1
masthead
13. října 1901
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů k čislu 282.
List
5
article
Kosa na kámen.
Kosa na kámen.
Před výstavným pražským domem, na jehož
průčelí stkvěl se na štítě hluboké višňové barv
zlatý nápis Kaván a Kordyna, zastavi
povoz. Z povozu vystoupil obstárlý pán s pro-
kvetalým plnovousem. Dovíraje dvířka řekl k
kočímu:
»Posečkáte. Brzy se vrátím.«
Ale pak stanul, vzhlédl úkradmo k oknům
domu, rozhlédl se taky oběma směry po chod-
níku, jakoby rozvažoval, má-li vejíti, a pomalu
kráčel ke vratům.
Po pěti minutách vstoupil do pisárny chef
závodu v prvěm patře sluha.
»Jistý pán přeje si s milostpánem mluviti,«
oznamoval.
»Což nemůžete říci, že jsem zaměstnán?
zvolal nevrle chef. »Ať pan účetní — —«
»Pán ten chce mluviti jen s vámi,«
omlouval své jednání sluha, podávaje chefu na-
vštivenku.«
»Ach, pan Kordyna !« řekl chef již zcel
jinak, mrsknuv okem po navštívence. »Proč pak
jste ho hned nevpustil l«
A rychle se vzchopiv, spěchal, aby host
sám dvéře otevřel.
»Jaké to okolky, kamaráde!« volal vstříc
obstárlému pánu, jenž vstupoval jaksi ostýchavě.
»Pojednou předesíláš navštivenku — což nejs
jako ve svém domě?«
Host usmál se vlídně i rozpačitě zárove
a byv uchopen panem Kavánem oběma rukama
dal se dovésti jako dítě ke křeslu, na něž těžce
dosedl.
»Co mi noseš, starý brachu?« hovořil do-
mácí pán upřímně.
Teprv teď odložil host klobouk, rozhali
svrchník, rozhlédl se pisárnou, jakoby se chtěl
přesvědčiti, jsou-li skutečně sami, a z hlubok
vydechnuv, promluvil tlumeným hlasem:
»Nebudu tě dlouho zdržovati, příteli. S čím
přicházím, není pro mne nie veselého a snad
ani pro tebe. Ale musí to být vyřízeno.«
Pan Kaván zvážněl a tázavě pohlížel n
hosta.
Kaván
Kordyna
6
article
»Co se stalo? Mluv, kamaráde.«
Pan Kordyna, jehož oči po prvých slovech
smekly se k podlaze, pozdvihl teď zraky a za
hleděl se pevně, zpytavě v tvář páně Kavánovu,
jakoby se chtěl přesvědčiti o něčem, co by
snad ůsta Kavánova mohla zamlčeti, a náhle
promluvil:
»Kaváne, doufám, že jsi zůstal takým.
jakým jsi byl vždy, a já se taky nezměnil.
Mnoho jiného arci změnilo se. Dovol, abych
mluvil co nejstručněji. Víš, co jsme ujednali,
když jsme se rozeházeli. Máš syna, já mám
dceru. Měl z nich býti párek. Sám jsi tehda
řekl, až bude mé dceři dvacet let. Mělo to být
pokračováním našeho někdejšího spolku. Bylo
to mým upřímným přáním — a snad i tvým,
Kaváne...«
»Kordyno, jak bys mohl pochybovati . ...
přerušil hovořícího pan Kaván.
»Nepochybuji, Kaváne. Vím— dobře, jako
ty, že nás k založení společné firmy nevedly
jen zájmy obchodní, ale taky upřímná příchyl
nost přátelská.«
»Zajisté, Kordyno !« dotvrzoval Kaván.
»Těšil jsem se na chvíli,« pokračoval Kor-
dyna, »až se naše děti spojí. Bohužel, živo
jinak počítá než kalkulace obehodních přátel
Neměl jsem se toho dočkati. Zkrátka, Kaváne,
přišel jsem, abych ti slovo vrátil a vyžádal si,
abys taky ty mne ze závazku propustil.«
»Kordyno!« zvolal pan Kaván v trapnýeh
rozpacích.
»Dej mi domluviti, Kaváne,« mávl rukou
Kordyna. »Můžeš si pomysliti, že mi nebylo
snadno odhodlati se k této rozmluvě s tebou,
ale musilo se tak státi. O všem na světě lze
činiti smlouvy, ale na vzájemnou lásku a ná-
klonnost nelze vydati dlužního úpisu. Tvůj sy
o moji dceru nestojí.«
»Kordyno!« zvolal Kaván.
Kordyna
Kavánův
Kaván
Korden
7
article
»Ano,« řekl pevně Kordyna. »Vím více než
ty, Kaváne. Netaž se a nevynucuj ze mne, jak
jsem přesvědčení toho nabyl. Jsem otec, bylo
mojí povinností pátrati, najdu-li v tvěm synu
zetě, v jakého jsem doufal. Nyní vím, že by
tomu tak nebylo. Vidím bystře, starý kamaráde,
a jakkoli mi toho líto, přece štěstí, že vidím dříve,
než je pozdě. Způsob, jakým se Vratislav chová
při každé příležitosti k mě dceři, svědčí o všem
jiném, jenom ne o náklonnosti, neřku-li o lásce.
Nu, jaká pomoc! Má svoji hlavu.«
»Napravím mu ji!« zvolal Kaván prudce.
Kordyna usmál se trpce.
»Kdybys toho i dovedl, Kaváne, mysliš,
že by moje dcera byla šťastna v manželstv
z přinucení? Ne, hochu, sám bych se tomu
vzepřel. — Avšak ještě nejsem hotov. Rozlou-
čení našeho starého závazku bude ti snadněj
ším, až dopovím. Myslím, že jsi nezapomně
kterak jsem značnou čásť svého jmění vložil do
továrny chvalinské, celou polovinu, ba, více.
Kaván
Vratislav
8
article
Továrna včera padla — peníze jsou pryč. Moje
dcera není již dnes nevěstou s věnem, jak
měla před měsicem, v den dvacátých svých na-
rozenin . . «
Pan Kaván vytřeštil oči.
»Kordyno! Příteli ! Není to žert?«
»Byl bych rád, kamaráde, kdybychti
mohl přisvědčit. Ale je to hořká pravda, přiteli.
Nejsem sice na holé mizině, ale dnes již nen
dcera moje partií tak žádoucí, byť i syn tvů
láskou pro ni bláznil.«
Pan Kaván dobře cítil, co hořkého pr
něj spočívá v těch slovech, ale potlačil od-
pověd.
Uchopiv bývalého společníka svého oběma
rukama, řekl doléhavě:
»Kordyno, buď ke mně docela upřimný
Je tvoje dcéra jinak zadána ? Poutá ji nějaký
slib, nějaká náklonnost ?«
Kordyna zavrtěl hlavou a vstal.
»Nie takového, příteli. Naopak, tuším, že
náklonnost k synu tvému Vratislavu zapustila
v srdci jejím hlubší kořeny, než by bylo sta-
čilo, aby vyhověla našemu někdejšímu obapol-
nému přání. Teď naplňuje mne to bolesti. Ještě
jsem neměl dosti síly, abych jí zjevil změnu
poměrů našich, ale konečné k tomu taky
dojde.s
Kaván
Korden
Vratislav
9
article
»Pak mi slib, kamaráde, že nie jí ne-
řekneš, dokud k tobě nepřijdu,« pronesl Kaván
vážně. »A mohu-li ti jinak býti k službám —
rozuměj mi přátelsky — jsem na vše připraven,
ke všemu ochoten.«
Oba Kavánkové, otec i syn, byli právě po-
obědvali a Vratislav, prohodiv letmo » dobré
zažití!« chápal se klobouku, aby šel na ho-
dinku do kavárny, na partii kulečníku. Práce
v pisárně počínala až o druhé hodině.
»Vratislave«, zvolal otec, »věnuj mi dnen
tu hodinku kavárny. Rád bych s tebou pro-
mluvil.«
Syn vzhlédl k otci udiven.
»Nemůžeš mi to říci později v pisárně
otče ?«
»Nemám s tebou dnes mluviti jako chef
společník, Vratislave. O čem chci hovoříti, je
záležitost zcela důvěrná, rodinná. Sedni a vypi
se mnou číšku kávy.«
Hospodyně přinesla dva kalíšky kávy, se-
brala poslední zbytky oběda a příbory a zmizela
»Zažehni si, Vratislave,« podal Kaván synu
doutník, »a kuř. Vím, že ti chutnají, ubývá m
jich v krabici.«
Vratislav usmál se lišácky a okrajoval po-
zorně špičku doutníku.
»Vratislave,« hovořil otec, »je ti šesta
dvacet let. V tvém věku byl jsem již rok ženat.«
»Je v naší rodině jakás tradice, otče,že
máme býti ve dvacátém šestém roce již rok že-
nati?« zeptal se syn s jistou ironií.
Kaván
Kavánek
Vratislav
Vratislav usmát
10
article
»Není takové tradice, hochu, ale není také
příčiny, abys dlouho odkládal. Pohlední na mne
i na sebe a pochopíš, jaké přednosti má časný
sňatek. Jsem zdráv jako rys a mám syna muže
Kdo nás nezná, pokládá mne za tvého staršího
bratra, což může lichotiti nám oběma. Přej
si vroucně, abys taky ty se dožil dětí dospě
lých, synů, jež bys pevnou ještě rukou ved
a jimž bys odevzdal, co jsem pomáhal zaklá
dati a co po mně zdědíš. Přál bych sí, abys
se oženil.«
»Můj bože, otče, kterak mne do toho že-
neš. Chápu dobře, že jsi se sám ženil ve dva-
cátém pátém roce, ale tehda byl jiný život. Mne
právě dnes tak těší můj život svobodný, jako
tebe tehda těšilo oženiti se. Nikde nebylo nijak
společnosti — dnes ji mám. A krom toho, věru,
nevím ani, koho...«
»Vratislave,« řekl otec pevně, »dobře viš
koho. Tvojí nevěstou je slečna Pavlina Kordy
nova, dcera spoluzakladatele našeho závodu. Víš
dobře, že jste si byli zaslíbeni.«
Syn svraštil čelo.
»Když jsi se o tom umlouval, otče, chybi
jsi. Kterak jsi mohl před desíti nebo kolika lely
zaslibovati mne dívce, jež chodila do školy
Vždyť nejsme zvířátka na chov . . .«
Pan Kaván zrudl ve tváři, ale přemohl se.
»Vratislave,« mluvil vážně, ač v hlase jeho
chvěl se potlačovaný hněv, »věř mi, že jsme
oba pomýsleli jenom na vaše štěsti. My oba, já
i Kordyna, společně jsme dobývali zisku, spo-
lečnou praci založili jsme blahobyt obou našich
rodin a přáli jsme si, aby majetek oteův byl
zachován v rukou dětí našich. Ale nebyla to
žádná obchodní spekulace, když jsme před lety
si slíbili, že budete svoji. Pozorovali jsme již
tehda, kterak vy dva — ty a Pavlína — nej-
raději společně si hrajete, vždy se vyhledáváte
ostatním dětem se vyhýbáte. Zdálo se nám, že
jste si přimo souzeni.
Vratislav
Pavlin
Kaván
11
article
»Byl to omyl, otče,« namítl nevěřivě Vra-
tislav. »Necítím nic takového. Následkem dět-
ských her mám býti proti vůli spoután. Jaký
v tom byl rozum, zaslibovati děti pro nic z
nie! Soudím, že na konec byla to přece jenom
pouhá obchodní závěrka. Nehněvej se, otče, pra-
vím-li upřímně: měl jsi zkrátka po starosti o bo-
hatou nevěstu. Ale taky jinde jsou peníze. A já
konečně nepotřebuji nevěsty bohatě.«
»Hle, jak lehkovážně věc odbýváš, « řekl
otec káravě, »jak mylně soudíš. Nie nebylo mne
vzdáleno tak, jako spekulace na bohatou ne-
věstu. Bohatší jsme my, Vratislave, a to jen
zásluhou páně Kordynovou. Když jsme před dva-
nácti lety rozloučili spolek svůj následkem jeho
těžké nemoci, nepožádal a nevzal nic jiného.
než svůj vklaď, jakkoli již tehdy závod náš mě
mnohem větší cenu, než když jsme začali,
jakkoli měl právo na polovinu všeho. Ale od té
doby vzrostl závod, jmění moje zpateronásobi
se, nejen mojí prací, ale i proto, že na závodě
stále spočívalo požehnání jeho váženého, vzá-
cného jména, třeba že dávno nebyl účastníkem.
Vratislav
Kordynová
12
article
Zamýslený sňatek tvůj s jeho dcerou měl byo
i projevem vděčnosti, Vratislave.«
»A já mám být obětním beránkem, otče ?
zvolal Vratislav netrpělivě. »Což Pavlína zbude
na ocet, nevezmu-li si ji já ?«
»Taky to mohlo by se státi, Vratislave
neboť tuším, že je ti upřímně nakloněna. Dívka
jejího rázu nedovede tak snadno zapomenouti.
Ostatně dávno ví, že je ti zaslibena.«
»Vrať jí svobodu, otče, « odpovídal tvrdo
šijně Vratislav. »O svém stěstí životním chei
rozhodnouti sám.«
»Zkoumal jsi srdce své, Vratislave ?« otázal
se otec.
»Neměl jsem k tomu ani času, otče, když
tys je bez mého vědomi deponoval,« řekl iro-
nicky syn. »Až mi je vrátiš, podívám se do
něho.«
»Je to tvé poslední, rozhodné slovo, Vr
tislave ?«
»Jest, otče, « řekl syn po kraťoučkém, vzdor
ném odmlčení.
Vratislav
Pavlín
13
article
Kaván se vzchopil.
»Dobře, synu, vracím ti srdce tvé, jal
pravíš. Nalož s ním dle svého. Něco však ne-
mohu ti zamlčeti. Závazek je závazkem — ně-
jak musí být splněn. Odmitáš Pavlinu — nemám
tedy soupeře.«
Vratislav vytřeštil zraky na otce, jakoby
nechápal.
»Ovdověl jsem ve čtyřicátém roce svém
Vratislave, a věru, nechtěl jsem pomýšleti na
opětnou ženitbu. Soudil jsem, že bych nenalez
náhrady za tvoji matku, tobě nechtěl jsem při-
věsti macechu. A bylo nabídek, synu, mnoh
nabídek! Dvanáct let uplynulo, vychoval jsem
tě, a jak vidím, jsi celý muž, který dovede sám
o sobě rozhodnouti. Zatím vyrostla Pavlína ve
sličnou, ztepilou, vážnou divku — věř mi, Vr-
tislave, často mi zatanulo na mysli, že ti může
záviděti celý svět — i já sám. Nuže, dnes pře-
svědčil jsem se, že je ti Pavlína zcela lhostejna,
ba snad odporna. Nikdo tedy neučiní mi vý
čitky, pokusím-li se o ni místo tebe.«
Vratislav díval se na otce, jakoby vše po-
kládal za žert.
»Ty, otče? Ve svém dvaapadesátém roce?e
»Ano, Vratislave, ve svém dvaapadesátém
roce. Cítím se tak zdravým a silným, žese
toho odvážím. Arci, bude-li taky Pavlína chtít
Soudím-li dle otce svého, i děda a praděda,
zbývá mi ještě dvacet let zdravého života. Rád
bych měl ještě domácnost, rád bych se o ně-
koho staral, pro někoho pracoval, rád bych
krom toho — — avšak, co ti mám povídat
Vždyť ty vše víš. Nu, a svolení svého mi neo-
depřeš, co ?«
Zamračen hleděl Vratislav na otce, hryže rty.
Kaván
Vratislav
Pavlín
14
article
»Kdybys nebyl mým otcem, řekl bych, že
vše to jest frivolní. Pomýšliš otče, že budeš
starcem, až Pavlína teprv vykvete a vyzraje v
ženu, která si bude všeho vědoma ? Není ti lito
jejího mládí? Nepomýšliš na to, že teprv po
desíti letech porozumí plně životu? Neobáváš
se výčitek svědomí? Vždyť, třeba jí bylo již
dvacet let, je pouhým dílětem, před nímž ne-
rozevřely se taje života, kteréž netuší, jaké po-
vinnosti a jaká práva přináší manželství — —
»Vratislave !« zvolal pan Kaván v líčeném
udivení. »Kde jsi to vše sebral v účetních kni-
hách! Budiž, snad máš pravdu, ale zapamatuj
si to dobře, abys mohl někdy kázati vlastním
synům. Kéž jsou ti vděčnějšími posluchači, než
ty mým. Zatím jen věz, že jsem se pevně roz-
hodl. Tys Pavlinou pohrdl, nestarej se dáleo
její štěstí nebo neštěstí. Zítra požádám o její
ruku. Oznamují-li ti to, činím tak jen proto, že
jsi mým společníkem.«
»Gratuluji, otče,« řekl přitrpkle Vratislav.
»Uhodíš na dobrou partii.«
»Ne tak, jak se domniváš, Vratislave. Jej
otec jest polo na mizině. Pádem chvalínské
továrny pozbyl víc než poloviny jmění svého.
—»Kdo ti to řekl- ?
Pavlín
Vratislav
Kaván
15
article
»On sám, Vratislave, dnes dopůldne, když
mne navštívil, aby mne propustil ze závazku,
jejž jsem za tebe učinil, aby mi oznámil, že
se tě pro svoji dceru vzdává, že jsi svoboden.«
»Proč jsi mi to zamlčel, otče!« vyhrk
prudce Vratislav. »Mám za to, že s tím jsi mě
začíti !«
»Synu, kterak bych u tebe byl teprv po-
chodil, kdybych ti byl nabízel nevěstu, jejíž
věno se sovrklo na polovic — ač mohu-li is
polovicí počítati. Vždyť není jisto, nebude-li taky
zbytek někdejšího jmění Kordynova pohlcen.e
Vratislav upíral planoucí zraky na otce.
»Tvůj záměr, otče, jest míněn vážně?«
»Zcela vážně, Vratislave. Chci dokázati sta-
rému druhu, že nerozhodují vždy jen peníze.
A mám dosti prostředků, abych Pavlíně nahradil,
čeho by doma postrádala. To taky mi dodává
naděje, že nebudu oslyšán.«
Vratislav nespouštěl zraků s otce svého
toď řekl mrazivě:
»Otče, dopustil jsi se záludu, zamlčev mi,
co jsi věděl. Kdysi rozešel jsi se s Kordynou,
ale jest možno, že taky my se rozejdeme.«
A chopiv se klobouku vyrazil bez pozdravu
z jídelny.
S podivným úsměvem hleděl za ním starý
Kaván.
»Však my se zase sejdeme, ty mudrcil-
řekl polohlasně. A již zcela klidný chopil se
novin, jež před obědem byl odložil.
Vratislav
Pavlína
Kaván
16
article
Toho dne večeřel pan Kaván sám. Po Vra-
tislavu nebylo odpůldne v pisárně ani stopya
nevrátil se ani do večera. Chtěl býti olec Kaván
co nejklidnějším, ale čelo jeho vraštilo se vždy
více. Hodiny odbíjely stříbrným zvukem osmou
starosti jeho množily se. Nechutnalo mu, pokrm
na míse stydl.
Tu vstoupila stará hospodyně, někdejš
chůva Vratislavova.
»Posel dodal nějaký list, milostpane.«
Pan Kaván zbledl a ruka chvěla se mu.
když sahal po bílé obálce. Takový to mělo vzí
konec? Avšak hluboký, ulehčující vzdech za
třásl plamenem svítilny, když pan Kaván pohled
na písmo obálky.
»Od Kordyny 1 Co mi chce ?«
Prudce roztrhl obálku. A jak četl, rozechví-
valy se mu ruce obě a v očích mu zamžilo.
Neboť četl:
»Příteli, zastihne-li Tě lístek můj doma.
prosím Tě, navštiv nás ! Nechápu, co se událo-
Před hodinou dostavil se Tvůj syn, všecek roz
rušen, rozčilen, a požádal za ruku Pavlíninu.
Chování jeho znepokojovalo mne. Nyní sedí vedle
v salonku, u nohou Pavlíniných, a oba pláčí
Očekávám Tebe i vysvětlení.s
Pan Kaván dočetl a vyskočil.
»Kristyno, kabát, klobouk ! Rychle !«
A skládaje list hovořil sám k sobě:
»Zdařilo se! Doufal jsem tak ! Vysvětlím
ti, kamaráde, všechno vysvětlím! Kluk paličatá
Nože na krk potřeboval ! Nu, chvála Pánubohu
— dobře to dopadlo !«
O několik minut později vyřítil se pan
Kaván z domu, vskočil do prvního povozu, jenž
se namanul, a jel tryskem k domu Kordynovu
Neboť chtěl ještě viděti a nesmírně se těšil
jak Vratislav sedí u nohou Pavlininých a pláče
Však jeho, otce Kavána, taky pálilo v očích,
posud nic neviděl.
Xpstlok
Kaván
Vratislavův
Vratislav
Pavlinin
18
article
Momentka z přírody. Zachytil František Flos.
Momentka z přírody. Zachytil František Flos.
Ba věru! jde to s těmi románovými a po
vídkovými hrdiny povážlivě s kopce
Dříve je tesali kladivem a dlátem z bal
vanů; hmota byla tvrdá, nepodajná, ale držela
ostré hrany. Co bylo vytesáno, přetrvalo věky
a ani čas ani kritika (která bývá prý zhoubnější
ve svých účincích), nedovedly díla porušiti.
Prošly doby a hmota se změnila. Nesnesla
již úderů kladiva, též ostří dláta se příliš hlu-
boce zařezávalo. Hrany pozbývaly ostří. Honem
tedy s hmotou na soustruh! A hle! postavičky
byly zdařilé a libily se. Byly uhlazené, do po-
drobnosti propracované a ať již představovaly
na scéně živola prince, státniky, doktory, pa
stýře nebo cikány, byly vždycky elegantní
proto se zvláště libily.
A opět prošly doby. Hmota změkla na jí
a těsto.
Kam pak na takovou hmotu s dlátem
s kladivem ! Nejen že nedrží hran, ale nepodrží
ani tvaru. Hroutí se, měkne, taje pod rukou,
na prsty se lepí. Uměle vysušená figurka puká,
láme se a ačkoliv vydává hrozné zvuky, mele
nesrozumitelné řeči o právech a určení, osudu.
smrti a záhrobí, potácí se na vlastních nožkách
a nejčastěji ztrácí hlavu.
Zmínění kritikové berou je velmi opatrně
do rukaviček, ale většinou vracejí je s poláma-
nými údy, ježto takové figurky ani nejlehčího
omaku nesnesou.
Flos
Cikán
19
article
Těžko se s takovou hmotou pracuje, ale
našli se mudrci, kteří praví, že na takovou
hmolu jest »umělce jemnějšího třeba«. Budiž
Podivejme se do dílnyl
Tu jest figurka, představující boháče, dejme
tomu velkoprůmyslníka, velkostatkáře, velkoob
chodníka atd. a vedle druhá malo, malo
malo atd.
Stojí vedle sebe v životě. Stará historie
Velké ryby malé požírají. Ten malo přijde n
mizinu, lekne na suchu, ten velký mu vza
vodu a ten malo? Dělá v továrně nádenníka.
ve dvoře šafáře, v obchodě sluhu.
Přidá velkému ženu nebo dceru, slunís
v jeho jasu a — libá mu ruku.
Mladý muž, mladá dívka. Stojí vedl
Přirozený světa běh: milují se, třebas
ožení, třeba ne. Mladý muž potřebuje peněz.
Honem vyhledá se jiná figurka, peníze má
Mladý muž opustí mladé děvče a oženíse
s druhou.
Zklamaná jde k nim do služby, odstrkuje
chtivé ruce bývalého milence, když ji chyta
v předsíni anebo na schodech a pak — pláče
ve své komůrce, když milostpaní jede s pánem
na ples nebo do divadla.
Eh, na to jest opravdu třeba »jemnějšího
umělce«. Třesou se mně ruce.
Dovolte, abych vám předvedl figurku
která ještě snesla zpracování na soustruhu
Nebude nic učeného deklamovati, nebude an
průhlednou, abychom v ní mohly pozorovat
všecky chody jako v hodinách, nebude ani ře
šiti problémů, ba ani nepodá námětů k disku
sím, ale pobaví-li vás, dosti učinila.
Nepovím vám ani, jest-li skutečně na
scéně života vystoupila, ale vystoupí-li pře
vašima očima, mihne-li se kolem vás v po
skoku, pak budu spokojen, že také dost učini
sebe.
20
article
jsem já.
Vám, mocná kouzelnice, paní Náhodo, má
úcta i obdiv! Někdy se vám váš ztřeštěný
hokus pokus znamenitě povede, jak toho do
kladem jest můj hrdina.
Dala jste mu jméno Kozelka a věru schá
zely mu jen rohy. Měl nizounké čelo, ploský
ke tvářím přisedlý nos, dlouhý vrchní pysk
zarostlý byl jako Esau. Cerný, ale silně proše
divělý vous dorůstal mu až k očím a na bradě
splýval v končitou dlouhou štětku. Postavy byo
malé a chodival přihnutý, tak že dlouhé šos
jeho vyrudlého, kdysi modrého kabátu dolýkaly
se při chůzi jeho hroty svými země. V létě v
zimě nosil na krku teplý šátek, svázaný pod
bradou na velký uzel, tak že štětka se přes ně
kroutila. V dlouhých šosech kabátu vězela vžd
nějaká kniha, jichž byl Kozelka náramný ctite
a milovník.
Byl svého řemesla, jak sám se vyjadřoval
soustružník, ale to dělal za mlada a v dělán
špiček k dýmkám »jádrovek« byl virluos, tal
se zase vyjadřovali o něm jiní. Za mých le
již řemeslo jeho dávno viselo na hřebíku
hlavním povoláním Kozelkovým bylo rybaření
mimo to dobíhal ochotně všude, kamkoliv ho
kdo poslal.
Za mlada porozhledl se také ve světě. Z-
vandroval až do Rakous, ale ve Vídni nebyl,
když se místra někdo optal, proč že se tam
nepodíval, když už byl tak blizko, odpovídal
rozpačitě, že prý hoši Kotrbelcovi ho tam ne
chtěli pustit! Bylo to skutečně podivné, žeti
hoši Kotrbelkovi tak statečně, jako kdysi Kašpar
Kaplíř ze Sulevic, Vídeň hájili před vpádem
našeho výtečníka.
Kozelek
Kozelkův
Kašpar Kaplíř
Rakousy
Vídeň
Sulevice
21
article
Jak ale v hovoru minulo nebezpečí Vídně,
rozvázal Kozelka a vypravoval sousedům divy
Nijak mu nešlo na rozum, že v Rakousíe
i pastucha německy uměl a Kozelka ne a ne
byl přece »řemes'níke l
Byl také v jednom městě »a tam vám
měli sud, no, jako tuhle Halabardíkův barák
po tom sudě jezdili jako po klouzačce, takhle si na
něj sedli na bobek a hrri dolů. Taky jsem se
svezl, to dá rozum. A vína, braši, bylo i u
sedláků. A jaké víno, ani král by neřek' kuš
Víte, braši, víno a slanina, to býval mů
lajpšpajz.«
Mistr Kozelka byl jídec, znamenitý jídee
ví bůh, kam se to do něho tratilo. Sedmnáe
teplých jitrnic snědl jako malinu a pak jenp
vině vzdýchal.
Jakým byl mistrem v řemesle, doložiti ne
umím, jeho »jádrovek« jsem ješté posouditi ne-
dovedl, ale v jiném oboru byl mistrem na
mistry. Kozelka byl čtenář umělec. Když on
četl »Bílou paní«, viděli jste ji před sebou,
slyšeli jste její kročeje a mráz vám běžel po
zádech a když četl »Krále moře a spanilou
Sentu«, svíraly se vám pěsti a měli jste tisí
chuti dáti se rekrutovat za mořského pirata.
Bože, to byla krása, to byl oheň! Tu vř
cit, tu mluvila duše, chvěly se nervy jako struny
a srdce bušilo hlasné.
Někteří recitatoři, někteří herci stali se po
pulárními a věhlasnými několika větami nebo
výstupy, Kozelka byl by se stal slavným každým
slovem, jen kdyby ho byli poslouchali lidé
moudřejší, než jsme byli tenkrát my, nebo
Tonda Mikšů měl tenkrát ještě v zadu zapinac
kalhotky, mne trápily ženské šněrovací botky
Pepka Urbanova eucala dva prsty, ač jí je ma-
zali kolomastí, aby odvykla tomu ošklivému
misu. Ostatní starší posluchači si libovali sice
ale kde pak komu napadlo, že by Kozelka moh
i před pány číst.
Kozelek
Halabardíkův
bůh
Senta
Mikš
Urbanův
Vídeň
Bíla paní
Král moře
22
article
»Chachacha! Snad s tou svou kozí bradou?
Dejte svatý pokoj, sice se svalím s lajce ! Ale
koukali by na Kozelku !«
Kozelka v knihách žil. Rostl, mohutněl,
jásal, plakal, šeptal, bouřil, hřímal. Jeho hubička
mlaskla, jeho dýka bodla, jeho jed otravoval,
jeho mrtví chřestili dásněmi a když nás zajaté
vrhl do žaláře, zbledli jsme všichni
»Ha, paďouchu, zhyň!« zvolal jazykem
francouzským«, Kozelka při tom vstal, »vytrhl
tulich damascenský a jako lev vrhl se na hra-
běte...« Pan kmotr Vozáb, který, maje dla-
němi podepřenou bradu, napjatě poslouchal,
svalil se pod stůl jako vyvrácený kmen, nebot
mistr Kozelka vžil se v hrdinu Baldomeraa
»žďurch« kmotra Vozába do břicha tak, že s
nemohlo nic jiného státi, než co se stalo.
»Aby do vás, kakraholte, tisíc millionů
samých samců! Udělal jste mně do břich
díru!«
Ale Kozelka jakoby nic, úpěnlivým hlasem
recitoval slova neštastné hraběnky, která se u
nohou hrdého Baldomera plazila, prosíc o sli-
tování,
Když bylo po besedě, nevěděl milý Ko-
zelka pranic o tom, že kmotra Vozába povalil,
že čeledína Vaňka škrtil, ani že líbal prapysek,
domnívaje se, že je to spanilá Alice z Prach-
mordionbasantů.
Utřel si čelo rukávem, vzdychl jako po
krásném snu a přeje vespolek dobrou noc, od-
kolébal se domů.
Měl křivé, vždy učerněné prsty a křivé
nohy, obojí sváděl na řemeslo.
Jak zřejmo, nebyl mistr Kozelka krasavee
a přece mu byly souzeny dvě ženy. Pamatuji
se jen na tu druhou. Pánbůh mu ji sám dal,
nebo že by si ji Kozelka vybral, jest neuvěři-
telno.
Byla to ohromná, černá a stará ženskás
dvěma žlutými zuby, stále vyceněnými pod ba-
ňatým zmodralým nosem a huhňala jako žába.
»Kam tlápne, sedm let tráva neroste
o co zavadí, to vezme s sebou, ať je to zed
nebo jarmara,« řikával její manžel sám a ten
to věděl jistě.
Chachach
Kozelek
Vozáb
Vaněk
Prach
23
article
Aby svému manželovi pomohla uhájiti ži
vobyti, zařídila si krám. Prodávala housky
ovoce. Ten její »krám«, totiž lavice a ošatka,
dělal nám velikou švandu. Dvanáct slizských,
bledých housek a pár hniliček na ošatce byl
celý krám. Ale Kozelkové působil mnoho
mrzutosti.
»Ponvažte!« ulevovala si sousedce, » mám
ty honsičky nteprve nětyry ny a nty cinání
nto nechtěji, že prej njsou ntvrny. Aby nebyny
ntvrny ! nteprve nčtyry nyl«
Ale to nebyla jediná mrzutost její, horší
bylo, že dokud nebyly housky n'tvrny, musila
je zamykati na zámek do jarmary, neboť jak
se na ně dostal mistr Kozelka, snědl celý krám
a na nové zboží nebylo.
Vyháněla proto muže z domu a Kozelka
šel rád. Sebral prut, červy a knížku a šel
k Labi. Tam ztrávil většinu svého života.
Sedě na břehu Labe ve stínu hustého
vrboví, čítal ve svých zamilovaných knihácha
zapomínal, že splávek již několikrát se potopil
a že rybka zatáhla »vlas« někam pod rošti.
Teprve když začinal nový sešit neho ka-
pitolu, vzpamatoval se a vytáhnuv rybku, opět
ponořil se do čtení. Čítal své knihy třeba de-
setkrát, uměl celé kapitoly nazpaměť a když
padl na knihu novou, měl svátek. Hladilo ji,
prohlížel, přečetl kousek z předu, otevřel
v prostřed, ale na konec ani za živý svět by
se nebyl podíval. »To bych si všecko zkazil,«
říkal, »nejdřív chci věděti, jak žil; na smrta
svatbu času vždycky dost.«-
Ale protože ryby berou nejlépe večer
ráno, když jdou »na pastvu«, vracel se Ko-
zelka domů často až v noci a ráno přede dnem
již vycházel.
Společnosti při chytání nemiloval. » Ryba
je němá, nesmí se teda mluvit« a jindy, »ryba
chce plovat, proto se musí často zalévat.«
A zaléval, čím se právě dalo, ale výdělky
byly špatné.
Kozelek
Ponvažit
ko
Ryba
Labe
třeba jítsetkrát
24
article
Kozelková také trpěla na sny a sázela do
loterie. Z čista jasna vyhrála osmdesát zlatých.
Bylo to pozdvižení v celé ulici.
Nejhůře ale bylo u Kozelků. Kozelka chta
peníze na knihy a na víno, nebo co: »pobu-
dem', nebudem', světa nepřebudem'« tak hlá-
sal, ale Kozelková byla tak silně natvrdláa
nechtěla tomu rozuměti.
Že prý rozšíří svůj krám a sedne si n
podsíň. »Tak budeš Barborou Ubrikovou!« vy-
křikl mistr a měl se hned k činu. Vylákal ženu
na dvůr, dostal ji chytrácky až do chlivkaa
zavřel ji tam.
Ale Barbora dělala takový rámus, že se
sběhli sousedé, vysvobodili zajatou a pak se
Kozelka měl, jak se jakživ neměl.
Manželé se rozešli. Kozelková zřídilasi
krám na podslni a Kozelka ve své sedničce
osiřel.
Zkoušel umění kuchařské, ale nedařilo se mu.
»Pro boha vás prosím, dělám kucmoch,
ale je to pořád řídké. Snad abych z toho na-
dělal litých dolků?« s takovou přišel na radu
k sousedce.
Po mnohých prosbách vrátila se Barbor
k rodinnému krbu a milý mistr četl a ryba-
řil dále.
Najednou se roznesla zpráva, že Kozelk
našel tobolku a v ní moc peněz.
Zpráva rostla jako lavina a v tobolce při-
bývalo tisíc, že by se sotva vešly do cejchya
ne do tobolky.
Ale pravda bylo, že Kozelka peníze našel
a hned je odevzdal úřadu.
Bylo v tobolce jenom osm set zlatýcha
brzo se přihlásil majitel, řezník ze sousedalho
města, který je ztratil.
Zavolali Kozelku a podle práva dávali mu
nálezného 80 zl., ale Kozelka nepřijal.
»Co pak jsem zloděj, či co? Kolik jste
ztratil? Osm set, tady je máte. Vím, jak by
mně bylo, kdybych já je ztratil (chudák jak živ
neměl osm desítek), já nechci nic. Hla, ty zmije
jedovatá, chceš střebati krev srdce mého ?a
U ouřadu ani nevyslechli, co mohlo ještě
následovati a propustiti Kozelku domů.
A kdo byl radši, než řezníkl
Kozelková
Kozelek
Ubriková
Barbora
Kozelk