1
masthead
19. ledna 1909.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 18. —.
3
article
Pantáta Jeteliček.
Pantáta Jeteliček.
Napsal Václav Ji skra
Václav
4
article
V podvečerní chvíli sesedli se domácí v ku
chyni u kamen, aby určitě již vytvářili a roz
hodli věc, týkající se dědečka, pantáty Jetelíčka
V kuchyni bylo šero, ale v kamnech se to
pilo. Plamen jako by chtěl z kamen vyskočiti
stále bral náběh ke všem skulinám i otvorům
dvířek, šlehaje červeným světlem tu po tvářích
tu po šatech sedicích osob. Nejbliže kamen sedě
sám starý pantáta s polštářem na žaludku; heka
chvílemi tak, že bylo vidno, že polštář na ža
ludku má svůj účel.
„Vidite, pantáto,“ řekla snacha po jednon
takovém zvuku, „jaké pak čekání, zle vám je
všechny doktory z okoli už jste měl, nepomohl
vám, zbývá jen, abyste jel do Prahy k tomu pro
fesorovi. Že něco na něm je, dá rozum. Pro
by ho udělali profesorem, kdyby nebyl něco vie
Prohlédne vás, řekne, co vám schází, dá medi
cinu, a zy budete jako dřív.
„Což o to, dobře mi není,“ přisvědčil dě
deček.
Tak už se, tatínku, rozhodněte a jeďte,
domlouval syn. Dědeček mlčel. Bylo mu příjem
né jejich domlouvání, a chtěl ještě trochu de
lati drahotu.
„Kolik že ten kakrment bere?“ ptal se.
„Na tom nesejde, víte dobře.
„Vim,“ pronesl pantáta spokojeně; bylo
na jejic) statku nejen dosti živobytí, ale i dos
lásky. „Přece však musím věděti, abych... Ne-
říkal jsi, že platil Rorejs pětku, když tam byl??
„Pětku. To víte, profesor ..
„Pětku! Hm. To je hrozná drahota. Ani n
vím, mám-li —
„Alo, tatínku!“ zvolali syn i snacha na
jednou.
„Inu, pětka je pětka,“ kroutil dědeček hla
vou, „počitejte k tomu dráhu, něco tam utra-
tím —
„Ovšem že utratite, a snad také m
žete, ne?
Rorejs
profesor
Ala
Praha
5
article
„Ne tak.“ podvolil se pantáta, „když my
slíte — pojedu. Ale drahota je to veliká. Tady
by za pětku deset nemocných lidí mohlo ji
k doktorovi. A poslouchej. Stázo, když už tam
budu a ty peníze se vydají, já se ho zeptám, e
si máš dávati na ten zapálený prst“ —
„A to přejde samo“ —
„Co přejde, už to máš člyři neděle.
„Jak cheete, dědečku, mně však se zdá
že byste se remusil ptáti na takovou hloupost
Spiš Madla má pořád dásně oteklé, všeckosi
už dávala, nic ji nepomáhá, to spíš byste se
mohl zeptati ...
„No vidíš, hned něeo; zeptám se,“ při
svědčil dědeček ...
„Kdy byste chtěl tedy jeti? Dnes je středa.“
„Zejtra se musím připraviti, v pátek nepo-
jedu, tedy v sobotu.
Časně ráno v sobotu vyjel pantáta k nádraží
Vezl ho Janek, pacholek.
„Také bych potřeboval doktora,“ zaháji
Janek rozhovor.
„Nač pak, prosím tě?
„Vy jste ještě neviděl, co mám v oku?“
„Ne, ukaž.
Janek se nachýlil k pantátovi. „I ty kakr
mente, máš tam červené.
„No, a bolí to,“ řekl Janek, uspokojen pan
tátovým překvapením,
„Bolí, vida. Já se na to zeptám profesor
Když už mu pětku dám, ať poradí —
„Pantáto, to bych byl rád,“ změkčil Jane
svůj tvrdý hlas teplem vděčnosti.
„No, zeptám, proč bych se nezeptal, kdyi
už jsem u něho.
„Moje máma, chudák, ta nemůže ku prof-
sorovi, a jak snáší...“ potesknil Janek v ná
hlém liplomatickém záblesku.
„Co pak snáší?“ ptal se pantáta.
„Ale s tou nohou, vždyť víte, pořád ji táhn
za sebou; tady tomu doktoři nerozumějí, a mast
kterou si nosí od Petrlice, nepomáhá, noha je
pořád dřevěnější. Ten profesor by snad přece
dal radu ..
„No, já mu to řeknu, o jednu radu víc neb
míň, proč by neporadil, vždyť snad je také kř
sťan. Dost bude míti na moji pětce.
Stáza
Spiš Madla
Janek
Jan
Dosta
6
article
„Pantáto, nezapomeňte, přijedu vám na
proti, hned mi to povite; udélejte si, prosím vás
uzel na moje oko a druhý na máminu nohu
abyste nezapomněl.“
„Proč ne, to mohu.“ Pantáta vyňal čer
vený, veliký šnupák a udělal dva uzle. „Po-
čkej.“ vzpomněl si, „ještě jeden na Madlu
jeden na Slázu. Také se muším zeptati. A le
mne nech, rozmyslím si všecko, co mi schází
ri
abych mu to dobře pověděl.“
Janek obrátil svou pozornost ke koním
k biči, pantáta se pohroužil v úvahy
Když dojeli k nádraží, chtěl Janek z vděč-
nosti čekat s pantátou na vlak, ale pantáta ho
poslal zpět a čekal sám. Vlak přijel za chvili
Pantáta se svezl do Prahy s přespolním známým
Pohovořil s ním o příčině své cesty do Prahy
probral všochny domácí doktory, promluvil o
úrodé a podivném zjevu, že v Lítanicích je
každý rok okoio sv. Martina červenka, takže n-
mají na posvícení kouska čuníka, a nežli se
nadál, byl v Praze.
Jakmile si uvědomil, proč do Prahy přijel
pozbyl všeho zájmu pro přespolního známého
z nenadání se od něho trhl s krátkým „S bohem
a byl ten tam.
V Praze se znal, a na známého profesora
snadno se doplal. Dárazil (laní v poledne, ordi
nace pak počinala až ve dvě hodiny. Zkušený
pantáta zaměřil k nejbližšímu hostinci, kdesi
dal oběd. Zároveň se dověděl, že sice ordinaee
počíná teprve ve dvě hodiny, lidé však že čekaj
už od jedné. I snědl honem oběd a ve tři čtvrl
na jednu již sedél v lékařské předsíni.
A přece nepřišel první. Už tam seděl jeder
kakrment ženského rodu v čepci. Pantáta ho
chvíli obcházel, pak na něj uhodil:
„Jářku, co schází?)
nilnee
„Ale. Koukněte na mne. Vypadám jako ne
mocná?
Pantáta se z ní nemohl vyznati.
„Nó, kolikrát na vypadání nezáleží,“ obeše
neurčitě odpověd.
Janek
Martino
Al
Praha
Dárazit
7
article
„Nezáleží. Vypadám jako růže a trpím jak
„Nezáleží. Vypadám jako růže a trpím jak
Lazar —
„Ale?
„Vnitřnosti. Nic, a najednou bolesti, že
myslím, už je s tebou konec.
„Vnitřnosti?! Tady a tady?“ demonstrova
pantáta se vzbuzeným zájmem
„Tam, tam, no zrovna jak ukazujete, ale
zrovna jako byste to sám měl —
„Taky mám, paní,“ závažně se narovna
pantáta.
„A podívejme se,“ potěšila se paní. „A je
to na vás viděti,“ dodala.
„To bych nemyslil,“ odporoval pantáta
dosti příkře. „Vezměme, na příklad, vás a mne
to je rozdíl ve vypadáníl“
„Vy myslíte, že vypadáte dobře vedle mne
nebo že já vypadám hůř nežli vy?“ ptala s
paní hlasem, jenž vzbudíl představu čehos
čerstvě nabroušeného.
„Ale paní, tady je zreadlo, postavte se
vedle mne a řekněte sama!“
„Ani nemluvím,“ proslovila paní pohrdlivě
zůstala seděti.
Pantáta vyšel na chodbu, aby se nepopouzel
pohledem na ni, ale honem se vrátil. Shlédlt
přicházející pacienty a spěchal na své místo
aby viděli, že přišel dříve než oni a že tedy také
dojde na něj dříve, než na ně.
Sin se kvapem plnila. Pantžta odhadoval
kolik pětek profesor dostane. Ještě pětky nespo
čítal a ordinace počala. Půl hodiny byl „kakr
ment v čepci“ u profesora. Pantáta se postavi
ke dveřím, aby nikdo nebyl v pochybnostech
že teď půjde on.
Přemyslil ještě jednou, co všechno m
chybí, ohmatal uzle na šátku a již bylo na něm
aby vstoupil.
Pan profesor byl vlídný, příjemný pán. Usa
dil se do křesla, usmívaje se na pantátu tázavě
„Já už měl moc doktorů, pane profesorel
začal pantáta. „Já jsem z Hodslavic u Litanie.
V Lítanicích je vyhlášený doktor, alo ten mi tako
nepomohl. Tak když se to pořád a pořád ne-
lepšilo, tak povídala snacha, syn také — já mám
tuze hodné děti — tak povídali —
„Co vám chybí?“ zeptal se vlídně pan pro-
fesor.
Lazar
Usa
Tama
Sina
Hodslavice
8
article
„Abych tak řek', já mám devaterou ne-
moc,“ vykládal pantáta. „Když mi bylo osmnác
let, snědl jsem ponejprv třicet švestkových
knedliků a—
„Kde vás ale bolí?“ přerušil ho pan pro
fesor.
„Hned k tomu přijdu. Tak když mi byl
osmnáct let, snědl jsem ponejprv —
„— třicet švestkových knedlíků,“ zrychli
pan profesor jebo slova,
„Tak, a od té doby jsem jich snědl vždycky
třicet a nikdy jsem nestonal. Až letos, ve svém
dvaasedmdesátém roce stůňu. Jak něco sním, je
mi zle. Počital jsem nejdříve, že mám stříly
v břiše, Petrlice mi je třikráte zařikávala. Úž
jsem myslil, že mám pokoj, že jsem ten bývalý
šťastný člověk. Sním jednou k obědu jen patnáct
pane profesore, nie víc. Patnáci a šestnáctý už
ne a ne, bolesti a bolesti, tady, tady — ta ce
tu byla přede mnou, je měla zrovna tak, ř-
kala mi.?
„A co vás ještě bolí?
„Mně bolí v břiše, mně bolí v žaludku, mně
bolí v zádech,“ počítal pantáta na prstech, aby
dostal tu devaterou nemoc dohromady, „píchá
mi na prsou, loupe mi v hlavě, třesou se m
nohy —
„Tak se podíváme,“ přerušil ho pan pro
fesor.
„Vnitřnosti máte úplně zdravé. Pravil jste
že je vám 72 roků?
„Ano, na sv. Ro . ..
„Tak slyšte. Dám vám prášek, vezměte h
vždy po jídle na špičku nože. A teď si pama-
tujte; knedlíků nesmite jísti více, nežli pět
„To je to se mnou tak špatné?“ ptals
poklesle pantáta.
„Ne, s vámi je to velmi dobré, ale co jste
při těžké práci snesl dříve, toho nesnesete ted.
Jezte, co můžete nejméně, a budete živ dva-
kráte tak dlouho, než jak jste myslil sám.
Pan profesor psal recept.
„Za to mu mám dát pětku, že mi řekl.
abych nic nejedl?“ ptal se pantáta v duchu sám
sebe, prohlížeje píšicího profesora a sahaje do
kapsy. Nahmatal šátek s uzly.
ro
9
article
„Pane profesore, copak by si měla Madl
dávat, má dásně jako skleničky, a nic jí nepo-
máhá?
„Domácí prostředky nepomáhají?“ obráti
pan profesor hlavu k pantátovi.
„Ne. Petrlice jí dala —
„Bude musiti natírati dásně jodovou tink
turou. To ji předepíše lékař, až dásně pro
hlédne.
„Jak se to jmenujemall
„Jodová tinktura.
Pantáta užival, aniž o tom věděl, znám-
kové paměti. Zaznamenal si v duchu: „Jo de
vody“, to už si vzpomenu.
„Co by to mohlo být, pane profesore, prs
zapálený a oteklý už čtyři neděle?
„Přijde na to, od čeho,“ odtušil pan pro
„To ani nevím,“ zarazil se pantáta, „ale
beztoho od úbozu ono to bude,“ dodal.
„Tak obklady, octan hlinitý .
„A není lepší kolářská voda?“ ukázal pan
táta, že není tak neznalým věci.
„To je jedno,“ usmál se lékař, „máte-
větší důvěru ke „kolářské“ vodě, kupte tuto.“
Recept byl hotov, ale pantáta nebyl s uzly
hotov.
„Pane profesore, máme u nás ve dvoře p
cholka, dostal, kakrment, do toho bílého v oku
červené. Co by to bylo?“
„S tír musí k lékaři. Taková věc se ned
posouditi z dálky, tím méně mohu dáti lék.“
„To k doktorovi Janek nepůjde, on by by
tuze rád, kdybych mu řekl, co má dělat . ..“
„Nemožno.
„Tenhle Janek — ten bude nerad — má
mámu, ta už tři roky táhne nohu za sebou,
má ji pořád dřevěnější; Petrlice jí dala mast
„Ať se jí nemaže —“ řekl profesor klidně,
blíže se ke dveřím. „A vy, nebudete-li se držei
s jídlem, si ulovite těžkou nemoc. Dosud jste
úplně zdráv.“
„Tak ten Janek a jeho máma —
„Musí k doktorovi.
„Hm.“ Pantáta očividně byl neuspokojen
Ale pan profesor již otevřel dvéře do čekárny.
fesor.
Janek
10
article
Pantátovi nezbylo, než odevzdati pětku a jíti
Učinil tak.
Na nádraží v Litanicích. přecházel Janek
půl hodiny dříve, než byl čas pantátova návratu
„Tak co říkal, pantáto?“ ptal se Janek
dychtivě, když se pantáty dočkal.
„Ale, takový kakrment, jen vzal pětku
dost. Já nemám nic jíst, ty a máma máte jí
k doktorovi, Stáze chtěl dát nějakou vodu, ale
já mu připomenul kolářskou, a on uznal, že je
lepší, než ta jeho, Madla si má dávat —“ pan
táta vzpomínal — „počkej. Něco do vody —
Už to mám, jo se má dát do vody, ale doktor
prý to musí předepsat — a dost. Pak se řekn
profesor! Já už k němu nepojedu!“ horlil pan
táta a lezl do vozu za Jankem.
Janek
Stáza
Madla
11
title
V pavučinách lásky . ..
12
article
Napsala Jarmila VIta v ská
Napsala Jarmila VIta v ská
Nemožno jinak, než nazvati lásku její ší
lenstvím. Vždyť vznikla tak zvláštním způsa-
bem.
Paní Vlasta Dvorská byla skutečně dříve
rozšafnou paní. Všem výstřednostem svých pří
telkyň se smála, hleděla si jen své domácnosti
a svého muže.
Jednoho dne přišla k ní nejmilejší přítel-
kyně její, a odhalila přod ní celý bol srdce
svého.
Vlasta ji těšila jak uměla, v duchu však
nemohla pochopit, jak možno vdané paní za-
milovati se tak nesmírně do muže, když už
sňatkem je vázána k manželi svému, a v nitru
ji milé teplo hřálo, že ona podobné hloupostí
schopna není. — Ale jako každá žena, měl
i ona v sobě trochu zvědavosti.
Stále si říkala, jak asi vypadá ten iden
její přítelkyně? Je skutečně tak svůdný? Jelikož
nebyla nikdy zvyklá, něčím se nechat příli
trápit, tudíž ani ne zvědavostí, řekla si:
„Což, přesvědčím se, a to ještě dnes, jaký
vlastně je!“
Oblékla se a šla k němu.
Vždyť kněmu byl přistup tak snadný: Byi
lékařem. Přišla tam, když již ordinace se kon
čila, a mimo jakousi starší dámu, sedící u stolku
na němž rozhozeny byly různé časopisy a lékař
ské prospekty, nebylo tam nikoho. Jak se v du
chu zaradovala, že nebude musit dlouho tam
čekati.
V tom byla zavolána do ordinace ona dám
a Vlastě prokmitlo hlavou:
„Bože, co mu řeknu, co mi vlastn
schází? — Eh cc, však mi něco napadne, dosu
má duchapřítomnost mne nikdy neopustila.
Tu otevřely se na novo dvéře, ona starš
dáma vyšla a Vlasta zahlédla ve dveřích ordi
nace elegantní postavu muže, který k ní pravil
„Prosím!“
Vstoupila. Zrakem svým přelétla ordinačn
pokoj a viděla, jak všechno co nejskvostnějije
zařízeno. V tom slyší olázku k ní pronešenou
„Jaká nemoc vás ke mně přivádí, milo-
stivá?“
Vlasta na něj šibalsky pohledne a neodpo
„Tož, milostivá, co vám schází?
Jarmil Vito
Vlasta
13
article
„Co mně schází? — Pranie!“
„Račte žertovat!“
„Nikoliv, za to mám něčeho až moc a sice
— zvědavosti. Ano, pane doktore, nehleďte n
mne tak udiveně, přicházím k vám z pouhě zvě
davosti, pro nic jiného. Dovolím si vám několiks
slovy svůj přichod vysvětliti. Slyšela jsem o vás
tolik mnoho a tolik krásného, že, ačkoli mů
rozum (já také bývám někdy rozumná) mně pra-
vil, nech toho, přece jsem se rozhodla opačně.
a jsem zde.
„Pro takovou nemoc bude mi velmi těžk
lék nalézti,“ prohodil žertem doktor Zrůst.
„Myslím, že nikoli, pane doktore. Jestl
vás příliš neobtěžuji, račte mi několik okamžik
svého vzácného času věnovat a má nemoc bud
vyléčena.
„Půjde-li věc tak snadno, prosím, milo
stivá.
Nyní plynula minuta za minutou v lehk
rozmluvě, až pojednou začaly bíti hodinya
hned na to paní Dvorská zvolala: „Probůh —
pět hodin!“
Rychle se poroučela a již téměř letěla pře
sehody, ulicemi, až stanula doma
Nyní jí teprve na mysl vstoupil hovor s dok
torem vedený a ona v duchu si řekla: „Rozto
milý chlapík!“ Srdce jí bušilo rychlým tempem
jelikož se obávala, že každým okamžením přijd.
její muž domů a že zastane ji v promenádn
toiletě.
Prozatím nehodlala se mu o návštěvěu
doktora Zrůsta zmínit; odložila tedy rychle oděv
a oddychla si, když dopínala na sobě župan ,.
A když mužíček vstoupil, točila se kolen
plotny a kolem něho, jakoby se nechumelilo
vídá.
Zrůst
Dvorská
14
article
Za tři dni, po kterouž dobu stále její my
šlenky zalétaly do ordinační síně doktora Zrůsta
rozhodla se, že se tam ještě jednou podívá.
Usmyslila si a vykonala.
Na blízkém kostele odtloukly 4 hodiny
když paní Dvorská stoupala po schodech u dok
tora Zrůsta. Ačkoli mělo býti již po ordinaci
bylo tentokráte ještě dosti pacientů v čekárně
nad čímž v duchu se Vlasta velmi horšila, po
čítajíc, kdy asi na ni dojde. Čekala dosti dlouha
a bylo s podivením, že netrpělivá povaha Vlasty
to vůbec vydržela.
Opět byla poslední, čemuž byla srdečne
ráda.
Konečně došlo i na ni.
Lehký růměnec přelétl jí přes líce, když
překročila prah ordinace. Též obličej dra
Zrůsta nevypadal, jako by se lékař horšil na tute
návštěvu.
Usmál se, lehce jí ruku stiskl a tázal se
zdali ji ještě trápí její „nemoc“
„Ještě trochu, proto jsem přišla.
„Promiňte, mílostivá, avšak dosud není m
známo, zdali jste svobodna neb —
„Upoutána, chcele říci? Ano, jsemi již tím
malinkým kroužkem upevněna. — Bylo věru
nezpůsobno, že jsem se dosud nepředstavila.
— Vlasta Dvorská, choť inženýra.
„Těší mne, milostivá paní.“
Nyní hovor jejich se točil kolem všedních
věcí, ale přes to Vlasta, více, než by byla měla
dívala se do hezkých očí doktorových.
Konečně se zvedla.
„Již odeházíte?
„Musím, abych přišla domů před návraten
svého chotě.
„A smím se těšit, že vás ještě kdy
spatřím?“
„l mně bude opravdovým potěšením, s vá
mi si opět pohovořit, ale kdy? — Máte vždy
tak mnoho pacientů a —
„Tak račte přijíti dopoledne, milostiv
paní!“
„Dopoledne, ale to neráčite míti ordinaci!“
„Nevadí, pro vás budu vždy ordinovat.“
„Tedy ujednáno, ale který den?
„Dnes je úterý, tedy v pátek v 10 hodin
ano?
Zrůst
Dvorská
Vlasta
Ted
15
article
„S radostí!
V jakém rozrušení mysli se Vlasta po ty
dva dní nalézala, těžko vypověděti. Viděla, že
se do něčeho nerozumně žene, ona, vždy tak
klidná, rozvážná, a už si umiňovala, že listkem
lékaři sdělí, že nemožno jí k němu se dostavit
Avšak jenom ne posílat psaní, bůh ví, jak by
s ním naložil! Nechat ho čekat? — Ne, to ne
jde, to by bylo více než nezpůsob . ..“
Ve čtvrtek uléhala nerozhodně na lůžko-
Po celou noc oka téměř zamhouřiti nemohl.
a zmalátnělá ráno lože opouštěla, avšak s pev
ným úmyslem, že k němu půjde. Jak byl
nevrlá, muž dlouho neodcházel, neboť chtěle
tentokráte své toaletě všechen svůj um věnovat
Konečně odešel. Jak si oddychlal
Nebylo dosud deset hodin, když Vlasta za
zvonila u dveří doktora Zrůsta.
Přišla jí otevřiti doktorova hospodyně, a
Vlastě připadalo, jako by v jejím pozdravu byl
ironický výsměch.
Konečně stála mu tváří v tvář.
Myšlenkou, co si doktorova hospodyně as
o ní myslí, byla tak zaujata, že chtíc nechtí
svěřila se doktorovi.
„Ale, ale, milostivá paní, to dělá zlé svě
domi!“
Nebyl to dnes ten její doktor, s klerýmse
poslední dni v duchu stále obírala, byl zcela ji
ným, a proč?
Je snad méně hezkou, než byla předešle?
Co jej změnilo?
Skutečně s doktorem se stala změna.
Když od něho v úterý na večer odešla
s hrůzou uvažoval, co by se mohlo státi. Po
myslil na temperamentní paničku, a pomyslil s
že nejedná správně. A přece ji sám vybídl, aby
k němu přišla mimo ordinaci! Ne, nesmí ji zde
ddlouho zdržeti!
Výmluva je po ruce: musí na rychlo k pa-
cientovi odejet.
Stalo se. — Sotva dvě věty paní Dvorsk
pronesla, slyšela, avšak rozumět nechtěla:
„Račte prominouti, milostivá paní, ale prá
vě jsem zavolán ke svému těžce nemocnému
pacientu ...
Vlasta
bůh
Zrůst
Dvorsk
16
article
„Můj bože, a já se na dnešek tak těšíla . ..
vyklouzlo jí mimoděk přos rty.
V tom pohleděl lékař na její zarmoucerou
tvářinku, do těch tak nesmírně smutných oček
a řekl, nechlěje předešlou výmluvu odvolati:
„Což nemohl bych se těšit, že vás zde
spatřím odpoledne?“
A Vlasta, ta nerozumná Vlasta, přisvědčila
Odpoledne dle slibu se dostavila.
Když naproti němu usedla, a on vzal ručky
její ve své, tu se zdržeti nemohla, objala jeho
hlavu a dlouhý— dlouhý polibek přerušil na
chvíli jejich rozhovor.
První vzpamatoval se doktor a řekl:
„Není to hřích — milostivá paní?
Hřich!? Tím slovem hlavinku svoji dosud
netrápila.
Slovo to přivedlo jí nyní na mysl jejíh
muže, toho dobrého člověka, který v ní žil .
A ona na okamžik stanula nerozhodně, c
činit... V tom přistoupil doktor k ni, vloži
ruku svou na její rámě, a tázal se: „Co tak za
myšlena, milostivá paní?“
Jeho milým hlasem jako by jí z duše vše
chna starost byla odpuzena, a ona odvětila:
„Ať je to hřích! Ale hřich nejsladší!““ ..
On neodporoval. Za to rty jejich v hor
čném polibku se setkaly . .
Ujednali si, že paní Dvorská přijde k něnu
v pondělí dopoledne. Přišla, ale nenalezla ho
doma. Odejel prý na tři dni ven. Odejel? A ona
marně se těšila, marně k němu spěchala. V du-
chu si umiňovala, že nikoli za tři dni, ale za tr
měsíce k němu půjde, nebo raději, že vůbee
už ne —
Tak kombinovala v hlavince své, ale ko-
nec konců vyzněl tak, že za tři dni k němu
znovu spěchala.
On byl zprvu zaražen, ale na její laskán
chladným nezůstal. Celou dobu, ústa na ústa
přimknutá a ssáli med polibků, až úzko bylo
oběma.
Opět to byl ale on, který se vzpamatoval
a řekl:
„Probůh, milostivá, kam to spějeme?
Vlasta
Dvorská
Hřich
17
article
Já, který jsem vždy odsuzoval muže, ktel
svádějí vdané ženy — a mám býti nyní jedním
z nich, mám obětovati své přesvědčení, mán
zničit váš klid?!
„Nefilosofujte! Což mohu za to, že vá
mám ráda a že jsem vdaná? A což tím škodím
někomu? Vždyť mám svého muže také ráda!
A zdali pak i vy mne trochu rád máte?“
„Nesmím!“
„Milujete tedy někohol
„Zajisté, každého dobrého člověka!“v
„Ale tak to nemyslím! Ženu nějakou!“
„Jak jste dětinská!“..
Kéž by jí byl porozuměl, a oddal se jí ra
ději hned bez vytáček. On ale myslil, že je t
žena jako ostatní, žena tuctová, s kterými již
tak často co činit míval, a nikoli žena, od které
sice mnohé slovo povrchně znělo, ale jež měla
duši hlabokou.
Avšak právě tyto výmluvy lily oheň do je
jího nitra, a ona se cítila nesmírně nešťastnou.
Zaslzola, eee
„Milostivá paní, ublížit vám nemíním, jste
tak dobrá, tak milá.
Ona nedbajíc toho odvětila:
„Tož půjdu; a nemám už přijíti?!
„O přijďte, ale nelíbejme sel
„Kdy tedy mám přijíti?“
„Dnes večer opět odjedu a to na 14 dní.
„Tedy přijdu za tři neděle, abych určite
vás nalezla.
„Tedy za tři neděle, milostivá!“
Krátký polibek, a aniž by věděla jak, po té
krásné chvíli je už na ulici, kde déšť bičuje
ji do tváře, však ona toho ani nepozoruje . ..
Konečně nabyla zase jakéhosi klidu ..
„Tři neděle ho nemám spatřit? — To bude
děsné! Však budu se učit trpělivosti.
Druhý den po tomto setkání nedalo jí, aby
aspoň nešla kolem doktorova domu.
Když již zahýbala do ulice, kde bydlil, zů-
stala jako přimrazena. „Je to on, nebo přízrak
snad? Což neodjel? Proč jí tak řekl?“
Obratně, jak jen ženě možno, se mu vyhnula a
v divném rozpoložení mysli spěla domů.
18
article
„Snad teprve dnes odjedle, kdo ví, co jej
v Praze zdrželo!“ Tak se nebohá téšila . . . Však
druhý den opět nemožno ji doma vydržet. Mu-
sila se projíti. Ale kam? Tam, kam ji touh
vedla — opět k obydlí svého miláčka. Asi tři-
kráte prošla ulici nahoru a dolů, a již částečn
upokojena chtěla se domů vrátit, když zahlédla
olegantní fiakr a v něm, probůh, muže, který
celé myšleni její zaujímal . . . Tentokráte se mu
vyhnouti neminila, a on ji spatřil.
Letmo pozdravil a odjížděl...
„Což ani trochu lásky ke mně nechová?
Avšak i já tu neblahou vášeň ze svého nilra
vyrvu — není dosud pozdě!“
Tak rozumovala ta duše blouznivá, a druhý
den raději ani z domu nevyšla, aby úmyslu své-
mu věrnou zůstala. Na jak dlouho však? Když
nový den se budil ze svých snů, nalezl ji už
bdicí na loži s úmyslem, že ještě jednou a t
dnes zkusí štěstí, zdali opět se s ním setká . .
Bloudila dlouho kolem jeho domu, a když
již zima lomcovala jí, nedbala toho, chtějíe vy
trvati stůj co stůj, i kdyby z toho nemoc vznikla
V tom ho spatřila, Šla mu v ústrety.
„Pardon, pane doktore, kdy jste ráčil při
jeti opět do Prahy?
Tak ironicky se ho tázala.
On porozuměl, ale nedal toho znáti
„Ba, měl jsem odjet, milostivá paní —
však zvláštní náhoda mne v Praze zdržela.
„A na svoji pacientku jste nevzpomněl?“
„Milostivá paní, promiňte, vše vysvětlím
zejtra po ordinaci. Smím doufat?
„O zajisté
Druhý den horečně byla rozechvěna a oč-
jí mocně plály, když vstupovala k němu do ordi
nace.
Již netoužila po něm čistě dětsky, dnes po
prvé probudila se v ní opět žena ..
Slova nepromluvila a klesla mu do náruče
Jak dlouho dlela v ní? Jen milý bůh to ví
Praha
19
article
Od té doby neodjížděl a vždy jej doma za-
stala. Však štěslí její bylo krátké.
Ne celý rok, když se jí zdálo, že v lásee
své k ni ochabuje. Vynaložila vše svoje umění
by ji dále miloval ...
Když k němu opět jednoho dne přišla, sdé
leno jí důvěrně povídavou hospodyní, že dokto
právě hení přítomen, že má nyní mnoho st-
rosti, nebeť ve třoch nedělích bude šťastným
manželem.
Aniž by tušila jeho hospodyně, jak každé
slova dýkou do jejího srdce se vráží, pravila
dále:
„A bere si takovou milounkou dívku jak
andílka! Přejeme ze srdce našemu zlatému panu
doktorovi, že takovou ženu nalezl.
Vlasta více neslyšela — jenom těžký pád
jejího těla zazněl slní
Hospodyně za pomoci domovnice dopravila
ji na doktorovo lože. Netušila arci, co upomí-
nek víže tuto ženu na ta místa a odkvapila hle-
dati svébo pána
V tom on se vrací, provázen svojí nevěstou
a její matkou.
„Promiňte, pane doktore, dáma, kterou
ráčíte již déle léčit, omdlela, a já uložila ji n
vaše lože.
Doktor zesinal.
Jakási zlá předtucha sevřela jeho nitro.
Omluvil se damám a rychle vstoupil do
ložnice své opomenuv za sebou dvéře uzavřít.
Vlasta z mdloby procitá!
To nejsou však oči Vlastiny, ty oči, která
tisíckráte libával
V tom smrtelně bledém obličeji odrážejí s
ty oči příšerně!
V tom slyší její hlas
„O nežeň se, můj drahý Jiříku ! ..
O zůstaň mým — mým na věky.-
Já nejsem vdaná, te je lež! —
O, kde jsi Jiří můjí
„Vlasto, vzbuď se, to jsem já!“
Pryč, kdo to zde, zde moje království!
Doktor zůstal jako přimrazen
V tom dotýká se ho ruka nevěsty, která se
„Co je s tou ženou zde? Volala tvoje
jméno?
Doktor neodpovídá, jak by v duchu bojoval.
pak ale odhodlaně odpovídá-
„Ne — vždyť je šílená!
táže
Vlasta
Doktor
Vlastin
Jiřík
Jiří můt
20
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Dollar a lira. Dle „Ilalie“ vypravuje se v cír-
kevních kruzích římských hezká anekdola, jež prý
má tu přednost, že jest pravdiva. Jistý úřadník apo-
štolského paláce, jenž měl co činili s uváděním cizin-
ců, přemýšlel, jak by mohl své příjmy zlepšiti
připadl na velmi účinný prostředek. Dával ci-
zincům, ktoří žádali o soukromou audienciu
papeže, na srozuměnou, že by malý peněžitý dar
pro papežské finance byl velmi vítaným a že se
Pius X. za to osobně poděkuje. Pokynu bylo poroz
uměno, cizinci dávali větší nebo menší obnosy
radovali se, pochválil-li papež při audienči jejich
štědrost. Šlo to tak dlouho, pokud papež nejmenovai
žádný určilý obnos, nedávno však mu napadlo po
děkovati bohalému Američanu výslovně za 2000 lir
jež věnoval papežskému pokladu. „Dollarů, svalosti.“
odvětil Američan. Papež se na okamžik zarazil
pak pravil: „Ano, dobře, 2000 dollarů, to jest více
než jsem myslil.“ Američan se domníval, že to byl
lapsus lingune, ale papež měl podezření, že za tím
něco vězí a dal věc vyšetřiti. Úkázalo se, že Ame-
ričan sice vydal chek na 2000 dollarů, ale cestou
od úřadníka do papežské pokladny se dollary promě-
nily v liry. Při výslechu namílal úřadník, že svou
horlivostí, totiž upozorňováním cizinců papežskému
pokladu jen prospěl a ostatně mohl prý v přitomněm
připadě podržeti celý obnes. Dle „Ilalie“ nenaložilo
se s vinníkem přísně: poněvadž jest duchovním, byl
přeložen k malému řimskému kostelu, kde nebude
míti příležilost proměňovati dollary v liry.
Dollar
Pius
Američan
štolský palác