ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 46593030-71e2-11dc-a93f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 57, place 6, org 5
1 masthead
18. září 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 258.
4 masthead
Strana 9.
5 article Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Náš ouřad vypadá po včerejšku, jakoby v Praze byla zuřila cholera nebo mor. Nejen že máme oficiála Pazdírka ve špitále a že před- nosta odstonává doma svoje včerejší leknuti, ale dnes nepřišel ani kancelista Vokoun. Přiběhla hned ráno domovnice se vzkazem jeho kvartýr ské, že se panu kancelistovi hned z večera udě- lalo „náramně silně zle“ a že dnes nemůže z postele. Vida, co spískal komediant starý svým „sólovým výjevem“! Teď teprv mne napadá, že snad i mrtvici Pazdírkovu zavinil. Chyběla oficiálovi jen ta poslední, nahodilá příčina, Vokoun ji přivodil. Když padl na podlahua když přednosta leknutím vykřikl, seklo to vedle oficiála, chudáka starého. Byla to ta „poslední krůpěj“, kterou nádoba přetéká, Vokoun ji dolil. Zeptám se na to některého známého medika. Tak tedy sedím v byró sám a teď amtýruju za všechny. Jakživ bych se byl nenadál, že budu někdy representantem našeho výpomoc- ného ouřadu, že budu „přednostou“.
Pavel Pazdírek Vokoun Pazdírkův Praha
6 article
Vocápek ráno přinesl ajnlauf, ležít všechno na mém stole. Zvláštní pocit, po- myslím-li, že na mně jediném spočívá břemeno zodpovědnosti. Ale nemám žádnou trému. Vzpo- mínám, jak nám přednášeli ne gymnasium děje- pis a jak profesor s důrazem opakovával: Pama- tujte si, doba rodí muže! Ježíš Marjá. mně ta doba nadešla a porodila mnel Přečet jsem několik akt, a ku podivu, hned jsem věděl jak je vyřídit. Kdyby nade mnou seděl starý, ne- troufal bych si ani čmárnout. A dnes už jsem napsal tři „erledigunky“, a myslím, že dobře- Všechno je mi tak jasné, tak pochopitelné, a vyřízení jako bych četl na dlani. To je síla, kterou rodí tak zvané kritické momenty! Mám toho plná prsa a připadá mi, že by mě dnes mohli udělat nějakým sekciónsšéfem ve Vídni — a nepřišel bych do rozpaků. Ani obvykléh „šimla“ jsem nevytáh' na svá vyřízení, a bez šimla nepracuje ani náš starý!
Ježíš Vídeň Pam
7 article
Bude přednosta vyvalova“ oči, až mu v po- ledne přinesu svoje vyřízení k podpisu. Neboh k němu půjdu — ach, a jak se těším! O, nehody a neštěsti, jaké podivuhodné radostné následky jdou někdy ve vašich sto- pách! Čeho všeho bylo třeba, aby se na mne osud přívětivěji usmál! Kancelistovi Vokounu bylo vymysliti pošetilou tu komedii, ofieiálu Pazdírkovi bylo utrpěti mrtvici, starému bylo roztřásti se v zimnici, abych já — jediný, který zůstal zdráv — mohl spatřiti zase slečnu Viktoru! Odváděl jsem přednostu domů, a nedal jinak, prý že musím až nahoru s nim, aby ho to zas na schodech nepopadlo. Šel jsem tedy nahoru — a rád! Na zazvonění otevřela nám — slečna Viktora! Byla sama doma, paní před- nostová s druhou dcerou šla cosi kupovat. Ulekla se slečna, vidouc otce třesoucího se jako huspe- „Fatrle, fatrle, co se stalo?“ zvolala úzkostlivě. Přednosta mávl rukou po mně, jako že budu mluvit já, a jen zastenal: „Honem, Viktorko, postel — odhoď mi pe řinu, mám alteraci!
Vokoun Pazdírek Viktor Viktorka
8 article
Za jiných okolnosti — jak by se byla slečna Viktora ostýchala odestýlati přede mnou — jsem přece jen mladý člověk! — a pomáhati otci z bot, z oděvu. Al: tu nebylo času na roz- paky, na nemístnou stydlivost. Chopila se otee s druhé strany, a tak jsme starého pána dovedl do ložnice. Pomáhal jsem jí svléci ho, aspoň tak na polo, — ruce naše nejednou se při tom setkaly a dotkly — uložili jsme ho na lůžko ukryli po bradu, a teď teprv tedy mohl jsemj vyprávět, co se v ouřadě přihodilo. Slečna Viktora naslouchala s výrazem uleknuti, úzkostí — co mně bylo již překonanou minulostí, bylo jí přítomností, prožívala to po nás teprv nyní a její krásné oči vytřeštily se. jakoby viděla vše před sebou, jakoby se celý ten děj před ní rozvíjel. Politovala pana oficiála, ale v tom výraze lítosti zachvíval se přece již zase pocit vděčnosti a radosti, že to nepotrefilo jejího Chtěl jsem se poroučet. Ale slečna Viktora naléhala „Prosím vás, neodcházejte, nenechávejte mne zde samotnu — kdyby snad bylo něčeho třeba . ..“ A to řekla beze vši koketerie, beze všeho úmyslu. Tak to z ní vyhrklo, jako z dítěte opravdu zlekaného. — Kdo by nebyl zůstal! Byl bych si lehl třeba vedle starého, byl bych stonal s ním, za něj, ji k vůli, Viktoře! „Slečno, snad by pomohlo trochu hork limonády, pro prvý okamžik; zahřeje to pana císařského radu, přivede do potu, než přijde lékař.
Viktor
9 article
„Máte pravdu,“ řekla a běžela do kuchyně Ale hned se vrátila. „Můj Bože — nemáme doma citronů, an polovičky — —!“ Hádal by někdo, co jsem učinil? Letěl jsem pro citrony, díky nebi, měl jsem u sebe korunu, nemusil jsem jí říkat o peníze. Byl bych se hrozně styděl. Přinesl jsem pět citronů, slečna Viktora měla již svařenou vodu — i poltil jsem citrony, vymačkával z nich šťávu přes sítko, je držela slečna Viktora, oběma se nám chvěly ruce, každému z jiné přičiny. Byla v tom chvatu. úzkosti a péči o churavého otce k zblázněni hezka, a tak přirozena, beze vší přetvářky. Ano. tak je třeba viděti ženu, v přirozeném hnuti mysli, nepamatující toho, jak má vypadati, jak se má čepýřit, aby činila dojem. Ale kterému člověku se to kdy podaří? A ji, Viktoře, slušelo tak přirozené to chování, oči bych na ní byl nechal — ale musil jsem dávat pozor, aby šťáva citronová netekla, vedle. Přál jsem si v té chvíli, aby zimnice třásla starým do půlnoci a stará paní s druhou slečnou aby se vůbec nevrátila. Ale paní přednostová přece přišla a já se poroučel. Panička i druhá slečna běžely do lož- nice, mne pak slečna Viktoro provázela až ke dveřím na chodbu, a když jsem se klaněl po- sledně, řekla ke mně tak vroucně, nelíčeně: „Děkuji vám, pane, děkuji vám za to, c jste nám a tatinkovi prokázal — —!“ Ale jak to řekla! Jaký důraz a výraz byl ve slově děkujil Celá její duše, celé její dce řino srdce vylilo se v ně.
Viktor Viktora
12 article
A podala mi ruku! Sklonil jsem st — dovolila, abych jí ruku políbil. Okolnosti nedo- pouštěly nic jiného, alo já odcházel blažen, šťasten. O, proč jsem pak musil taky večeřet pivo pít, čímž jsem smyl se rtů svých ten dotek její aksamitové ruky, s nimž bych se byl rá ukládal na lože, jejž bych si byl rád zachoval na památku. Jaká škoda, že je to tak pomijejícíl Za citrony zapomněla mi zaplatit. Jak jsem šťasten! Je mi dlužna třicet haléřů — slečna Viktora je mojí dlužnici! Pavle Čamrdo, na jaké šťastné planetě přec jen jsi zrozen! V poledne jsem byl u starého a oznámi mu, že taky pan kancelista shuraví „Gotleskrystywillen!“ zvolal přednosta „tak jsou tam teď docela sáml „Sám, pane císařský rado. „Ježíš Marjá, jak to bude vypadat s ouřa dem?“ zvolal dále. „Pane císářský rado, nepřišlo nic tak důle žitého, a co přišlo, vyřídil jsem, aby nic ne uvázlo. Tuhle to nesu, abyste ráčil pode psat — — Starý vyvalil oči. „Oni vyřizovali?
Viktor Pavel Marjá Stará Gotleskrystywillen
13 article
Odňal mi akta, četl moje vyřízení, a vy valoval oči víc a víe. „Ježíš Márjá, Čamrdo, vždyť oni to vlastně vyřídili náramně dobřel Skromně jsem se uklonil. „Pro Pánaboha, oni amtýrujou, jakob byli v sedmé diétní třídě!“ Usmál jsem se skoro stydlivě a zase jsem se uklonil, „Prosímich, podaj mi támhle inkoust péro. Podal jsem a starý podepsal. Ale jak m bylo z jeho uznání! Ne, stovka by mne tak ne těšila. Teď teprv se těším, co přijde zítra. Jer kdyby starý hodně dlouho stonal. Vida, jak katastrofy musejí nastat, aby se našinec mohl osvědčit! A když jsem odcházel, zase mn vyprovo- dila slečna Viktora, zase mi podala ruku » zase dovolila, abych ji políbil. A ještě mezi dveřmi povídala mi: „Vy jste hodný, pane. Přijďté zas tatínk navštívit — a brzy. „Musím, slečno; odpovídal jsem; „musín přijít s referátem. „Děkuji vám, pane — Čamrdo!“ Zdálo se mi, že jméno moje vyslovila s jakýmsi zdráháním. Ale ono je to ke všem čertům zatraceně jméno! Ti naši předkové měl podivné nápady. VII
Márjá Jer Viktor
14 article
Sedím v kanceláři a „ouřaduju“. Totiž píšu do svého notýsku — ouřadní věci jsou vyřízeny. V předsíni amtýruje Vocápek. Byl u pana ofi- ciála v nemocnici, daří prý se mu lip. Zaplat Pánbůh! Vocápek má vztek, že jsou hodiny ná vštěv ve špitále obmezeny, chodil by tam celý den — totiž chodil by na procházku. Chtěl taky k Vokounovi, ale tam jsem ho nepustil. Abys kancelista nemyslel, že nám tu náramně schází. Jde to i bez něho, a výborně. Chvilemi sebou Vocápek hne a přišárá se do byró, prolézá všechny pokoje a vrčí jako medvěd. Snad si nemyslí, že mi tak pomáhá pra- covat? To by mi scházelo! Ne. Teď přišel zase, obcházi, čenichá, najednou zavrčel: „U nás je zatraceně mizerný ouřad!“ „Co pak, Vocápku?“ „Ale — od rána už tu chodím, paběrkuju hledám — a myslej, že tu po někom zůstal jen červíček cigára? 1 toto! Taková příležitost — všechno marod — žádná huba — a já si an nezakouřím! Srdce moje, překypující štěstím, hnulo se Sáhl jsem pro tobolku s doutníky a podal jsen Vocápkovi kuba. Tvář jeho rozjevila se, toho se nenadál Plazivě děkoval a než zapálil, protahoval doutní pysky, až se slinami leskl. Vlhčil jej, aby mu hodně dlouho vydržel. Prasák! Našinci nen doutník nikdy dost suchý. Teď sedí na své lavici vpředu a spokojen „Jo,“ povídá si tam, „ale kdyby k cigárk byl půllitr, to by to toprv chutnalo!“ Dneska se neznám — dal jsem mu na půl- litr. Snad by mně byl ruku ukousl. I chlape, neděkuj mně, to všechno je zásluhou slečny Viktory — ale něco takového ty nepochopiš! Fpsilon. bafá.
Vokoun Viktor
15 article Na patníku.
Na patníku. Momentka z přírody. Zachytil Frant. F los. U pat dvou sloupů, jež stojí před zámeckou branou, jsou dva patníky tak nízké a svrchu zakulacené, že zrovna vyblzejí k sednutí. Star kaštany mohutných korun stelou svůj stín na ně i na křižovatku silnic před branou a ježto po silnicích jede mnoho povozů a jde ještě více pěších, poznalo vycvičené oko Maňáskovo, že oba patníky jsou strategickými body prvního řádu. Ale nejen Maňásek to poznal, také Mráčková, ta co má bílé, vypoulené oko a pro- dává zeleninu, ovoce a mlsky pro děti, seznala. že podobného místa „tak na ráně“ marně by jinde hledala a proto okupovala patník levý na Maňáska zbyl patník pravý po oboustranném prudkém boji konkurenčním. Maňásek ovšem ničeho neprodával, on totiž jen štědře rozdával blaho i zlořečení, jak toho kdo zasloužil, ale Mráčková, která oba patníky již delší dobu považovala za svůj „zabraný ma- jetek“, silně protestovala, aby dědek žebravá usadil se v jejím sousedství. Příčin měla několik a také je Maňáskovi důkladně v šarvátce vylo- žila. První příčina byla, že dědek Maňásek byl lotr se šibenice utrhlý, který nikomu na světě nedá pokoje, druhá, že takový viselec a kořalka zapudí zákazníky, zvláště děti, které před ním utíkají a třetí, nejvážnější příčina jejího odporu byla, že počestná, čtyřicetiletá panna dostane se za to čisté sousedství do lidských hub. Na tenhle poslední argument Maňásek nebyl při- praven, to dřívější slyšel velmi často i jinde, ale že by bába „s vypláznutým bílým okem“ po- hrdala vysloužilým dragounem, který prodělal dvě patalie, to pobouřilo jeho mužskou hrdost tou měrou, že se Maňásek rozběhl, kopl Mráčkové do krámu (byla to poklopená nůše a na ní vál
František Mráčková Mráček
16 article
na nudle), až se všecko zboží rozlétlo a zapadlo do prachu silničního. Mráčková zůstala po tomto brutálním činu Maňáskově „celá bez sebe“, jak žalovala hned slarostovi, kamž citovala i násilnického Maňáska. který se však tak znamenitě obhájil, že nejen vyklouzl bez pohromy, ale i vyhrál vojnu, nebo mu byl pravý patník „úřadně povolen“. Mráčková sebrala sice zeleninu a spravila „krám, ale nejhůře bylo s cukrovím a slado- vými destičkami, byly plny prachu a nezbylo. než je čistě olízati, aby nabyly opět lákavého vzhledu. Od té doby nebylo mezi oběma „osed líky patníků“ míru. Škorpili se celý den, poku jim ovšem živnosti dovolily. Každému okolo- jdoucímu vychvalovala totiž Mráčková své zbož- a zvala ke koupi, Maňásek pak, vychvaluje své cizí etnosti, zval liknavé dobrodince do královstv nobeského a aby snadněji chápali, nadbíhal jim nastrkoval jim pod oči svou usmolenou čepici poutníku pak, který toužil poznati charakter, zá sluhy, cinosti i hříchy zdejších občanů, poskyto vali oba nepřátelé bohatý pramen poučení . .. „Poňžeň ručičku líbám, milostpaninko, liběj starýmu vojákovi... Nie?“ Milostpaninka jde k Mráčkové a neslyší, že Maňáskovi měkne hlas „Jsem chuďas, pro vlast a krále jsem cedil krev liběj tuhle . , „I mlě, dědku!“ vzkřikne Mráčková, nebo zákaznice se nevrle ohledla, „kořalku jsi pro léval a ne krev!“ „A, čubka, čubka, tohle mně dělá. Kre jsem prolejvat v patálii. Tuhle mám nohu . ..- „Přerazili mu ji, když kradl v Kobyli sích . .- Milostpaninka nekovdla nic, ubíhá drob nými krůčky s doslechu.
Mráčková Mráček
17 article
„Tak vidíš, kanálije, teď to máš! Mnějs krejeárek nepřála a sama čumíš. Na!“ Maňásel si virtuosně odplivl k levému patníku. „Šibeničníku!“ hodila zpět Mráčková, zatím co její vykulené bledé oko stihalo prchající pa- ničku. „Vida, ohrnula nosejček, taková, taková žebrota! Karfiolek by ráda, ale za dva krejeary a ještě jí přidej mrkev a kousek kopru. I jdi mi!“ „Sojka!“ ozývá se s pravého patníku na účet paničky, „drží krejcar jako prajského krále. Lakomá, pukni! Najez se té „mědě!, pávice!“ „A co ty, dědku, nadáváš?“ ujímá se pa- ničky Mráčková, „tohle já jí všecko řeknu, je to dokonalá paní, kupuje ode mne léta, a ne- utrhne ani trojník. „I ty babo jedovatá, vždyť jsi teď na n skuhrala jako sova!“ „Já ji jen chválím, každému dám čest, ale ty . . „A já ji beru? Prach million donervet já, já . .. „I bože, pozdrav vás Pánbůh, pane strejčku kam pak, kam pak? Do města? No, to věřím Dobytka plný chlév, stodoly nacvokovány a ka sička plná. Aby vám Pánbůh nastotisíckrát — cože, jen dva krejcary? Pfuj, aby tě červi žrali lakoto! Ale počkej, až ti zabubnujou, nemá do toho daleko, ty lakomá holotol“ „Do kterýho nebe jsi, dědku, pana strejčk vynesl? „Abys pukla i se strejčkem!“ „Tak kuřátko, jen blíž, jen blíž, slečinko vzala si, co chce. Nemá krejeárky? To nic ne dělá, já se u maminky stavím, jen si vybrala Tuhle to dortové a tuhle pěnové a tuhle kousel čokolády ..
Maňásel Mráčková Sojka Lakomá bůh strejček
18 article
„Nejez to, neber to!“ varuje Maňásek děv čátko, které majíe prstík v hubičce, toužebně hledi na krám Mráčkové, „máma ti naseká, Mráčková na to brečela. Děvčátko peláší od krámu, to „nasekání má mino“ mělo účinek. „Rač Pánhůh pozdravit, rač pozdravit.O tchle je pán, dokonalý pán. Ručičku líbám a milostpanince taky a dětičkám taky. Aby jim dal Pánbůh zdravi a deset tisíc. Ale co je to deset? Kdyby je měl, všecko rozdá. O, to je pán,t je pán, celý pan obršt Kašamaličini od honved'.“ „Zalkni se, dědku, co's dostal? „Pěťák!“ Maňásek vstal, narovnal se v kříž a zaměřil přes silnici pod loubí, odkudž bez ustání vycházela libá vůně všelijakých medicin Říkalo se tam „v blahobyté“ a byl tam blaho byt; jakou kdo chce, tam mají a dobrou míru Po chvilce vychází Maňásek drobátko červenějš ve tváři a nápadně mírumilovný, neboť dříve než zaujal svou posici, štípl paní Mráčkovou přátelsky do tváře: „Ta byla „Sirku, sirku!“ volá Mráčková, „ehytne dědku, jako suchý věchet. „I mlč, až dostanu ještě jeden, přinesu t zavdanou. Nejsem žádný špata člověk a vím, e se sluší sousedce. „Raději utrejchu,“ děkuje vlídně Mráčková „I dyť von je v tom utrejch a kdyby nebyl tak ho pro tebe, babo, namíchám. Checheche!“ V tom to trhlo Maňšskem. Postavil se rázen jako svíčka a salutoval. Jde kolem četník. „Hlaptyére her vochmajstr. Četník zná Maňáska a jde nevšímavě kolem ale Maňásek si nedá ujíti télo příležitosti.
Mráček Mráčková Mráčkův Raděj Maňšsk Manche Rača Pánhůh
19 article
„Hyplyére, ergebenste dýnr! Obršt, učiněný obršt. Bábo, to je tělo, to je krok a kukuč ma jak jenerál Benedek!“ To všecko hlásá Maňásek tak skromně, že hlas jeho hlaholí až nahoru ke kostelu. „No, Maňásku, za to dostaneš míň facek, až tě jednou četník stopí,“ těší Mráčková Maňáska. „Facek? Mně? Starému vojákovi? Slouži jsem . ..“ „Já vím, v Dolanech u Krejzů a jezdil js s voly. „I prach krucijon babo! — Poníženě pro sím, vzácný pane! Byl jsem u nich a paničk- neměla drobných. Tak děkuju millionkrát, aby jim... Skrblo, za krejear polezu do štoku, ne A nestydí se, nestyda! Kde jen bere ty haléře? Nejspíš víc nemá, ale pána dělat, to jo. Tuhle ta jeho maškara si posadila na hlavu klobouk Myslil jsem, že se zblázním. Marjána Burlákova z Čouše a klobouk! Starý — jako její táta — nosil jakživ plátěnky a jednou za rok se do syta najedl jahelníku. „Je to dědek jedovatá, ani mrtvým ned pokoje!“ „Babo, mlě! Znám všecko, jsem zdejší. Tamhle ten břicháč stloustl z lichvářských úroků. jakživ mně nedal krejcaru a tuhle ten,“ Maňásel mrskl okem do vrátnice, kde stál úřadník, „si jednou posedí, jen že nevím jak, bude-li chytrý.
Bába Benedek Dolana Krejza js Burlákův Čouš
20 article
v teple, čapnou-li ho, v chládku. Ale mně jet jedno. K Mráčkové sešly se dvě zákaznice, vybraly smluvily, zaplatily, ale nespěchaly. „No, sedněte, sedněte,“ pobízí je Maňásek ale sám nevstává, „aby udělal místo,“ jen si tetky dobírá. „Co pak oběd ještě uvaříte, a když ne však on to táta dovaří.“ „Maňásku, vy mlčte, sám jste lenoch, ale jiného hned ženete do práce? „Já, paňmaminko, já? Kam bych vás hnal leda abyste šla přebírat popel, jaká pak je u vá práce!“ „Pojďte,“ pobízí druhá, „to víte, poctin vlas na člověku nenechá.“ „I nechám, i nechám. Někde není ani ee poctivého vzít, ani zuby, ani vlasy, ani ola, an osla, že ne?“ Sousedky upalují. „Já ti dám poctivý vlas!“ libuje si Maňáse „ty máš té poctivosti jako žába vlasů.“ Děti jdou ze školy a pozdravují. Maňásek dě kuje každému zvlášť a chválí. „To jsou móresy zvedené dětičky, zvedené, vědí komu patří čest Tak „na věky“, „na věky“, beránci. Oh, e pak váš pan učitel, to je muž, obrlajtnant, obr lajtnant, škoda, že není vojákem. Ale učenej učenej pán zrovna jako inšpektor. Poňžeň děkuju a dvacet tisíc a nevěstičku jako zlato. No, dej t Pánbůh! Bože, to je muž! S učenejma lidm jedna radost jednat. Koukej, bábo, zase pětník ale že jsi hubovala, dám ti vypláchnutou skle ničku a ne zavdanou.o
Mráček Maňás
21 article
„Maňáš, Maňáš!“ ozvalo se kdesi s hůry Maňásek sebou trhl. Tohle patří jemu. „Který kujón to nadává? Jestli tě, kluku dostanu, zlomím tě v kříži, že budeš jako trakař- A, to ten zloděj, Machulka! Chce dělat sedlák a je uličník. Děti okradl, mámu utrápil a teď s fouká! Zloděj!“ Ukončiv tuto obranu, sbírá Maňásek hůl a čepici a loučí se s Mráčkovou. „Habtyére, knéfrau! Bono apetyto! Já jdu k Michalcovům na oběd. Po obědě na shledanou paní gréfin von Chňapniho! A odpoledne na mn nevyplazuj voko, rozumiš, nedělá mně to dobře!“ Mráčková hodila po Maňáskovi kamenem ale Maňasek se klaní a salutuje: „Ty érel Mráčková skládá „krám“.
Maňáš Machulka Mráčkův Chňapni Mráčková Bono
22 article Hodinky „na klekání“.
Hodinky „na klekání“. Od Popelky Bilianové. Bylo nějakou dobu pozdvižení na vsi: ma- jetník největšího statku náhle zemřel, vdova, dávno lačná městského života, statek prodala s dcerou odstěhovala se do Prahy. A statek koupil „pán“ Přijel ještě s jedním starším pánem, pro hlédli si polnosti a statek byl jeho. Líbilo se mu zde, peněz měl asi dost, neboť všecko na krejear zaplatil. Ale sedlákem nebyl, to bylo zřejmon první ráz. Zlaté brejličky, pěkné šaty a každý den boty vyleštěné jako zrcadlo — to není po selsku. Ale Krinda pána! — takto zas všemu lí rozuměl, než sedlák sám! „Pán“ vrtal dlouho ve hlavách vesničano kteří nevěděli, „kam s ním“ A mohli věděti hned, kdyby se byli zeptali Ale oni se nejen neptali, nýbrž upjali se do svého kožichu až po uši a vyčkávali, jak s „pá nem“ to dopadne. „Pán“ byl opravdový „pán“: po tatínko zdědil několikrát sto tisíc a po mamince lásku ku přirodě. A že mohl studovat jen tak „pro ukrácen chvíle“, studoval odborné školy hospodářské co k těm v oboru zemědělství se váže. Když dospěl mužných let, umínil si, být re- formátorem po zanodbaném venkově a za tín účelem zakoupil si zde statek. Chtěl dobrým příkladem ukázati, kterak je možno moderními vymoženostmi, jakož : roz- umným hospodářstvím zvětšiti výnos orné půdy Až „zreformuje“ vyhlídnutou dědinu, proda zvelebený statek a zakoupi zase jiný, zanedbaný a započne činnost svoji jinde zas. Uslechtilé zámysly, ale přes hloží nedů- věry a nepochopení k nim vede cesta. „Pán“ narazil na tupou netečnost při dobře míněných radách svých.
Bilianová Praha
23 article
Sousedovi, jenž pouštěl hnojůvku ze dvora svého na náves, vykládal, kolik drahocenného hnojiva tím přichází na zmar a soused mu od pověděl, když je hnojůvka tak drahocenná, aby si jí „pán“ nachytal sám. — Od nepaměti teč hnojůvka od nich na náves a statek neschudla bohdá také teď neschudne. — Jindy vykládal „pán“ sousedům v obecn radě, že jejich polní cesty jsou ve hrozném stavu: prostředkem cesty hřeben, dosahujíeí vozům skoro po nápravy a koleje vymlety a v- jezděny jako dvě souběžné strouhy. Nestálo by mnoho nákladu, aby každý soused v době, když není na polích práce, nějaký den nastavil a do hrbolaté cesty svezl trochu kamení, jehož je všude kolem dost a dost. Sousedé se ošívali — kdesi eosi — jeden vyklouz' domů, druhý, že tam v tu stranu nemá polí, třeti — a jezdilo se tak dosud, může se jezdit i dál — kdo pak by se s tím dřel. A s mokřinami v lukách pochodil zrovna tak: odvodňovat — ch — vzal to čert: hospo dařili tak naši předkové — budou tak hospo- dařit i oni; když „pán“ chce, ať odvodňuje. Špatně pochodil pan reformátor a poznal že neví, kudy na ty dudy. Ale umínil si vytrvat a prozatím tedy ho- spodařil sám a hledal cestičky do důvěry pán sousedů. Ještě jedna věc, ovšem nepatrná, zlobi „pána“: to bylo klekání. Až dosud uvykl klekání v ten rozum, že zvonek ohlašoval nejen dobu obvyklé pobož nosti, ale i rozměr časový, totiž přesnou hodinu A klekání na vsi zlobilo „pána“, že zlost až se musil někdy smát. Zvoníkem byl ve vsi slouha a ten zvonil po ledne jednou v půl dvanácté, po druhé skor v jednu hodinu. Večer tomu bylo zrovna tak; když pršelo. zvonil v sedm hodin a když bylo hezky, třeba až v půl desáté. Ráno zvonil, „když vstal“ „Pán“ si jednou zastavil slouhu a povídá
24 article
„Slouho — prosím vás — jak pak to zvo- níte klekání! Vždyť v tom není nijaký po- řádek. „A jak pak by nebyl, milost .. . pantátol vyhrkl slouha. Nevěděl, kterak „pána“ pojmenovat. Takto mu všichni ve vsi říkali „pán“ a vlastní jeho lidé mu říkali „milostpane“. Ale slouhovi srostli s duší jen pantátové — tedy to spojil po svém rozumu: milostpantáta. „Vždyť přece zvoním ráno, v poledne i ve- čer. A kolikrát už ležím a plám se: „Tondo — zvonil's, mámo — zvonila's?“ a oni — „pa- cholci“, že nezvonili! A tak jdu zvenit sám. „Pán“ se usmál: „Vím, slouho, vím — tuhle jste zvonil až v půl desáté večer — až jsme se všichni lekli, co to. Běžím se podívat — vy v podvlékačkách pobožně taháte za provaz na lípě a potom jste šel klidně domů a nejspíš jste dělal doma nějakou ,pořádnost' —“ usmíval se „pán“ „Dělal — milostpantáto. „Zkřísal“ jsem kluky, že nezvonli. „Poslyšte, slouho — zvonit se má v určitou hodinu. Takhle člověk neví, není-li zvonění ho- dinka, nebo nejde-li kněz s Pánembohem. Což nemáte hodiny? „Máme — milostpantáto. Ale to jen tak, že tikaji, aby nebylo smutno ve stavení. My jim rozumíme, ale cizi ne. „A co je to, prosím vás, za divotvorné ho- diny? „Ejnu — mají jen půl ručičky. Jed- nou vedle nás v chalupě hořelo — popadli jsme hodiny a pryč s nimi. A ráno měly hodiny jen půl ručičky; ale šly hned a jdou dosud.“ „Tak tomu tedy je — proto máte poledno tak kostrbaté.“ „No — v poledne zvoníme, než jdeme jíst. Někdy se máma zdrží, někdy si pospíší — jak kdy. Pán se usmíval prostodušnosti slouhově — na vsi rozměřuje se čas na den a na no e; nu a to se věru nikdo nesplete. „Poslyšte, slouho; já bych rád, abyst zvonil v určitou hodinu, každý den stejně ráno, v poledne : večer. Je v tom jistý pořádek a v pokročilých obeích všude tak mají za vedeno.
Tonda
25 article
Slouha troubil jako beranice s ušima — nic nepravila jeho tvář, široká daleká jako ošatka. Rozuměl — nerozuměl, učiní tak — neučiní, nesnadno soudit z výrazu jeho tváře. Ale pán dovedl již nalézti mostek do ochoty. „Víte co, strejče; dám vám čtvrtletně pětku — tuhle je napřed. Ale musíte zvonit pravidelně na minutu: ráno v zimě v létě v pět hodin; v poledne na minutu ve dvanáct a večer od sv. Jiří do sv. Havla v osm a od sv. Havla do sv- Jiří v šest hodin. — Rozuměl jste tomu? „Rozuměl — milostpantáto. Až na ty mi- nuty — pro Krista Ježíše, to bude zle! Když ta naše „ručička“ Gjen půl) někdy ukazuje tak. že člověk neví, je-li dvanáct nebo jedna. T spíš se to pozná podle hladu a podle kouře, tesknil slouha. „Jak to, podle kouře?“ „Ejnu — va dvanáct se kouří skoro ještě ze všech komínů — v jednu, to musí být, kde se ještě kouři“ — poctivě svěřoval se pánovi slouha. Pán se kejklal s nohy na nohu a smích sotva dusil; potom sáhl pomalu k vestě a vypjal odtud svoje hodinky. „Slouho — víte co — já vám tuhle ty svoje hodinky daruji, ale s výhradou, že budete po- řádně zvonit. Nebudete-li pořádně zvonit, ho- dinky vám vezmu a jinou pětku také nedosta- nete —“ pán podával pořádné hodiny slouhov i s řetízkem. „Ježíš, Maria — milostpantáto! Vždyť jsou stříbrně!“ v radostném podivu vybuchl slouh a ruka s hodinkami se mu třásla. „Nejsou stříbrné, jsou niklové, dobré, silné — tak zvané hospodářské! Ale stály tolik, jako jiné stříbrné. — — Slouho — takhle se natahují — takhle se řídí ručičky. Jdou šestatři- cet hodin — ale natahujte je každé ráno. Tak, zdráv užil — ale pozor, abyste je nestrhl; jak vám při natahováni v ruce tak jako drenou, dost už! Jinak by prasklo péro. Tak tedy, jak se patří, v čas zvonit —“ pán nechal zkoprnělého slouhu před vraty a šel si domů pro hodinky jiné.
Jiří Havel svatýJiří Krist Ježíš Marius Gjen
26 article
Nevídáno — což mu záleželo na několika zlatých. — Pohořel se všemi svými reformátor- skými plány, zdali pak se mu aspoň vydaří — klekání? — Slouha plaval domů jako s „obšitem“. „Mámo — pojď sem — Krista Pána — my jsme šťastni! — Koukej, co jsem dostal“ — slouha rozevřel jednu ruku — tam pětka; vy- táhl druhou z kapsy s hodinkami — a slouhová spínala ruce nad hlavou. „Táto — kde's to vzall“ „Nikde jsem to nevzal — dal mi to milostpantáta. „Táto — pro umučení boží — vždyť o říká celá ves, že „pán“ někdy blázní. Musíš mu to dát zpátky, až přijde zas k rozumu“ „I ty ochechule! On má lepší rozum než ty! Tyhle hodinky mi dal „na klekání“ a tu pětku „za klekáni“. A každý čtvrt léta dosta- neme jinou. — Mámo — my jsme šťastni — máme klukům na boty.o „Táto — umučená hodino! jak pak je to s tím klekáním? „Na klekání — za klekání!“ Já tomu nerozumím!“ „Protože jsi doškový podval,“ naparuje s slouha. „To máš tak — a dej si pozor, aby se ti to vešlo do kotrby,“ nabírá slouha dechua shledává pracně těžké důvody „na klekání“a „za klekání“. „Táto — počkej — já zavolám Hlondu s Franekem,“ řítí se ven slouhová, aby si zjed- nala aspoň oporu pro lepší pochopení splelité záležitosti s klekáním. „Nikam nechoď! Kluci nemají co dělat v takovýchhle „rodinných záležitostech“, skočil slouha za slouhovou do síně. Slouhová se tedy vrátila a s odovzdanosty do osudu „vyposlechla“ muže. „Tak — podívej se! Tahle pětka je z klekání a ty hodinky na klekání. Tak — už tomu rozumíš?“ stavěl se na špalíček slouha. Slouhová přikývla, že už „tomu rozumi“. A rozuměla leda křen. „No tak vidíš — a svolaia by kluky. Wa ty je dost času, až my to projednámie. — Tal