ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 10 6540c2e0-661d-11dc-90a6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 10
Chunky — 46 celkem · entity: person 92, work 6, place 37, org 8
1 masthead
Strana 10.
2 masthead
NÁRODNI LISTY.
3 masthead
13. října 1901. Číslo 282.
4 article
Kozelka rybařil dále, ale šlo to s ním va- lem s kopce. Žil jenom již ve svých knihách ryb domů nepřinášel, neho jednu, dvě. Jednoho večera se dlouho nevracel, ba ne vrátil se ani ráno. Bylo to v létě v senoseči, noci byly teplé a krátké, nikdo se tomu nedivil. Ale když se- káči našli knihu na břehu a na prutě vrbovém uvízlý klebouk, nedalo jim to a začali hledat. Nenašli nic než udici a na ni velkou rybu již leklou. Kozelka zmizel beze stopy. Přišla totiž letní velká voda, Labe se roz vášnílo a teď hledej, jestli se dohledáš! Kozelková se brzo upokojila a Kozelk houpán vlnami Labe, tak mílovaného, odplul za jisté v život lepší, než byl ten, jenž mu zde byl údělem. Panpeliska. Od Popelky Bilianové. Stal se div a stal se zázrak: na široké, kamenně římse nádherného domu pražského objevil se drobný, zelený trs a zrovna před oknem Jelenčiným. A slečna Jela jest u vytržení nad nena dálým objevem nejinak, než jakoby tam na lezla keř nejvzácnější orchideje. Ale nebyla to orehidea, nýbrž nepatrný tra pampelišky. Kde se vzal, tu se vzal v koutku na římse před oknem; vítr navál sem trochu písku a trochu prsti a s prstí, bůhví jak a odkud, seménko pampelišky- A seménko se ujalo a vzrostlo ve šťastné shodě okolností, když déšť i slunce v čas přišlo. Slečna Jela jest u vytržení nad půvaben prostého trsu pampelišky a denně nové krásy na něm objevuje a z vytržení nevychází.
Kozelek Kozelková Bilianová Jelenčin
5 article
Dobře se vedlo pampelišce na římse v koulku: slečna Jela úrodné prsti přisypávala chudému trsu a přes tu chvíli jej zalévala když slunce počalo vysušovati nepatrnou vrstvu proti na kamenném podkladě, Jednou z jitra postřehla slečna Jela pro- střed hvězdy roztomile položených lístků pam pelišky malý, zavinutý snopek — a to byl květ. Snopek se rychle zvedal na dužnaté stopce nedlouho bylo, když slečna Jela nalezla nad nepatrným trsem pampelišky nádherný květ kterýž houpal se na dužnaté stopce jako zlatá hvězda a hrdě a směle vznášel se v závratné výši nad ulicí. Slečna Jela ocitla se na posledních výběž- cích svého nadšení: 6 — jak je krásný, jak jemný a ušlechtilý ten sličný květ! Těch jemninkých, zlatolesklých tyčinek. z nichž sestaven jest košatý kališek květů jako chundelatá hlavička dítka, ten průsvitný stonek, kterýž vypadá jako ze skla i hedvábu ! Nie krásnějšího nemůže býti nad tu něžnou, neprá- vem zneuznávanou pampeliškull V té době nastával v bohatém domě jarn úklid a počato s pokojem Jelenčiným. Jenom ne ublížit nějak vzácné pampelišce na římse okna! Slečna Jela nemohla dost dů- tklivě služebnictvu vštípiti rozkaz tento a do- běhla tam dohlédnouti, není-li nějak ublížen jejímu miláčku. Na okně právě stál sklenář a vysazovaí okna k umylí. »Probůh, jen dejte pozor na mou pampe lišku, ať ji nějak nepoškodíte!« volala na něj Sklenář, štíhlý, hezký junák, shovívavě se usmál a praví: »Nic, prosím, se pampelišee nestane, dám pozor.« Slečna Jela zahořela ve tváři a divný zmalek ji přepadl. Styděla se a nevěděla proč. Sklenář vysadil okna, mrštně seskočil podíval se na pampelišku se shovívavě pohrd livým úsměvem.
Snopek Jelenčin Sklenář
6 article
»To je nějaká vzácnosť, pampeliška. Kdyby slečna přišla k nám, tož by si jich natrhati mohla ne plnou náruč, ale plný žebřiňák, až pod pavezu. Všecka luka se teď u nás v jejieh květu slévají, každá mez i příkop jsou jimi posety U nás pampeliškami, totiž listím, krmí se hou sata«, pravil s veselým smíchem. Slečna Jela řekla jen, že jsou tam lidé tupci nevnímaví, a odběhla pryč. Ale sličný. smělý hoch nešel z mysli jejím šestnácti letům. Porád ho viděla, jak směle stojí v otevřeném okně nad závratnou hloubkou, jako ta její pam- peliška, jak obratně zápolí s vysokými a těž- kými okny, cítila smavý pohled jiskrných jeho očí až do hlubin duše, slečna Jela docházela k poznatku, že do sličného sklenáře jest až na výsosť zamilována. Ve velikém, rozsáhlém domě jejích rodičů byly pokojů celé řady a ne hned a najednou byly uklizeny. Sklenář kolik dní docházel vysa- zovat a vsazovat okna a slečna Jela byla vždycky přítomna, ač v ostatních oknech nebyl již pampelišek. A láska její báječně vzrůstala a rozvíjel se v květy roztodivné. Jiného si nevezme, ne a ne, než hezkého. štihlého a odvážného sklenáře. Poprosí matinku i tatléka, vyloží jim lásku svou a oni zajisté svolí. A když nesvolí, slečna Jela umře nebo prchne s miláčkem tam naty smavé, zelené luhy jejich, kde kvete pampelišek jako zlatého rouna, bude se tam s ním prochá- zeti za vlahých nocí měsíčných, kdy opředena jest nádhera luhů kouzlem báječných svělůa květů a lahodná vůně uchvacuje duši vznětem rajských slastí. Tak učiní slečna Jela. Vtěch dnech právě uspořádána slavnos na počest Jelenčinu v domě jejích rodičů a ona uvedena do velkého světa.
Sklenář rajský slast
7 article
Divné přemety děly se v duši její a on myslí stále prchuta se svým sklenářem na ze lená luka, pokrylá zlatým rounem kvetoucíeh pampelišek. Nadešel slavnostní den a slečna Jela náhle a neobrněna zachvácena byla opojným vírem, který letem strhl všecku její mysl i představy všecky do jiných světů, kde plovala v nádher- ných červáneích nad překrásnýmí sady květů nejrozkošnějších a zelená, zlatým rounem pam- pelišek pokrytá louka odplavala v nivee. Zvlášť učaroval jí mladý přítel ze spřáte- lené rodiny, kterýž obestřel ji hedvábnou site dvorných pozorností a sladkou ambrou vhodné volených slov opojil snivou duši její a sličný vzácný motýlek byl upoután. Za slavnosti strhla se prudká jarní bouře, kratinká ve svém trvání, prudkosti nahrazujíe vytrvalost bouří pozdějších. Blesk trhal nebesa, hrom tříštil Všehomíra vzdušně končiny a proudy vod se lavinou řítily z černoty oblak. K večeru zasvitlo zase slunko a slečn Jela odběhla na chvilenku do svého pokoje, ho- říc ve tváři jako ta nádherná, nachová růže kterou právě dostala od zbožňovatele svého. Přistoupí k oknu a nachovou růži tiskne ke rtům — vlahý, čistý vzduch ovíval skráně její a zlaté slunko se jí vysmívalo. Mimoděk pohledla slečna Jela do známého koutku k pampelišce. Ale — není ji tuto. Jen kamenná římst prostírá se tu všude v tvrdé nepřístupnosti svě — pampelišku spláchl prudký deště příval s chudou vrstvou její prsli. Slečna Jela se usmála — s pampeliškou byl pryč i sličný sklenář z mysli její a slečna Jela s přivřenýma očima voněla k nádherné růži své. Na kamenné římse panských předsudků zřídka co se uchyti a když se uchytilo — první liják nahodilých okolností to splákne.
Blesk
8 article Různé zprávy.
Různé zprávy. Vzpomínky . . .. Stálli kdo po mnoho let v čele ústavu takového významu, jakým jest naše Národní divadlo, a to v době tak zajímavé, jako byla první perioda jeho trvání, může vypravovati velmi mnoho zajímavého. A odhodlal-li se pan ředitel F. A. Šubert psáti svoje vzpomínky, mů- žete býti přesvědčeni, že to bude kniha, jež váa dovede upoutat. Byla to doba, kde pro muže energického, podnikavého, bylo hojně příležilosti ku práci. Pohostinské hry umělců světového jména, vyjednávání s autory a skladateli v ecizině, úspěchy doma i za hranicemi Čech, vše to jsou věci, zajímající i širší veřejnost. Laskavost autorovou byl mi zaslán exemplář prvního svazku jeho díla »Moje vzpomínky«, jež vydala grafická společnost »Unie« v krásné úpravě, s četným podobiznami a autografy. V tomto prvním svazku svých »Vzpomíneke autor nemluví o své ředitelské činnosti, nýbrž omezuje se na líčení styků s vynikajícími osob- nestmi. Uvádí zajímavou rozmluvu se slavným Coquelinem o umění hereckém, vypravuje svých návštěvách u Verdia, o Heleně Modrze- jewské, o propagační práci kněžny Metternichovy na prospěch oper Smetanových, o Emilii Turol- lové, o Marii Wiltové, o Petru lljíči Čajkovském líčí tragický osud nadšeného ctitele umění Smetanova, bývalého ředitele brněnského divadla Baumanna, dále vypravuje o paní Marii Ivanovně Gorolenko-Doliné, o Karlu Goldmarkovi, o pan Růžičkové-Strozziové. Vše to vypravováno zají- mavě, s vervou, s četnými charakteristickými podrobnostmí. Jako ukázku podávám tu posledn stať jeho »Vzpomínek«, na něž následovati budou jestě svazky další. Je to skizza »U ko- čovného umění italského«. V dubnu 1891 byl jsem opět, myslím, že podruhé, v Bordigheře. Jest to městečko RRiviery ve kterém může človék užiti ješté trochu ticha.
Šubert Helena Modrz Metternichův Smetanův Turol Wiltová Ivanovna Gorolenko Goldmark Růžička Strozzi Čechy národní divadlo divadlo Baumann RRiviera
9 article
San Reme, Mentona, Monte Carlo, Nizza. Cannes — to všechno jsou velká města, plná lidi ze všech konců světa starého i nového, ne- moených i zdravých. Tam hučí hluk a šum já jsem hledával ticho. Toho roku zvláště. Bylo po celoroční práci v divadle a před velkou prací nastávající. Cítil jsem únavu ze dnů minu- lých a potřebu větší míry svěžesti pro dobu nejbližší. Jel jsem do Bordighery. Tam může být člověk samoten. Tam tě vítá pustý břeh s fanta- stickými, od vody divně vymletými skalami, na které moře i při slabším větru silně bije, s pochmurnou kapličkou sv. Ampeglia, vidi- telnou v moři daleko od západu i východu, břeh ťáhnoucí se svým bílým výspem až k Ven- timiglii, tam, o něco dále od moře, jsou celé háje palem, místy skoro divoce rostoucích, tam bují a jednou za svého trvání kvetou celé houštiny agaví, tam po Alpách nalezneš keře divoké, v březnu a dubnu kveloucí rozmariny — a vedle kouzelně téměř zahrady pana Garniera, budovatele velké pařížské opery, poznáš tam skutečnou, nepěstěnou přirodu Riviery, jakou při větších městech tohoto pobřeží v tom způ- sobu skoro ani nenajdeš. Bylo mně zdržeti se v Miláně i v Janově ale do divadel jsem nohou nevkročil. Neměla nic mimořádného a chtěl jsem miti úplný pokoj, vyhladověti od života vezdejšího. I v Bordigheře jsem zaslechl, že tam jest divadlo, opera italská Moji známi z minulého roku mne na ně upo- zornili a vybízeli, abych s nimi je navštivíl. — Lituji, ale nepůjdu; chci mit ticho.
Ampeglius Garnier Moja San Remus Monte Carlo Nizza Cannes Milán Janov Riviera Mentona
10 article
»Ale musíte jeti — něco takového jste jistě dosud neviděl. Také Jenny Lindová —« »Švédský slavik ?« »Ano, je zde a stala se takořka protek- torkou zdejší primadonny.« A chodí tam každý večer! Totiž když opera hraje. To se děje pouze dvakráte za týden. Jiné dny vystupují také ve Ventimiglii, Mentoně a San Remo!« »Tedy nějaká kočující společnost ?« »Ano.« To mne vábilo. Kočovní operní společnost italská po tolika velkých divadlech ve městech italských — to mně bylo něco nového. Ale nechuť k divadlu byla úplně překonána teprve za několik dní, po hodinách a půldnech, strá- ivených u moře, v zahradách a na Alpě — teprve když se dostavila ta dlouho žádané dlouhá chvíle, ve které mozek přestává se vařit a rozčilení poněkud mysl opouští. Vábilo mne také poznati Lindovou. »Odjede brzo — nutno vám si pospíšiti.« Šel jsem. Dávali »Normu«. Moji známí nešli, vydal jsem se proto do divadla sám. Zove se po slavném rodáku Bordighery »Testro Ruffini«, vypadá uvnitř jako některé naše divadlo ochot- nické a pronajímá se občas divadelním společnostem, k tanečním zábavám a jiným po- dobným věcem. Přišel jsem »alle ore 8«, kdy mělo představení počíti, ale v parketu, sestave- ném ze stolic a lavie, honilo se jen několik kluků.
Lindová Ted Lindův Bordighera Ruffini Sana Rema
11 article
Pan ředitel seděl u kasy a prodával lístky Po chvílích přicházela čásť publika za částí — domorodé i »forestieri«, zvláště »Inglesi«. Těchto synův a dcer Albionu bylo na dřevěných fau- tenillích nejvíce. Mezi nimi poznal jsem Angličana, jenž ná- kladem asi 30.000 lir zřídil Bordigheře a všem do ní příchozím cizincům hezoučkou budovu s zahradou, sloužící za místní museum, bibliotéku, čítárnu a koncertní síň. Koncerty, knihy a časo- pisy obstarává zakladatel na vlastní útraty — čítárna jest veřejná a rovněž bezplatná. Uviděl jsem také Angličanku, která z villy, v Bor- digheře sobě vystavené, zřídila nemocnici na osm postelí, s lékařem a ošetřovatelkami. Vedle těchto úctyhodných postav vyskytaly se tam arci i jiné, poněkud méně vážné — žena vypadající v obleku, snad zvláště pro ni vynalezeném, jako hranatý muž (silná obuško- vitá hůl v ruce nescházela), dlouhonohý klacek, který by si byl sedl nejraději na pět židlí a rozložil nohy na šest jiných — a malá sbírk různých jiných specialit.
Albion Angličan Angličanka
12 article
Přede mnou usedly tři dámy, z nichž jedna nezdála se býti Angličankou. Mluvila francouzsky, ale tou jasnou výslovností, která prozrazuje původ jinorodý. Asi za půl hodiny se počalo hráti. K pia- ninu sedl mladik asi devatenáetiletý, po straně opony vystrčil do hlediště kdosi hlavu, do- rozuměl se o čemsi s klavírníkem, domorodé obecenstvo si zadupalo a opera začala. Byla to opravdu zvláštnost pro mne naprosto nová: dá- valať se opera bez orchestru, beze sboru (Norma) a bez — kapelníka. Orchestr byl za- stoupen pianinem, sbory se buď vůbec vyne chaly nebo se zpívaly na scéně a za kulusami od solistů — a kapelníka nebylo nijak třeba. Byliť solisté tak výtečně sezpíváni, že by každá taktovka byla jen vadila. Můj pan kollega ředitel, jenž odběhnuv od kasy, na kvap se hodil do trik, zpíval Orovista, primadonna — z šíří dvou obyčejných — Normu, žena pianistova Adalgisu, šedesáliletý tenorista Severa. Vojsko a kněze tvořilo čtvero z ulice přivžatých Bordigheřanů, jejichž objevení n jevišti vzbudilo u jejich krajanů vždycky neho- ráznou veselost.
Angličanka Orovist Adalgisa Severa
13 article
Byl jsem připraven, že se v duchu —a snad proti vůli i nahlas — hodně nasměji vý- konům této společnosti, ale zábava moje nabyla hned počátkem opory jiného rázu. Tenorista měl skrovně hlasu, u primadonny nebylo ve tváři rysu, jenž by se byl mohl pohnouti k ně- čemu jinému než stereotypnímu výrazu: ale primadonna i tenor a všichni ostatní až na Adalgisu zpívali tak mistrně, že jsem se opravdu podivil. Ve své nehybnosti podobala se obšírná primadonna hrajíeímu stroji: tak bez výrazu, ule také tak správně, čistě a bez nejmensí únavy odzpívala celou partii Normy — i s ně- kolika sbory. Hlas její byl vydatný, zvučný jen ve výšce poněkud nevolný. Podobně tenorista, maje hlas výborně vyškolený, uměl s dechem tak výtečně zacházeti, že byla opravdu radost jej poslouchati.
Adalgisa
14 article
Pouze Adalgisa byla hroznou — ve tvář i ve zpěvu. Špatný hlas a k tomu falešný zpěv — lady jsem v životé viděl, co zmůže láska k vůli této Adalgise útekl výlečný, mladý hu- debník — pianista společnosti — z domova, vzal si ji, dal se ke společnosti — a byl na svou ženu žárliv! On, hudebník, na takovou zpěvačku! Scéna za scénou míjela a my silně aplau- dovali. Když jsem zvláště horlivě tleskal, anebo přímo sám začal tleskati, ohlédla se vždycky dáma, přede mnou sedicí, která dělala umělcům jeviště prvního klakéra. Jen že její malé, v ru- kavičky spoutané ruce málo vydávaly. A v po- hledu jejím bylo vždycky něco takového jako zadostučinění nebo radost a jako olázku »Není-li pravda, to je vskutku umění?« — »Na kočovné káře, ale umění,« odpověděl jsem svým pohledem. Po prvním aktě představil se dámě jakýsi cizinec — dle přízvaku Polák. Mlavil veliceo tom, že jest korrespondentem, kteréhos týden- níku, jakož i o nesmírném štěstí, jakého se mu dostalo, že mohl tady v Bordigheře dámu po- zdravit a zmizel po několika minutách v nehy noucích komplimentech a stálém velebení.
Adalgisa Polák
15 article
Připadlo mi, že by dáma mohla býti Jenny Lindova. Obličej jasný, záříci, taille arci poně- kud méně štihlá, za to na primadonnu jako schválně upravená — celkem spíše již labut, nežli slavík ze Švédska. Z mých několika zná- mých nebylo v divadle nikoho, a jinak jsem se nechtěl ptáli. Ale druhý den dle popisu zvědě jsem, že to byla vskutku Jenny Lindova. Norma byla výtečně sezpivána až do konce. Tři dny na to dávala se »Somnambula« já šel zase. Můj pan kollega mne z kasy po- zdravoval jíž jako známého a když jsem na- zejtří ráno ubiral se na poštu, přišel ke mne přes ulici a dal se se mnou do řeči. Na dlan nesl kus masa, právě koupený. Já jsem se mu nepředstavil, on mne tituloval jen »signore«, ale bylo ze všeho patrno, že od někoho zvěděl, kdo jsem. Jeť Bordighera malá a v divadle jsem vi- děl také poštovního poslíčka. Chválil jsem ředi- teli upřímně všechno, co na jeho společnost chvály zasluhovalo, chválil výtečnou italskou školu, která i při zpévácích, věkem tak pokro- čilých, jakým jest tenorista i primadonna, osvěd- čuje svou znamenitost, a vyptával jsem se n poměry společnosti. »Zpíváme každý den — a když nehrajeme operu, dáváme po hetelích koncerty.« »A to -všechno vydržite?« »Při tom není namáhání. Tomu jsme zvyklí. Na léto pojedeme do Bukurešti, tam budeme zpívat asi dva měsíce, den jako den- Přijedete-li sem na přesrok, navštivte nás. Bu- deme tady na jaře zase. A rivederci !« »A rivederlo !« A pan kollega, statný to muž v úzkých, jezdeckých nohavicích a tolikéž vysokých bo- tách, ubíral se s masem na dlani dále.
Lindův Švédsko Bukurešť
16 article
= O nové veřejné knihovně v Petrohradě se oznamuje: Nová čítárna carské veřejné knihovny. jež těchto dnů slavnostně byla vysvěcena, jest nyní přístupna obecenstvu. Síň má délku 22 metrů, šířku 17 m. a výšku 12 m. U každého ze 26 stolů, po- stavených v neobyčejně světlé čítárně, může praco- vati 18 osob. Úhrnný počet sedadel páčí se tudíž na 460. Sedadla a stoly jsou z dubového dřeva. Aby se zabránilo šramotu při posunování židlí, jsou nohy stolie na koncích opatřeny kaučukem. Stěny ozdo- beny jsou poprsími ruských učenců, básníků, spiso- vatelů a- kritiků, jakož i podobiznou carovou. Čítárna nalezá se ve druhém patře nové budovy biblioléky, jež tvoří pokračování staré budovy knihovny. V nové budově umístěno na million svazků, kdežto ve staré zůstalo as půl millionu. Náklad na stavbu páčil se na 485.000 rublů. Staveniště samo stálo na 100.000 rublů, poněvadž se nalezá vedle Alexandrinského divadla ve středu města. Všechny police na knihy v nové budově mají úhrnnou délku 40 verst. V př- stavku nalezá se mimo jiné též pokoj pro kuřáky jehož ve staré budově nebylo. Čítárna osvětlena jes osmi obloukovými lampami, zreadlové reflektory opa- třují stejnoměrné, příjemné světlo.
Petrohrad
17 article
= Ibsenův talisman. Mrs. Alice Tweedyova líčí v jednom londýnském listě svoji návštěvu u Ib sena v Christianii následovně: Jmeno »Dr. Henrik Ibsen« stálo zlatými literami na vnitřní stěně domu, k tomu poznámka, že bydlí v prvém patře. Dům sám nevyznamenává se nijakou velkolepostí. Je to prostý norský dům, v jehož patře nalezá se osm neb deset pěkných pokojů. A přece jest Ibzen muž bohatý. Předsíň jeho bytu byla holá; služka, jakož v Norsku obyčejem, neměla čepečku ani zástěry. V předsíni stála řada galoší. Děvče vedlo mne chodbou, na jejímž konci nalezala se pracovna slav- ného muže. Povstal, potřásl mi srdečně rukou byl velmi roztomilý. »Nejšťastnější léto celého svého života ztrávil jsem roku 1880 v Berchtesga- denu« — vypravoval o svém pobytu v cizině, »Ale pro mne jest Norsko přece jen nejkrásnějšt zemí světa.« — Psací stůl Ibsenův, jenž stojí v okně tak, že slavný dramatik může se dívati na ulici, byl pokryt dopisy, z nichž obálky byly pečlivě rozříznuty, neboť Ibsen jest pořádný a puntičkářský, skorem jako stará panna Nemá tajemníka, poněvadž diktování jest mu trapné.
Ibsenův Tweedyův doktor Ibsen Christiania Norsko Berchtesga
18 article
Následkem toho musí veškeré odpovědi na dopisy psáti sám. Jeho písmo jest nanejvýš pěkné, drobné a kulaté. Jest typické pro muže sama. Podpis jeho jest skorem jako podpis školákův; tak pečlivě jest proveden. Vedle kalamáře stálo na stole malé prkénko; na něm rozestaveno bylo několik dřevě- ných, vyřezávaných švýcarských medvídků, několik drobných koček, psů a králíků z bronzu, z nichž jeden králík hrál na housle. »Jaké jsou to šprýmovné drobotiny ?« tázala jsem se. — »Nenapíši nikdy ani řádky, nestojí-li prkénko s těmito drobotinami přede mnou na stole. Bez toho nemohl bych psát. Zdá se to snad podivné — snad to také vskutku jest — ale nemohu bez toho psát«, opakoval. »Ale pro potřebuji těchto drobotin, jest moje tajemství« . . a při tom se lehce pro sebe usmál. = Vzácná mapa. Z Cařihradu se oznamujej V tu dobu mešká zde dr. Martin od švédského ná- rodního musea ze Štokholmu za příčinou histori- ckých studií o pobytu švédského krále Karla XII. v Turecku. Není to poprvé, co sem zavítal sympa tický švédský učenec, aby sbíral rukopisný materiát o neznámýčh dosud událostech po bitvě u Pultavy.
doktor Martin Karel XII Cařihrad Turecko
19 article
Avšak více než to, jak se zdá, zajímala jej evrop- ská mapa, jež dle Nordenskjölda musí býti ukryta v archivech starého Serailu. Kdo ví, jak ohromné obtíže dlužno překonat, jde-li o to, získat si přístup do těchto archivů, bude považovati podobný poku za nemožný. Nordenskjöld sám často úsilovně se zasazoval o to, aby si opatřil tuto mapu, aneb aspoň její fotografický snímek. Nasazoval všechny páky a sultán po dvakráte v posledních letech vydal iradé, aby zdejšímu švédskému vystanci, hr. Sleen- bockovi bylo povoleno, dáti zhotoviti fotografický snímek mapy. Avšak provedení rozkazu stavěly se cestu tak podivné překážky, žekonečně zůstal ne- proveden. Mapa dle tvrzení dra. Martina pochází prý ze 13. stoleti. Pozornost Nordenskjöldova vzbu- zena byla četbou francouzského spisovatele ze 17. neb 18. století, jenž zcela přesně popsal místo, kde se mapa nachází. Jak velice Nordenskjöldovi na tom záleželo, aby tuto mapu nalezl, dokazuje okolnost. že ještě několik hodin před svou smrtí zaslal dru. Martinovi obšírný dopis, jenž se výhradně týká této mapy. Po největších obtížích a dlouholstém namá- hání podařilo se konečně dru. Martinovi minulého týdne opatřiti si fotografické snímky této mapy. Další podrobnosti hodlá dr. Martin, jenž se nyní se svým vzácným nátezem vrátí do Stokholmu, uveřej niti pro dobu pozdější. Domnívá se, že uveřejněním snímkův nastane převrat v posavadní historii karto- grafie.
Nordenskjöld Martino Nordenskjöldův doktor Martin Stokholm
33 article
redaktor Václav Hladík. OBSAHI: J. Opolský: Genovéfa. (Ballada iro- nická.) G. Preissová: Kuřata strýce. Jana. (Požloutlý list z rodinné kroniky). 1. K. Šlejhar: Peklo. (Z cukrovaru). A. Breska: K Eidoradu, Modrý zvonek. V. Hladik! Evžen Voldan. Ro- mán. (Drubá část). Th. Novák: Dilo Maxe Stirnera. (Z rukopisné pozůstalosti). Feuišleton: B. Schnirch. Divadlo. Literatura. Zprávya poznámky. Číslo toto zašle se každému na požádání na ukázku. „Lumirí vychází 1., 10. a 20. dne každého měsíce v čislech a s každým sudým číslem v sešitech o 2 číslech v obálce. Předplácí sea na čtrrt roku . . . . K 2.40 s pošt. zásilkou . . . K 2.50
Hladík G Preissová Jan K Šlejhar A Breska V Hladik Voldan Novák Dilo Stirner Schnirch
36 article Kapesni
Kapesni kalendař zahradniek pro zahradníky a přátele zahradnictví na obyčesný rok 1902. Redigoval Martin Fulín. Obsahuje kromě kalendářní části velice zajímavý článek o palmách, sedmdesát různých čtánků ze všech směrů zahradnictví, ovocnictví, vinařství atd. Mimo t přináší ročník letošní úplný adresář českých zahradníků. Cena výtisku vkusně v plátně vázaného 1 K 50 h. poštou 1 K 60 h. Knihkupectví A. Reinvart, nakladatelství 24490 v Praze, ve Vodičkově ul. č. 29.
Fulín A Reinvart Praha Vodičkův ulice
38 article Naše knihny
Naše knihny Sbirka původni i přeložené četty. Rediguje Alols Tačok. Dosud vyšlo Guy de Maupassant, Silný jako smrt. Román. Přeložil B. V. Zdráhal. 280 stran. 2 K 50 h skv. váz. 4 K 30 b. R. J. Kronbauer, Jizvy. Řada povídek. 211 stran. Cena 2 K, skv. váz. 3 K 60 h. P. Moudrá, Do rozmaru i do pláče. Sbírk reminiscenci. 185 stran. 1 K 60 h, skv. váz. 3 K 20 h. H. Sienkievicz, Listy z cest. Přeložil J. J. Langner. Díl I., svazek I., 112 stran. 1 K H. Sienkiewiez, Listy z cest. Díl I., svaz. II 88 stran. Cena 80 h Measson-Forestier, Svědomí advokátovo. P - ctěno cenou Akademie francouzské. Z fran- činy přeložil Al. Tuček. 232 str. 2 K, vkusně váz. 3 K 60 h. 7. H. Sienkiewicz, Listy z eest. Díl II., sv. I 80 stran. 72 h 8. H. Sienkičwicz, Listy z cest. Díl II., sv. II. 80 stran. 72 h. 9. L. Tolstoj. Choplnovo preludtum. Z ruštiny 21917 přeložil K. Štépánek. Čena 70 h. — V dalším vydávání se pokračuje. —
Alols Tačok Guo Maupassant B V Zdráhal R J Kronbauer P Moudrá H Sienkievicz List Langner H Sienkiewiez Tuček H Sienkiewicz H Sienkičwicz L Tolstoj Choplnův K Štépánek II 88 MeassonForestier svatý . II