10. února 1907

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 41.

Strana g.

Vždy věrný . ..

Napsala Lea O strovská Ačkoli se sluníčko již kolik dní ani neuká- salo, nebylo malíři Okrovi tepleji — okolo ža ludku, jako když sestupoval po schodech, ko bercem krytých v nádherném činžáku. Spocená pravice tiskla v kapse kabátu obál- ku s vyplaceným honorářem omračujících pro Okra rozměrů, jehožto se mu dostalo za portrét továrníkovy rodiny, jejíž členy na věčnou pamět. jak sám se vyjádřil, do oleje naložil. V uměleck duši Okrově počaly bujeti první výstřelky mi- lionářských choutek. „Co s tolika penězi?“ A protože mistr maliř byl mužem rychlých rozhodnutí, usnesl se, že vyhoví první touze „Koupím si cenné, papíry. Vešel do trafiky, vybrav si dřive nejsvět lejší viržinka, uskutečnil přání svoje, koupil si — tucet poštovních známek. Ty mají vždycky cenu a neklesnou v kursu Aspoň do té doby, než on je vypotřebuje.

Druhá, směrodatnější scěna v životě uměl- cově odehrála se o sto kroků dále, v tak zvané „moderní konfekci“. „Co stojí tento?“ „Tento“ jest havelok žluté barvy, s lím cem v tónu pečené housky. Otázka ceny nebyla položena snad za úče lem smlouvání, ale jako počátek divadelního vý stupu, jehož představitel s ledovým (na rozdí od tak zv. anglického) klidem vytahuje hrs bankovek, aby oslnil. Bože milý, kdy pak takový ubchý malír může si zahráti na životní scéně s »pravdovým penězi na rozdíl s lalmovou mincí? Proto chápete tu hrdost Okrovu, když vy cházel z krámu v na jeho ramenou roztahoval se pyšně nový obal, důvěrně k nim přilinajío a malebné záhyby tvořicí? V důstojné póse bral se malíř dále a v hlavě mu zvučelo jako vedoucí motiv moderních oper „Ti budou mrkat,“ to jest p. t. páni kamarádi IIL Protože v žádném životě léta nezůstávají státi, tak i našemu hrdinovi proběhla tři další. než se nadál. Nejsme kritiky, abychom rozhodli, čím sta se známějším, zda děly svými či žlutým have Iokem? Jisto jest, že tento — pokud se jeho tý- kalo — povinnosti svoje svědomitě konal! Svízele povětrnosti, slunce, déšť, noclehy propůjčené, různé služby samaritánsky prouka- zované, to ani nejtrpělivějšímu haveloku na vzhledu nepřidává. Některé stehy povolily, mnohý knoflí dávno již opustil úřadní svoje místo, jediná barva nabývala nových nuanef. Takových, že i sám Okr povážlivě sledoval tuto stupnici proměn, zvláště když o něho za- vadila poznámka: „Tamhle jde Okr se svou „žlutou zimniei Nebo: „Človíčku, jenom několika tmavým pruhy tě přetáhnout a budeš jak vojenská bud ka“ a podobné. A proto rychle, jako tehdy na schodech malíř se rozhodl... a vždy věrný jeho druh — vlastně obal — putoval k barvíři.

Po dvou týdnech vrátila se „žlutá zimnice“ v kapucínském zabarvení. Okr přivítal věrný habit s příslušnými po ctami. „Služ věrně, neopustím tě, dokud ty n opustís mnel — — Zase tři léta zapadla do tůně věč nosti. Těchto šest let služby, jež havelok svému pánu prokázal, mají býti důkazem věrnosti ob jektu, o kterém dosud čítanky obecných škol Těchto dvaasedmdesát měsíců stačilo Okrovi. aby našel více takových domů, po jejichž scho- dištích nosí se v obálce uzavřené honoráře — tím ovšem není řečeno, že nebral je i tam, kde nebyl na schodech prostřen koberec. Snad při- bývající léta změkčila povahu našeho hrdiny. či touha po vědění rozšiřovala duševní obzor jeho, v němž uvázla i kavárenská přednáška kolegy medika: „O postupu reumatismu s věkem lidským,“ že soucitem sevřela se hruď jeho. „Pravda,“ řekl si, „třeba míti zřetel n starce, ti snáze podléhají.! A téhož dne odložil havelok do komory. mezi ostatní bohatou spoluvýbavu atelieru. Sestávala ze slováckého kostýmu, dvou čepců, švédského klobouku a dvou lichých dře- váků. Zlutá dříve, nyní hnědá zimnice byla ur- čena, aby časem zastupovala model buď králov ského nebo ponocenského roucha.

Tak dostal se „vždy věrný“ na pensi, v níž spravedlivě tlel, než otevřely se u atelieru dvéře a do nich zasyčelo: „Vysocectěný, slovutný mistře, vaše vele- blahorodí, nejponíženější — Okr, paletu v jedné ruce drže, druhou chyti za kliku; aby se podíval, kdo jej vyrušuje. Odřený človiček, pokroucený vzhledem, ale výmluvnosti, jako když po ledě ujíždí, syčí dále „Tak, čeho si vlastně přejete „Slovutnosti, jsem úplně bez práce, prosím o nějaké zaměstnání, byl jsem tři léta v Berlíně u prof. X., prosím, portrětista, tady se nemohu uchytit, jsem také akademický, dělám skvostné pozadí — nejmenší podpora — téměř hladov bez přístřeší, prosím Fidrmuc, ano Fidrmuca teď v tom sychravém počasí je mi zima — — Okr, muž rychlých rozhodnutí a měkkého srdce, ponořil se do komory. „Tady, bude vám snad vhod, máme stejnou postavu.“ — Svatý Martine, ty's obětoval pláště půl, za- raduj se nad následníkem, jenž dává celý! Ano, „vždy věrný“ putuje z útulku svého aby hřál ramena jiného pána a ten bývalý je pojednou tak málocitný, že nevystihuje tklivý šust, plný výtek, s nimiž loučí se odložený ha- velok, aby nastoupil znovu bludnou pouť ha- mižným světem. Mumlavé díkůvzdání zní ještě za dveřmi, Okr pak s chmurnou tváří tragický rek v kritickém momentu truchlohry pronáší: „Tak, aspoň jsem se ho zbavil !“ Jistě že slova ta svědčila Fidrmucovi. Tak nevděčným by umělec přece nebyl, aby jásal nad pozbytím „vždy věrného“? Což by byl zapomněl na existenci bohyně Nemesis a ten prst prozřetelnosti, jenž nachází vždy místa nejeitlivější?...

Mistr Okr se chvěje, to jest: chvěje se jeho pravice, svirající dopis tohoto obsahu: „Slovutný, veleblahorodý Mistřel Nedozírná laskavost Vašeho Vysokoblaho rodí, poskytnuvší mi prc odění chudoby plášt na tuhé počasí, račte uvážiti, že ve své vděčnost se opovažuju s uctivou prosbou přicházeti neb- sem v takové syluaci, že mi i nejmenší potpor nutna se jeví, pročeš k Vaší Dobrotě se utíkajíc dle slibu Vašnosti očekávám nějaké zaměsknán neb sebe menší obnos an jsem činži dlužen pro- čež už 14 dní ani nebydlím a třikrát jsem Vaše Blahorodí v atelijeru hledal, ale marně — — Dále se Okr neudržel. Smáčkl list v hrsti a temné tušení vystávalo před ním: „Hle, začátek msty zavrženého.“ VII Zasmušen, zahloubán v sebe kráčí mist ztemnělou ulicí. Přemítá o různých marnostech světských. v nichž na prvý stupeň klade tu, jež zove s „činží“. Zrak jeho tupě zírá před se, až vyrušen je stínem, který odloupl se od zdi a tichým kro- kem strašidel jde mu vstríe. Okr poznává — svůj havelok, který sna vlivem atavismu vrací se pomalu, ale tvrdošíjne k původní své barvě. „Vysoce ctěný mistře, dobrodinče,“ zn z útrob zavrženého obalu. „Zatracená pumpa,“ ulevuje si Okr mez zuby a pátrá v hlubinách kapes po dvacetihaléři aby se vykoupil. Jáko zločinec prohá potom před bývalou pokrývkou drahocenné schránky svojí a v mozku jeho zraje přesvědčení, že stal se tu základn omyl, že měl totiž místo haveloku — vyhodi Pidrmuce.

Aby vzbouřenou žluč ukonejšil, vchází Ok do osvědčeného útulku „u Fleků“, na tu „medi- cinu pro všechno Sotva vešel, zní mu vstříe: „Hledal tě tady tvůj havelok. „No, vtáhl sem a jeho obsah se dovoláva naší dobročinnosti. Prý jsi ho sem doporučil ten plášť mu c1 místo visitky. „Já? A co jste učinili? „Dali jsme mu pár šestáků a když se ješte nehýbal, vysypali jsme ho před dvéře. Okr vzdychá, protahuje medvědí tlapu. „Kus lumpa, škoda, že jsem při tom ne A bezděky mu napadá lékařské tvrzen o žluté zimnici, jež se občasně, ale jistě vrací. byl.“

Zase takový den bez slunce a opět kráčí Okr po schodech, jenže tentokrát vzhůru a s ob sílkou policejní v ruce. „Tisic facek, každá jiná, co mi zas chtějí? Snad jsem předevčírem „u Fleků“, když jsme dřeli ty volby, neřek' něco přes paragraf? Člo věk neví, kdo ho poslouchá a je to — — Když si byl za dveřmi kravatu popotáhl vlasy prsty prohrábl, vstoupil na vyzvání „Volno“ do kanceláře policejního komisaře- A dříve ještě, než se může po okolí rozhlédnout — rány boží — tady visí, vždy věrný — žlutá zimnice, jeho havelok! Tentokrát prázdný, bez duše žijící a řeč- nící. Zdá se, že křídla jeho pohnula se přícho- zímu vstřie. V pozadí pokoje krčí se ustrašený židáček jehož zelenavá očka zabodávají se pátravě v po stavu Okrovu. Na otázku umělcovu, proč byl obeslán, od- povídá úřadník, že zatčen byl známý revertent a podvodník právě v okamžíku, když mimo jiné prodával havelok v pátě čtvrti. „Toť se rozumí, tvrdí, že pláště nabyl po ctivým způsobem,“ dodává komisař. „Ano,“ praví Okr, „dal jsem mu jej. „Tak tedy aspoň jednou nelhal!“ „Račte mi dovoliti otázku, pane komisaři jak jste mohli věděti, že je to můj havelok, což udal, že jej má ode mne?“ „Nepřiznal nic, neboť právě ve vašem domě sebral nějaká perka a nechtěl nás uvěsti na stopu. Ale za rozpáranou podšívkou našli jsme starou obálků s vaší adresou, to stačilo . ..“ Ovšem, stačilo i — aby se Okr poroučel

Bohové rozhodli, aby osud „žluté zimnice“ tak, jak na schodech byl vzníkl, na schodecl opět byl skončen. Ještě maliř nesešel dolů, když dohonil je překupník rozradostněn, že tentokráte nebyl při- sližen při koupi podezřelé věci. „Milostpane, aby jim pánbůh požehnal,že mne z toho vytáhli. Ošklivá věc — ale že jsem chudý a poctivý, kouknou se, když je to jejích havelok, vezmou si jej zpátky, za dvě zlatky ho dám. - Okr rozzuřen už už e chystal ostře odpo vědět, když pohled na „zavrženého“ jej vzpa- matoval. Jako muž rozvahy a rychlého rozhod- nutí, sáhl do kapsy. „Tady jsou tři koruny a doneste mi h domů — — Tak se vrátil „vždy věrný“ do komůrky známé, jako soudruh slováckého kostýmu, dvou vyšívaných čepců, švédského klobouku a dvou lichých dřeváků . .. Vyjde-li přece někdy na světlo boží — totiž na obraze Okrově — a vy na výstavě uzřite ladné zábyby majestátního roucha, či skladbu sešumtělé pokrývky vesnického ponocného, ne- prozdraďte, že znáte její odysseu. Vždyť zimnie ráda se vrací a já nepřeji ani, aby se komu on zdálo . ..

Babi sněm. Ze „Zápisků obvodního lékaře“, Napsal dr. Václav Plaček. Daleko zářil bílými zdmi v toplém dubno vém slunci zálesský kostýlek. Stál na vrchu mezi lesy, na samém kraji Z lesí, a od něho se cesta nížila jak k Hůrce, n celých tisíc kroků, tak do vsi. S obou stran hůrecké cesty prostírala se panská pole; i proti kostýlku se hřbitovem byl- jedno, na kterémž právě chystali pro brambory Čtyři volské potahy vozily z blízkého panskéh- dvora hnůj. Hubínek z hůreckého dvora dělal brázdy s jedné, Urban s druhé strany, a ženské z obou dvorů, hůreckého i zálesského, brázdy hnojily. To byly ženy voláků, koňáků i pasaků z obou dvorů, deputátnice, a na jejich práci dohlížel šafář, mladý, statný muž, po jehož boku neustále pobihal a poskakoval ohromný, vychrtlý bastard novofundlandský, jejž šafář málokoy odvazoval. „Co to tam dole zase má Fanka s Krystý nou?“ zeptal se šafář, když k němu Urban do táhl brázdu. Urban se ohlédl a pohodiv hlavou odvětil „Nejsp'š jsou v sobě zase pro Honzíka!“ „Koukám na ně už chvilku!“ „Ty jsou na sebe jako vosy! A teď teprve; za čtrnáct dní má jít Fanka s Honzíkem za dru- žičku na svatbu Tonce Přibylové — bere si Tonka Přesku z Loutkova — a Týna by šla ráda sama! Třese se taky na Honzíkovy kalhoty...! Šafář se usmál a Urban obracel . ..

Stará Koucká věděla dobře, proč se její Fanda kouše s Krystýnou a obávala se, aby toho šafář nespozoroval; byl by rámus, a což teprv od správce...! Proto neustále pokukovala po šafáři a holkách, a brzo tu, brzo onu odvolávala Byla metr, stará Koucká! V zálesském dvoře byli samojedinými oby- vateli kromě toho božího dobytečka. Starý, ne- ustále se zavázaným okem, hlídal dvůr, obslu hoval dobytek, jehož tu mnoho nebylo, dojel s žebřiňákem pro trochu jetele, a v létě p- máhal ve žni. Stará s Fandou, mohutnou sedm náctiletou holkou, pěkného těla s příjemnéh obličeje, obstarávala dojení, krmení a steliv pracovala v poli, dohlédla při pilnu na při jednané ženské; byla vlastně pasákovou ženou ale představovala také poklasnou i šafářku v jedné osobě, a byla spokojena. Jakoby roz- sáhlý, pustý dvůr, který zvláště v zimě, jak tu tak bez ruchu a čilého života stál, zrovna stra- šil, patřil jenom jíl Také něco platila v kruhu vesnických žen Při muzikách sedala na čestném místě mezi nejpřednějšími babami zálosskými; nej- bohatší synkové místní a okolní, i největší a nej- obávanější rváči, ovládající veškery muziky ze tří rozsáhlých okresů, jí zavdávali, vejbořiji prováděli, muzikanti ji k ránu de dvora dopro- vázeli; obecní starosta měl před ní respekt. obecní hajný a posel před ní uctivě salutovali ženichové a nevěsty ji zvali na svatby; „filialn kostelník s „filialním“ hrobařem před ní z úcly šeptem hovořili; žid jí čekal a každoročně k ště drému večeru lahvičku punčové trosti jí dával A proč — proč! Protože to byla „baba jedu“, jak se kdyst v hospodě o ní vyjádřil místní učitel, „čertů vojlupek“, jak si s děsem ve tváři a zraku šeptal „filialní“ kostelník s „filialním“ hroba- řem, a „stará čarodějnice“, jak ji při každé pří ležitosti zcela bez respektu zval pan správce.

Vzhledem k těmto titulům. zaměstnáním — živnostem byl také obor vědění i působnosti staré Koucké obsáhlý a všestranný. Ona uměl kurýrovat dobytek i lidi, zažehnávat souchotiny telecí i dětské, hovězí i lidské, vyhánět hou- senky z kůže i ze střeva, zaříkávat žábu pod ja- zykem, tišit psotníky a nepokojně spící dět uklidňovat; pomáhati od „můry“ a od šedivých vlasů, od píchání a suchého lámání kdekoli v těle, radikálně pomoci při „vyndání z háku“; její okna byla plna mořské cibule, která je na všecko na světě dobrá, její zahrádka plna šal- věje, balšánu, řebříčku, psosoru, pivoněk, libe- čku lékařského a „černého kořene“ ; blízká luka poskytovala dosti třílistky a hořce, a les dosti jalovce a pelyňku. Lněného semene a trhaných krupek bylo vždycky dosti v příhrádce tvrdé truhly, ale nescházely ani prudce zapáchajíeí „čertův trus“ a oblíbený „ales“, lipové a be- zové thé, divizna a sušená „tráva pro vodu“ Zásobu léčiv doplňovalo máslo, šmole a braban cový olej, a pro snažší hojení ran ve zvláštn krabičce naschráněná červotočina z trámů pastou šky, a čerstvé, „krásně“ zaprášené pavučiny. které vyráběli ke stavění krve Kouekou přime hýčkaní, dobře vypasení pavouci ve vlastní jej předsíni a ve dvorské stáji. Dále se Koucká znala v předpovídání pově- trnosti, v čarování, v citování duchů, kteří sejí nikdy nezjevili, probouzení lásky pomocí růz- ných bylin a předpovídání osudu lidského; ra dila v nejrůznějších záležitostech i právních. smiřovala rozvaděné a rozváděla smířené; účast nila se všech rodinných „slavností“ v Zálesío kolébky nového Zálesáka až k hrobu starého a — rozuměla na světě všemu!

Také to celý svět uznával kromě správce šafářů všech panských dvorů, soustředěnýe pod jeho železnou vůli a rukou. A to Kouckou trápilo nemálo, protože ti- „nevěřící“, ač si jí v tomto přeneseném obor její půsohnosti mnoho nevšímali, přece tu a tan mimoděk proneseným slovem či posměškem pod- kopávali její vážnost a „práci“ v lidu. Dle nich patřila Koucká přímo na hranici. anebo aspoň v noci filipo-jakubské na koště Dle nich nevykurýrovala jaktěživa ani myši; jak se na potlučenou kočku podivala, tato ubohá jistojistě „zahrábla“. Zažehnávala-li něco, při- volala to; tišila-li něco, rozvášnila to; místo o „můry“, pomohla svým věrným k „můře“; když někomu řekla, že je „namožený“ a natřásala ho mazala šmolcem a šlapala mu po zádech mezi lopatkami, mohl býti jist, že má zápal plic; když doporučila někomu, aby pil ráno na lačný ža- ludek kafr, rozpuštěný v kořalce, že mu to „roz trhá vnitřní votoky“, mohl na to vzít utrejch že žádných otoků nemá; když dala někomu di viznu, patřil mu najisto bez; když dala bez, pa třila mu divizna; vyžadovala-li rána obklady čili, jak říkala, „oušloky“ studené, dávala teplé

nebo kaše. Řekla-li, že bude z rána hezky pršelo; měl-li kdo podle jejíno úsudku vyhrát při, najisto ji prohrál; prorokovala-li dítěti v ko lébce dlouhý věk, druhý den umřelo; zkrátka— „páni“ nevěřili ničemul Co měla Koucká dělat?! Musila se jen tajně hrýzti, neboť „čí chleba jíš, toho píseň zpívejl Tohohle šafáře už dokonce neměla ráda ! Právě k ní měří přes brázdy — a ty holky se čerch mansky stuchají, jakoby ho neviděly. „Franckal“ Fanda skočila, a jak se najednou před ša fářem Krystýna hnala do práce, přišla jí Fanda nějak do rány Bolestný výkřik rozlehl se po poli. Ženské se narovnaly a zadívaly se dolů ke dvoru. Stará Koucká chvátala k děvčatům- Šafár něco křičel a klel, až se ozvěna vra cela od lesa. Byltě dobře viděl, jak Krystým nabodla vidlemi Fandino koleno .. Pomohli Fandě do dvora na postel a praco valo se klidně dále „Teď bude pokoj!“ zabručel si do vouse za rádýlkem Urban a vykřikl, že to musil i šafá slyšet: „Mrchy! — Vjé, hatou Stará Koucká roztápěla, protože se Fande v posteli třásla. Na dvou bodných ranách v levém koleně měla přiloženou nejzaprášenější a nejsilnější pavučinu z dvorské stáje, kterou jen mohla Kou cká sohnat, přes to vrstvu červotočiny, jako kdyi posype „šustku prachandou“, a koleno zavázan šátkem. Ale stále čerstvá krev prosakovala, že byla Koucká přinucena touto neblahou okolností aby proti svému zvyku učinila všeobecný pořá dek ve stáji a strhala postupně všechny klou nější pavučiny, co jich kde byl Když roztopila, přiložila holce studený ob klad na hlavu a chystala se zase na pole . ..

„Maminko. . t. „Co pak?“ „To to páll!“ „Musí, musí, děvečko!“ odpověděla n stesk dívčin důležitě Koucká a nastrojila vše- vědný obličej; „to musí vypálit a vyštípat — jinak by se ti koleno „válelo“1. „Ježíšmarjá!“ „To víš, že se to nesmí státi! Ale nemu- sily jste se stuchat, nezbedy! Není to sice tk horoucí, to já už zahojila jiné „plyskejře“, ale nemusila's míti bolesti! Ty jsou zbytečné!“ Fanda se rozplakala. „Ale já jí ještě dám, potvoře!“ zlobila se najednou Koucká, spatřivši dceřiny slzy; „do práce vice nesmi — — „A na Honzíka ať si nemyslí!“ „Já jí ho ještě osladíml“ „Jen aby se mi to zahojilo do té svatby!“ „Buď bez starosti!“ konejšila Fandu matk „Nepřežila bych toho „Taky by mne to mrzelo, když už mát skoro všechno připravenol“ Koucká zmizela v předsíni. Když se vrátila s čerstvou pavučinou, ozvala se Fanda mazlivět „Maminko!“ „Co pak? „Půjdete rozhazovat? „To víš, že půjdu! Hlavu kdyby člověk srazil, nesleví šafář ani hodinu, abys nejedla zadarmo!“ „Rekněte mu, aby Krystýnu vyhnal — bez toho mi to udělala schválně, abych nemohla na svatbu! Myslí si, že se to nezahojí! A půjde pak sama, a — s Honzíkem!“ Fanda se znova rozplakala. „To jsou starosti!“ pokyvovala Koucká hla- vou a vyšla ven. Bylo jí Fandy líto a tu nechtěla, aby tato spatřila v jejích očích slzy. Ubrala by jí tím naděje, a pak by v ní třeba vzbudila stín nedůvěry ve své umění. Proto se už nevrátila a jen zavolala ze síně, že už tedy jde, aby se Fanda upokojila.... A Fanda se utišila, protože se zabrala do vzpomínek, při nichž blaženost a štěstí uply- nulých, láskyplných chvíl znova prožívala, a je jichž kouzlo působilo na rozbolněné její nitro. Zdálo se jí o Honzíkovi . ..

Koucká přebedlivě ošetřovala Fandino ko- leno. Ale přes všechno její namáhání otok se zvětšoval a bolestí škubavých a pálení neubý- valo. Mrzelo to Kouckou nemálo! Vystřídala ji skoro všecky prostředky svého lékařského arse- nálu, když došla ke konci, vracela se zase k za- čátku, ale výsledků nijakých nebylo viděti. Už už viděla, že vlastní dítě o ní počíná pochybovati: zachytila letmo několik bolestných, polo vyčítavých pohledů dívčiných, a to jí rvalo srdce. Ne, nemůže dopustiti, aby víra v její umění byla podkopána ve vlastní rodině, nesmí vzniknouti pochybovač o její zázračné moci kouzlech! A nad to ještě ta zpropadená svatba Tonky Přibylové se blížila — Koucká se chy- tala za hlavu a přemýšlela, jak by holce nejlépe udělala! „Nic platno, Fanynko,“ povídá čtvrtéh dne, „musí se to rozehodit! Jinak nebudeš zdrá- va! Kdybychom se s tím stále mazlili, choulosti vělo by to, a nevedlo by to teprve k ničemu Koleno by zhrublo!

Fanda poslechla, sešla za pomoci matky s postele a opírajíe se o její rámě, přešla z hrozných bolesti namáhavě čeledník. „Jen dál, jen dál!“ pobízela matka, „uvidíš že už to půjde podruhé lépel“ A šlo to! Ač z počátku koleno vzdoroval a nechtělo se ohýbati, po druhé procházce Fan- dině čeledníkem se už poddávalo, měklo, noha se čileji zdvihala od podlahy. Jen při do- šlápnutí ještě píchlo ... „Ale to nic, to nic — —,“ konejšila Kou- cká a její obličej zářil. Fanda se dala do oblékání a dosti obratně se při tom otáčela, ač každé chvíle zatínal bolestí zuby do pobledlých rtů. „Odpoledne s námi půjdeš sázet!“ pronesl určitě matka a pokývala hlavou, postřehnuvší udivený obličej dceřin; — „ano, ano. uvidí svět, co umí Koucká! Krystýna vzteky sezelená! Ty půjdeš Tonce na vodatve, žádná Krystýna!“ Fanda chtěla něco namítati, ale poslední slova matčina jí zavřela ústa. Ne, ne, — ví

že to musí být, že musí doprovodit Tonku k oltáři sama, že nesmí poskytnouti Krystýně příležitosti — — Honzík...! Jakoluzná vidina se jí zjevil, — obličej její vzplanul v líbezném úsměvu . .. Odpoledne Fanda sázela. Zůstávala sice pozadu, shýbla se jednou, co jiné ženské pětkrát a jednou ji také přistihl šafář, ana sedí v brázdě na obráceném košíku a — pláče. Promluvil k ní několik vlídných, potěšu- jících slov, vyptal se, „jaké to je“, ale když obdržel jak od Fandy tak od Koucké souhlasnou odpověd, že už je všechno dobré, nevšímalsi jí více. A čím méně Fanda nasázela, tím větší chvály sklízela stará Koucká: její věhlas roz- letěl se s večerem po práci ústy nadšených ro- botnic po celé vsi a všude se mudreky poky- vovalo hlavami: „Nad všecky doktory světa jel Teď už se nemusíme bát nemoci! Bůh nad námi skrze Kouekou drží ochrannou pravici! . .. „Jsem já to ženská...!“ pochvalovala si pak Koucká, uléhajíc po večeři vedle muže; — „za deset dní se o svatbě u Novosádů vyská- čem', až nebudeme moci dechu popadnout!“

A přece musil přijíti doktor! Řekl to správce a při tom zaklel: „Hrom do baby, vždyt by tu holku zabilal“ Byla-li nutnost povolání lékaře krutou ra- nou pro starou Kouckou a její sebevědomí, byl dedatek správcův tím krutější. Zachvěla se při té zvěsti, kterou jí přinesl šafář, a na okamžik strnula myšlenkou, jaká hanba se jí stane v Zá- lesí návštěvou lékařovou. Té chvile se jí zdálo, že všechna její sláva se řítí v ssutiny, a u srdco jí bodalo, a v rukách brnělo. Zavolala si také ihned starou Rejzlici, aby jí to trochu rozehnala, neboť sama nemohla sáhnouti ani na poličku pro šmole, a ulehla hla- sitě hekajíc. Rejzliková přišla a spráskla ruce nad tou zprávou. Jaké to neštěstí potkalo tento pože- bnaný, tisíckráte v modlitbách vzpomenutý dům: doktor! A počala si utírati oči a nos spodní sukní.

„Vidějí, kmotřičko,“ postěžovala si Koucká „to má člověk odměnou za dlouholeté věrné služby!“ A dala se rovněž do utirání očí a nosu, ale svrchnici. „Maminko,“ ozvala se v tom se své postel Fanda, „prosím tě — —! Třeba to bude dobré — a já budu moci na tu svatbu!“ Po těchto slovech se teprve Koucká do opravdy rozplakala, neboť, co čekala od dcery, byl pravý opak pověděného. Tak ona tedy už také matku zahazujel Zatím si Rejzlice naplila do dlaní, nabrala prsty z hrnečku trochu šmolce, rozmazala ho po dlaních slinami a počala Kouckou mazati. P každém přitlačení vzdychla Koucká hlasitě, ne- boť Rejzlice byla na mazání také „metr“: pod její rukou lupalo a praskalo to v těle, jako když se převati pytel ořechů, a to něco vydalo. Ne- mocnému bylo hned lépe. Tak také staré Koucké. Ještě si lehla na peřinu na zem, aby ji Rejzlice trochu našlapala mezi lopatkama, a pak vyskočila jako srnkaa zdvihla ruce do výšky. „Však si ho půjčíme — ten se podiví, co je stará Koucká!“ řekla zajíkajíc se zlostí.

„A kdy přijede?“ zeptala se Rejzliee „Ten tu bude jako jiskra — kam by se ne- dělo! Za chvili tu mají panský kočár jako pa- rou! 'Dyť jsme panský! „Ráda se podívám!“ „Doběhnou ještě, kmotřičko, k tetičce Pra- večkové, pak pro Radouškovou, Podrábskou a Novosádku; a má-li čas, ať přijde též Najfuska a Kopečková — a když už poběhnou okolo, tak vezmou s sebou také Vopáleckou a Kulišku, babu měchatou — ta bude na něj dobrá!“ „Kde pak bych to já, stará osoba, všechno stačila — musí jít taky Pepka, a pro Kulišku skočí Honza, tam já nejdu!“ „Udělají si to, jak chtějí, kmotřičko — ale jen ať už jsou tady — já vím, že už je doktor na cestě!“ Rejzlice odběhla, ani neřekla: „Mají se tu dobře, kmotřičko!“ a Koucká prostřela stůl bí- leu pokrývkou. Pak sňala s almery kříž, posta- vila ho do středu, po stranách postavila svícny. do nichž nastrkala hromničky z truhly, a před stůl dala stoličku, již přikryla bílým, děravým kapesníkem.

„Prosím tě, maminko, co to děláš?“ ozvala se Fanda, pozorujíe chvíli matčino počínání. „Vidíš, holka,“ — uhodila se Koucká de čela, „jak jsem spletená! Já to chystám na pana pátera — a on přijede jen ten proklatej doktor!“ A uklidila opět kříž, svíeny i stoličku. Pře- šedši dvakrát čeledník, skočila ke stolu a strhla s něho i pokrývku .. A už se trousily baby, vítaly se hlasitě. smutně i vesele s Kouekou, potřásaly jí v účasti pravicí, přistupovaly k Fandě, zkoumaly její ko- leno a utíraly si nosy zástěrami. „Já bych jí na to dala kloboučí!“ řekla Pra- večková, vidoue, že má Fanda koleno bez ob- vazu; „aby si nemyslel, že jsme jí na to nie nedovedly dát!“ „Kloboučí — nic jiného!“ přisvědčovala Koucká; „praydu má tetička! Kloboučí chladíl“ „A táhne!“ dodala Radoušková „Nikdy nedávám nic jiného, než kloboučí!“ řekla také Podrábská. „Kloboučí — to se ví, že kloboučí!“ kývala stále Koucká. „I na rány je dobré!“ poznamenala Novo- sádka. „Ale to musí být olezlé od slimejše!““ řekla Najfuska. „To se ví,“ dosvědčovala Koucká; čím vie ho hlemejžď posliní, tím je lepší!“ „Nebo dejte trochu psosoru!“ udala také Kopečková trochu vědomostí. „Psosor je také dobrý!“ pokývala Koucká. „Ale nejvíc byste, tetičko, doktora dopálila, kdybysto jí na to dala nějakej živej flastr, takhle čerstvej, teplej — a hned si na něj počkat ve stáji!“ řekla Kuliška, baba měchatá, která znala nějak vyzrát na doktora. „To si jednou můj roz- sekl sekerou nárt:*iá si počkala na čerstvci kra- vinec a — plác ho na to! V tom šel okolo doktor. já ho zavolala — a to se nepteje, co ten člověk dělal!“