1
masthead
3. listopadu 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů
5
article
Roda Roda na prknech variété
Roda Roda na prknech variété
(Okamžik v Hamburku.)
Tři jsme byli, aby se nám veseleji cesto-
valo. Mnohý zkušený turista pozastaví se nad
touto číslicí, zavrtí hlavou. Trojice na cestách
jest někdy počet nebezpečný. Není-li taková tro-
jice dobře a spolehlivě zladěna a na výpravách
světem vyzkoušena, vede to nezřídka k rozpo
rům. Neboť dva přehlasují třetího — a k tako
vému přehlasování naskytuje se donně ne deset
krát, ale stokrát příležitost. Prvý má zálibuv
prohlídce kostelů, druhý touží seznati kde jaký
pomník, třetímu nezáleží ani na kostelích, an
na pomnících, nýbrž rád by prolézal nejzastrče-
nější a nejpovážlivější uličky cizích měst. Prvý
horuje pro musea a vluze do každého panoptika
druhý lační po obrazárnách, třetí šplhá vášnivě
po všech věžích, aby viděl neznámá města
s „ptačího zoru“, a je-li hotov s věžemi, pídí
se po památných krěmách a vinárnách. Srovnej-
te pak všechny tyto záliby a vyhovte všem zá-
roveň! Konec konců jest, že se ten aneb onen
utrhne, s ostatními rozejde, a proklínaje vše-
chny společné výpravy a znuděn svým osam
cením vraeí se všecek rozladěn jiným směrem
jinou drahou a jinou branou do svého dom nva
„A jakživ už s nikým nepojede,“ zaříká se.
Rod Rod
Hamburk
6
article
Nu, my tři vyšeli jsme společně a vrátili se
společně. Nejmladší, nezletilý, musil poslou-
chati bezvýminečně, a my dva staří, třeba ne
jednou navzájem se potýravše, vždy zase kráčel
jsme stejnou cestou. Neví-li někdo, co je kom
promis, na cestách to pozná.
A tak vracejíce se z Holandska přes Bre
my, přijeli jsme za jasného dne na počátku le
tošního září do Hamburku, někdy ke třetí hodin
s poledne.
Jen jsme složili svá zavazadla v privátnín
hotelu Lengenfeldtově u samého téměř nádraž
— hotelu bez restaurace a bez onoho nespočet
něho, obtížného personálu, jehož nepříjemný
význam poznáváte hlavně, když se pak s hote
lem loučíte — jen jsme splákli prach a saze
jež na nás cestou ulpěly, již jsme se hrnuli z po
koje hotelového, abychom vyhledali pana Raiče
který je nyní členem hamburského městského
divadla.
Raič
Holandsko
Hamburk
Lengenfeldtov
hamburský městský divadlo
7
article
Dole zastavil nás muž, který nám pře
chvíli odnášel tlumoky z nádraží jako podo-
mek tohoto hotelu, ale nyní, nasadiv jen jinau
čepici, oslovil nás jako portýr:
„Kdy pak se páni vrátí na noc?
„Sousede milý, to je u boha. Snad večer
snad hodně pozdě v noci. Až kam nás vítr za-
„Pak bude nejlépe, když si páni vezmou
klíč domovní. Třeba by se mne v noci nedozvo
A podal nám, které dnes viděl poprvé, klíč
domovní. Až jsme se podívili této vzácné, př
kvapující důvěře. Světem potlouká se tolik
dobrodruhů. Kterak by takové příležitosti by
mohl vykořistiti pověslný „král zlodejď“ Rumu
Manolesen!
A teď tedy k panu Raičovi, který jest vý-
borným společníkem a bude nám jistě ochotným
průvodcem. Přes dvacet let jsem nebyl v Ham
burku, za tu dobu jistě se tu mnoho změnilo
Aby jen byl doma. Psali jsme mu sice již z Am
sterdamu, že přijedeme, ale nemohli jsme na-
značiti určitý den.
Bydlí hodně daleko nádraží a hodně dalek
vnitřního města, na Mühlendammu, Hezkou
chvíli trvala jízda tramvají a pak ještě zbýva
hodný kus cesty. Šťastně jsme docházeli, již
jsme se blížili k naznačenému nám číslu -
a ejhle, tu pan Raič kráčí přes cestu, nesa
v ruce nějaký svitek papíru.
Měl z nás jistě náramnou radost, ale jeh
ochoty nesměli jsme nikterak zneužiti. Právé
mu poslali nějakou úlohu z divadla, kterou mě
do několika dní nastudovati, a tu bylo by hří
chem bývalo, abychom ho zdržovali. Vyprovodi
nás kus cesty a tázal se, kam hodláme večer.
Sami jsme to nevěděli. Jmenoval operu, divadlo
nic nás příliš nelákalo.
„Ale snad byste chtěli viděti a slyšeti Rod
Rodu?“
Prve již, vstupuje na tramku, povšiml jsem
si na nároží plakátu, na němž bylo tučný mi pí
smeny vytištěno jméno, jež pan Raič právě pro
nesl. A nad tim jměnem bylo záhlaví: Hansa
Theater.
Dole
Raič
Rumo Manolesen
Hansa Theater
8
article
„Jaké je to divadlo?“ táži se.
„Variété,“ vysvěluje Raič. „Ne tak veliké.
jako naše karlinské, ale hezké. A Roda
Roda —
„Roda Roda tam vystupuje?“
„Ano. Jest angažován na třicet večerů,n
třicet přednášek, za —
A teď již nepamatuji, řekl-li pan Raič dva-
náct nebo dvacet tisíe mark. Ale byla to číslice
nesmírná. Dejme tomu, že dvanáct tisíc, za je-
diný měsíc. Čtyři sta mark za jediný večer-
Tolik, zač literát český musí napsati průměrn
celou knihu.
Ale tak arci mohou platit v Německu a za
„přítažlivost“, jakou jest pan Roda Roda.
Bylo rázem rozhodnuto, že tedy večer
půjdeme do Hansatheatru.
Umluvivše si s panem Raičem na zítřejšt
večer dostaveníčko v pavillonové kavárně n
Alsterbassinu (kdež jsme se pak bohužel ne-
sotkali, jak se skoro samo sebou rozumí, poně-
vadž jsme se opozdili prohlídkou velikolepéhe
podniku Hagenbeckova ve Stellingách), těkal
jsme několik hodin Hamburkem a šťastně jsme
nalezli knihkupectví, kde prodávali vstupenky
do Hansatheatru. Koupili jsme si parketní se
dadla po půlčtvrté marce a měli jsme tedy místa
zabezpečená.
Prodávali tam krom vstupenek i malou
knížku s nadpisem „Roda Roda, Schwänke
und Schnurren“, jakési „libreto“ k jeho výstu-
pům. Knižečka ozdobena je zvláštní barvotisko-
vou kresbou, kterou pořidil malít pan Wenze
Nehasil, jak v poznámce výslovně uvedeno
a několika podobiznami a karikaturami Rody
Rody.
Byli jsme velmi dychtivi na pana Rodu
Rodu, jejž jsme posud znali jen z jeho
rázovitých novelek v německých listech,
zejména z jeho „schnurren“ a „schwanků“,
šprýmů a frašek v Simplicissimu. Je to jadrný
bezohledný humorista, kousavý vtipař, který ni-
vane.
nili.“
Raič
Rod Rod
Hagenbeckův
Wenz Nehasil
Německo
Hamburk
Schwänke und Schnurre
9
article
koho nešetří. Zvláště nešetří někdejších svých
představených, na něž vynáši, co směšného
o nich vl. Věděli jsme o něm posud jen, že
je původem Slovan, prý Chorvat (tak se o něm
tvrdí), že je nadporučíkem dělostřeleckým v re-
servě, a povídalo se o něm, že má té vojny
právě tak po krk. Teď tedy cestuje po Německu
a vystupuje v podnicích varietních za honorář
o jakém se žádnému českému literátu nikdy ne-
snilo. Je-li pán rozumný a hospodárný, může
za nějaký rok nashromážditi pěkné jmění, aby
pak někde klidně usedl a napsal novou nějakou
žíravou knihu z bývalého svého života vojen-
ského. Povídám, je-li pán hospodárný. Ale pr
taky umí peníze dokonale probíjet.
O půl osmé seděli jsme v Hansatheatru
nevelikém variété, jakých by se do karlínského
vešlo nanejmíň dvé. Že může podnikatelstvo
platit honorář, o jakém bylo při panu Rodovi
zmíněno, vysvětluje se tím, že si samo dá zn
podívanou dokonale zaplatit.
Program — rozumí se, že tentokráte zdo
bený taky podobiznou Rodovou — obvyklý va-
rietní. Akrobati, cvičení oslové a psi, živé obrazy
„bronzové a mramorové“, krkolomné produkce
velocipedistů, fantastická tanečnice, „humo
ristka“ Mizi Rizi ve svém bohatém repertoáru
která není humoristkou a má řezavý hlas, atd
atd. A mezi dvěma takovými čísly vystupuje tedy
Roda Roda.
Přečkali jsme šťastně všecky attrakce, ze
jména protivný čtverlístek „gaskoňských kade-
tů“, prý baskických pěvců, což bylo kvar-
toto židovské a místo očekávaných baskickýeh
zpěvů semlelo otřepaný valčík — An der
schönon blauen Donau čert ví s jakým podlože-
ným textem, pak nějakého amerického cyklistu
který jezdil málem už v povětří, a hned po něm
vystoupil pan Roda Roda, právě v devět hodin
a 41 minut. Výstup jeho byl vyměřen přesně ne
dvacet minut, i se všemi uměleckými pausam
a očekávanými potlesky.
Chorvat
Rod
Rod Rod
Německo
Dunaj
10
article
Vystupuje z levé kulisy, se sešitkem v ruce
usmívá se: „Gudnámt, meine herren!“
Ramenatý, veliký, s kulatou, tučnou, a
markantní hlavou, s monoklem na pravém oku
s knírem po anglicku sestřiženým, s ohromnými
širokými ústy. Stále se usmívá, skoro vysmívá
ale když se rozesměje na plno, rozšiřují se úst
od ucha k uchu.
Usedne a čte historku, co by vyplnila as
tak dvě, půltřetí osmorkové stránky. Potlesk
Tvář jeho se rozšíří smíchem, a pan Roda Roda
hodí do obocenstva:
„Budu vám vyprávěti několik anekdot.“
A teď vypravuje anekdoty, jež jsou obsn
ženy v řečené malé knížce, v onom libretě, kter
je zase výňatkem z několika jeho knih již dřive
vydaných. Anekdoty, taky aforismy. Na příklad
Pochvala. Jeho excellence sborový veli-
tel podrobuje přehlidce pluk vojska, shledá vše
v pořádku, pochváli důstojníky a chce se vrá-
titi do hotelu, když ho velitel pluku upozorní
na vojína nedávno vyznamenaného. Že jako by
mu měl několik slůvek říci.
„Ah, pravda, předveďté mi tedy toho šiko
vatele.
Tu jest.
„Tak tedy vy jste to, mladý muží, jemuž
se dostalo vyznamenání za hrdinský čin, že jste
zachránil dva hochy před utonutím. Výborně.
Děkuji vám. Těší mne, že vás poznávám. Muže,
který vykonal nejen povinnost, ale nad povin-
nost. Chrabrost, odvaha, nasazení života vlast-
ního, chladnokrevnost, neohroženost — no slo-
vem, co žádáme od statečného vojína. Děkuji
vám, hrdino, jménem vznešené služby, ktere
jste život věnoval.“ Atd. atd.
Zahrnuje poddůstojníka pochvalou plným
proudem uznalé řeči, slaví ho jako vzor. 3 Ke
nečně ho vyzývá:
„Přistupte blíže, mladý hrdino, podejte m
ruku. Miluju takové statečné poddůstojníky. Jsou
oporou armády. Jen blíže! Docela ke mné.
Rod Rod
11
article
Tak! Ale měl jste se taky dát oholit
prasáku prasáckál
Pointa zanítila, divadlo se třese potleskem
A z aforismů:
„Řekne-li vám mladá dáma: tento šperk
jest od mého strýčka — pak je nepravý bu
šperk anebo ten strýe.
„Ano, antisemitismus — no dobrá, dobrá
Ale k něčemu teprv bude, až se ho chopí —
nějaký řádný žid . ..
„Často i v-hrubých kalhotách se tají srdce
které do nich spadlo.
„Nemluvte s nikým o jeho oboru. Tomu z
mák nerozumí.
„Bůh stvořil svět za sedm dní. — Ale taky
se na lu hudlařinu podívejte.
„Víc oblažuje dávat než brát. Což plat
hlavně o fackách a ochotnických představe
„Jsou lidé, kteří povídají, co nevědí; mají-
při tom štěstí, říká se jim proroci.
„Žádoueno, aby se ženám co nejvíce stu-
dium zabránilo. Je tak dost vrtáků.
Potlesk. Roda Roda vstává od svého stolku
směje se širokým, taškářským smíchem, jakohy
chtěl říci: no bodejť byste netleskali, uklání se
odchází. Je právě deset hodin a půl minuty
o chviličku později vystupuje paní nebo slečn
Florence de Dio, fantastická tanečnice.
Pan Roda Roda za kulisami obléká svreh
ník, aby šel do něktoré výborné hamburské re
staurace povečeřet. Má zas povinný večerní vý
stup za sebou — zítra bude jinému zas publiku
povídati totéž. A noviny jsou plny chvály o jeho
výstupech.
Jsou tomu snad asi tři neděle, co novinam
prolétla zprávička, že pan Roda Roda byl čest-
ným soudem vojenským zbaven hodnosti nad-
poručíka v reservě, poněvadž prý se prohřeši
na stavovské cti.
Za důvod rozsudku toho, nad nímž as
Roda Roda sotva zoufal, uváděno, že si v lite
rárních pracích svých tropí šašky z představe-
ných.
Přec jenom, ač je dávno přes třicet a sna
málem ke čtyřieltce, nezkušený muž. Otloukat
„podstavené“ za všech okolností je aspoň tak
mlčky dovoleno, ale šťourati do „nadstavených“
— kam by to vedlo, pro Krista pánal
ních.
bůh
Rod Rod
jít Dio
Rod
Krist
Florenc
12
article
Když měla srdéčko tak těžké...
Když měla srdéčko tak těžké...
Episoda ze života Žurnalisty. — Napsal Lucien
Muhlfeld (Pařiž).
V pátek řekl jsem své malé Jaennetce, aby
na mne zejtra, až půjde ze šití, nečekala. „Re-
naud mne pozval k sobě na venkov, budu
u něho obědvat. Je ve Vaueressonu. Pojedeme
vlakem v 6 hod. 30 min. Ale přijď za to v ne-
děli; řekni doma, že musíš došívat smutkový
oděv aneb si připrav v dílně nějakou vhodnou
práci — a ve dvě ať jsi na místě! — Vy-
jednáno, drahoušku!“
Náhodou se stalo, že jsem svojí Jaenne
řekl pravdu. Renaud, můj kolega, Emil Renaud
jenž píše sněmovní referáty pro „Droit Divin o
a já, jenž je píši pro „Drapeau Rouge“, jsme
sousedy na tribuně žurnalistů v Luxembourgu
Schůze končí tam vždy velmi záhy, tak že žur
nalistům zbývá někdy volná chvíle, aby část
svého strastiplného života ztráviti na venkově
Renaud nalozl dokonce manželku, která měla
tolik peněz, že si mohl, jakmile nastala prvn
parna, najmouti vilu, plnou nábytku falešné ele
gance a geranií.
Rád obědvám s přáteli na venkově. Jíme
pod večer v zahradě a obligátní „Saint- Germain
polévka“ dostává v přírodě zvláštní chuť, po
vzbuzující barvu: stává se impresionisticky ze
lenou. Záby se setmí a právě k desertu přicház
příjemný, osvěžující chládek. S okázalostí, jež
hostiteli velmi pochlebuje, oddáváte se rozkoš
hlubokého vydechování a rozpínáte velmi poho
dlně vestu.
Ježto pak takové pozvání nevyžaduje výloh
zvyšují se požitky letního pobytu a krásy ven
kova, neboť nejsou znečištěny účty arogantnícl
sklepníků.
Tedy v sobotu čekal na mne Renaud u vla
ku a byl jsem opravdu blažen, když jsem used
po jeho boku.
Byl jsem oholen, učesán a umyt, jak ná
leží, kdežto on byl všechen zpocen a uprášen
tak jak vyšel z redakce, aniž se tím ale zne
pokojoval. Jest to zcela přirozeno po jednoroč
ním nebo dvouletém manželství.
Muhlfeld
Renaud
Re
Luxembourg
SaintGermain
Droit Divina
Drapeau Rouge
13
article
„To je zvláštní,“ pravil, a utíral se zuři
na krku a za ušima, „to je zvláštní, že moj
paní dosud neznáte. My žijeme docela tichý ro
dinný život, jenom pro sebe ... a náš maličký
činí na nás veliké nároky ...
V pravdě na tom nebylo nic zvláštního, ne-
boť mezi mnou a Emilem nebylo jiných vztahů
než jaké předpokládá naše povolání. Jenom, že
jsein den před tím, ve schůzi parlamentního
klubu žurnalistů, jej pozval, tak namátkou na
snídani k Poussetovi. A on mi tímto prostě
spláci. — Nic více.
Paní, oděná v prostý, modrý, plátěný šat
seděla na verandě a četla. Když vrzly dvéře
povstala a přistoupila k nám.
Renaud nás představil.
„Znám vás, jako Emilova přítele. Jest vel-
mi hezké od vás, že jste přišel. Jenom žese
budeto musit spokojit s naším venkovským za-
řízením ..
Přednesla tuto zbytečnou banálnost velm
způsobně.
Jakmile jsem zpozoroval, že má krásné
dlouhé řasy, pěknou postavu a široké rukávy.
namáhal jsem se, abych se jí zalíbil. Do pohledu
hleděl jsem vložit působivou, příjemnou, inteli
gentní rozjařenost a když pak záhy na to po
dána polévka, snažil jsem se dostati ji bez ne
příjemného srkání do sebe.
Při obědě, jemuž přítomni byli také obstárl
již rodičové hostitelčini, kteří však byli zcela
zabráni vnoučátkem a jeho kojnou, osedlalsi
mne Emil náboženskou otázkou, o níž se právě
debatovalo ve sněmovně. Jeho choť, jak se
zdálo, tyto věci nezajímaly. Nepouštěl jsem se
pro to do dlouhých rozhovorů o těchto záleži-
tostech a takž jsem celkem Renaudovi přisvěd-
čil, ač byl jsem jinak nucen snížiti své mínění
o těchto debatách — a zakryl jsem vše pohrda
vým úsměvem,
Po krátké přestávce jsem řekl:
„Vyrušili jsme vás, milostivá paní, ze čtení
a to vás, jak se zdálo, zajímalo. Smím se ptáti
co jste četla?
„Le mystěres des foules.
Emil
Renaud
Emilův
14
article
„Zajímá vás Paul Adam?“
„Velmi! Piše tak pěkně!“
„Jsem téhož mínění, a což kdybyste je
slyšela mluvit. Byla byste proště nadšena.“
„Opravdu! To by jej měl někdo k nám
uvěsti! Znáš jej Emile?
Avšak Emil, jehož literatura nudí, neb o
on jí pouze z politické kuchyně, přerušuje nás
a snaží se dokázat, že jest to sám ministr, který
onu interpelaci ve známé otázce náboženskés
objednal. Emila vítězně přepadl jakýsi způso
vzdělavací zábavy, nepochybně, že to zejtr
uveřejní v „Drojt Divisa“
Naslouchal jsem mu jenom velmi roztržiti
a Renaud obrátil se k svému tchánu, ktorý mu
věnoval více pozornosti.
Hostitelka se mne tázala, zdali jsem čet
„Demi-vierges“. „Výtečná otázka: Divadlo
smyslnost, morálka, vychování... od devíti do
deseti jsem mluvil o těchto věcech prostosrdečně
a udal všechny své nezvratné náhledy, utrousil
několik anekdot a udal několik hesel.
Ona mluvila velmi málo, ale velmi piln
naslouchala. Pak odešla na okamžik ke svému
spícímu synáčkovi. Možno také, že se šla poně-
kud upravit, neboť její rty hořely podivuhodně.
vždyť při stole pila víno, rozředěné vodou —
bez ledu.
so — n
Mezi tím převaloval jsem havana mez
zuby, houpal se v lenošce a snil. A nepřerusi
ani své snění, když se paní vrátila. Moje bla-
žené myšlenky, rovny tmavým květům slezu,
pod červencovým nebem, jež hoří modrým
ohněm, sem tam se kolébaly. imin
„Modrým ohněm“, opakoval jsem hlasitě
mladá paní prohlásila tento obrat, „a la Gon
court“ za velmi pěkný.
„Rozhodně, ona jest velmi hezká. Avšul
komu se podobá? Mladičké Raphaele Lizosově
Ano! A velicel
Louisa se jmenuje, ale jmenují ji Sisi.
„Jaké to protivné zasiknutí!“
„Což by „Lulu“ nebylo něžnější?“
„Mama mi tak říká a nechce jinak
„Ach, ano, pro mama se to hodíl“
Po chladnějším zavanutí vánku odhodla
jsem se k loučení. Renaud nedá jinak, nežž
Paul
Adam
Emil
Renaud
Demi
Lizosův
Louisa
Sisi
Lula
Drojt Divisa
divadlo smyslnost
15
article
Fpsilon.
Fpsilon.
mne doprovodí a žádá choť, aby mu přinesl
svrchník: „Jdi Sisi!“ Trhla lehce ramenom
a šla.
Na zpáteční cestě zamyslil jsem se tak, že
mi cigareta uhasla a já ji automaticky v ústech
držel. Usmíval jsem se trochu samolibě. Doraziv
do Paříže, vstoupil jsem do své hospůdky, kdež
se kamarádí právě chystali ke kartám. Vinil jsem
je velmi s vysoka z nepředloženosti, která mne
samotnému nebyla dosti jasna.
Jaká krásná sensace! Jak pochlebné by pre
mne bylo, dáti nyní vše to k lepšímu. Ale ne
Byl jsem dalek pokušení a pod uklidňujícín
vlivem půlnoční doby zmoenilo se mne znovu
ono příjemné pohnutí, jako ve vlaku.
Samozřejmo, že příčinou toho všeho byl
setkání s paní Renaudovou. Jest to paní velm
bystrá, snesitelně vzdělaná, elegantní, hezká
mimo tyto všední přednosti dodává jí však ne
bezpečného půvabu okolnost, že paní Renaudo
vou respekt rodiny a starost o domácnost una
vovaly a nudily a že tudíž se nemohla přemoci
aby moje důvěrnůstky neodměnila úsměvem
při kterém se jí objevily na tvářích dva rozto
milé důlky.
Já jsem si liehotil myšlenkou, že jsen
udělal dojem. Zdálo se mi, že jsem „nebez
pečný chlapík“ a jednal jsem s sebou samým
s otcovskou blahovůlí... Ale co nyní?
Renaudův
Paříž
jít Sisi
uno vovala
16
article
Bude-li se mně chtíti, nebudu zejtra více
mysliti na paní Renaudovou a pak si mohu do-
mýšleti, že ona na mne tak lehko nezapomene
a že vlastně na ní závisí, aby trochu života
uvedla do své monotonní existence.
Na dvaceti maličkostech dal jsem ji znát
kterak se mi líbí. Snad se také bude domnívat
že jenom z počestnosti se jí vzdaluji, neboť spo
lečnost její mne rozohňuje.
Znám paní staré a dokonce škaredé, kter
každého rána a večera modlí se „otčenášek“ za
jakéhos mladíka, který se pro ně beznadějnou
láskou utrápil. A naopak zase: Tady bych samo-
zřejmo mohl započit flirt, který by mne nepo
chybně velmi bavil a byl mi příjemným právě
tak, jako — jeho konec.
Nyní okoušel jsem jako labužník chut
sněch stavů, jež jsou v počátcích a jichž jsem
byl dosud pánem, jež můžeme bez bolesti roz-
vázat, neboť nejsou dosti zralé, aby se ná
zmocnily a přece již zase jsou dosti silny, ab
nás svým bytím samolibě polehtávaly a vše-
možné zábavné, vířivé, zkrátka velmi příjemne
obrazy sugerovaly.
V neděli ráno vzbudil mne listonoš a dodal
mi škrábanici milé Jaennetky, která mně, z bázně
abych nezapomněl, připomínala odpolední dosta
veníčko. „Neusnula bych, aniž bych ti pověděln
jak velmi tě miluji, jak mnoho jsem o Tob
celou sobotu snila a netrpělivě neděli a tvoj
náruč očekávala.“ A tak dále.
Psaníčko udělalo velmi špatný dojem, ne
boť způsobilo, že se ve mne ozvalo svědomí
Já jsem celé dvacetčtyři hodiny na svoji přítel
kyni nemyslil.
Renaudův
17
article
Slunce zalévalo můj pokoj plně a jasně
bez podezřelých příznaků, jako znak trvale krás
ného počasí. Četl jsem „Echo“ od počátku až
do konce. V rubrice „Sport“ nedivil jsem se ni-
kterak mimořádné naději „Cloiry“ při závodu
dvouletých. Byl jsem úplně jist, že toto výtečn
zvíře předběhne velkomyslně své soupeře, a se
bere první cenu. Jak jest nudné, nebýti na do-
stihách a nemoci výhry zatrhnout. Jak jest
hloupé v tak nádherném počasí mučit se v po
Rozmrzele vzal jsem opět psaníčko Jaen
netčino. — Píše: „Budu tě otče kávat.“ Jakse
mi náhle zprotivily tyto pravopisné chyby —
jindy mne tak bavily a obveselovaly. A kteral
to, že jsem si náhle s odporem vzpomněl na
její od šití rozpíchané prsty?
Po ránu, ztráveném v nečinnosti, snída
jsem pozdě a mrzut v restauraci, v neděli tal
prázdné a smutné. Potom jsem vypil kávu v ka-
várně a pozorovav chvíli povozy, vezoucí párky
ozbrojené kukátky, k dostihům nebo na venek,
vyšel jsem také a stoupal do kopce pověstné
ulice, která poskytovala útulek naší lásce. Ne
boť, uvažte jen ten hloupý případ: moje přítel
kyně neodvažuje se přijíti ke mně, protože m
„paní kastelánová“ jest náhodou její příbuzná
Když jsem vstoupil, udeřila čtvrt na třetí
Jaenne seděla na pohovce a četla „Petit Jour
nal“. Jaké tu bylo vedro! Nyní utíral jsems
já kapesníkem krk a čelo a třel se za ušima.
Píš
Petit Jour
Buda
18
article
Když pak jsem se k ní posadil, vyplávala se mne
na včerejší večer, ale přerušila mne hnedle,
aby mi sama vyprávěla hístorku, která se udál
včera „u nich“ při výplatě a ze které byl
zřejmo, že její přítelkyně Irma nezachovala se.
jak se slušelo, a že ji za to ředitelka, paní Gau
therantová, spořádala „jak se patří
Já mezi tím vzpomínal jsem na onu vzdě
lanou, distinguovanou paní, s jak jemným způ
sobem mluvila včera večer o „Mystěre do
Foules“ od Paul Adama a jak správně věc po
suzovala.
Pojednou přitiskla se Jaenne ke mně.
„Nač myslíš nyní?
„Na tebe, drahoušku
„To se mi nezdá. (Pausa.) — Pracovaljs
na svém díle?“
„Na svém díle!“ — „Mé dílo,“ to jes
drama, které dělám z „Mariany“ od Marviauxa.
Tázal jsem se již aspoň stokráte sebe sama —
zdali povaha pana „de Clima!“ jest správně v
stižena a nevím si, co odpověděti.
„Co jest to dnes?Ty mne již nemáš rád?“
Protestoval jsem slovy. Ale myšlenky m.
dlely jinde. A já jsem pojednou věděl, co m
schází, abych mohl své dílo dokončiti. Kromě
tichého štěstí manželského něžná žena, ktera
má správný úsudek, jest prodehnuta rozumnou
láskou, která by mne pomáhala, mne povzbuzo-
vala, která by mi byla vždy ochotným a vždy
disponovaným spolupracovnikem. Vždyť přec
neskončím svůj život jako sněmovní referent po
boku bezvýznamné švadlenky! Charles Liny
který sklidil již své úspěchy a sedí dnes v aka-
demii, byl beze všeho talentu, dokud nepozna
paní de Crovr.
„André, kde bloudí dnes tvoje myšlenk
což mně již nemáš ani trochu rád?
Utkvěla na mne pohledem věrného psa
hlas její zněl tak zoufale, že místo nepohodln
lásky naplněn jsem byl k ní pojednou velikým
Irma
Paul Adam
Mariana
Clim
Lin
Crovr
André
Gao therantová
21
article
Ubožátko! Co pak za to může, že se ne
mohla v životě více učiti a že živobytí ta
těžce vydělávati si musí? O mých ukrutných
myšlenkách nesmí mít ani potuchy. Chci její
trampoty zaplašit. To hodné děvče, dalo svů.
život za mé polibky ..
A mezi tím, co jsem vroucími polibky po-
krýval její tvářičku, vyvinula se mi z náručí
tázala se velmi vážně;
„Pověz mi! Že jest to vše jenom pouhá ko
medie?
„Obl
Jak mne ponižuje! Jak mne prohlédla! Jaký
jsem to slaboch! Jak hrozně se tu jevím! Jakou
bolest jí činím! A ze soucitu a hanby nad sebou
samým vstoupily mi slzy do očí. S nadšením
cítil jsem je vslupovati, neboť ony rozpoutaly
napjetí posledních hodin. Plakal jsem z cele
duše.
Jistý prostředek, neomylný klam tekoucích
slz! Jaenne domnívala se zcela přirozeně, že
její nespravedlivé nařčení mne tak bolí.
Vyčísti mu, že hraje komedii, jemu tak
zbožňovanémui
„Ach, odpusť mi, můj André, odpusť mi
miláčku, já vím, že mne miluješ, jsem o tom
přesvědčena. Což by bylo vůbec možno, abys
mne neměl rád! Odpusť mi, nevěděla jsem ani
co mluvím. Právě proto, že tě tak neskonale mi-
luji, mám takový strach, že bys mne mohl pře-
stat míti rád.“
Slzy odplavily všechnu nerozhodnost a d -
stavilo se dobré předsevzetí. Hleděl jsem jí do
očí, které tak něžně a šťastně na mne utkvěly.
neboť nyní věděla, zcela jistě, že moje láska
jest veliká, že na celém světě nic jí nemůže
ublížit.
Jak blaženě se směje a jak je spokojena—
tím lépe moje dítě drahé ..
Co by z tebe bylo, kdybych tě opustil?
A kdož ví, zdali bych já byl bez tebe šťasten
Zvykl jsem příliš tvé otrocké lásce a psí věrnosti.
že nevzpomínám již starých bolestí a ran, které
mi šťastná náhoda a koketerie zasadily a které
by snad některá jiná znovu otevřela.
André
22
article
„Některá jiná! Která jiná? Snad Sisi Re-
naudova? Mám se jí dvořit a rozbouřit své nitro
novou náklonností? A co pak? Okružní cesta
jejím rozumem byla by brzo v koncích. Ta by
se mi dříve znudila, než ta maličká svoji láskou.
Její duchapřítomnost by se mi asi stala nesne-
sitelnou.... Charles Lény byl bačkora!“
„Ne, panenko moje. Já tě neopustím. Ty.
ano ty mne budeš stále milovat. Žiju jenom
tenkráte, myslím-li na tebe, a zdáš se mi bře-
menem, jenom když jsi v té plačtivé náladě. Ale
nyní se mi zdá, že se přistihuji při obžalobé
proto, že, jak říká přísloví: „Mám nevěstu přílis
hezkou.“ Což není tvá něžnost bezpečným útul-
kem, talismanem proti svízelům živola a ošemet-
nostem světa?“
„Miluj mne, má drahá Jaennetko. já ti t
dovoluji.“
Tyto drahocenné slzy, jež jsem prolil, aniz
téměř vím jak a které jsi tak nesprávně si vy-
kládala, tekly pro moji hloupou ctižádost. K če-
mu se pachtit po změně!
„Vše na světě se opakuje, buď v téže nebo
v jiné formě,“ řekl Jules Lafurgue. Zůstaňme
jen při svých obyčejných potřebách, své prů-
měrné lásce, to ostatní jest hazardní hra, bláz-
novství, humbugl
Když jsem večer domů odcházel, byl bych
býval povalen hochem „novinářem“, který
s prudkostí a hlasem polnice rozkřikoval vý-
sledek dnešních dostihů. Koupil jsem si jeho
list: „Gloire“ prohrála o deset délek ..
A nebude-li ze mne nyní slavný spisovatel
a budu-li nadále robotit na tribuně žurnalistů
v senátě, bude to jenom proto, že jsem zůstal
věren své Jaennetce, a to se stalo tím — — že
měla ta loutka tak příliš těžké srdéčko!
Milada M. Veselá.
Charles Léna
Jules Lafurgue
M Veselá
Sisi Re
23
article
Různé zprávy
Různé zprávy
= Cesta Kongem. Jistá dáma, která se právš
vrátila z cesty neodvislým státem na Kongu, podala
zástupci londýského „Evening Standardu“ zajímavé
zprávy o svých zkušenostech. Mezi jiným vyprávěla;
Mnohdy jsem spatřila stádo slonů a jednou jevilo
sloni mládě chuť připojiti se k nám. Jeho matka však
rychle přiběhla a zuhnala je rypákem nazpět do
lesa, při čemž se zdálo, jakoby notně hubovala, že
se s námi chtělo seznámiti. Levharty jsme viděli ča-
sto a jednou mi také ukázal jeden z nosičů lva, jenz
běžel kolem nás lesem. Moji lidé však dělali vždy
takový hluk, že se šelmy na nás neodvážily. Šakalové
ovšem plížili se v noci vždycky kolem našich stanů
a jednou padl jim za oběť malý černošský hoch.
Lékař naší expedice nalezl jej na cestě: trpěl chorob-
nou spavostí a rodiče jej dle všeho odhodili.
Hoch v záchvatu choroby usnul pod stromem a mimo
stany. Nezpozorovali jsme toho a nezapomeneme
nikdy na jeho hrozný křik, když byl šakalem uchvá-
cen a odvlečen. Byli jsme vydáni stálé změně po-
větrnosti, hned na horách blíže sněhové hranice jsme
trpěli zimou, hned zase v údolích tropickým vedrem
Počasí nám nebylo příznivo. Sotva jsme někam do-
razili, přišla perioda dešťů a byli jsme neustále pro-
močeni. Často jsem při probuzení spatřila svůj stun
jako řekou zaplavený, všechno v něm plovalo
mnohdy musila jsem se celé dny po kolena broditi v
vodě. Z Irumi do Ituri na horním Kongu táhli jsme
celý týden pralesem. Po celou tu dobu lilo se prou-
dem a při tom padaly kroupy jako holubí vejce. Vše
to činilo cestu neobyčejně obtížnou, zvláště pro
ženu. V nitru Afriky jsem vůbec neuschla. Ujíti ma.
larii jest skoro nemožno. Přenášečem nemoci je ble-
cha, která je ještě nebezpečnější a nesnadněji se
dá chytiti než moskyt.
Kong
Šakal
Irumi
Ituri
horní Kongo
Afrika
24
article
= Pokus o lítání před 400 loly. Lelošní rok, tk
kýznamný pro vzduchoplavbu, jest jubilejním rokem
méně známého pokusu o volný let. V září r. 150
vystal skotský král Jakub IV. poselstvo z Edlinburku
do Francie. Dobrodruh, jenž se těšil jeho přízni. John
Damian, opat tunglandský, chlubil se, že bude v
Francii dříve než vyslanci, poněvadž tam prostě po-
letí. Dal si zhotoviti dvě velká křídla, připevnilsi
je na tělo, postavil se na zeď stirlinského zámku
před očima tisíců chystal se provésti svůj odvážny
podník. Ale místo aby se pyšně vznesl do výše, spadí
přímo k zemi a zlomil nohu. O sporně otázce, pr
se podnik nezdařil, nebylo docíleno jednoty. Damian
vysvětloval nezdar tim, že ve křídlech pod orlími
péry bylo několik pér slepičích, která jevila snahu.
vrátiti se na hnojiště místo vzněsti se do vzduchu.
Zdá se však, že ani orlím pěrům příliš nedůvěřo-
val, neboť není známo, že by byl svůj pokus opa-
koval. Tento opat Damian, předchůdce proslulého
Cagliostra, jest velmi zajímavou osobností. Rodem
Ital, dle všeho z Lombardska, přišel po mnohých po-
tulkách ke skotskému dvoru, kdež se uvedl jako lékai
a brzy nabyl velké vážnosti Podařilo se mu nad-
chnouti krále Jakuba IV. také pro tajnosti alchymie.
Že byl mistrem v tomto umění, dokazuje obralnost
s jakou rozmnožoval zlatáky, totiž ve vlasíní kapse
Ačkoli král konečně pochyboval, že Damian skuteční
něco svode, zůstal přece jeho příznivcem a Damian
měl často příležitost ulehčiti královskémnu mějci
Jakub Iva
John Damian
Damian
Ital
Francie
Lombardsko
Edlinburk