1
masthead
14. února 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Jiříkova ženitba.
Jiříkova ženitba.
Nikdo z nás nevěřil tehda v prvém oka
mžiku té zprávě. Nesla se tak tak tajemně
šeptem od úst k ústům, od ucha k uchu. Nikdo
nevěděl, kde vzala počátek. Ale kdokoli ji po-
dával dále, zároveň již projevoval pochybnost:
„Nevěřím tomu.... Snad jakés nedoroz-
umění...
Ale byla to pravda. Jiříkova ženitba byla
zmařena. Roztržka byla hotova. Nasvědčovala
tomu již okolnost, že jsme od onoho dne Jiříka
mezi sebou nespatřili. Vyhýbal se nám, unikal,
byl jako nezvěstný. Toto jeho zmízení ze spo-
lečnosti bylo nám důkazem, že zvěst nebyla pou-
hou pověstí. Neboť jinak nikdo mu nezavdal př-
činy, aby se starých svých přátel stranil. Tím
odstupem potvrzoval sám, čemu jsme s počátku
nechtěli věřiti. Buď se styděl, nebo — trpěl.
Jiříkův
Jiřík
6
article
Událost nás překvapila. Ale to je slabé
slovo. Ohromila nás téměř. Jiřík byl pevný hoch,
karakter. V celé jeho minulosti nebylo ničeho,
cc by bylo mohlo přivoditi roztržku tím, že bylo
odhaleno. Nebylo nic k odhalení. Žádná po-
chybná známost, žádná zrazená, opustěná mi-
lenka, neřku-li dítě, jemuž by byl dlužen jméno
olcovské. Žil jako všichni jeho přátelé a přece
žil jinak. Uměl býti vesel, ale nikdy nepřekročil
mezi. 1 v největší veselosti byl nejvážnějším ze
všech, kdož byli kolem něho. Nikdy nikdo se ne-
odvážil žádné nešetrnosti k němu. Kdežto všichni
ostatní navzájem všelijak se taškařili, ba v bez-
uzdné rozjařenosti i žertovnými přezdívkami s
častovali, k Jiříku netroufal si nikdo cos tako-
vého. Zůstal vždy jako zlaté zrnko v písku.
s nímž je proud unáší. Nesmísil se, nezapadl do
bláta. Bodrá, nesobecká, ušlechtilá jeho mysl
všechny druhy sobě podmaňovala. Ochotně po-
nábal, kde bylo pomoci třeba, mnohý vznikajíc
spor mezi ostatními zažehnal. I nestačí říci, že
jsme ho měli rádi. Milovali jsme ho. Tou upřím-
nou, bratrskou láskou, které mezi muži nikdy
nebylo příliš, které však je čím dále méně.
Jiřík
7
article
S ním a kolem něho bylo nám tak teplo. Zažili
jsme s ním vzácné chvíle. Věděl mnoho a dovedl
každého z nás tak jemně poučiti, aniž přednášel
jako chvástavý mentor, aniž nám dal pocítiti, že
jsme v tom či onom nedouky, nevědomci.
Proto jsme mu ze srdce přáli, když poprvé
se proneslo, že má známost s Libuší Zápoto-
ckých, dcerou továrníkovou, že si ji vezme
Pravda, i trochu jsme se roztesknili. Neboť o ně
přijdeme. Ožení se, a nejlepší člen společnosti
naší odpadne. Člen i její tmel. Ale přes to ze
srdce jsme mu přáli štěsti, jež mu kynulo. To-
várník Zápotocký byl bohatý muž, Libuše byla
zlatou nevěstou. O, vždy jsme věděli, že Jiřík
trefí dobrou partii.
A tu překvapující zvěst, že ze svatby nen
nie, že se Jiřík s Libuší rozešel. Čí vinou?
Vlastní? Její? Nějakou intrikou? Kdo ji zosno-
val? Věděli jsme, že nemá soupeře. Stáli jsme
jako v mlze. Na všechny ty otázky nikdo nán
nemohl odpověděti. A Jiřík byl nezvěstný
Pravili, že odjel na cesty, do Paříže, aby svoje
vzdélání doplnil. Jiní, že mešká v Londýně
Ještě jiní věděli o něm, že odplul až do Ame-
riky. Buď kde buď, nám se nezjevoval. Uplynu
rok.
Libuše zápoto
Zápotocký
Libuše
Jiřík
Paříž
Londýn
ame
8
article
Ejhle, tu byl Jiřík. Na potulce Malou stra-
nou, Hradčany, Pohořelcem zabloudil jsem
zondán do hospůdky vedle Lorety, proti Černín-
ským kasárnům, a tam seděl Jiřík.
Překvapení bylo příliš náhlé, neočekávaně,
abych k němu byl přistoupil, jako bychom se
byli včera rozešli, a neprojevil úžas nad jeho
nenadálým zjevem rovněž jako nad jeho zmi
zením s obzoru.
„Jirko! Kamaráde! Kde se tu bereš? Kde
byl? Proč jsi se nám tak bez rozloučení ztratil?“
Ano, tou otázkou připomenul jsem mu, co
jsem připomenouti nechtěl, ale již bylo vyřčeno.
Jiřík se usmál, pokynul mi, abych used
vedle něho, a odložil nějaké noviny, jimiž se
kyl obíral.
Jiřík
Jirka
Hradčany
Černín
9
article
Když se usmál, objevil se mi v jeho tváři
nový nebývalý rys. Bolest, utrpení vrývá takové
rysy do tváře lidské, nová a veliká nějaká zku-
šenost. Zažil cosi takového i Jiřík v posledním
Poslední otázce mé vyhnul se Jiřik zcela
hladce. Pověděl mi, že se nedávno vrátil z Pa-
říže. Taky v Londýně byl, i v Americe. Všechny
zprávy tedy byly pravdivy. A vyprávěl o svých
cestách, o svém zaměstnání, o nových zkuše-
nostech — hodinu vyprávěl, a byl bych naslou-
chal do noci. Jiřík uměl vypravovati. Vracelse
skutečně s novými poznatky. Všady, kde byl,
sloužil. Neboť ne pouhé díváni, pozorování —
poznamenal — ale služba pod jinými, zkuše-
nými vůdei, služba se všemi důsledky, služba
s úspěchy i zodpovědností utužuje a napájí člo-
věka novými, nezapomenutelnými zkušenostmi
Ba, i jako zřízenec jsem pracoval, hochu,
pravil mi, „jako pouhý dělník. Hotový inženýr
— a stál jsem u svěráku jako zámečník, a kovl
jsem, spájel, piloval, nýtoval — a věříš-li, že
si toho všeho nesmírně vážím? Ve mnohém
oboru, který mi byl dopodrobna znám v theorii,
přišel jsem teprv na jádro podstaty. Co jsem
sice již dávno dovedl pouhými čislicemi vypo-
čítati, ale čehož uskutečnění jsem zase znul
z pouhé theorie, to jsem nyní vykoval a ztužil
vlastním kladivem, přizpůsobil vlastním pilníkem.
Jiřík
Londýn
Amerika
10
article
Stál jsem u výhně, v dešti jisker, stál jsem
u pecí, v nichž taveno ohromné množství rudy.
přede mnou rozlévaly se celé proudy litiny, do
běla rozžhavené, a já, uče se ovládati všechny
tyto hmoty vlastníma rukama, cítil jsem, jak mi
přibývá nových sil. Řídil jsem parostroj, příteli,
a byl jsem zaměstnán u lodních strojů, v tom
hrozném pekle dole, kam nevnikne paprsek den-
ního světla. Při tom všem uviděl jsem kus světa
a vrátil jsem se s nejlepšími vysvědčeními. Jsem
inženýrem, ale mohu býti taky topičem loko-
motivy a strojvůdcem, mohu býti dokonalým pra-
covníkem v hutích, ředitelem kterékoli továrny.
představeným zámečnické dílny. Mám nejen svoji
vědu, ale i znalost všeho materiálu a zkušenost.
jak se ovládá. Nu, není to vzácný zisk? Nebyl
to rok výborně vynaložený? — — —
Jiřik vztáhl ke mně ruce a napjal obě dlaně.
Byly tvrdy, upracovány, bříška u kořenů prstů
byla plna vysokých, tmavých mozolů. Obrátil
ruce. Nehty prstů byly tvrdy jak orlí drápy-
roce.
11
article
Den se skláněl, vyšli jsme z hospůdky a —
aniž jsme si řekli — zamířili jsme ke Strahovské
bráně, branou ven a zabočili jsme v pravo. Obešli
jsme tak obloukem kus Prahy a vraceli se přes
Letnou do města.
Když jsme se octli na silnici pod hradbam
strahovskými, obrátil se Jiřik náhle a řekl:
„Arci, naslouchal jsi trpělivě, ale vím, ž
jsem ti o jedné věci nepověděl. O své ženitbě.“
Překvapilo mne to. Mávl jsem rukou, na-
značuje, že se nechci vtírati v jeho tajemství.
„Ne, příteli, vše ti povím. Pomiňme začátků
Víš, kterak jsem se s Libuši seznámil, jak dlouho
to trvalo, a že se bezmála schylovalo k sňatku
Zdali mi věříš, že jsem Libuši upřímně miloval?
„Věřím. Vím to.
„A zdali mi věříš, když jsem ji poprve
zočil, že jsem nevěděl, čí jest, zda bohata č
chuda?“
„Jsem o tom přesvědčen.“
„Nuže tedy, zamiloval jsem se do ní pro
ni samu, do Libuše, jak byla. Vší horoucnost
lásky muže mých let. Ano, měl jsem taky lásky
studentské, ale ty náležely k životu měmu
tehdejšímu, jako k němu náležely studie. Nikd
jsme se neklamali. Ani já, ani ta poupata,
u nichž největším vítězstvím býval ostýchavý
polibek. Sňatek? Ah, mně bylo osmnáct, dvacet.
a jim rovněž tolik. Zdali uznáváš, že v tom věku
je vlastně každá dívka starší nás? které připadlo
že na mne bude čekat? Nepřemýšlely o tom.
Libuše
Praha
Letná
Libuš
12
article
Divka, pro niž jsem zahořel onou mladickou
láskou, když jsem vstoupil do techniky, byla
dávno vdána a matkou, kdy já byl v posledním
ročníku. Konečně přišla Libuše. A to byla vlastně
pravá moje láska, neboť ta měla býti mojí ženou
— Ale kterak mi to bylo otráveno! Co myslís.
zda věřil kdo, že ji míluji jen proto, že jest
milování hodna? Ne, byla to partie! Partie
v mých očích — dle soudu všech — a v očích
celého světa. Poprvé řekl mi to slovo poručník
můj, když jsem se mu svěřil.
— Hochu, štěstí máš! To je partie ! —
Ano, doznávám, tehda mi to tak jen zava-
dilo o sluch. Nerozbíral jsem slovo, pojem, nie
mi nepřipadlo. Ale znenáhla poletovalo mi t
slovo kolem uší jako obtížný nějaký hmyz, jako
vosa, jako sršeň.
— Gratuluji! Slyšel jsem — Libuše Zápo
tockých. Trefíte výbornou partií! —
Byl jsem uveden v širší rodinu, znenáhln
mne seznamovali s tetami, se strýci, s kmotry —
ach, se vším, co souvisí s rodinou.
— Slyšeli jsme již, vyprávěla nám Libušk
A stranou poklepali mi strýcové blahosklonně
na rameno a paní tety tiskly mně vysokomyslně
ruku, jakoby mi Libuši dávaly ony, jakoby ná
ležela jim — a všichni pronášeli ke mně sou
hlasně:
— Výbornou partii uděláte, pane Sojko
Tam je — —
Ani se nezmiňuji marnivě o tom, že jsem
jim byl pouhým panem Sojkou a ne inženýrem.
ač mi tento „inženýr“ náležel, neboť jsem si ho
dobyl prací, pilným studiem, po všechna léta s vy-
znamenáním, vždy s vyznamenáním, i ve všech
ročnících reálky, viš to. Ale cítíš, co vězelo ve
slovech: „tam je“? Peníze tam jsou, dosta-
nete Libuši, s Libuší peníze.
To trvalo neděle, měsíce, příteli. Ať se
mnou hovořil kdokoli, ať mně do tváře nebo
za zády, každý řekl: uděláte partii — ten udělá
partiil
Libuše
Libuše Zápo
Sojka
Libuš
13
article
Příteli, slovo to znenáhla mne rozčilovalo
nemohl jsem ho slyšet. Libuše byla sluncem
já byl pouhým trabantem. Libuše byla partií
já si ji chtěl jen vzít. Kapalo mi to do duše
jako jed. Všechna moje pýcha, všechna hrdost
má byla raněna. Budiž, Libuše byla snad partií
pro celý svět, ale v mých očích byla dívkou
milenkou, ženou, po níž jsem toužil. Po níž byeh
byl toužil, kdyby byla měla věnem jenom sedm-
set osmdesát pět zlatých, dejme tomu. Tu by
nebyla bývala partií pro nikoho, kdo vědí do
podrobna, co znamená partie, ale pro mne
ano. — Budiž, byla partii, ale řekni mi upřímně
nejsem já taky partií? Nejsem mužem, který
se dovede postarati o ženu, kterou uvede pod
svou střechu? Jsem na počátku dráhy své, vše
mi jest otevřeno a bylo mi otevřeno i loni. Mě
jsem již pěkný kus praxe úřadní, byly mi činěny
nabídky. Mohl jsem si vybrati. Byl jsem po-
zýván v úřad státní, mohl jsem si však vybrat
i zemský, městský. Zkrátka, nebylo mi úzko
o existenci. — Ale to stálé opakování slova
partie, ať znělo lichometně přátelsky z úst jejích
příbuzných, at bylo pronášeno s přídechem zá-
visti lidmi jinými, otvíralo mi oči. Můj Bože,
ustrnul jsem jednoho dne, jsem vlastně speku-
lant! Domáhám se partie, které snad jsem ne-
hoden. Je to výhra, že se Libuší náhodou ve
mně zalíbilo, je to trefa na veliký los, objevií
jsem zcela maně zlatý důl. A v zápěti tomu li
se do mne hořký cit: budu přílepkem rodiny.
Libuše
14
article
Přižením se na hroudu zlata, jehož jsem nedobyl
ale jehož chci lehce uživati. Vlastně bych nebyl
musil studovati, a kdybych se Libuši líbil
i bez „inženýra“, lapil bych rovněž tuto partii
bez diplomu, beze schopnosti, abych ji sám uži
vil. Ano, jsou takovi mužové. Oslepili buď svým
zjevem nebo nahodilým nějakým úspěchem,
kdesi na výletě nebo na bále, byli výbory.
aranžéry čehosi, seznámili se, uměli nositi nej-
novější kroj, uměli se „podati“ — a hle, zlatá
rybka jim uvázla v síti. Ale vše to příčilo se
mně, příteli! Příčilo se mi, až se mi hrdlem
vzhůru dralo. Neboť taky já jsem partií. A kdy-
bych pojal dívku chudou jak polní mák, učiním
z ní ženu svou a paní, vedle sebe člena společ-
nosti, do které sám náležím. Ať měla co nebo
ne, bude vždy chotí inženýrovou, možno, že
někdy ředitelovou. Neboť vším se mohu státi.
Ale nesnesl jsem pomyšlení, že mám býti po-
kládán za manžela Libuše rozené Zápotockých,
neboť takovéto „partie“ zachovávají svoje rodné
jméno i když se provdají. Kdo je to? To je
muž Netřeskovy. Tak se hovořívá, poněvadž
Jarmila Netřeskova měla sto tisíc. Provdávají se
za muže, nechtějíce zůstati samy, nechtíce cho-
diti věčně s gardedamou, chtíce míti průvodce
mužského. Udělají si takového muže, koupí si
ho. Pak bývá muž z jejich peněz živ, kouří dout-
níky za peníze své ženy, má na hlavě klobouk
od ženy, prádlo mu kupuje žena, každým dalším
„Ježíškem“ zahrnuje ho dary žena, vždy znova
tak utužujíc jeho služebný poměr k sobě, do-
mácnost vydržuje žena, letní byt najímá žena
Zápotocký
Netřeskův
Libuš
15
article
mužem i jměním vládne žena. Nebo byť i mě
muž ouřádek, co znamenají jeho důchody prot
jmění ženinu? Slyšel jsi kdy, že se řeklo o muži
jenž má dva tisíce gáže, že přinesl do manželstv
padesát tisíc? Ale o věnu ženině stále se mluví
i když je následkem jejích libůstek napolo neb
docela vzal ďas. —
Jiřík se odmlčel.
„Příteli, za to však za vše nemohla tvá
Libuše! Za nejapný žvast lidí kolkolem.“
„O příteli,“ řekl trpce Jiřík, „stěží byeh
se byl spřátelil s tím, abych na sobě nesl zdání,
že jsem spekuloval na partii. Ale snad přece
byl bych. Jednoho dne však, hovoře o brzké
naší společné budoucnosti, prohodil jsem:
— Hle, dušičko, jak čas letí. Již rok se
známe, a než míne druhý, budete dávno pa-
ničkou, samostatnop paničkou, a paní inžený-
rovou! —
Víš, co odvětila?
— Však vy, Jiříčku, taky uděláte dobrou
partii! —
Příteli, z těchto úst, z jejích úst otrávil
mne to slovo dokonale. — Teď teprv pochopi
jsem tak mnohou narážku z dob minulých, ktere
jsem si dříve nepovšiml, váhy jí nepřikládal.
Libuše je sama, není syna, otec má továrnu.
stárne, jednoho dne zavře oči. Hle, nač jsem
spekuloval? Na továrnu jeho. Chtěl jsem s
měkko ustlati. A tu, příteli, byla míra dovršena.
Jiřík
Libuše
Jiříček
16
article
Nechať již celý svět — ale Libuše nesmí se
domnívati, že jsem za partií šel a že se mi po-
dařilo. — Byla to moje poslední návštěva u Zá-
potockých. Napsal jsem druhý den otci i Libuší
listy. Pověděl jsem, co tobě tuto povídám, vy
lil jsem srdce své, plné hořkosti, a řekl jsem-
Byla-li to láska upřímná, nevykouří se vám, Li-
buše má, z hlavy, ze srdce, z duše. Čekejte.
Mám dosti statečnosti a trpělivosti, abych čeka
taky. Kladu sobě i vám lhůtu tříletou. Do te
doby, doufám, dokonám sebe tou měrou a zjed
nám pod sebou půdu tak pevnou, význam svůj
v oboru svém tak uplatním, že taky já pak budu
partií, která vám a věnu vašemu v ničem
nezadá. Chci býti sám zakladatelem domác-
nosti, sám sloupem, na němž bude spočívati
stavba našeho společného bydla. — A potom
jsem odejel.
„Nespatřiv Libuše?
„Nespatřiv Libuše.
„Neodpověděla ti?
„Odpověděla. Že je srozuměna s odkladem
ale že doufá, že se dříve dostavím. Možno, žese
nemýli.
Vzhlédl jsem tázavě k Jiříkovi.
„Byl jsem šťastnější, než jsem sám se nadál
Včera podepsal jsem smlouvu o přijetí místa
ředitele továrny, s platem desíti tisíc zlatých
ročně a pěti procent tantiémy z čistého výtěžku.
A to rozhodl můj zkušebný rok v cizině. Nebo
podmínkou bylo, aby ředitel uměl zápolit i s kla-
divem, pilníkem a dlátem, zkrátka, aby rozuměl
každé sebe menší práci v dílnách. Doložil jsem
vše a prakticky dokázal. Za měsíc nastoupím.
Tím jsem partií skoro lepší než Libuše! —
Na fento rok života však nikdy nezapomenu.
Vjsšlou.
Libuše list
Libuše
Jiřík
Libuš
17
article
Lišák ze staré školy.
Lišák ze staré školy.
Úryvek z lesnického života. Vypravuje Jan Schiever
Hajný Sova kráčel za časného, dubnového
jitra zamračen ke dvorské myslivně, zahaluje
chvílemi svůj obličej oblakem dýmu, vypouště-
ného z velké porculánové dýmky, nasazené na
krátké trubce. Trubku míval proto tak krátkou,
aby mohl své kuřácké náčiní, bylo-li by třeba.
rychle zastrčiti do lovecké brašny, v níž mimo
to byly mnohdy ukryty nejen tabák a munice
nýbrž i snídaně a oběd.
Valicí se kotouče dýmu z jeho úst svědčily
o velkém rozčilení jeho, neboť jenom za mimo-
řádných okolností zaháněl si hajný tímto způ-
sobem špatný rozmar. Též posuňky, chvílem
pravicí ve vzduchu prováděné, poukazovaly na
velké jitření, bouřící nitrem našeho hajného. -
A opravdu nebylo se mu co diviti.
Čtrnácte dní chodil vyslýchat tetřívkaa
kohoutek ho vodil ustavičně za nos, tokaje
každého dne jinde. Konečně se čtverák přece
usadil na jakési pasece a vzdával tu tři dni za
sebou hold svým vyvoleným, tak že hajný byl
přesvědčen, že se kohoutek i čtvrtého dne tu
objeví. Proto si pospíšil podati o tom panu les-
nímu příslušnou zprávu. Lesní nemeškal majiteli
velkostatku — náruživému lovci — o důležitém
objevu oznámení učiniti a tento nařídil, aby
hajný postavil okamžitě na pasece boudu z klesti
a příštího rána o druhé hodině očekával při
vchodu do lesa lovce z vysoké družiny, majícího
zamilovanému ptáku ukázati cestu na onen svět.
Na vysoké nařízení čekal Sova v určitou ho-
dinu na pokraji lesa vzácného hostě, uvažuje
v duchu, mnoho-li by mu mohlo dnešní jitro
vynésti, a zároveň přemítaje o tom, jak by od-
střelem „kohoutka“ nastala proň žádoucí úleva
v námaze, jíž prosledy „pěvce lásky“ vyžadují
tak že se k vůli hloupému ptáku takřka ani vy-
spati lze není.
Lišák
Schiever
Sova
Čtrnáct
18
article
Zajásal v duchu, spatřiv již z daleka při-
jíždějící, dvěma lucernami osvětlený kočár,
uváživ rychle ještě jednou, co mu činiti náleží.
vpravil se do vojenské posice — jak sám říkával
a čemu jako vysloužilý kyrysník rozuměl —
aby buď svého chlehodárce neb jeho hostě při-
měřeným způsobem uvítal.
Za malou chvíli dorazil kočár k okraji lesa
a z něho vystoupil jakýsi mladý hrabě, majet
níkův příbuzný, dlicí za honební zábavou na
velkostaíku.
Hajný učinil ,poníženou“ poklonu, při čemž
přeletěl lehký úsměšek jeho obličej, načež ode-
jmuv kočimu pušku, vězíci v koženém pouzdře
a přehodiv si ji přes rameno, kráčel statně před
mladým pánem, aby tento věděl, kudy má ve
tmou zahaleném lese kráčeti, a neutrpěl snad
nějakého poranění. Po půlhodinné chůzi octli se
na pasekách; hajný zavedl pana hraběte do
boudy, poučiv ho dříve, jak se má zachovati,a
podav mu z pouzdra vytaženou pušku, vzdálil se
do nedaleké mýtě, kde očekával výsledku svého
namáhání.
Šero na pasekách stávalo se již průhled-
nějším, když zaslechl šust plačích peruti a
v zápětí zaznělo povědomé mu zakšáknuti na pa-
seku zapadajícího tetřívka. Srdce mu rychlej
19
article
zabušilo a bez dechu očekával s dychtivosti
příštích věcí.
Asi za čtvrt hodiny zahřměla z boudy rána
a Sova nerozmýšleje se více, pádil na paseku,
kdež nedaleko boudy spatřil hraběte, semo tamo
pobíhajícího a na zemi po něčem pátrajícího.
Ihned si pomyslil, kolik uhodilo a odlehčiv
si řízným zaklením, bručel si do vousu: „Věděl
jsem napřed, co tu bude ten zevel platen.
Přece však přišed na paseku, ptal se po-
korně pana hraběte na věci, jež se udály při to-
kání. Tento, neruše svého pobíhání po pasece,
odvětil: „Musí tady být! musí tady být! ten
kakraholt nebyl vzdálen přes 30 kroků, a já ...
já ho nechybil! Kann nicht sein! kann nicht
sein! Ne — — — nel já ho musím dostat!“
Hajný, ohledav místo nástřelu, zachmuři
ještě více svůj obličej, a zavrtěv za zády mla-
dého hraběte posupně hlavou, zůstal státi. Ale
hned na to přelétl úsměv jeho tvář, a on, sejmuv
klobouk, pravil uctivě: „Hraběcí milosti! Pro-
sím, neráčejí se více namáhati, neboť ze všeho
jest viditelno, že kohout byl nejspíše jen po-
střelen a zalétl neb zaběhl do níže rozloženýeh
kultur.“
Když na něm hrabě vyzvídal, co by mě
dále činiti, aby „svou kořist“ dostal, odvěti
hajný zcela klidně: „Nyní by bylo veškeré na-
máhání marno a spíše škodlivo; sem musí při-
jíti dobrý pes, aby postřeleného kohouta vy-
hledal, a kdyby prchal hustou kulturou, aby ho
lapil.“ Po chvili dodal: „Hraběcí milosti! ráčejí
se jen vrátit domů, já dojdu k panu lesnímu,a
vezmeme s sebou z myslivny psa, ten si již bude
vědět s dohledávkou rady.
Sova
Hajná
20
article
Mladý pán zamrkav rychle několikrát za
sebou očima, vyhrkl ze sebe: „Tak, tak, Snova!“
— „Sova, prosím“ — podotkl hajný. „A jo,
Smola, Smola! — nemohu si ta hloupá jméno
pamatovat. Ale to vám povídám, musím ho do-
stat! Jen dobře hledejte, já na vás nezapomenu
nyní ale pojďme, neboť, než se dostanu do
zámku, bude čas k snídani.
Po této rozprávce kráčeli nazpět k východu
lesa, kdež opět již vzácného hostě očekával
kočár. Hajný, učiniv opět „hraběcí milosti“ hlu-
bokou poklonu, pohlížel zamračen za odjíždě-
jícím kočárem. Pak vytáhnuv poreulánku, nacpal
si a ubíral se — jak z předu uvedeno — všecel
rozčilen, do myslivny, učiniti „rapport“ panu
lesnímu.
Snov
Sova
Smola
Hajná
21
article
Pan lesní Rybe byl statný padesátník střední
postavy, s prošedivělým plnovousem a tučným
bříškem. Jeho osmáhlé líce a nos zářily jakýmsi
měďovým odleskem — nejspíše od zdravé pra
menité vody — kdežto jeho sivé oči, hledíeí
potutelně z pod hustého, našedivělého obrví, po-
ukazovaly na notnou porci chytrosti a úskoč-
nosti. V ústech měl ohromnou dýmku, a pilně
pokuřuje, očekával snídani, neboť byl se právě
vrátil z podobné výpravy jako hajný, provedené
ale v jiné části revíru.
Hajného uvítal s poťouchlým úsměvema
poděkovav za jeho pozdrav, vyslechl pozorně
Sovův výklad. Když byl tento své líčení dokončil
řekl pan lesní chladně: „Dobře jste učinil, zů-
staviv pana hraběte v domněnce, že je kohout
postřelen; mám sice — snad jako vy — pří-
činu o pravdivosti toho tvrzení pochybovati.
avšak uvidíme, co se dá dělat. Jděte zatím do
kuchyně, kde vám dají nějakou snídani a po-
čkejte na mne; asi za půl hodiny půjdeme spolu
na paseky, abychom se pokusili o šťastné opa-
tření nezbytného panu hraběti kohouta.“ —
Za hodinu na to spěchal pan lesní s hajným
ke hvozdu, v němž za šedého jitra se pokoušela
„hraběci milost“ nabýti loveckých ostruh. Z
ními běžel dlouhosrstý stavěč „Drak“, chvílemi
se rozhlížeje po krajině, jakoby chtěl uhodnouti
účel dnešní výpravy.
Hajný
Sovův
22
article
Bylo již k sedmé hodině ranní, když přišli
na paseku k boudě. Pan lesní, vyptav se hajného
na bližší podrobnosti, dal „Drakovi“ znamení,
aby ukázal, co umí. Pes pohlednuv zkoumavě
na pána, přešel opatrně polokruhem paseku proti
větru, drže čenich ustavičně ve výši, avšak po
chvíli marného hledání přišel k lesnímu zpět
upřev naň opět svá hnědá světla, zůstal bez po-
hnutí státi. Lesní si pohladil vousy a zapáliv
na novo dýmku, pravil: „Já to věděl, že „pa-
náček“ kohouta chybil. „Drak“ se jistě nemýlí;
ale nyní je dobrá rada drahá.“
Na to chvíli přemýšleje, dodal: „Budeme-l
míti štěstí, dá se všechno ještě napravit.
Nyní však jděte rychle do „Osykové mýtě“. Tam
sedají obyčejně tetřivci po tokání; hleďte se tam
připlížiti od shora a přiměti některého z těch
prožluklých šibalů k tažení přes paseky.
Hajný odebral se ihned vyplniti šefův rozkaz.
ačkoliv nemohl při všem namahání svého mozku
pochopiti, k čemu plán pana lesního směřuje.
Jsa však uvyklý slepě rozkazy představeného
plniti, bloudil za nedlouho porostem „Osykovou
mýtí, kde sehnal — jak lesní předvídal — ně-
kolik na slunci se vyhřívajících tetřívků. Právě
když se obracel směrem k pasekám, přišel opčt
na několik slípek a silného kohouta, kteři uzřevše
starého „křováka“ s rušným šumem letáků se
zdvihli a táhli prudkým letem k pasekám, kde
v okamžiku na to zahoukla střelná rána, jež haj-
ného velmi poděsila. Pospíšil tudíž rychle na
paseky a uzřel tu věc, která ho velmi překvapila.
lesní
Osykův
23
article
Pan lesní držel v ruce krásného tetřivka
vyškubávaje mu druhou rukou peří s hrdla a zad.
cc zatím Drak, vále se ve trávě, otíral si o ni
tlamu. Když hajný přišel, ostal Drak státi a po-
hleděv naň dvakráte hlasitě zaštěkl a vytáhnuv
pysky do výše, zahájil opět radostně svůj dřívější
rej. Pan lesní vytáhl zatím z kapsy zavírák a ote
vřev malé želízko, udělal v kůži na hrdle kohou-
tově malý otvor, který pak prstem o něco roz-
šířil. Na to kráčel volným krokem k potoku úžla-
bím mezi stráněmi protékajícímu, smočil poně-
kud ptáka ve vodě a potřel ho zemí, vytrženou
s kusem drnu. Při této proceduře dával pozor,
aby srpky kohoutkovy se nepohmoždily, a vy-
šňořiv ptáka úplně dle svého vkusu, podal ho
hajnému se slovy: „Jděte s tetřívkem do zámku
a řekněte, že ho Drak po dlouhém hledání nalezl
již mrtvého u potoka, a otvor na hrdle, že po-
chází od velkého plže, který ho již ožíral. Já
po sečkám místo vás u dělnic při kultuře. Přijdte
ale brzo nazpět; nyní se budete moci již vyspati
— a snad i napiti, ale dejte si pozor před ženou
i jinde na hubu, abyste si nespálil jazyk!“
Iajný prožitým výjevem všecek udiven, vzal
kohouta a pozdraviv odcházel dlouhými kroky
Iajný
24
article
k cestě vedoucí do zámku. Poodešed několik set
kroků, položil ptáka na mech a naepávaje dýmku,
uhodil se do čela bruče: „Vida! komu by něco
takového napadlo! náš pan lesní je přece jen
liščinou podšitý chlapík.
Blížilo se k polednímu, když se hajný vracel
poněkud nejistým krokem do pasek. Pan lesní
ho již v duchu zažehnával, neboť dohlížení na
smrčky sázející dělnice ho již omrzelo. Spatřiv
hajného zahučel do vousů: „Milionský chlap! —
Už je zas nabitý jako bečka!“ Tento, přiblíživ
se zatím ke svému představenému, učinil ne-
zdařený pokus postaviti se „do vojanské posice“
a těžkým jazykem sdílel výsledek svého poslání,
řka: „V zámku jsem dobře pochodil a „hraběcí
milost“ měl nehoráznou radost z nabyté kořisti.
Obdržel jsem od něho pětku za své namáhání,
a vzpomenuv si, že bez vynalézavosti pana les-
ního bych byl neobdržel ani groše, a musil bych
na novo k vůli kohoutu ponocovat v lese, umínil
jsem si na zdraví pana lesního vyprázdniti ně-
jakou sklenku doufaje, že se dnes na mne pan
lesní nebude hněvati.
Milionský chlap
25
article
Lesní podotkl: „Vy bezedný pytle, vy jste
vypil jednu sklenici? Vždyť jste zmotán na mol.“
Kázáníčko bylo by snad delší bývalo, ale v tom
hajný popadnuv se oběma rukame za hlavu, sáhl
rychle do své náprsní kapsy a vytáhnuv v malé
obálce zabalený lístek podával ho nevrlému les-
nímu. Tento uchopiv lístek prořízl obálku, a vy-
táhl překvapen desetizlatovou bankovkou zaoba-
lenou navštívenku. Rychle přelétnuv obsah listku,
pravil k hajnému: „Dopadlo to ještě dosti dobře;
jděte se domů vyspat, ale odpoledne nechť jste
v pravý čas u lidí!
Hajný poděkoval lesnímu a vrávoral kolem
Osykové mýtě k hájovně.
Po třech dnech vracel se hajný z města, kdež
byl u soudu za příčinou vydání svědectví proti
postiženým při lesním pychu. Na cestě potkal
kočár, odvážející pana hraběte na nádraží. Seděl
na kozlíku a řídil sám spřežení, drže při tom
pyšně hlavu, pokrytou novým kloboukem okrášle-
ným srpkem „z vlastní kořisti“
Hajný učinil hlubokou poklonu a usmívaje
se potutelně za vzdalujícím se kočárem, poliboval
si hlasitě: „Jo! jo! Náš pan lesní to je „fifikus
ze staré školy“: ten umí ty pány z modré barvy
bez šmolky zakalit, že se stávají ještě modřej-
šími.
Hajná
Osyka
26
article
Odvážná lest.
Odvážná lest.
Soudce, notář, berní, obchodník s dřívíma
celní úřadník scházeli se každého večera v jistém
hostinci, aby si při nějaké té skleničce vína
trochu popovídali.
Obchodník s dřívím byl považován za boha-
tého člověka; lidé si však o něm šeptali, že se
zabývá podloudnictvím, poněvadž městečko,
v němž on i zmínění společníci jeho bydleli, stálo
právě na hranicích francouzsko-belgických. Celní
úřadník, jenž v městečku tom už od dlouhého
času působil, nebyl s to, vyzkoumati, co jest
pravdy na oné tajené pověsti.
Obchodník s dřívím byl štědrý, společenský
člověk, každý ho miloval, ba i sám celní úřadník,
ačkoli ho jinak stále stopoval a neuhasitelnou
touhou hořel, aby ho přistihl při podloudnictví.
Jednoho večera překvapil obchodník celou
společnost hostinskou prohlášením, že dalšího
provozování obchodu zanechá.
— Já bych vás přece rád jednou chytil, za-
bručel celník bezděčně.
Všichni dali se do smíchu; vždyť na hra-
nicích každý dopouští se více méně podloudni-
ctví, jak ve velkém, tak i — a to nejvíce —
v malém. Od domu k domu putují tu stále celé
řady podomních obchodníků, kteří nabízejí ta-
bák, kávu, látky za ceny mnohem nižší, než
v řádných obchodních místnostech.
Po poznámce celníkově jal se obchodník
mnouti si nos, užívaje při tom obvyklých už po-
hybů ruky a usmívaje se k tomu tak poťouchle,
že to až úřadníka počalo dopalovati. Žertuje či
mluví upřímně? To nebyl s to, při takovém tvá-
ření rozeznati.
— Poslechněte, co vám chci říci, pane cel-
níku. Prováděl-li jsem někdy podloudnictví čili
nic, to sem nepatří. Ale každý celní úřadník
jistě je zvědav, seznati všecky ty úskoky, jichž
podloudníci užívají. Chci vám proto jeden z nich
ukázati; jeť velice podivuhodný. To bude snad
moje první, ale každým způsobem poslední
podloudnictví.
27
article
Od tohoto dne počínaje, rozpředla se v ho-
stinci každého večera tato rozmluva-
— Nu, pane, kdy už půjdete na odpočinek?
— Už brzy, pane celníku.
— A váš poslední mistrovský kousek?
— Už se to peče, však se tohoto dočkáte,
buďte bez starosti! Potřebuji k tomu trochu
času, abych si věc dobře promyslil — jinak bych
s tím tak neotálel.
Úřadník zdvojnásobil svoji bdělost, dal
svým lidem různé obezřetné rady a přísné in-
strukce, aby žádnou podezřelou věc nepropustili
přes hranice.
Blížilo se posvícení. Po ulicích a na rynku
počaly se stavěti kramářské boudy a komediant-
ské stany. Husté zástupy lidu proudily se po
hlavním náměstí, kupujíce různé tretky, obdivu-
jíce se kejklům provazolezců a všelijaké žerty
provádějíce.
Večer pak byly výčepy a hostince přeplněny;
mezi nimi i ten, v němž se scházeli naši hrdi-
nové u zvláštního stolu. V místnosti bylo tolik
kouře, že nebylo viděti ani na dva kroky a spo-
lečnost musila utéci na dvůr, kdež byla rozesta-
vena řada stolů, obsazených pijáky; stůl denní
naší společnosti byl postaven poněkud stranou.
Cizí človék nebyl by se odvážil mezi ně
sednouti; že tady byli jako doma, to věděl každý
a nikdo by byl ani ve dne se neosmělil jen na
chvíli zaujati místo u stolu, jehož jedinými pány
byla veselá naše společnost.
Hosté naši byli náramně veselí, což nikoho
ani dost málo nepřekvapovalo, povážil-li, že čtyři
hodiny takořka bez přestání jedli, a viděl-li tu
hroznou spoustu vinných lahví, které v dlouhé
řadě byly na stole rozestaveny. Slaviliť dnes
hostinu, kterou jim uspořádal obchodník při
svém odchodu na odpočinek.
— Nu, pane celníku, obrátil se najednou
obchodník k úřadníkovi, přátelsky mu poklepá-
vaje na ramena, nedělejte přece tak smutný
obličej!