3
masthead
24. prosince 1905. Číslo 354.
4
article
A často víděli ji sousedky hlaženě chrupa-
jící na zmilených hoblovačkách v kolničce;
ostatně — doma v postýlce neměla slámu,
nýbrž také jen hoblovačky, kteréž stále „upalo-
vala“ a stále novými zas doplňovala.
V příbytku jejím mnoho toho nebylo: „po-
stýlka“ — stará, bídná a odřená, zrovna t-
kový stolek, jedna židle a „kysinka“ (bed-
nička); vedle „postýlky“, na níž kromě hobli-
nek byla jen jedna podhlavnička a bělounké.
sležené hoblinky, tak jen, bez slamníku i bez
prostěradla.
Za přikrývku měla „frajln Zofi““ staro
dávný, kdysi drahocenný „tuplšál“ překrásné
práce, veliký, že by snad tři postele přikryl
ne jednu — špinavý a rozedraný, až k pláči.
Vedle „postýlky“ stála starodávná skříň
vzácné práce, pravý umělecký kus nábytku,
vhodný za ozdobu každého musea a právě tak
skvostné hodiny stály na skříni, jež slečna Sof
s úzkostlivou přesností natahovala.
Rozpor v majelku nebohé — a bez vý-
kladu jako maják ukazoval do její minulosti.
Domácí řikal, že činži za slečnu Sofi ně-
kdo plati, ale zasvěcení si šuškali, že činži
nikdo neplatí za ubohou spuštěnou, která živé
duše neměla tu příbuzné, ale že činži její
uprosila šlechetná paní domácí na manželu
svém, pravic, že bůh dětem jejich odplatí, což-
koli ubohé dobrého učiní.
Tak měla slečna Sofi dobrodince, aniž
o tom věděla.
Jinak nepotřebovala mnoho k živobyt
svému: jenom kafíčko.
Uvařila si při hoblovačkách kafičko ráno,
uvařila si je, kdykoli měla hlad a — penízky.
Jiného nikdy nie nestrojila proto, že —
neuměla.
Jen kafíčko uměla uvařit.
Stará ženská jako slipka — tuhle hrábne
tamhle hrábne a uživí se přoc.
Slečna Sofi už měla jisté svoje dobrodince.
kteří nedali jí hladověti, ačkoli nikdy ne-
žebrala.
Ubohá — ona „pracovala“: vyšívala
„štrikovala“ a to ji uživilo.
Sof
Sofi
5
article
Chudinka — „štrikovala“ punčochy: ni-
kdy dvě stejné.
Jednu upletla třeba loketní (v lýtku), samý
vzor a prolamování — práce svrchovaně umělá
a — bez ladu a skladu.
Na téže punčoše třebas třicaterý vzora
„rantl“ (okraj) až do půle lýtka — druhá pun
čocha tak pro dítě.
Soucitné duše dávaly slečně Sofi „práci
Eterá nebyla k potřebě.
A zaplatily ji — slečna Sofi zářila radostt,
měla-li nějaký dvacetník v ruce a ubohá duše
jeji překypovala štěstím, „že se poctivě dovede
uživiti.“
— Vděk vám, vy duše ušlechtilé, které do-
vodete almužnu tak podati, aby nebolela!
K „platu“ dostala slečna Sofi od hodnýc
susedok obyčejně hrniček kafička a když
pekly něco z mouky, málokterá zapomněla
s buchtičkou na slečnu Sofi.
A matky tajně pošťuchovaly dcerky své,
aby se podívaly, jak způsobně drží slečna Sol
brníček a upíjí z něho kávy — — pracovalto
v ubuhé starý zvyk, v němž byla vychována.
Jako s pletením, bylo i s vyšíváním slečny
Vyšívala na nejjemnějším batistu pře-
krásné věci — ale zas tak, jako s punčochou
— bez ladu a skladu — jak a co se zrodilo
v choré její hlavě.
Zvláště šátečky byly zamilovanou jej
prací: vyšila krásný monogram — a vždycky
jen svůj vlastní — vedle monegramu vyhnala
jedním směrem fantastické nesrovnalosti umění
vyšívačského (dnes, v době secese, by byly
v modě), kus kapesníku vyšila třeba paterým
vzorem na dvou okrajích — ostatek nechala,
zabalila práci a s nejblaženějším úsměvem j
šla odvést.
A bůh jí vzbudil tajné dobrodince: jedna
ze sousedek jejích byla stálou zákaznicí: ob-
jednávala stále něco u slečny Sofi a — pro-
dávala ve prospěch její vzory, mnohdy pře-
krásné, ktaréž prsty ubohé vykouzlily, aniž
hlava si jich byla vědoma.
A tak měla slečna Sofi skrovničký pramen
výživy a byla z míry hrda na to, že se uživí.
Eterý
Sofi
Sol brníček
6
article
Neprala, nemyla, neuklizela — toho slečna
Soži neuměla.
Sousedka — někdy ta a někdy ona — již
vyčistily okénko její, „aby jim nedělalo ostudu
vedle jejich“ a zrovna tak bylo s košilí — alo
tu nosila chudák slečna Sobi do rozpadnutí.
Obyčejně dostala nějakou starší již ata
dlouho nevydržela — tedy co s ní?
Sousedky se s košilí ani nepraly, spálily
ji a daly chuděrce nějakou jinou, starší ovšem
a také vetchou.
Tak žila slečna Sofi kolik — bůh ví —
let v tichém domě na úpatí Petřína — neznám
a nepoznaná — nikdo se k ni nehlásil, nikdo se
o ni nestaral a ona nikdy, nikdy ani slovem
se nezmiňovala o svých — nic o matce, nie
o otei.
Povídat mohl v přítomnosti její věci nej-
Sofi.
smutnější i nejveselejší — jí se nevešly do
mozku.
Ona žila jako utržený leknín, zahnalný
bouři života v tichý koutek zátoky — slečna
Sofi byla mrtva pro život a život pro ni.
Byla jako kuře dobrotisko — měkkáa
vlídná ke každému a nevnímavá pro všeliké
urážlivé názvy.
Jen jedno ji rozezlilo na smrt: ríci jí
„Zofko“.
Kluci pokřikovali tak na ni častěji, ale ona
trochu nahluchlá, neslyšela hned tak.
Ale slyšela-li — běda klukům!
— Slečna Sofi, nešla-li pro hoblinky, no-
sívala slaměnou mošnu, jakož po venku ještě
dívky nosi do školy. A jakmile slečna Sofi za-
slechla nadávku „Zafko“ — buď položila ranec
s hoblovačkami na chodník, nebo nenosla-li ra-
nec, nýbrž jenom mošnu, zvedla tuto do výšky
nad hlavu a pádila za kluky, jen se jí hlava
třásla a buď čepec nebo kapižon povážlivě nad-
skakoval.
A když kluka dohonila — což se jí nad
prmyšlení často podařilo, podržela si kluka jed-
nou rukou a druhou natřepávala mu kalhotky
kluk — lotr — řval, jako když ho na vidle ber
a — dareba nic necítil.
To řval „jen tak“, aby měla slečna Sof
radost.
Sož
Sofi
bůh
Petřín
tichý dům
7
article
Když jich slečna Sofi klučinovi napleskala
„že už uni dýchat nemohla“ — vítězoslavně
odešla a cestou si mudrovala:
„Vidi — to má z toho — teď řve — dobř
mu tak, on uličníku.
— I uličníkům říkala „on
Děti měla slečna Sofi ráda a ony ji. Šil
jim panenky z hadrů, roztodivně nastrojené
vyšperkované a děti se mohly pro panenky
utlouci a slečnu Sofi měli rádi i v rodinách
bohatých.
A v jedné takověto rodině roztrhl se n
okamžik černý závoj, který zahaloval rozum
její a v ráně zasvítila nahá bolest.
Dílky, větší už, dostaly jednou v oné ro-
Jině nové piano a starší děvuška popadla slečnu
Sofi za ruku, když k nim opět přišla a táhlaji
do pokoje, že jí něco zahraje.
Holčička hrála a když dohrála, slečna
Sofi jako náměsíčná sedla k pianu sama, sáhln
do klávesů a za chvilinku hlaholily pokojem
opojné zvuky roztoužené písně — slečna Sofi,
v širokém kapiženu a starých škrpálech, seděla
u piana jako hastroš nastrojená a pod starými
prsty linuly se jí z nástroje čarovné zvuk
dávno zapomenuté písně a — odumřelého ži
Slečna Sofi dohrála jako náměsíčná —
děti stály jako očarované a na prahu komnaty
matka jejich všecka překvapena hudbou i zje-
vem nenadálé umělkyně.
A slečna Sofi položila šedivou hlavu svou
v neforemném, směšném kapižonu na pianoa
zaštkala v pláči srdceryvném: „Oskare! —
Oskare!“ — a dost — vyskočila od piana
uháněla pryč.
Matka dítek, sama hlasno plačíc, rychle
poslala za nebohou ve strachu, aby si nic ne-
udělala; ale slečna Sofi, ubohá nešťastnice, vy-
běhla před dům do zimy a zastavila se, jakoby
nevěděla, kam teď, přitiskla ruku k čelu a z
vteřinku již zase zářila spokojeností kulatá lvář
její, ona vytáhla z mošny své veliký šátek a šla
si k nedalekému truhláři pro hoblinky.
A chudinka, v kudrlinkách jejich nalezla
úlevu za zlracený život.
vota.
Sofi
Oskar
8
article
Slečna Sofi měla stručnou, ale známou
tragedii života.
Byla jedinou dcerou velmi bohatých ro-
dičů a co nejpečlivěji vychována. Zasnouben
byla mladému muži, jehož vášnívě milovala.
A najednou olec přišel o veškeré jmění a za-
střelil se, matka tuto ránu nepřežila a zapla-
tila ji životem a chudák, slečna Soli, osiřela
v jediném dni a ožebračila.
A skota ženich, vida, že snoubenka jeho
schudla jako myš kostelní — opustil ji.
To bylo přiliš mnoho na něžnou mysl div-
činu a milosrdná elona zahalila jí rozum i vše-
cku pamět.
Slečna Sofi žila jako samočinný stroj a ne-
uvědomělý pud sobezachování sedl u ní k veslu.
Kdo se jí ujal a kde žila, nikdo nevěděl
a nestaral se; na Malé straně objevila se už jak
starucha.
A — spokojeností kvetouci tvář její-
proč budila slzy v oku útrpném? — Zdaliž ne-
byla šťastna po svém způsobu?
Divné jsou cesty lidských osudů!
Slečna Sofi již dávno zmizela z ulic malo-
stranských.
Na pouť poslední vypravily prý ji „Panny
pod Petřínem.
Bůh jim to přičte k zásluze i jiným dobro-
dincům snad šťastné nešťastnice.
Sofi
Petřín
9
article
Lovec kamziků.
Lovec kamziků.
Obrázek z lesnického života v Krajině. Vypravuj
Jan Schever.
Jest tomu již skoro 35 roků, co mladý
Jan Černý vstoupil do praxe u lesního úřadu
v Radeči na Sávě. Přišel z Čech, odkud po-
cházela většina tehdejších lesníků, sloužícíeh
v Krajině a sousedních zemích.
Právě v čase, kdy mladý Černý svoji ži-
votní dráhu jako lesnický praktikant v Radeči
nastoupil, bylo tam velmi živo, neboť tamější
velkostatek koupil před několika lety Löwen-
feld, bohatý majitel parních mlýnů z Lince,a
Jen ustanovil, aby jeho losní majetek, zaujíma-
jící přes 3000 jiter starých, listnatých po-
rostů, byl proměněn v „les černý“, jehličnatý.
Tu nastal v jindy tichých, od ruchu světa vzdá-
lených krajinách, život neobyčejný; sešloť se
tu značné množství dřevorubců. V lesinách se
hemžilo pracovním lidem nejen z domácí
Dolnokrajiny, nýbrž i četní Hornokrajinci, Při-
morci, ano i Furlani se přihrnuli, používajíce
řidké příležitosti, dosíci značnějšího výdělku
v kraji, bližším jejich domovu.
S hromovým rachotem kácely se v sto-
letých lesích kmeny obrovských habrů, buků
vlašských kaštanů, a ještě s větším hřmotem
dopravovány za jasných, mrazivých dnů pozd-
ního podzimku a zimy výřezy kmenů, jež se
ke zpracování hodily, koryty dřevěných, povně
sroubených, několik hodin dlouhých smyků
k samohybné dráze, po jejíchž zcela prostých
kolejích ve zvláště uměle konstruovaných vo-
zikách odváženy nesmirnou rychlosti až do
nejdoleji ležící krajiny, kde na pokraji lesa
stála parni pila, na níž bylo dřiví ve dne v noci
k dalším účelům obchodním přizpůsobovánoa
odlud na dráhu povozy odváženo. Veškeré tylo
manipulace byly pro mladíka, právě školu opu-
stivšího, arci novými zjevy, a zajímaly ho vždy
viíc a více.
Schever
Černá
Sáva
Čechy
10
article
S přeměnou lesních porostů velkostntku
nastoupila zároveň i jakási změna v místních
poměrech, rozkošně na pravém břehu Sávy
u ústí Sapoty se rozprostírajícího městečka Ra-
deče, neboť sem přicházeli skoro každé neděle
dřevorubci se svými „políry a partafíry““, aby
odúětovali v kanceláři lesního úřadu, a ob-
drževše svoji mzdu, rozeházeli se pak do všech
místních hostinců, posilňujíce se tu tehdy ještě
velmi laciným a dobrým douškem dolnokrajin-
ského vína na práci příštích dnů. Dle toho.
Sáva
Ra
11
article
z kterého oddělení se dřevorubci k výplatě ob-
jevili, přicházoli i z dotyčných revírů lesní zři-
zenci, vedoucí kontrolu nad pracemi a vyboto-
vující výkazy o výkonech pracovních a při-
slušné odměně pracovníků. Také tito zřízenci
vyhledávali po skončeném úřadním řízení ně-
kterou hostinskou místnost, chtějíce se před
svým návratem na osamělá stanoviště v lee
ních pustínách pobaviti vzájemným, přátelským
rozhovorem o rozličnýen, je zajímajících zá-
ležitostech a sklenkou vína s někdy i partií ta-
roků. Takové schůzky se zamlouvaly zvláště
panu Černému, neboť při nich vypravovány
pravdivé i vymyšlené příhody z lesnického ži-
vola; na jeho mysl vždy přítažlivě účinkujíce
a jemu na celé týdny duševní potravu poskytu-
jíce. Takovým způsobem se též přihodilo, že
za několik měsíců po nastoupení své služební
činnosti seděl pan Černý kterési listopadové ne-
děle ve společnosti lesního příručího Blažiče
v hostinci „U Plasrů“. Blažič hotovil se k od-
chodu a sděloval panu Černému, že dle usta-
novení lesního úřadu se mají spolu ještě jed-
nou v tom témdni sejíti v jeho revíru, kde
mají projednati smlouvu s hornokrajinskými
uhlíři, týkající se pálení uhli z dřeva, zbylého
po výřezech. Zároveň připomenul Blažič, že
mu téhož dne ukáže nejznamenitějšího lovce
kamzíků z celé Krajiny. To byla voda na mlý
pana Černého, toužícího, tak jako mnoho za-
čátečníků v myslivosti, státi se znamenitým
Černý
Černá
lesní příručí Blažič
U Plasr
12
article
Nimrodem, ačkoliv honba jest vlastně vedlej-
ším zaměstnáním novodobého lesníka. Vidíval
někdy ve městech šviháky, kteří mu jako stu-
dentikovi imponovali svými všelijakými fanta-
stickými, přemrštěně zelenými stužkami a le-
mováním opatřenými úbory, mající nahá ko-
lena, zelené, kamzičím vousem a tetřívčími
srpky okrášleně klobouky, a hojné návěsky
u řetízků hodinkových, a nevěděl ve své dosa-
vadní naivnosti, že tito vyšňoření páni o alp-
ských myslivcích, jejich svízelích a útrapách
ničeho nevědí a že většinou, objeví-li se který
z nich opravdu někde na honbě, od povolaných
odborníků s velkou radostí vílán nebývá, jsa
obyčejně málo nebezpečen zvěři, ale za to tim
více lidem veškerého povolání. Takové úvahy
mysl pana Černého netrápily, za to ale jeho
živá fantasie mu ihned předváděla znamenitého
lovce v nejpestřejších a nejdobrodružnějších
představách. Jak se očekávání jeho splnilo.
poví nám další líčení.
Asi za čtyři dni po návštěvě Plasrova ho-
stince v Radeči spatřujeme okolo deváté hodiny
ranní naše známé v krčmě obce Podkraje n
Sávě. Seděli u dlouhého stolu, kolem něhož
bylo skupeno též několik venkovanů, o nichž
by znalec tamějších poměrů ihnod byl uhádl,
že nejsou příslušníky obcí domácích, nýbrž že
příšli asi zůmyslně odkudsi z „Gorenska“
(Hornokrajiny). Tomu nasvědčoval též jejich
hovor s příručím Blažičem, v kterém projedná-
vány některé sporné body smlouvy, jednajíeí
o závaznosti obou stran ohledně pálení uhlí.
Černý
Hornokrajina
Podkraj můj Sáva
13
article
Konečně se obě strany dohodly, a dle domá-
eího zvyku stvrzováno v zápětí dohodnuti řád-
ným „likofem“ (litkupem), při němž „fantje
z Gorenska“ (ehlapci z Hornokrujiny) udive
nému panu Černému ukázali, mnoho-li zdravé,
horalské žaludky, byť i v hodinách dopoled-
ních, snesou. — Protože Gorenci musili odpo-
ledním vlakem z Hrastníka jeti zpět, a Blažič
s Černým měl ještě velkou služební obchůzku
přes „Kumské pohoří“ vykonati, pospíchuli
všichni účastníci, nechtějíce zmoškati. Jedlo
i pilo se tudíž velmi rychle, a černé obličeje
dnes svátečně vymoděných uhlířů činily zvlášt-
ní kontrast s jejich bilými zuby, zatína jícími
se rychle v předložený „prašut a kruch“ (uze-
ninu a pšeničný chléb).
Když byla „tabule“ takřka u konce, po-
vstal „partafír Gorenců, Tone Šverc“, který se
dříve v rokování o smlouvu nejživěji byl zúčast-
nil. Byl to asi padesátiletý muž, podsedlý, ná-
padně širokých plecí, nedosahující však ani
prostřední výšky. Oděn byl v krátký kabát
spodky z hrubšího, šedivého sukna a v rukou
žmolil zelený, lodenový klobouk, jaký horalé
v Hornokrajině často nosí, neliše se ničím o
astatních venkovanů. Jedinou jeho zvláštností
byl pod jeho jako zobák dravého ptáka ohnutým
nosem vystupující silný, tmavý, stejně přistři-
žený knír, kdežto ostatní venkované byli dle
tamějšího zvyku skoro všichni hladce oholeni.
Černý
Gorenec
Černá
Hornokrujina
Gorensko
14
article
Šverc, upjav své tmavé, jaksi chladně pohliže-
jící oko na Blažiče a jeho soudruha, pozdvihl
svoji sklenku a pravil:
„Gospodje, neč nenuca! nezamírejte, my
moremo zdej jit.“ (Pánově, nic platno ! odpusíte.
neboť my musíme nyní jit.) A přiťuknuv s pří-
ručím, dodal: „Živili, gospodje! Lepá hvala z
pijače, a naj dá Bog sreče našemu djelu.“ (Na
vaše zdraví, pánové! Pěkný dík za pití, a necht
Bůh dá štěstí naší práci.) Všichní přítomní ná-
sledovali jeho přikladu a ťuknuvše o sklénky
lesních zřízenců, připijali na jejich zdraví a na
štěstí příštího podniku. Když ještě „partafir“
v krátkosti s Blažičem pohovořiv, dorozuměl
se o započetí projednané práce, odcházeli ven-
kované, spocení prodlením v dobře vytopené
poněkud těsné jizbě, tisknuvše na rozchodu
ruce lesníků, a ve chvíli na to spěchali ku pře-
vozníkovi, majícímu je převézti na protější břeh
Sávy, neboť byl opravdu svrchovaný čas, aby
vlak zastihli.
Pánov
Sáva
15
article
O dvě hodiny později vystupoval Blažič
s Černým na hřeben pohoří Kumu. Jejich zraky
bloudily v dáli, až utkvěly na nejzazším obzoru,
kde se ve třpytu jasného, slunečního osvětlení,
z tmavých spoust horských, pokrytých temnými
lesy, vynořovaly jako z úběle vytesané vrcholy
„Kamnických Alp“. Nádherný obraz ten uchva-
coval zvláště pana Černého, shlednuvšího po-
prvé ve svém životě věčně osněžené hřbety
alpské.
Náhle sebou škubl, jakoby jej byl píchl
škorpion, a obrátiv se rychle k staršímu kolle-
govi, pravil: „Příteli, abych nezapomněl, kde
pak mi ukážele slíbeného lovce kamziků?“
Blažič se poněkud zarazil a udeřiv se
lehce pěstí do čela, odvětil: „Odpusťte, v kvapu
při projednávání smlouvy jsem na to úplně
zapomněl; vždyť jste ho ale již viděl a budete
míti dosti brzo příležitost pobaviti se s ním dle
libosti.“ Černý hleděl překvapeně na Blažiče,
jakoby jeho řeč nepochopoval, a teprve za
chvili se tázal dále: „Jak to? Kde pak bych
ho byl viděl?“ Na tuto otázku obdržel toto, je
ještě u větší úžas přivádějící vysvětlení. Blažič
pravil suše: „Inu, vždyť to je Tone! — Švere!
— Partafir! Vždyť jste ho přece viděl.“ —
„Ach!“ vyklouzlo ze rtů nanejvýš překvapo-
nému panu Černému. „Tento nepatrný človíček
by mohl míti takové značení a býti nejzname-
nitějším lovcem kamzíků v celé zemi?“ Patrně
neshodoval se zjev Švercův s jeho předsta-
vami, neboť on snil o jakémsi Herkulovi, a v-
dina jeho rozplymula se nyní v niveč. „Ba, ano
Blažič
Černý
Černá
Tone
Švere
Partafir
Kuma
Kamnický Alpy
16
article
tak jest!“ odvětil Blažič a doda!: „Pokud mně
je známo, nebylo v celých hornokrajinských
Alpách odvážnějšího a lepšího lovce nad
Šverce; slýchal jsem o něm již jako studentík,
jsa domovem v Jesenici, a když jsem později
jako praktikant a příručí sloužil u průmyslové
společnosti v Bledu, potkával jsem ho častov
horách. Ostatně přijde Šverc s celou dnešní
družinou ve 14 dnech nazpět a počne s pále-
ním uhlí v Jagnce, a když vás jeho historie tak
zajímá, on vám ji zajisté s ochotou sdělí.““ Na
teto vysvětlení podotkl skromně Černý, nemo-
houcí pochopiti, jak by někdo mohl slávu nej-
znamenitějšího lovce zaměniti s obtižným za-
městnáním uhlířským: „Jak se ale stalo, že se
Šverc vzdal činnosti myslivecké a páli uhli?“
Blažič se usmál a pokrčiv rameny, pravil: „Až
se s ním později sejdete, on vám sám vše za-
jisté vysvětlí; já vám dnes více říci nemohu,
leda že bych snad potom, kdyby vás Švercovo
vypravování neuspokojilo, dodatečně tím, co
mi o něm ještě známo, k ukojení vaší zvěda-
vosti přispěl.“
Za této řeči došli až na rozhraní „Velkého
a Malého Kumu“ a tu se rozešli, neboť Blažic
se vracel oklikou přes hvozdy nazpět ke svému
bytu v obci Sávě, kdežto Černý zadumán, se-
stupoval habrovými a kaštanovými hvozdy přes
„Klučské skály“ ke krásnému, četnými vini-
cemi lemovanému údolí radečskému. Cestou
šlápl často na skutálené sem se stráně kaštany
a vzpominal na domov, kde tyto plody bývaly
dsti drahou pochoutkou dítkám, kdežto zdo
jich nesmírné množství po rozlohách lesních
neužitečně hnilo.
Blažič
Švercův
Jesenice
Bled
Sáva
18
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Síla pravdy.
Jedna z amerických revuí pojednává o za-
jímavém thematu: o síle pravdy.
Všichni stěžujeme si na nesmyslný pořádel
životní, který nesrovnává se s naší jsoucnostl
a přes to zdráháme se používati jediné a mocn
zbraně, kterou máme po ruce — vědomí pravdy
a její pronášení, naopak, pod zástěrkou zápasu
se zlem ničíme zbraň tu a obětujeme jí nezbyt
nosti předstíraného konfliktu.
Člověk nehlásí se ku pravdě, kterou zná
poněvadž cítí se vázán k lidem, s nimiž veše
ve spojení; poněvadž pravda mohla by jej při
praviti o výnosné postavení, pomocí jehož vy-
živuje rodinu; poněvadž snaží se udržeti repu-
taci a autoritu a použiti jich ve službách lidstva;
poněvadž nechce zničiti staré tradice ; poněvadž
nemá touhy urážeti a popuzovati lidi a poně-
vedž konečně pronášení pravdy mělo by za nt-
sledek pronásledování a znepokojilo by spole-
čenskou činnost, jejímž názorům a zájmům také
onen člověk se oddal.
Někdo slouží jako vladař, vládní úřadnik
nebo voják a ujišťuje sama sebe i jiné, že od-
chýlení od pravdy, nezbytné v jeho postavení,
jest vykoupeno dobrem, které prokazuje. Jinýv
úřadě duchovního správce sám nevěří v hloub
duše všemu, co učí, avšak odehyluje se o
pravdy s myšlénkou, že jednáním svým kon
dobro. Třetí člověk poučuje lid hiteraturou
přes mlčení, které musí zachovávati, aby nenb-
jevil nahou pravdu a nepopudil proti sobě
vládu a společnost, nemá pochyby, že by snat
nečinil dobro . . . Čtvrtý zápasí s trvajíeím po-
řádkem jako revolucionář nebo anarchista a jes
úplně bezpečen, že eíle jím sledované jsou
blahodárnými a že zanedbávání pravdy, ano
klamu mlčením, nutným pro úspěch jeho čin-
nosli, nijak neničí užitečnost práce.
19
article
Za účelem tím, aby poměry životní v opak
nynějšího vědomí a názoru lidatva byly změněny
a nahraženy jinými, jež by byly s nlm v sou-
hlase, zastaralý názor lidu měl by postoupi
místo novému, živoucímu. Avšak to stane se
jenom tehdy, až všichni, kdož jsou si vědomi
svých požadavků existenčních, otevřeně budou
je pronášeti. Všichni ti, kdož jsou si védomi
nových potřeb, jeden ve věci té, jiný v oné,
nejen že zachovávají o nich mlčení, ale často
jak sluvem tak i skutkem dávují na jevo opačné
stanovisko.
Pouze pravda a její přímé pronášení může
zavěsti a zřiditi nové veřejné mínění, jež by
zreformovalo starodávný, zastaralý a záhubuý
pořádek životní; a lidé přes to nejen že nedá-
vají průchod pravdě, kterou znají, ale často
přimo pronášejí to, co sami za klam a lež po-
važují.
Kdyby lidská společnost čistě přidržela s
pravdy, ono falešné, nesprávné mínění veřejnosti
svléklo by se jako seschlá kůže a nové veřejné
mínění by vyvslalo, které nyní čeká pouze, aby
staré bylo odstraněno. A pak by obrozená pravda
mohla manifestačně a mocně prohlásiti své po-
žadavky a zříditi nové formy existenční, jež by
byly v souhlase s pravým vědomím lidstva.
20
article
= Proč se nomohli dohodnout. Soudce Sylvestr
Dana, jenž po nějaký čas byl policejním sudím v
Concordu, vždy snažil se urovnati malé spory drob-
ných lidí. Při jedné příležitosti zněla žaloba na
urážku a vysvítalo z ní dle podaného svědectví, že
obě sporné strany byly sousedy, žijícímni po létav
dobrém přátelství. »Jak politování hodné«, pravil
soudce, »že staří přátelé, jakými zdali jste se byti.
mají se objeviti přede mnou v takovémto světle. Vas
případ přece dal by se dobře urovnati mimo soud.
— »Přiznávám, ctihodnosti«, odvětil žalobce zamra-
čen. »Sám jsem o tom přemýšlel — ale ten dare-
bák nechce o vyrovnání ani styšot.«
= Ryüřský čin pobudy. Při projížíce kočárem
v okolí Filadelfie ocitla se mins Blanche Farleyova.
přední člen damské společnosti městské, ve značném
nebezpečí, neboť se í splašily koně, které sama řídila
i počali se vzpinati a byli by povoz převrhli. Miss
jala se volati o pomoc a ve chvili na to vyšel z blíz-
kého lesa jakýs pobuda v rozedraných šatech a koně
zadržel, vydav se při tom sám v nemalé nebezpel.
Sylvestr
Dano
Vasa
Farleyův
Concord
Filadelfie
Misso
21
article
Když se koně potom uklidnili a nebezpečí opět po-
minulo, vyňala miss z tobolky značnější obnos peněz.
které záchranci svému nabízela. Ale rozedranec nabíd-
ku odmíll a jal se citovati různá místa z Byrona a ji-
ných básníků, týkající se oslavy ženské krásy . . . ke
konci prohlásil otrhanec, že by mu nejvzácnější od-
měnou byl polibek, kterýž by mu miss uštědřila.
Slečna Farleyova zahořela ve tváři purpurem přímo
do krvava a jakkoliv se z počátku zdráhala neznámého
muže polibiti, učinila tak posléze a vložila vřelý po-
libek na jeho tvář.... Ve Filadelfii se za dnešních
časů o ničem jiném nemluví, nežli o afféře slečny
Farleyovy i přetřásá se všeobecně otázka, jednala-li
správně, či nikoliv. Když při jisté přiležitosti tázána
byla miss v soukromé společnosti, zdali přenáhlení
svého nelituje, prohlásila se vší rozhodností, že ni-
koliv. „Údatní rytíři slavných časů považovali polibek
za největší odměnu svých činů“ odvětila. „Nemyslím,
že jsem spáchala nějaký přečin, když jsem políbila
muže neznámého, kterýž s nasazením vlastního život
zachránil můj..
Šachy-
Číslo 11a.
194/,o5.
Pořádá J. Rašovs ký.
Veškeré dopísy adresovány buďtež: J. Rašovský.
Uh. Ostroh, Morava.
Úloha čís. 214. (originál.
Ladislav Vetešník v Osykách.
Byron
Farleyův
J Rašovs
J Rašovský
Vetešník
Osyka
Morava
22
article
Mat ve 3 tazích.
Úloha čís. 215. (or' ginál).
Dr. Emil Palkoska, Poděbrady
(Z úlohové soutěže „Národních Liistů“
doktor
Palkoska
Poděbrady
národní Liistus
23
article
Mat ve 3 tazích
24
article
Partie čis. 171.
Hrána korrespondenéně v roce 1889.
Zuckertortovo otevření.
Černý: J. Holzwarti
Bílý: Pluk. dr. Walter.
d7— d5
1. Jg1—f
16. Da4—dtd) SíG—g5
f7— f
2. d2—d4 Jg8— fe
17. Jí4—h5
67—e6
3. c2—ct
18. a2—a3 Jb4—ae
4. Jb1—e3
Sf8—e7
19. g2—g4le) Va8—esí
b7—bs
20. J13xk«g5
hůxg5
5. Sc1—g5a)
6. c4xd5
e6x« d5
giXKt5
Dc6—hé
g7—g6
7. e2—e3
22. h2—h4g)
8. Sf1—d
h4xg5 Dh6x« g5
Sc8—bob)
9. Sg5xcfs
24. Ke1—TI! Ja6 —be
Se7 xk fs
25. Vh1—gth) Sb7—a6-
10. Dd1— ce
h7—hs
Jb8—ace)
26. Sb1—d3 Sabxds-
11. Jc3— ez
Dd8—cs
27. Ddt xd3 Dg5xkc hs.
12. De2—at
c7—c5 28. Vg1Xg6+- Kg8—hvi)
13. Je2 — f4
14. Val—ci
Jas—b429. K1—g2 Dh5x«foj)
15. Sd3—b1 De8—c6 30. Vg6—g5l a č. se vzdal.
Zuckertortův
Černá
doktor
Walter
Sb
jít 2
Vg
Val
h 7
d 5 1
d 4 Jg 8
e 6 3
c 2
Sf 1 — d h 4 xg 5 dh
Jb 8
Sb 1 — d 3 Sabxd11
c 7
c 5 28
c 6 30
25
article
Poznámky dle »O!I. Schachzlg.«
a) Tím docíleno postavení zamítnutého gambiíu
dámy.
b) Z tohoto pole nemůže černý střelec zasáhnouti
tzk brzo v boj; bylo proto lepší táhnouti jím na
gé nebo e6.
Jezdec má se jen v případu nouze umístiti n
okraji šachovnice; v daném postavení jest tak
Jb8—a6 chybou, které bílý dle sil využitkuje.
(Černý zamýšlel asi vyměniti střelce na d3 a tim
zajistití si převahu dvou střelců proti dvěma jezd-
cům.)
d) Výměna dam nebyla by pro bílého výbodnou,
proto vrací se dáma po zdařilém výpadu zpět.
) Timlo taham zahniaja bilý dalekosáhlý a zajimavý
útok. Na 19... f5) gl následovalo by 20. Jí3xcgh
a násl. z1. Ddtxgí a na 19.... f5—14, 20. Ddl—
d3 s vítěznou hrou.
Černý měl uvážiti 19.... g7— g6. Bílý stojí, vzdor
lomu že nerochoval, výtečně.
Opět velmi silný tal
b) Touto překvapující obětí jezdce stane se bílý úto
neodolatelným.
Na 28.... Kg8—17 násl. 29. d4c5; Dh5—hí-
30. KI1—c2, Dh1—c4. 31. c5xb6 a bílý vyhraje
po výměně věží převahou pěšců.
Pikantní posice! Na 29.... Ví8x!5 vyhraje z1.
Vg6—g3! Po tahu učiněném následuje však ješe
krásnější, problematické zakončení.
I Schachzlg
Černá
dh
Vg
28
c 2
c 4
26
article
Zprávy šachové.
Brno. Redakce šachové rubriky »Lidových No-
vin« vypisuje ve vánočním čísle dne 24 prosince
r. řešileiský turnaj. Ceny peněžité a šachové kniby.
Plymouth. Patý úlohový turnaj na dvojtažky
šachové rubriky časopisu »Western Daily Mercurys
obeslán 79 úlohami.
Vídeň. »Armee Schachbund« vypíše v měsíc
lednu úlohový turnaj na dané thema v několika o-
děleních. Jako soudci (vedle F. Wardenera) jmenují
se St. Trčala z Brna P. H. Williams z Londýna.
Českým šachistům.
Na mnohá přání a dolazy po odborném čanopis
českém učinil výbor »Ústřední jednoty českých ša-
chistů« otázku tulo předmětem jednání na poslední
své výborové schůzi. Výbor uznal, že potřeba časo-
pisu jest skutečně naléhavá, ale po zkušenostech na-
bytých při pokusech dřívějších rozhodl, že čeští ša-
chisté musí sami účasti a všestrannou podporou
k uskutečnění přispěti. Výbor zvolil komisi, jíž ulo-
ženo vykonati přípravné práce, aby se na jisto po-
stavilo, zda půda k vydávání listu jest příznivk.
Záleží ledy jen na českých šachistech, bude-
nový list šachový vycházeli. Prolo obraci se přípravuá
komise na všechny, kdož by český měsíčník šachový
odebírati a předplatiti chtěli. (Roční předplatné aai
6 K), aby laskavě se přihlásili u jednatele Ustřední
jednoty českých šachistů« p. PhC. K. Zmallíka,
Praha I. č. 56. (Týž přijímá též přihlášky za čieny
Ú. J. Č. S. a na požádání zasílá stanovy Jedn.) Jesť však
třeba jednati rychle! Dokud se nesejde určitý poček
přihlášek, není možno časopis vydávati. Proto necht
ksždý horlivě agituje mezi svými přáteli pro časopis.
Stanislav
Trčala
Williams
Phc
K Zmallík
Brno
Plymouth
Vídeň
Londýn
Praha
lidový no
western Daily Mercury
Armee Schachbund
27
title
Kupujte přímo u výrobce!