1
masthead
26. ledna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 20. —
3
article
Zakletí „Holanďané“.
Zakletí „Holanďané“.
Vypravování starého výhybkáře Voprátky.
Ve veliké strážnici, tak zvané „ratejně“ na
vého obecního domu pražského, světili černou
hodinku. V útulné té místnosti shromažďoval
se všichni zřízenci obecní, pokud jich právě ni
kde nebylo třeba. A tak tedy když nehořelo
když nikde neucházel plyn, když mrazem nepo
praskalo potrubí vodovodu a když se nepotrhaly
dráty elektrického vedení ať v povětří nebo pod
zemi, bývalo v ratejně živo a hlučno.
Ale nejmílejší jim byla černá hodinka. Ve-
likými okny padalo do prostoru dosti světle
obloukových lamp z ulic nebo starodávného pun-
čoškového osvětlení plynového, stíny osob se
prodlužovaly, tančily po podlaze, ve velikém
krbu praskala mohutná polena dubová (nebot
uhlí se za onoho času prodávalo již jen v lékár-
nách a ústřední topení vodou neosvědčovalo se
a všechny shromážděné ovládala znenáhla při
jemná nálada lehkého mrazení.
Neboť o télo černé hodince vypravovaly se
historky ponuré, strašidelné, z šedé minulosti.
Nejmladší byly tak ze století dvacátého. Ale
mnozí pamětníci znali historky, události ze sta-
letí devatenáctého. Měli je z úst dědů, pradědů.
někdy taky prabab. A hrdinou dne byl, kdo při-
nesl věc nejstrašidelnějši, při jehož vyprávěníse
kůže na těle srážela, vlasy vypadávaly.
Bylo to tak v prvé čivrti století jedenadva-
cátého. Byl pondělek, a starý lampář Muřínoha
bavil společnost, vyprávěje jim o včerejším před-
stavení „Bludného Holanďana“, které bylo po
řádáno na obecní útraty pro nejširší obecenstvo
zadarmo. V těch dobách byla dvě taková před
stavení za měsíe.
Holanďan
4
article
„To je vám šlakovitá historie, kamarádi
Vidito zbouřené moře, blesky srší, hrom bije
vlny šplýchají až do hlediště, orkestr hraje v ne
promokavých pláštích. V takové malé zátoce ko
lébá se plachetník, řekli byste, že se co nevide
o skály roztřiští. Najednou blesk, hrom, a z kulis
jako čert vyrazí jiná loď, zarejduje, zastaví v zá
toce, jakoby ji přikoval. A to je loď toho blud
ného Holanďana. A ten Ilolanďan je vlastno
strašidlo. Pár set let už je zakletý, musí pořád
rejdit po mořích celé zeměkoule. A ta loď j.
barabina ještě horší než byla ona, na které Ko
lumbus vynalezl Ameriku, ale moře ji nechee
Ten Holanďan ji asekuroval u všech možných
asekurací, prach a dynamít v ní vozil, chodili de
skladišť jen s pochodněmi, bez patentnícl
luceren —nevyletěla do povětří! Vrážel do ji-
ných lodí, aby se tak sprovodil se světa, každou
potopil až na dno mořské — jen jemu se ne
stalo nie. Navrtal do dna děr — voda tam ne-
natekla, loď plavala stále jak oříšek. Až koneční
se do toho zakletého Holanďana zamiluje ne-
vinná panna, dá kvinde milenci, takovému
hezkému myslivei, vezme si to strašidlo —
teď teprv je Holanďan vysvobozen. Jeho koráh
se rozpadne jak akciová škrobárna, moře to vše-
chno pohltí — lidičky, jediná hrůza. Měl jsem
vám vlasy jak hřebíky .
Holanďan
Amerika
5
article
Všem posluchačům běželo po těle mrazení
jen z kouta u krbu ozvalo se vytrysknuti z úst
a hned potom úšklebný, tenký smích
„Hihi! Hrůza! To je laciná hrůza! Už t
dávají po tisícáté, a ještě nikdo z nich se n
propad'. Ale já bych moh' vyprávět o hrůze!Já
viděl takových zaklelých Holanďanů dvanácí
nebo patnáct, už ani nevím, kolik jich bylo. T.
byla hrůza! Celá Praha se třásla!“
Účastník Bludného Holanďana uražen se
podíval do kouta, kdo jeho líčení hrůzy tak
zlehčuje, ale několik hlasů ozvalo se;
„Jo, starý Voprátka! Ten ví věci! Ale te
jich taky pamatuje. Nikdo ani neví, jak je stár.“
A jiní hlasové popízeli
„Tak pojďte, tatíku, sedněte si mezi ná
vypravujte. — A tuhle si zavdejte. — A tuhle
máte ještě viržinko, to jsem dědil po prastreja
— už je nedělají.
Hrůza
Holanďan
Praha
6
article
Ozvalo se mlsné zamlaskání a hned potom
klapot, jako když topůrky o podlahu bije
To se blížil starý Voprátka,
Voprátka již nesloužil. Byl to starý pensista,
který trčel v ratejně od rána do večera a pak
se odbelhával de malé světničky vzadu ve dvoře
která mu byla doživotně vykázána.
Starý Voprátka byt vlastně „skládací“. Me
obě nohy drevěné — proto ten klapot. Za sta-
rých časů ho třikrát zachvátil „ochranný rám“
elektriky a vzal mu tak na několikrát obě nohy
Voprátka od těch dob nepotřeboval ševce. O le-
vou ruku přišel při slavbě devatenáctéhio mostu
přes Vltavu za Bráníkem do Chuchle, o pravé
oko při dostizích městské kavalerie na Leten
ské pláni. Měl za ně skleněné, černé, ač druhé
zdravé oko bylo zelené. Ale bylo to oko nn
obecní útraty, a Voprátka byl rád, že mu vůbe
nějaké dali zasadit.
Za mladších, mužných let býval výhiybká
řem při pražské elektrice.
„Hhi!“ smál se tence Voprátka, zasedaje
uprostřed. „Já vám povím o hrůze. Jen pi
čkejte, co si přendám nohy. Mám to jak ženské
butky, na přezouvání, ne ajnpalet. A když je tak
od rána nosím, zdá se mi, že mi nějak dře
věnl.
„Přezul“ si nohy, vyňal skleněné oko, pře
třel je kusem jirchy, kterou stále při sobě nesil.
aby jasněji viděl, utáhl šroub levé ruky, napi
se, sáhl po viržinge, zapálil a mocně dýmaje
začal:
„Ano, hoši, co pak víte vy. Ale my, co jsme
byli při počátcích. — To vám jednou — no, noa
mou duši, ani nevím, je-li to sedmdesát aneb
devadesát let. Ale bylo to tenkrát za nedlouh
po vynalezení pásmové sazby na elektrice.
Voprátek
Vltava
Chuchle
Hhi
7
article
— Ale kde pak byste o tom věděli. Tu vzal
divno čert, a měl ji vzit ještě před vynalezením
Víe, to tenkrát, když bylo něco hodně hloupého
a nemoudrého, že to nechtěli nikde jinde an
zadarmo, něco, že by se tomu byli vysmáli ve
Lhotě — tak to vždycky „vynašli“ naši páni.
A pořád jimi rarach šil. Zavedli něco, chvíli ta
dělalo dobrotu, a když si každý navykl, jakt-
právě bylo zavedeno — bác, vymyslili a zavedli
zas něco jiného, a víle, skoro pokaždé horší so.
Jinde zaváděli nevoty lepší, u nás pokaždé
horší. Posílali je do světa, aby se podívali, jak
to jinde dělají. „Jo, jo, povídali, my půjdeme
do světa a uvidíme, že tam jsou chytřejší než
my, co? Že zavádějí novoty dobré, co? Aby se
nám pak doma vysmáli? Nikam nepůjdeme.“
No nešli. Zavedli pásmovou sazbu, a vlastně
nikdo nevěděl, proč. — Ale bylo zle. Lidé na-
dávali, noviny psaly, konduktoři z toho byli
vrtohlaví, a sama ta pásma se nějak trhala.
Když bylo nejhůř, svolali si poradu, koudel ho-
řela. — A teď se vám stala věc náramná. Z té
porady se nikdo nevrátil. A když sluha
šel, aby se podíval, co pání tak dlouho dělají —
poradní síň prázdna — po správní radě ani pa-
mátky. Jenom zapisovatel tam ležel nad prote-
kolem jak omráčený, když ho vzpamatovali,
nic nevěděl. — Obec na ně chtěla vypsaí cenu,
ale oposice se opřela, že je škoda peněz, že s
nová správní rada pořídí laciněji. Konečně šel
jeden hlas, že je všechny vzal čert. No jestli
vzal, tak vzal. Čertu je to špás, ten se nemusel
Lhota
8
article
bát, že mu v pekle taky nějakou pásmovou
sazbu zavedou. — Elektrika jezdila dál jako
dřív, skoro líp než dřív, a pomalu se na pásmo-
vou sazbu zapomnělo. Konduktoři to vzali do
vlastní režie a jezdili za starých podmínek. -
Ano, kamarádi, ale teď se stalo ještě něco! Když
tak bylo po roce — někdy mezi novým rokem
a třemi králi — rozestřela se vám po Praze
mlha jak pytel. Poslední vozy tramky byly dávno
v remizách, konduktoři dávno spočítali drobně,
lehli, spali — celá Praha spala. Bila půlnoc. Na-
jednou hukot jako zemětřesení, dlažba se třásla,
vzduchem to svištělo, dráty vedení nad kolejem
jen drnčely. Mlha byla jako kaše, ale bylo slyšel
a cítit, že to hřmí po kolejích tramvaje
Zvonec řinčel jako vzteklý, lidé strachem padali.
korouhvičky na věžích skřípaly, na zvonicích se
rozhoupaly zvony, psi vyli, opozdilé automobily
řičely jako hřebci, kočky na střechách vztekle
mňoukaly, netopýři vyletovali z věží a padali na
dlažbu a všechny veřejné hodiny v Praze šly
nazpátek, u Fleků přestalo téci poslední pivo. —
Trvalo to hodinu — jak uhodila první s půl
noci, ticho. A to se dělo po tři dny. — Pak
byl pokoj, jenom lidé chodili po Praze jako be
hlavy a nikdo nevěděl, kde bydlí. Pletli si ulice
čísla, poschodí, a koleje tramvajové byly jal
přepáleny.“
„Co to bylo?“ přerušily hlasy poslouchaj
cích starého Voprátku.
„Ano, co to bylo. Nikdo nevěděl. Komise
vyšetřování, všechny vozy v remizách v pořád
ku — povídám, aie nenašli. Po třech dnech by
pokoj.
Praha
9
article
„A už se to neobjevilo?“
„Ano, neobjevilo. Za rok, hoši, zas mez
novým rokem a třemi králi stejný špektákl. Jer
že horší. Tenkrát se probořilo pět kanálů, spadlo
třicet obloukových lamp a z vedení nad kole-
jemi byly do rána kudrlinky. Už bylo jisto, že
je na tramvaji něco zaklelého. Nikdo nešei
z domu, ponocní zadali za propuštěnou.
když se blížil třetí nový rok, zavolali si mě
na radnici a povídají mi:
„Voprátko, vy jste starý, zkušený vejhyb
kář. Víte, co se děje, a že a tuhle věc muse
udborník. Rada se usnesla, že vám koupí nov
rukavice a v připadě zmrzačení vás zaopníři
Vložte se do toho, vypátrojte ťo. Takovéhle
špokfákle nemůžeme v Praze trpět! Právě před
masopustem! Na konec by řekli, že nám tu
Jer
Praha
10
article
„No, hoši, já byl na vojně, já byl veterá
nem, kuráž jsem měl. Vzal jsem svoje nářadí
jdu na trať. Se ženou jsem se přece rozžehnal
to se ví. A stojím na křižovatce před novým kri-
minálem na Spálené ulici. Víte, tam se člověku
může nejmíň stát. — Dvanáctá bije — zdaleka
od Smíchova se ozve hukot, řinkot zvonce,
v mlze vidím jen žhavou lucernu. — Postavím
se na koleje, zdvihnu terč, že kolej nen
volna, a zamávám červenou lucerno u
stát! — A zastaví to! — Lidičky, třesu se
vám jako vosyka, ale jdu blíž, a vidím sa-
lonní šedivý vagon, víte, v jakém jezdí-
vala vždycky nebožka správní rada. Vagon plný
lidí, koukám — pro Krista pána, ona je to
správní rada! — Vyskočím na peronek, vrazím
do vnitř — a to snad jsem neměl dělat. „Dáll“
zařval konduktor, jak viděl kolej volnou, a juž
se řítíme dál. — Jakživ na tu jízdu nezapo-
menu! Vagon leti jak zběsilý na náměstí Václav-
ské, na Poříč, na konec Karlína, zpátky na Ma-
lou Stranu, kolem Strakovy akademie, do Hole-
šovic, zpátky na Vinohrady, na Žižkov, k Národ-
nímu, na Smíchov, k Červené zahradě, zpátky
— křížem krážem, po všech tratich, po všech
kolejích. A konduktor — ale to nebyl náš kon-
duktor, to byl če-t, mává kolem sebe žhavýma
kleštičkama, cvaky, cvaky! — tu chytí jednoho
za nos, tu druhého za ucho, za bradu, za lalok
— cvaky cvaky! — evaká, jakoby kupíroval
obyčejné lístky, a řve při tom: „Pásmo! —
Krist
Václav
Spálená ulice
Smíchov
Karlín
Ma
Žižkov
Strakov akademie
11
article
Pásmo! — Pásmo!“ — A cvaká dál, ucho,
brada, nos, lalok, palec, malik, co popadne, po-
padne a ubozí pasažeři se svíjejí bolestí, krev
se z nich řine, od žhavých kleští páchne lidské
maso, jakony se škvařil lůj, a čert pořád řve-
Pásmo! — Pásmo! — Pásmo!“
„Všemu jsem teď rozuměl. Že celá správn
rada zmizela — to ji vzal ten čert, — a ted,
vždycky ve výročí toho nového zavedení, vozi
je po Praze a cvakal jim ta pásma do živéh
masa. A ještě od něho bylo hezké, že je vozi
v tom salonním voze.
Praha
12
article
„Ale podivná věc, ti ubozí pánové se toma
čertu ani nebránili — no, kde oy se taky ubrá-
nili — ale byli jako v jednom chuchvalci a tří-
skali do něčeho na podlaze vagonu pěstmi, ští
pali ho, opali ho, rvali ho, a při tom už je
sipěli: „Tu máš, tu máš, za ten svůj vynález —
pro tebe my tohle zkoušíme a máme zkoušet
na věky věkoucí — tu máš, tu máš!“
„Vite, hoši, nepoznal jsem ho, kdo to by
— ale byl to ten, co tu pásmovou sazbu nejdřive
vymyslil a navrhl. Až se mi nad chudákem
srdce svíralo. —
„Tak jsem byl ze všeho přestrašen a zle-
kán, že jsem se krčil do kouta, aby čertovský
konduktor nechytil zhavými kleštěmi taky moje
ucho, a zapomněl jsem, co jsem vlastně chtě
udělat. Ale když se schylovalo k jedné s půl
noci, vzpamatoval jsem se a houknu na čerta:
„Ale teď dost! Podívej se na ty pány, jak
jsi je zřídil! To snad postačí! Už je to třetí rok
Povídám, dost!
„Považte si, potvora čert jenom na mne vy-
cení zuby a cvaká a řve dál: Pásmo! — P'ásmo
— Pásmo!“
„Tak ty nepřestaneš, povídám si, a sáhnu
do kapsy pláště, vytáhnu — kropáč se svěcenou
vodou a povidám: Ve jménu otce i syna i ducha
svatého! — a kropím srdnatě pekelnou příšeru.
P ' ásmo
14
article
— Chlape, povídám, u nás už pe pásmové sazb
nikdo ani nehlesne, a ty ještě podle ní budes
jezdit ?!“
„Po prvním zkropení čert zaječel, po dru-
hém zařval, a když jsem ho zkropil po třetí
tu z něho syčelo a kouřila se pára, jakobych lil
na žhavou plotnu. Kleště mu vypadly, světlo
ve vagoně shaslo, zvonec přestal řinčet. Ješt
kousek to jde — strašlivý náraz, vagon se pře-
kotil, kdesi zakokrhal kohout — a ráno nás poli-
cajti našti na hromadě smetí u Libně — mě
i všechny ty pasažery. Kouzlo bylo zlomeno.
zakletí zrušeno. — Přišel jsem při tom o sedm
žeber, ale na klinice mně pak zasadili celul i-
dové. — A proto vám povídám hoši: co pak
jeden zakletý Holanďan! Ale já jich viděl dva
náct nebo patnáct — a to byla hrůzaí“
Y psilon.
Holanďan
Libeň
Y psilon
15
article
Vitavský ledař.
Vitavský ledař.
Denně chodil Chadima k vodě, na levý
smíchovský břel vltavský, podél přístaviště par-
níků nebo nábřežím pod divadelní arenou. Cho-
dil se dívat na stichlou, opuštěnou plochu zim
ních vod. nad nimiž těžce visely spopelavělě,
pomalu se slévající lednové mraky a celé hodiny
vydržel sledovat pohyb studených vln i nehybaě
ocelová oblaka. Byl mu tu dobře a jakousi
lehkou volnost cítil u těch pražských vod, v do-
sahu jejich chladivé atmosféry a při melancho-
licky umdlévajícím šepotání Vltavině.
Měl rád pražská nábřeží, i když byl na nich
sám, za stmívajících se večerů či za časných
jiter. Viděl se tu vždy v nejvlastnějším domově
a opuštěností i samotou tady nikdy netrpěl. Voda
byla mu od mládí nejmilejším druhem, jediným
existerčním prostředím a i živitelkou. Mimo ni
zdál se mu vzduch jaksi cizí, nesnadno jtravi-
telný a nepříznivý, v němž si přiliš připadal ne-
ohrabaný a hranatý. U vody se narodil a na ne
nebo v ní vyžil většinu svých posavadních dnů.
Bez ní bylo mu nevolno a všude jinde by se mu
po ní stýskalo. Nemohl-li v ní mýt své mohulně
rozvinuté, do hněda opálené tělo ani bořit do
ní hrubých vesel a z jejího dna do pramice zve-
dat žiutavý písek, chtěl se na ni aspoň divat.
Chadim
16
article
„Chadima jde zas hlídat regulaci, aby j
ještě v poslední chvíli někdo neodnesl —“ ri
kali o něm sousedé, vidouce jej téměř od ran
ního úsvitu až přes večerní západy zimního
slunce na březích vltavských vod. Věděli, že
listopadu nepracuje a smáli se jeho vroucímu
přilnutí k vodě, když mu nemůže po celý rok
dát ani výživu a zaměstnat jeho svalnaté ruce.
Nechápali, že jest mu voda vším, tak zcela vším
a že jen u ní je ve svém živlu. A bylo jim těžko
žijícím v úplně odlehlé společenské sféře a v do
cela jiných životních poměrech, pochopit spleti
tou šiřku Podskalákovy duše, jeho životních po-
třeb a zálib. Chodíli mimo něj, divice se jeho
nikdy neblednoucímu zájmu pro vltavskou vodu,
již sami ne vždy měli příčinu zbožňovat
„O ne, Chadima ochutnává vodní vzduch
hádá, kolik je v něm už lednové mrazivosti. Ne-
může se dočkat letos ledu.“
„Však má proč. Dost bídy zkusí časem u té
své vody. Pískaření teď v zimě spí, vory jsou
uvázány kdesi daleko na Šumavě, rybářství jes
zakůzáno a ledy nejdou. Chadimr čeká na led
Proto je u vody více než doma.
A byl a čekal. Ledy dlouho nepřišly a v ro-
dině měl dost smutné Vánoce... Nadbytku ne-
znal ani v nejpilnější saisoně vorařské či pískat
ské a nepracoval-li čtyři, šest týdnů, nebyla
nouze daleka jeho předměstských dveří. Led mě
u něho zachránit situaci, když se už nebezpečni
zaostřovala. A zachránil ji.
Chadim
Podskalákův
Pískaření
Šumava
17
article
Mrzne... Jen houšť, pane bože! Pranic se
neohlížej, svatý Petře, na červené nosy dobrých
měšťanů a nezalekni se, když spořádaným oběn-
nům opuchnou trochu uši ..
A s rozkoší labužníka chodí dál na vltavské
břehy i pozoruje stoupání mrazivé atmosféry
Mrzne. Jde obživa. Žena se těší. Děti zas buden
vesely a všem se už lehčeji do jara přespí, než
rodná Vltava otevře opět své požehnané vlny
Led! Led! Konečně... A Chadima netu-
šeně oživl Vysoké, nepromokavé boty měl při-
praveny už z počátku prosinee a od té doby
denně je prohlížel, aoy se jim nic nestalo, husté
velké i teplé rukavice s jediným prstem mu žen
také již dávno pečlivé podšila, několikrát vy
zkoušel spodní čepici, přiléhá-li dobře na uší
co chvíle byl hotov rozběhnout se do náplavky.
aby přátelsky uvítal prvního kočího s prázdným
ledařským vozem i naplnil mu jej kusy unrzle
Vltavy.
Měl už svou „partu“. Se svým loňským
„partafýrem“ celé léto byl za dobře, aby si n
zimu do party nevzal jiného. Nelitoval v létě
viržinko nebo láhev chmeloviny a byl rád, že
nemusí hledat novou společnost na ledy.
Konečně nadešel dlouho čekaný den, jenž
mu i rodině, jako řadě jiných v Podskalí, n
Smíchově, z Bránika, Kampy nebo na Františku
otevřel nový výdělek a dal odpočinuvším si le-
dařům práci
Vstal dávno před východem slunce, dlouho
se svědomitě oblékal a neobvykle brzo vyšel
z domu.
bůh
Petr
Chadim
František
Vltava
Podskalí
Smíchov
Kampa
18
article
Mlhy válely se po řečišti, kouříce a dýma-
jice, když Chadima scházel k náplavce. Tak
tam bylo dosud ticho a pusto. V Chadimovi se
cosi náhle rozechvělo. A jak to vnitřní roze-
chvění ucítil, mimoděk zrychlil krok a seběh
až těsně nad vodní plochu, jejíž obrysy se mu
teď vyrýsovaly určitěji. Byly tvrdy a leskly se.
Chadima oddechl. Když se sem před chvíl
díval s zltavského břehu a viděl dole husté
chuchvalce šedivých mlh, bylo mu pojednou
nejisto, jsou-li vody opravdu ještě spoutány le-
dem a nestřásly-li ho za noc se svého chladného
hřbetu. Aby tak byly ledy utekly . . . Přes noc,
v níž měl tolik růžových snů a kterou z polo-
více probděl. Sklonil se mohutně rozloženýma
prsoma bezprostředně nad sám povrch Vltavy
a rukou naň sáhl. Byl ustydlý a mrazil do dlaně.
Led tedy byl. A práce byla, byl výdělek. Bud
živo a veselo. Prostranná náplavka se zapli
lidmi, dobytkem i vozy a rozšumí se křikem,
hlukem i spěchem. A Chadima tolik miluje ten
šum i pomatený ruch, v němž zlostný výkřik
mísí se s bezuzdným smichem i mimovolnou
nadávkou, kde se nehledají výrazy ... ale bouř
tu život, život, život... Pravý, nespoutaný, ne-
zadržovaný. Život zimních vod, život bujarých
Podskaláků i ledařů.
Zvolna roztřikoval se mlhavý příkrov na
Vltavě a ponenáhlu zvedal se do ulic, věšel se
na mosty i olizoval svou mrazivě navlhlou pří-
chutí opuštěná nábřeží. Chadima napjal sluch
s tichou radosti vploužil se v te přítulné ranní
mlčení vltavské. Jen z dálky, na níž mlhy le-
žely ještě neroztrhány a ucelené, zaléhal sem
dutý ohlas silných úderů.
Chadim
Vltava
19
article
Chadimovi bylo náhle tepleji při těch vzdá-
lených, sotva rozeznatelných zvucích. Znal je
velmi dobře a viděl i nich předzvěst vlastní prá-
ce i vlastního výdělku. To bratři vysekávají tam
naostřenými nástroji dlouhé pásy panenského
ledu a uličkami takto rozevřenými budou po
uvolněné hladině vodní plavit ledové lány jemu.
jim, nakladačům pod ruku.
Sekáči ledařskou saisonu zahájili a pone-
náhlu trousí se do náplavky podavači, kteří z do-
plavených lánů ledových usekávají po kuse, vy-
tahují pomocí háků z vody a kladou mezi seřa-
děné vozy. Odtud berou je teprve dvojice nakla-
dačů na tlusté dřevěné sochory a házejí do ozů
při čemž jim vozka pomáhá.
S rostoucím ranním rozbřeskováním zalid
ňuje se i náplavka, od níž brzo táhne se řad.
čekajících povozů až daleko do přiléhajícíel
ulic a nad níž tiché posud nábřeží se oživuje za-
stavujíeímí se zvědavci. Místo při Vltavě, o ně
z měšťanstva pražského do nedávna málo kde
pohledem letmo zavadil, stalo se najeňnou stře-
dem živě vznícené pozornosti všeci
A jest zajímavo postát nač chumlem pra
cujících leďařů i pozorovat vývoj jejich praei
Jos. Ptáčník.
a dnes.
Hanáci dřiv
Napsal Lad. Homolov ie
Nejbohatší z patera různých kmenů mo-
ravských jsou Hanáci. Jest to lid velmi zámožný
lid veselé mysli a bodré povahy, žijící v úrodné
rovině mezi Vyškovem, Prostějovem, Litovli
Šternberkem, Lipníkem, Holešovem, Napajediy
a Zdoukami. A tento lid, jenž honosil se vždy
nejenom časnými statký, nýbrž i pestrým, bo-
hatým krojem, zvyky, osobilou a svéráznou po-
vahou — od r. 1848 počíná se vlivem civili-
sace »panšliti«. Jeho široké a charakteristické
nářečí vytlačováno jest školou a vzděláním, jeho
národní zvyky a zvláštnosti mizí pod nátlakem
pokroku a doby.
Chadim
Sekáč
Jos
Hanák
Vltava
Vyškov
Prostějov
Lipník
Holešov
Napajedia
Litovel Šternberk
20
article
Pomalu, ale jistě zanikají bývalá hanácká
nádhera a přeprch, mizí rázovitost a jadrnost
která byla nejvlastnější podstatou toho lidu
a s městskou kulturou šiří se také necnosti civi
lisovaného světa mfezi nezkažený dosud lid ha
nácký.
Škoda těch pestrých krojů, škoda toh
charakteristického hanáckého dialektu, v něm
zračila se podstata hanácké povahy — pohodl-
nost! Hanáci toliž vytvořili si nářeči, jehož ši-
roké hlásky a dvojhlásky ó (= u), ó (= ú, ou).
e (= y, 1), é (= ý, i), é (= ej) mohou bez
obtiží, volně a pohodlně plynouti z úst.
Škoda té staré, hanácké slávy, jak ji zasta
ještě Karel Havliček Borovský v Olomouci za
dob císaře Ferdinanda Dobrotivého a jak toho
v Kutnohorských Epištolách vzpomíná. Není už
na Hané, jak kdysi bývalo! Dnes už nikde ne-
uzříle sedláka s červenýma »baňama«, mimo
několik málo výjimek na Hulínsku a Kromě-
řížsku Nosí je tam ještě několik hanáckých ve-
teránů, kteři si »hrdý« svůj kroj dosud za
chovali.
S bohatým krojem zanikly i lidové zvyky
slavnosti a příležitostné zábavy. S nepěstováním
Inu a konopí přestaly besedy, »přástky«
dračky, přestalo dále vaření »trnek« (povidel)
hanácká svajba, dožatá a také »hanácké právo«
Lid hanácký jest letory flegmaticko sankvi
nické. Takový pravý Hanák je postavy statné
zdravý a zavalitý, červených tváří a z očí zírá
mu dobrosrdečnost, veseli a spokojenost. Po-
vahy jest velmi rozvážné, ba někdy až váhavé
a snad příliš rozmyslné. Jest rozšafný a zbožný.
mysli veselé, ba možno říci, že jest humorista.
Hanák
Havliček
Dobrotivý
Olomouc
Haná
Ina
21
article
(Ze 40 pisní hanáckých, Bartošem nasbíraných,
jest většina žertovných.) Hanák neukvapí se
nikdy zbytečně. V práci pak je velmi vytrvalý
a houževnatý. Lenost vážně mu vytýkati se ne-
smí; jest to pouze vrozená pohodlnost, již pro-
jevuje netoliko volným svým krokem k širokým
nářečím, nýbrž i tancem a zpěvem.
Tak si zpívá hanácký synek kdesi o
Vyškova:
A te naše koně
bele be to koně,
debe si chodile
pro vodo do stodně.
Pro vodo do slodně,
na buro pro slámo,
abe ten seneček
muhl jit za panno.
Ale to si jenom zpívá, neboť ve skutečnosti
napřed »popraví koně« a pak jde za »divkó«
Ještě markantněji o pohodlnosti Hanákov
pojednává tato známá píseň:
Bartoš
Hanák
Vyškov
22
article
Naši jož mlátile,
já ešče ležel,
potom šle k snidaní,
ja take běžel.
osllhmo Proč běžiš k snidaní, ee
deť tes nemlátilr
Dež jož so na cestě,
tak jož se nevrátim.
Dalším rysem povahy Hanákovy je hrdost
Hanák je pyšný na své postavení, na svů.
grunt a proto se nedivte, že projevuje to někdy
chlubnými slovy: vždyť celé jeho j á obsaženo
jest ve známém příslovi: »Me sme me !« Hanák
je nepřítelem novot a jeho největší chloubou
jsou zejmena koně. Proto pěje si pyšně a sebe-
vědomě:
Naše bochte, to só bochte,
to só hanácky bochte,
ale te pansky cmochte.
viřtle, oharke — to só same hlóposti:
naše bochte, to só radosti.
Naše koně, to s6 koně,
to je Hanákova čest.
o nás néni nóze o ně,
zapřihnem si třeba šest.
A jak se šatí Hanáci, praví známá píseň
která s pěchou prohlašuje hanácký kroj za
rovný generálovi:
Nic sobě nehořekujme, milí Hanáce
že si z nás posměch dělajó ti cizozemce,
jak Němci tak Rakošani,
keři šalstvo naše hani,
že nosime lemovany a vešévany.
Hanák má červeny gatě, to se o něm vi,
on se muže vyrovnati jenerálovi.
Jeneráli take majo.
deš parádo drživajo.
a Hanáci pře své práce jich ožévajó.
V dalších verších prohlašují Hanáci, že se
poctivě živí oráním, kopáním a hnojením. Dále
se chváli hanácké ženské a »cerke« jako »še-
kovny robe«, které znají vařít dobrá jídlaa
pěkně čistit »jizbe«. Pekou dobré »bochte,
vdolke a magarónke«, na kterých si Hanák
velmi rád pochutnává. Hanácké zeli a tvarůžky
jsou známy daleko široko.
Hanákův
Hanák
Němec
Peka
23
article
Motivy-
Motivy-
Ud Irmy Geisslovr.
Dvě hvězdy.
Geisslovr
24
article
Jan Hus a Jan Žižka, dva velcí Janové, zdo-
bícl obrazem stěny našich přibytků za starodávna
i v dnešních dnech, jsou dvě hvězdy, jež na če-
ském nebi září nesmrtelně. Kdo se může vyká-
zati takcvým věkem! Všechno se přežije, všechno
sevšední a omrzí. Co bylo našim dědům a ba-
bičkám posvátné, nad tím modernista útrpně se
usmívá, čeho si moderní člověk váží, toho by
naši praotcové nechápali, avšak Hus a Žižka
jsou všem stejně svati, zlatým starým časům,
jako osvícené nové době. Proč? Že byli skuteč-
ně velcí, že jsou to dvě hvězdy, na českém nebi
nesmrtelné.
Hus
Žižek
ský nebe
25
article
Staré hrady.
Stará hrad
26
article
Ty naše staré hrady! Ty sříceniny mechem
porostlé!
Tak krvavě byly postaveny a svědky byly
hrůz neuvěřitelných a nyní — v rozvalinách,
bez života, jako tiché mrtvoly jenom ptactvu ne-
boskému a netopýrům za útulek slouží. Jste
krásny, vábny a drahy českému srdci!
Příkrá stezka vede vzhůru ke kamennému
kolesu, berovice vztyčuje své štíhlé, vábné tělo
z rozsedlin rzhůru k dalekému nebi a srdce vý-
letníkovo, badatelovo, či básníkovo zachvívá
se, když jeho krok ve zbytku opuštěných stěn
zvučnou ozvěnu budi!
Hle, bývalé panské sídlo — mrtvý tyran
neškodný, odzbrojený hledí v požehnaný, spa-
nilý kraj, jako nevinný snílek! Otupeno ostři,
zbledla jeho krvavá sláva a ční zde jen zají-
mavá troska, památka stavitelského umění dáv-
no zašlých dob. Zapomenuty jsou příšery válek
a mučidel, trvá jen to, co zvítězilo nad časem
a neštěstím a na vše padá bělostný přísvit
poesie.
Vidíte, vidíte, památníky staré despocie a
hrůzovlády! Teprve jako mrtvoly prospíváto
aspoň — básníkůmi
28
article
Modrá noc nad bílou zemí táhne jako ve
snu. Zvlněnými oblaky prohlédá měsíc, jemu
v patách zajiskří se hvězda. Bílá, zasněžená
země spi a tvorové lidsti na ni bdí.
Osvětlená okna doma pomalu jedno za dru-
hým pohasínají a vysoká okna chrámu se zaže-
hují. Věž chrámu je bílá jako střechy okolnía
listů prosté stromy bez výčitky ční k té modré
oploze.
Má všechno práva svá. Jako jaro na život,
tak zima na svůj odpočinek. Země ráda odpo-
čívá a spí, však se rychle probudí, až jarní
míza v žilách jejich stromů zakolotá.
O člověče, padní na kolena, modli se! Pros
o pomoc, abys byl lepší a zvláště děkuj, děkuj
vděčně za darý nezasloužené, za jare mládí i za
odpočinek zimy života. Děkuj za vykoupení ze
hříchů k očistě, ze všednosti k poesii silné duše!
Pros
30
article
Holá, bezlistá vrba naklání se k závěji. Sně
nová mračna zahalila oblohu mavými záelona
mi. V dáli u lesa choulí se nízká chaloupka.
Taková srdcelomná opuštěnost plní prostor.
Taková vánoční krajina a takový smutek!
A což to všechno je proti krvavému hoři
srdce lidského, zrazeného, zraněného, třeba
právě tu chvíli, kdy se tolik dítek a tolik lidí
dobré vůle raduje v záři vánočního stromku?
O ubozí, jak mi vás lito! Co by srdce moje
za to dalo, aby nikdo a nikde neplakal.
Holá
31
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Parlumovaná pomazánka. V Anglii pozbyly
odpolední čajové společnosti již dávno své staré
prostoty, dnes vyžadují v eleganiním domě skoro
slejné starosti a stejného nákladu jako pozvání
k obědu nebo k večeři. Nad tenkými krajíčky bílého
a černého chleba, polře nými máslem, hrozinkovými
koláči a jiným poclivým a vydatným pečivem, jež
jindy k čaji stačilo, by dnes host, stojící na výší do-
by, ohrnoval nos asi stejně jako Sybarita nad čer-
nou polévkou Spartánů. Kdo chce hosty uctíti čajem,
musí jim podati množství chlebů, obložených lo.
sosem, humrem, ústřicemi, vejci a řeřichou, paštikou
z husích jater, sýrem, píkantní zvěřinou atd., známe
virtuosy na housle, velký výběr „umělecky“ zdo-
beného pečiva, pečlivě vybranou kvělinovou výzdobu.
francouzské recitátory, zmrzlinu, ovoce, crěme, zpě-
váky z opery, ledovou kávu, limonády a věštkyně.
Ale již ami to nestačí, musí se vynalézati nové zvlášt-
nosti, které by překonaly blaseovanost hostů a ta-
kovou novinkou jest také vonné máslo na chléb.
Anglie
32
article
Ku přípravě jeho napomáhá vlastnost tuku, že po-
hlcuje květinovou vůni. Máslo se řádně propracuje
s čerstvými fialkami a růžemi a chléb jím nama zaný
položí se do těchže květin. Někteří vidí v tom poesii.
jiní surové ničení květin, ale celkem není tento ne-
vinný snobismus ničím proti nechutnostem, jakými
američtí milionáři baví své hosty. Ve svém procov-
ství nestojí výše, než stupidní hrdinové, kteří z veli-
kášství se honosí, že na posezení snědí několik tuctů
vajec na tvrdo a vypijou spousty piva V dlouhých
telegramech sdělovaly nedávno anglické listy o „mo-
týlím plesu“ v Novém Yorku; hostitel objednal vel-
kým nákladem množství tropických motýlů a pustil
je v plesové síni. Hosté v bukolické rozkoši chytali
poletující tvory, z nichž mnozí byli rozškubánia
rozšlapáni. Tento rekord nedal spáti jinému „pro-
minentnímu“ členu „společnosti“ Ještě větším nákla-
dem, jenž ovšem byl vzenešeným způsobem hostům
a interviewerům na haléř vypočten, proměnil nabob
svůj palác v háj přirozených keřů, se skalami, ryb-
níky a potůčky. V kežích zpívali ptáci a v rybnících
plovaty zlaté rybky. Udice byly po ruce a něžné Ame-
ričanky, nositelky kultury v zemi dolarů, vytaho-
valy rybky na udici z vody. Zprávy dodávají, že chy-
ceně rybky byly velkomyslně opět házeny do vody.
aby s probednutými žábrami mohly přemýšletio
lidech a lidskosti.
Nový York