1
masthead
30. června 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 178.
List
4
article
Kráva.
Obrázek přírodo- a právopisný. Nakreslil K are
Červinka.
Leta Páně — nevím již kolikátého — pro
dal Jan Hložek vulgo Chalupecký Václavu Koli
hovi v Domašíně čp. 49 straku černobílou
nízkého plemene, udánlivě šestiletou. Dle spor-
ných spisů, které o té krávě po právě zmíněné
koupi sepsány byly, uzavřena byla smlouva
kupní ve chlévě statku čp. 48, patřicího Janu
Hložkovi vulgo Chalupeckému. Po celou dobu
vzájemného dohodování a umlouvání přítomen
byl ve chlévě čeledín Honza, na jehož přijmění
si žádná ze sporných stran nemohla vzpome-
nouti, ani dokonce jeho hospodář, žalovaný Jan
Hložek, děvečka Mářa, která však ničeho neslyšela,
poněvadž právě dojíla a mimo to jest hlucha a man-
želka obžalovaného Anastazie Hložková, která
vlastně ve stáji nebyla, ale o té celé věci ví, poněvadž
byla ve světnici, kdež tloukla máslo, a kde jí to
všechno její muž, žalovaný Jan Hložek, potom
vypravoval.
Dle žaloby měla míti sporná kráva vlast
nosti zvláštní a obzvláště umluvené. Měla t
býti kráva březí a měla dáti do šesti týdnů po
uzavření koupě život zdravému teleti. Mimoto
měla to býti kráva tažná, k vykonávání polních
praci způsobilá.
Dle spisů sporných těchto, obzvláště smlu-
vených vlastnosti ubohá kráva sporná neměla.
Tahala sice, pravdať, jako jiné krávy, pojídala
sena a otrub, avšak netloustla. Chování její ani
z daleka nesvědčilo o vlastnostech zvláště umlu-
vených. Nad statkem Jana Hložka řečeného Cha-
lupeckého a Václava Kolihy stahovala se černá
mračna. Václav Koliha zaplatil za spornou krávu
tolik, což by jinak nikdy byl nezaplatil —
»kdyby vlastnostem jí obzvláště přikládaným
víry byl nedal« (obšírné žaloby stránka 16.).
Červinka
Hložek
Chalupecký
Koli
Honza
Mářa
Hložková
Koliha
Domašín
5
article
Nejprve ohledal spornou krávu Jan Mareček,
domkář čp. 57 v Domašíně, znatel krav v okoli
široko daleko na slovo vzalý. Ohledal ji zevně
i zevnitř, o poslednějším způsobu ohledání se
sice žaloba zřetelněji nevyjádřila, pokud se však
týče ohledání vnějšího, tvrdila žaloba, že Jan
Mareček krávu přeměřil od ocasu až k rohům,
boky i vemeno proklepal, napřed i vzadu po-
slechem tele zjistiti se snažil, bohužel však ni-
čeho, zejmena však telete nezjistil.
Po Janu Marečkovi prohližela spornou
krávu téměř celá vesnice, aspoň žaloba nabí-
zela o této okolnosti průvody dvaceti svědky
Všichni však shodli se jednomyslně, že kráva
telete »obzvláště smluveného« nebude a nemůže
míti. Jediný Jan Hložek tvrdil nejprve určitě,
čím dále však tím neurčitěji, že kráva jest
březí, že pouze zevnějšek její klame, takže se
i na slovo vzatý znalec (při čemž mu asi na
mysli tanul Jan Mareček) může mýliti.
Dle žaloby zaplatil Václav Koliha za spor
nou krávu 110 zl. Zajisté by byl Václav Ko-
liha tolik nedal, kdyby nebyl předpokládal, že
kráva sporná smluvené tele míti musí. Bez te-
lele, jak přirozeno, »(ála sotva za 80 zl., což
dokáží znalci, bude-li třeba tuto okolnost, vse
obecně známou, dokazovati.
Když konečně Václav Koliha zjistil, že
sporná kráva vlastností ji zvláště přikládaných
nemá a nebude míti, vyvedl ji ze stáje a vedl
ji nazpět prodávajícímu.
Tato cesta a věci, které se při tom ode-
hrály, staly se předmětem žaloby druhé, nikol
eivilní, nýbrž trestní, která zejmena všecky
urážky a nadávky, pokud se jich dopustil Jan
Hložek, svědomitě seznamenala a za jich »zá-
konité potrestání« soudu se dožadovala.
Mareček
Hložek
Koliha
ko
Domašín
6
article
Tuto ovšem nelze nepřehledné mračno na
dávek, jimiž Jan Hložek Václava Kolihu, se
spornou krávou přicházejícího, vyčastoval, vypo-
čitávati. Dalo by se pouze poukázati na zá-
hadný zjev, že se Václav Koliha dle trestní ža-
loby, na Jana Hložka vznesené, choval nad oby-
čej mírně a klidně, ba skoro dokonce klidněji
než sama sporná kráva, kterou vedl na provaze
a která (dle tvrzení žaloby) k nadávkám proná-
šeným vyděšeně přihlížela a ve své poděšenosti
snadno se mohla zvětřiti, což by zajisté bylo
mělo větší a dalekosáhlé neštěstí v zápětí.
Václav Koliha netoliko že nenadával, naopak
on »chlácholil rozechvěného Jana Hložka«
»opětně slovy mírnými mu přimlouval«, »všecky
nájezdy skromně a s rozumem odmítal« atd. atd.
Obě žaloby Václava Kolihy, jak civilní tak
trestní, tvrdily, že Václav Koliha jenom proto
k Janu Hložkovi se spornou krávou zašel, aby
předmět sporu narovnán byl mimosoudně v ce-
stě vzájemného smíru, neboť Václav Koliha ro-
zepří nemiloval (rovněž dle tvrzení žaloby)
zejmena do nákladných sporů nerad se pouštěl.
Mimosoudně však smír ujednán nebyl, naopak
protivy se mezi spornými stranami přiostřily
ještě více rozhodnutím trestního soudce, který
Jana Hložka odsoudil za urážky na cti ke 30
korunám pokuty, v případě nedobytnosti do vě-
zení na tři dny.
Hložek
Koliha
7
article
Jan Hložek čekal nyní na radu svého advo-
káta, až mu Václav Koliha nadá veřejně nebo
před několika osobami, aby jej mohl za to zase
on zažalovati. Koliha mu sice při kritické
návštěvě také nadal, »slova mírná, jimiž mu
přimlouval,« byly dle úsudku Hložkova advokáta
vesměs nadávky, na neštěstí však vzpomnělsi
na ně Jan Hložek teprv, když byly promlčeny
Proto nyní čekal, až mu Václav Koliha nadá
opětně. Tento sice mu nadával a on s každou
nadávkou za tepla, aby se nepromlčela, běže
hned k advokátovi, ale zjistilo se vždy, že Ko-
liha nenadával veřejně a také ne před několika
osobami. Nadával, jak se řiká, mezi čtyčma oči
ma, vlastně nadávali takto oba.
Hložek i Koliha stali se typickými figuram
v kanceláři svých advokátů.
Konečně nadešel den prvního stání —
prvého roku ústního — u soudu. Do jednacího
sálu dostavila se se spornými stranami valná
většina jejich vesnických spoluobčanů, jichž
právní cit byl chováním Hložkovým v nejhlub
ších útrobách poraněn. Veřejné mínění klonilo
se na stranu Kolihovu, jednání Hložkovo odsu-
zováno bylo jako podvod.
Advokáti pochopili ihned situaci, před to-
lika sedláky dlužno mluviti opatrně s tak, aby
se jim to libilo, neboť věděli, že tato jediná řeč
postačí, aby ve vesnici jim založila nevyhladi-
telnou slávu a ovšem se slávou také dobrou
klientelu.
Hložek
Koliha
Hložkův
Kolihův
ko
8
article
Nejprve mluvil advokát žalobcův. S ne-
smírným bombastem nadýmal celou příhodu,
mluvil o daních a útrapách malorolníka, o zá-
plavě vody, která zaplavila všecka luka, zablá-
tila sena, o záplavě myší, které sežraly, co ne-
vzala voda a posléze tvrdil, že v těchto těžkých
pro malohospodáře dobách zbývá tomuto pouze
kráva, pouze chov dobytka. Přítomní poslouchali
nábožně, neboť jim to všecko bylo mluveno ze
srdce a dojista by v tom okamžiku, kdyby
soud přeměněn byl v porotu, oni v porotce a
kráva v obžalovaného, byli odpověděli na otázku
»jest kráva vinna, že ...« osmi hlasy »Nel«
Když advokát Kolihův skončil, ozvaly se
soudní siní hluboké vzdechy posluchačů a
zraky všech lpěly na Janu Hložkovi, jenž
dobře cítil, že kdyby se v tomto okamžiku sešel
s posluchači svého sporu nikoliv veřejně
nikoliv před více lidmi, že by mu vděční po-
sluchači dojista vypráskali.
Potom mluvil advokát žalovaného Jan
Hložka. Připojil se především k vývodům strany
žalující, přiznal zejmena, že malohospodář jes
dnešního dne na pokraji záhuby a líčil posta-
vení rolníkovo barvami ještě černějšími nežl
jeho kollega. Posluchači pomalu roztávali. Malo
rolník, pokračoval advokát bystře, musí s nej
vyšším napjetím všech sil, jak tělesných tak
duševních, snažiti se uhájiti svého postavení.
Každý jeho čin, každá úmluva, každé rozhod-
nutí musí nésti pečeť rozmyslu a zdravého roz-
vážení. Kdo ničemu nerozumí, ať není rolníkem.
Nela
Kolihův
Hložek
Mala rolník
9
article
Za dnešních dob hlupák malorolníkem byt
nemůže. (Sousedé poslouchali jej už docela pře-
měněni, zejmena na slovo široko daleko vzatý
znalec krav, Jan Mareček, jenž byl v soudní
síni rovněž přítomen a ovšem také neušel po-
zornosti advokátově, v duchu si tuto řeč velice
pochvaloval.)
Malorolník musí obzvláště, pokračoval ad-
vokát Hložkův, dobře rozuměti chovu dobytka,
poněvadž za dnešních trudných poměrů jest
malorolníku, jak i protistrana trefně pozname-
nala, dobytek jediným pramenem výživy.
Zvláště musí znáti, co je to kráva březí a
co je jalovice, musí na prvý pohled poznati
březnost krávy — zkrátka tyto známosti jsou
malorolníku tolik, jako čtenáři abeceda. Můj
klient, pokračoval advokát Hložkův s pathosem,
při prodeji sporné krávy tuto protistraně před-
vedl a ukázal, pan Koliha mohl si ji prohlád-
nouti, mohl se přesvědčiti, bude-li míti za šest
týdnů tele, vždyť jsou to věci, které musí znáti
každý i ten nejobyčejnější člověk, nadtož malo-
rolník. Mohl ihned poznati, že kráva za 6 týdnů
tele miti nemůže, že tedy můj klient slibuje
něco nemožného, o nemožnosti čehož však
i protistrana musila býti přesvědčena. Uvážíme-li,
že sporná kráva, což můj klient loyálně uznává,
v čas uzavřené koupě vůbec březí nebyla,
sliboval můj klient něco nemožného, když slíbil,
že bude míti sporná kráva za 6 týdnů po
uzavření koupě tele — a také protistrana
dobre věděla, že tím slibuje něco nemožného.
Mareček
Hložkův
Koliha
10
article
Nechci ani předpokládati, že pan žalobce
Koliha nerozezná jalovici od krávy březí, naopak
jsem přesvědčen, že pravý stav její byl mu
zcela dobře znám, že znal zejména, že kupuje
krávu dobrého plemene i chovu a proto zaplati
za ni více, než by se snad zdálo přiměřeným
Když advokáti skončili a jejich řeči byly
protokolovány, připustil soudce důkaz znalcem
»byla-li sporná kráva v čas prodeje březí neb
ne!« Nadarmo strany namítaly, že o této okol-
nosti sporu nevedou a že jest jim nad slunee
jasnějším, že kráva březí nebyla a není —
důkaz tento byl připuštěn a ústní rok odročen.
Stranám nařízeno, aby k přištímu ústnímu roku
přivedly spornou krávu na dvůr soudní budovy
kde se pravý její stav vyšetří.
Zatím rozšířila se pověst o tomto sporu
po všech okolních vesnicích, k čemuž také ne-
málo přispěl místní list, jenž v rubrice »ze
soudní sině« přinesl o procesu šťavnatou zprávu.
Proto bylo účastenství při druhém roku
ústním neobyčejně veliké. Za znalce přivza
starý vojenský zvěrolékař, žijící v okresním mě-
stě na pensi a provozující tu a tam ještě zvěro-
lékařskou praxi.
Když byl zvěrolékař vzat do přísahy, ode-
bral se slavný soud na dvůr, kde jej už očeká-
vala sporná kráva. Znalec byl vyzván, aby krávu
ohledal. Učinil tak s nesmírnou důležitostí a se
vzácným klidem. Marně se snažili posluchači ze
ztuhlých rysů jeho vráskovitého obličeje vyčist
jeho znalecké dobrozdání. Proklepával krávu.
poslouchal, nachýliv se k jejímu boku a ko-
nečně, byv soudcem vyzván, monotonním hla-
sem diktoval nález.
Koliha
11
article
Když skončil, tázal se ho soudce na do
brozdání. »Vylíčeným způsobem se tele zjistiti
nedalo,« diktoval vážně zástupce zvěrolékař-
ské vědy.
V očích soudcových zablesklo to zase právě
tak živě, jako když právě prováděný důkaz při-
pustil.
»Jiným způsobem se to zjistiti nedá ?« pla
se kvapné soudního znalce.
»Jest ještě způsob vnitřního ohledání —
odpověděl tázaný.
»Tedy ohledejte sporný předmět vnitřně.«
Muž vědy svlékl si klidně kabát, vytáhl si na
horu rukávy u košile, posypal si ruku práškem
a předsevzal ohledání vnitřní. Posléze prohlásil,
že jest hotov, a když se soud navrátil nahoru
do soudní síně, diktoval znalec dobrozdání dále.
»Za to dalo se tele zjistiti ohledáním vnitř-
ním,« diktoval, »pročež musím předloženou m
krávu prohlásiti za krávu březí a prohlašuji se
vší určitosti, že bude míti nejdéle do tří týdnů
sporné tele.«
Dobrozdání znaleovo způsobilo v soudní
síni pravý rozruch. Jan Mareček, znalec krav
na slovo vzatý, zakoulel divoce očima, advokát
Hložkův nachýlil se ihned ke svému a rovněž
tak učinil advokát žalujícího Václava Kolihy.
Strana žalující projevila hned neobyčejnou
ochotu ke smírnému narovnání rozepře.
Žalovaný Jan Hložek, ačkoliv byl svým ad-
vokátem poučen, že na základě znaleckého do-
brozdání musí býti žaloba zamítnuta a že mu
žalobce musí všecky útraty soudní nahraditi,
osvědčil se gentlemanem: prohlásil, že se pro
dobrou shodu sousedskou spokojí pouze s úim,
aby žalobce žalobu vzal nazpět a že každé
strana zaplatí si sama svého zástupce.
Smír tento byl ovšem ihned uzavřen, avšak
dle návrhu advokáta Hložkova ještě s tou pod
mínkou další, »že se strany zavazují z právního
důvodu této koupě nikdy již žádného sporu ne-
vésti, poněvadž se všech, ať už jakýchkoliv ná
roků, které by ještě mohly z této koupě vze
jíti, na všecky časy vzdávají.«
Ted
Mareček
Hložkův
Koliha
Hložek
12
article
Jan Hložek se s Václavem Kolihou usmířil
nikoliv však na dlouho, neboť za šest týdnů bě-
žel Václav Koliha znovu ke svému advokátu
o právní poradu. Sporná kráva telete »obzvláště
smluveného« neměla, bylo jisto, že se soudní
znalec zmýlil.
Tentokráte však odešel Václav Koliha na
dobro nespokojen, poněvadž advokát prohlásil
že už pro spornou krávu nelze žalovati, poně-
vadž se všech nároků z této koupě, ať jsou
jakékoliv, při soudním narovnání vzdal. »Mile-
rád se vás, pane Koliho, ujmu«, ujišťoval jej
advokát, »ale vyčkejte, až se vám zas nahodi
něco jiného ... Jak pravím, milerád vás zastou-
pím ... mílerád . . .«
Tento slib mohl advokát splniti Václavu
Kolihovi dříve, nežli se sám nadál.
Soudní znalée podal na Václava Kolih
již asi za týdentrestní oznámení, »že s nlm
Václav Koliha zlomyslně a zle nakládal, přivodiv
mu tím lehké ublížení na těle, s viditelnými
známkami a následky spojené« a v lékařském
vysvědčení obšírně popsané.
Václav Koliha si totiž soudního znalce pod
záminkou, aby prohlédl spornou krávu, přivez
až ke svému ehlévu a tam, beze svědků, při
pravenou holí se soudním znalcem »zle na
kládal !«
Podivuhodno bylo pouze, že potom zase
znalce »viditelnými známkami a následky zoha
veného«, dal ve vlastním povoze dovézti domů
Hložek
Koliha
Mil
Václav
Podivuhodno
13
article
EZe
Z pohádek pro zamilovaně, jež napsal Catuli
Mendes. Přel. Mína Suková.
Byl jsem toho jitra v náladě velmi senti-
mentální, ježto s večera jsem slyšel jistou slečnu
zpívati při pianě velmi něžnou romanci, v niž
motýlové při závěrečné fermatě se opozďují na
srdci růží. A zahrada, jež zvábila mé kroky
značně přispívala k tomu, aby mne udrželav
příjemném tom rozpoložení; nebyla ani spustlá
ani houštím zarostlá. Záhony, na nichž v přes-
ném pořádku byly vysázeny modré, červené a
žlutavé balzaminy, podobně jako na etažeru
maloměštky bývají seřaděny kofliky ze sevrě-
ského a sošky z míšeňského porculánu, písek
ve stromořadích, v němž hrábě zanechaly stej-
noběžné rýhy, připomínající vyčárkování noto-
vého papíru, přésná,jednotvárné, květinové ob
ruby, podobné náběrkám sukně, jež nikdy ne-
byla zmačkána, vše to činilo dojem rozkošněho
ideálu dobrého vkusu, vše bylo tak klidné,
přesné, elegantní a pěkně, vhodné poskytnouti
s dostatek látky k akvarelům. Červencové slunce
štědře vrhalo na tuto zahradu zlaté paprsky
svého snu.
Motýl, který poletoval kolem, podoben
dvěma lupénkům, jež dech by byl mohl ode
rvati, zavadil mi o ruku a zanechal na ní tro
chu velmi jemného prášku.
»Milý bělásku,« řekl jsem mu — vzpo
mínka na tu romanci dodala mi chuti k roz
právce s křehkými, okřidlenými těmi tvory —
smilý bělásku, nespěchej a neutikej mi, ale
posaď se raději na tento list — květina přília
by tě zaujala — a odpověz mi na otázku, kte
rou dávno již měl jsem chuť tobě nebo někte
rému z tvých druhů předložiti.«
Motýl usedl na list.
»Poslouchám!« odpověděl.
Suková
14
article
Proč by mi také neodpověděl, když jsen
ho oslovil?
»Dovádivý etiteli růží a lilií,« ujal jsem
se opět slova, »kde béřeš ten lehoučký prášek
jejž křídla tvá střásají, mezitím co poletuješ oe
jednoho kališku květinového k druhému a který
jistě přivedl voňavkáře na myšlenku, aby vyrá
běli jemná líčidla. Pověz mi to !«
Motýl odvětil:
»Zvědavče!«
Leč nemaje ničeho na práci, nepovrhl pří-
ležitostí, aby mne poučil. Myslím opravdu, že
bychom se mnohému naučili, co není v kni
nách a čeho ani učenci noznají, kdybychom
častěji si porozprávěli s lesním a polním hmy-
zem, s cikádami a slunéčky.
Když v čarovném Edenu, překypujícím ži-
votem a mládím, zrozena byla rusovlasá Eva u
věku šestnácti let — věku to, u něhož ženy
tehdejších časů nezastavovaly se s takovou vy
trvalostí jako dnes — stanula u vytržení nad
tolikerou nádherou. Cítila se sličnější než byla
všechna ta krása, jež ji obkličovala a od chvile
kdy byla zahledla svou podobu v potůčku, lito-
vala ostatních bytostí a věcí. Zajisté hříva lva
jež při potřásáni takřka jiskry metala, byla nád-
herna, leč Eviny dlouhé, rozpuštěné vlasy zářily
ještě skvěleji. Možná, že nebe bylo modré, al
blankyt očí jejích byl mnohem vzácnější. Proč
na labuť by byla žárlila, majíc krk i rámě bě-
lostné jako padlý sníh? Proč lianám by závi-
děla jich mdlá a zrádná objetí, proč přítmí
vonnému podrostu? Hrdě pozorovala novou
přírodu a řekla si: »O 1 zajistě, vše to pěkné
jest, leč není-li to vše?« A hra, jež nejvíce ji
bavila, spočívala v tom, že usedala pod stromy
a líbala, smějíc se, spičky svých něžných
prstíčků.
Leč jednoho dne spatříla růži.
Eva
Evin
Eden
15
article
Ta růže, slabě zardělá, téměř bílá, stálatu
před ní v celém půvabu své vitězoslávy. Rozví-
jela se a skvěla jako květ, jenž byl by hvě-
zdou! Plála a zářila jako hvězda, jež byla by
ženou! Tygr, jda kolem, zaplakal něhou při po-
hledu na ni.
Tu Eva cítila se zmatenou. Pochopila, že
stojí před ní věčná soupeřka. Byť sebe byla
krásnější, růže nebyla ji o nic méně. Vůně proti
vůni, úsměv proti úsměvu, tělo ženy proti tělu
ženy; až do skonání čekal ji nepřetržitý zápas.
Marně zamilovaní básníci v nadšených madri-
galech zkoušeli by dokázati svým milenkám po-
rážku květiny — vladařky; Eva neoddávala se
snům a věděla, že růže stále by ji vyzývala
k zápasu, nádherná a vílězná. Věčným pokoře
ním bylo by pro ženu to porovnávání s roz-
kvetlou její soupeřkou.
Žal, jehož ani představiti si nedovedeme.
zmocnil se té, jíž všechny věci stvořené byl;
podrobeny, té, jíž jediný jenom květ vzdoroval.
Eva
16
article
Netěšilo ji více shlížeti se v jasných pramenech.
pozorovati labutě, méně bělostné než byla sama.
jak prohánějí se po nádherném lazuru jezer
Jak často, odpočivajíc po boku chotě svého.
probděla v hořkém zadumání celé noci po
lhostejně na ni hledícimi hvězdami. Usedala pod
strom a zůstávala tak po celé hodiny, aniž celo-
vala růžové konečky svých drobných prstíků.
Až posléze se rozhodla, že zničí květ, který
upíral ji prvenství neporovnatelně krásy. Oh
Věděla dobře, že zničením růže jedné nezahladí
pro vždy růže všechny; každým jarem znovu
by se zrodily, každým letem znovu by rozkvetly.
aby zahanbily purpurem svým ústa méně růžová
Leč Eva pomstila by tak aspoň první urážku.
nestrpěla by bez trestu vítězoslávy soupeřčiny
Pomýšlela z počátku na to, aby nepřítelku svoj
roztrhala, rozkousala, rozšlapala v prach mezi
kamení a hodila ji pak celou rozervanou na po-
spas zuřivému větru. Viděla jednou supa, jak
uchvátil skřivánka; tak byla by chtěla uchvá-
titi růži!
17
article
Leč rozhodla se pro jiný trest smrti. Urov-
nala na písku ze suchých trav hranici, zapálila
ji, vhodivši do ní svatojanskou mušku a když
traviny vzplály, utrhla květinu a hodila ji v pla-
meny. Oh! Jak se zachvěly jemné lupínky, jak
zapraskaly v žalobném zasténání! Smutnéa
kruté bylo podívání na tu narůžovělou bělost,
ty lístky vůni vydychující, ten život, na všechen
ten půvab sžíraný plameny. Posléze zbylo v do-
hořivajícím pomalu ohni jenom trochu bílého
prášku — popel z růže — a žena, již tenkráte
krvelačná, byla spokojena.
Leč hrozná beznadějnost zmocnila se mo-
týlů v Edenu. Milovali růži, již nenáviděla žena
Jakže? Že nebylo jí více? Že neměli by use-
dati již, nadšeni a opojeni, na chvějících se je-
jích lístkách; že neměli by dotýkati se více
svými křídly vonných jejích ňader.? Mezitím co
dokonával se osudný čin, poletovali smyslu zba-
vení kolem bezcitné ukrutnice. Eva ani jich ne-
pozorovala, tak byla zaujata pomstou. Odchá-
zela nyní plna vítězoslávy a oni — oni hleděli
na tu hromádku dohořivajících trav, na ty bledé
pozůstatky po své milované.
Však vezmou si aspoň, co jim z ní zbývá.
V nesčetném počtu vrhli se na drahocenné
pozůstatky, váleli se v tom popeli, obalujíce s
jím a jemný ten prášek, jejž střásají se sebe
od té doby křídla motýlů, toť popel první růže
Eva
Urov
Eden
18
article
Setkání dvou komediantů.
Setkání dvou komediantů.
Bylo to v červenci roku 1830. Před veho
dem hotelu »de Franee«, předního to hostince
města Orleanu, zastavil kočár se čtyřspřežím
z něho vystoupil svižným krokem cestující, je-
muž nikdo by nehádal, že má již svých šede-
sáte let. Hotelier vyšel mu vstříc se samými
poklonami a zdvořilůstkami a netituloval přícho-
zího jinak, než Jasnost, Excellence a kniže ..
V předsíni připravených komnať očekával livro
vaný lokaj vznešeného příchozího, který potu-
telně se usmíval; byl to pařížský herec Potier.
O čtvrt hodiny později přibyl opětně povoz
k hotelu; starší pán vznešeného a duchaplného
výrazu vystoupil; jeho sluha tázal se po při-
pravených pokojích a tu poukázán na dva temné,
přízemní pokojíky. Již již chtěl sluha protesto
vati, ale pán pokynul mu, aby mlčel a bez řeč
odebral se do vykázaných nízkých světniček. —
Nový příchozí byl kníže Talleyrand, státník
diplomat, jenž omylem uveden byl do světnie,
připravených pro herce.
Netrvalo vskutku dlouho a hostinský celý
ulekaný vrazil do pokoje knížete a prosil tisíc
kráte za odpuštění.
»Promijím vám, ale kdo jest ten smělý
který si krom mého jména a stavu přivlastnil
i mé pokoje? Zajisté nějaký diplomat.«
»Ach ne, Vaše Jasnosti,« odvětil hostinský
»docela obyčejný herec, komediant jménem Po-
tier. Když jsem mu sdělil, jaká nehoda se mi
stala, vysmál se mi a pravil: Nuže dobrá, vy
jste mi udělil důstojnost a jméno pana Talley-
randa, já si je ponechávám, má-li chuť, aťsi
vezme na sebe roli Potiera; ale rcete mu, že
vešel jsem do těchto komnat dveřmi a odejdu
nanejvýše oknem.«
Kníže Talleyrand usmál se a pravil: »Nuže
víte co? Jděte a ohlaste mne u slovutného stát-
níka Talleyranda, že herec Potier dovolí si uči-
niti mu návštěvu.«
Hostinský nechápal.
Franee
Potier
Talleyrand
Talley
Orlean
19
article
»Jen jděte a vyřiďte vše doslovně«. Ho
stinský odešel.
Potier byl svého času vynikajícím hercem
francouzským, jehož fantasie dovedla vytvořiti
překvapující charaktery a postavy na scéně.
Když hostinský vyřidil mu vzkaz, okamžik byl
na rozpacích; ale zvláštní ta náhoda a pak
duchaplnost protivníka dráždily jej přespřílis.
aby si dal takovou příležitost ujíti. Netrvalo
dlouho a Potier pomocí líčidel udělal ze sebe
Talleyranda.
Pravý kníže Talleyrand byl“ překvapen,
když vatoupil a uzřel svou podobu. Než opano-
val se záhy, nechtěje kaziti komedii, jednou již
započatou. Pln uetivosti před všemocným pánem
přijal díkuplně nabídnutou pohovku a omlouval
svoji smělost běžnými slovy. Potier jej přerušil
a pohrávaje si číslem »Moniteura« pravil: »Pro-
miňte, že vás vyrušuji, ale nalezám v tomto
časopise zprávu, která mě zajímá. Vy víte za-
jisté, že »Moniteur« jest druh barometru, který
věští procházejícím se po politickém světě deš
nebo pohodu ?«
»Dozajista že vím.-
»Nuže,« pokračoval Potier-Talleyrand dále,
»tento barometr nepředpovidá nic dobrého. Bude
bouře. Pozoroval jsem, že každý rok v červenci
od dobytí bastilly se to opakuje.«
»Opravdu?« tázal se diplomat, »to jsem
nevěděl...«
»Vy tedy nepěstujete politiku ?«
»Umím jen hráti komedie, « odvětil falešný
Potier.
»Ach, ano, máte pravdu, zapomněl jsem
zúplna. Mluvme tedy o vás, o vašem talentu a
úspěších. Ostatně ani já nejsem umění komedie
dalek . . «
»Vy, pane ?
»Ano, já,« odvětil s klidem Potier-Talley-
rand. »Při veřejných komediích, které již po
čtyřicet let se odehrávají, byl mnohý přinucen
hráti také; co tomu řikáte, Potiere ?«
Kníže Talleyrand kousl se do rtů.
Potier
Talleyrand
Potiere
20
article
»Máte pravdu, Jasnosti, jsme více méně
všichni komedianty, jenom s tím rozdílem, že
jedněm se obyčejně tleská a druzí se vypískají.«
»Zcela správně,« odvětil falešný Talleyrand,
»prožil jsem to také . . «
»Co?« tázal se zvědavě diplomat, »potlesk
či vypískání?«
»Vypískání. Rozumějte mi dobře. Divadlo
má větší cenu než politika. V divadle má
právo pískati ten, kdo si napřed koupí u kasy
vstupenku. Ale my diplomaté, ministři, státníci . . .«
»Nuže . . «
»Nás může každý vypískati zadarmo.«
Na to obrátil nepravý Talleyrand řeč v jiný
»Dovolte, pane Potiere, od které doby
hrajete komedie ?«
»Prosím za prominutí, nemám již v paměti
přesná dáta; ale jelikož dle vašeho mínění
všichni více méně hrajeme komedii, byl bych
velice žádostiv věděti, v které roli ponejprv jste
vystoupil na politické jeviště . .« l
»Počkejte okamžik,« pravil Potier, rozpo-
mínaje se maličko. »V prvním kuse, v němž
jsem vystoupil, hrál jsem v klerice roli abbéa.«
»A dále ? . / . «
»Pak hrál jsem roli hlavního agenta fran-
couzského kleru. Já arištokrat chtěl jsem rov-
nost tříd a všeobecné právo: komedie. Já kon-
servativec hlásal svobodu kultu a vzdělání
zase komedie. Já, klerem odchovaný, nařídil jsem
prodej duchovních statků. Já, nejstarší ze vzne-
šeného rodu šlechitického, hrál jsem roli horli-
vého přívržence revoluce, jež všechny tituly a
výsady odstranila. Co jiného tedy než komedie?
Jak vidíte, hrál jsem v mnoha kouscích«
o Kníže, jenž slyšel takovouto kritiku své
činnosti z úst herce, nepokojně sebou škubal.
Než byl dychtiv vyslechnouti vše , .
Pokračujte . ..
»S velikostí mé slávy rostl i můj význam
v úlohách. Hrál jsem na jevišti luxemburském
a při první ovaci, pořádané Bonapartovi.«
»Dále . . «
»Co mám ještě říci? Má komedie měla n
sta jednání a byla často velice zašmodrchaná.
Talleyrand
Potiere
Potier
Kníže
Bonaparte
21
article
Měl jsem velmi mnoho co dělati s různým
publikem, s tolika autory a hrál jsem v kusech
dobrých i špatných. Ostatně hrál jsem vždy
s chutí, z povolání, nestaraje se o dramaturgy
ani o morální cenu své úlohy. Mou zásadou
bylo, vziti na sebe každou roli a přizpůsobiti
se jí tak, jak bylo třeba. Na politickém jevišti
byl jsem velikým komediantem . . .«
Déle nemohl to již pravý Talleyran
snésti a zvolal: »Pane ! « ..
V tom rozevřely se dvéře a vešel komorník,
nesa nejnovější číslo »Moniteura«. Mělo datum
26. července 1830.
»Pane,« pravil Talleyrand, »to číslo jest
určeno pro vás.«
»Přečtěte důležité pro mě i pro sebe, Po-
tiere,« odvětil heree.
Kníže rozevřel listy a četl . . . Náhle
upustil noviny k zemi.
Přečetl osudná nařízení Karla X.
Po několika slovech prohodil k Potierovi:
»Odjíždím okamžitě do Paříže. Staré jeviště
mě volá, abych hrál snad poslední svoji roli ve
velikém dramatu . . «
»A bude vaše role šťastná?«
»Vynasnažím se . . «
»A jak slouti bude ten mistrný kus, kterým
chcete svoji dramatickou dráhu zakončiti ?«
Diplomat se zamlčel, pak pravil: »Tuším,
že: Revoluce v r. 1830.«
Pět dní po tomto setkání byli Burbonové
s trůnu francouzského svrženi a nová dynastie
usadila se v Tuileriích. Kníže Talleyrand odešel
jako ministerský plnomocník francouzského
dvoru do Anglie. Dodržel své slovo. Hrál ještě
jednou, ale naposledy. Svého kollegu z hotelu
de France v Orleanu neuzřel nikdy více. Sešel
se s ním sice ještě jednou, ale bez pozdravu a
mlčky, aniž jeden o druhém věděl.
Když převáželi mrtvelu knížete Talleyranda
do rodinné hrobky ve Valencay, potkali se s po-
vozem pohřebního průvodu, jenž odvážel Potiera
na hřbitov Pére Lachaise.
To bylo poslední setkání obou velikých
komediantů.
Dle franc. Lájoš.
Talleyrand
Kníže
Burbonová
Franc
Lájoš
Paříž
Tuilerie
Anglie
Pére Lachaise
23
article
Dobré přítelkyně.
Dobré přítelkyně.
Paní Demareuilová, dobrá a počestná mě-
šťanka, čtyřicetpět roků.
Pan Demareuil, dobrý a počestný měšťan, pa-
desátpět roků.
Jindřich, jejich syn, dvacetsedm let, velmi
bystrý.
Paní Mondoieová, třicetčtyři roky, velmi
hezká, velmi živá, přítelkyně skoro důvěrná paní
Demareuilové.
Pan Mondole, padesátpět let, nic zvláštního.
Sluha.
U paní Demareuilové před obědem.
Pí. Demareuilová: Krátce, to dítě
je roztomilé.
Pan Demareuil: Roztomilá je opravdu.
Pí. Demareuilová: A z dobré ro-
diny. Otec jest obchodníkem s látkami a vydě-
lává, jak se zdá, veliké sumy. A co se týče
matky . ..
Pan Demareuil: Je ještě velmi
statná . .. a potom mají peníze, to je hlavní.
P1. Demareuilová: To je velmi dů-
ležité, ovšem.
Demareuilová
Demareuil
Jindřich
Mondoieová
Mondole