1
masthead
3. dubna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 94.
4
title
Nebezpečná choroba.
5
article
Říkání jen pro zdravéí
Říkání jen pro zdravéí
Ať komukoli z nás přítel Karpíšek ublízi
jakkoli, na konec litovali jsme ho všichni. Třeb
že s počátku nemoe jeho působila některým jeho
přátelům nesmírný jux.
Jsou totiž skutečně jisté nemoci, které způ-
sobují mnohdy upřímný, neodolatelný jux. K če-
muž ihned poznamenávám, že jux ten málokdy
mívá nemocný, ba, nemocný skoro nikdy, ale
velmi často jeho okoli. Chyba snad spočívá v tom
že v sedmeru skutků milosrdenství schází osmý-
nemocným se neposmívati. Ale kdo může z
svou náturu! Něčí bránice je velmi citlivá; hned
se podráždí, hned se roztřese.
Jsou dokonce i nešťastníci, kteří svým
utrpením způsobují vlastním lékařům chvíl
vzácného dobrého rozmaru. Doporučuji vám n
příklad, abyste si pořídili „housera“, ale kom-
pletního, dokonalého, se vším přislušenstvím.
A pak jděte ke svému lékaři
Dokonalý houser totiž vyžaduje, abyste byl
zkrouceni jako klika od flašinetu. V této poloze
tělesné vypadá člověk skutečně poněkud ko
micky. A v této poloze tělesné připadá vám taky
mnohá vzpomínka z minulosti jako učiněná báj
Sami na uříklad nevěříte, že jste kdysi v Sokol
skákali „s koně bez dohmatu, že jste šplhal
po stožáru vzhůru do koše. A snad — kdyby
vám v takovém okamžiku poslali ze Sokola vy-
zvání, abyste se zase zúčastnili cvičení v bý-
valém svém družstvě, a že právě dnes bude skok
dalekovysoký, skok o tyči — snad by vás v ta-
kovém okamžiku zachvátilo zuření. Jer prosím.
račte si opatřiti housera a račte si pak před-
staviti skok o tyči — s tím houserem! Pr
pouhém pomyšlení zježí se vám každý chloupek
na těle.
A v tomto stavu, prosím, navštivte si svéh
dektora. Jen vás shlídne, jak lezete do dveří,
juž mu cosi zahraje kolem rtů. Zná vaše bolest
a ví již, kolik uhodilo.
Karpíšek
Sam
Jer
Sokol
6
article
„No, kdepak jste chodil po bálech?““ otáž
se vás.
Kmitne vám hlavou cosi o dýce, o vraždě
ale přemáháte se. Ještě doufáte, že se v něm
ozve lidskost.
„Tuhle — strašná bolest — pane doktore.
„Jo, jo, — a tuhle to neboli?“ a dotkn
se vás v boku; jakoby tam vrazil kuchyňský
„Jak pak by nebolelo!“ stenáte. „Vytrpín
smrtelné úzkosti, táhne-li na mne kýchnutí. Ne-
smím ani zakašlat — je mi vždy, jakoby mn
řezal rezivou pilou. V kříži mám jako roztlučen
sklo — jen o centimetr se chtít narovnat,
všechno se ve mně příčí jako hřebíky. — My
siíte, že by dělalo dobře mazání?
Kolem rtů doktorových to potrhává, smíel
mocí mermo se proklubává.
„Tak vám napíšu mazání,“ odpovídá, „ne
škodí to.
„Já nejen, aby to neškodilo,““ stenále, „alo
aby to pomohlo.
„No, někdy to taky pomůže.“ A kolem ú
jakoby se mu honily „myšky“
„Nebo si mám naložit tyrpán?“ ptáte s
Úzkostlivě.
„Naložte si tyrpán — taky neškodí.“
„Ale prokrista pána, co pak tedy mán
dělat?“ zvoláte v úzkosti a bezmocnosti své.
A teď už vám doktor vybuchne v smíchu
„Čekat, kamaráde, čekat.
„Nač pak ještě, Ježíš Mariá?
„Až to zas přejde! Nic jiného nezbývá.
A doktor se řehoni, až to vašeho houser
nůž.
Mariá
7
article
uráží.
Povídám vám, dopřejte si toho, a doufám
že pak tyhle mé řádky podepišete.
Náš přítel Karpíšek nebyl doktorem, ale
smál se vždy taky, když někomu z jeho přáte
cosi chybělo. Uškleboval se, mrcha, ačkoli —
když jemu právě nebylo tak nějak extra — do
vedl taky naladiti tvář sedmibolestnou a věděl
kde který doktor a kde který specialista. A aby
tak byl někdo zkusil a jemu se ušklíbl! Děkuju
pěkně.
Ale jednou na něj trhla podivná věc. Vidě
všeho jen půl. Nemoc po čertech divná. Vidě
půl koláče, půl koblihy — všechno jako v pů
přeseknuto. V kalendáři i na nebi byl úplněk,
Karpíšek viděl přesnou polovinu měsíce. A byly
případy, že přítel Karpíšok na své poloviční vi
dění zapomněl, a pak nastávaly výjevy k po-
pukání — a my se nesměli ani smát, abychom
Karpíška neurazili, neboť, jak již řečeno, po-
směchu nesnesl.
Líčil nám takové případy sám, jiných jsm
byli svědky
„Přišel jsem vám do Měšťanské besedy dolo
na oběd,“ vypravoval, „a pikolo mi přinesl talí
polévky. Koukám jako blázen — talíře je půl, po-
lévky na něm stojí taky ta půlka, a já trnu,
trnu, kdy najednou hrkne všechna ven, ani jsem
se neodvažoval ponořiti do ní lžíci. Tu teprve
vzpomenu na svoji chorobu — ale věřte, ouzkost
mne pojímala. Pikolo se na mne díval — a kluk
přede mnou stojí taky jen polovička, jakoby by
kolmo rozťat. Postavil přede mne sklenici piva
— vidím půlku, taky kolmo ufatou. Všechny zá-
kony tiže a přítažlivosti jakoby byly zvráceny.
Půlka sklenice, po vrch naplněná, a pivo z ní ne-
utíká. Mysiil jsem chvílemi, že se zblázním.
Karpíšek
Karpíšok
8
article
Oblékám se ráno do úřadu — v ruce držím je-
dinou nohavici. Sahám po kabátě — levá půlk
i s rukávem schází. Kvartýrská mi přináší snídan
— a kvartýrské je polovička, hopsá o jedne
noze. No konečně, mé kvartýrské je i polovička
dost. Ale byla tu právě Sára Bernardová —
jdu do divadla, dostanu lístek už jenom na po-
slední galerii — a nevidím ze Sáry n i c — jeji
polovička na tu vzdálenost nestačila, abych vůbec
něco viděl! To je strašlivé!“
Všem nám chvěla se bránice, a nesměli jsm
se smát, aby přitel Karpíšek nebyl do duše
vražen.
Šli jsme s Karpíškem k uzenáři, dal si tam
párek. Lékař mu nařidil diétu, jedl tedy málo.
Učeň před něj postavil talíř s párkem, Karpíšel
zakoulel očima a vyhrkl
„Ode kdy pak servírujete hostům po po
párku, když chtějí celý
V témž okamžiku však pohlédl na chlape
a vzpamatoval se. Stála před ním kluka taky po-
lovička — a jak ztrápeně asi ta půlka ve svém
ulekání vypadala v očích Karpiškovýchl
Bernardová
Karpíšek
9
article
„A to jsou nervy, řekl mi doktor,“ vy
kládal nám Karpíšek. „Čertovy nervy ! Ta jistá
polovička jich prý mi vypověděla službu.“
Čertovy nervy! Karpíšek řekl světité slovo.
pravdu kolosální. Nervy! Člověk o nich ani nev
dokud nepokoušejí. Arci, konečně se člověk
o nich i dočte. Ví, že má nějaké nervy v hlavě.
v očích, v jazyce, v konečkách prstů. Ale na-
jednou se vám vyskytnou nervy v končinách.
kde buď nehledáte nic anebo všechno možné.
jenom ne žádně nervy.
Račte si na příklad pořídit asi na čtyři ne
děle ischias. Libezná věc. Račte mi prominouti
všechny její příznaky, pro obmezenost místa,
ještě bych mohl na nějaký zapomenout. Aleaž
si ji pořídíte, vsázím krk, že vás nesmírně pře-
kvapí, až lékař řekne:
„Mhm, to je neuralgie s edacíh o nervu.“
Račte si dobře všimnout: sedacího nervu
Napadlo vás někdy, že k sedání krom židlea
tedy toho ostatního příslušenství je třeba vůbec
nějakých nervů a nějakého sedacího zvlášt
Sednete si, sedíte, a čerta se staráte, jestli zá-
roveň s vámi se posadil taky nějaký nerv. Ale
račte si pořídit jen poněkud slušnější ischias
vyjasní se vám velmi nepříjemně existence
nervů netušených.
Myslím, že pořád ještě příjemnější bylo polo
viční vidění přítele Karpiška.
Karpíšek
Nerva
Karpiška
čertův nerv
10
article
Bohužel však, nemoc jeho měla taky vážné
následky. Ačkoli mu lékař přísně a důtklivě při-
kázal, aby se varoval jakéhokoli rozčilování,
přítel Karpíšek v politováníhodném stavu svéms
učinil známost. Byl to snad právě následek jeho
rozrušenosti čivní. Neboť jaký jinak v tom rozum.
vidíme-li svého ideálu jen polovičku? A za
naopak: snad právě to lákalo přítele Karpíška.
že viděl jenom polovičku své budoucí polovice.
že viděl menší nebezpečenství stavu manžel-
ského, ba, že v chorobě své viděl vůbec jen
krásnější polovici manželství.
Ať už tomu bylo jakkoli, přítel Karpíšek se
skutečně oženil. A čeho nedovedlo dříve všechno
lékařské ošetřování, všechny mediciny, to zne-
náhla spravovalo se ve sladkém poutě manžel-
ském. Přítel Karpíšek počínal znenáhla, jen jak
v mlze, jako mléčnou dráhu na obloze, vidět
taky druhou polovici všeho. První příznaky této
otavy pozoroval prý doma, na vlastní družce
Arci snad i jiné smysly tu napomáhaly. Ale ko-
nečně, za nějakého půl roku, viděl zase nor-
A tehda přišel ke mně jaksi zdrcen, a kdy
já ulekán se tázal-
„Nejsi šťasten? Zklamal jsi se?“ — tu příte
Karpíšek odpověděl:
„O, příteli, moje žena jest anděl, ale jej
matka, to je drak! Teď teprv to vidím.
„Což jsi jí dříve napoznal?“ táži se užaslý
„Můj bože, příteli,“ odpovídal Karpíšek
zkormoucen, „vždyť víš, čím jsem trpěl. Já j
viděl taky jenom polovičku —
to bych byl snesl ...
Přátelé drazí, kteří trpíte snad někdejší ne
mocí Karpiškovou: počkejte trochu s ženidlem
až uvidíte všechno celé a v plné plastice svě
Je to nemoc nebezpečnál
málně.
Karpíšek
Karpišková
11
article
Spasitel v Americe.
Spasitel v Americe.
Bylo zářivé májové jitro, když vkročil Pán
Ježíš, provázen Pavlem apoštolem, na půdu No-
vého světa. Sestoupili ve státě luisianském,
uprostřed bavlníkové plantáže-
Převlečeni za dělníky, kráčeli s tlumoky n
zádech těsným houštím bohatého rostlinstva
Kolem nich stkvěla se příroda v nejkrásnějs
jarni nádheře, jakoby byla tušila, že Syn Bož-
přijde na návštěvu. Ptactvo nebeské poletovalo
v hustých hejnech kolem obou pocostných a nej-
krásnějšími žalmy šveholilo pozdrav vycházeji-
címu slunci. Daleko v dáli vynořil se z jedno-
tvárného stavení americké vesnice zástup lidi
pomalu se přibližujících. Byli to černoši, muž
i ženy. Zpívali nějakou svou národní, čarovnou.
melancholickou píseň. Jakoby v té písni zněly
žalmy římských mučedníků, smíšené s hřímavou
revoluční hudbou francouzskou a čarokrásným
šveholem ptačího zpěvu.
Za zástupem jel muž na koni. Pod širokou
střechou jeho klobouku jevila se opálená, drsná
tvář. V ruce držel karabáč, kterýmž žertem po-
šlehával po některých zpívajících dívkách. Když
přicházeli blíže, vyjel jezdec ze zástupu a pru
kým tryskem hnal se k oběma cestujícím. Ryč-
ným hlasem křikl na ně: „Kdo jste?“
„Chudí pocestní cizinci“: — odvětil Spasit
— „prosíme tě, pane, dej nám někoho, kdo by
nám ukázal cestu.
„Ke všem čertům leda, opilí tuláci, abyst
neplouhali cizí úrodu.
Ježíš
Pavel
Bož
Amerika
12
article
Švihl a apoštol Pavel zachytil svým tělem
ránu, na Pána Ježíše zamířenou
„He, Charles, doveď ty koňské zloděje před
šeriffa. Ať jim vysází padesát karabáčem za to,
že mi pošlapali pole.
Zlomený stařičký černoch vystoupil ze zá-
stupu. Tisíce vrásek na jeho uhločerné tvár
ostře se odráželo od sněhobílých, kučeravých
vlasů. Pokorně blížil se k pocestným, aby je
dovedl, na pokyn svého velitele, postranní cestou
k veřejné silnici. Když se již hodně vzdálili o
zástupu dělníků, Pán pojednou stanul a dotekl
se rukou ramene starého černocha.
Stařee se zhroutil, jakoby jej blesk zasáhl
a když opět otevřel oči, stál před ním — Spasitel.
Stál zde v úplné záři, s mučednickou trnovou
korunou na hlavě. Vlídně děl Pán starci: „Js
křesťan?“
„Jsem, Pane můj, Spasiteli.“
„Tedy nás provázej po těchto cizích krajíeh
a ukaž nám vše, co jest zajímavé a vysvětli nám
význam všeho toho.
„Tvá slova jsou mi rozkazem“ — odpověděl
zbožností se chvějící stařec. „Pojďme.“ — A vy-
dali se na cestu.
Sli mnoho hodin a stále putovali dále, když
pojednou hnal se proti nim s vrcholku hory
dav lidu.
Napřed mladý černoch od ran opuchlý, s kří-
žem na bedrách. Za ním lomozíci, hulákající
divoký dav. Všecko pohromadě, muži i ženy
tepali nehorázně nešťastného černého hocha.
„Kdo jsou tito?“ tázal se Pán.
Pavel
Ježíš
He
Charles
13
article
„To jest lynčující dav, oh, Pane můj. Ne-
šťastník spáchal nějaké provinění. Za živa h
upálí, tělo jeho obalí smolou, tak jako bývaly
Neronovy pochodně.
Na tváři Spasitelově spočinul výraz hrůzy
„Dále — dále.
Tamo při řece, v klínu údolí chrlily kouříe
komíny oheň. Když přišli blíže, otevřelo se před
nimi příšerné divadlo. Povalovaly se zde roztrou-
šeně části lidských těl. Dělníci chvatně odklízel
mrtvoly svých druhů do řeky. I zastavil se Pár
a tázavě pohlédl na svého průvodce, jenž lek-
nutím se třásl.
„Výbuch v hutích, Páne! Každý rok se c
opakuje. Už jsme tomu přivykli. Páni potřebují
dělníků a naše děti — chleba.
Hluboký povzdech vydral se Kristu z prsou
a již se zaroseným zrakem táhl průvodce svého
Šli mnoho dní, až došli konečně do Novéh
Yorku.
Bylo jedenáct hodin dopoledne.
V dolní části města však bylo plno ruchu
Čilí pouliční obchodníci, hlučíce a strkajíce se,
nabízeli své zboží. Lidé tlačíce se jeden přes
druhého, spěchali na Wall-street. Tam byli v nej-
živějším sporu bursiáni a sensálové. „Prodám —
koupim, prodám — koupím“, zaznívalo to při-
dumeným hukotem. Venku na ulici stáli lidé
v tisícihlavém davu před obrovským domem, če-
kali, číhali, jaké kursy přinese nejbližší minuta.
Naši tři pocestní vlekli se dále, přímo do
plavecké čtvrti.
Nalíčené ženy z ulice, opilí námořníci šli
cake-walkem, chvílemi přihnal se mezi ně stráž-
ník s holí, ale hned na to s tím divočejší ne
vázaností pokračovali dále.
Neronův
Krist
Novéh York
14
article
Blížilo se již ke třetí hodině odpolední, když
se naši pocestní dostali do hlavní části města.
Byl tam také všady nesmírný ruch a chvat. Eky
páž za ekypáží hrčela k novoyorskému kolosseu
u Madison square gardenu. Vešli. Tam seděli
v ložích boháčí ve skvostných šatech, v nádher-
ných úborech. Na závodišti zápasili dva boxeři.
Krev řinula se proudem a obecenstvo v ložích
se šíleným zájmem volalo: opakovat!
„Pohanské kolossoum“? — děl Pán tiše —
„pojďme.
Opodál zastavili před závodem společnosti
pro obstarávání pohřbů. Vošli. Tam pochovávali
mladou křesťanskou dívku. V úzké světnici.
vedle pisárny spočívala mladá dívka v rakvi. V
voskově bledé tváři, v dlouhých řasách prokmitnl
záře z onoho světa. Před ní kněz a kolem několik
truchlících, chladných, lhostejných.
„Což nemají chrámů?“ — tázal se Spasit
svého průvodce.
I vydali se do chrámu.
Vešli do veliké, prostranné místnosti
s obrovským, pozlaceným, klenutým stropem.
Právě byla mše. Chrám byl liduprázdný, jen
mladý kněz se modlil a stará žebračka nata
hovala ruku po almužně.
Když vyšli z chrámu, vtiskl Pán svému prů
vodci dukáty do dlaně.
Pavel apoštol patřil zděšeně na Pána.
„Ty krvácíš, Pane můj, tvé staré rány opě
se rozjitřily, jsi bledý.“
Kristus tiše odvětil;
Roma resurrexit. Řím ožil“ děl
zmizel spolu se svým průvodčím. Dlouhý, zářný
paprsek ukazoval cestu, po níž se vznesli a ubohý
černoch, klosnuv na zemi, hleděl vytřeštěným
zrakem za zjevením.
Přel. O. K.
Madison
Pavel
Kristus
Rom
Dlouhý
Řím
17
article
Dva druzi-
Dva druzi-
(Historka z parku)
Bylo počátkem května, když se v parku
v záhybu jedné pěšiny, bliže houští šeříkových
keřů zastavila dvoukolka, na níž naložena byla
klec dosti veliká, podobná válci s ozdobnou vě-
žičkou na hořejší ploše; zednické načiní a něco
cíhel.
Dva muži, kteří přivezli vozík, svléknuvše
kazajky a zapálivše si dýmky, jali se kopati na
zahradníkem určeném místě. Pak vykopavše
prohlubeninu asi půl metru hluhokou a nasadivše
do ní klec, obezdili ji a zahrabavše cihly zase
hlínou, odešli. Druhý den přišel lakýrník, natřel
klee pěkně do zelena a věžičku pozlatil, tak ž
se na výsluní blýskala tisícem paprsků, tříšticí
se o lesklou její bá.
Konečně zahradník upravil nahrnutou k
kleci zem ve vkusný záhonek, do něhož zasázel
vonicí květiny a přistřihnuv poněkud větvice še-
říku s jedné strany těsně ke kleci dosahující,
pesypal půdu klece pískem, nalil do nádržk
vodu, nasypal do druhé potravu a upravil u stropu
klece dřevěnou budku, mající sloužiti neznámým
dosud obyvatelům za útulek v noci nebo za ne-
pohody.
Tyto přípravy přirozeně zaujaly cele pozor
nost veškeré drobotiny v parku se prohánějící
byly podnětem mnohé a často dosti prudké de-
baty, marně snažíte se rozluštiti, pro kohot
vlastně takový pěkný příbyteček chystají. Ba
staří pensisté, procházející se vážně s nerozvra-
telným klidem po parku, zastavovali se u klece,
nahlížejíce zvědavě do ní.
Jeden z nich docela se i zeptal zahradník
co to tam bude.
— Opička? opička? tázal se přidávaje se
tak mimovolně ke přání omladiny, rozhodnuvšt
zatím, že jiný tvor nemůže vůbec do klece přií
na byt.
jítbat
18
article
Ale zahradník, mrzutý, malomluvný staroch.
kývnuv neurčitě hlavou, pronesl jakýsi zvuk,
který mohl stejně dobře znamenati ano jako ne.
— Aha! odvětil pensista moudře a šel svou
cestou dále.
Tak se zdálo, že jest dohadování mládež
potvrzeno a s největší netrpělivostí očekáváno
objevení se čtveračivých čtyřnožců v kleci.
Den za dnem však míjel a konečně když byla
netrpělivost malého publika napjata na nejvyšší
stupeň, zaujali místo na rozvětveném bidélku
dva ptáci.
Podivní dva neznámí dětem ptáci.
Že byli dětem neznámi — konečně ani jim
nevadilo — hůře bylo, že nápadně podobali se
vyepaným ptákům ze školního přírodnického ka-
binetu: ani se totiž nehýbali. Seděli vedle sebe
na větvoví suché sněti zasazené uprostřed klece,
zobáčky rovné, dlouhé, měli zahrabány do na-
čechraného peříčka na hrdle a přivřenýma si-
výma očkama pomrkávali, hledice jaksi tesklivě
na lidi, nahlížejíci zvědavě do klece.
— Snad jim je zima! soudil starý pán kte
rýsi, chodící stále pečlivě upjatý do teplého ka-
bátce a nemohoucí pochopiti, že by se jim mo
nelibiti pobyt v takové pěkné, prostranné kleci,
umístěné mezi bující zelení záhonů a houštin.
— Nu, jen co vysvitne tepleji sluníčko ! pro-
hodil druhý a třetí konečně, odvolávaje se na
zvyk, ubezpečoval, že za nějaký den, až se
okoukají, budou jako čamrdy.
Ale nestalo se tak.
Slunce již dávno prohřálo do syta zelenajíe
se trávníky v parku, vylibalo již i první květy
na šeříkových keřích — jenom tu tesklivost ne-
dovedlo ptákům se zamžených oček slíbati.
19
article
Seděli dále na bidélku nehnuti, smutni, den
za dnem, ustavičně stejni a nevšímali si ani roz-
pustilých nezbedů, pošťuchujících je proutkem
provlečeným mříží, tak že pomalu se na ně nikdo
již ani nepodíval.
Sevšedněli ti ubožáčkové, hynoucí pomalu
v ozdobném svém vězení. Což mohlo někoho po-
baviti to jejich tesknění? A pro jiné sem přece
nebyli dáni, než aby bavili obecenstvo. Nebav l
— tedy co s nimi?
Ale zdálo se, že jim jest jenom příjemné.
když na ně nehledí několik párů očí sledujících
každé jich hnutí. Poskočili si — ba i zazpívali.
Ale jinak zůstalo při starém.
Sám zahradník si toho všíml a vybíral ji
i lepší potravu, domnívaje se, že snad ta je pří-
činou jejich zamlklosti. Ba, když ho upozorni
zmíněný již zimomřivý starý pán, že jim je přece
jen asi zima, vystlal jim budku více senem
slámou.
Marně však. Ptáci chřadli den ode dne. Ne-
pozorovaně sice — ale přece jen.
Konečně jednou z rána, když přinesli jim
zase čerstvé zobání, všiml si, že na bidélku sedí
jenom jeden pták.
— Kde pak je ten druhý? brumlal si a n-
kukoval do budky, kde se krčil hledaný zajate
v koutku se svislými malátně křídélky.
— Pojď ven! povídal a vystrnadil ho
z budky — zahřeješ se aspoň, dodal, vida jak se
usadil umdleně na slunci. A nemaje mnoho času.
odešel, neyšimnuv si ani, že vysílený pták vlastně
hyne.
Jinak by ho byl jistě odnesl a nenecha
na pospas chtivým pohledům nakupivších se ko-
lem klece zvědavců malých i velkých.
20
article
Toť bylo přece něco! Konečně poskytl jim
zábavu! Draze ji sice vykupoval — svojí smrii
— ale za to bylo to divadlo, které dovedlo ji
upoutati.
Ty třepoty křídel, tlukoucích chvílemi o pi-
sek na dně klece, pak zase umdlévající, slábnouei
a znovu se vzpružující — a vůbec chvění hy
noucího ptáka, ležícího na zádech, nelze přece
viděti denněl
Nejmenší hnutí jeho bylo plno zajímavosti.
Ať již to byl otvírající se zobák nebo vtahu-
jící a roztahujcí se drápy na křečovitě zkrouc-
ných, do vzduchu trčících pařátech, či oči has-
noucí a dívající se kamsi do neurčita, snad do
modra oblohy, snad ještě dále — všechno to sou-
citní diváci přímo hltali.
— Chudáček ! litovali, mudrujíce o příčinách
jeho smrti a pásli své zraky na vždy více a více
chabnoucím, zoufalém jeho odboji, vzdorujícím
houževnaté smrti znenáhla, ale jistě vítězící.
— Podívejte se, jak ten druhý tam smutně
sedí! — upozorňoval kdosi — jako by to chápal,
že dole na písku hyne jeho druhl
A opravdu seděl druhý pták na bidélk
nad dokonávajícím kamarádem ještě smutně
než jindy. Celý rozčechraný, vtažený do seb.
tak že vypadal jako chumlík peříček. Zobáček
měl přitisknutý těsně k hrdělku a očka mu z roz-
čepýřených peříček nebylo ani viděti. A chvěl
se na celém těle. Konečně pták dole v písku do-
konal. Krček přitáhl k tělíčku, křídla rozestřel.
jakoby v poslední ještě chvíli pokusil se ulétnout
záhubě a nožky natáhl vodorovně k ocasu. A po-
tom se již ani nehnul.
Zvědavci ještě chvíli pozorovali mrtvé tělo
ale konečně je to omrzelo a odešli.
Chudáček
21
article
Bylo po divadle. Opona byla spuštěna —
a kolem klece zavládlo mrtvé ticho
V houštině bezové, kde cvrlikalo dříve
několik uličnických vrabčáků, ztichly veselé jieh
výkřiky a bez počal vydychovati svou opojnou
vůni silněji. Jenom malá zelenavá muška pole-
tovala si vesele jako dříve, ba bzučíe písklavě za-
letěla si i na nehybné tělíčko mrtvého ptáka pro-
lézajíc pocuchanými jeho peříčky
Plák sedící na větvici umělého stromečk
v kleci, seskočil tiše na zemi a přiblížil se
k mrtvému druhu, kloval jemně do studeného těla
jcho, jako by ho chtěl probuditi. Pak ale, pře-
svědčiv se o marnosti svého namáhání, oběhl
několikráte kolem klece, jako by hledal východ
z toho vězení, kde patrně i jeho čekal takový
smutný osud, zakýval smutně hlavou a vyskočiv
na bidélko, pohroužil se zase ve svoji nehybnost.
Tak přikrčeného zastihl ho po chvíli za-
hradník, vracející se z obchůzky po parku. Zřejmě
překvapen zadíval se do klece.
— Tak pro to tedy! chápal zimomřivé chvění
ptákovo ráno, když ho vypudil z budky
Zadíval se naň zvlhlým zrakem.
Pak otevřel pomalu klec a vzav tělíčkodo
ruky odešel tiše, zamlkle.
A za dva dni klec osiřela na dobro. Smrti
svého druha byl otužilejší z obou zachráněn.
Již dávno děti v parku zapomněly na ty dva
smutné druhy v kleci, před kterou se teď smály
do syta čiperným opičkám. Jenom vrabčáci v be-
zové houštině cvrlikali mladým historku o prvých
obyvatelích válcovité klece s pozlacenou, blý
skavou věžičkou.
22
article
Malá Joža se těší.
Z denníku děvčátka- vlastenky.
Malá Joža se těší.
Z denníku děvčátka- vlastenky.
V únoru, 13.
Jsem hrdinkou dne. Tati hladí mnep
vlasech s takovým tklivě laskavým, radostným
úsměvem, až je mi líto, že mu podobné chvíle
nemohu připravit častěji, hodně často, že tolik
zlobívám — nu, však už budu poslouchat; mami
— má zlatá maminka! — líbá mne na potkání,
dala mi neobyčejnou spoustu sušenek a, co zřídk
jen dávává, veliký kus cařihradského sučuku,
sladkého jako — smím? — láska a s líbeznou
růžovou chuti; dnes mně nikdo neříká: roz-
cuchánku, nezbedná uličnice, svéhlavá, nikdo
mne neposílá klečet; babka Nána září i pláče
nade mnou, posazuje si mne, takovou velikou,
na klín a ustavičně opakuje, jak Jožinku chová-
vala, jaká jsem už v kolébce bývala moudrá. A
tak už z toho všeho mám halenku zcela poma-
čkánu, a uvnitř je mi trochu nevolno, snad že
jsem příliš mlsala; jenže v kuchyni s mílým
sykotem a vůní smaží se k obědu kuřata, moje
zamilované jídlo se salátem hodně kyselým mně
na počest, i musím býti ještě statečna.
Dostaly jsme dnes vysvědčení, a já je mám
naskrz výborné, proto ta sláva. Abych nelhala:
z němčiny, z ošklivé němčiny, mám jen dosta-
tečně. Afsisi! Z mateřského jazyka za to jsem
první ve třídě. Já jsem Češka, německy
se učit ne-bu-du, protože bych si žádného Němc
— a co
Tati mně tedy za odměnu pilnosti a dobrých
mravů slíbil k svátku kráásné šaty. Chtěla bych
s vlečkou, nebo raději ne, jen hodně krátké, aby
bylo vidět krajkovou spodničku, co mně Ježíšek
nadělil; beztoho mami říká, že v těch všedních
docela krátkých batistových nejlépe mně sluší,
když dostávám. A nebo — ó, já sama ještě ne-
vím. —
Fanouš přinesl z latiny pětku, má domáci
vězení, a tak z dlouhé chvíle žádal, abych ho
učila rusky. Studuji tu řeč sice teprve jeden
běh — sle těší mne, nozany ňiera.
Jožinek
Afsisi
Češka
Fanouš
23
article
Ve středu.
Nějak neposlouchám; mami povídala, že
k svátku místo na šaty dostanu nejspíše na
sukně. Himm, od maminky bych šatů ani ne-
chtěla; koupila mně v jedné okkasi paletot, už
jsem na ně spotřebovala půl flaconu parmských
fialek a přece se mně vždycky zdá, že páchne
česnekem. Já česnek ráda jen na topinkách. —
A Fanouš je hloupý kluk, už jsme přestali s ru-
štinou.
V sobotu, dne 20. února.
Byla jsem v půvabném chrámku umění pod
Petřínem na Uprkově výstavě. Ach, pane bože
můj! Pohádka! Od té chvile nechci a nechci ji-
ného obleku, než slovácký kroj. Brokátovou fridku
zlatem a stříbrem krumplovanou, bohaté rukávee,
nad sníh bělounké, pikantně kratičké šorc
z Břeclavska, těžký hedvábný fěrtoch, zelený
a květnatý jako lučina v máji, čižmy s mosaz-
nými podkověnkami, šíroké drahocenné fäbory
nachový turecký šátek — ó, což to bude z Jožky
šumná frajerka. Zejtra naschvál nebudu pomáh
při vaření, aby oběd byl hodně dobrý, a potom
se k tatínkovi přitulím v dobré hodince při černé
kávě, obejmu, stisknu a budu šeptem prosit r oči-
ma koketně přimhouřenýma (tak mně tati nikdy.
neodolá), prosit a líbat a líbat a prosit, až do-
sáhnu splnění svých tužeb. O, ó, těším se už
tak, že ani nemohu dále psát, tancovat musím ...
Dnes večer jsem už zkoušela upravit si na
hlavě šátek, zatím ten černý naší Kačky, na
způsob oněch roztomilých dívčin na obraze „Od
které?“ Ale to vázání je těžké! A již mám taky
opravdový kousek svého příštího úboru: hed-
vábné podvazky smetanové barvy, co jim říkám
pro strýčka Příhodu“, protože nosím je vždycky
za velikého větru, ozdobila jsem si národním vy-
šíváním, myslím, že Slovačky to tak nosí!.
Uprkův
bůh
Slovačka
Petřín
Břeclavsko
24
article
N. B. Fanouš se jaksi stal válkou na dálném
Východě nadšeným rusofilem. Místo svého ne-
šťastného latinského klassika čte potají noviny
a školní atlas má už praporečky celý rozbodaný.
Při večeři spolu připijíme na zdar ruských
zbraní, ale škoda, že naše dětské skleničky, ty
mechově zelené s bílými obrázky, jsou takové
malinké, a že nám dávají jen po jedné. Miluji
bratrský národ ruský, jsem jím nadšena a ru-
ským vším; nad postýlku pověsila jsem si malou
ikonu a ruské sardinky jím strašně ráda.
Den na to, v neděli.
Naši vyhráli! Tati mně koupí dokonce dvojí
slovácký kroj; popozejtři půjdu to s maminkou
objednat do „Zádruhy“ Na příko p. Jeden
budu smět nosit ve svátek a o slavnostech —
každý se tam do mne musí zamilovat! — a druhý,
prostší, doma a o prázdninách venku u dědečk
třeba neustále. Mami dlouho nesouhlasila, na ko-
nec však řekla, že aspoň ušetřím mnoho sluneč-
níků, rukaviček, lakových střevíčků a klobouků
(když oni mne hospodáři na lukách vždy při-
stihnou a klobouček donesou pak proti náhradě
už celý ušpiněný a polámaný) a také šatů, protože
hrubé, silné plátno všedního kroje možno pořád
prát (ale já za to nemohu, že tam na venku v les-
ních houstinách je plno trnů a na plotech hřebíků,
a že při zápasech s bratránkem úpadnu vždy
zrovna někam do mokra anebo do borůvek, a že
potok, v němž se brouzdáme a rybníčky stavíme,
je takový ošklivý, kluzký a plný bahna).
Musila jsem za to slíbit, že budu hodná, že
letos už nebudu žádat nového kola a ještě jsem
musila dát hezky pac a pusu. —
Fanouš
N . B
25
article
25., na den sv. Matěje.
svatý . Matěj
26
article
Byly jsme v „Zádruze“, a tam je krás-
ných věci! Báječné, pravé lidové krajky tisíce-
rých vzorů, všech šířek a ke všemožným účelům.
Moderní límce pro nás dámy i pro děti, rozkošné
divadelní šály, zástěrky, šátečky, vložky všeli-
jaké, přikrývky, slintáčky, povijany — kdybych
měla mnoho peněz, vše bych si to skoupila, já
tclik, tolik mám ráda krajky na prádle. Zdvihla
bych si potom hodně šaty, aby každý viděl —
Ale mami mně koupila jen úzké kraječky k —
ne, to se nesluší psát. Taky jsem v „Zádruz e““
viděla karkulky pro batolátka, z krajek, vyšívání
a třpytných kovových cetek — hned bych chtěla
děťátko jen k vůli nim. A hezounké loutky ve -
věrném chodském kroji — dá-li mně strýček
Váša letos zase ještě pannu vázaného, nesmí to
býti jiná! Maminka si odtamtud přinesla taky
pěkné původní lidové malované mísy a džbánky
na římsu dívanu a mně koupila půvabnou minia-
turní kukaň se sličnými velikonočními kraslicemi.
Dnes snad už začali tam daleko, kdesiu
Váša
Zádruz e
27
article
Jaroslav Havlíček.
Havlíček
28
article
Hradišča vyšívat mou kordulku. Ale já bych ted
přece chtěla také novou opravdovou jarní toiletu,
jenže si netroufám ještě o ni poprosit. Mám v pra-
sátku 5 K 15 h, od dědečka k svátku obdržím
jako vždy dukát a pošlu pak do novin příspěvek
pro raněné Rusy s heslem „Malá sestřička Jožka
Rus