1
masthead
31. července 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 210.
4
article
Pohled do rodiny.
Pohled do rodiny.
Olčštansky zařízená jídelna. U stolu, na němž je pro
stleno, stojí pohodlná, kožená lenoška. Zemědělský
inženýr Václav Malý, jeho choť Božena, švakroví
(lela Mína) a děti Jeník a Lidka dokončují právě obě
Dospělá dcera Julča podává na míse narovnaná ja-
blka otci, matce, tetě a dětem rozdává ovoce sama.
Julča: „Vezmi si, tatínku, jablko. Tyje
rád —
Otec (béře, položí na talíř a zase zaboří se
do novin).
Julča: „Budeš jísti, maminko? Ale počkej,
nůž jsem ti zapomněla dát —
Matka: „Já už nemám zuby, dítě, musím
si je krouhat.
Julča (točí se s mísou, udělá dva kroky, pak
se rozmysli a velitelsky zvolá:) No tak, Lidko
jestli pak se hneš! Mamince nůžl
Lidka (vyskočí a běží ke kredenci, chytn
ve spěchu velký kuchyňský nůž a podává jej
matce).
Julča: „Bože — takové velké děvče, al
rozumu nemá ani špetku!“ (Vytrhine jí nůz
z ruky, zlostně hodí jej do kredence a přináší
matce jiný.) „Všecko abych udělala sama.
Lidka (zahanbena sedá na místo. Jeník strká
do ní loktem, a oba dusí smích, ale jakmile n
ně Julča pohledne, jsou jako beránci).
Julča (rozdává dále — podává tetě)
Teta: „Já od jakživa ráda jabika. To by'
ani nevěřila, Boženko, já, kdybych neměl
jablek, nemohla bych ani usnout. Stále by m
něco scházelo. Už jsem na to tak uvykla! Víš,
Boženko, to já nikdy — —
Jeník (vslane a vykřikne): Teto, Míno ! Tetc
Mino!“ (Všichni uleknuti se ohlížejí.)
Teta: „Co se stalo? Pro Krista P'ána!“
Jeník (šibalský se usměje): Jen jsem si tak
myslil, aby's si oddechla. Bez výkřiku nebyl byh
proud Tvé výmluvnosti zarazil.
Matka (se směje): „I ty kluku nezbedná!“
Teta (se horší): Jemináčku, jak jsem se
lekla! Ale je to dareba—
Otec (vzhledne od novin): „Co paks
stalo?
Malá
Božena
Mína
Jeník
Lidka dokončovat
Julča
Lidka
Boženka
Krist P
Lidka
5
article
Matka: „Jeník je rozpustilý, zlobí totu!“
Otec (přísně, přes skřipec dívá se na J
níka): „Jen žádné ničemnosti! To bych si vy-
prosil! (Hrozí prstem): Ještě jednou ať se mi
to stane! (Bijou dvě hodiny. Otec skládá n-
viny a vstává od stolu): Dvě. — Musím k vy-
měřování
Matka (starostlivě): „Vezmi si vysoké boty
Venku je vlhko
Otec: Jsou nepohodlné a těžké.“ (Oblék
kabát, bere klobouk, Julča mu ochotně pomáh)
Děti: „S bohem, tati.
Otec: „S bohem.“ (Odchází. Je již ve dve-
řích, když matka volá): „Přijdeš na kávu, aneb
ti ji mám poslat
Otec (z venku): „Pošlete!“
Teta (jež mezi tím pilně loupala a jedl
jablka, utírá si ubrouskem ústa): „Tak a t d
sklidíme se stolu.“ (Sbírá talíře, Julča a Lidk
ji pomáhají. Pak odnáší talíře do kuchyně
U dvěří se zastaví): „Podivejte se na toho
kluka!
Jenik (hrábl tajně do mísy a jablka miz
v jeho kapsách.
Teta: „To je hrozné, jaký ty jsi nezpůsoba)
Já být tvou matkou, ty nezpůsoby bych ti brz
odvykla, viděl bys
Jeník: „Chraň bůh! Ty jsi moc rázná —
Teta (bouchne dveřmi a odejde do ku
chyně.)
Matka (sedí tiše ve své lenošce a dřímá.)
Julča: „Lidko, přines pokrývku na stůl
ty, Jeníku, nemysli, že je středa stvořená k len
šení! Vezmi knihy a uč se —
Jeník (s patrnou nechutí vytahuje knihy
z brašny a sedá k učení. Venku se zvoní: P
chvili vehází teta.)
Teta: „Tady je pošta, prohlédněte to!“
Lidka (béře listy a rozděluje): „Pan Václa
Malý, zde Národní, Zlatá Praha, jeden, dva, tř
brožury přišly zpět, nějaký cenník — to je vše
tatínkovo a tady je psaní pro Julču.
Julča (udiveně a dychtivě): „Pro mne
Teta (dívá se zvědavě Julče přes rameno)
„Od koho je to psaní
Julča (obraci list.)
Ukaž.
Jeník
bůh
Julča
Lidka
Václ Malá
Bija
Praha
6
article
Lidka (radí): „Podívej se na poštovní ra-
Jeník (natahuje se zvědavě přes stůl; na
včení zapomněl..
Teta (čte Julče přes rameno): „Li-li.“
Julča (nechá klesnout ruce, tak že teta dále
čísti nemůže a vydechne blaženě): „Jejej —to
je z Litovle.
Teta (radostně): „Julčo, to je od něho“
(Běží k matce a volá): „Boženko, Julča dostal
psaní z Litovle!“
Matka (sebou trhne a promne si ospalé oči)
„Co je? — Co je
Lidka: „Ale jdi, teto. — Proč maminku bu
di5? To psaní ani za to nestojil
Teta: „Bodejť — nestojí! Tomu ty, cvrčku
nzumíš! To je důležitá věc a matku teprve mus
ujímati takový list —
Matka (vstává z lenošky a blíží se ke sku
pině): „Tak co pak? Jaké psaní?
Julča (probírá se při zvuku matčiných slo
ze svého ztrnutí, radostně chytne matku kolem
krku. Pak zatočí listem vítězně nad hlavou
zrolá): „Psaní z Litovle od pana Špačkal“
(Vylitne s psaním ven a narazíc na tetu divj
neporazl.)
Teta (zklamaně): „Tak — teď nás tu nech
a s psaním uteče.
Jeník a Lidka (podávají tetě lenošku)
„Sedni si, tetičko
Tela (udiveně): „Co blázníte? Proč si mán
sednout ?“
Jeník: „Aby ta zvědavost v tobě nevy
buchla.
Teta (kysele): „No, to je vtip, Jeníčku. —
Ostatně, hleď si laskavě svých knih, ano?í.
(Ukáže ke stolku.)
Jeník (se směje, ale poslušně jde na sv
místo.)
Tela (přitáhne podanou jí židli k matce
usedne a spustí): „Tak, co tomu říkáš, Bo
ženko?
Matka (klidně): „Nu, nějakou novinku z Li
tovle snad oznamuje.
Teta (nervosně): „Bože — Tebe nic ne-
Kzruši! Ty jsi jako jezerní hladina, chráněn
se všech stran vysokými stěnami hor.
Lidka
Jeník
Julča
Matek
Špačkal
Vylitne
Bo
Litovel
Tela
8
article
Matka: „Za to hladinu tvé duše každý ne-
patrný větérek zvlní.
Teta: „Věru — ale poslyš, ten Špaček pís
jistě něco důležitého. Není žádný větroplach —
je to vážný člověk — mně se zalíbil na první
pohled.
Matka: „Takový jemný a z dobré rodiny.
Teta (nadšeně): „A pořádný. — Dala jsem
si tajně zavolat poklasnou a ta mi vyprávěla,ž
je každý den před desátou doma.
Matka: „Prosím tě, co jen ti to napadlo
Volat si poklasnou! Což kdyby se to byl do
věděl?“
Teta: „Dověděl — nedověděl! Když jde
o štěsti někoho z vás, nedbám ničeho. (Utirá
si dojatě oči). Když jsem viděla, že začíná mí
Julču rád, hned jsem začala studovat jeho po-
vahu. To je přece v pořádku, ne?“
Matka: „Já bych tu odvahu neměla, abych
si dala od poklasné vyličovat chyby a cnost
pana adjunkta.
Teta (důležitě): „Vidíš, a já jsem to uči-
nila. Však mně bude jednou blažit vědomí, ž
jsem pomáhala budovat Julčino štěstí.
Matka (nedůvěřivě): „A kdo ví, bude-l
z toho mračna vůbec dešt.“
Teta: „Já aspoň doufám.
Julča (vrací se všecka vzrušena, s otevře-
ným listem v ruce.)
Teta (běží jí vstříc): „Tak povídej, co píše.
čti honem.
Matka (hledí zkoumavě na dceru): „Jsi ně-
jak vzrušena, děvečko.“ (Laskavě hladí ji pe
tváři): „Tak, co je?
Věra
Julča
Matek
Julčin
9
article
Julča (stulí se k ní. Pohnutě): „Mamink
maminko moje, on mi píše, že ..
Matka (s úsměvem): „Nu?“
Julča (zvedne hlavu): „Nedovedla bych t
říci. — Raději přečtu celý list.
Teta: „Výborně! Tak jen čti!“ (Matk
usedne na křeslo, teta na židli, Lidka na zem
opře hlavu o matčin klín. Jeník přišourá se
mezi čtením za křeslo a opřen naslouchá. Julč
stojíe uprostřed, předčítá): „Velectěná slečno
Nejbližší chvíle rozhodne o mé budoucnosti.
Buď rozkvete zahrada mého žiti nojkrásnějšími
květy, nebo pokryje se ledem a sněhem. Zázrak
jeden i druhý sama vykonáte a věřte, že chvěji
se nadějí i úzkostí zároveň. Žil jsem klidně
bezstarostně až do chvíle, kdy Vás jsem poznal.
okamžikem tím však zmizel klid, zmizela bez-
starostnost a jejich místo zaujala touha, láska,
žárlivost. Někdy zdálo se mi, že záblesk Va-
šich očí donáší mi zpět ty svaté city, jež srdee
moje k Vám vysílalo — a byl jsem šťasten. Pak
přišel rozum a namítal vážně: „Chudý adjunk
nemá práva na štěstí lásky! Co řekli by její ro-
diče? Patrně by odmítli —“ Uposlechl jsem
hlasu rozumu, čekal a pracoval. Dnes, kýženého
cíle jsem dosáhl. Stal jsem se správcem statku
čerchovského a přicházím k Vám, abych Vám
řekl: „Budu nejšťastnějším člověkem, stanete-li
se mojí ženou —
Teta: „Ale hleďme! To je radostn
zprával“
Julča (pokračuje): „Zejtra přijedu, abyeh
uslyšel rozhodnutí Vaše i Vašich pp. rodičů.
Julča
Lidka
Jeník
číst
Virginie
10
article
Matka: „Zejtra — zejtra? Ukaž, kdy je to
posláno? Čtyřiadvacátého a dnes máme pětadva-
cátého.“
Teta: „l pro Pána — to přijede dnes?“
Julča: „Snad.
Matka (vezme Julču za obě ruce): „A c
mu odpovíš?“
Julča (tiše a vroucně): „Mám ho ráda.—
Už dávno —
Teta: „Však jsem to věděla!“
Julča (hledí zamyšleně v dálku, pak se
usměje a v náhlém přívalu radosti přiskoč
k Lidce, obejme ji a točí se s ní po pokoji.
„Budu paní správcovou! Na jaře budu ti posílat.
Lidko, krásné kytice fialek, tobě, Jeníku, hrušky
a jablka ze zahrady, tobě, maminko, hiusy
kachny, a teta bude ke mně jezdit na svátky.“
(Všichni se usmívají a děti tleskají radostně
v dlaně). „Sláva! Ať žije paní správcová!
Matka (hledí na hodiny): „Je už půl druhé
Možná, že přijede dvouhodinovým vlakem
Julčo, musíš si vzít jinou blůzu.-
Julča: „A ty, máti, se musíš také lép
ustrojit.“
Matka: „Pravda. — Pojdme!“
Teta: „Mám špinavou zástěrku.“ (Od
jdou.)
Lidka a Jeník: „Sláva paní správcové!“
Jenik (vytahuje jablka z kapes a s chuti s
do nich pustí): „Já tam pojedu na prázdniny.
Julča
Lidka
Jeník
Matek
Pojdme
Sláva
Buda
11
article
Lidka: „Já také. — Každý den budu pi
podmáslí a k tomu přikusovat černý chléb. Al
takový hodně černý, víš?
Jeník: O, to je dobrota.
Lidka: A do lesa budeme chodit.
Jeník: Švakr mi musí koupit flobertku.
Budu střílet veverky!“ (Sedne do lenoškya
začne se bujně houpat.) „Hurá — to bude
krásné! Lidko, já se tolik těším!“ (V tom noh
lenošky praskne a Jeník letí na zem.)
Lidka (přiskočí): „No, ty's tomu dal! rychle
vstaň! Jestli teta přijde, to bude rámus!“
Jeník (vstává): „Já nerad. — Co s tím te
uděláme?“
Lidka: „Nevím.“ (Z venčí je slyšet hla
tety): „Máry, dojděte k pánovi a vyřiďte, že pro
síme, aby přišel na chvíli domů.
Jeník (ulekaně): „Už jde. — Honem.
Lidko! Musíme to spravit!“ (Zastrčí nohu
odskočí).
Teta (vchází v nové zástěrce, v ruce nes
květiny ve váze a stavi je na stůl): „Aby to zde
slavnostněji vypadalo. (Dívá se na hodiny): „Tři
čtvrti, vlak tu musí být co nevidět. Lidko, za-
volej Julču, aby si pospíšila.“
Lidka (běží ke dveřím a volá): „Julčo!“
Julča (vběhne do pokoje): „Jsem celá roze-
chvěna. — Teto, prosím tě, nemám na křivo
sukni?“
Teta: „No. Ale vlasy máš trochu roz-
cuchané.
Julča (jde k zrcadlu): „Opravdu.“ (Upra
vuje si vlasy. Lidka podává jí hřeben a pomáh
co nejhorlivěji. Jeník sedi jako oukropeček
u svých knih. Chvílemi vstává, jde až k lenošce
a zkoumavě ji prohlíží. Když se někdo přiblíží
lekají se oba).
Matka (v nových šatech): „Jste všichni př
praveni? Srovnej si pas, Lidko, přeska se
posunula a ty, Jeníku, vezmi si novou kravatu
Také koberec srovnejte, ať pan ženich neřekne
že v domě jsou děvčata, ale pořádek, že schází.
Lidka
Al takový
Jeník
Mára
Julča
sedi
Julča
12
article
Teta (rychle rovná koborec. Pak všecky
přítomné členy rodiny postaví do řady a přehlizi
je): „Máš zástěrů na ruby, Boženko! Lidko, otoč
se! Tak! Dobře! A teď se mi ukaž, ty má drahá
nevěsto! Výborně ti to sluší, výborně!“ —
(Ozve se klepání na dvéře. Všichni se poplašeně
rozlétnou. Lidka uvázla nohou v koberci, tak
že se tento přehrnul
Julča (přitiskne ruce k srdci): „Bože
můj —
Špaček (vchází a rozpačitě zdraví): „Ruk
líbám —
Teta (první se vzpamatuje): „I pěkně ví-
tám, to jsou vzácní a mili hostě!“
Špaček: „Ruku líbám, slečno.
Matka (podává mu ruku): „Vítám Vás.“
Špaček (libá jí ruku): „Milostivá paní.“
(Obrátí se k Julče, a upřeně zíraje v jeji oči
blíží se k ní. Zakopne o přeložený koberec
letí k ní horem pádem. Julča vzkřikne, vztáhn
ruce, jichž on se zachytí. Pln rozpaků, koktá).
„Slečno — slečno“ (Vzmuží se, stiskne vroucn
ruce dívčiny a řekne tiše): „Smím doufat?“
Julča (přikývne.)
Otee (vchází a shlednuv Špačka, překva-
peně): „Ach, pan adjunkt, to mne těší, opravdu
těší —.
Máša
Boženka
Bož
špaček
Julča
13
article
Špaček: „Pane inženýre, byl jsem tak
smělý a přijel jsem — — —
Otee (vpadá mu do řeči): To je dobř
Vždyť já se pamaluji, jak jste se vždy o země
dělství zajímal. Často jsme se setkali, když jsem
se brouzdal se svým famulem v litovelských po
lich! Vždycky jsem si s vámi rád pohovoři
vždyť zájem váš ku pracím mým byl patrný a
mně vítaný. (Vážně, s důrazem): „Každý hospo-
dářský úřadník měl by věnovat zemědělství ta-
kovou pozornost, jako vy, mladý přiteli!“
Špaček: „Pane inženýre, prosím za pro-
minutí, přijel jsem .
Otec: „Nic se neomlouvejto! Návštěva vaše
je mi velmi milá. Což myslíte, že jsem zapomněl.
že jsem vás pozval, abyste si přijel prohlednou
moje diagramy?
špaček
14
article
Teta: „Pomoz Pánbůh! Jak se dostan
Václav k diagramům, bude výklad do půl noci.“
Otec (otevře zásuvku u stolu a začne vy-
balovat diagramy. Jednou rukou zavěsí se v rám
Špačkovo, druhou přidržuje plány. Při výkladu
ustupuje vždy o krok od psacího stolu, až v po-
sled jsou plány přes celý pokoj napjaty): „Je
to nad míru zajímavé, jen se podivejte, tady
máme na př. louky. Vidíte, u nás obnáší rozloha
luk 50.000 čtv. km., na Moravě 22.230 čtv.
km., v Bavořích 75.863 čtv. km. a tady máme
naznačenu sklizeň sena: Čechy 13 mill. q., Mo-
rava 31/2 mill. q. a Bavory 64 mill. q., tedy pět-
krát tolik, co u nás. — Zde je vypočteno, že
sklizeň z 1 ha. činí u nás v Čechách 25 q., na
Moravě 8 q. a v Bavořích 50 q. (Živě rozkládá
rukou, kývá hlavou a chvilemi čechrá si roz-
číleně vous). Pětadvacet proti padesáti! Ano.
jeden ha. dá v Bavořích právě jednou tolik
užitku! Z toho je nejlíp vidět, jak potřebnou je
úprava luk. (Tuká ukazováčkem na plány): „Ná
sledkom toho přijde na 1 ha. hospodářsky ob-
dělané půdy — v Čechách 31/2 q., na Moravě
214 q. a v Bavořich 13 q. suchého sena,a
na 100 obyvatelů přijde 2 1/4 q., na Moravě
11/2 q. a v Bavořích 12 q. suché sklizně.“
Tela: „Chudák správce se k vyznáni an
nedostane.
Václav
špačkův
Čecho
Bavor
Morava
Bavory
Čechy
km
ha
15
article
Matka: „Ale tatínku, pan Špaček přijel pr
něco zcela jiného.o
Špaček: „Ano — pane inženýre, přij
jsem, abych vám oznámil, že jsem se stal správ
cem statku čerchovského ..
Otec: „Výborně — výborně, gratuluji!“
Špaček (pokračuje): „A zároveň vznes
k vám snažnou prosbu (vozme Julču za ruku)
prosbu za tuto malou, drahou ručku.
Otec (překvapen): „Ale, ale! (K Julče)
„Nu, a což ty, Julčo? V prvé řadě musíš sam
rozhodnout.
Julča: „Tatínku, mám jej ráda celou duší.
Otec (bere její hlavu do svých dlaní, dívá se
chvíli na ni, pak dojatě pravi): „Kéž ti dá bůk
štěstí, dítě.“ (K Špačkovi): „A vy, pamatujte.
že děti moje jsou nejdražšími poklady mými
jejich štěstí že je štěstím mým.-
Špaček: „Co v silách mých bude, učiním
vždyť mám ji tolik rád.“ (Položí ruku kolem pasu
dívčina a přívíne ji k sobě).
špaček
Julča
16
article
Teta: „Tak tedy máme šťastné snoubence.“
Matka (k oběma): „Dej vám bůh štěstíl
(Všichní jim podávají a tisknou ruce)
Otec: „A nyní přines, Lidko, láhev vína.
ať připijeme na jejich zdraví.“ (Lidka odbíhá
po chvíli vrací se s lahví vína. Teta bere skle-
ničky z kredence a staví je na stůl).
Otec (nalévá vino, pak zvedá číši): „Na
vaše zdravi!“ — (Všichni skupí se kolem snou-
benců, sklenky cinkají): „Ať žijou!“ — (Teta.
stojíc právě před lenoškou, spoušti se s blaže-
ným úsměvem do ní. Lenoška se kácí a tela lež
na zemi).
Jeník: „Sláva našim snoubencům!“
„Otec: „A teď, milý zeti, k našim diagna
mům — — —
T. Fischerova.
Slečna žorža.
Skizza k románu. Načrila abinai
Hvězdou, první dámou malého V. byl
slečna Žorža Kramkova. Ona a její charmantn
papa, starý doktor Kramek, drželi jaksi lampu
osvěty nad malým, zabedněným V. Jediná zábav
se nekonala bez jejich účastenstvi.
Vše pořádala, všude předsedala slečna
Zorža. Ona také byla průkopnici a horlivou šíři-
telkou emaneipačních snah.
Emancipace! Ah, tolik se již o ní namluvilo
a napsalo, ba nyni již i sevšedněla. Žena u nás
velká čásť již chápe ji v pravém jejím vý-
znamu. Sesamostatnět, odpoutat se, ne od muž
ale odpoutat se od nečinnosti, od věna rodičů
od hloupých libůstek, parády, luxu . . . Emanci
povat se i v manželství, přinésti v ně nikoli by
tost hýčkané, obdarované milenky, ale ženy-
přítele, pomocnice
Toť alespoň dle mého skromného míně
by měla býti emancipace. Ale tehdy bylo jinak.
Vzpomínka moje spadá do dob, kdy Carlé-
nové romány zaujaly mysli všech v..... ských
dam. Slečna Žorža byla již pokročilejší. Lecco
získala od bratrů studentů, lesklý povrch o
otce, známého galanthoma, dovedla roztomil
Lidka
Jeník
Sláva
T Fischerův
Hvězda
Žorža Kramkův
Zorža
Carlý
Matek
bůh štěstíl
17
article
povrchně mluviti o všem: o hudbě, o literatuře,
krásně hrála divadlo, jímavě o Velké na kůru
pěla, ve všech vlasteneckých spolcích byla před-
sedkyní, jednatelkou, při všech dobročinných
slavnostech pořadatelkou, francouzské romány
číla v originále, inu, byla duší malého V.
Každá nová myšlenka nalezla v ní stoupen-
kyni. Nadšeně horovala o emancipaci žen. Sema
také v pisárně svého otce kolik hodin denně
psala. Zastávala mu tak platně druhého písaře.
Tam spatřila jsem ji také poprvé. Nyjící,
něžnou blondýnu... Ach, bože, tak něžnou, že
mému dětskému zdivenému zraku připadala jako
zjev z jiných světů. Nonchalantně seděla v čer-
ném křesle a přes to, že byla neděle, psala.
Letní den vrhal do pisárny dlouhé, žihavé
paprsky a slečna Žorža, stopená v bílý, musseli-
nový oblek, přehlížela výtahy z knih.
Tak živě ji před sebou vidím, jakoby od
těch dob nebylo uplynulo tolik, tolik vody -
Sedí v pisárně, násadkou čechrala péro širo-
kého, černého klobouku, jenž tak nápadně se
lišil od sněžné pleti a vzdušných vln šatů.
Tmavý skřipec doplňoval zjev tehdejší naší
emancipační dámy.
Velký
Žorža
18
article
Vše na ní bylo krásné, nápadné. Horovala
o osvobození ženy, ale houževnatě snila o dů-
stojném ženichu, o jehož rámě opřena, mohla
by něsti svůj krásný, lesklý život a býti nadále
ozdobou společnosti.
Resolutně začala emancipaci klestit u nás
cestu. Vycházela sama na procházky, bez služky
ruce buď na zádoch skřížené anebo pokuřujíe
cigaretku... Babičky se křižovaly, co Jiřinka
doktorovic provádí. Dívky jí v úkrytu záviděly,
ale mužskou mládež uváděla Jiřinka v nadšení.
Já sama, žabka, do školy chodíci, jsem ji ohnivě
zbožňovala a mým žhoucím přáním bylo, jednou
se jí podobat.
Aah! Vykračovat si tak v širokém, rem-
brandtovém klobouku, v černém skřipci, ciga-
retku jen tak tak pro parádu v prstech svírat,
občas vytáhnout malé hodinky, podívat se,
mnoho-li času uplynulo — ah! nebylo by to
rozkošné?
Mé sestry, které již kolik let samostatně
v životě působily, mne docela tak nezajímaly.
Ano, chtěla jsem jednou také být samostatnou,
nezávislou od muže, věděla jsem již tehdy, že
děvče bez věna se nevdává, ano, chtěla jsem žit
na vlastní noze, ale navlečené v krásném stře-
víčku, tančit, dovádět, koketovat. .. A k tomu
všemu, k těm tajným tužbám mě zaváděl skvělý
zjev slečny Žorže. Tak jen jsem si představo-
vala samostatnou, omancipovanou dámu.
Když k nám návštěvou přišla, skrčila jsem
se do koutečka za pohovku a naslouchala její
rozkošné mluvě. Slova jako perly od úst jí pa-
dala, koketně pohrávala si se šňůrkou skřipce.
Jiřinka doktorův
Aah
Žorž
19
article
Líčila nám tehdy svou vycházku do hor. Acho
s jakým nadšením! Bože, jak se mi zdály sestry
proti ní všední!
Potom jsem začala dorůstat. Můj ideál,
slečna Žorža, změnila již přemnoho pos. Byla
stále krásná, ale — stále bez ženicha. K roz-
košnému jejímu zevnějšku a všestranné bylosti
chyběl jeden důležitý fakt — věno. Slečna Žorža
byla bez věna.
Proto ten všestranný shon za interesantnosti
a leskem, proto tak dlouho pálila vonnou ambru
své duše, svých opravdových, velkých schop-
ností plané povrehnosti. Velikou svoji hřivnu
hřivnu ryzího zlata, jíž ji Tvůrce obdařil, roz
drobila na cetky, kterými se ozdobila, aby vhod
ného ženicha přilákala.
Bylo jich dosti, kteří po ní prahli.
Dobře situovaní úřadníci, jí rovní, se s n
horlivě bavili, neúnavně s ní tančili, ale konečně
oženili se s měšťanskou, ba i s venkovskou
dívkou. Nebyli tak úzkostni jako slečna Žorža
— jenom když obdrželi věno.
„Zpěv jdeme si poslechnout do koncertu,
s úsměvem si myslili, vzpomínajíce na rozkošné
písně slečny Žorže. „A divadlo! to uvidím
z lóže, ale žena, žena hlavně potřebuje věna!“
A nižší třída obchodní — ó, ti se ani
k slečně Zorži neodvážili. Čím byla by jim ta-
ková žena, jemná, jako z obláčků utkaná, hra-
jící Chopina, Beethovena, pějící arie z oper, plná
lyrismu, představitelka snivých, sentimentálních
hrdinek, konečně — emancipovaná dáma!
Žorža
Žorž
Chopin
Beethoven
20
article
Prehalo mládí. Hrůzná třicítka se bližila.
Slečna Zorža hořkla. Na její krásné doposu
tváři zračil se rys fadessy a zklamání. Sny se
neplnily.
Obdivu, věnců, aplausů, co vše patri
„emancipované“ ženě, toho všeho se jí v hojné
míře dostávalo. Jen toho jediného, k vůli čemu
pracovala, k vůli čemu se zapřáhla do hrčivé káry
veřejného života — ženich, muž, o němž snila,
lesklá meta jejích snah, ten nešel. To konečně,
nezdar ji dohnal k vážnější úvaze.
Neměla by přece prakticky chopit se zi-
vota? Neměla by pracovat, osamostatnět se, jak
činí již více žen? Co ji čeká, co? Být písařkou
v otcově bureau. Hm, vydělává si již léta tak
své bytí, ale to jest spíše z hračky. Jejím cílem
to není. O1 sestarat tam, kde byla okrasou, ne-
ne! Každý den byl by ji trpkou vzpominkou.
Bože, co tam pyšných snů prosnila! A nyní
navždy.. ?
Ta šerá kancelář byla jaksi ebenovým rá-
mem její vzdušné kráse, dodávala jí zajímavosti,
ale — setlít tam, brrr! Co tedy, co?
Zorža
21
article
Bělounkou, jemně žilkovanou ručkou se-
vřela skráň. „Co tedy? — Což, aby šla —
zkusila to jít k divadlu? Oh, doposud ozývají se
jí v uších salvy potlesku ... Ví dobře, je roz-
košný zjev — ano, zkusí to, půjde to!. Měla to
již dávno udělat. Hned se rozjede, pojede do
Prahy, předstoupí před ředitele — ah, však ji
zná, vždyt ji přece viděl o slavnostním předsta-
vení, pořádaném minulého podzimku ve pro-
spěch národního účelu. Ach, tolik se mu líbila,
ba byl nadšen!
Radostně luskla prsty. Nuže, zkusí to, půjde
k němu. A pak — pak — ó, tak snadno se
nevzdá!
Papá strnul nad jejím rozhodnutím. Z po-
čátku zle se vzpíral, ale konečně povolil. Dávno
již viděl okem zkušeným zlatý paláe snů hroutit
se v prach... Ano, ano, nebylo ženicha pro
jeho skvostnou dceru. Kdyby chtěla něco slevit,
ještě by se partie nalezla, ale jeho Žorži není
pro žádného kupčíka. Ne, nežli sestoupit, tož
ať jest umělkyní, slavnou umělkyní, Duseovou,
Sarou, bůh vi jakou divou, ale jenom ne se-
stoupii
Duseová
Praha
Sara
22
article
Jeho dcera dokáže těm šosákům, co vlastně
jest „emancipace“ ! Eh, škoda let, ztrávených
zde v tom zabodněném hnízdě, škoda té Sisy-
fovy práce!
Pan doktor zmládl. Svěže přebihal pisárnou,
tichému písaři žhavě vykládal, co a jak, nedbal
instrukce podával, kdyby přišly „strany“ — ah,
to vše bylo vedlejší, hlavně měl k němu před-
nášku o dobrodiní emancipace
Za časného jitra, plného mlh, doktorovio
odjoli.
Slečna Žorža, jako vždy krásná, zvážněla
před novou neznámou cestou života. Konečně
byla šťastna, že se té maloměstské otročiny zbavíl
Stále něco nového pro šosáky vymýšlet, bez-
účelně studovat a hrát... Tu roli roztomilé
naivní dušinky anebo zase duchaplně se tvářit
— eh, hůře je maloměstské slečně než mnohé
herečce! Chacha!
Pořád nějaký nový detail shánět, aby byla
„zajímavou“, aby „nesevšedněla“, aby budila
pozornost milých spoluobčanů. Když se již na-
máhá, ať za to něco je! Bože, vždyť ještě neni
všecko ztraceno — kdo vi, jaké štěstí u divadla
na ni čeká! A konečně přece jen se skvěle —
provdá . .
To byl výsledek emancipačních myšlenek
slečny Zorže. Tam, tam někde v budoucnu bud
ten muž, jenž ji přece donese ke skvělé mel
jejích snů!
Žorža
Zorž
23
article
V oparu závratných představ dojeli do
Prahy. A za krátko o rámě otce opřena vstu-
povala slečna Žorža do pracovny pana ředitele.
Přijetí bylo velice zdvořilé a laskavé. O,
dobře se starý pán na slečnu pamatoval. Ano,
ano, utkvěla mu v mysli luzná představitelka
něžné „Marie“ — ah, velice jej těší jejichi ná-
vštěva, leč jaké šťastné náhodě děkuje — —?
A nyní papá s vervou ujal se slova. Živě
líčil ubohý máloměstský život, vězení pro
mladou vzletuplnou duši, letmo dotkl se i „eman-
cipačních“ snah slečny Zorže, až — až došel
hlavního bodu, jejího rozhodnutí jíti k divadlu.
Protože se k němu obracejí, on přece Zoržu
„Ano, ano, a byl jsem skutečně překvapen!“
Žorži oči radostně vzplanuly. A to hrála je-
nem z hříčky! Což teprve až se umění oddá z plné
opravdové snahy!
Ředitel se zamyslil.
„Chtěla byste mí něco laskavě přednést?
Třeba — znáte Cypriennu??
„Ano, nedávno jsme ji hráli.
Žorža
Marie
Zorž
Praha
Zorža
24
article
„To se dobře hodí. Tedy, prosím, kterou
koli scénu, co vám je libo.
A přivřev oči, naslouchal, jenom někdy
narážku propustil, ale ani té nebylo třeba. Slečna
Žorža znala celé passáže z paměti. Vždyť byla
rožisérem malé ochotnické družiny
Dávno již umlkla a pan ředitel dumal. Ko-
nečně povstal, charamantně poděkoval za milý
požitek a nabídl slečně ke konci měsíce zkoušku
na jevišti.
„Tedy ne vystoupení před plným hle-
dištěm?“ povzdechl doktor.
Ředitel se tesklivě usmál.
„Co by na mně záleželo — já ihned. Vidím
zde silný talent, ale sám o své vůli nesmím
jenom tak. Slečna musí zkoušet jako ostatní ještě
před jinými, a pak se už co nejvřeleji pokusím.“
Zorža byla spokojena. Bylo to přece něco.
S vděčným pohledem se poroučela. Papá přece
jen huboval. Tak rád by se už byl v kruhu
svých šosáků zablýskl úspěchem své Žorže, ach,
tak rád by viděl ty bohaté tatíky obmezených
deer zloutnout závistí ... Viděli by, že ke slávě
a umění věna netřeba.
Žorža byla tišší. Nehorovala. Snad skutečná
snaha po něčem vyšším vloudila se do jejího.
marného srdce a očisťovala je.
Ano, všechny následující dni nalezly ji
vážnou, poprvé zírající opravdově na života
svůj úkol v něm, samostatný, bez skvělého
průvodce —
Ted
Žorža
ko
26
article
Šerá pisárna sesmutněla. Bílý, andělský
Šerá pisárna sesmutněla. Bílý, andělský
zjev zmizel z jejího klenutí. Slečna Žorža nyní
donně bloudila starým parkem, horočně se učila.
Nebylo pro ni minulosti, zábav, ženichů. Snila
jen o budoucnosti, samostatné, slavné, skvělé....
Za to papá byl nyní osou městského života.
Důvěrně svěřoval tajuplně, že — že jeho Žorži
destalo se vyzvání od královského zemského di-
vadla k vystoupeni, ale že — že se nechce
odhodlat, že bojuje sama sebou, a tak dále.
A slečna Zorža byla opět hrdinkou malého
V., obdivovanou, záviděnou. Již čásť těchto ne-
patrných triumfů doktora oblažovala — a což
později, až kýžený okamžik nadejde!
Koncem měsíce skutečně došel list, vyzvání
správy zemského divadla. Slečna Žorža podruhé
nastupovala pouť k branám nového světa.
Žorža
27
article
A vešla do něho. Ale jenom na okamžik.
Zkouška nad pomýšlení dobře dopadla, čemuž.
se slečna Žorža maliciesně usmívala . . . Vždyt
sem šla s tím vědomím, že zvítězí... Ano, roz-
hodně zvítězila. Líbila se pánům soudcům jeji
temperamentní hra, jeji sličná tvářička a pružná,
útlá postava.
Vše, vše, celá její bytost pro jeviště jen
stvořená, ale — ale bohužel, nebylo pro ni místa.
Všechny obory jsou obsazeny. Dlouho by trvalo,
než by se místečko uprázdnilo, tedy, tedy —
slavná správa pokládá za svou povinnost pora-
diti jí, aby své nadání zatím- u některého jiného
divadla uplatnila a při nejbližší příležitosti ji
pevolá-
Ty tam byly luzné sny. Těžce sklesla ji
hlava. Co tedy ——? Co —
„Zkuste to zde, slečno, na předměstí. Sám
vás doporučím,“ nabízel se laskavě ředitel.
„Sám vás tam i uvedu. Dělal jsem, co jsem
mohl. Ale nešlo to, naše družstvo je někdy
příliš šetrné.“
Slečna Zorža přemítala.
„Budeme vás zde míti na očích, a jak se
něco uprázdní, zavoláme vás. Sám si pro vás
Skutečně. Po měsíci obdržela slečna Žorža
výhodné engagement k předměstské scéně. Od-
povědí Zoržinou byl — snubní list.
dojdu.
Žorža