z následků, jaké by vznikly, kdyby se rozkřiklo, že záložna je passivní aneb, že spáchána v ní defrau- dace. Další důvod, že vzpíral se revisi, byl ten, že revise dotyčná míněna soukromá a při takové mohl se obávati prozrazení vkladatelů a podobných záložen- ských tajemství. Naopak ale je dokázáno, že on ze zásady revisi se nezpíral, nýbrž sám se prohlásil pro revisi státní. A konečně uvažte, pánové. Byl by si Drozd sám uložil do zkrachované záložny 10.000 zlatých a byl by totéž radil své hospodyni? Tyto důvody jsou roz- umově neudržitelny. On důvěroval úřadnictvu, revi- sorům, ale budiž zjištěno, že, kdyby byl věděl o Orto- vých defraudacích, byl by ho vyhnal jako Čáslavského a Pekeländra. Řečník potom probírá otázky 12., 14.. 18., 20. a 21., rozebírá je právnicky, načež resumuje z nich, že Drozd nevěděl o defraudacích Ortových o rasurách, o falšování bilancí. „Který pak předseda banky nebo záložny může věděti, že jeho úřadnictvo páše malversace! Ani jediného starostu takového pod sluncem by nenašel.

Může se říci, když v některém peněžním ústavě po 12 let byl se páchal podvod se směnkami, že před- seda správní rady nebo ředitel o tom věděl, ač při revisi ničeho nenašel? To jsou případy, které jsou na- hodilé a za které nemůže nikdo býti činěn zodpověd- ným. Jedná-li se však již o zodpovědnost, mohlo by se nejvýše mluviti o přečinu dle § 486., který je věcí zvláštního vyšetřování. Kdyby dnes otázka ta byl kladena, nemluvil bych k vám hodinu, nýbrž řekl bych: „Ano, odsuďte ho pro zaviněný úpadek — ale pro podvod nikoli!“ Myslím, že se mně podařilo do rozčeřených vln veřejného mínění přinésti aspoň poněkud klidua chladnosti a že P. Drozda, který může se vykázati rozsáhlou literární činností a také četnými paedago- gickými úspěchy, na něhož mnoho set žáků snad s úctou a vážností vzpomíná, který se může vykázati také za dobu duchovní své činnosti velikými úspěchy. nebudete pokládati schopným, aby byl vědomě ztrpěl. aby se takové věci páchaly, které se mu právě za vinu kladou. Vždyť není u intellektuálního člověka ani možno, aby nasadil celou existenci jen proto, aby se kradlo a on ničeho z toho neměl?

Jedinou chybou Drozdovou byio, že nezůstal tím čím byl, že nezůstal professorem, nezůstal v du- chovní správě a že se pletl do věcí, kterým neroz- uměl, neboť o knihování neměl ani potuchy. Na něm osvědčuje se staré přísloví, sby švec zůstal u svého kopyta. Nedej bůh, aby Drozd měl býti obětí, ho zenou na pospas jíchu rozkaceného lidu, poněvadž mu skutečně žádná vina nemůže býti prokázána, po- něvadž on ničeho neměl, než tu žebráckou hůl, se kterou půjde také odtud, buď jako nevinen nebo vinen. Proto uvažte vše s myslí chladnou a pak. doufám, že po právu a spravedlnosti uznáte, že všech zločinů, ze kterých se obviňuje, vinen není, že snad je vinen přečinem zaviněného úpadku, o který se však dnes nejedná a že na dané otázky odpovíte záporně. Předseda táže se potom obž. Jindřicha Bílého, nechce-li ničeho říci na svoji obranu, načež Bílý hla- sem chvějícím prohlašuje: »Nejsem mocen slova, ale tolik říkám, že jsem se žádného podvodu nedo- pustil !e

Na to ujímá se slova obhájce Bílého dr. Klumpar, který zahajuje plaidoyer svůj takto: »Slavný soudní dvore, velevážení pp. porotei! Na staré budově to- hoto soudu napsána je krásná věta: »Justitia regno- rum fundamentum!...« Jako právník praktický uva- žuji, jak různě ta spravedlnost v různých věcech byla vysvětlována a chápána. Vzpomínám dob rozkvětu římské justice, když se imperátor postavil do cirku do veřejné místnosti, kde stál ten, kdo byl obviněn a žalobou veřejnou pohnán k zodpovědnosti, vzpomínám dob středověkých, dob největšího počtu justičních vražd, kde pouhé podezření mělo v zápětí, že byl ztracen bez slyšení, bez sli- tování. To bylo v době úpadku spravedlnosti. Ta tor- tura, kterou vynuceno na každém obviněném do- znání, neboť hlavním prostředkem důkazním bylo doznání. Ta tortura je skvrnou spravedlnosti. Jen jednu ještě otázku. Novověk, který s tak krásnými ideami vstoupil do síně spravedlnosti, který chce míti obžalovaného tak, aby stál před soudem jako každý jiný občan, na němž dosud žádná skvrna nebyla, zda ten novověk také všechno učinil, aby obžalo- vaný mohl tak býti slyšen, jako každý jiný občan, Zdali něco z té nešťastné tortury, z toho pr- nýře, na který se dostaviti musil každý, kdo trestán býti měl ve středověku, nezůstalo i pro novověk, co aždému z nás musí býti bolestno, kdo má smysl pro rá vo a spravedlnost.

Nuže, velectění pánové, ještě dnes jsou stopy pranýře, ještě dnes ten, kdo sedí na lavici obžalo- vaných vzdor velikým, liberálným a humanitním ná- zorům moderních řádů trestních, přece jen nese ji- stou příhanu, slovo jeho není také váženo, jako slovo jiného občana, přece jen jistá nedůvěra se do- stavuje se strany soudců k němu, a sice taková nedůvěra, jež kotví v pocitu jiném, než právěv tom, že soudce vstupuje do soudní síně, zaujat předem proti obžalovanému. Velectění pánové! Právě to, že se zde jedná o muže, jehož dosavadní počestnost byla nepochybnou, právě to, že se zde jedná o muže, jenž byl státním úřadníkem, jehož exi- stence je zmařena, jenž roční vazbou, ba více než roční vazbou trpí a strádá hůře než všichni ti, kteří tam jdou, aby tam ztrávili zimu v teple a jen proto se dávají zavírati — pro ty není trestem žalář. Ale pro muže intelligentního, útrapy jednoho dne žaláře jsou horší, než půlletní trest nějakému vagabundu přisouzený, a právě proto že veřejnost, jak zde již předchůdcové moji byli vy- slovili, jaksi předem soudila, žádajíc, aby odsou- zen byl někdo, kdo nebyl slyšen, prá- vě, protože vlivy nepřístojné — ano odsuzuje z tohoto místa — hleděli váš posudek vy- nutiti předem, ano, že i slovo obhájcovo bylo zakři- kováno slovem neurvalým, právě proto stojím hrdě na právního citu. Velevážení pánové! Odsouzen ím ještě nevyhověli jste spravedlnosti, jestliže ne- usoudíte spravedlivě. Šmahem od- suzovati není požadavkem spravedlnosti. A také spravedlnosti se paušálním požadavkem nevyhoví. (Pokračování)

Poslední zprávy. Z Vídně, 9. prosince. (Nový denník.) V polovici ledna počne vycházeti ve Vídni nový německý denník »Schwarz-Gelb«, jenž hodlá hájiti »velkorakouské, dynastické a lidové zá- jmy« proti radikálným směrům. V programu,

jejž vydavatelstvo právě rozesílá, se praví, že se bude zasazovati mimo jiné také o rozřešení jazykové otázky na celém území říše habsburské na základě práva a zákona pokojným, vzájem- ným dorozuměním. Prvé číslo nového konser- vativního listu má vyjíti 15. ledna.

Z úřadních zpráv. Místa skutečných učitelů obsadí se od školního roku 1904—5 na státních školách středních: v Lito- myšli na gymnasiu pro klas. filologii (s předností žadatelů způsobilých vyučovat též němčině), v Če- ských Budějovicích pro klas. filologii s vedlejším předmětem češtinou (s předností žadatelů způso- bilých vyučovat též filos. propaedeutice), v Praze—VII. na reálce pro frančinu s češtinou neb němčinoua přírodopis s vedlejším předmětem mathematikou a fysikou. Žádosti do 16. ledna. Místa drenážníků s měsíčním platem 120 K mimo příplatek pochůzní den. 4 K obsadí se zatímněu zemědělského úřadu zemského v Brně. Žádosti s vy- svědčením z melioračního běhu zemského, s listem rodným, s lékařským vysvědčením o tělesné způsobi- losti pro tu službu a s doklady o praxi do 18. pro- since témuž úřadu.

Různé zprávy. = Nejnebezpečnější penězokaz světa. Z Londýna se oznamuje: Americké policii se podařilo zatknouti v Revere, Massachussets, Johna Davisa, nejnebezpeč- nějšího penězokaze světa, s deseti jeho spoluvinníky. Nalezeno u nich celkem 200.000 liber v bankovkách anglické banky, k nerozeznání napodobených a obje- vena dílna, opatřená nejnovějšími technickými pomu- ckami k výrobě padělaných bankovek. Americká po- licie po osm let marně se snažila, zmocnit se Johna Davisa. Byl sice r. 1895 zatčen, ale podařilo se mu uniknouti do Evropy, kdež se s ním policie za růz- ných příležitostí seznámila pod jmény Jindřich Lei- bermann, Filip Schwartz a Jindřich Schmidt. Nic ne- svědčí lépe o jeho obratnosti a smělosti, jako okol- nost, že se před několika léty odvážil žádat na an- glické bance za to, že se vzdá padělání bankovek, roční důchod. jenž mu skutečně po nějakou dobu byl vyplácen. Minulého roku byl by býval Dawis málem v Londýně odsouzen. Byl v čele společnosti penězo- kazů a vyrobil velké množství padělaných pětiliberek. Když však pozorovaj, že mu policie je na stopě, zradil. aby vyvázl bez trestu, svoje soudruhy, kteří byli od- souzeni na mnoho let do žaláře. = Také anarchista. Z Paříže oznamuje korre- spondenční kancelář: Jistý zlatník jménem Bressét zranil dnes těžce svou zaměstnavatelku paní Souda- novou ranami z revolveru a pokusil se pak o sebe- vraždu. Policejnímu komisaři pravil, že spáchal zločin ten, protože jest anarchistou- = Nobelovy ceny. Ze Štokholmu, 10. pro- since. (C. B.) Nobelova cena pro lučbu udělena Fran- couzovi Becquerelovi spolu s manželi Curiovými Paříži, cena pro fysiku udělena Arrhéniovi ve Štok- holmu, cena pro medicinu Finsenovi v Kodani a cena pro belletrii Björnstjernovi Björnsonovi v Kristianii.

blízka mdlobě a pan Jan klečí, uhodl hned, že se stalo cos nedobrého. Přibližil se k Andělce, ohledal tepnu . .. Naslouchal oddychování . . . Andělka již nedýchala.

Pan Jan oženil se s paní Weissovou v masopustě a bezpochyby již o velkém postě byl pod pantoflem své druhé manželky, osoby, jak se později ukázalo, velmi energické. Poskytlať vládci svého srdce výměnou za pěkný titul různé výhody, ale obmezila jeho výdaje mimo dům. Díky tajemnému vlivu Šmulovu, pan Jan nikterak nemohl se dlužit a poněvadž i sousedé ne příliš ochotně ho pod- porovali, usadil se v domě u ženy a — počal tloustnout. Jožu opatruje macecha, ale mimo to pojala jeho vychování pevnou rukou. Roste teď chlapík na roztomi- lého panice. Konečně Šmul, dostav mlýn od paní Weissové, ted zvětšuje svoje jmění a šafář Zajac dostal místo na stat- cích nynější paní Janové. Jen škoda, že nebožák od onoho seznámení se s krčmou, získaného za vlivu tesknoty po pustém statku, dívá se častěji do sklenky a žena jeho proto zle s ním nakládá. — 217 —

zujíc na záhradu. »Bože můj, Bože! . . . což ještě kdy spatřím náš dům . . . naši milovánou maminku? . . .. Pak se bila v prsa a hleděla na kněze, očekávajíe jeho otázky »Byla jsi, milé dítě, u zpovědil před Velikonocemi ?« »Ano.« »Dobře, milé dítě. Třeba se zpovídat aspoň jednou do roka. A na mši svaté bývala's každé neděle?« »Ne.« »Ale zajisté modlila jsi se doma ?« »Ne vždycky,« odpověděla Andělka, klopíc oči. »Někdy jsem běhávala po zahradě a hrála jsem si s Ka- ruškem.« »Možno se na světě bavit, ale vždycky třeba se pomodlit, aspoň trochu. A otčenáš modlila's se každodenně ráno i večer ? . . «- Andělka se zamyslila. »Jednou, večer, nemodlila jsem se otčenáš.« »Proč to?« »Seděla jsem dlouho u maminky a usnula na židli...« Pak dodala chvějícím se hlasem: »Tehdy nám dům vyhořel . . . Snad že za moje hříchy?« tázala se, hledíc bázlivě na probošta. Zpovědník se zamyslil: »Nevím to určitě, milé dítě,« pravil, »ale zdá se mi, že ne . . . Poslouchala jsi také rodiče? Plnila's ochotně jejich rozkazy ? . . .« »Ne,« zašeptala Andělka. »Otec mi přikázal, abych nemluvila s Gajdou a já s ním mluvila . . .« »Třeba, milé dítě, vždycky plnit vůli rodičů, nebot oni nepřikazují ničeho bez důvodu. Proč jsi mluvila s tím člověkem ?« Andělka.