3. áří 1905

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 242.

Strana g.

Vůně. (Z povídek Artušových. Napsal Václav Hladík.) Několik nás ostalo v kuřáckém pokoji. Dali jsme přednost dobrým doutníkům a likérům ho- stitelovým před ariemi unylého a otylého teno- risty a jeden v nás úzkostlivě zavřel dvéře, aby nás nevyrušily Raulovy vzdechy a Lenského fňu- kání, zaznivající ze salonu. A zapáliv si cigaretlu, urovnávaje si ner vosním pohybem bílé, jemně ruky prošedivěle vlasy, načechrané na straně, počal Artuš vypra- vovati. Byl jsem jednoho večera ve Folies -Bergěre Nezapadl jsem do tohoto proslulého divadla nej rozmanitějších atírakcí a světoznámého, všem turisty obdivovaného tržiště lásky pařížské proto, abych se zotavil po nudě vážného, sle velm labužnického oběda v rodině jistého klerikál- ního poslance, v jehož druhé domácnosti, v ko- ketním bytě herečky a vtipné židovky Sidonie R. jsem mnohem raději obědval. Měl jsem po 11. hodině schůzku ve Fo lies-Bergěre s mým krajanem Hamousem, který se již po několik měsíců s obdivuhodnou ne- unavností zabýval studiem pařížského života nočního a s jakousi odbornickou svědomitostí věnoval zvláště národo- a přírodozpytu tane čního umění v divadlech, music-hallech, chan- tanech, v studentských i pepických dupárnách. v Moulin-Rouge, u Bulliěra ano i v Bal des vaches. Jeho všestrannost mi imponovala a zá- viděl jsem mu jeho nadšení a horlivost. Pařiž jej zreformovala důkladně. Apatický dlažbošlap pražský, dívající se bez zájmu na málo zají- mavý život jej obklopujícl, šedýma a plachýma a ospalýma očima, v nichž jednak uhasinal po- slední záblesk intelligence pod alkoholovým za- mlžením nepřetržité kočičiny, oživl, zmužněl přestal být nevkusným gigrletem z Ferdinandovy třídy a stal se uhlazeným dandym.

»Přijď jistě po jedenácté do Folies-Bergěre, to již budeš mít po diner, mám dnes něco pro tebe, budeš se bavit — konečně, zase jednou Čekej v baru před promenoirem na pravo!« S těmi slovy rozloučil se se mnou na ve- čer Hamous v café Napolitain a vmísil se do hluku a šumu boulevardu des Italiens pruž ným, junáckým krokem, zapírajíeím jeho minu lost apatického světáka pražského. Nestaral jsem se o to, co se dělo na je- višti, skvějícím se jasem elektriekých světel bujných, křiklavých barev dekoraci kdesi da- leko, za temnou massou hlav, nad nimiž se vznášel dým tabáku. Snad zpívala Yvette Guil- bertova, černoši tančili cake-walke, učení sloni hráli kvartetto na trumpety. Nevím. Nechtěl se mi do té tlačenice potící se, funici, čpie parfumy cocott. Posadil jsem se do rákosového křesla v přední části divadla, v restaurantu s orche- strem vídeňských dam, bíle oděných, dávajícíeh na odiv falešnou cnost, smějících se falešnými zuby a vyluzujících falešné tony valčíků dunaj- ských . .. A v tom okázalém, dryáčnicky a lacine luxusním ovzduší chantanového restaurantu, pro- měněného v té chvíli v bursu Venušinu, obchá- zely dámy, šelestící vlečkami a pod nimi hed- vábnými spodničkami, zářicí diamanty na prstech, v ušich, na krku, ve vlasech, všude, kde se dají umístiti s vděčným eřektem. Dámy naličené, upravené, naparfumované, některé velmi chie, některé groteskní, větším dílem již ze starší gardy, »jež neumírá, ale se vzdává« a žádná zvláště okouzlující. A kolem nich mladí i staří šviháci, tito dvornější a výbojnější nežli první, hluk a smích, hovor veselý a cynický, flirt oko- řeněný hantýrkou milostnou i finanční. Byla pausa. Yvette Guilbertovu nebo učené slony do- provázel s jeviště potlesk a tlučení holemi o zem.

Vídeňské dámy spustily valčík v restau- rantu, kam se hrnulo obecenstvo s hlediště. Pe- strá směsice korrektní i podezřelé elegance pánů v úborech večerních, kteři mohli stejně býti aristokraty, bookmakery, obchodními zří- zenci nebo professory billardních akademil. Ce- stovní kostýmy, anglické, ledabylé a neomalené, německé lodenové, skromné a nevkusné. Ná- padné toiletty damské s krajkami za sta franků a ještě nápadnější roby z laciného bazaru »u Samaritánky«. A hluk, křik, neklid jakov opravdové burse mezi jednou a druhou hodinou po poledni .. Bylo mi to všedním. Nudil jsem se .. Cítil jsem kolem sebe rozjaření zhýralosti, la- čnosti požitků, střeštěnou touhu bavit se za ka- ždou cenu a vrhnouti se do orgie pařížské, kde víři kankan boulevardních baechantek a hlaholi odrhovačky z krčem . .. A ten humor ! Musil jsem se jako taktn muž přidržeti běžného tónu. »Nabídni mi něco,« přitočila se ke mně zrzavá krasavice s kloboukem, s nímž by ne prošla pod vítěznou branou na place Etoile.

»Co?« »No — bock.« »Odpusťte, jsem antialkoholik.« A jiná: »Hrome, to mám žízeň!e »Tamhle je vodovod.« Třell: »Voilá mon typ !« »Přiliš lichotivé.« »Pojďme večeřet.« »Nemohu, mám tu dostaveničko.« »S kým pak ?« »S mou tchyní.« A každý dialog končí peprnou nadávkou dámy odcházející s gracií, vrhající kolem sebe lákavé pohledy, svůdnické úsměvy, naplňujíeí muže v lodenových a kostkovaných kostýmech rozpačilým úžasem. Z těch sukní krajkami řasnatých nebo při- lehavě obemýkajících plastiku těl, ze živůtků směle dekoletovaných vydechují parfumy, la- hodné i čpavé, dráždivé i jemné, ve vzduchu horkém, zdusnělém rozlévají se vonné extrakty Lenthéricovy, Roger-Galleta: Chypre, Jockey-Club, Iris, Ylang-ylang, peau d'Espagne, Opoponax . .. Bylo mi nudno, jako vždy, když jsem ne- žil nějakému dobrodružství, nějaké události po- buřujíci krev, napinající energii, rozněcující touhu. Bylo mi smutno v reji noční Paříže.

A náhle v ovzduší, prosyceném parfumy našňořených Pařížanek, zavanula mi v duši vzpomínka na ostrou a vlahou vůni sena, po- kosených trav ... Bylo to před mnoha lety. v jihočeském městečku objímal jsem děvče svěží a veselé jako luční květ, jehož rty byly rudě a hebké jako vlči mák. Ta vůně mi připomínala čistou lahodnost chvíle mládí, krásy a poesie. — — — Chodil jsem večer do statku rodičů mého kamaráda z university na večerní hodinku. Jejich služka, statná a útlá, měla půvabný osmáhlý obličej, zpívala a smála se s bezstarost- nosti svých osmnácti let. Tančili jsme, honili jsme se, škádlili se na dvoře. Černá hodinka se prodlužovala a po hrách a dovádění následoval při- dušený smích, tiché hovory, šeptání a hvězdy nám svítily nad hlavami. Jednoho večera kamarád ode- šel do hospody dříve, na statku shasla světla když šel čeledin zavřít, schoval jsem se v kulně. Teprve za hodinu vykradl jsem se tiše ze sta- vení a bosé děvče, jehož srdce tak bouřně bu- šilo pod režnou košilkou, otevřelo mi vrata. A na tu hvězdnou noc, prosycenou vůní trav a nejsvěžejších rtů, vzpomínal jsem v zá řivém reji pařížském . .. Reslaurant se opět vyprázdnil, vídeňský or chestr umlkl. Na jevišti objevila se »krásná Lina«, spanělská tanečnice, jejíž hadí, subtiln tělo, žhoucí, velké, černé oči bláznily Paříž. Byla slavná svou krásou a svými perlami diamanty i svými skandály. Zruinovala ruského knížete, jenž pro ni rozházel několik millionů. Známý mladý sportsman pařížský zastřelil se, když jej opustila po krátkém poměru. Fotografie jejího rozkošného těla v pouhém bílém trikotu, vynořujícího se z černého, kožešinového plášte jako Rubensova Helena Fourmontová na zná- mém obrazu, ale Helena spanilejší, raffinova nější, delikátnější, visely ve všech obchodech knihkupeckých.

Hamous vrazil do divadla v největším spěchu. Bílá gardenie svítila mu v knoflikové dirce u fraku. »Již tančí ?e »Právě začala,« odvětil jsem, »počkám zde.« Přítel udivený a popuzený mou netečnosti zmizel v černém, pozorností stichlém davu pro menoiru. Vrátil se rozjařený, nadšený, se šťastným svitem v šedých očích. »Tak pojďme. Povedu tě na velkolepou ve- čeři. Pak se nebudeš tvářit jako by's se chtě zastřelit nebo oženit.« »Dobrá, pojdme.« »Ani se neptáš, kam jdeme ?« »Nechám se překvapit.« »Tim lépe. Ale poněvadž vidím, že jsi tak strašně zvědavý,« smál se, »raději ti řeknu všechno hned. Jsme pozváni na malou večeři ke krásné Lině.« »Sapristi. Děláš pokroky. Gratuluji.« »Nemáš k čemu. Tak daleko nejsem a — bohužel nikdy nebudu. Nejsem ani millionář, ani toreador nebo cikánský kapelník, abys mi mohl gratulovat. Jsem rád, že se k ní mohu přibl- žiti, Náš přítel Ledrain z »Gil Blasu« mne před- stavil před několika dny a pozvala mne i tebe Mám tě beze všeho přivésti. Není to žádná vé- vodkyně a má ráda kolem sebe veselé a zá- bavné lidi.« »Bojím se, že sklamu její očekávání.« »Tak můžeš se nudit bez okolků. Ztratís to, bude nás více. Ale za podívanou stojí taková večeře u božské Liny.«

Naše drožka zastavila před malým, úhled ným hotelem v ulici Boceador u Polí Elysej ských, v tiché čtvrti aristokratů, bankéřů a bo hatých kurtisán. Dům Liny de Vroux svědčil o rozkošnickém přepychu i raffinovaném vkusu. Starožitnosti, bi- beloty, obrazy, rytiny, koberce a květiny — vše vybrané, vzácné, nic laciného. Divil jsem se neobyčejnému množství drobností uměleckých obrazů, jimiž byly naplněny salony koketního domku. »Naše hostitelka je spíše praktická dáma nežli vášnivá sběratelka,« vysvětloval mi žurna- lista z »Gil Blasu«, jenž, jak se zdálo, té doby byl »amant de coeur« krásné tanečnice a nežli jsme vešli do jídelny, provedl mne po salonech s nenuceností domácího pána. A pokračoval: »Misto květinových darů dává si od svých ctitelů posílati staré rytiny, vásy, porcelány. obrazy, japonerie. Upominka je nejen vzácnější, též trvalejší. Dobrý a chytrý systém, co?« Kolem stolu nás zasedlo asi deset. Seznámili jsme se s tou zdvořilou povrchností lidí, kteř se snad více neuzří po nahodilém setkání jed- noho večera, jak to bývá ve společenských centrech přiliš rozmanitých a měnivých, v Paříži neb v Londýně.

Společnost byla pestrá, velmi kosmopoli- tická a tudíž skutečně pařížská: divadelní pod- nikatel, impressario, agent a náhončí v jedné osobě, ctihodný starší pán s různobarevnou řá- dovou rosettou v dírce fraku, mladý aristokrat krásným plavým plnovousem a s jemnýma rukama, známý bonapartista a hráč, hubený Američan žid, ohromný boháč, bezvousý, se stálým, mat- ným úsměvem na mlčelivě sevřených, tenkých rtech a s pronikavým, přísným pohledem zpy- tavých, modrých očí, mladý romancier, soci- alista, píšící ve dne strašné pamílety a divoké obžaloby na znemravnělou, požitkářskou a so- beckou společnost, s níž večer hodoval, jejíž příjemnosti gourmandsky oceňoval a již se hle- děl přizpůsobiti svými příliš dvornými a distin- govanými způsoby, dále nějaký italský markýz, napudrovaný, načechraný, naparfumovaný kra- savec a ještě několik starších a mladších pánů. sportsmanů, clubmanů běžného druhu. Kromě hostitelky byla s námi jediná dáma. Mladá, hubená, plavá Angličanka. Etherická morfiomanická. Byla nerozlučnou družkou krásné Liny. K mužům chovala se chladně a mluvila s nimi o všem. Nepěstovala s nimi flirty an zálety. Měla dobrou pověsť, vlastně tu nej- horší . .

Lina byla nádherná. Celá bílá. Její jemná hlava, s vlasem vzedmutým jako černá, lesk- navá vlna, s tváří emailovanou, s očima dia- mantově zářieíma, přílis a nepřirozeně zářícíma pod dlouhými řasami a její štihlý liliov ý krk vynořovaly se hrdě a rozkošně z těch bělostných krajek, z té záplavy sněžného mousselinu a hedvábí. Vše na ní zářilo, svítilo, třpytilo se, sršelo blesky a paprsky, její pohled, její zuby, její náušnice, její collier perlový za třikrát sto tisle franků, její prsteny. A její tmavá a bílá krása, spanila a demonická, v tom úboru nejpařížštější elegance a v té skvělosti šperků, spojovala ja- kousi orientální, exotickou vášnivost s espritem a prohnaností Pařížanky.

Měla melodický, něhyplný hlas a smích lehký, křehký a tím hlasem anděla pronášela úžasné věci, největší frivolnosti, nápady a vtipy. jež by i v baru jockeyů nebo v malířském ate- lieru byly shledány velmi silnými. Řikala nám všem impertinence a sprosťáctví a divadelní manager se mohl smíchy ukuckat, bonapartista byl u vytržení (quel chic! épatante !) Američan nechápal a přece usmíval se poněkud určitěji a romancier ji nazval s větším nadšením nežl originálnosti, nejpyšnějším květem vybujelýmz hnojiště pařížského. Kurtisana nás všecky okouzlovala svým pohledy, jež zneklidňovaly, svými úsměvy, jež pobuřovaly, svými volnými řečmi, jež ohro- movaly. A při tom outno uznati, večeře byla zna- menitá, vína vzáená. Stůl byl dekorován orchi dejemi (»co jen ty květy stály !« obdivoval se můj krajan) a starým střibrem i sklem tak draho- cennými, jakoby byly vzaty z nějaké feudálni fideikomisní klenotnice. Vůbec zevní ráz by! aristokratický, urozený. Maitre d'hotel, důstojný Španěl, krajan hostitelky, podobající se toreado rovi nebo kardinálovi, řídil obsluhu s gran- dezou. Tím větší pak byl kontrast nevázaného tonu kolem stolu.

»Ach, jak dnes krásně voníš! Que tu sens bien !« zvolal hrabě bonapartista naklánějící svůj krásný plnovous k bílým ramenům tanečnice. »Mám novou melange . . . něco podob- ného jako kněžna Chimayová. Mé tajemství, neprozradím je, to tak, abys to řekl nějaké holce nebo hraběnce !« Smích a potlesk, který se ochotně bez otá- lení ozval, i když Lina jen bouchla pěstí o stůl a vykřikla: »u sta hromů!« Spokojili jsmes s tak málem . . Byli jsme všichni ovládnutí zvláštní, roz- košnickou a uličniekou svůdností té krásné, zá- řivé, vonné ženy . . . Byli jsme si rovni v svém obdivování a zbožňování. Volnost a rov- nost v lásce! Neviděl jsem, nepozoroval jsem, kdo vlastně byl té doby nebo třeba jen toho večera jejím vyvoleným, zdali bohatý americký žid či hrabě bonapartista nebo krásný markýz a bylo mi to celkem lhostejno. »Nu, jak jsi spokojen?« tázal se mne krajan, když jsme odcházeli do salonu píti kávu a likéry.

»Je to zábavnější, nežli jsem myslil.« »Teď teprve přijde to pravé.« »Je něco na programu ?e »Uhlídáš . ..« Za půl hodiny vešla naše hostitelka do sa lonu, zabalena v krajkové, dlouhé entrée a vy- houpla se z jeho záhybů v pestrém kostymu španělské tanečnice. A již zalupaly kastagnetty a lehké, útlé tělc krásné tanečnice zavířilo v opojném, bujném smyslném tanci gitany A dotančivši, zmizela skokem ve dveřích, zanechavši nás pod dojmem svého náhléhoa oslnivého zjevu. »Sapristi, to je děvče,« pravil důmyslně italský markýz. »Carmen beze slov!« odvětil ještě důmy- slněji romancier. Starému divadelnímu machrovi naběhly žily na čele a funěl. Snad působilo na něj několil sklenek fine champagne nejen tanec Linin. Utíra si pot, přísunul si křeslo blíže do prostřed sa lonu a uvelebil se v něm. A žurnalista, mávaje rukama ve vzduchu zvolal: »Pánové! Pozor! Tiše! Teď .. .« Umlkli jsme všichni. Nevěděl jsem ani pro a byl jsem náhle rozechvěn.. Do salonu vešla, vlastně se vznesla krásná Lina, majíc vlasy rozpuštěny. Byla celá zahalení v tmavé lesklé kožešině.

Stanula uprostřed salonu. Rozkošným usmě- vavým pohledem přelétla nás, němé, očekávající dech zatajující. Pozvedla se na špičky. Spozoroval jsem že je bosa a krev mi vzkypěla . . . Náhlým po- suňkem shodila k zemi kožich a stála před námi bílá, vznešená, jasuplná, jako diamantová hvězda vyskočivší z černého mraku, jako skvoucí stří- brný meč vytasený z pochvy a nic nezastíralc krásu diamantové hvězdy, ani jiskřivou oslnivos vytaseného meče . .. Jen vzdechnutí obdivu vydralo se z našieh rtů. Lehký, zbožný šepot vzrušení. Pouze tlustý divadelník plácl se přes stehno a zahučel »U čerta !« A stála před námi bělostná a dokonalá jak socha Venuše Milosské, krásnější a hlavně úpl nější, neboť v nevystihle ladném posunu zvedala do výše své ruce a její mladistvé, čarovné tělc bylo prožehnuto životem, láskou, rozkoší . .. A jako květ záhadný, neznámý, rajský nebo pekelný, šířila se kolem ní sladká a opojná vůně, v níž jakoby se tajil oheň vášní, zmá- mení milostných snů, šílenství touhy, vidiny ha- šiše a jed rtů nejhříšnější a nejrozkošničtějs lásky . . Tiše a ztrnule pohliželi jsme chvili na krás- nou ženu. Můj přítel měl vytřeštěný pohled. Ame- ričan se zachvíval a nervósně poškubával rly. Starému divadelnímu podnikateli naběhly žíly na čele k prasknuti. Romancier se usmíval nesmírně pošetile. Krásný markýz otevřel ústa lačně, roz- touženě a hloupě .. A já... já vzpomínal na ostrou, vlahou vůni sena, když jsem líbal za měsíční noci čer stvé a svěží rty venkovského děvčete v režn košilce.

Rychtář Hepnar a jeho osvícení přátelé. Z pamětí lidových napsal Karel B1eskač. Panská myslivna v Trubějově stojí na nárož- na nejlepším místě v obci. Stával na jejím místě do roku 1896 statek s hospodou; náležel od roku 1836 sedláku a později rychtáři Josefu Hep narovi, jenž se tam byl z Olešnice přiženil. U statku bylo mnoho pozemků, zvláště staré velké lesy. Jedním z nich vinul se potok od zá- brodského rybníka Špinky Údoli, jež protékal zve se podnes „Smutný kout“. V dřívějších bouř livých dobách válečných skrýval se tu z celého okoli, až i z Náchoda lid se svým majetkem. Rychtář Hepnar byl podivuhodný muž, bodrý a přímý, pevný a svobodomyslný. Obličej jeho osvěllovaly malé, jasné, pronikavé oči, neoby čejné živosti; dívaly se, zkoumaly, prohledávaly vysílaly na všecky strany pronikavý, prudkýa pohyblivý svit a člověk cítil, že čilá a velik probudilost duševní oživovala ten zvláštní po- hled. Ve všech rysech jeho tváří jevily se ráz- nost, energie a síla neobyčejná, ale také výraz spokojeného míru. Byl dobrý, poctivý člověk, na tehdejší čns dosti vzdělaný, veliký milovník knih, ostrovtipný pracovitý a správný slovem i činem. Pro sve zdravé náhledy a obezřetné jednání byl v celém okolí vážen. Všechno u něho šlo živě a vymě- řeným chodem; do všeho vnikalo bystré a opa- trné oko hospodářovo. On rád pracoval a vždy byl zaneprázdněn praktickými věcmi a k takovým též praktickým věcem nabádal sousedy. Někteř mu porozuměli, většina jich však nespokojeně potřásala rameny, nemohouc neho nechtíc ná- vodů a rad jeho pochopiti.

„Novotář“ mu přezdívali a nenáviděli ho A přece Hepnar byl lidu v obci a okolí pravým přítelem, pomocníkem a rádcem. Psával lidem žádosti, smlouvy, kvitance a jiné spisy ve spole- čenském životě potřebné. On první mezí hospo- dáři obmezoval denní pracovní dobu, kdežto jinde bylo lidu pracovati ode tmy do tmy. O se- nách a žních zjednaným lidem místo vodyu studně podával přichystané pivo, proto také lide se mu na práci jen hrnuli. Celý statek od základů přestavěl, vše důmyslně v hospodářství zařizoval. Byl horlivý pěstovatel ovocného stromoví. Dal vykáceti na svých pozemcích mnoho divokýeh stromů, které nahradil stromy ovocnými. Také včelařství si bedlivě hleděl. Ve statku měl hospodu, prodej tabáku osadnického zboží. Z vodní nádrže bývalých vlastních jam uhelných vedl dřevěnými rourami do svého sklepa vodu, kterouž v létě udržoval pivo přiměřeně ochlazené. Mival ve své hospodě stále živo. Přicházelo k němu mnoho hostí z Ná- choda a z České Skalice, zvláště před stavbou severozápadní dráhy roku 1856. Okolní učitelé také rádi sem zacházeli pohovořiti si s rozšafným rychtářem, neboť zkušenosti a známosti světa protkána bývala jeho řeč. Také pročítali si zde Havličkovy „Národní Noviny“ a později „Slo- vana“, které Hepnar od počátku odebíral. V nich Karel Havlíček „plně ulevoval roztrpčené duši zklamaneého národa, bičoval nemilosrdným sar- kasmem hru Vídně s námi a bránil smělou od- vahou věc svobody, pokroku a osvěty národa svého proti rozmáhající se reakči světské i du- chovní.

Rychtář Hepnar byl velkým ctitelem Havlí čka, tehda již ve službách národa proslaveněho politického bojovníka. Neobtěžoval si na jaře roku 1851 schválně zajeti do Kutné Hory navštiviti Havlička, představiti se mu, poznati je a pohovořiti si s ním z duše do duše. Často po tom před hosty Hepnar nadšeně vypravoval o tétc své památné návštěvě a připojoval vzácná a ne zapomenutelná Havlíčkova slova, která si z roz mluvy s ním zapamatoval: „Vlasti a národu slou- žiti jsem si umínil, v tom setrvám, byť byc i obětí nepřátelskou státi se měl. A proto: Při slibujte si mně — poroučejte si mně — vyhro žujte si mně — zrádcem přece nebudu!“ Neza- pomenul také připomenouti, jak ho potají v Kutné Hoře na Kolmarku, kde Havlíček v čís. 27 bydlil špehoval četník v plné zbrojí a při odchodu jeho od Havlíčka vyptával se Hepnara, co s Havlíčkem jednal. Rozumí se, že mu Hepnar dal říznou od pověď, z níž vybíral četník pro sebe jen holý výsměšek.

Bylť Hepnar přesvědčen, že vše, co Havlíčel o lidu psal, bylo také z lidu čerpáno, jehož smý šlení tlumočil a na pravou cestu uvésti se přiči ňoval. Měl Havlíček pevně přesvědčení, že símě jeho ušlechtilého učení o národních a občanských právech, o rozvoji politického uvědomění padl v půdu dobrou a úrodnou, které pýrem zpáteč nictví více nezaroste, jelikož plamennými slovy neúmornou obětavostí, neohroženou vytrvalost a bystrým rozumem i vtipem vyvracel předsudky nepřátel pravé svobody, potíraje odpůrce své ukryté za hradbami absolutního zřízení a výluč- ných privilegií. Za dlouhých, zimních večerů scházívali se u Hepnarů opět staří vojáci, jimž působilo oprav- dovou radost, mohli-li se o vojně rozpovídat. Vy pravujíce o válečných událostech vysloužile brali na sebe hroznou tvářnost; myslili nepo chybně, že stojí proti nepříteli opět někde u Lip- ska nebo v Piemontě. V létě každoročně zastavoval se v hospode Hepnarově Václav Vladivoj Tomek, po Palackém dějepisec český. Bylť v létech čtyřicátých akce- sistou při pražském magistrátu. Již tehda, jsa dobrým chodcem, cestoval každého roku v čase dovolené z Prahy do svého rodiště Hradce Křá- lové a odtud do Police nad Metují na návštěvu k řediteli téhož panství, panu Dáňovi, kam vedla jej milostná touha ke spanilé dceři hostitelově.

Lidmile, potomní choti Tomkově. Mladý historik chodíval přes Českou Skalici, Studnici, Trubějov k Zábrodí, Horní Radechovi na Hronov a do Police. Na cestě do hor zastavoval se v útulno hospodě Hepnarově a rád ze srdce pohovořilsi s tatíkem Hepnarem. Obličej Hepnarův všecek při tom zářil úsměvem. Maličká očka jen mu hrála, když hleděl s důvěrností na vzácnéh hosta. Každý pohled jakoby říci chtěl: „Vidte pane, my druh druhu rozumíme.“ I přesvědči se, že mu host rozuměl, kývl vesele a spokojeně hlavou na znamení souhlasu v náhledech. Rychtář Hepnar překvapoval vždy mladého učence a universitního professora svým selským rozumem, samorostlými nápady, neobyčejnou pamětí a dovedností, mluviti o moudrosti život a všelikých užitečných věcech. Hlas měl vážný a oči zářily přímo do toho, co povídal. Jeho ře a nenucené chování byly přesvědčivé; ale každ

cítil hned sílu za mírností. Tomek poslouchal řeč rychtářovu s patrnou účastí a bezděky se di- vil, že dovedl ten prostý sedlák pronášeti tak roz- umná a původní mínění o různých věcech. Také s uspokojením shledal tu Havlíčkovy noviny a se zálibou poslouchal vypravovati o Hepnarově ná- vštěvě v Kutné Hoře. Dobrá známost a příchyl- nost Tomkova k Hepnarovi udržela se ještě po dlouhých létech, když osud Hepnara zavál snad Tomkovým vlivem do Police nad Metují. Také náchodský děkan, Josef Regner, býval svého času hostem u Hepnara. Byl vysoký, krásně rostlý, ruměnný muž, neplných padesáti let, patriarchálního vzezření, s vlasy sešedivě- lými, ale dosud hedvábnými a lehkými, jež spa- daly v kadeřích na jeho líce. Hlavu měl silně vzpřímenou, širokou a zářící, s usmívavou, Me- lanchtonskou tváří. Byl pokládán v každém při- padě za muže přístupného, oddaného, laskavého k jiným a velmi sympatického, pokud se týkalo jeho osoby.

Tento osvícený duch, buditel a lidumil obě- tovný získal si v první polovici minulého století na Náchodsku zásluhy o zvelebení štěpařství, vy- sazování lesů a vůbec veškeré hospodářství polní. S knižecím dvorním radou, Otou Erichem, uvedl v život devět škol přádelných, čímž chtěl pozved- nouti pokleslý průmysl plátenický. Byl muž velmi vzdělaný, hlava tvůrčí, hlava pro obor průmyslnický a obchodní podniky stvořená. Smělé projekty, neočekávané, takořka kypěly v jeho hlavě. Byl pravý, nadšený organisatorský duch; byl empirik, jenž vše hleděl svým rozumem pro- niknouti. Podle okolnosti a podle toho, jaké kde měl styky s lidmi, v duši jeho vznikaly plánya kombinace, které byly vážnou stránkou život- ního jeho směru. Všem, kdož jej poslouchali, zdálo se, že konečně přišli na jádro věci. Ladný pořádek veházel do všeho, co věděli, všechno rozházené najednou se spojovalo, skládalo, vy- růstal před nimi jako budova, všechno se osvě- tlovalo, duch vanul všude — — Regner užíval vzdělání svého k tomu, aby pomáhal z mraku nevědomosti se dobývajícímu lidu. Stýkal se s lidem často a miloval jej; z ka- ždého rozhovoru vyvozoval všeobecné zásady v prospěch lidu a na důkaz, že zná lid.

V této krajině byl průkopníkem nového věku. Sám jsa znalec přírody, začal již jako farář hronovský u obce Žabokrk se svým bra- trem horníkem dolovati na uhlí a to se značnými obětmi při trapných starostech, jelikož u prů- myslníkův a podnikatelů nenalézal podpory. Stav se roku 1845 děkanem v Náchodě, neustal ve své podnikavé činnosti. Na Trubějov přijíždíval po letech pade- sátých s finančním komisařem Fišerinkem z Ná- choda hlavně za účelem dolování na uhlí na Hepnarově poli, kde dle předsevzatých zkoušek uhlí skutečně bylo objeveno. Na svých výletech děkan hleděl přesvědčiti Hepnara, že uhelný projekt mohl by přinésti tomuto znamenitý zisk. ohromné výhody, zvláště když se mluvilo, že tcuto krajmou povede železná dráha k Malým Svatoňovicům, kde již uhelné doly byly v čin- nosti. Takto vykládal mu své vlastní názory.

Jakmile děkan Regner začal mluviti, měli bysto viděti, s jakou uctivou pozorností Hepnar přijímal každé slovo, vylétající z úst ctihodného muže. Tento rozvijel s vlastním mu zápalem svě více nebo méně originální myšlenky o mno- hých vážných předmětech. Rychtář pohlížel na děkana jako na člověka neobyčejně moudrého a vzdělaného, šlechetného v nejvyšším významu toho slova a nadaného schopností, pracovati pro blaho obecné ... „Každého, ať sídlí v paláci nebo v cha- loupce, volá železná vážnost života. Každý chce dobře žít a hledá příležitosti, aby se mohl po- vznésti. Prospěch, užitek, zisk jsou známko nového věku,“ vykládal děkan svůj národohospo- dářský názor. „Zámožnost není krádeží, není zločinem, ale mocí a silou, která i hory přenáší. Lidé, na pohled nepatrní, dříve než se nadějete, vládnou kapitálem. Nemalá čásť pravdy a polo- viční vítězství jest na straně obratných, podnika- vých a smělých pracovníkův. A jest potřebí, aby podniky v našich krajinách zůstaly v našich ru- kou, v rukou českých. Kamkoli však pohlednete, všeho, z čeho zisk hledí, ujímá se ruka cizí n újmu naši. Nuže, všechny možné poměry při těžbě uhlí jsou zde už prozkoumány. Uvažte, pane rychtáři, všechno dobřel“ Po těch slovech pohledl zkoumavým zra- kem na Hepnara a posunul židli trochu do zadu, aby mohl dojem pronesené řeči tím lépe pozoro- vati. Hepnar poslouchal děkanovu řeč pozorně, cítě, jak zachvacuje jeho duši; usmíval se, sta- věje se, jakoby totéž už sám dávno byl myslil a velmi rád slyšel. Vše zdálo se mu neobyčejně prosté, jasné, nepochybné.

„Nu, bodrý pane rychtáři, řekněte mně upřímně, sousedsky, jak jste se rozmyslil,“ plal se ho dobrodušně děkan. „Zajišťujeme vám s panem komisařem zlatonosný podnik. Ne- budete toho nikdy litovat. Děkanův rozumný, stářím vážně krásný vzhled se zanítil. „Vašnostina řeč stojí za uváženou,“ odpo- věděl rychtář, potřásaje vážně hlavou, „jen že by k tomu hodně peněz bylo potřebí. My všichni jsme povinni zastávati ty podmínky životní, v kterých jsme se zrodili, které jsme zdědili které jsme povinni odevzdat svým potomkům. A ještě tohle: Za smělými spekulacemi násle- dují ztráty, nezřídka úplná zkáza. S těmi slovy odvrátil hlavu trochu na stranu a začal upřeně, bádavým zrakem hleděti oknem ven, jakoby v dalekou, nejistou, tajuplnou bu- „Nestačí-li vaše penize, pomůžeme vám sami něčím,“ pravil děkan a ústy jeho pohrával laskavý úsměv člověka povzneseného, ktert mnoho ví, něco zmůže a vše připravuje. Jaká u něho vzácná znalost lidí a jaká silná, vroucí láska k lidu! Hepnar urovnával si chvíli myšlenky náhle odhodlaně dodal: „Nuže, zkusím to s boží pomocí a dle vaš rady, drazí páni!“ Tento den stal se rozhodným v jeho životě. Začal konati přípravy k dolování na uhlí. Man- želka jeho tomu však nepřála. Z toho povstala často neshoda v manželství, při níž žena činila muži výčitky a předhůzky. „Zil jsi posud mírně, spokojeně,“ říkávala, „a nyní pouštíš se do něčeho, čemu sám neroz- umíš. Chceš snad ve stáří nuzovat? Ty, takový rozumný člověk! Jinému dobře radíš a sám sobě nerozumíš? Nemohu tě ani pochopit!“ doucnost —