ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 51e45a00-660d-11dc-a719-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 63, place 9, org 3
1 masthead
30. června 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 178.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article
Kráva. Obrázek přírodo- a právopisný. Nakreslil K are Červinka. Leta Páně — nevím již kolikátého — pro dal Jan Hložek vulgo Chalupecký Václavu Koli hovi v Domašíně čp. 49 straku černobílou nízkého plemene, udánlivě šestiletou. Dle spor- ných spisů, které o té krávě po právě zmíněné koupi sepsány byly, uzavřena byla smlouva kupní ve chlévě statku čp. 48, patřicího Janu Hložkovi vulgo Chalupeckému. Po celou dobu vzájemného dohodování a umlouvání přítomen byl ve chlévě čeledín Honza, na jehož přijmění si žádná ze sporných stran nemohla vzpome- nouti, ani dokonce jeho hospodář, žalovaný Jan Hložek, děvečka Mářa, která však ničeho neslyšela, poněvadž právě dojíla a mimo to jest hlucha a man- želka obžalovaného Anastazie Hložková, která vlastně ve stáji nebyla, ale o té celé věci ví, poněvadž byla ve světnici, kdež tloukla máslo, a kde jí to všechno její muž, žalovaný Jan Hložek, potom vypravoval. Dle žaloby měla míti sporná kráva vlast nosti zvláštní a obzvláště umluvené. Měla t býti kráva březí a měla dáti do šesti týdnů po uzavření koupě život zdravému teleti. Mimoto měla to býti kráva tažná, k vykonávání polních praci způsobilá. Dle spisů sporných těchto, obzvláště smlu- vených vlastnosti ubohá kráva sporná neměla. Tahala sice, pravdať, jako jiné krávy, pojídala sena a otrub, avšak netloustla. Chování její ani z daleka nesvědčilo o vlastnostech zvláště umlu- vených. Nad statkem Jana Hložka řečeného Cha- lupeckého a Václava Kolihy stahovala se černá mračna. Václav Koliha zaplatil za spornou krávu tolik, což by jinak nikdy byl nezaplatil — »kdyby vlastnostem jí obzvláště přikládaným víry byl nedal« (obšírné žaloby stránka 16.).
Červinka Hložek Chalupecký Koli Honza Mářa Hložková Koliha Domašín
5 article
Nejprve ohledal spornou krávu Jan Mareček, domkář čp. 57 v Domašíně, znatel krav v okoli široko daleko na slovo vzalý. Ohledal ji zevně i zevnitř, o poslednějším způsobu ohledání se sice žaloba zřetelněji nevyjádřila, pokud se však týče ohledání vnějšího, tvrdila žaloba, že Jan Mareček krávu přeměřil od ocasu až k rohům, boky i vemeno proklepal, napřed i vzadu po- slechem tele zjistiti se snažil, bohužel však ni- čeho, zejmena však telete nezjistil. Po Janu Marečkovi prohližela spornou krávu téměř celá vesnice, aspoň žaloba nabí- zela o této okolnosti průvody dvaceti svědky Všichni však shodli se jednomyslně, že kráva telete »obzvláště smluveného« nebude a nemůže míti. Jediný Jan Hložek tvrdil nejprve určitě, čím dále však tím neurčitěji, že kráva jest březí, že pouze zevnějšek její klame, takže se i na slovo vzatý znalec (při čemž mu asi na mysli tanul Jan Mareček) může mýliti. Dle žaloby zaplatil Václav Koliha za spor nou krávu 110 zl. Zajisté by byl Václav Ko- liha tolik nedal, kdyby nebyl předpokládal, že kráva sporná smluvené tele míti musí. Bez te- lele, jak přirozeno, »(ála sotva za 80 zl., což dokáží znalci, bude-li třeba tuto okolnost, vse obecně známou, dokazovati. Když konečně Václav Koliha zjistil, že sporná kráva vlastností ji zvláště přikládaných nemá a nebude míti, vyvedl ji ze stáje a vedl ji nazpět prodávajícímu. Tato cesta a věci, které se při tom ode- hrály, staly se předmětem žaloby druhé, nikol eivilní, nýbrž trestní, která zejmena všecky urážky a nadávky, pokud se jich dopustil Jan Hložek, svědomitě seznamenala a za jich »zá- konité potrestání« soudu se dožadovala.
Mareček Hložek Koliha ko Domašín
6 article
Tuto ovšem nelze nepřehledné mračno na dávek, jimiž Jan Hložek Václava Kolihu, se spornou krávou přicházejícího, vyčastoval, vypo- čitávati. Dalo by se pouze poukázati na zá- hadný zjev, že se Václav Koliha dle trestní ža- loby, na Jana Hložka vznesené, choval nad oby- čej mírně a klidně, ba skoro dokonce klidněji než sama sporná kráva, kterou vedl na provaze a která (dle tvrzení žaloby) k nadávkám proná- šeným vyděšeně přihlížela a ve své poděšenosti snadno se mohla zvětřiti, což by zajisté bylo mělo větší a dalekosáhlé neštěstí v zápětí. Václav Koliha netoliko že nenadával, naopak on »chlácholil rozechvěného Jana Hložka« »opětně slovy mírnými mu přimlouval«, »všecky nájezdy skromně a s rozumem odmítal« atd. atd. Obě žaloby Václava Kolihy, jak civilní tak trestní, tvrdily, že Václav Koliha jenom proto k Janu Hložkovi se spornou krávou zašel, aby předmět sporu narovnán byl mimosoudně v ce- stě vzájemného smíru, neboť Václav Koliha ro- zepří nemiloval (rovněž dle tvrzení žaloby) zejmena do nákladných sporů nerad se pouštěl. Mimosoudně však smír ujednán nebyl, naopak protivy se mezi spornými stranami přiostřily ještě více rozhodnutím trestního soudce, který Jana Hložka odsoudil za urážky na cti ke 30 korunám pokuty, v případě nedobytnosti do vě- zení na tři dny.
Hložek Koliha
7 article
Jan Hložek čekal nyní na radu svého advo- káta, až mu Václav Koliha nadá veřejně nebo před několika osobami, aby jej mohl za to zase on zažalovati. Koliha mu sice při kritické návštěvě také nadal, »slova mírná, jimiž mu přimlouval,« byly dle úsudku Hložkova advokáta vesměs nadávky, na neštěstí však vzpomnělsi na ně Jan Hložek teprv, když byly promlčeny Proto nyní čekal, až mu Václav Koliha nadá opětně. Tento sice mu nadával a on s každou nadávkou za tepla, aby se nepromlčela, běže hned k advokátovi, ale zjistilo se vždy, že Ko- liha nenadával veřejně a také ne před několika osobami. Nadával, jak se řiká, mezi čtyčma oči ma, vlastně nadávali takto oba. Hložek i Koliha stali se typickými figuram v kanceláři svých advokátů. Konečně nadešel den prvního stání — prvého roku ústního — u soudu. Do jednacího sálu dostavila se se spornými stranami valná většina jejich vesnických spoluobčanů, jichž právní cit byl chováním Hložkovým v nejhlub ších útrobách poraněn. Veřejné mínění klonilo se na stranu Kolihovu, jednání Hložkovo odsu- zováno bylo jako podvod. Advokáti pochopili ihned situaci, před to- lika sedláky dlužno mluviti opatrně s tak, aby se jim to libilo, neboť věděli, že tato jediná řeč postačí, aby ve vesnici jim založila nevyhladi- telnou slávu a ovšem se slávou také dobrou klientelu.
Hložek Koliha Hložkův Kolihův ko
8 article
Nejprve mluvil advokát žalobcův. S ne- smírným bombastem nadýmal celou příhodu, mluvil o daních a útrapách malorolníka, o zá- plavě vody, která zaplavila všecka luka, zablá- tila sena, o záplavě myší, které sežraly, co ne- vzala voda a posléze tvrdil, že v těchto těžkých pro malohospodáře dobách zbývá tomuto pouze kráva, pouze chov dobytka. Přítomní poslouchali nábožně, neboť jim to všecko bylo mluveno ze srdce a dojista by v tom okamžiku, kdyby soud přeměněn byl v porotu, oni v porotce a kráva v obžalovaného, byli odpověděli na otázku »jest kráva vinna, že ...« osmi hlasy »Nel« Když advokát Kolihův skončil, ozvaly se soudní siní hluboké vzdechy posluchačů a zraky všech lpěly na Janu Hložkovi, jenž dobře cítil, že kdyby se v tomto okamžiku sešel s posluchači svého sporu nikoliv veřejně nikoliv před více lidmi, že by mu vděční po- sluchači dojista vypráskali. Potom mluvil advokát žalovaného Jan Hložka. Připojil se především k vývodům strany žalující, přiznal zejmena, že malohospodář jes dnešního dne na pokraji záhuby a líčil posta- vení rolníkovo barvami ještě černějšími nežl jeho kollega. Posluchači pomalu roztávali. Malo rolník, pokračoval advokát bystře, musí s nej vyšším napjetím všech sil, jak tělesných tak duševních, snažiti se uhájiti svého postavení. Každý jeho čin, každá úmluva, každé rozhod- nutí musí nésti pečeť rozmyslu a zdravého roz- vážení. Kdo ničemu nerozumí, ať není rolníkem.
Nela Kolihův Hložek Mala rolník
9 article
Za dnešních dob hlupák malorolníkem byt nemůže. (Sousedé poslouchali jej už docela pře- měněni, zejmena na slovo široko daleko vzatý znalec krav, Jan Mareček, jenž byl v soudní síni rovněž přítomen a ovšem také neušel po- zornosti advokátově, v duchu si tuto řeč velice pochvaloval.) Malorolník musí obzvláště, pokračoval ad- vokát Hložkův, dobře rozuměti chovu dobytka, poněvadž za dnešních trudných poměrů jest malorolníku, jak i protistrana trefně pozname- nala, dobytek jediným pramenem výživy. Zvláště musí znáti, co je to kráva březí a co je jalovice, musí na prvý pohled poznati březnost krávy — zkrátka tyto známosti jsou malorolníku tolik, jako čtenáři abeceda. Můj klient, pokračoval advokát Hložkův s pathosem, při prodeji sporné krávy tuto protistraně před- vedl a ukázal, pan Koliha mohl si ji prohlád- nouti, mohl se přesvědčiti, bude-li míti za šest týdnů tele, vždyť jsou to věci, které musí znáti každý i ten nejobyčejnější člověk, nadtož malo- rolník. Mohl ihned poznati, že kráva za 6 týdnů tele miti nemůže, že tedy můj klient slibuje něco nemožného, o nemožnosti čehož však i protistrana musila býti přesvědčena. Uvážíme-li, že sporná kráva, což můj klient loyálně uznává, v čas uzavřené koupě vůbec březí nebyla, sliboval můj klient něco nemožného, když slíbil, že bude míti sporná kráva za 6 týdnů po uzavření koupě tele — a také protistrana dobre věděla, že tím slibuje něco nemožného.
Mareček Hložkův Koliha
10 article
Nechci ani předpokládati, že pan žalobce Koliha nerozezná jalovici od krávy březí, naopak jsem přesvědčen, že pravý stav její byl mu zcela dobře znám, že znal zejména, že kupuje krávu dobrého plemene i chovu a proto zaplati za ni více, než by se snad zdálo přiměřeným Když advokáti skončili a jejich řeči byly protokolovány, připustil soudce důkaz znalcem »byla-li sporná kráva v čas prodeje březí neb ne!« Nadarmo strany namítaly, že o této okol- nosti sporu nevedou a že jest jim nad slunee jasnějším, že kráva březí nebyla a není — důkaz tento byl připuštěn a ústní rok odročen. Stranám nařízeno, aby k přištímu ústnímu roku přivedly spornou krávu na dvůr soudní budovy kde se pravý její stav vyšetří. Zatím rozšířila se pověst o tomto sporu po všech okolních vesnicích, k čemuž také ne- málo přispěl místní list, jenž v rubrice »ze soudní sině« přinesl o procesu šťavnatou zprávu. Proto bylo účastenství při druhém roku ústním neobyčejně veliké. Za znalce přivza starý vojenský zvěrolékař, žijící v okresním mě- stě na pensi a provozující tu a tam ještě zvěro- lékařskou praxi. Když byl zvěrolékař vzat do přísahy, ode- bral se slavný soud na dvůr, kde jej už očeká- vala sporná kráva. Znalec byl vyzván, aby krávu ohledal. Učinil tak s nesmírnou důležitostí a se vzácným klidem. Marně se snažili posluchači ze ztuhlých rysů jeho vráskovitého obličeje vyčist jeho znalecké dobrozdání. Proklepával krávu. poslouchal, nachýliv se k jejímu boku a ko- nečně, byv soudcem vyzván, monotonním hla- sem diktoval nález.
Koliha
11 article
Když skončil, tázal se ho soudce na do brozdání. »Vylíčeným způsobem se tele zjistiti nedalo,« diktoval vážně zástupce zvěrolékař- ské vědy. V očích soudcových zablesklo to zase právě tak živě, jako když právě prováděný důkaz při- pustil. »Jiným způsobem se to zjistiti nedá ?« pla se kvapné soudního znalce. »Jest ještě způsob vnitřního ohledání — odpověděl tázaný. »Tedy ohledejte sporný předmět vnitřně.« Muž vědy svlékl si klidně kabát, vytáhl si na horu rukávy u košile, posypal si ruku práškem a předsevzal ohledání vnitřní. Posléze prohlásil, že jest hotov, a když se soud navrátil nahoru do soudní síně, diktoval znalec dobrozdání dále. »Za to dalo se tele zjistiti ohledáním vnitř- ním,« diktoval, »pročež musím předloženou m krávu prohlásiti za krávu březí a prohlašuji se vší určitosti, že bude míti nejdéle do tří týdnů sporné tele.« Dobrozdání znaleovo způsobilo v soudní síni pravý rozruch. Jan Mareček, znalec krav na slovo vzatý, zakoulel divoce očima, advokát Hložkův nachýlil se ihned ke svému a rovněž tak učinil advokát žalujícího Václava Kolihy. Strana žalující projevila hned neobyčejnou ochotu ke smírnému narovnání rozepře. Žalovaný Jan Hložek, ačkoliv byl svým ad- vokátem poučen, že na základě znaleckého do- brozdání musí býti žaloba zamítnuta a že mu žalobce musí všecky útraty soudní nahraditi, osvědčil se gentlemanem: prohlásil, že se pro dobrou shodu sousedskou spokojí pouze s úim, aby žalobce žalobu vzal nazpět a že každé strana zaplatí si sama svého zástupce. Smír tento byl ovšem ihned uzavřen, avšak dle návrhu advokáta Hložkova ještě s tou pod mínkou další, »že se strany zavazují z právního důvodu této koupě nikdy již žádného sporu ne- vésti, poněvadž se všech, ať už jakýchkoliv ná roků, které by ještě mohly z této koupě vze jíti, na všecky časy vzdávají.«
Ted Mareček Hložkův Koliha Hložek
12 article
Jan Hložek se s Václavem Kolihou usmířil nikoliv však na dlouho, neboť za šest týdnů bě- žel Václav Koliha znovu ke svému advokátu o právní poradu. Sporná kráva telete »obzvláště smluveného« neměla, bylo jisto, že se soudní znalec zmýlil. Tentokráte však odešel Václav Koliha na dobro nespokojen, poněvadž advokát prohlásil že už pro spornou krávu nelze žalovati, poně- vadž se všech nároků z této koupě, ať jsou jakékoliv, při soudním narovnání vzdal. »Mile- rád se vás, pane Koliho, ujmu«, ujišťoval jej advokát, »ale vyčkejte, až se vám zas nahodi něco jiného ... Jak pravím, milerád vás zastou- pím ... mílerád . . .« Tento slib mohl advokát splniti Václavu Kolihovi dříve, nežli se sám nadál. Soudní znalée podal na Václava Kolih již asi za týdentrestní oznámení, »že s nlm Václav Koliha zlomyslně a zle nakládal, přivodiv mu tím lehké ublížení na těle, s viditelnými známkami a následky spojené« a v lékařském vysvědčení obšírně popsané. Václav Koliha si totiž soudního znalce pod záminkou, aby prohlédl spornou krávu, přivez až ke svému ehlévu a tam, beze svědků, při pravenou holí se soudním znalcem »zle na kládal !« Podivuhodno bylo pouze, že potom zase znalce »viditelnými známkami a následky zoha veného«, dal ve vlastním povoze dovézti domů
Hložek Koliha Mil Václav Podivuhodno
13 article
EZe Z pohádek pro zamilovaně, jež napsal Catuli Mendes. Přel. Mína Suková. Byl jsem toho jitra v náladě velmi senti- mentální, ježto s večera jsem slyšel jistou slečnu zpívati při pianě velmi něžnou romanci, v niž motýlové při závěrečné fermatě se opozďují na srdci růží. A zahrada, jež zvábila mé kroky značně přispívala k tomu, aby mne udrželav příjemném tom rozpoložení; nebyla ani spustlá ani houštím zarostlá. Záhony, na nichž v přes- ném pořádku byly vysázeny modré, červené a žlutavé balzaminy, podobně jako na etažeru maloměštky bývají seřaděny kofliky ze sevrě- ského a sošky z míšeňského porculánu, písek ve stromořadích, v němž hrábě zanechaly stej- noběžné rýhy, připomínající vyčárkování noto- vého papíru, přésná,jednotvárné, květinové ob ruby, podobné náběrkám sukně, jež nikdy ne- byla zmačkána, vše to činilo dojem rozkošněho ideálu dobrého vkusu, vše bylo tak klidné, přesné, elegantní a pěkně, vhodné poskytnouti s dostatek látky k akvarelům. Červencové slunce štědře vrhalo na tuto zahradu zlaté paprsky svého snu. Motýl, který poletoval kolem, podoben dvěma lupénkům, jež dech by byl mohl ode rvati, zavadil mi o ruku a zanechal na ní tro chu velmi jemného prášku. »Milý bělásku,« řekl jsem mu — vzpo mínka na tu romanci dodala mi chuti k roz právce s křehkými, okřidlenými těmi tvory — smilý bělásku, nespěchej a neutikej mi, ale posaď se raději na tento list — květina přília by tě zaujala — a odpověz mi na otázku, kte rou dávno již měl jsem chuť tobě nebo někte rému z tvých druhů předložiti.« Motýl usedl na list. »Poslouchám!« odpověděl.
Suková
14 article
Proč by mi také neodpověděl, když jsen ho oslovil? »Dovádivý etiteli růží a lilií,« ujal jsem se opět slova, »kde béřeš ten lehoučký prášek jejž křídla tvá střásají, mezitím co poletuješ oe jednoho kališku květinového k druhému a který jistě přivedl voňavkáře na myšlenku, aby vyrá běli jemná líčidla. Pověz mi to !« Motýl odvětil: »Zvědavče!« Leč nemaje ničeho na práci, nepovrhl pří- ležitostí, aby mne poučil. Myslím opravdu, že bychom se mnohému naučili, co není v kni nách a čeho ani učenci noznají, kdybychom častěji si porozprávěli s lesním a polním hmy- zem, s cikádami a slunéčky. Když v čarovném Edenu, překypujícím ži- votem a mládím, zrozena byla rusovlasá Eva u věku šestnácti let — věku to, u něhož ženy tehdejších časů nezastavovaly se s takovou vy trvalostí jako dnes — stanula u vytržení nad tolikerou nádherou. Cítila se sličnější než byla všechna ta krása, jež ji obkličovala a od chvile kdy byla zahledla svou podobu v potůčku, lito- vala ostatních bytostí a věcí. Zajisté hříva lva jež při potřásáni takřka jiskry metala, byla nád- herna, leč Eviny dlouhé, rozpuštěné vlasy zářily ještě skvěleji. Možná, že nebe bylo modré, al blankyt očí jejích byl mnohem vzácnější. Proč na labuť by byla žárlila, majíc krk i rámě bě- lostné jako padlý sníh? Proč lianám by závi- děla jich mdlá a zrádná objetí, proč přítmí vonnému podrostu? Hrdě pozorovala novou přírodu a řekla si: »O 1 zajistě, vše to pěkné jest, leč není-li to vše?« A hra, jež nejvíce ji bavila, spočívala v tom, že usedala pod stromy a líbala, smějíc se, spičky svých něžných prstíčků. Leč jednoho dne spatříla růži.
Eva Evin Eden
15 article
Ta růže, slabě zardělá, téměř bílá, stálatu před ní v celém půvabu své vitězoslávy. Rozví- jela se a skvěla jako květ, jenž byl by hvě- zdou! Plála a zářila jako hvězda, jež byla by ženou! Tygr, jda kolem, zaplakal něhou při po- hledu na ni. Tu Eva cítila se zmatenou. Pochopila, že stojí před ní věčná soupeřka. Byť sebe byla krásnější, růže nebyla ji o nic méně. Vůně proti vůni, úsměv proti úsměvu, tělo ženy proti tělu ženy; až do skonání čekal ji nepřetržitý zápas. Marně zamilovaní básníci v nadšených madri- galech zkoušeli by dokázati svým milenkám po- rážku květiny — vladařky; Eva neoddávala se snům a věděla, že růže stále by ji vyzývala k zápasu, nádherná a vílězná. Věčným pokoře ním bylo by pro ženu to porovnávání s roz- kvetlou její soupeřkou. Žal, jehož ani představiti si nedovedeme. zmocnil se té, jíž všechny věci stvořené byl; podrobeny, té, jíž jediný jenom květ vzdoroval.
Eva
16 article
Netěšilo ji více shlížeti se v jasných pramenech. pozorovati labutě, méně bělostné než byla sama. jak prohánějí se po nádherném lazuru jezer Jak často, odpočivajíc po boku chotě svého. probděla v hořkém zadumání celé noci po lhostejně na ni hledícimi hvězdami. Usedala pod strom a zůstávala tak po celé hodiny, aniž celo- vala růžové konečky svých drobných prstíků. Až posléze se rozhodla, že zničí květ, který upíral ji prvenství neporovnatelně krásy. Oh Věděla dobře, že zničením růže jedné nezahladí pro vždy růže všechny; každým jarem znovu by se zrodily, každým letem znovu by rozkvetly. aby zahanbily purpurem svým ústa méně růžová Leč Eva pomstila by tak aspoň první urážku. nestrpěla by bez trestu vítězoslávy soupeřčiny Pomýšlela z počátku na to, aby nepřítelku svoj roztrhala, rozkousala, rozšlapala v prach mezi kamení a hodila ji pak celou rozervanou na po- spas zuřivému větru. Viděla jednou supa, jak uchvátil skřivánka; tak byla by chtěla uchvá- titi růži!
17 article
Leč rozhodla se pro jiný trest smrti. Urov- nala na písku ze suchých trav hranici, zapálila ji, vhodivši do ní svatojanskou mušku a když traviny vzplály, utrhla květinu a hodila ji v pla- meny. Oh! Jak se zachvěly jemné lupínky, jak zapraskaly v žalobném zasténání! Smutnéa kruté bylo podívání na tu narůžovělou bělost, ty lístky vůni vydychující, ten život, na všechen ten půvab sžíraný plameny. Posléze zbylo v do- hořivajícím pomalu ohni jenom trochu bílého prášku — popel z růže — a žena, již tenkráte krvelačná, byla spokojena. Leč hrozná beznadějnost zmocnila se mo- týlů v Edenu. Milovali růži, již nenáviděla žena Jakže? Že nebylo jí více? Že neměli by use- dati již, nadšeni a opojeni, na chvějících se je- jích lístkách; že neměli by dotýkati se více svými křídly vonných jejích ňader.? Mezitím co dokonával se osudný čin, poletovali smyslu zba- vení kolem bezcitné ukrutnice. Eva ani jich ne- pozorovala, tak byla zaujata pomstou. Odchá- zela nyní plna vítězoslávy a oni — oni hleděli na tu hromádku dohořivajících trav, na ty bledé pozůstatky po své milované. Však vezmou si aspoň, co jim z ní zbývá. V nesčetném počtu vrhli se na drahocenné pozůstatky, váleli se v tom popeli, obalujíce s jím a jemný ten prášek, jejž střásají se sebe od té doby křídla motýlů, toť popel první růže
Eva Urov Eden
18 article Setkání dvou komediantů.
Setkání dvou komediantů. Bylo to v červenci roku 1830. Před veho dem hotelu »de Franee«, předního to hostince města Orleanu, zastavil kočár se čtyřspřežím z něho vystoupil svižným krokem cestující, je- muž nikdo by nehádal, že má již svých šede- sáte let. Hotelier vyšel mu vstříc se samými poklonami a zdvořilůstkami a netituloval přícho- zího jinak, než Jasnost, Excellence a kniže .. V předsíni připravených komnať očekával livro vaný lokaj vznešeného příchozího, který potu- telně se usmíval; byl to pařížský herec Potier. O čtvrt hodiny později přibyl opětně povoz k hotelu; starší pán vznešeného a duchaplného výrazu vystoupil; jeho sluha tázal se po při- pravených pokojích a tu poukázán na dva temné, přízemní pokojíky. Již již chtěl sluha protesto vati, ale pán pokynul mu, aby mlčel a bez řeč odebral se do vykázaných nízkých světniček. — Nový příchozí byl kníže Talleyrand, státník diplomat, jenž omylem uveden byl do světnie, připravených pro herce. Netrvalo vskutku dlouho a hostinský celý ulekaný vrazil do pokoje knížete a prosil tisíc kráte za odpuštění. »Promijím vám, ale kdo jest ten smělý který si krom mého jména a stavu přivlastnil i mé pokoje? Zajisté nějaký diplomat.« »Ach ne, Vaše Jasnosti,« odvětil hostinský »docela obyčejný herec, komediant jménem Po- tier. Když jsem mu sdělil, jaká nehoda se mi stala, vysmál se mi a pravil: Nuže dobrá, vy jste mi udělil důstojnost a jméno pana Talley- randa, já si je ponechávám, má-li chuť, aťsi vezme na sebe roli Potiera; ale rcete mu, že vešel jsem do těchto komnat dveřmi a odejdu nanejvýše oknem.« Kníže Talleyrand usmál se a pravil: »Nuže víte co? Jděte a ohlaste mne u slovutného stát- níka Talleyranda, že herec Potier dovolí si uči- niti mu návštěvu.« Hostinský nechápal.
Franee Potier Talleyrand Talley Orlean
19 article
»Jen jděte a vyřiďte vše doslovně«. Ho stinský odešel. Potier byl svého času vynikajícím hercem francouzským, jehož fantasie dovedla vytvořiti překvapující charaktery a postavy na scéně. Když hostinský vyřidil mu vzkaz, okamžik byl na rozpacích; ale zvláštní ta náhoda a pak duchaplnost protivníka dráždily jej přespřílis. aby si dal takovou příležitost ujíti. Netrvalo dlouho a Potier pomocí líčidel udělal ze sebe Talleyranda. Pravý kníže Talleyrand byl“ překvapen, když vatoupil a uzřel svou podobu. Než opano- val se záhy, nechtěje kaziti komedii, jednou již započatou. Pln uetivosti před všemocným pánem přijal díkuplně nabídnutou pohovku a omlouval svoji smělost běžnými slovy. Potier jej přerušil a pohrávaje si číslem »Moniteura« pravil: »Pro- miňte, že vás vyrušuji, ale nalezám v tomto časopise zprávu, která mě zajímá. Vy víte za- jisté, že »Moniteur« jest druh barometru, který věští procházejícím se po politickém světě deš nebo pohodu ?« »Dozajista že vím.- »Nuže,« pokračoval Potier-Talleyrand dále, »tento barometr nepředpovidá nic dobrého. Bude bouře. Pozoroval jsem, že každý rok v červenci od dobytí bastilly se to opakuje.« »Opravdu?« tázal se diplomat, »to jsem nevěděl...« »Vy tedy nepěstujete politiku ?« »Umím jen hráti komedie, « odvětil falešný Potier. »Ach, ano, máte pravdu, zapomněl jsem zúplna. Mluvme tedy o vás, o vašem talentu a úspěších. Ostatně ani já nejsem umění komedie dalek . . « »Vy, pane ? »Ano, já,« odvětil s klidem Potier-Talley- rand. »Při veřejných komediích, které již po čtyřicet let se odehrávají, byl mnohý přinucen hráti také; co tomu řikáte, Potiere ?« Kníže Talleyrand kousl se do rtů.
Potier Talleyrand Potiere
20 article
»Máte pravdu, Jasnosti, jsme více méně všichni komedianty, jenom s tím rozdílem, že jedněm se obyčejně tleská a druzí se vypískají.« »Zcela správně,« odvětil falešný Talleyrand, »prožil jsem to také . . « »Co?« tázal se zvědavě diplomat, »potlesk či vypískání?« »Vypískání. Rozumějte mi dobře. Divadlo má větší cenu než politika. V divadle má právo pískati ten, kdo si napřed koupí u kasy vstupenku. Ale my diplomaté, ministři, státníci . . .« »Nuže . . « »Nás může každý vypískati zadarmo.« Na to obrátil nepravý Talleyrand řeč v jiný »Dovolte, pane Potiere, od které doby hrajete komedie ?« »Prosím za prominutí, nemám již v paměti přesná dáta; ale jelikož dle vašeho mínění všichni více méně hrajeme komedii, byl bych velice žádostiv věděti, v které roli ponejprv jste vystoupil na politické jeviště . .« l »Počkejte okamžik,« pravil Potier, rozpo- mínaje se maličko. »V prvním kuse, v němž jsem vystoupil, hrál jsem v klerice roli abbéa.« »A dále ? . / . « »Pak hrál jsem roli hlavního agenta fran- couzského kleru. Já arištokrat chtěl jsem rov- nost tříd a všeobecné právo: komedie. Já kon- servativec hlásal svobodu kultu a vzdělání zase komedie. Já, klerem odchovaný, nařídil jsem prodej duchovních statků. Já, nejstarší ze vzne- šeného rodu šlechitického, hrál jsem roli horli- vého přívržence revoluce, jež všechny tituly a výsady odstranila. Co jiného tedy než komedie? Jak vidíte, hrál jsem v mnoha kouscích« o Kníže, jenž slyšel takovouto kritiku své činnosti z úst herce, nepokojně sebou škubal. Než byl dychtiv vyslechnouti vše , . Pokračujte . .. »S velikostí mé slávy rostl i můj význam v úlohách. Hrál jsem na jevišti luxemburském a při první ovaci, pořádané Bonapartovi.« »Dále . . « »Co mám ještě říci? Má komedie měla n sta jednání a byla často velice zašmodrchaná.
Talleyrand Potiere Potier Kníže Bonaparte
21 article
Měl jsem velmi mnoho co dělati s různým publikem, s tolika autory a hrál jsem v kusech dobrých i špatných. Ostatně hrál jsem vždy s chutí, z povolání, nestaraje se o dramaturgy ani o morální cenu své úlohy. Mou zásadou bylo, vziti na sebe každou roli a přizpůsobiti se jí tak, jak bylo třeba. Na politickém jevišti byl jsem velikým komediantem . . .« Déle nemohl to již pravý Talleyran snésti a zvolal: »Pane ! « .. V tom rozevřely se dvéře a vešel komorník, nesa nejnovější číslo »Moniteura«. Mělo datum 26. července 1830. »Pane,« pravil Talleyrand, »to číslo jest určeno pro vás.« »Přečtěte důležité pro mě i pro sebe, Po- tiere,« odvětil heree. Kníže rozevřel listy a četl . . . Náhle upustil noviny k zemi. Přečetl osudná nařízení Karla X. Po několika slovech prohodil k Potierovi: »Odjíždím okamžitě do Paříže. Staré jeviště mě volá, abych hrál snad poslední svoji roli ve velikém dramatu . . « »A bude vaše role šťastná?« »Vynasnažím se . . « »A jak slouti bude ten mistrný kus, kterým chcete svoji dramatickou dráhu zakončiti ?« Diplomat se zamlčel, pak pravil: »Tuším, že: Revoluce v r. 1830.« Pět dní po tomto setkání byli Burbonové s trůnu francouzského svrženi a nová dynastie usadila se v Tuileriích. Kníže Talleyrand odešel jako ministerský plnomocník francouzského dvoru do Anglie. Dodržel své slovo. Hrál ještě jednou, ale naposledy. Svého kollegu z hotelu de France v Orleanu neuzřel nikdy více. Sešel se s ním sice ještě jednou, ale bez pozdravu a mlčky, aniž jeden o druhém věděl. Když převáželi mrtvelu knížete Talleyranda do rodinné hrobky ve Valencay, potkali se s po- vozem pohřebního průvodu, jenž odvážel Potiera na hřbitov Pére Lachaise. To bylo poslední setkání obou velikých komediantů. Dle franc. Lájoš.
Talleyrand Kníže Burbonová Franc Lájoš Paříž Tuilerie Anglie Pére Lachaise
23 article Dobré přítelkyně.
Dobré přítelkyně. Paní Demareuilová, dobrá a počestná mě- šťanka, čtyřicetpět roků. Pan Demareuil, dobrý a počestný měšťan, pa- desátpět roků. Jindřich, jejich syn, dvacetsedm let, velmi bystrý. Paní Mondoieová, třicetčtyři roky, velmi hezká, velmi živá, přítelkyně skoro důvěrná paní Demareuilové. Pan Mondole, padesátpět let, nic zvláštního. Sluha. U paní Demareuilové před obědem. Pí. Demareuilová: Krátce, to dítě je roztomilé. Pan Demareuil: Roztomilá je opravdu. Pí. Demareuilová: A z dobré ro- diny. Otec jest obchodníkem s látkami a vydě- lává, jak se zdá, veliké sumy. A co se týče matky . .. Pan Demareuil: Je ještě velmi statná . .. a potom mají peníze, to je hlavní. P1. Demareuilová: To je velmi dů- ležité, ovšem.
Demareuilová Demareuil Jindřich Mondoieová Mondole