2
masthead
Nedělní zábavná a poučná přítoha , Národnich Listů k č. 301.
Národnich List
3
masthead
1. listopadu 1908.
4
article
Po nich a před nimi.
Po nich a před nimi.
Pomalounku oddychuji, pomalounku se zo-
lavují. Máme po doplňovacích volbách do obee
ního zastupitelstva ..
Pomalounku nacpávám žoky, jeden po dru-
hém, a pomalounku je dávám vyvážeti za měst
A při té práci přes tu chvíli klesám na kolen
a z hloubi srdce vzdávám díky mocnostem ne
beským, že nedopustily, aby speditérští kočové
nakladači a závozníci prohlásili stávku právě
teď, po volbách. Neboť věru nevím, kam byeh
se pak byl vril.
Dvě fůry jsem již vypravil, právě dodělá
vám třetí. Nakladači zatínají železné háky do
těžkých žoků, zdvihají je a navalují si na ra-
mena, pot se z nich řine, kované jejich boty do-
padají těžce na každý žulový stupeň, až se cele
schodiště otřásá a prohýbá, a osmahlí ti mu-
žové brumlají do vousů, sotva že dechu popa-
dají: „Kerej čert je to v těch žocích — dyť je
to tíže jak olovo, cemont a železo dohronmady!!
Jo, holenkové drazí, však se mi to zde taky
celý týden shromažďovalo. V těch dnech nie ji
ného nepřicházelo. Listonošové vylézali do tře
tího patra celí uzípaní, oči jim z jamek vylé-
zaly, tváře jim hořely jak rumělka — a tuhle
právě u mých dveří, nohy již pod nimi klesaly
Chudáci měli plné náruče volebních provolání
kandidátních listin a přímluvných dopisů. Tý-
den mi to nosili — a brzy toho byla plna
podlaha, plné kouty, plné stoly, plné židle. Ko-
nečně mi nezbylo nie jiného nežli že jsem musil
požádati známého geometra, by mi zhotovil malý
orientnční plán mě pracovny, abych se vůbee
dostal ode dveří k oknům.
ko
5
article
Neboť — aby mně laskavý čtenář rozuměl
— já jsem voličem! A v těch dnech právě
minulých nebylo hledanějšího a váženějšího
člověka nad voliče.
Ano, v těch dnech my nařvaní buržou
sti, voličové prvního sboru, — my inteli-
genti, voličové druhého sboru, — a my bodří
řemeslnici a živnostníci, voličové tře-
tiho sboru — my všichni zas jednou jsme přišl
ke cti. Jazyky andělskými k nám bylo promlou
váno, abychom statečně a mužně přikročil
k volobnímu osudí a vykonali svou svatou po
vinnost.
Bylo promlouváno k našemu srdci, ktere
jistě že miluje královskou, hrdou a zlatou m-
tičku Prahu, bylo promlouváno k našemu roz-
umu, rozhledu a pevnému karakteru, bylo pro-
mlouváno k naší rozšafnosti a zkušenosti
A když jsme byli tím kterým provoláním voleb
ním rozebrání až do hloubi ledví, pak vždy ná
sledovale pět až sedm jmen — a to byla jmé-
na oněch mužů, kteří za nás obyčejné voliče
chtějí nasaditi rozum, zdraví, pohodlí, život,
den i noc, zimu i teplo, prsa i čelo, aby za nás,
naším jménem a v náš prospěch řídilí další
osudy drahé všem nám královské veleobce.
zlatý mtička Praha
6
article
A byly nám voličům těmito provoláními
prokazovány pocty největší. Od prostého, ropu-
blikánského zvolání „Občané!“ stoupalo oslo-
vení všemi stupni zdvořilosti a váženosti, jakých
jen možno obyčejnému voliči prokázati. „Vá-
žený pane!“ a „Velevážený pane!“ bylo vo-
láno k nám, voličům třetího a druhého sboru
ale my voličové sboru prvního, kterých je nej
méně, ale kteří za to tvoříme nezdolnou hradbu
starobylých rodů patricijských, pevně zakořeně
ných v tuto drahou půdu, byli jsme oslovován
„Slavutný pano!“
Slovutný pane! Ach! — Schoval jsem s
aspoň po oxempláři každého toho provolání, ono
se „Slovutným pánem“ navrch, a ještě v dale
kých, pozdních letech, až se budu teteliti jaku
pára nad hrncem a houpati nějaká vnoučata na
slabých, zimomřivých kolenou, s hrdostí jim
budu okazovati provolání z dávných let a budu
se chlubiti: „Vidíte, káňata, býval jsem taky
kdysi slovutným pánem, tohda, když jsem voli-
val v prvním sboru pražském, když pro nne
městští radní a náměstkové posílávali kočár se
vzkazem, abych se ráčil najisto zúčastniti volby
A s radostí nesmírnou, až se mi chvílem
oči slzami zalévaly, viděl jsem, že není tak zle
jak se novinami všech barev a odstínů tvrdívá
a že nejkrásnější etnosti občanské z divokého
našeho života přece ještě nevymizely.
7
article
„Koho vám třeba v zastupitelstvě královsko
naší veleobce?“ táže se provolání. „Mužů ce-
lých, karakterních, nezávislých, nezištných;
mužů, kteří tam nevstupují se zámysly osob.
ního prospěchu, ale kteři bez ohledu v pravo neh
v levo mají na zřeleli jen a jen prospěch vše-
obecenstva, občanstva, slovem obce, a nikoli
jednotlivců. Vám třeba mužů čistých rukou, či-
stých štitů, pilné práce a sebezapření v oka-
mžkcích nejtěžších. Mužů celých, mužů hoto-
vých obětovati prospěchu drahé veleobce vše.
erě jejich jest. Srdee i mozek, krev i život! Při-
stuptež tedy k osudí volebnímu a volte muže
takovél“
A pod každým takovým provoláním pode-
psáno pět až sedm jmen, a to jsou oni mužové
kteří vše svrchu řečené chtějí za nás voliče obě
tovati, krev svou vycediti. Není radost jíti s tako
vou kandidátní listinou k osudí volebnímu?
8
article
Ale jestliže ještě někdo mohl býti na roz-
pacích, koho by volil — nuže, kandidáti všech
vyznání a barev politických usnadnili mu práci
Nojenom hromadně, na provoláních a společ-
ných kandidátních listinách, ale každý zvlášta
o sobě předstoupil před každého jednotlivee
voliče — obrazně řečeno, že předstoupil. Nebot
každý tak učinil tiskopisem svým, vlastním,
tu ložela před voličem kupa lístků a lístečků
oktávů i kvartů, lístků něžných, jako zvoucích
na dostaveníčko, listů podobných oznámením
snubním, plesovým, jubilejním, promočním atd.
Věru, volič by musil být pravým dobytčetom,
aby ani pak ještě nevěděl, koho má volit!
Avšak, bohužel, přece to nebylo tak snad-
né. Jako volič buržoust měl jsem jich voliti
sedm, jako volič inteligení pět, jako velič řeme-
slník a živnostník taky asi pět. Ale kandidátních
listin přišlo deset, násobeno sodmi a pěti a pěti
dává stosedmdosát! Koho voliti, apych nikomu
neublížil? Arci tu byla jména některá, na vše
chen způsob sympatická, jiná snad méně sym-
patická, některá i dokonce nesympatická
Tři dny a tři noci jsem permutoval, až
jsem si vybral kandidátů asi tak devadesát. Vo-
liti však mohu jen pět, po případě sedm!
Šel jsem a koupil jsem si u soustružník
pyilík s devadesáti kuličkami. Napsal jsem na
kulíčky devadesát jmen. Načež jsem táhl. Táhl
Nojen
9
article
jsem po seriich, táhl jsem pak z každé seri
„výbor“, konečně jsem táhl z „výboru“
Po posledním tahu jsem ulehl horečkou
Na štěsti však mne lékař do dne volby tak po
stavil na noby, že jsem byl s to, abych vykona
svoji občanskou povinnost. Byl jsem tam dopra
ven povozem záchranné stanice.
Konečně bylo po volbě a lékař mi prohlá
sil, že asi po dvouměsíčním pobytě na jihu —
nejlépe v Egyptě — budu zotaven docela. Za
plať nebeský pánbůhl
Bohužel, že svůj odjezd na jih musím n
neurčito vdložiti. Neboť náš sbor prorazil př
prvém útoku jen polovinu, půlčtvrta kandidáta
půlětvrta kandidáta musí se podrobiti volbě užší
Pošta přináší nová provolání volební, nové
kandidátní listiny, nová doporučení. A vidím
že jedna skupina kandidátů připadla na nápad
zcela nový.
„Slovutný pane! Volte naše kandidáty! P
případ, že některý z nich neměl posud čest
setkati se s Vámi a že Vám tedy není znám, jsme
ochotní dodati Vám kandidáty naší listiny na
vlastní útraty a nebezpečenství do Vašnostina
bytu na dva dny na zkoušku, s plnou zárukou
jejich čistotnosti a vzorného chování. V případě
že by Vám jakkoli nevyhovovali, ochotně a be
jakékoli náhrady je vyměníme za jiné a rovněž
zcela dokonalé. Po vyzkoušení je dáme svým
zrízenci zas odnésti. V naprosté úctě agitační
výbor.
Vyžádal jsem si zatím dva kandidáty n
ukázku. Víc jich nemám kam položit.
Ypsilon.
Egypt
10
article
Až do smrti a za hrob...
Až do smrti a za hrob...
V pyšné a rušné ulici velkoměsta naléza
se starý, rozsáhlý obehod s knihami a hudebni
nami. Krám šerý, kam jen málo světla propou
štěla veliká okna výkladů, plná vkusně rozhoze
ných knih a fotografií umělců i umělkyň z
světa divadelního a hudebního.
Ze krámem, v němž tiše ale čile pracova
sám chef závodu se dvěma příručími a účetním.
nalézala se místnost ještě temnější, osvětlovan
jediným oknem, jež vedlo na uzounký, zaprá-
šený dvůr, malý, temný a pustý. Nádoby na po-
pel bývaly jedinou jeho okrasou.
V místnosti podél stěn police nad policí
v nich kniha vedle knihy, ve vazbách různýeh
barev, každá opatřena bilou páskou se znatel
ným číslem. V policích nejdolejších, v tuhýeh
deskách zařaděny byly hudebniny.
Zde za nepatrný poplatek bylo možno hod
nověrným osobám vypůjčiti si knihy a noty, jicha
čísla pečlivě zaznamenávala dáma prostého ze-
vnějšku a vlídných oči. Už kolik let tu praco-
vala a vadla, co venku jaro rozkvétalo a žárem
a svěžími barvami hýřilo léto, podzim nabize
plody plnými dlaněmi a zima se halíla v mlžné
závoje a v lidské cesty stlala hvězdné vločky
sněhu a jiskřivé, klamné drahokamy.
Byla zde před světem jako ukryta od doby
kdy opuštěna nehodným mužem, s nímž prožila
několik let v strašlivém manželství, bezradná
se stařičkou matkou stanula před prázdnou
mrazivou budoucností. Knihkupec, dávný příte
jejího otce, znaje sehopnosti její i její inteli-
genci, nabídi jí místo, když zoufalost zatínal
již spáry do zmučeného srdce. A tak tu Karla
psala od rána do noci, byla knihovníkem i ko-
respondentem, chlebodárce byl spokojen a ona
se vžila v svůj tichý a bezradostný život
šťastna, že má koutek, v němž na ni myslí stará
matka a kde ji vítá radostný štěkot věrného
Broka i jeho oddaný, rozumný pohled.
Krám
Karel
11
article
Neděli co neděli, nebylo-li počasí přiliš ne-
litostné, vycházela mladá žena s matkou n
vzdálený hřbitov k oteovu a sestřině společnému
hrobu. Procházka labyrintem hřbitovních cest
kde z jara a v létě rozkvétaly miliony květů
kde v mohutných větvích šeřiků hnízdili ne-
rušeně pláci a smuteční vrby majestátně chýlily
se nad pohřbenými nadějemi, byla jí i mate
oddechem po celotýdenním zaměstnání. Kráčely
zvolna písčitými cestami, vzpomínaly zašlých
radostí i utrpení, těšily se z každého květy oba
leného keře, až tiše stanuly u rovu, chráněnéh
dvěma cypřišemi, jež jako věrní strážcové rozpí
naly smutné náruče nad těmi, kdož se víc ne
probudí.
Hrob od jara do zimy byl jeden květ,t
byl jediný přepych, jehož si tyto skronmné by
tosti dopřávaly. Zčernalý železný kříž s rozpja
tým Kristem zcela se tratil v objetí svěžíh
břečťanu, sedmikrásy, levkoje a macešky téměi
nepozorovaně ustoupily pelargoniím a fuksiím
i rudá růže rok co rok rozvijela v hlavách své
květy, jichž lístky opadávajíce skrápěly hrob ru-
dými slzami, jakými asi srdce pláče.
Krist
12
article
Slunce dnes jasněji a tepleji zaplálo, n
v celé řdě posledních dnů. V ulicích města
proudily zástupy radostně vzrušené, zpité pří
chedem jara a novostí dojmů, jež přinášelo.
Karla v novém, prostém kloboučku, zdobe
ném z předu kyticí svlačce, jebož květy lehce
zarůžovělé a vonné tak pokorně se plazí v kaž-
dém brambořišti, všocka omládlá a svěží ubírala
se s matkou ke hřbitovu. Cosi nevysvětlitelného
chvělo se v každém zlatém záchvěvu slunce
plnilo bytost její sladkou, mučivou touhou. Po-
stály u hrobu svých drahých, hrst petrklíčů
jasně žlutých po něm rozhodivšo
Na cestě zpáteční zavadila Karla zr akem
o mramorový pomník u cesty a zlatý nápis na
něm. Četla známé jméno a lehce se zachvěln.
I verše přečetla, jež hloübkou svého významu
vymykaly se každé stopě banálnosti. Odkud jen
zná to čtyřverší?
Karel
13
article
„V zimě i v létě,
v blízku i v dáli,
až do smrti,
a za hrob . ..
Ach, již si vzpomněla. Jimi, naleznuvši je
vryté do staré ruiny pomníku v zámecké za-
hradě, rozloučila se Elena s Danielem Cortisem
Milovala jej přes své závazky a povinnosti lá-
skou bez mezí, ale čistou jako horský pramen
v dojemném románu Fogazzarově. Láskou či
stou, beze všech nároků, beze všech mučivých
šílených snah, jež tak málo nalézá porozumění
„Jaká se udělala najednou zima, mamin
ko!“ A ženy rychlejí vykročily, aby se vrátily
ve svůj tichý a smutný přibytek.
Úzký pruh sluneční, vzácný jako zlaté min
ce v peněženkách chudých lidí, smekl se oběns
přec po ušpiněných, zaprášených knihách, a za
bloudil i na stůl, u něhož právě Karla s od
leskem jasu ve zraku a se sotva znatelným
úsměvem na rtech mořila se jakýmsi překladem.
Do ticha prodejní místnosti zapadl pojednou
pozdrav, zachvěly se tóny známého hlasu. A již
objevila se na prahu postava známá a milá.
„Uctivý pozdrav, slečno, jak se vám daří?“
A doktor Stránský, soudní auskultant, kladl sva
zek knih na Karlin stůl. Nevyrovnatelný úsměv
zkrášlil jeho rty. Hlas jeho zněl měkce a melo
dicky.
Karla odložila práci, odpověděla pozdraven
i úsměvem, škrtla značky vrácených knih
předložila nové k výběru.
Elen
Cortis
Fogazzarův
Stránský
Karlin
Karel
14
article
Znali se již přes rok. Karla nemohla se o
hodlati pověděti mu, že není již slečnou, že
život její roztříštěný již nikdy nevrátí se do cest
po kterých by si byla přála jíti a které jí ja
kýmsi divným, krutým omylem zavedly do kraje
kde pro závoj slz není možno uzříti ani úsmě
vů ani květů.
Mluvili o knihách. Mezi knihami, z nich
měl si Stránský vybrati, nalézal se i Fogazzarů
„Daniel Corti“
„Tu knihu jsem již čell, slečno,“ pravi
stranou ji odkládaje. A věříte-li, několik prostýeh
veršů z ní tak se mí zalíbilo, že dal jsem je vrý
na hrob své matky.
„Vím to, včera náhodou jsem je četla,“ od-
větila Karla a oddaně vzhlédla k němu. Zraky
jejich se potkaly, a jí se zdálo, že se to nebe
otvírá. Jaké měl oči hiluboké a výmluvně
A teď se zasmál: „Dnes potřebuji nějakou knihu
hodně divokou. Považte si, mám bratrance
ošklivého, nezvedcného kluka, který se špatn
učí a jen by četl dobrodružné romány Vernea
a Maye. Tetu bych si rozhněval, kdyby mu ne-
přinesl knihy, o niž prosil, a ona je celkem
dobrá žena.“
V hovoru o knihách, o nichž v úsudcíc
svých byli oba tak svorni, považujíce vliv je
jich za volice škodlivý pro vnímavou mysl mlá
deže, vybirali „něco divokého“. Našli prvý sva
zek Mayova „Satana a Jidáše“.
„Ce by mi musil někdo slíbit,“ smála se
Karla, „abych přečetla tuto knihu!
Stránský vybrr! několik knih pro sebe
sestru a chystal se k odehodu. Karla prohodila
„T asi rád vyjdete odtud zas do čerstvéh
vzduchu!“ Usmál se skoro smutně: „Všakvy
dobre víte, musíte vědět, jak sem chodím rád
Ale vás bych chtěl vidět někde jinde, mez
květy, pod modrým nobom, oživlou a radostnou
Je tady smutno v dusné jizbě bez slunce o
rána do večera jen ve společnosti zaprášenýci
„Děkuji za pronesené přání. Třeba se n
kdy nedalo uskutečniti, působí mi opravdovou
radost. S bohem, a na shledanou!
Karel
Stránský
Fogazzaro
Corti
Verne
May
Mayův
Jidáš
15
article
Dávno dozněly kroky Stránského v sešeře-
lém kránu. Ale ohlas jeho slov a vlídný jeho
pohled Karla dlouho nesla v duši.
Tak hovořili spolu jednou nebo dvakráí
týdně v prchavých chvilkách všedního života
Přinášel Karle drobné kytičky fialek a kopretin.
jež ze všech květů nejvíce miloval, odjel-li ku
příbuzným, vkládal do knih, jež vracel, čiste
lístky pohledové, které vybíral se vkusem
v pravdě uměleckým. Jednou octla se na římse
neúhledného Karlina psacího stolu i rudá růže
s lístky hebkými jako samet, jemně porosená
Karla k ní lehce přitiskla své rty. A doma, ve
chvíli samoty, zalkla ji před zrcadlem do svých
temných vlasů. Jakoby od ní požár rozlil se po
tvářích a šíji. Karla zkrásněla v té chvíli
omládla o mnoho let. Zpytavě se na sebe za
hleděln a řekla si: „V mé druhé noci svatobn
si do korunky z vlasů zatknu rudou růži. Sna
přinese mi více štěstí, než mi ho darovaly bě
lostné květy oranžové.
Té noci sen nejkrasší se snesl na umdlená
její víčka. Citila, jak na jejích rtech jiné za-
plály v horoucí touze. Jak měkce ukládáse
v náruč známou a milou.
Probudila se a zaplakala.
Nábřeží široké řeky, jež městem protékala
všecko bylo sluncem vyzlaceno. V lehounkýcli
vlnách proudu, tiše šumících, lámaly se paprsky
jeho tisícerýmě odrazy, že hladina zdála se být
zastřena obruvskou, střibrotkanou pavučinou.
Silhouetta královskélmo hradu ostře se rýsovala
na obzoru, tyčíc své věže k západnímu nebi.
Stránský
Karel
Karel drobný
Silhouett
16
article
Při kraji oblohy rodil se temný mrak. Vy
růstal kvapně a tiše, až pojednou vyhoupl se
před slunce, a vše vůkol rázem potemnělo. Stro-
my, nábřeží lemující, rozkývaly větve silným
větrem, jenž přišel nelušen a nevolán a prvni
krůpěje s doprovodem vzdáleného hřmění dopa-
daly těžce na zaprášenou dlažbu
Stránský s přitelem Kopřivou, kteříse
tudy ubírali v tichém hovoru, uehýlili se dn
blizké kavárny, aby ušli blížící se bouři. Dlouho
se neviděli.
„Málo teď čtu,“ stěžoval si Kopřiva, který
byl oxterním lékařem nemocnice. „Práce je nad
hlavu a mám-li chvíli, probírám se jedině v kni
hách svého oboru. Vyskytují se v nemocniční
praxi případy zvláštní a komplikované, že je
třeba stále býti na stráži.
„A to já zas,“ rozpovídal se Stránský, „ět
teď víc, než jindy. Odsedím si těch několik ho
din v úřadě, vyjdu si na procházku a pak čtu
a zase čtu. Krásná, nová kniha je mi nej
vybranější společnicí.
„Apropos, kde přicházíš k novinkám?“
„Vypůjčuji si je v knihkupectví Urbanově.
„Vzpomínám si, že tam byla zaměstnán
jakási paní Zimová. Je tam ještě?“
„Pnní?“ S udivený ma očima zeplalse
Stránský.
„Taková ubohá žena,“ vyprávěl Kopřiva.
nepozoruje vzrušení přitelova. „Vdala se zcela
mladá z veliké lásky, bydlili jsme s nimi na
jedné chodbě několik let. Muž, který ji před
svatbou zbožňoval a vzýval na kolenou, záhy
po svatbě ochladl, když začalo se nedostávati
peněz. Rozumí se, že věděl, že si ji bere chu-
dou. Spořila, jak mohla, odívala se chudě jaku
dělnice. A když někdy pro nepředvídaný výda
nedostávalo se jí peněz, pouhých několik korun
hrubě ji odbýval a posílal pro úroky z věna,
Těžko říci, co vytrpěla. Začal choditi domů
k ránu, silně napilý, bývaly scény, a když už
nebylo možno vydržet a že nebylo dětí, rozešli
Stránský
Kopřiva
Urbanův
Zimová
18
article
se on po urážkách, ona v tichém odříkání. Ho
dilo se jí místo u Urbana, ona hodila se jemu
protože za málo poněz vykoná práce za síly dvě
a živí sebe a matku skromně sic, ale počestně
Její matka často mojí svěřovala svoji bolest
proto jsem do věci zasvěcen.
„Tak vída,“ snažil se usmáti Stránský,
já jí pořád říkal „s' 1čno
Hovor přesune se na politickou situnci
Káva byla vypita, bouře přehnala se nad městen
spoře tu skropivši prach, a hrůzu a děs svých
šedočerných mraků vychrlila kdesi nad polia
lesy.
Přátelé rozešli se s upřimným stisknutím
ruky.
Stránský dlouho bloudil ulicemi s bolestí
úzkostí v srdci. Zdálo se mu, že má duši nn-
trženou. Vzpomínal na Karlu vytrvale a něžně.
Jak ji miloval! Byl z těch mužů, kteří bliží se
k ženě, již si vyvolí, jako ke světici. Čista
záře, jež ji v očích jejich obestírá, nedá pro
niknouti až k ní samé, dokud z vlastní vůle ne
odhalí tvář, zakrytou závojem cudnosti a nena-
bídne prahnoucích retů k sladkým pocelům.
Představoval si Karlu ve svých snech vždy
po svém boku. V radosti i žalu, ruku v ruce
šli by životem až do šedin jako dvě děti s jas
nýma, stále trochu udivenýma očima, se srdcem
plným sladké něhy.
Neřekl jí dosud, jak ji má rád. Jeho zraky
mluvily za něho. Byl by přišel, až by vše
uchystal, až by mohl vystrojiti vlídný útulek pr
svoji lásku. Byl by přišel a byl by se zeptal
„Chcete jiti se mnou? Až do smrti a za hrob?“
Odpověď vyčetl by v jejích očích, které zbožňo
val, a jež, věděl to jistě, byly by se slzami štěst
na něho sladce usmály.
A zatím je ztracena pro něho navždy. Pa
třila a patří již někomu jinému, jinému!
Urban
Stránský
Hovor
Karel
19
article
Nikdy jí nezlíbá na prahnoucí rety, nesevřo
ji v pevnou svoji náruč. „Proč, 6, proč?“ pta
se v duši s bolestným výkřikem, co zatím šere
tiše padalo do ulie, plných ruchu a všedn
vřavy-
Vrátil se domů. Byl bledý, až sinný, zorniee
měl horečkou rozšířené. Slarostlivost sestřinu
ukonejšíl několika vlídnými slovy a v pokojík
svém zabořil hlavu do bílých podušek, na nichž
tak často rozkvétaly sladké a nadějné sny jeho
jeko jarní květy. V prsou ueítil prudkou bolest.
hrdlo sevřelo se mu jako uchopeno téžkou, zá
keřnou rukou. A z očí vytryskly slzy, jichž ne-
stíral . ..
Dny míjely těžce a smutně. Hrozny akáto
vých květů rozdaly všechnu svou sladkou, opo
jivou vůni a chystaly se k smrti. Už květy lípy
pukaly, když odhodlal se Stránský vyhledat
Karlu. Byl vážně nemocen, nedávno, po dels
procházce v červnovém vedru dostavilose
chrlení krve. Lékař doporučoval klid a lesní
vzduch. Šel se tedy rozloučiti. Jak vkročil.
Karla zpytavě se na něho zahleděla. „Snad ne
jste nemocen? Tak dlouho jste tu nebyl!“ Sna
žila se usmáti, co zrak plitil se ji slzami.
„Tak trochu, milostivá paní. Pojedu n
venkov, vraeím tedy knihy. Jiných si zatím ne-
vezmu.“ A s knihami položil na stůl tři žluté,
těžké růže.
Stránský
Karel
20
article
„Už tedy ví,“ řekla si smutně Karla, již
slova „milostivá pani“ bodala jako ostře zahro-
cený šíp. Chopila se růží. „Voní překrásně. Ale
raději mám rudé. Žluté se mi vždycky zdaj
symbolem bolesti a smutku.“
„Ony jimi také jsou, milostivá paní.“
Usmál se slabě. Jaký to byl úsměv! Ani stopy
redosti, jaká se v něm jindy jevila. Oběma ne
bylo do hovoru.
„Buďte tu zdráva,“ a dlouze políbil ruku
již podala mu dnes poprvé.
„Dovolíte-li, budu vám psát.
„Ráda. Vraťte se brzy a nemoe nechte ně
kde za horami!
Jen dlouze se na ni zadíval a tíše ubíra
se ke dveřím. „Vzpomínejte!“ zalétlo k ní jak
ve snu a zůstala tu sama, jen se svojí bezútěš-
nou sudbou.
Nemoc Stránského postupovala bezpečněa
rychle. Tuberkulosa plic, jíž podlehla i jeho
matka, dávno živená velkoměstským vzduchem
a stále přehlížená, propukla vší silou a tragikou.
Stránský, který se zálibou v prázdných chvílíeh
a při nemoci matčině často obiral se studiem
lékařství, plně si byl vědom plizkého konce.
Psal Karle jen jednou, jedinkráte, když touh
po ní vyrostla až k nebí a litost nad zmařeným
životem drásala mu nitro.
„Má lásko, vzpominejte, brzy umru. Jsem
Váš až do smrti a za hrob.“
V temné, zaprášené místnosti za krámem
tiše slzíc, psala Karla odpověd
„Má lásko, miluji Vás, nesmíte umřit! At
se vrátite, rudou růží ozdobím svůj vlas a roze-
pnu náruč a spočinete v ní a budu Vaší ženo
přes všecky předsudky a přes falešnou morálku
světa až do smrti a za hrob.
Karel
Stránský
21
article
Ty řádky četl Stránský, když už skoro umí-
ral. A přitisknuv je ke spráhlým rtům, brzy ze-
snul po strašlivém, krutém boji se Smrtí.
List nebyl podepsán. Své sestře, jež oše
třovala jej s něhou a oddaností bezpříkladnou
nesvěřil ničeho o svojí lásce. Věděl, že ono,
tak prostá a věřící, děsila by se jí jako přízraku
Milovat vdanou ženu! Že pez viny sama stoji
v životě a prahne po soucitném pohledu a po
laskavém slově, kdo to uváží? Je vdána, při-
poutána na věky k jinému, třeba nehodnému
muži. Ať se neodváží vztýčit se, vzláhnout ruk
po muži, jako byl její bratr! Že by mu živo
vyzlatila, že by v její lásce zapomínal na vše-
cky nesrovnalosti života a citil se dokonale
šťasten, tomu prostě nevěří. Také, co by tomu
lidé řekli? A nebylo by tu božího požehnání,
zkazila by mu celý život.
A tak nebylo nikoho, kdo by Karle oznámi
jeho skon. Převezli jej domů a pochovali v mat-
čině hrobě. Po jejím boku jistě dobře byl uby
tován. Na pomník vryto bylo jméno jeho, ro
narození a smrti.
Nejbližší neděle Karla už z dálky uzřela
známý hrob jenom hlinou navršený, s vysok-
nastlanými, uvadlými květy. Čerstvě zlacené
písmo na černém mramoru z daleka třpytilo se
v zapadajícím slunci. Nohy se jí podlamovaly
Cítila, jak bolest z toho, co ji čeká, nitroj
rve a drti. Jak jí srdce drásá, do spánků mučivě
bodá. Opravdu, jeho jméno. A bez hlesu shrou-
tila se k zemi.
Nestonala dlouho. Byla silná, velmi silná
Strana g.
Stránský
Karel
22
article
Měla pro koho žít, povinnost ji zavolala, veli-
telsky na ni zakývala.
Dvě ženy, černě oděné, ubírají se neděli
za nedělí cestou ke vzdálenému hrbitovu. Jedna
zlomená věkem, druhá srdcem. Putují teď ke
hrobům dvěma, aby se těm, kdož v nich dřímou,
nestýskalo. Přinášejí květy, jak právě rozkvé-
tají a mladší, s očima pláčem zkalenýma, kla-
douc je na novější hrob, šeptá rty bolestně se-
vřonými: „Až do smrti a za hrob . ..
24
article
Hanácky hode.
Hanácky hode.
Obrázek z Haně. — Napsa! Lad. Homolovič.
Francek Mačáků stál rozkročený před grun-
tem v čisté vyžehlené košili a v nové vestě. Spo-
kojeně si hladil břicho — byl právě po hodové
obědě. Jedním okem mrskal na protější grunt.
jestli nevyjde jeho Málka. Dostal od ní ráno t -
kový nastrojený rozmarýn, plný pentliček a po-
zlátka, že nelze o její velké láse“ k Franekovi
pochybovat. Francek u vědomí zvláštního tohoto
vyznamenání dnes také jako pán se rozhlížei
Z jiných gruntů pomalu vystupovaly rovněž p-
stavy. Tam Zlámalů pohůnek běžel se džb-
nem ke Strnadům pro pivo, onde Mařenn. Loba-
lova sešla se s Tónkem Zaepalovém. T
ale všecko dnes Francka netěšilo. Konečně na-
proti vrzla vrata a jimi proklouzla svižná Mál-
ka. Francek sebou trhl a zvolal: „Tož po po-
žehnáňo ať přendeš k Řezničkom!“
„No bať,“ odvětila Málka a opět zmizeln
za vraty. Francek na víc nečekal. Byl čas strojit
se na požehnání. Potom teprve nastanou hody.
Napsa
Mačák
Málek
Francek
Zlámal
Strnad
Mařenn
Lobo
Tónek Zaepalový
Franck
Řezničkom
25
article
Oj, hode, hodečke,
debeste bévale deckel,
tak potichu si zpíval. Vysoké boty měl vyglan-
čené jako oficir, což byla jeho chlouba, protož
sloužil u husarů.
Za chvíli trousily se tetky v lipských širo-
kých šátkách, uvázaných na babku, do koste-
líčka. Dnes v hody je požehnání o půl hodiny
dřív, za nimí jdou klucí po „svátečňu“ a pk
pacholci zvlášť a dívky zvlášt.
Pan farár dobře cítil, že dnešní návštěvníci
mají více chuti tancovat, než se modlit, prot
také obvyklé požehnání jak mohl zkrátil.
Cestou z kostela dělaly se na návsi hlou-
čky. Tetky se staršími selkami a výměnkářkami
mladá chasa pak bavila a domlouvala se mezi
sebou — do které hospody půjdou. Z dolního
konce vesnice chodi ke Sirnadům, z předu
k Rezníčkům. Chasa se pak rozběhla domů po-
svačit a převlěknout se, neboť muzikanti z Vrbá-
tek již přišli.
Za chvili rozestoupili se muzikanti před ho-
spodou v kolo a spustili veselý marš. To byl
povel k všeobecnému veselí. Mládež vybíhala ze
statků a ubírala se rovně do hospody. Sedláci,
domkáři i hofeři, všichní se strojili do bospody,
zpírajíce:
Sedlák
26
article
Dež só hode,
tož só hode,
poďme stará
do hospode.
27
article
V hospodě bylo již veselo a plno ruchu.
Všichni kurážně pepíjeli z „plecháčů“ a jenom
lepší sedláci ze džbánků a z korbelů. Chasn
mladá tančila nejvíce; ale ani tetky už staré
nelenily. Tančily ještě jako mladice. V jednom
koutě hospody seděla baba se „sladinkym“
Tam zaváděli chasníci své milenky, aby si něco
vybraly. Francek Mačáků vede tam právě svoju
Málku. Dává si jí vybrat, ale ona se upejvá.
Francek ji nutí, až konečně vzala si „nadivano
trobičko, špalek a střechélek“
V tom předstoupil selský synek před muzi-
kanty, v jedné ruce držel cement s pivem; ho-
dil dvacítku na tácek a poručil si sólo. Muzikani
spustili „šotyš“ a synek vzal do náručí Terinu
Róbalovu a juž byl v kole. Ostatní uctivě ustu-
povali. Potom hráli muzikanti polku pro všeck
a pak přistoupil k muzikantům Nácek Stróhal
a porúčil si tuto písničku
Na mostě plák,
pod mostem rak,
ve vodě rebička,
ve mléně Anička —
tu já mám rád.
A muzikanti hráli chutě a vesele a mládež
tančila o sto šest. Po každém kuse zavdávali
chasníci svým tanečnicím pivo nebo víno, nebo
jim kupovali „soduvke“.
Francek Mačáků měl nějakou řeč divnou
s Málkou. Ta stála u něho celá zardělá s očim
sklopenýma. Francek na ni dorážel: „Tož ne-
odpovís?“, a Málka si jenom zavzdychla: „Ach
ja bože!“
To zaslechl Nácek Stróhalů a honem dodal:
Aeh ja bože,
sposť dva nože,
misku máčke,
dva koláčke.
Mačák
Málek
Muzikani
Stróhal
Anička
Francek
Róbalovo
28
article
Málka sebou trhla a utekla celá červená
pryč. Francek se na Nácka škaredě zamračil.
Zatal vztekem pěst, ale opět se utišil. Nebude
se prát o hodech jako kluk. Je už z toho vy-
rostlý.
V tom zavzněl od dveří „zólu“ hluk a křik
mládeže, která stála na schodech. Vedli tam
obecního hlupáčku „Heferu“. Skákal na jedné
noze až k muzikantům a poručil si starou „eo-
favó“ polku, k níž se zpívalo:
„Matičko kopecká
6, jak se te hezká.
A aby se pánbíček neurazil, honem se
pokra čovalo:
Tatičko nobeské,
Te se laky hezké.
Málek
29
article
Hefera pak zavýsknul tak pronikavě „juch“,
že se celá hospoda ulekla.
To rozjaření sedláci dali Heferovi šestku.
aby po jedné noze doskákal po schodech na zál
až k muz ikantům.
Hefera stal se nyni terčem vtipů roztanco-
vané chasy. Kterýsi synek přinesl honem rohlík
a podával mu ho se slovy: „Dež ho Hefero snih.
dám ti celo dvacitko.“ Ale Hefera zlosti celý
zčervenav máchl rukou na znamení, že nechce
a vykoktal: „Co — co — copak su ditě?
Rohlék patři do comla!“ A chasa se chechtala
až se za břicha popadala. Jiní opět nabízeli m
Hefer