1
masthead
24. prosince 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 354.
4
article
Štědrovečerní návštěva nebož-
tíka Oktaviána Vomastka.
Štědrovečerní návštěva nebož-
tíka Oktaviána Vomastka.
Zaručenž a ověřená povídka vánoční.
Jistá věc a nepochybná byla, že pan
Dktavián Vomastek umřel. Sama paní Knedl-
hansová znala ho a byla mu taky na pohřbu.
Paní Knedlhansová s neochabujícím účasten-
stvím vyprovázela všechny nebožtíky své kolá-
tury na onen svět, a nejen ke bráně, ale až na
hřbitov. Ona vždy si dobyla místa v nějakém
kočáře, a kdyby byla měla vysypati třeba ně-
koho z truchlících příbuzných. Před ní nebylo
obrany, ať se rozdávaly visitky s černou pečetí
nebo ne. A je-li dopuštěno nějaké přirovnání
v té věci, tedy nemohu než říci, že za všech
okolností spiš se dostala na hřbitov paní Knedl-
hansová než nebožtik. Jestliže někdo užil jízdy
v pražských fiakrech a drožkách, byla to ona.
Velelo jí tak její soucitné srdce, a krom toho
si jinak fiakra dopřáti nemohla.
Oktavián Vomastek
Dktavián
Vomastek
Knedl
Knedlhansová
5
article
Po panu Oktaviánu Vomastkovi zůstala t
mladá vdova. Nebožtík dlouho se byl roz-
mýšlel, dlouho uvažoval, a bylo mu již padesát,
když se na přívoz rozběhl — a jen tak tak že
ho doběhl. Ale liboval si, že se neukvapil. Vy-
bral si po chuti a vkusu. Však taky, když pani
Amálie Vomastková kráčela za rakví, chvílemi
odestírajíc dlouhý černý závoj, aby batistovým
šátečkem otřela zaslzené oči, šťouchalyse
účastnice pohřbu, v nichž nármutek nepotlačil
zájem pro vše jiné, čím byly obklopeny, a še-
ptaly si:
„Hleďte, chudák, taková mladá, hezká —
a již klade muže do hrobu!“
Nu, chudákem tu vlastně byl pan Vo
mastek, že mu bylo souzeno zříci se takové
hezké, mladé ženy, které zůstal páně Vo-
mastkův dům, jeho peníze a naděje na dlouhý
bezstarostný život.
Uplynul rok, byl štědrý večer. Dejlo dobrý
pozor, právě rok — a byl štědrý den. Poslední
to den věrného smutku za nebožtika. Hned
po ránu vybrala se paní Amálka Vomastková
na hřbitov, zarazila tam na rově něžný smrček
vánoční, zažehla knot v nádherné náhrobní sví-
tilně, pomodlila se, pokřižovala rov, povzdechla
nejednou, zašeptala „s bohem, Oktaviáne!“ a
vrátila se do Prahy.
Oktavián Vomastek
Vomastková
Oktavián
Praha
6
article
Bylo právě po šesté večer. U krbu v ku
chyní pílila kuchařka paní Amálky s večeři
a paní Amálka sama, která jí byla do té chvíle
pomáhala, odběhla do své vdovské ložnice, aby
se svátečně oděla.
Právě byla vklouzla do Jerstvé, bělostné
levandulí páchnoucí košilky, zapjala na rame
nou knoflíčky a stánula před zrcadlem, aby s
přičísla.
V tom okamžiku bylo na dvéře ložnice za
ťukáno: Tuk — ťuk — ťuk! Ale tak nějak po
divně, tak nezvykle, skoro bych řekl nad
pozemsky, jakoby ani neťukala lidská ruka
Paní Amálka uslyšela sice, ale ani po tom za
tukání prý se nenadála, že by mohl někdo sku-
tečně vstoupit. Vždyť je venku Fany. Vždyí
čeká hosta až za hodinu. Vždyť ode smrti ne-
božtika Oktaviána Vomastka neudálo se vůbec
aby kdokoli byl na tyto dvéře zaťukal. Nikdo
neměl toho práva — a Fany přicházela ke sve
velitelce s tukáním docela jiným nebo vůbee
nefukajíc.
Jen v tom okamžiku bylo paní Amálce
jakoby ložnicí zavanul chladný průvan. Snad
následkem toho průvanu, snad že to je od při-
rozenosti v ženské povaze a jako pudové, —
paní Amálka skřížila ruce na prsou, tisknoue
košilku na ňadra.
Klika necvakla, dvéře se neotevřely, ale
paní Amálka cítila, že již není sama. Nutkalo
ji, aby se ohlédla. Ohlédla se — a rucej
sklesly k bokům, bezvládně, těžce.
„Oktaviáne!“ zvolala mladá vdova. „Okta
viánel“
Byl to Oktavián Vomastek, její nebožtík
manžel. Díval se na ni mírným a jako proseb-
ným pohledem, jako vždy za živa, když vstu-
poval do její ložnice. Paní Amálka pamatovala
si ten pohled.
Amálka
Oktavián Vomastek
Klik
Oktavián
Tuka
7
article
„Co tu chceš, Oktaviáne!“
Nebožtík díval se na svou ženu. Zraky
jeho, s počátku jako zamžené a zakalené
náhlým světlem elektrického lustru oslněné —
a to je pochopitelno, když byly celý rok za-
vřeny — zjasnily se o něco, ba, zdálo se, že
v nich náhle zajiskřilo, a jeho ústa pronesla
jednotvárně, skoro bezzvučně:
„Ty jsi hezounká, Amálko! Tak jsi se ně-
jak vyplnila za ten rok! Ani jsem si nemyslil.
Vidíš, toho všeho je mně vlastně nejvíe
líto — —
Paní Amálka rázem zase zdvihla ruce
skřížila je jako dříve. Nic jiného jí v tom oka-
mžiku nepřipadlo, ani hrůzy prý nepocítila
A jakoby ani nemluvila s nebožtíkem, řekla
jenom;
„Mohl jsi počkat v jídelně, Oktaviáne.
vidíš přece, že se oblékám.
„Nepotřebuješ, abych ti pomohl, Amálko?
řekl hlasem nějak lítostivým Oktavián.
„Děkuju ti, vždycky se tak strojím sama,
odmítala paní Amálie.
Oktavián
Amálka
Amálie
8
article
Jen dořekla, a byla zas v ložnici sama
Komnatou neslo se jenom litostné zavzdychnutí
Nikdy prý — ani dřív, ani později — ne-
byla mladá vdova tak rychle ustrojena, jak
toho večera. Dopjala poslední knofliček, po
prstech došla ke dveřím a naslouchala. Všady
bylo ticho, mrtvo. Vdovička stiskla kliku, ote
vřela dvéře, vstoupila do jídelny. A tu v le-
nošce, poněkud stolu vzdálené, seděl Okta-
xián.
Mladá vdova ani si neuvědomovala všechnu
hrůzu této divné návštěvy. Obestřelo prý ji vše
to, co se událo, jako pavučinou. Vstoupivši, spa-
třila, kterak zraky manželovy zvolna sklouzají
po zdech, po nábytku, po obrazech. Ale když
ji uslyšel, obrátil tvář k ní.
„Tys dala znova malovat, Amálko, jjak
vidím. A přece ještě staré malování uchá-
zelo — —
„Bylo mi tmavé, Oktaviáne,“ vysvětlovala
panička, trochu se zardívajíc.
„Tmavě!“ povzdechl nebožtík. „Jestli ně-
kdo zakusil, co je tma, Amálko, jsem to já
Tady jest i večer jako den proti tmě, která mn
obklopuje ...
Oktavián
9
article
A tvář nebožtíkova pokryla se náhle vy-
razem neskonale truchlivým. Tento výraz, jeho
zmínka o tmě, vše to způsobilo, že se vdovičk
zachvěla, ruměnec její pohasl, tvářička po-
bledla. Rozuměla, o jaké tmě hovoří.
„A teploučko tu máš, jako v lázni, Amálf
Dávno jsem takového tepla neužil. Tamje
chladno, nesmírně chladno, Amálko. ..-
Vdova bledla víc a víe.
Nebožtík díval se na ni, a vdova cítila,
kterak se snaží vložiti v pohled svůj všechnu
touhu, vše, co vyrázu jeho dodávalo tepla
vroucnosti, když ještě žil. Ale tvář jeho zůstá-
vala nyní chladna, ani žilka se v ní nehnula
Taky jí bylo podivno, že mluví, aniž rtoma po-
hybuje.
Nebožtík díval se na ni, přímo do očí, ale
pak jeho zraky sklouzaly níže, až ke špičkám
drobných botiček, a zas vracely se vzhůru, až
utkvěly na její tváři.
„Jak jsi hezka, Amálko! Aní o svatbě ne-
vypadala jsi tak. Teprv nyní, co jsem tomu po-
hledu odvykl, vidím, co je žena. O, Amálko
kdybych tě mohl jen ještě jednou obejmout!“
Vdova bezděčně ucouvla, hrůza ji obešla
„Nelekej se, Amálko, neboj se. Není m
toho dopřáno. Jsem povděčen, že tě jen vidím.
Rok je dlouhý, Amálko, a celý ten rok nemysli
jsem než na tebe. Ale teprv dnes mi dovoleno
abych tě navštivil.“
Jakoby tušil, že by vdova pod tíhou jeho
pohledu mohla klesnouti k zemi, odvrátil očia
pohlédl na stůl. A teď jeho zraky zíraly jal
skleněné na bilý ubrus, na němž bylo přistro-
jeno k večeři — pro dvě osoby. Dvojí talíře
tu byly, mělký vezpod a hluboký na polévku
svrchu, dva lesknoucí se stříbrné příbory, dva
ubrousky ve stříbrných obroučcích, dvě drobné
slánky, dvojí baterie sklenic, na pivo, na víno.
na likér, na sherry po polévce. Jen jediný
křišťálový kalíšek s parátky měl posloužiti
oběma stolovníkům.
Amálka
Aní
10
article
Nehožtík neodvracel zraků s těchto pří
prav a hovořil před sebe:
„Mne jsi nečekala, Amálko, a přece je
prostřeno pro dva. Máš hosta, jak se zdá ..
Mladá vdova pronesla stísněným hlasem
„Dnes poprvé, Oklaviáne — dnes poprvé —
rok uplynul . ..
Nebožtík zíral stále před sebe a mluvil ne
změněným hlasem a výrazem:
„To je právě, Amálko, že ještě neuplynu
Pamatuješ? Já tě opustil dnes rok, avšak a
o půlnoci, a pamatuješ, co jsme smluvili,
s jakou podmínkou jsem ti vše zanechal? Když
aspoň celý rok po mně budeš truchliti. Bylo
mi tě lito, abych tě zavazoval na vždy, ba ani
delší lhůty jsem si nevymínil, ačkoliv, věř mi,
nerad jsem pomýšlel, že bys někdy mohla ná-
ležeti jinému. A když jsem tě spatřil prve v lož-
nici, Amálko, tak svěží, krásnou, svůdnou, lá-
kavou, s bosýma nožkama — — — tam nám
jsou sice odňaty všechny takové pocity, všechna
hnutí, zlost i radost, vášeň jakákoli — jen pa-
měť nám ponechána. A já pamatuji, Amálko —
proto jsem tě taky nalezl — a vzpomínám.A
vzpomínám, jak jsi mi slíbila, že nikdy, nikdy —
Ale tomu já jsem ani za živa nevěřil, a co bya
taky sama dělala? Jen rok jsem žádal, a proto
jsem přišel, abych se přesvědčil.
Nehožtík
Amálka
11
article
„Oktaviáne!“ zvolala vdova.
„Buď klidna, Amálko,“ řekl mírně nebožu
„Kdo pak je to?“
„Doktor Čipera, Oktaviáne,“ odpovídala
vdova, jíž se ulehčilo slovy nebožtíkovými.
„Doktor Čipera,“ opakoval si nebožtík.
„Aha, viděl jsem dole na vratech porculánovou
tabulku. Je mladý — —?.
„Třicet let,“ vydechla vdova.
Nebožtík se zamyslil, jakoby vzpomínal.A
pak linulo se z nehybných jeho úst jako v mírne
lítosti:
„Třicet let! Taky mi bylo kdysi třicet let —
myslil jsem tehda, že mám dosti času. Byl jsem
na omylu. Zkušenost mne poučila, že člověk ne-
má odkládati. A kdyby se vším otálel — s tím
nemá otáleti. Pánubohu poručeno — odpykal
jsem to. — Je hezký?
Oktavián
Amálka
Čipera
Aho
12
article
Vdova sklopila hlavu, ale ne dosti rychle
aby nebožtík nebyl zahlédl nový ruměnec ne
její tváři. Odpověděl si sám:
„Je. — Řádný člověk?“
„Řádný, drahý Oktaviáne.
Kolem hlavy nebožtíkovy osvětlilo se, když
zaznělo slovo „drahý Oktaviáne“. Ale jen jak
blesk a zase pohaslo.
„Máš ho ráda, Amálko?“
Mladá vdova sepjala ruce:
„Oktaviáne, nehněvej se . . 1.
„T am se nehněváme, Amálko. Často k tob
přichází, Amálko?“
„Dnes poprvé, Oktaviáne.“
Kolem hlavy nebožtíkovy zablesklo se po
druhé.
„Podivná věc, Amálko. Bydlí v domě — —
Mladé vdově připadlo, že nesmí nic zapírati
Slýchala od mládí, že nebožtíci pronikají zraky
svými všechna tajemství, že marno před nimi
zapírati. I řekla:
„Nejen v domě, bydlí u mne, jako pod
nájemník. Ale v onom rohovém pokoji s
zvláštním vchodem. Spojující dvéře jsou zam-
čeny na klíč a zataraseny s obou stran skříněmi
měho prahu posud nepřekročil. Ale je sám,
Oktaviáne, bez rodiny, nemá, kam by šel, a dne
je štědrý den. Pozvala jsem ho . .
„Kdy přijde?“ otázal se nebožtlk.
„Jest pozván na sedmou hodinu,“ odpoví-
dala vdova.
Tou chvílí ozvaly se bronzové hodiny na
kredenci, odbíjejíce stříbrným zvukem tři čtvrti
na sedmou.
„Ten čas utíká!“ povzdychl nebožtík. „To-
lik jsem se těšil na selkání s tebou, Amálko —
já vím, bylas u mne dopoledne, těšilo mne to
velmi mne to těšilo — ale těšil jsem se, že
s tebou budu moci déle pobýti, do syta pohovořiti.
Do půlnoční je daleko, a tam je zima. Jaká po-
moc! Musím odejíti, soudím, že bych tvému pod
nájemníku vadil . ..
„Oktaviáne!“ zvolala prosebně vdovička.
„Nic platno, Amálko, vadil bych. A byli b
chom jen tři, lichý počet. Vím, že nejsi pověrčiva
ale co by řekli lidé — všechno se teď roznese..“
Nebožtíkovy zraky zase bloudily jídelnou
jakoby cosi hledaly.
„Chystáš taky strůmek, Amálko?“
Oktavián
nebožtíkův
Amálka
13
article
„Jen docela malý, Oktaviáne,“ odvětil
vdova omlouvavě. „Z pouhého zvyku — tys jei
míval tak rád. Je vedle, ve tvém pokoji.
Kroků nedělaje, nesl se nebožtík jídelnou.
Dvéře otevřely se před ním, vstoupil do svého
bývalého pokoje. Za ním kolísavými kroky šla
vdova.
Taky zde planuly žárovky lustru a pod nim
na malém stolku stál strůmek. Bez ozdob, jen
svíčičkami posázený. Něco titěrek leželo pod ním
a krabice z cedrového dřeva.
„Aha, doutníky,“ řekl nebožtík. „Pro dok
tora Čiperu, pravda-li?
ro
„Ano,“ vychvělo se z úst vdoviných.
„Kde jsou tvoje dárky?“ otázal se nebožtík
„Na tom čínském tácku,“ ukázala vdova.
„Sama jsem si je koupila, aby mi Ježíšek něe
nadělil. Ostatní je pro Fany.
„To je dobrá holka,“ poznamenal nebožuík
„Jen hlemejždě nechala vždy vyprahnout, měl
by více podlejvat. Ale dnes, doufám, dohlé dneš
si sama...
Pomalu blížil se ke stolku, vztáhl ruku, n
tácek cosi evrnklo. Jeho postava — tak aspoř
zdálo se vdově — vyrůstala při tom, až zaclo-
nila a zatemnila lustr u stropu.
Potom se nebožtík obrátil a hledě na
vdovu nesmírně dobrácky a tklivě, řekl proseb-
ným hlasem:
„Amálko, aspoň do půlnoci ještě vyčkej,
zachovej mi památku. Jinak ti nechci činit
překážek . ..
„Oktaviáne, Oktaviáne!“ zaúpěla vdova
sklesla na kolena.
Jakoby se cosi mrazivého bylo dotklo jejíh
čela — a vdova byla sama. A teprv teď počila
cosi jako vůni květin pohřebních, chladnou
vlhkou. — — —
Když paní Amálie Vomastková po večeř
přistoupila k vánočnímu strůmku a vybírala
s čínského tácku svoje dárky, zalesklo se mezi
nimi cos! jako zlato. Sáhla po tom — a držela
v chvějících se prstech zlatý kroužek — snubný
prsten nebožtika Oktaviána Vomastka. To byl
jeho štědrovečerní dárek opuštěné vdově.
Bylo to poslední její setkání s Oktaviánem
Vomastkem. Od těch dob neobjevil se jí.
Ypsilon.
Oktavián
Aho
Čipera
Ježíšek
Vomastková
Oktavián Vomastek
14
article
Štědrovečerní překvapení.
Štědrovečerní překvapení.
Když se vrátila slečna Klára z obvyklé
každodenní procházky se svěřenkou svou Irmou
domů, našla na stole ve své komnatce dopis
z Prahy. Dle razítka zaslán byl jí otcem Irmi-
ným, advokátem drem. Svidenským. S jistým
neklidem a chvatem jej rozvírala. Dosud nikdy
za ta čtyři léta, co byla vychovatelkou v jeho
domě, jí nepsal. Rozevřela a čtla: „Velectěná
slečno! Rozhodl jsem se v nejbližších dnech
vziti Irmu do Prahy. Dospívá, bude jí pomalu
sedmnácte let a rád bych uvedl ji do společ-
nosti. Zdraví její je tak ustálené, že nepotře-
buje více venkova. Pokud vás se týče, děkuji
Vám srdečně za všechnu péč. a laskavost, jakou
jste jí prokazovala. Ohledně dalšího, doufám,
že se dohodneme. Přijedu pro Vás, a po Vá-
nocích přesídlíme do Prahy. S pozdravem dr.
Svidenský.“
Veliké, tmavé oči slečny Kláry, které před
tím prostomyslně a s radostnou nevinností dí
valy se do světa, po přečtení dopisu se zasmu-
šily a zrosily. Tichý, namodralý lesk v nich
pohasl a uložila se v ně starost a smutek.
Klár
Irma
doktor
Svidenský
Praha
15
article
Bylo to pro ni bolestné překvapení! První
dojem dopisu byl příliš mocným. Ruka klesla
jí i s listem mechanicky podél těla a bez hnutí,
bez myšlenek postála tu uprostřed komnatky
jako zkamenělá. Trvalo dlouhou chvíli než se
vzpamatovala ze svého ustrnuti. Jako ve snách
odložila s hlavy klobouk a svlékla kožišek,
který obepínal její poprsí. Byla to ladná po-
stava, mladistvá, jemně zaokrouhlených tvarů,
plná neuvědomělé svůdnosti. Jistá elegance
gracie jevila se v každém jejím pohybu, ale ne-
bylo v ní ani stopy po affektovanosti. Inter-
ossantně přibledlá tvář nebyla krásná, ale odu-
ševnělá; vzdělání vetklo do rysů obličeje své
známky. Odloživši svrchní oděv, přistoupila
slečna Klára k oknu a čtla znovu dopis. V kom-
natce se zatím sešeřilo, neboť prosincový den
se valně krátil a venku se kvapem stmívalo.
Klár
Intrum
16
article
„Ohledně dalšího — doufám, že se dohod-
neme.“ Klára si hluboce vzdychla a zamyslila
se. Neznamená-li to propuštění? Chce jí dáti
nějaké odbytné, aby se neřeklo — snad také
plat na několik měsíců napřed, než si najde
nové místo. Trpká bolest se uhostila v duši její.
Cítila všechnu svoji odvislost a obavy před bu-
doucností jako mátohy vynořily se před dušev-
ním jejím zrakem. Kdož ví, podaří-li s jí
opětně najíti brzo místo? Kdo ví, do jakých
poměrů přijde, jak bude uvykati v novém domě.
Zde bylo vše tak, jak si ve svých snech vždy
přála. Klára upadla do vzpomínek, sahajících
do dob, kdy přišla do domu dra. Svidenského.
Náhoda ji tam přivedla, čirá náhoda. Čtla
insert v novinách, že se hledá pro dvanácti-
letou, úmrtím matky osamělou, dívku, vycho-
vatelka, znající frančinu a hru na klavír. Osob-
ní představení bylo žádoucno. Tušení ji nutkalo,
aby o místo zadala. Zaslala nabídku a do dvou
dnů dostalo se jí odpovědi, aby vyhledala dra.
Klár
nový dům
17
article
Svidenského v jeho kanceláři. Věděla z novin
že před nedávnem ovdověl. S tlukoucím srdcem
zaklepala na jeho dvéře, byla k němu uvedena
a po hodinném rozhovoru přijata. Advokát uči-
nil na ni velmi dobrý dojem. Jeho jednání bylo
taktní, odměřené, ale laskavé. Uváděl hlavně
že chce vychovatelkou dcerušce své nahraditi
matku, že chce dáti jí přítelkyni a vzor ženy.
„Věc má však svůj háček,“ pravil. „Léka
radí, abych Irmu na nějaký čas dal na venek.
na zdravý vzduch. Mám statek, skoro malý
zámeček v H... a tam ji chci odvézt. Vycho-
vatelka musí arci s ní. Nebude se vám tam
stýskati po Praze?“ tázal se zkoumavě.
„Ach, naopak, právě bylo mým přánín
přijíti někam na samolu, dále od hluku města,
odvětila Klára.
„Abychom si dobře rozuměli,“ pravil d
Svidenský, „upřímnost je tu nezbytnou. Ne
váže vás pranic, slečno, ku Praze?
„Naprosto nie! Ani poměr příbuzenský
ani známost,“ řekla pevným hlasem, se slabým
uzarděním. A mluvila právdu.
Irma
Klár
Praha
18
article
V několika dnech na to odvážel dr. Svi-
denský slečnu Kláru i Irmu na svůj statek. Bylo
to idyllické hnízdečko. Zámeček stál na pěkném
návrší, obklopen kolem dokola ovocným stro-
movím, s výhledem na české Středohoří, které
modravými vrchy svými zdvihalo se z roviny
jako veliké vlny moře. Naprostý klid byl tu
domovem. Dr. Svidenský každé soboty sem do-
jížděl a pobyl tu přes neděli. Irma byla tiché,
hodné děvčátko, cituplné a nadané. Výchova
její byla zábavou. V doktoru Svidenském po-
znala slečna Klára muže vzácných vlastnosti.
Celým svým životem byl zaujat pro své povo-
lání. Jediným oddechem byly mu chvíle, kdy
zajížděl na svůj stateček a tu ještě přivážel si
práci s scbou. Ale večer trávíval v jídelně se
svou dcerou a vychovatelkou, bavě se s nimi
srdečným způsobem. Slečna Klára těšívala se
na jeho příjezd. Ani sama dobře nevěděla, proč.
Ale bylo to pro ni oživením, přinesením trochu
života do jejich samoty. Dr. Svidenský dovedl
zajímavě vyprávěti o nových událostech a když
vše probral, nalezl dosti látky ve vzpomínkách
na různé přihody. V noděli podnikali všichni
tři z pravidla vyjíždku kočárem do okolí, na
návštěvu k některé z rodin statkářských, s ni-
míž časem se byli seznámili. Vánoční svátky
byly nejkrásnějšími okamžiky v celém roce.
Obě dívky chystaly již delší dobu překvapení
ruční nějakou prací, malbou na hedvábí, na-
cvičením hry na klavír. A dr. Svidenský na-
proti tomu přivezl z města spoustu dárků,
v nichž slečna Klára měla velmi pěkný podíl.
Svi
Klár
Irma
doktor
Svidenský
19
article
Jak se těšila na sválky letošní! A místo
toho takový list, nejasný, nerozhodný. „Ohledně
dalšího, doufám, že se dohodneme!...“ Jak
tomu rozumět?
V komnatce dávno již se stmělo a slečn
Klára ještě stála u okna a dívala se, jak v šeru
tratí se silhouetty hor. V její duši bylo také ta-
kové stemnění. ..
Snad by tu byla postála ještě déle, kdyby
Irma nebyla ji vyrušila svým příchodem. Ode-
šly do jídelny, kde uchystáno bylo k večeři.
Irmě neušlo, že slečna Klára je zaražena, ale
marně ptala s* po příčinách. Klára jich ne-
pověděla.
Dávno v zámku již všechno usnulo, jen
Kláru v komnatce její míjel sen. Ležela na
lůžku a přemýšlela znovu a znovu, jak byloa
bude. Vše záviselo na něm, na Svidenském!
Nemusí ji právě propustiti, vždyť Irma do-
sud potřebuje společníci a tím spíše, když má
býti uvedena do pražské společnosti. Nebo —
a tu chod myšlenek slečny Kláry se zástavil.
Dosud jí nenapadlo, že snad dr. Svidenský chce
dáti Irmě novou matku, oženiti se. Pak by
ovšem byla vychovatelka do jisté míry zbyteč-
nou! Klára myšlenky jednou vzniklé nemohla se
zbaviti. Něco jí našeptávalo, že uhodila na pra-
vou příčinu. Blížicí se masopust, doba svateb
— ano, jinak tomu již asi nebude, než že dr.
Svidenský se ožení! Klářinou duší prošlo lehké
zamrazení a vzrušení. Kdo je asi ona žena
Dojista je krásná, duchaplná, snad bohatá.
Ovšem dr. Svidenský je dobrou partil, je hezký
a zámožný muž, necelý čtyřicátník. A tolik
příjemný! Slečna Klára přistihla se při přiznáni,
že se ji libí, že by mohla jej míti ráda.
Mohla? Oh nikoliv, ona ho má ráda! Jeho
obraz najednou jasně vynořil se jí z mysli.
Klár
Irma
Svidenský
doktor
Klářin
20
article
Pěkná mužná hlava, jiskrně oko, tmavý, trochu
rozhozený vlas. A již zahlédla ve vidině lehký
úsměv na jeho rtech, onen úsměv, který při
poslední jeho návštěvě uvedl ji na chvili do
rozpaků. Jak to bože bylo? Ach ano, u stolu.
Zdvihla oči a zahlédla, že zrak jeho naní
spočíval. Mimoděk polila ji lehká záplava růžo-
vých rozpaků a on se usmál. Ale co z toho
Náhodný úsměv, který nic neznačí. Lahodilo ji
že ji pozoroval. Pošetilost! Kam myslí, ona
chudá vychovatelka, osoba podřízená . ..
Tichou komnatkou nesl se pozdní noeí
pláč.
bůh
21
article
Nadešly Vánoce. Slečna Klára se svěřenkou
svou upravovaly veliký strom, vyrůstající k
stropu, že až špička jeho se ohýbala. Zavěšo-
valy svícinky a cukrovinky, jichž došla z Prahy
bohatá zásilka současně s dopisem, v němž dr
Svidenský oznamoval, že přijede odpoledním
vlakem. Klára mimoděk se zachvěla. Příjezd
jeho připadal jí jako vynesení ortelu! A právě
na Štědrý den ! Pěkné nadělení.
V odpoledních hodinách odnášel kočár obě
slečny k nádraží. Nebyla velká zima, ale Klára
přece se chvěla vnitřním rozrušením a třásla se
před chvilí, až vlak ve stanici zastaví a dr.
Svidenský vyjde. Však v posledním okamžiku
dostavila se u ní tichá resignace, odhodlanost
na vše. Když dr. Svidenský z vlaku vystoupil
naopak zmocnila se ji radost. Snad Irmin jásoo
také k tomu přispěl. Dr. Svidenský objal a po-
celoval svoji dceru a slečně Kláře stiskl přá-
telsky ruku, jako kdy jindy činíval, ba jestě
vřeleji. Usedl s nimi do kočáru a celou cestu
živě se bavil. Neušlo Kláře, že zvláštní úsměv
pohrával mu kolem rtů, kdykoli střetl se s je-
jím zrakem. Byla zmalena! Kočár letěl po
utvrdlé půdě a nežli se nadáli, byli doma v útul-
ném teplu krásně vyhřátých pokojů. Vůně vá-
nočních svátků sálala ze všech koutů ozářených
síní a nejvíce ovšem v salonu, kam pod stromek
vánoční rovnal dr. Svidenský přinesené dárky
Vánoce
Klár
Svidenský
doktor
Irmin
Klára
Kočár
Praha
22
article
V ruchu a šumu uběhlo odpoledne a na-
dešel večer. Dr. Svidenský rozžal sám světla na
vánočním stromku a otevřel dvéře ze salonu do
jídelny vedoucí. Dán tím pokyn oběma děvčatům,
aby vešla. Irma jako dítě vrhla se na baličky
označené jejím jménem a zabalené v hedvábnem
papíru. Byly to předměty vesměs pěkné ceny
zcela dle přání a tužeb mladého srdéčka. Skoken
visela otci na krku a s dětinnou radostí jej celo-
vala. Slečna Klára poněkud zdrželivěji sáhla po
dárkách označených jejím jménem, ale přece s ja-
kousi zvědavostí. Kdyby se byla ohlédla po dru.
Svidenském, byla by spatřila, jak kladl prst na
ústa, na znamení Irmě, aby ztichla.
Na vrchu dárků Klářiných byla úpravná ka-
setka. Snad visitky? Rozevřela ji, vyňala olegantn
lístek ze zlatou ořízkou, přelétla úpravný, hlad-
ký tisk a vše se s ní zatočilo... Nesmírné vzru-
šení zvlnilo její ňadra, ve skráních jí zabušilo ..
než v tom zavzněl jí k sluchu potlesk Irmy, je-
vící radost nad jejím překvapením... To ditě
vědělo vše! Ohlédla se a dr. Svídenský stál za ní
podávaje jí vstřic obě ruce. Nepostihla ani, kteral
ocitla se v jeho náručí... A když pak pošeptal
jí cosi, tak tiše, že žádný třetí nemohl toho za-
slechnouti, odvětila v mocném pohnutí, z plna
srdce a upřímně: „A já vás rovněž a již
dávno!....
Krabice s domnělými navštívenkami ve dvou
dnech byla vyprázdněna... Přátelé a příbuzní
dra. Svidenského r slečny Kláry, překvapeni byli
pak po svátcích došlým oznámením, že dr. Svi-
denský a slečna Klára X. slavili své zasnoubení
v den štědrovečerní. —
Isola Nosti.
doktor
Svidenský
Dán
Irma
Klár
Klářin
Svi
Klár X
Isola Nost
23
article
Slečna Sof.
Slečna Sof.
Od Popelky Bilianové.
Asi před dvaceti a snad ještě více lety oh-
jevovala se v ulicích malostranských stařena,
jejíž rázovitý zjev hned byl nápadný.
Byla velká, suchá, se zády stářím ji
ohnutými.
Chodila zpříma jako svíčka, podle vzoru
dam z počátku předešlého století a záda — ni-
koli páteř — ohýbala se s lopatek ke hrud-
níku — asi jako u plochy struhadla.
Byla to na Malé straně známá slečn
Vlastně ne slečna — „írajln“ Zofi. Taksi
totiž říkala sama.
Sukni měla ledajakou, jupku zrovna ta-
kovou, zástěru nikdy žádnou, ale za to vždycky
čepec na hlavě.
V zimě, v letě — žádný šátek nenosila, ani
klobouk — jenom čepec.
V zimě kapižon, v letě krajkový čepeček
oboje zralé bylo pro museum zvláštnostl.
Kapižony i čepce sama si „frajln Zofi“ ro-
bila a byly také svého druhu jediné.
Ostatně, jeden takový čepec i kapižon vy-
držely ji mnohonácte let a „frajln Zofi“ měla
po starosti.
Čepec její měl ustálený tvar a v podstatě
stejný s kapižonem: byl to trojhranný šáteček
— u čepce z nějaké lehké, černé látky, u kapi-
žonu byl vatovaný a prošitý.
Čepec měl kolem obličeje skládané a sbl-
rané krajky, kolem zadního cípu v týle byl le-
mován barevnou pentlí, ale nikdy jinou než
zelenou nebo fialovou.
I ve skládankách k obličeji byly mašle
téže barvy — buď zelené, nebo fialové —
stejné s lemovkou.
A na vrchu hlavy vlála také taková mašle
a pod bradou vázanka. Kapižon byl téhož pro
vedení, jen že byl poměrně větší.
Sof
Bilianová
Kapižon
malostranský stařena
24
article
Vatou podšitý a prošitý kapižon odstával
za ušima nad krkem jako hlídačská bouda
zima fučela tudy na hlavu stařeninu jen což,
ale stařena toho nedbala; nosila týž kapižon
stále.
Ubožačka! — Kapižon i čepec opršely
slunce do nich pražilo r vítr fučel — a podle
toho vypadalo oboje.
Nejdřív pentle vyrudly, potom všeck
ostatní. „Frajln Zofi“ toho nedbala a dokud
čepec i kapižon držely pohromadě, nosila to,
ve všední den i v neděli.
A vypadala v tom, chuděra: na konec to
mělo všecko jenom jednu barvu — šedohnědou
— jako vypálený prach na silnici.
A v rámci těchto vyrudlých trosek obličej
kulatý, tváře červené jako panenské jablíčko,
úsměv na rtech i ve zraku — to byla „frajln
Zofi“ — jistě starší šedesáli let. A ten její
úsměv i smích smutně sáhaly k duši. —
„Frajln Zofi“ mluvila jen česky, ale hine
bylo zřejmo, že vychována byla v „nobl“ něm
Tvary řeči její byly měkké, kulaté —
jakož mluvívaly dámy v dobách našeho pro-
buzení.
„Nó tak“ — podala mi „hantrle“ (ru-
čičku). „Ale — ále — „pubínek“ (hošík) je
šelma! Že to povím „fotrlínkovi“ (tatínkovi).
„— — styand — Gneefrau“ — a „pu-
krle“ udělala jako patnáctiletá holčička ve
třicátých letech minulého století.
A měkkounce zpěvná mluva její hned uká-
zala, že slečná Sofi byla kdysi domovem v
vznešených salonech a hlasatelem oněch lep
ších, zašlých dob byl její čepec. Šátek na hlavu
nevzala.
Kapižon
Frajln Zofi
Frajln Zofi
25
article
Jistá paní, vidouc strašně již opršelý čepe
její, dala jí na hlavu hezký, lehký šátek ple
Slečna Sofi nosila jej polom — na krku
a čepec trůnil jí na hlavě do rozpadnutí
— To není však slečna Soři ještě v úplnosti
své. —
K vylíčenému zjevu jejímu dlužno při-
mysliti si nejčastěji — velikánský ranec třísek
nebo hoblovaček, o něž chodila prosit do ohrad
a k truhlářům.
Třisky i hoblovačky zavázala si do velkého
šátku, sebrala ranec do náruče a nesla jej pře
sobou jako boudu — nemotorně a směšně, jako
na tácku.
Rozumí se, že pro ranec neviděla na cestu
a nejednou — chuděra — upadla, a přes ne-
šťastný svůj ranec svalila se do jízdní dráhy,
nebo do někoho každou chvíli vrazila.
Pestré bylo její cestování, než s rancem
přišla domů, do starého domku pod Petřínem,
kde měla malou světničku.
Ale bože chraň, aby slečna Sofi nějak
trpce nesla nehody své na poutích s ranci ho-
blovaček! — I to to!
Její růměnná tvář, kulatá jako měsíček
vesele dívala se přes ranec a vyrudlý čepec do-
stal a měl často hoblinkovou příkrasu, což pů-
sobilo neskonale směšně. Hoblovačky byly
vrcholem pozemské blaženosti nebohé slečny
Ukládala si zprvu ve světničce své, ale
domácí, obávaje se právem, aby mu někdy
s hoblovačkami neshořela slečna Sofi i s do-
mem jeho, vykázal jí na ně kolničku, kamsi
slečna Sofi odtud ukládala drahocenné zásoby
„Frajln Zofi“ důsledně říkala hoblovač-
kám „hoblinky“ a jméno jí zůstalo na příslotek.
S rozkoší přebírala se v prstencích „hobli-
nek“, divila se sličnosti jejich a umělému
stočení, věšela si je za uši na čepec a když je
zapomněla sundati, byla pro nehorázný smích
malým i velkým, ale sama se smála nejvíce.
Sofi
Sor
Zofi
Petřín