ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 71036d30-7630-11dc-9691-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 56, place 4, work 1, org 1
1 masthead
o s00i s
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná přítoha , Národnich Listů k č. 301.
Národnich List
3 masthead
1. listopadu 1908.
4 article Po nich a před nimi.
Po nich a před nimi. Pomalounku oddychuji, pomalounku se zo- lavují. Máme po doplňovacích volbách do obee ního zastupitelstva .. Pomalounku nacpávám žoky, jeden po dru- hém, a pomalounku je dávám vyvážeti za měst A při té práci přes tu chvíli klesám na kolen a z hloubi srdce vzdávám díky mocnostem ne beským, že nedopustily, aby speditérští kočové nakladači a závozníci prohlásili stávku právě teď, po volbách. Neboť věru nevím, kam byeh se pak byl vril. Dvě fůry jsem již vypravil, právě dodělá vám třetí. Nakladači zatínají železné háky do těžkých žoků, zdvihají je a navalují si na ra- mena, pot se z nich řine, kované jejich boty do- padají těžce na každý žulový stupeň, až se cele schodiště otřásá a prohýbá, a osmahlí ti mu- žové brumlají do vousů, sotva že dechu popa- dají: „Kerej čert je to v těch žocích — dyť je to tíže jak olovo, cemont a železo dohronmady!! Jo, holenkové drazí, však se mi to zde taky celý týden shromažďovalo. V těch dnech nie ji ného nepřicházelo. Listonošové vylézali do tře tího patra celí uzípaní, oči jim z jamek vylé- zaly, tváře jim hořely jak rumělka — a tuhle právě u mých dveří, nohy již pod nimi klesaly Chudáci měli plné náruče volebních provolání kandidátních listin a přímluvných dopisů. Tý- den mi to nosili — a brzy toho byla plna podlaha, plné kouty, plné stoly, plné židle. Ko- nečně mi nezbylo nie jiného nežli že jsem musil požádati známého geometra, by mi zhotovil malý orientnční plán mě pracovny, abych se vůbee dostal ode dveří k oknům.
ko
5 article
Neboť — aby mně laskavý čtenář rozuměl — já jsem voličem! A v těch dnech právě minulých nebylo hledanějšího a váženějšího člověka nad voliče. Ano, v těch dnech my nařvaní buržou sti, voličové prvního sboru, — my inteli- genti, voličové druhého sboru, — a my bodří řemeslnici a živnostníci, voličové tře- tiho sboru — my všichni zas jednou jsme přišl ke cti. Jazyky andělskými k nám bylo promlou váno, abychom statečně a mužně přikročil k volobnímu osudí a vykonali svou svatou po vinnost. Bylo promlouváno k našemu srdci, ktere jistě že miluje královskou, hrdou a zlatou m- tičku Prahu, bylo promlouváno k našemu roz- umu, rozhledu a pevnému karakteru, bylo pro- mlouváno k naší rozšafnosti a zkušenosti A když jsme byli tím kterým provoláním voleb ním rozebrání až do hloubi ledví, pak vždy ná sledovale pět až sedm jmen — a to byla jmé- na oněch mužů, kteří za nás obyčejné voliče chtějí nasaditi rozum, zdraví, pohodlí, život, den i noc, zimu i teplo, prsa i čelo, aby za nás, naším jménem a v náš prospěch řídilí další osudy drahé všem nám královské veleobce.
zlatý mtička Praha
6 article
A byly nám voličům těmito provoláními prokazovány pocty největší. Od prostého, ropu- blikánského zvolání „Občané!“ stoupalo oslo- vení všemi stupni zdvořilosti a váženosti, jakých jen možno obyčejnému voliči prokázati. „Vá- žený pane!“ a „Velevážený pane!“ bylo vo- láno k nám, voličům třetího a druhého sboru ale my voličové sboru prvního, kterých je nej méně, ale kteří za to tvoříme nezdolnou hradbu starobylých rodů patricijských, pevně zakořeně ných v tuto drahou půdu, byli jsme oslovován „Slavutný pano!“ Slovutný pane! Ach! — Schoval jsem s aspoň po oxempláři každého toho provolání, ono se „Slovutným pánem“ navrch, a ještě v dale kých, pozdních letech, až se budu teteliti jaku pára nad hrncem a houpati nějaká vnoučata na slabých, zimomřivých kolenou, s hrdostí jim budu okazovati provolání z dávných let a budu se chlubiti: „Vidíte, káňata, býval jsem taky kdysi slovutným pánem, tohda, když jsem voli- val v prvním sboru pražském, když pro nne městští radní a náměstkové posílávali kočár se vzkazem, abych se ráčil najisto zúčastniti volby A s radostí nesmírnou, až se mi chvílem oči slzami zalévaly, viděl jsem, že není tak zle jak se novinami všech barev a odstínů tvrdívá a že nejkrásnější etnosti občanské z divokého našeho života přece ještě nevymizely.
7 article
„Koho vám třeba v zastupitelstvě královsko naší veleobce?“ táže se provolání. „Mužů ce- lých, karakterních, nezávislých, nezištných; mužů, kteří tam nevstupují se zámysly osob. ního prospěchu, ale kteři bez ohledu v pravo neh v levo mají na zřeleli jen a jen prospěch vše- obecenstva, občanstva, slovem obce, a nikoli jednotlivců. Vám třeba mužů čistých rukou, či- stých štitů, pilné práce a sebezapření v oka- mžkcích nejtěžších. Mužů celých, mužů hoto- vých obětovati prospěchu drahé veleobce vše. erě jejich jest. Srdee i mozek, krev i život! Při- stuptež tedy k osudí volebnímu a volte muže takovél“ A pod každým takovým provoláním pode- psáno pět až sedm jmen, a to jsou oni mužové kteří vše svrchu řečené chtějí za nás voliče obě tovati, krev svou vycediti. Není radost jíti s tako vou kandidátní listinou k osudí volebnímu?
8 article
Ale jestliže ještě někdo mohl býti na roz- pacích, koho by volil — nuže, kandidáti všech vyznání a barev politických usnadnili mu práci Nojenom hromadně, na provoláních a společ- ných kandidátních listinách, ale každý zvlášta o sobě předstoupil před každého jednotlivee voliče — obrazně řečeno, že předstoupil. Nebot každý tak učinil tiskopisem svým, vlastním, tu ložela před voličem kupa lístků a lístečků oktávů i kvartů, lístků něžných, jako zvoucích na dostaveníčko, listů podobných oznámením snubním, plesovým, jubilejním, promočním atd. Věru, volič by musil být pravým dobytčetom, aby ani pak ještě nevěděl, koho má volit! Avšak, bohužel, přece to nebylo tak snad- né. Jako volič buržoust měl jsem jich voliti sedm, jako volič inteligení pět, jako velič řeme- slník a živnostník taky asi pět. Ale kandidátních listin přišlo deset, násobeno sodmi a pěti a pěti dává stosedmdosát! Koho voliti, apych nikomu neublížil? Arci tu byla jména některá, na vše chen způsob sympatická, jiná snad méně sym- patická, některá i dokonce nesympatická Tři dny a tři noci jsem permutoval, až jsem si vybral kandidátů asi tak devadesát. Vo- liti však mohu jen pět, po případě sedm! Šel jsem a koupil jsem si u soustružník pyilík s devadesáti kuličkami. Napsal jsem na kulíčky devadesát jmen. Načež jsem táhl. Táhl
Nojen
9 article
jsem po seriich, táhl jsem pak z každé seri „výbor“, konečně jsem táhl z „výboru“ Po posledním tahu jsem ulehl horečkou Na štěsti však mne lékař do dne volby tak po stavil na noby, že jsem byl s to, abych vykona svoji občanskou povinnost. Byl jsem tam dopra ven povozem záchranné stanice. Konečně bylo po volbě a lékař mi prohlá sil, že asi po dvouměsíčním pobytě na jihu — nejlépe v Egyptě — budu zotaven docela. Za plať nebeský pánbůhl Bohužel, že svůj odjezd na jih musím n neurčito vdložiti. Neboť náš sbor prorazil př prvém útoku jen polovinu, půlčtvrta kandidáta půlětvrta kandidáta musí se podrobiti volbě užší Pošta přináší nová provolání volební, nové kandidátní listiny, nová doporučení. A vidím že jedna skupina kandidátů připadla na nápad zcela nový. „Slovutný pane! Volte naše kandidáty! P případ, že některý z nich neměl posud čest setkati se s Vámi a že Vám tedy není znám, jsme ochotní dodati Vám kandidáty naší listiny na vlastní útraty a nebezpečenství do Vašnostina bytu na dva dny na zkoušku, s plnou zárukou jejich čistotnosti a vzorného chování. V případě že by Vám jakkoli nevyhovovali, ochotně a be jakékoli náhrady je vyměníme za jiné a rovněž zcela dokonalé. Po vyzkoušení je dáme svým zrízenci zas odnésti. V naprosté úctě agitační výbor. Vyžádal jsem si zatím dva kandidáty n ukázku. Víc jich nemám kam položit. Ypsilon.
Egypt
10 article Až do smrti a za hrob...
Až do smrti a za hrob... V pyšné a rušné ulici velkoměsta naléza se starý, rozsáhlý obehod s knihami a hudebni nami. Krám šerý, kam jen málo světla propou štěla veliká okna výkladů, plná vkusně rozhoze ných knih a fotografií umělců i umělkyň z světa divadelního a hudebního. Ze krámem, v němž tiše ale čile pracova sám chef závodu se dvěma příručími a účetním. nalézala se místnost ještě temnější, osvětlovan jediným oknem, jež vedlo na uzounký, zaprá- šený dvůr, malý, temný a pustý. Nádoby na po- pel bývaly jedinou jeho okrasou. V místnosti podél stěn police nad policí v nich kniha vedle knihy, ve vazbách různýeh barev, každá opatřena bilou páskou se znatel ným číslem. V policích nejdolejších, v tuhýeh deskách zařaděny byly hudebniny. Zde za nepatrný poplatek bylo možno hod nověrným osobám vypůjčiti si knihy a noty, jicha čísla pečlivě zaznamenávala dáma prostého ze- vnějšku a vlídných oči. Už kolik let tu praco- vala a vadla, co venku jaro rozkvétalo a žárem a svěžími barvami hýřilo léto, podzim nabize plody plnými dlaněmi a zima se halíla v mlžné závoje a v lidské cesty stlala hvězdné vločky sněhu a jiskřivé, klamné drahokamy. Byla zde před světem jako ukryta od doby kdy opuštěna nehodným mužem, s nímž prožila několik let v strašlivém manželství, bezradná se stařičkou matkou stanula před prázdnou mrazivou budoucností. Knihkupec, dávný příte jejího otce, znaje sehopnosti její i její inteli- genci, nabídi jí místo, když zoufalost zatínal již spáry do zmučeného srdce. A tak tu Karla psala od rána do noci, byla knihovníkem i ko- respondentem, chlebodárce byl spokojen a ona se vžila v svůj tichý a bezradostný život šťastna, že má koutek, v němž na ni myslí stará matka a kde ji vítá radostný štěkot věrného Broka i jeho oddaný, rozumný pohled.
Krám Karel
11 article
Neděli co neděli, nebylo-li počasí přiliš ne- litostné, vycházela mladá žena s matkou n vzdálený hřbitov k oteovu a sestřině společnému hrobu. Procházka labyrintem hřbitovních cest kde z jara a v létě rozkvétaly miliony květů kde v mohutných větvích šeřiků hnízdili ne- rušeně pláci a smuteční vrby majestátně chýlily se nad pohřbenými nadějemi, byla jí i mate oddechem po celotýdenním zaměstnání. Kráčely zvolna písčitými cestami, vzpomínaly zašlých radostí i utrpení, těšily se z každého květy oba leného keře, až tiše stanuly u rovu, chráněnéh dvěma cypřišemi, jež jako věrní strážcové rozpí naly smutné náruče nad těmi, kdož se víc ne probudí. Hrob od jara do zimy byl jeden květ,t byl jediný přepych, jehož si tyto skronmné by tosti dopřávaly. Zčernalý železný kříž s rozpja tým Kristem zcela se tratil v objetí svěžíh břečťanu, sedmikrásy, levkoje a macešky téměi nepozorovaně ustoupily pelargoniím a fuksiím i rudá růže rok co rok rozvijela v hlavách své květy, jichž lístky opadávajíce skrápěly hrob ru- dými slzami, jakými asi srdce pláče.
Krist
12 article
Slunce dnes jasněji a tepleji zaplálo, n v celé řdě posledních dnů. V ulicích města proudily zástupy radostně vzrušené, zpité pří chedem jara a novostí dojmů, jež přinášelo. Karla v novém, prostém kloboučku, zdobe ném z předu kyticí svlačce, jebož květy lehce zarůžovělé a vonné tak pokorně se plazí v kaž- dém brambořišti, všocka omládlá a svěží ubírala se s matkou ke hřbitovu. Cosi nevysvětlitelného chvělo se v každém zlatém záchvěvu slunce plnilo bytost její sladkou, mučivou touhou. Po- stály u hrobu svých drahých, hrst petrklíčů jasně žlutých po něm rozhodivšo Na cestě zpáteční zavadila Karla zr akem o mramorový pomník u cesty a zlatý nápis na něm. Četla známé jméno a lehce se zachvěln. I verše přečetla, jež hloübkou svého významu vymykaly se každé stopě banálnosti. Odkud jen zná to čtyřverší?
Karel
13 article
„V zimě i v létě, v blízku i v dáli, až do smrti, a za hrob . .. Ach, již si vzpomněla. Jimi, naleznuvši je vryté do staré ruiny pomníku v zámecké za- hradě, rozloučila se Elena s Danielem Cortisem Milovala jej přes své závazky a povinnosti lá- skou bez mezí, ale čistou jako horský pramen v dojemném románu Fogazzarově. Láskou či stou, beze všech nároků, beze všech mučivých šílených snah, jež tak málo nalézá porozumění „Jaká se udělala najednou zima, mamin ko!“ A ženy rychlejí vykročily, aby se vrátily ve svůj tichý a smutný přibytek. Úzký pruh sluneční, vzácný jako zlaté min ce v peněženkách chudých lidí, smekl se oběns přec po ušpiněných, zaprášených knihách, a za bloudil i na stůl, u něhož právě Karla s od leskem jasu ve zraku a se sotva znatelným úsměvem na rtech mořila se jakýmsi překladem. Do ticha prodejní místnosti zapadl pojednou pozdrav, zachvěly se tóny známého hlasu. A již objevila se na prahu postava známá a milá. „Uctivý pozdrav, slečno, jak se vám daří?“ A doktor Stránský, soudní auskultant, kladl sva zek knih na Karlin stůl. Nevyrovnatelný úsměv zkrášlil jeho rty. Hlas jeho zněl měkce a melo dicky. Karla odložila práci, odpověděla pozdraven i úsměvem, škrtla značky vrácených knih předložila nové k výběru.
Elen Cortis Fogazzarův Stránský Karlin Karel
14 article
Znali se již přes rok. Karla nemohla se o hodlati pověděti mu, že není již slečnou, že život její roztříštěný již nikdy nevrátí se do cest po kterých by si byla přála jíti a které jí ja kýmsi divným, krutým omylem zavedly do kraje kde pro závoj slz není možno uzříti ani úsmě vů ani květů. Mluvili o knihách. Mezi knihami, z nich měl si Stránský vybrati, nalézal se i Fogazzarů „Daniel Corti“ „Tu knihu jsem již čell, slečno,“ pravi stranou ji odkládaje. A věříte-li, několik prostýeh veršů z ní tak se mí zalíbilo, že dal jsem je vrý na hrob své matky. „Vím to, včera náhodou jsem je četla,“ od- větila Karla a oddaně vzhlédla k němu. Zraky jejich se potkaly, a jí se zdálo, že se to nebe otvírá. Jaké měl oči hiluboké a výmluvně A teď se zasmál: „Dnes potřebuji nějakou knihu hodně divokou. Považte si, mám bratrance ošklivého, nezvedcného kluka, který se špatn učí a jen by četl dobrodružné romány Vernea a Maye. Tetu bych si rozhněval, kdyby mu ne- přinesl knihy, o niž prosil, a ona je celkem dobrá žena.“ V hovoru o knihách, o nichž v úsudcíc svých byli oba tak svorni, považujíce vliv je jich za volice škodlivý pro vnímavou mysl mlá deže, vybirali „něco divokého“. Našli prvý sva zek Mayova „Satana a Jidáše“. „Ce by mi musil někdo slíbit,“ smála se Karla, „abych přečetla tuto knihu! Stránský vybrr! několik knih pro sebe sestru a chystal se k odehodu. Karla prohodila „T asi rád vyjdete odtud zas do čerstvéh vzduchu!“ Usmál se skoro smutně: „Všakvy dobre víte, musíte vědět, jak sem chodím rád Ale vás bych chtěl vidět někde jinde, mez květy, pod modrým nobom, oživlou a radostnou Je tady smutno v dusné jizbě bez slunce o rána do večera jen ve společnosti zaprášenýci „Děkuji za pronesené přání. Třeba se n kdy nedalo uskutečniti, působí mi opravdovou radost. S bohem, a na shledanou!
Karel Stránský Fogazzaro Corti Verne May Mayův Jidáš
15 article
Dávno dozněly kroky Stránského v sešeře- lém kránu. Ale ohlas jeho slov a vlídný jeho pohled Karla dlouho nesla v duši. Tak hovořili spolu jednou nebo dvakráí týdně v prchavých chvilkách všedního života Přinášel Karle drobné kytičky fialek a kopretin. jež ze všech květů nejvíce miloval, odjel-li ku příbuzným, vkládal do knih, jež vracel, čiste lístky pohledové, které vybíral se vkusem v pravdě uměleckým. Jednou octla se na římse neúhledného Karlina psacího stolu i rudá růže s lístky hebkými jako samet, jemně porosená Karla k ní lehce přitiskla své rty. A doma, ve chvíli samoty, zalkla ji před zrcadlem do svých temných vlasů. Jakoby od ní požár rozlil se po tvářích a šíji. Karla zkrásněla v té chvíli omládla o mnoho let. Zpytavě se na sebe za hleděln a řekla si: „V mé druhé noci svatobn si do korunky z vlasů zatknu rudou růži. Sna přinese mi více štěstí, než mi ho darovaly bě lostné květy oranžové. Té noci sen nejkrasší se snesl na umdlená její víčka. Citila, jak na jejích rtech jiné za- plály v horoucí touze. Jak měkce ukládáse v náruč známou a milou. Probudila se a zaplakala. Nábřeží široké řeky, jež městem protékala všecko bylo sluncem vyzlaceno. V lehounkýcli vlnách proudu, tiše šumících, lámaly se paprsky jeho tisícerýmě odrazy, že hladina zdála se být zastřena obruvskou, střibrotkanou pavučinou. Silhouetta královskélmo hradu ostře se rýsovala na obzoru, tyčíc své věže k západnímu nebi.
Stránský Karel Karel drobný Silhouett
16 article
Při kraji oblohy rodil se temný mrak. Vy růstal kvapně a tiše, až pojednou vyhoupl se před slunce, a vše vůkol rázem potemnělo. Stro- my, nábřeží lemující, rozkývaly větve silným větrem, jenž přišel nelušen a nevolán a prvni krůpěje s doprovodem vzdáleného hřmění dopa- daly těžce na zaprášenou dlažbu Stránský s přitelem Kopřivou, kteříse tudy ubírali v tichém hovoru, uehýlili se dn blizké kavárny, aby ušli blížící se bouři. Dlouho se neviděli. „Málo teď čtu,“ stěžoval si Kopřiva, který byl oxterním lékařem nemocnice. „Práce je nad hlavu a mám-li chvíli, probírám se jedině v kni hách svého oboru. Vyskytují se v nemocniční praxi případy zvláštní a komplikované, že je třeba stále býti na stráži. „A to já zas,“ rozpovídal se Stránský, „ět teď víc, než jindy. Odsedím si těch několik ho din v úřadě, vyjdu si na procházku a pak čtu a zase čtu. Krásná, nová kniha je mi nej vybranější společnicí. „Apropos, kde přicházíš k novinkám?“ „Vypůjčuji si je v knihkupectví Urbanově. „Vzpomínám si, že tam byla zaměstnán jakási paní Zimová. Je tam ještě?“ „Pnní?“ S udivený ma očima zeplalse Stránský. „Taková ubohá žena,“ vyprávěl Kopřiva. nepozoruje vzrušení přitelova. „Vdala se zcela mladá z veliké lásky, bydlili jsme s nimi na jedné chodbě několik let. Muž, který ji před svatbou zbožňoval a vzýval na kolenou, záhy po svatbě ochladl, když začalo se nedostávati peněz. Rozumí se, že věděl, že si ji bere chu- dou. Spořila, jak mohla, odívala se chudě jaku dělnice. A když někdy pro nepředvídaný výda nedostávalo se jí peněz, pouhých několik korun hrubě ji odbýval a posílal pro úroky z věna, Těžko říci, co vytrpěla. Začal choditi domů k ránu, silně napilý, bývaly scény, a když už nebylo možno vydržet a že nebylo dětí, rozešli
Stránský Kopřiva Urbanův Zimová
18 article
se on po urážkách, ona v tichém odříkání. Ho dilo se jí místo u Urbana, ona hodila se jemu protože za málo poněz vykoná práce za síly dvě a živí sebe a matku skromně sic, ale počestně Její matka často mojí svěřovala svoji bolest proto jsem do věci zasvěcen. „Tak vída,“ snažil se usmáti Stránský, já jí pořád říkal „s' 1čno Hovor přesune se na politickou situnci Káva byla vypita, bouře přehnala se nad městen spoře tu skropivši prach, a hrůzu a děs svých šedočerných mraků vychrlila kdesi nad polia lesy. Přátelé rozešli se s upřimným stisknutím ruky. Stránský dlouho bloudil ulicemi s bolestí úzkostí v srdci. Zdálo se mu, že má duši nn- trženou. Vzpomínal na Karlu vytrvale a něžně. Jak ji miloval! Byl z těch mužů, kteří bliží se k ženě, již si vyvolí, jako ke světici. Čista záře, jež ji v očích jejich obestírá, nedá pro niknouti až k ní samé, dokud z vlastní vůle ne odhalí tvář, zakrytou závojem cudnosti a nena- bídne prahnoucích retů k sladkým pocelům. Představoval si Karlu ve svých snech vždy po svém boku. V radosti i žalu, ruku v ruce šli by životem až do šedin jako dvě děti s jas nýma, stále trochu udivenýma očima, se srdcem plným sladké něhy. Neřekl jí dosud, jak ji má rád. Jeho zraky mluvily za něho. Byl by přišel, až by vše uchystal, až by mohl vystrojiti vlídný útulek pr svoji lásku. Byl by přišel a byl by se zeptal „Chcete jiti se mnou? Až do smrti a za hrob?“ Odpověď vyčetl by v jejích očích, které zbožňo val, a jež, věděl to jistě, byly by se slzami štěst na něho sladce usmály. A zatím je ztracena pro něho navždy. Pa třila a patří již někomu jinému, jinému!
Urban Stránský Hovor Karel
19 article
Nikdy jí nezlíbá na prahnoucí rety, nesevřo ji v pevnou svoji náruč. „Proč, 6, proč?“ pta se v duši s bolestným výkřikem, co zatím šere tiše padalo do ulie, plných ruchu a všedn vřavy- Vrátil se domů. Byl bledý, až sinný, zorniee měl horečkou rozšířené. Slarostlivost sestřinu ukonejšíl několika vlídnými slovy a v pokojík svém zabořil hlavu do bílých podušek, na nichž tak často rozkvétaly sladké a nadějné sny jeho jeko jarní květy. V prsou ueítil prudkou bolest. hrdlo sevřelo se mu jako uchopeno téžkou, zá keřnou rukou. A z očí vytryskly slzy, jichž ne- stíral . .. Dny míjely těžce a smutně. Hrozny akáto vých květů rozdaly všechnu svou sladkou, opo jivou vůni a chystaly se k smrti. Už květy lípy pukaly, když odhodlal se Stránský vyhledat Karlu. Byl vážně nemocen, nedávno, po dels procházce v červnovém vedru dostavilose chrlení krve. Lékař doporučoval klid a lesní vzduch. Šel se tedy rozloučiti. Jak vkročil. Karla zpytavě se na něho zahleděla. „Snad ne jste nemocen? Tak dlouho jste tu nebyl!“ Sna žila se usmáti, co zrak plitil se ji slzami. „Tak trochu, milostivá paní. Pojedu n venkov, vraeím tedy knihy. Jiných si zatím ne- vezmu.“ A s knihami položil na stůl tři žluté, těžké růže.
Stránský Karel
20 article
„Už tedy ví,“ řekla si smutně Karla, již slova „milostivá pani“ bodala jako ostře zahro- cený šíp. Chopila se růží. „Voní překrásně. Ale raději mám rudé. Žluté se mi vždycky zdaj symbolem bolesti a smutku.“ „Ony jimi také jsou, milostivá paní.“ Usmál se slabě. Jaký to byl úsměv! Ani stopy redosti, jaká se v něm jindy jevila. Oběma ne bylo do hovoru. „Buďte tu zdráva,“ a dlouze políbil ruku již podala mu dnes poprvé. „Dovolíte-li, budu vám psát. „Ráda. Vraťte se brzy a nemoe nechte ně kde za horami! Jen dlouze se na ni zadíval a tíše ubíra se ke dveřím. „Vzpomínejte!“ zalétlo k ní jak ve snu a zůstala tu sama, jen se svojí bezútěš- nou sudbou. Nemoc Stránského postupovala bezpečněa rychle. Tuberkulosa plic, jíž podlehla i jeho matka, dávno živená velkoměstským vzduchem a stále přehlížená, propukla vší silou a tragikou. Stránský, který se zálibou v prázdných chvílíeh a při nemoci matčině často obiral se studiem lékařství, plně si byl vědom plizkého konce. Psal Karle jen jednou, jedinkráte, když touh po ní vyrostla až k nebí a litost nad zmařeným životem drásala mu nitro. „Má lásko, vzpominejte, brzy umru. Jsem Váš až do smrti a za hrob.“ V temné, zaprášené místnosti za krámem tiše slzíc, psala Karla odpověd „Má lásko, miluji Vás, nesmíte umřit! At se vrátite, rudou růží ozdobím svůj vlas a roze- pnu náruč a spočinete v ní a budu Vaší ženo přes všecky předsudky a přes falešnou morálku světa až do smrti a za hrob.
Karel Stránský
21 article
Ty řádky četl Stránský, když už skoro umí- ral. A přitisknuv je ke spráhlým rtům, brzy ze- snul po strašlivém, krutém boji se Smrtí. List nebyl podepsán. Své sestře, jež oše třovala jej s něhou a oddaností bezpříkladnou nesvěřil ničeho o svojí lásce. Věděl, že ono, tak prostá a věřící, děsila by se jí jako přízraku Milovat vdanou ženu! Že pez viny sama stoji v životě a prahne po soucitném pohledu a po laskavém slově, kdo to uváží? Je vdána, při- poutána na věky k jinému, třeba nehodnému muži. Ať se neodváží vztýčit se, vzláhnout ruk po muži, jako byl její bratr! Že by mu živo vyzlatila, že by v její lásce zapomínal na vše- cky nesrovnalosti života a citil se dokonale šťasten, tomu prostě nevěří. Také, co by tomu lidé řekli? A nebylo by tu božího požehnání, zkazila by mu celý život. A tak nebylo nikoho, kdo by Karle oznámi jeho skon. Převezli jej domů a pochovali v mat- čině hrobě. Po jejím boku jistě dobře byl uby tován. Na pomník vryto bylo jméno jeho, ro narození a smrti. Nejbližší neděle Karla už z dálky uzřela známý hrob jenom hlinou navršený, s vysok- nastlanými, uvadlými květy. Čerstvě zlacené písmo na černém mramoru z daleka třpytilo se v zapadajícím slunci. Nohy se jí podlamovaly Cítila, jak bolest z toho, co ji čeká, nitroj rve a drti. Jak jí srdce drásá, do spánků mučivě bodá. Opravdu, jeho jméno. A bez hlesu shrou- tila se k zemi. Nestonala dlouho. Byla silná, velmi silná Strana g.
Stránský Karel
22 article
Měla pro koho žít, povinnost ji zavolala, veli- telsky na ni zakývala. Dvě ženy, černě oděné, ubírají se neděli za nedělí cestou ke vzdálenému hrbitovu. Jedna zlomená věkem, druhá srdcem. Putují teď ke hrobům dvěma, aby se těm, kdož v nich dřímou, nestýskalo. Přinášejí květy, jak právě rozkvé- tají a mladší, s očima pláčem zkalenýma, kla- douc je na novější hrob, šeptá rty bolestně se- vřonými: „Až do smrti a za hrob . ..
23 article
B. Podhorská
24 article Hanácky hode.
Hanácky hode. Obrázek z Haně. — Napsa! Lad. Homolovič. Francek Mačáků stál rozkročený před grun- tem v čisté vyžehlené košili a v nové vestě. Spo- kojeně si hladil břicho — byl právě po hodové obědě. Jedním okem mrskal na protější grunt. jestli nevyjde jeho Málka. Dostal od ní ráno t - kový nastrojený rozmarýn, plný pentliček a po- zlátka, že nelze o její velké láse“ k Franekovi pochybovat. Francek u vědomí zvláštního tohoto vyznamenání dnes také jako pán se rozhlížei Z jiných gruntů pomalu vystupovaly rovněž p- stavy. Tam Zlámalů pohůnek běžel se džb- nem ke Strnadům pro pivo, onde Mařenn. Loba- lova sešla se s Tónkem Zaepalovém. T ale všecko dnes Francka netěšilo. Konečně na- proti vrzla vrata a jimi proklouzla svižná Mál- ka. Francek sebou trhl a zvolal: „Tož po po- žehnáňo ať přendeš k Řezničkom!“ „No bať,“ odvětila Málka a opět zmizeln za vraty. Francek na víc nečekal. Byl čas strojit se na požehnání. Potom teprve nastanou hody.
Napsa Mačák Málek Francek Zlámal Strnad Mařenn Lobo Tónek Zaepalový Franck Řezničkom
25 article
Oj, hode, hodečke, debeste bévale deckel, tak potichu si zpíval. Vysoké boty měl vyglan- čené jako oficir, což byla jeho chlouba, protož sloužil u husarů. Za chvíli trousily se tetky v lipských širo- kých šátkách, uvázaných na babku, do koste- líčka. Dnes v hody je požehnání o půl hodiny dřív, za nimí jdou klucí po „svátečňu“ a pk pacholci zvlášť a dívky zvlášt. Pan farár dobře cítil, že dnešní návštěvníci mají více chuti tancovat, než se modlit, prot také obvyklé požehnání jak mohl zkrátil. Cestou z kostela dělaly se na návsi hlou- čky. Tetky se staršími selkami a výměnkářkami mladá chasa pak bavila a domlouvala se mezi sebou — do které hospody půjdou. Z dolního konce vesnice chodi ke Sirnadům, z předu k Rezníčkům. Chasa se pak rozběhla domů po- svačit a převlěknout se, neboť muzikanti z Vrbá- tek již přišli. Za chvili rozestoupili se muzikanti před ho- spodou v kolo a spustili veselý marš. To byl povel k všeobecnému veselí. Mládež vybíhala ze statků a ubírala se rovně do hospody. Sedláci, domkáři i hofeři, všichní se strojili do bospody, zpírajíce:
Sedlák
26 article
Dež só hode, tož só hode, poďme stará do hospode.
27 article
V hospodě bylo již veselo a plno ruchu. Všichni kurážně pepíjeli z „plecháčů“ a jenom lepší sedláci ze džbánků a z korbelů. Chasn mladá tančila nejvíce; ale ani tetky už staré nelenily. Tančily ještě jako mladice. V jednom koutě hospody seděla baba se „sladinkym“ Tam zaváděli chasníci své milenky, aby si něco vybraly. Francek Mačáků vede tam právě svoju Málku. Dává si jí vybrat, ale ona se upejvá. Francek ji nutí, až konečně vzala si „nadivano trobičko, špalek a střechélek“ V tom předstoupil selský synek před muzi- kanty, v jedné ruce držel cement s pivem; ho- dil dvacítku na tácek a poručil si sólo. Muzikani spustili „šotyš“ a synek vzal do náručí Terinu Róbalovu a juž byl v kole. Ostatní uctivě ustu- povali. Potom hráli muzikanti polku pro všeck a pak přistoupil k muzikantům Nácek Stróhal a porúčil si tuto písničku Na mostě plák, pod mostem rak, ve vodě rebička, ve mléně Anička — tu já mám rád. A muzikanti hráli chutě a vesele a mládež tančila o sto šest. Po každém kuse zavdávali chasníci svým tanečnicím pivo nebo víno, nebo jim kupovali „soduvke“. Francek Mačáků měl nějakou řeč divnou s Málkou. Ta stála u něho celá zardělá s očim sklopenýma. Francek na ni dorážel: „Tož ne- odpovís?“, a Málka si jenom zavzdychla: „Ach ja bože!“ To zaslechl Nácek Stróhalů a honem dodal: Aeh ja bože, sposť dva nože, misku máčke, dva koláčke.
Mačák Málek Muzikani Stróhal Anička Francek Róbalovo
28 article
Málka sebou trhla a utekla celá červená pryč. Francek se na Nácka škaredě zamračil. Zatal vztekem pěst, ale opět se utišil. Nebude se prát o hodech jako kluk. Je už z toho vy- rostlý. V tom zavzněl od dveří „zólu“ hluk a křik mládeže, která stála na schodech. Vedli tam obecního hlupáčku „Heferu“. Skákal na jedné noze až k muzikantům a poručil si starou „eo- favó“ polku, k níž se zpívalo: „Matičko kopecká 6, jak se te hezká. A aby se pánbíček neurazil, honem se pokra čovalo: Tatičko nobeské, Te se laky hezké.
Málek
29 article
Hefera pak zavýsknul tak pronikavě „juch“, že se celá hospoda ulekla. To rozjaření sedláci dali Heferovi šestku. aby po jedné noze doskákal po schodech na zál až k muz ikantům. Hefera stal se nyni terčem vtipů roztanco- vané chasy. Kterýsi synek přinesl honem rohlík a podával mu ho se slovy: „Dež ho Hefero snih. dám ti celo dvacitko.“ Ale Hefera zlosti celý zčervenav máchl rukou na znamení, že nechce a vykoktal: „Co — co — copak su ditě? Rohlék patři do comla!“ A chasa se chechtala až se za břicha popadala. Jiní opět nabízeli m
Hefer