1
masthead
3. listopadu 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná
3
masthead
příloha „Národních Listů
7
article
Dušičková šedivina z doby ochranných rámů
Dušičková šedivina z doby ochranných rámů
OSOBY:
Edda Šmolková, jeho žena.
Harolt Pelikán, duchovní přítel rodiny.
Sára Šmolková - Sejkorová, tchyně
hluchoněmá.
Eva, služebná.
Knut Šmolka, až na konec.
Edda
Harolt Pelikán
Sára
Sejkorová
Eva
Knut Šmolka
9
article
Komnata v prvém patře rodinného domu
Šmolkova. V pozadí alkovna, oddělená od kom-
naty 24centimetrovou traversou. Traversa masko-
vána třímetrovým karnýzem, s něhož v těžkýeh
záhybech splývá polovlněná, rudohnědá opona.
protkaná dracounem; místy dracoun vyškubán-
Pravá polovina opony rozhalena. V šeru alkovny
víditelno dvé manželských postelí ze švestkového
dřeva, z doby předbřeznové. Mezi postelemi
noční stolek z téhož dřeva, na stolku stojí stará,
bytelná lampa olejová, tak zvaná moderatorka.
Knot její, jako u všech lamp toho druhu, nejde
nahoru ani dolů. Lampa nehoří. V koutě alkovny
na vysokém prádelníku starý cestovní tlumok,
pokrytý vrstvou prachu. Na tlumoku na straně
k obecenstvu lpi na zaschlé vrstvě hnědého
železničného mazu prastarý lístek od váhy;
Prag—Reichenberg. Kliček tlumoku dávnose
ztratil, jako množství podobných klíčků. Z nedo-
vřeného tlumoku, kterýž jest naplněn kusy sta-
rého, nepotřebného vlněného šatstva, vyletuji
ob čas moli.
Šmolkův
Knot
Praga
Reichenberg
10
article
Uprostřed komnaty před alkovnou vejčitý
stůl s jedinou silnou, na podlaze rozvětvenou
nohou, kolem stolu garnitura fotelů s květova-
nými povlaky. Pod stolem a fotely tapestrový
koberec, značně ošlapaný, svatební to dar
jednoho z nebožtíků strýců. Při pravé kulise
krb, mezi ním a dveřmi »kanón« s hnědým
uhlím. Na druhé straně krbu, blíže rampy,
stará lenoška s »uchy«, v níž sedí Sára Šmol-
ková-Sejkorová. Zdá se, jakoby pod Sárou
Šmolkovou Sejkorovou rostly žině a mořská
tráva, ale tyto vnitřnosti derou se ze sedadla
lenošky, jejíž povlak zubem času a neunavným
sezením značně jest rozedrán. — V levém
koutě komnaty stojánek na hole a deštníky.
Na prádelníku mezi okny sloupkové hodiny,
kteréž se o půl hodiny opozďují. — Celé za-
řízení domácnosti Šmolkových dýše blahobytem
a spořádaností, ale komnatou vane těžký dech
zádumčivého dne dušičkového a pomyšlení na čin
žovní termin. Z prvého patra pod komnatou
zaznívají chvílemi zvuky klavíru, někdo se tam
učí škálu. Smráká se. Aneroid vedle hodin
ukazuje na deštivé počasl.
U prvého okna do levé kulisy stoje
Edda Šmolková a zamyšlena vyhlíží do
ulice, z níž doléhá až sem dunění vagonů
elektrické tramvaje a pískání konduktorů.
U vejčitého stolu stojí Harolt Pelikán
probírá se bezmyšlenkově listy rodinného alba,
naplněného podobiznami příbuzných, přátel
známých z posledních čtyřiceti let. Lice jeho
chvílemi pokrývá se výrazem neskonalé nudy.
Šmol
Sejkorová
Sára
Sejkorův
Šmolkův
Harolt Pelikán
Edda
Lika
11
article
To vždy, kdykoli zraky jeho padnou na fotografi
páru novomanželů jak zkoprnělých, podobných
figurinám z panoptika. Jest v albu takových párů
třicet devět.
Sloupkové hodiny na prádelníku odbíjejí
čtyři hodiny. Edda přistupuje k šuplíku, abys
vytáhla čistý kapesník.
Eva (vstupuje do komnaty zadnímí dveřmi)
Mám rozsvitit, milostpaní?
Edda (vytrhne se ze zamyšlení): Ještě ne
Pak teprv jest večer zoufale dlouhý.
Eva zmizí.
Harolt Pelikán (hlubokým basem
s výrazem nepřekonatelného přesvědčení): A jsou
chvíle, drahá přítelkyně, kdy člověk vidi víe
potmě než za světla.
Edda (ze stísněného hrdla, jakoby sej
drala slova proli vůli): O, jsou takové chvíle.
příteli. Co vše jsem již viděla potmě ! Jaké t
byly přízraky ! Jaká muka
Harolt: Kdo cití, kdo myslí, nežije než
v mukách. Muka jsou očišťováním ode hříchu
Edda (v zápase): Ale nehřešil-li kdo
Proč i tomu je snášeti muka?
Harolt: Pak jsou muka jenom závdav-
kem a splátkou na hřichy budouci. Neboť hře-
šíme, pokud žijeme. Jen kdo mrtev, nehřešl.
Edda (v myšlenkách): Kdo mrtev, ne-
hřeší. Jest mnoho takových?
Harolt: Více nežli živých.
Edda (zachvěje se): Všichni zemřeme
Harolt (pevně): Všichni. Život náš nemí
jiného účelu.
Edda (již zamrazí po zádech): Jakýt
trudný účel života. (Popojde ke druhému oknu.)
Stále se nevraci. Posud se nevrací. Kde mešká?
Harolt: Jsou cesty, s nichž není ná-
vratu, mílá přítelkyně.
Eva
Harolt Pelikán
Muk
Edda
Edda
Edda
12
article
Edda: Ale Knut šel jenom na Žižkov.
Harolt: Žižkov jako Amerika ! Vše
jedno. Lidský osud nezná vzdáleností. Kdo
šťastně přeplul oceán, může zahynouti mez
Prahou a Žižkovem. Jsou příklady — —
Edda (svěsí hlavu, zlomena): Bohužel.
jsou takové příklady. Zvláště od té doby, co
jezdl elektrika.
Harolt: Jsou zjevy doby, drahá přítel
kyně, a jsou znaky dob. Veliká revoluce měl
guilotinu, naše doba má elektrickou tramvaj
Guilotina byla vynalezena na pollačení tyranie,
elektrieká tramvaj měla zlomiti týrání koní.
A víte, že vynálezce guilotiny stal se obět
svého vynálezu?
Edda (rychle se obrátí): A vynálezce
naší elektriky vzal taky za své?
Harolt (váhavě): Posud ne, drahá
přitelkyně, neboť nová doba má složitější zá-
pletky než naivní minulost.
Edda (upře dlouhý, tázavý pohled na
Haroita).
Harolt (vážně, slavnostně): Ano, drah
Eddo, sluší rozlišovati. Jest „elektrika“ sama
o sobě tím zlem? Či stává se jim teprv ve
spojení s ochranným rámem?
Edda (vykřikne): Ochranný rám!
Jakoby výkřik její byl pronikl až k vědomí
Sáry Šmolkov é-Sejkorově, vzhlédne
stará žena vypoulenýma očima k Eddě a zraky
její sklouznou pak na Harolta. V tom pohledu
jest otázka, podivení, úžas, nedůvěra, výkřiko
pomoc — zkrátka, vše, co by za jiných okol
ností mohla vyjádřit i dílem slovy. Ale pohled
konečně vysálá a Sára Šmolková-Sejkorová vrae
se znenáhla zraky svými do vlastního nitra,
neboť zatím setmělo se v komnatě tolik, že na
nic jiného není vidět.
Eva (na prahu): Milostpaní, ještě nemám
rozsvítit?
Knut
Edda
Šmolkov
Sejkorův
Sára
Eva
Žižkov
Amerika
Praha
Edda
Edda
13
article
Edda (bloudí zrakoma po komnatě, v ní
všechny předměty splývají v jedinou tmavou
hmotu): Rozsvěťte, Evo. Neboť nic již neroze-
znávám. Nevidím, stojíte-li to na prahu vy nebo
náš domovník, nevidím oken a dveří. Rozsvětio
Evo, neboť světlo jest pramenem života. Roz
svěťte, Evo, neboť potmě utápí se výraz duš
našich, který nám leží na tvářich. Rozsvětt
Evo, neboť nevidím již, kde stojí přítel Harol
a kde kamna.
Harolt (hlubokým hlasem, avšak dobro
myslně): Rozsvěťte, Evo, neboť do téhle diva
delní tmy má hrom uhodit. Vždyť nevidíme
kudy odtud vylezeme.
Eva (zmizí, hned však vrací se s roz
žatou potrolejovou lampou; na scéně rozsvětl
se dřive, než Eva překročí práh).
Edda (zamyšlena dívá se do plamene)
A Knut pořád ještě se nevrací. Býval vždy jak
hodiny.
Harolt (bez modulace): Je-li jako tyt
vaše hodiny na prádelníku, pak se jeho otálen
nedivím. Což do vašeho příbytku nedoléhá vý
střel poledního kanónu?
Edda (roztržitě): Nikoliv, žádný kanán
Život náš plyne klidným, šťastným tokem, beze
vší dělostřelby. Což je manželství třeba střelby?
Nikdy nestřilím, a nepamatuji se, že by stříle
můj manžel. Nesnesu střelby vůbee.
Harolt (vážně, ale měkce): Šťastní lidé
Ale jsou taková manželství. — Eddo, jest na
čase, abych šel za svou povinností.
Edda (zdržuje ho): Ne, posečkejte, je
mi tak úzko, aniž vim, proč. Snad že Knuts
nevrací.
Eva
Rozsvětio
Roza
Rozsvětt
Knut
Knuts
Edda
Harol
14
article
Harolt: Konečně přece se vráti. Orrel
vznáší se v nedozírné výšiny a těká v dalek
obzory za kořistí, a přec taky on vracís
ve skalní hnízdo své. Vrátí se i Knut.,
Náhle za scénou několik silných úderů na
zvonec přehluší hukot vagonu elektrické tram
vaje. Další tři údery, skřipání brzdy, huko
utichl. A hned potom výkřiky: Už ho přejeli
Už ho přejeli l
Edda (vytřeštila oči, chce k oknu, al
podlomené nohy klesají pod ní; hrozně vy
křikne): Přejeli ho — Knuta přejeli ! Ú, m
tušeníl
Eva (vběhne na jeviště): Ježíš Marjá
milostpaní, zas někoho přejeli! Zatracená ele
trika južl
Sára Šmolkova-Sejkorová (chápe
z posunků ostatních, že se něco událo, snaží
se vstáti, avšak leknutí ochromilo celé její tělo.
Křečovitě drží se opěradel, pohybuje ústy.
jakoby se snažila promluviti, a náhle ze sebe
vyrazí skřek): Už ho přejelí? Někoho přejeli
Koho to přejeli ? Proč ho přejeli 1 1l
Knut Šmolka (vstupuje chvatně dveřmi
blíže alkovny; z haveloku visí mu cáry, klobouk
zůstal na ulici. V pravici drží zbytek jakési
hole): Upokoj se, drahá, milovaná Eddo, upo-
kojte se všichni! Málem byli by mne přejeli,
ale šťastně jsem vyvázl.
Edda Gjakoby nevěřila očím): Avšak ty
výkříky . ..
Knut (klidně): Týkaly se mého deštníku.
bohudíky. Zachránil mne. Zatím co jej ochranný
rám sápal, zbylo mi dosti času, abych unikl.
Edda (v slzách): Ach, co jsem zkusila
V tom okamžiku, kdy zazněly výkřiky, vzpo
mněla jsem, že ti včera vypršelo pojištění pro
případ úrazu a žes ho neobnovil. Knute, Knute,
nikdy na to nezapomínej ! Hle, co by mi zbylo.
nešťastné, kdyby tě skutečně byli přejeli !
Knut (překonán, vroucně): Eddo, Eddo
Zdali mohu pochopiti to moře lásky tvél
Edda (podléhajíc dojmům, zmíravým hla-
sem): A budoucně, drahý Knute, ber s sebou
ten starý deštník ... (Edda klesá, opona taky.
Knut
Edda
Eva
Šmolkův
Sejkorová
Edda Boby
Edda
Edda
Ježíš Marjá
15
article
Mimosa.
Mimosa.
Pili absiníh a vermouth. Bylo již téměi
jitro. Lampy zahalené dýmem cigaret vrhaly
žlutavé paprsky na jejich vlasy a ruce. Hosté
se rozeházeli. Dvě dámy s tágy v rukou, již
znaveny patrně, otáčely se stále ještě s líčenou
grandezzou kol billardu. — Tu jeden z nich,
ten, kterého nazývali dlouhým Fricem a jenž nej
více mlčel, když ostatní hovořili, zvedl hlavu
»Život není zábavná hračka, milí přátelé !-
Tu všichni jali se křičeti:
»Slyšte dlouhého Frice. Fric mluví. Jaký
úvod! To by mohlo být thematem k důkladné
chrii. Ticho !! Rousku, vyhodíme tě, budeš-li po
řád ječet !«
»Jste blázni, nebudu nie povídat,« zamra
čil se Fric, ale v zápěti, tak jako hypnotisovan
podlehají hlasu neodolatelnému a dají se me-
chanicky věsti, bezděky rozevře jim své srdce
neboť eitil, že nyní musí se vypovídati:
»Znal jsem jedno děvče z předměstí s roz
přchanými prsty a sladkým jmenem Gabriela
Totiž — znal, zdálo se, že se máme rádi —
četl jsem tak aspoň denně na její očích, když
jsme se setkali. Přicházela udýchána, plná po-
kory a tiskla mi něžně ruce. Nikdy se neze-
ptala: miluješ mne? — neboť neodvážilase
důrazných otázek; tak byla bázliva o své sny
a naděje. Ale mohla zajisté i ona čísti mi na
očích, že ji mám rád.
Čekal jsem ji vždycky na rohu oné ulice
v níž sedávala celé dni sehnuta nad svou prac
a rychle, aby co nejdříve se vydýchala na slun
ném vzduchu, odváděl jsem ji pryč z města
vzývaje všechny skřivánky venkova, aby j
střásly své zpěvy do duše a všechny květy jara,
aby ji obalily svým dechem. Byla však tal
svrchovaně skromna, že ani kyticí zvonečkůa
sedmikrásek, jež si natrhala procházkou, ne-
mohla ozdobit svou prostou krásu a že mi ji
upevňovala vždycky na kabát. Jednou, když
jsem jí vypravoval namátkou o slavných prima-
řekl:
Fric
Rousek
Gabriel
16
article
donách a sladkých ariích, rozléhajících se z je
viště, začala se poněkud zachvívati. »Chtěla
bys to viděti, Gabrielo?« — ptal jsem se jí.
Ačkoli neřekla ni slova, její oči za ni odpově
děly, zastřevše se obláčkem touhy. Oh, jak by
mohla vstoupiti do takového ráje ? Jak by mohla.
Chodili jsme tedy do divadel a bylo roz-
košno zříti ji, jak tleská unesena extasí, kdyz
opona přeťala zauzlený děj a jak se jí slzy
hrnou po tvářích při smutném zakončení. Bylo
viděti na té osůbce, že by si přála býti hrdin-
kou dojemného románu, kde krásná dáma obě-
tuje celý svůj život, čest i bohatství tesknému
mladikovi, aby posléze, oplakavši jej zabitého
hynula dlouze v odloučeném monaslýru. Ale
můj bože, jak se zastyděla vždycky za své vy-
sokomyslné myšlenky: neboť ani jediná pod
mínka nebyla ji dána nelitostnými nebesy k této
možnosti.
Přešlo jaro, odkvetly aleje, zahrady vydá
valy tisíce vůní a my jsme se dosud nepolibili
Tiskli jsme si jen ruce a četli si v očich něžní
vyznání, promenujíce podél řek, nad nimiž vrby
se nakláněly jako vážní stařečkové a páry ply
nuly jako těla víl. A denně vida ji se bližit
k umluvenému místu, pomyslil jsem: Bože
jak je krásna ve své jednoduchosti, ale jal
křehké podstaty! — Vy jste cyničtí, pánové
díváte se na ženu bůh ví jak, ale seznavše
Gabrielu, byli byste pochopili, proč možno po-
jati větší lásku k primérné bytosti rostlin než
k nejeivilisovanějšímu druhu stvoření, člověku
— — Ale musil jsem ji stále upozorňovati
»Šetři se, Gabrielo, oh, šetři se přece trochu,
a když nastával podzim se svými lijáky
mlhami, nestačil jsem ji zabalovati do shawlu,
jejž jsem jí byl věnoval k svátku.
Gabriela
Gabriel
17
article
Kdysi, vracejíce se s večerem do Prahy.
četli jsme na nárožích ulic o příjezdu velikéh
cirku. Jmenoval se Viktor a rozvinoval ve čtou
cích báječné představy feerické nádhery svoj
reklamou: koně nejvyšší dressury, moudří chrti
nejlepší jockeyové, vodní pantomima i fantasti
cké tance. A jdouce mimo dřevěnou budovu
ve které měly se zjeviti všecky tyto divy světa
když zaslechli jsme ržání upoutaných hřebců
netrpělivých po potlesku a nadšení diváků, za
toužili jsme vejíti. Oh, nikdy neměli jsme t
učiniti l
Lavice pomalu se plnily, elektrické lampy
zazářily, hudba zahrála.
A onen zvláštní vzduch maněže, nasycen
výpary koní z blizkých koníren a výdechem
vlhkých pilin ovíval shromážděné, připravuje
náladu Gabriela seděla tiše, tisknouc se zlehka
k mému paži. Byla unavena tisnícím se množ
stvím a jata neklidem očekávání. Připadala m
jako dítě lnoucí k matce, které vyčkává chvíle.
kdy se zjeví zlalé prasátko.
Viktor
Gabriel
Praha
18
article
Představení počalo: Do manéže vřítily se
čtyři černé klisny, bíle osedlané, s bílým řeme-
ním a malými třmínky. Klusaly rhytmicky dle
hudby, ukláněly se uetivě obecenstvu, klekajíce
na přední nohy a tančily v rychlých pirnelách
Když dozněl potlesk a klisný odběhly, Gubriela
mi šeptala: »Viděl's, jak jedna z nich se usmí-
vala, kdežto ostafní se mračily?« — »Nevidé
jsem, Gabrielo, nic podobného,« řekl jsem, »to
snad se ti jen zdá.« — »Ne, ne, usmívala se.
vím to« Ale již tu byl nový kůň, tentokráte
bělouš ušlechtilého plemene s dlouhým ohonem
a bez sedla. V zápětí octl se uprostřed kola
mladý jockey v bílém atlasu s jízdeckou čapkou
a žlutými holeněmi. Vyšvihl se na koně a zatim
co tento obíhal prudce kruh maněže, tělo onoho
provádělo tisíc obratů, střiže, roznožky, výskoky
ze země přímo na hrbet zvířeti, rychlými po-
hyby kmitaly se jeho souměrné, mistrně mode-
lované nohy a zase stál nehybně na letícím
koni, jako Apollo, vyjiždějící z rána na svém
zlatém voze po obloze — tak byl krásný. Všichni
dívali se bez dechu na hbité jeho výkonya
teprve, když hloupí Augusti přerušíli na chvíli
jeho číslo svými šprýmy, všichni si z hluboka
oddychli, jakoby byli vyvázli z nebezpeči nevy-
hnutelného a hlasitý smích vypukl na všech
stranách.
Tu teprve všiml jsem si, že Gabriela sedí
stále nehybně jako kamenná.
Pohledl jsem se strany na ni. Měla prsty
sevřeny jako v křečích a zorničky hrozně roz
šířeny. Sledoval jsem chvili její pohled: by
upjat na štihlém jockeyovi a pohyboval se s ním
tak, jak tento kol dokola projižděl, s přesnost
kývadla. A opět jockey počal svoje cviky, ještě
smělejší a ještě závratnější; kdykoli se nepovede
některý pohyb, zdálo se mi, že Gabriela lehce
zaúpěla.
Gabriela
Apollo
Gabriel
19
article
Když nastala přestávka, Gabriela projevila
přání odejíti. Skutečně byla velmi unavena.
Vyšli jsme do noci. Ulice byly prázdny, ojedi
nělé lampy žlutě svítily. Na obloze kmitaly se
malé hvězdičky. Gabriela tiskla silně moje pod
loktí, jdoue zavěšena. Pak pravila: »Už nikdy
nepůjdeme do cirku, viď!« — »Proč mysliš,
miláčku?« — »Tak, není to hezké ...« — »Vi-
díš, Gabrielo, já myslil, že se ti to líbilo. N
příklad jockey — —« — »Co, jockey . . . sna
nemyslíš, že se mi libil? — to se mýlíš!!« —
Byla rozechvěna, jako bych jí byl podkládal něco
zlého, blas se ji silně třásl, pak náhle vrhlase
mi na prsa, sklonila mi hlavu a rychle ji pol
bila. To byl první její polibek. Slyšíte? — sam
od sebe mne políbila — Gabriela mne políbila
uprostřed ulice, šeptajíe: »Jak tě mám ráda
kdybys jen věděl, můj milý !«
Druhý den však v umluvenou hodinu ne
přišla. Ani třetí. Teprve čtvrtého dne a přiběhla
prosila, abych jí odpustil, že ji bylo potřeh
doma, že ještě k večeru musila na rychloši
šaty malým sestřičkám; žvatlala s jakýmsi ne
zvyklým ohněm, ale ani jedinkrát se mi nepo
dívala do očí. A když jsem ji chtěl pocelova
na rozloučenou, sehnula se náhle k mě ruce
políbila ji: »Ty mne nelíbej, ne, nechci, nejsen
toho hodna . . .«
Od té doby jakýsi bolestný neklid nadeše
v našich hovorech a procházky byly stále ne-
pravidelnější. Ale jakoby pak zase chtěla vše
dvojnásob nahraditi, neustávala mne zasypávat
něžností a vřelými nápady. Několik dní na to,
když jsme se opět toulali ulicemi a jí ruce
mrazem křehly, přál jsem si je zahřáti svým
dechem a svlékal jsem jí rukavičku. — Neměla
na ruce můj prstýnek.
ona?
Ypsilon.
Gabriel
Gabriela
Company
20
article
»Kde máš prstýnek, Gabrielo?« — »Vy
padl mi z něho kaminek.« — »Ale, proč js
to neřekla, dám zasadit nový.« — »Ne, ne.
není potřebí, není potřebí« ... bránila se plaše —
»nač bys si dělal škodu — —«
Ale nazejtří neměla ani náramku, ani ru-
kávníku. Řikala, buď že je uschovala, poněvadz
věci ode mne jsou ji drahocenným pokladem.
nebo že spěchajíc k dostaveníčku, zapomněla
je vzíti. Ale po několik dni na to opět nepři-
šla. Bloudil jsem tedy sám ozářeným korsem
z dlouhé chvíle vešel do cirku. — — Byla tam
Seděla na sedadle první řady, těsně u brány.
kudy vjížděli do manéže koně a vbíhali jezdci
Skryl jsem se za sloup, aby mne nespatřila
divoký smutek mne uchvátil. Ubohé dítě l tedu
proto zastavilo své šperky, aby zde mohlo býti
Proč? Co je sem táhne tak neskrolnou silou
Gabriela
21
article
Dívala se, jakoby duchem nepřítomna n
baletky, předvádějící pohádkovou hru zvonečků,
na krasojezdkyně, rozviřujíeí svou prudkouji
zdou a výkřiky celé ovzduši, nevěnovala ni nej
menší pozornosti přemetům elownů, až když
objevil se krásný jockey, jako zázrakem všeck
oživla a vypjala se na svém sedadle. Jockey
klidně objižděl a zdálo se mi, že vrhl, jeda
mimo ni, zběžný pohled na ni: byla příliš ná-
padna svou napjatou zaujatosti a rozpálenýma
očima ve bledé tváři. Provedl všecky výkony
s neobyčejnou jistotou. Byl jako součást svého
koně, byly to dvě věci, které k sobě patří
jen spolu mohou existovati. — Nyní nadeše
nojtěžší kousek produkce: kůň, popohnán dlou
hým bičem, rozletěl se okruhem. Jeho plav
tělo zářilo pod elektrickými lampami jako roz
žhavený uhlík. Jockey, povytáhnuv holeně, roz-
běhl se ze středu kola k němu. Vymrštil se
do výše ohromným přemetem, obtížným sallo-
mortale a dopadl šťastně na koně rovnýma no
hama. Ale neudržel se a seskočil dolů. Propu-
kávající bravo bylo přerušeno. Chtěl opakovati
a rozběhl se znovu. Vztek a uražená samolibost
zbrázdily jeho obličej. Řítil se ke koni, který
jako světlý had hnal se manéží. Nastalo veliké
ticho, jež věští vždy vážné události. Gabriel
byla bleda jako plátno. Jockey vyskočil, učinil
ve vzduchu kozelec, dopadl, sklouzl s boku
koně a padl nehybně na zem zrovna u nohou
Gabriel
22
article
Gabriely-
Tu se zdálo, že dřevěná budova se bortí,
takový poplach nastal. Vše se zdvihalo ze se-
dadel, hudba rázem umlkla. Lékař rychle při-
skočil, odnesli zraněného. Ale Gabriela ihned
omdlela. Spěchal jsem k ní, lomil jsem rukama
V malém pokojiku cirkové restaurace procitla
posléze. Tu jsem ji těšil: »Nestalo se mu nie
bude zase brzo jezditi na koni, jak je tobě, mi
láčku?« — Ale má sladká a něžná slova j
ještě více děsila, neodpovídala ničeho. Mysli
jsem, že musí umříti. Odvezl jsem ji k rodi-
čům a prochodil celou noc, nevím již kudy —
podél Vltavy, Kanálkou, oh, božel
Pak prý — nespatřil jsem ji již, než jako
chladnoucí mrtvolu — když byla uložena na
lůžko, dlouho sebou zmítala a vzlykala. K ránu
objevil se ji na ústech tenký proužek krve. Se-
třeli ji poděšení, ale nová a nová vytékala. Neb
jí bylo milostivo. Netrpěla dlouho. Zemřela jako
svělice, třebas ne v odloučeném monastýru
nepřinesši za oběť čest a bohatství — to ubohé
děvče z předměstí s rozpíchanými prsty a slad
kým jmenem: Gabriela —«.
Fric umlkl. Tak byl uchvácen tím, co vy
právělo nyní jeho srdce, že nepozoroval, jak kama-
rádi dávno přestali poslouchati a že je Rousek
rozehechtal svými anekdotami. Kdež pak, taková
sentimentální historie v noční kavárně. Ale v tom
jedna z dam, jež prve hrály billard a jež za
vypravování stála poblíž Frice, přistoupila k němu
stiskla mu němě ruku a zaslzela.
Aleš Pirner.
Gabriel
Fric
Rousek
Pirner
Vltava
23
article
Ubohý hoch.
Ubohý hoch.
Napsal Edvard Osmont.
Z nedostatku něčeho lepšího oddávámse
četbě. Ale přiznám se, že to není mou vášní.
Znám lidi, kteří jsou celi posedlí do knih
a kteří tráví celé noci nad romány. Já nikoli
Koupil jsem si knihu dosti objemnou. Vzbuzuje
však ve mně spíše chuť ke spaní. Dostal jsem
se již na stránku 137, a ještě jsem hrdinu ani
okem nespatřil.
Za to jsem právě přečetl v denníku malý
dojemný příběh, tak dojemný, že nemyslím, že
by mohl býti ještě nějaký tak dojemný.
Jest to příběh o malém hochu, jenž byl
stále nemocen. Ubohá matka jeho sedávalav
hlavách jeho lůžka. Nepředěítala mu povídky,
neboť nedovedla čísti, avšak vypravovala mu
jich za to mnoho a překrásných. A třeba že
vypravovala, přece mohla vroubiti prádloa
spravovati punčochy. Častokráte nebohá matička
musila se zamlčeti, aby skryla slzu. A když
někdy ubohý hoch trpěl příliš, musila vstátía
odejíti do kuchyně, aby mohla potlačiti vzdech
Ubohý hoch měl bratry a sestry. Někteří byl
starší než on, ale ponévadž byl churav, všichn
na něj pohlíželi s úctou. Často přicházeli hrát
si s ním, ale nehlučeli, a aby ho neunavovali,
nejvýše dva přicházeli. A za večera, když ote
stařičký vrátil se z práce, něžně objal ubohého
synka a bylo viděti, jak bohaté slzy se kulily
po šedém vousu starcově.
Když jsem dospěl k tomu místu, rozplaka
jsem se tak, že přišla moje hospodyně a otázala
se mne, zda můj bol způsobila vzpomlnka na
moji milenku, jež minulého roku mě podváděla
s jedním mým přítelem, pak s ním prchla do
Peru. Odvětil jsem jí, že se málo starám otu
lehkomyslnou ženu, zvláště když jsem od te
doby nalezl ženy mnohem lepší. Potom jsemjí
dal přečísti počátek oné povídky tak dojemnéa
pokračovali jsme v četbě společně, hospodyně
moje a já, prolévajíce slzy v plných proudech
a tisknouce si ruce.
Osmont
Peru
24
article
Často i hodný pan farář přicházel z ves-
nice navštívit ubohého hocha. Přinášel mu
obrázky svatých i světic a vypravoval mu o
nebi. S nadšením naslouchal ubohý hoch a
všechny povídky velmi dobře si pamatoval
Znal svatého Petra s tím dlouhým bílým vou-
sem, svatého Šebestiána, jenž byl velmi silný,
poněvadž býval vojákem, svatou Cecilii, jež
byla obdařena tak krásným hlasem, třeba že
byla slepá. Také o andělich vypravoval hodný
pan farář. A vykládal, jak jeden z nich dopro-
vázal na cestě syna Tobiášova. A když ubohý
hoch se tázal, nepošle-li dobrý Pánbůh také
jemu nějakého anděla, odpověděl pan farář, ža
dávno již dobrý Pánbíček nesesilá anděly na
zemi, protože oděv jejich se velmi liší od na-
šeho a že by proto byli snadno poznáni. Ubohý
hoch však nicméně byl úplně spokojen, poně-
vadž se mu řeklo, že uzří anděly později
v nebíčku.
V tom okamžiku plakali jsme, totiž moje
hospodyně a já, tak silně, že jsme neslyšeli
vejíti pradlenu, jež přinášela prádlo. Otázala s
nás, vidouc nás slzeti, zda snad neoplakáváme
smrt mé staré tely, jež nedávno zesnula a vy-
dědila mě ve prospěch kláštera. Odpověděl
jsem, že mně nezáleží na penězích a naopak,
že smrt mé tety učinila mne svrchovaně šťast-
ným. Potom jsem jí dal přečísti počátak oné
povídky, tak dojemně a pokračovali jsme v četbě
společně, moje hospodyně, pradlena a já, pro-
lévajíce slzy v plných proudech a tisknouce
si ruce.
Petro
svatý Šebestián
svatá Cecilie
Tobiášův
25
article
Časem přicházel na návštěvu k ubohému
hochovi chlapec z lepší rodiny. Ač byl nesmírně
bohat, nebyl nikterak pyšný a vždy mu přiná-
šel své staré hračky. Potom onen chlapee
z lepší rodiny s ním hovořil o škole a kate-
chismu, vypravoval mu o návštěvách, konaných
s matkou a svých vyjíždkách na kole. Oč
ubohého hocha třpytily se žádostivostí, ale ni-
kdy nezáviděl chlapci z lepší rodiny, poněvadž
věděl, že jest to nehezké a že by ho to mohlo
přivěsti do pekla. Chlapec z lepší rodiny hrá-
val též v pokoji s bratry a sestrami ubohého
hocha. Ten pak byl velmi smuten, že se ne-
může k nim připojiti. Pohlížel na ně a myslil
na sebo a na kolo a říkal si, že by byl velmi
šťasten, kdyby mohl jednati rovněž tak. Často
měl oči plny slz. A když odešli, tázal se své
matky a při tom rukou hubenou bil se do
slabých prsou: »Maminko, proč pak nejsem
jako ostatní? Vždyť přece jsem neučinil nie
zlého.«
Slzy nám tekly v takové hojnosti, že jsme
byli překvapeni, když jsme spatřili obchodního
sluhu, jenž přicházel se splatnou směnkou.
Cítě soustrast s naším utrpením, otázal se,
zemřel-li snad pan Mougeot. Odpověděl jsem,
že smrt pana Mougeota má jen nepatrnou dů-
ležitost, poněvadž vždy se nalezne někdo, kdo
ho zastoupí. Potom jsem mu dal přečísti po-
čátek oné povídky, tak dojemné a pokračovali
jsme v četbě společně, moje hospodyně, pra-
dlena, sluha a já, prolévajíce slzy v plných
proudech a tisknouce si ruce.
Mougeot
Mougeota
26
article
Jednoho dne stav ubohého hocha se zhor-
šil. Sily opustily ho úplně. Ztěži mohl se obrá-
titi na lůžku. Dobrý pan farář rozhodl, že mu
dá poprvé přijímati tělo Páně. Bylo mu jen
půldesáta roku, ale byl velmi chytrý a rozumný
a potom byl přece mnohem starší než jiní, když
byl tak blízek smrti. Dobrý pan farář přinesl
mu tedy tělo Páně. Rodiče připravili vše k ob-
řadu. Bratří a sestry ubohého hocha tvořili
sbor zpěváků. On pak sám jen zářil. Oblékli
mu čistou košili. Matka rozsvítila dvě svíčky na
krbu. Také bylo mnoho květin. Všichni přitomní
měli plné oči slz. I sám dobrý pan farář, aě
byl zvyklý přihodám všeho druhu, nemohl se
zdržeti, aby po celý ten čas neužíval kapesního
šátku. Ba překáželo mu to i v konání
obřadu.
Vzlykot náš byl tak hlasitý, že domovník
a všichni nájemníci domu přišli se otázat, ne-
jsou-li snad citelně zvýšeny daně. Odpověděl
jsem, že takové opatření by mě nemohlo rozmr-
zeti, poněvadž si nežádám nic jiného, než jestě
více přispívati k prospěchu státu. Potom jsem
jim dal přečísti počátek oné povídky, tak do-
jemné a pokračovali jsme v četbě společně,
moje hospodyně, pradlena, sluha, domovník,
nájemníci domu a já, prolévajíce slzy v plných
proudech a tisknouce si ruce.
Nazejtří bylo ubohému hochu úplně špatně,
Stařičký jeho otec bděl u něho po celou noc.
Lékař nedával již naděje. Dobrá jedna sousedka
snažila se potěšiti nebohou matku, na niž bylo
bolestno se dívati. Bratří a sestry ubohého ho-
cha vstupovali k němu do pokoje po špičkách
a znamenali se křížem. Konečně ubohý hoch
usnul. A když se probudil, vypravoval, jaký
měl krásný sen. Viděl dobrého Pánaboha, Pa-
nenku Marii a Jezulátko, jež k němu vztahovalo
ručičky. Šel tedy k Jezulátku. Ale svatý Petr
ho zadržel u brány a otázal se ho, kdo jest.
Sila
Páně
Marie
Petr
27
article
»Jsem ubohý hoch, jenž jest stále nemocen.«
Svatý Petr ho obejmul a dal mu dva sous na
tahací cukrlátka. Potom ho vpustil do nebe.
A ubohý chlapec řekl, že by rád přišel do nebe,
ale že doufá, že se nesetká se svatým Petrem.
Řekl, že jsou mu k smíchu ty dva sous, zvláště
když tahací cukrlátka nerad a že vous svatého
Petra píchá a že ho nechce již obejmouti.
Křečovité škytání, jež námi zmítalo, půso-
bilo takový hluk, že policejní komisař oněčtvrli
a dva strážníci přišli a prosili nás, abychom
ustali, poněvadž na dvacet tisic lidu pod našimi
okny překáží volné jízdě tramwayí na ulici. O-
pověděl jsem, že tramwaye potřebují toliko jet
sousední ulici. Potom jsem mu dal přečisti po-
čátek oné povídky, tak dojemné a pokračovali
jsme v četbě společně, moje hospodyně, pradlena,
sluha, domovník, nájemníci domu, policejní ko-
misař, dva strážníci a já, prolévajíce slzy v
plných proudech a tisknouce si ruce.
Co chvíli někdo z nás vnořil ruku do ko-
šíku pradleny, aby si odtud vzal šátek nebo
jakýkoli jiný kus prádla. Pamatují se, že jsem
si při onom místě osušoval uplakanou tvár fla-
nellovou kazajkou.
Kdyby ubohý hoch byl zemřel, nevěděli
bychom, kam se slzami; ale nezemřel ubobý
hoch, neboť jakási dobrá dáma milosrdná při-
nesla mu krabičku se zázračnými pilulkami, jež
ho brzy posilnily a potom i uzdravily. Do týdne
byl úplně zdráv.
A tato tak velice dojemná povídka, jež
byla otištěna na poslední straně denníku, udá-
vala na konci jméno pilulek, adressu továrnika,
cenu krabice o padesáti pilulkách; zásilka franco.
Přeložil E. P a vel ka
Petr
Petro