ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 74a75730-790a-11dc-89ec-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 75, place 6, org 5
1 masthead
24. prosince 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 354.
3 masthead
Strana 9.
4 article Štědrovečerní návštěva nebož- tíka Oktaviána Vomastka.
Štědrovečerní návštěva nebož- tíka Oktaviána Vomastka. Zaručenž a ověřená povídka vánoční. Jistá věc a nepochybná byla, že pan Dktavián Vomastek umřel. Sama paní Knedl- hansová znala ho a byla mu taky na pohřbu. Paní Knedlhansová s neochabujícím účasten- stvím vyprovázela všechny nebožtíky své kolá- tury na onen svět, a nejen ke bráně, ale až na hřbitov. Ona vždy si dobyla místa v nějakém kočáře, a kdyby byla měla vysypati třeba ně- koho z truchlících příbuzných. Před ní nebylo obrany, ať se rozdávaly visitky s černou pečetí nebo ne. A je-li dopuštěno nějaké přirovnání v té věci, tedy nemohu než říci, že za všech okolností spiš se dostala na hřbitov paní Knedl- hansová než nebožtik. Jestliže někdo užil jízdy v pražských fiakrech a drožkách, byla to ona. Velelo jí tak její soucitné srdce, a krom toho si jinak fiakra dopřáti nemohla.
Oktavián Vomastek Dktavián Vomastek Knedl Knedlhansová
5 article
Po panu Oktaviánu Vomastkovi zůstala t mladá vdova. Nebožtík dlouho se byl roz- mýšlel, dlouho uvažoval, a bylo mu již padesát, když se na přívoz rozběhl — a jen tak tak že ho doběhl. Ale liboval si, že se neukvapil. Vy- bral si po chuti a vkusu. Však taky, když pani Amálie Vomastková kráčela za rakví, chvílemi odestírajíc dlouhý černý závoj, aby batistovým šátečkem otřela zaslzené oči, šťouchalyse účastnice pohřbu, v nichž nármutek nepotlačil zájem pro vše jiné, čím byly obklopeny, a še- ptaly si: „Hleďte, chudák, taková mladá, hezká — a již klade muže do hrobu!“ Nu, chudákem tu vlastně byl pan Vo mastek, že mu bylo souzeno zříci se takové hezké, mladé ženy, které zůstal páně Vo- mastkův dům, jeho peníze a naděje na dlouhý bezstarostný život. Uplynul rok, byl štědrý večer. Dejlo dobrý pozor, právě rok — a byl štědrý den. Poslední to den věrného smutku za nebožtika. Hned po ránu vybrala se paní Amálka Vomastková na hřbitov, zarazila tam na rově něžný smrček vánoční, zažehla knot v nádherné náhrobní sví- tilně, pomodlila se, pokřižovala rov, povzdechla nejednou, zašeptala „s bohem, Oktaviáne!“ a vrátila se do Prahy.
Oktavián Vomastek Vomastková Oktavián Praha
6 article
Bylo právě po šesté večer. U krbu v ku chyní pílila kuchařka paní Amálky s večeři a paní Amálka sama, která jí byla do té chvíle pomáhala, odběhla do své vdovské ložnice, aby se svátečně oděla. Právě byla vklouzla do Jerstvé, bělostné levandulí páchnoucí košilky, zapjala na rame nou knoflíčky a stánula před zrcadlem, aby s přičísla. V tom okamžiku bylo na dvéře ložnice za ťukáno: Tuk — ťuk — ťuk! Ale tak nějak po divně, tak nezvykle, skoro bych řekl nad pozemsky, jakoby ani neťukala lidská ruka Paní Amálka uslyšela sice, ale ani po tom za tukání prý se nenadála, že by mohl někdo sku- tečně vstoupit. Vždyť je venku Fany. Vždyí čeká hosta až za hodinu. Vždyť ode smrti ne- božtika Oktaviána Vomastka neudálo se vůbec aby kdokoli byl na tyto dvéře zaťukal. Nikdo neměl toho práva — a Fany přicházela ke sve velitelce s tukáním docela jiným nebo vůbee nefukajíc. Jen v tom okamžiku bylo paní Amálce jakoby ložnicí zavanul chladný průvan. Snad následkem toho průvanu, snad že to je od při- rozenosti v ženské povaze a jako pudové, — paní Amálka skřížila ruce na prsou, tisknoue košilku na ňadra. Klika necvakla, dvéře se neotevřely, ale paní Amálka cítila, že již není sama. Nutkalo ji, aby se ohlédla. Ohlédla se — a rucej sklesly k bokům, bezvládně, těžce. „Oktaviáne!“ zvolala mladá vdova. „Okta viánel“ Byl to Oktavián Vomastek, její nebožtík manžel. Díval se na ni mírným a jako proseb- ným pohledem, jako vždy za živa, když vstu- poval do její ložnice. Paní Amálka pamatovala si ten pohled.
Amálka Oktavián Vomastek Klik Oktavián Tuka
7 article
„Co tu chceš, Oktaviáne!“ Nebožtík díval se na svou ženu. Zraky jeho, s počátku jako zamžené a zakalené náhlým světlem elektrického lustru oslněné — a to je pochopitelno, když byly celý rok za- vřeny — zjasnily se o něco, ba, zdálo se, že v nich náhle zajiskřilo, a jeho ústa pronesla jednotvárně, skoro bezzvučně: „Ty jsi hezounká, Amálko! Tak jsi se ně- jak vyplnila za ten rok! Ani jsem si nemyslil. Vidíš, toho všeho je mně vlastně nejvíe líto — — Paní Amálka rázem zase zdvihla ruce skřížila je jako dříve. Nic jiného jí v tom oka- mžiku nepřipadlo, ani hrůzy prý nepocítila A jakoby ani nemluvila s nebožtíkem, řekla jenom; „Mohl jsi počkat v jídelně, Oktaviáne. vidíš přece, že se oblékám. „Nepotřebuješ, abych ti pomohl, Amálko? řekl hlasem nějak lítostivým Oktavián. „Děkuju ti, vždycky se tak strojím sama, odmítala paní Amálie.
Oktavián Amálka Amálie
8 article
Jen dořekla, a byla zas v ložnici sama Komnatou neslo se jenom litostné zavzdychnutí Nikdy prý — ani dřív, ani později — ne- byla mladá vdova tak rychle ustrojena, jak toho večera. Dopjala poslední knofliček, po prstech došla ke dveřím a naslouchala. Všady bylo ticho, mrtvo. Vdovička stiskla kliku, ote vřela dvéře, vstoupila do jídelny. A tu v le- nošce, poněkud stolu vzdálené, seděl Okta- xián. Mladá vdova ani si neuvědomovala všechnu hrůzu této divné návštěvy. Obestřelo prý ji vše to, co se událo, jako pavučinou. Vstoupivši, spa- třila, kterak zraky manželovy zvolna sklouzají po zdech, po nábytku, po obrazech. Ale když ji uslyšel, obrátil tvář k ní. „Tys dala znova malovat, Amálko, jjak vidím. A přece ještě staré malování uchá- zelo — — „Bylo mi tmavé, Oktaviáne,“ vysvětlovala panička, trochu se zardívajíc. „Tmavě!“ povzdechl nebožtík. „Jestli ně- kdo zakusil, co je tma, Amálko, jsem to já Tady jest i večer jako den proti tmě, která mn obklopuje ...
Oktavián
9 article
A tvář nebožtíkova pokryla se náhle vy- razem neskonale truchlivým. Tento výraz, jeho zmínka o tmě, vše to způsobilo, že se vdovičk zachvěla, ruměnec její pohasl, tvářička po- bledla. Rozuměla, o jaké tmě hovoří. „A teploučko tu máš, jako v lázni, Amálf Dávno jsem takového tepla neužil. Tamje chladno, nesmírně chladno, Amálko. ..- Vdova bledla víc a víe. Nebožtík díval se na ni, a vdova cítila, kterak se snaží vložiti v pohled svůj všechnu touhu, vše, co vyrázu jeho dodávalo tepla vroucnosti, když ještě žil. Ale tvář jeho zůstá- vala nyní chladna, ani žilka se v ní nehnula Taky jí bylo podivno, že mluví, aniž rtoma po- hybuje. Nebožtík díval se na ni, přímo do očí, ale pak jeho zraky sklouzaly níže, až ke špičkám drobných botiček, a zas vracely se vzhůru, až utkvěly na její tváři. „Jak jsi hezka, Amálko! Aní o svatbě ne- vypadala jsi tak. Teprv nyní, co jsem tomu po- hledu odvykl, vidím, co je žena. O, Amálko kdybych tě mohl jen ještě jednou obejmout!“ Vdova bezděčně ucouvla, hrůza ji obešla „Nelekej se, Amálko, neboj se. Není m toho dopřáno. Jsem povděčen, že tě jen vidím. Rok je dlouhý, Amálko, a celý ten rok nemysli jsem než na tebe. Ale teprv dnes mi dovoleno abych tě navštivil.“ Jakoby tušil, že by vdova pod tíhou jeho pohledu mohla klesnouti k zemi, odvrátil očia pohlédl na stůl. A teď jeho zraky zíraly jal skleněné na bilý ubrus, na němž bylo přistro- jeno k večeři — pro dvě osoby. Dvojí talíře tu byly, mělký vezpod a hluboký na polévku svrchu, dva lesknoucí se stříbrné příbory, dva ubrousky ve stříbrných obroučcích, dvě drobné slánky, dvojí baterie sklenic, na pivo, na víno. na likér, na sherry po polévce. Jen jediný křišťálový kalíšek s parátky měl posloužiti oběma stolovníkům.
Amálka Aní
10 article
Nehožtík neodvracel zraků s těchto pří prav a hovořil před sebe: „Mne jsi nečekala, Amálko, a přece je prostřeno pro dva. Máš hosta, jak se zdá .. Mladá vdova pronesla stísněným hlasem „Dnes poprvé, Oklaviáne — dnes poprvé — rok uplynul . .. Nebožtík zíral stále před sebe a mluvil ne změněným hlasem a výrazem: „To je právě, Amálko, že ještě neuplynu Pamatuješ? Já tě opustil dnes rok, avšak a o půlnoci, a pamatuješ, co jsme smluvili, s jakou podmínkou jsem ti vše zanechal? Když aspoň celý rok po mně budeš truchliti. Bylo mi tě lito, abych tě zavazoval na vždy, ba ani delší lhůty jsem si nevymínil, ačkoliv, věř mi, nerad jsem pomýšlel, že bys někdy mohla ná- ležeti jinému. A když jsem tě spatřil prve v lož- nici, Amálko, tak svěží, krásnou, svůdnou, lá- kavou, s bosýma nožkama — — — tam nám jsou sice odňaty všechny takové pocity, všechna hnutí, zlost i radost, vášeň jakákoli — jen pa- měť nám ponechána. A já pamatuji, Amálko — proto jsem tě taky nalezl — a vzpomínám.A vzpomínám, jak jsi mi slíbila, že nikdy, nikdy — Ale tomu já jsem ani za živa nevěřil, a co bya taky sama dělala? Jen rok jsem žádal, a proto jsem přišel, abych se přesvědčil.
Nehožtík Amálka
11 article
„Oktaviáne!“ zvolala vdova. „Buď klidna, Amálko,“ řekl mírně nebožu „Kdo pak je to?“ „Doktor Čipera, Oktaviáne,“ odpovídala vdova, jíž se ulehčilo slovy nebožtíkovými. „Doktor Čipera,“ opakoval si nebožtík. „Aha, viděl jsem dole na vratech porculánovou tabulku. Je mladý — —?. „Třicet let,“ vydechla vdova. Nebožtík se zamyslil, jakoby vzpomínal.A pak linulo se z nehybných jeho úst jako v mírne lítosti: „Třicet let! Taky mi bylo kdysi třicet let — myslil jsem tehda, že mám dosti času. Byl jsem na omylu. Zkušenost mne poučila, že člověk ne- má odkládati. A kdyby se vším otálel — s tím nemá otáleti. Pánubohu poručeno — odpykal jsem to. — Je hezký?
Oktavián Amálka Čipera Aho
12 article
Vdova sklopila hlavu, ale ne dosti rychle aby nebožtík nebyl zahlédl nový ruměnec ne její tváři. Odpověděl si sám: „Je. — Řádný člověk?“ „Řádný, drahý Oktaviáne. Kolem hlavy nebožtíkovy osvětlilo se, když zaznělo slovo „drahý Oktaviáne“. Ale jen jak blesk a zase pohaslo. „Máš ho ráda, Amálko?“ Mladá vdova sepjala ruce: „Oktaviáne, nehněvej se . . 1. „T am se nehněváme, Amálko. Často k tob přichází, Amálko?“ „Dnes poprvé, Oktaviáne.“ Kolem hlavy nebožtíkovy zablesklo se po druhé. „Podivná věc, Amálko. Bydlí v domě — — Mladé vdově připadlo, že nesmí nic zapírati Slýchala od mládí, že nebožtíci pronikají zraky svými všechna tajemství, že marno před nimi zapírati. I řekla: „Nejen v domě, bydlí u mne, jako pod nájemník. Ale v onom rohovém pokoji s zvláštním vchodem. Spojující dvéře jsou zam- čeny na klíč a zataraseny s obou stran skříněmi měho prahu posud nepřekročil. Ale je sám, Oktaviáne, bez rodiny, nemá, kam by šel, a dne je štědrý den. Pozvala jsem ho . . „Kdy přijde?“ otázal se nebožtlk. „Jest pozván na sedmou hodinu,“ odpoví- dala vdova. Tou chvílí ozvaly se bronzové hodiny na kredenci, odbíjejíce stříbrným zvukem tři čtvrti na sedmou. „Ten čas utíká!“ povzdychl nebožtík. „To- lik jsem se těšil na selkání s tebou, Amálko — já vím, bylas u mne dopoledne, těšilo mne to velmi mne to těšilo — ale těšil jsem se, že s tebou budu moci déle pobýti, do syta pohovořiti. Do půlnoční je daleko, a tam je zima. Jaká po- moc! Musím odejíti, soudím, že bych tvému pod nájemníku vadil . .. „Oktaviáne!“ zvolala prosebně vdovička. „Nic platno, Amálko, vadil bych. A byli b chom jen tři, lichý počet. Vím, že nejsi pověrčiva ale co by řekli lidé — všechno se teď roznese..“ Nebožtíkovy zraky zase bloudily jídelnou jakoby cosi hledaly. „Chystáš taky strůmek, Amálko?“
Oktavián nebožtíkův Amálka
13 article
„Jen docela malý, Oktaviáne,“ odvětil vdova omlouvavě. „Z pouhého zvyku — tys jei míval tak rád. Je vedle, ve tvém pokoji. Kroků nedělaje, nesl se nebožtík jídelnou. Dvéře otevřely se před ním, vstoupil do svého bývalého pokoje. Za ním kolísavými kroky šla vdova. Taky zde planuly žárovky lustru a pod nim na malém stolku stál strůmek. Bez ozdob, jen svíčičkami posázený. Něco titěrek leželo pod ním a krabice z cedrového dřeva. „Aha, doutníky,“ řekl nebožtík. „Pro dok tora Čiperu, pravda-li? ro „Ano,“ vychvělo se z úst vdoviných. „Kde jsou tvoje dárky?“ otázal se nebožtík „Na tom čínském tácku,“ ukázala vdova. „Sama jsem si je koupila, aby mi Ježíšek něe nadělil. Ostatní je pro Fany. „To je dobrá holka,“ poznamenal nebožuík „Jen hlemejždě nechala vždy vyprahnout, měl by více podlejvat. Ale dnes, doufám, dohlé dneš si sama... Pomalu blížil se ke stolku, vztáhl ruku, n tácek cosi evrnklo. Jeho postava — tak aspoř zdálo se vdově — vyrůstala při tom, až zaclo- nila a zatemnila lustr u stropu. Potom se nebožtík obrátil a hledě na vdovu nesmírně dobrácky a tklivě, řekl proseb- ným hlasem: „Amálko, aspoň do půlnoci ještě vyčkej, zachovej mi památku. Jinak ti nechci činit překážek . .. „Oktaviáne, Oktaviáne!“ zaúpěla vdova sklesla na kolena. Jakoby se cosi mrazivého bylo dotklo jejíh čela — a vdova byla sama. A teprv teď počila cosi jako vůni květin pohřebních, chladnou vlhkou. — — — Když paní Amálie Vomastková po večeř přistoupila k vánočnímu strůmku a vybírala s čínského tácku svoje dárky, zalesklo se mezi nimi cos! jako zlato. Sáhla po tom — a držela v chvějících se prstech zlatý kroužek — snubný prsten nebožtika Oktaviána Vomastka. To byl jeho štědrovečerní dárek opuštěné vdově. Bylo to poslední její setkání s Oktaviánem Vomastkem. Od těch dob neobjevil se jí. Ypsilon.
Oktavián Aho Čipera Ježíšek Vomastková Oktavián Vomastek
14 article Štědrovečerní překvapení.
Štědrovečerní překvapení. Když se vrátila slečna Klára z obvyklé každodenní procházky se svěřenkou svou Irmou domů, našla na stole ve své komnatce dopis z Prahy. Dle razítka zaslán byl jí otcem Irmi- ným, advokátem drem. Svidenským. S jistým neklidem a chvatem jej rozvírala. Dosud nikdy za ta čtyři léta, co byla vychovatelkou v jeho domě, jí nepsal. Rozevřela a čtla: „Velectěná slečno! Rozhodl jsem se v nejbližších dnech vziti Irmu do Prahy. Dospívá, bude jí pomalu sedmnácte let a rád bych uvedl ji do společ- nosti. Zdraví její je tak ustálené, že nepotře- buje více venkova. Pokud vás se týče, děkuji Vám srdečně za všechnu péč. a laskavost, jakou jste jí prokazovala. Ohledně dalšího, doufám, že se dohodneme. Přijedu pro Vás, a po Vá- nocích přesídlíme do Prahy. S pozdravem dr. Svidenský.“ Veliké, tmavé oči slečny Kláry, které před tím prostomyslně a s radostnou nevinností dí valy se do světa, po přečtení dopisu se zasmu- šily a zrosily. Tichý, namodralý lesk v nich pohasl a uložila se v ně starost a smutek.
Klár Irma doktor Svidenský Praha
15 article
Bylo to pro ni bolestné překvapení! První dojem dopisu byl příliš mocným. Ruka klesla jí i s listem mechanicky podél těla a bez hnutí, bez myšlenek postála tu uprostřed komnatky jako zkamenělá. Trvalo dlouhou chvíli než se vzpamatovala ze svého ustrnuti. Jako ve snách odložila s hlavy klobouk a svlékla kožišek, který obepínal její poprsí. Byla to ladná po- stava, mladistvá, jemně zaokrouhlených tvarů, plná neuvědomělé svůdnosti. Jistá elegance gracie jevila se v každém jejím pohybu, ale ne- bylo v ní ani stopy po affektovanosti. Inter- ossantně přibledlá tvář nebyla krásná, ale odu- ševnělá; vzdělání vetklo do rysů obličeje své známky. Odloživši svrchní oděv, přistoupila slečna Klára k oknu a čtla znovu dopis. V kom- natce se zatím sešeřilo, neboť prosincový den se valně krátil a venku se kvapem stmívalo.
Klár Intrum
16 article
„Ohledně dalšího — doufám, že se dohod- neme.“ Klára si hluboce vzdychla a zamyslila se. Neznamená-li to propuštění? Chce jí dáti nějaké odbytné, aby se neřeklo — snad také plat na několik měsíců napřed, než si najde nové místo. Trpká bolest se uhostila v duši její. Cítila všechnu svoji odvislost a obavy před bu- doucností jako mátohy vynořily se před dušev- ním jejím zrakem. Kdož ví, podaří-li s jí opětně najíti brzo místo? Kdo ví, do jakých poměrů přijde, jak bude uvykati v novém domě. Zde bylo vše tak, jak si ve svých snech vždy přála. Klára upadla do vzpomínek, sahajících do dob, kdy přišla do domu dra. Svidenského. Náhoda ji tam přivedla, čirá náhoda. Čtla insert v novinách, že se hledá pro dvanácti- letou, úmrtím matky osamělou, dívku, vycho- vatelka, znající frančinu a hru na klavír. Osob- ní představení bylo žádoucno. Tušení ji nutkalo, aby o místo zadala. Zaslala nabídku a do dvou dnů dostalo se jí odpovědi, aby vyhledala dra.
Klár nový dům
17 article
Svidenského v jeho kanceláři. Věděla z novin že před nedávnem ovdověl. S tlukoucím srdcem zaklepala na jeho dvéře, byla k němu uvedena a po hodinném rozhovoru přijata. Advokát uči- nil na ni velmi dobrý dojem. Jeho jednání bylo taktní, odměřené, ale laskavé. Uváděl hlavně že chce vychovatelkou dcerušce své nahraditi matku, že chce dáti jí přítelkyni a vzor ženy. „Věc má však svůj háček,“ pravil. „Léka radí, abych Irmu na nějaký čas dal na venek. na zdravý vzduch. Mám statek, skoro malý zámeček v H... a tam ji chci odvézt. Vycho- vatelka musí arci s ní. Nebude se vám tam stýskati po Praze?“ tázal se zkoumavě. „Ach, naopak, právě bylo mým přánín přijíti někam na samolu, dále od hluku města, odvětila Klára. „Abychom si dobře rozuměli,“ pravil d Svidenský, „upřímnost je tu nezbytnou. Ne váže vás pranic, slečno, ku Praze? „Naprosto nie! Ani poměr příbuzenský ani známost,“ řekla pevným hlasem, se slabým uzarděním. A mluvila právdu.
Irma Klár Praha
18 article
V několika dnech na to odvážel dr. Svi- denský slečnu Kláru i Irmu na svůj statek. Bylo to idyllické hnízdečko. Zámeček stál na pěkném návrší, obklopen kolem dokola ovocným stro- movím, s výhledem na české Středohoří, které modravými vrchy svými zdvihalo se z roviny jako veliké vlny moře. Naprostý klid byl tu domovem. Dr. Svidenský každé soboty sem do- jížděl a pobyl tu přes neděli. Irma byla tiché, hodné děvčátko, cituplné a nadané. Výchova její byla zábavou. V doktoru Svidenském po- znala slečna Klára muže vzácných vlastnosti. Celým svým životem byl zaujat pro své povo- lání. Jediným oddechem byly mu chvíle, kdy zajížděl na svůj stateček a tu ještě přivážel si práci s scbou. Ale večer trávíval v jídelně se svou dcerou a vychovatelkou, bavě se s nimi srdečným způsobem. Slečna Klára těšívala se na jeho příjezd. Ani sama dobře nevěděla, proč. Ale bylo to pro ni oživením, přinesením trochu života do jejich samoty. Dr. Svidenský dovedl zajímavě vyprávěti o nových událostech a když vše probral, nalezl dosti látky ve vzpomínkách na různé přihody. V noděli podnikali všichni tři z pravidla vyjíždku kočárem do okolí, na návštěvu k některé z rodin statkářských, s ni- míž časem se byli seznámili. Vánoční svátky byly nejkrásnějšími okamžiky v celém roce. Obě dívky chystaly již delší dobu překvapení ruční nějakou prací, malbou na hedvábí, na- cvičením hry na klavír. A dr. Svidenský na- proti tomu přivezl z města spoustu dárků, v nichž slečna Klára měla velmi pěkný podíl.
Svi Klár Irma doktor Svidenský
19 article
Jak se těšila na sválky letošní! A místo toho takový list, nejasný, nerozhodný. „Ohledně dalšího, doufám, že se dohodneme!...“ Jak tomu rozumět? V komnatce dávno již se stmělo a slečn Klára ještě stála u okna a dívala se, jak v šeru tratí se silhouetty hor. V její duši bylo také ta- kové stemnění. .. Snad by tu byla postála ještě déle, kdyby Irma nebyla ji vyrušila svým příchodem. Ode- šly do jídelny, kde uchystáno bylo k večeři. Irmě neušlo, že slečna Klára je zaražena, ale marně ptala s* po příčinách. Klára jich ne- pověděla. Dávno v zámku již všechno usnulo, jen Kláru v komnatce její míjel sen. Ležela na lůžku a přemýšlela znovu a znovu, jak byloa bude. Vše záviselo na něm, na Svidenském! Nemusí ji právě propustiti, vždyť Irma do- sud potřebuje společníci a tím spíše, když má býti uvedena do pražské společnosti. Nebo — a tu chod myšlenek slečny Kláry se zástavil. Dosud jí nenapadlo, že snad dr. Svidenský chce dáti Irmě novou matku, oženiti se. Pak by ovšem byla vychovatelka do jisté míry zbyteč- nou! Klára myšlenky jednou vzniklé nemohla se zbaviti. Něco jí našeptávalo, že uhodila na pra- vou příčinu. Blížicí se masopust, doba svateb — ano, jinak tomu již asi nebude, než že dr. Svidenský se ožení! Klářinou duší prošlo lehké zamrazení a vzrušení. Kdo je asi ona žena Dojista je krásná, duchaplná, snad bohatá. Ovšem dr. Svidenský je dobrou partil, je hezký a zámožný muž, necelý čtyřicátník. A tolik příjemný! Slečna Klára přistihla se při přiznáni, že se ji libí, že by mohla jej míti ráda. Mohla? Oh nikoliv, ona ho má ráda! Jeho obraz najednou jasně vynořil se jí z mysli.
Klár Irma Svidenský doktor Klářin
20 article
Pěkná mužná hlava, jiskrně oko, tmavý, trochu rozhozený vlas. A již zahlédla ve vidině lehký úsměv na jeho rtech, onen úsměv, který při poslední jeho návštěvě uvedl ji na chvili do rozpaků. Jak to bože bylo? Ach ano, u stolu. Zdvihla oči a zahlédla, že zrak jeho naní spočíval. Mimoděk polila ji lehká záplava růžo- vých rozpaků a on se usmál. Ale co z toho Náhodný úsměv, který nic neznačí. Lahodilo ji že ji pozoroval. Pošetilost! Kam myslí, ona chudá vychovatelka, osoba podřízená . .. Tichou komnatkou nesl se pozdní noeí pláč.
bůh
21 article
Nadešly Vánoce. Slečna Klára se svěřenkou svou upravovaly veliký strom, vyrůstající k stropu, že až špička jeho se ohýbala. Zavěšo- valy svícinky a cukrovinky, jichž došla z Prahy bohatá zásilka současně s dopisem, v němž dr Svidenský oznamoval, že přijede odpoledním vlakem. Klára mimoděk se zachvěla. Příjezd jeho připadal jí jako vynesení ortelu! A právě na Štědrý den ! Pěkné nadělení. V odpoledních hodinách odnášel kočár obě slečny k nádraží. Nebyla velká zima, ale Klára přece se chvěla vnitřním rozrušením a třásla se před chvilí, až vlak ve stanici zastaví a dr. Svidenský vyjde. Však v posledním okamžiku dostavila se u ní tichá resignace, odhodlanost na vše. Když dr. Svidenský z vlaku vystoupil naopak zmocnila se ji radost. Snad Irmin jásoo také k tomu přispěl. Dr. Svidenský objal a po- celoval svoji dceru a slečně Kláře stiskl přá- telsky ruku, jako kdy jindy činíval, ba jestě vřeleji. Usedl s nimi do kočáru a celou cestu živě se bavil. Neušlo Kláře, že zvláštní úsměv pohrával mu kolem rtů, kdykoli střetl se s je- jím zrakem. Byla zmalena! Kočár letěl po utvrdlé půdě a nežli se nadáli, byli doma v útul- ném teplu krásně vyhřátých pokojů. Vůně vá- nočních svátků sálala ze všech koutů ozářených síní a nejvíce ovšem v salonu, kam pod stromek vánoční rovnal dr. Svidenský přinesené dárky
Vánoce Klár Svidenský doktor Irmin Klára Kočár Praha
22 article
V ruchu a šumu uběhlo odpoledne a na- dešel večer. Dr. Svidenský rozžal sám světla na vánočním stromku a otevřel dvéře ze salonu do jídelny vedoucí. Dán tím pokyn oběma děvčatům, aby vešla. Irma jako dítě vrhla se na baličky označené jejím jménem a zabalené v hedvábnem papíru. Byly to předměty vesměs pěkné ceny zcela dle přání a tužeb mladého srdéčka. Skoken visela otci na krku a s dětinnou radostí jej celo- vala. Slečna Klára poněkud zdrželivěji sáhla po dárkách označených jejím jménem, ale přece s ja- kousi zvědavostí. Kdyby se byla ohlédla po dru. Svidenském, byla by spatřila, jak kladl prst na ústa, na znamení Irmě, aby ztichla. Na vrchu dárků Klářiných byla úpravná ka- setka. Snad visitky? Rozevřela ji, vyňala olegantn lístek ze zlatou ořízkou, přelétla úpravný, hlad- ký tisk a vše se s ní zatočilo... Nesmírné vzru- šení zvlnilo její ňadra, ve skráních jí zabušilo .. než v tom zavzněl jí k sluchu potlesk Irmy, je- vící radost nad jejím překvapením... To ditě vědělo vše! Ohlédla se a dr. Svídenský stál za ní podávaje jí vstřic obě ruce. Nepostihla ani, kteral ocitla se v jeho náručí... A když pak pošeptal jí cosi, tak tiše, že žádný třetí nemohl toho za- slechnouti, odvětila v mocném pohnutí, z plna srdce a upřímně: „A já vás rovněž a již dávno!.... Krabice s domnělými navštívenkami ve dvou dnech byla vyprázdněna... Přátelé a příbuzní dra. Svidenského r slečny Kláry, překvapeni byli pak po svátcích došlým oznámením, že dr. Svi- denský a slečna Klára X. slavili své zasnoubení v den štědrovečerní. — Isola Nosti.
doktor Svidenský Dán Irma Klár Klářin Svi Klár X Isola Nost
23 article Slečna Sof.
Slečna Sof. Od Popelky Bilianové. Asi před dvaceti a snad ještě více lety oh- jevovala se v ulicích malostranských stařena, jejíž rázovitý zjev hned byl nápadný. Byla velká, suchá, se zády stářím ji ohnutými. Chodila zpříma jako svíčka, podle vzoru dam z počátku předešlého století a záda — ni- koli páteř — ohýbala se s lopatek ke hrud- níku — asi jako u plochy struhadla. Byla to na Malé straně známá slečn Vlastně ne slečna — „írajln“ Zofi. Taksi totiž říkala sama. Sukni měla ledajakou, jupku zrovna ta- kovou, zástěru nikdy žádnou, ale za to vždycky čepec na hlavě. V zimě, v letě — žádný šátek nenosila, ani klobouk — jenom čepec. V zimě kapižon, v letě krajkový čepeček oboje zralé bylo pro museum zvláštnostl. Kapižony i čepce sama si „frajln Zofi“ ro- bila a byly také svého druhu jediné. Ostatně, jeden takový čepec i kapižon vy- držely ji mnohonácte let a „frajln Zofi“ měla po starosti. Čepec její měl ustálený tvar a v podstatě stejný s kapižonem: byl to trojhranný šáteček — u čepce z nějaké lehké, černé látky, u kapi- žonu byl vatovaný a prošitý. Čepec měl kolem obličeje skládané a sbl- rané krajky, kolem zadního cípu v týle byl le- mován barevnou pentlí, ale nikdy jinou než zelenou nebo fialovou. I ve skládankách k obličeji byly mašle téže barvy — buď zelené, nebo fialové — stejné s lemovkou. A na vrchu hlavy vlála také taková mašle a pod bradou vázanka. Kapižon byl téhož pro vedení, jen že byl poměrně větší.
Sof Bilianová Kapižon malostranský stařena
24 article
Vatou podšitý a prošitý kapižon odstával za ušima nad krkem jako hlídačská bouda zima fučela tudy na hlavu stařeninu jen což, ale stařena toho nedbala; nosila týž kapižon stále. Ubožačka! — Kapižon i čepec opršely slunce do nich pražilo r vítr fučel — a podle toho vypadalo oboje. Nejdřív pentle vyrudly, potom všeck ostatní. „Frajln Zofi“ toho nedbala a dokud čepec i kapižon držely pohromadě, nosila to, ve všední den i v neděli. A vypadala v tom, chuděra: na konec to mělo všecko jenom jednu barvu — šedohnědou — jako vypálený prach na silnici. A v rámci těchto vyrudlých trosek obličej kulatý, tváře červené jako panenské jablíčko, úsměv na rtech i ve zraku — to byla „frajln Zofi“ — jistě starší šedesáli let. A ten její úsměv i smích smutně sáhaly k duši. — „Frajln Zofi“ mluvila jen česky, ale hine bylo zřejmo, že vychována byla v „nobl“ něm Tvary řeči její byly měkké, kulaté — jakož mluvívaly dámy v dobách našeho pro- buzení. „Nó tak“ — podala mi „hantrle“ (ru- čičku). „Ale — ále — „pubínek“ (hošík) je šelma! Že to povím „fotrlínkovi“ (tatínkovi). „— — styand — Gneefrau“ — a „pu- krle“ udělala jako patnáctiletá holčička ve třicátých letech minulého století. A měkkounce zpěvná mluva její hned uká- zala, že slečná Sofi byla kdysi domovem v vznešených salonech a hlasatelem oněch lep ších, zašlých dob byl její čepec. Šátek na hlavu nevzala.
Kapižon Frajln Zofi Frajln Zofi
25 article
Jistá paní, vidouc strašně již opršelý čepe její, dala jí na hlavu hezký, lehký šátek ple Slečna Sofi nosila jej polom — na krku a čepec trůnil jí na hlavě do rozpadnutí — To není však slečna Soři ještě v úplnosti své. — K vylíčenému zjevu jejímu dlužno při- mysliti si nejčastěji — velikánský ranec třísek nebo hoblovaček, o něž chodila prosit do ohrad a k truhlářům. Třisky i hoblovačky zavázala si do velkého šátku, sebrala ranec do náruče a nesla jej pře sobou jako boudu — nemotorně a směšně, jako na tácku. Rozumí se, že pro ranec neviděla na cestu a nejednou — chuděra — upadla, a přes ne- šťastný svůj ranec svalila se do jízdní dráhy, nebo do někoho každou chvíli vrazila. Pestré bylo její cestování, než s rancem přišla domů, do starého domku pod Petřínem, kde měla malou světničku. Ale bože chraň, aby slečna Sofi nějak trpce nesla nehody své na poutích s ranci ho- blovaček! — I to to! Její růměnná tvář, kulatá jako měsíček vesele dívala se přes ranec a vyrudlý čepec do- stal a měl často hoblinkovou příkrasu, což pů- sobilo neskonale směšně. Hoblovačky byly vrcholem pozemské blaženosti nebohé slečny Ukládala si zprvu ve světničce své, ale domácí, obávaje se právem, aby mu někdy s hoblovačkami neshořela slečna Sofi i s do- mem jeho, vykázal jí na ně kolničku, kamsi slečna Sofi odtud ukládala drahocenné zásoby „Frajln Zofi“ důsledně říkala hoblovač- kám „hoblinky“ a jméno jí zůstalo na příslotek. S rozkoší přebírala se v prstencích „hobli- nek“, divila se sličnosti jejich a umělému stočení, věšela si je za uši na čepec a když je zapomněla sundati, byla pro nehorázný smích malým i velkým, ale sama se smála nejvíce.
Sofi Sor Zofi Petřín
29 article
Sofi. své.