ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 54a910b0-70c0-11dc-9163-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 45, place 20, org 4
1 masthead
26. července 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 202.
3 masthead
Strana9.
4 article Pražský lufták.
Pražský lufták. (Naposled „luftákr Sezona pražských lufťáků je v plném proudu — jsme v tom proudu vlastně všichni, taky my nelufťáci. Parné léto dostupuje vrcholu a čer- vencový pot řine se nám potůčky. Spěcháme na žofínskou plovárnu, do „chladných“ proudů Vltavy, která se tak udržuje kolem dvacíti stupňů Rěomýra. Do nedávna byla mnohým z nás příliš studená — a již zas nejotužilejší z abonentů mrzutě reptají, že je jako polěvka. Ponenáhlu objevují se na její hladině sezonní „mastná oka“, modravá, zelenavá, kterým se choulosti- vější plavci opatrně vyhýbají. Ale pořád ještě Vltava nepáchne rybinou, pořád ještě polední večerní vykoupání je nad míru příjemné. Ne dávné veliké lijáky osvěžily tok Vltavin, od- plavily na čas mastná oka, voda hučí přes jez a proti proudu to „táhne“, jak plavci říkají, řeka snáší, je třeba ráznějšího, vytrvalejšího tempa, abyste se dostali k Šítkovskému jezu. Ale pak ta rozkoš dolů, po proudu! Shromažďujeme se tam o polednách, shle- dáváme se, my, kdož jsme zbyli z někdejšího slavného „vltavského bohatýrstva“, kteréž kdysi vesele hlaholilo na prknech plovárny žofinské, v jejích počáteích, kteréž podnikalo hromadné výpravy kolem ostrova Střeleckého, dokud nám je slavná policie nezakázala, z obavy, aby na nás nespadl bývalý řetězový most, co diváků se na něm nakupilo. Most nespadl, zatím vystavěli ka- menný, ale výpravy kolem Střeleckého vzaly ko- nec nadobro. Mnozí členové našeho někdejšího „vodního družstva“ rozprchli se do všech úhl světa, mnohé kryje drn — uplavali nadobro v ono Neznámo, kam tak znenáhla doplaveme všichni.
Šítkovský Vltava Most
5 article
Ale vzpomínku jim zachováváme všem, všem, kdo s námi před lety pleskali se ve vlnách vltavských, kdo s námi podnikali plavby půlnoční, s lampiony na hlavách. Vzpomínáme na ně pokaždé, když skáčeme do vody, scházejí nám tam. Býval tam Slukov, býval tam Pštross — Národní divadlo vždycky dodávalo několik výborných plavců, ně- kteří tam trávívali svoje prázdniny. Ten zvyk ostatně se zachoval. Teď tam sedává pan Ineman a dává se osmahovat do hněda. „Kam pak půjdete na prázdniny?“ ptávaj se ho. „Na žofínskou plovárnu,“ odpovídá. A někdy je tam náš „kumánský hejtman“ z Jiráskova Žižky od poledne do večera. Ví dobře, že má-li někde plavat, je to na žofínské plovárně. Polehounku se tam trousí také letní „opu- štěnci“, manželové bez manželek, oteové bez rodin, dočasní vdovci, ubohé siroty. Když se do- konale vymáchají ve Vltavě, nepřipadá prý jim hospodská polévka tak vodnatá. Ubožáci! Ani s plovárny, ani z hospody po obědě nechce se jim domů, ačkoli popolední parno tolik láká na krátké pozdřimnutí. Ale v opuštěných bytechje tak smutno, garnitury režným plátnem povlečené vypadají tak strašidelně, dvéře předsíní jsou na trojí zámek, i na „ušatý visutý“, čert aby se s tím odmykal.
Slukov Pštross Ineman Jiráskův Žižek Vltava národní divadlo
6 article
Sezona lufťáků je zde, v plném proudu svém- Kolem školních budov je ticho, veliká část pil- ných školáčků tartasí kdesi na venkově, ať při- nesli domů eminence nebo trojky. Kdo měl emi nenc, jel s maminkou ven za odměnu, kdo při nesl trojky, jel taky — vždyť ho nemohli po vleknouti režným plátnem jako fotel a nechat v opuštěném bytě. Arci takovému trojkáři ted venkovský pobyt oslazují stálým připomínáním jak mizerný úspěch si přinesl, a lecjaký požitek venkovský by mu byl odepřen, kdyby právě malý nedbala neměl nohy na pravém místě a nevzal je na ramena hned po jídle, jak jen si mamink trochu lehne, aby si odpočala. Vrtí někdy hlavou takový malý filosof. Slyše již od nového roku, jak maminka trápí tatínka. kam prý tedy letos na prázdniny, jak ho uhání. aby zavčas ohlédl se po nějakém bytě, jak ho vyštvala již po Hromnicích, aby jel něco mou- drého vyhledat, jak musil ven podruhé, potřetí, jak se nemohla dočkati patnáctého července, jak ujížděla, jakoby jí Praha za zády hořela —a jak tam teď venku zoufale naříká: Bože, to je
Praha
7 article
A malý Jirka, Váša, Vojta diví se, kterak se někdo může nudit. Pro pána krále, vždyť včera našel hnízdo myší, předvčírem ulovil hrst puleů a dnes, jen si ráno vyběhl, chytil salamandra. A tamhle u pana správce zrají třešně, je na ně pezván, k večeru půjde na ryby — ví, kam, do takového výmolu pod křoví, kam se musí přes malou zátoku, na boso, se spodky vyhrnutými. kam až vůbec lze je vyhrnout, s botkami za tkaničky v zubech — tam je jist a bezpečen. Nekoupili mu totiž rybářský lístek, protože měl trojky. Ale Jirka má prut a vlas a udici — to je hlavní. A loví tedy bez lístku. Neboť ví, že tam do té díry pod křovím přes bahnisko za ním četník nepoleze. Musil by taky boty zout a spodky vyhrnout — to četníci nedělají. K flintě to nesluší. A večer přináší Jirka domů dvacet bělie, z nichž největší je jak malík, a žádá, aby mu je maminka usmažila. Jirkovy nožky smrdí bahnem, ruce rybinou, bělice smrdí obojím, ma- minka ho zatím plna úzkostí sháněla po celé vsi a teď ho žene s „rybami“ na mrviště, s nohama k pumpě. „Ježíš Marjá!“ vykřikla maminka, když Jirkovy šaty po lázni prohližela. Našla v kapse plechovou krabičku, otevřela ji — a v krabiei se to vlní a kroutí a vzpíná a vyskakuje — samí bíli červi, vnada na ryby. Odporem vzpouzí se mamince žaludek, právě pojedla taliánů, kteréž manžel dvakráte v témdni posílá — a teď tohle.
Jirka Váša Vojta Musil Jirkův Marjá
8 article
„Kdes to sebral, prasáku! Kam to nosís V rioci se nám to rozleze — brrrr! Nany, vy- hoďte to do hnoje!“ Ano, Nany! Ta by to nevzala do ruky. Ra- děj od prvního půjde. Na konec musí Jirka sám vyhodit vzáenou vnadu svou, kterou si na kuse starého masa byl vypěstoval a žalostně bečí. Nač pak bude zejtra chytat? — — A Praha je žalostně prázdna. Kupci stojí z pulty a jsou k ojedinělým kuchtám ještě zdvo- řilejší než obyčejně, uzenáři hledí zádumčivě do pustých ulie,
Nana Jirka Praha
10 article
Červi! „Luftáci nám odešli!“ stýskají si: „Všech je venku! Mohli bychom zavřit!“ Inu, pane souhlasili bychom všichni. Ted by se mělo vůbec všechno zavřít, taky redakce. beztoho není co do novin dát. Papež umřel, no- vého ještě nemáme, a než ten nový se rozstůně, bude jistě po létě, po prázdninách, po mrtvé sezoně. A jen žofínská plovárna by měla být otevřena. Lufťáci venku! Je to vidět. Hospody jsou ještě prázdnější než v zimě — na hospody je ted vůbec mor. Od několika let již i v těch nejlepšíeh je po jedenácté jak vymeteno — pořádný fla- mendr vlastně nemá, kde by se zdržel; zdrží-li se sám, je to předně smutné, a za druhé ho číš- nici pouhýma očima vyhazují. Ještě tak u Fleků je poněkud solidní život, o dvanácté si může člověk dát posledních piv kolik chce a sedět př nich do dvou. Tu a tam zapadne do hospody někdo, koho jsme tam dávno neviděli. To jsou „osiřelí“ man- želové, „bezdětní“ otcové, muži bez rodin.
Ted
11 article
Prázdniny — jediná doba, kdy smějí z domu. poněvadž domácí komando je přeloženo na ven- kov. Ale ani ti všichni nevypadají vesele. Je na nich vidět, jak neradi půjdou domů, v pustých těch domácnostech rozléhají se tak strašidelně jejich kroky, všady to praská, mnohý by radě; proseděl celou noc, kdyby pak nebyl zemdlen jako komár. Bojí se domů — bojí, ať říkají, co chtějí. Osaměli tak náhle, bez přechodu, kdo b se nebál. Proto naleznete ve mnohé domácnost i zrcadlo zakryté nějakým ubrusem. To si udě- lala „hlava rodiny“ sama, po odjezdu té druhé pravé hlavy, Čert aby lezl v noci do kvartýru, se sloupkem v ruce, když tahle proti dvořím je zrcadlo. Zapomenete na ně a pojednou zkoprníte — proti vám jde nějaký chlap, ani si neuvědomíte, že vystoupil ze zrcadla, ani se na první okamžik nepoznáváte. A tak mnohá mužná hlava rodiny zakrývá zrcadlo a mnohá jiná ještě raděj denně jezdí za rodinou, ačkoli proklíná věčné to plahočení na dráze, ve vagonu, ze sta- nice samým dolíkem někam do poslední cha- lupy, kde ho cestou pozdraví každý pes. To je taky pěkná příjemnost. Pan Slabihoudek jezdí za svojí chotí jen v holinkových botách, aby ho některý „Sultán“ nepopadl za maso, ale naříká si, že z toho má nohy již jako chromé.
Slabihoudek
12 article
Pan Šustrknédl vyvodl něco jiného. Slýcha o nějaké zkoušce hrdinství, neohroženosti, sta- tečnosti. Nevím, kdo mu to poradil. Když to mezi námi vyprávěl, spadla panu Pazdírkovi paruka s hlavy, jak se ulekal. „Když přijdu v noci do svého vymřeléh bytu,“ vyprávěl pan Šustrknédl, „vezmu lampu, postavím se před zreadlo, dívám se na sebea zvolám třikrát: Šustrknédl, Šustrknédl, Šustr- knédl! — Pánové, když jsem to udělal poprvé, ztuhla mně huba, uši mi odestaly, na hlavě jsem cítil kartáč a lampa se mi třásla, div jsem ji nepustil. Ale teď to jde — nic se nebojím, je mi nějak veselo. Zdá se mi, jako bychom tam byli dva.“ „Jděte do pece,“ reptal pan Pazdírek, zdvihaje paruku, „taková strašidla! Za svět bych to neudělal. Ani se do zrcadla nepodívám. Jak mně žena odjede, obrátím zrcadlo sklem
Šustrknédl Pazdírek Šustr
13 article
No, pana Šustrknédla jeho čarování taky vyplatilo. Přišel onehda domů, rozžal petrolejku postavil se rovnou před zrcadlo a zvolal zas tři krát své jméno. A náhle se na prahu ložnice objevila bílá postava a promluvila „Co pak chceš, Františku? Lampa vypadla panu Šustrknédlovi z ruky — málem by byl padl taky sám. Na štěstí lampa uhasla — a na prahu pořád bílá postava. Byla to paní Šustrknédlová, která se k večeru byla vrátila do Prahy, pro nějaké zapomenuté věci,a rozespalý domovník o tom pana Šustrknédla neuvědomil. Pan Šustrknédl již se nezaklíná. Hned po opětném odjezdu obrátil zreadlo ke zdi — pro jistotu jezdí teď taky denně za ženou do Podhůří. „To bylo strašné zjevení!“ svěřil se pak zcela důvěrně svým přátelům. „Myslil jsem,že mě šlak trefí.“ Ještě pan Šustrknédl vyvalil oči a taje dech, řekl tlumeně: „Ale ještě štěstí! Abych tak nebyl přiše domů sám — Ježíš Marjá!“ To si myslím! Znám paní Šustrknédlovou. „Luftáci šli tedy — ale již snad se nevrát jako lufťáci. Již si nebudeme tím protivným. pitomým slovem vypomáhat. Lufťácká moje anketa předešle měla přece výsledek. Došlo mnoho návrhů, jak bychom jim měli říkat, ale jen dva, soudím, vystihují věc. Navrhujeť la- skavý jeden čtenář smíchovský, aby se lufťákům říkalo ke zdi.“
František Šustrknédl Šustrknédlová Marjá Praha
15 article
ježto vycházejí na léto. Pan dopisovatel do- poručuje k uvážení, dovolávaje se analogie ná- jemník, nádenník atd. Věru, náletník, náletníček nebylo by zlé. Pochlubil jsem se svojí kořistí jednomu z nás, kteří se po neděli vracíváme do Prahy, starému literátu, který si taky někdy láme hlavu věcmi, o nichž jiní ne- přemítají. Opakoval si slovo několikrát a řekl- „No, trochu suché je, trochu střízlivé, trochu vážné. Nevystihuje onen posměch, jejž ven- kované vkládají v označení luftáků. Posmí- vají se nám, že se chodíme na venkov napást v zduchu, což jim arci nejde do hlavy, poně- vadž jsou sami v tom vzduchu od rána do ve- čera. Nejednou slyšel jsem, když Pražáci táhli na ferie, úšklebnou poznámku: „Heleď, zas jedou na pastvu, na vzduch.“ Mají za to, že vzduch je všady — a všady stejný. A tak po rozumu bodrých venkovanů utvořil pro „luftáka“ pojemnování vzduchopas, vzduchopasl. Snad se ujme. Nuže, tu tedy za „lufťáka“ dvojí náhrada t náletník i vzduchopas. Chceme-li o něm hovořiti ,s úctou', říkejme náletník. A chceme-li se trochu posmivat, říkejme v zduchopas. Račte si dle potřeby vybrati, Xpsilo
Pražák Praha
16 title
Historie o mé nastávající vdově
17 article Napsal Viktor Rákosi.
Napsal Viktor Rákosi. Mé hmotné poměry — chvála bohu — jsou dosti stísněné, a tak neociťuji se nikdy v oné si tuaci, aby mně žena někdy vyčítati mohla; „Já jsem se za svého muže vdala jen proto, že m veliké jmění a vysoké služné. Nikoli, ta žena, která si mne vezme za muže, učiní tak jedině pro mě osobní vlastnosti O každém člověku lze říci, že má své osobn vlastnosti. O mně též. Které to jsou? Především jsem spořivý. Z pouhé šetrnosti, ačkoliv úřad můj je v Pešti, přestěhoval jsem se do Budína, a sice do té části, kde obyvatelstv jen za nejvyšší ceny se může pojišťovat proti úrazu a smrti: do obecního dvora. Proč by ne? V létě říkám, že jsem v budínských horách na letním bytě, a to mým kollegům v úřadě im- ponuje. V zimě tvrdím, že jsem si tou měrou přivykl horskému vzduchu, dobré budínské vodě. lepším mravům a klidu, že už tam teď setrvám až do posledních dnů svého života. (Doufám, že je to dosti dlouhý termín.) V jednom přízemním domku najal jsem si za nepatrný peníz dva malé pokojíky. Dostal jsem je proto lacino, poněvadž v posledních deset letech dva nájemníci tohoto bytu zemřeli smrt nepřirozenou, a budínští, jsouce pověrečni, bytu tomu se vyhýbali. Já, jakožto Pešťan, nejsem pověrečným nýbrž na to kladu váhu, abych dlouho zůstal na živu. Pročež jsem si ten byt vybral, ale ihned jsem se pídil po tom, jako moji předchůdcové zemřeli. Jeden z nich šel do Pešti na procházku tam ho veliký ruch velkoměstský tak omámil že ho potom elektrická dráha přejela. A to nazývají v Budíně smrtí nepřirozenou Druhý pak vypil na jeden doušek tři litry čer- veného vína budinského a hned potom strašlivou smrtí zemřel.
Rákos bůh Pešť Budín
18 article
No, to přece není nie tak hrozného: já nikdy nepiji tři litry červeného vína na jeden doušek a bastal I cítil jsem se tedy ve svém bytě docela spo- kojeným a nermoutilo mne ani dost málo, když lidé s údivem na mne pohlíželi na ulici a takřk hlasitě dávali výraz úžasu svému: „Ajaj, ten člo- věk ještě žije?“ Konstatuji, že kdyby duše tak špatně se mnou nakládala, jako já se svým bytem, byl by věru se mnou velmi špatně. Já jsem totiž přicházel do svého bytu jenom se vyspati. Ostatn čas jsem trávil v úřadě a v kavárně. Nesmíte se tomu smáti: v Budíně je také kavárna. Není sice tak pěkná, jako v Miškovci. v Kološi nebo v Debrecíně, ale nám úplně vy- hovuje. Kavárník nosí především vyšívanou domáei čepičku a nabízí svým hostům šňupavý tabák. U pokladny trůní nikoli nějaká cizí dáma, nýbrž vlastní dcera kavárníkova — ač jinak dosti še- redná. Někdy pak i jeho manželka vypomáhá.
Kavárník Budín Miškovec Kološ Debrecín
19 article
Hosté se tu cítí, jakoby byli členy jedné rodiny Karbaní jen zřídka, za to ale horlivě hrají do mino a jen málo kdy se přihází, že některý hos hodí druhému kávový šálek na hlavu. Všichni jsou ctihodní, klidní občané, nikde není ani nej menší stopy po oné pešťské nervosnosti, která nedovede ani sněsti, když hodiny bijí — hned by je také uhodila. Někdy přicházejí sem z hradu vozatajští dů stojníci, vypijí 50—60 knikebajnů, vypravuj slečně o nejbližších povýšeních a přeloženích potom přečtou si nejnovější číslo „Gartenlaube“ a o desáté hodině břinkajíce šavlí po husarsku (v noci jesť každý vozatajec černý), vracejí sed hradu. A jak je tu káva laciná! Mnohokráte lámal jsme si hlavu, proč? Vždyť Budín neleží blíže Arabii, Americe a ji ným kávu rodícím místům než Pešť? Při doprav se tedy neušetří ničeho. Malá černá je za devět krejearů, velká černá za dvanáct. Odpolední káva za dvanáct, s bá bovkou za patnáct. Kdo zaplatí dvacet krejcarů myslím, že si může i lžičku odnésti.
Budín Arabia Amerika Pešť
20 article
Oč dražší už je káva u budínského mostu A což toprve v Peštií Sklepníkům zpropitného nedáváme. Mlčky bez dohodnutí se sklepníky, usnesli jsme se na tom, že číšníci zpropitné přijímati nebudou a my že ho nedáme. Skutečně také nikdo nic nedává aby ostatních nezahanbil. Všecko to je náramně pěkné, ale při tom všem je jedna mrzutá věc: tu jedinou kavárnu obecního dvora zavírají o 10. hodině večer. Co má dělati takový nájemník v obecním dvoře, jenž nemá rodiny? Ať se ožení — řeknete mu. To já také říkám. Kolikrátkoli jsem se v temnu večerním domů ubíral, vždy vznikala ve mně mocná touha, bych mohl etihodné občany do onoho stavu přivésti, aby mne kdysí dělmi obla- žiti mohli. Dlouho vyčkával jsem vhodné příležitost k tomuto kroku, až jednou, v máji, kdy se květy a arény otvírají, zjevila se na obzoru tlustá paní a hubená dívka. Dívka byla choristkou a matinka její mohla býti v létech šedesátých. Jejich otec? Jejich ote mohl pocházeti z oné rodiny, jejiž dějinami táhne se lodní lano jako červená nit. Vůbec již ode dávna přemýšlím o tom, jak se asi děje, že u divadel je tolik matek a tal málo otců? Matka a dcera bydlily se mnou v jednom domě. Samo sebou se rozumi, že jsme se hned první den seznámili. Nejdříve s matkou. Pochá- zela ze staré šlechtické rodiny, která v moháčsk bitvě po meči vymřela. Ženská větev podivuhodným způsobemse udržela. Ony také pocházejí z ženské linie. I já jsem jim vykládal, že rovněž pocházím ze staré šlechtické rodiny, která se neprvé vy- znamenala v třicetileté, potom v sedmileté válce, tedy dohromady v třicetisedmileté válce. Sám jsem také začal s vojenskou dráhou, ale my jsme v míru, kdy nemůžeme se bíti, špatnými vojáky, a proto jsem si vyhledal občanské zaměstnání.
Mlček obecní dvořit
21 article
— A přivedl jste to někam na tomto poli? otázala se matka vlídně. — Na tisíc dvě stě zlatých služného a dvě stě zlatých příbytečného. Matinka ještě týž den přinesla mi lístek do arény. Počitala dobře. Amanda, její dcera, hrála tricotovou úlohu a já jsem se do ní až po uš zbláznil. Vezmu si ji za ženu. Vytrhnu ji z di vadelní dráhy a svým dětem dám babičku. U Čertova příkopu očekával jsem anděla Když přišla se svou matinkou, pozdravil jsem je. připojil jsem se k nim a představil se. Deeruška byla patrně již o všem informována, neboť přijala můj pozdrav vlídně, ale chladně. Vlídnost náležela měmu služnému, chladnost pak měmu příby tečnému. Nepozbyl jsem odvahy. Na jatkách štěkali psi sem tam pobíhající Zář měsíce nad Švábskou horou stojícího odrá žela se od oken královského paláce. Básníci řekli by o tom: „Byl krásný letn večer. Uchopil jsem ji za ručku, a ona upřeně m hledíc do oči, šeptala slaďounkým hláskem: — Jak vysoko se může zvýšiti vaše služné? — Na tisíc čtyři sta zlatých a příbytečné v tom případě na tři sta zlatých. — Z toho už může býti dobře živa bezdětná rodina — poznamenala matinka. Děkuji pěkně, pomyslil jsem si, já nedo- pustím okrádati — své děti. Jí je to snadno. Toho večera už jsem více nemluvil o ženění, an o lásce. Ale kdybych se byl stal psem na jatkáeh štěkajícím, byl bych bez milosti paní matinku roztrhal. Druhý den ráno vstal jsem o šesté hodině abych je ještě před odchodem do úřadu spatřil. Můj anděl ještě spal, ale matinka už byla na nohou a uvitala mne slovy: — Celou noc nemohla jsem spáti.
Amanda královský palác
22 article
(Co je mně do toho!) — Viděla jsem, že vám nebylo vhod, c jsem včera večer řekla. Uznávám, že jsem chy- bila. Ale věztež, že každá matka vždy musí být pessimistkou. Mlčky tloukl jsem svou holí o zemi. Co jsen se starou měl vyjednávati, když dosud nejsem s mladou dohodnut? O půl osmé objevil se anděl. a v jakých okouzlujících exotických nedbalkách V takových snad vystoupila Marie Stuartovna na popraviště. 1 já bych byl v tom okamžiku pron na popraviště vystoupil. Pozorovala, že na mne učinila veliký dojem a já se začervenal. Nic naplat, my budínští ne- umíme se přetvařovati. Políbil jsem jí ruku pospíchal do kavárny na snídani. Teprve tehdy jsem přišel k sobě, když kavárník na rameno mně klepaje, promluvil na mne soucitným hlasem — Co vám chybí? — Proč? — Protože už pijete čtvrtou velkou káv s šestým rohlíkem. Zhrozil jsem se. Byla by to tedy přece láska Znovu jsem se začervenal a odešel bez zaplacení. naproti tomu nechal jsem tam číšníkovi dese krejearů zpropitného. Odpoledne měla Amanda na sobě lehký světlý, perkálový šat s růžovou stužkou na krku. To mně dodalo. Zakýval jsem na matinku a ona mne následovala do mého bytu. Tam se mně prostě vrhla kolem krku a zvolala přízvukem obvyklým ve venkovských dramatech prostřed ního druhu: — Můj synu, můj synul Zároveň vyrojily se jí slzy z očí. — Co se vám stalo? tázal jsem se jí s ne- pokojem? — Vy chcete žádati o Amandinu ruku, tu jsem si vzpomněla, jak kdysi můj muž o moji ruku požádal. (Ta má dobrou pamět.) — Tedy svolujete? — Nikoli. Zůstal jsem jako omráčený — Jakže? Vy mi odpíráte ruku Amandinu — Nikoli, ale kladu jisté podmínky — Nuže?
Mlček Stuartovna Amanda Ted Amandin
23 article
— Co dáte výměnou za to, že má dcera vzdá se své skvělé divadelní dráhy? — Můj bože, co? Své poctivé jméno, své planoucí srdce a známé vám již své důchody — To nestačí. Hleďte, pane! Já jsem velice šťastně žila se svým mužem, pokud jsem žila . . totiž, pokud on žil... Jakmile zemřel, zanechal mne v nejhroznější bídě. Tu jsem si umínila, že, provdám-li se ještě jednou, postarám se předem o své vdovství. Já už se sice nevdám, ale tuto svou zásadu postupuji své dceři. Jste tedy ochoten zabezpečiti jí klidné vdovství?... — Ale kdo pak by už teď pomýšlel n vdovství, drahá paní? To nechme, až bude po líbánkách. Amanda počala uvnitř zpívati „Loreley“ . . falešně, ale ze srdce ... celý svět se přede mnou zatměl. — Dám ji zapsati do úřadnického pensijního ústavu... to je šest set zlatých vdovské pense — šeptal jsem. — Dobře, dále — odvětila matka. — Pojistím ji na život na pět tisíc zlatých. — Málo, dále, dále — šeptala stará škatule. — Bude dost deset tisíc pojistného na život? — zabručel jsem. — Dost, ale jen tehdy, dáte-li se také z psati do pohřební společnosti. — Učiním tak. — Tisíe dvě stě zlatých na pohřeb? — Snad nechcete mně vystrojit tak ná dherný pohřeb? — Nikoli. Na ten stačí sto zlatých a ostatn zůstane vdově. Ujednáno? Zazněly poslední akkordy „Loreley“. Vyrazi jsem ze sebe tiše: — Ujednánol Matka znova chtěla mi padnouti kolem krku- já však vyrazil jsem ven, padl jsem před Aman dou na zemi a objal jí kolena.
Amanda Loreley Dosta
24 article
Svatba byla brzy. Jak kněžstvo, tak i občan stvo dalo nám své požehnání, všecka žádaná po- jištění jsem opatřil a tak jsme blaženě žili ve svém budínském zátiší — až do první splátky Tehdy učinil jsem smutné odhalení, že mnohonásobné ty zápisy značně ztenčují mé dů- chody. Počali jsme žíti náramně skrovně. Moje tchyně nejdříve potichu, pak stále hlasitějia hlasitěji reptala. Ona ťotiž sama vedla domác- nost, poněvadž má žena, Lombárdyová, ničemu nerozuměla. Ta si buď na pohovce hověla, aneb zpívala „Loreley“. Vzdělávala se ve znamenitých divadelních školách. Měl jsem výtečný apetit, krom toho vznikalo ve mně strašlivé hryzení svědomí, když jsem si pomyslil, jak znamenitě by pochodila Amanda, kdybych laskavě zemřel. „Něžné“ narážky mé tehyně mé svědomi ještě více tížily. Mých klidných okamžíků stále ubývalo. Když jsem si vyšel na procházku, tu větv stromů kýváním vábily mne k sobě: „Starochu, pojď se oběsit!“ Když jsem šel po řetězovém mostě do úřadu. tu vlny dunajské šumíce ke mně volaly: „Pojd, pohřbi se v nás, učiň dle všeobecného přání!“ Byl to hrozný život! V památníku jedné venkovské slečinky jsem kdysi četl: „Život jest sen.“ Ale račte uvážiti, jak těžko jest ze sna toho se probuditi!
Amanda
25 article
Chvála bohu, mohu vesele dále sníti. Zvláštní náhoda přišla mi ku pomoci. Pohřební společnost padla. Pojišťovací společnost padla. Nemusím už platit splátky. Když tyto důležité zprávy doma jsem zvě- stoval, žena i tchyně tázavě se na sebe podívaly. — A neobnovíš pojistné u jiné společnosti? tézala se žena. — Nikoliv. — Tak? Zase se na sebe podívaly. Já bych se byl také rád na někoho podíval, ale neměl jsem vis a vis. V největší blaženosti chvátal jsem (po ně- kolika měsících poprvé) do kavárny. A v nejslast- nější náladě spěchal jsem i odtud domů. Leč na prahu neblaze jsem stanul: hnízdo bylo prázdné, ptáci uletěli. Amanda vrátila se k divadelní dráze a jen jedno písmeno vzala si ode mne s sebou na pa- mátku Amanda L.—ová Lorácsková. To velké „L“ jsem já. Přel. R. Sklenovský.
bůh Amanda R Sklenovský
26 article Jak si paní Brabenečková zchladila žáhu.
Jak si paní Brabenečková zchladila žáhu. Nepochybuji ani v nejmenším, řeknu-li o paní Brabenečkové, dámě vysokého vzrůstu majetnici pense po zemřelém nebožtičkovi škol- níkovi, že byla paní nejvýše etihodnou, že mi stejně věnována bude důvěra, jako budu-li tvrditi totéž i o paní Lajblikové, kulafoučké zhoti pana Lajblíka, kterýž svoji pensičku, již mu vyplácela pokladna státních dráh, spokojeně se svou druž- kou trávil, krátě si čas dresírováním malého pinčlíka, kterého si po příkladě oněch bezdět- ných manželů v pohádce „O ježkovi““ nikol pouze přál, nýbrž zcela prostě opatřil. Představiv tímto obě hrdinky vypravování, k jichž karakteristice bych snad ještě přidal, že paní Brabenečková vyznačovala se špičatým nosem, paní Lajblíková pak výdatnou brada- vičkou, opatřenou podivuhodně bujícím pýřím, rezkládající se na levé polovině obličeje, jinak snad kdysi dosti slušného, a obě vzácným darem řeči — nebudu váhati a vylíčím s veškerou ob- jektivností svůj příběh.
Brabenečková Lajbliková Lajblík
27 article
Jak již z nápisu čtenář asi uhodl, panovalo mezi oběma dámami napjetí, které občas pro- pukalo i v zřejmé nepřátelské útoky a výpady, tak že dům, v němž sídlily tyto dvě velmoci, byl pro celou ulici „horkou půdou“. Balkánem — řekl bych, kdybych chtěl psáti časově. Proč tento boj na život a na smrt byl roznicen, nevím — zdařilo se mi toliko zjistiti, že první vstoupení paní Lajblíkové do domu vyhostilo mír a klid z této nešťastné budovy a že první utkání se nepřítele odehrálo se při stěhování, kdy jmeno- vané dámě nezamlouvala se kritika nábytku, pu- blikovaná při té příležitosti u hokyně paní Brabe- nečkovou, kteréž nelibosti nad „křápáním“ sou- sedky neváhala dáti průchod proslovením cito- slovce „fuj!“ Paní Brabenečková postřehla arei tento projev a obrátivši hrot svého nosu směrem k Lajblikové, revanžovala této bouřlivýma ostentativným kašlem. Tím byla válka vypovězena — a vedena do krajních důsledků. Žádná zbraň nebyla dosti špatnou, aby ji nebylo použito — neboť účel „světil“ prostředky.
Brabe Brabenečková Balkán
28 article
— Prášení staletých bačkor a sukní na chodbě, ťapání po právě nabílených schodech, pouštění kcuře z „utíkajícího“ mléka do kuchyně sou- sedčiny, vykřikování, plivání do neurčita, homé- rovské přímo lichocení neznámé, tajeplné osobě, zestřené květomluvou pražských „štaflů“ — to byla jenom ta nejvšednější „dráždidla“. Slav- nostnější a okázalejší šrůtky konány sice zprvu často ve všech denních dobách na chodbě, ale ná žádost ostatních nájemníků byly bouřlivé tyto meetingy obou politických stran zakázánya utuchly, propukajíce jenom po delších pausách, arci pak s vehemencí tím větší. Pohrozilť do- mácí, že té straně, která zavdá příčinu ke stiž- nostem, dá výpověď a toho se obě bály nejvíce. Jenom ne ustoupiti! Jenom neopustiti bo- jiště! Tento vládní zákaz postihl zvláště paní Bra benečkovou, jež byla, nehledě ke jmenovaným maličkostem a „telegrafii bez drátů“, kterou skrze tenké zdi provozovala, bezbranná. Jak mohla splácet na příklad občasné nadělení na rohožce, od pinělíka paní Lajblíkové, jenž chu- dák také příčiněním své paní byl silně ve sporu engažován? — Stěžovati si? To by bylo házením hrachu na zeď. A tak nezbyla než paprika, po které se Amidorek tak nehorázně rozkýchal, že z toho až „stonal“. Ale i tento prostředeček časem selhal. Pinělik totiž paprice přivykl — ba on si ji téměř oblíbil, tak že se zdálo, žeji chodí schválně na rohožku paní Brabenečkové šňupati. Nedivme se tedy, že byla jmenovaná ct- hodná dáma svojí malomocí nanejvýše rozlítost- něna. Neopomenula sice při každé tříležitosti Amidoru ušlápnouti ocásek, nebo ho pohladiti zvlášť k tomu účelu pořízenou rákoskou, ale t byly příliš malé náplasti na palčivé rány jejt
Bro Lajblíková Brabenečková