2
masthead
NÁRODNI LISTY.
3
masthead
13. října 1901. Číslo 282.
4
article
Kozelka rybařil dále, ale šlo to s ním va-
lem s kopce. Žil jenom již ve svých knihách
ryb domů nepřinášel, neho jednu, dvě.
Jednoho večera se dlouho nevracel, ba ne
vrátil se ani ráno.
Bylo to v létě v senoseči, noci byly teplé
a krátké, nikdo se tomu nedivil. Ale když se-
káči našli knihu na břehu a na prutě vrbovém
uvízlý klebouk, nedalo jim to a začali hledat.
Nenašli nic než udici a na ni velkou rybu
již leklou.
Kozelka zmizel beze stopy.
Přišla totiž letní velká voda, Labe se roz
vášnílo a teď hledej, jestli se dohledáš!
Kozelková se brzo upokojila a Kozelk
houpán vlnami Labe, tak mílovaného, odplul za
jisté v život lepší, než byl ten, jenž mu zde
byl údělem.
Panpeliska.
Od Popelky Bilianové.
Stal se div a stal se zázrak: na široké,
kamenně římse nádherného domu pražského
objevil se drobný, zelený trs a zrovna před
oknem Jelenčiným.
A slečna Jela jest u vytržení nad nena
dálým objevem nejinak, než jakoby tam na
lezla keř nejvzácnější orchideje.
Ale nebyla to orehidea, nýbrž nepatrný tra
pampelišky.
Kde se vzal, tu se vzal v koutku na
římse před oknem; vítr navál sem trochu písku
a trochu prsti a s prstí, bůhví jak a odkud,
seménko pampelišky-
A seménko se ujalo a vzrostlo ve šťastné
shodě okolností, když déšť i slunce v čas
přišlo.
Slečna Jela jest u vytržení nad půvaben
prostého trsu pampelišky a denně nové krásy
na něm objevuje a z vytržení nevychází.
Kozelek
Kozelková
Bilianová
Jelenčin
5
article
Dobře se vedlo pampelišce na římse
v koulku: slečna Jela úrodné prsti přisypávala
chudému trsu a přes tu chvíli jej zalévala
když slunce počalo vysušovati nepatrnou vrstvu
proti na kamenném podkladě,
Jednou z jitra postřehla slečna Jela pro-
střed hvězdy roztomile položených lístků pam
pelišky malý, zavinutý snopek — a to byl květ.
Snopek se rychle zvedal na dužnaté stopce
nedlouho bylo, když slečna Jela nalezla nad
nepatrným trsem pampelišky nádherný květ
kterýž houpal se na dužnaté stopce jako zlatá
hvězda a hrdě a směle vznášel se v závratné
výši nad ulicí.
Slečna Jela ocitla se na posledních výběž-
cích svého nadšení: 6 — jak je krásný, jak
jemný a ušlechtilý ten sličný květ!
Těch jemninkých, zlatolesklých tyčinek.
z nichž sestaven jest košatý kališek květů jako
chundelatá hlavička dítka, ten průsvitný stonek,
kterýž vypadá jako ze skla i hedvábu ! Nie
krásnějšího nemůže býti nad tu něžnou, neprá-
vem zneuznávanou pampeliškull
V té době nastával v bohatém domě jarn
úklid a počato s pokojem Jelenčiným.
Jenom ne ublížit nějak vzácné pampelišce
na římse okna! Slečna Jela nemohla dost dů-
tklivě služebnictvu vštípiti rozkaz tento a do-
běhla tam dohlédnouti, není-li nějak ublížen
jejímu miláčku.
Na okně právě stál sklenář a vysazovaí
okna k umylí.
»Probůh, jen dejte pozor na mou pampe
lišku, ať ji nějak nepoškodíte!« volala na něj
Sklenář, štíhlý, hezký junák, shovívavě
se usmál a praví: »Nic, prosím, se pampelišee
nestane, dám pozor.«
Slečna Jela zahořela ve tváři a divný
zmalek ji přepadl.
Styděla se a nevěděla proč.
Sklenář vysadil okna, mrštně seskočil
podíval se na pampelišku se shovívavě pohrd
livým úsměvem.
Snopek
Jelenčin
Sklenář
6
article
»To je nějaká vzácnosť, pampeliška. Kdyby
slečna přišla k nám, tož by si jich natrhati
mohla ne plnou náruč, ale plný žebřiňák, až
pod pavezu. Všecka luka se teď u nás v jejieh
květu slévají, každá mez i příkop jsou jimi posety
U nás pampeliškami, totiž listím, krmí se hou
sata«, pravil s veselým smíchem.
Slečna Jela řekla jen, že jsou tam lidé
tupci nevnímaví, a odběhla pryč. Ale sličný.
smělý hoch nešel z mysli jejím šestnácti letům.
Porád ho viděla, jak směle stojí v otevřeném
okně nad závratnou hloubkou, jako ta její pam-
peliška, jak obratně zápolí s vysokými a těž-
kými okny, cítila smavý pohled jiskrných jeho
očí až do hlubin duše, slečna Jela docházela
k poznatku, že do sličného sklenáře jest až na
výsosť zamilována.
Ve velikém, rozsáhlém domě jejích rodičů
byly pokojů celé řady a ne hned a najednou
byly uklizeny. Sklenář kolik dní docházel vysa-
zovat a vsazovat okna a slečna Jela byla
vždycky přítomna, ač v ostatních oknech nebyl
již pampelišek.
A láska její báječně vzrůstala a rozvíjel
se v květy roztodivné.
Jiného si nevezme, ne a ne, než hezkého.
štihlého a odvážného sklenáře.
Poprosí matinku i tatléka, vyloží jim lásku
svou a oni zajisté svolí. A když nesvolí, slečna
Jela umře nebo prchne s miláčkem tam naty
smavé, zelené luhy jejich, kde kvete pampelišek
jako zlatého rouna, bude se tam s ním prochá-
zeti za vlahých nocí měsíčných, kdy opředena
jest nádhera luhů kouzlem báječných svělůa
květů a lahodná vůně uchvacuje duši vznětem
rajských slastí.
Tak učiní slečna Jela.
Vtěch dnech právě uspořádána slavnos
na počest Jelenčinu v domě jejích rodičů a ona
uvedena do velkého světa.
Sklenář
rajský slast
7
article
Divné přemety děly se v duši její a on
myslí stále prchuta se svým sklenářem na ze
lená luka, pokrylá zlatým rounem kvetoucíeh
pampelišek.
Nadešel slavnostní den a slečna Jela náhle
a neobrněna zachvácena byla opojným vírem,
který letem strhl všecku její mysl i představy
všecky do jiných světů, kde plovala v nádher-
ných červáneích nad překrásnýmí sady květů
nejrozkošnějších a zelená, zlatým rounem pam-
pelišek pokrytá louka odplavala v nivee.
Zvlášť učaroval jí mladý přítel ze spřáte-
lené rodiny, kterýž obestřel ji hedvábnou site
dvorných pozorností a sladkou ambrou vhodné
volených slov opojil snivou duši její a sličný
vzácný motýlek byl upoután.
Za slavnosti strhla se prudká jarní bouře,
kratinká ve svém trvání, prudkosti nahrazujíe
vytrvalost bouří pozdějších.
Blesk trhal nebesa, hrom tříštil Všehomíra
vzdušně končiny a proudy vod se lavinou řítily
z černoty oblak.
K večeru zasvitlo zase slunko a slečn
Jela odběhla na chvilenku do svého pokoje, ho-
říc ve tváři jako ta nádherná, nachová růže
kterou právě dostala od zbožňovatele svého.
Přistoupí k oknu a nachovou růži tiskne
ke rtům — vlahý, čistý vzduch ovíval skráně
její a zlaté slunko se jí vysmívalo.
Mimoděk pohledla slečna Jela do známého
koutku k pampelišce.
Ale — není ji tuto. Jen kamenná římst
prostírá se tu všude v tvrdé nepřístupnosti svě
— pampelišku spláchl prudký deště příval
s chudou vrstvou její prsli.
Slečna Jela se usmála — s pampeliškou
byl pryč i sličný sklenář z mysli její a slečna
Jela s přivřenýma očima voněla k nádherné
růži své.
Na kamenné římse panských předsudků
zřídka co se uchyti a když se uchytilo —
první liják nahodilých okolností to splákne.
Blesk
8
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Vzpomínky . . ..
Stálli kdo po mnoho let v čele ústavu
takového významu, jakým jest naše Národní
divadlo, a to v době tak zajímavé, jako byla
první perioda jeho trvání, může vypravovati
velmi mnoho zajímavého. A odhodlal-li se pan
ředitel F. A. Šubert psáti svoje vzpomínky, mů-
žete býti přesvědčeni, že to bude kniha, jež váa
dovede upoutat. Byla to doba, kde pro muže
energického, podnikavého, bylo hojně příležilosti
ku práci. Pohostinské hry umělců světového
jména, vyjednávání s autory a skladateli v ecizině,
úspěchy doma i za hranicemi Čech, vše to jsou
věci, zajímající i širší veřejnost. Laskavost
autorovou byl mi zaslán exemplář prvního svazku
jeho díla »Moje vzpomínky«, jež vydala grafická
společnost »Unie« v krásné úpravě, s četným
podobiznami a autografy.
V tomto prvním svazku svých »Vzpomíneke
autor nemluví o své ředitelské činnosti, nýbrž
omezuje se na líčení styků s vynikajícími osob-
nestmi. Uvádí zajímavou rozmluvu se slavným
Coquelinem o umění hereckém, vypravuje
svých návštěvách u Verdia, o Heleně Modrze-
jewské, o propagační práci kněžny Metternichovy
na prospěch oper Smetanových, o Emilii Turol-
lové, o Marii Wiltové, o Petru lljíči Čajkovském
líčí tragický osud nadšeného ctitele umění
Smetanova, bývalého ředitele brněnského divadla
Baumanna, dále vypravuje o paní Marii Ivanovně
Gorolenko-Doliné, o Karlu Goldmarkovi, o pan
Růžičkové-Strozziové. Vše to vypravováno zají-
mavě, s vervou, s četnými charakteristickými
podrobnostmí. Jako ukázku podávám tu posledn
stať jeho »Vzpomínek«, na něž následovati
budou jestě svazky další. Je to skizza »U ko-
čovného umění italského«.
V dubnu 1891 byl jsem opět, myslím, že
podruhé, v Bordigheře. Jest to městečko RRiviery
ve kterém může človék užiti ješté trochu ticha.
Šubert
Helena Modrz
Metternichův
Smetanův
Turol
Wiltová
Ivanovna Gorolenko
Goldmark
Růžička
Strozzi
Čechy
národní divadlo
divadlo Baumann
RRiviera
9
article
San Reme, Mentona, Monte Carlo, Nizza.
Cannes — to všechno jsou velká města, plná
lidi ze všech konců světa starého i nového, ne-
moených i zdravých. Tam hučí hluk a šum
já jsem hledával ticho. Toho roku zvláště. Bylo
po celoroční práci v divadle a před velkou
prací nastávající. Cítil jsem únavu ze dnů minu-
lých a potřebu větší míry svěžesti pro dobu
nejbližší.
Jel jsem do Bordighery. Tam může být
člověk samoten. Tam tě vítá pustý břeh s fanta-
stickými, od vody divně vymletými skalami, na
které moře i při slabším větru silně bije,
s pochmurnou kapličkou sv. Ampeglia, vidi-
telnou v moři daleko od západu i východu,
břeh ťáhnoucí se svým bílým výspem až k Ven-
timiglii, tam, o něco dále od moře, jsou celé
háje palem, místy skoro divoce rostoucích, tam
bují a jednou za svého trvání kvetou celé
houštiny agaví, tam po Alpách nalezneš keře
divoké, v březnu a dubnu kveloucí rozmariny —
a vedle kouzelně téměř zahrady pana Garniera,
budovatele velké pařížské opery, poznáš tam
skutečnou, nepěstěnou přirodu Riviery, jakou
při větších městech tohoto pobřeží v tom způ-
sobu skoro ani nenajdeš.
Bylo mně zdržeti se v Miláně i v Janově
ale do divadel jsem nohou nevkročil. Neměla
nic mimořádného a chtěl jsem miti úplný pokoj,
vyhladověti od života vezdejšího. I v Bordigheře
jsem zaslechl, že tam jest divadlo, opera italská
Moji známi z minulého roku mne na ně upo-
zornili a vybízeli, abych s nimi je navštivíl. —
Lituji, ale nepůjdu; chci mit ticho.
Ampeglius
Garnier
Moja
San Remus
Monte Carlo
Nizza
Cannes
Milán
Janov
Riviera
Mentona
10
article
»Ale musíte jeti — něco takového jste
jistě dosud neviděl. Také Jenny Lindová —«
»Švédský slavik ?«
»Ano, je zde a stala se takořka protek-
torkou zdejší primadonny.«
A chodí tam každý večer! Totiž když
opera hraje. To se děje pouze dvakráte za
týden. Jiné dny vystupují také ve Ventimiglii,
Mentoně a San Remo!«
»Tedy nějaká kočující společnost ?«
»Ano.«
To mne vábilo. Kočovní operní společnost
italská po tolika velkých divadlech ve městech
italských — to mně bylo něco nového. Ale
nechuť k divadlu byla úplně překonána teprve
za několik dní, po hodinách a půldnech, strá-
ivených u moře, v zahradách a na Alpě —
teprve když se dostavila ta dlouho žádané
dlouhá chvíle, ve které mozek přestává se vařit
a rozčilení poněkud mysl opouští. Vábilo mne
také poznati Lindovou. »Odjede brzo — nutno
vám si pospíšiti.«
Šel jsem.
Dávali »Normu«. Moji známí nešli, vydal
jsem se proto do divadla sám. Zove se po
slavném rodáku Bordighery »Testro Ruffini«,
vypadá uvnitř jako některé naše divadlo ochot-
nické a pronajímá se občas divadelním
společnostem, k tanečním zábavám a jiným po-
dobným věcem. Přišel jsem »alle ore 8«, kdy
mělo představení počíti, ale v parketu, sestave-
ném ze stolic a lavie, honilo se jen několik
kluků.
Lindová
Ted
Lindův
Bordighera
Ruffini
Sana Rema
11
article
Pan ředitel seděl u kasy a prodával lístky
Po chvílích přicházela čásť publika za částí —
domorodé i »forestieri«, zvláště »Inglesi«. Těchto
synův a dcer Albionu bylo na dřevěných fau-
tenillích nejvíce.
Mezi nimi poznal jsem Angličana, jenž ná-
kladem asi 30.000 lir zřídil Bordigheře a všem
do ní příchozím cizincům hezoučkou budovu s
zahradou, sloužící za místní museum, bibliotéku,
čítárnu a koncertní síň. Koncerty, knihy a časo-
pisy obstarává zakladatel na vlastní útraty —
čítárna jest veřejná a rovněž bezplatná. Uviděl
jsem také Angličanku, která z villy, v Bor-
digheře sobě vystavené, zřídila nemocnici na
osm postelí, s lékařem a ošetřovatelkami.
Vedle těchto úctyhodných postav vyskytaly
se tam arci i jiné, poněkud méně vážné —
žena vypadající v obleku, snad zvláště pro ni
vynalezeném, jako hranatý muž (silná obuško-
vitá hůl v ruce nescházela), dlouhonohý klacek,
který by si byl sedl nejraději na pět židlí a
rozložil nohy na šest jiných — a malá sbírk
různých jiných specialit.
Albion
Angličan
Angličanka
12
article
Přede mnou usedly tři dámy, z nichž
jedna nezdála se býti Angličankou. Mluvila
francouzsky, ale tou jasnou výslovností, která
prozrazuje původ jinorodý.
Asi za půl hodiny se počalo hráti. K pia-
ninu sedl mladik asi devatenáetiletý, po straně
opony vystrčil do hlediště kdosi hlavu, do-
rozuměl se o čemsi s klavírníkem, domorodé
obecenstvo si zadupalo a opera začala. Byla to
opravdu zvláštnost pro mne naprosto nová: dá-
valať se opera bez orchestru, beze sboru
(Norma) a bez — kapelníka. Orchestr byl za-
stoupen pianinem, sbory se buď vůbec vyne
chaly nebo se zpívaly na scéně a za kulusami
od solistů — a kapelníka nebylo nijak třeba.
Byliť solisté tak výtečně sezpíváni, že by každá
taktovka byla jen vadila.
Můj pan kollega ředitel, jenž odběhnuv od
kasy, na kvap se hodil do trik, zpíval Orovista,
primadonna — z šíří dvou obyčejných — Normu,
žena pianistova Adalgisu, šedesáliletý tenorista
Severa. Vojsko a kněze tvořilo čtvero z ulice
přivžatých Bordigheřanů, jejichž objevení n
jevišti vzbudilo u jejich krajanů vždycky neho-
ráznou veselost.
Angličanka
Orovist
Adalgisa
Severa
13
article
Byl jsem připraven, že se v duchu —a
snad proti vůli i nahlas — hodně nasměji vý-
konům této společnosti, ale zábava moje nabyla
hned počátkem opory jiného rázu. Tenorista
měl skrovně hlasu, u primadonny nebylo ve
tváři rysu, jenž by se byl mohl pohnouti k ně-
čemu jinému než stereotypnímu výrazu: ale
primadonna i tenor a všichni ostatní až na
Adalgisu zpívali tak mistrně, že jsem se opravdu
podivil. Ve své nehybnosti podobala se obšírná
primadonna hrajíeímu stroji: tak bez výrazu,
ule také tak správně, čistě a bez nejmensí
únavy odzpívala celou partii Normy — i s ně-
kolika sbory. Hlas její byl vydatný, zvučný jen
ve výšce poněkud nevolný. Podobně tenorista,
maje hlas výborně vyškolený, uměl s dechem
tak výtečně zacházeti, že byla opravdu radost
jej poslouchati.
Adalgisa
14
article
Pouze Adalgisa byla hroznou — ve tvář
i ve zpěvu. Špatný hlas a k tomu falešný zpěv
— lady jsem v životé viděl, co zmůže láska
k vůli této Adalgise útekl výlečný, mladý hu-
debník — pianista společnosti — z domova,
vzal si ji, dal se ke společnosti — a byl na
svou ženu žárliv! On, hudebník, na takovou
zpěvačku!
Scéna za scénou míjela a my silně aplau-
dovali. Když jsem zvláště horlivě tleskal, anebo
přímo sám začal tleskati, ohlédla se vždycky
dáma, přede mnou sedicí, která dělala umělcům
jeviště prvního klakéra. Jen že její malé, v ru-
kavičky spoutané ruce málo vydávaly. A v po-
hledu jejím bylo vždycky něco takového jako
zadostučinění nebo radost a jako olázku
»Není-li pravda, to je vskutku umění?« —
»Na kočovné káře, ale umění,« odpověděl jsem
svým pohledem.
Po prvním aktě představil se dámě jakýsi
cizinec — dle přízvaku Polák. Mlavil veliceo
tom, že jest korrespondentem, kteréhos týden-
níku, jakož i o nesmírném štěstí, jakého se mu
dostalo, že mohl tady v Bordigheře dámu po-
zdravit a zmizel po několika minutách v nehy
noucích komplimentech a stálém velebení.
Adalgisa
Polák
15
article
Připadlo mi, že by dáma mohla býti Jenny
Lindova. Obličej jasný, záříci, taille arci poně-
kud méně štihlá, za to na primadonnu jako
schválně upravená — celkem spíše již labut,
nežli slavík ze Švédska. Z mých několika zná-
mých nebylo v divadle nikoho, a jinak jsem se
nechtěl ptáli. Ale druhý den dle popisu zvědě
jsem, že to byla vskutku Jenny Lindova.
Norma byla výtečně sezpivána až do
konce.
Tři dny na to dávala se »Somnambula«
já šel zase. Můj pan kollega mne z kasy po-
zdravoval jíž jako známého a když jsem na-
zejtří ráno ubiral se na poštu, přišel ke mne
přes ulici a dal se se mnou do řeči. Na dlan
nesl kus masa, právě koupený. Já jsem se mu
nepředstavil, on mne tituloval jen »signore«, ale
bylo ze všeho patrno, že od někoho zvěděl, kdo
jsem. Jeť Bordighera malá a v divadle jsem vi-
děl také poštovního poslíčka. Chválil jsem ředi-
teli upřímně všechno, co na jeho společnost
chvály zasluhovalo, chválil výtečnou italskou
školu, která i při zpévácích, věkem tak pokro-
čilých, jakým jest tenorista i primadonna, osvěd-
čuje svou znamenitost, a vyptával jsem se n
poměry společnosti.
»Zpíváme každý den — a když nehrajeme
operu, dáváme po hetelích koncerty.«
»A to -všechno vydržite?«
»Při tom není namáhání. Tomu jsme
zvyklí. Na léto pojedeme do Bukurešti, tam
budeme zpívat asi dva měsíce, den jako den-
Přijedete-li sem na přesrok, navštivte nás. Bu-
deme tady na jaře zase. A rivederci !«
»A rivederlo !«
A pan kollega, statný to muž v úzkých,
jezdeckých nohavicích a tolikéž vysokých bo-
tách, ubíral se s masem na dlani dále.
Lindův
Švédsko
Bukurešť
16
article
= O nové veřejné knihovně v Petrohradě
se oznamuje: Nová čítárna carské veřejné knihovny.
jež těchto dnů slavnostně byla vysvěcena, jest nyní
přístupna obecenstvu. Síň má délku 22 metrů, šířku
17 m. a výšku 12 m. U každého ze 26 stolů, po-
stavených v neobyčejně světlé čítárně, může praco-
vati 18 osob. Úhrnný počet sedadel páčí se tudíž na
460. Sedadla a stoly jsou z dubového dřeva. Aby se
zabránilo šramotu při posunování židlí, jsou nohy
stolie na koncích opatřeny kaučukem. Stěny ozdo-
beny jsou poprsími ruských učenců, básníků, spiso-
vatelů a- kritiků, jakož i podobiznou carovou. Čítárna
nalezá se ve druhém patře nové budovy biblioléky,
jež tvoří pokračování staré budovy knihovny. V nové
budově umístěno na million svazků, kdežto ve staré
zůstalo as půl millionu. Náklad na stavbu páčil se
na 485.000 rublů. Staveniště samo stálo na 100.000
rublů, poněvadž se nalezá vedle Alexandrinského
divadla ve středu města. Všechny police na knihy
v nové budově mají úhrnnou délku 40 verst. V př-
stavku nalezá se mimo jiné též pokoj pro kuřáky
jehož ve staré budově nebylo. Čítárna osvětlena jes
osmi obloukovými lampami, zreadlové reflektory opa-
třují stejnoměrné, příjemné světlo.
Petrohrad
17
article
= Ibsenův talisman. Mrs. Alice Tweedyova
líčí v jednom londýnském listě svoji návštěvu u Ib
sena v Christianii následovně: Jmeno »Dr. Henrik
Ibsen« stálo zlatými literami na vnitřní stěně domu,
k tomu poznámka, že bydlí v prvém patře. Dům
sám nevyznamenává se nijakou velkolepostí. Je to
prostý norský dům, v jehož patře nalezá se osm
neb deset pěkných pokojů. A přece jest Ibzen muž
bohatý. Předsíň jeho bytu byla holá; služka, jakož
v Norsku obyčejem, neměla čepečku ani zástěry.
V předsíni stála řada galoší. Děvče vedlo mne
chodbou, na jejímž konci nalezala se pracovna slav-
ného muže. Povstal, potřásl mi srdečně rukou
byl velmi roztomilý. »Nejšťastnější léto celého
svého života ztrávil jsem roku 1880 v Berchtesga-
denu« — vypravoval o svém pobytu v cizině, »Ale
pro mne jest Norsko přece jen nejkrásnějšt
zemí světa.« — Psací stůl Ibsenův, jenž stojí
v okně tak, že slavný dramatik může se
dívati na ulici, byl pokryt dopisy, z nichž
obálky byly pečlivě rozříznuty, neboť Ibsen
jest pořádný a puntičkářský, skorem jako stará panna
Nemá tajemníka, poněvadž diktování jest mu trapné.
Ibsenův
Tweedyův
doktor
Ibsen
Christiania
Norsko
Berchtesga
18
article
Následkem toho musí veškeré odpovědi na dopisy
psáti sám. Jeho písmo jest nanejvýš pěkné, drobné
a kulaté. Jest typické pro muže sama. Podpis jeho
jest skorem jako podpis školákův; tak pečlivě jest
proveden. Vedle kalamáře stálo na stole malé
prkénko; na něm rozestaveno bylo několik dřevě-
ných, vyřezávaných švýcarských medvídků, několik
drobných koček, psů a králíků z bronzu, z nichž
jeden králík hrál na housle. »Jaké jsou to šprýmovné
drobotiny ?« tázala jsem se. — »Nenapíši nikdy ani
řádky, nestojí-li prkénko s těmito drobotinami přede
mnou na stole. Bez toho nemohl bych psát. Zdá
se to snad podivné — snad to také vskutku jest —
ale nemohu bez toho psát«, opakoval. »Ale pro
potřebuji těchto drobotin, jest moje tajemství« . . a
při tom se lehce pro sebe usmál.
= Vzácná mapa. Z Cařihradu se oznamujej
V tu dobu mešká zde dr. Martin od švédského ná-
rodního musea ze Štokholmu za příčinou histori-
ckých studií o pobytu švédského krále Karla XII.
v Turecku. Není to poprvé, co sem zavítal sympa
tický švédský učenec, aby sbíral rukopisný materiát
o neznámýčh dosud událostech po bitvě u Pultavy.
doktor
Martin
Karel XII
Cařihrad
Turecko
19
article
Avšak více než to, jak se zdá, zajímala jej evrop-
ská mapa, jež dle Nordenskjölda musí býti ukryta
v archivech starého Serailu. Kdo ví, jak ohromné
obtíže dlužno překonat, jde-li o to, získat si přístup
do těchto archivů, bude považovati podobný poku
za nemožný. Nordenskjöld sám často úsilovně
se zasazoval o to, aby si opatřil tuto mapu, aneb
aspoň její fotografický snímek. Nasazoval všechny
páky a sultán po dvakráte v posledních letech vydal
iradé, aby zdejšímu švédskému vystanci, hr. Sleen-
bockovi bylo povoleno, dáti zhotoviti fotografický
snímek mapy. Avšak provedení rozkazu stavěly se
cestu tak podivné překážky, žekonečně zůstal ne-
proveden. Mapa dle tvrzení dra. Martina pochází
prý ze 13. stoleti. Pozornost Nordenskjöldova vzbu-
zena byla četbou francouzského spisovatele ze 17.
neb 18. století, jenž zcela přesně popsal místo, kde
se mapa nachází. Jak velice Nordenskjöldovi na tom
záleželo, aby tuto mapu nalezl, dokazuje okolnost.
že ještě několik hodin před svou smrtí zaslal dru.
Martinovi obšírný dopis, jenž se výhradně týká této
mapy. Po největších obtížích a dlouholstém namá-
hání podařilo se konečně dru. Martinovi minulého
týdne opatřiti si fotografické snímky této mapy.
Další podrobnosti hodlá dr. Martin, jenž se nyní se
svým vzácným nátezem vrátí do Stokholmu, uveřej
niti pro dobu pozdější. Domnívá se, že uveřejněním
snímkův nastane převrat v posavadní historii karto-
grafie.
Nordenskjöld
Martino
Nordenskjöldův
doktor
Martin
Stokholm
33
article
redaktor Václav Hladík.
OBSAHI: J. Opolský: Genovéfa. (Ballada iro-
nická.) G. Preissová: Kuřata strýce. Jana.
(Požloutlý list z rodinné kroniky). 1. K. Šlejhar:
Peklo. (Z cukrovaru). A. Breska: K Eidoradu,
Modrý zvonek. V. Hladik! Evžen Voldan. Ro-
mán. (Drubá část). Th. Novák: Dilo Maxe
Stirnera. (Z rukopisné pozůstalosti). Feuišleton:
B. Schnirch. Divadlo. Literatura. Zprávya
poznámky.
Číslo toto zašle se
každému na požádání
na ukázku.
„Lumirí vychází 1., 10. a 20. dne
každého měsíce v čislech a s každým sudým
číslem v sešitech o 2 číslech v obálce.
Předplácí sea
na čtrrt roku . . . . K 2.40
s pošt. zásilkou . . . K 2.50
Hladík
G Preissová
Jan
K Šlejhar
A Breska
V Hladik
Voldan
Novák
Dilo
Stirner
Schnirch
36
article
Kapesni
Kapesni
kalendař zahradniek
pro zahradníky a přátele zahradnictví na obyčesný
rok 1902. Redigoval Martin Fulín.
Obsahuje kromě kalendářní části velice zajímavý
článek o palmách, sedmdesát různých čtánků ze všech
směrů zahradnictví, ovocnictví, vinařství atd. Mimo t
přináší ročník letošní
úplný adresář českých zahradníků.
Cena výtisku vkusně v plátně vázaného 1 K 50 h.
poštou 1 K 60 h.
Knihkupectví A. Reinvart, nakladatelství
24490
v Praze, ve Vodičkově ul. č. 29.
Fulín
A Reinvart
Praha
Vodičkův ulice
38
article
Naše knihny
Naše knihny
Sbirka původni i přeložené četty.
Rediguje Alols Tačok.
Dosud vyšlo
Guy de Maupassant, Silný jako smrt. Román.
Přeložil B. V. Zdráhal. 280 stran. 2 K 50 h
skv. váz. 4 K 30 b.
R. J. Kronbauer, Jizvy. Řada povídek. 211
stran. Cena 2 K, skv. váz. 3 K 60 h.
P. Moudrá, Do rozmaru i do pláče. Sbírk
reminiscenci. 185 stran. 1 K 60 h, skv. váz.
3 K 20 h.
H. Sienkievicz, Listy z cest. Přeložil J. J.
Langner. Díl I., svazek I., 112 stran. 1 K
H. Sienkiewiez, Listy z cest. Díl I., svaz. II
88 stran. Cena 80 h
Measson-Forestier, Svědomí advokátovo. P -
ctěno cenou Akademie francouzské. Z fran-
činy přeložil Al. Tuček. 232 str. 2 K, vkusně
váz. 3 K 60 h.
7. H. Sienkiewicz, Listy z eest. Díl II., sv. I
80 stran. 72 h
8. H. Sienkičwicz, Listy z cest. Díl II., sv. II.
80 stran. 72 h.
9. L. Tolstoj. Choplnovo preludtum. Z ruštiny
21917
přeložil K. Štépánek. Čena 70 h.
— V dalším vydávání se pokračuje. —
Alols Tačok
Guo Maupassant
B V Zdráhal
R J Kronbauer
P Moudrá
H Sienkievicz
List
Langner
H Sienkiewiez
Tuček
H Sienkiewicz
H Sienkičwicz
L Tolstoj
Choplnův
K Štépánek
II 88
MeassonForestier
svatý . II