ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 85091360-7127-11dc-90e7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 41, org 1, work 1, place 7
1 masthead
3. dubna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 94.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Nebezpečná choroba.
5 article Říkání jen pro zdravéí
Říkání jen pro zdravéí Ať komukoli z nás přítel Karpíšek ublízi jakkoli, na konec litovali jsme ho všichni. Třeb že s počátku nemoe jeho působila některým jeho přátelům nesmírný jux. Jsou totiž skutečně jisté nemoci, které způ- sobují mnohdy upřímný, neodolatelný jux. K če- muž ihned poznamenávám, že jux ten málokdy mívá nemocný, ba, nemocný skoro nikdy, ale velmi často jeho okoli. Chyba snad spočívá v tom že v sedmeru skutků milosrdenství schází osmý- nemocným se neposmívati. Ale kdo může z svou náturu! Něčí bránice je velmi citlivá; hned se podráždí, hned se roztřese. Jsou dokonce i nešťastníci, kteří svým utrpením způsobují vlastním lékařům chvíl vzácného dobrého rozmaru. Doporučuji vám n příklad, abyste si pořídili „housera“, ale kom- pletního, dokonalého, se vším přislušenstvím. A pak jděte ke svému lékaři Dokonalý houser totiž vyžaduje, abyste byl zkrouceni jako klika od flašinetu. V této poloze tělesné vypadá člověk skutečně poněkud ko micky. A v této poloze tělesné připadá vám taky mnohá vzpomínka z minulosti jako učiněná báj Sami na uříklad nevěříte, že jste kdysi v Sokol skákali „s koně bez dohmatu, že jste šplhal po stožáru vzhůru do koše. A snad — kdyby vám v takovém okamžiku poslali ze Sokola vy- zvání, abyste se zase zúčastnili cvičení v bý- valém svém družstvě, a že právě dnes bude skok dalekovysoký, skok o tyči — snad by vás v ta- kovém okamžiku zachvátilo zuření. Jer prosím. račte si opatřiti housera a račte si pak před- staviti skok o tyči — s tím houserem! Pr pouhém pomyšlení zježí se vám každý chloupek na těle. A v tomto stavu, prosím, navštivte si svéh dektora. Jen vás shlídne, jak lezete do dveří, juž mu cosi zahraje kolem rtů. Zná vaše bolest a ví již, kolik uhodilo.
Karpíšek Sam Jer Sokol
6 article
„No, kdepak jste chodil po bálech?““ otáž se vás. Kmitne vám hlavou cosi o dýce, o vraždě ale přemáháte se. Ještě doufáte, že se v něm ozve lidskost. „Tuhle — strašná bolest — pane doktore. „Jo, jo, — a tuhle to neboli?“ a dotkn se vás v boku; jakoby tam vrazil kuchyňský „Jak pak by nebolelo!“ stenáte. „Vytrpín smrtelné úzkosti, táhne-li na mne kýchnutí. Ne- smím ani zakašlat — je mi vždy, jakoby mn řezal rezivou pilou. V kříži mám jako roztlučen sklo — jen o centimetr se chtít narovnat, všechno se ve mně příčí jako hřebíky. — My siíte, že by dělalo dobře mazání? Kolem rtů doktorových to potrhává, smíel mocí mermo se proklubává. „Tak vám napíšu mazání,“ odpovídá, „ne škodí to. „Já nejen, aby to neškodilo,““ stenále, „alo aby to pomohlo. „No, někdy to taky pomůže.“ A kolem ú jakoby se mu honily „myšky“ „Nebo si mám naložit tyrpán?“ ptáte s Úzkostlivě. „Naložte si tyrpán — taky neškodí.“ „Ale prokrista pána, co pak tedy mán dělat?“ zvoláte v úzkosti a bezmocnosti své. A teď už vám doktor vybuchne v smíchu „Čekat, kamaráde, čekat. „Nač pak ještě, Ježíš Mariá? „Až to zas přejde! Nic jiného nezbývá. A doktor se řehoni, až to vašeho houser nůž.
Mariá
7 article
uráží. Povídám vám, dopřejte si toho, a doufám že pak tyhle mé řádky podepišete. Náš přítel Karpíšek nebyl doktorem, ale smál se vždy taky, když někomu z jeho přáte cosi chybělo. Uškleboval se, mrcha, ačkoli — když jemu právě nebylo tak nějak extra — do vedl taky naladiti tvář sedmibolestnou a věděl kde který doktor a kde který specialista. A aby tak byl někdo zkusil a jemu se ušklíbl! Děkuju pěkně. Ale jednou na něj trhla podivná věc. Vidě všeho jen půl. Nemoc po čertech divná. Vidě půl koláče, půl koblihy — všechno jako v pů přeseknuto. V kalendáři i na nebi byl úplněk, Karpíšek viděl přesnou polovinu měsíce. A byly případy, že přítel Karpíšok na své poloviční vi dění zapomněl, a pak nastávaly výjevy k po- pukání — a my se nesměli ani smát, abychom Karpíška neurazili, neboť, jak již řečeno, po- směchu nesnesl. Líčil nám takové případy sám, jiných jsm byli svědky „Přišel jsem vám do Měšťanské besedy dolo na oběd,“ vypravoval, „a pikolo mi přinesl talí polévky. Koukám jako blázen — talíře je půl, po- lévky na něm stojí taky ta půlka, a já trnu, trnu, kdy najednou hrkne všechna ven, ani jsem se neodvažoval ponořiti do ní lžíci. Tu teprve vzpomenu na svoji chorobu — ale věřte, ouzkost mne pojímala. Pikolo se na mne díval — a kluk přede mnou stojí taky jen polovička, jakoby by kolmo rozťat. Postavil přede mne sklenici piva — vidím půlku, taky kolmo ufatou. Všechny zá- kony tiže a přítažlivosti jakoby byly zvráceny. Půlka sklenice, po vrch naplněná, a pivo z ní ne- utíká. Mysiil jsem chvílemi, že se zblázním.
Karpíšek Karpíšok
8 article
Oblékám se ráno do úřadu — v ruce držím je- dinou nohavici. Sahám po kabátě — levá půlk i s rukávem schází. Kvartýrská mi přináší snídan — a kvartýrské je polovička, hopsá o jedne noze. No konečně, mé kvartýrské je i polovička dost. Ale byla tu právě Sára Bernardová — jdu do divadla, dostanu lístek už jenom na po- slední galerii — a nevidím ze Sáry n i c — jeji polovička na tu vzdálenost nestačila, abych vůbec něco viděl! To je strašlivé!“ Všem nám chvěla se bránice, a nesměli jsm se smát, aby přitel Karpíšek nebyl do duše vražen. Šli jsme s Karpíškem k uzenáři, dal si tam párek. Lékař mu nařidil diétu, jedl tedy málo. Učeň před něj postavil talíř s párkem, Karpíšel zakoulel očima a vyhrkl „Ode kdy pak servírujete hostům po po párku, když chtějí celý V témž okamžiku však pohlédl na chlape a vzpamatoval se. Stála před ním kluka taky po- lovička — a jak ztrápeně asi ta půlka ve svém ulekání vypadala v očích Karpiškovýchl
Bernardová Karpíšek
9 article
„A to jsou nervy, řekl mi doktor,“ vy kládal nám Karpíšek. „Čertovy nervy ! Ta jistá polovička jich prý mi vypověděla službu.“ Čertovy nervy! Karpíšek řekl světité slovo. pravdu kolosální. Nervy! Člověk o nich ani nev dokud nepokoušejí. Arci, konečně se člověk o nich i dočte. Ví, že má nějaké nervy v hlavě. v očích, v jazyce, v konečkách prstů. Ale na- jednou se vám vyskytnou nervy v končinách. kde buď nehledáte nic anebo všechno možné. jenom ne žádně nervy. Račte si na příklad pořídit asi na čtyři ne děle ischias. Libezná věc. Račte mi prominouti všechny její příznaky, pro obmezenost místa, ještě bych mohl na nějaký zapomenout. Aleaž si ji pořídíte, vsázím krk, že vás nesmírně pře- kvapí, až lékař řekne: „Mhm, to je neuralgie s edacíh o nervu.“ Račte si dobře všimnout: sedacího nervu Napadlo vás někdy, že k sedání krom židlea tedy toho ostatního příslušenství je třeba vůbec nějakých nervů a nějakého sedacího zvlášt Sednete si, sedíte, a čerta se staráte, jestli zá- roveň s vámi se posadil taky nějaký nerv. Ale račte si pořídit jen poněkud slušnější ischias vyjasní se vám velmi nepříjemně existence nervů netušených. Myslím, že pořád ještě příjemnější bylo polo viční vidění přítele Karpiška.
Karpíšek Nerva Karpiška čertův nerv
10 article
Bohužel však, nemoc jeho měla taky vážné následky. Ačkoli mu lékař přísně a důtklivě při- kázal, aby se varoval jakéhokoli rozčilování, přítel Karpíšek v politováníhodném stavu svéms učinil známost. Byl to snad právě následek jeho rozrušenosti čivní. Neboť jaký jinak v tom rozum. vidíme-li svého ideálu jen polovičku? A za naopak: snad právě to lákalo přítele Karpíška. že viděl jenom polovičku své budoucí polovice. že viděl menší nebezpečenství stavu manžel- ského, ba, že v chorobě své viděl vůbec jen krásnější polovici manželství. Ať už tomu bylo jakkoli, přítel Karpíšek se skutečně oženil. A čeho nedovedlo dříve všechno lékařské ošetřování, všechny mediciny, to zne- náhla spravovalo se ve sladkém poutě manžel- ském. Přítel Karpíšek počínal znenáhla, jen jak v mlze, jako mléčnou dráhu na obloze, vidět taky druhou polovici všeho. První příznaky této otavy pozoroval prý doma, na vlastní družce Arci snad i jiné smysly tu napomáhaly. Ale ko- nečně, za nějakého půl roku, viděl zase nor- A tehda přišel ke mně jaksi zdrcen, a kdy já ulekán se tázal- „Nejsi šťasten? Zklamal jsi se?“ — tu příte Karpíšek odpověděl: „O, příteli, moje žena jest anděl, ale jej matka, to je drak! Teď teprv to vidím. „Což jsi jí dříve napoznal?“ táži se užaslý „Můj bože, příteli,“ odpovídal Karpíšek zkormoucen, „vždyť víš, čím jsem trpěl. Já j viděl taky jenom polovičku — to bych byl snesl ... Přátelé drazí, kteří trpíte snad někdejší ne mocí Karpiškovou: počkejte trochu s ženidlem až uvidíte všechno celé a v plné plastice svě Je to nemoc nebezpečnál málně.
Karpíšek Karpišková
11 article Spasitel v Americe.
Spasitel v Americe. Bylo zářivé májové jitro, když vkročil Pán Ježíš, provázen Pavlem apoštolem, na půdu No- vého světa. Sestoupili ve státě luisianském, uprostřed bavlníkové plantáže- Převlečeni za dělníky, kráčeli s tlumoky n zádech těsným houštím bohatého rostlinstva Kolem nich stkvěla se příroda v nejkrásnějs jarni nádheře, jakoby byla tušila, že Syn Bož- přijde na návštěvu. Ptactvo nebeské poletovalo v hustých hejnech kolem obou pocostných a nej- krásnějšími žalmy šveholilo pozdrav vycházeji- címu slunci. Daleko v dáli vynořil se z jedno- tvárného stavení americké vesnice zástup lidi pomalu se přibližujících. Byli to černoši, muž i ženy. Zpívali nějakou svou národní, čarovnou. melancholickou píseň. Jakoby v té písni zněly žalmy římských mučedníků, smíšené s hřímavou revoluční hudbou francouzskou a čarokrásným šveholem ptačího zpěvu. Za zástupem jel muž na koni. Pod širokou střechou jeho klobouku jevila se opálená, drsná tvář. V ruce držel karabáč, kterýmž žertem po- šlehával po některých zpívajících dívkách. Když přicházeli blíže, vyjel jezdec ze zástupu a pru kým tryskem hnal se k oběma cestujícím. Ryč- ným hlasem křikl na ně: „Kdo jste?“ „Chudí pocestní cizinci“: — odvětil Spasit — „prosíme tě, pane, dej nám někoho, kdo by nám ukázal cestu. „Ke všem čertům leda, opilí tuláci, abyst neplouhali cizí úrodu.
Ježíš Pavel Bož Amerika
12 article
Švihl a apoštol Pavel zachytil svým tělem ránu, na Pána Ježíše zamířenou „He, Charles, doveď ty koňské zloděje před šeriffa. Ať jim vysází padesát karabáčem za to, že mi pošlapali pole. Zlomený stařičký černoch vystoupil ze zá- stupu. Tisíce vrásek na jeho uhločerné tvár ostře se odráželo od sněhobílých, kučeravých vlasů. Pokorně blížil se k pocestným, aby je dovedl, na pokyn svého velitele, postranní cestou k veřejné silnici. Když se již hodně vzdálili o zástupu dělníků, Pán pojednou stanul a dotekl se rukou ramene starého černocha. Stařee se zhroutil, jakoby jej blesk zasáhl a když opět otevřel oči, stál před ním — Spasitel. Stál zde v úplné záři, s mučednickou trnovou korunou na hlavě. Vlídně děl Pán starci: „Js křesťan?“ „Jsem, Pane můj, Spasiteli.“ „Tedy nás provázej po těchto cizích krajíeh a ukaž nám vše, co jest zajímavé a vysvětli nám význam všeho toho. „Tvá slova jsou mi rozkazem“ — odpověděl zbožností se chvějící stařec. „Pojďme.“ — A vy- dali se na cestu. Sli mnoho hodin a stále putovali dále, když pojednou hnal se proti nim s vrcholku hory dav lidu. Napřed mladý černoch od ran opuchlý, s kří- žem na bedrách. Za ním lomozíci, hulákající divoký dav. Všecko pohromadě, muži i ženy tepali nehorázně nešťastného černého hocha. „Kdo jsou tito?“ tázal se Pán.
Pavel Ježíš He Charles
13 article
„To jest lynčující dav, oh, Pane můj. Ne- šťastník spáchal nějaké provinění. Za živa h upálí, tělo jeho obalí smolou, tak jako bývaly Neronovy pochodně. Na tváři Spasitelově spočinul výraz hrůzy „Dále — dále. Tamo při řece, v klínu údolí chrlily kouříe komíny oheň. Když přišli blíže, otevřelo se před nimi příšerné divadlo. Povalovaly se zde roztrou- šeně části lidských těl. Dělníci chvatně odklízel mrtvoly svých druhů do řeky. I zastavil se Pár a tázavě pohlédl na svého průvodce, jenž lek- nutím se třásl. „Výbuch v hutích, Páne! Každý rok se c opakuje. Už jsme tomu přivykli. Páni potřebují dělníků a naše děti — chleba. Hluboký povzdech vydral se Kristu z prsou a již se zaroseným zrakem táhl průvodce svého Šli mnoho dní, až došli konečně do Novéh Yorku. Bylo jedenáct hodin dopoledne. V dolní části města však bylo plno ruchu Čilí pouliční obchodníci, hlučíce a strkajíce se, nabízeli své zboží. Lidé tlačíce se jeden přes druhého, spěchali na Wall-street. Tam byli v nej- živějším sporu bursiáni a sensálové. „Prodám — koupim, prodám — koupím“, zaznívalo to při- dumeným hukotem. Venku na ulici stáli lidé v tisícihlavém davu před obrovským domem, če- kali, číhali, jaké kursy přinese nejbližší minuta. Naši tři pocestní vlekli se dále, přímo do plavecké čtvrti. Nalíčené ženy z ulice, opilí námořníci šli cake-walkem, chvílemi přihnal se mezi ně stráž- ník s holí, ale hned na to s tím divočejší ne vázaností pokračovali dále.
Neronův Krist Novéh York
14 article
Blížilo se již ke třetí hodině odpolední, když se naši pocestní dostali do hlavní části města. Byl tam také všady nesmírný ruch a chvat. Eky páž za ekypáží hrčela k novoyorskému kolosseu u Madison square gardenu. Vešli. Tam seděli v ložích boháčí ve skvostných šatech, v nádher- ných úborech. Na závodišti zápasili dva boxeři. Krev řinula se proudem a obecenstvo v ložích se šíleným zájmem volalo: opakovat! „Pohanské kolossoum“? — děl Pán tiše — „pojďme. Opodál zastavili před závodem společnosti pro obstarávání pohřbů. Vošli. Tam pochovávali mladou křesťanskou dívku. V úzké světnici. vedle pisárny spočívala mladá dívka v rakvi. V voskově bledé tváři, v dlouhých řasách prokmitnl záře z onoho světa. Před ní kněz a kolem několik truchlících, chladných, lhostejných. „Což nemají chrámů?“ — tázal se Spasit svého průvodce. I vydali se do chrámu. Vešli do veliké, prostranné místnosti s obrovským, pozlaceným, klenutým stropem. Právě byla mše. Chrám byl liduprázdný, jen mladý kněz se modlil a stará žebračka nata hovala ruku po almužně. Když vyšli z chrámu, vtiskl Pán svému prů vodci dukáty do dlaně. Pavel apoštol patřil zděšeně na Pána. „Ty krvácíš, Pane můj, tvé staré rány opě se rozjitřily, jsi bledý.“ Kristus tiše odvětil; Roma resurrexit. Řím ožil“ děl zmizel spolu se svým průvodčím. Dlouhý, zářný paprsek ukazoval cestu, po níž se vznesli a ubohý černoch, klosnuv na zemi, hleděl vytřeštěným zrakem za zjevením. Přel. O. K.
Madison Pavel Kristus Rom Dlouhý Řím
17 article Dva druzi-
Dva druzi- (Historka z parku) Bylo počátkem května, když se v parku v záhybu jedné pěšiny, bliže houští šeříkových keřů zastavila dvoukolka, na níž naložena byla klec dosti veliká, podobná válci s ozdobnou vě- žičkou na hořejší ploše; zednické načiní a něco cíhel. Dva muži, kteří přivezli vozík, svléknuvše kazajky a zapálivše si dýmky, jali se kopati na zahradníkem určeném místě. Pak vykopavše prohlubeninu asi půl metru hluhokou a nasadivše do ní klec, obezdili ji a zahrabavše cihly zase hlínou, odešli. Druhý den přišel lakýrník, natřel klee pěkně do zelena a věžičku pozlatil, tak ž se na výsluní blýskala tisícem paprsků, tříšticí se o lesklou její bá. Konečně zahradník upravil nahrnutou k kleci zem ve vkusný záhonek, do něhož zasázel vonicí květiny a přistřihnuv poněkud větvice še- říku s jedné strany těsně ke kleci dosahující, pesypal půdu klece pískem, nalil do nádržk vodu, nasypal do druhé potravu a upravil u stropu klece dřevěnou budku, mající sloužiti neznámým dosud obyvatelům za útulek v noci nebo za ne- pohody. Tyto přípravy přirozeně zaujaly cele pozor nost veškeré drobotiny v parku se prohánějící byly podnětem mnohé a často dosti prudké de- baty, marně snažíte se rozluštiti, pro kohot vlastně takový pěkný příbyteček chystají. Ba staří pensisté, procházející se vážně s nerozvra- telným klidem po parku, zastavovali se u klece, nahlížejíce zvědavě do ní. Jeden z nich docela se i zeptal zahradník co to tam bude. — Opička? opička? tázal se přidávaje se tak mimovolně ke přání omladiny, rozhodnuvšt zatím, že jiný tvor nemůže vůbec do klece přií na byt.
jítbat
18 article
Ale zahradník, mrzutý, malomluvný staroch. kývnuv neurčitě hlavou, pronesl jakýsi zvuk, který mohl stejně dobře znamenati ano jako ne. — Aha! odvětil pensista moudře a šel svou cestou dále. Tak se zdálo, že jest dohadování mládež potvrzeno a s největší netrpělivostí očekáváno objevení se čtveračivých čtyřnožců v kleci. Den za dnem však míjel a konečně když byla netrpělivost malého publika napjata na nejvyšší stupeň, zaujali místo na rozvětveném bidélku dva ptáci. Podivní dva neznámí dětem ptáci. Že byli dětem neznámi — konečně ani jim nevadilo — hůře bylo, že nápadně podobali se vyepaným ptákům ze školního přírodnického ka- binetu: ani se totiž nehýbali. Seděli vedle sebe na větvoví suché sněti zasazené uprostřed klece, zobáčky rovné, dlouhé, měli zahrabány do na- čechraného peříčka na hrdle a přivřenýma si- výma očkama pomrkávali, hledice jaksi tesklivě na lidi, nahlížejíci zvědavě do klece. — Snad jim je zima! soudil starý pán kte rýsi, chodící stále pečlivě upjatý do teplého ka- bátce a nemohoucí pochopiti, že by se jim mo nelibiti pobyt v takové pěkné, prostranné kleci, umístěné mezi bující zelení záhonů a houštin. — Nu, jen co vysvitne tepleji sluníčko ! pro- hodil druhý a třetí konečně, odvolávaje se na zvyk, ubezpečoval, že za nějaký den, až se okoukají, budou jako čamrdy. Ale nestalo se tak. Slunce již dávno prohřálo do syta zelenajíe se trávníky v parku, vylibalo již i první květy na šeříkových keřích — jenom tu tesklivost ne- dovedlo ptákům se zamžených oček slíbati.
19 article
Seděli dále na bidélku nehnuti, smutni, den za dnem, ustavičně stejni a nevšímali si ani roz- pustilých nezbedů, pošťuchujících je proutkem provlečeným mříží, tak že pomalu se na ně nikdo již ani nepodíval. Sevšedněli ti ubožáčkové, hynoucí pomalu v ozdobném svém vězení. Což mohlo někoho po- baviti to jejich tesknění? A pro jiné sem přece nebyli dáni, než aby bavili obecenstvo. Nebav l — tedy co s nimi? Ale zdálo se, že jim jest jenom příjemné. když na ně nehledí několik párů očí sledujících každé jich hnutí. Poskočili si — ba i zazpívali. Ale jinak zůstalo při starém. Sám zahradník si toho všíml a vybíral ji i lepší potravu, domnívaje se, že snad ta je pří- činou jejich zamlklosti. Ba, když ho upozorni zmíněný již zimomřivý starý pán, že jim je přece jen asi zima, vystlal jim budku více senem slámou. Marně však. Ptáci chřadli den ode dne. Ne- pozorovaně sice — ale přece jen. Konečně jednou z rána, když přinesli jim zase čerstvé zobání, všiml si, že na bidélku sedí jenom jeden pták. — Kde pak je ten druhý? brumlal si a n- kukoval do budky, kde se krčil hledaný zajate v koutku se svislými malátně křídélky. — Pojď ven! povídal a vystrnadil ho z budky — zahřeješ se aspoň, dodal, vida jak se usadil umdleně na slunci. A nemaje mnoho času. odešel, neyšimnuv si ani, že vysílený pták vlastně hyne. Jinak by ho byl jistě odnesl a nenecha na pospas chtivým pohledům nakupivších se ko- lem klece zvědavců malých i velkých.
20 article
Toť bylo přece něco! Konečně poskytl jim zábavu! Draze ji sice vykupoval — svojí smrii — ale za to bylo to divadlo, které dovedlo ji upoutati. Ty třepoty křídel, tlukoucích chvílemi o pi- sek na dně klece, pak zase umdlévající, slábnouei a znovu se vzpružující — a vůbec chvění hy noucího ptáka, ležícího na zádech, nelze přece viděti denněl Nejmenší hnutí jeho bylo plno zajímavosti. Ať již to byl otvírající se zobák nebo vtahu- jící a roztahujcí se drápy na křečovitě zkrouc- ných, do vzduchu trčících pařátech, či oči has- noucí a dívající se kamsi do neurčita, snad do modra oblohy, snad ještě dále — všechno to sou- citní diváci přímo hltali. — Chudáček ! litovali, mudrujíce o příčinách jeho smrti a pásli své zraky na vždy více a více chabnoucím, zoufalém jeho odboji, vzdorujícím houževnaté smrti znenáhla, ale jistě vítězící. — Podívejte se, jak ten druhý tam smutně sedí! — upozorňoval kdosi — jako by to chápal, že dole na písku hyne jeho druhl A opravdu seděl druhý pták na bidélk nad dokonávajícím kamarádem ještě smutně než jindy. Celý rozčechraný, vtažený do seb. tak že vypadal jako chumlík peříček. Zobáček měl přitisknutý těsně k hrdělku a očka mu z roz- čepýřených peříček nebylo ani viděti. A chvěl se na celém těle. Konečně pták dole v písku do- konal. Krček přitáhl k tělíčku, křídla rozestřel. jakoby v poslední ještě chvíli pokusil se ulétnout záhubě a nožky natáhl vodorovně k ocasu. A po- tom se již ani nehnul. Zvědavci ještě chvíli pozorovali mrtvé tělo ale konečně je to omrzelo a odešli.
Chudáček
21 article
Bylo po divadle. Opona byla spuštěna — a kolem klece zavládlo mrtvé ticho V houštině bezové, kde cvrlikalo dříve několik uličnických vrabčáků, ztichly veselé jieh výkřiky a bez počal vydychovati svou opojnou vůni silněji. Jenom malá zelenavá muška pole- tovala si vesele jako dříve, ba bzučíe písklavě za- letěla si i na nehybné tělíčko mrtvého ptáka pro- lézajíc pocuchanými jeho peříčky Plák sedící na větvici umělého stromečk v kleci, seskočil tiše na zemi a přiblížil se k mrtvému druhu, kloval jemně do studeného těla jcho, jako by ho chtěl probuditi. Pak ale, pře- svědčiv se o marnosti svého namáhání, oběhl několikráte kolem klece, jako by hledal východ z toho vězení, kde patrně i jeho čekal takový smutný osud, zakýval smutně hlavou a vyskočiv na bidélko, pohroužil se zase ve svoji nehybnost. Tak přikrčeného zastihl ho po chvíli za- hradník, vracející se z obchůzky po parku. Zřejmě překvapen zadíval se do klece. — Tak pro to tedy! chápal zimomřivé chvění ptákovo ráno, když ho vypudil z budky Zadíval se naň zvlhlým zrakem. Pak otevřel pomalu klec a vzav tělíčkodo ruky odešel tiše, zamlkle. A za dva dni klec osiřela na dobro. Smrti svého druha byl otužilejší z obou zachráněn. Již dávno děti v parku zapomněly na ty dva smutné druhy v kleci, před kterou se teď smály do syta čiperným opičkám. Jenom vrabčáci v be- zové houštině cvrlikali mladým historku o prvých obyvatelích válcovité klece s pozlacenou, blý skavou věžičkou.
22 article Malá Joža se těší. Z denníku děvčátka- vlastenky.
Malá Joža se těší. Z denníku děvčátka- vlastenky. V únoru, 13. Jsem hrdinkou dne. Tati hladí mnep vlasech s takovým tklivě laskavým, radostným úsměvem, až je mi líto, že mu podobné chvíle nemohu připravit častěji, hodně často, že tolik zlobívám — nu, však už budu poslouchat; mami — má zlatá maminka! — líbá mne na potkání, dala mi neobyčejnou spoustu sušenek a, co zřídk jen dávává, veliký kus cařihradského sučuku, sladkého jako — smím? — láska a s líbeznou růžovou chuti; dnes mně nikdo neříká: roz- cuchánku, nezbedná uličnice, svéhlavá, nikdo mne neposílá klečet; babka Nána září i pláče nade mnou, posazuje si mne, takovou velikou, na klín a ustavičně opakuje, jak Jožinku chová- vala, jaká jsem už v kolébce bývala moudrá. A tak už z toho všeho mám halenku zcela poma- čkánu, a uvnitř je mi trochu nevolno, snad že jsem příliš mlsala; jenže v kuchyni s mílým sykotem a vůní smaží se k obědu kuřata, moje zamilované jídlo se salátem hodně kyselým mně na počest, i musím býti ještě statečna. Dostaly jsme dnes vysvědčení, a já je mám naskrz výborné, proto ta sláva. Abych nelhala: z němčiny, z ošklivé němčiny, mám jen dosta- tečně. Afsisi! Z mateřského jazyka za to jsem první ve třídě. Já jsem Češka, německy se učit ne-bu-du, protože bych si žádného Němc — a co Tati mně tedy za odměnu pilnosti a dobrých mravů slíbil k svátku kráásné šaty. Chtěla bych s vlečkou, nebo raději ne, jen hodně krátké, aby bylo vidět krajkovou spodničku, co mně Ježíšek nadělil; beztoho mami říká, že v těch všedních docela krátkých batistových nejlépe mně sluší, když dostávám. A nebo — ó, já sama ještě ne- vím. — Fanouš přinesl z latiny pětku, má domáci vězení, a tak z dlouhé chvíle žádal, abych ho učila rusky. Studuji tu řeč sice teprve jeden běh — sle těší mne, nozany ňiera.
Jožinek Afsisi Češka Fanouš
23 article
Ve středu. Nějak neposlouchám; mami povídala, že k svátku místo na šaty dostanu nejspíše na sukně. Himm, od maminky bych šatů ani ne- chtěla; koupila mně v jedné okkasi paletot, už jsem na ně spotřebovala půl flaconu parmských fialek a přece se mně vždycky zdá, že páchne česnekem. Já česnek ráda jen na topinkách. — A Fanouš je hloupý kluk, už jsme přestali s ru- štinou. V sobotu, dne 20. února. Byla jsem v půvabném chrámku umění pod Petřínem na Uprkově výstavě. Ach, pane bože můj! Pohádka! Od té chvile nechci a nechci ji- ného obleku, než slovácký kroj. Brokátovou fridku zlatem a stříbrem krumplovanou, bohaté rukávee, nad sníh bělounké, pikantně kratičké šorc z Břeclavska, těžký hedvábný fěrtoch, zelený a květnatý jako lučina v máji, čižmy s mosaz- nými podkověnkami, šíroké drahocenné fäbory nachový turecký šátek — ó, což to bude z Jožky šumná frajerka. Zejtra naschvál nebudu pomáh při vaření, aby oběd byl hodně dobrý, a potom se k tatínkovi přitulím v dobré hodince při černé kávě, obejmu, stisknu a budu šeptem prosit r oči- ma koketně přimhouřenýma (tak mně tati nikdy. neodolá), prosit a líbat a líbat a prosit, až do- sáhnu splnění svých tužeb. O, ó, těším se už tak, že ani nemohu dále psát, tancovat musím ... Dnes večer jsem už zkoušela upravit si na hlavě šátek, zatím ten černý naší Kačky, na způsob oněch roztomilých dívčin na obraze „Od které?“ Ale to vázání je těžké! A již mám taky opravdový kousek svého příštího úboru: hed- vábné podvazky smetanové barvy, co jim říkám pro strýčka Příhodu“, protože nosím je vždycky za velikého větru, ozdobila jsem si národním vy- šíváním, myslím, že Slovačky to tak nosí!.
Uprkův bůh Slovačka Petřín Břeclavsko
24 article
N. B. Fanouš se jaksi stal válkou na dálném Východě nadšeným rusofilem. Místo svého ne- šťastného latinského klassika čte potají noviny a školní atlas má už praporečky celý rozbodaný. Při večeři spolu připijíme na zdar ruských zbraní, ale škoda, že naše dětské skleničky, ty mechově zelené s bílými obrázky, jsou takové malinké, a že nám dávají jen po jedné. Miluji bratrský národ ruský, jsem jím nadšena a ru- ským vším; nad postýlku pověsila jsem si malou ikonu a ruské sardinky jím strašně ráda. Den na to, v neděli. Naši vyhráli! Tati mně koupí dokonce dvojí slovácký kroj; popozejtři půjdu to s maminkou objednat do „Zádruhy“ Na příko p. Jeden budu smět nosit ve svátek a o slavnostech — každý se tam do mne musí zamilovat! — a druhý, prostší, doma a o prázdninách venku u dědečk třeba neustále. Mami dlouho nesouhlasila, na ko- nec však řekla, že aspoň ušetřím mnoho sluneč- níků, rukaviček, lakových střevíčků a klobouků (když oni mne hospodáři na lukách vždy při- stihnou a klobouček donesou pak proti náhradě už celý ušpiněný a polámaný) a také šatů, protože hrubé, silné plátno všedního kroje možno pořád prát (ale já za to nemohu, že tam na venku v les- ních houstinách je plno trnů a na plotech hřebíků, a že při zápasech s bratránkem úpadnu vždy zrovna někam do mokra anebo do borůvek, a že potok, v němž se brouzdáme a rybníčky stavíme, je takový ošklivý, kluzký a plný bahna). Musila jsem za to slíbit, že budu hodná, že letos už nebudu žádat nového kola a ještě jsem musila dát hezky pac a pusu. —
Fanouš N . B
25 article
25., na den sv. Matěje.
svatý . Matěj
26 article
Byly jsme v „Zádruze“, a tam je krás- ných věci! Báječné, pravé lidové krajky tisíce- rých vzorů, všech šířek a ke všemožným účelům. Moderní límce pro nás dámy i pro děti, rozkošné divadelní šály, zástěrky, šátečky, vložky všeli- jaké, přikrývky, slintáčky, povijany — kdybych měla mnoho peněz, vše bych si to skoupila, já tclik, tolik mám ráda krajky na prádle. Zdvihla bych si potom hodně šaty, aby každý viděl — Ale mami mně koupila jen úzké kraječky k — ne, to se nesluší psát. Taky jsem v „Zádruz e““ viděla karkulky pro batolátka, z krajek, vyšívání a třpytných kovových cetek — hned bych chtěla děťátko jen k vůli nim. A hezounké loutky ve - věrném chodském kroji — dá-li mně strýček Váša letos zase ještě pannu vázaného, nesmí to býti jiná! Maminka si odtamtud přinesla taky pěkné původní lidové malované mísy a džbánky na římsu dívanu a mně koupila půvabnou minia- turní kukaň se sličnými velikonočními kraslicemi. Dnes snad už začali tam daleko, kdesiu
Váša Zádruz e
27 article
Jaroslav Havlíček.
Havlíček
28 article
Hradišča vyšívat mou kordulku. Ale já bych ted přece chtěla také novou opravdovou jarní toiletu, jenže si netroufám ještě o ni poprosit. Mám v pra- sátku 5 K 15 h, od dědečka k svátku obdržím jako vždy dukát a pošlu pak do novin příspěvek pro raněné Rusy s heslem „Malá sestřička Jožka
Rus