ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 6d927500-71e0-11dc-9b85-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 80, work 7, place 14
1 masthead
31. července 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 210.
3 masthead
Strana 9.
4 article Pohled do rodiny.
Pohled do rodiny. Olčštansky zařízená jídelna. U stolu, na němž je pro stleno, stojí pohodlná, kožená lenoška. Zemědělský inženýr Václav Malý, jeho choť Božena, švakroví (lela Mína) a děti Jeník a Lidka dokončují právě obě Dospělá dcera Julča podává na míse narovnaná ja- blka otci, matce, tetě a dětem rozdává ovoce sama. Julča: „Vezmi si, tatínku, jablko. Tyje rád — Otec (béře, položí na talíř a zase zaboří se do novin). Julča: „Budeš jísti, maminko? Ale počkej, nůž jsem ti zapomněla dát — Matka: „Já už nemám zuby, dítě, musím si je krouhat. Julča (točí se s mísou, udělá dva kroky, pak se rozmysli a velitelsky zvolá:) No tak, Lidko jestli pak se hneš! Mamince nůžl Lidka (vyskočí a běží ke kredenci, chytn ve spěchu velký kuchyňský nůž a podává jej matce). Julča: „Bože — takové velké děvče, al rozumu nemá ani špetku!“ (Vytrhine jí nůz z ruky, zlostně hodí jej do kredence a přináší matce jiný.) „Všecko abych udělala sama. Lidka (zahanbena sedá na místo. Jeník strká do ní loktem, a oba dusí smích, ale jakmile n ně Julča pohledne, jsou jako beránci). Julča (rozdává dále — podává tetě) Teta: „Já od jakživa ráda jabika. To by' ani nevěřila, Boženko, já, kdybych neměl jablek, nemohla bych ani usnout. Stále by m něco scházelo. Už jsem na to tak uvykla! Víš, Boženko, to já nikdy — — Jeník (vslane a vykřikne): Teto, Míno ! Tetc Mino!“ (Všichni uleknuti se ohlížejí.) Teta: „Co se stalo? Pro Krista P'ána!“ Jeník (šibalský se usměje): Jen jsem si tak myslil, aby's si oddechla. Bez výkřiku nebyl byh proud Tvé výmluvnosti zarazil. Matka (se směje): „I ty kluku nezbedná!“ Teta (se horší): Jemináčku, jak jsem se lekla! Ale je to dareba— Otec (vzhledne od novin): „Co paks stalo?
Malá Božena Mína Jeník Lidka dokončovat Julča Lidka Boženka Krist P Lidka
5 article
Matka: „Jeník je rozpustilý, zlobí totu!“ Otec (přísně, přes skřipec dívá se na J níka): „Jen žádné ničemnosti! To bych si vy- prosil! (Hrozí prstem): Ještě jednou ať se mi to stane! (Bijou dvě hodiny. Otec skládá n- viny a vstává od stolu): Dvě. — Musím k vy- měřování Matka (starostlivě): „Vezmi si vysoké boty Venku je vlhko Otec: Jsou nepohodlné a těžké.“ (Oblék kabát, bere klobouk, Julča mu ochotně pomáh) Děti: „S bohem, tati. Otec: „S bohem.“ (Odchází. Je již ve dve- řích, když matka volá): „Přijdeš na kávu, aneb ti ji mám poslat Otec (z venku): „Pošlete!“ Teta (jež mezi tím pilně loupala a jedl jablka, utírá si ubrouskem ústa): „Tak a t d sklidíme se stolu.“ (Sbírá talíře, Julča a Lidk ji pomáhají. Pak odnáší talíře do kuchyně U dvěří se zastaví): „Podivejte se na toho kluka! Jenik (hrábl tajně do mísy a jablka miz v jeho kapsách. Teta: „To je hrozné, jaký ty jsi nezpůsoba) Já být tvou matkou, ty nezpůsoby bych ti brz odvykla, viděl bys Jeník: „Chraň bůh! Ty jsi moc rázná — Teta (bouchne dveřmi a odejde do ku chyně.) Matka (sedí tiše ve své lenošce a dřímá.) Julča: „Lidko, přines pokrývku na stůl ty, Jeníku, nemysli, že je středa stvořená k len šení! Vezmi knihy a uč se — Jeník (s patrnou nechutí vytahuje knihy z brašny a sedá k učení. Venku se zvoní: P chvili vehází teta.) Teta: „Tady je pošta, prohlédněte to!“ Lidka (béře listy a rozděluje): „Pan Václa Malý, zde Národní, Zlatá Praha, jeden, dva, tř brožury přišly zpět, nějaký cenník — to je vše tatínkovo a tady je psaní pro Julču. Julča (udiveně a dychtivě): „Pro mne Teta (dívá se zvědavě Julče přes rameno) „Od koho je to psaní Julča (obraci list.) Ukaž.
Jeník bůh Julča Lidka Václ Malá Bija Praha
6 article
Lidka (radí): „Podívej se na poštovní ra- Jeník (natahuje se zvědavě přes stůl; na včení zapomněl.. Teta (čte Julče přes rameno): „Li-li.“ Julča (nechá klesnout ruce, tak že teta dále čísti nemůže a vydechne blaženě): „Jejej —to je z Litovle. Teta (radostně): „Julčo, to je od něho“ (Běží k matce a volá): „Boženko, Julča dostal psaní z Litovle!“ Matka (sebou trhne a promne si ospalé oči) „Co je? — Co je Lidka: „Ale jdi, teto. — Proč maminku bu di5? To psaní ani za to nestojil Teta: „Bodejť — nestojí! Tomu ty, cvrčku nzumíš! To je důležitá věc a matku teprve mus ujímati takový list — Matka (vstává z lenošky a blíží se ke sku pině): „Tak co pak? Jaké psaní? Julča (probírá se při zvuku matčiných slo ze svého ztrnutí, radostně chytne matku kolem krku. Pak zatočí listem vítězně nad hlavou zrolá): „Psaní z Litovle od pana Špačkal“ (Vylitne s psaním ven a narazíc na tetu divj neporazl.) Teta (zklamaně): „Tak — teď nás tu nech a s psaním uteče. Jeník a Lidka (podávají tetě lenošku) „Sedni si, tetičko Tela (udiveně): „Co blázníte? Proč si mán sednout ?“ Jeník: „Aby ta zvědavost v tobě nevy buchla. Teta (kysele): „No, to je vtip, Jeníčku. — Ostatně, hleď si laskavě svých knih, ano?í. (Ukáže ke stolku.) Jeník (se směje, ale poslušně jde na sv místo.) Tela (přitáhne podanou jí židli k matce usedne a spustí): „Tak, co tomu říkáš, Bo ženko? Matka (klidně): „Nu, nějakou novinku z Li tovle snad oznamuje. Teta (nervosně): „Bože — Tebe nic ne- Kzruši! Ty jsi jako jezerní hladina, chráněn se všech stran vysokými stěnami hor.
Lidka Jeník Julča Matek Špačkal Vylitne Bo Litovel Tela
8 article
Matka: „Za to hladinu tvé duše každý ne- patrný větérek zvlní. Teta: „Věru — ale poslyš, ten Špaček pís jistě něco důležitého. Není žádný větroplach — je to vážný člověk — mně se zalíbil na první pohled. Matka: „Takový jemný a z dobré rodiny. Teta (nadšeně): „A pořádný. — Dala jsem si tajně zavolat poklasnou a ta mi vyprávěla,ž je každý den před desátou doma. Matka: „Prosím tě, co jen ti to napadlo Volat si poklasnou! Což kdyby se to byl do věděl?“ Teta: „Dověděl — nedověděl! Když jde o štěsti někoho z vás, nedbám ničeho. (Utirá si dojatě oči). Když jsem viděla, že začíná mí Julču rád, hned jsem začala studovat jeho po- vahu. To je přece v pořádku, ne?“ Matka: „Já bych tu odvahu neměla, abych si dala od poklasné vyličovat chyby a cnost pana adjunkta. Teta (důležitě): „Vidíš, a já jsem to uči- nila. Však mně bude jednou blažit vědomí, ž jsem pomáhala budovat Julčino štěstí. Matka (nedůvěřivě): „A kdo ví, bude-l z toho mračna vůbec dešt.“ Teta: „Já aspoň doufám. Julča (vrací se všecka vzrušena, s otevře- ným listem v ruce.) Teta (běží jí vstříc): „Tak povídej, co píše. čti honem. Matka (hledí zkoumavě na dceru): „Jsi ně- jak vzrušena, děvečko.“ (Laskavě hladí ji pe tváři): „Tak, co je?
Věra Julča Matek Julčin
9 article
Julča (stulí se k ní. Pohnutě): „Mamink maminko moje, on mi píše, že .. Matka (s úsměvem): „Nu?“ Julča (zvedne hlavu): „Nedovedla bych t říci. — Raději přečtu celý list. Teta: „Výborně! Tak jen čti!“ (Matk usedne na křeslo, teta na židli, Lidka na zem opře hlavu o matčin klín. Jeník přišourá se mezi čtením za křeslo a opřen naslouchá. Julč stojíe uprostřed, předčítá): „Velectěná slečno Nejbližší chvíle rozhodne o mé budoucnosti. Buď rozkvete zahrada mého žiti nojkrásnějšími květy, nebo pokryje se ledem a sněhem. Zázrak jeden i druhý sama vykonáte a věřte, že chvěji se nadějí i úzkostí zároveň. Žil jsem klidně bezstarostně až do chvíle, kdy Vás jsem poznal. okamžikem tím však zmizel klid, zmizela bez- starostnost a jejich místo zaujala touha, láska, žárlivost. Někdy zdálo se mi, že záblesk Va- šich očí donáší mi zpět ty svaté city, jež srdee moje k Vám vysílalo — a byl jsem šťasten. Pak přišel rozum a namítal vážně: „Chudý adjunk nemá práva na štěstí lásky! Co řekli by její ro- diče? Patrně by odmítli —“ Uposlechl jsem hlasu rozumu, čekal a pracoval. Dnes, kýženého cíle jsem dosáhl. Stal jsem se správcem statku čerchovského a přicházím k Vám, abych Vám řekl: „Budu nejšťastnějším člověkem, stanete-li se mojí ženou — Teta: „Ale hleďme! To je radostn zprával“ Julča (pokračuje): „Zejtra přijedu, abyeh uslyšel rozhodnutí Vaše i Vašich pp. rodičů.
Julča Lidka Jeník číst Virginie
10 article
Matka: „Zejtra — zejtra? Ukaž, kdy je to posláno? Čtyřiadvacátého a dnes máme pětadva- cátého.“ Teta: „l pro Pána — to přijede dnes?“ Julča: „Snad. Matka (vezme Julču za obě ruce): „A c mu odpovíš?“ Julča (tiše a vroucně): „Mám ho ráda.— Už dávno — Teta: „Však jsem to věděla!“ Julča (hledí zamyšleně v dálku, pak se usměje a v náhlém přívalu radosti přiskoč k Lidce, obejme ji a točí se s ní po pokoji. „Budu paní správcovou! Na jaře budu ti posílat. Lidko, krásné kytice fialek, tobě, Jeníku, hrušky a jablka ze zahrady, tobě, maminko, hiusy kachny, a teta bude ke mně jezdit na svátky.“ (Všichni se usmívají a děti tleskají radostně v dlaně). „Sláva! Ať žije paní správcová! Matka (hledí na hodiny): „Je už půl druhé Možná, že přijede dvouhodinovým vlakem Julčo, musíš si vzít jinou blůzu.- Julča: „A ty, máti, se musíš také lép ustrojit.“ Matka: „Pravda. — Pojdme!“ Teta: „Mám špinavou zástěrku.“ (Od jdou.) Lidka a Jeník: „Sláva paní správcové!“ Jenik (vytahuje jablka z kapes a s chuti s do nich pustí): „Já tam pojedu na prázdniny.
Julča Lidka Jeník Matek Pojdme Sláva Buda
11 article
Lidka: „Já také. — Každý den budu pi podmáslí a k tomu přikusovat černý chléb. Al takový hodně černý, víš? Jeník: O, to je dobrota. Lidka: A do lesa budeme chodit. Jeník: Švakr mi musí koupit flobertku. Budu střílet veverky!“ (Sedne do lenoškya začne se bujně houpat.) „Hurá — to bude krásné! Lidko, já se tolik těším!“ (V tom noh lenošky praskne a Jeník letí na zem.) Lidka (přiskočí): „No, ty's tomu dal! rychle vstaň! Jestli teta přijde, to bude rámus!“ Jeník (vstává): „Já nerad. — Co s tím te uděláme?“ Lidka: „Nevím.“ (Z venčí je slyšet hla tety): „Máry, dojděte k pánovi a vyřiďte, že pro síme, aby přišel na chvíli domů. Jeník (ulekaně): „Už jde. — Honem. Lidko! Musíme to spravit!“ (Zastrčí nohu odskočí). Teta (vchází v nové zástěrce, v ruce nes květiny ve váze a stavi je na stůl): „Aby to zde slavnostněji vypadalo. (Dívá se na hodiny): „Tři čtvrti, vlak tu musí být co nevidět. Lidko, za- volej Julču, aby si pospíšila.“ Lidka (běží ke dveřím a volá): „Julčo!“ Julča (vběhne do pokoje): „Jsem celá roze- chvěna. — Teto, prosím tě, nemám na křivo sukni?“ Teta: „No. Ale vlasy máš trochu roz- cuchané. Julča (jde k zrcadlu): „Opravdu.“ (Upra vuje si vlasy. Lidka podává jí hřeben a pomáh co nejhorlivěji. Jeník sedi jako oukropeček u svých knih. Chvílemi vstává, jde až k lenošce a zkoumavě ji prohlíží. Když se někdo přiblíží lekají se oba). Matka (v nových šatech): „Jste všichni př praveni? Srovnej si pas, Lidko, přeska se posunula a ty, Jeníku, vezmi si novou kravatu Také koberec srovnejte, ať pan ženich neřekne že v domě jsou děvčata, ale pořádek, že schází.
Lidka Al takový Jeník Mára Julča sedi Julča
12 article
Teta (rychle rovná koborec. Pak všecky přítomné členy rodiny postaví do řady a přehlizi je): „Máš zástěrů na ruby, Boženko! Lidko, otoč se! Tak! Dobře! A teď se mi ukaž, ty má drahá nevěsto! Výborně ti to sluší, výborně!“ — (Ozve se klepání na dvéře. Všichni se poplašeně rozlétnou. Lidka uvázla nohou v koberci, tak že se tento přehrnul Julča (přitiskne ruce k srdci): „Bože můj — Špaček (vchází a rozpačitě zdraví): „Ruk líbám — Teta (první se vzpamatuje): „I pěkně ví- tám, to jsou vzácní a mili hostě!“ Špaček: „Ruku líbám, slečno. Matka (podává mu ruku): „Vítám Vás.“ Špaček (libá jí ruku): „Milostivá paní.“ (Obrátí se k Julče, a upřeně zíraje v jeji oči blíží se k ní. Zakopne o přeložený koberec letí k ní horem pádem. Julča vzkřikne, vztáhn ruce, jichž on se zachytí. Pln rozpaků, koktá). „Slečno — slečno“ (Vzmuží se, stiskne vroucn ruce dívčiny a řekne tiše): „Smím doufat?“ Julča (přikývne.) Otee (vchází a shlednuv Špačka, překva- peně): „Ach, pan adjunkt, to mne těší, opravdu těší —.
Máša Boženka Bož špaček Julča
13 article
Špaček: „Pane inženýre, byl jsem tak smělý a přijel jsem — — — Otee (vpadá mu do řeči): To je dobř Vždyť já se pamaluji, jak jste se vždy o země dělství zajímal. Často jsme se setkali, když jsem se brouzdal se svým famulem v litovelských po lich! Vždycky jsem si s vámi rád pohovoři vždyť zájem váš ku pracím mým byl patrný a mně vítaný. (Vážně, s důrazem): „Každý hospo- dářský úřadník měl by věnovat zemědělství ta- kovou pozornost, jako vy, mladý přiteli!“ Špaček: „Pane inženýre, prosím za pro- minutí, přijel jsem . Otec: „Nic se neomlouvejto! Návštěva vaše je mi velmi milá. Což myslíte, že jsem zapomněl. že jsem vás pozval, abyste si přijel prohlednou moje diagramy?
špaček
14 article
Teta: „Pomoz Pánbůh! Jak se dostan Václav k diagramům, bude výklad do půl noci.“ Otec (otevře zásuvku u stolu a začne vy- balovat diagramy. Jednou rukou zavěsí se v rám Špačkovo, druhou přidržuje plány. Při výkladu ustupuje vždy o krok od psacího stolu, až v po- sled jsou plány přes celý pokoj napjaty): „Je to nad míru zajímavé, jen se podivejte, tady máme na př. louky. Vidíte, u nás obnáší rozloha luk 50.000 čtv. km., na Moravě 22.230 čtv. km., v Bavořích 75.863 čtv. km. a tady máme naznačenu sklizeň sena: Čechy 13 mill. q., Mo- rava 31/2 mill. q. a Bavory 64 mill. q., tedy pět- krát tolik, co u nás. — Zde je vypočteno, že sklizeň z 1 ha. činí u nás v Čechách 25 q., na Moravě 8 q. a v Bavořích 50 q. (Živě rozkládá rukou, kývá hlavou a chvilemi čechrá si roz- číleně vous). Pětadvacet proti padesáti! Ano. jeden ha. dá v Bavořích právě jednou tolik užitku! Z toho je nejlíp vidět, jak potřebnou je úprava luk. (Tuká ukazováčkem na plány): „Ná sledkom toho přijde na 1 ha. hospodářsky ob- dělané půdy — v Čechách 31/2 q., na Moravě 214 q. a v Bavořich 13 q. suchého sena,a na 100 obyvatelů přijde 2 1/4 q., na Moravě 11/2 q. a v Bavořích 12 q. suché sklizně.“ Tela: „Chudák správce se k vyznáni an nedostane.
Václav špačkův Čecho Bavor Morava Bavory Čechy km ha
15 article
Matka: „Ale tatínku, pan Špaček přijel pr něco zcela jiného.o Špaček: „Ano — pane inženýre, přij jsem, abych vám oznámil, že jsem se stal správ cem statku čerchovského .. Otec: „Výborně — výborně, gratuluji!“ Špaček (pokračuje): „A zároveň vznes k vám snažnou prosbu (vozme Julču za ruku) prosbu za tuto malou, drahou ručku. Otec (překvapen): „Ale, ale! (K Julče) „Nu, a což ty, Julčo? V prvé řadě musíš sam rozhodnout. Julča: „Tatínku, mám jej ráda celou duší. Otec (bere její hlavu do svých dlaní, dívá se chvíli na ni, pak dojatě pravi): „Kéž ti dá bůk štěstí, dítě.“ (K Špačkovi): „A vy, pamatujte. že děti moje jsou nejdražšími poklady mými jejich štěstí že je štěstím mým.- Špaček: „Co v silách mých bude, učiním vždyť mám ji tolik rád.“ (Položí ruku kolem pasu dívčina a přívíne ji k sobě).
špaček Julča
16 article
Teta: „Tak tedy máme šťastné snoubence.“ Matka (k oběma): „Dej vám bůh štěstíl (Všichní jim podávají a tisknou ruce) Otec: „A nyní přines, Lidko, láhev vína. ať připijeme na jejich zdraví.“ (Lidka odbíhá po chvíli vrací se s lahví vína. Teta bere skle- ničky z kredence a staví je na stůl). Otec (nalévá vino, pak zvedá číši): „Na vaše zdravi!“ — (Všichni skupí se kolem snou- benců, sklenky cinkají): „Ať žijou!“ — (Teta. stojíc právě před lenoškou, spoušti se s blaže- ným úsměvem do ní. Lenoška se kácí a tela lež na zemi). Jeník: „Sláva našim snoubencům!“ „Otec: „A teď, milý zeti, k našim diagna mům — — — T. Fischerova. Slečna žorža. Skizza k románu. Načrila abinai Hvězdou, první dámou malého V. byl slečna Žorža Kramkova. Ona a její charmantn papa, starý doktor Kramek, drželi jaksi lampu osvěty nad malým, zabedněným V. Jediná zábav se nekonala bez jejich účastenstvi. Vše pořádala, všude předsedala slečna Zorža. Ona také byla průkopnici a horlivou šíři- telkou emaneipačních snah. Emancipace! Ah, tolik se již o ní namluvilo a napsalo, ba nyni již i sevšedněla. Žena u nás velká čásť již chápe ji v pravém jejím vý- znamu. Sesamostatnět, odpoutat se, ne od muž ale odpoutat se od nečinnosti, od věna rodičů od hloupých libůstek, parády, luxu . . . Emanci povat se i v manželství, přinésti v ně nikoli by tost hýčkané, obdarované milenky, ale ženy- přítele, pomocnice Toť alespoň dle mého skromného míně by měla býti emancipace. Ale tehdy bylo jinak. Vzpomínka moje spadá do dob, kdy Carlé- nové romány zaujaly mysli všech v..... ských dam. Slečna Žorža byla již pokročilejší. Lecco získala od bratrů studentů, lesklý povrch o otce, známého galanthoma, dovedla roztomil
Lidka Jeník Sláva T Fischerův Hvězda Žorža Kramkův Zorža Carlý Matek bůh štěstíl
17 article
povrchně mluviti o všem: o hudbě, o literatuře, krásně hrála divadlo, jímavě o Velké na kůru pěla, ve všech vlasteneckých spolcích byla před- sedkyní, jednatelkou, při všech dobročinných slavnostech pořadatelkou, francouzské romány číla v originále, inu, byla duší malého V. Každá nová myšlenka nalezla v ní stoupen- kyni. Nadšeně horovala o emancipaci žen. Sema také v pisárně svého otce kolik hodin denně psala. Zastávala mu tak platně druhého písaře. Tam spatřila jsem ji také poprvé. Nyjící, něžnou blondýnu... Ach, bože, tak něžnou, že mému dětskému zdivenému zraku připadala jako zjev z jiných světů. Nonchalantně seděla v čer- ném křesle a přes to, že byla neděle, psala. Letní den vrhal do pisárny dlouhé, žihavé paprsky a slečna Žorža, stopená v bílý, musseli- nový oblek, přehlížela výtahy z knih. Tak živě ji před sebou vidím, jakoby od těch dob nebylo uplynulo tolik, tolik vody - Sedí v pisárně, násadkou čechrala péro širo- kého, černého klobouku, jenž tak nápadně se lišil od sněžné pleti a vzdušných vln šatů. Tmavý skřipec doplňoval zjev tehdejší naší emancipační dámy.
Velký Žorža
18 article
Vše na ní bylo krásné, nápadné. Horovala o osvobození ženy, ale houževnatě snila o dů- stojném ženichu, o jehož rámě opřena, mohla by něsti svůj krásný, lesklý život a býti nadále ozdobou společnosti. Resolutně začala emancipaci klestit u nás cestu. Vycházela sama na procházky, bez služky ruce buď na zádoch skřížené anebo pokuřujíe cigaretku... Babičky se křižovaly, co Jiřinka doktorovic provádí. Dívky jí v úkrytu záviděly, ale mužskou mládež uváděla Jiřinka v nadšení. Já sama, žabka, do školy chodíci, jsem ji ohnivě zbožňovala a mým žhoucím přáním bylo, jednou se jí podobat. Aah! Vykračovat si tak v širokém, rem- brandtovém klobouku, v černém skřipci, ciga- retku jen tak tak pro parádu v prstech svírat, občas vytáhnout malé hodinky, podívat se, mnoho-li času uplynulo — ah! nebylo by to rozkošné? Mé sestry, které již kolik let samostatně v životě působily, mne docela tak nezajímaly. Ano, chtěla jsem jednou také být samostatnou, nezávislou od muže, věděla jsem již tehdy, že děvče bez věna se nevdává, ano, chtěla jsem žit na vlastní noze, ale navlečené v krásném stře- víčku, tančit, dovádět, koketovat. .. A k tomu všemu, k těm tajným tužbám mě zaváděl skvělý zjev slečny Žorže. Tak jen jsem si představo- vala samostatnou, omancipovanou dámu. Když k nám návštěvou přišla, skrčila jsem se do koutečka za pohovku a naslouchala její rozkošné mluvě. Slova jako perly od úst jí pa- dala, koketně pohrávala si se šňůrkou skřipce.
Jiřinka doktorův Aah Žorž
19 article
Líčila nám tehdy svou vycházku do hor. Acho s jakým nadšením! Bože, jak se mi zdály sestry proti ní všední! Potom jsem začala dorůstat. Můj ideál, slečna Žorža, změnila již přemnoho pos. Byla stále krásná, ale — stále bez ženicha. K roz- košnému jejímu zevnějšku a všestranné bylosti chyběl jeden důležitý fakt — věno. Slečna Žorža byla bez věna. Proto ten všestranný shon za interesantnosti a leskem, proto tak dlouho pálila vonnou ambru své duše, svých opravdových, velkých schop- ností plané povrehnosti. Velikou svoji hřivnu hřivnu ryzího zlata, jíž ji Tvůrce obdařil, roz drobila na cetky, kterými se ozdobila, aby vhod ného ženicha přilákala. Bylo jich dosti, kteří po ní prahli. Dobře situovaní úřadníci, jí rovní, se s n horlivě bavili, neúnavně s ní tančili, ale konečně oženili se s měšťanskou, ba i s venkovskou dívkou. Nebyli tak úzkostni jako slečna Žorža — jenom když obdrželi věno. „Zpěv jdeme si poslechnout do koncertu, s úsměvem si myslili, vzpomínajíce na rozkošné písně slečny Žorže. „A divadlo! to uvidím z lóže, ale žena, žena hlavně potřebuje věna!“ A nižší třída obchodní — ó, ti se ani k slečně Zorži neodvážili. Čím byla by jim ta- ková žena, jemná, jako z obláčků utkaná, hra- jící Chopina, Beethovena, pějící arie z oper, plná lyrismu, představitelka snivých, sentimentálních hrdinek, konečně — emancipovaná dáma!
Žorža Žorž Chopin Beethoven
20 article
Prehalo mládí. Hrůzná třicítka se bližila. Slečna Zorža hořkla. Na její krásné doposu tváři zračil se rys fadessy a zklamání. Sny se neplnily. Obdivu, věnců, aplausů, co vše patri „emancipované“ ženě, toho všeho se jí v hojné míře dostávalo. Jen toho jediného, k vůli čemu pracovala, k vůli čemu se zapřáhla do hrčivé káry veřejného života — ženich, muž, o němž snila, lesklá meta jejích snah, ten nešel. To konečně, nezdar ji dohnal k vážnější úvaze. Neměla by přece prakticky chopit se zi- vota? Neměla by pracovat, osamostatnět se, jak činí již více žen? Co ji čeká, co? Být písařkou v otcově bureau. Hm, vydělává si již léta tak své bytí, ale to jest spíše z hračky. Jejím cílem to není. O1 sestarat tam, kde byla okrasou, ne- ne! Každý den byl by ji trpkou vzpominkou. Bože, co tam pyšných snů prosnila! A nyní navždy.. ? Ta šerá kancelář byla jaksi ebenovým rá- mem její vzdušné kráse, dodávala jí zajímavosti, ale — setlít tam, brrr! Co tedy, co?
Zorža
21 article
Bělounkou, jemně žilkovanou ručkou se- vřela skráň. „Co tedy? — Což, aby šla — zkusila to jít k divadlu? Oh, doposud ozývají se jí v uších salvy potlesku ... Ví dobře, je roz- košný zjev — ano, zkusí to, půjde to!. Měla to již dávno udělat. Hned se rozjede, pojede do Prahy, předstoupí před ředitele — ah, však ji zná, vždyt ji přece viděl o slavnostním předsta- vení, pořádaném minulého podzimku ve pro- spěch národního účelu. Ach, tolik se mu líbila, ba byl nadšen! Radostně luskla prsty. Nuže, zkusí to, půjde k němu. A pak — pak — ó, tak snadno se nevzdá! Papá strnul nad jejím rozhodnutím. Z po- čátku zle se vzpíral, ale konečně povolil. Dávno již viděl okem zkušeným zlatý paláe snů hroutit se v prach... Ano, ano, nebylo ženicha pro jeho skvostnou dceru. Kdyby chtěla něco slevit, ještě by se partie nalezla, ale jeho Žorži není pro žádného kupčíka. Ne, nežli sestoupit, tož ať jest umělkyní, slavnou umělkyní, Duseovou, Sarou, bůh vi jakou divou, ale jenom ne se- stoupii
Duseová Praha Sara
22 article
Jeho dcera dokáže těm šosákům, co vlastně jest „emancipace“ ! Eh, škoda let, ztrávených zde v tom zabodněném hnízdě, škoda té Sisy- fovy práce! Pan doktor zmládl. Svěže přebihal pisárnou, tichému písaři žhavě vykládal, co a jak, nedbal instrukce podával, kdyby přišly „strany“ — ah, to vše bylo vedlejší, hlavně měl k němu před- nášku o dobrodiní emancipace Za časného jitra, plného mlh, doktorovio odjoli. Slečna Žorža, jako vždy krásná, zvážněla před novou neznámou cestou života. Konečně byla šťastna, že se té maloměstské otročiny zbavíl Stále něco nového pro šosáky vymýšlet, bez- účelně studovat a hrát... Tu roli roztomilé naivní dušinky anebo zase duchaplně se tvářit — eh, hůře je maloměstské slečně než mnohé herečce! Chacha! Pořád nějaký nový detail shánět, aby byla „zajímavou“, aby „nesevšedněla“, aby budila pozornost milých spoluobčanů. Když se již na- máhá, ať za to něco je! Bože, vždyť ještě neni všecko ztraceno — kdo vi, jaké štěstí u divadla na ni čeká! A konečně přece jen se skvěle — provdá . . To byl výsledek emancipačních myšlenek slečny Zorže. Tam, tam někde v budoucnu bud ten muž, jenž ji přece donese ke skvělé mel jejích snů!
Žorža Zorž
23 article
V oparu závratných představ dojeli do Prahy. A za krátko o rámě otce opřena vstu- povala slečna Žorža do pracovny pana ředitele. Přijetí bylo velice zdvořilé a laskavé. O, dobře se starý pán na slečnu pamatoval. Ano, ano, utkvěla mu v mysli luzná představitelka něžné „Marie“ — ah, velice jej těší jejichi ná- vštěva, leč jaké šťastné náhodě děkuje — —? A nyní papá s vervou ujal se slova. Živě líčil ubohý máloměstský život, vězení pro mladou vzletuplnou duši, letmo dotkl se i „eman- cipačních“ snah slečny Zorže, až — až došel hlavního bodu, jejího rozhodnutí jíti k divadlu. Protože se k němu obracejí, on přece Zoržu „Ano, ano, a byl jsem skutečně překvapen!“ Žorži oči radostně vzplanuly. A to hrála je- nem z hříčky! Což teprve až se umění oddá z plné opravdové snahy! Ředitel se zamyslil. „Chtěla byste mí něco laskavě přednést? Třeba — znáte Cypriennu?? „Ano, nedávno jsme ji hráli.
Žorža Marie Zorž Praha Zorža
24 article
„To se dobře hodí. Tedy, prosím, kterou koli scénu, co vám je libo. A přivřev oči, naslouchal, jenom někdy narážku propustil, ale ani té nebylo třeba. Slečna Žorža znala celé passáže z paměti. Vždyť byla rožisérem malé ochotnické družiny Dávno již umlkla a pan ředitel dumal. Ko- nečně povstal, charamantně poděkoval za milý požitek a nabídl slečně ke konci měsíce zkoušku na jevišti. „Tedy ne vystoupení před plným hle- dištěm?“ povzdechl doktor. Ředitel se tesklivě usmál. „Co by na mně záleželo — já ihned. Vidím zde silný talent, ale sám o své vůli nesmím jenom tak. Slečna musí zkoušet jako ostatní ještě před jinými, a pak se už co nejvřeleji pokusím.“ Zorža byla spokojena. Bylo to přece něco. S vděčným pohledem se poroučela. Papá přece jen huboval. Tak rád by se už byl v kruhu svých šosáků zablýskl úspěchem své Žorže, ach, tak rád by viděl ty bohaté tatíky obmezených deer zloutnout závistí ... Viděli by, že ke slávě a umění věna netřeba. Žorža byla tišší. Nehorovala. Snad skutečná snaha po něčem vyšším vloudila se do jejího. marného srdce a očisťovala je. Ano, všechny následující dni nalezly ji vážnou, poprvé zírající opravdově na života svůj úkol v něm, samostatný, bez skvělého průvodce —
Ted Žorža ko
25 article
viděl — —
26 article Šerá pisárna sesmutněla. Bílý, andělský
Šerá pisárna sesmutněla. Bílý, andělský zjev zmizel z jejího klenutí. Slečna Žorža nyní donně bloudila starým parkem, horočně se učila. Nebylo pro ni minulosti, zábav, ženichů. Snila jen o budoucnosti, samostatné, slavné, skvělé.... Za to papá byl nyní osou městského života. Důvěrně svěřoval tajuplně, že — že jeho Žorži destalo se vyzvání od královského zemského di- vadla k vystoupeni, ale že — že se nechce odhodlat, že bojuje sama sebou, a tak dále. A slečna Zorža byla opět hrdinkou malého V., obdivovanou, záviděnou. Již čásť těchto ne- patrných triumfů doktora oblažovala — a což později, až kýžený okamžik nadejde! Koncem měsíce skutečně došel list, vyzvání správy zemského divadla. Slečna Žorža podruhé nastupovala pouť k branám nového světa.
Žorža
27 article
A vešla do něho. Ale jenom na okamžik. Zkouška nad pomýšlení dobře dopadla, čemuž. se slečna Žorža maliciesně usmívala . . . Vždyt sem šla s tím vědomím, že zvítězí... Ano, roz- hodně zvítězila. Líbila se pánům soudcům jeji temperamentní hra, jeji sličná tvářička a pružná, útlá postava. Vše, vše, celá její bytost pro jeviště jen stvořená, ale — ale bohužel, nebylo pro ni místa. Všechny obory jsou obsazeny. Dlouho by trvalo, než by se místečko uprázdnilo, tedy, tedy — slavná správa pokládá za svou povinnost pora- diti jí, aby své nadání zatím- u některého jiného divadla uplatnila a při nejbližší příležitosti ji pevolá- Ty tam byly luzné sny. Těžce sklesla ji hlava. Co tedy ——? Co — „Zkuste to zde, slečno, na předměstí. Sám vás doporučím,“ nabízel se laskavě ředitel. „Sám vás tam i uvedu. Dělal jsem, co jsem mohl. Ale nešlo to, naše družstvo je někdy příliš šetrné.“ Slečna Zorža přemítala. „Budeme vás zde míti na očích, a jak se něco uprázdní, zavoláme vás. Sám si pro vás Skutečně. Po měsíci obdržela slečna Žorža výhodné engagement k předměstské scéně. Od- povědí Zoržinou byl — snubní list. dojdu.
Žorža