb vůbee nemožnými se jeví.. Jak krásné bylo by, kdyby také v Praze byla kopulační kaple, jako je v No- vém Yorku světoznámý „kostelik za rohem“- kterýž byl dosud útočištěm všech mladých lidí celého světa, kteří mají s kopulací velmi na spěch a jejichž manželské touze jinde nechtějí rozumět, anebo kdyby se také u nás „sňatky s překážkami“ uzavíraly způsobem tak dobro- družně zajímavým, jako uzavřen byl — dle amerických zpráv — tyto dni sňatek v Texasu Tam dělal jistý necitelný otec svojí zamilované dceři asi takové překážky, jako „Mlynář a jeho dítě“, či jako mlynář Rychnovský svojí Marii a nebylo lze odpor jeho oblomit. Milenci smlu- vili si tedy únos z wigwamu, ženich přijel na koni, vyhoupl k sobě do sedla svoli samozvanou

Fpsilon. snoubenku a uháněl s ní tam, kde už duchovní čili reverend na ně čekal. Ale otec dívčin byl bdělý, zpozoroval únos a spustil se také koňmo za ním. Měsíc pak svítil rovoprávně stíhajícímu i stíhaným. Těmto bylo zle. Avšak láska je vy- nalézava. — Milenci dorazili šťastně k místu kde řeky Red a Kimicia do sebe vtékají a kdež dle úmluvy reverend na ně už čekal. Všichni tř vstoupili pak do člunu a přepravili se rychle na ostrůvek mezi oběma proudy a zde, upro- střed řeky a v hodvábné záři mlčelivé luny — vykonán obřad, kterýmž sňatku obou mileneů bylo požehnáno. Aby pak kopulace byla tím slavnější, střílel zuřivý pan otec se břehu po svých ,dětech“, až jim kule kolem hlav fičely ale bohudíky žádné valné škody nezpůsobily Po kopulaci přepravili se novomanželé s reve rendem na protější břeh a nechali pana otce, po kud se týče pana tehána, na onom břehu dále zuřit a střílet. Teď prý se již ten tvrdohlavý muž s „dokonanou události“ smířil a je prý dokonce hrd, že dcera jeho měla tak originální a roman- tickou svatbu... A nyní pomysleme si, čehos bude moci dožiti šťastný otec několika dcer, a také u nás staré šosácké formy novému právu ustoupí! Reforma manželského práva bude prove- dena, nikoli hned, ale snad brzy; jakmile se stane heslem a požadavkem dam vůbec, bude také již skutkem, o tom není lze pochybovat Ale k této reformě bude náležeti, jakožto její důsledek, aby dámy přestaly býti jenom pasiv- ními, nečinnými předměty mužských námluv a přešly do ofensivy, do taktiky útočně, výbojné.

Ruvnost a rovnoprávnost nemůže a nesmí zů stati na čivrtině nebo třetině cesty, ona musí z hluboké, vnitřní nutnosti vždy dále spěti k p'nému svému ideálu — a svobodná volba milence nebo manžela není přec daleko ještě vrcholem, nýbrž je toliko jedním z počátků pravé rovnosti. Už srna hledá, nalezá a přivádl si sama svého srnce, jakž by tedy neměla i děva nebo paní . . . . Ostatně patří to k věci, ke slohu, k americké tradici. Také reforma obleku, která směrem k rov- noprávnosti s muži nadějně již začala, dopln harmonii nového směru. Také ona je požadav- kem rovnosti. Důkazem toho jest, že zároven s theoretickým úsilím o uznání a uplatnění rov- nosti obou pohlaví začala docela tichá praktická reforma mody rázu výbojného. Mužské střihy a formy obleků nesmí zů- stati žádnou výhradou, anebo snad dokonee znakem nějaké svrchovanosli, nějaké vyvýšeno- sti mužův. Cyklistky čili velocipedistky vyrvaly jakožto předbojnice mužům první přivlastei svrchovanosti — nohavice druhu šaravar; potom následovaly rychle u ostatních dam mužské vesty, klobouky, nákrčníky čili kravaty, klobouky. limce, plastróny čili vkládané náprsenky, žakely.

kabáty o dvou »šosech«, široké a dlouhé pře- vlečníky a snad ještě leceos, co necvičenému mužskému oku uniká. Hlavně vynikaly letosu našich dam mužské vesty z bílého píqné, z pe strých eretonů, z lesklých hedvábných látek ze švédské kůže — doufejme, že bude toto assimilační čili přizpůsobovací hnutí pokračovat, že padne brzo již privilegium dosavadních mužských krojů a že nastane zase jednota v obleku, jaká byla u starých Řeků, když Ře- kyni od Řeka rozeznati bylo jenom dle delšiho »chýtonu«... Dosud stíhá a trestá pokutami nebo arestem slavná policie každou ženskou kleráž by za muže přestrojena po ulicích cho- dila — dlouho-li ještě bude moci tato zákonná praxe obstáti? Co nevidět bude musit býti přl slušný parsgraf odstraněn a takž vidíme, že si naše dámy i zticha jen prováděnou svojí vůlí opravy zákonův dovedou vynutit. Jakž teprve přímým útokem Tak soudí totiž nížepsaný. Jenom by prosil, aby se nemyslilo, že chce těmito výklady něco poškodit nebo někoho rozmrzet, jako prý onehdy zarmoutil ctitele gramofonu, kteří jsou seskupení ve zvláštním »fonoklubu« a kteří prý usilují nejenom o rozsiření, nýbrž také o zdo- konalení a zreformování gramofonu a gramofo nové hudby. Jakožto rozhodný přitel všecl moudrých oprav budu jménem všech spolutrpí eích slavnému »fonoklubu« povděčen, podaří-li se mu gramofony a gramofonovou hudbu dále tak zdokonaliti a povznésti, aby se stala příjemnou i těm, kteří se ji dosud rádi — vyhýbají. Ostatně ve společnosti dle hořejšího způsobu dle jiných ještě, obecně známých hesel zrefo mované bude vše asi zníti lahodněji, přirozeněji Nemo. a živěji, také gramofon zlý podzim. Z Přímoří. V Kanalu u Gorice.

Mezi žlutými a červenými listy akaciovým se chvěje hnědý plod. Kdysi veselé stráně z jichž bujné zeleni vykukovaly bělavé domky zrozavěly. Jak líně se vleče nyní vlak údolín Isouza! Již není zastřen hustým listovím vinic a polí kukuřičných, z daleka lze jej viděti, kte rak se vleče skalinami. Jeho kouř se nezachy cuje již ve stromech fikových, jež dráhu pro vázejí, nýbrž provléká se jich holými větvemi těká nad mlhou změklými poli, marně hle daje, kde by se zachytil. — Jest to smutný čas podzim v Přímoři. Colý týden pršelo. Dnes pře- stalo, avšak slunku nedopřáno přístupu. Těžké mraky oddělují jeho paprsky od ubohé, zapome- nuté země. Tak těžko jest žíti bez hřejivých láskyplných paprsků toho usměvavého slunkal Příroda vyspěla a — rodila. Slovinští rol- níci sklidili víno, a již se chutě pije sladký mošt. Slyšíš, má drahá, šelestění sežloutlých, su- chých listí pod nohami, jdeš-li stromořadím? Slyšíš melodii loučení ve chvějících se koru- nách? Země sestárla a její líce sežloutlo. Sestár věk, sestárlo i mládí. Nasloucháš těm krokům, jimiž jde věk po zemi, tajíš dech, a počítáš oka- mžiky? Nasloucháš krokům odcházejícího ml“- di? A jest ti, jakoby se byla vymkla ruka z ruky. pravda-li? — O, ty jsi opět vzpomínala? Vím, šli jsme alejí, a byl též podzim. Opu- stěná cesta stromořadím nám byla stokráte smutnější. Šli jsme jí naposledy. Bylo nám, jakoby se za námi vlekl rok. Šli a — mlčeli jsme. Tu jsi se zastavila, a tak

divně, tak divně se's usmála. Nikdy před tím se's tak nesmála. Tím smíchem tajil se jenom pláč, a já jsem viděl, já jsem slyšel jenom ten. „Pověz mi,“ pravila's, „kter, okamžiksi uchováš v paměti jako nejšťastnější, na který budeš nejraději vzpomínat?“ Políbil jsem tvoji ruku, a řekl jsem: „Nikdy tak nevoněly fialky. jako v máji, a nikdy mi neznělo „ano“ krásněji. než tvoje první .. Proč se chvěješ? Ne, neboj se podzimul Nech, at čas jde svojí cestou. Vždyť není vždy jeseň! Přijde opět jaro, jaro nevinné a teplé se svým živým, mdle vonným, měkkým rou- chem, a pak nebudeš víc chodit samr alejía poděl řeky, pak ti slíbám všechen smutek s lící — víš, jako tenkráte v máji na té malé la- vičce . ..

Podzim není mým přítelem. Hrubou nohou kráčí po zemi, a na koho dýchne, tomu se za- ráží dech. Když přilétne od severu na zem na svém bujném koni, bystrém větru, a zatřese okenicemi, tu tisíc srdeí přestane tlouci, a tisíe očí zavře se k spánku. On jest nepřítelem ble- dých lící a bílých vlasů, on přivádí za ruku svou sestru, Smrt, a otvírá jí dvéře tam, kde je před chvílí zavřeli lékař a kněz. To jest čas umírání ... I ty, můj drahý otče, jsi se vždy bál podzimu, neboť s prvními dešťovými dny se též tvůj stav vždy zhoršil. Tu se's, chudáku, choulil v posteli a rád jsi snil o jaře. Bylo též jednoho podzimního dne, když jsme v tvém pokoji otevřeli dokořán vysoká okna. Vítr vnikl v tvoji jizbu, a vmetl na tvé smrtelné lože svadlé listí . .. Podzim ti byl zlým přílelem Hrubou nohou šel po zemi, a na koho dýchl, tomu se zarazil dech. Přilétl od severu na zem na svém bujném koni, bystrém větru,a zatřásl okenicemi: Tu tisíc srdeí přestalo tlou- ci a tiste oči se zavřelo k spánku. Ach, ten ne- přítel bledých lící a bilých vlasů, on vedi za ruku Smrt, a otevřel jí dvéře — u tvého pokoje, Ladislav Mendlík. v čas umírání.

Různé zprávy. = Palác za 4000 franků. Yildiz klosk jest každě- mu znám jako tajcmná residence sultánova. Jak vzniklo jméno, jest měně známo. Jméno i palác vznikly za sultána Abdula Medžida. Sultán dalsi vystavěli palác Dalma-Bagdše a po jeho dohotovení táral se proslulého minista Fuada Mehmeda paše na cenu nádherné stavby. Mžouraje spokojeně očima, dal mu Fuad překvapující odpověď: „Jen 4000 fran- ků.“ Sullánovi zdála se ovšem tato suma směšně nalou a žádal o vysvětlení, jež mu Fuad podal tímlo originálním způsobem: „Z papíru v ceně 4000 Iranků dá se nadělati bankovek za 150 milionů franků. Ná- vrh tento se sultánovi patrně zalíbil, neboť rozká- zal, aby se stejným způsobem vystavěl palác pro jeho favoritku. Byla to mladá Čerkeska jměnem Yildiz. Objednalo se ještě za několik tisíc franků bankov- kového papíru poliskl se a vyslavěl se nádherný pa- lác. Nynější sultán má šest paláců, ale žádný z nich nepojme 15.000 osob, jež náležejí ke dvoru „stinu božího na zemi“. Yildiz leží na pahorku, jejž úplně ovládá Peru a Slambul a posádka jeho byla by v pří- padě revoluce rozhodně pánem města.

= Král Ludvik Filip podvrženým ditštem? V právě vydáné knize: „The Mystery of Maria Stella“ pokouší se Angličan sir Ralph Pavne-Galiwey doká- zati, že Marie Slella, pozdější lady Newborougl byla legitimní dcera věvody Orleanského („Egalité“ a že při svém narození byla zaměněna dítětem muž- ského pohlaví, synem toskánského policejního sluhy, jenž se později jako Ludvík Filip stál králem Fran- couzů. Autor zakládá své tvrzení na pamětech Marie Stdly a soukromých dokumentech. „Observor shrnuje jeho vývody taklo: 1. že r. 1772 vévoda Orle- anský (tehdy de Chartres) a jeho choť pod jmenem braběle a hraběnky de Jonville odcestovali do Ilalie, 2. že hr. de Jonville r. 1773 v Modighaně v severní Italii porodila dceru, 3. že tato dcera byla vyměněna za hošíka, jenž se téhož dne narodil manželce italského policejního sluhy jménem Lorenzo Chiappini, poně- vadž si rodiče z finančních důvodů přáli syna, 4. že dívka byla vychována v rodině Chiapplniově a po 13 lelech provdána za prvního lorda z Newborough. a 5. že podvržený hoch byl vychován vévodou de Chartres a konečně se stal králem Ludvíkem Filipem.

Absolutně je dokázáno dle sira Ralpha, že dívka byla dcerou braběnky de Jonville a že byla vyměněna za syna Loronza Chiappinia, není všek dle něho absolutně dokázáno, že hrabě de Jonville byl věvodou de Chartres Sir Ralph však tvrdí, že konečný důkaz proto leži v arohivu vatikánském. Z důkazného ma- teriálu, který kniha uvádí, sluší zvláště vytknouti následující: Po smrti svého prvního manžela provdala se lady Newborouch za barona Unger-Sternbergaa r. 1821 navštivila svého domnělého olce Shiappinia, jenž byl na smrielném loži. Od něho obdržela ná- sledující list, jehož pravost jest ověřena. „Milady. V den, kdy jste se narodila osobě, kterou nemohu jmenovati a která jest mrtva, narodil se mi syn. Byla mi nabidnula výměna dětí a následkem tehdejší sv chudoby jsem na to přistoupil. Nebe moji chybu na pravilo, neboť máte lepší postavení než Váš skutečný otec, ačkoli měl skoro stejnou důstojnosi a prot odejdu klidněji se světa. Prosím, podržte toto sdělení pro sebe, aby svět nemluvil o věci, která se již ned napraviti. Lorenzo Chiapnini.“ Anglický autor po- ukazuje dále na to, že Maria Stella a madame Ade- laide, nepochybná dcera Egalité, byly si tak podobny, že často byly pokládány za sestry, o čemž se dovo- lává svědectví zemřelé baronky Budett-Conitsové což dosvědčují také uveřejněné jim podobizny. Na- proti tomu neměla Stella žádné podobnosti s někte- rým členem rodiny Chiappiniovy, kdežto naopak Lud- vík Filip byl velmi podobon Chinppiniovi a nepodobal se nikterak svému domnělému olci nebo jeho man- želce a dělem. Snad se ještě naleznou dokumenty. které toto pozoruhodně tvrzení nezvratně dokážou. V Burkeově genealogii se ostatně praví: první baron z Newborouzh oženil se s Marií Stellou Chiappini- ovou, „jak někleří řikají, dcerou věvody Orlean- ského“.

= Praklická dobročinnost v Americe osvědčuje se nejlépe v t. zv. „Mills-holels“, pojmenovaných dle kalifornského milionáře D. O. Millsa, tchána ame- rického vyslance v Londýně Reida. Založené jím ho- tely jsou určeny pro nemajetné, kteří musí každý cent několikrát obrátiti, než ho vydají, jsou odkázáni na dobročinnost svých bližních a přece se stydí při- jímati almužnu. Dva takové hotely Nový York již měl a nyní byl otevřen třetí. Když Milis zakládaí první hotel, byl veden myšlenkou, zaříditi vše tak. aby i nejostýchavější chudí neměli pocit, že jim dává almuzu. Chtěl poslaviti své dilo na základ. na němž by se nadále mohlo samo udržeti a jeho snaha měla nejlepší výsledek. Již rok po založení prvního hotelu byl zřízen druhý. Třetí „Mills-hotel“ je rozsáhlejší než oba ostatní. Má 15 pater a neméně než 1875 ložnic. Každá ložnice jest světlá a proslě. ale vkusně zřízena. Cena za pokoj činí dle polohy 30 až 40 centů. Hotel má i knihovnu a pisárnu. Tyte hotely staly se pro Nový York pravým dobrodiním. Poskytují noclehu nejen osobám, jež se okamžilě octnou v tísni, nýbrž i mnohým lidem, kleří maj malé služné nebo hledají místo a chtějí slušně bydlsti aniz by překročilí svě proslředky-