ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 70999000-738c-11dc-8eb4-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 32 celkem · entity: person 36, place 35, org 3, work 1
1 masthead
26. ledna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 20. —
3 article Zakletí „Holanďané“.
Zakletí „Holanďané“. Vypravování starého výhybkáře Voprátky. Ve veliké strážnici, tak zvané „ratejně“ na vého obecního domu pražského, světili černou hodinku. V útulné té místnosti shromažďoval se všichni zřízenci obecní, pokud jich právě ni kde nebylo třeba. A tak tedy když nehořelo když nikde neucházel plyn, když mrazem nepo praskalo potrubí vodovodu a když se nepotrhaly dráty elektrického vedení ať v povětří nebo pod zemi, bývalo v ratejně živo a hlučno. Ale nejmílejší jim byla černá hodinka. Ve- likými okny padalo do prostoru dosti světle obloukových lamp z ulic nebo starodávného pun- čoškového osvětlení plynového, stíny osob se prodlužovaly, tančily po podlaze, ve velikém krbu praskala mohutná polena dubová (nebot uhlí se za onoho času prodávalo již jen v lékár- nách a ústřední topení vodou neosvědčovalo se a všechny shromážděné ovládala znenáhla při jemná nálada lehkého mrazení. Neboť o télo černé hodince vypravovaly se historky ponuré, strašidelné, z šedé minulosti. Nejmladší byly tak ze století dvacátého. Ale mnozí pamětníci znali historky, události ze sta- letí devatenáctého. Měli je z úst dědů, pradědů. někdy taky prabab. A hrdinou dne byl, kdo při- nesl věc nejstrašidelnějši, při jehož vyprávěníse kůže na těle srážela, vlasy vypadávaly. Bylo to tak v prvé čivrti století jedenadva- cátého. Byl pondělek, a starý lampář Muřínoha bavil společnost, vyprávěje jim o včerejším před- stavení „Bludného Holanďana“, které bylo po řádáno na obecní útraty pro nejširší obecenstvo zadarmo. V těch dobách byla dvě taková před stavení za měsíe.
Holanďan
4 article
„To je vám šlakovitá historie, kamarádi Vidito zbouřené moře, blesky srší, hrom bije vlny šplýchají až do hlediště, orkestr hraje v ne promokavých pláštích. V takové malé zátoce ko lébá se plachetník, řekli byste, že se co nevide o skály roztřiští. Najednou blesk, hrom, a z kulis jako čert vyrazí jiná loď, zarejduje, zastaví v zá toce, jakoby ji přikoval. A to je loď toho blud ného Holanďana. A ten Ilolanďan je vlastno strašidlo. Pár set let už je zakletý, musí pořád rejdit po mořích celé zeměkoule. A ta loď j. barabina ještě horší než byla ona, na které Ko lumbus vynalezl Ameriku, ale moře ji nechee Ten Holanďan ji asekuroval u všech možných asekurací, prach a dynamít v ní vozil, chodili de skladišť jen s pochodněmi, bez patentnícl luceren —nevyletěla do povětří! Vrážel do ji- ných lodí, aby se tak sprovodil se světa, každou potopil až na dno mořské — jen jemu se ne stalo nie. Navrtal do dna děr — voda tam ne- natekla, loď plavala stále jak oříšek. Až koneční se do toho zakletého Holanďana zamiluje ne- vinná panna, dá kvinde milenci, takovému hezkému myslivei, vezme si to strašidlo — teď teprv je Holanďan vysvobozen. Jeho koráh se rozpadne jak akciová škrobárna, moře to vše- chno pohltí — lidičky, jediná hrůza. Měl jsem vám vlasy jak hřebíky .
Holanďan Amerika
5 article
Všem posluchačům běželo po těle mrazení jen z kouta u krbu ozvalo se vytrysknuti z úst a hned potom úšklebný, tenký smích „Hihi! Hrůza! To je laciná hrůza! Už t dávají po tisícáté, a ještě nikdo z nich se n propad'. Ale já bych moh' vyprávět o hrůze!Já viděl takových zaklelých Holanďanů dvanácí nebo patnáct, už ani nevím, kolik jich bylo. T. byla hrůza! Celá Praha se třásla!“ Účastník Bludného Holanďana uražen se podíval do kouta, kdo jeho líčení hrůzy tak zlehčuje, ale několik hlasů ozvalo se; „Jo, starý Voprátka! Ten ví věci! Ale te jich taky pamatuje. Nikdo ani neví, jak je stár.“ A jiní hlasové popízeli „Tak pojďte, tatíku, sedněte si mezi ná vypravujte. — A tuhle si zavdejte. — A tuhle máte ještě viržinko, to jsem dědil po prastreja — už je nedělají.
Hrůza Holanďan Praha
6 article
Ozvalo se mlsné zamlaskání a hned potom klapot, jako když topůrky o podlahu bije To se blížil starý Voprátka, Voprátka již nesloužil. Byl to starý pensista, který trčel v ratejně od rána do večera a pak se odbelhával de malé světničky vzadu ve dvoře která mu byla doživotně vykázána. Starý Voprátka byt vlastně „skládací“. Me obě nohy drevěné — proto ten klapot. Za sta- rých časů ho třikrát zachvátil „ochranný rám“ elektriky a vzal mu tak na několikrát obě nohy Voprátka od těch dob nepotřeboval ševce. O le- vou ruku přišel při slavbě devatenáctéhio mostu přes Vltavu za Bráníkem do Chuchle, o pravé oko při dostizích městské kavalerie na Leten ské pláni. Měl za ně skleněné, černé, ač druhé zdravé oko bylo zelené. Ale bylo to oko nn obecní útraty, a Voprátka byl rád, že mu vůbe nějaké dali zasadit. Za mladších, mužných let býval výhiybká řem při pražské elektrice. „Hhi!“ smál se tence Voprátka, zasedaje uprostřed. „Já vám povím o hrůze. Jen pi čkejte, co si přendám nohy. Mám to jak ženské butky, na přezouvání, ne ajnpalet. A když je tak od rána nosím, zdá se mi, že mi nějak dře věnl. „Přezul“ si nohy, vyňal skleněné oko, pře třel je kusem jirchy, kterou stále při sobě nesil. aby jasněji viděl, utáhl šroub levé ruky, napi se, sáhl po viržinge, zapálil a mocně dýmaje začal: „Ano, hoši, co pak víte vy. Ale my, co jsme byli při počátcích. — To vám jednou — no, noa mou duši, ani nevím, je-li to sedmdesát aneb devadesát let. Ale bylo to tenkrát za nedlouh po vynalezení pásmové sazby na elektrice.
Voprátek Vltava Chuchle Hhi
7 article
— Ale kde pak byste o tom věděli. Tu vzal divno čert, a měl ji vzit ještě před vynalezením Víe, to tenkrát, když bylo něco hodně hloupého a nemoudrého, že to nechtěli nikde jinde an zadarmo, něco, že by se tomu byli vysmáli ve Lhotě — tak to vždycky „vynašli“ naši páni. A pořád jimi rarach šil. Zavedli něco, chvíli ta dělalo dobrotu, a když si každý navykl, jakt- právě bylo zavedeno — bác, vymyslili a zavedli zas něco jiného, a víle, skoro pokaždé horší so. Jinde zaváděli nevoty lepší, u nás pokaždé horší. Posílali je do světa, aby se podívali, jak to jinde dělají. „Jo, jo, povídali, my půjdeme do světa a uvidíme, že tam jsou chytřejší než my, co? Že zavádějí novoty dobré, co? Aby se nám pak doma vysmáli? Nikam nepůjdeme.“ No nešli. Zavedli pásmovou sazbu, a vlastně nikdo nevěděl, proč. — Ale bylo zle. Lidé na- dávali, noviny psaly, konduktoři z toho byli vrtohlaví, a sama ta pásma se nějak trhala. Když bylo nejhůř, svolali si poradu, koudel ho- řela. — A teď se vám stala věc náramná. Z té porady se nikdo nevrátil. A když sluha šel, aby se podíval, co pání tak dlouho dělají — poradní síň prázdna — po správní radě ani pa- mátky. Jenom zapisovatel tam ležel nad prote- kolem jak omráčený, když ho vzpamatovali, nic nevěděl. — Obec na ně chtěla vypsaí cenu, ale oposice se opřela, že je škoda peněz, že s nová správní rada pořídí laciněji. Konečně šel jeden hlas, že je všechny vzal čert. No jestli vzal, tak vzal. Čertu je to špás, ten se nemusel
Lhota
8 article
bát, že mu v pekle taky nějakou pásmovou sazbu zavedou. — Elektrika jezdila dál jako dřív, skoro líp než dřív, a pomalu se na pásmo- vou sazbu zapomnělo. Konduktoři to vzali do vlastní režie a jezdili za starých podmínek. - Ano, kamarádi, ale teď se stalo ještě něco! Když tak bylo po roce — někdy mezi novým rokem a třemi králi — rozestřela se vám po Praze mlha jak pytel. Poslední vozy tramky byly dávno v remizách, konduktoři dávno spočítali drobně, lehli, spali — celá Praha spala. Bila půlnoc. Na- jednou hukot jako zemětřesení, dlažba se třásla, vzduchem to svištělo, dráty vedení nad kolejem jen drnčely. Mlha byla jako kaše, ale bylo slyšel a cítit, že to hřmí po kolejích tramvaje Zvonec řinčel jako vzteklý, lidé strachem padali. korouhvičky na věžích skřípaly, na zvonicích se rozhoupaly zvony, psi vyli, opozdilé automobily řičely jako hřebci, kočky na střechách vztekle mňoukaly, netopýři vyletovali z věží a padali na dlažbu a všechny veřejné hodiny v Praze šly nazpátek, u Fleků přestalo téci poslední pivo. — Trvalo to hodinu — jak uhodila první s půl noci, ticho. A to se dělo po tři dny. — Pak byl pokoj, jenom lidé chodili po Praze jako be hlavy a nikdo nevěděl, kde bydlí. Pletli si ulice čísla, poschodí, a koleje tramvajové byly jal přepáleny.“ „Co to bylo?“ přerušily hlasy poslouchaj cích starého Voprátku. „Ano, co to bylo. Nikdo nevěděl. Komise vyšetřování, všechny vozy v remizách v pořád ku — povídám, aie nenašli. Po třech dnech by pokoj.
Praha
9 article
„A už se to neobjevilo?“ „Ano, neobjevilo. Za rok, hoši, zas mez novým rokem a třemi králi stejný špektákl. Jer že horší. Tenkrát se probořilo pět kanálů, spadlo třicet obloukových lamp a z vedení nad kole- jemi byly do rána kudrlinky. Už bylo jisto, že je na tramvaji něco zaklelého. Nikdo nešei z domu, ponocní zadali za propuštěnou. když se blížil třetí nový rok, zavolali si mě na radnici a povídají mi: „Voprátko, vy jste starý, zkušený vejhyb kář. Víte, co se děje, a že a tuhle věc muse udborník. Rada se usnesla, že vám koupí nov rukavice a v připadě zmrzačení vás zaopníři Vložte se do toho, vypátrojte ťo. Takovéhle špokfákle nemůžeme v Praze trpět! Právě před masopustem! Na konec by řekli, že nám tu
Jer Praha
10 article
„No, hoši, já byl na vojně, já byl veterá nem, kuráž jsem měl. Vzal jsem svoje nářadí jdu na trať. Se ženou jsem se přece rozžehnal to se ví. A stojím na křižovatce před novým kri- minálem na Spálené ulici. Víte, tam se člověku může nejmíň stát. — Dvanáctá bije — zdaleka od Smíchova se ozve hukot, řinkot zvonce, v mlze vidím jen žhavou lucernu. — Postavím se na koleje, zdvihnu terč, že kolej nen volna, a zamávám červenou lucerno u stát! — A zastaví to! — Lidičky, třesu se vám jako vosyka, ale jdu blíž, a vidím sa- lonní šedivý vagon, víte, v jakém jezdí- vala vždycky nebožka správní rada. Vagon plný lidí, koukám — pro Krista pána, ona je to správní rada! — Vyskočím na peronek, vrazím do vnitř — a to snad jsem neměl dělat. „Dáll“ zařval konduktor, jak viděl kolej volnou, a juž se řítíme dál. — Jakživ na tu jízdu nezapo- menu! Vagon leti jak zběsilý na náměstí Václav- ské, na Poříč, na konec Karlína, zpátky na Ma- lou Stranu, kolem Strakovy akademie, do Hole- šovic, zpátky na Vinohrady, na Žižkov, k Národ- nímu, na Smíchov, k Červené zahradě, zpátky — křížem krážem, po všech tratich, po všech kolejích. A konduktor — ale to nebyl náš kon- duktor, to byl če-t, mává kolem sebe žhavýma kleštičkama, cvaky, cvaky! — tu chytí jednoho za nos, tu druhého za ucho, za bradu, za lalok — cvaky cvaky! — evaká, jakoby kupíroval obyčejné lístky, a řve při tom: „Pásmo! —
Krist Václav Spálená ulice Smíchov Karlín Ma Žižkov Strakov akademie
11 article
Pásmo! — Pásmo!“ — A cvaká dál, ucho, brada, nos, lalok, palec, malik, co popadne, po- padne a ubozí pasažeři se svíjejí bolestí, krev se z nich řine, od žhavých kleští páchne lidské maso, jakony se škvařil lůj, a čert pořád řve- Pásmo! — Pásmo! — Pásmo!“ „Všemu jsem teď rozuměl. Že celá správn rada zmizela — to ji vzal ten čert, — a ted, vždycky ve výročí toho nového zavedení, vozi je po Praze a cvakal jim ta pásma do živéh masa. A ještě od něho bylo hezké, že je vozi v tom salonním voze.
Praha
12 article
„Ale podivná věc, ti ubozí pánové se toma čertu ani nebránili — no, kde oy se taky ubrá- nili — ale byli jako v jednom chuchvalci a tří- skali do něčeho na podlaze vagonu pěstmi, ští pali ho, opali ho, rvali ho, a při tom už je sipěli: „Tu máš, tu máš, za ten svůj vynález — pro tebe my tohle zkoušíme a máme zkoušet na věky věkoucí — tu máš, tu máš!“ „Vite, hoši, nepoznal jsem ho, kdo to by — ale byl to ten, co tu pásmovou sazbu nejdřive vymyslil a navrhl. Až se mi nad chudákem srdce svíralo. — „Tak jsem byl ze všeho přestrašen a zle- kán, že jsem se krčil do kouta, aby čertovský konduktor nechytil zhavými kleštěmi taky moje ucho, a zapomněl jsem, co jsem vlastně chtě udělat. Ale když se schylovalo k jedné s půl noci, vzpamatoval jsem se a houknu na čerta: „Ale teď dost! Podívej se na ty pány, jak jsi je zřídil! To snad postačí! Už je to třetí rok Povídám, dost! „Považte si, potvora čert jenom na mne vy- cení zuby a cvaká a řve dál: Pásmo! — P'ásmo — Pásmo!“ „Tak ty nepřestaneš, povídám si, a sáhnu do kapsy pláště, vytáhnu — kropáč se svěcenou vodou a povidám: Ve jménu otce i syna i ducha svatého! — a kropím srdnatě pekelnou příšeru.
P ' ásmo
14 article
— Chlape, povídám, u nás už pe pásmové sazb nikdo ani nehlesne, a ty ještě podle ní budes jezdit ?!“ „Po prvním zkropení čert zaječel, po dru- hém zařval, a když jsem ho zkropil po třetí tu z něho syčelo a kouřila se pára, jakobych lil na žhavou plotnu. Kleště mu vypadly, světlo ve vagoně shaslo, zvonec přestal řinčet. Ješt kousek to jde — strašlivý náraz, vagon se pře- kotil, kdesi zakokrhal kohout — a ráno nás poli- cajti našti na hromadě smetí u Libně — mě i všechny ty pasažery. Kouzlo bylo zlomeno. zakletí zrušeno. — Přišel jsem při tom o sedm žeber, ale na klinice mně pak zasadili celul i- dové. — A proto vám povídám hoši: co pak jeden zakletý Holanďan! Ale já jich viděl dva náct nebo patnáct — a to byla hrůzaí“ Y psilon.
Holanďan Libeň Y psilon
15 article Vitavský ledař.
Vitavský ledař. Denně chodil Chadima k vodě, na levý smíchovský břel vltavský, podél přístaviště par- níků nebo nábřežím pod divadelní arenou. Cho- dil se dívat na stichlou, opuštěnou plochu zim ních vod. nad nimiž těžce visely spopelavělě, pomalu se slévající lednové mraky a celé hodiny vydržel sledovat pohyb studených vln i nehybaě ocelová oblaka. Byl mu tu dobře a jakousi lehkou volnost cítil u těch pražských vod, v do- sahu jejich chladivé atmosféry a při melancho- licky umdlévajícím šepotání Vltavině. Měl rád pražská nábřeží, i když byl na nich sám, za stmívajících se večerů či za časných jiter. Viděl se tu vždy v nejvlastnějším domově a opuštěností i samotou tady nikdy netrpěl. Voda byla mu od mládí nejmilejším druhem, jediným existerčním prostředím a i živitelkou. Mimo ni zdál se mu vzduch jaksi cizí, nesnadno jtravi- telný a nepříznivý, v němž si přiliš připadal ne- ohrabaný a hranatý. U vody se narodil a na ne nebo v ní vyžil většinu svých posavadních dnů. Bez ní bylo mu nevolno a všude jinde by se mu po ní stýskalo. Nemohl-li v ní mýt své mohulně rozvinuté, do hněda opálené tělo ani bořit do ní hrubých vesel a z jejího dna do pramice zve- dat žiutavý písek, chtěl se na ni aspoň divat.
Chadim
16 article
„Chadima jde zas hlídat regulaci, aby j ještě v poslední chvíli někdo neodnesl —“ ri kali o něm sousedé, vidouce jej téměř od ran ního úsvitu až přes večerní západy zimního slunce na březích vltavských vod. Věděli, že listopadu nepracuje a smáli se jeho vroucímu přilnutí k vodě, když mu nemůže po celý rok dát ani výživu a zaměstnat jeho svalnaté ruce. Nechápali, že jest mu voda vším, tak zcela vším a že jen u ní je ve svém živlu. A bylo jim těžko žijícím v úplně odlehlé společenské sféře a v do cela jiných životních poměrech, pochopit spleti tou šiřku Podskalákovy duše, jeho životních po- třeb a zálib. Chodíli mimo něj, divice se jeho nikdy neblednoucímu zájmu pro vltavskou vodu, již sami ne vždy měli příčinu zbožňovat „O ne, Chadima ochutnává vodní vzduch hádá, kolik je v něm už lednové mrazivosti. Ne- může se dočkat letos ledu.“ „Však má proč. Dost bídy zkusí časem u té své vody. Pískaření teď v zimě spí, vory jsou uvázány kdesi daleko na Šumavě, rybářství jes zakůzáno a ledy nejdou. Chadimr čeká na led Proto je u vody více než doma. A byl a čekal. Ledy dlouho nepřišly a v ro- dině měl dost smutné Vánoce... Nadbytku ne- znal ani v nejpilnější saisoně vorařské či pískat ské a nepracoval-li čtyři, šest týdnů, nebyla nouze daleka jeho předměstských dveří. Led mě u něho zachránit situaci, když se už nebezpečni zaostřovala. A zachránil ji.
Chadim Podskalákův Pískaření Šumava
17 article
Mrzne... Jen houšť, pane bože! Pranic se neohlížej, svatý Petře, na červené nosy dobrých měšťanů a nezalekni se, když spořádaným oběn- nům opuchnou trochu uši .. A s rozkoší labužníka chodí dál na vltavské břehy i pozoruje stoupání mrazivé atmosféry Mrzne. Jde obživa. Žena se těší. Děti zas buden vesely a všem se už lehčeji do jara přespí, než rodná Vltava otevře opět své požehnané vlny Led! Led! Konečně... A Chadima netu- šeně oživl Vysoké, nepromokavé boty měl při- praveny už z počátku prosinee a od té doby denně je prohlížel, aoy se jim nic nestalo, husté velké i teplé rukavice s jediným prstem mu žen také již dávno pečlivé podšila, několikrát vy zkoušel spodní čepici, přiléhá-li dobře na uší co chvíle byl hotov rozběhnout se do náplavky. aby přátelsky uvítal prvního kočího s prázdným ledařským vozem i naplnil mu jej kusy unrzle Vltavy. Měl už svou „partu“. Se svým loňským „partafýrem“ celé léto byl za dobře, aby si n zimu do party nevzal jiného. Nelitoval v létě viržinko nebo láhev chmeloviny a byl rád, že nemusí hledat novou společnost na ledy. Konečně nadešel dlouho čekaný den, jenž mu i rodině, jako řadě jiných v Podskalí, n Smíchově, z Bránika, Kampy nebo na Františku otevřel nový výdělek a dal odpočinuvším si le- dařům práci Vstal dávno před východem slunce, dlouho se svědomitě oblékal a neobvykle brzo vyšel z domu.
bůh Petr Chadim František Vltava Podskalí Smíchov Kampa
18 article
Mlhy válely se po řečišti, kouříce a dýma- jice, když Chadima scházel k náplavce. Tak tam bylo dosud ticho a pusto. V Chadimovi se cosi náhle rozechvělo. A jak to vnitřní roze- chvění ucítil, mimoděk zrychlil krok a seběh až těsně nad vodní plochu, jejíž obrysy se mu teď vyrýsovaly určitěji. Byly tvrdy a leskly se. Chadima oddechl. Když se sem před chvíl díval s zltavského břehu a viděl dole husté chuchvalce šedivých mlh, bylo mu pojednou nejisto, jsou-li vody opravdu ještě spoutány le- dem a nestřásly-li ho za noc se svého chladného hřbetu. Aby tak byly ledy utekly . . . Přes noc, v níž měl tolik růžových snů a kterou z polo- více probděl. Sklonil se mohutně rozloženýma prsoma bezprostředně nad sám povrch Vltavy a rukou naň sáhl. Byl ustydlý a mrazil do dlaně. Led tedy byl. A práce byla, byl výdělek. Bud živo a veselo. Prostranná náplavka se zapli lidmi, dobytkem i vozy a rozšumí se křikem, hlukem i spěchem. A Chadima tolik miluje ten šum i pomatený ruch, v němž zlostný výkřik mísí se s bezuzdným smichem i mimovolnou nadávkou, kde se nehledají výrazy ... ale bouř tu život, život, život... Pravý, nespoutaný, ne- zadržovaný. Život zimních vod, život bujarých Podskaláků i ledařů. Zvolna roztřikoval se mlhavý příkrov na Vltavě a ponenáhlu zvedal se do ulic, věšel se na mosty i olizoval svou mrazivě navlhlou pří- chutí opuštěná nábřeží. Chadima napjal sluch s tichou radosti vploužil se v te přítulné ranní mlčení vltavské. Jen z dálky, na níž mlhy le- žely ještě neroztrhány a ucelené, zaléhal sem dutý ohlas silných úderů.
Chadim Vltava
19 article
Chadimovi bylo náhle tepleji při těch vzdá- lených, sotva rozeznatelných zvucích. Znal je velmi dobře a viděl i nich předzvěst vlastní prá- ce i vlastního výdělku. To bratři vysekávají tam naostřenými nástroji dlouhé pásy panenského ledu a uličkami takto rozevřenými budou po uvolněné hladině vodní plavit ledové lány jemu. jim, nakladačům pod ruku. Sekáči ledařskou saisonu zahájili a pone- náhlu trousí se do náplavky podavači, kteří z do- plavených lánů ledových usekávají po kuse, vy- tahují pomocí háků z vody a kladou mezi seřa- děné vozy. Odtud berou je teprve dvojice nakla- dačů na tlusté dřevěné sochory a házejí do ozů při čemž jim vozka pomáhá. S rostoucím ranním rozbřeskováním zalid ňuje se i náplavka, od níž brzo táhne se řad. čekajících povozů až daleko do přiléhajícíel ulic a nad níž tiché posud nábřeží se oživuje za- stavujíeímí se zvědavci. Místo při Vltavě, o ně z měšťanstva pražského do nedávna málo kde pohledem letmo zavadil, stalo se najeňnou stře- dem živě vznícené pozornosti všeci A jest zajímavo postát nač chumlem pra cujících leďařů i pozorovat vývoj jejich praei Jos. Ptáčník. a dnes. Hanáci dřiv Napsal Lad. Homolov ie Nejbohatší z patera různých kmenů mo- ravských jsou Hanáci. Jest to lid velmi zámožný lid veselé mysli a bodré povahy, žijící v úrodné rovině mezi Vyškovem, Prostějovem, Litovli Šternberkem, Lipníkem, Holešovem, Napajediy a Zdoukami. A tento lid, jenž honosil se vždy nejenom časnými statký, nýbrž i pestrým, bo- hatým krojem, zvyky, osobilou a svéráznou po- vahou — od r. 1848 počíná se vlivem civili- sace »panšliti«. Jeho široké a charakteristické nářečí vytlačováno jest školou a vzděláním, jeho národní zvyky a zvláštnosti mizí pod nátlakem pokroku a doby.
Chadim Sekáč Jos Hanák Vltava Vyškov Prostějov Lipník Holešov Napajedia Litovel Šternberk
20 article
Pomalu, ale jistě zanikají bývalá hanácká nádhera a přeprch, mizí rázovitost a jadrnost která byla nejvlastnější podstatou toho lidu a s městskou kulturou šiří se také necnosti civi lisovaného světa mfezi nezkažený dosud lid ha nácký. Škoda těch pestrých krojů, škoda toh charakteristického hanáckého dialektu, v něm zračila se podstata hanácké povahy — pohodl- nost! Hanáci toliž vytvořili si nářeči, jehož ši- roké hlásky a dvojhlásky ó (= u), ó (= ú, ou). e (= y, 1), é (= ý, i), é (= ej) mohou bez obtiží, volně a pohodlně plynouti z úst. Škoda té staré, hanácké slávy, jak ji zasta ještě Karel Havliček Borovský v Olomouci za dob císaře Ferdinanda Dobrotivého a jak toho v Kutnohorských Epištolách vzpomíná. Není už na Hané, jak kdysi bývalo! Dnes už nikde ne- uzříle sedláka s červenýma »baňama«, mimo několik málo výjimek na Hulínsku a Kromě- řížsku Nosí je tam ještě několik hanáckých ve- teránů, kteři si »hrdý« svůj kroj dosud za chovali. S bohatým krojem zanikly i lidové zvyky slavnosti a příležitostné zábavy. S nepěstováním Inu a konopí přestaly besedy, »přástky« dračky, přestalo dále vaření »trnek« (povidel) hanácká svajba, dožatá a také »hanácké právo« Lid hanácký jest letory flegmaticko sankvi nické. Takový pravý Hanák je postavy statné zdravý a zavalitý, červených tváří a z očí zírá mu dobrosrdečnost, veseli a spokojenost. Po- vahy jest velmi rozvážné, ba někdy až váhavé a snad příliš rozmyslné. Jest rozšafný a zbožný. mysli veselé, ba možno říci, že jest humorista.
Hanák Havliček Dobrotivý Olomouc Haná Ina
21 article
(Ze 40 pisní hanáckých, Bartošem nasbíraných, jest většina žertovných.) Hanák neukvapí se nikdy zbytečně. V práci pak je velmi vytrvalý a houževnatý. Lenost vážně mu vytýkati se ne- smí; jest to pouze vrozená pohodlnost, již pro- jevuje netoliko volným svým krokem k širokým nářečím, nýbrž i tancem a zpěvem. Tak si zpívá hanácký synek kdesi o Vyškova: A te naše koně bele be to koně, debe si chodile pro vodo do stodně. Pro vodo do slodně, na buro pro slámo, abe ten seneček muhl jit za panno. Ale to si jenom zpívá, neboť ve skutečnosti napřed »popraví koně« a pak jde za »divkó« Ještě markantněji o pohodlnosti Hanákov pojednává tato známá píseň:
Bartoš Hanák Vyškov
22 article
Naši jož mlátile, já ešče ležel, potom šle k snidaní, ja take běžel. osllhmo Proč běžiš k snidaní, ee deť tes nemlátilr Dež jož so na cestě, tak jož se nevrátim. Dalším rysem povahy Hanákovy je hrdost Hanák je pyšný na své postavení, na svů. grunt a proto se nedivte, že projevuje to někdy chlubnými slovy: vždyť celé jeho j á obsaženo jest ve známém příslovi: »Me sme me !« Hanák je nepřítelem novot a jeho největší chloubou jsou zejmena koně. Proto pěje si pyšně a sebe- vědomě: Naše bochte, to só bochte, to só hanácky bochte, ale te pansky cmochte. viřtle, oharke — to só same hlóposti: naše bochte, to só radosti. Naše koně, to s6 koně, to je Hanákova čest. o nás néni nóze o ně, zapřihnem si třeba šest. A jak se šatí Hanáci, praví známá píseň která s pěchou prohlašuje hanácký kroj za rovný generálovi: Nic sobě nehořekujme, milí Hanáce že si z nás posměch dělajó ti cizozemce, jak Němci tak Rakošani, keři šalstvo naše hani, že nosime lemovany a vešévany. Hanák má červeny gatě, to se o něm vi, on se muže vyrovnati jenerálovi. Jeneráli take majo. deš parádo drživajo. a Hanáci pře své práce jich ožévajó. V dalších verších prohlašují Hanáci, že se poctivě živí oráním, kopáním a hnojením. Dále se chváli hanácké ženské a »cerke« jako »še- kovny robe«, které znají vařít dobrá jídlaa pěkně čistit »jizbe«. Pekou dobré »bochte, vdolke a magarónke«, na kterých si Hanák velmi rád pochutnává. Hanácké zeli a tvarůžky jsou známy daleko široko.
Hanákův Hanák Němec Peka
23 article Motivy-
Motivy- Ud Irmy Geisslovr. Dvě hvězdy.
Geisslovr
24 article
Jan Hus a Jan Žižka, dva velcí Janové, zdo- bícl obrazem stěny našich přibytků za starodávna i v dnešních dnech, jsou dvě hvězdy, jež na če- ském nebi září nesmrtelně. Kdo se může vyká- zati takcvým věkem! Všechno se přežije, všechno sevšední a omrzí. Co bylo našim dědům a ba- bičkám posvátné, nad tím modernista útrpně se usmívá, čeho si moderní člověk váží, toho by naši praotcové nechápali, avšak Hus a Žižka jsou všem stejně svati, zlatým starým časům, jako osvícené nové době. Proč? Že byli skuteč- ně velcí, že jsou to dvě hvězdy, na českém nebi nesmrtelné.
Hus Žižek ský nebe
25 article
Staré hrady.
Stará hrad
26 article
Ty naše staré hrady! Ty sříceniny mechem porostlé! Tak krvavě byly postaveny a svědky byly hrůz neuvěřitelných a nyní — v rozvalinách, bez života, jako tiché mrtvoly jenom ptactvu ne- boskému a netopýrům za útulek slouží. Jste krásny, vábny a drahy českému srdci! Příkrá stezka vede vzhůru ke kamennému kolesu, berovice vztyčuje své štíhlé, vábné tělo z rozsedlin rzhůru k dalekému nebi a srdce vý- letníkovo, badatelovo, či básníkovo zachvívá se, když jeho krok ve zbytku opuštěných stěn zvučnou ozvěnu budi! Hle, bývalé panské sídlo — mrtvý tyran neškodný, odzbrojený hledí v požehnaný, spa- nilý kraj, jako nevinný snílek! Otupeno ostři, zbledla jeho krvavá sláva a ční zde jen zají- mavá troska, památka stavitelského umění dáv- no zašlých dob. Zapomenuty jsou příšery válek a mučidel, trvá jen to, co zvítězilo nad časem a neštěstím a na vše padá bělostný přísvit poesie. Vidíte, vidíte, památníky staré despocie a hrůzovlády! Teprve jako mrtvoly prospíváto aspoň — básníkůmi
27 article
Noc vánoční.
28 article
Modrá noc nad bílou zemí táhne jako ve snu. Zvlněnými oblaky prohlédá měsíc, jemu v patách zajiskří se hvězda. Bílá, zasněžená země spi a tvorové lidsti na ni bdí. Osvětlená okna doma pomalu jedno za dru- hým pohasínají a vysoká okna chrámu se zaže- hují. Věž chrámu je bílá jako střechy okolnía listů prosté stromy bez výčitky ční k té modré oploze. Má všechno práva svá. Jako jaro na život, tak zima na svůj odpočinek. Země ráda odpo- čívá a spí, však se rychle probudí, až jarní míza v žilách jejich stromů zakolotá. O člověče, padní na kolena, modli se! Pros o pomoc, abys byl lepší a zvláště děkuj, děkuj vděčně za darý nezasloužené, za jare mládí i za odpočinek zimy života. Děkuj za vykoupení ze hříchů k očistě, ze všednosti k poesii silné duše!
Pros
30 article
Holá, bezlistá vrba naklání se k závěji. Sně nová mračna zahalila oblohu mavými záelona mi. V dáli u lesa choulí se nízká chaloupka. Taková srdcelomná opuštěnost plní prostor. Taková vánoční krajina a takový smutek! A což to všechno je proti krvavému hoři srdce lidského, zrazeného, zraněného, třeba právě tu chvíli, kdy se tolik dítek a tolik lidí dobré vůle raduje v záři vánočního stromku? O ubozí, jak mi vás lito! Co by srdce moje za to dalo, aby nikdo a nikde neplakal.
Holá
31 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Parlumovaná pomazánka. V Anglii pozbyly odpolední čajové společnosti již dávno své staré prostoty, dnes vyžadují v eleganiním domě skoro slejné starosti a stejného nákladu jako pozvání k obědu nebo k večeři. Nad tenkými krajíčky bílého a černého chleba, polře nými máslem, hrozinkovými koláči a jiným poclivým a vydatným pečivem, jež jindy k čaji stačilo, by dnes host, stojící na výší do- by, ohrnoval nos asi stejně jako Sybarita nad čer- nou polévkou Spartánů. Kdo chce hosty uctíti čajem, musí jim podati množství chlebů, obložených lo. sosem, humrem, ústřicemi, vejci a řeřichou, paštikou z husích jater, sýrem, píkantní zvěřinou atd., známe virtuosy na housle, velký výběr „umělecky“ zdo- beného pečiva, pečlivě vybranou kvělinovou výzdobu. francouzské recitátory, zmrzlinu, ovoce, crěme, zpě- váky z opery, ledovou kávu, limonády a věštkyně. Ale již ami to nestačí, musí se vynalézati nové zvlášt- nosti, které by překonaly blaseovanost hostů a ta- kovou novinkou jest také vonné máslo na chléb.
Anglie
32 article
Ku přípravě jeho napomáhá vlastnost tuku, že po- hlcuje květinovou vůni. Máslo se řádně propracuje s čerstvými fialkami a růžemi a chléb jím nama zaný položí se do těchže květin. Někteří vidí v tom poesii. jiní surové ničení květin, ale celkem není tento ne- vinný snobismus ničím proti nechutnostem, jakými američtí milionáři baví své hosty. Ve svém procov- ství nestojí výše, než stupidní hrdinové, kteří z veli- kášství se honosí, že na posezení snědí několik tuctů vajec na tvrdo a vypijou spousty piva V dlouhých telegramech sdělovaly nedávno anglické listy o „mo- týlím plesu“ v Novém Yorku; hostitel objednal vel- kým nákladem množství tropických motýlů a pustil je v plesové síni. Hosté v bukolické rozkoši chytali poletující tvory, z nichž mnozí byli rozškubánia rozšlapáni. Tento rekord nedal spáti jinému „pro- minentnímu“ členu „společnosti“ Ještě větším nákla- dem, jenž ovšem byl vzenešeným způsobem hostům a interviewerům na haléř vypočten, proměnil nabob svůj palác v háj přirozených keřů, se skalami, ryb- níky a potůčky. V kežích zpívali ptáci a v rybnících plovaty zlaté rybky. Udice byly po ruce a něžné Ame- ričanky, nositelky kultury v zemi dolarů, vytaho- valy rybky na udici z vody. Zprávy dodávají, že chy- ceně rybky byly velkomyslně opět házeny do vody. aby s probednutými žábrami mohly přemýšletio lidech a lidskosti.
Nový York