ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 75ea1450-661a-11dc-9922-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 49, place 6, org 2
1 masthead
28. července 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů“ k číslu 206.
4 masthead
Strana9.
5 article Otec Semerák, oběť novot.
Otec Semerák, oběť novot. Napsal Karel Červinka. Otec Semerák, dokud ještě sloužil, sedával v létě na lavičce před okresním soudem v za padlém koutě jižních Čech, kouřil z krátke fajířičky komisní tabák, jejž si kupoval od čet- níků a na teplém letním slunci vyhříval líné své údy. Teprve když viděl po jedenácté hodině lrkotati se po hrbolatém dláždění žlutou archu erární pošty, dokouřil, vyklepal dýmku, zastrči ji do náprsní kapsy a kolébavým krokem odchá- zel na poštu. Mnoho toho z pošty otec Seme- rák nenosil, začež budiž i na těchto místech blahoslaven a když něco přinesl, byl on první jenž na to nadával. Otec Semerák nadával vlastně na všecko a s ničím nebyl spokojen. Nebylo proto radno, pouštěti se s ním do vel- kých rozhororů. Mimo to měl ještě jednu obav nou vlastnost: pil mnoho a pil všecko, vodu pivo, slivovici, likéry, kořalky, kmínku, žitnou i »čerta«. Tuto svou s'abost omlouval všelijak.
Semerák Červinka Čechy
6 article
Páchla li z něho kořalka, vyplakoval si jí jenom ústa, poněvadž jej bolely zuby. Čpěl-li po piv- ním sudu, poradil mu doktor, aby pil ráno žej- dlík piva, poněvadž mu už nohy neslouží. V kancelářích ukazoval se otec Semerák náramně nerad. Nikoliv snad ze skromnosti, ale z politiky. Znal, jak věci nahoře chodí. Jak jej zahlédne pan kancelista, hned dostane chut na párek s křenem a toť se ví, »pane Seme ráku, doskočejí !« — Pan okresní sudí hned je tu s výčitkami, že otec Semerák nedbá čistoty, že je všude prachu na půl lokte a že tu pra- sečinu trpěti nemůže! A pan adjunkt: tomu vždy dojde tabák, když vidí otce Semerákaa toť se ví, otec Semerák aby hned běžel. Proto je nejlépe, ztratit se hned časně ráno a vzlti pro jistotu do kapsy nějakou exekuci, aby byla v případě potřeby vhodná výmluva pohotově.
Semerák
7 article
Za to v zimě bylo hůře. Mělť sice otee Semerák »domácí krh«, jejž mu chránila jeho mohutná a široká manželka, ale právě tato byla příčinou, proč se otec Semerák k svému krbu domácímu mnoho netáhnul. Tato široká man- želka, tlustá jako Ceres a široká jako almara, nepovila sice otci Semerákovi pražádných dítek za to však bylo jí hračkou, hoditi po manželu třeba žehličkou. Česky mluvila náramně lámaně, ačkoliv prožila v Čechách dobrých dvacet let. německy nemluvila pranic a tak se o ní ve spo- lečnosti mnohdy pochybovalo, zdali měla vůbec kdy nějakou mateřskou řeč. Jenom někdy, když se olec Semerák moc napil, vyprávěl o ní, že ji má ještě z vojny, že byla kuchařkou u pana generála a že se jenom k vůli ní, protože siji vzal, »dostal pod dekret«. Matka Semeráková byla zkrátka a dobře osoba zlostná a to potvr- zovalo v městě domněnku, že je buď rodilá Maďarka nebo Taliánka. Jisto bylo, že sejí olec Semerák ve dne raději vyhnul, ba zdálo se, že by se jí rád vyhnul také v noci, nebo její obrovská, sádlem překypělá ramena byla stvořena spíše k objímání štoudví, nežli otee Semeráka.
Semerák Ceres Semeráková Taliánka Čechy
8 article
Proto bývalo v zimě pro otce Semeráka velice zle. Nezbývalo mu, nežli voliti mezi dvo- jím zlem: buďto seděti u matky Semerákové, nebo seděti v expeditu, kde vládl pan kance- lista, tichý zbožňovatel párků s křenem, kam docházel pan sudí, nepřítel nečistoty a pan adjunkt, jemuž ustavičně docházel tabák a je- hož dýmku musil otec Semerák čistiti. Oby čejně volí člověk z dvojího zla to menšía proto otec Semerák sedával v zimě raději expeditě. Ovšem i tehdy byl nejraději, když se mohl ztratiti, když jej poslali někam na ves- nici s obsllkou nebo s exekucí. V jeho suchém těle nebyl sice ani kousek poetické žíly, ale přece rád, 6, velice rád cupával v lojem na- mazaných shrnovačkách po umrzlém sněhu, zvláště když věděl anebo jenom tušil, že se u některého sedláka ve vesnici, kam se ubíral, koná šťastná rodinná událost — zabíjení vepříka.
Semerák Ob
9 article
O, kterak rád zasedl otec Semerák k oněm čistě rodinným hodům, pln tesklivých upomínel díval se do lehounké páry, vznášející se nad bělavými tílky z kotle právě vytažených jitrni- ček, 6, kterak rád zatínal zakouřené zuby do mastného podkrčí a do prasečích oušek, do včerejška ještě špinavých, teď však svůdně do křenových vloček obalených . .. Dlužno podotknouti, že otec Semerák by- dlil v soudní budově, jsa netoliko soudním slu hou, nýbrž i dozorcem vězňů. V této úřadní vlastnosti bylotec Semerák postrachem všech vaga- bundů, kteří čas od času naplňovali nevlídné prostory x-kých žalářů. Bylať matka Semerákova sice kuchařkou u generála, ale zdálo se, ja- koby ji s opuštěním tohoto kuchařského místa byly opustily také všecky kuchařské vědomosti Strava, kterou vařila matka Semerákova cho- vancům svého manžela v dusných kobách ža- lářních, byla tak příšerná, že se zdálo požívání její býti součástí, ba skoro zostřením trestu Zavdávalo to příčinu k mnohým nedorozumě ním a stížnostem. A tu bývala zvláštní podívaná na otce Se meráka, když se dal některý vagabund před- věsti k panu okresnímu sudímu se stížností Něco takového pokládal otec Semerák za vzpouru proti své vlastní osobě. Napřed klusal vychrtiý vagabund a za ním otec Semerák s kletbami vyhrůžkami.
Semerák Semerákův
10 article
»Takhle mělšpajsky !« vrčel vztekle, »neb koroptvičky! No, já ti vomastím, ját ukážu, co je to stěžovati si proti starému slu žebníku! Mysliš, že ti bude erár mir nix tyrni zadarmo péci piškoty a dávati ti do vomáčky sardýlku !« Mnohý vagabund, jenž byl slabších nervů raději se obrátil na půl cestě a raději upustii od stížnosti. »Však jsi měl na čase,« vrčel otec Seme rák, ale už spokojeněji, »to by se ti bylo špatně vyplatilo, černá díra by tě byla ne minula !« Pod »černou dírou« rozuměl otec Semerák něco tajemně hrůzyplného, co vlastně ve sku tečnosti neexistovalo, co však mělo býti horším nežli všecko na světě trvající. Ostatně byl otec Semerád rozšafným člově- kem, který dovedl poraditi stejně ve věcech ci- vilních jako v kriminálníeh. Jako byl před svými představenými nesinírně skromným. tal
Semerák Semerád
11 article
byl venku vůči stranám úřadně upjatým a na dutým. »To my u soudu to všecko rozhodneme !« říkával pobožně jej poslouchajícím sedlákům. »my jej zavřeme, že od nás ani nevyjde !« V letě, když sedal na lavičce před sou- dem a když víděl, že se někdo blíží k soudu (což se dost zřídka stávalo), odebral mu hned před soudem obsílku, vážně ji pročetl a zaseji vrátil. Na venkovské strany působilo to ovšem velice vážně. Mimovolně se zastavily před otcem Semerákem s tichým otazníkem v obličeji. Zhusta zajela chvějící se ruka do kapsyu kalhot a pak ostýchavě podávala otci Semerá- kovi několik drobných stříbrňáků. Tomuhle on rozuměl nesmírně dobře. Nedbale zastrčil oněch několik desetníků do kapsy, poškrábal se za uchem a z tváře zírala mu naprostá jistota, že ví, oč jde, a jak to může dopadnouti. On také mnoho rozepří a urážek na cti vyrovnal. Vyslechl pořádně sedláky, rozmluvil jim to a posílal je domů. Když šli domů, bylo dobře, když nešli, zakoulel divoce očima. »Počkej, chlape, až »v černé díře« — pronesl vždy strašlivou hrozbu. S touhle choutkou, že chtěl všecko vy rovnat, stal se mu ostatně kdysi velice potmě- šilý malheur. U soudu přestavovali jednou ko mín, a toť se ví, musil na to inženýr od hejt- manství. Inženýr skutečně ráno přijel a neunik pozorným zrakům otce Semeráka, vyhřívajícího se už časně z rána na lavičce přod soudem. Inženýr moc chybil, že si otce Semeráka ani nepovšiml.
Semerák Nedbal
12 article
»Kam pak, panáčku?« rozkřikl se na něj otec Semerák, »Voni si tu jdou jako na posví- cení, kolem ouřadní osoby jakoby nic! No, to si nemyslejí, že to tak všecko dopadne, jak si to oni představujou s tím dítětem! Platit mu- sejí: my to rozsoudíme, však my víme, coto je deset měsíců nebo šest měsíců někam chodi a pak ještě zapírat! Tohle dítě jest jejich platit musejí, nebo fendujeme !« »Ale já jdu kolaudovat komín!« namítl překvapený inženýr. »To ještě tak, voni floutku,« zavrčel otee Semerák podrážděně, »ještě si z toho dělají legraci, já jim dám kolaudovat komín ! Ten von už dávno kolaudovali a tím nás kór nic nepo- matou, tady se jim to usoudí, dost a punktum!« Toť se ví, že pan sudí si pak zavolal otce Semeráka k výslechu a od výslechu vrátil se otec Semerák všecek zarudiý v obličeji. »Takovej inženýr,« vrčel dole na lavičce, »to dovede každej kominník, aby prohlíd ko- mín; komín jako komin, na to nemusí bejt žádnej inženýr!« Se zavedením nového civilního a exekuč- ního řádu nastaly otci Semerákovi neblahé doby. U soudu se o ničem jiném nemluvilo, nežlio těchto zákonech a toť se ví, utvořily se záhy dva tábory, z nichž jeden byl pro novolu, druhý proti novotě. Mluvilo se o tom tolik, že byl otec Semerák všecek spleten. U soudů to vypadalo jako ve škole. Pan kancelista, jenž dříve, když měl volný čas, četl noviny nebo pojídal párek s křenem, seděl nyní v ruce s červeně vázaným zákonnikem a hlasitěsi z něho předříkával. Pan sudí s panem adjunktem chystali se do Prahy, což bylo otci Semerákovi nejvíce a podivením. A když se oba tito pánové vrátili z Prahy, otevřeli školy doma u soudu. Pan adjunkt dával jim denně jednu hodinu po- učení o nových zákonech.
Semerák Praha
13 article
Učiněná škola byla to, jenom že v ní ška- men nebylo. Otec Semerák sedal každodenně jako školák s panem kancelistou a s panem li- stovním v expeditě vždy od pěti do šesté večer. ledy v době, kdy jindy seděl ve vedlejším hostine a pil žejdlík piva, aby mu lépe sloužily nohy Sedal v těchto přednáškách jako žena Lotova když už byla obrácena v solný sloup, bál se zakašlat, ba ani nosu si neutřel, aby nerušil školního vyučování. Největší strach měl, aby se ho pan adjunkt také na něco nezeptal, nebot měl pan adjunkt ve zvyku také hned zkoušeti, co přednesl. Otce Semeráka obstupovaly vždy mrá- koty, když se pan adjunkt na něco tázal. Uspo- kojením jej vždy naplňovalo, když nedovedl ani pan listovní ani pan kancelista na otázku dobře odpověděti. »Takoví pánové«, vyjádřil se jednou otec Semerák v hospodě, když v něm mizel žejdlík za žejdlíkem, »a taky ještě všecko nesežrali No, ono to ted bude divně vypadat, všecko bude teď náramně krátky a všecko se udělá hned. Dřivěje se všecko psalo a teď to bude všecko oustně, aby se tolik papíru nepopsalo !« V hospodě svalil se vždy balvan ze srdce otce Semeráka a on, žák mlčící ve škole jako ryba, přednášel bodrým sousedům věci nemožné a neuvěřitelné. Horší chvíle nastala otci Semerákovi, když přijel k soudu pan instruktor. Zase šli všickní do školy, tentokráte i pan adjunkt, ba dokonce i pan sudí. Mezi hodinou povídá pan instruktor k otci Semerákovi, aby došel pro nítě. Otec Semerák uctivě se ztratil a honem dolů ke své manželce.
Semerák Lotův
14 article
»Takové staré trdlo«, oslovila jej tato, když ji sdělil, proč přicházl, »nic neumět pšišit, to já muset sám, gnediger herr se utrhnout ka- nyčka u podflikáček !« Matka Semeráková nasadila si na nos ko štěnné brejle, vzala nílě a jehlu a putovala s otcem Semerákem nahoru. Na štěstí však stál už pan kancelista, jejž mezitím poslali za otcem Semerákem, před dveřmi expedilu. »Um Gottes willen«, křičel hned na matku Semerákovou, »honem ať jsou pryč, sice se s nimi zavede disciplinární vyšetřování pro ple- tení se do nepatřičných ouřadů !« Otec Semerák poslouchal to s nesmírným zadostiučiněním. Ale teď honem dovnitř, honem s nitémi a jehlou! Pan instruktor chopil se hned jehly a nit a vykládal, kterak nutno spisy sešívati, vzal do ruky »hřbet spisový«, jehlu a nit a začal šíti. Dva prsty, tři prsty — všecko se to musilo mě- řit na prsty. Když došil, zavolal otce Se meráka. Otec se zdvihl náramně nejistě, nic jinak než jakoby si šel dát udělit poslední pomazání. Pan instruktor dal mu jehlu, nit, několik archů papírů a hrbet spisový a vyzval jej, aby t sešil dohromady. Otec Semerák vzal do rukv
Semeráková Semerák Semerákův
15 article
jehlu, ale bylo mu nejináče než jakoby mu dal někdo do ruky pohrabáč a poručil mu, aby namaloval do písku elipsu. V jeho rukou třásl se »hrbet spisový«, třásla se jehla, třásla se nit. Pánbůh ví, že kdyby v tom okamžiku dal někdo otci Semerákovi přišíti praobyčejný kno flík ke kalhotům, že by toho byl nedovedl. nadtož aby dovedl sešíti spisy podle nových instrukcí. »Co pak se tak třesou?« povídá pan in- struktor vlídně. »Odměřejí si tři prsty, pak pět prstů, píchnou a mají to l« Otec Semerák naměřil, píchnul — ale ne- šlo to. »No, nic nedělá,« prohlásil pan instrukto a obrátil se k panu adjunktovi, »musíte si jej vzít, pane kollego, na starost a musíte jej t naučit.« Pan adjunkt přislíbil a otec Semerák šou ral se zpátky do svého kouta.
Semerák
16 article
Když pan instruktor odjel, začaly pro otce Semeráka příšerné doby. V pět hodin od- poledne musil se po každé dostaviti se spiso- vým hřbetem, nitěmi a jehlou do kanceláře páně adjunktovy zároveň s panem listovním a panem kancelistou a šití začalo. Šilo se dle pořadí hodnosti každého učedníka: napřed pan lístovní, pak pan kancelista a naposledy ote Semerák. Pan adjunkt byl neúprosný, přednášel a šil, dokud neuhodila na věži šestá. Na podzim nastala u soudu obrovská pře- kvapení. Nejprve telegraf a pak úřadní noviny zvěstovaly, že se pan sudí stal radou zemského soudu a přesazen ke krajskému soudu, pan ad junkt stal se u jiného krajského soudu soud ním sekretářem a pana kancelistu přesadili do německého okresního města v hodnosti oficiála. Jenom pan listovní, otec Semerák a oba dva staří diurnisté zůstali u soudu. V besedě pořá- dány několikeré večírky. Nejprve loučil se pan rada, pak pan sekretář a naposledy pan oficiál. Pan sekretář, když odcházel, pokle pal otei Semerákovi na rameno a povídal, že jej těší, že ho tomu šití přece naučil. Otec Semerák sesbíral se všech koutů páně sekretářovy kan- celáře rozestavené tam dýmky — byla jich pěkná hromada — chtěl také naložiti na záda objemný soudek s tabákem, ale pan sekretář pokynul blahosklonně rukou a povídal, aby to otec Semerák podržel všecko na památku. Přijel nový pan sudí a nový pan adjunk a brzy po nich také nový pan kancelista.
instruktor kancelista sudý Semerák rada sekretář pán
17 article
Všichni tito pánové zdáli se otci Semerá- kovi příliš mladými, kdež pak porovnávatje s předešlými pány: dříve když přišel adjunkt, tak už na něm rostl mech a za ním se táhla několikačlenná rodina a pan soudce, no, to už bývali stařečkové, vousy šedivé, záda shrbená, jimž i na židli sednout dělalo potíže. Nový pan sudí byl sotva čtyřicátníka ostrý jako meč. Sotva přijel, hned všecky míst- nosti u soudu proběhal, i do kriminálů za brousil a hned všecko vzhůru nohama chtě obrátit. Otce Semeráka hned se zeptal, kolik roků slouží a když mu tento odpověděl, že sloužií na vojně dvanáct a soudu že slouží na třicátý rok, hned prohlásil, že by si už měl odpoči nout, že by proti tomu pranic nenamítal — — Jednoho dne vrazil pan sudí na matku Semerákovou, právě když chystala pro trestanee menáž. »Tady je polévka pro trestance?« povídal a ukázal na jeden hrnec na plotně. »Poníženě prosím, tak jest !« potakala vy déšená matka Semeráková. Náhodou to byl hrnec, ve kterém vařila pro svého muže a pro sebe. »Tak mi naberou sběračkou,« nařídil s pan sudí, »já to ochutnám!« Matka nabrala a pan sudí ochutnal; ale hned se ušklíbl. »Jakže, tohle se opovažujou vařit trestan cům?« rozkřikl se hněvivě, »vždyť to jsou uči- něné pomeje !« Matka Semeráková hrůzou zkoprněla. Po divuhodno bylo, že otec Semerák přijal tu afféru na vědomí s pocitem zadostučinění.
Semerák Semerákův Semeráková Matek sudý
18 article
»Poníženě prosím,« omlouval se u rap portu, k němuž byl hned na to k panu soude povolán, »neráčejí to té mě bábě míti za zlé. Vždyť to byla polévka pro nás — poníženě prosím, pro trestance ona vaří lépe, ale ona je pořád ještě trochu Maďarka, já ji mám ještě z vojny a ona se ve vysoké češtině ještě ne- vyzná.« Toho dne si otec Semerák nový civiln řád soudní liboval. Vypravoval večer, cose stalo, v hospodě, a všichni se za břicho po- padali. Nový pan sudí obrátil brzy dle názorů otce Semeráka celý soud vzhůru nohama. By valý expedit proměněn v jednací sál, zřízen byla dvě soudní oddělení a z otce Semeráka uděláno bylo »exekuční a doručovací oddělení«. Našli pro něj úzkou místnost s jedním oknem ve které dříve bývala stará registratura, posta- vili mu tam železná kaminka a spojili jej elek- trickým zvonkem jak se všemi ostatními míst- nostmi tak i s věznicí, vlastně s každou celou. Otec Semerák odnesl si tam pln tesklivých předtuch svůj psací stolek a sbírku dýmek zděděných po panu sekretáři a počal úřadovati. Jelikož jeho úřadování počínalo o osmé hodině. ztrácel se kolem deváté hodiny už v tabákověm dýmu. Elektrieký zvonek pracoval více nežli olec Semerák. Každou chvili zadrnčel, nejprve jemně, a když se otec Semerák nehýbal, za- drnčel vždy zuřivěji a zuřivěji.
Semerák
19 article
Otec Semerák ulevoval si jen tichým hlasitým klením. Obyčejně se nehnul, dokud nepřišel ústní vzkaz a s tímto ovšem i hromo- bití. Nemoha zapomenouti dřívějších krásných časů cítil se velice nešťastným a snažilse utopiti svůj bol v pití. Čpěla z něho mnohem častěji než dříve kořalka a už to ani nesvádě na bolení zubů. Za takových okolností schylovalo se ovšem úřadování otce Semeráka k násilnému konci Jednoho dne zavolal jej k sobě pan sudía dlouho spolu mluvili a když od něho otec Se- merák odcházel, odnášel si na kusu papíře ně- jaký koncept. Matce Semerákové vzkázal, že musí na vesnici na exekuci, aby ho na oběd nečekala, zatím však zavřel se přes poledne do své kanceláře, přiříznul si několik brkových per a přepisoval na čisto, co mu pan sudí dal v konceptu. Odpoledne panu sudímu žádost odevzdal a poněvadž už to bylo zase na jaře, vylezl ven před soud na lavičku a tiše si po- kuřoval. Od té doby už mu dali u soudu po- koj, nezvonili na něj, neposilali ho nikam, ničeho mu nevytýkali a ničemu novému ho už neučili. Jenom matka Semeráková neměla do- sud ani nejmenšího tušení .. Ale dověděla se konečně i ona. Žádostz pensi byla příznivě vyřízena, příznivě proto poněvadž se věc protáhla tak daleko, že ote Semerák dostal pensi dle zvýšených platů slu- hovských a pak také proto, že za nějaký týden odměněn byl c. k. soudní sluha Matěj Semerák stříbrným záslužným křížem. A tohle otce Se- meráka usmířilo. »Takové starý trdlo,« prohlásila matka Se meráková, »on ani nevědět, proč takovou pa mátku od císaře pána dostat !«
Semerák sudý Semeráková
20 article Zvony.
Zvony. Odpolední slunce zaplavovalo jizbu záři vým jasem a hřálo nemocnému Jožkovi v pře- padlé, vybledlé tváře proudem oslnivých paprsků tak, že musil chvílemi přivříti zemdlené oči Po lfcfch se mu rozprostřela hladká, tichá spo- kojenost a černé zraky živěji zaplanuly. Cíil jakoby se mu náhle vlévala do celého těla nová síla, jakoby se mu ve všech žilách svěžejí roz- kotala krev a v srdci hořela znovu veliká touha po životě, po zelenajících se lesích a probuzo- ných horách. Oj, divný jest on čuhaj, věru podivný Od zimy leží jako lazar v peřinách, nezakusil zimních radovánek, zanedbal příchod jara, ne- užije veselí velikonočního — jen leží, leží, leží Zakalily se mu oči slzami a smutně za hleděl se oknem k horám. Tam nahoře kdes mezi mořem lesů svítila ve světlo slunečním po lana, uprostřed ní trčely tři veliké jedle a po nimi se černala doposud ještě opuštěná koliba A za ní leskl se prolámaný, zubatý štít Po ludnice — — Ej, smutno v duši při pohledu na jásajíe přírodu, nevíš-li, zda ještě uvidiš ji kdy v roz- květu. Trudno až k pláči, cltíš-li, že slábnou ti síly, že ochabuje tělo a hlava klesá bezvládně. zatím co venku všechno jen září radostí nad krásným jarem.
21 article
Ještě smutněji bylo Jožkovi včera a pře- devčírem, kdy stichli doma všichni ve smutku velikonoční památky. I slunce jakoby tajemně bylo včera náhle pohaslo a po polednách zašlo mezi mračna, jimiž se zatáhla obloha. Byl dědině i na horách tak dojemný klid, že se lidem až srdce zachvívala — — Teprve dnes projasnilo se a příroda sla- vila velebné vzkříšení. Hned po obědě všichn zase odešli a jizba upadla v nerušené ticho Občas dolehl sem zvenčí ohlas veselých hlasů chvílemi mihla se před okny postava — a jinal byl Jožka tak docela opuštěn, že mu často bylo do pláče. Celé Bodice se radovaly v posvátném nad- šení z Bílé soboty, jen on lazar mezi lazary leží, leží, leží — — Jak jinak bylo loni v tuto dobu, připadlo Jožkovi, a po obličeji rozlilo se mu blaho vzpo- mínky. Joj, šumná jeho děvucha, Bezmeků Ma- rienka, jak radovala se s ním tehdy z jara, jak si po vzkříšení zaběhli spolu za Děmanovku mezi pahorkatiny — — a dnes leží tu opuštěn. zatím co Marienka třeba naň ani nevzpomíná v té radosti všech. Posadil se namahavě, složil ruce křížema zíral zarmouceně ven. Na podlaze protáhla zrzavá kočka hřbet, lině se podívala na Jožku a spokojeně předouc, ulehla zase v koutě pod lavicí. Jožka sklonil hlavu a dumal.
Jožko Marienka Jožka Bezmek Ma
22 article
Tehdy kráčeli bezstarostně z kostelíka ettili jen velikou radost a lásku. Bylo jim tak krásně a milo, když spolu ruku v rucešl v horská zátiší, kam snivě doléhalo pouze jasné zvučení zvonů. Což divu bylo, že se ani nasy- titi nemohli kouzelné samoty! V podvečer, vracejíce se domů, žertovně se poškádlili. Marienka se naň pro neurvalý po- libek rozdurdila a prchala úžlabinou dolů k Dě manovce. A on za ní letěl jako jestřáb za ho- lubicí. Ale holubice byla již téměř u břehů říčky. Jožka se zarazil a plačtivě za ní za- volal: »Hej, Marienka, počávaj, prěcom utiekáš?« »A veď ja dobre viem, prěco! Nechcem tvojich bozkov !« »No, keď tak, bude tiež dobre!« rozhně- val se Jožka, obrátil se a kráčel pomalu zase nahoru do stráně. Aby dal na jevo, že nedb Marienčiných vzdorů, dal se do zpěvu: Vari teba, dievča čerti malovali, že na tvoje líčka tol'ko krásy dali — — Avšak dlouho nezpíval. Přišlo mu tak smutně, srdce se mu pozachvělo a otočil se dolů — — Marienka dosud stála u svahu a hleděla za ním. Když se obrátil k ní, sklopila hlavu pohrávala si s okraji zástěrky. Plachetku n hlavě měla shrnutou na zad a zlaté rulíky vlasů leskly se jí na ňadrech.
Marienka Jožko Marienčin
23 article
Jožkovi zablýskly oči. Oj, šumná to dě- vuška! Proč by se s ní hněval? »Nuž, Mariška, čože sa ti stalo ?e Pozvedla hlavu a nedbale pohodila vlasy. »Ej, nič — idem len na chvílu ešte do hory!« A již stoupala nahoru k němu; al hned se ohražovala laškovně: »Veď neidem na volu tobě, nemysli si chlapče, idem len tak — »Prěco teda ?e »Nuž, abys vedel,« rozvažovala, pohlížejí naň po očku, »preto, že teba prece mám — trochu ráda l« »Ej, inačic to byly časy !« povzdechl si Jožka ze hluboka, když nyní na ty pěkné doby vzpomínal a únavou se zvrátil nazpét do peřin Citil, jakoby mu sil ubývalo. Jen co se rozezvučí Bodicemi zvony — pak sem Marienka přijde, slíbila mu to včera, že hned po vzkříšení si sem k němu zaskočí Zavřel oči a blaženě se usmíval. Oh, jak má tu dobrou dušinku ze srdce rád. Jak se na
Jožko Marienka Zavřel Mariška
24 article
ni vždy těší! Jen kdyby již bylo po vzkřišení kdyby se již rozhlaholily zvony — — Ve vzpomínkách pomalu usínal. Šeptal si ze sna, vzdychal po Marience a po zvonech. Ve spaní se mu již zdálo, že slyší slavně hla- holit zvony, viděl kolem sebe lesk a záři, bo- lesti v hlavě a v prsou ustaly. Ej, slavné to bylo vzkříšení, jakoby tisíce zvonů se rozepělo v krásné písni! A záře rostla, rostla — — — Teplým ovzduším neslo se jásavě slavné zvonění. Bodice se zvedly v novém ruchu. Zpěv rozlehal se údolem a temně se odrážel od horských stěn. Bylo po vzkříšení. Marienka všecka udýchána vrazila do dvo- rečka u Slaníkova gazdovstva. Co asi dělá Jožka? Jistě ji už nedočkavě očekává! Otevřela dvéře do jizby a ulekaně stanula na prahu. Slarost jí lehla na bělounké tváře. Jožka spí — ani zvonů neslyšel — zapomněl, že přijde jeho Marienka — — Čtveračivě ji zahořely zraky. Tiše se při- krádla k Jožkovi a sklonivši se k němu, vtiskla mu na tvář políbení. Byl obrácen obličejem k stěně a ani sebou nepohnul — — Zachvěla se a odvrátila ho od stěny. Oči jeho byly ve sloup obráceny a na tvářích vyryt byl blažený úsměv. Již vychládal ubohý šuhaj. Zatřásly se pod ní nohy a zatmělo sej v očích. Klesla na kolena k posteli a v němé bolesti zabořila obličej do peřin. A venku dále zněly zvony. Jan Havlasa.
Marienka Slaníkův Jožko Havlasa
25 article Oknem.
Oknem. Zvyky mám v podstatě venkovské a z pra- vidla co den vstávám před šestou hodinou ranní: příležitý to okamžik k práci a to zvlášť v ob- dobí letním. V časné chvíli té ulice po výtce bývá za- mlklá a pustá. Nemnozí toliko dělníci semolam chodníky se brávají směrem továren svýcha samotní pouze mlékaři vzhůru vytahují závěsy u svých krámů. V domech až do přístřeší vše ještě pohrouženo bývá v spánek. Vlašťovičky, jež svištně a ruče jak šipky přeletují střechya já, jenž volně o zárubeň se opírám svého okna, výhradnými býváme skorem tvory, libostně uží- vajícími svěžesti jitřní a pozorujícími slunce v nachových oblacích vycházející nad věži blíz- kého kostela. Nicméně předevčírem povšiml jsem si, ž nebyl jsem] jediným svědkem prvého procitnut uličního ruchu: v nevelkém hotelu naproti domu měmu jedno z oken v téže výši jako moje do- kořán bylo otevřeno a prosvity žalusie své sledovat jsem mohl horlivé a čilé řízení osoby, přechodně obývající skrovný pokojík. Obyvatelé hotelu toho nepříliš obyčejně bývají rannými a přes to, že pokládán jsem mohl být za všetečného, zvědavě přezírat jsem se jal cizinku: bylať to mladá dívka, jež tak záhy si byla přivstala z jitra.
26 article
Pokud na sběžný odhad možno se bylo spolehnout, čítat mohla dvacet až dvaadvaceí let, ale snad i méně a snad i více. Právěsi byla upravila vlasy a jednoduše oděna bílou halenkou a tmavou suknicí, zaměstnána byla cí- děním svrchního svého roucha — prostého šatu černého, jenž nezdál se již valně novostného rázu. Věnovala mu péči přímo mateřskou: sotva se ho dotýkala kartáčem, načež vlhkým ubrou- skem šetrně a jemně vytírala prach usedlý v ná- běrech a řasách. Co v pozadí rámcovitého výklenku oken- ního s nohou nadnesenou na židli mírně se chý- lila nad úborem svým, rozstřeným na kolené, pozorovat jsem ji mohl ze předu i se strany, aniž bych viděn byl sám. Postavy byla štíhlé a ladně vzrostlá a líce, jakkoli ne právě sličné, přece jen příjemné a jí- mavé. Pleť měla poněkud přisnědlou, oči velké temné a vlas světle hnědý a hladce přilehly k vysoce sklenutému čelu. Vzezření byla reso- lutního, ač nikoli troufalého, což zjevně k plat- nosti dospívalo z celého její počinu a způsobu.
27 article
Sebevědomí to původem kotvit se zdálo v časně projevované a osvědčované iniciativěa vůli, ale nikterak nevylučovalo počestnou zdrže- livost, neboť mladá dívka, zaslechši nepochybně u dveří jizby své jakýs šum a obávajíe se pře- kvapení v nedbanlivém svém ústroji, náhle se- bou trhla a s cudně plachým pohybem usko- čila v zad. Když byla s učisťovací prací svojí holova, na okamžik opustila okno, načež objevila se znova, oblečena již v skromný svůj černý šat s pasem ztepile upjatým a s ňadry kypře vzed- mutými pod zavetšelou tkaní těsného živůtku. Uzřel jsem, kterak se stolu vzala veliké desky kresbově a vložila v ně zcela novou úhel- nici a právě také pravítko. Krátce potom, černý slaměný klobouk na hlavě a šedý lepenkový karton pod paží, vyšla z hotelu a dala se směrem k nábřeží. Pochopil jsem: ranná tato mladá dívk byla učitelkou odkudsí z pařížského okolí, při- byvší do hlavního města, aby se podrobila bud doplňovací či kvalifikované zkoušce před školní radou městskou.
28 article
Na paměti zatanuly mi četně ony tlumy mladých osůbek, jež byl jsem každého dne ví- dával v ulici des Tuileries přede dveřmi prkenné oné budovy, jež střídavě slouží k výstavám zkouškám. Zřetelně ve vzpomínkové perspek- tivě své před sebou jsem spatřil úzkostlivě vzhlížející mladistvé ony lice, různě od čtrnácti do dvaceti let vyspělých dívčinek s pratíky za- třísněnými inkoustem a s hlavami kvapně na- pěchovanými všelijak literárními a vědeckými axismy a naukami. Jedny, jež nějaké měly jmění, dostavovaly se tam, aby vyhověly roz- maru modnímu a spokojily ctižádostivou marni- vost a druhé tam se tísnily, aby dosáhly di- plomu, jenž skytal by jim — pohříchu — ne- valně spolehlivou naději na poetivou výživu. Hotelová učitelka moje nad pochybnust ná- ležela k této kategorii druhé. Cítil jsem, kterak jat jsem byl útrpnost při myšlénce na ubohé tyto dívky, po celé dny uzavírané v prkenné oné boudě, k vůli diktandu neb komposici, za předmět mající buď historický jakýs rozbor či ornamentální jakous kresbu,
desátník Tuileries