1
masthead
28. dubna 190.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 116.
4
article
Dcera Nabobova.
Dcera Nabobova.
Napsal Karel Ples kae.
K zemi se snášely a den ke dni houstly
suffity podzimních mlh. Celé to šedivé ticho
odumírající přírody doléhalo melancholicky n
krajinu . ..
V čas ten do renomovaného, českého
ústavu chirurgického v Radvanicích přijely dvě
dámy. Mladší brunetka neoslňovala sice svrcho-
vanou, ideální krásou, avšak mile dojímal un
nesetřený posud nádech dětských let, z nichž
přede dvěma roky se byla vybavila. Z drob-
ných, zářících zornic jejích sálal černý plamen,
jenž hluboce pronikal a proti vůli mladistvé
vládkyně rozvlňoval a rozněcoval tak mnohou
klidnou úroveň jinošské duše. Moderní půvab,
ideální profil, snivé rty s podobným úsměvem
něžný výraz ve tváři, pleť bledosti teplé a živé
zjemněná aksamitovým leskem, jiskrné arabské
oči, černý, bohatý vlas, ňadra jako rozpukajíeí
se poupata bezvadně bílé růže Etendard de
Jeanne d' Are, lepý vzrůst těla, přetvořivší se
v pružnou plnost, k němuž přilehal ladný úbor
zvyšoval okouzlující půvab této zajímavé by.
tosti. Něhá vyzařovala z každého jejího po-
hybu; byla plna umírněné gracie, což ji dodá
valo aristokratického vzezření. Dáma společnice
byla věkem o řadu let starší.
Karel ples
uno
Radvanice
Etendard jít Jeanne d ' ar
5
article
Vstoupivše do ústavu, byly ihned přijaty
mladým lékařem, jeho majitelem. Společnice
představila mladistvou dámu jako dceru zná-
měho Naboba, majitele několika rozsáhlých to-
váren v podhoří krkonošském. Záře millionův
jako aureola obestírala dívku plnou života
zdraví, obdařenou všemi dary štěsti a vzneše-
nosti. Nic však neprozrazovalo na ní, že jest
vychována v liturgii zlata a v ovzduší, v němž
vítčzil pouhý materialismus. Zdálo se, jakoby
povznesena byla nad ten zlatistý vzduch hmot-
nosti ..
Doktor, mladý a sličný muž, posud svo-
boden, byl prostřední, štíhlé postavy. Ušlechti-
lou, bledou tvář, plnou intelligence a jemnosti,
měl vrouběnu krátkým plnovousem do hrotu
přistřiženým, modré oči samý úsměv a na vy-
sokém čele dominovala mužná krása a šle-
chclná hrdost. Vrozená elegance výrazu a těla
a pružná zralost třicoti dvou let činila z něho
typ moderního Adonida. Noblesa i vrozený tak
jeho ve společenském životě a jemně nuanco-
vaná řeč, jíž dovedl odzbrojiti a nakloniti s
jakoukoli povahu, pojistily mu jméno pravého
elegána. Měl v sobě tajemství oněch povah.
které jsou stvořeny k vítězství ve společnosti.
V každém čase bylo na něm znáti noble air.
To vše ale převažovala proslulá zkůšenost
nedostižná jeho obratnost v oborui chirurgickém.
S pravou elegancí překonával těžké výkony chi-
rurgické, jež pevnou a jistou operující rukou
dík bezeitnosti narkotisovaných pacientů, vyko-
nával hravě s nejlepším úspěchem. Chvalná
pověsť o výtečném lékaři šířila se po širém
kraji, ano i v cizině.
6
article
Nezřídka útulně, romantické Radvanice ho-
stily členy vznešeně aristokracie, kleří s ne-
zvratnou důvěrou v umění lékařovo obracoli se
k němu o radu a pomoc. Za týmž čílem při
jela imládá dáma se svou společnicí.
Doktor byl dívčím zjevem hypnotisován
Dojem zářivé chvilky ve společnosti s deerou
Nabobovou vtiskl v duši jeho nesmazatelnou
stopu. Pravý to zjev, který dojista musí »všeck
srdce vléci za sebou« . ..
Předsevzatou prognosou doktor zjistil nad
kostmi chodidla pravé nohy v sousedství kloubu
nádor zvíci fazole. Pozoruje znaleckým okem
ganglion, návní kost, hltal téměř zrakoma pů-
vabnou a svůdnou nožku, kterou by se ne-
ostýchal v nestřeženém okamžiku celou zu-
»Jest potřebna operace, pane doktore ?e
tázala se slečna měkkým, lahodným hlasem.
»Nádor stuhl ve tvrdou sklovitou hmotu,«
vysvětloval lékař ochotně a instruktivně, »kte-
rou již nelze zvýšeným tlakem rozdrtiti, aby
její obsah se vstřebal, ani vstřikem chloridu
líbati
Doktor
Radvanice
7
article
zinečnatého do nitra ganglia zničiti. Jest potřeb
tedy řezu.«
Slečna poslouchala pozorlivě tento výklad.
»Bývá v podobných případech operace
těžká?« vyptávala se dívka dále, chvějíese
trapnou zvědavostí.
»Vědě podaří se odstraniti neduhy kožní,«
pokračoval doktor, vida, že slečnu zajímá vý
klad, »vyčistiti pleť regulováním životosprávy
vyrovnati schromeniny a zkřivení orthopaedii
šlachořezy, operovati zaječí pýsky, odstraňovati
šilhání, utvořiti nový nos a nepravé ozubí, než
co je to vše vůči výkonům v pravdě bravurní
techniky operační, jež v nejnepřístupnějších
hlubinách a zákoutich těla lidského koná divy
ne-li čarodějné, tož alespoň virtuosní? Prominte
však, milostivá slečno, že jsem poněkud odbo-
čilý« pravil doktor polo vážně a polo žertovně.
»Buďte na mysli upokojena, nejsem nelítostný
vivisektor se srdcem ocelovým, jenž denně se
divá na nejvyšší muka trpicích a jen tehdy se
eíti spokojeným, hřejí-li ho na rukou teplé pra-
ménky obětní krve.«
A teď přízvuk jeho řeči stal se jemn
veselým.
8
article
»Operace jest tedy jednoduchá?« tázala
se slečna, již suchopár vědeckého výkladu pra-
nic nenudil a milý úsměv zachvival jí kout
kem rtů.
»Naprosto beze všech komplikací,« o
větil vlidně lékař.
Zornicemi svých očí prozrazoval nejvyšší
zájem o vzáenou pacientku.
»Prosím, pane doktore,« zvolala slečna
milým půvabem, »proveďte, možno-li, ře
ihned.«
»Mon Dieu, slečno,« chopila se slova spo
lečníce rozčileně, »jste tak po cestě unavena.«
»Bude lépe odložiti věc na zítřek,« podotk
lékař a zahleděv se na půvabnou bytost, vnoři
ohnivým svým zrakem celou duši svou do pla
noučích očí divěiných, až se mu zdálo, že pod
léhá náhlému opojení. Krev mu vřela v žilách
rozkošné teplo ho prohřivalo . ..
Slečna zarděla se a zaclonila své krásné,
imavé oči hedvábnými řasami. Mimovolně, in
stinktivně její symyathie nesly se k tomuto vy-
hlášenému muži. Doznávala sama u sebe, že
Mona Dieo
9
article
jeho ochota a dvornost značily u něho více
nežli u kteréhokoli muže jiného.
Vyprovodiv obě dámy až do hotelu, kdež
se byly ubytovaly, vrátil se opět do nemocnice
Po cestě připadlo mu, že někde četl, jací jsme
přece velcí bláhovci my muži. Mluví a píše se
o rozumu věku dospělého. Avšak dívka sedm-
náctiletá svede nás, chce-li totiž, k tomu, že
vyvedeme sedmnáct pošetilostí. Ovšem dívka,
kterou právě vyprovodil, stála mimo kruh ko-
ketních dívek.
10
article
Téhož dne doktor zůstal už nekliden: málo
mluvil, jako sklíčen tajnými myšlenkami. Pře-
mýšlel o svém posavadním životě. Minulost, ne-
odbytná, velitelská, kouzlem přemocným opá-
saná, stála před ním se svými reminiscencemi,
kontemplacemi a reflexemi. Málo rušivých stínů
zahalovalo uplynulý běh života. Štéstěna nasy
pala mu na cestu života hrsť májových, květ-
ních lístků, plných vůně a záře, štěstí a vroueh
touhy po velikém úkolu životním. A teď stanul
vlastní pilí a snahou u mety zajištěné, skvělé
existence, kteréž výhodně položené Radvanice
již ode dřívějších dob byly neobyčejně příznivy.
V životě soukromém jeho charakter vyznačovala
mužná přímost, spravedlnost a horlivost pro
pravdu, právo a krásu. Byl intelligentním člo
věkem, majícím své určité ideje. Byl šlechetně
hrd nad tím, že jest bytostí intellektuální, která
nedá se svésti citem. Někdy ho lidé považovali
za podivína. Avšak který samostatný individuelní
človék není podivínem, když svět každého vy-
hlašuje za podivína, kdo jinak smýšlí nežli mnoho
jiných a záhubnému proudu času staví se na
odpor? Nečinil si tudíž žádných výčitek z ne
důvodného úsudku jiných. Nápadno bylo, že
po celou dobu jeho mládí nedotkla se pravá,
silná, vášnivá láska jeho srdce, ledaže snad za
studií lehký, hravý odlesk mladistvého blouznění
mžikem přeletěl hladinu jeho duše, nezůstaviv
po sobě ni stopy, ni rýhy . .
11
article
Následujícího dne doktor provedl operaei
na noze slečnině hravě, bez narkosy, při veselé
náladě. Dívka, pozorujíc každý pohyb jeho, za-
šeptala sama k sobě: »Jak jest krásný ! Jaký
to umělec! O ano, veliký umělec !«
I doktor hleděl opanovati své city, zvlášte
když postřehl, jak společnice slečnina má ne-
obyčejně vyvinuté ústroje zrakové a sluchové.
»Jaký to neobyčejný, čarovný zjev !« my.
slil si v duchu, pozoruje nenápadně svůdně
půvabnou a blahem nevýslovným jej naplňujíe
bytost. »Kéž bych tě zastihl o samotě, bílý,
vábný snel«
Dočkal se chvíle té dříve než se nadál.
Rána hojila se nade vše očekávání. Doktor dva-
krát denně navštěvoval sličnou pacientku, ko-
chaje se v duchaplné a nejvýš příjemné zábavě
Při takových rozhovorech tvář jeho se rozobnila
a vzácná záloha pronikavé, povznesené intelli-
gence jeho náhle se objevovala. Bezděčně oba
počali tušiti, jak v duších jejich pučí zvláštn
blahý cit mílostný, jenž znenáhla rozkvétal
máj čisté lásky, zářicí, šumící a rokotající
veškerým svým sladkým blouzněním a ste-
skem . . .
Dočkal
12
article
Kdysi společnice na chvíli odešla z pokoje.
v němž slečna na pohovce v půvabném desha-
billé poslouchala doktora, sedícího blíže ní na
tabouretu. Doktor, jenž dosud násilím zdržo
val svě city, otevřel slečně celé své srdce.
»Jste šťastna, milostivá slečno?« otázal se
tichým, unylým hlasem a zahleděl se hluboko
do jejich očí jako do očí živé světice z nějak
zlaté legendy . ..
»Ano,« odpověděla dívka a opětovala jeh
pohled očima plnýma lásky a obdivu.
»A vy, pane?« zeptala se se živou účastí
»Jste vy kliden a šťasten ?«
»Kliden ?« odpověděl doktor, lehce se za
pýřiv. »Kliden nejsem, avšak šťasten jsem až
do nejhlubších útrob srdce svého.«
»Nejste tedy pessimistou ?«
»Divím se, že pessimisté nazývají tent
svět divokou, beznadějnou pouští,« pravil mladý
muž ohnivě. »Pro mne alespoň kvete jako krá
sná růže.«
»Jste mi hádankou,« zvolala dívka plna
údivu.
Doktor
13
article
»Odpusťte mi, slečno, tuto sobeckou my
šlenku.«
»Jakým způsobem cftite se šťastným ?e
tázala se slečna se snivým úsměvem na rtech.
»Proč se usmíváte? . . Co značí tento ne
vyzpytatelný výraz ?«
»Buďte tak laskav a upokojte mou zvěda
vost!« řekla slečna s půvabem, plným jemných
odstínů.
»Zaměstnávám se tím, co miluji, a může-liž
býti většího štěstí ?«
»Neměl jste nikdy nějského tajemství ?«
přerušila řeč jeho slečna.
»Bohužel, neměl, až teprve nyní,« odpově-
děl naivně doktor.
»Podivno! — A co jest příčinou jeho, do-
volite-li mi tuto otázku?« ptala se slečna dále
s roztomilostí velmi zřídka vyp očítavou.
»Vy jste mi to tajemství způsobila,« odvě-
til doktor chvějícím se hlasem, »vy, milostivá
slečno, vy sama, a jsem jim všecek pod-
maněn.«
»Nerozumím vám, pane doktore,« pravila
s úsměvem slečna, zardivajíc se lehce.
»Musím vám řici,« ujal se slova doktor
roztouženým hlasem, »čeho jsem dříve nelušil
čeho jsem nikdy nepoznal. .. Vliv tohoto ta
jemství jest sladší než vysloviti mohu; vítězství
jehož nade mnou dobýváte, má kouzelnou moc.
větší než kterékoli vítězství, jakého bych já do-
byti mohl . . .«
Poslouchajíc tato sladká slova dívka vypa-
dala přerozkošně.
»Pane, nejste blouznílkem ?« tázala se žer
tovně, usmívajíc se.
»Bohužel!« pravil doktor. »Rád bych jín
byl a nemohu. Za života jen jednou jsem mi
loval a předmětem té lásky byla — jste vy
slečno !«
»Ah!« vzkřikla dívka lehce a hebkýma
ručkama zastřela si krásné své oči, jakobyj
toto náhlé vyznání bylo zabolelo přílišnou svou
sladkosti.
»Miluji vás!« zvolal doktor rozníceně.
14
article
», opětujte moji lásku! ..«
Se slovy těmi chopil se chvějící se ručky
dívčiny a tiskl ji ohnívě a něžně ke žhavým
rtům svým a zornicemi svých oči prozrazoval
všecky city, jež háraly nitrem jeho srdce. Mlu-
vilo tu samo řečí sobě vlastní.
»Milujete mne též?« zašeptala jeho úst
se zmírající nedočkavostí.
»Mně se zdá — že ano,« zašveholily tiše
a lahodně rtíky její a proud radosti zaplavi
její srdce.
Doktor vyčetl z růží jejích tváří, jaký žár
plane v ušlechtilém srdci jejím. Sotva že však
pronesla tato slova, dívka zarděla se do krvava
neboť poznala a tušila jejich dosah . .
»Mohu věřiti svrchovanému štéstí svému?
tázal se doktor všecek blažen.
»Mluvím tváří v tvář s tím, jejž ctím,e
zašeptala dívka roztouženým, neskonale milým
hlasem a z očí sálal jí všechen oheň rozkoše
»Mluvím otevřeně s tím, jenž mne naplňuje
blahem, s duchem původním, silným a hlu-
bokým ..«
Slova její přerušil ohnivý polibek. Dokto
se zvlástním rozčilením citil, jak zblednuvši
dívka chvěla se pod jeho polibkem ..
»Přál bych si,« šeptal ji v planoucím po-
libku, »aby tato chvíl e neměla konce . . «
Tepot srdce ho dusil. Lhostejná kukle pro-
pukla a vyletěl z ní skvoucí, kouzelný motýlek
— láska . ..
Dvéře se otevřely a společnice vstoupila
do pakoje. Dojem rozkošné chvilky byl vstu
pem jejím zakalen. Doktor byl opět vážný s leh
kým nádechem měkkosti. Tíže bylo slečně utlu-
miti roznícené city, aby společnice nepostřehla
ani záblesku zářivé, uprchlé chvilky . ..
Doktor
kouzelný motýlek
15
article
Od této chvíle doktor byl ve svých stycích
se slečnou zvláště před společnicí velmi obe-
zřeten a bděl opatrně nad svou řečí. Několik
dní potom někteří přibuzní navštívili slečnu
vyléčenou odvezli s sebou do německého Man-
chestru v severních: Čechách. Doktor se roz-
loučil se vzáenou pacientkou srdečně, oba však
pod maskou lhostejnosti cítili více, než by kdo
byl tušil... Od té doby si vzájemně tajně do-
pisovali. Nedbali ustáleného minění, že man-
želství z nestejných vrstev nebývá šťastno a že
jen tam panuje mír a shoda i spokojenost, kde
spojí se strany rovné, kde shodují se okolnosti,
urozenost i statky, kde pojí se chudoba s chu-
dobou a bohatstvo s bohatstvem. Nepřibliželi
k tomu, že zlato nade vše jiné rozdružilo různe
stupně společnosti lidské, takze vysoké prahy
nehodi se pro každé nohy, zvláště ne pro toho.
kdo nemá chuti pochroumali se — —
Doktor byl dalek myšlenky, pomýsleti na
sňatek jen z egoismu. Nebyl zaslepen zlatem
pranic necenil oněch pomíjejících darů pozem-
ského štěstí, jejichžto velíká vážnost ve světe
mate mysli a jest příčinou tolika neštěstí. Vědě
z četných zkušeností jiných, že pod těmi po-
zlacenými řimsami šlechty buď rodové nebo
finanční málo kdy sídlivá stěsti ,.
Čech
16
article
Příbuzní počali tušiti skryté dorozuměn
obou mladých lidí a všceko úsilí jejich směřo-
valo k tomu, aby tento milostný poměr zma
řili. Jaký by to byl nerovný sňatek, jaká mes-
alliance, doktor vůči dceři millionářově, or
Čech rodem i smýšlením a ona Němkyně ! ..
Slečna v kruhu svých příbuzných zakou-
šela pravou trýzeň duševní, jež časem měnil
se v muka. Věděla však, že není pomoci a vy
hýbati se jim bylo by slabostí. Z útlaku při
buzných, aby prý zapomněla, odcestovala v mě
síci únoru se svou starší provdanou sestrou
společnici do slunné Italie. Leč ani tam nepře
rušila milostných styků s doktorem.
Oba pilně si dopisovali. Avšak i dopisy
jež přijímala, byly pečlivě střeženy. Přece však
podařilo se jí vždycky šťastně zachrániti listy
jež ji doktor v různých, nenápadných obmě-
nách zasílal. Posledni dopis, fialkovou vůní pro-
sycený, obdržela ve městě lagun, tomto shluku
mosaiky a vody, jenž slove Benátky. Ukryla
jej na bllých svých ňadrech. V magickém při-
svitu kathedrály svatého Marka vroucí modlitba
linula se plnou září z jejích tmavých, hlubo-
kých a krásných očí. Zač se modlila ? . ..
Němkyně
Marek
Benátky
17
article
Za krásného polostínu nočního slečn
s průvodkyněmi vyjela sobě na gondole od
piazzetty směrem k protějšímu břehu ostrůvku.
na němž vypinal se svatý Jiří se svou zvonicí
a dómem. Na vodách obrážely se v přesných
obrysech dómy, věže a paláce, ukazujíce v
stínu čarokrásné jarní noci Benátky fantastické
a třesavě, jež se však jevily nohama vzhůru.
Nahoře na velké modravé klenbě a dole ve
zdánlivé propasti blýštily se hvězdy symetricky
a stejně. Ode břehu v levo za prokuraciemi
prochvívala vzduchem až k černé gondole lehká
hudba italská, hrající výňatky z »Carmen-
Zvuky její v ozvučném tichu nočním chvěly
se, odrážely od mramorových zdí paláců a ce-
lých lesů sloupovi, jemnily se a zmíraly svým
vlastním vysílením. Jásavá hudba činila n
slečnu dojem spíše kontrastný, melancholický
Duch její zalétal k severu do hlubokých dálav
V myšlenkách svých oetla se na rozcest
svého osudu. Nepatrný dojem řídil její váhající
vůli. Budouenost rozvírala se před ní v tak
truchlivých, temných barvách, že se od ní od
vrátila se srdcem zemdleným, sklíčeným a zl
meným.
Najednou ueítila v sobě instinktivní touhu
skoro neodolatelnou, skončiti duševní strázeň
která ji trávila. Jak tragický a jednoduchý pro
středek! Popud ke kroku tomu byl tak mocný
že vzal na sebe ráz neodvratné osudnosti.
rychlé jako blesk. Přemohla mžikem posledn
děs a suggestivní hrůzu životního odporu.
»Chci umříti !. ..«
svatá Jiří
Carmen
18
article
S neodolatelnou silou cítila magnetickou
přítažlivost smrtí. Stojaté, těžké a mlčelivé vody
mezi lsgunami, brázděné jenom rythmickým po-
hybem vesel gondolierů, vábily nesmírně duš
dívky jako nevyslovitelné vnadidlo. Čím déle na
ně hleděla, tím zdály se ji bližšími, až se
všecka ponořila tělem i duchem ve hloub, v
vábnou tůň, v níž třásly se myriady nebeských
světel a z níž kynula ji skvělá záře, vykouzlená
v hodině bolu a zákmitu smrti — — —
19
article
Za dva měsíce po vzrušující události v Be
nátkách přítel z Manchestru navštívil doktor
v Radvanicích. Byv intimně zasvěcen v milostný
poměr jeho, mohl mu leceos zajímavého pově
děti. Vyprávěl mu, kterak přese vše tajení ve
řejnost dověděla se o tom, co se událo se
slečnou na jihu. Byla stěží zachráněna a se
značným úsilím vzkřísena. Bezodkladný odjezd
z Italie a nebezpečná nemoc slečnina byly ná-
sledkem osudné noci benátské. Přibuzenstvo
obestřeno samo aureolou millionův, nasadile
všecky páky, aby do svého středu nedostalo
doktora. V rodinné radě ustanoveno, podporo-
vati a uskutečniti sňatek své nejmladší s továr
níkem millionářem od hor Jizerských.
Doktor již dříve nepochopoval, proč do
pisy, byť i několik slov obsahující, tak náhle
z Ilalie ustaly. Nyní tragičností důvěrného sdě-
lení přítelova zdrcen poznal smutnou příčinu
Duše jeho byla podlomena v základech. Chápai
a cítil, jaká muka duševní vytrpěla pro ně
ta ve světě jediná, pro kterou srdce jeho za-
plálo tak ohnivou láskou. Klnul v duchu
ohromné spoustě zlata, jež postavila mezi oba
nedobytnou hradbu. Viděl, že blahý sen lásky
jenž unášel jej zářivým proudem v neznámě,
čarovné taje, rozprchl se jako zlatistá mlha
před chladnými paprsky nahé, drsné prosy ži
vota. Poslední listy, jež si vzájemně vyměnili
datovaly se před osudnou událostí v hrdé Ve
nezii. A to bylo opravdu naposledy. Jaké ta
jemné změny duševní udály se od té doby
v mysli slečnině, nedověděl se doktor nikdy
slečna opět opakem v mysli doktorově ..
Radvanice
Italia
20
article
O několik měsíců později doktor obdrže
v šedivé obálce dopis. Mžikem poznal rukopis
Bylo v něm jen několik slov:
»Každé pomíjivé štěstí pozem
ské jest člověku zaplatiti žalo
st!.. . Srdce mé musí býti obětí
Vy musíte býti knězem, který je
musí probodnouti... Obži v nu-
potom ještě, nebudu již nále žet
zemi... Navždy s bohem! . . «
List podepsán nebyl. Doktor však tušil
kdo jej posílá a cítil, co znamená... Byl to
jakýsi zpěv labutí, jejž nikdy cizí nezasvěceně
ucho neuslyší... List tento jako slabý zásvie
do nejhlubších tajin duše slečníny způsobilu
doktora jistý stav, jistý odstín citový, jistý otre
nervový, který se stupňoval, kdýž v několika
dnech polom došla ho přítelova zpráva, že nej
mladší deeru Nabobovu příbuzní donutili, aby
zasnoubila se s mladým továrníkem millionářen
od hor Jizerských. Román, který se tu odehrá
val, blížil se ke svému finale .
Cas míjel ... Doktor všecek v sebe po
hřížen, aniž čeho tušilo prostředí, v němž žil
prodiral se jen ponenáhlu s duševními mukam
z pout, jimiž cítil se svázána. Poznal však, že
příroda je svata, působl svatě a očisťuje
člověka — —
Casa
21
article
Propast.
Napsala Popelka. Bil a non
Mladá paní doktorka Stádníková chystá se
k vycházce.
Manžel její odešel záhy po obědě a ne-
vrátí se až večer; přinesl zprávu, že v rodino
bratrově těžce onemocnělo dítko, zu čehož jsou
tam plni obav i úzkostí.
Když manžel odešel, pojala mladá pan
náhle úmysl, navštíviti rodinu bratra mužova;
ba pokládala to za svoji povinnost, aby proje-
vila účast svou v soužení a úzkosti jejicha
polěšila je i povzbudila v nadéji na brzk
uzdravení miláčka jejich.
Litovala jen velice velmi, že na tuto samo-
zřejmou a přirozenou myšlenku nepřipadla, do-
kud manžel neodešel; byla by se ráda s ním
poradila, jak návštěvu svou zaonačiti. Přátelstv
jejich není jaksi na dobré koleji; skorem pů
roku už je ona, paní doktorka Stádníková, pro
vdána, a ještě s mužem svým nebyla u rodiny
bratrovy, aniž oni byli u nich.
Popelka
Stádníková
22
article
Kolikrát již vybízela manžela svého, aby
je pozval, buď na čaj nebo k večeři, ale on
vždycky s nějakou výmluvou přišel: jednou
byli na letním bytě, jindy tu a tam pozváni,
nebo zase paní nebo dítky churavěly. Nechtěla
se vtírat a vnucovat — bože zachraň, ale přece
by se byla ráda pochlubila se svým štěstím
ukázala, jak rozkošně má zařízeno to svoje ro
dinné hnízdečko.
I s jiným štěstím ráda by se byla pochlu
bila; od nedávna měla již sladkou jistotu,ž
tento rozkošný koutek manželského ráje osvěže
bude zjevem drahoučkého a rozmilého kři
klouna, s nímž bude se děliti o lásku manžela
vroueně milovaného. Ba, jest to její štěstí ne
kalené, řídké, ba snad jediné na celém božím
světé.
Je z venkova, z chudičkého baráčku;ze
šesti dětí zbyla sama jediná. Otec zemřel po
dlouhé nemoci a sedřená matka dlouhio po
něm nevydržela; za rok ji také pochovali a ji
desetiletou Lojzičku, vzala si tetička z Prahy.
Baráček byl prodán, a ona — Lojzička — do-
bírala z něho po zaplacení všech dluhů —
dvacet zlatých!
bůh
Lojzička
Praha
23
article
To bylo všecko její jmění. Peřiny, těžké
sleželé, teta ani nechtěla do Prahy tahat, tak
byly bídné. A teta věru byla na nitku spořivá
paní, hadřík se třeba desetkrát obracel a pře-
šíval, a když už na drmol byl, ještě dva,t
se k sobě sestehovaly, aby bylo čím nádob
utirat.
Však této spořivosti tetině děkuje za ny
nější štěsti svoje a denně se za ni modlí.
Lojzinka v Praze dochodila školu a, boh-
dík, přece něčemu jinému se naučila než na
vesnici. Potom se učila šíti, napřed prádlo
aby si zvykla na čistou a pořádnou práci, po
tom šaty, aby se snáze tím uživila.
Aby Hospodin sám tam na věčnosti n
božce tetě odplatil ! Ke všemu dobrému ji vedla.
ve vší práci ji vycvičila. Než Lojzinka odešla
do školy nebo do šití, bývalo již doma uklizeno
a když vrátila se zpět, buď šila ještě pro sebe
nebo pomáhala tetě prát a umývat.
Strýc byl malým úřadníčkem a přece by
u nich doma při skromných potřebách vždyek
dostatek.
Svých dětí neměli a proto přilnuli láskou
k ní — k Lojzince a ona — bůhví! raději
byla u nich než doma. Aby ji bůh netrestal,
ale doma viděla jen hlad a bídu, mrzutého
otce a matku přesouženou, bávala se na matku
promluvit, k otei se přiblizit. A to všecko udělá
ta bída — nešťastná bída
Když Lojzinka dospěla, sama si již chléb
vydělávala; chodila šít po domech a práce měla
vždycky dost a dost. Byla tichá i skromná,
měli ji všude rádi. Výdělek svůj do krejearu
vždycky odváděla nebožce tetě a teta kupoval
jí, eo po rozumu za dobré uznala.
Tak ubíhala leta a Lojzince bylo dvaa-
dvacet let, když teta ulehla a po témdni byl
v Pánu.
Peřina
Lojzinka
bůh
Praha
24
article
Když viděla, že je zle s ní, zavolala si
Lojzinku a promluvila jí do duše, aby byla
hodná, aby strýčka dobře k smrti dochovala
při tom jí odevzdala spořitelní knížku, kam
ukládala všecky Lojzinčiny vydělané peníze.
Pro lítosť se Lojzinka do knižky ani ne-
podívala, až po smrti tetině a užasla: měla tam
šest set zl. To ani nebylo možná, aby to byly
jen její úspory, toť že teta i vlastní uspořený
groš k tomu přidala, vždyť Lojzinka měla hezky
všeho nakoupeno, prádla pěkného i šatů potřeb-
ných, teta dbala, aby si kus po kuse ušila.
Po tetině smrti ulehl i strýc a také již ne-
povstal a než bylo Lojzince třiadvacet let, osi-
řela po druhé.
Neměla teď ani přítelíčka ve světě, jenom
tam daleko ve vsi příbuzné snad, o nichž
sotva za mlada slůvko uslyšela.
Ale nebyla opuštěnou tak docela : měla již
svého Jeníka.
Žel jen, žel, že nebožka teta nedočkala se
štěstí jejihol
Jeník, pan dr. Stádník, vida naprostou opu-
štěnost Lojzinčinu, rychle se rozhodl: vezme
si ji.
A vzal. Byl úřadníkem v pevném posta-
vení, postup měl zajištěný, ženu uživí, nikoho
nebylo, jenž by mu ve volbě této byl překážel
uposlechl tedy hlasu srdce svého a vzalo si Loj-
zinku, švadlenu.
Lojzince ani vážně nepřipadlo, že by byl
snad ehudou pro něj, vždyť měla šest set zl.
i kus prádla ! Nakoupila si potřebného nábytku
a roztomile zařídila si dva světlé a vzdušné
pokoje s kuchyní,
Byla oprávdu sťastna, nad pomyšlení šťastna
Její Jenik měl ji z duše rád a ona?
Pro ni byl jenom jeden pomysl na světě.
jedna mocnosť, která pronikala i nejmenší pod-
statu její bytosli i všeho chtění a citéní, naplňo-
vala všecek svět a týčila i vznášela se až do
rajských končin k trůnu Pána všech světů
tato mocnost nezměrná a tato veličina nepřeko-
natelná byl její muž.
Lojzinka
Lojzinčin
Jeník
doktor
Stádník
25
article
Žila přesťastný sen života, zalita blahým
sluncem lásky a mládí rozkvětlého, jakot
prvosenka něžná na slunné lesní svědlině, kteráž
lehounkou hlavinku svou povznesla nad krajko
vinu jemných listů a zadýchána štěstím a něhou
ve blahém úsměva září prostřed lesní chudiny
kde v holé ještě půdě sotva zříti lístečku zele-
ného. Jak milovala mladá paní tu něžnou do-
mácnost svojí, každinký ten kousek nábytku
i ozdůbek všelikých byl její, její zcela, pro-
niknut části jejího života a složen z nespočet-
ných vláken její píle.
A tak jí často připadalo, že ty milliony
stehů, jež v práci svojí za lěta vložila, splétají
se a zhušťují a v podstatu svou přijlmají
všecky její sny a tužby divčí i snahy upřímné
1 život prožitý, že splétají se, zhušťují a nabý-
vají pevné podstaty, proniknuté dechem a tepem
její krve mladistvé a vyhraňují se v představy
a linie nábytku, v jemné mléčné mlžiny záclon
a teplé odslíny a jemné vlny ozdob a ozdůbek,
aby v měkkou náruč svou pojaly všecko její
štěstí.
Chudá lesní prvosenka v čisté sličnosti své
jásala vstříc blahému dechu. Vesny života no-
vého a zlatým sluncem vlastního štěstí oslepena
nie neviděla kolem sebe, než opět štěstí své.
Paní doktorová uchystala se na cestu, za-
vřela pečlivě byt a šla.
Cestou přemýšlela, jak bude přijata, jak se
vší účastí plné duše své ukáže přátelský zájem
svůj na osudech rodiny přibuzné, k níž přee
poutána je svazky posvátnými.
Poznají opravdovosť citů jejích, vždyť tam
nejde pro zábavu snad nebo z liché návštěvy,
jde tam, když zkrušeni jsou úzkostí o miláčka
drahého.
26
article
Však má k tomu také jakési právo, je
sama již matkou a tudíž dostatečně oprávněna
k vážnému slovu.
Vždyť je švekruše, choť bratra mužova,
vlastně ještě mladší, než ona; pravda, má již
tři dítky, brzo se provdala. Byla bohatá, nebude
mít asi valné zkušenosti životní, upřímné, přá-
telské slovo snad ji přijde vděk.
Paní doktorová viděla ji než jednou, právě
toliko o svatbě své. Byla v kostele, na malou
snídani zajeli k Brejškovi, odtud novomanželé
jeli na dráhu a ostatní hostě domů.
Ani si švekruši nedovede řádně představit,
ač ji viděla a líbala se s ní — mladá paní
doktorová nějak se zamyslila. Božínku, bylo to
políbení tenkrát divné, vlastně ji líbala ona —
nevěsta — sama; švekruše políbení neopětovala,
jenom tak nějak divně k polibku nastavila tvář,
na druhý nečekajíc, snad to bylo jen náhodou,
vždyť ona, nevěsta, v tom svém rozčilení ani si
nebyla řádně všeho vědoma.
Ale s podivem, že právě dobře pamatuje
se na polibek ten i na ruky podání švekrušino,
tak jí, nevěstě, podala ruku jako bez vlády,
bez účasti, bez srdečnosti, neopětujíe stisk její
upřímný, dobře cíti mladá paní, jak divnějí
ruka švekrušina ze dlaně vyklouzla, jako stu-
dený had.
Ale to jsou jen asi přeludy, však uvid
dnes! Svak se chová srdečně k ní a upřímně,
byl již u nich asi dvakráte, tak což, jsou
přáteli, dlužno se vší srdečností k nové rodině
se přimknouti.
Cestou koupila mladá paní doktorová o
kluka na ulici fialky, tři kytičky, každému dítku
jednu a plnou svou kabelku nejpěknějších po-
merančů vybrala, jež bába na nároží ulice
prodávala; to také pro děti, vždyť ona, paní
ve
Brejšek