1
masthead
26. července 1903
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 202.
4
article
Pražský lufták.
Pražský lufták.
(Naposled „luftákr
Sezona pražských lufťáků je v plném proudu
— jsme v tom proudu vlastně všichni, taky my
nelufťáci. Parné léto dostupuje vrcholu a čer-
vencový pot řine se nám potůčky. Spěcháme na
žofínskou plovárnu, do „chladných“ proudů
Vltavy, která se tak udržuje kolem dvacíti
stupňů Rěomýra. Do nedávna byla mnohým z nás
příliš studená — a již zas nejotužilejší z abonentů
mrzutě reptají, že je jako polěvka. Ponenáhlu
objevují se na její hladině sezonní „mastná
oka“, modravá, zelenavá, kterým se choulosti-
vější plavci opatrně vyhýbají. Ale pořád ještě
Vltava nepáchne rybinou, pořád ještě polední
večerní vykoupání je nad míru příjemné. Ne
dávné veliké lijáky osvěžily tok Vltavin, od-
plavily na čas mastná oka, voda hučí přes jez a
proti proudu to „táhne“, jak plavci říkají, řeka
snáší, je třeba ráznějšího, vytrvalejšího tempa,
abyste se dostali k Šítkovskému jezu. Ale pak ta
rozkoš dolů, po proudu!
Shromažďujeme se tam o polednách, shle-
dáváme se, my, kdož jsme zbyli z někdejšího
slavného „vltavského bohatýrstva“, kteréž kdysi
vesele hlaholilo na prknech plovárny žofinské,
v jejích počáteích, kteréž podnikalo hromadné
výpravy kolem ostrova Střeleckého, dokud nám
je slavná policie nezakázala, z obavy, aby na nás
nespadl bývalý řetězový most, co diváků se na
něm nakupilo. Most nespadl, zatím vystavěli ka-
menný, ale výpravy kolem Střeleckého vzaly ko-
nec nadobro. Mnozí členové našeho někdejšího
„vodního družstva“ rozprchli se do všech úhl
světa, mnohé kryje drn — uplavali nadobro v ono
Neznámo, kam tak znenáhla doplaveme všichni.
Šítkovský
Vltava
Most
5
article
Ale vzpomínku jim zachováváme všem, všem, kdo
s námi před lety pleskali se ve vlnách vltavských,
kdo s námi podnikali plavby půlnoční, s lampiony
na hlavách. Vzpomínáme na ně pokaždé, když
skáčeme do vody, scházejí nám tam. Býval tam
Slukov, býval tam Pštross — Národní divadlo
vždycky dodávalo několik výborných plavců, ně-
kteří tam trávívali svoje prázdniny. Ten zvyk
ostatně se zachoval. Teď tam sedává pan Ineman
a dává se osmahovat do hněda.
„Kam pak půjdete na prázdniny?“ ptávaj
se ho.
„Na žofínskou plovárnu,“ odpovídá. A někdy
je tam náš „kumánský hejtman“ z Jiráskova
Žižky od poledne do večera. Ví dobře, že má-li
někde plavat, je to na žofínské plovárně.
Polehounku se tam trousí také letní „opu-
štěnci“, manželové bez manželek, oteové bez
rodin, dočasní vdovci, ubohé siroty. Když se do-
konale vymáchají ve Vltavě, nepřipadá prý jim
hospodská polévka tak vodnatá. Ubožáci! Ani
s plovárny, ani z hospody po obědě nechce se
jim domů, ačkoli popolední parno tolik láká na
krátké pozdřimnutí. Ale v opuštěných bytechje
tak smutno, garnitury režným plátnem povlečené
vypadají tak strašidelně, dvéře předsíní jsou na
trojí zámek, i na „ušatý visutý“, čert aby se
s tím odmykal.
Slukov
Pštross
Ineman
Jiráskův Žižek
Vltava
národní divadlo
6
article
Sezona lufťáků je zde, v plném proudu svém-
Kolem školních budov je ticho, veliká část pil-
ných školáčků tartasí kdesi na venkově, ať při-
nesli domů eminence nebo trojky. Kdo měl emi
nenc, jel s maminkou ven za odměnu, kdo při
nesl trojky, jel taky — vždyť ho nemohli po
vleknouti režným plátnem jako fotel a nechat
v opuštěném bytě. Arci takovému trojkáři ted
venkovský pobyt oslazují stálým připomínáním
jak mizerný úspěch si přinesl, a lecjaký požitek
venkovský by mu byl odepřen, kdyby právě malý
nedbala neměl nohy na pravém místě a nevzal
je na ramena hned po jídle, jak jen si mamink
trochu lehne, aby si odpočala.
Vrtí někdy hlavou takový malý filosof. Slyše
již od nového roku, jak maminka trápí tatínka.
kam prý tedy letos na prázdniny, jak ho uhání.
aby zavčas ohlédl se po nějakém bytě, jak ho
vyštvala již po Hromnicích, aby jel něco mou-
drého vyhledat, jak musil ven podruhé, potřetí,
jak se nemohla dočkati patnáctého července, jak
ujížděla, jakoby jí Praha za zády hořela —a
jak tam teď venku zoufale naříká: Bože, to je
Praha
7
article
A malý Jirka, Váša, Vojta diví se, kterak
se někdo může nudit. Pro pána krále, vždyť včera
našel hnízdo myší, předvčírem ulovil hrst puleů
a dnes, jen si ráno vyběhl, chytil salamandra.
A tamhle u pana správce zrají třešně, je na ně
pezván, k večeru půjde na ryby — ví, kam, do
takového výmolu pod křoví, kam se musí přes
malou zátoku, na boso, se spodky vyhrnutými.
kam až vůbec lze je vyhrnout, s botkami za
tkaničky v zubech — tam je jist a bezpečen.
Nekoupili mu totiž rybářský lístek, protože měl
trojky. Ale Jirka má prut a vlas a udici — to
je hlavní. A loví tedy bez lístku. Neboť ví, že
tam do té díry pod křovím přes bahnisko za
ním četník nepoleze. Musil by taky boty zout a
spodky vyhrnout — to četníci nedělají. K flintě
to nesluší. A večer přináší Jirka domů dvacet
bělie, z nichž největší je jak malík, a žádá, aby
mu je maminka usmažila. Jirkovy nožky smrdí
bahnem, ruce rybinou, bělice smrdí obojím, ma-
minka ho zatím plna úzkostí sháněla po celé vsi
a teď ho žene s „rybami“ na mrviště, s nohama
k pumpě.
„Ježíš Marjá!“ vykřikla maminka, když
Jirkovy šaty po lázni prohližela. Našla v kapse
plechovou krabičku, otevřela ji — a v krabiei
se to vlní a kroutí a vzpíná a vyskakuje — samí
bíli červi, vnada na ryby. Odporem vzpouzí se
mamince žaludek, právě pojedla taliánů, kteréž
manžel dvakráte v témdni posílá — a teď tohle.
Jirka
Váša
Vojta
Musil
Jirkův
Marjá
8
article
„Kdes to sebral, prasáku! Kam to nosís
V rioci se nám to rozleze — brrrr! Nany, vy-
hoďte to do hnoje!“
Ano, Nany! Ta by to nevzala do ruky. Ra-
děj od prvního půjde. Na konec musí Jirka sám
vyhodit vzáenou vnadu svou, kterou si na kuse
starého masa byl vypěstoval a žalostně bečí. Nač
pak bude zejtra chytat? — —
A Praha je žalostně prázdna. Kupci stojí z
pulty a jsou k ojedinělým kuchtám ještě zdvo-
řilejší než obyčejně, uzenáři hledí zádumčivě do
pustých ulie,
Nana
Jirka
Praha
10
article
Červi!
„Luftáci nám odešli!“ stýskají si: „Všech
je venku! Mohli bychom zavřit!“
Inu, pane souhlasili bychom všichni. Ted
by se mělo vůbec všechno zavřít, taky redakce.
beztoho není co do novin dát. Papež umřel, no-
vého ještě nemáme, a než ten nový se rozstůně,
bude jistě po létě, po prázdninách, po mrtvé
sezoně. A jen žofínská plovárna by měla být
otevřena.
Lufťáci venku! Je to vidět. Hospody jsou
ještě prázdnější než v zimě — na hospody je ted
vůbec mor. Od několika let již i v těch nejlepšíeh
je po jedenácté jak vymeteno — pořádný fla-
mendr vlastně nemá, kde by se zdržel; zdrží-li
se sám, je to předně smutné, a za druhé ho číš-
nici pouhýma očima vyhazují. Ještě tak u Fleků
je poněkud solidní život, o dvanácté si může
člověk dát posledních piv kolik chce a sedět př
nich do dvou.
Tu a tam zapadne do hospody někdo, koho
jsme tam dávno neviděli. To jsou „osiřelí“ man-
želové, „bezdětní“ otcové, muži bez rodin.
Ted
11
article
Prázdniny — jediná doba, kdy smějí z domu.
poněvadž domácí komando je přeloženo na ven-
kov. Ale ani ti všichni nevypadají vesele. Je na
nich vidět, jak neradi půjdou domů, v pustých
těch domácnostech rozléhají se tak strašidelně
jejich kroky, všady to praská, mnohý by radě;
proseděl celou noc, kdyby pak nebyl zemdlen
jako komár. Bojí se domů — bojí, ať říkají, co
chtějí. Osaměli tak náhle, bez přechodu, kdo b
se nebál. Proto naleznete ve mnohé domácnost
i zrcadlo zakryté nějakým ubrusem. To si udě-
lala „hlava rodiny“ sama, po odjezdu té druhé
pravé hlavy, Čert aby lezl v noci do kvartýru,
se sloupkem v ruce, když tahle proti dvořím
je zrcadlo. Zapomenete na ně a pojednou
zkoprníte — proti vám jde nějaký chlap, ani si
neuvědomíte, že vystoupil ze zrcadla, ani se na
první okamžik nepoznáváte. A tak mnohá mužná
hlava rodiny zakrývá zrcadlo a mnohá jiná ještě
raděj denně jezdí za rodinou, ačkoli proklíná
věčné to plahočení na dráze, ve vagonu, ze sta-
nice samým dolíkem někam do poslední cha-
lupy, kde ho cestou pozdraví každý pes. To je
taky pěkná příjemnost. Pan Slabihoudek jezdí
za svojí chotí jen v holinkových botách, aby ho
některý „Sultán“ nepopadl za maso, ale naříká
si, že z toho má nohy již jako chromé.
Slabihoudek
12
article
Pan Šustrknédl vyvodl něco jiného. Slýcha
o nějaké zkoušce hrdinství, neohroženosti, sta-
tečnosti. Nevím, kdo mu to poradil. Když to mezi
námi vyprávěl, spadla panu Pazdírkovi paruka
s hlavy, jak se ulekal.
„Když přijdu v noci do svého vymřeléh
bytu,“ vyprávěl pan Šustrknédl, „vezmu lampu,
postavím se před zreadlo, dívám se na sebea
zvolám třikrát: Šustrknédl, Šustrknédl, Šustr-
knédl! — Pánové, když jsem to udělal poprvé,
ztuhla mně huba, uši mi odestaly, na hlavě
jsem cítil kartáč a lampa se mi třásla, div jsem
ji nepustil. Ale teď to jde — nic se nebojím, je
mi nějak veselo. Zdá se mi, jako bychom tam
byli dva.“
„Jděte do pece,“ reptal pan Pazdírek,
zdvihaje paruku, „taková strašidla! Za svět
bych to neudělal. Ani se do zrcadla nepodívám.
Jak mně žena odjede, obrátím zrcadlo sklem
Šustrknédl
Pazdírek
Šustr
13
article
No, pana Šustrknédla jeho čarování taky
vyplatilo. Přišel onehda domů, rozžal petrolejku
postavil se rovnou před zrcadlo a zvolal zas tři
krát své jméno. A náhle se na prahu ložnice
objevila bílá postava a promluvila
„Co pak chceš, Františku?
Lampa vypadla panu Šustrknédlovi z ruky
— málem by byl padl taky sám. Na štěstí lampa
uhasla — a na prahu pořád bílá postava. Byla
to paní Šustrknédlová, která se k večeru byla
vrátila do Prahy, pro nějaké zapomenuté věci,a
rozespalý domovník o tom pana Šustrknédla
neuvědomil.
Pan Šustrknédl již se nezaklíná. Hned po
opětném odjezdu obrátil zreadlo ke zdi —
pro jistotu jezdí teď taky denně za ženou do
Podhůří.
„To bylo strašné zjevení!“ svěřil se pak
zcela důvěrně svým přátelům. „Myslil jsem,že
mě šlak trefí.“
Ještě pan Šustrknédl vyvalil oči a taje
dech, řekl tlumeně:
„Ale ještě štěstí! Abych tak nebyl přiše
domů sám — Ježíš Marjá!“
To si myslím! Znám paní Šustrknédlovou.
„Luftáci šli tedy — ale již snad se nevrát
jako lufťáci. Již si nebudeme tím protivným.
pitomým slovem vypomáhat. Lufťácká moje
anketa předešle měla přece výsledek. Došlo
mnoho návrhů, jak bychom jim měli říkat, ale
jen dva, soudím, vystihují věc. Navrhujeť la-
skavý jeden čtenář smíchovský, aby se lufťákům
říkalo
ke zdi.“
František
Šustrknédl
Šustrknédlová
Marjá
Praha
15
article
ježto vycházejí na léto. Pan dopisovatel do-
poručuje k uvážení, dovolávaje se analogie ná-
jemník, nádenník atd. Věru, náletník,
náletníček nebylo by zlé. Pochlubil jsem se
svojí kořistí jednomu z nás, kteří se po neděli
vracíváme do Prahy, starému literátu, který si
taky někdy láme hlavu věcmi, o nichž jiní ne-
přemítají. Opakoval si slovo několikrát a řekl-
„No, trochu suché je, trochu střízlivé,
trochu vážné. Nevystihuje onen posměch, jejž ven-
kované vkládají v označení luftáků. Posmí-
vají se nám, že se chodíme na venkov napást
v zduchu, což jim arci nejde do hlavy, poně-
vadž jsou sami v tom vzduchu od rána do ve-
čera. Nejednou slyšel jsem, když Pražáci táhli
na ferie, úšklebnou poznámku: „Heleď, zas jedou
na pastvu, na vzduch.“ Mají za to, že
vzduch je všady — a všady stejný. A tak po
rozumu bodrých venkovanů utvořil pro „luftáka“
pojemnování
vzduchopas, vzduchopasl.
Snad se ujme.
Nuže, tu tedy za „lufťáka“ dvojí náhrada t
náletník i vzduchopas. Chceme-li
o něm hovořiti ,s úctou', říkejme náletník.
A chceme-li se trochu posmivat, říkejme
v zduchopas. Račte si dle potřeby vybrati,
Xpsilo
Pražák
Praha
16
title
Historie o mé nastávající vdově
17
article
Napsal Viktor Rákosi.
Napsal Viktor Rákosi.
Mé hmotné poměry — chvála bohu — jsou
dosti stísněné, a tak neociťuji se nikdy v oné si
tuaci, aby mně žena někdy vyčítati mohla; „Já
jsem se za svého muže vdala jen proto, že m
veliké jmění a vysoké služné.
Nikoli, ta žena, která si mne vezme za
muže, učiní tak jedině pro mě osobní vlastnosti
O každém člověku lze říci, že má své osobn
vlastnosti. O mně též.
Které to jsou?
Především jsem spořivý. Z pouhé šetrnosti,
ačkoliv úřad můj je v Pešti, přestěhoval jsem se
do Budína, a sice do té části, kde obyvatelstv
jen za nejvyšší ceny se může pojišťovat proti
úrazu a smrti: do obecního dvora.
Proč by ne?
V létě říkám, že jsem v budínských horách
na letním bytě, a to mým kollegům v úřadě im-
ponuje. V zimě tvrdím, že jsem si tou měrou
přivykl horskému vzduchu, dobré budínské vodě.
lepším mravům a klidu, že už tam teď setrvám
až do posledních dnů svého života. (Doufám, že
je to dosti dlouhý termín.)
V jednom přízemním domku najal jsem si
za nepatrný peníz dva malé pokojíky. Dostal
jsem je proto lacino, poněvadž v posledních deset
letech dva nájemníci tohoto bytu zemřeli smrt
nepřirozenou, a budínští, jsouce pověrečni, bytu
tomu se vyhýbali.
Já, jakožto Pešťan, nejsem pověrečným
nýbrž na to kladu váhu, abych dlouho zůstal na
živu. Pročež jsem si ten byt vybral, ale ihned
jsem se pídil po tom, jako moji předchůdcové
zemřeli.
Jeden z nich šel do Pešti na procházku
tam ho veliký ruch velkoměstský tak omámil
že ho potom elektrická dráha přejela.
A to nazývají v Budíně smrtí nepřirozenou
Druhý pak vypil na jeden doušek tři litry čer-
veného vína budinského a hned potom strašlivou
smrtí zemřel.
Rákos
bůh
Pešť
Budín
18
article
No, to přece není nie tak hrozného: já nikdy
nepiji tři litry červeného vína na jeden doušek
a bastal
I cítil jsem se tedy ve svém bytě docela spo-
kojeným a nermoutilo mne ani dost málo, když
lidé s údivem na mne pohlíželi na ulici a takřk
hlasitě dávali výraz úžasu svému: „Ajaj, ten člo-
věk ještě žije?“
Konstatuji, že kdyby duše tak špatně se
mnou nakládala, jako já se svým bytem, byl
by věru se mnou velmi špatně. Já jsem totiž
přicházel do svého bytu jenom se vyspati. Ostatn
čas jsem trávil v úřadě a v kavárně.
Nesmíte se tomu smáti: v Budíně je také
kavárna. Není sice tak pěkná, jako v Miškovci.
v Kološi nebo v Debrecíně, ale nám úplně vy-
hovuje.
Kavárník nosí především vyšívanou domáei
čepičku a nabízí svým hostům šňupavý tabák.
U pokladny trůní nikoli nějaká cizí dáma, nýbrž
vlastní dcera kavárníkova — ač jinak dosti še-
redná. Někdy pak i jeho manželka vypomáhá.
Kavárník
Budín
Miškovec
Kološ
Debrecín
19
article
Hosté se tu cítí, jakoby byli členy jedné rodiny
Karbaní jen zřídka, za to ale horlivě hrají do
mino a jen málo kdy se přihází, že některý hos
hodí druhému kávový šálek na hlavu. Všichni
jsou ctihodní, klidní občané, nikde není ani nej
menší stopy po oné pešťské nervosnosti, která
nedovede ani sněsti, když hodiny bijí — hned by
je také uhodila.
Někdy přicházejí sem z hradu vozatajští dů
stojníci, vypijí 50—60 knikebajnů, vypravuj
slečně o nejbližších povýšeních a přeloženích
potom přečtou si nejnovější číslo „Gartenlaube“
a o desáté hodině břinkajíce šavlí po husarsku
(v noci jesť každý vozatajec černý), vracejí sed
hradu.
A jak je tu káva laciná!
Mnohokráte lámal jsme si hlavu, proč?
Vždyť Budín neleží blíže Arabii, Americe a ji
ným kávu rodícím místům než Pešť? Při doprav
se tedy neušetří ničeho.
Malá černá je za devět krejearů, velká černá
za dvanáct. Odpolední káva za dvanáct, s bá
bovkou za patnáct. Kdo zaplatí dvacet krejcarů
myslím, že si může i lžičku odnésti.
Budín
Arabia
Amerika
Pešť
20
article
Oč dražší už je káva u budínského mostu
A což toprve v Peštií
Sklepníkům zpropitného nedáváme. Mlčky
bez dohodnutí se sklepníky, usnesli jsme se na
tom, že číšníci zpropitné přijímati nebudou a my
že ho nedáme. Skutečně také nikdo nic nedává
aby ostatních nezahanbil.
Všecko to je náramně pěkné, ale při tom
všem je jedna mrzutá věc: tu jedinou kavárnu
obecního dvora zavírají o 10. hodině večer.
Co má dělati takový nájemník v obecním
dvoře, jenž nemá rodiny?
Ať se ožení — řeknete mu.
To já také říkám. Kolikrátkoli jsem se
v temnu večerním domů ubíral, vždy vznikala ve
mně mocná touha, bych mohl etihodné občany do
onoho stavu přivésti, aby mne kdysí dělmi obla-
žiti mohli.
Dlouho vyčkával jsem vhodné příležitost
k tomuto kroku, až jednou, v máji, kdy se květy
a arény otvírají, zjevila se na obzoru tlustá paní
a hubená dívka.
Dívka byla choristkou a matinka její mohla
býti v létech šedesátých. Jejich otec? Jejich ote
mohl pocházeti z oné rodiny, jejiž dějinami táhne
se lodní lano jako červená nit.
Vůbec již ode dávna přemýšlím o tom, jak
se asi děje, že u divadel je tolik matek a tal
málo otců?
Matka a dcera bydlily se mnou v jednom
domě. Samo sebou se rozumi, že jsme se hned
první den seznámili. Nejdříve s matkou. Pochá-
zela ze staré šlechtické rodiny, která v moháčsk
bitvě po meči vymřela.
Ženská větev podivuhodným způsobemse
udržela. Ony také pocházejí z ženské linie.
I já jsem jim vykládal, že rovněž pocházím
ze staré šlechtické rodiny, která se neprvé vy-
znamenala v třicetileté, potom v sedmileté válce,
tedy dohromady v třicetisedmileté válce. Sám
jsem také začal s vojenskou dráhou, ale my jsme
v míru, kdy nemůžeme se bíti, špatnými vojáky,
a proto jsem si vyhledal občanské zaměstnání.
Mlček
obecní dvořit
21
article
— A přivedl jste to někam na tomto poli?
otázala se matka vlídně.
— Na tisíc dvě stě zlatých služného a dvě
stě zlatých příbytečného.
Matinka ještě týž den přinesla mi lístek do
arény. Počitala dobře. Amanda, její dcera, hrála
tricotovou úlohu a já jsem se do ní až po uš
zbláznil. Vezmu si ji za ženu. Vytrhnu ji z di
vadelní dráhy a svým dětem dám babičku.
U Čertova příkopu očekával jsem anděla
Když přišla se svou matinkou, pozdravil jsem je.
připojil jsem se k nim a představil se. Deeruška
byla patrně již o všem informována, neboť přijala
můj pozdrav vlídně, ale chladně. Vlídnost náležela
měmu služnému, chladnost pak měmu příby
tečnému.
Nepozbyl jsem odvahy.
Na jatkách štěkali psi sem tam pobíhající
Zář měsíce nad Švábskou horou stojícího odrá
žela se od oken královského paláce.
Básníci řekli by o tom: „Byl krásný letn
večer.
Uchopil jsem ji za ručku, a ona upřeně m
hledíc do oči, šeptala slaďounkým hláskem:
— Jak vysoko se může zvýšiti vaše služné?
— Na tisíc čtyři sta zlatých a příbytečné
v tom případě na tři sta zlatých.
— Z toho už může býti dobře živa bezdětná
rodina — poznamenala matinka.
Děkuji pěkně, pomyslil jsem si, já nedo-
pustím okrádati — své děti. Jí je to snadno. Toho
večera už jsem více nemluvil o ženění, an
o lásce. Ale kdybych se byl stal psem na jatkáeh
štěkajícím, byl bych bez milosti paní matinku
roztrhal.
Druhý den ráno vstal jsem o šesté hodině
abych je ještě před odchodem do úřadu spatřil.
Můj anděl ještě spal, ale matinka už byla na
nohou a uvitala mne slovy:
— Celou noc nemohla jsem spáti.
Amanda
královský palác
22
article
(Co je mně do toho!)
— Viděla jsem, že vám nebylo vhod, c
jsem včera večer řekla. Uznávám, že jsem chy-
bila. Ale věztež, že každá matka vždy musí být
pessimistkou.
Mlčky tloukl jsem svou holí o zemi. Co jsen
se starou měl vyjednávati, když dosud nejsem
s mladou dohodnut? O půl osmé objevil se anděl.
a v jakých okouzlujících exotických nedbalkách
V takových snad vystoupila Marie Stuartovna na
popraviště. 1 já bych byl v tom okamžiku pron
na popraviště vystoupil.
Pozorovala, že na mne učinila veliký dojem
a já se začervenal. Nic naplat, my budínští ne-
umíme se přetvařovati. Políbil jsem jí ruku
pospíchal do kavárny na snídani. Teprve tehdy
jsem přišel k sobě, když kavárník na rameno mně
klepaje, promluvil na mne soucitným hlasem
— Co vám chybí?
— Proč?
— Protože už pijete čtvrtou velkou káv
s šestým rohlíkem.
Zhrozil jsem se. Byla by to tedy přece láska
Znovu jsem se začervenal a odešel bez zaplacení.
naproti tomu nechal jsem tam číšníkovi dese
krejearů zpropitného.
Odpoledne měla Amanda na sobě lehký
světlý, perkálový šat s růžovou stužkou na krku.
To mně dodalo. Zakýval jsem na matinku a ona
mne následovala do mého bytu. Tam se mně
prostě vrhla kolem krku a zvolala přízvukem
obvyklým ve venkovských dramatech prostřed
ního druhu:
— Můj synu, můj synul
Zároveň vyrojily se jí slzy z očí.
— Co se vám stalo? tázal jsem se jí s ne-
pokojem?
— Vy chcete žádati o Amandinu ruku,
tu jsem si vzpomněla, jak kdysi můj muž o moji
ruku požádal.
(Ta má dobrou pamět.)
— Tedy svolujete?
— Nikoli.
Zůstal jsem jako omráčený
— Jakže? Vy mi odpíráte ruku Amandinu
— Nikoli, ale kladu jisté podmínky
— Nuže?
Mlček
Stuartovna
Amanda
Ted
Amandin
23
article
— Co dáte výměnou za to, že má dcera
vzdá se své skvělé divadelní dráhy?
— Můj bože, co? Své poctivé jméno, své
planoucí srdce a známé vám již své důchody
— To nestačí. Hleďte, pane! Já jsem velice
šťastně žila se svým mužem, pokud jsem žila . .
totiž, pokud on žil... Jakmile zemřel, zanechal
mne v nejhroznější bídě. Tu jsem si umínila, že,
provdám-li se ještě jednou, postarám se předem
o své vdovství. Já už se sice nevdám, ale tuto
svou zásadu postupuji své dceři. Jste tedy
ochoten zabezpečiti jí klidné vdovství?...
— Ale kdo pak by už teď pomýšlel n
vdovství, drahá paní? To nechme, až bude po
líbánkách.
Amanda počala uvnitř zpívati „Loreley“ . .
falešně, ale ze srdce ... celý svět se přede mnou
zatměl.
— Dám ji zapsati do úřadnického pensijního
ústavu... to je šest set zlatých vdovské pense
— šeptal jsem.
— Dobře, dále — odvětila matka.
— Pojistím ji na život na pět tisíc zlatých.
— Málo, dále, dále — šeptala stará škatule.
— Bude dost deset tisíc pojistného na život?
— zabručel jsem.
— Dost, ale jen tehdy, dáte-li se také z
psati do pohřební společnosti.
— Učiním tak.
— Tisíe dvě stě zlatých na pohřeb?
— Snad nechcete mně vystrojit tak ná
dherný pohřeb?
— Nikoli. Na ten stačí sto zlatých a ostatn
zůstane vdově. Ujednáno?
Zazněly poslední akkordy „Loreley“. Vyrazi
jsem ze sebe tiše:
— Ujednánol
Matka znova chtěla mi padnouti kolem krku-
já však vyrazil jsem ven, padl jsem před Aman
dou na zemi a objal jí kolena.
Amanda
Loreley
Dosta
24
article
Svatba byla brzy. Jak kněžstvo, tak i občan
stvo dalo nám své požehnání, všecka žádaná po-
jištění jsem opatřil a tak jsme blaženě žili ve
svém budínském zátiší — až do první splátky
Tehdy učinil jsem smutné odhalení, že
mnohonásobné ty zápisy značně ztenčují mé dů-
chody.
Počali jsme žíti náramně skrovně. Moje
tchyně nejdříve potichu, pak stále hlasitějia
hlasitěji reptala. Ona ťotiž sama vedla domác-
nost, poněvadž má žena, Lombárdyová, ničemu
nerozuměla. Ta si buď na pohovce hověla, aneb
zpívala „Loreley“. Vzdělávala se ve znamenitých
divadelních školách.
Měl jsem výtečný apetit, krom toho vznikalo
ve mně strašlivé hryzení svědomí, když jsem si
pomyslil, jak znamenitě by pochodila Amanda,
kdybych laskavě zemřel.
„Něžné“ narážky mé tehyně mé svědomi
ještě více tížily. Mých klidných okamžíků stále
ubývalo.
Když jsem si vyšel na procházku, tu větv
stromů kýváním vábily mne k sobě: „Starochu,
pojď se oběsit!“
Když jsem šel po řetězovém mostě do úřadu.
tu vlny dunajské šumíce ke mně volaly: „Pojd,
pohřbi se v nás, učiň dle všeobecného přání!“
Byl to hrozný život!
V památníku jedné venkovské slečinky jsem
kdysi četl: „Život jest sen.“ Ale račte uvážiti,
jak těžko jest ze sna toho se probuditi!
Amanda
25
article
Chvála bohu, mohu vesele dále sníti. Zvláštní
náhoda přišla mi ku pomoci.
Pohřební společnost padla.
Pojišťovací společnost padla.
Nemusím už platit splátky.
Když tyto důležité zprávy doma jsem zvě-
stoval, žena i tchyně tázavě se na sebe podívaly.
— A neobnovíš pojistné u jiné společnosti?
tézala se žena.
— Nikoliv.
— Tak?
Zase se na sebe podívaly. Já bych se byl
také rád na někoho podíval, ale neměl jsem
vis a vis.
V největší blaženosti chvátal jsem (po ně-
kolika měsících poprvé) do kavárny. A v nejslast-
nější náladě spěchal jsem i odtud domů. Leč na
prahu neblaze jsem stanul: hnízdo bylo prázdné,
ptáci uletěli.
Amanda vrátila se k divadelní dráze a jen
jedno písmeno vzala si ode mne s sebou na pa-
mátku Amanda L.—ová Lorácsková.
To velké „L“ jsem já.
Přel. R. Sklenovský.
bůh
Amanda
R Sklenovský
26
article
Jak si paní Brabenečková zchladila žáhu.
Jak si paní Brabenečková zchladila žáhu.
Nepochybuji ani v nejmenším, řeknu-li
o paní Brabenečkové, dámě vysokého vzrůstu
majetnici pense po zemřelém nebožtičkovi škol-
níkovi, že byla paní nejvýše etihodnou, že mi
stejně věnována bude důvěra, jako budu-li tvrditi
totéž i o paní Lajblikové, kulafoučké zhoti pana
Lajblíka, kterýž svoji pensičku, již mu vyplácela
pokladna státních dráh, spokojeně se svou druž-
kou trávil, krátě si čas dresírováním malého
pinčlíka, kterého si po příkladě oněch bezdět-
ných manželů v pohádce „O ježkovi““ nikol
pouze přál, nýbrž zcela prostě opatřil.
Představiv tímto obě hrdinky vypravování,
k jichž karakteristice bych snad ještě přidal, že
paní Brabenečková vyznačovala se špičatým
nosem, paní Lajblíková pak výdatnou brada-
vičkou, opatřenou podivuhodně bujícím pýřím,
rezkládající se na levé polovině obličeje, jinak
snad kdysi dosti slušného, a obě vzácným darem
řeči — nebudu váhati a vylíčím s veškerou ob-
jektivností svůj příběh.
Brabenečková
Lajbliková
Lajblík
27
article
Jak již z nápisu čtenář asi uhodl, panovalo
mezi oběma dámami napjetí, které občas pro-
pukalo i v zřejmé nepřátelské útoky a výpady,
tak že dům, v němž sídlily tyto dvě velmoci, byl
pro celou ulici „horkou půdou“. Balkánem —
řekl bych, kdybych chtěl psáti časově. Proč
tento boj na život a na smrt byl roznicen, nevím
— zdařilo se mi toliko zjistiti, že první vstoupení
paní Lajblíkové do domu vyhostilo mír a klid
z této nešťastné budovy a že první utkání se
nepřítele odehrálo se při stěhování, kdy jmeno-
vané dámě nezamlouvala se kritika nábytku, pu-
blikovaná při té příležitosti u hokyně paní Brabe-
nečkovou, kteréž nelibosti nad „křápáním“ sou-
sedky neváhala dáti průchod proslovením cito-
slovce „fuj!“ Paní Brabenečková postřehla arei
tento projev a obrátivši hrot svého nosu směrem
k Lajblikové, revanžovala této bouřlivýma
ostentativným kašlem.
Tím byla válka vypovězena — a vedena
do krajních důsledků.
Žádná zbraň nebyla dosti špatnou, aby ji
nebylo použito — neboť účel „světil“ prostředky.
Brabe
Brabenečková
Balkán
28
article
— Prášení staletých bačkor a sukní na chodbě,
ťapání po právě nabílených schodech, pouštění
kcuře z „utíkajícího“ mléka do kuchyně sou-
sedčiny, vykřikování, plivání do neurčita, homé-
rovské přímo lichocení neznámé, tajeplné osobě,
zestřené květomluvou pražských „štaflů“ — to
byla jenom ta nejvšednější „dráždidla“. Slav-
nostnější a okázalejší šrůtky konány sice zprvu
často ve všech denních dobách na chodbě, ale
ná žádost ostatních nájemníků byly bouřlivé tyto
meetingy obou politických stran zakázánya
utuchly, propukajíce jenom po delších pausách,
arci pak s vehemencí tím větší. Pohrozilť do-
mácí, že té straně, která zavdá příčinu ke stiž-
nostem, dá výpověď a toho se obě bály nejvíce.
Jenom ne ustoupiti! Jenom neopustiti bo-
jiště!
Tento vládní zákaz postihl zvláště paní Bra
benečkovou, jež byla, nehledě ke jmenovaným
maličkostem a „telegrafii bez drátů“, kterou
skrze tenké zdi provozovala, bezbranná. Jak
mohla splácet na příklad občasné nadělení na
rohožce, od pinělíka paní Lajblíkové, jenž chu-
dák také příčiněním své paní byl silně ve sporu
engažován? — Stěžovati si? To by bylo házením
hrachu na zeď. A tak nezbyla než paprika, po
které se Amidorek tak nehorázně rozkýchal, že
z toho až „stonal“. Ale i tento prostředeček
časem selhal. Pinělik totiž paprice přivykl —
ba on si ji téměř oblíbil, tak že se zdálo, žeji
chodí schválně na rohožku paní Brabenečkové
šňupati.
Nedivme se tedy, že byla jmenovaná ct-
hodná dáma svojí malomocí nanejvýše rozlítost-
něna. Neopomenula sice při každé tříležitosti
Amidoru ušlápnouti ocásek, nebo ho pohladiti
zvlášť k tomu účelu pořízenou rákoskou, ale t
byly příliš malé náplasti na palčivé rány jejt
Bro
Lajblíková
Brabenečková