1
masthead
28. července 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů“ k číslu 206.
5
article
Otec Semerák, oběť novot.
Otec Semerák, oběť novot.
Napsal Karel Červinka.
Otec Semerák, dokud ještě sloužil, sedával
v létě na lavičce před okresním soudem v za
padlém koutě jižních Čech, kouřil z krátke
fajířičky komisní tabák, jejž si kupoval od čet-
níků a na teplém letním slunci vyhříval líné své
údy. Teprve když viděl po jedenácté hodině
lrkotati se po hrbolatém dláždění žlutou archu
erární pošty, dokouřil, vyklepal dýmku, zastrči
ji do náprsní kapsy a kolébavým krokem odchá-
zel na poštu. Mnoho toho z pošty otec Seme-
rák nenosil, začež budiž i na těchto místech
blahoslaven a když něco přinesl, byl on první
jenž na to nadával. Otec Semerák nadával
vlastně na všecko a s ničím nebyl spokojen.
Nebylo proto radno, pouštěti se s ním do vel-
kých rozhororů. Mimo to měl ještě jednu obav
nou vlastnost: pil mnoho a pil všecko, vodu
pivo, slivovici, likéry, kořalky, kmínku, žitnou
i »čerta«. Tuto svou s'abost omlouval všelijak.
Semerák
Červinka
Čechy
6
article
Páchla li z něho kořalka, vyplakoval si jí jenom
ústa, poněvadž jej bolely zuby. Čpěl-li po piv-
ním sudu, poradil mu doktor, aby pil ráno žej-
dlík piva, poněvadž mu už nohy neslouží.
V kancelářích ukazoval se otec Semerák
náramně nerad. Nikoliv snad ze skromnosti, ale
z politiky. Znal, jak věci nahoře chodí. Jak
jej zahlédne pan kancelista, hned dostane chut
na párek s křenem a toť se ví, »pane Seme
ráku, doskočejí !« — Pan okresní sudí hned je
tu s výčitkami, že otec Semerák nedbá čistoty,
že je všude prachu na půl lokte a že tu pra-
sečinu trpěti nemůže! A pan adjunkt: tomu
vždy dojde tabák, když vidí otce Semerákaa
toť se ví, otec Semerák aby hned běžel. Proto
je nejlépe, ztratit se hned časně ráno a vzlti
pro jistotu do kapsy nějakou exekuci, aby byla
v případě potřeby vhodná výmluva pohotově.
Semerák
7
article
Za to v zimě bylo hůře. Mělť sice otee
Semerák »domácí krh«, jejž mu chránila jeho
mohutná a široká manželka, ale právě tato byla
příčinou, proč se otec Semerák k svému krbu
domácímu mnoho netáhnul. Tato široká man-
želka, tlustá jako Ceres a široká jako almara,
nepovila sice otci Semerákovi pražádných dítek
za to však bylo jí hračkou, hoditi po manželu
třeba žehličkou. Česky mluvila náramně lámaně,
ačkoliv prožila v Čechách dobrých dvacet let.
německy nemluvila pranic a tak se o ní ve spo-
lečnosti mnohdy pochybovalo, zdali měla vůbec
kdy nějakou mateřskou řeč. Jenom někdy, když
se olec Semerák moc napil, vyprávěl o ní, že
ji má ještě z vojny, že byla kuchařkou u pana
generála a že se jenom k vůli ní, protože siji
vzal, »dostal pod dekret«. Matka Semeráková
byla zkrátka a dobře osoba zlostná a to potvr-
zovalo v městě domněnku, že je buď rodilá
Maďarka nebo Taliánka. Jisto bylo, že sejí
olec Semerák ve dne raději vyhnul, ba zdálo
se, že by se jí rád vyhnul také v noci, nebo
její obrovská, sádlem překypělá ramena byla
stvořena spíše k objímání štoudví, nežli otee
Semeráka.
Semerák
Ceres
Semeráková
Taliánka
Čechy
8
article
Proto bývalo v zimě pro otce Semeráka
velice zle. Nezbývalo mu, nežli voliti mezi dvo-
jím zlem: buďto seděti u matky Semerákové,
nebo seděti v expeditu, kde vládl pan kance-
lista, tichý zbožňovatel párků s křenem, kam
docházel pan sudí, nepřítel nečistoty a pan
adjunkt, jemuž ustavičně docházel tabák a je-
hož dýmku musil otec Semerák čistiti. Oby
čejně volí člověk z dvojího zla to menšía
proto otec Semerák sedával v zimě raději
expeditě. Ovšem i tehdy byl nejraději, když se
mohl ztratiti, když jej poslali někam na ves-
nici s obsllkou nebo s exekucí. V jeho suchém
těle nebyl sice ani kousek poetické žíly, ale
přece rád, 6, velice rád cupával v lojem na-
mazaných shrnovačkách po umrzlém sněhu,
zvláště když věděl anebo jenom tušil, že se u
některého sedláka ve vesnici, kam se ubíral, koná
šťastná rodinná událost — zabíjení vepříka.
Semerák
Ob
9
article
O, kterak rád zasedl otec Semerák k oněm
čistě rodinným hodům, pln tesklivých upomínel
díval se do lehounké páry, vznášející se nad
bělavými tílky z kotle právě vytažených jitrni-
ček, 6, kterak rád zatínal zakouřené zuby do
mastného podkrčí a do prasečích oušek, do
včerejška ještě špinavých, teď však svůdně do
křenových vloček obalených . ..
Dlužno podotknouti, že otec Semerák by-
dlil v soudní budově, jsa netoliko soudním slu
hou, nýbrž i dozorcem vězňů. V této úřadní
vlastnosti bylotec Semerák postrachem všech vaga-
bundů, kteří čas od času naplňovali nevlídné
prostory x-kých žalářů. Bylať matka Semerákova
sice kuchařkou u generála, ale zdálo se, ja-
koby ji s opuštěním tohoto kuchařského místa
byly opustily také všecky kuchařské vědomosti
Strava, kterou vařila matka Semerákova cho-
vancům svého manžela v dusných kobách ža-
lářních, byla tak příšerná, že se zdálo požívání
její býti součástí, ba skoro zostřením trestu
Zavdávalo to příčinu k mnohým nedorozumě
ním a stížnostem.
A tu bývala zvláštní podívaná na otce Se
meráka, když se dal některý vagabund před-
věsti k panu okresnímu sudímu se stížností
Něco takového pokládal otec Semerák za vzpouru
proti své vlastní osobě. Napřed klusal vychrtiý
vagabund a za ním otec Semerák s kletbami
vyhrůžkami.
Semerák
Semerákův
10
article
»Takhle mělšpajsky !« vrčel vztekle, »neb
koroptvičky! No, já ti vomastím, ját
ukážu, co je to stěžovati si proti starému slu
žebníku! Mysliš, že ti bude erár mir nix tyrni
zadarmo péci piškoty a dávati ti do vomáčky
sardýlku !«
Mnohý vagabund, jenž byl slabších nervů
raději se obrátil na půl cestě a raději upustii
od stížnosti.
»Však jsi měl na čase,« vrčel otec Seme
rák, ale už spokojeněji, »to by se ti bylo
špatně vyplatilo, černá díra by tě byla ne
minula !«
Pod »černou dírou« rozuměl otec Semerák
něco tajemně hrůzyplného, co vlastně ve sku
tečnosti neexistovalo, co však mělo býti horším
nežli všecko na světě trvající.
Ostatně byl otec Semerád rozšafným člově-
kem, který dovedl poraditi stejně ve věcech ci-
vilních jako v kriminálníeh. Jako byl před
svými představenými nesinírně skromným. tal
Semerák
Semerád
11
article
byl venku vůči stranám úřadně upjatým a na
dutým.
»To my u soudu to všecko rozhodneme !«
říkával pobožně jej poslouchajícím sedlákům.
»my jej zavřeme, že od nás ani nevyjde !«
V letě, když sedal na lavičce před sou-
dem a když víděl, že se někdo blíží k soudu
(což se dost zřídka stávalo), odebral mu hned
před soudem obsílku, vážně ji pročetl a zaseji
vrátil. Na venkovské strany působilo to ovšem
velice vážně. Mimovolně se zastavily před otcem
Semerákem s tichým otazníkem v obličeji.
Zhusta zajela chvějící se ruka do kapsyu
kalhot a pak ostýchavě podávala otci Semerá-
kovi několik drobných stříbrňáků. Tomuhle on
rozuměl nesmírně dobře. Nedbale zastrčil oněch
několik desetníků do kapsy, poškrábal se za
uchem a z tváře zírala mu naprostá jistota, že
ví, oč jde, a jak to může dopadnouti.
On také mnoho rozepří a urážek na cti
vyrovnal. Vyslechl pořádně sedláky, rozmluvil
jim to a posílal je domů. Když šli domů, bylo
dobře, když nešli, zakoulel divoce očima.
»Počkej, chlape, až »v černé díře« — pronesl
vždy strašlivou hrozbu.
S touhle choutkou, že chtěl všecko vy
rovnat, stal se mu ostatně kdysi velice potmě-
šilý malheur. U soudu přestavovali jednou ko
mín, a toť se ví, musil na to inženýr od hejt-
manství. Inženýr skutečně ráno přijel a neunik
pozorným zrakům otce Semeráka, vyhřívajícího
se už časně z rána na lavičce přod soudem.
Inženýr moc chybil, že si otce Semeráka ani
nepovšiml.
Semerák
Nedbal
12
article
»Kam pak, panáčku?« rozkřikl se na něj
otec Semerák, »Voni si tu jdou jako na posví-
cení, kolem ouřadní osoby jakoby nic! No, to
si nemyslejí, že to tak všecko dopadne, jak si
to oni představujou s tím dítětem! Platit mu-
sejí: my to rozsoudíme, však my víme, coto
je deset měsíců nebo šest měsíců někam chodi
a pak ještě zapírat! Tohle dítě jest jejich
platit musejí, nebo fendujeme !«
»Ale já jdu kolaudovat komín!« namítl
překvapený inženýr.
»To ještě tak, voni floutku,« zavrčel otee
Semerák podrážděně, »ještě si z toho dělají
legraci, já jim dám kolaudovat komín ! Ten von
už dávno kolaudovali a tím nás kór nic nepo-
matou, tady se jim to usoudí, dost a punktum!«
Toť se ví, že pan sudí si pak zavolal otce
Semeráka k výslechu a od výslechu vrátil se
otec Semerák všecek zarudiý v obličeji.
»Takovej inženýr,« vrčel dole na lavičce,
»to dovede každej kominník, aby prohlíd ko-
mín; komín jako komin, na to nemusí bejt
žádnej inženýr!«
Se zavedením nového civilního a exekuč-
ního řádu nastaly otci Semerákovi neblahé doby.
U soudu se o ničem jiném nemluvilo, nežlio
těchto zákonech a toť se ví, utvořily se záhy
dva tábory, z nichž jeden byl pro novolu,
druhý proti novotě. Mluvilo se o tom tolik, že
byl otec Semerák všecek spleten. U soudů to
vypadalo jako ve škole. Pan kancelista, jenž
dříve, když měl volný čas, četl noviny nebo
pojídal párek s křenem, seděl nyní v ruce
s červeně vázaným zákonnikem a hlasitěsi
z něho předříkával. Pan sudí s panem adjunktem
chystali se do Prahy, což bylo otci Semerákovi
nejvíce a podivením. A když se oba tito pánové
vrátili z Prahy, otevřeli školy doma u soudu.
Pan adjunkt dával jim denně jednu hodinu po-
učení o nových zákonech.
Semerák
Praha
13
article
Učiněná škola byla to, jenom že v ní ška-
men nebylo. Otec Semerák sedal každodenně
jako školák s panem kancelistou a s panem li-
stovním v expeditě vždy od pěti do šesté večer.
ledy v době, kdy jindy seděl ve vedlejším hostine
a pil žejdlík piva, aby mu lépe sloužily nohy
Sedal v těchto přednáškách jako žena Lotova
když už byla obrácena v solný sloup, bál se
zakašlat, ba ani nosu si neutřel, aby nerušil
školního vyučování. Největší strach měl, aby se
ho pan adjunkt také na něco nezeptal, nebot
měl pan adjunkt ve zvyku také hned zkoušeti, co
přednesl. Otce Semeráka obstupovaly vždy mrá-
koty, když se pan adjunkt na něco tázal. Uspo-
kojením jej vždy naplňovalo, když nedovedl
ani pan listovní ani pan kancelista na otázku
dobře odpověděti.
»Takoví pánové«, vyjádřil se jednou otec
Semerák v hospodě, když v něm mizel žejdlík
za žejdlíkem, »a taky ještě všecko nesežrali
No, ono to ted bude divně vypadat, všecko bude
teď náramně krátky a všecko se udělá hned.
Dřivěje se všecko psalo a teď to bude všecko
oustně, aby se tolik papíru nepopsalo !«
V hospodě svalil se vždy balvan ze srdce
otce Semeráka a on, žák mlčící ve škole jako
ryba, přednášel bodrým sousedům věci nemožné
a neuvěřitelné.
Horší chvíle nastala otci Semerákovi, když
přijel k soudu pan instruktor. Zase šli všickní
do školy, tentokráte i pan adjunkt, ba dokonce
i pan sudí. Mezi hodinou povídá pan instruktor
k otci Semerákovi, aby došel pro nítě.
Otec Semerák uctivě se ztratil a honem
dolů ke své manželce.
Semerák
Lotův
14
article
»Takové staré trdlo«, oslovila jej tato, když
ji sdělil, proč přicházl, »nic neumět pšišit, to
já muset sám, gnediger herr se utrhnout ka-
nyčka u podflikáček !«
Matka Semeráková nasadila si na nos ko
štěnné brejle, vzala nílě a jehlu a putovala
s otcem Semerákem nahoru. Na štěstí však stál
už pan kancelista, jejž mezitím poslali za otcem
Semerákem, před dveřmi expedilu.
»Um Gottes willen«, křičel hned na matku
Semerákovou, »honem ať jsou pryč, sice se
s nimi zavede disciplinární vyšetřování pro ple-
tení se do nepatřičných ouřadů !«
Otec Semerák poslouchal to s nesmírným
zadostiučiněním. Ale teď honem dovnitř, honem
s nitémi a jehlou!
Pan instruktor chopil se hned jehly a nit
a vykládal, kterak nutno spisy sešívati, vzal do
ruky »hřbet spisový«, jehlu a nit a začal šíti.
Dva prsty, tři prsty — všecko se to musilo mě-
řit na prsty. Když došil, zavolal otce Se
meráka.
Otec se zdvihl náramně nejistě, nic jinak
než jakoby si šel dát udělit poslední pomazání.
Pan instruktor dal mu jehlu, nit, několik archů
papírů a hrbet spisový a vyzval jej, aby t
sešil dohromady. Otec Semerák vzal do rukv
Semeráková
Semerák
Semerákův
15
article
jehlu, ale bylo mu nejináče než jakoby mu dal
někdo do ruky pohrabáč a poručil mu, aby
namaloval do písku elipsu. V jeho rukou třásl
se »hrbet spisový«, třásla se jehla, třásla se
nit. Pánbůh ví, že kdyby v tom okamžiku dal
někdo otci Semerákovi přišíti praobyčejný kno
flík ke kalhotům, že by toho byl nedovedl.
nadtož aby dovedl sešíti spisy podle nových
instrukcí.
»Co pak se tak třesou?« povídá pan in-
struktor vlídně. »Odměřejí si tři prsty, pak pět
prstů, píchnou a mají to l«
Otec Semerák naměřil, píchnul — ale ne-
šlo to.
»No, nic nedělá,« prohlásil pan instrukto
a obrátil se k panu adjunktovi, »musíte si jej
vzít, pane kollego, na starost a musíte jej t
naučit.«
Pan adjunkt přislíbil a otec Semerák šou
ral se zpátky do svého kouta.
Semerák
16
article
Když pan instruktor odjel, začaly pro
otce Semeráka příšerné doby. V pět hodin od-
poledne musil se po každé dostaviti se spiso-
vým hřbetem, nitěmi a jehlou do kanceláře
páně adjunktovy zároveň s panem listovním a
panem kancelistou a šití začalo. Šilo se dle
pořadí hodnosti každého učedníka: napřed pan
lístovní, pak pan kancelista a naposledy ote
Semerák. Pan adjunkt byl neúprosný, přednášel
a šil, dokud neuhodila na věži šestá.
Na podzim nastala u soudu obrovská pře-
kvapení. Nejprve telegraf a pak úřadní noviny
zvěstovaly, že se pan sudí stal radou zemského
soudu a přesazen ke krajskému soudu, pan ad
junkt stal se u jiného krajského soudu soud
ním sekretářem a pana kancelistu přesadili do
německého okresního města v hodnosti oficiála.
Jenom pan listovní, otec Semerák a oba dva
staří diurnisté zůstali u soudu. V besedě pořá-
dány několikeré večírky. Nejprve loučil se pan
rada, pak pan sekretář a naposledy pan oficiál.
Pan sekretář, když odcházel, pokle pal otei
Semerákovi na rameno a povídal, že jej těší,
že ho tomu šití přece naučil. Otec Semerák
sesbíral se všech koutů páně sekretářovy kan-
celáře rozestavené tam dýmky — byla jich
pěkná hromada — chtěl také naložiti na záda
objemný soudek s tabákem, ale pan sekretář
pokynul blahosklonně rukou a povídal, aby
to otec Semerák podržel všecko na památku.
Přijel nový pan sudí a nový pan adjunk
a brzy po nich také nový pan kancelista.
instruktor
kancelista
sudý
Semerák
rada
sekretář
pán
17
article
Všichni tito pánové zdáli se otci Semerá-
kovi příliš mladými, kdež pak porovnávatje
s předešlými pány: dříve když přišel adjunkt,
tak už na něm rostl mech a za ním se táhla
několikačlenná rodina a pan soudce, no, to už
bývali stařečkové, vousy šedivé, záda shrbená,
jimž i na židli sednout dělalo potíže.
Nový pan sudí byl sotva čtyřicátníka
ostrý jako meč. Sotva přijel, hned všecky míst-
nosti u soudu proběhal, i do kriminálů za
brousil a hned všecko vzhůru nohama chtě
obrátit.
Otce Semeráka hned se zeptal, kolik roků
slouží a když mu tento odpověděl, že sloužií
na vojně dvanáct a soudu že slouží na třicátý
rok, hned prohlásil, že by si už měl odpoči
nout, že by proti tomu pranic nenamítal — —
Jednoho dne vrazil pan sudí na matku
Semerákovou, právě když chystala pro trestanee
menáž.
»Tady je polévka pro trestance?« povídal
a ukázal na jeden hrnec na plotně.
»Poníženě prosím, tak jest !« potakala vy
déšená matka Semeráková.
Náhodou to byl hrnec, ve kterém vařila
pro svého muže a pro sebe.
»Tak mi naberou sběračkou,« nařídil s
pan sudí, »já to ochutnám!«
Matka nabrala a pan sudí ochutnal; ale
hned se ušklíbl.
»Jakže, tohle se opovažujou vařit trestan
cům?« rozkřikl se hněvivě, »vždyť to jsou uči-
něné pomeje !«
Matka Semeráková hrůzou zkoprněla. Po
divuhodno bylo, že otec Semerák přijal tu afféru
na vědomí s pocitem zadostučinění.
Semerák
Semerákův
Semeráková
Matek
sudý
18
article
»Poníženě prosím,« omlouval se u rap
portu, k němuž byl hned na to k panu soude
povolán, »neráčejí to té mě bábě míti za zlé.
Vždyť to byla polévka pro nás — poníženě
prosím, pro trestance ona vaří lépe, ale ona je
pořád ještě trochu Maďarka, já ji mám ještě
z vojny a ona se ve vysoké češtině ještě ne-
vyzná.«
Toho dne si otec Semerák nový civiln
řád soudní liboval. Vypravoval večer, cose
stalo, v hospodě, a všichni se za břicho po-
padali.
Nový pan sudí obrátil brzy dle názorů
otce Semeráka celý soud vzhůru nohama. By
valý expedit proměněn v jednací sál, zřízen
byla dvě soudní oddělení a z otce Semeráka
uděláno bylo »exekuční a doručovací oddělení«.
Našli pro něj úzkou místnost s jedním oknem
ve které dříve bývala stará registratura, posta-
vili mu tam železná kaminka a spojili jej elek-
trickým zvonkem jak se všemi ostatními míst-
nostmi tak i s věznicí, vlastně s každou celou.
Otec Semerák odnesl si tam pln tesklivých
předtuch svůj psací stolek a sbírku dýmek
zděděných po panu sekretáři a počal úřadovati.
Jelikož jeho úřadování počínalo o osmé hodině.
ztrácel se kolem deváté hodiny už v tabákověm
dýmu. Elektrieký zvonek pracoval více nežli
olec Semerák. Každou chvili zadrnčel, nejprve
jemně, a když se otec Semerák nehýbal, za-
drnčel vždy zuřivěji a zuřivěji.
Semerák
19
article
Otec Semerák ulevoval si jen tichým
hlasitým klením. Obyčejně se nehnul, dokud
nepřišel ústní vzkaz a s tímto ovšem i hromo-
bití. Nemoha zapomenouti dřívějších krásných
časů cítil se velice nešťastným a snažilse
utopiti svůj bol v pití. Čpěla z něho mnohem
častěji než dříve kořalka a už to ani nesvádě
na bolení zubů.
Za takových okolností schylovalo se ovšem
úřadování otce Semeráka k násilnému konci
Jednoho dne zavolal jej k sobě pan sudía
dlouho spolu mluvili a když od něho otec Se-
merák odcházel, odnášel si na kusu papíře ně-
jaký koncept. Matce Semerákové vzkázal, že
musí na vesnici na exekuci, aby ho na oběd
nečekala, zatím však zavřel se přes poledne
do své kanceláře, přiříznul si několik brkových
per a přepisoval na čisto, co mu pan sudí dal
v konceptu. Odpoledne panu sudímu žádost
odevzdal a poněvadž už to bylo zase na jaře,
vylezl ven před soud na lavičku a tiše si po-
kuřoval. Od té doby už mu dali u soudu po-
koj, nezvonili na něj, neposilali ho nikam,
ničeho mu nevytýkali a ničemu novému ho už
neučili. Jenom matka Semeráková neměla do-
sud ani nejmenšího tušení ..
Ale dověděla se konečně i ona. Žádostz
pensi byla příznivě vyřízena, příznivě proto
poněvadž se věc protáhla tak daleko, že ote
Semerák dostal pensi dle zvýšených platů slu-
hovských a pak také proto, že za nějaký týden
odměněn byl c. k. soudní sluha Matěj Semerák
stříbrným záslužným křížem. A tohle otce Se-
meráka usmířilo.
»Takové starý trdlo,« prohlásila matka Se
meráková, »on ani nevědět, proč takovou pa
mátku od císaře pána dostat !«
Semerák
sudý
Semeráková
20
article
Zvony.
Zvony.
Odpolední slunce zaplavovalo jizbu záři
vým jasem a hřálo nemocnému Jožkovi v pře-
padlé, vybledlé tváře proudem oslnivých paprsků
tak, že musil chvílemi přivříti zemdlené oči
Po lfcfch se mu rozprostřela hladká, tichá spo-
kojenost a černé zraky živěji zaplanuly. Cíil
jakoby se mu náhle vlévala do celého těla nová
síla, jakoby se mu ve všech žilách svěžejí roz-
kotala krev a v srdci hořela znovu veliká touha
po životě, po zelenajících se lesích a probuzo-
ných horách.
Oj, divný jest on čuhaj, věru podivný
Od zimy leží jako lazar v peřinách, nezakusil
zimních radovánek, zanedbal příchod jara, ne-
užije veselí velikonočního — jen leží, leží, leží
Zakalily se mu oči slzami a smutně za
hleděl se oknem k horám. Tam nahoře kdes
mezi mořem lesů svítila ve světlo slunečním po
lana, uprostřed ní trčely tři veliké jedle a po
nimi se černala doposud ještě opuštěná koliba
A za ní leskl se prolámaný, zubatý štít Po
ludnice — —
Ej, smutno v duši při pohledu na jásajíe
přírodu, nevíš-li, zda ještě uvidiš ji kdy v roz-
květu. Trudno až k pláči, cltíš-li, že slábnou
ti síly, že ochabuje tělo a hlava klesá bezvládně.
zatím co venku všechno jen září radostí nad
krásným jarem.
21
article
Ještě smutněji bylo Jožkovi včera a pře-
devčírem, kdy stichli doma všichni ve smutku
velikonoční památky. I slunce jakoby tajemně
bylo včera náhle pohaslo a po polednách zašlo
mezi mračna, jimiž se zatáhla obloha. Byl
dědině i na horách tak dojemný klid, že se
lidem až srdce zachvívala — —
Teprve dnes projasnilo se a příroda sla-
vila velebné vzkříšení. Hned po obědě všichn
zase odešli a jizba upadla v nerušené ticho
Občas dolehl sem zvenčí ohlas veselých hlasů
chvílemi mihla se před okny postava — a jinal
byl Jožka tak docela opuštěn, že mu často bylo
do pláče.
Celé Bodice se radovaly v posvátném nad-
šení z Bílé soboty, jen on lazar mezi lazary
leží, leží, leží — —
Jak jinak bylo loni v tuto dobu, připadlo
Jožkovi, a po obličeji rozlilo se mu blaho vzpo-
mínky. Joj, šumná jeho děvucha, Bezmeků Ma-
rienka, jak radovala se s ním tehdy z jara, jak
si po vzkříšení zaběhli spolu za Děmanovku
mezi pahorkatiny — — a dnes leží tu opuštěn.
zatím co Marienka třeba naň ani nevzpomíná
v té radosti všech.
Posadil se namahavě, složil ruce křížema
zíral zarmouceně ven. Na podlaze protáhla
zrzavá kočka hřbet, lině se podívala na Jožku
a spokojeně předouc, ulehla zase v koutě pod
lavicí.
Jožka sklonil hlavu a dumal.
Jožko
Marienka
Jožka
Bezmek Ma
22
article
Tehdy kráčeli bezstarostně z kostelíka
ettili jen velikou radost a lásku. Bylo jim tak
krásně a milo, když spolu ruku v rucešl
v horská zátiší, kam snivě doléhalo pouze jasné
zvučení zvonů. Což divu bylo, že se ani nasy-
titi nemohli kouzelné samoty!
V podvečer, vracejíce se domů, žertovně
se poškádlili. Marienka se naň pro neurvalý po-
libek rozdurdila a prchala úžlabinou dolů k Dě
manovce. A on za ní letěl jako jestřáb za ho-
lubicí. Ale holubice byla již téměř u břehů
říčky. Jožka se zarazil a plačtivě za ní za-
volal:
»Hej, Marienka, počávaj, prěcom
utiekáš?«
»A veď ja dobre viem, prěco! Nechcem
tvojich bozkov !«
»No, keď tak, bude tiež dobre!« rozhně-
val se Jožka, obrátil se a kráčel pomalu zase
nahoru do stráně. Aby dal na jevo, že nedb
Marienčiných vzdorů, dal se do zpěvu:
Vari teba, dievča čerti malovali,
že na tvoje líčka tol'ko krásy dali — —
Avšak dlouho nezpíval. Přišlo mu tak
smutně, srdce se mu pozachvělo a otočil se
dolů — —
Marienka dosud stála u svahu a hleděla
za ním. Když se obrátil k ní, sklopila hlavu
pohrávala si s okraji zástěrky. Plachetku n
hlavě měla shrnutou na zad a zlaté rulíky
vlasů leskly se jí na ňadrech.
Marienka
Jožko
Marienčin
23
article
Jožkovi zablýskly oči. Oj, šumná to dě-
vuška! Proč by se s ní hněval?
»Nuž, Mariška, čože sa ti stalo ?e
Pozvedla hlavu a nedbale pohodila vlasy.
»Ej, nič — idem len na chvílu ešte do
hory!« A již stoupala nahoru k němu; al
hned se ohražovala laškovně: »Veď neidem na
volu tobě, nemysli si chlapče, idem len tak —
»Prěco teda ?e
»Nuž, abys vedel,« rozvažovala, pohlížejí
naň po očku, »preto, že teba prece mám —
trochu ráda l«
»Ej, inačic to byly časy !« povzdechl si
Jožka ze hluboka, když nyní na ty pěkné doby
vzpomínal a únavou se zvrátil nazpét do peřin
Citil, jakoby mu sil ubývalo.
Jen co se rozezvučí Bodicemi zvony —
pak sem Marienka přijde, slíbila mu to včera,
že hned po vzkříšení si sem k němu zaskočí
Zavřel oči a blaženě se usmíval. Oh, jak
má tu dobrou dušinku ze srdce rád. Jak se na
Jožko
Marienka
Zavřel
Mariška
24
article
ni vždy těší! Jen kdyby již bylo po vzkřišení
kdyby se již rozhlaholily zvony — —
Ve vzpomínkách pomalu usínal. Šeptal si
ze sna, vzdychal po Marience a po zvonech.
Ve spaní se mu již zdálo, že slyší slavně hla-
holit zvony, viděl kolem sebe lesk a záři, bo-
lesti v hlavě a v prsou ustaly. Ej, slavné to
bylo vzkříšení, jakoby tisíce zvonů se rozepělo
v krásné písni! A záře rostla, rostla — — —
Teplým ovzduším neslo se jásavě slavné
zvonění. Bodice se zvedly v novém ruchu.
Zpěv rozlehal se údolem a temně se odrážel od
horských stěn. Bylo po vzkříšení.
Marienka všecka udýchána vrazila do dvo-
rečka u Slaníkova gazdovstva. Co asi dělá
Jožka? Jistě ji už nedočkavě očekává!
Otevřela dvéře do jizby a ulekaně stanula
na prahu. Slarost jí lehla na bělounké tváře.
Jožka spí — ani zvonů neslyšel — zapomněl,
že přijde jeho Marienka — —
Čtveračivě ji zahořely zraky. Tiše se při-
krádla k Jožkovi a sklonivši se k němu, vtiskla
mu na tvář políbení. Byl obrácen obličejem k
stěně a ani sebou nepohnul — —
Zachvěla se a odvrátila ho od stěny. Oči
jeho byly ve sloup obráceny a na tvářích vyryt
byl blažený úsměv. Již vychládal ubohý šuhaj.
Zatřásly se pod ní nohy a zatmělo sej
v očích. Klesla na kolena k posteli a v němé
bolesti zabořila obličej do peřin.
A venku dále zněly zvony.
Jan Havlasa.
Marienka
Slaníkův
Jožko
Havlasa
25
article
Oknem.
Oknem.
Zvyky mám v podstatě venkovské a z pra-
vidla co den vstávám před šestou hodinou ranní:
příležitý to okamžik k práci a to zvlášť v ob-
dobí letním.
V časné chvíli té ulice po výtce bývá za-
mlklá a pustá. Nemnozí toliko dělníci semolam
chodníky se brávají směrem továren svýcha
samotní pouze mlékaři vzhůru vytahují závěsy
u svých krámů. V domech až do přístřeší vše
ještě pohrouženo bývá v spánek. Vlašťovičky,
jež svištně a ruče jak šipky přeletují střechya
já, jenž volně o zárubeň se opírám svého okna,
výhradnými býváme skorem tvory, libostně uží-
vajícími svěžesti jitřní a pozorujícími slunce
v nachových oblacích vycházející nad věži blíz-
kého kostela.
Nicméně předevčírem povšiml jsem si, ž
nebyl jsem] jediným svědkem prvého procitnut
uličního ruchu: v nevelkém hotelu naproti domu
měmu jedno z oken v téže výši jako moje do-
kořán bylo otevřeno a prosvity žalusie své
sledovat jsem mohl horlivé a čilé řízení osoby,
přechodně obývající skrovný pokojík.
Obyvatelé hotelu toho nepříliš obyčejně
bývají rannými a přes to, že pokládán jsem
mohl být za všetečného, zvědavě přezírat jsem
se jal cizinku: bylať to mladá dívka, jež tak
záhy si byla přivstala z jitra.
26
article
Pokud na sběžný odhad možno se bylo
spolehnout, čítat mohla dvacet až dvaadvaceí
let, ale snad i méně a snad i více. Právěsi
byla upravila vlasy a jednoduše oděna bílou
halenkou a tmavou suknicí, zaměstnána byla cí-
děním svrchního svého roucha — prostého šatu
černého, jenž nezdál se již valně novostného
rázu. Věnovala mu péči přímo mateřskou: sotva
se ho dotýkala kartáčem, načež vlhkým ubrou-
skem šetrně a jemně vytírala prach usedlý v ná-
běrech a řasách.
Co v pozadí rámcovitého výklenku oken-
ního s nohou nadnesenou na židli mírně se chý-
lila nad úborem svým, rozstřeným na kolené,
pozorovat jsem ji mohl ze předu i se strany,
aniž bych viděn byl sám.
Postavy byla štíhlé a ladně vzrostlá a líce,
jakkoli ne právě sličné, přece jen příjemné a jí-
mavé. Pleť měla poněkud přisnědlou, oči velké
temné a vlas světle hnědý a hladce přilehly
k vysoce sklenutému čelu. Vzezření byla reso-
lutního, ač nikoli troufalého, což zjevně k plat-
nosti dospívalo z celého její počinu a způsobu.
27
article
Sebevědomí to původem kotvit se zdálo
v časně projevované a osvědčované iniciativěa
vůli, ale nikterak nevylučovalo počestnou zdrže-
livost, neboť mladá dívka, zaslechši nepochybně
u dveří jizby své jakýs šum a obávajíe se pře-
kvapení v nedbanlivém svém ústroji, náhle se-
bou trhla a s cudně plachým pohybem usko-
čila v zad.
Když byla s učisťovací prací svojí holova,
na okamžik opustila okno, načež objevila se
znova, oblečena již v skromný svůj černý šat
s pasem ztepile upjatým a s ňadry kypře vzed-
mutými pod zavetšelou tkaní těsného živůtku.
Uzřel jsem, kterak se stolu vzala veliké
desky kresbově a vložila v ně zcela novou úhel-
nici a právě také pravítko.
Krátce potom, černý slaměný klobouk na
hlavě a šedý lepenkový karton pod paží, vyšla
z hotelu a dala se směrem k nábřeží.
Pochopil jsem: ranná tato mladá dívk
byla učitelkou odkudsí z pařížského okolí, při-
byvší do hlavního města, aby se podrobila bud
doplňovací či kvalifikované zkoušce před školní
radou městskou.
28
article
Na paměti zatanuly mi četně ony tlumy
mladých osůbek, jež byl jsem každého dne ví-
dával v ulici des Tuileries přede dveřmi prkenné
oné budovy, jež střídavě slouží k výstavám
zkouškám. Zřetelně ve vzpomínkové perspek-
tivě své před sebou jsem spatřil úzkostlivě
vzhlížející mladistvé ony lice, různě od čtrnácti
do dvaceti let vyspělých dívčinek s pratíky za-
třísněnými inkoustem a s hlavami kvapně na-
pěchovanými všelijak literárními a vědeckými
axismy a naukami. Jedny, jež nějaké měly
jmění, dostavovaly se tam, aby vyhověly roz-
maru modnímu a spokojily ctižádostivou marni-
vost a druhé tam se tísnily, aby dosáhly di-
plomu, jenž skytal by jim — pohříchu — ne-
valně spolehlivou naději na poetivou výživu.
Hotelová učitelka moje nad pochybnust ná-
ležela k této kategorii druhé.
Cítil jsem, kterak jat jsem byl útrpnost
při myšlénce na ubohé tyto dívky, po celé dny
uzavírané v prkenné oné boudě, k vůli diktandu
neb komposici, za předmět mající buď historický
jakýs rozbor či ornamentální jakous kresbu,
desátník Tuileries