ole

Ol snnvn

20 června 1909.

Strana 9.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 108.

Na palubě „Thalie (O půlnoci z Valetty. — Moře se kudrnatí. — Předzvěsti mořské nemoci. — Vzpominka na Balt. — Mořská nemoc lékem. — Prvn l e obět.) Znaveni procházkou ulicemi valetskými téměř opojeni ruchem v nich panujícím vraceli jamě se po šestě večerní na palubu, abychiom nezmeškali oběda.— Ve sehodišti byla sice vývěšena vyhláška lodního velitelství, že i po obědě lze poznovu, po třetí a naposledy vyplouti do města a pak nanejdéle do jedenácté noční se vrátit, ale naše společnůstka již tak neučinila. Jednak pro únavu po denním chození a ošlehání odpoledním větrem, jednak — a hlavně — proto, že jsme si poslední chvile ve Valettě ne- chtěli ztrpčiti a pokaziti neustálým zápasem s dotěravými a někdy drzými cicerony. Ve Va- lettě věru by neškodilo nějaké opatření, jímž by turisté byli chráněni před přílišnou horlivosií jejich. Ale jinak jsme litovali, že se v tomto krásném a zajímavém městě nemůžeme zdržet dva tři dny, abychom se s ním důkladněji obe- známili, abychom se i hlouběji do ostrova po- dívali. To je zase stinná stránka této plavby Thalie. Zaveze nás do krásné končiny, ukáže nám půvabný obraz, a když se nám na míste nejlépe zalibí, když jsme sotva překlouzli přes počátky poznání a dorozumívání a dychtime celou duší po dokonalejším proniknutí vzáeného kusu země, tu se ozve s paluby velitelský odkiadu netrpicí zvuk strašného houkadla — a hajdy, honem na loď a dál a dále ! Po jidle skutečně ještě mnozí pasažeři vy- brali se poznovu do města, ostatní vyrojíli se na palubu, a tám všichni již jsme pobyli do posledního okamžiku, do odpluti lodi, což se stalo o půlnoci.

Stmívá se znenáhla, ale čím více stínů v- černích přibývá, tím bohatěji ozařuje se město, ná- břeží a celý přístav nespočetnými světly. Úchvatný obraz večerního života přístavního rozvinul se před námi. Na stožárech četných lodí zaplála světla bílá, červená, zelenů, nábřeží zahořelo množstvím luceren i osvěllených přibytků, ob- chodů i hostinců jako illuminací, část města na druhé straně tone v moři plamenů, lucerny pře- vozních parníčků kmitají se všemi směry pří- stavu jako veliké bludičky, a drobné, sličné bárky se světly všech barev a s pestrými lam- piony poskakují na vlnách. Zraky naše vpíjej se v tento obraz čilého, neutuchajfeího, boha- tého života, obraz, jehož nelze žádnými slovy vylíčití. A vzpomínky naše maně leti k Messině, kterou jsme před čtyřiadvaciti hodinami byl opustili. Tam asi taky panoval život podobný tomuto. Slyšíme zpěv z barek, slyšíme i hudbu ně- jakých nástrojů, výkřiky, smích, a zase varovné signály, píšťaly, rachot řetězů. Před půlnocí zarachotil i- řetěz naší kotvy ozvalo se houkadlo, kotva se vynořila z hlu- biny, a Thalia pluje z Valetty, mezi hrazením přístavním, pod bašlami. Valetta vzdaluje se. sledními pohledy loučíme se s ní. Minuli jsme poslední opevnění a za krátko jsme na širém, černém moři. Ještě nás pozdravují světla ma- jáků, a potom ubíráme se mlčky do kabin, pod jejichž okénky tlukou do boku lodi zpěněné vlny. A když se probouzíme z rána 6. dubna, není za námi památky po Maltě, není vůbee sledu po pevnině Jsme na širém moři, které pro naše zřaky nemá hranic a konce. Poplu- jeme tak plné dva dny touto plání mořskou, než se před námi vynoří další cil pouti naší ostrov Kréta čili novořecky Kriti, turecky Ki rid, vlašsky Candia, kam dle programu máme doraziti 8. dubna dopoledne.

»Pozemní krysy«, jak námořníci přezdívaj suchozemeúm, obyvatelům pevniny, mívají druhdy podivné předsťavy o »malých« mořich, jako je na příklad Středozemní. Na mapě vypadá sku- tečně poměrně úzké, a vzpomínám, kterak jsem v mládí měl ulkvělou představu, že člověk sto- jicí na břehu africkém, někde v Tunisu, zeela pohodlně dohlédne »přes vodu« až na břehy Iialie. Nebyl jsem sám v této domněnce, a ješté mnohem později, kdy již jsem se dopra- coval jakéhosi ponětí o rozloze moří i malých, setkával jsem se s někdejší svojí představou chlapeckou také u lidí dospělých. Vzpomínám, te mi kdysi jistý velebníček naprosto nechtě věřiti, že by a břehu Dalmácie nebylo lze do hlédnouti Ilalie — Adria prý jest úzký pruh vody. Později však překvapi zas člověka, jenž se octne na lodi na moři, jak malý je poměrně obzor mořský. To jest arci tím, že zraky ne- mají na širé té pláni vodní žádných mezníků, odstavců, ná nichž by mohly vzdálenost měř ti Přes to vše dozírají naše zraky vzdálenosli malé. Řekl mi kterýsi kapitán, že s nejvyššího Hrofu lodi dohlédné plavec jen asi na šestnáet kilometrů. Vzdálenost ostatně zcela úctyhodná, zvláště kdyby ji měl člověk přeplavat. A ze- jměna zde, v moři Středozemním, kde již se proháněji žraloci. My však posud jsme nespa- třili ani jediného a nespatřili jsme jich vůbec po celou plavbu. Snad na ně bylo přílis časně, snad se tu vyskytují až za parného léta.

Ale za to, když jsme po snídani vylezl na palubu, pozorujeme něco jiného. Seznáváme že buď půda Thalie již není tak pevna jako posud anebo že naše chůze pozbyla jistoty Podlahy pod námi chvějí se — a chvějí s všemi směry. Po děli i na šíř. Rozhlížímes po moři, jeho tvářnost je naprosto změněna. Není to již ona »hladina«, třeba mírně zčeřená, jako byla do včerejška. Jakoby vodní pláň roz- brázdil obrovský pluh do hloubi zabirající. všady vlnění, všady zmitání, samá rýha a samý liřeben. Vali se toto drobné vlnění k lodi od jihu a obzor již není ohraničen klidnou střibrnou linit; zříme kruh křivolaký, jako věnec temných, nizkých pahorků, jejichž tvar však ani na vte- řinu nedodržuje. Kruh na obzoru stále se mění, pahorky vodní převalují se do hlubin a jiné hned za nimi se vynořají. Vlna vlnu stíháa všechny a ze všech stran jakoby směřovaly jenom k naší lodi. A teď si uvědomujeme, co se děje s Thalit. Kymácí, — klálí se po déli, a hourásl, — houpá se po šířce zároveň. Když zvedneme nohu, abychom učinili krok, již ne- víme jistě, kam noha dopadne. Chvění lodi, kymácení a hourácení sděluje se znenáhla ce- lému tělu — a pojednou v nás vystupuje ne- určitá předtucha nedaleké jakési nepříjemné zkušenosti. Zcela veselí vstali jsme ráno s lůžek, a náhle nás obestirá jistá tíseň. A pojednou uhádáme, co se na Thalii chystá. Mořská nemoc!

Podivuhodné zlo jest mořská nemoc. Sám posud nikdy jsem mu nepodlehl, ale viděl jsem nemoc mořskou v nejhorším jejím zjevu nejednou. V těchto okamžicích, kdy se zdá, že na nás co chvile skočí z rozčeřeného moře, vzpomínám na příklad na zjev její na moři Baltckém, v zátece Swinemündské. Sešlo se nás před desíti lety několik krajanů v Heringsdorfu, krom jiných náměstek starosty nejkrásnějšího předměstí pražského pan Br, kterýž navrhl. abychom podnikli výtet parníkem do Mizdroje. Mizdroj leží na opačné straně zátoky Swine- mündské, bílé její pobřeží jest viděti z Herings- dorfu jako světlý pruh, za večera rozeznáte jednotlivá elektrická světla na štrandě mizdroj- ském. Plavba z Heringsdorfu trvá tam asi ho- dinu, nanejvýš pět čtvrtí. Tedy pouhý skok Byl krásný, slunečný den, těšili jsme se na výlet. Směrem od Swinemünde přifuněl parník »Sequens«, vše na něm vypadalo velmi vesele.

Vstoupili jsme na palubu, »Sequens« odrazila kolébal se na příč přes zátoku. Živo bylo na palubě, bylo tam plno německých paniček divek, plno hovoru a perlivého smíchu, slečinky házely do vln kusy housek rybám a řehonily se jako řehlačky. Bylo radostné podívání n bujnou tu náladu. Avšak milý »Sequens« p desiti minutách pečal sebou trhati, jakoby klo- pýtal přes nastražené překážky nějaké pod hla- dinou. Chvílemi dokonce neviditelné ty pražce přeskakoval. Pojednou zvonivého smíchu divčího ubývalo, slečinky pustily se bradlení paluby jedna po druhé usedaly na lavičky. Smích do cela umlkl — již i pouhý hovor ozýval se ne- směleji. Přes palubu fičel ostrý vítr, časem vy- střikla nezbedná vlna až na palubu. Nepluli jsme ani dvacet minut, dámy sivěly, popolavěly, namá- havě se zdvihaly s lávek, zachycovaly se bradlení, nahýbaly se přes ně, div jim hlavy neupadly — ach, jaký trudný pohled na ta stvoření, pře několika minutami tak veselá, rozpustilá. — Ale ani se každé nepodařilo dojit až k zábradl.

Zapolácela se, zamávala rukama ve vzduchu, hledajíc, čeho by se zachytila — a zde byla mořská nemoc v plné hrůze. Ba, ani ku při- praveným zeleným škopíkům nedošla mnohá, poněvadž vál vítr prudkostí až zlomyslnou, právě proti divkám, ať se obrátily kteroukoli stranou, odstonávaly nemoc šatičky batistové, zefírové, fulárové a jaké jiné ještě — ach, po celé přední straně, živůtkem počínajíe, po samu obrubu podolku. A teď již bylo podivání štrašlivé Z podpalubí vyrojily se námořníci s putýnkam vody a se švablemi * v rukou, a jako když zedník bilí kuchyni, tak namáčeli švable du puten a po celé přední straně omývali sto- nající dívky a paničky, slírajíce stopy mořské nemoci, a pak odváděli — ne, vlastně odnášeli bledé pacientky dolů do salonu. Nebylo uplynulo dvaeet minut od vyplutí z Heringsdorfu, a pa- luba byla prázdna všeho ženského stvoření. S námi byly tři paničky krajanky, ani ty neušly osudu a byly sneseny dolů. Pokládali jsme spanem náměsíkem B. za povinnost navštiviti po chvíli krajanky, i sešli jsme dolů. Avšak toto samaritánství málem by nás bylo zklátilo. Na- mořníci nakladli tam oběli mořské nemoci jak otýpky, nejenom na plyšové lavice, ale i na po- dlahu, že bylo nesnadno kročiti, celou prostorou vanul vzduch jako morový a celým salonem pzývalo se stenání, úpění, a zas ležely dámy jak mrtvoly, zsinalé a na pohled bezvědomé.

Přikročili jsme ke krajankám a tázali jsme se: »Můžeme vám něčím posloužit? Pře- jete si něčeho?« — A tu krajní dáma, všecka zelená jak špenát, pohlédla na nás jak dokonávající a vroucím hlasem pronesla: »A h — vemte mne za hlavu a za nohy a hodt mne do moře — hoďte mne do moře !« — Bylo to sice jakési plnomocenství, ale bylo přece na pováženou vyhověti mu. Krom toho nás po- hled na nešťastně překonával. Nohy se pod námi třásly, ani bychom nebyli dáma unesli. A bychom ji i byli chtěli vyhovět — dámy byly tři a na ostatní dvě jistě naše síly nestačily. Vyklopýtali jsme zase na palubu a zamířili jsme do středu lodi, ke kominu. »Kuřme, přiteli, jen kuřme«, nabádal mne pan B. a podával vir- žinku Kouřili jsme tedy a dívali se tesklivě. jak odvádějíi starší pány kamsi do podpalubí. Skoro jsme na palubě osaměli a vynakládali jsme všechnu energii, aby náš hovor docela ne- uvázl. Chvilemi ohlédl jsem se, jak daleko ještě máme do Mizdroje. Neboť se mi zdálo, že na dlouho již neodolám. Podíval jsem se na pana B. — to již nebyla lidská pleť, čím jeho tvář byla povlečena, ale jakýsi olivový nátěr. Sklopil jsem zraky. A tu pan B., nabíraje dechu, povídá k mně: »Kdybyste se viděl, kamaráde, jak ha- nebně vypadále . ..« Bylo štěstí, že o chvilku později parnik zastavil. Naskákali jsme do rybářských člunů — a rázem jsme byli zotaveni. Vykládání dam bylo arci obtížnější. b obrl sobal

Celá ta plavba trvala hodinu a způsobil lakové spousty. Jindy plujste celé dny a noci, po nemoci ani památky. Obyčejná »pozemní krysa« vstoupí na loď, přeplaví se do Ameriky. nezastůně. Ale okázali mi kdysi kupitána, který vykonal již asi desetkráte plavbu do Amerikya zpět — a pokaždě propadl mořské nemoci. Jsou lidě, kteří se neodráží na pohyblivon loď ani na hodinu z nesmírné obavy, aby netrpěli mořskou nemocí. Ale do nedávna jsem neměl potuchy, že by kdo šel na loď, aby mořskou nemo dostal. A přece jsou i takoví labužníci. Před třemi lety navštívila mne známá ro- dina z Ameriky. Manžel s chotí a její sestrou. Obě ty dámy již asi třikráte přepluly ocešn. Přijde-li kdo z Ameriky, bývá arci první otáz kou, zdali měl přiznivou plavbu. I táží se pa ničky taky tak. Zavrtěla hlavou jako v nemilo vzpomínce a řekla žehravě: * švable jest nástroj podobný smeláku na dlouh tyči, místo stéti však jsou provazy: slouží k omy vání paluby. »Ne, neměli jsme dobrou plavbu ! Moře bylo jako zreadlo, ani na chvíli jsme ne- zastonalli.« »A vy jste chtěli stonati ?« táži se s úža- »Ano. Jen proto jsme se tentokráte vydali na moře. Jsem nemocna. Lékař mi řekl: Nic vám nepomůže než mořská nemoc. Proto tedy jsme šli na loď — všem by nám byla udělala dobře. Ale nic — nic — a tolik peněz to stálo Ještě doufám, že ji dostaneme na zpátečné cestě.« Dověděl jsem se později, že se vrouci přání panino splnilo, že skutečně za plavby do

Nového Yorku měla dokonalou mořskou nemoc, snad i její choť i sestra. Peníze přece ledy ne- byly vyhozeny. — Podezříval jsem arei v duchu lékaře, že nemoha se jinak zbaviti paničky které snad pranie nechybělo, poslal ji na oceán.— My však, jak jsme tu na Thalii byli, ni kterak jsme si nepřáli stonati. Nejen to: -již v Tersti jsme se zapřisáhli, že stonati nebu- deme. Jednak proto, abychom ostatním váženým spolucestujícím neposkytli divadlo, při němž účinkující pochodí vždy mnohem hůře než di- váci a krom toho jsme si uminili, že podnika- telstvu plavby nedarujeme ani jediný oběd, ani jedinou snídani. Vzhledem k nákladu výletu i k tomu, jak dokonale se na Thalii strojí, bylo by to hřišným plýtváním peněz a zkracováním sebe sama. Ale dnes, kdy se Thalia pod námi tak rozboupala, až jsme eítili lehké polehtávání, po- dívali jsme se na sebe a řekli sí: »Pánové, vzhlédem k tomu, že se moře tak nemanýrně kudrnati, připomeňme si prostě svůj program, který leží ve dvou slovech : Ne- dejme se !e Všichni jsme chtěli zvolati sborem: nedejme se! — ale v tom okamžiku právě dva dvorní důstojníci vedli mimo nás mladou, sličnou, ale velmi bledou a takřka sezelenalou dámu, která solvaže vlekla nohy za sebou. Byla to první oběť mořské nemoci, která tím okamžikem vnikla na palubu Thalie. Sedli jsme si hezky podle sebe na nízké palubní židle, přikryli kolena plédy a dívámese přes bradlení co nejdále. To prý je taky velmi dobrý prostředek, aby člověk mořskou nemoc nedostal. Takových prostředků máme s sebou celou apatyku. Jen aby nám žádný neselhall sem

Vzpomínky z válečného roxu 1859.

Podle vypravování účastníka tažení napsal X. Roh Antonín Chaloupka byl litomyšlský synek. V březnu roku 1859 stavěl se pod míru a od- vedli ho. S ním odvedli i Josífka Dostálkova, slaboučkého pikařského pomocníka a ještě ně- kolik kamarádův, kteři neměli toho štěstí, aby za ně někdo ztratil slovo, jako za Karla Císařova. Sehnali je jako skoupený dobytek, zavřeli do „sklipku“ se zamřižovanými okny. Hošís v skrytě poplakali, šťastnějšími kamarády zapla- cené džbánky vyprázdnili a přísahali.- Jenom tak tak že se se známými roz- loučili, maminky objali a již to šlo překot- ným transportem do Brna, kde je oblékli, do Vidně, Grácu a Lublaně... Dvanáctým dnen Toník Chaloupka a Josífek Dostálkův zařazen byli k pátému pluku těžkého dělostřelectva. oba k první baterii, v Majlantu. Oba u jednoho děla... Toníček — čís. 1. — kule nabíjel, Josífek — čís. 6. — kule o muničního vozu přinášel. Do města vycházeli po šesti, děla jejich na- mířena byla na milánský děm, v prachárně pra- covalo se ve dne v noci a oba litomyšlští hoší — třeba rokruti — zvětřili brzy zlý vítr a bylo jim v té krásné zemi těžko u srdce.. Dne 28. dubna opisoval si Ant. Chaloupka — to už v poli — pro památku v kanceláři ba- terie, kde vypomáhal, vyhlášení války. Bůht sud.

Ypsilon.

I. (První nepříte l.) Těžká baterie v těžkém klusu dostihla svého stanoviště u Monte Bella (20. května). Zaprášená silnice, vroubená starými morušovými stromy. velkou zatáčkou objíždéla venkovský dvůr, sva- žujíc se táhlým návrším. Tam naproti kdesi, do- sud neviděn, stál spojený nepřítel. Rakouské bri- gády po tuhém bojí postupovaly a Toníkova ba- terie zastavila se u bílého dvorce ke krátkému oddechu. Hoši se rozeběhli. Ten pro vodu, onen jinam a dvorec oživl, jak u cisterny sběhl se houfec žíznivých. Stála v prostřed prostranného dvora, v jehož pozadí tmavým šerem zela veliká kolna . .. I tam se kdosi zatoulal a výkřik úžasu svo- lal ostatní. Tam v tom zášeří podél stěny v něko- lika vrsívách na sobě narovnána jako kolné dře- vo — ležela mladá lidská těla: Modrí Piemonti a v meh prokvétaly rudé spodky mrtvých Francouzův. Potrhané a sešlé uniformy poutaly zájem čských dělostřelcův. Jen plaše svezly se jejich zraky po odporných hně- dých skvrnách, třísnicích barvy uniforem, úzkost- livě vyhýbaly se místům děsných ran a klopily se před vytřeštěným pohledem mrtvých. Puch rozkládající se krve a zahnivajícího masa oma- moval horkým dnem umdlené smysly.

Dvě veliké louže krve již začernalé na udu- paném mlatě daly tušití muka operovaných. Su rové poznámky, odhalující původ ran, které snad měly ohlušiti návaly poděšené vlastní krve, uml. kaly při pohledu na tu spoustu a vojáci, fascino váni prvním děsem vojny, o kterěmž dosud ne- věděli a o kterémž nyní v klidné bezčinnosti mohli právě uvažovati, stáli beze slova v hlouč- cích, každý svými myšlenkami zaujat, patříee v tom přitmí vytřeštěnými zraky v ona místa. která nejvíe upoutala jejich pozornost . . . Stál a snad bez myšlenek, v podvědomé kruté bo- lesti, z níž se rodil soucit. Toník nachýlen v před, hrudníkem pode- přený o podpěrný trám... Vedle té krvavé louže sám, neodklízen, ležel na znaku snědý Francouz tmavých kučeravých vlasů. Rozepjatým kabátem prohlédala pruhovaná košile a z ní vynikalo táhlé hrdlo naběhlých promodrávajících žil. Ruce křečovitě zaťaté do půdy a pravá, všechna pokrvácená, topila se v té odporné louži .. Nohy nepřirozeně rozhozené a na kamuších nad kůtkem roztřepených dvě veliké skvrny za- hnědlé, zaschlé krve, pod jejímž kornatým škra- loupem promokvávaly rudé krůpěje . .. A v tom podťatém těle to škublo, od kolen až k táhlému hrdlu zachvělo se postupujícím třesením sotva znatelným, pravá ruka zvolna se zvedala, ale náhle vztažena sotva do polovice, kam až by chtěla, pleskla nervosním pohybem, krátkým a prudkým zpět do té zahoustlé louže, která se líně zahoupla pod tím úderem. Levou rukou projel křečovitě vlnivý pohyb od ramene až k lokti a prokmitající zahnědlá skvrna ko- šile šířila se nabraným dechem. Hořejší polovice těla páčena byla s nazad pokleslou hlavou do výše opřenou levou rukou.

Nové zaškubání a hrdlo velkým obloukem jako zatížená pružina přehodilo těžkou hlavu, která dopadla a protáhlou bradou opřela se o prolomená prsa. Pravá ruka, dosud bezvládně vlečená vzpínajícím se tělem, v pohybu neodmě- řujicím vzdálenost hrábla pod odhrnutý kabát a vyhublé prsty škubavě jako prsty opilce ohma- távaly náprsní kapsu, z níž trčela — okousana špička staré dýmky ... Našly, co hledaly. Obočí se rozklenulo, hlava ospalým pohybem nazvedla a dvě z široka otevřené oči, ktoré neviděly, zahleděly se více bělmem, než zornicí na užaslou skupinu. Točité chvění jako k povstání proběhlo tě- lem, ale ústa zablekotala — prudce vtažený vzlyk — a tělo s nazad vzepjatým obloukem upadlo na zkrvavělou zemi. Konce bot nepřiro- zeně rozhozených noh málo se zachvěly a jen na příšerných hnědých skvrnách vykvetly dva rudé květy zmarněné krve . .. Dolrpěl . .. To byl Toníkův první živý nepřitel, kterého viděl z blízka na opuštěném nepřátelském obva zišti, a večer se oň pokoušela zimnice.

II. (Po bitvě u Monte Bella.) Za půl hodiny potom zaujala baterie bitevni postavení a stála bez ztrát na lidech tři hodiny v boji. Bitva se přibližovala, jak ji nepřátelské posily na rakouskou stranu přenášely, a dozu řila s nastalým večerem několik set kroků přeč baterií. Dvě, tři světelné pumy, tu — onde osa- mělý ručniční výstřel v hlídkách a bylo po práci Na krajinu snášela se mlha, houstla u země ponechávajíc zraku vrcholky zatmělých strom a samot, tmavé šmouhy vlnitých obrysů, jak se obrážely od bílých par a od okrajů prosvítajícíh nebe. Z mlh růževých poli, zhuštěných zatuch- lým dýmem, vyplul stříbřitý měsíc a rozlil své světlo po střechách cas a po vyniklých str mech, olemoval kraje hájův a prosytil prozář nou šedí hladiny mlh. Toník měl inspekci u svého děla a seděl n děle nad svými k smrti zemdlenými kamarády Hovor byl bezvýznamný a tichý jako tichá nyn krajina, přidušený dojmem velkých hrůz a vele- bou časného večera a došuměl v neklidněm spánku. Z mlhy nad bařinatou loukou ozval se žab koncert. Začla nesměle nějaká protivná kuňk svým hvízdavým „hu-hu“, pak jině a' jiné s přidávaly. Od háje ozvalo se zavoláni, které domřel ustrašeným šeptem. Od baterních spřežení do- nesl chladný náraz větříku harašivý zvuk po stroje, jak se kůň otřásl a půda pod dělem se zachvěla, jak kůň dunivým nárazem zakopl. Ně jaký sykot rozšiřil se v bolestné vydechnutí, kte- ré nedoznělo, protože protivná kuňka přervala svým příšerně hluchým, hu-hu“ston lidské bolesti.

Temným zafrknutím zanaříkal raněný kůň, tam někde až pod svahem na vozové cestě, odkud už na sám večer pěšky přiběhl zarudlý adjutant. Třepetavé zalkání rozlilo se ze staženého hrdla a vyznělo na hlucho zasípáním v těžké mlze. Lidský sluch, třeba zbystřený tou prozářenou tmou, sotva zachytil srdcervoucí žalobu ... Ale tam ve spřeženích baterie slyšeli to zasténán dobře. Jakési bezradné pohnutí! Vypjali hlavy. kolena dlouhým stáním strnulých nohou se chvě la a chřípí ssála tu bolest hlubokým, vibrujícím proti větru obráceným vdechnutím, které zakon čilo temným, třaslavým harašením zubů na udi- dlech, jako když lidi mráz obchází. A opodá jiný kůň zahýkl a nevědomý úžas koní stupňova se ve zřejmý neklid .... Toník na svém děle otupěl již dávno v sluchovém napětí a složiv hlavu do rukou, opře ných lokty na kolenou, aniž by sám věděl usínal ... V tom nesli kolem raněného, jehož proni- kavý nařek řezal ostrým nožem do slitého ticha přidušených zvuků. Neklidní koně obraceli hla vy po tom lidském hlase. Probudil se. Probudili se i kamarádi. Vy- skočil jako přistižený, setřásl spánek, ve kterém znělo zmatené volání povelů, ve kterém vřeštěly polnice a ve kterém houkání kuňky měnilo se v hučení přeletujících dělových střel. Ten tam byl klid podletní noci, který ssál v sebe stony a zoufalství, vstřebal úzkost strach, opíjel se výpary krve a oddychem zdep- tané země, který se naplníl horečným dechem splcích k smrti odsouzenců a dolehl tíživě jako upír na prsa siré země, napit jejím životem. Ten ubožák svým hlasitým nářkem rušil ve- lebu noci, která obtěžkala bolestí . ..

Pavouk a mouchy.

Z „Povídek o Roglovi“. Napsal Jan O s ten Do vinárny, kam Rogl chodíval někdy úpln sám, oddávaje se svým myšlenkám při láhvi Chianti, vhrnuli se jednou mladí lidé, asi sedm neb osm jinochů, z nichž nejmladší nebyl pod dvacet a nejstarší nad dvacet pět. Bůh ví, kde se sešli, snad to byli členové nějakého spolku nebo klubu; snad pojila je jednotná myšlenka: hráli snad na citery neb na mandoliny, možná že také sbirali poštovní známky, hráli lawn tennis; snad měli i vyšší eíle: pěstovali společně zpěv neb divadlo. Něco je musilo spojovati těchto osm mladých lidí, že přišli tak svorně a tak hlučně. Byli již nějak rozjařeni, vypili as někde rychle sklenku piva a měli náladu. Přišli jako velká voda, hlučíce a pozpěvu- jíce, vrhli se do místnosti, jinak tiché, kde ně kolik starých pánů sedělo při svých sklenicích právě tak tiše jako Rogl. Jen někdy některý z nich se rozhovořil mluvilo se většinou o dáv- ných časech, o lidech, kteří již zemřeli, o staro dávných domech malostranských a jich majite lích, o starých, patricijských rodinách, jichž potomci zanikli někde ve světě. Vůně padesát let vznášela se nad hlavami těchto starců, z nichž nejmladší byl šedesátník a z nichž všichni se na Malé straně buď narodili neb aspoň tam prožili celý věk. Rogl rád na- slouchal jich hovoru; měli zcela jiné názory, než lidé tam za řekou, „v Praze“, všechny pak poutala jedna láska navzájem: láska k tomuto starénu, báječnému městu, jehož každý kámen byl jim drahý. Vyjadřovali se zcela jinak, než lidé z druhé strany, byli snad šosáčtější, ale také poetičtější, naivnější a roztomilejší. Rogi míěl rád ty stařečky, kteří milovali Malou stranu a víno, rád občas zapadal do toho ovzduší, jež mu připadalo tak útulné a volné. Cizí lidé málokdy sem zašli večer, obchod kvetl za dne, večer se lidé rádi drží blízko svých domovů.

Také tito mladíci byli tu dnes asi poprve. Snad o tom slyšeli, že je tu dobré a laciné víno, snad šli prostě tam, kde viděli světlo, zkrátka vrazili sem. Židle zaracholily, smích se ozval, jakási přezdívka, jež jim byla společna, všechny roze- smála. Staři páni udiveně se ohlédli, ale mladíci se nedali rušiti ve hlučném hovoru a smíchu. Rogl se také probudil ze svých myšlenek. Miloval mládež, konečně byl sám dosud mlád, ačkoliv životní boj zanechal stopy na jeho čele a vlasy mu na skráních prokvétaly. Ale měl rád časem veselé lidi, i zpěv rád slyšel a sám zpíval, byla-li taková nálada. Ale tito mladíci se mu hned z počátku nelíbili, jejich vystupování, hřmotné, bezohledné, arrogantní, tón hovoru, frivolní a pepický, ho dráždil. Objednali si víno, jaké jim právě napadlo, přiťukli si a napili se důkladně a stali se ještě hlučnějšími. Mluvili o nějakých spolkových zá- ležitostech, titulovali jednoho předsedo a jiného pořadateli, jednalo se o nějaký výlet na Závist, o výlet s dívkami, slibovali si napřed důkladnou „lekraci a psinu“. Rogl v duchu si představoval takový výlet: nafintění mladíci, hrající si na elegány, ustarané matky, ženy malých lidí, které po celý týden se ohánějí ve své domácnosti, vynakládajíce oprav- dový důvtip na to, jak by ošatily a nasytily z ne- patrných prostředků rodinu; ženy, spoutané věč- ným okovem drobných, korunových starostí, dcerky, oděné v lehké batistové šaty, hezké, bledé dívky, vězněné po šest dní od rána do ve- čera v obchodech jako prodavačky, nebo v kan- selářích jako písařky na strojích; statečné, hod- né divky, které ze svých čtyřiceti, padesáti korun měsíčního platu přispívají k udržování domác- nosti a ještě si ušetří tolik, že se mohou odívati s lacinou, ale vkusnou elegancí.

Laciný, ale moderní klobouk značí týdenní výdělek, botky ze žluté kůže, s vysokými pod- patky, znamenají mzdu za čtrnácte dní. Koli- kráte musí udeřiti dívka svými drobnými, něž- nými prstíky na klávesy psacího stroje, nežsi vydělá na šněrovačku nebo jen na pěkný pás. Kolik vrtochů svých šéfů musí snésti, kolik im- pertinentních poznámek korespondentů, proku- ristů, disponentů; kolik pohledů kupujících, sle- dlujících její něžné vnady! Ví se o ní, že je chudá, a dává se jí znáti, že za peníze lze vše koupití. Neděle patří jim. Kdo by jim mohl zazlívati, že jsou veselé v ten den, že si rády zatančí ně- kde ve výletním místě, že pijí plnými doušky z poháru svobodného života. O takovém výletu mluvili mladíci zcela na- hlas; vypravovali o dívkách, s nimiž byli na vý- letě; mluvili o intimních věcech, o tom, kde kdo kterou líbal, když ji doprovázel na zpáteční cestě. Zvláště jeden se chlubil svými úspěchy. B to mladík se sotva znatelným chmýřím na ho- řejším retu, vytáhlý, bledé tváře, pečlivě načesa- ných vlasů, s kadeří, sahající mu až skoro na pravé oko. Jehc hořejší ret byl poněkud kratší a dával ukazovati se silným, širokým zubům, takže se zdálo, jakoby se stále usmíval. Oděn byl dle nejnovější mody a měl kříklavou čer- veně-modrou vázanku. Zaujímal asi význačné místo v této společ nosti, mluvil nejvíce, nepřestávaje při tom kou řiti cigarety; měl nejvýraznější pepický přízvul a veškerá ta okřídlená slova a triviální úsloví. jimiž se tu oháněli, pocházela asi od něho. Mluvil o nějaké Zdeňce, s níž tančil v zimě na Klamovce. Byla na něho „utažena“, ta holka.

Co měla doma pro něho mrzutostí! Nechtěli, aby chodila na Klamovku tančit, zavírali ji, ale ona se vždy dostala ven a přišla. Věděla, že bude zle, až se vrátí domů, dostala vždy bití a po celý týden se nesměla hnout z domu. Ale to jí bylo všechno jedno. A v tom parku na Kla- movce! Dělala, co jenom chtěl! Kdyby byl řekl, aby s ním celou noc proflámovala, byla by šla. „Mně je to jedno,“ říkala, „budou-li mn doma trápit, skočím do Vltavy. A krejcaru ho nestála, sama si všechno pla- tila, měla sedm zlatých týdně a domů nic nedá- vala. To byla veselá holka! A jak uměla milo- vat! Mladík mrkl významně očima. Po měsíci ho omrzela, namluvil si Karlu, její kamarádku. Zdeňka brečela, prosila, hrozila, že skoči do Vltavy; nedalo se nic dělat, měl nyní Karlu. Počkej, až bude teplejší voda,“ říkával Zdeňce. „Teď by si se nastudila.“ Všichni se zasmáli otřepanému vtipu. S Karlou se také dlouho netahal, to byla hloupá husa, nic s ní nebylo. Pustil ji za čtrnast dni „k vodě“. Teď dělá do Boženy. „Božena? Božena? To je ta blondýna z Vinohradů, ne?“ zajímal se jeden z nich. Milý kamaráde, to jsi pad' na nepravou. Do té já jsem také začal dělat. Ale, to je maruž. Ta je jak jeptiška. Je z něbl rodiny, její ote byl néjakým revidentem nebo co, matka má pensi, a Božena je slečna. Umí francouzskya má obchodní školu. To není ňáká Zdeňka nebo Karla. Ta to bere vážně, je samá báseň a samá kniha, na ni ty jsi krátký. Hrdina usmíval se ironicky a díval se po- hrdavě na mluvčího. „To mne špatně znáš, kočičko! Mysliš, že jsem ji neprohlédl? Já vím také dobře, že to není Zdeňka nebo Karla, ale taky jsem na ni jinak šel. To já taky vím, co na ni platí. Byli jsme na výletě v Sárce, tys tam tehdy nebyl.