1
masthead
11. února 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 4.
4
article
Ptáci přeletaví.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos
Oddali se sobě kdesi na mezi pod vlají
cími svislými klasy žita, vedlo šustící huste
pšenice, jejíž tuhá stěbla teprve od země po-
činala žloutnouti, nesouce syrchu zelené, slad-
kým mlékem nalité těžké klasy
Nad nimi klenula se hluboká, temně modrá
tůň nebes, po níž pluly bílé chomáče lehoun-
kých mráčků, vrhajících letavé stíny na skvostný
rozprostřený plášť krajiny, žijící vší silou v krás-
ném letním dnu.
V hluboké té modré tůni nebes třepetala
se křídělka skřivánčí a jásavé zvuky zpěvu
jejich jako drobounké krůpěje sypaly se z těch
třepetajících se křídel dolů, zvučíce a zvoníce,
jako když drobný deštík bubnuje na tenký
skleněný zvonec.
Cvrkot koníků a cvrčků, pískot a šum
mušek, bzukot včelky, ťukající hlavičkou do
růžové paličky jetele, ta píseň táhlá, tu ostřejší,
tu zmírající, ty zvuky tak různé a zase v l-
hodnou harmonii splývající, ten jásot života.
to byla jejich píseň, jejich hudba svatební .
Modrá chrpa v houšti stébel, růžový koukol
a rudý mák mezi těžkými klasy, violková stračt
nožka a zlaté hlavičky pampelišky, to byl
ozdoba jejich stolu svatebního — těch láno
obilí, zemáků, řípy a zeleniny, prostoupených
klikatými cestami polními, mezemi a řadami
ovocných stromů.
Celý ten požehnaný kraj, ba celý svět
kolem byl jejich. Nebyli bohatší než ten skřiva
nad nimi, koupající se v teplém vzduchu, ale
byli tak volni, tak bezstarostni jako ti hosté.
ti tvorové boží, kteří se k jejich svatebnímu
plesu dostavili bezděčně a bez pozvání ..
Byli mužem a ženou jako párek skřivanů.
Flos
Francie
5
article
Řekli si to a zvykli tomu hned. Bylo to tak
přirozené
Byla jeho ženou, líbila se mu a mělji
rád. Věděl, že jí časem nabije důkladně, až
bude ve špatné míře, ale věděl též, že ji zase
bude míti rád.
A ona? Zbožňuje svého muže. Byla vždy
odhodlána nastaviti svá široká záda jeho pěsti tak
ochotně jako plné rudé své rty jeho polibkům.
Patřila na muže s láskou a hrdostí. Ab, te
knír švihácky nakroucený, silný a černý jako
vraní křídlo ! Jaká rozkoš! A tv jeho bujné
vlasy, lesknoucí se a sčesané na skráních pod
modrou vybledlou čepicí vojenskou, vždy ko-
ketně na stranu posazenou
Svatební jeho kabát byl sice kdysi černý,
v prsou mohl býti trochu širší a rukávy mohly
býti trochu delší, ale ne. Ne ne, tak je to
dobré. Nebylo by viděti novou oxfortovou košili
s připínacím límcem a manšetami! Byl to její
svatební dar. Ach, bože, jak sluší ta košile
tomu okáčovi ! Jen aby si zdráv a dlouho v ní
pochodil! Kostkované, lehounké a krátké spodky
s vytlačenými koleny kryly křivé, od kolenou
se rozbihající nohy — nu, při jeho »řemeslee
to jiak nejde a boty — ano ty boty —je
s nimi vždycky kříž. Na jeho nohu — jako na
Josefovu, so každá bota nehodí, ale tyhle jsou
již dokladně rozšlápnuté, v suchém čase nad-
míru pohodlně, ale na zimu jest nutno pomý-
šleti na důkladnou opravu podešvů a svršků ; ty
dobré holinky vydrží ještě několik podšiti.
Josefov
6
article
Ale na krku, to nejlepší naposledy. Bože,
jaká krása a jak mu sluší ten červený šátek
s bílými, velkými oky! Co pak je to vázanka,
krávata, mašle, nebo tak něco?! Ale šátek,
krásný červený šátek, uvázaný »na psí ucho«
s dlouhými cípy, to už nese »řemeslo« samo
s sebou, to prozrazuje pořádného řemeslníka
hodnou, pečlivou ženu.
Postavy jest Josef vysoké a nebýti těch
křivých nohou »od řemesla«, málo který muž
by se mu vyrovnal.
A což jeho řeči ! Jako u pána.
Josef vysoký
7
article
Marjandl sem, Marjandl tam a když je
zvlášť dobře rozpoložen, čili jak říká, » ve své
míře«, tu se nevyjádři jinak, než: »Marjandl,
vona jedna ženská, poslouchala . . «
Jak pravím, radost poslechnouti. A ty oči,
co dělá! Malá, zavalitá Marjandl div se radostí
a smíchem nezkutálí! To jsou očil
Na Marjandl jsem prozradil, že je malá
zavalitá. Ne — maloval bych neurčitě, Marjandl
je vlastně krátká, ve všem všudy krátká.
Na krátkých, buclatých nohách jako na
pivních láhvích krátký život jako soudek, na
krátkém tučném krku nízká, široká hlava jako
meloun.
Nosí opelichalý, černý sametový kabátek
bez knoflíků, červenou sukni tak dlouhou, ž
se všelicos zbytečného na ni uchytí, kudykoliv
Marjandl kráčí. V bocích není ani Ulustší an
tenčí a jen zástěra Gjakási perkálová záclona
z oken) bez tkanic jest v polovici té krátké po-
stavy na velký uzel zavázána. Na hlavě nost
Marjandl »vlňák« žlutě a rudě kostkovany
s uzlem pod bradou. Všecky její vdéky jsou
skryty pod tímto obalem, na venek vystupuje
pouze široká osmahlá lic, veliký nos, jevící po-
vahu silnou a srdce měkké.
Marjandl
8
article
Jako »dar jitřní« chtěl Josef darovati Mar-
jandli krásné nůžky, ale aby si nerozpíchali
lásku, nedal jí nic; koupí jí šněrovací botky
aby nemusila v těch sešlapaných střevicích vlá-
četi se po ulicích městeček a po návsích dědin.
Svrchu bylo již několikrát vzpomenuto, že
byl Josef »řemeslník«; a to také byl. Ale jaký
řemeslník ! Na každě nůžky, na každou břitvu
velice uměle a tuze krásně »vyšlejfoval« : »Jo-
sef Nezbeda«, vlastní své jmeno a datum, že
bylo radost pohleděti. Marjandl často přihlížela
»k dílu« a nemohla se ani vynadívati. Josei
byl chlapík a což teprve kdyby chtěl ! Nemusil
by vláčeti svou »dilnu« o jednom kolečku ode
vsi ke vsi a rozháněti brousek do šíleného
běhu, nebo spravovati rodinné, prastaré dešt-
níky za mizerný groš.
Josef
Mar
9
article
Ale Josef má svou hlavu. Je hrdý a ne
chce. To je to! Josef na své umění mohl by
míti v městě třeba krám. Aha!
Jaký krám, o tom vlastně Marjandl ne-
přemýšlela, ale pohlížela vždy s pohnutím
s trochou závistí na otylé kupcové, které seji
zdály tak vznešené za odřeným »pudlem« ve-
dle usmolené bečky slanečků, anebo na tlusto
pekařky se zamoučenou bílou zástěrou na vy-
stouplém břichu, nebo na řeznice s dvojnásoh-
ným lesklým lalokem a s mastnýma rukam
Bože, jenom krám, krámeček, krám
Ostatně krám by nedělal Marjandli největ-
ších starostí. Není to tak těžké. Postav v mě-
stečku na ulici lavici, nebo poklop jenom nůši.
rozlož na ni pěkně do řady deset »krušineke
(tak nazývá Marjandl housky), trochu ovoce.
jaké právě jest, kousek zeleniny rozlož vedl .
na opálku tři vrhy vajec a oplatky se skořicí.
sedni k tomu na rozložený pytel, udělej přívě-
tivou tvář a máš krám hotový. Josef by moh
»doma« provozovati »řemeslo«, leda zo by ně-
kdy počkal u krámu, kdyby Marjandl něco
kuchtila nebo skočila nakoupit.
Zmínil jsem se o krámu jen proto, abyeh
prozradil, že měla Marjandl také své nedo-
stižné ideály, jako každý jiný; ale budiž ku
chvále její doloženo, že nereptala, když Josel
jejím návrhům nejvyšší sankci odepřel a ra-
dostně i ochotně podrobila se jeho vůli.
Má i takový život, jaký řemeslo Josefovo
s sebou přináší, tolik půvabů a jest na
změny tak bohatý, že člověk rád přivykne
tomu volnému přelétání od vesničky k vesničce,
od městečka k městu, zvláště po boku bytost
milované.
Jen jediný příklad.
Josef
Josefův
10
article
Josef a Marjandl »přijeli« do vsi, hono-
sící se pyšným titulem městečka a dokazujíeí
právo na ten titul tím, že není na návsi
ani louže ani špinavého rybníku, nýbrž jenom
otevřená klikatá strouha a dále tím, žo se po
návsi prochází po celý den uniformovaný
strážník, který má i poboční zbraň, vedle
níž se houpá a svijí dlouhý karabáč na o-
rostlejší mládež, která v neděli odpoledne z
stodolou Fofoňkovou hraje o krejcary »na
čárue
Přijeli sem ráno okolo desáté hodiny a Josef.
utřev spocené čelo, postavil svou ekypáž, kterou
sem až dostrkal, do stínu rozložené košaté lípy.
Josefova ekypáž má vlastně kolečka dvě, ale
jen jedno běží a druhé se veze.
Marjandl postrkovala »dílnu« až pře
městečko, zatím co Josef nesl objemnou nůši
na zádech; před městečkem se vystřídali. Mimo
tvto pohyblivé movitosti mají rodinné »paraple«-
Toto rodinné paraple, nemohu se rozhodnouti
pro název deštník nebo slunečník, Josef říká
paraple, Marjandl říká paraplo, nemůže to tedy
nic jiného býti; tedy toto paraple je pozoru-
hodný kus majetku a důležitý pro řemeslo, je
to reklama a vývěsní štít, ono mluví samo.
Josef potřebuje se pouze objeviti za dveřmí
vstrčiti paraple do sednice a bez řečí každý
pozná, kdo přichází a co chce.
Stojí to paraple za popis. Kostlivec pola-
žený koží, v němž kosti chřesti, harfa s potr-
hanými strunami, strašák v zelí, utěrák na po-
metle, smačkaný župan na suché slečné — ach,
marně se namáhám, abych našel poněkud při-
lehavé přirovnání — toto paraple je mnohem
dokonalejší. Látky zbylo ovšem jen kus, ale
bývala asi mnohobarevná, několik per a drátů
probito látkou, jiné otočily se jako liany kolem
hole, kdysí snad celé a po bedlivém pátrání
naleznou se na ni stopy červené barvy.
Josef
Marjandl
Josefův
Fofoňkova
11
article
Josef postavil náležitě »dílnu« čelem do
náměstí a hrabe se v truhliku, hledaje nástroje,
aby se dal hned do díla. Marjandl složila opa-
trně nůši s beder, ještě opatrněji odkryla při-
kryvku, vytáhla drátěný kruh, na němž navě-
šeno jest asi tucet podivných želízek, klíčůa
plíšků. Při každém hnutí chřestí tyto rarity
zvučně. Vzala také paraple a podavši volnou.
krátkou, ale širokou ruku Josefovi, rozloučila
se krátce: »Tak teda s bohem, Josef !«
Josef stiskl podanou ruku a pohleděl přes
kolo s úsměvem na svou krátkou ženu: » Mnoho
štěstí a dlouho se nezdržuj, abych se mohl
dáti do dílae
Usmála se také, ukázala své krátké, lesklé
zuby jako Grazziela a pohledla do černých očí
svého Josefa s takovou něhou a láskou, že
musil vycititi, co si myslila: »Ty, ty Josefe
můj! Jak tě mám ráda! Zůstala bych raději
tu, abych se ti mohla obdivovati, abýcht
mohla zbožňovati !« Ale neřekla nic, usmála se
jen ještě jednou a šla shánět dílo.
Josef, jako pravý muž, uměl se stavěti
netečným, ale přece s tajnou zálibou sledoval
svýma trnkovýma očima krátkou svou žínku,
ana ze statku do statku vcházela. Nevy-
nechávala ani chalup ani baráků, všude sháněla.
Ten chřestící kroužek se želízky a to rodinné
paraple vnikalo všude.
Kdýž se Marjandl svěřily takové věci
ku správě (nepochlubila se nikde, že jsou to
jnventární kusy závodu), mohli zdejší občané za-
jisté s plnou důvěrou svěřiti jí nejen švé rezavé
nůžky, zubaté břitvy a porouchaná v žebrech
paraplata (zajisté jen o několik desetiletí mladst
než ono rodinné), ale i své začouzené hrkavé
švarcvaldky.
Seslapaně její střevíce přešlapovaly trpělivě
na udupané hlíně v síni, někdy vběhly i d
nízké světnice, někdy postály jen na dvoře, ale
zdvořilá řeč Marjandlina našla všude vhodný
předmět.
Josef
Marjandl
Něva
12
article
Tu měla hospodyně »něco krásny slepičky.
tu husy jako koně, tu boží dárek jako mandle.
Někde pochválila umazané buclaté děti »zrovna
jako andílkové« a hned na to neméně umazan
prasátka »učiněná děťátka!«
Tak chválf Marjandl všecko napořád. Někde
se dokonce vyptá, jak zbylo hospodáři ješte
bramborů a kope-li již nové, jinde podotkne jen
tak ledabylo, že chvála bohu po těch dešlich
mohly mlýny semlíti trochu toho obilíčka a va-
řenička, jinde se zcela důvěrně optá, zdali by
mohla (kdyby panímaminka zlaťoučká dovolila)
tak k poledni přinésti si svůj »hrnoulek« na
trošku polivčičky.
Jen tak malý puncláček, že by za to Joseí
spravil parasolek nějak krásně.
Déle než za hodinu vraci se Marjandl ku
svému Josefovi. Široká, osmahlá její tvář září.
Nese dosti díla a dosti slibů, někdy i dárek,
ten je zabalený v zástěře, vlastně v bývalé
zácloně.
Dílo odevzdává mistrovi s krátkými po-
známkami.
Josef to nemá rád, když se ženská plete
do řemesla, porozumí hned všemu, pracuje bohu-
díky v tom oboru již celou řadu let a pořád
bez jubilea.
Sliby nechá si Marjanul pro sobo, kdo vi.
co z nich vykvete a činiti milovanému Josefovi
marné naděje a laskominy bylo by ukrutné.
Lépe je překrapiti.
Josof rozkládá dílo.
Nad mnohým kusem potřásá bujnými ku
čerami, někdy se tak ušklibne nebo hvízdne po
směšně, že Marjandl sebou trhno, někdy pohodi
vysloužilým parapletem tak nešetrně pod kolo
až ctihodný ten sluha žalostně zasténá a kosti
jeho zachrastí.
Břitvy — to jest jeho specialita. Zná všecky
v celém okresu. Prohlíží je se zalíbením, zvlášt
objevíli se nový kus.
Zkouší je na nehtě svého mocného palce,
ohýbá je opatrně, přikládá je ke kameni, jer
volně se točícímu, obrací je proti světlu, dýchá
na ně — inu, mazlí se s nimi.
bůh
Josef
Marjanout
Marjandl
13
article
Učinil rozvrh, co a jak přijde na řadu,
deštníky jsou vždy poslední. Ještě pohled drahe
Marjandl a pak chutě k dílu. Zvolna roztáčí
kolo, poušti vodu na kámen, silná, zakřivená
noha šlape vždy silněji a rychleji, oči mu
hrají na kameni, rty se špulí ke hvizdu a jistá.
pevná ruka přiložila nejlepší břitvu. FIlí, ocel
skřípla, změt drobounkých jisker srší jako
svatojanské mušky — —
Marjandl vybrala zatím dárky a jest jimi
na oko zaměstnána, ale očima zářícíma sleduje
svého Josefa. Ty sršící jiskry z ocele zůstaly
v jejích očích!
»Nyní je v tom, Josef je v dile, její Joseí
Ach, jak jest šťastna, jak blažena !«
Usedla ku rozrytému kmenu a opřela s
zády tak, aby viděla Josefa, kdykoliv oči po-
zvedne. Přitáhla nůši a volně vybírá všecky tv
poklady, které tvoří celé jejieh movité i nemo-
vité jmění a rozkládá je kolem sebo.
Jaká to rozmanitost
Nejprve vytáhla opatrně Josefovu dýmk
»porcunálku« o krátkém troubelu a okousané
špičce. Bilé zuby Josefovy ji okousaly. Potom
objevil se balíček prádla, Josefova všední ko-
šilé, šátky kapesní, zreadélko v plechovém
pouzdře, hřeben na bujné kučery Josefovy
kartáč silně vypelichalý a štětička na mýdlo,
vůbec potřeby toilettní pro cestující. Také kou-
sek mýdla zaobaleného v hadřiku, punelový
hrnoulek asi o čtyřech žejdlicích, lžíce dvěa
vidlička. Dále byla tu plechová krabička (vý-
hradní majetek Marjandlin), uvnitř byly nítě.
jehly, špendliky, knofliky a náprstek. Jakés
záplaty a nedělní Josefovy sbalené a na ruby
obrácené kalhoty a letní jupka Marjandlina zje-
vily se naposledy. Paní Marjandl některé věci
zase zpět složila, hlavní ale pozornost věnovala
baličku prádla, velice šetrně rozbalila košili
pátravě vyhledávala osudné trhliny.
Josef
Josefův
Marjandl
Josefov
14
article
Potřásala svou velkou hlavou nad tímto
kusem, ale pak odhodlaně chopila se jehly, na-
slinivši dříve prostřední prst, aby se náprstek
nezklouzal, a dala se horlivě do šití. Jen občas
pohledla radostně na špulící se rty Josefovy
oči její se svítily sršícími jiskrami. Oba praeuji
pilné až do poledne.
Zvonek se rozhoupal ve věži a zvuk jeho
zapadal do vyhřátých dvorů a mezi obilná pole.
Ze školy vyhrnuly se děti, na ulici objevili
se muži s čepicemi v rukou a s nástroji na
ramenou, vracejí se z práce.
Marjandl odložila své vyšívání a uchopivši
hrnek pospíchá do statku na konci ulice. Po
nedlouhé době se vrací. Z hrnku se kouří. Z-
stavila se u okénka, nad kterýmž přibita je ta-
bulka a na tabulce namalovaná dýmka a jakési
hieroglyfy —K—ABÁK—. Ohledla se po Jose-
fovi, dobrá, Josef nekouká.
Josefův
Zvonek
Marjandl
Josef
Jos
15
article
Nezdržela se dlouho. Přiběhla rychle jako
slepička, když je volána. Prostřela na zemi zá-
platy a zvala:
»Tak pojď, Josef, a sněz to! Polivčičk
je teplá a bude dobrá. Pojď, pojď, staroušku !«
Josef se protáhl a ohnul, až mu v zádech
zalupalo, pak uposlechnuv vyzvání své zlaté
Marjandl a usedl k obědu,
Marjandl mu podala všecko a vesele hle
na hladového Josefa, jak mu chutná. Josefj
s chutí, v hrnku zůstala sotva třetina.
»Nu na, dojez !« podává hrnek Marjan
a oblizuje lžíci.
»Vskutku dobrá, bramborová s kroupama,
tu já rád.«
Josef vlastně všecko rád, jen když je toh
dost, ale nechá vždy něco své Marjandl; jinak
kdyby snad nejedla, ani on by se řádně nena-
jedl. To Marjandl už dávno ví.
»Jen to dojez sám,« zdráhá se Marjandl,
ale oči jí hrajou hrdostí a radostí, »já dostanu
jinde, mám slíbeno.«
»Nezlob a jez, nebo to víš!« Josef udě
lal očil
Ale Marjandl se jen usmívá. Vezme hrnek
ují tři nebo čtyři lžíce a vraci hrněk Josefovi
»Opravdu, dobrá, kapitální polívčička. Nu, nu.
staroušku, dojez, posilni se, a tu je chlebíček
se zlatýma »zádičkama« a klade notný kue
bílého chleba a špetku soli na papírku před
Josef
Marjan
Marjandl
16
article
Josefa.
»Ne, sama jez, už nebudu.«
Marjandl sní ještě lžičku a podá hrnek Jo-
sefovi. Ten se již nezdráhá. Nakrájí si do hrnku
chlebíčka »hustě« a dojídá. »Bože, jaká upřímná
duše je tenhle můj Josef,« myslí si Marjandl,
»ode všeho musím mít, a kdybych ne, oheň n
střeše, takový je dokonalý člověk. Snad by mne
sbil, kdybych neposlechla. Ani kdybych ho na
rukou nosila, mandlema kdybych ho krmila,
dost se mu neodsloužím.«
Josef dojedl, utřel knír a vraceje jednou
rukou hrnek, sahá druhou po dýmce. Nyní bude
držeti po obědě siestu, dokud »nepadne«. Toho
si Josef vždycky dopřeje. Lehne si pěkně do
chládku, přimkne víčka, bafá a třeba i s Mar-
jandl trochu porozpráví. Ruka nese dýmku
k ústům. »Saprlot, není tabáku.« Čelo jeho se
zamračilo, ruka odkládá dýmku. Perun se hněvá.
Na ten okamžik Marjandl čekala; usměje se
blaženě a hledí na tmící se oči Josefovy, náhle
vytáhne balíček tabáku z kapsy, dostala kdesi
po krejcaru — a blažený úsměv zahraje na-
krouceným knírem Josefovým.
»Tu máš, pokuř si, ty vokáči !«
»Marjandl, vona jedna ženská, poslou-
chala« ... perlí se z úst Josefových, »vona
jedna prachmilionská ženská, za to musí dostat
hubičku« a již se vzchopil a zde na městečku,
před celým světem, dal své krátké žínce hu-
bičku, až to mlasklo..
Ta upřímná hubička těchto přeletavých še-
dých skřivanů padla jako bomba do houfu
lelkujících uličníků, že se s křikem, smíchem
rykem rozlétli na všecky strany jako hejno
vrabců — — —
Josef
Marjandl
Perun
Josefův
Josefová
Mar
17
article
Trena Holmova.
Trena Holmova.
Novella. Dánsky napsal HI. Ban g. Přeložil St. v-
Jedné neděle po službách božích přečet
rychtářův syn před kostelními dveřmi toto ozná-
mení: »Slečna Irena Holmova, tanečnice králov
ského divadla, oznamuje, že dne 1. listopadu
zahájí v hoslinci »U severního polu« taneční
kurs, spojený se školou dvornosti a slušných
mravů, jak pro dítky tak pro dospělé dámya
pány, přihlásí-li se dostatečný počet účastníků.
Honorář pět korun za jedno dítko, bratr se se-
strou se slevou.«
Přihlásilo se sedm účastníků. Jens Larse-
novi přihlásili tři »se slevou«.
Slečnu Irenu Holmovu to uspokojilo. Z
krásného večera, na sklonku října, přišla do
hostince s celým svým »zařízením«, které uloženo
bylo prozatím ve starém koši od šampaňského,
křížem krážem hustě převázaného nastavovaným
provazem.
Byla malá, hubená, s čtyřiadvacetiletým
dětským obličejem pod čapkou z kožešiny,a
zápěstí tenkých rukou měla ovinutá starými ka-
pesníky, proto že trpívala dnou. Vyslovovala
svědomitě každou souhlásku a pomohl-li jí někdo
jen sebe menším přispěním, pravila: »Díky —
ach, díky — vždyťť já mohu samma!« a přece
vypadala při tom jako dítě, které si neví rady.
Vypila jenom číšku čaje a zalezla pak do
postele ve své komůrce za pekařovým obydlím.
jektajíc zuby bázní před strašidly.
Ráno objevila se s nakadeřenou hlavou
těsně přilehavým pláštěm, jehož opelíchaný ko
žešinový límec a rukávy trpce žalovaly na ni
čivý zub času.
Byla nyní připravena »konati návštěvy« ro-
dičům přihlášených žáků.
Tren Holmův
Ban g
Stanislav
Holmův
Jens
Dánsko
severní polo
18
article
Nesměle tázala se na cestu. Paní Henrik
sonová šla s ní až dolů před domovní dvéře
okazovala - jí na některé dvorce, ležící uprostře
poli. Slečna Holmova poklonila se samou vděč-
nosti na každém ze tří schůdků.
»Chuděrka !« pravila polohlasně paní Hlen-
riksonová. Zůstala státi ve dveřích a dívala s
za slečnou, která eupala opatrně po mezi podél
holého, tmavého pole, aby nezkazila si svých
elegantních kozinkových střevíců a proužkova
ných punčoch.
Když odbyla návštěvy u rodičů (Jens Larsen
dal devět korun za své tři děti), jala se ohlížeti
po nějakém obydlí. Našla malou, vybílenou ko-
můrku u místního kováře s vyhlídkou na rovná
pole. Nábytek sestával z postele, pohovky
jedné sesle. V rohu u okna zaujal čestn
místo koš.
Slečna Holmova se ihned přistěhovala. Až
do poledne byla zaměstnána procedurami s pa-
pírovými točinkami na vlasy, studeným čajem
kadeřidlem. Když byla hotova s úpravou hlavy.
jala se uklízeti a po té, odpoledne, háčkovala.
Vytrvale seděla na svém starém koši v koutě
u okna, aby využitkovala ještě posledních pa-
prsků světla. Kovářova žena zaskočila k ní, uve-
lebila se na dřevěné sesli, aby si pohovořila.
Slečna Holmova jenom ji poslouchala s úsmě-
vem a tu a tam přisvědčovala graciésním úklo-
nem bohatě nakadeřené hlavinky.
Paní protahovala své povídání do neko-
nečna, až bylo na čase připraviti večeři. Slečna
Holmova však málo pochytila z jejího vypra-
vování.
sonová
Holmův
Jens Larsen
19
article
Kromě tanečních »pós« a každodenního
»boje o chlebíček«, toho úmorného, věčného
zápasu, neměla snad o ničem jasného pojmu —
to přesahovalo prostě její obzor. Zůstala seděti
tiše na svém starém koši, s rukama složenýma
na klině a jenom civěla ztrnule na úzký světlý
proužek pode dveřmi kovářova pokoje.
Nevyšla ven; ta plochá, pustá pole pro-
bouzela v ní stesk po domově a potom bála se
každého zvířete a zvláště měla strach před spla-
šenými koňmi.
Když nastal večer, uvařila vodu na k -
chlových kamnech a připravila si chudobnou
večeři. Po té došlo opět na papírové točinky-
A konečně, již polosvlečená, zkusila ještě před
postelí svůj » krok«
Kovář a jeho zena nehnuli se od klíčové
dirky. Pozorovali ze zadu její baletní skoky-
»Papilotty« ježily se jí při tom na hlavě jake
ostny ježka. Slečna Holmova zabrala se do svého
tance s takovou horlivostí, že konečně jala se
pobzukovati polohlasně příslušnou hudbu k tomu.
poskakujíe hned ku předu, hned v zad, nahoru
dolů, nahoru dolů . .. hop—la ... hop—la.
Kovář, jeho žena a děti drali se o místo
u klíčové dírky.
Když slečna Holmova odtančila svých toli
a tolik minut, vlezla do postele.
Tato cvičení připomínala ji vždycky krásné
doby, kdy chodila do baletní školy ... A ne-
zřídka, ulehnuvši potom, vypukla náhle ve hla-
sitý smích — pravý, bezstarostný smích dí-
A myslíc ještě na ty krásné doby — ve-
sele krásné doby, zvolna usínala
Na ty zkoušky, při kterých družka družku
hleděla tajně bodnouti špendlíkem — jak př
tom křičely
A na ty večery ... v divadelních šatnách.
co tam bývalo štěbotu ... všecky hlasy najed-
nou. .. pak režisérův zvonek.
Někdy probudila se v noci plna úzkosti —
zdálo se ji, že vystoupila chybně.
těte
Holmův
Kovář
20
article
»Tedy — ráz — dva . ..« slečna Holmov
nadzvedla své šaty a napjala nožku v před ..
»Tedy hezky! — ráz — dva — tři !«
Těch sedm hopkovalo na strany, s praty
v ústech; poskakovali jako mladí kozlové.
»Hezky rovně, maličký Jensi ! — ráz, dva.
tři — poklona — ráz, dva, tří — ještě jed
nou . . .«
Ted
Holmov
Jens
21
article
Jena Larsonovi uličníci vyplázli po každé
Jena Larsonovi uličníci vyplázli po každé
hodně hluboko jazyk, když dělali svoji poklonu.
»Tedy, Marenko, v pravo — ráz — dva
— tři —.« Marenka vykračovala tvrdošijně
v levo ..
»Ještě jednou znovu — ráz — dva —
tři . . .«
Slečna Holmova skákala jako kozlátko, tak
že hezky se svítily její »hladce a obraceně ple-
tené« při každém skoku ..
Cvičení byla v plném proudu. Tříkráte
týdně tančilo se v hospodském sále při světle
dvou lamp, visících se stropních trámů. Každý
krok na chladné podlaze zvedal usazený prach.
Našich sedm pobihalo sem tam o překot, jako
stádo zděšených ovcí. Slečna Holmova přímila
jejich ohnuté hřbítky a strhávala dolů jejich
ohnuté ruce.
»Ráz — dva — tři, sevřít paty, zvednout,
stoupnout! . ..«
Děti duply si hezky rázně a zase stály roz-
kročmo ..
Po té měl se tančiti v párech valčik. Páry
držely se rozpačitě, s rukama tuhýma jako ze
dřeva, co možná nejdále od sebe. Točily se,
jakoby spaly a nehnuly se s místa. Slečna Hol-
mova povzbuzovala v jednom dechu a otáčela
je dokola.
»Dobře, dobře, točte se . . . čiyři, pět —
dobře . . i toč se, Jettynko . . «
Slečna Holmova šla nepovolujíc za Jens
Larsenovým prostředním a Jettynkou, a otáčela
je pěkně do kroužku.
»Dobře — dobře, Jettynko ...«
Jettynčina matka byla mezi diváky. Selky
seděly podél stěn nepohnutě, stuhy klobouků
majíce podvázány v tuhé mašle, ruce spuštěny
do klína a neodvážily se ani na sebe pro-
mluviti.
Slečna Holmova při řeči oslovovala každou
»milostivá paní« a usmála se na ně při každé
pokloně.
Nyní přišla na řadu »Quadrille a la Cour«.
Jens Larsenova trojice skákala ve svých nepro-
mokavých botkách vysoko do vzduchu.
»Dámy v pravo — dobře — Jettynko,
tři kroky v levo — tak . . . dobře, milá
Jettynko . . «
Čtverylka vypadala jako podařená rvačka.
Larson
Ted
Marenko
Marenka
Holmův
Jens Larsenův
Jena
22
article
Slečna Holmova byla již všecka uondána
ustavičným tancem a velením. Chvilemi mu-
sila se opřiti o stěnu — tak jí bušilo v spán-
cích — — —
Množstvím prachu počaly její oči slzeti . ..
A sedm skokánků honilo se sálem dále
vesele ... v zakaleném, zaprášeném pološeru.
Když slečna Holmova příšla z taneční ho-
diny domů, zavázala si šátek na kadeřavou
hlavu. Měla totiž věkovitou rýmu a katar.
Ve chvílích volného času sedávala, drží
nos nad hrncem vroucí vody a tak se
léčila. —
Po nějaké době přibyla také hudba
k tanci: pan Brodersen hrál na své housle.
Také dva noví žáci přibyli, dva pokročilejší.
Od tě doby přicházelo i více diváků do
hodiny. Někdy docela »pastorovi«, slečnaa
vikář.
Slečna Holmova předtančila vždy pod
oběma olejovými lampami s prsoma vypjatý ma
a s nohami rovnými, jako struny nataženými.
»Napnout nohy, děti, napnout nohy, vidíte
— tak . . .«
Slečna Holmova vyhazovala nohami a zve-
dala šaty do výše: vždyť měla publikum.
Každý týdon posílala slečna Holmova své
háčkované práco do Kodaně.
Balíky bylo odváděti místnímu učiteli,
který obstarával poštovní záležitosti. Slečna po-
každé buď měla špatně sbaleno, buď špatně
adresováno. Učitel vždy měl co opravovati.
Při tom ona stála u něho, dívajíc se na
jeho práci s naivní rozpačitostí šestnáctiletého
děvčátka.
Poštou došlé časopisy a noviny ležely na
kathedře připraveny k roznášení. Jednoho dne
dodala si odvahy a otázala se, směla-li by si
prohlédnouti »Veřejný věstník«? Osm dní vi-
děla ten list stejně ležeti na stole a neodvážila
se zeptati. —
Od toho dne přicházela každý den k po
ledni — učitel poznával její nesmělé zaklepán
jedním kloubem. »Jen dále, slečinko, je ote-
vřeno,« řekl po každé.
Holmův
Brodersen
Kodaň
23
article
Šla školní síní ke stolu a vytáhla »Veřejný
věstník« z pásky. Četla divadelní zprávy a
oznámení her a kritiky, ze kterých nechápala
ni slova. Ale — bylo to so nich«.
Trvalo hezky dlouho, než byla s jedním
sloupcem hotova; ukazováček graciesně sledoval
řádek za řádkem.
Když dočetla list ku konci, vrátila se
chodbou opět a opět zaklepala jako dříve.
»No, slečinko,« řekl učitel, »co pak je
nového ve městě?«
»Je to tam pořád stejné, pořád ty staré
poměry,« odpovídala ona. —
»Žabka malá! Je snad zamilována ještě
do svého tanečního mistra!« mručel si tiše
učitel, dívaje se oknem za ní. Slečna Holmova
šla domů k svému háčkování.
V tu dobu měl býti v divadle vypraven
nový balet. Seznam spoluúčinkujících a jmena
sólových tanečnic znala již slečna Holmova
zpaměti. »Vždyť jsme přišly všechny najednou
do baletní školy,« vysvětlovala, »všechny jedním
rokem.«
Na večer prvního představení byla roz-
tržita takovým strachem, jakoby sama měla po
prvé vystoupiti. Zapálila své dvě zaprášené
svíčky a mezi ně postavila do prostřed sádrový
odlitek Thorwaldsenova Krista. Po té sedla si
na svůj starý koš a civěla mrtvě do světla.
Avšak nemohla toho snésti, aby zůstala
samotna. Napadl ji bývalý zákulisní nepokoj.
Vešla tody ke kovářovým, kteří právě seděli u ve-
čeře. Skromně posadila se na židli u starých
visacích hodin. Za tu hodinu napovídala více,
než jinak snad za celý rok. S horečnou živostí
vypravovala o divadle a o premierách, o »ve-
likých sólech« a bravurních kusech.
Pozpěvovala si, trilkovala a houpala ho-
řením tělem jako kývadlem.
Kovář rozohnil se jejím počínáním tak, že
počal si prozpěvovati starou vojenskou píseňa
Žabka
Holmův
Thorwaldsenův Krist
Kovář