ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 78d85dd0-661e-11dc-96a6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 68, place 13, work 2, org 4
1 masthead
3. listopadu 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha „Národních Listů
4 masthead
k čislu 300.
5 masthead
Strana 9.
6 title
Nepřichází.
7 article Dušičková šedivina z doby ochranných rámů
Dušičková šedivina z doby ochranných rámů OSOBY: Edda Šmolková, jeho žena. Harolt Pelikán, duchovní přítel rodiny. Sára Šmolková - Sejkorová, tchyně hluchoněmá. Eva, služebná. Knut Šmolka, až na konec.
Edda Harolt Pelikán Sára Sejkorová Eva Knut Šmolka
9 article
Komnata v prvém patře rodinného domu Šmolkova. V pozadí alkovna, oddělená od kom- naty 24centimetrovou traversou. Traversa masko- vána třímetrovým karnýzem, s něhož v těžkýeh záhybech splývá polovlněná, rudohnědá opona. protkaná dracounem; místy dracoun vyškubán- Pravá polovina opony rozhalena. V šeru alkovny víditelno dvé manželských postelí ze švestkového dřeva, z doby předbřeznové. Mezi postelemi noční stolek z téhož dřeva, na stolku stojí stará, bytelná lampa olejová, tak zvaná moderatorka. Knot její, jako u všech lamp toho druhu, nejde nahoru ani dolů. Lampa nehoří. V koutě alkovny na vysokém prádelníku starý cestovní tlumok, pokrytý vrstvou prachu. Na tlumoku na straně k obecenstvu lpi na zaschlé vrstvě hnědého železničného mazu prastarý lístek od váhy; Prag—Reichenberg. Kliček tlumoku dávnose ztratil, jako množství podobných klíčků. Z nedo- vřeného tlumoku, kterýž jest naplněn kusy sta- rého, nepotřebného vlněného šatstva, vyletuji ob čas moli.
Šmolkův Knot Praga Reichenberg
10 article
Uprostřed komnaty před alkovnou vejčitý stůl s jedinou silnou, na podlaze rozvětvenou nohou, kolem stolu garnitura fotelů s květova- nými povlaky. Pod stolem a fotely tapestrový koberec, značně ošlapaný, svatební to dar jednoho z nebožtíků strýců. Při pravé kulise krb, mezi ním a dveřmi »kanón« s hnědým uhlím. Na druhé straně krbu, blíže rampy, stará lenoška s »uchy«, v níž sedí Sára Šmol- ková-Sejkorová. Zdá se, jakoby pod Sárou Šmolkovou Sejkorovou rostly žině a mořská tráva, ale tyto vnitřnosti derou se ze sedadla lenošky, jejíž povlak zubem času a neunavným sezením značně jest rozedrán. — V levém koutě komnaty stojánek na hole a deštníky. Na prádelníku mezi okny sloupkové hodiny, kteréž se o půl hodiny opozďují. — Celé za- řízení domácnosti Šmolkových dýše blahobytem a spořádaností, ale komnatou vane těžký dech zádumčivého dne dušičkového a pomyšlení na čin žovní termin. Z prvého patra pod komnatou zaznívají chvílemi zvuky klavíru, někdo se tam učí škálu. Smráká se. Aneroid vedle hodin ukazuje na deštivé počasl. U prvého okna do levé kulisy stoje Edda Šmolková a zamyšlena vyhlíží do ulice, z níž doléhá až sem dunění vagonů elektrické tramvaje a pískání konduktorů. U vejčitého stolu stojí Harolt Pelikán probírá se bezmyšlenkově listy rodinného alba, naplněného podobiznami příbuzných, přátel známých z posledních čtyřiceti let. Lice jeho chvílemi pokrývá se výrazem neskonalé nudy.
Šmol Sejkorová Sára Sejkorův Šmolkův Harolt Pelikán Edda Lika
11 article
To vždy, kdykoli zraky jeho padnou na fotografi páru novomanželů jak zkoprnělých, podobných figurinám z panoptika. Jest v albu takových párů třicet devět. Sloupkové hodiny na prádelníku odbíjejí čtyři hodiny. Edda přistupuje k šuplíku, abys vytáhla čistý kapesník. Eva (vstupuje do komnaty zadnímí dveřmi) Mám rozsvitit, milostpaní? Edda (vytrhne se ze zamyšlení): Ještě ne Pak teprv jest večer zoufale dlouhý. Eva zmizí. Harolt Pelikán (hlubokým basem s výrazem nepřekonatelného přesvědčení): A jsou chvíle, drahá přítelkyně, kdy člověk vidi víe potmě než za světla. Edda (ze stísněného hrdla, jakoby sej drala slova proli vůli): O, jsou takové chvíle. příteli. Co vše jsem již viděla potmě ! Jaké t byly přízraky ! Jaká muka Harolt: Kdo cití, kdo myslí, nežije než v mukách. Muka jsou očišťováním ode hříchu Edda (v zápase): Ale nehřešil-li kdo Proč i tomu je snášeti muka? Harolt: Pak jsou muka jenom závdav- kem a splátkou na hřichy budouci. Neboť hře- šíme, pokud žijeme. Jen kdo mrtev, nehřešl. Edda (v myšlenkách): Kdo mrtev, ne- hřeší. Jest mnoho takových? Harolt: Více nežli živých. Edda (zachvěje se): Všichni zemřeme Harolt (pevně): Všichni. Život náš nemí jiného účelu. Edda (již zamrazí po zádech): Jakýt trudný účel života. (Popojde ke druhému oknu.) Stále se nevraci. Posud se nevrací. Kde mešká? Harolt: Jsou cesty, s nichž není ná- vratu, mílá přítelkyně.
Eva Harolt Pelikán Muk Edda Edda Edda
12 article
Edda: Ale Knut šel jenom na Žižkov. Harolt: Žižkov jako Amerika ! Vše jedno. Lidský osud nezná vzdáleností. Kdo šťastně přeplul oceán, může zahynouti mez Prahou a Žižkovem. Jsou příklady — — Edda (svěsí hlavu, zlomena): Bohužel. jsou takové příklady. Zvláště od té doby, co jezdl elektrika. Harolt: Jsou zjevy doby, drahá přítel kyně, a jsou znaky dob. Veliká revoluce měl guilotinu, naše doba má elektrickou tramvaj Guilotina byla vynalezena na pollačení tyranie, elektrieká tramvaj měla zlomiti týrání koní. A víte, že vynálezce guilotiny stal se obět svého vynálezu? Edda (rychle se obrátí): A vynálezce naší elektriky vzal taky za své? Harolt (váhavě): Posud ne, drahá přitelkyně, neboť nová doba má složitější zá- pletky než naivní minulost. Edda (upře dlouhý, tázavý pohled na Haroita). Harolt (vážně, slavnostně): Ano, drah Eddo, sluší rozlišovati. Jest „elektrika“ sama o sobě tím zlem? Či stává se jim teprv ve spojení s ochranným rámem? Edda (vykřikne): Ochranný rám! Jakoby výkřik její byl pronikl až k vědomí Sáry Šmolkov é-Sejkorově, vzhlédne stará žena vypoulenýma očima k Eddě a zraky její sklouznou pak na Harolta. V tom pohledu jest otázka, podivení, úžas, nedůvěra, výkřiko pomoc — zkrátka, vše, co by za jiných okol ností mohla vyjádřit i dílem slovy. Ale pohled konečně vysálá a Sára Šmolková-Sejkorová vrae se znenáhla zraky svými do vlastního nitra, neboť zatím setmělo se v komnatě tolik, že na nic jiného není vidět. Eva (na prahu): Milostpaní, ještě nemám rozsvítit?
Knut Edda Šmolkov Sejkorův Sára Eva Žižkov Amerika Praha Edda Edda
13 article
Edda (bloudí zrakoma po komnatě, v ní všechny předměty splývají v jedinou tmavou hmotu): Rozsvěťte, Evo. Neboť nic již neroze- znávám. Nevidím, stojíte-li to na prahu vy nebo náš domovník, nevidím oken a dveří. Rozsvětio Evo, neboť světlo jest pramenem života. Roz svěťte, Evo, neboť potmě utápí se výraz duš našich, který nám leží na tvářich. Rozsvětt Evo, neboť nevidím již, kde stojí přítel Harol a kde kamna. Harolt (hlubokým hlasem, avšak dobro myslně): Rozsvěťte, Evo, neboť do téhle diva delní tmy má hrom uhodit. Vždyť nevidíme kudy odtud vylezeme. Eva (zmizí, hned však vrací se s roz žatou potrolejovou lampou; na scéně rozsvětl se dřive, než Eva překročí práh). Edda (zamyšlena dívá se do plamene) A Knut pořád ještě se nevrací. Býval vždy jak hodiny. Harolt (bez modulace): Je-li jako tyt vaše hodiny na prádelníku, pak se jeho otálen nedivím. Což do vašeho příbytku nedoléhá vý střel poledního kanónu? Edda (roztržitě): Nikoliv, žádný kanán Život náš plyne klidným, šťastným tokem, beze vší dělostřelby. Což je manželství třeba střelby? Nikdy nestřilím, a nepamatuji se, že by stříle můj manžel. Nesnesu střelby vůbee. Harolt (vážně, ale měkce): Šťastní lidé Ale jsou taková manželství. — Eddo, jest na čase, abych šel za svou povinností. Edda (zdržuje ho): Ne, posečkejte, je mi tak úzko, aniž vim, proč. Snad že Knuts nevrací.
Eva Rozsvětio Roza Rozsvětt Knut Knuts Edda Harol
14 article
Harolt: Konečně přece se vráti. Orrel vznáší se v nedozírné výšiny a těká v dalek obzory za kořistí, a přec taky on vracís ve skalní hnízdo své. Vrátí se i Knut., Náhle za scénou několik silných úderů na zvonec přehluší hukot vagonu elektrické tram vaje. Další tři údery, skřipání brzdy, huko utichl. A hned potom výkřiky: Už ho přejeli Už ho přejeli l Edda (vytřeštila oči, chce k oknu, al podlomené nohy klesají pod ní; hrozně vy křikne): Přejeli ho — Knuta přejeli ! Ú, m tušeníl Eva (vběhne na jeviště): Ježíš Marjá milostpaní, zas někoho přejeli! Zatracená ele trika južl Sára Šmolkova-Sejkorová (chápe z posunků ostatních, že se něco událo, snaží se vstáti, avšak leknutí ochromilo celé její tělo. Křečovitě drží se opěradel, pohybuje ústy. jakoby se snažila promluviti, a náhle ze sebe vyrazí skřek): Už ho přejelí? Někoho přejeli Koho to přejeli ? Proč ho přejeli 1 1l Knut Šmolka (vstupuje chvatně dveřmi blíže alkovny; z haveloku visí mu cáry, klobouk zůstal na ulici. V pravici drží zbytek jakési hole): Upokoj se, drahá, milovaná Eddo, upo- kojte se všichni! Málem byli by mne přejeli, ale šťastně jsem vyvázl. Edda Gjakoby nevěřila očím): Avšak ty výkříky . .. Knut (klidně): Týkaly se mého deštníku. bohudíky. Zachránil mne. Zatím co jej ochranný rám sápal, zbylo mi dosti času, abych unikl. Edda (v slzách): Ach, co jsem zkusila V tom okamžiku, kdy zazněly výkřiky, vzpo mněla jsem, že ti včera vypršelo pojištění pro případ úrazu a žes ho neobnovil. Knute, Knute, nikdy na to nezapomínej ! Hle, co by mi zbylo. nešťastné, kdyby tě skutečně byli přejeli ! Knut (překonán, vroucně): Eddo, Eddo Zdali mohu pochopiti to moře lásky tvél Edda (podléhajíc dojmům, zmíravým hla- sem): A budoucně, drahý Knute, ber s sebou ten starý deštník ... (Edda klesá, opona taky.
Knut Edda Eva Šmolkův Sejkorová Edda Boby Edda Edda Ježíš Marjá
15 article Mimosa.
Mimosa. Pili absiníh a vermouth. Bylo již téměi jitro. Lampy zahalené dýmem cigaret vrhaly žlutavé paprsky na jejich vlasy a ruce. Hosté se rozeházeli. Dvě dámy s tágy v rukou, již znaveny patrně, otáčely se stále ještě s líčenou grandezzou kol billardu. — Tu jeden z nich, ten, kterého nazývali dlouhým Fricem a jenž nej více mlčel, když ostatní hovořili, zvedl hlavu »Život není zábavná hračka, milí přátelé !- Tu všichni jali se křičeti: »Slyšte dlouhého Frice. Fric mluví. Jaký úvod! To by mohlo být thematem k důkladné chrii. Ticho !! Rousku, vyhodíme tě, budeš-li po řád ječet !« »Jste blázni, nebudu nie povídat,« zamra čil se Fric, ale v zápěti, tak jako hypnotisovan podlehají hlasu neodolatelnému a dají se me- chanicky věsti, bezděky rozevře jim své srdce neboť eitil, že nyní musí se vypovídati: »Znal jsem jedno děvče z předměstí s roz přchanými prsty a sladkým jmenem Gabriela Totiž — znal, zdálo se, že se máme rádi — četl jsem tak aspoň denně na její očích, když jsme se setkali. Přicházela udýchána, plná po- kory a tiskla mi něžně ruce. Nikdy se neze- ptala: miluješ mne? — neboť neodvážilase důrazných otázek; tak byla bázliva o své sny a naděje. Ale mohla zajisté i ona čísti mi na očích, že ji mám rád. Čekal jsem ji vždycky na rohu oné ulice v níž sedávala celé dni sehnuta nad svou prac a rychle, aby co nejdříve se vydýchala na slun ném vzduchu, odváděl jsem ji pryč z města vzývaje všechny skřivánky venkova, aby j střásly své zpěvy do duše a všechny květy jara, aby ji obalily svým dechem. Byla však tal svrchovaně skromna, že ani kyticí zvonečkůa sedmikrásek, jež si natrhala procházkou, ne- mohla ozdobit svou prostou krásu a že mi ji upevňovala vždycky na kabát. Jednou, když jsem jí vypravoval namátkou o slavných prima- řekl:
Fric Rousek Gabriel
16 article
donách a sladkých ariích, rozléhajících se z je viště, začala se poněkud zachvívati. »Chtěla bys to viděti, Gabrielo?« — ptal jsem se jí. Ačkoli neřekla ni slova, její oči za ni odpově děly, zastřevše se obláčkem touhy. Oh, jak by mohla vstoupiti do takového ráje ? Jak by mohla. Chodili jsme tedy do divadel a bylo roz- košno zříti ji, jak tleská unesena extasí, kdyz opona přeťala zauzlený děj a jak se jí slzy hrnou po tvářích při smutném zakončení. Bylo viděti na té osůbce, že by si přála býti hrdin- kou dojemného románu, kde krásná dáma obě- tuje celý svůj život, čest i bohatství tesknému mladikovi, aby posléze, oplakavši jej zabitého hynula dlouze v odloučeném monaslýru. Ale můj bože, jak se zastyděla vždycky za své vy- sokomyslné myšlenky: neboť ani jediná pod mínka nebyla ji dána nelitostnými nebesy k této možnosti. Přešlo jaro, odkvetly aleje, zahrady vydá valy tisíce vůní a my jsme se dosud nepolibili Tiskli jsme si jen ruce a četli si v očich něžní vyznání, promenujíce podél řek, nad nimiž vrby se nakláněly jako vážní stařečkové a páry ply nuly jako těla víl. A denně vida ji se bližit k umluvenému místu, pomyslil jsem: Bože jak je krásna ve své jednoduchosti, ale jal křehké podstaty! — Vy jste cyničtí, pánové díváte se na ženu bůh ví jak, ale seznavše Gabrielu, byli byste pochopili, proč možno po- jati větší lásku k primérné bytosti rostlin než k nejeivilisovanějšímu druhu stvoření, člověku — — Ale musil jsem ji stále upozorňovati »Šetři se, Gabrielo, oh, šetři se přece trochu, a když nastával podzim se svými lijáky mlhami, nestačil jsem ji zabalovati do shawlu, jejž jsem jí byl věnoval k svátku.
Gabriela Gabriel
17 article
Kdysi, vracejíce se s večerem do Prahy. četli jsme na nárožích ulic o příjezdu velikéh cirku. Jmenoval se Viktor a rozvinoval ve čtou cích báječné představy feerické nádhery svoj reklamou: koně nejvyšší dressury, moudří chrti nejlepší jockeyové, vodní pantomima i fantasti cké tance. A jdouce mimo dřevěnou budovu ve které měly se zjeviti všecky tyto divy světa když zaslechli jsme ržání upoutaných hřebců netrpělivých po potlesku a nadšení diváků, za toužili jsme vejíti. Oh, nikdy neměli jsme t učiniti l Lavice pomalu se plnily, elektrické lampy zazářily, hudba zahrála. A onen zvláštní vzduch maněže, nasycen výpary koní z blizkých koníren a výdechem vlhkých pilin ovíval shromážděné, připravuje náladu Gabriela seděla tiše, tisknouc se zlehka k mému paži. Byla unavena tisnícím se množ stvím a jata neklidem očekávání. Připadala m jako dítě lnoucí k matce, které vyčkává chvíle. kdy se zjeví zlalé prasátko.
Viktor Gabriel Praha
18 article
Představení počalo: Do manéže vřítily se čtyři černé klisny, bíle osedlané, s bílým řeme- ním a malými třmínky. Klusaly rhytmicky dle hudby, ukláněly se uetivě obecenstvu, klekajíce na přední nohy a tančily v rychlých pirnelách Když dozněl potlesk a klisný odběhly, Gubriela mi šeptala: »Viděl's, jak jedna z nich se usmí- vala, kdežto ostafní se mračily?« — »Nevidé jsem, Gabrielo, nic podobného,« řekl jsem, »to snad se ti jen zdá.« — »Ne, ne, usmívala se. vím to« Ale již tu byl nový kůň, tentokráte bělouš ušlechtilého plemene s dlouhým ohonem a bez sedla. V zápětí octl se uprostřed kola mladý jockey v bílém atlasu s jízdeckou čapkou a žlutými holeněmi. Vyšvihl se na koně a zatim co tento obíhal prudce kruh maněže, tělo onoho provádělo tisíc obratů, střiže, roznožky, výskoky ze země přímo na hrbet zvířeti, rychlými po- hyby kmitaly se jeho souměrné, mistrně mode- lované nohy a zase stál nehybně na letícím koni, jako Apollo, vyjiždějící z rána na svém zlatém voze po obloze — tak byl krásný. Všichni dívali se bez dechu na hbité jeho výkonya teprve, když hloupí Augusti přerušíli na chvíli jeho číslo svými šprýmy, všichni si z hluboka oddychli, jakoby byli vyvázli z nebezpeči nevy- hnutelného a hlasitý smích vypukl na všech stranách. Tu teprve všiml jsem si, že Gabriela sedí stále nehybně jako kamenná. Pohledl jsem se strany na ni. Měla prsty sevřeny jako v křečích a zorničky hrozně roz šířeny. Sledoval jsem chvili její pohled: by upjat na štihlém jockeyovi a pohyboval se s ním tak, jak tento kol dokola projižděl, s přesnost kývadla. A opět jockey počal svoje cviky, ještě smělejší a ještě závratnější; kdykoli se nepovede některý pohyb, zdálo se mi, že Gabriela lehce zaúpěla.
Gabriela Apollo Gabriel
19 article
Když nastala přestávka, Gabriela projevila přání odejíti. Skutečně byla velmi unavena. Vyšli jsme do noci. Ulice byly prázdny, ojedi nělé lampy žlutě svítily. Na obloze kmitaly se malé hvězdičky. Gabriela tiskla silně moje pod loktí, jdoue zavěšena. Pak pravila: »Už nikdy nepůjdeme do cirku, viď!« — »Proč mysliš, miláčku?« — »Tak, není to hezké ...« — »Vi- díš, Gabrielo, já myslil, že se ti to líbilo. N příklad jockey — —« — »Co, jockey . . . sna nemyslíš, že se mi libil? — to se mýlíš!!« — Byla rozechvěna, jako bych jí byl podkládal něco zlého, blas se ji silně třásl, pak náhle vrhlase mi na prsa, sklonila mi hlavu a rychle ji pol bila. To byl první její polibek. Slyšíte? — sam od sebe mne políbila — Gabriela mne políbila uprostřed ulice, šeptajíe: »Jak tě mám ráda kdybys jen věděl, můj milý !« Druhý den však v umluvenou hodinu ne přišla. Ani třetí. Teprve čtvrtého dne a přiběhla prosila, abych jí odpustil, že ji bylo potřeh doma, že ještě k večeru musila na rychloši šaty malým sestřičkám; žvatlala s jakýmsi ne zvyklým ohněm, ale ani jedinkrát se mi nepo dívala do očí. A když jsem ji chtěl pocelova na rozloučenou, sehnula se náhle k mě ruce políbila ji: »Ty mne nelíbej, ne, nechci, nejsen toho hodna . . .« Od té doby jakýsi bolestný neklid nadeše v našich hovorech a procházky byly stále ne- pravidelnější. Ale jakoby pak zase chtěla vše dvojnásob nahraditi, neustávala mne zasypávat něžností a vřelými nápady. Několik dní na to, když jsme se opět toulali ulicemi a jí ruce mrazem křehly, přál jsem si je zahřáti svým dechem a svlékal jsem jí rukavičku. — Neměla na ruce můj prstýnek. ona? Ypsilon.
Gabriel Gabriela Company
20 article
»Kde máš prstýnek, Gabrielo?« — »Vy padl mi z něho kaminek.« — »Ale, proč js to neřekla, dám zasadit nový.« — »Ne, ne. není potřebí, není potřebí« ... bránila se plaše — »nač bys si dělal škodu — —« Ale nazejtří neměla ani náramku, ani ru- kávníku. Řikala, buď že je uschovala, poněvadz věci ode mne jsou ji drahocenným pokladem. nebo že spěchajíc k dostaveníčku, zapomněla je vzíti. Ale po několik dni na to opět nepři- šla. Bloudil jsem tedy sám ozářeným korsem z dlouhé chvíle vešel do cirku. — — Byla tam Seděla na sedadle první řady, těsně u brány. kudy vjížděli do manéže koně a vbíhali jezdci Skryl jsem se za sloup, aby mne nespatřila divoký smutek mne uchvátil. Ubohé dítě l tedu proto zastavilo své šperky, aby zde mohlo býti Proč? Co je sem táhne tak neskrolnou silou
Gabriela
21 article
Dívala se, jakoby duchem nepřítomna n baletky, předvádějící pohádkovou hru zvonečků, na krasojezdkyně, rozviřujíeí svou prudkouji zdou a výkřiky celé ovzduši, nevěnovala ni nej menší pozornosti přemetům elownů, až když objevil se krásný jockey, jako zázrakem všeck oživla a vypjala se na svém sedadle. Jockey klidně objižděl a zdálo se mi, že vrhl, jeda mimo ni, zběžný pohled na ni: byla příliš ná- padna svou napjatou zaujatosti a rozpálenýma očima ve bledé tváři. Provedl všecky výkony s neobyčejnou jistotou. Byl jako součást svého koně, byly to dvě věci, které k sobě patří jen spolu mohou existovati. — Nyní nadeše nojtěžší kousek produkce: kůň, popohnán dlou hým bičem, rozletěl se okruhem. Jeho plav tělo zářilo pod elektrickými lampami jako roz žhavený uhlík. Jockey, povytáhnuv holeně, roz- běhl se ze středu kola k němu. Vymrštil se do výše ohromným přemetem, obtížným sallo- mortale a dopadl šťastně na koně rovnýma no hama. Ale neudržel se a seskočil dolů. Propu- kávající bravo bylo přerušeno. Chtěl opakovati a rozběhl se znovu. Vztek a uražená samolibost zbrázdily jeho obličej. Řítil se ke koni, který jako světlý had hnal se manéží. Nastalo veliké ticho, jež věští vždy vážné události. Gabriel byla bleda jako plátno. Jockey vyskočil, učinil ve vzduchu kozelec, dopadl, sklouzl s boku koně a padl nehybně na zem zrovna u nohou
Gabriel
22 article
Gabriely- Tu se zdálo, že dřevěná budova se bortí, takový poplach nastal. Vše se zdvihalo ze se- dadel, hudba rázem umlkla. Lékař rychle při- skočil, odnesli zraněného. Ale Gabriela ihned omdlela. Spěchal jsem k ní, lomil jsem rukama V malém pokojiku cirkové restaurace procitla posléze. Tu jsem ji těšil: »Nestalo se mu nie bude zase brzo jezditi na koni, jak je tobě, mi láčku?« — Ale má sladká a něžná slova j ještě více děsila, neodpovídala ničeho. Mysli jsem, že musí umříti. Odvezl jsem ji k rodi- čům a prochodil celou noc, nevím již kudy — podél Vltavy, Kanálkou, oh, božel Pak prý — nespatřil jsem ji již, než jako chladnoucí mrtvolu — když byla uložena na lůžko, dlouho sebou zmítala a vzlykala. K ránu objevil se ji na ústech tenký proužek krve. Se- třeli ji poděšení, ale nová a nová vytékala. Neb jí bylo milostivo. Netrpěla dlouho. Zemřela jako svělice, třebas ne v odloučeném monastýru nepřinesši za oběť čest a bohatství — to ubohé děvče z předměstí s rozpíchanými prsty a slad kým jmenem: Gabriela —«. Fric umlkl. Tak byl uchvácen tím, co vy právělo nyní jeho srdce, že nepozoroval, jak kama- rádi dávno přestali poslouchati a že je Rousek rozehechtal svými anekdotami. Kdež pak, taková sentimentální historie v noční kavárně. Ale v tom jedna z dam, jež prve hrály billard a jež za vypravování stála poblíž Frice, přistoupila k němu stiskla mu němě ruku a zaslzela. Aleš Pirner.
Gabriel Fric Rousek Pirner Vltava
23 article Ubohý hoch.
Ubohý hoch. Napsal Edvard Osmont. Z nedostatku něčeho lepšího oddávámse četbě. Ale přiznám se, že to není mou vášní. Znám lidi, kteří jsou celi posedlí do knih a kteří tráví celé noci nad romány. Já nikoli Koupil jsem si knihu dosti objemnou. Vzbuzuje však ve mně spíše chuť ke spaní. Dostal jsem se již na stránku 137, a ještě jsem hrdinu ani okem nespatřil. Za to jsem právě přečetl v denníku malý dojemný příběh, tak dojemný, že nemyslím, že by mohl býti ještě nějaký tak dojemný. Jest to příběh o malém hochu, jenž byl stále nemocen. Ubohá matka jeho sedávalav hlavách jeho lůžka. Nepředěítala mu povídky, neboť nedovedla čísti, avšak vypravovala mu jich za to mnoho a překrásných. A třeba že vypravovala, přece mohla vroubiti prádloa spravovati punčochy. Častokráte nebohá matička musila se zamlčeti, aby skryla slzu. A když někdy ubohý hoch trpěl příliš, musila vstátía odejíti do kuchyně, aby mohla potlačiti vzdech Ubohý hoch měl bratry a sestry. Někteří byl starší než on, ale ponévadž byl churav, všichn na něj pohlíželi s úctou. Často přicházeli hrát si s ním, ale nehlučeli, a aby ho neunavovali, nejvýše dva přicházeli. A za večera, když ote stařičký vrátil se z práce, něžně objal ubohého synka a bylo viděti, jak bohaté slzy se kulily po šedém vousu starcově. Když jsem dospěl k tomu místu, rozplaka jsem se tak, že přišla moje hospodyně a otázala se mne, zda můj bol způsobila vzpomlnka na moji milenku, jež minulého roku mě podváděla s jedním mým přítelem, pak s ním prchla do Peru. Odvětil jsem jí, že se málo starám otu lehkomyslnou ženu, zvláště když jsem od te doby nalezl ženy mnohem lepší. Potom jsemjí dal přečísti počátek oné povídky tak dojemnéa pokračovali jsme v četbě společně, hospodyně moje a já, prolévajíce slzy v plných proudech a tisknouce si ruce.
Osmont Peru
24 article
Často i hodný pan farář přicházel z ves- nice navštívit ubohého hocha. Přinášel mu obrázky svatých i světic a vypravoval mu o nebi. S nadšením naslouchal ubohý hoch a všechny povídky velmi dobře si pamatoval Znal svatého Petra s tím dlouhým bílým vou- sem, svatého Šebestiána, jenž byl velmi silný, poněvadž býval vojákem, svatou Cecilii, jež byla obdařena tak krásným hlasem, třeba že byla slepá. Také o andělich vypravoval hodný pan farář. A vykládal, jak jeden z nich dopro- vázal na cestě syna Tobiášova. A když ubohý hoch se tázal, nepošle-li dobrý Pánbůh také jemu nějakého anděla, odpověděl pan farář, ža dávno již dobrý Pánbíček nesesilá anděly na zemi, protože oděv jejich se velmi liší od na- šeho a že by proto byli snadno poznáni. Ubohý hoch však nicméně byl úplně spokojen, poně- vadž se mu řeklo, že uzří anděly později v nebíčku. V tom okamžiku plakali jsme, totiž moje hospodyně a já, tak silně, že jsme neslyšeli vejíti pradlenu, jež přinášela prádlo. Otázala s nás, vidouc nás slzeti, zda snad neoplakáváme smrt mé staré tely, jež nedávno zesnula a vy- dědila mě ve prospěch kláštera. Odpověděl jsem, že mně nezáleží na penězích a naopak, že smrt mé tety učinila mne svrchovaně šťast- ným. Potom jsem jí dal přečísti počátak oné povídky, tak dojemně a pokračovali jsme v četbě společně, moje hospodyně, pradlena a já, pro- lévajíce slzy v plných proudech a tisknouce si ruce.
Petro svatý Šebestián svatá Cecilie Tobiášův
25 article
Časem přicházel na návštěvu k ubohému hochovi chlapec z lepší rodiny. Ač byl nesmírně bohat, nebyl nikterak pyšný a vždy mu přiná- šel své staré hračky. Potom onen chlapee z lepší rodiny s ním hovořil o škole a kate- chismu, vypravoval mu o návštěvách, konaných s matkou a svých vyjíždkách na kole. Oč ubohého hocha třpytily se žádostivostí, ale ni- kdy nezáviděl chlapci z lepší rodiny, poněvadž věděl, že jest to nehezké a že by ho to mohlo přivěsti do pekla. Chlapec z lepší rodiny hrá- val též v pokoji s bratry a sestrami ubohého hocha. Ten pak byl velmi smuten, že se ne- může k nim připojiti. Pohlížel na ně a myslil na sebo a na kolo a říkal si, že by byl velmi šťasten, kdyby mohl jednati rovněž tak. Často měl oči plny slz. A když odešli, tázal se své matky a při tom rukou hubenou bil se do slabých prsou: »Maminko, proč pak nejsem jako ostatní? Vždyť přece jsem neučinil nie zlého.« Slzy nám tekly v takové hojnosti, že jsme byli překvapeni, když jsme spatřili obchodního sluhu, jenž přicházel se splatnou směnkou. Cítě soustrast s naším utrpením, otázal se, zemřel-li snad pan Mougeot. Odpověděl jsem, že smrt pana Mougeota má jen nepatrnou dů- ležitost, poněvadž vždy se nalezne někdo, kdo ho zastoupí. Potom jsem mu dal přečísti po- čátek oné povídky, tak dojemné a pokračovali jsme v četbě společně, moje hospodyně, pra- dlena, sluha a já, prolévajíce slzy v plných proudech a tisknouce si ruce.
Mougeot Mougeota
26 article
Jednoho dne stav ubohého hocha se zhor- šil. Sily opustily ho úplně. Ztěži mohl se obrá- titi na lůžku. Dobrý pan farář rozhodl, že mu dá poprvé přijímati tělo Páně. Bylo mu jen půldesáta roku, ale byl velmi chytrý a rozumný a potom byl přece mnohem starší než jiní, když byl tak blízek smrti. Dobrý pan farář přinesl mu tedy tělo Páně. Rodiče připravili vše k ob- řadu. Bratří a sestry ubohého hocha tvořili sbor zpěváků. On pak sám jen zářil. Oblékli mu čistou košili. Matka rozsvítila dvě svíčky na krbu. Také bylo mnoho květin. Všichni přitomní měli plné oči slz. I sám dobrý pan farář, aě byl zvyklý přihodám všeho druhu, nemohl se zdržeti, aby po celý ten čas neužíval kapesního šátku. Ba překáželo mu to i v konání obřadu. Vzlykot náš byl tak hlasitý, že domovník a všichni nájemníci domu přišli se otázat, ne- jsou-li snad citelně zvýšeny daně. Odpověděl jsem, že takové opatření by mě nemohlo rozmr- zeti, poněvadž si nežádám nic jiného, než jestě více přispívati k prospěchu státu. Potom jsem jim dal přečísti počátek oné povídky, tak do- jemné a pokračovali jsme v četbě společně, moje hospodyně, pradlena, sluha, domovník, nájemníci domu a já, prolévajíce slzy v plných proudech a tisknouce si ruce. Nazejtří bylo ubohému hochu úplně špatně, Stařičký jeho otec bděl u něho po celou noc. Lékař nedával již naděje. Dobrá jedna sousedka snažila se potěšiti nebohou matku, na niž bylo bolestno se dívati. Bratří a sestry ubohého ho- cha vstupovali k němu do pokoje po špičkách a znamenali se křížem. Konečně ubohý hoch usnul. A když se probudil, vypravoval, jaký měl krásný sen. Viděl dobrého Pánaboha, Pa- nenku Marii a Jezulátko, jež k němu vztahovalo ručičky. Šel tedy k Jezulátku. Ale svatý Petr ho zadržel u brány a otázal se ho, kdo jest.
Sila Páně Marie Petr
27 article
»Jsem ubohý hoch, jenž jest stále nemocen.« Svatý Petr ho obejmul a dal mu dva sous na tahací cukrlátka. Potom ho vpustil do nebe. A ubohý chlapec řekl, že by rád přišel do nebe, ale že doufá, že se nesetká se svatým Petrem. Řekl, že jsou mu k smíchu ty dva sous, zvláště když tahací cukrlátka nerad a že vous svatého Petra píchá a že ho nechce již obejmouti. Křečovité škytání, jež námi zmítalo, půso- bilo takový hluk, že policejní komisař oněčtvrli a dva strážníci přišli a prosili nás, abychom ustali, poněvadž na dvacet tisic lidu pod našimi okny překáží volné jízdě tramwayí na ulici. O- pověděl jsem, že tramwaye potřebují toliko jet sousední ulici. Potom jsem mu dal přečisti po- čátek oné povídky, tak dojemné a pokračovali jsme v četbě společně, moje hospodyně, pradlena, sluha, domovník, nájemníci domu, policejní ko- misař, dva strážníci a já, prolévajíce slzy v plných proudech a tisknouce si ruce. Co chvíli někdo z nás vnořil ruku do ko- šíku pradleny, aby si odtud vzal šátek nebo jakýkoli jiný kus prádla. Pamatují se, že jsem si při onom místě osušoval uplakanou tvár fla- nellovou kazajkou. Kdyby ubohý hoch byl zemřel, nevěděli bychom, kam se slzami; ale nezemřel ubobý hoch, neboť jakási dobrá dáma milosrdná při- nesla mu krabičku se zázračnými pilulkami, jež ho brzy posilnily a potom i uzdravily. Do týdne byl úplně zdráv. A tato tak velice dojemná povídka, jež byla otištěna na poslední straně denníku, udá- vala na konci jméno pilulek, adressu továrnika, cenu krabice o padesáti pilulkách; zásilka franco. Přeložil E. P a vel ka
Petr Petro