21. června 1903.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 160.

Strana 9.

Byl jednou jeden král... (Pohádka pro mládež dospělou) Byl jednou jeden král .. Začinají tak všechny pohádky o králich, c jsme jich kdy slýchali. Bývá to z pravidla starý dobrý král, a nic mu neschází k naprosté spoko- jenosti než malinký prine, dědie trůnu. Modlí se král, modlí se taky královna, která se skoro až stydí za své neplodné lůno, chodí král na potaz ke všem čarodějům, královna k poustevníkům ale poněvadž i poustevníci v pohádkách bývaji staří, věkem sešli a od lesnich kořínků slabí, pořád princ nepříchází. Až tu konečně jakás dobrá víla, patronka královské rodiny, která všuk na své chráněnce se rozpomene vždy v posledn chvíli, smiluje se nad bezdětným párem králov- ským — a paní královna ociťuje se tedy v koutě. Narodí se prine, třeba s hvězdou na čele, roste jeko z vody, je velice moudrý a statečný, dobude jisté neohrožené princezny, unavený pantáta král popustí mu- trůn-ještě za živa a pak spokojen umírá. Tak pohádky o dobrých, starých králích o nichž nevíme nie jiného, nežli že jednou byli. Ale nekaždý král žije život klidný tak a šťastně jej zavírá. Jsou i králové nešťastní.

Byl taky jednou jeden král. Již ve hvězdách bylo psáno, že bude králem, ačkoli se narodi z rodu knížecího. Bylo to v zemi, kde si jeho otec kníže dělal, co chtěl, a když se nabažil kní- žectví, řekl svým dvořanům: A teď budu králem. A byl jím, neboť diplomaté celého světa pohodil hlavou a řekli: I tak ať si je králem! — Možno, že všichni ostatní králové nebyli právě spokojen s novým kolegou, neboť jim nebyl tak docela reveň. Ani svými předky — vyprávělo se, že pra- otec jeho obchodoval s vepřovým dobytkem — ani svojí ženitbou — neboť nepojal za ženu prin- ceznu — ani svým chováním — neboť pil a kar banil, a to docela veřejně. Ale tehda již vládl všemi královstvími světa mocná vila Politika, která se ve starých pobádkách nevyskytuje, a ta víla Politika ledačemu dala posvěcení. Také tomuto králi, který již jako kníže nestál za mnoho. Jako král za nic. Ačkoli měl krásnou a chytrou krá levnu, kterou mu nikdo nevnutil, ale kterou sám si byl vybral, zanedbával ji a dobyl championátu v bezpříkladném záletnictvi. Ačkoli panoval do- brému, ohnivému a věrnému národu, týral jej. dával nové a nové ústavy, které zas přes noe rušil, vyssával královské pokladny, vrhal dobr vlastence ve vlhké, smrdutě žaláře a popravoval je, měl dluhů jako král, vypovída! vojny, kter pak slavně prohrával, a když knečně sama všemocná víla Politika od něho odtáhla ruky. postoupil trůn synovi a šel na vejminek.

A tu počiná pohádka o mladém králi, je muž kralování bylo souzeno již ve hvězdách. By synem královským a byl nejstarším a jediným princem. Sám nevěděl, má-li ještě kde ve světi nějakých bratří. Měl-li, byli jistě z jiných matek, než on sám, byli to synové nelegitimní. Pohádky nevědí pranic o takových princích, ale v říši víly Politiky vyskytují se častěji a vystupují pra videlně později a jen pro zlost, aby rozmnožo vali zmatky. Legitimním synem byl mladý král sám, a to bylo jeho štěstí, neboť legitimita mu za- bezpečovala trůn. Ale neštěstím bylo pro něj snad, že se stal králem u věku, kdy jiní hošt chodí ještě do školy a tajně se učí kouřit, a do- jista bylo jeho neštěstím, že měl takového dobro- druha otce. A dalším jeho neštěstím snad byla i zvrácenost zákona dědičnosti, vynalezeného právě těch časů slavnými a znamenitými mágy lékaři Zdáloť se, že po svém otci nezdědil an jediné vlastnosti dobré, jaké se na starém králi vychvalovaly, na příklad bohatýrskou odvahu plamenného ducha, řečnictví a jiné dary, o nichž vždy vědí vychvalovatelé králův, naproti tomu však že zdědil mnohou vlastnost nechvalnou, jako náklonnost k samopanování, vlohu k rušení ústav, na něž ještě včera nebo předevčírem sám přísahal, ukrutenství k odpůreům, bezohledne stíhání nenadšených poddaných, žalařování ne vinných.

Bylo pravdou vše, co mů kladeno za vinu? Nebyla jeho míska obtížena mnohým činem, kte- rýž padal na vrub jeho rádeů? Nejsou mnohdy pravou rukou králů jejich rádcové? A neodpyká- vají skutky rádeů svých pak jen králové? Účastníci dneška a zejtřka nevidí vždy jasně, a také vzdálení pozorovatelé nevidí jasně neboť nedozírají. Ale všechno, i skutky králův i skutky rádcův jejich zapisuje veliká a přísná víla, kteráž se nazývá Historie. Tato víla otvírá knihu svoji mnohdy až po letech, a pak náhle se odestírají veliká, netušená tajemství, o nichž současníci neměli ponětí. A pak teprve v plné nahotě vystupují pohnutky mnohých činů, někdy nepochopitelných. Ale byl to král. Ještě když byl princem, kolovaly jeho po- debizny světem, a rozlétaly se další a další obrazy tváře jeho, když se stal králem.

Bohužel, obrazy jeho neuchvacovaly. Jeho pohled nesvědčil o duchaplnosti. Za to arci ne- mohl. Bylo osudno, že byl spíše podoben otci než matce. Ale kdežto výraz jeho otce jevíl zchytralost a odvahu — odvahu i k nejhoršímu, tvář mladého krále nevyprávěla nic. Hůře. Jevila spíše jistou tupost, stupidnost, a vyznačovala se i rysem jistého dětinského, malicherného vzdoru. Nebyla to tvář, jaké se řiká sympatická. Králům arci netřeba, aby byli sympatickými, neboť krá- levé jsou z boží milosti. Králům netřeba vždy obliby v národě, neboť mnohé trůny opírají se o bodáky. Opiral se o ně taky trůn krále starého, opíral se o ně pak i trůn krále mladého. Rostl král, dospíval v muže, konečně na- dešel čas, kdy se měl oženit. V tom jednal po přikladě otce svého. Nevyjel do světa, aby hledal nevěstu z rodu rovného, a taky mu ji odnikud nenabízeli. Pojal za choť ženu občanskou. Byla krásná, svůdná, ale byla mnohem starší a tvrdili, že jest i mnohem chytřejší svého královského manžela. Dvě okolnosti, které nečiní manželství vždy šťastným. Ale nejosudnější okolností bylo- že uplynulo několik let a královna se nestávala matkou. V pohádkách mívaji královští manželé dosti času, aby čekali na prince, třeba až do zlaté svatby, ale v říši Politiky panuje v té věci veliká netrpělivost. Kde kdo nedočkavě hledí, kdy konečně královna povije. Prine, dědie trůnuje nejen spolehlivou zárukou pro dynastii, ale i na- ději národův. Jim upevňuje se nejen zásada

monarchická, ale v něm kyne lidu lepší budoue nost. Nestojí-li král otec za nic, všichni jso přesvědčeni, že syn bude lepší. Bývá to osudný klam, vila Historie má toho nesčetné doklady, ale národové libují si v takových klamech. Chudáci za živa doufají v posmrinou blaženost, která je má odměniti za všechnu strázeň pozemskou národové doufají v budoucnost. Ráj chudáků budoucnost národů — to jsou dvě věci totožné Sošli se mágové lékaři, vyšetřili královn a vyjevili, že jí není souzeno, aby měla děti To mělo býti králi výstrahou, aby sám panova co nejobezřeleji, nejmoudřeji, nejlaskavěji; ne- boť nebuda otcem, nemohl se spoléhati, že lid z radosti nad princem bude shovívav k chybám otcovým. Ale král naopak jednoho dne zruši ústavu, kterou sám byl národu dal a na niž slavně přísahal. Byla to nesmírná chyba v ná- sledcích svých. A vida, že lůno královnino zů stane jalovým a nikdy nevydá vytouženého dě dice, pomýšlel, aby za živa a co nejdříve usta novil následníka svého. A tu roznesla Pověst že podlehl radám a naléhání choti své a že usta- noví za následníka jejího bratra. Pověst obvi- ňovala ji z nesmírné ctižádosti. Nestačilo ji, že sama z rodu občanského a vdova po občanu po- vznesla se na stolec královský: Chtěla celý svůj rod povznésti na královský, chtěla, aby se ko- runa manželova zastkvěla někdy na hlavě bratra jejího a později na jeho dětech, vnucích, pra- vnucích do nekonečných kolen. Neboť choť její král, byl posledním rodu svého. Schnoucím kmenem, který již nevydá ni květu, ni plodu. Dožije a shroutí se v trouchen.

Tento záměr královnin, jemuž se král na klonil, byl druhou velikou chybou, hroznou, straš livou ve svých následcích. Národové vítají ná- sledníky, o nichž mnoho nebo nic nevědí, jejichž život je třeba zcela prázden velikých, záslužných čmů, ale taky prázden vůbec, i výbojů nezří- zených vášní, ničemných náklonností. Životopis jejich může býti čistou, nepopsanou knihou, ale její listy nemají býti poskvrněny pijanstvím, kar- banictvím a jinými výstřednostmi. Nejsou to vlastnosti, kteréž by vzbuzovaly dobré naděje do budoucích králů. Mnoho se odpouští krev- nému synu, poněvadž je taký, jakým se narodi, ale žárlivě hledi okolí na počínání syna přijatého, adoptovaného, na schovance. Tak v životě obyčej- ných smrtelníků, což teprv u schovanců králov- ských. A lid, který měl již na svém trůně krá- levském hráče a pijáka a záletníka a má v čer- stvé paměti, kam jej tyto královské vlastnosti zavedly, probouzí se konečně ze své důvěřivosti. Nový takový král měl by mu vládnouti? A k tomu král, jehož původ ani ho neopravňuje, aby se králem stal? A pod hladinou veřejného mínění vznikalo v říši králově vření. Jsou králové, kteří vystihují někdy bystrým sluchem vření takové, ale ne- šťastný ten král z pohádky nerozuměl mu, nebo se s lidem nestýkal, nepřipouštěl ho k sobě, ne odvažoval se vstoupiti v lid. Vyprávěloť se o nesympatickém králi, že téměř násilím bylo třeba vyvléci jej na balkon, aby se lidu ukázal. Snad o tom lid nezvěděl. ale zvěděl-li, nepřidalo to králi na oblíbenosti.

Lid nemiluje zbabělých králů. Spíše miluje udatné tyrany. S nadšením pozdravuje lid krále kteří se v jeho střed odvažují. Třeba neuvědo- měle, pouhým pudem jen citívá lid, že v něm, v lidu, dřímá kus dravé šelmy, a lichotí mu když se králové této šelmy nebojí. Sná- šeje jho důvěřuje lid králům. A radost ho naplňuje, důvěřují-li králové jemu. Důvěra za důvěru. Konečně lid, i když v něm vře, bývá ještě nesmírně trpělivý, a mnohdy nahodilá okolnos změní ponurou jeho náladu v nadšení. A byt lid, soudil snad král. Ale tu jest opora trůnu která byla tak dlouho oporou i jeho otci. Bodáky to. Hroty jejich bývají nejměkčí po- duškou, nejbezpečnějším vystláním křesel kníže- cích. Všem, kdož (římají meče, bývají lhostejny osudy lidu. Ať ústava či neústava, ať svoboda či poroba, těm, kdož zbraní utvrzují trůny, da- řivá se vždy stejně, neboť jejich postavení v krá- lovství je za všech okolnosti stejně, vždy vý- lučně. Je zrušena svoboda spolková? Nositel zbraní nemají spolků. Svoboda tisku? Ozbrojene nebývají hlasateli veřejného mínění. Svoboda shromažďování? Branná moc nesvolává táborů schůzí, neboť jich nepotřebuje. Svoboda voleb Ozbrojení nevolí. I cítil se král bezpečným pod záštitou bo dáků. Pevně, ba slepě věřil v jejich oddanost svém královském paláci, uzavřeném desaterým A to byl poslední jeho veliký omyl. Nebo ve chvili, kdy se cítil zcela bezpečným jen v vraty, uzamčeném desíti zámky, v té chvíli nejen že zrada nahlížela již všemi okny v prostory paláce, ale byla vnikla i pod samu jeho střechu a bděla, vyčkávajíc okamžiku, kdy zazní heslo Ku předu! A nadešla temná, němá noc, kdy v dáli zaznělo: Ku předu! A noci bližili se oni, jím král nejvíc důvěřoval, se zbraní za pasy, a na vrata palácová zaduněly rány. Ypaílon.

Když kvetly stromy Obrázek. Nakreslil Fr. Flos. ... „Ačkoli stálo májové slunce již dost vysoko, přece ještě nepálilo, nýbrž jenom mle hřálo a lákalo všecky tvory do boží přírody, ce lujíc je bez rozdílu v oči i ústa, tak že i v srdce. jak se zdálo, padly zlaté paprsky jeho a rozžehly v něm jako ve chrámě všecky svíce ke svátečn slavnostní mši. Tvorstvo, zalité slunečním svě- tlem, slavilo vzkříšení s radosti v nitru a s le- skem v očich, vzkříšení k životu po dlouhém spánku. Dnes, v den nedělní, máj jako nevěsta v největší kráse se jevil, v panenské kráse Vesny vonné a čisté, kterou až později žhavé polibky siunce ve plodnou Demeter změní. Dnes proto všeliké tvorstvo zlákáno sluncem, ke slavnosti spělo . .. Stařičký učitel Václav Šatrán sklapl knihu a posunuv okuláry na čelo, zadival se na svou manželku, která, sedíe schoulena v lenošce, proti němu postavené, ve světle májového slunce dří- mala. Václav Šatrán hleděl na věrnou a starou družku svou starostlivě, neboť viděl, že je chu- dinka celá svinutá, a šedivá její hlavičkaž

těžce spočívá na levém rameni. Viděl, že se mu tratí před očima jako pára a toto poznání rmou- tilo starce nesmírně. „Pobudem', nebudem', světa nepřebudem',“ těšil se a upokojoval filosoficky ale přece mu bylo tuze těžko při pomyšlení, ž by mu měla Bětuška odejíti daleko a bez něho Jak tu před ním dřímala ubledlá a sevrklá jak jablíčko, zdálo se mu, že již odešla její duše jenom vetchá její schránka tu zůstala. Vždyť ne pozoroval ani, že by dýchala. Úzkost sevřela m hrdlo, vstal prudce a skoro vykřikl: „Bětuško!. Stařenka se rázem probudila. „Co pak, Hy nečku, co pak? Manžel se sám svého hlasu lekl a nyní, kdy viděl ty dobré, modré oči stařenčiny tázavě hle díci, nevěděl, co by řekl, tak byl rozpačit. „I nie, i nie, Bětuško! Ale čtu ti tady a ty neposloucháš a dřímáš. Čtu ti o jaru, o máji.“ „Ale vždyť já poslouchám, Hynečku, to s mně slabostí oči zavřely, ale vím, že jsi čet o nevěstě, vím, vím všecko.“ „A bloudci jsme, Bětuško, bloudci. Tady o jaru čteme a jaro je venku a jaké ! Slyšíš Bětuško, tak mně napadlo, abychom šli tak trochu ven. Co mysliš? Okřála bys. Tak, e tomu říkás?

„Inu, pravda, pravda. Tuze ráda bych šl No, ustrojím se a půjdeme, Hynečku, půjdeme když ehceš.“ „Myslím, jestli bys ty ráda . . „To víš, to víš, že ráda; tak už jdu!“ Stařenka vstala pomalu a namáhavě, tře seucíma se rukama chytala se nábytku a odešl do vedlejšího pokoje. Šatrán hleděl za ní. Tohle se mu nelíbilo Přetřel rukou čelo, potlačil vzdech a také s chystal. Oblekl sváteční kabát, zastrčil do kapsy tabatěrku a okuláry, vyhledal španihelkuse stříbrným kováním a střapečky a pak přistoupiv k oknu, čekal. Venku zářilo slunce a smaragdová mlad zeleň listů stromových i trávy lahodila očím. Ale starý učitel hleděl jinam. Zrak jeho obrácen byl v jiný svět, v časy dávno minulé. Kolikrát chystávali se v nedělní čas takto na procházku

Tisíckrát, bezpočtukrát a nyní má býti snad konec. Konec čeho? Konec společného žití, kter trvalo padesát let. A nebylo to žití vždy šťastné a přece se ho dosud nenasytil a nyní se lekal, že má přijíti konec. V mysli starcově vystřídalo se za chvilku mnoho obrazů. Zrovna, jakoby rychlíkem jel a oknem se na ubihající krajinu díval, tak se mu nyní jevil minulý život. Vzpo- mínal na bidu v mladých lefech, na tu šťastnou radostnou bídu, kdy nebylo peněz ani na věc nejpotřebnější, ale kdy bylo lásky a chuti k ži votu k nepřebrání, vzpomínal na svízele stavu na nevděk, na přikoří, ale se vzpomínkou trpkou vála i vůně sily a vzdoru. V duší jeho ozvala se ozvěna dětského hlasu a světlá, kadeřavá hla vička dítěte jakoby se třela o jeho koleno, hla- vička jediného syna a ta jakoby svolala nepře- hledné houfy jiných hlaviček, tmavovlasých i svě tlých, s čistýma, naivníma očima a všeckyty oči, olevřené dokořán, dívaly se s láskou na starce, jakoby to byly všecko jeho děti. Kolik sct, kolik set, ba tisíců jich bylo? Ale ať ra dostné, ať trpké střídaly se vzpomínky, vždy s nimi šel světlý přízrak jeho družky, jeho Bě tušky. O její rameno se opiral, když býval una- ven, jí žaloval, když byl trýzněn, s ní plakával když býval ponižen a s ni se těšil, když byl ne- šťasten. Kam by byl bez té dobré duše došel?

Kam by se bez ní jediné byl poděl? Vždyť všeck jej opustilo, všecko i jediný syn a jen ona zů- stala. Jeníček umřel, když mu bylo osmnáct le a s ním jakoby umřelo všeeko, ale sklesléh muže pozdvihla žena, ač trpěla snad více, ne on sám. A když čas zhojil tu strašnou ránu, zase t byla matka, zase to byla Bětuška, která vodila manžela k tichému hrobu a dovedla vzpomín kami na miláčka vykouzliti blažený úsměv na jeho rtech. Před pěti léty odešel Václav Šatrán na o po nek, odešel proto, aby udělal místo jinýi a mohl se věnovati své stařence, která postoná vala. Nešlo to snadno, stýskalo se mu po škole ale cizím lidem stařenky svěřiti nechtěl. Vy sloužil si záslužný kříž, ale nehonosil se ním neboť odměnu své práce nad nejvzácnější bri lanty krásnější viděl, žíti a vyrůstati kolem sebe Za tčch třicet let, která ve zdejší obci prožil, vy střídalo se v pořezaných, úzkých lavicích škol ních několik pokolení a ta byla, jaká byla, dílen jeho. Pracoval o nich duší i srdcem a ani na ok mžik neopouštělo ho vědomí, že jako otec v ro dině mezi nimi stojí. Těšil se také srdečné všěobecné úctě, a v tom jméně „pan učitel“ tkvělo cosi, co všem bývalým jeho žákům zůstá valo nepochopeným, ale sladkým tajemstvím o němž bezděčně rádi přemýšleli.

Zajisté nejdivnějším jim bylo, kde čerpal sílu k těžké té práci, kde rodila se trpělivost kde pro ně nabíral té lásky k nepřebrání. Zajisté někteří bývalí jeho žáci obohati svého ducha většími vědomostmi, než jaké mě jejich učitel, ale nerozluštili té záhady, proč úcta naplňovala nitro jejich, když učitele svého spatřili. Jen on to věděl, vždyť jim sama sebe vše, co v duši své po celý život nosil, štědře dával... Zavrzly dvéře a stařenka, svátečně vyšno řená, vešla. Na hlavě nesla lehký čepec s čen nými sluhami, pod bradou svázanými. Jupičku černou s bílými kvítky a skleněnými knoflíčky přepásala v bocích hedvábnou zástěrkou, kter hladce přiléhala k široké, tmavé sukni. V rukou držela modlitební knížku, růženec a bílý šáteček „Tak půjdeme, Hynečku, dlouho jsi čekal To víš, už mně všecko trvá dlouho. „I to to, Bětuško, vždyť jsi jako křepelk hned jsi tu byla. Tak půjdeme, půjdeme. Al kam?“ „No, to víš, k Jeničkovi, kam bychom šli? Stařenka pokropila se u dvéří svěcenou vodou, ohledla se po pokoji a pak vyšla pravou nohou přes práh. Manžel zamkl dvéře a vyšel ze stařenkou. Před stavením se rozhledl po obloze modré jako pomněnky a pak švihnuv španihel kou podle zvyku, vykročil. Cupali vedle sebe jako malé děti; pořádšl a pořád se zdálo, jakoby se s místa nehý bali,t stařenka takové malé krůčky dělala a star učitel si již při ní také tak zvykl

„Rač Pánbůh pozdravit', pane učitel, a jich. paní učitelová, taky,“ pozdravuje soused, sedíc před stavením na záhrobní. „Máme to krásný máj, jenom aby dal Pánbůh deštíček!“ „Děkuju, děkuju, i vždyť Pánbůh dá,“ o povidá Šatrán a ukazuje španihelkou na za hradu, přídává: „No, těším se z vás, Jozífku těším. Pěstujete stromky, to je věc chvalitebná. Soused se radostně usmál. „Vy všecko vi díle, pane učitel.“ „Ba, ba, a co je dobré, rád vidím. Jen tal dále!“ A již eupou manželé jako dvě křepelky po dél plotu, přes nějž zvedají se jabloňové rato lesti, plné květu, jakoby je někdo ve smetaně by omočil. „Je to krása, maminko, jen se podivej!“ pobízí pan učitel a ukazuje španihelkou na kve- toucí ratolesti, „a vůně, ach a vůně!“ Stařečel zvedá širokou, zardělou tvář a staví se na prsty aby dosáhl k ratolestím. „Necitím, Hynečku, vždyť víš, že nic ne- cítím,“ zašepila stařenka, ale přece se podívala na květy. „Páč Kristus,“ zdraví učitele klučina a po- strkuje ještě zimního kulicha s ucha na ucho Má v ruce vrbový prut a hlidá hejnko žlutých housat, vyhřívajících se na sluničku. „Až na věky buď pochválen,“ odpoví učitel jadrně. „A co ty, Toníku, zahálíš? Chytá se nádenničiny a to se mně nelíbí. Na lopatu motyku je vždyeky času dost, řemesla se chytl Však promluvím s tatíkem. Chlapec jen očima zajiskřil. „Já bych rád, pane učitel, mistr Vaňousek by mne vzal. „No, dobře, třeba Vaňousek. Udělám s uzlík, abych nezapomněl.“ Stařenka již popošla několik kroků. „Po- řád stojiš, Hynečku, pořád stojíš,“ napomínala manžela. „I musím, musím, holka, ale už jdu.

Zabočili do aleje. Ovocné stromy stály v plné nádheře, osypané květem, tak že lístk nebylo skoro ani viděti. Stařeček si šňupl a zrovna se rozběhl k rozložité jabloni. Obja strom a vydechl blaženě. Ani nevíš, Bětuško, jak já mám ty stromy rád. Vždyť žijí, radují se a truchli s námi jako přátelé. „Koho pak ty nemáš rád? Ale pojď, pojd nohy se mně třesou.“ „Sedni si, Bětuško, sedněme sil“ „Ne, ne, až na hřbitově. „Slyšíš, Bětuško, jak ty stromy hrají? Slyšíš to zní g, jako kdyby na kovovou strunu hrál.“ „I neslyším, Hlynečku, vždyť víš, že n slyším, ale pojď již, pojdl Stařeček poslušně jde, ale naslouchá u každého stromu a šeptá: „G to je, g, a jak slábne a zase sílí, forte i piano, pianissimo. To včely a čmelácí. Proti manželům přichází žena s dvěmo dětmí. „Pánbůh rač pozdravit' a dáť' šťastný o- poledne,“ pozdravuje žena a chytá ruku stařen- činu, aby ji polibila, také obě děti, dvě děvčátk postrkuje k paní učitelové, která se brání a tře- soucí se ruce zvedá. „Tak jste již navštívili tatínka?“ ptás ženy, „my taky jdeme k Jeníčkovi.“ „Poplakaly a potěšily jsme se. Ve všedn den není ani kale kdy a nebožtičkovi se stýská jako nám. Žena setřela slzu s tváře, „a aby jich Pán bůh pozdravil na tisíckrát za všecko, co mně vdově a sirotkům dobrého udělali a aby jim Pánbůh dal štěstí,“ blahořečí žena, vzpomínajíe na štědrost starých manželů. Starý učitel již tajně podstrčil dětem po p- nízi a rychle se loučil; stařenka eupala za ním. „Poslouchej, Hynečku, počkej, něco ti po vím. Tuhle té ubohé Vacíkové dáš po mé smrt ty modré vlněné šaty a všecky střevíce. Ostatn šaty rozdej, jak sám budeš rozuměti, ale na Vací- kovou nezapomeň!“ „Ale Bětuško, co pak, co pak? Ty mluvíš jakobys měla zejtra umřit. Zdráva budeš, koukej jaro je tu.

„Hynečku, mladý může, ale starý musí. Již to dávno cítím, ale teď několik dní vím již, že je konec. Také jsem tě oklamala. Víš, včera jsem to holoubátko nesnědla a dnes v poledne také jsem všecko odnesla do kuchyně, abys ne- věděl. Ale nechci již lhát. Celou noc jsem ne- zamhouřila oči, pořád jsem na to myslila, žete klamu. Odpusť, Hynečku, bylo mně tě líto. Stařence zachvěl se hlas a modré oči jej prosebně obrátily se k manželovi. „A saprlot a—a—á,“ vyrážel udiveně starý učitel a utíral si šátkem pot s čela. Táž úzkost, která se ho zmocnila doma, znova ho přepadla a ještě hůře. Tedy i stařenka už cítí mdlobu! „To abychom se vrátili, Bětuško, abyss lehla a já skočím pro pana doktora Žaloudka Je tuze rozumný doktor, on ti předpíše. „Ne, ne, Hynečku, proti věku není léku. C by mně předepsal? Také ti musím říci, že mne Jeníček volá. Pořád slyším jeho hlas: Maminko, maminečko, pojď, pojd!“ Stařenka vyslovovala to „pojď“, jako když kulišek naříká v letní podvečer.

Učitel obrátil se k domovu. Slzy mu vyhrkly z očí. „Nejdu, já nejdu dál.“ „I jen pojď! Jdu Jeníčkovi říci, že brz přijdu k němu,“ pokračovala stařenka. „Pořád ho vidím, jak nám ho od řeky přinesli utope- ného, jako když spí — víš, jak jsme se chodili dívat, jestli se najednou neprobudí — tak ho vidím a pořád slyším. „Bětuško, pro boha, přestaň! A co já bye si tu bez tehe počal?. „Vůle boží, Hynečku, vždyť ty tu tak věčně nebudeš a všichni se zase shledáme. Tak si vzpomínám, kolik jsme jich těch nebožtíčků již spolu vyprovodili, teď za mou rakví půjdeš sám. Naposledy mně zazpiváš, viď, Hynečku! Tu krásnou a smutnou: Bliží se již můj odchod volá mne již můj hrob, provoďte mne drazí provoďte mne k odpočinutí. Stařeček zaplakal hlasitě. Ne máj, ale pouš byla kolem něho. Bolest drásala jeho nitro. Horlivě šňupal, oči i tváře utíral a nesroz umitelná slova vyrážel. „V uších mně hučí, v hlavě mám olovo nohy bez vlády, Hynečku, pojď sem ke mně opru se o tebe.

Oba manželé, zavěšeni pažemi, brali s těžce ku předu. Na štěstí byl hřbitov již nedaleko a na hřbitově lidí málo. Vešli jako do zahrady. Divoké letní fialy bujely na hrobech i na hřbitovní zdi a nasyco- valy vzduch svou nevyrovnatelně líbeznou vůní. Buelatá poupata pivoněk pukala a rudé jejich plátky draly se ven z tuhého, zeleného obalu. Hlavní, silně naklončný kříž v prostřed hřbi- tova, do poloviny svrchu zasažený světlem slu- nečním, svítil jako pochodeň. Oba manželé zaměřili k hrobu před kapli- čkou. Na hrobě kvetly pomněnky a narcisky hy- nuly po odkvětu. Stařenka klesla na kolenoa sklonila hlavu na prsa; učitel stoje za ní tiše se modlil. Náhle zdvihne stařenka hlavu. „Hy- nečku, těžko mně je, těžko, trošku vody!“ Starý učitel poskočil k ženě chtěje ji zved- nouti, ale když uslyšel znova „vodu“, odhodil španihelku a spěchal k studánce. Uběhl sotva deset kroků, když jej něco za- stavilo, ba násilím obrátilo. Spatřil ještě Bětušku, jak se zdvihla, jak rukama v povětří zamávala a pak těžce padla na hrob. Když k ní přiběhl a zdvihl ji, letěla již duše její k nebesům. Sběhli se lidé, přinesli vody, křisili, ale vše bylo marno. Po půl hodince vracel se starý učitel Václav Šatrán s manželkou domů ze hřbitova, ale Bě- tušku jeho vezl Hrubeš a učitel kráčel sám z vozem nevida a neslyše, jen to nesl v hlavě, co před hodinou Bětuška řekla: „Kolik těch ne- božtíčků jsme sem vyprovodili!“ Ano sem! Byly to smutné cesty, ale tato z pětná byla jistě nejsmutnější.

Herecký souboj- Skutečný příběh

Na jaře r. 1819 vystoupil slavný francouz- ský umělec dramatický František Jose Talma ve Voltairově tragédii „Mohamed“ s ne- obyčejným úspěchem v úloze Saida, kterážto náležela k jeho nejoblíbenějším rolím. Asi týden před tím učinil pokus v téže roli jiný herec, jměnem Lafond, tehdy ještě začáteč- ník. Tento dosti nadaný, ale velice domýšlivýa chvástavý člen prvního pařížského divadla, dě- koval za své postavení a svou vážnost hlavně přízni několika dam z vyšších kruhů. Několik dní po vystoupení Talmově obdržel básník Saint Prix, důvěrný přítel „krále hercův“, od tohoto list, v němž byl vyzván, aby zejtra ráno o 6. hodině Talmu jistě navštívil, jelikož jde o „záležitost života a smrti“. Saint Prix byl člověk velmi starostlivý. Nemohl se nikterak domysliti, jaká by to mohla býti „záležitost života a smrti“, o které chce s ním Talma už o 6. hodině ráno jednati. Roz- čilením nemohl po celou noc usnouti a jakmile se rozednilo, zaklepal na dvéře Talmova bytu. Veliký umělec v adamitských nedbalkách, s tureckými trepkami na nohou, zuřivě přecházel po svém pokoji; měl přehozené přes ramena jakési bílé prostěradlo na způsob togy, a křičel a klel jako rozhněvaný césar.

Saint Prix, všecek překvapen, stanul u dveří, domnívaje se v prvním okamžiku, že Talm snad se učí nějaké nové úloze; — neodvážil se ho osloviti. Talma, jakmile zpozoroval přícho- zího hosta, přihnal se k němu, vší silou uchopil ho oběma rukama za ramena a strčil udivenému Saint Prixovi před obličej celé pomačkané a po- trhané číslo časopisu „Journal de l'Empire“. „Čtěte! Čtěte, přiteli! Podívejte se jen, jaké podlé darebáctví mi vyvedl ten bídný Geoffroy! Nu, tak si to přece přečtěte, prosím, a po- raďte mi!“ Saint Prix s velikým namáháním narovnal polrhaný časopis a přečell si článek. Julien Louis Geofíroy, té doby nejobáva- nější kritik všech herců a spisovatelů a úhlavní nepřitel herce Talmy, požívajícího neobmezené přízně Napoleonovy, postavil Lafonda ve své kritice „Mohameda“ mnohem výše nad Talmu, ba dával tomuto nad míru ironickými a jízlivými poznámkami moudré rady a velice neslušným způsobem tropil si z něho žerty. „Ach! Tak, to je ta „záležitost života smrti?“ pravil Saint Prix s úsměvem. „Co pak stojí za to, abyste se pro takovou hloupost tak příliš rozčiloval? „Tohle ovšem nie není!“ zvolal Talma zu- řivě. „Z tohohle bych si já věru pranic nedělal, poněvadž dobře znám toho bídníka Geoffroya, mne však zná celá Francie! Ale pomyslete si, ten hlupák Lafond včera při večírku hraběte Lacepedea se smíchem předčital tuto kritiku všem přítomným damám, posmíval se mia tupil mne šeredně.

„Víte to jistě ?“ „Vím. Říkal mi to Duchenois, a ten nikdy nemá ve zvyku lháti.o „Ale stojí ten celý Lafond za to, abyste s vy, největší umělec z celé Francie, k vůli němu tak rozhorloval? „Tu záležitost musím vyrovnati. Jste mým opravdovým přítelem? „Chtěl byste snad o tom pochybovati?“ „Nuže, jste-li mým opravdovým přítelem, pak vás žádám, abyste se ihned odebral k La- fondovi a mým jménem vyzval ho na souboj.“ „Ale pro boha, Talmo! To si rozmyslet l Souboj — pro takovou hloupost!“ „Učiňte, jak jsem řekl, a ušetřte mne svými poznámkami. Teď se ukáže, kdo je přavým Sai- dem! odpověděl Talma rozhorleným a tak moe- ným hlasem, že Saint Prix učinil po jeho vůli a odešel, aby Lafonda vyzval na souboj. Lafond souboj přijal, a druhý den časně z rána oba soupeři i se sekundanty a zbraněmi objevili se u vincenneského háječku. Talma vzal si za sekundanta Saint Prixa, Lafondovým sekun- dantem pak byl St. Georges. Po vzájemných, chladných pozdravech odebrali se všichni do háječku. Tam stanul Talma na krásném, trav- natém místě, na vyvýšenině, se všech stran ob- klíčené keři a košatými stromy. „Toto osamělé, poetické zátiší jest dle mého mínění nejvhodnějším místem k vyrovnání naší záležitosti“ — promluvil slavný herec, na- čež si několikráte přejel rukou čelo a shrnuv si plášť v umělé záhyby a skříživ ruce, postavi