12. března 1905

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů““ k číslu 71.

Strana 9.

Matka Země.

Z knihy „Ivaňské zátiší“. Napsal Frant. Novák Veliká bolest dopadla na Vávru Šprdlu. chalupníka v Topolanech. Jakoby do mohutných prsou jej někdo kamenem byl praštil, tak mu to náhle připadalo. Srdce mu zabuchalo jako zvon, když o půl noci strachem šílená ruka škubne za jeho provaz na oznámení hrozného požáru, a proto vyšel ven před zahrádku, aby mu nízký, černý strop na- hradila jarní obloha. Modrala se v nazelenalém tónu, krásně nad úzkým topolanským údolím, k severozápadu poněkud rozevřeným, na svém kraji zalesněnými vrchy zastaveným, až radost bylo se podívati. A před lesy táhly se vinohrady s nesčetným třešněmi a ořechy a trnkami, tak že svah hory. k údolí se sklánějící, podobal se jaksi ohromne zahradě, táhnoucí se ještě až tam, kam oko dí vajícího se člověka nemohlo dostačiti a dohléd ncuti. Ale Vávra Šprdla nezajímal se tímto podí- váním, kteréž kolikráte bylo jeho srdce potěšilo v celém životě, zde v zákoutí ztráveném. Dušt táhly mu jinaké myšlenky Na ženu svoji myslil, na Kačku svoji pod černým stropem jizby, naříkající nad umírajícím jediným dítětem; zoufalé slzy její viděl, hoře- plný nářek si připomínal... a zase na děvčátko své si vzpomenul a bylo mu také k pláči a zase ihned do vzteku. S myšlenkou na dítě, po kte- rém toužil marně v neblahém svém prvém man- želství s Katušou Halabánovou a kterýmž na- děje jeho došly svého vyplnění, tak že míra štěstí jeho byla vyplněna.

Svou dcerušku houpával na klíně, než rok se s rokem shledal. A jak běloučké to bylo děvčátko! Jeho modré oči mělo a on sám zdál se v něm se spatřovati, takový, jakým býval kdysi dávno, dávno, dávno ... Čas dvou roků uplynul jako krásné zdání Dítě žvatlalo, pobíhalo po chalupě za ma- minkou, skotačilo, smálo se — až tu na- jednou... Nemoc! Lékar a smrt stáli u malého lůžka a do- mlouvali se o malou dcerušku, hned horečkou rozpálenou a hned zase zimnicí se tetelící. Mrak zatemnil se nad Vávrou Šprdlou těžký, hrozný mrak — až konečně dneska uho- dilo. Na počátku vracejícího se jara! Do prsou a do srdce .. Proto zapotácel se ven pod modrou jarn oblohu. Jeho jediné dítě umíralo! „Ja, Bože, dělej, jak uvidíš!“ zahořekoval. „Je-li to Tvoja vůla, vem si ju. Ale veseléh mne již neuvidíš, to Ti svatosvatě slibuji! A podíval se k modrému nebi pohledem dlouhým a jistotu slibujícím, jakoby na dotvr zení svých slov a plnění své přípovědi, Nebe se jasně modralo, a malinký, bílý mráček plul od západu k východu po jeho blankytu.

Umění lékařské podlehlo a smrt slavila své vftězství. Vávra Šprdla schýlil hlavu k zemi a otu- pělý, jaký dlouhou svou bolestí byl, nepromluvií ani slova. Ani k ženě, počínající si jako šílená. Až když sám v chalupě zůstal a jeho dítě mu zakopali na hřbitově, na svahu, pod stráží větráka se rozkládajícím, pocítil najednou cosi, jakoby srdce mu ledem obrůstalo. Chlad, prázdnota a hoře v něm se ozvaly. Přitlačil palcem tabák v dýmce, prudčeji zadýmal a promluvil po třech dnech zase po- nejprve k ženě, bolestí zničené „Že vyváďáš! Nepomohl doktor, nepomůže pláč. Máme ji dobře schovanú! Šak Pánbůh je dobrý hospodář, a byla mu milejší. Ať odpočívá v pokoji, a světlo věčné ať jí svíti!“ Odfoukl kouř, až srážel se v malý mrak pod nízkým stropem, vstal a popošel k jednomu ze dvou malých okének. Prudčeji zamrkal, pak sevřenou pěstí oči si promnul, aby skrytou slzu setřel s jejícn víček a zadíval se ven. Nová škola stála naproti přes silnici. Větvé staré hrušky, v jeho zahrádce stojící. napínaly se tam přes silnici až k jejím vysokým oknům, před nimiž stála řada mladých, dosavad holých akátů. Že byl zase tak slunný den, měli ve škole v obou třídách okna otevřená. Vávra Šprdla uviděl tam ve třídě prochá- zejícího se starého pana rechtora. Měl brejle na masítém nose, a čítanku v ruce. Chodil po- malu mezi malými školáky, zatím co tito jeden za druhým vstávali a četli. Jasný, poněkud zpívavý hlas čtoucího byle slyšet sem přes silnici zcela zřetelně:

„Srdéčko mi tluče v tělíčku, to má rádo otce, matičku ... četl právě kterýsi školáček. Hořkost zalila hrdlo Vávrovi Šprdlovi. „Eh, co je tam děcek ve školi!“ povídal si sám k sobě: „A mnohé chuďafo to ani kouska chleba někdy nemá. Vařenou řepu to jí. Syrovou mrkvjou se to nacpe. Sotva že to kolenama ne- blejská — a jsou zdraví, rostů, chodijů de školy, odrůstajů — a proč jenom tá naša dě- večka nám byla smrtí vzatá? Co pak neměl byeh jí co dáti? Celou chalupu, aj s rolím byl bychj jednou rád dal a všecko... všecko!“ „Snad je to trest od Pánaboha na mě se slaný!“ vyčítal si dále ve svém rozjímání. „Když mi nedal Pánbůh dětí s nebožkou, neměl jsem jich žádat na něm od druhé ženy!“ A vzpomínkou na nebožku první ženu, jakoby do hořkého kalicha svých myšlenek ješte vlce jedu byl přimíchal. ... Byl čas, že by ji býval to modro s nebe snesl. Co na očích jí uviděl, to jí hleděl vyplniti. Nebylo ustrojenější ženičky v Topolanech nad tetičku Šprdlovou a spokojenější domác- nosti nad tu, kterou měli doma pod starou střechou chalupy. Ale štěstí jejich netrvalo dlouho. Posel úlevy v budoucích létech, dítě, po kterém Vávra Šprdla až chorobně toužíval, ne- 9řicházelo! Z dobrého muže stal se nevrlý tyran, jehož výčitky sklátily v řadě let ženu do hrobu. Zůstal sám. Divoká radost zalomcovala jeho zitrem, když vzpomenul na možnost druhého sňatkua vyplnění své naděje, svých snů o dítěti . .. Netrval ani přes zimu ve smutku po ne- božce, a přivedl si Katušu. Byla z chalupy, z tvrdého, práci zvyklého rodu. Mezi děvčaty zůstala samotna, jež se ne- vdávala, a stárla již, když se Vávra u starého Halabána počal o ni ucházet.

„Dám ti ju, Vávro!“ řekl mu Halabán „Šak aj nějaků pomoc ti přinese. A co nepři- nese — ušetří. Do práce je jako kůň a nechybíš s nú. Ne, že bych ju chválil, že je moje dcera. Uchovej bože!“ Plácli si do dlaní, zapili vínečkem, zavda- nou dotvrdili slivovicí — a domluva byla uza vřena. Bez Katuše — jakoby se to rozumělo sam sebou. Lekla se nejprve, když tatiček s vážnou táří ji zavolal do světnice a zůstala úžasem jako přimražena ke dlážce, z upěchované hlíny zro- bené, když jí sdělili, že je nevěstou Vávry Šprdly- Ale nedělala dlouhých okolků. „Tož mňs že byste, strýčku, chceli z ženu?“ ptala se svým přímým způsobem. „A ne- budete se mňa bát? Všeci chlapci se mňa báli a proto žádný nepřišel a zůstalo to na vás!“ „Už je to tak, Katušo! No a co ty tomu říkáš? „Když tatíček se shodli — udělám to p jejich.“ Po adventu odstěhovala se jako jeho žena de nového sedliska. Vávra jakoby znova byl ožil po jejím boku. Jako strom na druhou mízu kvetoucís připadal, když z jara zapřáhli se spolu do práce Šla jim od ruky, až radost se bylo po- dívat. A žeň onoho roku dopadla podle toho při činění. Byla úroda a z natěžených peněz zakou- pili nový kus dobytka a ještě kus pole, sousedí cího právě s jedním jejich pozemkem. Z domu se nedalo více groše, snad kromě za sůl, koření a petrolej. Vše ostatní vyrobila a udělala pilná ruk no vé hospodyně. Dvorek byl plný hus, slepic a kačen střecha obložena holubníky. Dvě krávy a jalovičky stály v chlévě. Zá stup králíků proháněl se v malém jeho oddělení V menším chlévě hověli si vepři. Komora byla, jak by nabil. Konopí na plátno, obilí, maso, mouka, sádl — vše ve vzorném pořádku. A ve sklepě jedna řada nádob naplnila s vínem, a větší sud v zadu slivovicí.

Zdálo se, že nic neschází více k vzájem- nému štěstí těchto lidí, a bylo až s podivením, jakým kouzlem dovedla ruka přičinlivé žemy v tak krátkém čase vše sem shrnouti. A s přichodem dítěte vypnulo se štěst Šprdly chalupníka k nejzávratnějšímu vrcholu. „Třeba dceřéčka!“ utěšoval se. „Budů mě maměnka chůvu a potem dívku!“ říkával, když jej někdo škádlíval, že nemá chlapce. „Šák, co ještě není — móže! Dal P'ánbůl statečka — dá aj chlapečkal Dva roky, prožité kolem drobného stvoře- níčka, nejsou-liž ony jako překrásná pohádka přeposlouchaná v zátiší vyhřáté jizby, kterou s blahem v duši a úsměvem na rtech necháme k duši šuměti? Bylo mnoho toho krásného, co vetkal v prosté srdce venkovského člověka, kteréž zkrášlilo si v ní svůj podzim za neuspokojivší jaro a léto, a smrt — shasnuvší život modly, jíž kořila se srdce obou rodičů, musila přijít a při- pemnět, že není věčného štěstí zde pro žádného člověka, že není ani dlouhého štěstí, kteréž by dovedlo hřáti naše srdce aspoň řadu let! .. Taková byla bolest Vávry Šprdly, kayz slyšel odříkávat malého školáka naproti v topo- lanské škole. A současně s ní svědomí v něm se ozvalc a stavělo mu v popředí zapomenutou nebožku. Schýlil se v žalosti své k modlitbě a trpě bolestnou svou ztrátu jakožto trpkou zkoušku pokání, na jeho bedra uloženého. Jinak však jeho žena. Jaro se hlásilo den za dnem význačněji. Vše venku pučelo k novému životu — on ale zdála chýliti se ke svému západu. Povstala sice po čase s lože, na něž ji sm jediného dítěte byla uvrnla, ale chodila za ten krátký čas jako stín: přehublá, přepadlá, bez ra- dosti, bez ducha. Oči ji vihly ustavičnými ukrytými slzam a jenom vzdychala, vzdychala. Práce jí padala z rukou.

Venku všecko téměř čekalo: vinohrad, setí okopávání... sotva se na nohou udržela, pře- cházejíc zvolna a bolestně chalupou. Zahrádku měla neosetou — husu nena- sazenou, slovem: vše stálo v chalupě, nedávno ještě tak úpravné, jakoby tam oživující vše duše scházela. Vávra zapřáhl se napřed do práce sám. Nebyl ale s to vše zrnoci. „Vzpamatuj se, Katušo,“ říkával, se špatně tajenou úzkostí. „Všecko stojí — pad- neme a zahrabeme se! Nemysli na to, co pře- šlo! Zahubíš sebe, aj všecko okolo nás v cha- lupě.“ Přisvědčila mu a dala se do pláče. „Jen kdybych mohla! Jen trochu síly Vždyť chodím juž jake mátoha!“ „Můj andělíčku malý, cos nám tak odešel Cos nám to jenom, děťátko, udělalo!“ končívala. Zaskřípal konečně zuby na ustavičnou tuto řeč a když to nešlo po dobrém, začal po zlém. Zastavil se v obecním šenku a napil se hodně, aby měl zmužilost, říci své Katuši dom perné své mínění o jejím smutku. Právě potulný houslista a harfenice tam od- pečívali v rohu za stolem na lavici, majíce své nástroje vedle položené. Pozdravili Vávru Šprdlu, který chodíval si čistě a spraveně jako nějaký sedlák, neboť bez pochyby myslili, že jest zámožným člověkem. III.

Sotva že poděkoval, usedl si naproti u du- bového stolu, kde zasedávali jenom výboři a páni učitelé. „Litr vína, hospodo!“ Postavili před něj víno. „A těm muzikantům taky!“ rozkázal krátce. Zdvihli hlavy a poděkovali pokorně. „A zahrajte si, když tu tak sedíme!“ roz kazoval znova, dopíjeje, po malé chvíli mlčení Nedali se pobízeli a zahráli. Pak již to začalo. Litr za litrem, píseň za písní. Housle zpívaly drátěnou svojí strunou, smyčec šumařův kmital se jako svůdný had, a harfa pobzukovala k tomu svými doprovody. Schylovalo se k večeru a hospoda se na plňovala. Vávra Šprdla měl solo. Pil a zpíval a zpíval a pil. Dýmku odloži a pálil jednu cigáru za druhou. A když napjet dosáhlo nejvyššího stupně, dostavily se z ne- nadání ochablost, tupost, prázdnota, lítost a slzy. Odhodil doutník na poplivanou zemi, a ne- dbaje vřavy, kterou způsobovali nyní zase druz za jeho víno, kteréž se nosílo na jeho účet. složil hlavu do rukou o hranu stolu opřených a zatím, co druzí myslili, že přemožen pitím usíná, nechal volně a nerušeně splývati hojným slzám na lokty rukávu svého kabátu. Vstal a vytratil se, že nikdo ani netušil, že odchází domů. Malé světéllao kmitalo v jarní noci ve svět- nici. Katuša byla ještě vzhůru. Beze slova otevřela, jak uslyšela, že jde a odplížila se ke svému koutku na rozestlaném loži, kde téměř polovici dne musila ztráviti. Uhodil pěstí na stůl. „Neviš, co se patří? Ani mňa nepřivítáš když dojdu domů?“ Mlčela. „Už myslím, že je toho dost! Pude-li to tak dále, nemáme za rok co dát do huby. Na ptaní budeme musit chodit! Rozumíš?“ roz- křikl se najednou zase.

„Nekřičte, Šprdlo!“ ozvala se Katuše, vy- kajíe Vávrovi podle svého zvyku, neboť mohl býti téměř jejím otcem a ne mužem. „Nekřičte a nebojte se! Nebudu vám dlouho překážeta pudu beztak brzy za svou dceruškou. Přivolá si mě k sobě, záhy přivolá!“ dodala namáhavěa tišeji. Tohoto způsobu řeči Vávra Šprdla se za- lekl. Ano, výčitky, hněv, křik — to by bývalo mu hudbou, která by dovedla jej poněkud uklid- niti — ale takováto slova jeho Katuše, která nedala si ostatně nikdy mnoho poroučeti a byla zvyklá rozkazovati sama, takováto slova odzbro- jila jeho hněv úplně. „No, no, Katuše! Tak zle snad není!“ zmohl se na odpověď. Myšlenka na předhozený odchod jeho ženy za dítětem učinila jej v oka- mžiku střízlivým a povolným. Teprve nyní všim si vlastně své ženy, jak byla přepadlá. Ve světle lampy, červenožlutě svítící, byla tvář její vpad- lejší a barvy bělejší; oči hořely chorobným le- skem a byly hluboko v důlkách zapadlé. Vla lepil se mdle-na- spocené čelo a nos ostře vystu- poval z obličeje ženina. „Ale si jakási márná!“ rozpovídal se n jednou měkce. „Neber si tolik naši ztrátu k srdci, ženičko! Považ, co bych si tu sám počal?“ Dostal se najednou do proudu řeči.

„Je to u nás, jakoby morová panna na střeše seděla. Považ jenom — máme seťá, a pole čeká; řepa leze ven a není, kdo by dohlédla okopal. Chlévky ozývají se řvaním dobytka — vše pustne. Chudoba doplíží se za chvíli až na práh stavení. A k tomu postonáváš — a já piju na zlost. Člověka to někdy chytne, div rozumu nepozbude. Kdybys aspoň dohlédnout mohla Mamička tvá by pomohli a zjednám rači náden- níků — jenom vstaň, seber se trochu, ať za vypadáš k sobě podobna, a nestonej mi. „Pán bůh to na mě seslal!“ zasténala Ka- tuše. „Novím sama, co se to se mnou děje. Kdybych měla našu dcerušku, myslím, bych ani nezastonala.“ Od onoho nočního výjevu nastala v chalupě Vávry Šprdly změna. „Považ si, co bych si tu sám počal. To zaznívalo stále k duši chorobou stráda jící ženy. „A já piji na zlosť!...“ opakovala si koli- kráte k těm prvým tato druhá slova mužova,a sama dodávala s tím v souhlasu: „Hospodářstv hyne! Hyne! Jak hrozné to slovo pro ženu Vávry Šprdly, jejíž celý život byl jediným řetězem dní práci věnovaných. Hospodářství hyne! Jeji vinou hyne! Da- sledek tento stačil sám, aby posledními svým silami hynoucí hospodářství snažila se zachrániti Cítila, jak ohromná vůle rodí se v ní od oka mžiku poznání blížící se záhuby, vůle, nesouc se k tomu — zachrániti mizící majetek a uvésti bývalé poměry opětně v soulad, jaký tu vládl v první době jejího manželství s Vávrou Šprdlou, dokaváde jejich dceruška vnukala oběma novou chuť a sílu ke všem podnikaným pracím dom i na poli.

Ano, umínila si, bude se snažiti odvrátiti blížící se zkázu. Poslední síly své věnuje k tomu. aby hospodářství se opětně dařilo a výnos jeho stoupal. Myšlénkou touto posilněna nedbala slabost svým hořem způsobované a dovlékla se namáhavě druhého dne na pole. Lítost ji roztřásla, jak viděla vše to zpo zděné. „Ti, budů již okopávat!“ ukázala Vávrov Šprdlovi na okolní pole, „a naša řepa sotva že sa ze země tlačí...“ a další slova zadusila se jí lítosti v hrdle. Dala se do práce. Sotva že motyku pozdvihla. Jako centji připadala těžkou. Pot zaperlil se jí na zbledlém čele. Před očima mihaly se černé kruhy. Ruce se třásly, a mráz s horkem ji přecházel. K poledni byla nucena usednouti pod vrbu u cesty se krčící a odpočinouti v jejím stínu. Z další práce nebylo již s ní dnešního dne ničeho. Třásla se slabostí a vysílením. Ani Vávra Šprdla neodvážil se jí slovem připomenouti, že odpočinek trvá iiž hodně

dlouho. Protáhl se sám na zeleném trávníku spolkl skývu chleba a vodou z baňky zapil chopil se motyky a dal se do práce sám. „Jenom si odpočiň!“ řekl. „Nepřetahej se pracou hned na ráz! A sám spokojený podíval se ob čas k vrbě kde seděla k smrti unavená jeho Katuša. Domů ji odvezl, jak seslábla za celý den- Sám oheň doma rozdělal a v podvečer oběd doma uvařil a krávy podojil, jenom aby ženy ušetřil. Ta sotva poživši něco jídla, ulehla a usnula posilňujícím spánkem. Druhý den byl pokračováním prvého. Třetí s oběma v ničem si nezadal. Jho práce nezdálo se býti Katuší již tak ne snesitelným. Pravda, byla ještě velmi sesláblou bledou, vychudlou, že sotva na nohou se držela Ale cítila, že třeba ještě v menší míře, ale přece již síla se jí vrací, ruka práci přivyká, srdce hoře zapomíná. Jenom k odrané zdi hřbitovní nesměl za blouditi její zrak. Tu nedovedla se ubránit slzám, vzpomínajíc na svou ztracenou dcerečku

VII Práce jarní valně pokročily Vše již zelenalo se venku: ječmen a žita na polích, tráva na lukách kolem Svodnice mladá doubrava na stráních. Řepy se pěkně řádkovaly a zemáky prodí raly se kůrou nad zoranými, osázenými rolemi Sluníčko hřálo až milo, a skřivánci zpíval až radost bylo poslouchati. Žena Vávry Šprdly zapomínala pozvolna na mizící hoře. Starost o zemi, která je živila, zplna ji za ujala s navracejícím se zdravím. Pomalu vracelo se také vše doma do starých kolejí. Naposledy si nechala zahrádku. Konečně došlo i na tuto a upravila ji přece. hovic potřebě dlouholetého svého zvyku. Saze- ničky, na něž neměla sama již času sázeti, vy- ptala od bývalých známých po vsi a dovedla toho tak, že zahrádka zase byla ve stavu, v jakém bývala v létech předešlých. Cítila, jak staré síly se ji pomalu opětně vracejí. Ač váhavý a zdlouhavý, přece cítila jieh příliv v pažích i v srdci se rozlévati, a se silou nové naděje se vracely k její zoufající skráni.

„Hle! Zázrak malky země! Zázrak se mnu se stal!“ říkávala sobě nebo svému muži s po- těšením na obživující Katušu patřícímu. „Nebýt jara a práce venku, snad bych byla aj životem zaplatila svoju tesknotu!“ vykládala mu, když dívali se pohledem radostí zaníceným na vzrů- stající úrodu, hojnou žeň slibující. „Matka země! Matka země!“ hučel si před sebe v podobných chvilkách Vávra Šprdla. „Ta nejlépe ví co kému schází. Nedá-li světla a tepla setám, nevzendů. Nedá-li rosy a deštíka — ne- rostů. Nedá-li tepla a horka, nevyzrajů. A s člo- věkem je to taky tak, bars si praví, že je pánem celého světa. Nedá-li mu radostí a štěstí — hyne. Umírá zdlouha a trápí se k smrti jak dlouho. Ale stůně-li kdo a pomöci-li marně hledá u doktorů a u lidí — tu nevyhojí-li ho ona. marně člověk o jinšů pomoc se obrací. Řekne se Matka Země! I v knížkách to tak něhdy čtu. A coš pak není ona skutečnou naší Matkou? Z ní pocházíme každý, do ní se opětně vracíme. když nás svými lopotami unaví. Jako své děti si nás pochová. Však dokaváde žijeme, nikdy nám není macešskou. Uzme nám třeba, co máme nejraději, ale dá nám více, sebe, pak v náhradu.

Celou krásu svou, krásu práce i její požehnán a víru nových, lepších nadějí. Budiž jméno Páně pochváleno, jehož vůlí se toto všecko naplňuje!“ A Vávra Šprdla, spokojený svojí filosofií. smekl nábožně a vážně s hlavy, na níž mu větřík rozhodil prošedávající vlasy a spokojeně vypusti kouř z krátké dýmky, která se mu klátila v koutku úst. Matka Země vrátila mu, jak dobře chápal cítil, jeho ženu zase znovu v náruč, když ke hrobu se mu chýlila. Nejen jemu, ale i jeho ho- spodářství mu ji vrátila. Jak spokojeně zadíval se nyní od zahrádel ke školnímu stavení! Agáty rozzelenaly se zatím kolem ní pře okny a zastinily valně podívanou do oken obou školních světnic. Sluničko sklánělo se k západu; průhledna letní lehká mlha vyvstávala po lukách okolníeh a hálila i kopce obzoru svým lemem. To tam bylo hoře jarem vzbuzené. Ne- vzpomínal ani on již ani jeho Katuše, jejíž píse zněla ze dvorku, kde vážila čerstvé vody k ve- černímu napájení dobytka. A večerem se snášejícím zdálo se mu, že snáší se také kolem jeho příbytku tajemné kouzlo, dřímající, ukryté v rodné hrudě, po- silujíe i každou z jeho vlastních myšlenek nadějí. Matka Země zadýchla k němu svým laska vým pocelem. Nastavil rudé tváře, sluncem opáleně, je jimu pocelu a vydychnul spokojeně a šťastně uznávaje prostým svým srdcem velikost dobro diní, poskytovaného každé lidské bolesti Matkou Zemíl

Bez práce. Historka husí. Napsal E. L. F us Bylo jí podivno, když jednou za časného rána nesměla z dvířek chlívku vběhnouti do dvorku a odtud s křikem rozletěti se vrátky la ťového plůtku ven do zelena. Co se to asi děje? myslila husa, „totě se mně nikdy dosud ne přihodilol“ Den za dnem chodila hospodyně, milá sta ruška, k chlévci a nemajíc než pár hus v domě vlídně s nimi každého jitra rozmlouvala. A dnes? Přišla nějak zasmušilá, ani ne mluvila a chytnuvši husu pevně za křídlo, jenom povzdychla: „Nu tak, po vůli boží!“ Co se to jen děje? husa zase pomyslilaa cítila, že je jí nějak úzko z toho všeho, co viděla a co rozpoznati nedovedla. Zaštěbetala polekaně a jasným očkem podívala se po stařeně. Žádná pomoc, děvuško, těšivě řekla stařenka, dost dlouho jsem tě chovala — rozloučíme se. Z kapsy sukně vyňala širokou tkanici, utr- ženou ze starého šatu, husu položila na znaka tkanicí svázala nohy. Pak vložíla husu do nůšky vystlané slamou, loktuškou přikryla vrch a svá- zala pevně cípy. Z nůšky zvedal se jen běloučký krk husy a hlava s drobnýma, důvěřivýma očima. Stařenka odskočila ještě k chaloupce, zavě- sila petlici u dvéří, uzamkla, vrátila se, pohladila husu po hlavě, navlékla opruhy nůšky na ramena a šla. Netrvalo dlouho a husa dostala nový domov. Byl to dvůr, jakého husa níkdy neviděla. Pěkně dlážděný, umělený, a co nejdivnějšího, nikde ani travičky tu nebylo a kolem samá zeď. Kudy jen vyletím? myslila si husa. Dali ji do takově malé, ůzké, z latí zrobené posady, kde nemohla ani obrátit se, ani křídel rozpnouti, ba ani tolik místa jí nedopřáli, aby po dobrém zvyku upraviti mohla svoje peří, načechrati je, urovnati brk křídel. Jen tak zástěrku bílou pod krkem že mohla zobákem protřásti.

Pocítila hlad. Od včírka neměla ničeho v zo- báku, vytrávené volátko jen viselo. Napila bych se, tím strachem dostala jsem takovou horkou žízeň, štěbetala pro sebe. Ohlížela se, viděla-l by někde vody, ale ničeho, praničeho neviděla před sebou a obrátiti se nemohla. Ale netrvalo dlouho a měla seznati nový svůj životní řád. Nebyla ani hotova se svými starostmi, když uslyšela ženské hlasy a hned potom nad posadou sklonila se hlava. Husa nadzvedla hlavu stranou očkem vzhůru a my- slila, to že by snad mohla býti nová její paní. Jak je krásná, pochvalovala si husa, takové ženy jsem co živa neviděla. A v tor ucítila, jakse k ní dolů snesly dvě ruce, uchytily ji pod kří- dlama a ohledaly boky. — Pěkná! — pochválila přeroztomilým hla- sem paní, že až husa pocítila v malé duši ja- kousi blaženost. — A krmit se bude, milostpaní, — odpo- vídal druhý hlas, ale ten už nebyl tak lahodný a podobal se hlasům, jaké husa slýchala doma. ve vsi. Milostpaní? myslila si husa. Toho slova jsem také dosud nikdy neslyšela, musím si je dobře pamatovati. Za pochlebivé slovo udělá člověk více, než za peníze, říkala stařenka. To jsou nějací jiní lidé, uzavírala pro sebe. A teprve pak, když ponechaly ji zas o samotě, přemítala dále o té paní. — To byla ruka, jaká ruka! Hebká, he- boučká, měkší než prach mého peří. Ani tlaku jsem necítila, když mne pozvedla. Škoda, že mne nepohladila po hlavě a krku, jako činívala sta- řenka. Bylo by to rozkošné.

Stočila krk do oblouku a zobákem ohledá- vala místo, kde před chvílí do peří se bořily ty měkké, jemné ruce. A pocítila zadechnutí krásné jakési vůně, kterou ty ruce zde zůstavily. A má- lem by byla zapomněla na svůj hlad a žízeň. Ale v tom vracela se holčice, jež byla prvé prová- zela paní. a přinášela velkou nádobu s vodou ještě druhou nádobu, jejíž obsah husa nedovedla rozeznati. Beze slova vyzvedla husu z posady, postavila na dvorek, založila cíp zástěry do pasu, sklonila se, husu stiskla kolenama, násilně jí ro- zevřela zobák, sáhla do nádoby s neznámým obsahem, vyňala z něho podlouhlá, z něčeho uhnětená tělíska, namočila je ve vodě a vbodla je huse rovnou do hrdla. Pak povrchu stiskajíe krk, tělíska dopravovala až do volete. Všecko to dělo se tak rychle, že husa ani poptati se nemohla, co a proč se všecko tak děje. Až když děvče pozvedlo se a ustálo v krmení, prosebně nadzvedla husa hlavičku a ptala se: — Proč pak mně všecko tak děláš, pa- nenko? — Protože jsi husa — odsekla panenk krátce, sundala cíp zástěry, otočila se na patě a nunajíc nějakou písničku, ztratila se v domě. Snad mi to vysvětlí později, až se sezná- míme, myslila si husa. Budu trpělivá, trpělivost vybízí ke sdilnosti. A zase vzpomínati si počala všeho, co před- cházelo. — Jaké to podivné zvyky, mluvila pro sebe tichounce štěbetajíc. — Aj, vida, je mi volno, libovala si. Totě byla pravá pochoutka! Tak do syta dosud nikdy jsem se nenajedla. A spodní plošinkou zobáku pohladila se spo kojeně po voleti. — Budu-li se tak míti stále? přemitala dále To by byl život! Jaký životl Napila se dlouze, zvedajíc při tom hlavičku. a potřepávajíc hbitě zobákem, labužnicky spou- štěla drobné doušky vody do hrdla. Pociťovala takovou mile dráždivou žízeň na jazyku i na patře zobáku i v hrdle.

— To je žízeň krásná! hovořila, co pak jsem jenom asi jedla, že mně tak napít chutná? A náhle bylo jí tak blaze, že přestala pře- mítati a samou libostí přimhuřovala očka. Usedl na dně posady a oddávala se svému klidu. — Co jsem se tam venku nastarala o kousek toho živobytí, uvažovala, nemajíc s kým by se sdílela. Od rána do noci to byl jediný shon po sporé travičce, po opuštěném v poli klásku. Ne- měla jsem se líp, než naše stařenka. Ta se také naběhá pro každý kousek chrástu do ohniště, pro každý brambor a skývu chleba. — A teď? Vida, všecko bude jinak. Snad hladu nepoznám. A proč stařenka také nejde mezi takové lidi, kteří mají všeho dost? — A tu se rozpomněla, jak staruška říkávala, že by v městě nebyla, kdyby ji samými dobrými věcmi zanášeli, že by tam neměla volnosti jako zde, venku, že má ráda svoji malou chaloupku, že tu její chudobu slunce ozlatí hned z rána, sotva vyjde nad vrchy a osvěcuje a zahřívá to chudé linízdo celičký boží den a ještě když zachází, jako by něco zavlažilo jeho lesk, tak přemile oknem do chaloupky nahlíží. A v tu chvíli staruška vždycky u okna postanula se sepjatýma rukama. A když ji viděly, husy bály se zaště- betat. A bývalo všude takové krásné ticho .. Zapomněla husa bývalých starostí takto vzpomínajíc. A napila se znovu. Než se nadála, holčice z domu přichvátala zas, ohledala volátko a shledavši je vytrávené, nadzvedla husu, zase stiskla, zase nakrmila jak poprvé. A tak dělo se stále v obdobích několik hodin den za dnem. Ba ani v noci nebylo po- koje. Byl to takový trvalý neochabující blahobyí bez starosti, bez práce, bez únavy. Husa přestala pochvalovat ty nové časy. Volátko měla stále nabité, pravda, ale něcoj