Periodikum ALTO Viewer

1

18. října 1903.

2

Nedělní zábavná příloha

3

„Národních Listů“ k číslu 284.

4

Strana 9.

5 article Podivná příhoda.

Podivná příhoda. Případ skoro neobyčejný. Kdykoliv si vzpomenu na Florencii, nebo přijde-li rozhovor na tuto perlu toskánskou, nebo namane-li se mi v četbě třeba jen pouhá zmínk o ní, vždy obnovuje se v mě paměti podivná při- hoda, jež stala se mi tam před několika letya jež mnou otřásla až do hlubin duše. Podivná příhoda, třeba že tak prostá, jak jen jednoduchým může býti, co nazvati možno zároveň i podivným. Mohla se státi právě tak kdekoliv jinde, není na ní pranic výlučně florentinského, nle nevím při- činy, proč bych ve vypravování měnil skutečno dějiště. Stala se mně a stala se ve Florencii, ta dvě fakta musíte vzít, jak je podávám. Důvěra jest první, čeho třeba spisovatoli i čtenáři. A mně možno tím spíše věřit, že nejsem spisovatelem a nepíšu pro čtenáře. Nevím už, bylo-li v neděli nebo ve všedn den, jen na to se pamatuji zřetelně, že stalos to v říjnu, a že byla onoho dne jakási svátečn nálada. Snad jenom v měm nitru, neboť k málo- čemu jest člověk tak náchylen, jako k přenášen svých vnitřních stavů na své okoli. Ale to jes věcí celkem vedlejší, významu úplně podřízeného Hlavní jest, že ke čtvrté hodině odpolednise fic rentské ulice lidmi jen mihaly. Není vyloučena možnost, že byla právě nějaká slavnost. Avšak jak jsem už pravil, to vše jest mi dnes neznámo isto jest pouze, že lze přičítati zvláštní náhodě že mezi tolika lidmi a v takovém víru pouličním povšiml jsem si na piazze della Signoria mez Loggií dei Lanzi a Palazzem degli Uffizi nená padně, ale s vybraným, abych tak řekl aristokra tiekým vkusem oděné dámy. Netřeba podotýkati mladé dámy!

Lanz Palazz Uffizi Florencie

6 article

Viděl jsem ve Florencii mnoho krásných žen od nichž bylo mi lito odtrhnouti zraky. Doved jsem za vábnou jednou ženou z lidu v krajkové hedvábné šále je tramwayí až do Fiesolí a z kterousi čarovnou dámou z vyššího světa jsem dovedl promenovat při odpoledním koncertě na piazze Vittorio Emmanuele bezmála tři hodiny a ještě byl jsem téměř nešťasten, když první m zašla domů a druhá ujela ekypáží. To jsou jen dva příklady, namátkou vybrané z nesčíslných. A nelze se tedy ani mnoho tomu diviti, že jsem hned zkroutil své kroky za neznámou. Byla štíhlé postavy, pružné a lehounce se nadnášejíc, právě jak se mi líbilo. „Měla přesto plné formy, krásné, volně a rythnffeky se vlníei poprsí a smyslné boky — vše, co mohlo ji činie lákavou a vnadnou. Měla bílou, hebkou plet obličej ani oválný, ani podlouhlý, oči černě hluboké, zářící jakousi snivosti a intelligenci, la- hodná ouška, černé, hedvábné vlasy. Myslím, ž hidlo měla asi takové, jaké při objetí jest pří- čmou, že jsme zpiti už dříve, než se napíjeme. Krátce řečeno: byla to žena, jež vábila. Že jsem si ji tak důkladně mohl prohlédnout. děkoval jsem nahodilému sběhu u via Calzaioli. kde se neznámá musila zdržeti několik minut, ne se cesta uvolnila. Prohlížel jsem si ji dojista lačně a nenasytně, dost vyzývavě a nezakrývaně. Neznal jsem tehda v těch věcech přílišných ohledů. Ale ona dle všeho byla příliš zaměstnána svými my- šlénkami anebo příliš hrda, aby byla byť i jen na několik okamžiků věnovala svou pozornost bůh ví komu z ulice.

Fiesolit Emmanuel Florencie

7 article

Už chtěla zabočit z ulice Calzaioli do oné jež vede na náměstí Viktora Emanuela a odkrývá pohled na jeho národní gallerii a pomník slavnéh krále sjednotitele, když tu náhle se zarazila, oto čila a šla nazpět, kudy přišla. Popletlo mne to a na několik vteřin přivedl z rovnováhy. Nemohl jsem si vysvětliti jejího jednání. A učinilo mne to ještě zvědavějším. Nechal jsem ji předejít a nenápadně jsemji sledoval. Spěchala, ale spěchala klidně. Nebylo nic, abych tak řekl, nedůstojného v jejích po- hybech. Všechno nanejvýše harmonické, všechno jako zladěno v jednu tóninu. Možná, že chvilkové nadšení a vzpomínky obrysy té příhody a její re kyně poněkud zidealisovaly. Nicméně věřím, že jsem se nemýlil. Každý náš pomysl jest vlastn illusí. A může vám býti tedy celkem lhostejno jak daleko jsou moje illuse v tomto připadě o pravdy. Došel jsem, lépe řečeno: došli jsme zasn piazzu della Signoria. Tam se moje neznámá bez příčiny zastavila a chvíli zdála se na někoho čekat. — Šťastný milenec — myslil. jsem si, kousa jsem se do rtů a lál jsem si zlými jmény, že jsem ji až sem sledoval. Jak směšno mi připadalo moje počínání! Jak groteskní! Ale něco mi na- povídalo, abych už setrval. Kdo vytrvá do konce, bude spasen — posmíval jsem se sám sobě ato na mne dobře účinkovalo Však ukázalo se, že jsem se zmýlil. Nešlo tu patrně o milence.

Viktor Emanuel Signorio Calzaioli

8 article

Ona šla dále, totiž: dále nazpět, Minula Loggii dei Lanzi, aniž hlavu pozdvihla a zamířil na temnou piazzu, vlastně nádvoří v paláci Uffizií Pamatuji se, jak zvláštně a pittoreskně na mne v té chvíli působila černá, bronzová socha Celli niova „Perseus s hlavou Medusinou“, pod níž moje neznámá prošla. Od onoho okamžení stále jsem viděl nad ní se vznášet ufatou hlavu Me- dusiny. Prošli jsme loubím na pobřeží Arue. Kdosi ji uctivě zdravil a ona poděkovala jemným úklonem hlavy. Otočil jsem se za oním člověkem. Byl to nějaký elegán, snad šlechtic ně jaký. Aspoň jeho fysiognomie zdála se mi býti po vědomou z aristokratické společnosti, do níž mne kdysi některý z mých známých zavedl v Římě Neznámá došla až k Ponte Vecchiu, pak bez nejmenšího rozmýšlení se obrátila a vrátila se zas k podloubí, kterým jsme vyšli na nábřeží. Tam v chůzi se lehce naklonila nad okraj zábradli. Cosi divného mnou prochvělo. V tom okamžiku jsem zřetelně viděl nad ní hlavu Celliniovy Me- A ona zabočila zas na piazzu Uffizii, prošla jí na piazzu della Signoria, a dřívější svou cestou šla stále klidným krokem dále. Začalo mne to unavovat a nudit, ale zároven mne to i dráždilo. Odhodlal jsem se, že ji budu sledovat i dále, až dojdeme k nějakému zřetel- nějšímu konci. A tak jsme se brzo dostali na piazzu del' Duomo. Před kathedrálou Santy Marie el' Tiore zřejmě jsem uznamenal v jejich po hybech, že chtěla si tam zajít. Ale zlomila ten směr a obrátila se na levo a kolem Battistera za dusy.

Celli Perseus Medusin Pont Vecchia Signorio del Duomo Řím Uffizia Celliniův I Santa Marie

9 article

bočila do ulice, kterou projiždí tramway z ná městí del Duomo směrem k nádraží. Dvakrát cestou zdálo se mi, že ji cosi za ráží, a že zápasí s myšlenkou, buď zastavit se nebo vrátit. A šla dále. Snad vdaná paní, jež jde navštívit milence Teprve v tom okamžiku napadlo mne podíva se, má-li snubní prsten. Ale ona měla rukavičky. Soudit však se dalo ze všeho, že jest vdaná Byl jsem celkem spokojen s tím výkladem Totiž: spokojen jako zvědavec, ale velmi nespo kojen, jako někdo jiný, než její milenec. Míván takové pošetilé nápady. Ta hra na schovávanou trvala už hodinu. A tu málem byl bych ji ztratil z dohledu. Neodbytná květinářka vlezla mi do cest právě, když ona přecházela ulici a zmizelaz několika vozy, jež mne od ní rozdělily. Pamatuji se, že jsem se na tu ženskou drsně a hrubě roz křikl a její ruku, už mi zatínající kvítek do dírky skoro brutálně odhodil. Zaslech jsem za sebou tři, čtyři, jadrné nadávky, ale rozumí se, že m ani nenapadlo, jich dbáti. Na štěstí jsem svou neznámou dostihl a už ji s očí nespustil. Kam půjde? A s kým seto setká? A nikde nebylo nic, z čeho bylo by možno soudit o odpovědi na ty otázky. Jen ta hlava Me dusina — — Počínal jsem se domnívat, že jde na nádraží A nemýlil jsem se. Ocitii jsme se na nádraží Vzala lístek na perron. Za ní i já. A za ní vyšel jsem i na perron. Tedy snad čeká na muže — napadlo mi a tu jsem se jaksi zastyděl, do hloubi duše za styděl. Neboť zájem o věrnou manželku a man- žela jí očekávaného, jak uznáte, jest věcí na nejvýše pošetilou a naivní.

10 article

Ale nedalo se už nic na věci změnit. Sledoval jsem ji až na nádraží, a bylo tedy nutno vyčkat už i zakončení té hloupé episodky Vyčkával jsem tedy, chodě stále za ní, ovšen nenápadně. Potkávali jsme se vždy na obou koncích per ronu, r tu ovšem jsem měl dosti příležitosti, abyeh si ji prohlédl ještě důkladněji. Byla úžasně krásná — věřte — tak čarovná že jsem cítil hlubokou bolest v nitru svém. Ta- ková žena — a ten, kdo přijede a na kterého ona tak oddaně čeká — ten snad skoro lhostejně ji obejme, ani si ji důkladně už nevšimne, vezm ji pod ramenem a lhostejně s ní bude odcházet Začal jsem po ní hledět nenávistně. Nebo i ona byla spoluvinnici na svém snížení. Ba snad hlavním vinníkem. Leč ona nezdála se vidět mé nenávisti, ba ani mne vůbec, ba snad vůbec nikoho. Oči její byly upřeny někam mimo svět. Zíraly někam mimo věci, na něž zírali jsme my ostatní. Ale nikoli tupě, nikoli v nějaké extasi zpola chorobné. zpola hloupé — tak jaksi jinak, že se to vymy- kalo našemu slovníku pocitů. Chvílemi zdálo se mi, že se matu. A celkem byl jsem čím dále, tím více popleten.

11 article

Čeká na milence? Vypadala na to příliš důvěřivě. Ale to právě mohla býti rafinovanost. Anebo čeká na muže? Na to vypadala příliš moudře. A dále jsme se míjeli — ona zamyšlená, j. nanejvýše zvědavý. To všechno trvalo asi 5 minut, ale mně těch 5 minut zdálo se být nekonečností. Přijel nějaký vlak na druhé kolejnici — ale ona zdála se ho ne vidět. Jen jaksi pobledla — myslil jsem si, ale nevěřil jsem sám sobě. Neboť proč byla by po bledla? Bylo zjevno, že čeká na jiný vlak. A ten přijel brzo po prvním. Bylo slyšet jeho supání. A tu ona se zastavila. Zastavil jsem se i já, skoro se chvěje ve zvláštním, mně samotnému dost nepochopitelném rozčilení. Neboť uznáte, že člověk třicetiletý nen už přece nějakým dítětem. Vlak už se objevil. Byl na prvních kolejích Kdo asi to bude? Milenec? Muž?

12 article

Kousal jsem se do rtů a spílal jsem si jmény nevybíraný mi. — Asino, stupidone — osel, hlupák — — Ona stála jako sloup. A tu náhle se mi zatmělo v očích. Vykřikl jsem, proniknut nevyslovitelno hrůzou. Ona skočila pod vlak, pod lokomotivu. Nahnula se — a už byl konec — — Viděl jsem krev pod koly — krev, krev — Obrátil jsem se, bledý jako křída a třesoue se na celém těle jako osyka. A utíkal jsem od tamtud, jako bych byl sešílel — Nuže — to je tedy moje podivná příhoda — dokončil vypravovatel — jež jest příčinou, že z Florencie brzo potom jsem odjel a už se do ní nevrátil. Chránil jsem odhaliti tajemství smrti té ne známé. Nečetl jsem novin, v ty dni, abych neposkve nil něčím svůj veliký žal za jejím neštěstím. Cítil jsem dost studu, že tak drze jsem se vtíral do jejího tajemství a do posledních jejíci okamžiků. Podnes mne často pronásleduje přízrak jej čarovné krásy a nad ním jako příšera uťatá hlava Medusina v ruce Perseově. A zdává se mi časem, že tehdy otřáslos ve mně něco, co už neztvrdlo. Jsou rány, jež se nezahojují.

Medusin Perseův Florencie

13 article Jásot srdce.

Jásot srdce. Malá črta. Napsal Jan Václav z Finberka. Jsou chvíle, kdy duše naše zmalátní. Únav těla, neklid srdce, skleslá mysl a nechuť k prác i zábavě přijdou k nám na besedu. Chceme se vzpružit, utišit, vzlétnout, ale marně. Až nudno ze všeho... Probudí se v nás touha utéci v sa motu a netýrati nejbližší osoby pessimistickým protesty proti životu, který nám hází v duši po- divná semena, by vzklíčila ještě v podivnějš trávy. Takovou chvílí týrána byla roztomilá hla- vinka Bělčina za nedělního odpoledne, kdy ná- městí venkovského jich města podřimuje. Všichni rozběhli se po okolí, v mladičkou rozvitou pří rodu, neuprášenou, svěží, měkkoučkou a vonnou, jen ona zůstala doma, samotna. Rodiče odjeli s její sourozencem Janem podívati se na jeho nové působiště. Vrátí se v noci. Nic ji nebavilo. Ani četba nedělní belletri- stické přílohy oteova denníku. Listovala, okotu tam se zastavilo a narazilo o nadpis „Jásot srdce“ který byl položen v čelo nabídky k sňatku. Liché srdce, které nenašlo dosud druhé do páru, vždy se zajímá o jiné srdce hledající.. Insertem tím hledala hezká dáma z vyšších kruhů vzdělaná, ideální a bohatá, ženicho s duší sou- zvučnou, něžnou — nejraději docenta ... Duch insertu Bělu rozesmál. „Souzvuk duší! Jak by to krásně a pravdivě znělo, kdyby ta poesie nebyla rušena prosou zad- ních vrátek! Ona je bohatá, proto chce míti že- nichem docenta! Do její nudící se duše tento insert nali trochu veselého nádechu.

Jan Václav Běla Finberk

14 article

„Ubohá! Což jen docent dovede chápat naš srdce, jen on je schopen lásky? Jiný citu nemá ani rozradostnění v sobě pro něžně milující srdce ženy? Ubohá! Souzvuk duší! A souzvuk tvého bohatství s docentstvím tvého touženého muže. ano? — — My ženy se nezapřeme. Naše ma- teriální požadavky prorazí v nestřežené chvíli na- šimi ideály jako růžky na bílé hlavě kůzlete Ach! Ich! — — Vše je dobou, za kterouž ne- můžeme, dobou, která je přesycena hmotou. Muž se táže: Kolik jí dáte? — a my: Kolik máš ročně? — Ubohé, odstrčené srdce! Odstrčené tělem, které se chce míti dobře, které oblékáme draze dle bláznivých nápadů pařížských švadlen. Odstrčené — — nikdo mne neslyší? — — ža- ludkem, který chce mlsot misto jíst... A co tobě, srdce, dáváme? Jedna professora, jiná učitele, tato — docenta ... Souzvuk duší! — Ubohá! Myslíš daleko do boudoucna. Z docenta bude universitní professor, a to je asi onen hle- daný tón —— k souzvuku duší... Jinak byla by dissonance, což? Bláhová, hloupoučká ... Její kučeravá hlavička dlouho spočívala ve dlani podepřené ruky. Po úvaze rozhodla se psáti oné dámě — jako muž .. Nikoli nabídku, jen několik vlastních myšlé nek jako gloss, které jí napadly, když o souzvuku duší, o tom bohatství ženy a docentství muže přemítala ... Nudné odpoledne tím příjemně vyplnila. Ra- dovala se z listu, když jej ukončila, četla a večen bratrovým napodobeným rukopisem přepisovala na čisto.

Bláhová ich

15 article

Za tři dni čila pod kvetoucí třešní v zahrade odpověď pod značkou „Jásot srdce“ Tváře jí hořely, srděčko bušilo rozčilením. „Velectěný pane Píši hned a píši ráda. Zajímal mne velice Váš list, za nějž děkuji Jak mnoho je v něm pravdy, jak mnoho touhy pochopení pro to, co lze bez odporu nazvat nej vyšším štěstím člověka, ovšem vydaří-li se to, pro klidný život rodinný! . Jsou až dojemny ty Vaše řádky .. Tak jsou mi ty Vaše výroky nějak blizky jako bych je byla již někde slyšela, nebo snad proto, že jsou ozvěnou mé duše? Jest skutečně mnoho nezdravého v naší tak zvané lepší společnosti. Hlubokým, více myslícím povahám to nedostačuje. Nechci se shad s chlou- bou mezi ně počítati, ale mohu Vám říci, že jsem cítila skoro vždy jakousi nicotnost a mělkost prázdnotu v těch našich zábavách, a po nich bývala jsem velmi disgustována. Kde jsou mé sny o tom všem? Jak těšívala jsem se dříve, než jsem pravý, smutný stav věci poznala, na hovory plné vtipu, ducha, procítění Vše bylo bohužel pouhým snem. Věřte mi, že i lidé hlubších povah, vníma- vějších baví se tím prázdným způsobem, aby jen nebyli z jiných; raději říkají: „To je tu horko“ atd., než aby ukázali trochu svého ducha a dal. do něho nahlédnouti. Je to již zakořenělý zlozvyk nákaza. Tak je to v naší nejlepší společnosti v Národních besedách, uprostřed naší intel ligence !

Píš Hluboká

16 article

Člověk ani neví, ani nemůže říci, setkal-li se kdy s duší sobě blízkou. Každý se jen skrývá, hali do roucha frásí, aby pokud možná nejvíce zakryí a zatemnil pravé své „já“ Ani nevíte, jak mi přišel návrh Váš, abychou si, třeba neznámí, dopisovali, velmi vhod. Tak mám alespoň vyhlídku na trochu pěkné zábavy. třeba s osobou, již neznám a jež je mne vzdá- lena. Jen když mně rozumí. A to je to, po čem toužím a prahnu. Po pochopení, po jakémsi do- plnění své duše. Nežádám mnoho a přece tak těžko i málo lze nalézti. Ba často se mně zdá, že toho ani ne- dosáhnu. Lidé jsou přílišní prospěcháři, málo ci- toví, působí to snad doba, ale já tomu nezvyknu. Kolik byste myslil, že se mně na moje na- bídnutí přihlásilo pánů? A jsem jista, že z celé té spousty 95% nemyslilo na nic, než na m peníze. A já přece jen v touze po blízké duši psala svůj insert! — — Myslila jsem si: Můj bože, tak hraje v životě lidském náhoda, proče ity bys nemohla třeba touto profanní cestou nalézt náhodou ženicha! A zase jsem byla zklamána, ne boť ze všech těch řádků čišel úmysl obchodní Jen ten Váš list se tak nějak zvláště ode všech lišil . .. Nemějte mi za zlé, že jsem Vás tak dlouho o čas Váš připravovala. Chcete-li a baví-li Vást jen trochu, odepište mi, prosím, opět pod značkou „Jásot srdce“, restante hlavní pošta Praha, d 12. t. m. Já pak s radostí a dle možnosti brzy odpo vím, ujišťujíc Vás, že jednám zcela seriosně že i totéž si od Vás vyprošuji. V patřičné úct M. A.-

Praha

17 article

Jan Havlasa.

Havlasa

18 article

Plachá laňka nemohla býti více polekáne výstřelem v blízké pasece, než Bělka tímto do- pisem, který v ní probudil uvědomění si hříchu. jehož se dopustia na této jemné dívčí duši — lží... Lhala, že psala jako muž „Podvedla jsem ji. Toliko můj jedinký lis ji těšil — a ten byl podvádějící .. . Ubohá dušel Nezasluhuje si toho, je tak šlechetná a důvěřivá. Já zneužila její důvěry. Chce se zpovídati — mně — prolhanému knězi. Ne! Nikdy nel.. Já hříšná — jako všichni, všichni, všichni . .. plakala, podepřen: o kvetoucí třešeň. List pálil ji v hebké bílé ručce. Složíla jej ukryla v besídce. „Napíšu jí list, přiznám se, snad mně o pustí.

Bělka

19 article Psala. Bylo ji odpuštěno. Zůstaly dobrým

Psala. Bylo ji odpuštěno. Zůstaly dobrým přítelkyněmi. Psaly si často a seznámily se i osobně, kdy si Bělka pozvala Marii na venkov. Nenašly srdce mužů, našly však sebe, sv přátelství, v němž je též mnoho čarovného kouzla je-li v něm — souzvuk duší .a Bratr Bělčin Jan, který byl doma, když Mari přijela Bělku navštívit, byl jí zcela zaujat a svěři se Bělce. „Jeníčku, tu bych ti přála za ženu. Je roz tomilá,“ šeptala mu po jeho svěření se. Jan vážně hleděl k zemi a po dlouhé chví řekl: „Uvidíme! Zatím jí řekni, že se mně líbí — ale po měm odchodu. Piš, co řekne, ano? Ne jsem-li jí i já lhostejným, zdá se mně, že potkalo srdce mé štěstí . .. Budeš psáti? „Ano. Jak to s nimi dopadlo? Dobře. Bělka měl sestru, Jan ženu — Marii.

Bělka Marie bělčin Jan Mari Jan hnát

21 article Šanský

Šanský Jako dnes jej vidím — ač jest tomu již třicet let — jak Šanský, malý hošik, rozpačite přešlapoval z nohy na nohu a náš professor dobrosrdečný, kulaťoučký piarista mu dodávn odvahy „Nu, Šanský! Co chceš! Ven s tím!“ To je právě to, kdyby Šanský se odvážilí Chce něco, ale nemá k tomu kuráže. Jen kňourá mrká, bledne. „Chystá se žalovati,“ ohlašoval za ně kterýsi nezbeda, směje se rozpustile. Piarista se podíval ulekaně na Šanského tak se zarmoutil, jakoby byl uslyšel, že hošik upadl do těžké nemoci a již jest s ním konec, není mu pomoci. „Zalovati?!... Ty, Šanský !?... Víš, že se mi protiví, když někdo žaluje? „Ano, prosím ... ale já... já ... já jsem také chlapec. „Bodejť, že jsi. Co pak bys byl jiného, mu synáčku?“ „Všichni mi říkají: slečinko. Prosím, račte jim naříditi, že nejsem žádná slečinka, že jsem také chlapec.“ „Šanský — slečinka!“ vybuchli ostatní chechtajíce se. Usmál se i dobrý piarista, ale pravdě dal průchod: nařídil, že Šanský není sle činka, že Šanský jest chlapec. Šanský — slečinka pak kňoural, mrkal bledl... já jsem také chlapec . . Jakoby jej byli maličkého překoupali, t kový zůstal zimomřivý, průhledný, jako zmoklý zamodralé rty i víčka oční; na spáncích pro- nikaly žilky — člověk by ho nejraději otřel postavil na sluničko, netřes sel Zůstal skutečně takový zimomřivý po ce ničký život.

22 article

Jinak však nezachoval se k němu osud ma cešsky. Otec jeho byl bohatý barvíř v Budině; v oněch místech, kde teď vystavěli vysoké pa- láce. Tam pracoval jeho otec až s dvěma sty dělníků a zanechal dítěti také několik domů v Pešti, kromě oněch rozsáhlých budínských stavenišť. Jmění spravoval sirotči úřad, a když Šanský dospěl, scházelo mu jen málo do mil- lionu. My jsme tehdy již plnými doušky užívali života, pálili jsme dvě svíčky za bílého dne — a Šanský — slečirka se ještě stále třásl v ústraní Měl jen dvojí zábavu: jemnými nůžkami vy střihoval z papíru vlnité stromky, a věčně se Obdivoval jsem se někdy papírovým stro mečkům a tu si vždy stěžoval, jak jest dobře těm, kteří jsou zdrávi! ... „A co jest ti? „Kdybych věděl!... Sám nevím, ale jsem neustále churav, příteli. Již mne má šestý lékai v rukou a každý ve mně našel nějakou jinou nemoc. Vnitřnímu léčení jsen. nedůvěřoval, obrátil jsem se tedy k homeopathii, zkusil jsem léčení vodou, žádný výsledek: jsem churav .. Teď se elektrisují. Tomu ještě trochu věřím ale nebude-li ani to míti žádného výsledku, ne- vím, co si počnu,o Elektrisování mělo skutečně jakýsi výsledek Vešel ke mně jednou po ránu Šanský — slečinka. „Příteli, rozmyslil jsem si to, již se n trápím!“ Takový byl bledý, takový průhledný — do mnival jsem se, že chce vykonati u mne závět Těšil jsem ho, aby si nezoufal, aby si vyhleda jiného lékaře.

Pešť

23 article

„Echl nevěřím již lékařům: ožením se.“ „Výborně! To jest nejdůkladnější kura. „Vezmu si za manželku neteř svého lékaře. Tak to řekl, jakoby říkal: horský vzduel mi nesvědčí, půjdu k moři. „Tuto kuru ti také nařídil tvůj elektrický lékař? „Nežertuj, příteli. Citím, že by byl se mno konec, kdybych zůstal ještě déle sám. A jako ve škole, právě tak bledl, právě tal mrkal, kňoural. A konečně, vždyť já jsem také... já jsem také muž . .. Upřímně mi ho bylo líto. Dojemně mi vy právěl, jak nemá nikoho; stále se jen sám s sebou zabývá, a není, kdo by jej politoval. „Protože cítím, že jest mi toho třeb Uzdravil bych se, kdyby mne někdo politoval. Vy se jen smějete, a to mne právě dráždí, že nikdo nevěří, jak jsem nemocen.“ „Hleď!“ —a tu jsem jej skutečně litoval; tolik rozhořčení bylo v tom výbuchu, ano i jakési odhodlání — „teď jen po tom toužím, kdybych byl alespoň hrbatý, nebo chromý, nebo nějaký mrzák, aby to lidě viděli! Každý by se ohlédl za mnou na ulici a vzdychl by ... Ožením se, příteli!“ Vyprávěl mi také o svých nadějích, beztoh že nevinných, s opravdu dívčím úsměvem. „Je to směšné, ale hleď, častokráte mi na- padlo, až tak budu míti jednou celou šunkua celý bochník chleba na stole!... A já sám krájím chlěb! Ze šunky si ukrojím první ří- zek!... Ne, co mi sklepník přinese ! ... Jens

Jens Echl

25 article

směj, ty to nechápeš. Pravda, teď mně nic ne- brání, aby mi nepřinesl můj sluha každé ráno celou šunku k čaji — ale to není to, příteli! ... A což rodina!? ... Ať jsem, nevím jaký, jestli se Šanský ne- zarděl, když koktal tiše: „Představ si, kdybych měl syna“ A vše se tak splnilo, jak si to představoval: nebyl sám; měl, kdo by jej politoval a vzdychal nad ním; na stole měl celou šunku a celý bochník — a syna také měl. Neteř lékařova byla zdravé, hezké stvoření a od srdce dobrá duše: svůj život, všechnu svou něhu, lásku a péči zasvětila Šanskému. Často jsem je navštěvoval: vzorný po- řádek, skvoucí čistota v celém bytě. Šanský na nic nemyslí, jeho manželka obstará vše — on jen ať se léči! Jediné jídlo se nepodalo u nich, ani je- dinkou sklenici vody nedostal Šanský, aniž by ji nebyla dříve jeho manželka procedila, oku- sila. Ve všech komnatách byly teploměry, pravi- delně větráno, konány dietetické procházky, va- řila se hygienická strava; topinky paní sama opěkala na stole, na stříbrné lopatce nad lihem. Od srdce dobrá duše je Sanský, ale ne- dovede se starati sám o sebe! .. Jmění spravovala paní. Zpeněžila budínská staveniště; tehdy stavěli Markétin most, cena stavenišť v oněch končinách znamenitě stoupla — paní zaokrouhlila million. Šanský se ani ne- zeptal. Od srdce dobrá duše jest Šanský, ale právě jměni nerozumi! . . Přátelé z mládí přestávali k nim docházet. Paní je brzo prohlédla. Takoví jsou to cápkové: věší se na Šanského a pěkně soustavně z něho vytahují peníze; lichotí se k němu, škádlí jej a za zády se mu vysmivají. Takových darmožroutů není třeba. Od srdce dobrá duše jest Šanský, ale ani za mák nezná lidi! . .

Markétin

26 article

Narodilo se dítě. Hoch! Šanský by jei hýčkal celičký den na rukou. Když na něj prvně zatřepalo ručkama, byl Šanský šťasten, a již mu chtěl dáti oprati do ručky. Jak se jen pohnul v noci, již otec vyskočil a hýčkal by jej. kdyby matka nebyla rozumnější. Ze srdce dobrá duše jest Šanský, ale o vy- chování děti nemá ani poněti! ... Stalo se, když jsme seděli za stolem, že Šanský se rozehřál a chtěl mně něco vyprávěti. Vždycky začal nějak rozvláčně svou historku. Manželka mu ihned přispěla jemně, něžně ku pomoci, aby nezapomněl, o čem je řeč. „Nech toho, já drahoušku, já to do- povím.- A tak neměl Šanský žádné jiné práce, než aby se léčil. A já jsem při tom pozoroval, že ne- může nějak oschnouti: pořáde byl průhledný, jako zmoklý. Jeho choti to také působilo starost. „Poraďte mi, prosím vás, co s ním mám počíti?“ — stěžovala si paní. — „Žádné starosti nemá, i nejmenší prášek bych mu z cesty odstra- nila, snažím se i jeho myšlénky uhádnouti, nemá to žádného výsledku. Již dovedu stěží utajiti, jakou mám starost. Mému muži jest nějak špatně.

27 article

Nebohá paní štkala, vždyť měla Šanského Před pěti léty mne jednou ráno navštívil,. Byl mrzutý, ale nestěžoval si. „Vím, příteli, že jest se mnou již nadobr konec. Marně mi lékaři říkají: patrně to přece vězi v žaludku. Učiním poslední pokus, zkusím Karlovy Vary. Ale prosím tě, neříkej prozatím nic mé ženě. „Zkus to, Šanský.“ Vyprávěl mi o svém synu, vychvaloval svou manželku. „Ale mám k tobě malou prosbu, učiň mi to, můžeš-li. Ty máš rozsáhlé styky a velmi by jsi se mi zavděčil. Víš, jsou příhody v životé — atd. Zajíkl se a neměl tu manželky, aby mu při- spěla ku pomoci: „Jen toho nech, drahoušku, já to dopovíml“ Konečně vykoktal: „Dal jsem slovo jakémusi chuďasovi. Starý známý z mládí... Víš, že má žena nemá ráda takové... Ale... dočiste by zahynul, nepo- mohu-li mu... Tak jsem si myslil, že snad bys věděl o něčem pro něj.

Karlov Vara

28 article

„Přines mi jeho dokumenty. Sanský byl děsně přepadlý. Nemá prý žád- ných dokumentů „Ani maturitní vysvědčení?“ „O, ano, to má... když jest nevyhnutelně třeba... Vyhledáme je spolu... Ale zatím ... co mám s ním počiti? „Viš co, Šanský! Napiš se svým známým žádost o písařské místo ředitelstvu ústřední pokladny, napište to pěkně, ostatní již opatřím sám. Jak se jmenuje ten člověk? „Kováč... ano ... Kováč Antal ... Ale prosím tě, neříkej nic mě manželce. Obstaral jsem záležitost Kováčovu. Zatím mu nemohli pomoci, ale měl se přihlásiti prvního září u ředitelstva ústřední pokladny — čeká ho tam stůl, kde bude moci čmárati až do smrti. Šanský mi vřele děkoval. To se přihodilo v červnu. Jen stěží se podařilo paní vypraviti Šan ského do Karlových Varů. Dohodli se na tom, že bude očekávati s hošíkem Šanského ve Füredu, až se vráti. Doprovodili jsme ho na nádraží, manželka jeho dala průvodčímu ještě pět zlatých, aby cestou Šanského opatroval. „Drahoušku, až dojedeš, piš každého dnel Kdyby tě stihla nějaká nehoda, telegrafuj, ihned přijdu. Šanský psal každodenně, svědomitě skládal účty o každém svém dni. Do Füredu měl při- býti čtvrtého srpna. Nepřišel. Od srdce dobrá duše jest Šanský, ale cesto- vati nedovede!.. Nepřijel ani druhého dne, ani třetího dne. Nedošlo od něho ani psaní, ani telegramu. Man- želka v zoufalství spěchala do Karlových Varů — ale o Šanském ani dechu, ani slechu. Hledali ho, stopovali ho — Šanský zmizel. Ubohá paní! Obával jsem se, že šílí. Z- vezli jsme ji v Budíně do sanatoria, a dobře půl druhého léta to trvalo, než se zotavila. „Ubohý, ubohý, dobrý Šanský, jaká zlatá duše byl!“ A dala ho hledati, mnoho peněz obětovala. aby alespoň vypátrala jeho hrob.

Kováč Antal Kováčův Karlová Vary Füred Budín