ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 53b5a0a0-738c-11dc-9a55-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 20 celkem · entity: person 40, place 7, org 1, work 2
1 masthead
19. ledna 1909.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 18. —.
3 article Pantáta Jeteliček.
Pantáta Jeteliček. Napsal Václav Ji skra
Václav
4 article
V podvečerní chvíli sesedli se domácí v ku chyni u kamen, aby určitě již vytvářili a roz hodli věc, týkající se dědečka, pantáty Jetelíčka V kuchyni bylo šero, ale v kamnech se to pilo. Plamen jako by chtěl z kamen vyskočiti stále bral náběh ke všem skulinám i otvorům dvířek, šlehaje červeným světlem tu po tvářích tu po šatech sedicích osob. Nejbliže kamen sedě sám starý pantáta s polštářem na žaludku; heka chvílemi tak, že bylo vidno, že polštář na ža ludku má svůj účel. „Vidite, pantáto,“ řekla snacha po jednon takovém zvuku, „jaké pak čekání, zle vám je všechny doktory z okoli už jste měl, nepomohl vám, zbývá jen, abyste jel do Prahy k tomu pro fesorovi. Že něco na něm je, dá rozum. Pro by ho udělali profesorem, kdyby nebyl něco vie Prohlédne vás, řekne, co vám schází, dá medi cinu, a zy budete jako dřív. „Což o to, dobře mi není,“ přisvědčil dě deček. Tak už se, tatínku, rozhodněte a jeďte, domlouval syn. Dědeček mlčel. Bylo mu příjem né jejich domlouvání, a chtěl ještě trochu de lati drahotu. „Kolik že ten kakrment bere?“ ptal se. „Na tom nesejde, víte dobře. „Vim,“ pronesl pantáta spokojeně; bylo na jejic) statku nejen dosti živobytí, ale i dos lásky. „Přece však musím věděti, abych... Ne- říkal jsi, že platil Rorejs pětku, když tam byl?? „Pětku. To víte, profesor .. „Pětku! Hm. To je hrozná drahota. Ani n vím, mám-li — „Alo, tatínku!“ zvolali syn i snacha na jednou. „Inu, pětka je pětka,“ kroutil dědeček hla vou, „počitejte k tomu dráhu, něco tam utra- tím — „Ovšem že utratite, a snad také m žete, ne?
Rorejs profesor Ala Praha
5 article
„Ne tak.“ podvolil se pantáta, „když my slíte — pojedu. Ale drahota je to veliká. Tady by za pětku deset nemocných lidí mohlo ji k doktorovi. A poslouchej. Stázo, když už tam budu a ty peníze se vydají, já se ho zeptám, e si máš dávati na ten zapálený prst“ — „A to přejde samo“ — „Co přejde, už to máš člyři neděle. „Jak cheete, dědečku, mně však se zdá že byste se remusil ptáti na takovou hloupost Spiš Madla má pořád dásně oteklé, všeckosi už dávala, nic ji nepomáhá, to spíš byste se mohl zeptati ... „No vidíš, hned něeo; zeptám se,“ při svědčil dědeček ... „Kdy byste chtěl tedy jeti? Dnes je středa.“ „Zejtra se musím připraviti, v pátek nepo- jedu, tedy v sobotu. Časně ráno v sobotu vyjel pantáta k nádraží Vezl ho Janek, pacholek. „Také bych potřeboval doktora,“ zaháji Janek rozhovor. „Nač pak, prosím tě? „Vy jste ještě neviděl, co mám v oku?“ „Ne, ukaž. Janek se nachýlil k pantátovi. „I ty kakr mente, máš tam červené. „No, a bolí to,“ řekl Janek, uspokojen pan tátovým překvapením, „Bolí, vida. Já se na to zeptám profesor Když už mu pětku dám, ať poradí — „Pantáto, to bych byl rád,“ změkčil Jane svůj tvrdý hlas teplem vděčnosti. „No, zeptám, proč bych se nezeptal, kdyi už jsem u něho. „Moje máma, chudák, ta nemůže ku prof- sorovi, a jak snáší...“ potesknil Janek v ná hlém liplomatickém záblesku. „Co pak snáší?“ ptal se pantáta. „Ale s tou nohou, vždyť víte, pořád ji táhn za sebou; tady tomu doktoři nerozumějí, a mast kterou si nosí od Petrlice, nepomáhá, noha je pořád dřevěnější. Ten profesor by snad přece dal radu .. „No, já mu to řeknu, o jednu radu víc neb míň, proč by neporadil, vždyť snad je také kř sťan. Dost bude míti na moji pětce.
Stáza Spiš Madla Janek Jan Dosta
6 article
„Pantáto, nezapomeňte, přijedu vám na proti, hned mi to povite; udélejte si, prosím vás uzel na moje oko a druhý na máminu nohu abyste nezapomněl.“ „Proč ne, to mohu.“ Pantáta vyňal čer vený, veliký šnupák a udělal dva uzle. „Po- čkej.“ vzpomněl si, „ještě jeden na Madlu jeden na Slázu. Také se muším zeptati. A le mne nech, rozmyslím si všecko, co mi schází ri abych mu to dobře pověděl.“ Janek obrátil svou pozornost ke koním k biči, pantáta se pohroužil v úvahy Když dojeli k nádraží, chtěl Janek z vděč- nosti čekat s pantátou na vlak, ale pantáta ho poslal zpět a čekal sám. Vlak přijel za chvili Pantáta se svezl do Prahy s přespolním známým Pohovořil s ním o příčině své cesty do Prahy probral všochny domácí doktory, promluvil o úrodé a podivném zjevu, že v Lítanicích je každý rok okoio sv. Martina červenka, takže n- mají na posvícení kouska čuníka, a nežli se nadál, byl v Praze. Jakmile si uvědomil, proč do Prahy přijel pozbyl všeho zájmu pro přespolního známého z nenadání se od něho trhl s krátkým „S bohem a byl ten tam. V Praze se znal, a na známého profesora snadno se doplal. Dárazil (laní v poledne, ordi nace pak počinala až ve dvě hodiny. Zkušený pantáta zaměřil k nejbližšímu hostinci, kdesi dal oběd. Zároveň se dověděl, že sice ordinaee počíná teprve ve dvě hodiny, lidé však že čekaj už od jedné. I snědl honem oběd a ve tři čtvrl na jednu již sedél v lékařské předsíni. A přece nepřišel první. Už tam seděl jeder kakrment ženského rodu v čepci. Pantáta ho chvíli obcházel, pak na něj uhodil: „Jářku, co schází?) nilnee „Ale. Koukněte na mne. Vypadám jako ne mocná? Pantáta se z ní nemohl vyznati. „Nó, kolikrát na vypadání nezáleží,“ obeše neurčitě odpověd.
Janek Martino Al Praha Dárazit
7 article „Nezáleží. Vypadám jako růže a trpím jak
„Nezáleží. Vypadám jako růže a trpím jak Lazar — „Ale? „Vnitřnosti. Nic, a najednou bolesti, že myslím, už je s tebou konec. „Vnitřnosti?! Tady a tady?“ demonstrova pantáta se vzbuzeným zájmem „Tam, tam, no zrovna jak ukazujete, ale zrovna jako byste to sám měl — „Taky mám, paní,“ závažně se narovna pantáta. „A podívejme se,“ potěšila se paní. „A je to na vás viděti,“ dodala. „To bych nemyslil,“ odporoval pantáta dosti příkře. „Vezměme, na příklad, vás a mne to je rozdíl ve vypadáníl“ „Vy myslíte, že vypadáte dobře vedle mne nebo že já vypadám hůř nežli vy?“ ptala s paní hlasem, jenž vzbudíl představu čehos čerstvě nabroušeného. „Ale paní, tady je zreadlo, postavte se vedle mne a řekněte sama!“ „Ani nemluvím,“ proslovila paní pohrdlivě zůstala seděti. Pantáta vyšel na chodbu, aby se nepopouzel pohledem na ni, ale honem se vrátil. Shlédlt přicházející pacienty a spěchal na své místo aby viděli, že přišel dříve než oni a že tedy také dojde na něj dříve, než na ně. Sin se kvapem plnila. Pantžta odhadoval kolik pětek profesor dostane. Ještě pětky nespo čítal a ordinace počala. Půl hodiny byl „kakr ment v čepci“ u profesora. Pantáta se postavi ke dveřím, aby nikdo nebyl v pochybnostech že teď půjde on. Přemyslil ještě jednou, co všechno m chybí, ohmatal uzle na šátku a již bylo na něm aby vstoupil. Pan profesor byl vlídný, příjemný pán. Usa dil se do křesla, usmívaje se na pantátu tázavě „Já už měl moc doktorů, pane profesorel začal pantáta. „Já jsem z Hodslavic u Litanie. V Lítanicích je vyhlášený doktor, alo ten mi tako nepomohl. Tak když se to pořád a pořád ne- lepšilo, tak povídala snacha, syn také — já mám tuze hodné děti — tak povídali — „Co vám chybí?“ zeptal se vlídně pan pro- fesor.
Lazar Usa Tama Sina Hodslavice
8 article
„Abych tak řek', já mám devaterou ne- moc,“ vykládal pantáta. „Když mi bylo osmnác let, snědl jsem ponejprv třicet švestkových knedliků a— „Kde vás ale bolí?“ přerušil ho pan pro fesor. „Hned k tomu přijdu. Tak když mi byl osmnáct let, snědl jsem ponejprv — „— třicet švestkových knedlíků,“ zrychli pan profesor jebo slova, „Tak, a od té doby jsem jich snědl vždycky třicet a nikdy jsem nestonal. Až letos, ve svém dvaasedmdesátém roce stůňu. Jak něco sním, je mi zle. Počital jsem nejdříve, že mám stříly v břiše, Petrlice mi je třikráte zařikávala. Úž jsem myslil, že mám pokoj, že jsem ten bývalý šťastný člověk. Sním jednou k obědu jen patnáct pane profesore, nie víc. Patnáci a šestnáctý už ne a ne, bolesti a bolesti, tady, tady — ta ce tu byla přede mnou, je měla zrovna tak, ř- kala mi.? „A co vás ještě bolí? „Mně bolí v břiše, mně bolí v žaludku, mně bolí v zádech,“ počítal pantáta na prstech, aby dostal tu devaterou nemoc dohromady, „píchá mi na prsou, loupe mi v hlavě, třesou se m nohy — „Tak se podíváme,“ přerušil ho pan pro fesor. „Vnitřnosti máte úplně zdravé. Pravil jste že je vám 72 roků? „Ano, na sv. Ro . .. „Tak slyšte. Dám vám prášek, vezměte h vždy po jídle na špičku nože. A teď si pama- tujte; knedlíků nesmite jísti více, nežli pět „To je to se mnou tak špatné?“ ptals poklesle pantáta. „Ne, s vámi je to velmi dobré, ale co jste při těžké práci snesl dříve, toho nesnesete ted. Jezte, co můžete nejméně, a budete živ dva- kráte tak dlouho, než jak jste myslil sám. Pan profesor psal recept. „Za to mu mám dát pětku, že mi řekl. abych nic nejedl?“ ptal se pantáta v duchu sám sebe, prohlížeje píšicího profesora a sahaje do kapsy. Nahmatal šátek s uzly.
ro
9 article
„Pane profesore, copak by si měla Madl dávat, má dásně jako skleničky, a nic jí nepo- máhá? „Domácí prostředky nepomáhají?“ obráti pan profesor hlavu k pantátovi. „Ne. Petrlice jí dala — „Bude musiti natírati dásně jodovou tink turou. To ji předepíše lékař, až dásně pro hlédne. „Jak se to jmenujemall „Jodová tinktura. Pantáta užival, aniž o tom věděl, znám- kové paměti. Zaznamenal si v duchu: „Jo de vody“, to už si vzpomenu. „Co by to mohlo být, pane profesore, prs zapálený a oteklý už čtyři neděle? „Přijde na to, od čeho,“ odtušil pan pro „To ani nevím,“ zarazil se pantáta, „ale beztoho od úbozu ono to bude,“ dodal. „Tak obklady, octan hlinitý . „A není lepší kolářská voda?“ ukázal pan táta, že není tak neznalým věci. „To je jedno,“ usmál se lékař, „máte- větší důvěru ke „kolářské“ vodě, kupte tuto.“ Recept byl hotov, ale pantáta nebyl s uzly hotov. „Pane profesore, máme u nás ve dvoře p cholka, dostal, kakrment, do toho bílého v oku červené. Co by to bylo?“ „S tír musí k lékaři. Taková věc se ned posouditi z dálky, tím méně mohu dáti lék.“ „To k doktorovi Janek nepůjde, on by by tuze rád, kdybych mu řekl, co má dělat . ..“ „Nemožno. „Tenhle Janek — ten bude nerad — má mámu, ta už tři roky táhne nohu za sebou, má ji pořád dřevěnější; Petrlice jí dala mast „Ať se jí nemaže —“ řekl profesor klidně, blíže se ke dveřím. „A vy, nebudete-li se držei s jídlem, si ulovite těžkou nemoc. Dosud jste úplně zdráv.“ „Tak ten Janek a jeho máma — „Musí k doktorovi. „Hm.“ Pantáta očividně byl neuspokojen Ale pan profesor již otevřel dvéře do čekárny. fesor.
Janek
10 article
Pantátovi nezbylo, než odevzdati pětku a jíti Učinil tak. Na nádraží v Litanicích. přecházel Janek půl hodiny dříve, než byl čas pantátova návratu „Tak co říkal, pantáto?“ ptal se Janek dychtivě, když se pantáty dočkal. „Ale, takový kakrment, jen vzal pětku dost. Já nemám nic jíst, ty a máma máte jí k doktorovi, Stáze chtěl dát nějakou vodu, ale já mu připomenul kolářskou, a on uznal, že je lepší, než ta jeho, Madla si má dávat —“ pan táta vzpomínal — „počkej. Něco do vody — Už to mám, jo se má dát do vody, ale doktor prý to musí předepsat — a dost. Pak se řekn profesor! Já už k němu nepojedu!“ horlil pan táta a lezl do vozu za Jankem.
Janek Stáza Madla
11 title
V pavučinách lásky . ..
12 article Napsala Jarmila VIta v ská
Napsala Jarmila VIta v ská Nemožno jinak, než nazvati lásku její ší lenstvím. Vždyť vznikla tak zvláštním způsa- bem. Paní Vlasta Dvorská byla skutečně dříve rozšafnou paní. Všem výstřednostem svých pří telkyň se smála, hleděla si jen své domácnosti a svého muže. Jednoho dne přišla k ní nejmilejší přítel- kyně její, a odhalila přod ní celý bol srdce svého. Vlasta ji těšila jak uměla, v duchu však nemohla pochopit, jak možno vdané paní za- milovati se tak nesmírně do muže, když už sňatkem je vázána k manželi svému, a v nitru ji milé teplo hřálo, že ona podobné hloupostí schopna není. — Ale jako každá žena, měl i ona v sobě trochu zvědavosti. Stále si říkala, jak asi vypadá ten iden její přítelkyně? Je skutečně tak svůdný? Jelikož nebyla nikdy zvyklá, něčím se nechat příli trápit, tudíž ani ne zvědavostí, řekla si: „Což, přesvědčím se, a to ještě dnes, jaký vlastně je!“ Oblékla se a šla k němu. Vždyť kněmu byl přistup tak snadný: Byi lékařem. Přišla tam, když již ordinace se kon čila, a mimo jakousi starší dámu, sedící u stolku na němž rozhozeny byly různé časopisy a lékař ské prospekty, nebylo tam nikoho. Jak se v du chu zaradovala, že nebude musit dlouho tam čekati. V tom byla zavolána do ordinace ona dám a Vlastě prokmitlo hlavou: „Bože, co mu řeknu, co mi vlastn schází? — Eh cc, však mi něco napadne, dosu má duchapřítomnost mne nikdy neopustila. Tu otevřely se na novo dvéře, ona starš dáma vyšla a Vlasta zahlédla ve dveřích ordi nace elegantní postavu muže, který k ní pravil „Prosím!“ Vstoupila. Zrakem svým přelétla ordinačn pokoj a viděla, jak všechno co nejskvostnějije zařízeno. V tom slyší olázku k ní pronešenou „Jaká nemoc vás ke mně přivádí, milo- stivá?“ Vlasta na něj šibalsky pohledne a neodpo „Tož, milostivá, co vám schází?
Jarmil Vito Vlasta
13 article
„Co mně schází? — Pranie!“ „Račte žertovat!“ „Nikoliv, za to mám něčeho až moc a sice — zvědavosti. Ano, pane doktore, nehleďte n mne tak udiveně, přicházím k vám z pouhě zvě davosti, pro nic jiného. Dovolím si vám několiks slovy svůj přichod vysvětliti. Slyšela jsem o vás tolik mnoho a tolik krásného, že, ačkoli mů rozum (já také bývám někdy rozumná) mně pra- vil, nech toho, přece jsem se rozhodla opačně. a jsem zde. „Pro takovou nemoc bude mi velmi těžk lék nalézti,“ prohodil žertem doktor Zrůst. „Myslím, že nikoli, pane doktore. Jestl vás příliš neobtěžuji, račte mi několik okamžik svého vzácného času věnovat a má nemoc bud vyléčena. „Půjde-li věc tak snadno, prosím, milo stivá. Nyní plynula minuta za minutou v lehk rozmluvě, až pojednou začaly bíti hodinya hned na to paní Dvorská zvolala: „Probůh — pět hodin!“ Rychle se poroučela a již téměř letěla pře sehody, ulicemi, až stanula doma Nyní jí teprve na mysl vstoupil hovor s dok torem vedený a ona v duchu si řekla: „Rozto milý chlapík!“ Srdce jí bušilo rychlým tempem jelikož se obávala, že každým okamžením přijd. její muž domů a že zastane ji v promenádn toiletě. Prozatím nehodlala se mu o návštěvěu doktora Zrůsta zmínit; odložila tedy rychle oděv a oddychla si, když dopínala na sobě župan ,. A když mužíček vstoupil, točila se kolen plotny a kolem něho, jakoby se nechumelilo vídá.
Zrůst Dvorská
14 article
Za tři dni, po kterouž dobu stále její my šlenky zalétaly do ordinační síně doktora Zrůsta rozhodla se, že se tam ještě jednou podívá. Usmyslila si a vykonala. Na blízkém kostele odtloukly 4 hodiny když paní Dvorská stoupala po schodech u dok tora Zrůsta. Ačkoli mělo býti již po ordinaci bylo tentokráte ještě dosti pacientů v čekárně nad čímž v duchu se Vlasta velmi horšila, po čítajíc, kdy asi na ni dojde. Čekala dosti dlouha a bylo s podivením, že netrpělivá povaha Vlasty to vůbec vydržela. Opět byla poslední, čemuž byla srdečne ráda. Konečně došlo i na ni. Lehký růměnec přelétl jí přes líce, když překročila prah ordinace. Též obličej dra Zrůsta nevypadal, jako by se lékař horšil na tute návštěvu. Usmál se, lehce jí ruku stiskl a tázal se zdali ji ještě trápí její „nemoc“ „Ještě trochu, proto jsem přišla. „Promiňte, mílostivá, avšak dosud není m známo, zdali jste svobodna neb — „Upoutána, chcele říci? Ano, jsemi již tím malinkým kroužkem upevněna. — Bylo věru nezpůsobno, že jsem se dosud nepředstavila. — Vlasta Dvorská, choť inženýra. „Těší mne, milostivá paní.“ Nyní hovor jejich se točil kolem všedních věcí, ale přes to Vlasta, více, než by byla měla dívala se do hezkých očí doktorových. Konečně se zvedla. „Již odeházíte? „Musím, abych přišla domů před návraten svého chotě. „A smím se těšit, že vás ještě kdy spatřím?“ „l mně bude opravdovým potěšením, s vá mi si opět pohovořit, ale kdy? — Máte vždy tak mnoho pacientů a — „Tak račte přijíti dopoledne, milostiv paní!“ „Dopoledne, ale to neráčite míti ordinaci!“ „Nevadí, pro vás budu vždy ordinovat.“ „Tedy ujednáno, ale který den? „Dnes je úterý, tedy v pátek v 10 hodin ano?
Zrůst Dvorská Vlasta Ted
15 article
„S radostí! V jakém rozrušení mysli se Vlasta po ty dva dní nalézala, těžko vypověděti. Viděla, že se do něčeho nerozumně žene, ona, vždy tak klidná, rozvážná, a už si umiňovala, že listkem lékaři sdělí, že nemožno jí k němu se dostavit Avšak jenom ne posílat psaní, bůh ví, jak by s ním naložil! Nechat ho čekat? — Ne, to ne jde, to by bylo více než nezpůsob . ..“ Ve čtvrtek uléhala nerozhodně na lůžko- Po celou noc oka téměř zamhouřiti nemohl. a zmalátnělá ráno lože opouštěla, avšak s pev ným úmyslem, že k němu půjde. Jak byl nevrlá, muž dlouho neodcházel, neboť chtěle tentokráte své toaletě všechen svůj um věnovat Konečně odešel. Jak si oddychlal Nebylo dosud deset hodin, když Vlasta za zvonila u dveří doktora Zrůsta. Přišla jí otevřiti doktorova hospodyně, a Vlastě připadalo, jako by v jejím pozdravu byl ironický výsměch. Konečně stála mu tváří v tvář. Myšlenkou, co si doktorova hospodyně as o ní myslí, byla tak zaujata, že chtíc nechtí svěřila se doktorovi. „Ale, ale, milostivá paní, to dělá zlé svě domi!“ Nebyl to dnes ten její doktor, s klerýmse poslední dni v duchu stále obírala, byl zcela ji ným, a proč? Je snad méně hezkou, než byla předešle? Co jej změnilo? Skutečně s doktorem se stala změna. Když od něho v úterý na večer odešla s hrůzou uvažoval, co by se mohlo státi. Po myslil na temperamentní paničku, a pomyslil s že nejedná správně. A přece ji sám vybídl, aby k němu přišla mimo ordinaci! Ne, nesmí ji zde ddlouho zdržeti! Výmluva je po ruce: musí na rychlo k pa- cientovi odejet. Stalo se. — Sotva dvě věty paní Dvorsk pronesla, slyšela, avšak rozumět nechtěla: „Račte prominouti, milostivá paní, ale prá vě jsem zavolán ke svému těžce nemocnému pacientu ...
Vlasta bůh Zrůst Dvorsk
16 article
„Můj bože, a já se na dnešek tak těšíla . .. vyklouzlo jí mimoděk přos rty. V tom pohleděl lékař na její zarmoucerou tvářinku, do těch tak nesmírně smutných oček a řekl, nechlěje předešlou výmluvu odvolati: „Což nemohl bych se těšit, že vás zde spatřím odpoledne?“ A Vlasta, ta nerozumná Vlasta, přisvědčila Odpoledne dle slibu se dostavila. Když naproti němu usedla, a on vzal ručky její ve své, tu se zdržeti nemohla, objala jeho hlavu a dlouhý— dlouhý polibek přerušil na chvíli jejich rozhovor. První vzpamatoval se doktor a řekl: „Není to hřích — milostivá paní? Hřich!? Tím slovem hlavinku svoji dosud netrápila. Slovo to přivedlo jí nyní na mysl jejíh muže, toho dobrého člověka, který v ní žil . A ona na okamžik stanula nerozhodně, c činit... V tom přistoupil doktor k ni, vloži ruku svou na její rámě, a tázal se: „Co tak za myšlena, milostivá paní?“ Jeho milým hlasem jako by jí z duše vše chna starost byla odpuzena, a ona odvětila: „Ať je to hřích! Ale hřich nejsladší!““ .. On neodporoval. Za to rty jejich v hor čném polibku se setkaly . . Ujednali si, že paní Dvorská přijde k něnu v pondělí dopoledne. Přišla, ale nenalezla ho doma. Odejel prý na tři dni ven. Odejel? A ona marně se těšila, marně k němu spěchala. V du- chu si umiňovala, že nikoli za tři dni, ale za tr měsíce k němu půjde, nebo raději, že vůbee už ne — Tak kombinovala v hlavince své, ale ko- nec konců vyzněl tak, že za tři dni k němu znovu spěchala. On byl zprvu zaražen, ale na její laskán chladným nezůstal. Celou dobu, ústa na ústa přimknutá a ssáli med polibků, až úzko bylo oběma. Opět to byl ale on, který se vzpamatoval a řekl: „Probůh, milostivá, kam to spějeme?
Vlasta Dvorská Hřich
17 article
Já, který jsem vždy odsuzoval muže, ktel svádějí vdané ženy — a mám býti nyní jedním z nich, mám obětovati své přesvědčení, mán zničit váš klid?! „Nefilosofujte! Což mohu za to, že vá mám ráda a že jsem vdaná? A což tím škodím někomu? Vždyť mám svého muže také ráda! A zdali pak i vy mne trochu rád máte?“ „Nesmím!“ „Milujete tedy někohol „Zajisté, každého dobrého člověka!“v „Ale tak to nemyslím! Ženu nějakou!“ „Jak jste dětinská!“.. Kéž by jí byl porozuměl, a oddal se jí ra ději hned bez vytáček. On ale myslil, že je t žena jako ostatní, žena tuctová, s kterými již tak často co činit míval, a nikoli žena, od které sice mnohé slovo povrchně znělo, ale jež měla duši hlabokou. Avšak právě tyto výmluvy lily oheň do je jího nitra, a ona se cítila nesmírně nešťastnou. Zaslzola, eee „Milostivá paní, ublížit vám nemíním, jste tak dobrá, tak milá. Ona nedbajíc toho odvětila: „Tož půjdu; a nemám už přijíti?! „O přijďte, ale nelíbejme sel „Kdy tedy mám přijíti?“ „Dnes večer opět odjedu a to na 14 dní. „Tedy přijdu za tři neděle, abych určite vás nalezla. „Tedy za tři neděle, milostivá!“ Krátký polibek, a aniž by věděla jak, po té krásné chvíli je už na ulici, kde déšť bičuje ji do tváře, však ona toho ani nepozoruje . .. Konečně nabyla zase jakéhosi klidu .. „Tři neděle ho nemám spatřit? — To bude děsné! Však budu se učit trpělivosti. Druhý den po tomto setkání nedalo jí, aby aspoň nešla kolem doktorova domu. Když již zahýbala do ulice, kde bydlil, zů- stala jako přimrazena. „Je to on, nebo přízrak snad? Což neodjel? Proč jí tak řekl?“ Obratně, jak jen ženě možno, se mu vyhnula a v divném rozpoložení mysli spěla domů.
18 article
„Snad teprve dnes odjedle, kdo ví, co jej v Praze zdrželo!“ Tak se nebohá téšila . . . Však druhý den opět nemožno ji doma vydržet. Mu- sila se projíti. Ale kam? Tam, kam ji touh vedla — opět k obydlí svého miláčka. Asi tři- kráte prošla ulici nahoru a dolů, a již částečn upokojena chtěla se domů vrátit, když zahlédla olegantní fiakr a v něm, probůh, muže, který celé myšleni její zaujímal . . . Tentokráte se mu vyhnouti neminila, a on ji spatřil. Letmo pozdravil a odjížděl... „Což ani trochu lásky ke mně nechová? Avšak i já tu neblahou vášeň ze svého nilra vyrvu — není dosud pozdě!“ Tak rozumovala ta duše blouznivá, a druhý den raději ani z domu nevyšla, aby úmyslu své- mu věrnou zůstala. Na jak dlouho však? Když nový den se budil ze svých snů, nalezl ji už bdicí na loži s úmyslem, že ještě jednou a t dnes zkusí štěstí, zdali opět se s ním setká . . Bloudila dlouho kolem jeho domu, a když již zima lomcovala jí, nedbala toho, chtějíe vy trvati stůj co stůj, i kdyby z toho nemoc vznikla V tom ho spatřila, Šla mu v ústrety. „Pardon, pane doktore, kdy jste ráčil při jeti opět do Prahy? Tak ironicky se ho tázala. On porozuměl, ale nedal toho znáti „Ba, měl jsem odjet, milostivá paní — však zvláštní náhoda mne v Praze zdržela. „A na svoji pacientku jste nevzpomněl?“ „Milostivá paní, promiňte, vše vysvětlím zejtra po ordinaci. Smím doufat? „O zajisté Druhý den horečně byla rozechvěna a oč- jí mocně plály, když vstupovala k němu do ordi nace. Již netoužila po něm čistě dětsky, dnes po prvé probudila se v ní opět žena .. Slova nepromluvila a klesla mu do náruče Jak dlouho dlela v ní? Jen milý bůh to ví
Praha
19 article
Od té doby neodjížděl a vždy jej doma za- stala. Však štěslí její bylo krátké. Ne celý rok, když se jí zdálo, že v lásee své k ni ochabuje. Vynaložila vše svoje umění by ji dále miloval ... Když k němu opět jednoho dne přišla, sdé leno jí důvěrně povídavou hospodyní, že dokto právě hení přítomen, že má nyní mnoho st- rosti, nebeť ve třoch nedělích bude šťastným manželem. Aniž by tušila jeho hospodyně, jak každé slova dýkou do jejího srdce se vráží, pravila dále: „A bere si takovou milounkou dívku jak andílka! Přejeme ze srdce našemu zlatému panu doktorovi, že takovou ženu nalezl. Vlasta více neslyšela — jenom těžký pád jejího těla zazněl slní Hospodyně za pomoci domovnice dopravila ji na doktorovo lože. Netušila arci, co upomí- nek víže tuto ženu na ta místa a odkvapila hle- dati svébo pána V tom on se vrací, provázen svojí nevěstou a její matkou. „Promiňte, pane doktore, dáma, kterou ráčíte již déle léčit, omdlela, a já uložila ji n vaše lože. Doktor zesinal. Jakási zlá předtucha sevřela jeho nitro. Omluvil se damám a rychle vstoupil do ložnice své opomenuv za sebou dvéře uzavřít. Vlasta z mdloby procitá! To nejsou však oči Vlastiny, ty oči, která tisíckráte libával V tom smrtelně bledém obličeji odrážejí s ty oči příšerně! V tom slyší její hlas „O nežeň se, můj drahý Jiříku ! .. O zůstaň mým — mým na věky.- Já nejsem vdaná, te je lež! — O, kde jsi Jiří můjí „Vlasto, vzbuď se, to jsem já!“ Pryč, kdo to zde, zde moje království! Doktor zůstal jako přimrazen V tom dotýká se ho ruka nevěsty, která se „Co je s tou ženou zde? Volala tvoje jméno? Doktor neodpovídá, jak by v duchu bojoval. pak ale odhodlaně odpovídá- „Ne — vždyť je šílená! táže
Vlasta Doktor Vlastin Jiřík Jiří můt
20 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Dollar a lira. Dle „Ilalie“ vypravuje se v cír- kevních kruzích římských hezká anekdola, jež prý má tu přednost, že jest pravdiva. Jistý úřadník apo- štolského paláce, jenž měl co činili s uváděním cizin- ců, přemýšlel, jak by mohl své příjmy zlepšiti připadl na velmi účinný prostředek. Dával ci- zincům, ktoří žádali o soukromou audienciu papeže, na srozuměnou, že by malý peněžitý dar pro papežské finance byl velmi vítaným a že se Pius X. za to osobně poděkuje. Pokynu bylo poroz uměno, cizinci dávali větší nebo menší obnosy radovali se, pochválil-li papež při audienči jejich štědrost. Šlo to tak dlouho, pokud papež nejmenovai žádný určilý obnos, nedávno však mu napadlo po děkovati bohalému Američanu výslovně za 2000 lir jež věnoval papežskému pokladu. „Dollarů, svalosti.“ odvětil Američan. Papež se na okamžik zarazil pak pravil: „Ano, dobře, 2000 dollarů, to jest více než jsem myslil.“ Američan se domníval, že to byl lapsus lingune, ale papež měl podezření, že za tím něco vězí a dal věc vyšetřiti. Úkázalo se, že Ame- ričan sice vydal chek na 2000 dollarů, ale cestou od úřadníka do papežské pokladny se dollary promě- nily v liry. Při výslechu namílal úřadník, že svou horlivostí, totiž upozorňováním cizinců papežskému pokladu jen prospěl a ostatně mohl prý v přitomněm připadě podržeti celý obnes. Dle „Ilalie“ nenaložilo se s vinníkem přísně: poněvadž jest duchovním, byl přeložen k malému řimskému kostelu, kde nebude míti příležilost proměňovati dollary v liry.
Dollar Pius Američan štolský palác