Ročnik XXXXIII.

V Praze, v neděli dne 18. října 1903.

Číslo 284.

Na ranní a odpol. Iise přsdplání se v Praze v adminisli n vk i s dvojí denán ke n k nnk ve dnano n rrnio t : : : vojí vanlio n::ž2i

Onešní číslo pro Prahu je o 22 stranáck. Ukládají o význam a právo sněmu českého. Zatím co tuhý vojensko národní spor M darů s korunou dnes snad je zcela blízek smí nému porovnání, zadrhl se starý náš národně politický český spor s Němci zdejšími právě novými ostnatými dráty německého záští v ho- tový gordický uzel. Výteční němečtí naši odpůrci nejen že roz- palují voličstvo německé na podporu své nezká- rané obstrukce proti sněmu českému napořád do horoucnějšího furoru teutonského proti ná- rodu našemu, ale šroubují své požadavky každým dnem ke zpupnější výši, nedbajíce jak a kd ta šílená jejich automobilní štvanice skočí.z počátku předstírali, že jim jde pouze o zma zákona, jímž se má čestným občanům odní volební právo. Po chvíli ale již tvrdili, že prý zahájili svou vzpouru hlavně proti obmýšlené námi debatě o státoprávní adrese. Pak zase, ž prý dělají obstrukci proti sněmu českému v od- vetu za naši českou obstrukci proti parlamentu vídeňskému Jeden slušnější důvod než druhý, věru Avšak dnes se přiznávají již k tomu nejpěk- nějšímu: Chtějí stlačit sněm království českého ve své němecho-centralistické zlosti na pouhý admi- nistrativní sbor, na pouhé »rozšířené okresn zastupitelstvo«, dychtí, aby »nesměl dělat po litiku«, t. j. nesměl se zabývati otázkami stá ního práva tohoto království, jeho ústavy a zří- zení veřejných, jeho poměrů k ostatním zemím mocnářství habsburského, ba ani otázkami ná- rodních práv a potřeb obyvatel této země. O všechno to má býti sněm český oloupen. jako jej r. 1873 oloupili o právo obesílání rad říšské a vše to má být podle tužeb vzorných těch vlastencův odkázáno tomu skvostnému v- deňskému parlamentu, který nedovede ani ži ani umřít, nýbrž uhnívá již po léta při ži- vém těle.

Toto anachronistické úsilí panstva, za po- kročilých souchotin onoho centrálního churavce, bylo by samo o sobě k smichu, kdyby z něho nečišela taká osudná přímo infernální zášt vůdců a zvolenců německého lidu v Čechách proti právům této země, že sotva rovné která jiná vlasť od svých příslušníků kdy zakusila Hle, i té finanční bídy, do které toto krá lovství staroslavné přes všechno jeho přirozené bohatství svým kletým výssávacím systémem centralisačním přivedli, hledí dnes upíři vyko- řistit k tomu, aby dokonali jeho po- koření a zemdleni politické. Sněm český — požadují — má prý se z a bý vati především, ba výhradně pouze hospodářskými věcmi, má prý se jen starat o pořádek ve financích zemských a za- nechat všeho zákonodárství o záležitostech ná- rodních a politických. K tomu aby nás donu tili, proto dělají obstrukci. »Sněm český má se přede v ší m hlavně obirati vyřizováním a upravová- ním pouze hospodářských záležito- stí země... a otázky národně poli- tické mají býti z jednání sněm zemského vyloučeny!« — vyřizoval z usnešení německých poslane dr. Schücker dne 16. t. m. rozpočtové komisi sněmovní a téhož dne tlumočila ve Vídni »Oesterreichiseho Volkszeitung« diktáty všeně- meckého komiltona Ira. Zněly zcela srovnal se Schückerovými postuláty: »My Všeněme považujeme sněm český jenom z rozšířené okresní zastupitelst vo, které se má zabývati pouze hospodářským věcmi a z něhož mají býti vyloučeny všechny důležitosti národní. Jsme ode dávna proti řešení jazykových věcí n a sněmu české m, poně-

NAR vadž chceme, aby se o našich ná- rodních právech rozhodovalo na říšské radě, nikoli však česko feudální většinou na českém sněmu a proto že dále chceme aby úprava jazykových věcí v Ra- kousku stala se pouze po předchozím pro- hlášení němčiny za řeč státní. Ko- nečně pak také chceme, aby jazyková otázk se rozřešila pro celou říši a nikol jen pro Čechy.« »Némci v Čechách«, lže Iro s patra, »byl v nynější kampani sněmu českého ohroženi nej- vyšším nebezpečím (kde a jakým ??) a protc musili k obraně své proti znásilnění sáhnouti k obstrukci.« »Dokud nebudeme my Něme proti znásilnění českofeudální mu ehráněni národními kuriemi s prá vem veta, musejí všechny něme cké strany pokaždé svorně sá hnouti k nejúčinnějšímu tomu prostředku, k obstrukci, kdykoliv se dostane na denní po- řádek věc, která Němce poškozuje. — »Je ustavíčným prováděním obstrukee v takových případech může čes ko- feudální většina býti donuce na ku povolení národních kurií. Náhlá a pak zase na několik let odstavená obstrukce není však úspěšnou a věcnou. Pokládáme za nutné, aby obstrukce proti české politice na sněmu zem- ském stala se systéme m.« Ano, jen v herostratism přivésti systém Však nejpěknější jest, co panu Irovi snad bez děčně sin der Hitze des Gefechtes« uklouzlo.

Vznikloť v něm podezření, jemuž dal takto vý- raz: »Je-li jen nynější obstrukce míněna sou- stavně, — či nevznikla-li snad čá- stečně nepřímým vlivem vyšších činitelů na mírnější strany ně- mecké, aby se vládě Körbrově při nastávajícím jejím čachrovánís Čechy vůči smělým požadavkům Čechů zjednala silnější posice?« Upozorňujeme naše poslance na tuto Irovu pokroutku, která by věru stála za inter pellaci pana hr. Coudenhova po jeho návratu z Vídně, ač-li nepřinese odtamtud již hotovou odpověd Körbrovu sám, ve formě patentu, odročujícího sněm český náhle jakoby utal, aby německ obstrukce unikla konečné porážce. Budsi ale jak bud, my se nebojíme, že by v Rakousku již kdy stromy německé hegemonie mohly dorůsti do nebes. Kořeny jejich již dávno jsou otřeseny, ba místy vyvráceny ve vzduchu vadnou. Všechny ty přepjaté a divoké rozmachy. jež podnikají zdejší němečtí rozkolníci proti právům sněmu a království českého, nejsou již s to, aby zastavily a zpáčily přirozený postu Slovanstva rakouského a jeho předvoje českého k metě svobody pospolité, v tělen v rovné právo národní, samosta nost a řederaci historíckých jie vlastí.

Politické zprávy domácí. V Praze, 17. října. (Polský hlas o ob- strukci na českém sněmě.) Rozebíraje Pradův list ve vídeňském „Volksztgu.“, v němž pisatel tvrdí, že německá obstrukce na sněmě království českého jest odpovědí za českou ob- strukci na říšské radě, krakovský „Czas“ dovo- zuje, že všechny výklady Pradovy jsou bezpod- statny. „Především — píše „Czas“ — nen pravda, že účelem německé obstrukce jest při- měti Čechy, aby upustili od své obstrukce a tím zachrániti zastupitelský sbor od obstrukce vů- bec. Týž p. Prade spolu s poslanci Funkem. Pergeltem a Wolfem provozovali po dvě lét obstrukci na říšské radě v době a za poměrů. jež vylučovaly jakýkoli úmysl působiti na Čech a tím více ochotu, zbaviti od obstrukce říšskou radu. Nutno naopak přiznati, že Němci svou ob-

NILIS strukcí z let 1897—1899 naučili Čechy nynější obstrukci a že tehdejší svou obstrukcí parla- ment nezachránili, nýbrž skutečně zabili. Onu smutnou epochu nutno připomenouti hlavně proto, že nynější sněmovní obstrukce vyplynula z téhož zřídla, jako tehdejší obstrukce na říšské radě. Společná jich příčina — bez ohledu na bezprostřední záminku — jest zásada, která se stala něčím na způsob německého stát- ního práva v Rakousku, totiž, že se nesmí dopustiti, aby Němci, kdekolivěk jsou v Rakou- sku, mohli býti netoliko menšinou, ale tak hráti úlohu menšiny. Onen nepsaný předpis ně- meckého státního práva, vezme-li se věc podrob- něji, zní tak, že Němci jako menšina mají všude právo opposice a jako Němei vůbec mají právo strany vládnoucí; že jako menšina mají právo cititi se vždy a všude uhnětenými, kdežto jak Němci mají býti držiteli moci. Německé státn právo jest tedy politická kvadratura kruhu a jeho známkou jest obstrukce, německá obstruke jako zjev prvotný, česká obstrukce jako reflex. Jiný omyl Pradův spočívá v domnění, že ob strukcí sněmovní bude možno přiměti Čechy aby upustili od obstrukce na říšské radě. Pravý opak bude dle mínění „Czasu“ následkem ně- miecké obstrukce sněmovní. Byli-li v českém klubu dosud odpůrci obstrukce, po tom, co se nyní děje na sněmu král. českého, kde se má odhlasovati zemská pomoc nesčetným obětem ži- velních pohrom, stane se obstrukce heslem všech českých poslanců na říšské radě.

V Praze, 17. října. (Dr. Lukacs o fe- šení uherské krise.) Panovníkův pro- středník mezi uherským parlamentem a korunou, dr. Lukacs vyslovil se o svém úkolu dle „Budap. Tagblattu“ v tato slova: „Budou-li mě snahy míti úspěch, budeme míti mír a nebude třeba zřizovati mimořádné, tak zvané bojovné ministerstvo. Podaří-li se mi upraviti podklad, na nějž by se liberální strana mohla postaviti a který by umožnil dorozumění mezi ní a oppo- sicí a zároveň by vedl ke shodě mezi parlamen- tem a korunou, pak budeme míti mír. Jestliže však se některý z těchto předpokladů nesplní. nastane zmatek a pak přijde snad někdo, kd se pokusí o výsledek pomocí násilí. Já mám však smírné rozuzlení za možné a právě proto jsem vzal věci do svých rukou. Nikterak však není mým úmyslem, abych převzal úkol sesta- viti nový kabinet. Prohlásil jsem to již v Pešt a ti, kdo tvrdi, že jsem odmítl nejvyšší nabídku. nejsou přátely příznivého rozřešení krise. Ome- zil jsem se pouze tím, že jsem Jeho Veličenstv učinil návrhy, jak by bylo možno obnoviti mí. Utvoření kabinetu nebylo tedy hlavním bodem porad. Ostatně jsou nejen subjektivné, nýbrž objektivné důvody, z nichž se mně jiní poli- tikové zdají schopnějšími pro úřad minister- ského předsedy, než jsem já, což však nevy- lučuje, že osoba méně sehopná pro předsednictv může se dobře hoditi k úkolům prostředko- vacím a smiřevacím. A jen takovéto po- slání jsem převzal já. Obtíže jsou dosud veliké. ale přece jest ještě naděje, že se dají odstraniti. Opakuji však, že jsou to obtíže vesměs rázu věcného, a jakmile budou odstraněny, může se každý odhodlati sestaviti nový kabinet.“ Obtíže, o nichž se tu dr. Lukacs zmiňuje.

spočívají v názorech devítičlenného výboru libe- rální strany, jenž v otázkách vojenských zaujal prý jiné stanovisko, než koruna. Proto dr. Lu- kaes hned po svém návratu do Pešti odebral se do schůze devítičlenného výboru a tam se po- kusí uvésti odchylné dosud názory v soúlad. Po- daří-li se mu to, možno očekávati, že v ponděl neb v nejbližších dnech s neděle bude konečně jmenována nová uherská vláda. Nepodaří-li se však, potáhne se krise dále. Z Krakova, 15. října. (Volební v tězství polských lidovců.) Dnes ko- nala se ve venkovských obcích tarnovských do- plňovací zemská volba na místo, uprázdněné úmrtím kn. Sangušky. Kandidátem panujíeí strany byl říšský poslanec P. Ž vguli n s ki kandidátem polské strany lidové sedlák W i - dle k. Prvá volba byla nerozhodná; ve druhe volbě obdržel však Wžodek nadpoloviční většinu 82 hlasů, kdežto P. Žygulinski zůstal se 6 blasy v menšině. Z Turč. sv. Martina, 15. října. (O n d re Bella j.) Dne 19. t. m. zemřel v Krakově jaterní chorobou Ondřej Bella, evangelický vo- jenský duchovní. O. Bella narodil se r. 1851 v Liptov. sv. Mikuláši z rodiny, jež dala Slo- vensku několik spisovatelů. Vystudovav gymna- sium v Revuci a evang. theologii v Erlangách. byl nějaký čas duchovním v Pešti, načež roku 1880 vstoupil do služeb vojenských, působil zprvu ve Štvr. Hradci, pak delší dobu v Praze a konečně v Krakově. Bella byl literárně čin ným, vydav samostatně i v různých časopisec četné ukázky své lyriky; psával také česk (na př. některé překlady v »Ruské knihovně«) Jako horlivý přítel vzájemnosti česko-slovenské a upřímný Slovan zachoval po sobě dobrou pa- mátku všude, kám ho zanesla málo vděčná, al obllžná služba vojenského duchovního. Budiž mu věčná památka

Politické zprávy zahraničně. V Praze, 17. října. Volební násili v Bulharsku. Volební násilí stambulovské vlády neklade si žádné uzdy. Bulharské listy jsou plny straš- ných podrobností o tom, jak vláda pomocí klac- kářů domoci se chce v národním sobrání vět- šiny. Časy stambulovského terroru se vrátily. Telegramy, zasílané knížeti nebo opposičným orgánům, úpěnlivě volají o pomoc a ochranu. Klackáři sesazují jednotlivé členy městskýeh zastupitelstev, ano i celá zastupitelstva rozháněji a, nechtějí-li se poddati, do vězení vrhají. Časopis „Mir“ obdržel z Čirpanu zprávu. že tam stambulovština z mrtvých vstala v celé své hrozné podobě. Klackáři tlukou obnohy a ka- mením pokojné obyvatele, tlupami se potloukaji po městě, bombardují kamením domy těch, kdo jsou jim známi jak odpůrci stambulovštiny. Ná- padno je, že vůdci klackářů všude jsou poli- cajti. Divoké pudy jejich rozpoutaly se tak, že provozují své zhovadilé nájezdy v průvodu hudby a tancují „choro“ před domy svých Vláda s klackáři sympatisuje a proto ni- čeho nečiní proti nim. Sesadiv přes 3000 úřad- níků, vládě nepohodlných, ministr vnitra Petkou zabývá se rozpuštěním obecních zastupitelstev,a při tom jsou mu klackáři „nadšenými“ po- obětí.

mocníky. Nebezpečný nepřítel říše německé. Čtrnáctiletý školák Graf byl potrestán ko morním soudem v Budyšině pro urážku Veli čenstva 1měsíčním vězení m. K attentátu na britské vyslanectví v Pekině. Pokus attentátu — zmařený — na britsk vyslanectví budí v Pekině značnou sensaci. P- vodce jeho hledá se v těch čínských kruzích. v nichž vzbudila veliké roztrpčení urážka, již učinil vyslanec britský císařovně-vdově tím, že se vytrvale vzdaluje pozvání k její čajovým spo- lečnostem. Vyslanec činí tak pro značnou účas císařovny-vdovy při popravě reformáře Šenčiena. Veliký britský křižák I. třídy »Evropa o 11.000 tunách chystá se v Portsmouthu n kvap k vyplutí do Číny, kamž odpluj i jedna bitevní loď britského loďstva středo- mořského. Berlinský »Local-Anzeiger« tvrdí, že ca zaslal veliteli v Mandzursku, admirálu Alexějevu. depeši: »Propůjčuji Vám plnou moc, byste brannou moci odmitl všeliké zasahování do práv ruských«. List tento jest ovšem pověstný svými kachnami (na př. o sešilení cara a pod.), však i kdyby nebyl, ocení věrohodnost zprávyte každý, kdo vi, že se tak důležité šifrované de- peše státní — tato splnomocňující ruského admi- rála k vojenskému konfliktu s Japonskem — ne

v drobném prodejíi sipol áole o soba nli Ve alislkách na venkov nr čsrlo. . . . . . . : sápelednt rnsera ty platí se hotově zapleá Přeěplacení a lnserty plijíná pěninl- strace v Marlanské nlici č. 3. Tm nahizejí ne tia redskee tiskárna a expedice „ Národnich Listá- Eakopisy so novraceji

sdělují nijak — »Local-Anzeigru«, tím méně jemu — v první řadě Zatčení Rusové. V Berlině zatčení byli po domovní pro- hlídce dva Rusové, jeden Popov jménem, druhý jména neznámého. Jsou podezřelí z anarchismu i budou prý vypovězeni. Vilém II. a potřeby církve evangelické. Ve včerejší schůzi generální synody be- línské bylo oznámeno, že na pokyn německého císaře vloží se do příštího rozpočtu pruského státu a tak i každým rokem příštím 850.000 m. na nalehavé potřeby »ovangelické církve.« Sdělení to, jak depeše dodává, vyvolalo v shromáždění živou radost. Socialistický »Vor wä r t s« vidl ale v tom, že se veřejně předem rozhlašuje, že určitý obnos byl na přání panovníka do roz- počtu vložen, vykonávání nepříslušného vlivu na svobodné rozhodování poslanců, poněvadž by případné z amítnuti položky takové na- mířeno bylo nejen proti vládě, nýbrž i prot panovníku. K pobytu krále italského v Pařízi. Přípitky, pronesené v elysejském paláci z listů francouzských došedších komentuje pře- devším jen »Figaro«. List doufá, že přípitky učiní hluboký dojem v celé Evropě; zřídka kdy bylo prý projevů jasnějších. Významny jsou pak při- pitky tím, že konstatují, že již žádný (?) rozpor zájmů neděli oba národy, jež stejným půvo- dem své civilisace i své řeči i vzpomínkami na slavné společné činy vojenské jsou spojeny. Ostatní tisk pařížský spokojuje se prozatím nadšeným líčením jednotlivých podrobností krá- lovské návštěvy. Klerikální listy, blízké Vatikánu, ovšem tlumí tón a z nich zvláště »Gaulois« připomíná dnes vznětlivé mysli pařížské, že přes návštěvu svou v Paříži Viktor Emanuel III. jest podnes ještě členem trojspolku.

»Berl. Tagblatt« snaží se dovoditi setrvání krále při trojspolku i ze sama textu přípitků. Vykládá — výklad to ovšem poněkud umělý — že král svou zmínkou o »postavení Italie v Evropě«, jež jí umožňuje působiti pro mír, mínil připomenouti hostitelům svým své členství v trojspolku. Toto prý nevylučuje ale- dobrý poměr Italie k Francii, jako dovolujei Německu i Rakousku žíti v přátelství i k Rusku. Trojspolek i dvojspolek pozbyly prý dávno už válečného rázu svého a osvědčily prý se do- brým prostředkem pro zachování rovnováhy v Evropě i pro udržení míru. Ovšem lze na to namítnouti berlinskému listu, že přes jeho optimism neviděti zvláště ve dnech po- sledních, že by nebezpeči válečné bylo vy- mizelo. Pařížská »Patrie« hledí vystihnouti vý- znam návštěvy krále italského slovy : »Italové, Rakušané a Němci tvořili blok, hotový zdolati Francii. Tento rozsypává se nyní a jeho součást latinská dle své přibuznosti vnitění pojí se s námi. O jednu silu méně tak pro nepřitele, o jednu více pro nás. Doplňkem návštěvy krále italského u nás měla býti jeho schůzka s ca- rem Tím měl býti korunován nový troj- spolek latinsko-slovanský. Socialisté italšti zmařili dokonání toho, dříve neb později ale na ně dojde. Radost francouzská musí se ale měřiti hněvem německým. V Berlíně a v Vídni nejsou spokojeni, i jest příčina k radosti v Petrohradě, Paříži a Římě.« Skulečně některé listy německé neskrývají obav svých. »Frelsinnige Ztg.« na příklad uka- zuje k tomu, že Francie umí využívati přiroze- ných sympatií mezi oběma národy, aby odchý- lila Italii od trojspolku a dokládá, že se tot dílo vyslanci Barrěrovi daří. Neodírhl sice ješt Italie od trojspolku, ale dovedl toho, že s y m- patie Italie pro Německo a Rakou-

FEUILLETON.

V Praze, 17. října.

š— (Kronika.) Velmi energicky prohla šoval onehdy muž veřejného slova v obrněném zaslánu; — Budu vždycky bojovati proti — bez myšlénkovitosti mass Známý obrat! Velmi oblibený, zrovna módní Ale, kdybyste stáli muži bliže, chtěli byste mu napověděti, aby odložil svoji bojovnou pósu zachoval svoji statečnost pro zápas užitečnější. Možno-li »bojovati« proti tomu, že sluneční paprslek je teplý, voda že je tekutá a kámen zbaven podpory, že s hůry padá k zemi? Jo v tom přírodní zákon, nedá se na něm nic mě- nit. Radno se zákonem počítati, ale nelz proti němu bojovati. A bezmyšlenkovitost massy je přírodní zákon. Dav je bez myšlenky, protože tak žádá jeho příroda, protože takovým bet musl. Jednotlivci v davu mohou myslet, možn je vzdělat, uzpůsobit. Dav sám, jako celek, zů- stane vzdycky davem, neschopným myšlení. Možno jej podráždit, polehtat, strhnout, aby vzplanul, hnal se za představou, provedl posun pohyb, ale nemožno jej přimět, aby se sebral pohroužil se do sebe, vzal rozum do hrsti, srov nával, soudil, vůbec, aby — myslel. Tu chvíli co by se o to pokusil, co by usiloval vystoupit ze své přírody, vybaviti se z bezmyšlenkovitosti přestal by býti čím jest, bytostí mnohotnou davem. Rozpadl by se v myslící — jednotlivce. A poněvadž jedinec nemůže jinak myslet, než podle své přírody, svého nadání, vzdělání. stáři, podle poměrů v jakých vyrostl, prot z jedinců v masse myslí, musi myslet každý — jinak. A tím je konec všemu — myšlen massy.

Odtud tolik zklamání v moderním světě Tolik ctižádostivců vychází, aby vštípily davu svoji myšlenku a tolik jich s ustrnutím pozo ruje, že se — přepočetli Vyšli zpracovat přírodu hmoty a neznali jejíeh zákonů! Neplisní své liché předpokládání ale obracejí svůj vztek proti nevinné masse, která nemůže za nevědomost — jejich. Doba je demokratická, slovo má, protože má moc, hromadná bytost, lid. Množstvíje pánem, kterému se vše koří. Množství rozho- duje ve veřejném životě, ukládá mu svoji vůli svůj rozmar, vkus, svoji choutku. Množstv hlasů v politice, množství obecenstva na veřej- nosti, ve společnosti, v literatuře, v umění množství odběratelstva v životě hospodářském obchodním. Despota »Množství« ve všech obo- rech práce, na všech polich zisku a úspěchu diktuje svoje zákony, udilí svoji milost a svoji — Vzdělávat a vychovávat lid ! zní obli- bené moderní heslo všech oborů. Mladý baži- veček sotva dlaní načerpal ze šírého moře vědo mosti, citi nezkrocenou touhu sdíleti se s nevě- domými o své vědění. Spěchá » mezi lid«, aby pomáhal »vzdělávati a vychovávati«! Vzdělán je soustava vědomostí. Možno za daných pod- mínek poskytnouti vzdělání jedincům určitéh stáří, určité přípravy a jiných vhodných okolnostl Ale lidu ? Kde je lid? Snad v sále, napl něném obecenstvem, které se sešlo ku před nášce? Buď je to nahodilý shluk nepřipravených individuí, kteří si podle svých osobních disposic odnesou z přednášky nejrůznější, po případě nejfalešnější dojmy. Anebo není obecenstvo na- hodilé, je připraveno, bývá pravidel- ným hostem přednášek, ale pak je to určitá zvláštní, vymězená společnost, snad škola, žádn cenu. — lid ..

A jiná hesla! — Umělecká v ýchova obecenstva ! Vý chova vkusu Samá illuse Hromadná bytost lidu má svoji potřebu zá bavy, potřebu rozptylení, vytržení mysle. Možno té potřeby užiti v ušlechtilém i surovém smyslu. Hromadná bytost, je schrána živých hnutí, pudů obého rodu. Možno rozpoutati jedny či druhé, uslechtilé či surové. Ale vždycky s podmínkou prostředků, které jsou přístupny její chápa- vosti. A prostředníkem popudu bývá umění se svoj otázkou vkusu. Lid má svůj široký vkus, jeho branou možno mu dovážeti dojmy. Působit mu zábavu, vytrhovat, povznášet jeho mysl, budi v něm ušlechtilá hnutí. Jiným okem než svým nevidí, jiným uchem neslyší. Anebo vidí jen licho, křivě, docela obráceně A tu přichází individualism se sobectvím svých hesel ! Chtěl by »sloužiti» lidu, chtělby těžiti z přízně panujícího despoty, ale nedovede se vpraviti do jeho potřeb a proto vymýšli hesla. Vých ova v kusu Proč vkusu? Není to převrácený svět? Či je vkus v umění účelem a ne pouhým — prostředkem? Lid má svůj vkus, každa třída má svůj, každá společnost, každá vrstva, konečně každý jedinec má s vůj. Svůj vkus, to jest, svůj způsob viděti a vnímati. Tím vkusem. který jest, má umění podávati své dary, při- nášeti své požehnání. Branou vkusu vstupuje obsah umění do duše, aby sloužilo ž i votu. Život je — účel. Ne výchovou jeho vkusu, ný brž hleděním a pěstěním potřeb jeho života může umělec se zamluviti hromadné bytosti lidu Otvor, kterým se hojně podává, sám se časem rozšiřuje. Vkus častějším požitkem také se obrousí anebo — zní-li to lépe — vychová se s á m.

Liché představy budí lichá očekávání zápěli trpkost a — nespravedlivý úsudekl Hromada lidu vyslechla ohnivého řečníka. Čilá agitace pomohla, snad i nějaký užší, osobn zájem. »Lid« volil ohnivě, pokrokově. Sláva »statečnému« voličstvu! Hned na to v témže místě pořádá se hlučná okázalost, slavnostní průvod, sváteční podívaná, pastva pro smysl davu. Týž »lid« hově své náklonnosti, účastnís šumu. Jednou radikálně, podruhé — klerikálně. Jaká bezcharakternost A přece nikdo nezůstal věrnějším svému zcharakteru« než právě — hromadná, bytost V prvním i druhém případě neměla myšlénky — žádné. Ani pokrokové ani zpátečnické. Šl prostě za svou potřebou, za svojí choutkou, z svým pífdem, v obou případech. Obecenstvo tleská v divadle dílu básníka, slovu umělce jemného vkusu. Je za to vynášeno, velebeno pro své »porozumění«, pro svůj vkus. Zcela neprávem! Tleská, protože na představení účast jeho vzbudily věci, na které básník snad ani nepo- mvslil. Dnes tleská Shakespearu, zejtra zcela dělinské báchorce nebo frašce. Ne duchu Shakespesra a jeho hloubce, ale tu i tam ně- jaké představě, která pohnula jeho naivní fantasii nebo zachvěla jeho širokou duší. Jakou mají cenu uznání, obdiv obecenstva, na kterých si umělci tolik zakládají? Holá illuse! Uznávat, cenit, soudit, rozumět může toliko, kdo může — myslit. Jedinec podle svého nadání a vzdě- lání, svých okolností a zkušeností, podle své vrstvy, třidy, školy uznává, soudí, myslí. Jeho věcí je, »míti myšlenky«. Hromadná bytost může jen šumět, kypět, rozčilovat se, podávat se svým hnutím, může tleskat, ale zůstává a musí při tom zůstávat — bez myšlenky. Hromadná bytost, massa, lid je živel jako jiný, povznešený v nevědomosti své přírody nad věecku moudrost jedineckou. Nesluší se, mu

spílat, jej nenávidět pro jeho povahu. Všickni jedinci, mimo nejužší obor svého vědění a my- šlení jsme stejně slepými prvky jeho bezvědomé hmoty. Z té prýští a do ní se zase vraci naše tak pyšná »vědomost«. Jsme všickni součástkami bezmyšlenkového davu, všickni účastní jeho ži- velné slepoty. Třeba milovat svůj živel! Třeba mu sloužit ve chyili jasného vědomí, vésti jeho pudy, užitkovati jeho hnutí, obraceti účelným směrem jeho síly! Třeba mu stavěti hráze, zřizovati potrubí a kola, jako se zřizují dru- hým slepým živlům, aby nalezly cestu k účel- nému uplatnění svých životných pudů a sil. Živel je majestátný ve své poslušnosti, ve své schopnosti výkonu. Dovede divy svého úkolu. Ale úkolem jeho není — myšlénka. Všechen náš národní problém není než úkol z psychologie davu. Inteligent silné vůle dá si slovo, že bude vždy a všude jednati a vystupovati jako uvědomělý národovec. Kdyby si dal slovo celý národ, byla by národní otázka rozřešena. Ale v tom to je: národ si nemůže dáti slovo. Je dav neschopný vlast- ního záměru. Má-li přece jednati, třeba mu vtisknouti k tomu schopnost prostředkem vhodného zřízení, aby jinak nemohla nesměl, jako nemůže tekutina jinak, než ublrati se struhou, která se jí nastaví. Jak se živlu massy vtiskne schopnost směru, vůle, idey, vpraví do něho »vzdělanost- Ale vzdělanost není účel, je prostře- dek života. Vzdělanost hromadné bytosti je v moudrém zřízení jejího života. A přičiňovat k účelnosti zřízení, aby vhodně sloužilo potre- bám živlu je úkolem téch, kdo v sobě eíí schopuost — myšlenky.