1
masthead
18. září 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Náš ouřad vypadá po včerejšku, jakoby
v Praze byla zuřila cholera nebo mor. Nejen že
máme oficiála Pazdírka ve špitále a že před-
nosta odstonává doma svoje včerejší leknuti, ale
dnes nepřišel ani kancelista Vokoun. Přiběhla
hned ráno domovnice se vzkazem jeho kvartýr
ské, že se panu kancelistovi hned z večera udě-
lalo „náramně silně zle“ a že dnes nemůže
z postele. Vida, co spískal komediant starý svým
„sólovým výjevem“! Teď teprv mne napadá,
že snad i mrtvici Pazdírkovu zavinil. Chyběla
oficiálovi jen ta poslední, nahodilá příčina,
Vokoun ji přivodil. Když padl na podlahua
když přednosta leknutím vykřikl, seklo to vedle
oficiála, chudáka starého. Byla to ta „poslední
krůpěj“, kterou nádoba přetéká, Vokoun ji dolil.
Zeptám se na to některého známého medika.
Tak tedy sedím v byró sám a teď amtýruju
za všechny. Jakživ bych se byl nenadál, že
budu někdy representantem našeho výpomoc-
ného ouřadu, že budu „přednostou“.
Pavel
Pazdírek
Vokoun
Pazdírkův
Praha
6
article
Vocápek ráno přinesl ajnlauf, ležít
všechno na mém stole. Zvláštní pocit, po-
myslím-li, že na mně jediném spočívá břemeno
zodpovědnosti. Ale nemám žádnou trému. Vzpo-
mínám, jak nám přednášeli ne gymnasium děje-
pis a jak profesor s důrazem opakovával: Pama-
tujte si, doba rodí muže! Ježíš Marjá.
mně ta doba nadešla a porodila mnel Přečet
jsem několik akt, a ku podivu, hned jsem věděl
jak je vyřídit. Kdyby nade mnou seděl starý, ne-
troufal bych si ani čmárnout. A dnes už jsem
napsal tři „erledigunky“, a myslím, že dobře-
Všechno je mi tak jasné, tak pochopitelné, a
vyřízení jako bych četl na dlani. To je síla,
kterou rodí tak zvané kritické momenty! Mám
toho plná prsa a připadá mi, že by mě dnes
mohli udělat nějakým sekciónsšéfem ve Vídni
— a nepřišel bych do rozpaků. Ani obvykléh
„šimla“ jsem nevytáh' na svá vyřízení, a bez
šimla nepracuje ani náš starý!
Ježíš
Vídeň
Pam
7
article
Bude přednosta vyvalova“ oči, až mu v po-
ledne přinesu svoje vyřízení k podpisu. Neboh
k němu půjdu — ach, a jak se těším!
O, nehody a neštěsti, jaké podivuhodné
radostné následky jdou někdy ve vašich sto-
pách! Čeho všeho bylo třeba, aby se na mne
osud přívětivěji usmál! Kancelistovi Vokounu
bylo vymysliti pošetilou tu komedii, ofieiálu
Pazdírkovi bylo utrpěti mrtvici, starému bylo
roztřásti se v zimnici, abych já — jediný, který
zůstal zdráv — mohl spatřiti zase slečnu
Viktoru!
Odváděl jsem přednostu domů, a nedal
jinak, prý že musím až nahoru s nim, aby ho
to zas na schodech nepopadlo. Šel jsem tedy
nahoru — a rád! Na zazvonění otevřela nám —
slečna Viktora! Byla sama doma, paní před-
nostová s druhou dcerou šla cosi kupovat. Ulekla
se slečna, vidouc otce třesoucího se jako huspe-
„Fatrle, fatrle, co se stalo?“ zvolala
úzkostlivě.
Přednosta mávl rukou po mně, jako že
budu mluvit já, a jen zastenal:
„Honem, Viktorko, postel — odhoď mi pe
řinu, mám alteraci!
Vokoun
Pazdírek
Viktor
Viktorka
8
article
Za jiných okolnosti — jak by se byla
slečna Viktora ostýchala odestýlati přede mnou
— jsem přece jen mladý člověk! — a pomáhati
otci z bot, z oděvu. Al: tu nebylo času na roz-
paky, na nemístnou stydlivost. Chopila se otee
s druhé strany, a tak jsme starého pána dovedl
do ložnice. Pomáhal jsem jí svléci ho, aspoň
tak na polo, — ruce naše nejednou se při tom
setkaly a dotkly — uložili jsme ho na lůžko
ukryli po bradu, a teď teprv tedy mohl jsemj
vyprávět, co se v ouřadě přihodilo.
Slečna Viktora naslouchala s výrazem
uleknuti, úzkostí — co mně bylo již překonanou
minulostí, bylo jí přítomností, prožívala to po
nás teprv nyní a její krásné oči vytřeštily se.
jakoby viděla vše před sebou, jakoby se celý ten
děj před ní rozvíjel. Politovala pana oficiála, ale
v tom výraze lítosti zachvíval se přece již zase
pocit vděčnosti a radosti, že to nepotrefilo jejího
Chtěl jsem se poroučet. Ale slečna Viktora
naléhala
„Prosím vás, neodcházejte, nenechávejte
mne zde samotnu — kdyby snad bylo něčeho
třeba . ..“
A to řekla beze vši koketerie, beze všeho
úmyslu. Tak to z ní vyhrklo, jako z dítěte
opravdu zlekaného. — Kdo by nebyl zůstal!
Byl bych si lehl třeba vedle starého, byl bych
stonal s ním, za něj, ji k vůli, Viktoře!
„Slečno, snad by pomohlo trochu hork
limonády, pro prvý okamžik; zahřeje to pana
císařského radu, přivede do potu, než přijde
lékař.
Viktor
9
article
„Máte pravdu,“ řekla a běžela do kuchyně
Ale hned se vrátila.
„Můj Bože — nemáme doma citronů, an
polovičky — —!“
Hádal by někdo, co jsem učinil? Letěl jsem
pro citrony, díky nebi, měl jsem u sebe korunu,
nemusil jsem jí říkat o peníze. Byl bych se
hrozně styděl. Přinesl jsem pět citronů, slečna
Viktora měla již svařenou vodu — i poltil jsem
citrony, vymačkával z nich šťávu přes sítko, je
držela slečna Viktora, oběma se nám chvěly
ruce, každému z jiné přičiny. Byla v tom chvatu.
úzkosti a péči o churavého otce k zblázněni
hezka, a tak přirozena, beze vší přetvářky. Ano.
tak je třeba viděti ženu, v přirozeném hnuti
mysli, nepamatující toho, jak má vypadati, jak
se má čepýřit, aby činila dojem. Ale kterému
člověku se to kdy podaří? A ji, Viktoře, slušelo
tak přirozené to chování, oči bych na ní byl
nechal — ale musil jsem dávat pozor, aby šťáva
citronová netekla, vedle. Přál jsem si v té chvíli,
aby zimnice třásla starým do půlnoci a stará
paní s druhou slečnou aby se vůbec nevrátila.
Ale paní přednostová přece přišla a já se
poroučel. Panička i druhá slečna běžely do lož-
nice, mne pak slečna Viktoro provázela až ke
dveřím na chodbu, a když jsem se klaněl po-
sledně, řekla ke mně tak vroucně, nelíčeně:
„Děkuji vám, pane, děkuji vám za to, c
jste nám a tatinkovi prokázal — —!“
Ale jak to řekla! Jaký důraz a výraz byl
ve slově děkujil Celá její duše, celé její dce
řino srdce vylilo se v ně.
Viktor
Viktora
12
article
A podala mi ruku! Sklonil jsem st —
dovolila, abych jí ruku políbil. Okolnosti nedo-
pouštěly nic jiného, alo já odcházel blažen,
šťasten. O, proč jsem pak musil taky večeřet
pivo pít, čímž jsem smyl se rtů svých ten dotek
její aksamitové ruky, s nimž bych se byl rá
ukládal na lože, jejž bych si byl rád zachoval
na památku. Jaká škoda, že je to tak pomijejícíl
Za citrony zapomněla mi zaplatit. Jak jsem
šťasten! Je mi dlužna třicet haléřů — slečna
Viktora je mojí dlužnici! Pavle Čamrdo, na jaké
šťastné planetě přec jen jsi zrozen!
V poledne jsem byl u starého a oznámi
mu, že taky pan kancelista shuraví
„Gotleskrystywillen!“ zvolal přednosta
„tak jsou tam teď docela sáml
„Sám, pane císařský rado.
„Ježíš Marjá, jak to bude vypadat s ouřa
dem?“ zvolal dále.
„Pane císářský rado, nepřišlo nic tak důle
žitého, a co přišlo, vyřídil jsem, aby nic ne
uvázlo. Tuhle to nesu, abyste ráčil pode
psat — —
Starý vyvalil oči.
„Oni vyřizovali?
Viktor
Pavel
Marjá
Stará
Gotleskrystywillen
13
article
Odňal mi akta, četl moje vyřízení, a vy
valoval oči víc a víe.
„Ježíš Márjá, Čamrdo, vždyť oni to vlastně
vyřídili náramně dobřel
Skromně jsem se uklonil.
„Pro Pánaboha, oni amtýrujou, jakob
byli v sedmé diétní třídě!“
Usmál jsem se skoro stydlivě a zase jsem
se uklonil,
„Prosímich, podaj mi támhle inkoust
péro.
Podal jsem a starý podepsal. Ale jak m
bylo z jeho uznání! Ne, stovka by mne tak ne
těšila. Teď teprv se těším, co přijde zítra. Jer
kdyby starý hodně dlouho stonal. Vida, jak
katastrofy musejí nastat, aby se našinec mohl
osvědčit!
A když jsem odcházel, zase mn vyprovo-
dila slečna Viktora, zase mi podala ruku » zase
dovolila, abych ji políbil. A ještě mezi dveřmi
povídala mi:
„Vy jste hodný, pane. Přijďté zas tatínk
navštívit — a brzy.
„Musím, slečno; odpovídal jsem; „musín
přijít s referátem.
„Děkuji vám, pane — Čamrdo!“
Zdálo se mi, že jméno moje vyslovila
s jakýmsi zdráháním. Ale ono je to ke všem
čertům zatraceně jméno! Ti naši předkové měl
podivné nápady.
VII
Márjá
Jer
Viktor
14
article
Sedím v kanceláři a „ouřaduju“. Totiž píšu
do svého notýsku — ouřadní věci jsou vyřízeny.
V předsíni amtýruje Vocápek. Byl u pana ofi-
ciála v nemocnici, daří prý se mu lip. Zaplat
Pánbůh! Vocápek má vztek, že jsou hodiny ná
vštěv ve špitále obmezeny, chodil by tam celý
den — totiž chodil by na procházku. Chtěl taky
k Vokounovi, ale tam jsem ho nepustil. Abys
kancelista nemyslel, že nám tu náramně schází.
Jde to i bez něho, a výborně.
Chvilemi sebou Vocápek hne a přišárá se
do byró, prolézá všechny pokoje a vrčí jako
medvěd. Snad si nemyslí, že mi tak pomáhá pra-
covat? To by mi scházelo!
Ne. Teď přišel zase, obcházi, čenichá,
najednou zavrčel:
„U nás je zatraceně mizerný ouřad!“
„Co pak, Vocápku?“
„Ale — od rána už tu chodím, paběrkuju
hledám — a myslej, že tu po někom zůstal jen
červíček cigára? 1 toto! Taková příležitost —
všechno marod — žádná huba — a já si an
nezakouřím!
Srdce moje, překypující štěstím, hnulo se
Sáhl jsem pro tobolku s doutníky a podal jsen
Vocápkovi kuba.
Tvář jeho rozjevila se, toho se nenadál
Plazivě děkoval a než zapálil, protahoval doutní
pysky, až se slinami leskl. Vlhčil jej, aby mu
hodně dlouho vydržel. Prasák! Našinci nen
doutník nikdy dost suchý.
Teď sedí na své lavici vpředu a spokojen
„Jo,“ povídá si tam, „ale kdyby k cigárk
byl půllitr, to by to toprv chutnalo!“
Dneska se neznám — dal jsem mu na půl-
litr. Snad by mně byl ruku ukousl. I chlape,
neděkuj mně, to všechno je zásluhou slečny
Viktory — ale něco takového ty nepochopiš!
Fpsilon.
bafá.
Vokoun
Viktor
15
article
Na patníku.
Na patníku.
Momentka z přírody. Zachytil Frant. F los.
U pat dvou sloupů, jež stojí před zámeckou
branou, jsou dva patníky tak nízké a svrchu
zakulacené, že zrovna vyblzejí k sednutí. Star
kaštany mohutných korun stelou svůj stín na ně
i na křižovatku silnic před branou a ježto po
silnicích jede mnoho povozů a jde ještě více
pěších, poznalo vycvičené oko Maňáskovo, že
oba patníky jsou strategickými body prvního
řádu. Ale nejen Maňásek to poznal, také
Mráčková, ta co má bílé, vypoulené oko a pro-
dává zeleninu, ovoce a mlsky pro děti, seznala.
že podobného místa „tak na ráně“ marně by
jinde hledala a proto okupovala patník levý
na Maňáska zbyl patník pravý po oboustranném
prudkém boji konkurenčním.
Maňásek ovšem ničeho neprodával, on totiž
jen štědře rozdával blaho i zlořečení, jak toho
kdo zasloužil, ale Mráčková, která oba patníky
již delší dobu považovala za svůj „zabraný ma-
jetek“, silně protestovala, aby dědek žebravá
usadil se v jejím sousedství. Příčin měla několik
a také je Maňáskovi důkladně v šarvátce vylo-
žila. První příčina byla, že dědek Maňásek byl
lotr se šibenice utrhlý, který nikomu na světě
nedá pokoje, druhá, že takový viselec a kořalka
zapudí zákazníky, zvláště děti, které před ním
utíkají a třetí, nejvážnější příčina jejího odporu
byla, že počestná, čtyřicetiletá panna dostane
se za to čisté sousedství do lidských hub. Na
tenhle poslední argument Maňásek nebyl při-
praven, to dřívější slyšel velmi často i jinde, ale
že by bába „s vypláznutým bílým okem“ po-
hrdala vysloužilým dragounem, který prodělal
dvě patalie, to pobouřilo jeho mužskou hrdost
tou měrou, že se Maňásek rozběhl, kopl Mráčkové
do krámu (byla to poklopená nůše a na ní vál
František
Mráčková
Mráček
16
article
na nudle), až se všecko zboží rozlétlo a zapadlo
do prachu silničního.
Mráčková zůstala po tomto brutálním činu
Maňáskově „celá bez sebe“, jak žalovala hned
slarostovi, kamž citovala i násilnického Maňáska.
který se však tak znamenitě obhájil, že nejen
vyklouzl bez pohromy, ale i vyhrál vojnu, nebo
mu byl pravý patník „úřadně povolen“.
Mráčková sebrala sice zeleninu a spravila
„krám, ale nejhůře bylo s cukrovím a slado-
vými destičkami, byly plny prachu a nezbylo.
než je čistě olízati, aby nabyly opět lákavého
vzhledu. Od té doby nebylo mezi oběma „osed
líky patníků“ míru. Škorpili se celý den, poku
jim ovšem živnosti dovolily. Každému okolo-
jdoucímu vychvalovala totiž Mráčková své zbož-
a zvala ke koupi, Maňásek pak, vychvaluje své
cizí etnosti, zval liknavé dobrodince do královstv
nobeského a aby snadněji chápali, nadbíhal jim
nastrkoval jim pod oči svou usmolenou čepici
poutníku pak, který toužil poznati charakter, zá
sluhy, cinosti i hříchy zdejších občanů, poskyto
vali oba nepřátelé bohatý pramen poučení . ..
„Poňžeň ručičku líbám, milostpaninko, liběj
starýmu vojákovi... Nie?“ Milostpaninka jde
k Mráčkové a neslyší, že Maňáskovi měkne hlas
„Jsem chuďas, pro vlast a krále jsem cedil krev
liběj tuhle . ,
„I mlě, dědku!“ vzkřikne Mráčková, nebo
zákaznice se nevrle ohledla, „kořalku jsi pro
léval a ne krev!“
„A, čubka, čubka, tohle mně dělá. Kre
jsem prolejvat v patálii. Tuhle mám nohu . ..-
„Přerazili mu ji, když kradl v Kobyli
sích . .-
Milostpaninka nekovdla nic, ubíhá drob
nými krůčky s doslechu.
Mráčková
Mráček
17
article
„Tak vidíš, kanálije, teď to máš! Mnějs
krejeárek nepřála a sama čumíš. Na!“ Maňásel
si virtuosně odplivl k levému patníku.
„Šibeničníku!“ hodila zpět Mráčková, zatím
co její vykulené bledé oko stihalo prchající pa-
ničku. „Vida, ohrnula nosejček, taková, taková
žebrota! Karfiolek by ráda, ale za dva krejeary
a ještě jí přidej mrkev a kousek kopru. I jdi mi!“
„Sojka!“ ozývá se s pravého patníku na
účet paničky, „drží krejcar jako prajského krále.
Lakomá, pukni! Najez se té „mědě!, pávice!“
„A co ty, dědku, nadáváš?“ ujímá se pa-
ničky Mráčková, „tohle já jí všecko řeknu, je
to dokonalá paní, kupuje ode mne léta, a ne-
utrhne ani trojník.
„I ty babo jedovatá, vždyť jsi teď na n
skuhrala jako sova!“
„Já ji jen chválím, každému dám čest, ale
ty . .
„A já ji beru? Prach million donervet
já, já . ..
„I bože, pozdrav vás Pánbůh, pane strejčku
kam pak, kam pak? Do města? No, to věřím
Dobytka plný chlév, stodoly nacvokovány a ka
sička plná. Aby vám Pánbůh nastotisíckrát —
cože, jen dva krejcary? Pfuj, aby tě červi žrali
lakoto! Ale počkej, až ti zabubnujou, nemá
do toho daleko, ty lakomá holotol“
„Do kterýho nebe jsi, dědku, pana strejčk
vynesl?
„Abys pukla i se strejčkem!“
„Tak kuřátko, jen blíž, jen blíž, slečinko
vzala si, co chce. Nemá krejeárky? To nic ne
dělá, já se u maminky stavím, jen si vybrala
Tuhle to dortové a tuhle pěnové a tuhle kousel
čokolády ..
Maňásel
Mráčková
Sojka
Lakomá
bůh
strejček
18
article
„Nejez to, neber to!“ varuje Maňásek děv
čátko, které majíe prstík v hubičce, toužebně
hledi na krám Mráčkové, „máma ti naseká,
Mráčková na to brečela.
Děvčátko peláší od krámu, to „nasekání má
mino“ mělo účinek.
„Rač Pánhůh pozdravit, rač pozdravit.O
tchle je pán, dokonalý pán. Ručičku líbám a
milostpanince taky a dětičkám taky. Aby jim dal
Pánbůh zdravi a deset tisíc. Ale co je to deset?
Kdyby je měl, všecko rozdá. O, to je pán,t
je pán, celý pan obršt Kašamaličini od honved'.“
„Zalkni se, dědku, co's dostal?
„Pěťák!“ Maňásek vstal, narovnal se v kříž
a zaměřil přes silnici pod loubí, odkudž bez
ustání vycházela libá vůně všelijakých medicin
Říkalo se tam „v blahobyté“ a byl tam blaho
byt; jakou kdo chce, tam mají a dobrou míru
Po chvilce vychází Maňásek drobátko červenějš
ve tváři a nápadně mírumilovný, neboť dříve
než zaujal svou posici, štípl paní Mráčkovou
přátelsky do tváře: „Ta byla
„Sirku, sirku!“ volá Mráčková, „ehytne
dědku, jako suchý věchet.
„I mlč, až dostanu ještě jeden, přinesu t
zavdanou. Nejsem žádný špata člověk a vím, e
se sluší sousedce.
„Raději utrejchu,“ děkuje vlídně Mráčková
„I dyť von je v tom utrejch a kdyby nebyl
tak ho pro tebe, babo, namíchám. Checheche!“
V tom to trhlo Maňšskem. Postavil se rázen
jako svíčka a salutoval. Jde kolem četník.
„Hlaptyére her vochmajstr.
Četník zná Maňáska a jde nevšímavě kolem
ale Maňásek si nedá ujíti télo příležitosti.
Mráček
Mráčková
Mráčkův
Raděj
Maňšsk
Manche
Rača Pánhůh
19
article
„Hyplyére, ergebenste dýnr! Obršt, učiněný
obršt. Bábo, to je tělo, to je krok a kukuč ma
jak jenerál Benedek!“ To všecko hlásá Maňásek
tak skromně, že hlas jeho hlaholí až nahoru
ke kostelu.
„No, Maňásku, za to dostaneš míň facek, až
tě jednou četník stopí,“ těší Mráčková Maňáska.
„Facek? Mně? Starému vojákovi? Slouži
jsem . ..“
„Já vím, v Dolanech u Krejzů a jezdil js
s voly.
„I prach krucijon babo! — Poníženě pro
sím, vzácný pane! Byl jsem u nich a paničk-
neměla drobných. Tak děkuju millionkrát, aby
jim... Skrblo, za krejear polezu do štoku, ne
A nestydí se, nestyda! Kde jen bere ty haléře?
Nejspíš víc nemá, ale pána dělat, to jo. Tuhle
ta jeho maškara si posadila na hlavu klobouk
Myslil jsem, že se zblázním. Marjána Burlákova
z Čouše a klobouk! Starý — jako její táta —
nosil jakživ plátěnky a jednou za rok se do
syta najedl jahelníku.
„Je to dědek jedovatá, ani mrtvým ned
pokoje!“
„Babo, mlě! Znám všecko, jsem zdejší.
Tamhle ten břicháč stloustl z lichvářských úroků.
jakživ mně nedal krejcaru a tuhle ten,“ Maňásel
mrskl okem do vrátnice, kde stál úřadník, „si
jednou posedí, jen že nevím jak, bude-li chytrý.
Bába
Benedek
Dolana
Krejza
js
Burlákův
Čouš
20
article
v teple, čapnou-li ho, v chládku. Ale mně jet
jedno.
K Mráčkové sešly se dvě zákaznice, vybraly
smluvily, zaplatily, ale nespěchaly.
„No, sedněte, sedněte,“ pobízí je Maňásek
ale sám nevstává, „aby udělal místo,“ jen si tetky
dobírá. „Co pak oběd ještě uvaříte, a když ne
však on to táta dovaří.“
„Maňásku, vy mlčte, sám jste lenoch, ale
jiného hned ženete do práce?
„Já, paňmaminko, já? Kam bych vás hnal
leda abyste šla přebírat popel, jaká pak je u vá
práce!“
„Pojďte,“ pobízí druhá, „to víte, poctin
vlas na člověku nenechá.“
„I nechám, i nechám. Někde není ani ee
poctivého vzít, ani zuby, ani vlasy, ani ola, an
osla, že ne?“
Sousedky upalují.
„Já ti dám poctivý vlas!“ libuje si Maňáse
„ty máš té poctivosti jako žába vlasů.“
Děti jdou ze školy a pozdravují. Maňásek dě
kuje každému zvlášť a chválí. „To jsou móresy
zvedené dětičky, zvedené, vědí komu patří čest
Tak „na věky“, „na věky“, beránci. Oh, e
pak váš pan učitel, to je muž, obrlajtnant, obr
lajtnant, škoda, že není vojákem. Ale učenej
učenej pán zrovna jako inšpektor. Poňžeň děkuju
a dvacet tisíc a nevěstičku jako zlato. No, dej t
Pánbůh! Bože, to je muž! S učenejma lidm
jedna radost jednat. Koukej, bábo, zase pětník
ale že jsi hubovala, dám ti vypláchnutou skle
ničku a ne zavdanou.o
Mráček
Maňás
21
article
„Maňáš, Maňáš!“ ozvalo se kdesi s hůry
Maňásek sebou trhl. Tohle patří jemu.
„Který kujón to nadává? Jestli tě, kluku
dostanu, zlomím tě v kříži, že budeš jako trakař-
A, to ten zloděj, Machulka! Chce dělat sedlák
a je uličník. Děti okradl, mámu utrápil a teď s
fouká! Zloděj!“ Ukončiv tuto obranu, sbírá
Maňásek hůl a čepici a loučí se s Mráčkovou.
„Habtyére, knéfrau! Bono apetyto! Já jdu
k Michalcovům na oběd. Po obědě na shledanou
paní gréfin von Chňapniho! A odpoledne na mn
nevyplazuj voko, rozumiš, nedělá mně to dobře!“
Mráčková hodila po Maňáskovi kamenem
ale Maňasek se klaní a salutuje: „Ty érel
Mráčková skládá „krám“.
Maňáš
Machulka
Mráčkův
Chňapni
Mráčková
Bono
22
article
Hodinky „na klekání“.
Hodinky „na klekání“.
Od Popelky Bilianové.
Bylo nějakou dobu pozdvižení na vsi: ma-
jetník největšího statku náhle zemřel, vdova,
dávno lačná městského života, statek prodala
s dcerou odstěhovala se do Prahy.
A statek koupil „pán“
Přijel ještě s jedním starším pánem, pro
hlédli si polnosti a statek byl jeho. Líbilo se
mu zde, peněz měl asi dost, neboť všecko na
krejear zaplatil.
Ale sedlákem nebyl, to bylo zřejmon
první ráz.
Zlaté brejličky, pěkné šaty a každý den
boty vyleštěné jako zrcadlo — to není po
selsku.
Ale Krinda pána! — takto zas všemu lí
rozuměl, než sedlák sám!
„Pán“ vrtal dlouho ve hlavách vesničano
kteří nevěděli, „kam s ním“
A mohli věděti hned, kdyby se byli zeptali
Ale oni se nejen neptali, nýbrž upjali se do
svého kožichu až po uši a vyčkávali, jak s „pá
nem“ to dopadne.
„Pán“ byl opravdový „pán“: po tatínko
zdědil několikrát sto tisíc a po mamince lásku
ku přirodě.
A že mohl studovat jen tak „pro ukrácen
chvíle“, studoval odborné školy hospodářské
co k těm v oboru zemědělství se váže.
Když dospěl mužných let, umínil si, být re-
formátorem po zanodbaném venkově a za tín
účelem zakoupil si zde statek.
Chtěl dobrým příkladem ukázati, kterak je
možno moderními vymoženostmi, jakož : roz-
umným hospodářstvím zvětšiti výnos orné půdy
Až „zreformuje“ vyhlídnutou dědinu, proda
zvelebený statek a zakoupi zase jiný, zanedbaný
a započne činnost svoji jinde zas.
Uslechtilé zámysly, ale přes hloží nedů-
věry a nepochopení k nim vede cesta.
„Pán“ narazil na tupou netečnost při dobře
míněných radách svých.
Bilianová
Praha
23
article
Sousedovi, jenž pouštěl hnojůvku ze dvora
svého na náves, vykládal, kolik drahocenného
hnojiva tím přichází na zmar a soused mu od
pověděl, když je hnojůvka tak drahocenná, aby
si jí „pán“ nachytal sám. — Od nepaměti teč
hnojůvka od nich na náves a statek neschudla
bohdá také teď neschudne. —
Jindy vykládal „pán“ sousedům v obecn
radě, že jejich polní cesty jsou ve hrozném
stavu: prostředkem cesty hřeben, dosahujíeí
vozům skoro po nápravy a koleje vymlety a v-
jezděny jako dvě souběžné strouhy. Nestálo by
mnoho nákladu, aby každý soused v době, když
není na polích práce, nějaký den nastavil a do
hrbolaté cesty svezl trochu kamení, jehož je
všude kolem dost a dost.
Sousedé se ošívali — kdesi eosi — jeden
vyklouz' domů, druhý, že tam v tu stranu nemá
polí, třeti — a jezdilo se tak dosud, může se
jezdit i dál — kdo pak by se s tím dřel.
A s mokřinami v lukách pochodil zrovna
tak: odvodňovat — ch — vzal to čert: hospo
dařili tak naši předkové — budou tak hospo-
dařit i oni; když „pán“ chce, ať odvodňuje.
Špatně pochodil pan reformátor a poznal
že neví, kudy na ty dudy.
Ale umínil si vytrvat a prozatím tedy ho-
spodařil sám a hledal cestičky do důvěry pán
sousedů.
Ještě jedna věc, ovšem nepatrná, zlobi
„pána“: to bylo klekání.
Až dosud uvykl klekání v ten rozum, že
zvonek ohlašoval nejen dobu obvyklé pobož
nosti, ale i rozměr časový, totiž přesnou hodinu
A klekání na vsi zlobilo „pána“, že zlost
až se musil někdy smát.
Zvoníkem byl ve vsi slouha a ten zvonil po
ledne jednou v půl dvanácté, po druhé skor
v jednu hodinu.
Večer tomu bylo zrovna tak; když pršelo.
zvonil v sedm hodin a když bylo hezky, třeba
až v půl desáté.
Ráno zvonil, „když vstal“
„Pán“ si jednou zastavil slouhu a povídá
24
article
„Slouho — prosím vás — jak pak to zvo-
níte klekání! Vždyť v tom není nijaký po-
řádek.
„A jak pak by nebyl, milost .. . pantátol
vyhrkl slouha.
Nevěděl, kterak „pána“ pojmenovat. Takto
mu všichni ve vsi říkali „pán“ a vlastní jeho
lidé mu říkali „milostpane“. Ale slouhovi srostli
s duší jen pantátové — tedy to spojil po svém
rozumu: milostpantáta.
„Vždyť přece zvoním ráno, v poledne i ve-
čer. A kolikrát už ležím a plám se: „Tondo —
zvonil's, mámo — zvonila's?“ a oni — „pa-
cholci“, že nezvonili! A tak jdu zvenit sám.
„Pán“ se usmál: „Vím, slouho, vím —
tuhle jste zvonil až v půl desáté večer — až
jsme se všichni lekli, co to. Běžím se podívat —
vy v podvlékačkách pobožně taháte za provaz
na lípě a potom jste šel klidně domů a nejspíš
jste dělal doma nějakou ,pořádnost' —“ usmíval
se „pán“
„Dělal — milostpantáto. „Zkřísal“ jsem
kluky, že nezvonli.
„Poslyšte, slouho — zvonit se má v určitou
hodinu. Takhle člověk neví, není-li zvonění ho-
dinka, nebo nejde-li kněz s Pánembohem. Což
nemáte hodiny?
„Máme — milostpantáto. Ale to jen tak,
že tikaji, aby nebylo smutno ve stavení. My jim
rozumíme, ale cizi ne.
„A co je to, prosím vás, za divotvorné ho-
diny?
„Ejnu — mají jen půl ručičky. Jed-
nou vedle nás v chalupě hořelo — popadli jsme
hodiny a pryč s nimi. A ráno měly hodiny jen
půl ručičky; ale šly hned a jdou dosud.“
„Tak tomu tedy je — proto máte poledno
tak kostrbaté.“
„No — v poledne zvoníme, než jdeme jíst.
Někdy se máma zdrží, někdy si pospíší —
jak kdy.
Pán se usmíval prostodušnosti slouhově
— na vsi rozměřuje se čas na den a na no e;
nu a to se věru nikdo nesplete.
„Poslyšte, slouho; já bych rád, abyst
zvonil v určitou hodinu, každý den stejně
ráno, v poledne : večer. Je v tom jistý pořádek
a v pokročilých obeích všude tak mají za
vedeno.
Tonda
25
article
Slouha troubil jako beranice s ušima —
nic nepravila jeho tvář, široká daleká jako
ošatka. Rozuměl — nerozuměl, učiní tak —
neučiní, nesnadno soudit z výrazu jeho tváře.
Ale pán dovedl již nalézti mostek do ochoty.
„Víte co, strejče; dám vám čtvrtletně pětku
— tuhle je napřed. Ale musíte zvonit pravidelně
na minutu: ráno v zimě v létě v pět hodin;
v poledne na minutu ve dvanáct a večer od sv.
Jiří do sv. Havla v osm a od sv. Havla do sv-
Jiří v šest hodin. — Rozuměl jste tomu?
„Rozuměl — milostpantáto. Až na ty mi-
nuty — pro Krista Ježíše, to bude zle! Když
ta naše „ručička“ Gjen půl) někdy ukazuje tak.
že člověk neví, je-li dvanáct nebo jedna. T
spíš se to pozná podle hladu a podle kouře,
tesknil slouha.
„Jak to, podle kouře?“
„Ejnu — va dvanáct se kouří skoro ještě
ze všech komínů — v jednu, to musí být, kde se
ještě kouři“ — poctivě svěřoval se pánovi
slouha.
Pán se kejklal s nohy na nohu a smích
sotva dusil; potom sáhl pomalu k vestě a vypjal
odtud svoje hodinky.
„Slouho — víte co — já vám tuhle ty svoje
hodinky daruji, ale s výhradou, že budete po-
řádně zvonit. Nebudete-li pořádně zvonit, ho-
dinky vám vezmu a jinou pětku také nedosta-
nete —“ pán podával pořádné hodiny slouhov
i s řetízkem.
„Ježíš, Maria — milostpantáto! Vždyť jsou
stříbrně!“ v radostném podivu vybuchl slouh
a ruka s hodinkami se mu třásla.
„Nejsou stříbrné, jsou niklové, dobré,
silné — tak zvané hospodářské! Ale stály tolik,
jako jiné stříbrné. — — Slouho — takhle se
natahují — takhle se řídí ručičky. Jdou šestatři-
cet hodin — ale natahujte je každé ráno. Tak,
zdráv užil — ale pozor, abyste je nestrhl; jak
vám při natahováni v ruce tak jako drenou, dost
už! Jinak by prasklo péro. Tak tedy, jak se patří,
v čas zvonit —“ pán nechal zkoprnělého slouhu
před vraty a šel si domů pro hodinky jiné.
Jiří
Havel
svatýJiří
Krist
Ježíš
Marius
Gjen
26
article
Nevídáno — což mu záleželo na několika
zlatých. — Pohořel se všemi svými reformátor-
skými plány, zdali pak se mu aspoň vydaří —
klekání? —
Slouha plaval domů jako s „obšitem“.
„Mámo — pojď sem — Krista Pána —
my jsme šťastni! — Koukej, co jsem dostal“ —
slouha rozevřel jednu ruku — tam pětka; vy-
táhl druhou z kapsy s hodinkami — a slouhová
spínala ruce nad hlavou.
„Táto — kde's to vzall“
„Nikde jsem to nevzal — dal mi to
milostpantáta.
„Táto — pro umučení boží — vždyť o
říká celá ves, že „pán“ někdy blázní. Musíš mu
to dát zpátky, až přijde zas k rozumu“
„I ty ochechule! On má lepší rozum než
ty! Tyhle hodinky mi dal „na klekání“ a tu
pětku „za klekáni“. A každý čtvrt léta dosta-
neme jinou. — Mámo — my jsme šťastni —
máme klukům na boty.o
„Táto — umučená hodino! jak pak je to
s tím klekáním? „Na klekání — za klekání!“
Já tomu nerozumím!“
„Protože jsi doškový podval,“ naparuje s
slouha. „To máš tak — a dej si pozor, aby se
ti to vešlo do kotrby,“ nabírá slouha dechua
shledává pracně těžké důvody „na klekání“a
„za klekání“.
„Táto — počkej — já zavolám Hlondu
s Franekem,“ řítí se ven slouhová, aby si zjed-
nala aspoň oporu pro lepší pochopení splelité
záležitosti s klekáním.
„Nikam nechoď! Kluci nemají co dělat
v takovýchhle „rodinných záležitostech“, skočil
slouha za slouhovou do síně.
Slouhová se tedy vrátila a s odovzdanosty
do osudu „vyposlechla“ muže.
„Tak — podívej se! Tahle pětka je z
klekání a ty hodinky na klekání. Tak
— už tomu rozumíš?“ stavěl se na špalíček
slouha.
Slouhová přikývla, že už „tomu rozumi“.
A rozuměla leda křen.
„No tak vidíš — a svolaia by kluky. Wa
ty je dost času, až my to projednámie. — Tal