ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 857c1b30-668c-11dc-83db-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 55, place 11, org 1
1 masthead
11. února 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 4.
3 masthead
Strana 9.
4 article
Ptáci přeletaví. Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos Oddali se sobě kdesi na mezi pod vlají cími svislými klasy žita, vedlo šustící huste pšenice, jejíž tuhá stěbla teprve od země po- činala žloutnouti, nesouce syrchu zelené, slad- kým mlékem nalité těžké klasy Nad nimi klenula se hluboká, temně modrá tůň nebes, po níž pluly bílé chomáče lehoun- kých mráčků, vrhajících letavé stíny na skvostný rozprostřený plášť krajiny, žijící vší silou v krás- ném letním dnu. V hluboké té modré tůni nebes třepetala se křídělka skřivánčí a jásavé zvuky zpěvu jejich jako drobounké krůpěje sypaly se z těch třepetajících se křídel dolů, zvučíce a zvoníce, jako když drobný deštík bubnuje na tenký skleněný zvonec. Cvrkot koníků a cvrčků, pískot a šum mušek, bzukot včelky, ťukající hlavičkou do růžové paličky jetele, ta píseň táhlá, tu ostřejší, tu zmírající, ty zvuky tak různé a zase v l- hodnou harmonii splývající, ten jásot života. to byla jejich píseň, jejich hudba svatební . Modrá chrpa v houšti stébel, růžový koukol a rudý mák mezi těžkými klasy, violková stračt nožka a zlaté hlavičky pampelišky, to byl ozdoba jejich stolu svatebního — těch láno obilí, zemáků, řípy a zeleniny, prostoupených klikatými cestami polními, mezemi a řadami ovocných stromů. Celý ten požehnaný kraj, ba celý svět kolem byl jejich. Nebyli bohatší než ten skřiva nad nimi, koupající se v teplém vzduchu, ale byli tak volni, tak bezstarostni jako ti hosté. ti tvorové boží, kteří se k jejich svatebnímu plesu dostavili bezděčně a bez pozvání .. Byli mužem a ženou jako párek skřivanů.
Flos Francie
5 article
Řekli si to a zvykli tomu hned. Bylo to tak přirozené Byla jeho ženou, líbila se mu a mělji rád. Věděl, že jí časem nabije důkladně, až bude ve špatné míře, ale věděl též, že ji zase bude míti rád. A ona? Zbožňuje svého muže. Byla vždy odhodlána nastaviti svá široká záda jeho pěsti tak ochotně jako plné rudé své rty jeho polibkům. Patřila na muže s láskou a hrdostí. Ab, te knír švihácky nakroucený, silný a černý jako vraní křídlo ! Jaká rozkoš! A tv jeho bujné vlasy, lesknoucí se a sčesané na skráních pod modrou vybledlou čepicí vojenskou, vždy ko- ketně na stranu posazenou Svatební jeho kabát byl sice kdysi černý, v prsou mohl býti trochu širší a rukávy mohly býti trochu delší, ale ne. Ne ne, tak je to dobré. Nebylo by viděti novou oxfortovou košili s připínacím límcem a manšetami! Byl to její svatební dar. Ach, bože, jak sluší ta košile tomu okáčovi ! Jen aby si zdráv a dlouho v ní pochodil! Kostkované, lehounké a krátké spodky s vytlačenými koleny kryly křivé, od kolenou se rozbihající nohy — nu, při jeho »řemeslee to jiak nejde a boty — ano ty boty —je s nimi vždycky kříž. Na jeho nohu — jako na Josefovu, so každá bota nehodí, ale tyhle jsou již dokladně rozšlápnuté, v suchém čase nad- míru pohodlně, ale na zimu jest nutno pomý- šleti na důkladnou opravu podešvů a svršků ; ty dobré holinky vydrží ještě několik podšiti.
Josefov
6 article
Ale na krku, to nejlepší naposledy. Bože, jaká krása a jak mu sluší ten červený šátek s bílými, velkými oky! Co pak je to vázanka, krávata, mašle, nebo tak něco?! Ale šátek, krásný červený šátek, uvázaný »na psí ucho« s dlouhými cípy, to už nese »řemeslo« samo s sebou, to prozrazuje pořádného řemeslníka hodnou, pečlivou ženu. Postavy jest Josef vysoké a nebýti těch křivých nohou »od řemesla«, málo který muž by se mu vyrovnal. A což jeho řeči ! Jako u pána.
Josef vysoký
7 article
Marjandl sem, Marjandl tam a když je zvlášť dobře rozpoložen, čili jak říká, » ve své míře«, tu se nevyjádři jinak, než: »Marjandl, vona jedna ženská, poslouchala . . « Jak pravím, radost poslechnouti. A ty oči, co dělá! Malá, zavalitá Marjandl div se radostí a smíchem nezkutálí! To jsou očil Na Marjandl jsem prozradil, že je malá zavalitá. Ne — maloval bych neurčitě, Marjandl je vlastně krátká, ve všem všudy krátká. Na krátkých, buclatých nohách jako na pivních láhvích krátký život jako soudek, na krátkém tučném krku nízká, široká hlava jako meloun. Nosí opelichalý, černý sametový kabátek bez knoflíků, červenou sukni tak dlouhou, ž se všelicos zbytečného na ni uchytí, kudykoliv Marjandl kráčí. V bocích není ani Ulustší an tenčí a jen zástěra Gjakási perkálová záclona z oken) bez tkanic jest v polovici té krátké po- stavy na velký uzel zavázána. Na hlavě nost Marjandl »vlňák« žlutě a rudě kostkovany s uzlem pod bradou. Všecky její vdéky jsou skryty pod tímto obalem, na venek vystupuje pouze široká osmahlá lic, veliký nos, jevící po- vahu silnou a srdce měkké.
Marjandl
8 article
Jako »dar jitřní« chtěl Josef darovati Mar- jandli krásné nůžky, ale aby si nerozpíchali lásku, nedal jí nic; koupí jí šněrovací botky aby nemusila v těch sešlapaných střevicích vlá- četi se po ulicích městeček a po návsích dědin. Svrchu bylo již několikrát vzpomenuto, že byl Josef »řemeslník«; a to také byl. Ale jaký řemeslník ! Na každě nůžky, na každou břitvu velice uměle a tuze krásně »vyšlejfoval« : »Jo- sef Nezbeda«, vlastní své jmeno a datum, že bylo radost pohleděti. Marjandl často přihlížela »k dílu« a nemohla se ani vynadívati. Josei byl chlapík a což teprve kdyby chtěl ! Nemusil by vláčeti svou »dilnu« o jednom kolečku ode vsi ke vsi a rozháněti brousek do šíleného běhu, nebo spravovati rodinné, prastaré dešt- níky za mizerný groš.
Josef Mar
9 article
Ale Josef má svou hlavu. Je hrdý a ne chce. To je to! Josef na své umění mohl by míti v městě třeba krám. Aha! Jaký krám, o tom vlastně Marjandl ne- přemýšlela, ale pohlížela vždy s pohnutím s trochou závistí na otylé kupcové, které seji zdály tak vznešené za odřeným »pudlem« ve- dle usmolené bečky slanečků, anebo na tlusto pekařky se zamoučenou bílou zástěrou na vy- stouplém břichu, nebo na řeznice s dvojnásoh- ným lesklým lalokem a s mastnýma rukam Bože, jenom krám, krámeček, krám Ostatně krám by nedělal Marjandli největ- ších starostí. Není to tak těžké. Postav v mě- stečku na ulici lavici, nebo poklop jenom nůši. rozlož na ni pěkně do řady deset »krušineke (tak nazývá Marjandl housky), trochu ovoce. jaké právě jest, kousek zeleniny rozlož vedl . na opálku tři vrhy vajec a oplatky se skořicí. sedni k tomu na rozložený pytel, udělej přívě- tivou tvář a máš krám hotový. Josef by moh »doma« provozovati »řemeslo«, leda zo by ně- kdy počkal u krámu, kdyby Marjandl něco kuchtila nebo skočila nakoupit. Zmínil jsem se o krámu jen proto, abyeh prozradil, že měla Marjandl také své nedo- stižné ideály, jako každý jiný; ale budiž ku chvále její doloženo, že nereptala, když Josel jejím návrhům nejvyšší sankci odepřel a ra- dostně i ochotně podrobila se jeho vůli. Má i takový život, jaký řemeslo Josefovo s sebou přináší, tolik půvabů a jest na změny tak bohatý, že člověk rád přivykne tomu volnému přelétání od vesničky k vesničce, od městečka k městu, zvláště po boku bytost milované. Jen jediný příklad.
Josef Josefův
10 article
Josef a Marjandl »přijeli« do vsi, hono- sící se pyšným titulem městečka a dokazujíeí právo na ten titul tím, že není na návsi ani louže ani špinavého rybníku, nýbrž jenom otevřená klikatá strouha a dále tím, žo se po návsi prochází po celý den uniformovaný strážník, který má i poboční zbraň, vedle níž se houpá a svijí dlouhý karabáč na o- rostlejší mládež, která v neděli odpoledne z stodolou Fofoňkovou hraje o krejcary »na čárue Přijeli sem ráno okolo desáté hodiny a Josef. utřev spocené čelo, postavil svou ekypáž, kterou sem až dostrkal, do stínu rozložené košaté lípy. Josefova ekypáž má vlastně kolečka dvě, ale jen jedno běží a druhé se veze. Marjandl postrkovala »dílnu« až pře městečko, zatím co Josef nesl objemnou nůši na zádech; před městečkem se vystřídali. Mimo tvto pohyblivé movitosti mají rodinné »paraple«- Toto rodinné paraple, nemohu se rozhodnouti pro název deštník nebo slunečník, Josef říká paraple, Marjandl říká paraplo, nemůže to tedy nic jiného býti; tedy toto paraple je pozoru- hodný kus majetku a důležitý pro řemeslo, je to reklama a vývěsní štít, ono mluví samo. Josef potřebuje se pouze objeviti za dveřmí vstrčiti paraple do sednice a bez řečí každý pozná, kdo přichází a co chce. Stojí to paraple za popis. Kostlivec pola- žený koží, v němž kosti chřesti, harfa s potr- hanými strunami, strašák v zelí, utěrák na po- metle, smačkaný župan na suché slečné — ach, marně se namáhám, abych našel poněkud při- lehavé přirovnání — toto paraple je mnohem dokonalejší. Látky zbylo ovšem jen kus, ale bývala asi mnohobarevná, několik per a drátů probito látkou, jiné otočily se jako liany kolem hole, kdysí snad celé a po bedlivém pátrání naleznou se na ni stopy červené barvy.
Josef Marjandl Josefův Fofoňkova
11 article
Josef postavil náležitě »dílnu« čelem do náměstí a hrabe se v truhliku, hledaje nástroje, aby se dal hned do díla. Marjandl složila opa- trně nůši s beder, ještě opatrněji odkryla při- kryvku, vytáhla drátěný kruh, na němž navě- šeno jest asi tucet podivných želízek, klíčůa plíšků. Při každém hnutí chřestí tyto rarity zvučně. Vzala také paraple a podavši volnou. krátkou, ale širokou ruku Josefovi, rozloučila se krátce: »Tak teda s bohem, Josef !« Josef stiskl podanou ruku a pohleděl přes kolo s úsměvem na svou krátkou ženu: » Mnoho štěstí a dlouho se nezdržuj, abych se mohl dáti do dílae Usmála se také, ukázala své krátké, lesklé zuby jako Grazziela a pohledla do černých očí svého Josefa s takovou něhou a láskou, že musil vycititi, co si myslila: »Ty, ty Josefe můj! Jak tě mám ráda! Zůstala bych raději tu, abych se ti mohla obdivovati, abýcht mohla zbožňovati !« Ale neřekla nic, usmála se jen ještě jednou a šla shánět dílo. Josef, jako pravý muž, uměl se stavěti netečným, ale přece s tajnou zálibou sledoval svýma trnkovýma očima krátkou svou žínku, ana ze statku do statku vcházela. Nevy- nechávala ani chalup ani baráků, všude sháněla. Ten chřestící kroužek se želízky a to rodinné paraple vnikalo všude. Kdýž se Marjandl svěřily takové věci ku správě (nepochlubila se nikde, že jsou to jnventární kusy závodu), mohli zdejší občané za- jisté s plnou důvěrou svěřiti jí nejen švé rezavé nůžky, zubaté břitvy a porouchaná v žebrech paraplata (zajisté jen o několik desetiletí mladst než ono rodinné), ale i své začouzené hrkavé švarcvaldky. Seslapaně její střevíce přešlapovaly trpělivě na udupané hlíně v síni, někdy vběhly i d nízké světnice, někdy postály jen na dvoře, ale zdvořilá řeč Marjandlina našla všude vhodný předmět.
Josef Marjandl Něva
12 article
Tu měla hospodyně »něco krásny slepičky. tu husy jako koně, tu boží dárek jako mandle. Někde pochválila umazané buclaté děti »zrovna jako andílkové« a hned na to neméně umazan prasátka »učiněná děťátka!« Tak chválf Marjandl všecko napořád. Někde se dokonce vyptá, jak zbylo hospodáři ješte bramborů a kope-li již nové, jinde podotkne jen tak ledabylo, že chvála bohu po těch dešlich mohly mlýny semlíti trochu toho obilíčka a va- řenička, jinde se zcela důvěrně optá, zdali by mohla (kdyby panímaminka zlaťoučká dovolila) tak k poledni přinésti si svůj »hrnoulek« na trošku polivčičky. Jen tak malý puncláček, že by za to Joseí spravil parasolek nějak krásně. Déle než za hodinu vraci se Marjandl ku svému Josefovi. Široká, osmahlá její tvář září. Nese dosti díla a dosti slibů, někdy i dárek, ten je zabalený v zástěře, vlastně v bývalé zácloně. Dílo odevzdává mistrovi s krátkými po- známkami. Josef to nemá rád, když se ženská plete do řemesla, porozumí hned všemu, pracuje bohu- díky v tom oboru již celou řadu let a pořád bez jubilea. Sliby nechá si Marjanul pro sobo, kdo vi. co z nich vykvete a činiti milovanému Josefovi marné naděje a laskominy bylo by ukrutné. Lépe je překrapiti. Josof rozkládá dílo. Nad mnohým kusem potřásá bujnými ku čerami, někdy se tak ušklibne nebo hvízdne po směšně, že Marjandl sebou trhno, někdy pohodi vysloužilým parapletem tak nešetrně pod kolo až ctihodný ten sluha žalostně zasténá a kosti jeho zachrastí. Břitvy — to jest jeho specialita. Zná všecky v celém okresu. Prohlíží je se zalíbením, zvlášt objevíli se nový kus. Zkouší je na nehtě svého mocného palce, ohýbá je opatrně, přikládá je ke kameni, jer volně se točícímu, obrací je proti světlu, dýchá na ně — inu, mazlí se s nimi.
bůh Josef Marjanout Marjandl
13 article
Učinil rozvrh, co a jak přijde na řadu, deštníky jsou vždy poslední. Ještě pohled drahe Marjandl a pak chutě k dílu. Zvolna roztáčí kolo, poušti vodu na kámen, silná, zakřivená noha šlape vždy silněji a rychleji, oči mu hrají na kameni, rty se špulí ke hvizdu a jistá. pevná ruka přiložila nejlepší břitvu. FIlí, ocel skřípla, změt drobounkých jisker srší jako svatojanské mušky — — Marjandl vybrala zatím dárky a jest jimi na oko zaměstnána, ale očima zářícíma sleduje svého Josefa. Ty sršící jiskry z ocele zůstaly v jejích očích! »Nyní je v tom, Josef je v dile, její Joseí Ach, jak jest šťastna, jak blažena !« Usedla ku rozrytému kmenu a opřela s zády tak, aby viděla Josefa, kdykoliv oči po- zvedne. Přitáhla nůši a volně vybírá všecky tv poklady, které tvoří celé jejieh movité i nemo- vité jmění a rozkládá je kolem sebo. Jaká to rozmanitost Nejprve vytáhla opatrně Josefovu dýmk »porcunálku« o krátkém troubelu a okousané špičce. Bilé zuby Josefovy ji okousaly. Potom objevil se balíček prádla, Josefova všední ko- šilé, šátky kapesní, zreadélko v plechovém pouzdře, hřeben na bujné kučery Josefovy kartáč silně vypelichalý a štětička na mýdlo, vůbec potřeby toilettní pro cestující. Také kou- sek mýdla zaobaleného v hadřiku, punelový hrnoulek asi o čtyřech žejdlicích, lžíce dvěa vidlička. Dále byla tu plechová krabička (vý- hradní majetek Marjandlin), uvnitř byly nítě. jehly, špendliky, knofliky a náprstek. Jakés záplaty a nedělní Josefovy sbalené a na ruby obrácené kalhoty a letní jupka Marjandlina zje- vily se naposledy. Paní Marjandl některé věci zase zpět složila, hlavní ale pozornost věnovala baličku prádla, velice šetrně rozbalila košili pátravě vyhledávala osudné trhliny.
Josef Josefův Marjandl Josefov
14 article
Potřásala svou velkou hlavou nad tímto kusem, ale pak odhodlaně chopila se jehly, na- slinivši dříve prostřední prst, aby se náprstek nezklouzal, a dala se horlivě do šití. Jen občas pohledla radostně na špulící se rty Josefovy oči její se svítily sršícími jiskrami. Oba praeuji pilné až do poledne. Zvonek se rozhoupal ve věži a zvuk jeho zapadal do vyhřátých dvorů a mezi obilná pole. Ze školy vyhrnuly se děti, na ulici objevili se muži s čepicemi v rukou a s nástroji na ramenou, vracejí se z práce. Marjandl odložila své vyšívání a uchopivši hrnek pospíchá do statku na konci ulice. Po nedlouhé době se vrací. Z hrnku se kouří. Z- stavila se u okénka, nad kterýmž přibita je ta- bulka a na tabulce namalovaná dýmka a jakési hieroglyfy —K—ABÁK—. Ohledla se po Jose- fovi, dobrá, Josef nekouká.
Josefův Zvonek Marjandl Josef Jos
15 article
Nezdržela se dlouho. Přiběhla rychle jako slepička, když je volána. Prostřela na zemi zá- platy a zvala: »Tak pojď, Josef, a sněz to! Polivčičk je teplá a bude dobrá. Pojď, pojď, staroušku !« Josef se protáhl a ohnul, až mu v zádech zalupalo, pak uposlechnuv vyzvání své zlaté Marjandl a usedl k obědu, Marjandl mu podala všecko a vesele hle na hladového Josefa, jak mu chutná. Josefj s chutí, v hrnku zůstala sotva třetina. »Nu na, dojez !« podává hrnek Marjan a oblizuje lžíci. »Vskutku dobrá, bramborová s kroupama, tu já rád.« Josef vlastně všecko rád, jen když je toh dost, ale nechá vždy něco své Marjandl; jinak kdyby snad nejedla, ani on by se řádně nena- jedl. To Marjandl už dávno ví. »Jen to dojez sám,« zdráhá se Marjandl, ale oči jí hrajou hrdostí a radostí, »já dostanu jinde, mám slíbeno.« »Nezlob a jez, nebo to víš!« Josef udě lal očil Ale Marjandl se jen usmívá. Vezme hrnek ují tři nebo čtyři lžíce a vraci hrněk Josefovi »Opravdu, dobrá, kapitální polívčička. Nu, nu. staroušku, dojez, posilni se, a tu je chlebíček se zlatýma »zádičkama« a klade notný kue bílého chleba a špetku soli na papírku před
Josef Marjan Marjandl
16 article
Josefa. »Ne, sama jez, už nebudu.« Marjandl sní ještě lžičku a podá hrnek Jo- sefovi. Ten se již nezdráhá. Nakrájí si do hrnku chlebíčka »hustě« a dojídá. »Bože, jaká upřímná duše je tenhle můj Josef,« myslí si Marjandl, »ode všeho musím mít, a kdybych ne, oheň n střeše, takový je dokonalý člověk. Snad by mne sbil, kdybych neposlechla. Ani kdybych ho na rukou nosila, mandlema kdybych ho krmila, dost se mu neodsloužím.« Josef dojedl, utřel knír a vraceje jednou rukou hrnek, sahá druhou po dýmce. Nyní bude držeti po obědě siestu, dokud »nepadne«. Toho si Josef vždycky dopřeje. Lehne si pěkně do chládku, přimkne víčka, bafá a třeba i s Mar- jandl trochu porozpráví. Ruka nese dýmku k ústům. »Saprlot, není tabáku.« Čelo jeho se zamračilo, ruka odkládá dýmku. Perun se hněvá. Na ten okamžik Marjandl čekala; usměje se blaženě a hledí na tmící se oči Josefovy, náhle vytáhne balíček tabáku z kapsy, dostala kdesi po krejcaru — a blažený úsměv zahraje na- krouceným knírem Josefovým. »Tu máš, pokuř si, ty vokáči !« »Marjandl, vona jedna ženská, poslou- chala« ... perlí se z úst Josefových, »vona jedna prachmilionská ženská, za to musí dostat hubičku« a již se vzchopil a zde na městečku, před celým světem, dal své krátké žínce hu- bičku, až to mlasklo.. Ta upřímná hubička těchto přeletavých še- dých skřivanů padla jako bomba do houfu lelkujících uličníků, že se s křikem, smíchem rykem rozlétli na všecky strany jako hejno vrabců — — —
Josef Marjandl Perun Josefův Josefová Mar
17 article Trena Holmova.
Trena Holmova. Novella. Dánsky napsal HI. Ban g. Přeložil St. v- Jedné neděle po službách božích přečet rychtářův syn před kostelními dveřmi toto ozná- mení: »Slečna Irena Holmova, tanečnice králov ského divadla, oznamuje, že dne 1. listopadu zahájí v hoslinci »U severního polu« taneční kurs, spojený se školou dvornosti a slušných mravů, jak pro dítky tak pro dospělé dámya pány, přihlásí-li se dostatečný počet účastníků. Honorář pět korun za jedno dítko, bratr se se- strou se slevou.« Přihlásilo se sedm účastníků. Jens Larse- novi přihlásili tři »se slevou«. Slečnu Irenu Holmovu to uspokojilo. Z krásného večera, na sklonku října, přišla do hostince s celým svým »zařízením«, které uloženo bylo prozatím ve starém koši od šampaňského, křížem krážem hustě převázaného nastavovaným provazem. Byla malá, hubená, s čtyřiadvacetiletým dětským obličejem pod čapkou z kožešiny,a zápěstí tenkých rukou měla ovinutá starými ka- pesníky, proto že trpívala dnou. Vyslovovala svědomitě každou souhlásku a pomohl-li jí někdo jen sebe menším přispěním, pravila: »Díky — ach, díky — vždyťť já mohu samma!« a přece vypadala při tom jako dítě, které si neví rady. Vypila jenom číšku čaje a zalezla pak do postele ve své komůrce za pekařovým obydlím. jektajíc zuby bázní před strašidly. Ráno objevila se s nakadeřenou hlavou těsně přilehavým pláštěm, jehož opelíchaný ko žešinový límec a rukávy trpce žalovaly na ni čivý zub času. Byla nyní připravena »konati návštěvy« ro- dičům přihlášených žáků.
Tren Holmův Ban g Stanislav Holmův Jens Dánsko severní polo
18 article
Nesměle tázala se na cestu. Paní Henrik sonová šla s ní až dolů před domovní dvéře okazovala - jí na některé dvorce, ležící uprostře poli. Slečna Holmova poklonila se samou vděč- nosti na každém ze tří schůdků. »Chuděrka !« pravila polohlasně paní Hlen- riksonová. Zůstala státi ve dveřích a dívala s za slečnou, která eupala opatrně po mezi podél holého, tmavého pole, aby nezkazila si svých elegantních kozinkových střevíců a proužkova ných punčoch. Když odbyla návštěvy u rodičů (Jens Larsen dal devět korun za své tři děti), jala se ohlížeti po nějakém obydlí. Našla malou, vybílenou ko- můrku u místního kováře s vyhlídkou na rovná pole. Nábytek sestával z postele, pohovky jedné sesle. V rohu u okna zaujal čestn místo koš. Slečna Holmova se ihned přistěhovala. Až do poledne byla zaměstnána procedurami s pa- pírovými točinkami na vlasy, studeným čajem kadeřidlem. Když byla hotova s úpravou hlavy. jala se uklízeti a po té, odpoledne, háčkovala. Vytrvale seděla na svém starém koši v koutě u okna, aby využitkovala ještě posledních pa- prsků světla. Kovářova žena zaskočila k ní, uve- lebila se na dřevěné sesli, aby si pohovořila. Slečna Holmova jenom ji poslouchala s úsmě- vem a tu a tam přisvědčovala graciésním úklo- nem bohatě nakadeřené hlavinky. Paní protahovala své povídání do neko- nečna, až bylo na čase připraviti večeři. Slečna Holmova však málo pochytila z jejího vypra- vování.
sonová Holmův Jens Larsen
19 article
Kromě tanečních »pós« a každodenního »boje o chlebíček«, toho úmorného, věčného zápasu, neměla snad o ničem jasného pojmu — to přesahovalo prostě její obzor. Zůstala seděti tiše na svém starém koši, s rukama složenýma na klině a jenom civěla ztrnule na úzký světlý proužek pode dveřmi kovářova pokoje. Nevyšla ven; ta plochá, pustá pole pro- bouzela v ní stesk po domově a potom bála se každého zvířete a zvláště měla strach před spla- šenými koňmi. Když nastal večer, uvařila vodu na k - chlových kamnech a připravila si chudobnou večeři. Po té došlo opět na papírové točinky- A konečně, již polosvlečená, zkusila ještě před postelí svůj » krok« Kovář a jeho zena nehnuli se od klíčové dirky. Pozorovali ze zadu její baletní skoky- »Papilotty« ježily se jí při tom na hlavě jake ostny ježka. Slečna Holmova zabrala se do svého tance s takovou horlivostí, že konečně jala se pobzukovati polohlasně příslušnou hudbu k tomu. poskakujíe hned ku předu, hned v zad, nahoru dolů, nahoru dolů . .. hop—la ... hop—la. Kovář, jeho žena a děti drali se o místo u klíčové dírky. Když slečna Holmova odtančila svých toli a tolik minut, vlezla do postele. Tato cvičení připomínala ji vždycky krásné doby, kdy chodila do baletní školy ... A ne- zřídka, ulehnuvši potom, vypukla náhle ve hla- sitý smích — pravý, bezstarostný smích dí- A myslíc ještě na ty krásné doby — ve- sele krásné doby, zvolna usínala Na ty zkoušky, při kterých družka družku hleděla tajně bodnouti špendlíkem — jak př tom křičely A na ty večery ... v divadelních šatnách. co tam bývalo štěbotu ... všecky hlasy najed- nou. .. pak režisérův zvonek. Někdy probudila se v noci plna úzkosti — zdálo se ji, že vystoupila chybně. těte
Holmův Kovář
20 article
»Tedy — ráz — dva . ..« slečna Holmov nadzvedla své šaty a napjala nožku v před .. »Tedy hezky! — ráz — dva — tři !« Těch sedm hopkovalo na strany, s praty v ústech; poskakovali jako mladí kozlové. »Hezky rovně, maličký Jensi ! — ráz, dva. tři — poklona — ráz, dva, tří — ještě jed nou . . .«
Ted Holmov Jens
21 article Jena Larsonovi uličníci vyplázli po každé
Jena Larsonovi uličníci vyplázli po každé hodně hluboko jazyk, když dělali svoji poklonu. »Tedy, Marenko, v pravo — ráz — dva — tři —.« Marenka vykračovala tvrdošijně v levo .. »Ještě jednou znovu — ráz — dva — tři . . .« Slečna Holmova skákala jako kozlátko, tak že hezky se svítily její »hladce a obraceně ple- tené« při každém skoku .. Cvičení byla v plném proudu. Tříkráte týdně tančilo se v hospodském sále při světle dvou lamp, visících se stropních trámů. Každý krok na chladné podlaze zvedal usazený prach. Našich sedm pobihalo sem tam o překot, jako stádo zděšených ovcí. Slečna Holmova přímila jejich ohnuté hřbítky a strhávala dolů jejich ohnuté ruce. »Ráz — dva — tři, sevřít paty, zvednout, stoupnout! . ..« Děti duply si hezky rázně a zase stály roz- kročmo .. Po té měl se tančiti v párech valčik. Páry držely se rozpačitě, s rukama tuhýma jako ze dřeva, co možná nejdále od sebe. Točily se, jakoby spaly a nehnuly se s místa. Slečna Hol- mova povzbuzovala v jednom dechu a otáčela je dokola. »Dobře, dobře, točte se . . . čiyři, pět — dobře . . i toč se, Jettynko . . « Slečna Holmova šla nepovolujíc za Jens Larsenovým prostředním a Jettynkou, a otáčela je pěkně do kroužku. »Dobře — dobře, Jettynko ...« Jettynčina matka byla mezi diváky. Selky seděly podél stěn nepohnutě, stuhy klobouků majíce podvázány v tuhé mašle, ruce spuštěny do klína a neodvážily se ani na sebe pro- mluviti. Slečna Holmova při řeči oslovovala každou »milostivá paní« a usmála se na ně při každé pokloně. Nyní přišla na řadu »Quadrille a la Cour«. Jens Larsenova trojice skákala ve svých nepro- mokavých botkách vysoko do vzduchu. »Dámy v pravo — dobře — Jettynko, tři kroky v levo — tak . . . dobře, milá Jettynko . . « Čtverylka vypadala jako podařená rvačka.
Larson Ted Marenko Marenka Holmův Jens Larsenův Jena
22 article
Slečna Holmova byla již všecka uondána ustavičným tancem a velením. Chvilemi mu- sila se opřiti o stěnu — tak jí bušilo v spán- cích — — — Množstvím prachu počaly její oči slzeti . .. A sedm skokánků honilo se sálem dále vesele ... v zakaleném, zaprášeném pološeru. Když slečna Holmova příšla z taneční ho- diny domů, zavázala si šátek na kadeřavou hlavu. Měla totiž věkovitou rýmu a katar. Ve chvílích volného času sedávala, drží nos nad hrncem vroucí vody a tak se léčila. — Po nějaké době přibyla také hudba k tanci: pan Brodersen hrál na své housle. Také dva noví žáci přibyli, dva pokročilejší. Od tě doby přicházelo i více diváků do hodiny. Někdy docela »pastorovi«, slečnaa vikář. Slečna Holmova předtančila vždy pod oběma olejovými lampami s prsoma vypjatý ma a s nohami rovnými, jako struny nataženými. »Napnout nohy, děti, napnout nohy, vidíte — tak . . .« Slečna Holmova vyhazovala nohami a zve- dala šaty do výše: vždyť měla publikum. Každý týdon posílala slečna Holmova své háčkované práco do Kodaně. Balíky bylo odváděti místnímu učiteli, který obstarával poštovní záležitosti. Slečna po- každé buď měla špatně sbaleno, buď špatně adresováno. Učitel vždy měl co opravovati. Při tom ona stála u něho, dívajíc se na jeho práci s naivní rozpačitostí šestnáctiletého děvčátka. Poštou došlé časopisy a noviny ležely na kathedře připraveny k roznášení. Jednoho dne dodala si odvahy a otázala se, směla-li by si prohlédnouti »Veřejný věstník«? Osm dní vi- děla ten list stejně ležeti na stole a neodvážila se zeptati. — Od toho dne přicházela každý den k po ledni — učitel poznával její nesmělé zaklepán jedním kloubem. »Jen dále, slečinko, je ote- vřeno,« řekl po každé.
Holmův Brodersen Kodaň
23 article
Šla školní síní ke stolu a vytáhla »Veřejný věstník« z pásky. Četla divadelní zprávy a oznámení her a kritiky, ze kterých nechápala ni slova. Ale — bylo to so nich«. Trvalo hezky dlouho, než byla s jedním sloupcem hotova; ukazováček graciesně sledoval řádek za řádkem. Když dočetla list ku konci, vrátila se chodbou opět a opět zaklepala jako dříve. »No, slečinko,« řekl učitel, »co pak je nového ve městě?« »Je to tam pořád stejné, pořád ty staré poměry,« odpovídala ona. — »Žabka malá! Je snad zamilována ještě do svého tanečního mistra!« mručel si tiše učitel, dívaje se oknem za ní. Slečna Holmova šla domů k svému háčkování. V tu dobu měl býti v divadle vypraven nový balet. Seznam spoluúčinkujících a jmena sólových tanečnic znala již slečna Holmova zpaměti. »Vždyť jsme přišly všechny najednou do baletní školy,« vysvětlovala, »všechny jedním rokem.« Na večer prvního představení byla roz- tržita takovým strachem, jakoby sama měla po prvé vystoupiti. Zapálila své dvě zaprášené svíčky a mezi ně postavila do prostřed sádrový odlitek Thorwaldsenova Krista. Po té sedla si na svůj starý koš a civěla mrtvě do světla. Avšak nemohla toho snésti, aby zůstala samotna. Napadl ji bývalý zákulisní nepokoj. Vešla tody ke kovářovým, kteří právě seděli u ve- čeře. Skromně posadila se na židli u starých visacích hodin. Za tu hodinu napovídala více, než jinak snad za celý rok. S horečnou živostí vypravovala o divadle a o premierách, o »ve- likých sólech« a bravurních kusech. Pozpěvovala si, trilkovala a houpala ho- řením tělem jako kývadlem. Kovář rozohnil se jejím počínáním tak, že počal si prozpěvovati starou vojenskou píseňa
Žabka Holmův Thorwaldsenův Krist Kovář