ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 653c2f00-661d-11dc-a53a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 60, place 6, work 3
1 masthead
13. října 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů k čislu 282.
List
4 masthead
Strana9
5 article Kosa na kámen.
Kosa na kámen. Před výstavným pražským domem, na jehož průčelí stkvěl se na štítě hluboké višňové barv zlatý nápis Kaván a Kordyna, zastavi povoz. Z povozu vystoupil obstárlý pán s pro- kvetalým plnovousem. Dovíraje dvířka řekl k kočímu: »Posečkáte. Brzy se vrátím.« Ale pak stanul, vzhlédl úkradmo k oknům domu, rozhlédl se taky oběma směry po chod- níku, jakoby rozvažoval, má-li vejíti, a pomalu kráčel ke vratům. Po pěti minutách vstoupil do pisárny chef závodu v prvěm patře sluha. »Jistý pán přeje si s milostpánem mluviti,« oznamoval. »Což nemůžete říci, že jsem zaměstnán? zvolal nevrle chef. »Ať pan účetní — —« »Pán ten chce mluviti jen s vámi,« omlouval své jednání sluha, podávaje chefu na- vštivenku.« »Ach, pan Kordyna !« řekl chef již zcel jinak, mrsknuv okem po navštívence. »Proč pak jste ho hned nevpustil l« A rychle se vzchopiv, spěchal, aby host sám dvéře otevřel. »Jaké to okolky, kamaráde!« volal vstříc obstárlému pánu, jenž vstupoval jaksi ostýchavě. »Pojednou předesíláš navštivenku — což nejs jako ve svém domě?« Host usmál se vlídně i rozpačitě zárove a byv uchopen panem Kavánem oběma rukama dal se dovésti jako dítě ke křeslu, na něž těžce dosedl. »Co mi noseš, starý brachu?« hovořil do- mácí pán upřímně. Teprv teď odložil host klobouk, rozhali svrchník, rozhlédl se pisárnou, jakoby se chtěl přesvědčiti, jsou-li skutečně sami, a z hlubok vydechnuv, promluvil tlumeným hlasem: »Nebudu tě dlouho zdržovati, příteli. S čím přicházím, není pro mne nie veselého a snad ani pro tebe. Ale musí to být vyřízeno.« Pan Kaván zvážněl a tázavě pohlížel n hosta.
Kaván Kordyna
6 article
»Co se stalo? Mluv, kamaráde.« Pan Kordyna, jehož oči po prvých slovech smekly se k podlaze, pozdvihl teď zraky a za hleděl se pevně, zpytavě v tvář páně Kavánovu, jakoby se chtěl přesvědčiti o něčem, co by snad ůsta Kavánova mohla zamlčeti, a náhle promluvil: »Kaváne, doufám, že jsi zůstal takým. jakým jsi byl vždy, a já se taky nezměnil. Mnoho jiného arci změnilo se. Dovol, abych mluvil co nejstručněji. Víš, co jsme ujednali, když jsme se rozeházeli. Máš syna, já mám dceru. Měl z nich býti párek. Sám jsi tehda řekl, až bude mé dceři dvacet let. Mělo to být pokračováním našeho někdejšího spolku. Bylo to mým upřímným přáním — a snad i tvým, Kaváne...« »Kordyno, jak bys mohl pochybovati . ... přerušil hovořícího pan Kaván. »Nepochybuji, Kaváne. Vím— dobře, jako ty, že nás k založení společné firmy nevedly jen zájmy obchodní, ale taky upřímná příchyl nost přátelská.« »Zajisté, Kordyno !« dotvrzoval Kaván. »Těšil jsem se na chvíli,« pokračoval Kor- dyna, »až se naše děti spojí. Bohužel, živo jinak počítá než kalkulace obehodních přátel Neměl jsem se toho dočkati. Zkrátka, Kaváne, přišel jsem, abych ti slovo vrátil a vyžádal si, abys taky ty mne ze závazku propustil.« »Kordyno!« zvolal pan Kaván v trapnýeh rozpacích. »Dej mi domluviti, Kaváne,« mávl rukou Kordyna. »Můžeš si pomysliti, že mi nebylo snadno odhodlati se k této rozmluvě s tebou, ale musilo se tak státi. O všem na světě lze činiti smlouvy, ale na vzájemnou lásku a ná- klonnost nelze vydati dlužního úpisu. Tvůj sy o moji dceru nestojí.« »Kordyno!« zvolal Kaván.
Kordyna Kavánův Kaván Korden
7 article
»Ano,« řekl pevně Kordyna. »Vím více než ty, Kaváne. Netaž se a nevynucuj ze mne, jak jsem přesvědčení toho nabyl. Jsem otec, bylo mojí povinností pátrati, najdu-li v tvěm synu zetě, v jakého jsem doufal. Nyní vím, že by tomu tak nebylo. Vidím bystře, starý kamaráde, a jakkoli mi toho líto, přece štěstí, že vidím dříve, než je pozdě. Způsob, jakým se Vratislav chová při každé příležitosti k mě dceři, svědčí o všem jiném, jenom ne o náklonnosti, neřku-li o lásce. Nu, jaká pomoc! Má svoji hlavu.« »Napravím mu ji!« zvolal Kaván prudce. Kordyna usmál se trpce. »Kdybys toho i dovedl, Kaváne, mysliš, že by moje dcera byla šťastna v manželstv z přinucení? Ne, hochu, sám bych se tomu vzepřel. — Avšak ještě nejsem hotov. Rozlou- čení našeho starého závazku bude ti snadněj ším, až dopovím. Myslím, že jsi nezapomně kterak jsem značnou čásť svého jmění vložil do továrny chvalinské, celou polovinu, ba, více.
Kaván Vratislav
8 article
Továrna včera padla — peníze jsou pryč. Moje dcera není již dnes nevěstou s věnem, jak měla před měsicem, v den dvacátých svých na- rozenin . . « Pan Kaván vytřeštil oči. »Kordyno! Příteli ! Není to žert?« »Byl bych rád, kamaráde, kdybychti mohl přisvědčit. Ale je to hořká pravda, přiteli. Nejsem sice na holé mizině, ale dnes již nen dcera moje partií tak žádoucí, byť i syn tvů láskou pro ni bláznil.« Pan Kaván dobře cítil, co hořkého pr něj spočívá v těch slovech, ale potlačil od- pověd. Uchopiv bývalého společníka svého oběma rukama, řekl doléhavě: »Kordyno, buď ke mně docela upřimný Je tvoje dcéra jinak zadána ? Poutá ji nějaký slib, nějaká náklonnost ?« Kordyna zavrtěl hlavou a vstal. »Nie takového, příteli. Naopak, tuším, že náklonnost k synu tvému Vratislavu zapustila v srdci jejím hlubší kořeny, než by bylo sta- čilo, aby vyhověla našemu někdejšímu obapol- nému přání. Teď naplňuje mne to bolesti. Ještě jsem neměl dosti síly, abych jí zjevil změnu poměrů našich, ale konečné k tomu taky dojde.s
Kaván Korden Vratislav
9 article
»Pak mi slib, kamaráde, že nie jí ne- řekneš, dokud k tobě nepřijdu,« pronesl Kaván vážně. »A mohu-li ti jinak býti k službám — rozuměj mi přátelsky — jsem na vše připraven, ke všemu ochoten.« Oba Kavánkové, otec i syn, byli právě po- obědvali a Vratislav, prohodiv letmo » dobré zažití!« chápal se klobouku, aby šel na ho- dinku do kavárny, na partii kulečníku. Práce v pisárně počínala až o druhé hodině. »Vratislave«, zvolal otec, »věnuj mi dnen tu hodinku kavárny. Rád bych s tebou pro- mluvil.« Syn vzhlédl k otci udiven. »Nemůžeš mi to říci později v pisárně otče ?« »Nemám s tebou dnes mluviti jako chef společník, Vratislave. O čem chci hovoříti, je záležitost zcela důvěrná, rodinná. Sedni a vypi se mnou číšku kávy.« Hospodyně přinesla dva kalíšky kávy, se- brala poslední zbytky oběda a příbory a zmizela »Zažehni si, Vratislave,« podal Kaván synu doutník, »a kuř. Vím, že ti chutnají, ubývá m jich v krabici.« Vratislav usmál se lišácky a okrajoval po- zorně špičku doutníku. »Vratislave,« hovořil otec, »je ti šesta dvacet let. V tvém věku byl jsem již rok ženat.« »Je v naší rodině jakás tradice, otče,že máme býti ve dvacátém šestém roce již rok že- nati?« zeptal se syn s jistou ironií.
Kaván Kavánek Vratislav Vratislav usmát
10 article
»Není takové tradice, hochu, ale není také příčiny, abys dlouho odkládal. Pohlední na mne i na sebe a pochopíš, jaké přednosti má časný sňatek. Jsem zdráv jako rys a mám syna muže Kdo nás nezná, pokládá mne za tvého staršího bratra, což může lichotiti nám oběma. Přej si vroucně, abys taky ty se dožil dětí dospě lých, synů, jež bys pevnou ještě rukou ved a jimž bys odevzdal, co jsem pomáhal zaklá dati a co po mně zdědíš. Přál bych sí, abys se oženil.« »Můj bože, otče, kterak mne do toho že- neš. Chápu dobře, že jsi se sám ženil ve dva- cátém pátém roce, ale tehda byl jiný život. Mne právě dnes tak těší můj život svobodný, jako tebe tehda těšilo oženiti se. Nikde nebylo nijak společnosti — dnes ji mám. A krom toho, věru, nevím ani, koho...« »Vratislave,« řekl otec pevně, »dobře viš koho. Tvojí nevěstou je slečna Pavlina Kordy nova, dcera spoluzakladatele našeho závodu. Víš dobře, že jste si byli zaslíbeni.« Syn svraštil čelo. »Když jsi se o tom umlouval, otče, chybi jsi. Kterak jsi mohl před desíti nebo kolika lely zaslibovati mne dívce, jež chodila do školy Vždyť nejsme zvířátka na chov . . .« Pan Kaván zrudl ve tváři, ale přemohl se. »Vratislave,« mluvil vážně, ač v hlase jeho chvěl se potlačovaný hněv, »věř mi, že jsme oba pomýsleli jenom na vaše štěsti. My oba, já i Kordyna, společně jsme dobývali zisku, spo- lečnou praci založili jsme blahobyt obou našich rodin a přáli jsme si, aby majetek oteův byl zachován v rukou dětí našich. Ale nebyla to žádná obchodní spekulace, když jsme před lety si slíbili, že budete svoji. Pozorovali jsme již tehda, kterak vy dva — ty a Pavlína — nej- raději společně si hrajete, vždy se vyhledáváte ostatním dětem se vyhýbáte. Zdálo se nám, že jste si přimo souzeni.
Vratislav Pavlin Kaván
11 article
»Byl to omyl, otče,« namítl nevěřivě Vra- tislav. »Necítím nic takového. Následkem dět- ských her mám býti proti vůli spoután. Jaký v tom byl rozum, zaslibovati děti pro nic z nie! Soudím, že na konec byla to přece jenom pouhá obchodní závěrka. Nehněvej se, otče, pra- vím-li upřímně: měl jsi zkrátka po starosti o bo- hatou nevěstu. Ale taky jinde jsou peníze. A já konečně nepotřebuji nevěsty bohatě.« »Hle, jak lehkovážně věc odbýváš, « řekl otec káravě, »jak mylně soudíš. Nie nebylo mne vzdáleno tak, jako spekulace na bohatou ne- věstu. Bohatší jsme my, Vratislave, a to jen zásluhou páně Kordynovou. Když jsme před dva- nácti lety rozloučili spolek svůj následkem jeho těžké nemoci, nepožádal a nevzal nic jiného. než svůj vklaď, jakkoli již tehdy závod náš mě mnohem větší cenu, než když jsme začali, jakkoli měl právo na polovinu všeho. Ale od té doby vzrostl závod, jmění moje zpateronásobi se, nejen mojí prací, ale i proto, že na závodě stále spočívalo požehnání jeho váženého, vzá- cného jména, třeba že dávno nebyl účastníkem.
Vratislav Kordynová
12 article
Zamýslený sňatek tvůj s jeho dcerou měl byo i projevem vděčnosti, Vratislave.« »A já mám být obětním beránkem, otče ? zvolal Vratislav netrpělivě. »Což Pavlína zbude na ocet, nevezmu-li si ji já ?« »Taky to mohlo by se státi, Vratislave neboť tuším, že je ti upřímně nakloněna. Dívka jejího rázu nedovede tak snadno zapomenouti. Ostatně dávno ví, že je ti zaslibena.« »Vrať jí svobodu, otče, « odpovídal tvrdo šijně Vratislav. »O svém stěstí životním chei rozhodnouti sám.« »Zkoumal jsi srdce své, Vratislave ?« otázal se otec. »Neměl jsem k tomu ani času, otče, když tys je bez mého vědomi deponoval,« řekl iro- nicky syn. »Až mi je vrátiš, podívám se do něho.« »Je to tvé poslední, rozhodné slovo, Vr tislave ?« »Jest, otče, « řekl syn po kraťoučkém, vzdor ném odmlčení.
Vratislav Pavlín
13 article
Kaván se vzchopil. »Dobře, synu, vracím ti srdce tvé, jal pravíš. Nalož s ním dle svého. Něco však ne- mohu ti zamlčeti. Závazek je závazkem — ně- jak musí být splněn. Odmitáš Pavlinu — nemám tedy soupeře.« Vratislav vytřeštil zraky na otce, jakoby nechápal. »Ovdověl jsem ve čtyřicátém roce svém Vratislave, a věru, nechtěl jsem pomýšleti na opětnou ženitbu. Soudil jsem, že bych nenalez náhrady za tvoji matku, tobě nechtěl jsem při- věsti macechu. A bylo nabídek, synu, mnoh nabídek! Dvanáct let uplynulo, vychoval jsem tě, a jak vidím, jsi celý muž, který dovede sám o sobě rozhodnouti. Zatím vyrostla Pavlína ve sličnou, ztepilou, vážnou divku — věř mi, Vr- tislave, často mi zatanulo na mysli, že ti může záviděti celý svět — i já sám. Nuže, dnes pře- svědčil jsem se, že je ti Pavlína zcela lhostejna, ba snad odporna. Nikdo tedy neučiní mi vý čitky, pokusím-li se o ni místo tebe.« Vratislav díval se na otce, jakoby vše po- kládal za žert. »Ty, otče? Ve svém dvaapadesátém roce?e »Ano, Vratislave, ve svém dvaapadesátém roce. Cítím se tak zdravým a silným, žese toho odvážím. Arci, bude-li taky Pavlína chtít Soudím-li dle otce svého, i děda a praděda, zbývá mi ještě dvacet let zdravého života. Rád bych měl ještě domácnost, rád bych se o ně- koho staral, pro někoho pracoval, rád bych krom toho — — avšak, co ti mám povídat Vždyť ty vše víš. Nu, a svolení svého mi neo- depřeš, co ?« Zamračen hleděl Vratislav na otce, hryže rty.
Kaván Vratislav Pavlín
14 article
»Kdybys nebyl mým otcem, řekl bych, že vše to jest frivolní. Pomýšliš otče, že budeš starcem, až Pavlína teprv vykvete a vyzraje v ženu, která si bude všeho vědoma ? Není ti lito jejího mládí? Nepomýšliš na to, že teprv po desíti letech porozumí plně životu? Neobáváš se výčitek svědomí? Vždyť, třeba jí bylo již dvacet let, je pouhým dílětem, před nímž ne- rozevřely se taje života, kteréž netuší, jaké po- vinnosti a jaká práva přináší manželství — — »Vratislave !« zvolal pan Kaván v líčeném udivení. »Kde jsi to vše sebral v účetních kni- hách! Budiž, snad máš pravdu, ale zapamatuj si to dobře, abys mohl někdy kázati vlastním synům. Kéž jsou ti vděčnějšími posluchači, než ty mým. Zatím jen věz, že jsem se pevně roz- hodl. Tys Pavlinou pohrdl, nestarej se dáleo její štěstí nebo neštěstí. Zítra požádám o její ruku. Oznamují-li ti to, činím tak jen proto, že jsi mým společníkem.« »Gratuluji, otče,« řekl přitrpkle Vratislav. »Uhodíš na dobrou partii.« »Ne tak, jak se domniváš, Vratislave. Jej otec jest polo na mizině. Pádem chvalínské továrny pozbyl víc než poloviny jmění svého. —»Kdo ti to řekl- ?
Pavlín Vratislav Kaván
15 article
»On sám, Vratislave, dnes dopůldne, když mne navštívil, aby mne propustil ze závazku, jejž jsem za tebe učinil, aby mi oznámil, že se tě pro svoji dceru vzdává, že jsi svoboden.« »Proč jsi mi to zamlčel, otče!« vyhrk prudce Vratislav. »Mám za to, že s tím jsi mě začíti !« »Synu, kterak bych u tebe byl teprv po- chodil, kdybych ti byl nabízel nevěstu, jejíž věno se sovrklo na polovic — ač mohu-li is polovicí počítati. Vždyť není jisto, nebude-li taky zbytek někdejšího jmění Kordynova pohlcen.e Vratislav upíral planoucí zraky na otce. »Tvůj záměr, otče, jest míněn vážně?« »Zcela vážně, Vratislave. Chci dokázati sta- rému druhu, že nerozhodují vždy jen peníze. A mám dosti prostředků, abych Pavlíně nahradil, čeho by doma postrádala. To taky mi dodává naděje, že nebudu oslyšán.« Vratislav nespouštěl zraků s otce svého toď řekl mrazivě: »Otče, dopustil jsi se záludu, zamlčev mi, co jsi věděl. Kdysi rozešel jsi se s Kordynou, ale jest možno, že taky my se rozejdeme.« A chopiv se klobouku vyrazil bez pozdravu z jídelny. S podivným úsměvem hleděl za ním starý Kaván. »Však my se zase sejdeme, ty mudrcil- řekl polohlasně. A již zcela klidný chopil se novin, jež před obědem byl odložil.
Vratislav Pavlína Kaván
16 article
Toho dne večeřel pan Kaván sám. Po Vra- tislavu nebylo odpůldne v pisárně ani stopya nevrátil se ani do večera. Chtěl býti olec Kaván co nejklidnějším, ale čelo jeho vraštilo se vždy více. Hodiny odbíjely stříbrným zvukem osmou starosti jeho množily se. Nechutnalo mu, pokrm na míse stydl. Tu vstoupila stará hospodyně, někdejš chůva Vratislavova. »Posel dodal nějaký list, milostpane.« Pan Kaván zbledl a ruka chvěla se mu. když sahal po bílé obálce. Takový to mělo vzí konec? Avšak hluboký, ulehčující vzdech za třásl plamenem svítilny, když pan Kaván pohled na písmo obálky. »Od Kordyny 1 Co mi chce ?« Prudce roztrhl obálku. A jak četl, rozechví- valy se mu ruce obě a v očích mu zamžilo. Neboť četl: »Příteli, zastihne-li Tě lístek můj doma. prosím Tě, navštiv nás ! Nechápu, co se událo- Před hodinou dostavil se Tvůj syn, všecek roz rušen, rozčilen, a požádal za ruku Pavlíninu. Chování jeho znepokojovalo mne. Nyní sedí vedle v salonku, u nohou Pavlíniných, a oba pláčí Očekávám Tebe i vysvětlení.s Pan Kaván dočetl a vyskočil. »Kristyno, kabát, klobouk ! Rychle !« A skládaje list hovořil sám k sobě: »Zdařilo se! Doufal jsem tak ! Vysvětlím ti, kamaráde, všechno vysvětlím! Kluk paličatá Nože na krk potřeboval ! Nu, chvála Pánubohu — dobře to dopadlo !« O několik minut později vyřítil se pan Kaván z domu, vskočil do prvního povozu, jenž se namanul, a jel tryskem k domu Kordynovu Neboť chtěl ještě viděti a nesmírně se těšil jak Vratislav sedí u nohou Pavlininých a pláče Však jeho, otce Kavána, taky pálilo v očích, posud nic neviděl. Xpstlok
Kaván Vratislavův Vratislav Pavlinin
17 title
Vodomil.
18 article Momentka z přírody. Zachytil František Flos.
Momentka z přírody. Zachytil František Flos. Ba věru! jde to s těmi románovými a po vídkovými hrdiny povážlivě s kopce Dříve je tesali kladivem a dlátem z bal vanů; hmota byla tvrdá, nepodajná, ale držela ostré hrany. Co bylo vytesáno, přetrvalo věky a ani čas ani kritika (která bývá prý zhoubnější ve svých účincích), nedovedly díla porušiti. Prošly doby a hmota se změnila. Nesnesla již úderů kladiva, též ostří dláta se příliš hlu- boce zařezávalo. Hrany pozbývaly ostří. Honem tedy s hmotou na soustruh! A hle! postavičky byly zdařilé a libily se. Byly uhlazené, do po- drobnosti propracované a ať již představovaly na scéně živola prince, státniky, doktory, pa stýře nebo cikány, byly vždycky elegantní proto se zvláště libily. A opět prošly doby. Hmota změkla na jí a těsto. Kam pak na takovou hmotu s dlátem s kladivem ! Nejen že nedrží hran, ale nepodrží ani tvaru. Hroutí se, měkne, taje pod rukou, na prsty se lepí. Uměle vysušená figurka puká, láme se a ačkoliv vydává hrozné zvuky, mele nesrozumitelné řeči o právech a určení, osudu. smrti a záhrobí, potácí se na vlastních nožkách a nejčastěji ztrácí hlavu. Zmínění kritikové berou je velmi opatrně do rukaviček, ale většinou vracejí je s poláma- nými údy, ježto takové figurky ani nejlehčího omaku nesnesou.
Flos Cikán
19 article
Těžko se s takovou hmotou pracuje, ale našli se mudrci, kteří praví, že na takovou hmolu jest »umělce jemnějšího třeba«. Budiž Podivejme se do dílnyl Tu jest figurka, představující boháče, dejme tomu velkoprůmyslníka, velkostatkáře, velkoob chodníka atd. a vedle druhá malo, malo malo atd. Stojí vedle sebe v životě. Stará historie Velké ryby malé požírají. Ten malo přijde n mizinu, lekne na suchu, ten velký mu vza vodu a ten malo? Dělá v továrně nádenníka. ve dvoře šafáře, v obchodě sluhu. Přidá velkému ženu nebo dceru, slunís v jeho jasu a — libá mu ruku. Mladý muž, mladá dívka. Stojí vedl Přirozený světa běh: milují se, třebas ožení, třeba ne. Mladý muž potřebuje peněz. Honem vyhledá se jiná figurka, peníze má Mladý muž opustí mladé děvče a oženíse s druhou. Zklamaná jde k nim do služby, odstrkuje chtivé ruce bývalého milence, když ji chyta v předsíni anebo na schodech a pak — pláče ve své komůrce, když milostpaní jede s pánem na ples nebo do divadla. Eh, na to jest opravdu třeba »jemnějšího umělce«. Třesou se mně ruce. Dovolte, abych vám předvedl figurku která ještě snesla zpracování na soustruhu Nebude nic učeného deklamovati, nebude an průhlednou, abychom v ní mohly pozorovat všecky chody jako v hodinách, nebude ani ře šiti problémů, ba ani nepodá námětů k disku sím, ale pobaví-li vás, dosti učinila. Nepovím vám ani, jest-li skutečně na scéně života vystoupila, ale vystoupí-li pře vašima očima, mihne-li se kolem vás v po skoku, pak budu spokojen, že také dost učini sebe.
20 article
jsem já. Vám, mocná kouzelnice, paní Náhodo, má úcta i obdiv! Někdy se vám váš ztřeštěný hokus pokus znamenitě povede, jak toho do kladem jest můj hrdina. Dala jste mu jméno Kozelka a věru schá zely mu jen rohy. Měl nizounké čelo, ploský ke tvářím přisedlý nos, dlouhý vrchní pysk zarostlý byl jako Esau. Cerný, ale silně proše divělý vous dorůstal mu až k očím a na bradě splýval v končitou dlouhou štětku. Postavy byo malé a chodival přihnutý, tak že dlouhé šos jeho vyrudlého, kdysi modrého kabátu dolýkaly se při chůzi jeho hroty svými země. V létě v zimě nosil na krku teplý šátek, svázaný pod bradou na velký uzel, tak že štětka se přes ně kroutila. V dlouhých šosech kabátu vězela vžd nějaká kniha, jichž byl Kozelka náramný ctite a milovník. Byl svého řemesla, jak sám se vyjadřoval soustružník, ale to dělal za mlada a v dělán špiček k dýmkám »jádrovek« byl virluos, tal se zase vyjadřovali o něm jiní. Za mých le již řemeslo jeho dávno viselo na hřebíku hlavním povoláním Kozelkovým bylo rybaření mimo to dobíhal ochotně všude, kamkoliv ho kdo poslal. Za mlada porozhledl se také ve světě. Z- vandroval až do Rakous, ale ve Vídni nebyl, když se místra někdo optal, proč že se tam nepodíval, když už byl tak blizko, odpovídal rozpačitě, že prý hoši Kotrbelcovi ho tam ne chtěli pustit! Bylo to skutečně podivné, žeti hoši Kotrbelkovi tak statečně, jako kdysi Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Vídeň hájili před vpádem našeho výtečníka.
Kozelek Kozelkův Kašpar Kaplíř Rakousy Vídeň Sulevice
21 article
Jak ale v hovoru minulo nebezpečí Vídně, rozvázal Kozelka a vypravoval sousedům divy Nijak mu nešlo na rozum, že v Rakousíe i pastucha německy uměl a Kozelka ne a ne byl přece »řemes'níke l Byl také v jednom městě »a tam vám měli sud, no, jako tuhle Halabardíkův barák po tom sudě jezdili jako po klouzačce, takhle si na něj sedli na bobek a hrri dolů. Taky jsem se svezl, to dá rozum. A vína, braši, bylo i u sedláků. A jaké víno, ani král by neřek' kuš Víte, braši, víno a slanina, to býval mů lajpšpajz.« Mistr Kozelka byl jídec, znamenitý jídee ví bůh, kam se to do něho tratilo. Sedmnáe teplých jitrnic snědl jako malinu a pak jenp vině vzdýchal. Jakým byl mistrem v řemesle, doložiti ne umím, jeho »jádrovek« jsem ješté posouditi ne- dovedl, ale v jiném oboru byl mistrem na mistry. Kozelka byl čtenář umělec. Když on četl »Bílou paní«, viděli jste ji před sebou, slyšeli jste její kročeje a mráz vám běžel po zádech a když četl »Krále moře a spanilou Sentu«, svíraly se vám pěsti a měli jste tisí chuti dáti se rekrutovat za mořského pirata. Bože, to byla krása, to byl oheň! Tu vř cit, tu mluvila duše, chvěly se nervy jako struny a srdce bušilo hlasné. Někteří recitatoři, někteří herci stali se po pulárními a věhlasnými několika větami nebo výstupy, Kozelka byl by se stal slavným každým slovem, jen kdyby ho byli poslouchali lidé moudřejší, než jsme byli tenkrát my, nebo Tonda Mikšů měl tenkrát ještě v zadu zapinac kalhotky, mne trápily ženské šněrovací botky Pepka Urbanova eucala dva prsty, ač jí je ma- zali kolomastí, aby odvykla tomu ošklivému misu. Ostatní starší posluchači si libovali sice ale kde pak komu napadlo, že by Kozelka moh i před pány číst.
Kozelek Halabardíkův bůh Senta Mikš Urbanův Vídeň Bíla paní Král moře
22 article
»Chachacha! Snad s tou svou kozí bradou? Dejte svatý pokoj, sice se svalím s lajce ! Ale koukali by na Kozelku !« Kozelka v knihách žil. Rostl, mohutněl, jásal, plakal, šeptal, bouřil, hřímal. Jeho hubička mlaskla, jeho dýka bodla, jeho jed otravoval, jeho mrtví chřestili dásněmi a když nás zajaté vrhl do žaláře, zbledli jsme všichni »Ha, paďouchu, zhyň!« zvolal jazykem francouzským«, Kozelka při tom vstal, »vytrhl tulich damascenský a jako lev vrhl se na hra- běte...« Pan kmotr Vozáb, který, maje dla- němi podepřenou bradu, napjatě poslouchal, svalil se pod stůl jako vyvrácený kmen, nebot mistr Kozelka vžil se v hrdinu Baldomeraa »žďurch« kmotra Vozába do břicha tak, že s nemohlo nic jiného státi, než co se stalo. »Aby do vás, kakraholte, tisíc millionů samých samců! Udělal jste mně do břich díru!« Ale Kozelka jakoby nic, úpěnlivým hlasem recitoval slova neštastné hraběnky, která se u nohou hrdého Baldomera plazila, prosíc o sli- tování, Když bylo po besedě, nevěděl milý Ko- zelka pranic o tom, že kmotra Vozába povalil, že čeledína Vaňka škrtil, ani že líbal prapysek, domnívaje se, že je to spanilá Alice z Prach- mordionbasantů. Utřel si čelo rukávem, vzdychl jako po krásném snu a přeje vespolek dobrou noc, od- kolébal se domů. Měl křivé, vždy učerněné prsty a křivé nohy, obojí sváděl na řemeslo. Jak zřejmo, nebyl mistr Kozelka krasavee a přece mu byly souzeny dvě ženy. Pamatuji se jen na tu druhou. Pánbůh mu ji sám dal, nebo že by si ji Kozelka vybral, jest neuvěři- telno. Byla to ohromná, černá a stará ženskás dvěma žlutými zuby, stále vyceněnými pod ba- ňatým zmodralým nosem a huhňala jako žába. »Kam tlápne, sedm let tráva neroste o co zavadí, to vezme s sebou, ať je to zed nebo jarmara,« řikával její manžel sám a ten to věděl jistě.
Chachach Kozelek Vozáb Vaněk Prach
23 article
Aby svému manželovi pomohla uhájiti ži vobyti, zařídila si krám. Prodávala housky ovoce. Ten její »krám«, totiž lavice a ošatka, dělal nám velikou švandu. Dvanáct slizských, bledých housek a pár hniliček na ošatce byl celý krám. Ale Kozelkové působil mnoho mrzutosti. »Ponvažte!« ulevovala si sousedce, » mám ty honsičky nteprve nětyry ny a nty cinání nto nechtěji, že prej njsou ntvrny. Aby nebyny ntvrny ! nteprve nčtyry nyl« Ale to nebyla jediná mrzutost její, horší bylo, že dokud nebyly housky n'tvrny, musila je zamykati na zámek do jarmary, neboť jak se na ně dostal mistr Kozelka, snědl celý krám a na nové zboží nebylo. Vyháněla proto muže z domu a Kozelka šel rád. Sebral prut, červy a knížku a šel k Labi. Tam ztrávil většinu svého života. Sedě na břehu Labe ve stínu hustého vrboví, čítal ve svých zamilovaných knihácha zapomínal, že splávek již několikrát se potopil a že rybka zatáhla »vlas« někam pod rošti. Teprve když začinal nový sešit neho ka- pitolu, vzpamatoval se a vytáhnuv rybku, opět ponořil se do čtení. Čítal své knihy třeba de- setkrát, uměl celé kapitoly nazpaměť a když padl na knihu novou, měl svátek. Hladilo ji, prohlížel, přečetl kousek z předu, otevřel v prostřed, ale na konec ani za živý svět by se nebyl podíval. »To bych si všecko zkazil,« říkal, »nejdřív chci věděti, jak žil; na smrta svatbu času vždycky dost.«- Ale protože ryby berou nejlépe večer ráno, když jdou »na pastvu«, vracel se Ko- zelka domů často až v noci a ráno přede dnem již vycházel. Společnosti při chytání nemiloval. » Ryba je němá, nesmí se teda mluvit« a jindy, »ryba chce plovat, proto se musí často zalévat.« A zaléval, čím se právě dalo, ale výdělky byly špatné.
Kozelek Ponvažit ko Ryba Labe třeba jítsetkrát
24 article
Kozelková také trpěla na sny a sázela do loterie. Z čista jasna vyhrála osmdesát zlatých. Bylo to pozdvižení v celé ulici. Nejhůře ale bylo u Kozelků. Kozelka chta peníze na knihy a na víno, nebo co: »pobu- dem', nebudem', světa nepřebudem'« tak hlá- sal, ale Kozelková byla tak silně natvrdláa nechtěla tomu rozuměti. Že prý rozšíří svůj krám a sedne si n podsíň. »Tak budeš Barborou Ubrikovou!« vy- křikl mistr a měl se hned k činu. Vylákal ženu na dvůr, dostal ji chytrácky až do chlivkaa zavřel ji tam. Ale Barbora dělala takový rámus, že se sběhli sousedé, vysvobodili zajatou a pak se Kozelka měl, jak se jakživ neměl. Manželé se rozešli. Kozelková zřídilasi krám na podslni a Kozelka ve své sedničce osiřel. Zkoušel umění kuchařské, ale nedařilo se mu. »Pro boha vás prosím, dělám kucmoch, ale je to pořád řídké. Snad abych z toho na- dělal litých dolků?« s takovou přišel na radu k sousedce. Po mnohých prosbách vrátila se Barbor k rodinnému krbu a milý mistr četl a ryba- řil dále. Najednou se roznesla zpráva, že Kozelk našel tobolku a v ní moc peněz. Zpráva rostla jako lavina a v tobolce při- bývalo tisíc, že by se sotva vešly do cejchya ne do tobolky. Ale pravda bylo, že Kozelka peníze našel a hned je odevzdal úřadu. Bylo v tobolce jenom osm set zlatýcha brzo se přihlásil majitel, řezník ze sousedalho města, který je ztratil. Zavolali Kozelku a podle práva dávali mu nálezného 80 zl., ale Kozelka nepřijal. »Co pak jsem zloděj, či co? Kolik jste ztratil? Osm set, tady je máte. Vím, jak by mně bylo, kdybych já je ztratil (chudák jak živ neměl osm desítek), já nechci nic. Hla, ty zmije jedovatá, chceš střebati krev srdce mého ?a U ouřadu ani nevyslechli, co mohlo ještě následovati a propustiti Kozelku domů. A kdo byl radši, než řezníkl
Kozelková Kozelek Ubriková Barbora Kozelk